LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, III

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

PŘÍZVUK A INTONACE KURŠĖNSKÉHO NÁŘEČÍ

VYT. VITKAUSKAS

I. PŘÍZVUK

1. Druhy přízvuku

§ 1. Kuršėnské nářečí je jedním z těch žemaitských nářečí typu dūnininkai, v nichž působí obecný zákon o posunu přízvuku, tj. přízvuk se z krátké a cirkumflexní koncovky přesouvá na začátek slova. Víme-li, že téměř ve všech žemaitských nářečích s posunem přízvuku (a tedy i v kuršėnském nářečí) zůstává na původním místě přízvuku jistá míra hlasové intenzity², lze pochopit, jak velký je rozdíl mezi přízvukovými systémy kuršėnského nářečí a spisovného jazyka (lk). Protože slovo může mít v určitých případech několik přízvuků, jejich výskyt a rozdílný vznik vyžadují širší popis a rozbor. Především je zapotřebí zvláštních názvů, termínů pro jednotlivé druhy přízvuku, které již byly uvedeny v dialektologické literatuře³. Právě tyto termíny se zde používají.

V kuršėnském nářečí, stejně jako v nářečích popsaných v uvedené literatuře, existuje pět druhů přízvuku: 1. hlavní — starobylý (kdy se přízvuk neposouvá): darbinin.ka ~ darbininko, kirta~kirto, kra'mi ~ krāmė (zátylek, hlava, hanl.), le'beda (je nemotorný), nuvi'ka ~ nuvyko (podařilo se); 2. hlavní — posunutý (vyslovovaný s velkou intenzitou a důrazem, avšak přesunutý z koncovky, novodobý útvar): aulīs ~ aulys (včelí úl), daržūs ~ daržūs, lakā ~ lakā (otvor v úlu, kterým vylétají včely), putrā ~ putrā (kukačka); 3. vedlejší — koncový (část původní hlasové intenzity zachovaná na původním místě přízvuku): duntū ~ dantų, (i)ižgūnc-ti's ~ išgąstys, kaūka ~ kaukai (domácí skřítkové), miškē ~ miškė; 4. vedlejší — posunutý (vzniklý posunem přízvuku na začátek slova): blēzdin.ga ~ blezdingā (vlaštovka), muōki-klā ~ mokykla, āštu'nū ~ aštuonių, (u)ubū'lēs ~ obuo-

¹ Kuršėnské nářečí patří do skupiny žemaitských nářečí typu dūnininkai a zaujímá východní část okresu Kuršėnai v trojúhelníku mezi Klaišiai (doun.), Upynė (doun.) a Kužiai (aukšt.).

² Výjimku tvoří Žemaité z okolí Klykoliai, Akmenė a Vegeriai, u nichž přízvuk na původním místě není slyšet (viz Lietuvių kalbos rašybos žodynas, 113, Kaunas, 1948).

³ V. Grinaveckis, Šiaurės vakarų dūnininkų tarmių kirtis. — Lietuvių kalbotyros klausimai, 1, 109—117, Vilnius, 1957 (dále V. Grinaveckis, Švdt kirtis); V. Grinaveckis, Šiaurės vakarų dūnininkų tarmių fonetinės ypatybės ir jų raida. Kand. disertacija, rukopis, Vilnius, 1956 (dále V. Grinaveckis, Švdt fonetinės ypatybės). Použity jsou v článku A. Jonaitytė „Šakynos tarmės kirtis ir priegaidė“. — Lietuvių kalbotyros klausimai, 2, Vilnius, 1959 (dále A. Jonaitytė, cit. dílo).

61

5. vedlejší — přesunutý (vzniklý ve slabice následující po slabice s hlavním — starobylým přízvukem): mãžãsis ~ mažasis, viˈrešnˈsis ~ vyresnysis (vyresnysis), tráˈugdaˈva ~ traukdavo, karˈkvabalis ~ karkvabalis, pëˈšaˈs ~ pėšasi, gaĩˈleˈs ~ gailiasi (gailisi), veržˈaˈs~veržãsi (veržiasi), mušẽˈs ~ mušias (mušis), praũškẽˈs ~ prauškias (prauskis) atd.

2. Přesun přízvuku

§ 2. Z koncovky se přízvuk přesouvá na první slabiku slova v těchto případech:

a) Ze všech krátkých koncovek v dvojslabičných slovech: baltà galvà ~ balta galva, daũžė ~ daužė, diẽnas ~ dienas, kreĩkė ~ kreikė, šviesì ~ šviesi, tuõrà ~ torà (tvora), žmõnà ~ žmonà (žena), gražì ~ graži, katì ~ katì (kvokáš, klábosíš, hádáš se), pūpà ~ pupà, turì ~ turù (mám), tupì ~ tupù (sedím), visà naktìs ~ visà naktis atd. V tomto případě nejsou žádné odchylky ani výjimky.

b) Ze všech krátkých koncovek ve víceslabičných slovech: ãždama ~ eidamà, darbinìnkùs ~ darbininkus, gyvẽni ~ gyveni, karšyklà ~ karšykla, negalì ~ negaliu, nešinà ~ nešina (nesouc se), mergelìkės ~ mergelìkės (malé holčičky), pãduoriùs ~ padorius, pàprun.ti ~ papranti, skelbẽni ~ skelbėni (ty hlásíš), vaĩkùkùs ~ vaikiukus (chlapce), vỹrukù ~ vyrukų atd. (O výjimkách a kolísání v tomto přízvukování viz § 4.)

c) Ze všech cirkumflexových koncovek: akiẽs ~ akìes, avì ~ avių, devynių ~ devynių, draũdù ~ draudą (zakazuje), gerùs ~ gerąs (milují se), krẽšlà ~ krėslai, ledã ~ ledai, mažãũ ~ mažiau, pasùčiaũ ~ pasiučiau (více), prãgarã ~ pragarai: nìmã prãgarã / bẽ,num,žù negẽrai ~ numai (domy) — pekla, bez domů je zle, širdìs ~ širdies, takãˈs ~ takais, žabarãˈ ~ žabarai atd. (O vyskytujících se výjimkách viz § 5 IV.)

d) Z druhotných krátkých a cirkumflexových koncovek predikativů (které jsou v litevštině předposledními slabikami), např. bàbãks ~ babakas (nástroj), česnãks ~ česnakas, lýdėks ~ lydekas (a lýˈdekà ~ lydekà), pyrãrs ~ pyragas, verpẽc ~ verpėtas dẽputac ~ (nové slovo) deputatas, kandidãdac ~ (nové slovo) kandidatas, kãtinã i ~ katinaitį (koťátko), mamãĩ ~ mamaitė (maminka), puõnãˈt ~ ponaitį (panečku), vaikẽĩ ~ vaikėi, žmõnẽĩ ~ žmonėlė (ženuška), jẽnik ~ Janikė, krùpik ~ krupikė (žabička), seserìk ~ seserikė, mãmìt ~ mamytė (maminka), gaĩdùks ~ gaidukas, kiaušinìuks ~ kiaušiniukas, vaikùks ~ vaikiukas (chlapec), draũgùk ~ draugiuk, vìˈruk ~ vyruk, žãsiùk ~ žąsiuk, pàliˈkt ~ paliekta (zanechává), sùkimù ~ sukimba, sùšenẽˈk ~ sušenėnka, užmiršt ~ užmiršta, nešutìn.k ~ nesutinka, šìˈrìˈt (dnes ráno) atd. (O kolísání v tomto přízvukování viz § 5V.)

