LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, III

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

NOVÉ ÚDAJE O KONSONANTISMU SKAISTGIRSKÉHO NÁŘEČÍ

A. JONAITYTĖ

Během dialektologické expedice v červenci 1959 byla v okrese Žagarė u hranic Lotyšské SSR objevena zvláštní severozápadní aukštaitská mluva, která se od sousedních severozápadních aukštaitských mluv (Šakyna, Dameliai, Dilbinai) liší tím, že vůbec nemá souhlásky š, ž, č, dž. Zástupci sousedních mluv (Šakyna, Dameliai, Dilbinai) si této zvláštnosti obyvatel Skaistgirisu všimli už dávno, jen možná neposlouchali dost pozorně. Podle jejich slov obyvatelé Skaistgirisu (a dokonce i Joniškisu) tyto souhlásky zaměňují: tam, kde se má říkat s, z, říkají š, ž, a naopak; například větu „Mama sakė, atnešti šakę“ obyvatelé Skaistgirisu vyslovují: māma šāke, atnešė sāke. V současnosti se však souhlásky již nezaměňují a všude se vyslovuje s, z, c, dz. Sousedé nazývají příslušníky této mluvy šleki nebo obyvateli Skaistgirisu. Říkají jim šleki, protože podle mínění lidí v okolí mluví s přitisknutým jazykem — šlekují (Dilbinai)¹. Označení obyvatelé Skaistgirisu je zeměpisné — touto mluvou mluví především lidé z okolí městečka Skaistgiris. Protože označení šleki vzniklo na základě zvláštností mluvy, bude se tak v této práci nazývat i mluva obyvatel Skaistgirisu.

Oblast mluvy šleků je malá. Začíná přímo u města Žagarė a táhne se na východ až k vesnici Lankaičiai, tedy asi 13 km. Na severu šleki sousedí s Lotyšskou SSR. Jižní hranice mluvy u Žagarė dosahuje silnice Žagarė–Joniškis (vesnice Stungiai po obou stranách uvedené silnice), zatímco u městečka Skaistgiris se od silnice vzdaluje na jih o tři až čtyři kilometry (vesnice Kems[ių], Domeikiai). Východní a jižní hranice oblasti šleků je jen přibližná, protože kvůli omezenému času expedice se ji nepodařilo přesně určit.

¹Materiál k objasnění označení šleki poskytuje kartotéka slovníku litevského jazyka. Na lístcích ze Šakyny se slovem šlekis označuje člověk, který místo r vyslovuje l. M. Slančiauskas zná toto slovo také v tomto významu, např.: Lmp. 1, 191 píše „když mu polili lázeň studenou vodou, říkával hned (šlekiȧvęs) „vylai, nusukit, neštukavokit“; „mluvíval tak šlekujíc“ V Meškučiai znamená „šlekiuoti“ šišlat, mluvit (nesrozumitelně), např.: „Nedá se rozumět, co ten blázen šlekuje“. Takže „šlekis“ (pro lidi ze sousedních mluv obecně znamená člověka s řečovou vadou. Odtud se toto označení mohlo přenést i na mluvu obyvatel Skaistgirisu, jejichž řeč je z hlediska sousedních mluv také vadná (chybějí v ní š, ž, č, dž).

„Šlekis“ nebo „šlekys“ se vyskytuje i v mnoha dalších litevských nářečích, ale tam znamená rozbité vejce či velikonoční vajíčko s proraženým koncem (Dusetos, Kamajai, Kuktiškės, Lyduokiai, Utena, Tauragnai, Vyžuonos aj.), nebo nemocného, churavého člověka, např.: „Minkas je pracant, ale co z něj, když je to šlekis“ (Anykščiai). Tuto významovou souvislost tedy sotva lze spojovat se šlekem ze Šakyny.