§ 3. Přesun přízvuku bývá natolik silný, že slovo ohebného slovního druhu (a někdy i příslovce) ztrácí hlavní přízvuk, protože hlavní — přesunutý přízvuk získává předložka stojící před tímto slovem, např. tas, lìˈgìnim̃s prì kìt,ù ir gràˈun giˈvẽˈnima ~ to srovnávání s jinými (výčitka, že je nevěrný) a ničí (manželský) život, začaly se vracet staromódní mãˈdos / kẽlnes šaũˈras švarkà bẽˈpec,ù ~ začaly se vracet staromódní módy: kalhoty úzké,

⁴ Tento přesun přízvuku je popsán v § 3. V tomto případě se ponechává také označení druhotného přízvuku pomocí čárky pod samohláskou, v ostatních případech se od něj upustilo.

⁵ Jde o jeden z případů metatonie (viz § 35 e).

62

kabátce bez ramen, celou noc proháněl se s bolavým zubem (bolel ho zub), že do práce — nemohu probudit, a do tancovačky první běží, světlo jsem nechal na prodej, bábové, jdeme na hroby; muže Tautkutės doprovázejí, na místě ji udusil; dítěti jsem vyléčil ropuchu, žebrákovy řeči se zprávou (ví, proč to dělá), kdo onemocní růžemi, všichni k ní chodí (aby mu zaříkávali), podívej se zblízka a uvidíš atd.

Někdy se stává, že se přízvuk přesouvá z víceslabičného slova i na předložku, např., za zeleninové zahrady letní krásné, mohli bychom si tehdy posekatza letní krásu zahrady, mohli bychom si tehdy posekat (posekat), tolik let žil mezi Žemaiči a neumí žemaitskytolik let žil mezi Žemaiči a neumí (netrefí se) žemaitsky, můj dědeček dával včelařům nové úlymůj dědeček dával (dával) včelařům nové úly (včelíny). V Ūrkuvėny, Žaigėny a Gašiškės, tedy na okrajích nářečí, kde sousedí s dūnininky (šaukenišky) žijícími jižně od Kuršėnů, kteří začínají nepřesouvat přízvuk z dlouhých koncovek, je tento jev vzácný, a v celé oblasti kuršėnského nářečí se přízvuk na předložku také dost často nepřesouvá, např., nevěsta od prvního dne obkročmonevěsta od prvního dne obkročmo (sedla, osedlala), Jadžė se druhým bydlením chystá žítJadžė se druhým bydlením (u tchánů) chystá žít, s loďkou po jezeře páru dávals loďkou (na člunu) po jezeře páru dával a podobně.

Tento jev byl zaznamenán i v jiných nářečích, která přesouvají přízvuk (v Kalnalė⁶, Laukuvě⁷, Šakyně⁸ aj.), např., hnala na prácehnala na práce (Šiupyliai, okres Šiauliai); divoké dítě leze otci do očídivoké (neposedné) dítě leze otci do očí, ve čtrnáctém roce jsem byl ještě mladý, šel jsem na večírekve čtrnáctém (1914) roce jsem byl ještě mladý, šel jsem na nib­rė (taneční zábavu) (Kaunatava, okres Telšiai); vozy budou jezdit bez koní, ptáci budou létat bez křídelvozy budou jezdit (budou jezdit) bez koní, ptáci budou létat bez křídel (ve starých dobách se tak mluvilo o dnešní době), dříví řežou za stodoloudříví (palivové dřevo) řežou za reja (stodola) (Papilė, okres Akmenė); žeň krávy na poležeň krávy na pole (Raudėnai, okres Kuršėnai) atd.

V pracích některých dialektologů se tvrdí, že jde o enklizi⁹ (a příklady se uvádějí při pojednání o enklizi); vedlejší přízvuky — přesunuté a koncové — ve slovech, která ztratila hlavní přesunutý přízvuk, však ukazují, že v kuršėnišském nářečí i jinde u Žemajtů jde o zvláštní přesun přízvuku, nikoli o obvyklou enklizi. Předložka jako by v povědomí mluvčího přilnula ke skloňovanému slovnímu druhu (někdy i k příslovci), stala se jakoby jeho předponou, a proto se přízvuk přesunul na ni, na předložku.

⁶ P. Knūkšta, Fonetika a morfologie kalnalského nářečí, diplomová práce (rukopis), 13, Katedra litevského jazyka Historicko-filologické fakulty Vilniuské státní univerzity V. Kapsukase, 1959.

⁷ V. Grinaveckis, Fonetické rysy Švdt, 110—113.

⁸ A. Jonaitytė, cit. dílo, 120.

⁹ A. Jonaitytė, cit. dílo, 120.

63

3. Nepravidelnosti v odtahování přízvuku

§ 4. Kuršėnské nářečí, sousedící s nářečími, v nichž působí pouze podmíněný zákon odtahování přízvuku (Kurtuvėnai, Šiauliai), má takové příklady přízvukování, které dokládají neúplné odtažení přízvuku na první slabiku.

a) Ve víceslabičných slovech, jejichž předposlední slabika je dlouhá, přízvuk často přeskočí z krátké koncovky na tuto dlouhou slabiku, nikoli na začátek slova, např. aštūni (a aštū'ni) ~ aštuoni, balūn.džūs (a bālūn.džūs) ~ balandžius, gani'klà (a gānī'klà) ~ ganyklą, kirpī'klà (a kìrpī'klà) ~ kirpyklą, miškū'si (a miškū'si) ~ miškūse (miškuose), šakuōši (a často šakuōši) ~ šakose, sijūōnūs (a sjūōnūs) ~ sijonus, uōbuo'lī'nė (a uōbuo'lī'nė) ~ obuolynė (obuolienė), vagī'stà (a vagī'stà) ~ vagystà (vagystė), nerūn.dù (a nè rūn.dù) ~ nerandù. V. Grinaveckis říká, že „ve víceslabičných slovech, jejichž poslední slabika je krátká a druhá slabika od konce dlouhá, bude přízvuk odtažen na druhou slabiku od konce současně jako v prvních dvou případech“, tj. současně s odtažením přízvuku a) v dvojslabičných slovech z krátké koncovky na dlouhý kořen, b) v určitých případech v trojslabičných slovech na dlouhou slabiku, aniž by po přízvuku zůstala stopa v jiných slabikách¹⁰ (srov. § 8a). Zde uvedené doklady z kuršėnského nářečí bezpochyby ukazují i tuto fázi odtahování přízvuku, kdy byl přízvuk odtažen na dlouhou druhou slabiku od konce víceslabičných slov.

b) V řeči většiny příslušníků mladší generace nářečí se vyskytuje takové nepravidelné odtažení přízvuku (ve víceslabičných slovech), kdy přízvuk přeskočí z krátké koncovky na krátkou předposlední slabiku, nikoli na začátek slova, např. aduoma'tikė ~ Adomaitikė (Adomaitytė), gi'vėni ~ gyveni, kàušīnūs ~ kiaušinius, karapūtė́s ~ karaputkės (zchátralé domy), li'žūvū ~ liežuviù, muolī'nūs ~ moliniùs, i' žardėlius ~ do Žardeliai (název vesnice), geresnī ~ geresnį, gražesnī ~ gražesnį, senesnīūs ~ senesnius atd. Jak je vidět, přízvuk se zde odtahuje na tutéž slabiku, která má v jiných pádech hlavní — starobylý přízvuk. V řeči starších lidí (ve věku 45 a více let) se s tímto jevem setkáme jen zřídka a ne příliš často tak přízvukují ani mladší lidé, kteří mluví nářečím. Nejspíše jde o vliv sousedních šiaulišských, kurtuvėnišských a kelmišských nářečí jižních Kuršėnů.

c) Přízvuk z krátké koncovky téměř nikdy nepřeskočí na začátek slova v jednotném čísle nominativu příčestí ženského rodu v přítomném čase s přízvukem na koncovce: ateinūn.tī ~ ateinanti (srov. formu pàrānō.n.tė ~ pareinanti¹¹ známou v Laukuvě), atlekūn.tī ~ atlekanti (atlეკianti), jemūn.tī ~ jemanti (imanti), kli'kūn.tī ~ klykanti (klykianti), pi'kstuūn.tī ~ pykstanti, skaustūn.tī ~ skaustanti (skaudanti).

4. Případy, kdy se přízvuk neodtahuje

§ 5. I. V nářečí se přízvuk neodtahuje ze slabik stojících uvnitř slova: beržūka ~ beržiukai, kumė'lī ~ kumėlė, kepūrī ~ kepūrė, nelā'imi ~ nelaimė, papilėniškė ~ papilėniškiai (obyvatelé okolí Papilė), vadintuoje' ~ vadintojai, vaivūora' ~ vaivorai (takové bobule), žagā'ri ~ Žagarė atd.

¹⁰ V. Grinaveckis, Švdt fonetinės ypatybės, 95; V. Grinaveckis, Švdt kirtis, 112 (plg. tokį pat reiškinį, kaip ir Kuršėnų tarmėje, A. Jonait y tė, min. veik., 113.

¹¹ V. Grinaveckis, Švdt fonetinės ypatybės, 66.

64

II. Přízvuk se nestahuje ze všech koncovek s přízvukem na první části: a) u ohebných slovních druhů v množném čísle v dativu: stuogá˙ms ~ stogáms, ži˙dá˙ms ~ žiedáms, luovė˙ms ~ loviáms, žálte˙ms ~ žalčiáms, galvúoms || galvúms ~ galvóms, galvùms, gerklė˙ms || gerklùms ~ gerklėms, gerkliùms, katėms ~ katėms, akìms || akúms ~ akìms, akiùms, pìrtims ~ pirtìms, sūnà˙ms ~ sūnàms (sūnums) (vzác.), pi˙túms ~ pietùms: kà˙ vìrsma pi˙túms ~ co uvaříme k obědu, pi˙menìms ~ piemenìms, balti˙ms || baltìms ~ baltìems, baltìms, graži˙ms || gražìms ~ gražièms, gražìms, žali˙ms || žalìms ~ žalièms, žalìms, ju˙duóms || ju˙dùms ~ juodóms, juodùms, šla˙piuóms || šla˙pùms ~ šlapiòms, šlapiùms, ani˙ms || anìms ~ anièms, anìms (jim), anúoms || anùms ~ anóms, anùms (jim), penki˙ms || penkìms ~ penkièms, penkìms, penkiúoms || penkìùms ~ penkiòms, penkiùms atd.; b) u přídavných jmen, zájmen a číslovek v jednotném čísle v dativu: baltá˙m ~ baltám, baltá˙ || baltá˙i ~ baltái, sená˙m ~ senám, sená˙ || sená˙i ~ senái, linksmė˙m ~ linksmìam (linksmam), linksmė˙ || linksmė˙i ~ linksmiài (linksmai)¹², visá˙m ~ visám, visá˙ || visá˙i ~ visái, katrá˙m ~ katrám, katrá˙ || katrá˙i ~ katrái, tuokė˙m ~ tokiám, tuokė˙ || tuokė˙i ~ tokiái, pirmá˙m ~ pirmám, pirmá˙ || pirmá˙i ~ pirmái, vi˙ná˙m ~ vienám, vi˙ná˙ || vi˙ná˙i ~ vienái; c) u sloves s kmenem na -o v přítomném čase a u sloves všech kmenů v prostém minulém čase s přízvukem na koncovce v 1. a 2. osobě jednotného čísla: matá˙u ~ matáu, matá˙ ~ matái, plerpsú˙u ~ plerpsáu (sedím bez práce), plerpsá˙ ~ plerpsái, prašá˙u ~ prašáu, prašá˙ ~ prašái, dangená˙u ~ dangenáu (uklízel jsem, stěhoval jsem), dangená˙ ~ dangenái, kri˙pá˙u ~ krypáu, kri˙pá˙ ~ krypái, mušú˙u ~ mušáu (bil jsem), mušá˙ ~ mušái (bil jsi), giná˙u ~ gináu, ginė˙ ~ ginéi, maniá˙u ~ maniáu, manė˙ ~ manéi atd.; d) u některých příslovcí a citoslovečných výrazů: kadá˙ ~ kadái: sá˙uli jau. kadá˙ nusilė˙ida ~ slunce už dávno zapadlo, pirmá˙ ~ pirmái (nejprve), visá˙ || visá˙i ~ visái, daugá˙u ~ daugiaú (nejvíce), labá˙u ~ labiaú (nejvíce), pirmiá˙u ~ pirmiaú (nejdříve), skubá˙u ~ skubiaú (co nejrychleji), stumbá˙u ~ stumbiaú (co nejvíce), ti˙sá˙u ~ tiesiaú (co nejpříměji), ti˙súog ~ tiesióg, makalá˙i ~ makalái, tabalá˙i ~ tabalái atd.