79

protože se to nestihlo. Šlekuje se určitě v těchto vesnicích: Pabaliai, Daukšiai, Rukūžiai, Žūčiai, Bandūriai, Ramōškiai, Petraičiųai, Kemsių, Lānkaičiai. Ve vesnici Stungiai šlekuje jen polovina obyvatel; kdysi tam totiž byly dvě nebo tři samostatné vesnice, které později splynuly v jednu. Zdá se, že dříve muselo šlekujet i městečko Skaistgiris, protože leží téměř v samém středu oblasti mluvy šleků, ale nyní už zde šlekování není slyšet, neboť jeho obyvatelé se velmi promísili. Šlekujet mohla také vesnice Reibiniai, která leží vedle Kemsių. Nějaké stopy šlekování jsou v Reibinių ještě patrné, je jich však velmi málo a těžko říci, zda jde o staré šlekování, které zaniká, nebo o novou zvláštnost převzatou od sousedů šleků. Šlekují také Domeikiai jižně od Kemsių, ale velmi svérázně (viz dále).

Jak již bylo uvedeno, mluva šleků se od ostatních sousedních severozápadních aukštaitských mluv s všeobecným odsouváním přízvuku liší některými zvláštnostmi svého konsonantismu; morfologií, syntaxí a lexikem se víceméně shoduje se sousedními mluvami (Dameliai, Dilbinai, Šakyna).

Rozdílem, který odlišuje šleky nejen od sousedních severozápadních aukštaitských mluv s všeobecným odsouváním přízvuku, ale také obecně téměř od všech ostatních nářečí litevského jazyka, je úplná absence souhlásek č, dž, š, ž. Místo nich se v této mluvě užívají souhlásky c, dz, s, z, např.: bažnì'ce ~ bažnyčia, čebā'tai ~ čebatai, čè ~ čia, giminaìčei ~ giminaičiai, išpè'ce ~ įspėčia „įspėčiau“, ko'pļi'ce ~ koplyčia, nebėkènc ~ nebėkenčia, nevažiūoce ~ nevažiuočia „nevažiuočiau“, pā'ces ~ pačios, pè'sces ~ pėsčias, tū'sces ~ tūščias; didzā'usis ~ didžiausias „didžiausias“, graūdzei ~ graudžiai, prādze ~ pradžia, skaūdzei ~ skaudžiai; astuōnò' lika ~ aštuoniolika, pūš'ne ~ pušynė, širdis ~ širdis, sienapjū'te ~ sienapjūtė, višta ~ višta; á'zuols ~ ąžuolas, è'žers ~ ežeras, žagā're ~ Žagarė, zmò'gus ~ žmogus, zvaizdā'la ~ žvaigždelė „žvaigždelė“ atd.

Vesničané v Domeikiai šlekují zvláštním způsobem. Je zde patrný opačný jev: nejenže se zachovávají neporušené litevské souhlásky č, dž, š, ž, ale místo litevských s, z se vyslovuje š, ž, např. ukázka mluvy: tė'vai, tū papā'sako:k, tū daugau žinai ~ tėvai, tū papā-sakok, tū daugiau žinai; jauna kaip apsižē'nijau, tū pā'saku· i nežìno'jau labāi ~ jauna kaip apsižėnijau (vdala jsem se), tų pasakų ir nežinojau labai; dāba vī'landas, mū'su a'ugime adì'nas ~ dabar valandos, mūsų augime adynos; išā'ugo baišā'usīs krū'ms ~ išaugo baisiausias krūmas; škāust i škāust kō'žna diena ~ skausta ir skausta kožną (kiekvieną) dieną; pasirō'de aki'se vī'skrups, a'uksa krī'žu an_krū'tines, a'uksa lāžda rānkō', aš vī'skupa šūtikau ~ pasirodė akyse vyskupas, aukso kryžium ant krūtinės, aukso lazda rankoje; aš vyskupą sutikau; mū'su didela šeklī'če būva ~ mūsų didelė seklyčia buvo. (Zapsáno od Feliksienė Paugienė, asi 70 let, pocházející z vesnice Domeikiai a provdané do Reibinių). Lze připojit také nápis na kříži na hřbitově ve Skaistgirisu, který je jakoby litevský: čon ilses kunas Kazimiero Gunčio kaim. Kemšių (=Kemsių). I v tomto nápisu pořízeném dokonce litevsky se zachovaly některé prvky šlekování (nápis pochází přibližně z roku 1920).