III. Přízvuk se nestahuje ze sekundárních koncovek s přízvukem na první části: pašùtìms ~ pasiutìmas, šálimìs ~ šalìmas, didelùms ~ didelùmas (velikost), lengvùmìs ~ lengvùmas, grùstùus ~ grùstuvas, liektùus ~ lėktùvas, negė˙rs ~ negėras, negá˙l ~ negalia (nemůže), netùr ~ netūra (nemá).

IV. Někdy se přízvuk v koncovkách s přízvukem na druhé části zachovává na původním místě. Pak buď dochází ke střetu několika takových slov, u nichž je třeba stáhnout přízvuk z koncovky na kořen, anebo se těmito slovy chce něco zdůraznit, např. labá˙ gerá˙ padarė˙ [kad_atejė˙] padiesi mùn grúobus išká˙išti ~ velmi dobře jsi udělal, že jsi přišel: pomůžeš mi vyčistit střeva, su_rugė˙s kvìtė˙s puo_rìga važinėjuos| ka_vežima˙ tratìje ~ s žitem a pšenicí jezdím po Rize, když povozy drnčely, gerá˙ ka_bióba gàbì| kitá˙p bádù nuspróukru ~ dobře, že je baba šikovná: jinak bych chcípl, gražė˙ padarė˙ gražė˙| nèra kuo sakýti ~ pěkně jsi to udělal, pěkně, není co říci (iron.), belesù˙ viščiùka˙ grú˙dus ~ kuřátka zobají zrní, duobilù˙ avižù˙ turù | šáudù˙ rugì˙niu ar gàlùks ì˙r ~ mám jetele a ovsa, je tu i kousek žitné slámy (stoh) atd. Tyto příklady, v nichž přízvuk

¹² Toto přídavné jméno je v nářečí u-kmenové: liñ.ksmùs ~ links mùs (veselý), liñ.ksmi~ linksmi (veselá).

5. Kalbotyros klausimai, III

65

zvuk se nestahuje, jde o spíše náhodné případy, nepravidelnou, dalo by se říci, odchylku od nářeční přízvukové normy.

V. Přízvuk se někdy nestahuje ze sekundárních koncovek s přízvukem na druhé části, např. atė̃n atẽn baišã̃usis bū̃r'is ṽiru ~ přichází, přichází nejstrašnější (největší) houf mužů, nesutĩn.k |lai. skirĩa's ~ neshodnou se, ať se rozejdou, pijuõks negė̃ris/ šū̃ nekãũ.kis negẽ̃l bū̃ti ~ piják (opilec) nemůže nepít, pes nemůže nekoukat, pašaũ.k jenĩkį |tū̃ru naũỹna pasakỹti ~ zavolej Janiku, mám novinku, pakreĩp.k stiklinĩ į̃ pilsu ~ nakloň skleničku — naliju ti a tak dále. Ani v tomto případě neexistuje žádná pravidelnost: tentýž člověk může říci nesutĩn.k i nesutĩn.k ~ neshodnou se, pàprū̃n.t i pàprū̃n.t ~ zvykne si, sùšlùmp i sùšlùmp ~ namočí se atd.

5. Umístění přízvuku

§ 6. Základní — stažený přízvuk. Vznikl, jak již bylo uvedeno, stažením přízvuku z koncovky na začátek slova. Tento přízvuk bývá nejčastěji na první slabice slova, např. aŭ.sis ~ ausis, brūdlė ~ broliai (a briolė ~ broliai), duobė ~ duobė, duovena ~ dovena (dovana), k'i'tȧ ~ kietai, krū̃pūs ~ kruopūs (množné číslo, akuz., kruopas), pàvaižūs ~ pavaizūs (krásný, obrazný), ri̇bina ~ riebina (mastná), sli̇dėni ~ slydeni (děláš, aby to klouzalo), stipina ~ stipinai (část saní), sveikata ~ sveikata, vãgà ~ vaga atd. Vyskytují se však i případy, kdy je základní—stažený přízvuk na předposlední slabice (viz také § 4 a a b): keikū̃nūs ~ keikūnus (ti, kteří hodně nadávají), malū̃ni ~ malūnė, pliešĩkūs ~ plėšikūs atd. (O přesunu základního — staženého přízvuku ze slova ohebných slovních druhů nebo z příslovce na předložku viz § 3).

§ 7. Na původním místě přízvuku se nejčastěji zachoval vedlejší — koncový přízvuk, např. amãtȧ ~ amatai, bajū̃rūs ~ bajorus, gãli ~ gale, kartikės ~ kartikės (malá hůl), luõpã ~ lopai, plaũ.čius ~ plaučius, pràspurkūs ~ praspurkus (rozparky na kalhotách), rė̃mù ~ remu (opírám se), sprungini ~ sprangini (hubíš hladem), šakĩkės ~ šakikes (malé větve), tingiñiuks ~ tinginiukas, tingim̃'s ~ tinginys, triñ.ki ~ trinki (dovádíš), vaikeliũkus ~ vaikeliukus, vaĩniks ~ vainikas, žãlė ~ žalai atd. Tento přízvuk není slyšet ve víceslabičných slovech, když se přízvuk z krátké koncovky stahuje na takovou dlouhou první slabiku, na níž mají jiné tvary základní—původní přízvuk: lei̇.zdama ~ leisdama, srov. leĩ.zdams ~ leisdamas, peĩ.gdami ~ peikdami, srov. peĩ.gdams ~ peikdamas, šaũ.gdami ~ šaukdami, srov. šaũ.gdams ~ šaukdamos, mi̇n.klina ~ minklina (pokrytá těstem, obalená těstem), srov. mi̇n.klinas ~ minklinos, pū̃rviñ ~ purvini, srov. pū̃rvinc ~ purvinas, sni̇.gina ~ sniegina (zasněžená), srov. sni̇.ginc ~ snieginas, švi̇.psena ~ švyp sena (úsměv), srov. švi̇.psena ~ švyp sena, (u)ũ.dega ~ uodega, srov. (u)ũ.dega ~ uodega, vẽl.kina ~ velkina (táhnouc), srov. vẽl.kinc ~ velkinas, a další. Charakteristické je také to, že u předponových tvarů přízvuk na předponu nepřechází, např. išleĩ.zdama ~ išleisdama, atū̃ždami ~ atūždami atd.

§ 8. Vedlejší — stažený přízvuk je pravidelně slyšet v těchto případech:

a) V dlouhé předposlední slabice víceslabičných slov, když se přízvuk stahuje z krátké koncovky, např. dẽvi'ni ~ devyni, gū̃l'klà ~ gulykla (lůžko), kė̃p'i'klà ~ kepykla, pàrdavė̃jė ~ pardavėja, pàvaiži ~ pavaizi, viriė̃jė

66

~ kuchařka atd. V tomto případě je vedlejší—retrakční přízvuk velmi silný a často se stává, že zůstává hlavním—retrakčním přízvukem (viz § 4 a a § 6).

b) V předposlední krátké slabice čtyřslabičných slov, když se přízvuk stahuje z krátké koncovky, např., kailiniùkus ~ kailiniukus, mažutėlis ~ mažutėlius (mažutėlus), mūteriškė ~ moteriškė (moteriškelė), (ų)undeniùkų ~ (v)andeniukų, vabalùkus ~ vabaliukus, vakarùkus ~ vakariukus (vakaruškas), abakikė ~ Abakikė (Abakaitė), bar tašikė ~ Bartašiikė (Bartašiūtė) atd. I v tomto případě je vedlejší—retrakční přízvuk zřetelně slyšitelný a někdy je hlavním—retrakčním přízvukem (viz § 4b).

c) V dlouhé předposlední slabice víceslabičných slov, když se přízvuk stahuje z dlouhé koncovky, např., mūotï·nė·l ~ motynėlė (motinėle), pinìn-gā ~ pinigai (pinigai), raũduõnï· ~ raudonų, riñkėjõus ~ rinkėjos (pėdų rišėjos), sėpt·nū· septynių atd. Tento vedlejší-retrakční přízvuk je slabě slyšitelný.

d) V dlouhé třetí slabice od konce čtyřslabičných slov, když se přízvuk stahuje z krátké koncovky, např., kāreivēlius ~ kareivėlius (kareivėlius), pētraũškikė ~ Petrauskikė (Petrauskaitė), raũduõnāmì ~ raudonamė atd. V tomto případě se vedlejší-retrakční přízvuk ozývá pouze fakultativně.

§ 9. Vedlejší posunutý přízvuk. Mnohé žemaitské dialekty vyslovují dlouhé nepřízvučné slabiky s jasným vedlejším posunutým přízvukem, např., bìm̄bāls ~ bìm̄balas, gālōu ~ gāluo (galui), giērāls ~ gėralas (Kretinga)¹³, kròpmāušis ~ krūmaušis (nemaudėlis, rupūžiokas), mētā ~ mėtai, sū·nkē· ~ sunkiai (Kaunatavà, okres Telšiai), dē·rbā ~ dirbai, vā·lī·te ~ valyti (valyti), vī·rā ~ vyrai (Laukuva)¹⁴, rātā ~ ratai, vā·lkuojē·s ~ vaikiojasi, žemēvelkāmoms ~ žemėvilkoms (Raudėnai, okres Kuršėnai), dā·ktā ~ daiktai, tū·ndžuojē· ~ landžiojai, žūogrē· ~ žiūogriai (druh plotů, pinčiai) (Tirkšliai, okres Mažeikiai), šōnē ~ šūnie (šuniui), vā·kōu ~ vaikuo (vaikui), žēmē·nc ~ žeminas (žemėtas) (Tryškiai, okres Kuršėnai) atd. V kuršėnském nářečí není takové přízvukování důsledné. Vedlejší posunutý přízvuk se zde vyskytuje jen v určitých případech a určitých tvarech:

a) V nominativu jednotného čísla mužských zájmenných forem: bā·ltā·sis ~ baltasis, grā·žē·sis ~ gražiasis (gražusis), jū·dā·sis ~ juodasis, mā·žā·sis ~ mažasis, paskutì·nā·sis ~ paskutinasis, mū·sā·sis ~ mūsasis (mūsiškis), pirmā·sis ~ pirmasis, antrā·sis ~ antrasis atd. Taková výslovnost zájmenných forem již ustoupila, protože se nyní stále více užívají tvary gerasis, baltāšs. Slyšel jsem, že tyto tvary mají přízvuk v kořeni, ale bez vedlejšího—posunutého přízvuku: gē·rasis ~ gėrasis, jā·unaṡis ~ jaūnasis.

b) V koncovce 3. osoby prézentu zvratných sloves a- a ia-kmenů: dū·dā·s ~ duodasi, kērtā·s ~ kertasi, sē·kā·s ~ sekasi, nēkelā·s ~ nekelasi (nesikelia), pūtā·s ~ pūtasi (pučiasi), šā·ušā·s ~ šiaušasi (šiaušiasi), nūorā·s ~ norasi (norisi), gāi·lē·s ~ gailiasi (gailisi), mī·lē·s ~ myliasi (mylisi), pasival.kuojē·s ~ pasivalkiojasi: kuȯkē·čē sveikata /pasival.kuojē·s puȯ_trūoba ir_gērā· ~ jaképaké je tu zdraví: pasivalkiojasi (potlouká se) po domě a dobře, pājemā·s ~

¹³ J. Aleksandravičius, Kirtis ir priegaidė Kretingos tarmėje. — Lietuvių kalbotyros klausimai, 1, 99, Vilnius, 1957.

¹⁴ V. Grinaveckis, Švdt kirtis, 110.

67

pājema­si: pàjemā’s tas_rùblis | nē’sam tā· be_kapē’ikàs ~ je brán ten rubl, neseme to bez kapějky.

c) V koncovce 3. osoby budoucího času zvratných sloves: bū-sės ~ bude se: rẽn.k pã·galus nù_ski·drí·na | bū·sės mùnė’s nemã·tus ~ sbírá hůl z hromady třísek, bude mě (mne) předstírat, že neviděl, dùngẽn·čẽs ~ bude se oblékat, dú·sẽ’s ~ dá se, kraipì·sẽ’s ~ bude se kroutit, mùšẽ’s ~ bude se mýt, raitì·sẽ’s ~ bude se válet, rì·sẽ’s ~ bude se zlobit, siẽsẽ’s ~ bude si sedat atd.