Jak vysvětlit tuto variantu šlekování, není známo. Možná je to tím, že se obyvatelé Domeikiů snažili šlekování přizpůsobit sousedním normálním mluvám, a tak dospěli k hypernormalismu. A pokud by bylo pravdivé tvrzení zástupců okolních mluv, že šleki alespoň dříve zaměňovali souhlásky s, z a š, ž, pak by v Domeikiai zobecnili výslovnost š, ž všude, zatímco v celé ostatní oblasti s, z. To, že se tyto souhlásky mohly dříve také zaměňovat, do jisté míry potvrzuje i řeč dalších „šlekujících“ Litevců.

80

údaje o nářečích, např. o vesnicích Ašašnykai, Kabeliai a Musteika (okres Varėna)².

Celkově je třeba zdůraznit, že veškeré šlekiavání je v současnosti již značně na ústupu. Šlekiují pouze starší lidé, a ani ne všichni. Příčin ústupu šlekiavání je několik. Především je to vliv 1k., který působí na nářečí prostřednictvím škol, různých institucí, rozhlasu, tisku atd. K ústupu šlekiavání navíc významně přispívá také promíchání obyvatelstva — po první, a zejména po druhé světové válce se do této oblasti přistěhovalo mnoho lidí odjinud. A třetí příčinou je, že se obyvatelé všech okolních nářečních oblastí obyvatelům Skaistgirisu za šlekiavání velmi vysmívají a napodobují je; například je znám tento úslovný obrat: sė˙ses sė˙ses, sėsi žė˙nai i sutaisė sō˙ki ~ šėsios sėsės, šeši ženai (chlapci) a udělali tanec. Šlekiavání se nejlépe zachovalo ve vesnicích Ramoškiai, Rukuižiai a Kemsūčiai.

Tuto zvláštnost obyvatel Skaistgirisu je obtížné nějak vysvětlit. V sousedních nářečích se takové zvláštnosti konsonantismu nevyskytují. Nejsou zde ani žádné zvláštní přírodní překážky, které by oddělovaly šlekiuse od ostatních sousedních nářečních oblastí a zároveň napomáhaly vzniku jazykových rozdílů; dříve tu snad jen bývalo více lesů.

Považovat šlekiavání za výsledek vlivu lotyštiny patrně také nelze, protože: 1. V takovém případě by šlekiovalo celé pohraničí Lotyšské SSR, což zdaleka neplatí; například vesnice Pabaliai, která leží asi jeden kilometr východně od Žagarė, šlekiuje, zatímco sami obyvatelé Žagarė i vesnice na lotyšské straně západně od Žagarė vůbec nešlekiují. 2. V lotyšských nářečích, která sousedí s oblastí šlekiů (Tervete, Bukaiši, Mežamuiza, Vilce), se souhlásky š, ž a dokonce č vyskytují a žádné jejich směšování není patrné; například: čupa — hromada, čūška — had, četrdesmit — čtyřicet, ižāvē t ~ izžāvē t — usušit, žāutuve — sušárna, šūdovakar — dnes večer, šūplis — kolébka, ni patikšanas — nepříjemnosti³. Lze ještě zmínit, že ani během dialektologických expedic Lotyšské MA v roce 1958 nebylo na uvedených místech zaznamenáno žádné takové směšování souhlásek. (Vycházelo se z informací dialektologů Institutu lotyšského jazyka a literatury Lotyšské SSR MA, fil. m. k. M. Graudinios a M. Brencės.) K definitivnímu vyvrácení vlivu lotyštiny by však bylo třeba znovu velmi pečlivě prozkoumat nářečí lotyšských vesnic sousedících s vesnicemi šlekiů a hledat odpovídající jevy. Na druhou stranu jsou však jak uvedené lotyšské lokality, tak oblast šlekiů součástí území, které ve starověku obývali Žemgalové⁴; pokud by tedy průzkum lotyšského pohraničí přinesl odpovídající jevy, svědčily by nikoli ve prospěch vlivu lotyštiny, nýbrž spíše ve prospěch vlivu žemgalštiny, protože nepřítomnost š, ž je charakteristická pro žemgalštinu, nikoli pro lotyštinu. Būga píše o starobylosti příchodu Litevců do Žemgalie: „...Kdyby se Litevci přistěhovali do Žemgalie teprve po roce 900, vyslovovali by dnes ta místní jména jako *Sesevė, *Svėtė, *Mūsa...“⁵. A právě tato výslovnost je charakteristická pro dnešní šlekiuse.

² E. A. Волтер, Следы древних Прусов и их языка в Гродненской губернии, Известия отделения русского языка и словесности Имп. А. Наук, Т. XVI, кн. 4, 160, СПБ, 1912.

³ Livija Bičole, Mežamuižas izloksne, FBR, XII sējums, Rīgā, 1932; J. Tambergs, Bēnes izloksne, FBR, XVI sējums, Rīgā, 1936.

⁴ Viz Būgův slovník, s. 133–141, a B. T. Пашуто, Образование литовского государства, mapa Литовское государство в XIII веке и в первой половине XIV века, до 1341 г. Москва, 1959 г.

⁵ K. Būga, Slovník litevského jazyka, I, 141, Kaunas, 1924.

6. Kalbotyros klausimai, III

81

Z toho tedy vyplývá, že šlekiavování by zcela mohlo být pozůstatkem někdejších Žemgalů. Zde však vzbuzuje pochybnosti jedna věc: území obývané Žemgaly bylo mnohem větší než území dnešních šleků, a proto by bylo obtížné vysvětlit, proč se žemgalské rysy nezachovaly na větším území.

Ještě je třeba zmínit, že nářečí šleků není zdaleka jediným litevským nářečím, v němž se vyslovuje s, z místo š, ž. Stejné jevy se vyskytují i ve zcela jiné části Litvy, například: v obci Ašašnykai (Šašininkai) v okolí Kabeliai v okrese Varėna většina lidí starší generace místo spisovných š, ž téměř vždy vyslovuje s, z, např.: zūsis ~ žąsis, zėmė ~ žemė, zuvis ~ žuvis, asarūkas ~ ešeriukas, sasz ~ šeši, salis ~ šalis, sitas ~ šitas⁶.

Kromě toho se táž vlastnost částečně vyskytuje také ve vzdáleném litevském jazykovém ostrově Zietela, například ve slovech: za˙sis ~ žąsis, zve˙ris ~ žvėris, bazni˙če ~ bažnyčia, žuvis || žuvis ~ žuvis, žvaizdė || žvaizdė „žvaigždė“⁷.

Absence hlásek š, ž v těchto nářečích se spojuje s Jatvingy, kteří v těchto místech žili⁸, nebo dokonce s Prusy (Zietela)⁹.

A jestliže se tam do dnešních dnů mohly zachovat některé rysy jatvingského jazyka, pak snad i šlekové mohli uchovat stopy žemgalštiny. K definitivnímu určení původu šlekiavování by bylo nezbytné shromáždit veškeré historické údaje týkající se této oblasti a veškerá místní jména z daného kraje. Zatím to nebylo možné, a proto závěr o původu šlekiavování zůstává hypotetický.

Texty

I. Hádanky

1. jako záblesk, jediný záblesk, kamenné srdce (broskev)

2. dub, dub, doubek, na té větvička, na té větvi hnízdečko, v něm hnízdo pod košíčkem (konopí)

3. šedivý býk, německý býk, pod polovinou kosti hlídá (při dýchání se hlava pohybuje)

4. Zazvonil zvon na vysokém kopci, svolal děti, nikoli své příbuzné (kostelní zvon)

5. Když černá vrána vstává (boty)

6. Sto krájí jako po půstu, vychází ven — jako po pouti (sýto)

II. Písně

1.

kur_žiba žiburė˙lei, sviesiejei likto˙rė˙lei, ta˙n lā˙uk manė˙s mo˙tusū˙te is_kėlo˙nes pāreinant |

dukrė˙le¹⁰ par_laukė˙li, mo˙tūse pre˙_vartė˙lu˙, a_su_šūsu vainikė˙lu is_keli˙nes sūgri˙sti |

6 Э. А. Вольтер, Stopy starých Prusů a jejich jazyka v Grodenské gubernii, Известия отд. русского языка и словесности Имп. Ак. Наук, T. XVI, кн. 4, 160, СПб, 1912; J. Senkus, Nauja medžiaga apie lietuvių kalbos tarmes, LTSR MA Mokslo Darbai, serija A, 1, Vilnius, 1955; J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, I, 353–354, Warszawa, 1958.