d) V koncovce 2. osoby jednotného čísla rozkazovacího způsobu zvratných sloves: aũ·kẽ’s ~ obleč se, bũ·kẽ’s ~ buď, kratì·kẽ’s ~ třepej se, nedũ·kẽ’s ~ nedávej se, nežvalgì·kẽ’s ~ nedívej se kolem, siẽskẽ’s ~ sedni si atd.¹⁵

e) V příponě sloves -av- (nejčastěji v minulém opakovacím čase): nugeltióna·va ~ žloutl, šúkā·va ~ křičíval, bū·dā·va ~ býval, nujū·gdā·va ~ smával se, nupraũ·zdā·va ~ umýval, prašì·dā·va ~ prosíval, veizĩe·dā·va ~ díval se, žũ·dā·va ~ živořil (trápil se) atd. Dnes tento vedlejší přízvuk často není slyšet: mladší generace říká už jen bū·dava ~ býval, aũ·dava ~ chodíval.

f) V nepřízvučné příponě -a·tis ~ -aitis, -a·ti ~ -aitė: brùola·tis ~ brólaitis (družba), tėvu·na·tis ~ tėvūnaitis (syn hospodáře, jemuž otec připsal hospodářství), ničniekā·čẽ ~ ničnekaičio (vůbec nic), pìčpilnã·tis ~ pičpilnaitis (úplně plný), pìčpilnã·ti ~ pičpilnaitė, vìčvi·na·tis ~ vičvienaitis (úplně jediný), vičvi·na·ti ~ vičvienaitė, ã·duomā·tis ~ Ādomaitis, kì·gā·ti ~ Kýgaitė, klemùnkā·ti ~ Klemánskaitė, vitkā·uskā·ti ~ Vitkāuskaitė atd.

g) V některých složených slovech (v krátké slabice): akietuv·bàlis ~ akétvirbalis, kãrkvabālis, pùsėsėri ~ pusseserė, ùšpakālis ~ užpakalis (v pohraničních oblastech s dounininky se říká také ùšpaká·lis).

6. Proklize a enklize

§ 10. Některá služební slova (a někdy také slova ohebných slovních druhů) v souvislé mluvené řeči ztrácejí přízvuk a jako by se připojovala k sousednímu slovu. Tato slova, která ztratila přízvuk, se nazývají proklitika nebo enklitika.

I. Proklitika jsou tato jednoslabičná slova:

a) zájmena: lì·gu ta_vã·ks prasìžio |pã·muoti kā·p smãks pūl·n ~ sotva se to dítě začíná rozvíjet, pãmotė jako smākas pūlna (padá), šìs_vã·kis nebã·ks gerū·ju ~ tento chlapec (hoch) neskončí po dobrém;

b) číslovky: kuo_kratā’s tuoš_čierkikis | kā· būoba nemã·ta | dvì_tris ìžgeri ~ proč třeseš těmi skleničkami: když bōba nevidí, dvě tři vypij;

c) předložky: dvì žì·mi į· ùñ·tra skì·riu ã·je~šel do druhé třídy na dva roky, vì·n diẽl_mẽdžu prakapúojima rei·g žã·ni·ti’s~jen kvůli prořezání stromů (dřeva) je třeba se vdát, kùpri kùpri pã·cas kā·te· pruo_nuosi ~ shrbený pãcas (krysa, myš) prošel kočce před nosem;

d) spojky: vā·gi· rei·g dú·ti | ka_nu_žẽ·mis nekẽl·tu’s ~ zloději je třeba dát, aby se nezvedl ze země, nepastẽ·buom | ar_tioki veid-

¹⁵ Stává se, že se řekne také siẽskis ~ sedni si, žìnio·kis ~ věz, nepraũ·skis (nemyj se).

68

ruodi atvėžė | ar: svė:ka ~ nevšimli jsme si, zda přivezla rozbité zrcadlo, nebo celé, je, būoba kā:usti'ta | išluoš byla ~ jestli (pokud) byla žena zmlácená (ne zrovna při smyslech), případ vyhraje;

e) částice: ti, kvėkšt kvėkšt sùkvekšti ir „nuspaknúoje ~ jen kvėkšt (vykřiknout) kvėkšt vykřikla a nuspaknójo (kopla nohama).

II. Enklitiky mohou být:

a) zájmena: kuò kvì'kat | a „jùmis smáu kas ~ co kvíká (kvičí), nebo vás (vás) někdo smága (škrtí); kalė̇ ta | jaũ. áitra užėje aná ~ ta fena, už na ni přišla áitra (záchvat zuřivosti);

b) příslovce: senà „jau | burnà vī'nas rūkšlas ~ senà už: burnà jedné rūkšlas (vrásky);

c) částice: kuòks „tin vicì'nis | lentikes párkalas ~ jakási vnitřní stěna: prkénka jsou přibita, kuò „čė len.à pri „bóbšku darbù | nuor „tik žuodi ištráukti | ka „galėtu puoá'm li „žovi lá'idi-ti ~ chce (chce) vytáhnout jen slovo, aby pak mohl vyplazovat jazyk (pomlouvat).

7. Nepravidelné případy přízvuku

§ 11. V lidových písních a vůbec v rytmických výpovědích se z rytmických důvodů přízvuk ocitá na nezvyklém místě, které je v běžné mluvě zcela nepřijatelné. Např., gaidėlė pradėd gi'duoti | numiškė pradėd vaikščiuoti | kė'lk kė'lk kė'lk mergelė | nierà lai.ka mi'guoti (v běžné mluvě by to bylo: gaidėlė pradėd gi'duoti | numiškė pradėd va'ikščiuoti | kė'lk kė'lk kė'lk mergė'l | nierà lai.ka mi'guoti ~ kohoutci začínají zpívat, domácí začínají chodit, kėlk, kėlk, kėlk, děvečko, není čas spát), á'čiu tá'u berneli už „meilu žuodeli | dá'r nebu-va'u girdėjus nu „pát mažumė'lis (v běžné mluvě by to bylo: á'čiu tá'u bernė'l už „me'lu žuodelį | dá'r nebuvá'u girdėjusi nu „pát mažumė'lis ~ děkuji ti, milý hochu, za slova lásky, ještě nikdy jsem neslyšela ani maličko).

8. Logický přízvuk

§ 12. V každé větě mluvčí obvykle zdůrazní jedno slovo, aby více upozornil na to, co ho nejvíce zajímá. Např., bėnė mártes munė sė'ni nùskauštu ~ benė marčios munė sėnę nuskaustų (nuskriàustų), ar iš „tuo-li: acisùkis àsi ~ ar iš toliè (toli, tolo) atsisùkęs esi, kuò tá'p marčìuos nèken-ti | a „j „uodega anà tá'msta i'kinda ~ kò taip marčios nèkenčia, a(r) į úodega anà támstai įkando, trìnk su „lā'pas' netrink su, šluotražiu | nùgara pratnìnci ~ trink su lápais, netrink su, šluotražiu: nùgara pratinsi (pirtyje), je, tá'p i'gāu. ta sė'ni ies mun sveiká'ta | bū'su priversta veizieti's ~ je (jei) taip ilgiau tà sėnė ės mun (man) sveikáta, būsiu priversta veizėtis (imtis priemonių) ir t.t.