7 Materiál byl převzat z disertace „Zietelos tarmė“, kterou píše A. Vidugiris.

8 J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, I, 354, Warszawa, 1958.

9 Э. А. Вольтер, strana 157 výše uvedeného článku.

10 V písních je mnohem vzácnější přechod starého nepřízvučného koncového ē po l v a než v každodenní mluvené řeči. V písních se také kvůli rýmu a rytmické shodě mnohem méně zkracují koncovky.

82

dcero, probudila ses, rozplakala ses, dala jsem ti květinu, ranní věneček, dala jsem ti mladé dny, až do večera |

(Svatební, zpívá se po návratu z oddavků)

2.

tráva rostla, v lese se vlnila, a hle, přijíždí, přijíždí jezdec.¹¹ stádečko přes tato šir*á pole |

vyšla panenka s bílou ručkou, neubližuj mi, maminko, vždyť jsem ještě mladá, jsem děvčátko |

zdobila koníky na těch širokých polích a rozdělili se dva mladí bratři s tím mladým stádečkem |

ještě jsem nepletla plátno, ještě jsem nerozdělala oheň, ještě nejsou utkané nové stavy, ještě nejsou utkaná plátna |

přijeli k panskému dvoru, k barevné bráně.¹² vrat, a odtud vyjde stará maminka, otevírá barevná vrata

že půjdu tkát plátno, že rozdělám oheň, že napnu nové stavy, že utkám plátna |

(Svatební, zpívají dívky při čekání na ženicha)

3.

sesāte mū'su, jaunō'ji mū'su, kō' tu išēini nō (is) mo'tusā'tes |

pākol pāilsa sirni žirgē'lei, pākol padila klē'va vazē'lei |

a_nemi'lē'je tāve's tetūšis, a_nemi'lē'je ir_mo'tinē'le |

sesā'te mū'su, jaunō'ji mū'su, kā' tu te' rāsi, pākol priprašī |

mi'lē'i mi'lē'je ir_sanavō'je, li'geis laukē'leis - dā'r pali dē'je, |

rāsi tetūšis, nemilē'ikama, ir_mo'tinē'la, nepārkalbama |

¹¹ Vzpomínky zpěvačky mladý muž přijížděl k mladé ženě na koni; doprovázeli ho muži jedoucí na koních.

¹² Podle vysvětlení zpěvačky byla vrátka pestrá proto, že o svatbách bývala ověšena věnci a ozdobena zelení a květinami.

83

verkši, sesāte, skaudēs sirdāte jaunū dienēlu zālu rū tēlu

kēlsi ri tēli nezādinama, kūrsi ugnāla nerāginama

sų asarēlum burnāla praūsi, sų ranko vėl lum nusiūostsi si

(Svatební)

4.

austri tēle bēaustanti, sauli tēle bētekanti, galvēle beshāustanti

nerū pinkis, matušēle, nerū pinkis, sengalvēle, kūr islāsisi dukrēle

rū pino si mo tinēle, rū pino si sengalvēle, kūr islāsisu dukrēle

zālo's ēgles sēsēs lēntas, juodo's zēmes vieta svēnta, tai, mana tēviškēle

ar i kālna kalnužēli, ar i nauji ji dvarēli, ar i vilnaus miestēli

kas pinēlei blizguonēlei, žaluoj rūtu vainikēlis, tai mana parēt kēlis

Zapsáno od Elzbietos Pranciulytės, nar. 1875, negramotné ženy, ve vesnici Kemsiuose. 1959.

5.

kad as jōjau par beržina, už beržina dvi stovēje, viena būva motinēla, antra mana mergužēla

par dienēle ant mustrēles, par naktēle ant vartēles, par dienēle mustravōjau, par naktēle vartavōjau

mergužēla graudžei vērke, mo tinēla dār graudēšnei ō mo tina, mo tinēla, kām tū mani paauginai ant vargēlu, rū pestēlu, ant graudžiu asarēlu

muskietēla šimta svāru, dā šo blāte pre salātes, rēike nesti kuo tolausei ir imesti kuo gilausei

būce plaukes su žuvātēm, su žalūmšum li dekātēm, nebūt vargu nē vargēlu, nekentējes nē krīžēlu

(Rekrūtinė)

84

6

o' slavaũ, slavāi kiema vidurė'li, lã'ukau didze pulkė'le |

o' kai, pāmatau, ir musgandau no' gō' didze pulkė'le |

nenusigā'skis, jauna merguzė'la, ne, teip didis pulkė'lis |

o' ce visi penki, o' ās pāc sestāsis, sē'kmas māna zirge'lis |

o' acitrā'uki, jā unas bermuzė'li, netūru mo'tinē'las |

ēsu siratė'la, ēsu naslaitė'la, netūru mo'tinē'las |

aukštame kalnē'li, gilō'jo duobā'tė, le'n māna mo'tusė'la |

eisu prē' kalnē'le, pūlsu prē' duobā'tes, būdī'su mo'tusė'la |

kelkis, mo'tinē'la, sirdies patiekē'la, ās t'āu pasiklō'nō'su |

actrāuk, dukterē'la, māna siratē'la, tū mā'n aciklō'nō'jei |

no' lenē'lu ē'mei, i grabē'li dē'jei, tū mā' aciklō'nō'jei |

niuveik i girē'le, zalō'ji liepē'le ta'n tāva mo'tinē'la |

rūmpis ne mo'tūse, sā'kas ne rankē'les, lapē'lei ne zo'dē'lei |

Zapsáno od Joany Jarienė, 65 let, v obci Rukužiai, roku 1959.

NOVÉ ÚDAJE O KONSONANTISMU SKAISTGIRSKÉHO NÁŘEČÍ

А. П. ИОНАЙТИТЕ

Shrnutí

Během dialektologické expedice v roce 1959 v žagarském okrese, v okolí městečka Skaistgirys poblíž hranic Lotyšské SSR, bylo objeveno zajímavé nářečí severozápadních aukštaitů. Od sousedních aukštaitských nářečí se liší svým konsonantismem. V tomto nářečí se vůbec nevyskytují souhlásky š, ž, č, dž, místo nich se všude používají s, z, c, dz (např. cebā'tai ~ čebātai „boty“, džāukšmas ~ džiaugšmas „radost“, sā'utūņus ~ šāutūvas „puška“, ziema ~ žiemā „zima“). Přestože toto nářečí zaujímá malou plochu (13 km na délku a 5–8 km na šířku), má i své varianty. Tak například v obci Domeikiai,

85

který je nejjižnějším bodem nářečí, existuje opačný jev — tam nejsou souhlásky s, z; všude jsou nahrazovány souhláskami š, ž (např. krū’mš ~ krūmas ‚keř‘, lāžda ~ lazda ‚hůl‘ atd.). Tuto variantu lze vysvětlit buď hyperkorektností, nebo — vezmeme-li v úvahu tvrzení mluvčích sousedních nářečí, že toto nářečí zaměňuje (přesněji řečeno v minulosti zaměňovalo) souhlásky s, z a š, ž (což částečně potvrzují i údaje o odpovídajících jevech v nářečích jižní Litvy) — nestejným zobecněním této záměny: jedna část nářečí zobecnila všude s, z, zatímco druhá část š, ž.

O původu tohoto jevu lze zatím jen těžko říci něco určitého. V sousedních nářečích litevštiny ani lotyštiny nebyly dosud zjištěny žádné stopy tohoto jevu. Autor vyslovuje hypotézu, že v něm lze spatřovat stopy nářečí dávných Žemgalů, kteří odedávna žili v těchto místech; dokud však nebudou shromážděny všechny historické a toponymické údaje z této oblasti, nelze činit konečné závěry.

Kromě toho je třeba uvést, že skaistgirské nářečí není jediným nářečím litevštiny, v němž chybějí š, ž. Stejné rysy jsou charakteristické také pro některá nářečí jižní Litvy (vesnice Kabėliai-Alašnikiai a další ve Varėnském okrese; zčásti se tentýž jev vyskytuje také ve vesnici Zasjačy ve Djatlovském okrese BSSR). Někteří lingvisté vysvětlují nepřítomnost ž, š v těchto nářečích jako pozůstatek dávných Jatvingů.

K článku jsou připojeny ukázky nářečních textů skaistgirského nářečí.