Ve slovech podtržených je někdy zřetelněji než obvykle slyšet několik přízvuků. Např., ar „gražù sė'na žmogù užgaulioti ~ ar gražù sėna žmogų užgaulioti, ir „gera' nusipierem šiandien~ir gerai nusipėrėm šiandien!, kuòkė „čė munà svei-katà ~ kokia čia mùno (mano) sveikata a další (ve slově sveikàtà je přízvuk slyšet dokonce i ve slabice -kò-, kde jej obvykle slyšet není).

69

II. PŘÍZVUK

§ 13. Přízvukem se kuršėnské nářečí od svých sousedů, západních aukštaitských nářečí, téměř neliší. Této zvláštnosti kuršėnského nářečí si povšiml K. Būga: „I ti Žemaité, kteří sousedí se západními Aukštaiči (např. Eržvilkas, Kuršėnai), vyslovují přízvuk po aukštaitsky“¹⁶.

Nářečí má čtyři přízvuky: krátký (˘), akutový (´), cirkumflexový (˜) a střední (ˇ).

1. Krátký přízvuk

§ 14. Pohyb hlasu u krátkého přízvuku nelze kvůli jeho krátkosti zaslechnout. Intenzitou hlasu se tento kuršėnský přízvuk neliší od přízvuku sousedních západních Aukštaičů (šakynišků)¹⁷. Vyslovuje se mnohem silněji než krátký přízvuk kapsů nebo zanavýků.

§ 15. Slabiky přízvučněné hlavním starobylým přízvukem mají krátký přízvuk, pokud se skládají z:

a) Starobylých krátkých i, u, které nejsou součástí dvojhlásky: miškas ~ miškas, prisikabino ~ prisikabino, visas, kliuvo ~ kliuvo, mūna ~ mūno, primuša ~ primušė, rūc ~ rūdas, žūvi ~ žūvį a další.

b) Starobylých krátkých a, e (ve stejných případech jako Ik, s výjimkou přízvučné samohlásky e v příponě komparativu přídavných jmen): tava ~ tavo, kàsti, kàsu (kasiu) každàva ~ každavo, kàstu ~ kàstų, každams ~ každamas, lėsti, lėsi, lėzdàva ~ lėsdavo, lėstu ~ lėstų, lėzdams ~ lėsd amas, bràkšt, kėpšt atd.

c) Samohlásek a, e v koncovém slabikovém typu a- a ia-kmenových podstatných jmen v nářečí, v nominativu singuláru, po vypadnutí pohyblivého koncového -a-. Po těchto samohláskách nesmějí následovat souhlásky j, l, m, n, r, v, protože by pak vznikly sekundární dvojhlásky a přízvuk by byl akutový (viz § 20 d). Např., kàps ~ kàpas, làps ~ làpas, ràkc ~ ràktas, tàks ~ tàkas, žàks ~ žàgas (kužel), lėc~lėdas, šešks ~ šeškas (a šeškus), pràsc ~ pràstas a pràščias (protože genitiv singuláru je pràšta ~ pràšto a pràščė ~ pràščio), rėc ~ rėtas, šešč ~ šeštas, trec ~ trečias, šlàps ~ šlàpias a další.

K tomuto případu patří také výslovnost kmenových samohlásek a, e s krátkým přízvukem u 3. osoby prézentu některých prostých sloves a-kmenové třídy v nářečí¹⁸, např., kàt ~ kàta, làš ~ làša, plàk ~ plàka, tràt ~ tràta, vàg ~ vàga (vagia), žàd ~ žàda, dèg ~ dèga, lėk ~ lėka (lekia), mèt ~ mèta, plėp ~ plėpa, srėb ~ srėba (srebia), vėd ~ vėda atd.

§ 16. Slabiky přízvučněné hlavním retrahovaným přízvukem mají krátký přízvuk tehdy, když retrahovaný přízvuk dopadá na krátké samohlásky a, e, i, u, které nejsou součástí dvojhlásky, např., kàktà ~ kaktà, kàtruõ ~ katrõ, vàbalà ~ vabalai, žàdù ~ žadù, kėlù ~ kėliù, melà ~ melai (lež; srov. lotyšské meli), rėčiaũ ~ rėčiau, kìš ~ kiši, ligà ~ ligà, šilemuõ ~ šilemojė (v teple), drùškà ~ druskà, lùptinà ~ luptinai (loupat), skùbù ~ skubù atd.

§ 17. Samohlásky přízvučněné vedlejším koncovým přízvukem mají krátký přízvuk tehdy, když se přízvuk stahuje z krátké koncovky, např., gàlù ~ galiù,

¹⁶ K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, I sąv., XXIV, Kaunas, 1924.

¹⁷ Srov. A. Jonait ytė, cit. dílo, 125.

¹⁸ V nářečí přešla téměř všechna slovesa přítomného času s kmenem na -ia a -i do kmene na -a: stùmam (tlačíme), šė˙ram (krmíme), stùovam ~ stovame (stojíme), tùpam (sedíme) atd.

70

_pirštūs ~ _{pirštùs, pašai.tùs} ~ _pasaitùs atd. (výjimky, kdy takový přízvuk není slyšet, jsou popsány v § 7).

§ 18. O intonaci slabik s vedlejším odtaženým přízvukem viz § 8 c. Případy, kdy slabiky s vedlejším přesunutým přízvukem mají krátkou intonaci, jsou popsány v § 9 g.

2. Stoupavá intonace

§ 19. Stoupavá intonace v kuršėnském nářečí se od stoupavé intonace spisovného jazyka¹⁹ liší hlasovým zlomem uprostřed samohlásky (a v dvojhlásce uprostřed jejího prvního členu), tento zlom však není tak výrazný jako lámaná intonace sousedních žemaitských nářečí²⁰. Stoupavá intonace kuršėnského nářečí se více podobá stoupavé intonaci aukštaitských (šakynských) nářečí, proto se zde označuje také pravým přízvukovým znaménkem²¹.

§ 20. Stoupavou intonaci mohou mít v nářečí dlouhé slabiky tvořené:

a) Samohláskami i, u (mohou pocházet také ze spisovného ie, uo), např. _gí'us ~ živý, _rí'c ~ ráno, _ví'ra ~ muži, _grú'c ~ zrno, _šú'kauti ~ křičet, _rí'juos ~ hádám se, _ží'c ~ květ, _dú'd ~ dává, _pú'c ~ sad a podobně.

b) Dvojhláskami ai, au, ei, ie (< ė), uo (< o), ui. Hlasový důraz spočívá stejně jako ve spisovném jazyce na prvním členu dvojhlásky. Např. _lá'ipuoti ~ šplhá, _{va'ikščuoje} ~ chodí, _šá'un ~ střílí, _žá'unas ~ žábry, _lé'isti's ~ spustit se (běžet), _vé'ic ~ tvář, _diek ~ polož, _tietus ~ otec, _plúoje ~ oral, _žiopla ~ popleta, _rušis ~ druh (kulhavý člověk), _{neviekšlūtis} ~ nešika (nemotora, třasořitka) atd. Stejně jako ve spisovném jazyce je první člen stoupavé dvojhlásky ui vždy krátký.

c) Smíšenými dvojhláskami a, e, i, u s l, m, n, r (hlasový důraz je i zde na prvním členu), např. _išá'lka ~ vyschlo, _ká'm ~ komu, _gerá'nces ~ dobré, _ná'rduos ~ potápí se, _vé'lnic ~ vlněný, _gé'mbi ~ houba, _vé'ng ~ váhá (váhá), _vé'rti ~ vařit, _íltes ~ zuby, _nurimk ~ utiš se, _pinti ~ plést, _širdži ~ srdce, _čiulb ~ cvrliká, _klūmpis ~ dřevák (dřevěná bota, střevíc), _plūnksna ~ pírko, _žiūrki ~ krysa (myš) atd. Stejně jako u dvojhlásky ui jsou i první členy smíšených dvojhlásek i, u s l, m, n, r krátké. Občas se stává, že se tyto samohlásky po přízvuku prodlužují, např. _{di'ndas (?): par _ká'uras di'nas be _juoke darbe'le/mūš di'ndas pavenė'tės} ~ celé (přes) dny [stráví] bez práce, náš dindas (zahálí, potuluje se bez práce) po pavenčích, _ki'nka ~ zapřahá, _sti'rma ~ srna (také srna).

d) Sekundárními dvojhláskami a, e, i, u s l, m, n, r, j, v, např. _ká'l ~ kope, _ná'ms ~ dům, _trá'nc ~ čelo, _bá'r ~ ječmen, _vé'l ~ veze (veze), _jé'm ~ bere (bere), _sé'nc ~ starý, _šé'r ~ krmí (krmí), _žíls ~ šedivý, _davìms ~ dávání, _trín ~ tře, _skír ~ odděluje (rozděluje), _kúl ~ překládá (překládá), _uopūms ~ srst, _kúr ~ pálí (pálí), _lé'j ~ lije (řídce, lije), _vé'j ~ fouká, _klé'jus ~ javor, _lé'us ~ lev (lev), _ri'stūus ~ naviják (část tkalcovského stavu) atd. I v tomto případě jsou samohlásky i, u krátké.

e) Dlouhé a vzniklé z dvojhlásky ai (v příponě -á'tis, -á'ti ~ -áitis, -áitė): _mamá'ti ~ maminka, _seserá'ti ~ sestřička, _vaikelá'tis ~ chlapeček, _prunká'tis

¹⁹ V. Vaitkevičiūtė, Kirtis ir priegaidė, Lietuvių kalbos ir literatūros Instituto Dabartinės lietuvių kalbos sektoriaus saugomas rankraštis, 9—16 psl.

²⁰ Lámanou intonaci mají všechna žemaitská nářečí ležící severně a severozápadně od kuršėnského nářečí: Papilė, Tryškiai, Raudėnai, Kaunatava, Užventis.

²¹ Plg. A. Jonaititė, min. veik. 122; A. Laigonaitė, Dėl lietuvių kalbos kirčio ir priegaidės supratimo. — Kalbotyra, 1, 94, (39 ir 40 pav.), Vilnius, 1958.

71

~ Pranskáitis, stunká˙tis ~ Stankáitis, gricá˙ti ~ Gricáirė (Griciūtė), juocá˙ti ~ Jocáitė, kentrá˙te ~ Kentráičiai (vesnice v okrese Kuršėnai), micá˙te ~ Micáičiai (vesnice v okrese Kuršėnai) (o metatonii v jednotném čísle vokativu viz § 35 e).

f) Dlouhé koncové samohlásky a˙ < ai, e˙ < ei (viz § 5 II, § 21 a).

§ 21. V kuršėnském nářečí se přízvukový intonační typ s přízvukem na začátku slabiky vyskytuje za určitých okolností tam, kde má spisovná litevština cirkumflex nebo krátkou intonaci:

a) V jednotném čísle 1. a 2. osoby sloves s koncovým přízvukem, která mají v přítomném čase kmen na -o a ve všech kmenech v minulém čase jednorázovém: maišá˙u (maišau), maišá˙ ~ maišai, pirká˙u (pirkau), pirká˙ ~ pirkai, li˙pá˙u ~ liepiau, li˙pė˙ ~ liepė.

b) Ve 3. osobě budoucího času sloves s kořenem nebo příponou s přízvukovým intonačním typem s přízvukem na začátku slabiky, kde se přízvučná slabika dostává na konec slova, např. bū˙s ~ būs (bus), bá˙rs, gá˙us, gá˙usės ~ gausias: pastovėsie˙s ir gá˙usės ~ pastovėsias ir gausias (bude se stát a bude získáno), li˙s ~ lys (lis), pasi˙ks ~ pasieks, skait˙s ~ skaitys, žinúos ~ žinós aj.

§ 22. Vedlejší přízvukový intonační typ s přízvukem na začátku slabiky mají dlouhé nebo prodloužené samohlásky s vedlejším posunutým přízvukem (viz § 9 a–f).

3. Cirkumflex

§ 23. Pohyb hlasu při cirkumflexu v kuršėnském nářečí se neliší od cirkumflexu ve spisovné litevštině a v západních aukštaitských nářečích (šiauliškém aj.)²².

§ 24. Slabiky s hlavním starobylým přízvukem mají cirkumflex tehdy, když je tvoří:

a) Dlouhé samohlásky i˙, u˙ (a i˙ < ie, u˙ < uo), např. kli˙ksmas ~ klýksmas, u˙rkst ~ výksta, mú˙sis ~ múšis (mūsimas), rú˙ka ~ rúko, šv˙sa ~ šviesą, u˙šat ~ viešate (viešite), dú˙bi ~ duobė, kú˙c ~ kuodas atd.

b) Dvojhlásky ai, au, ei, ie (< ē), uo (< ō), ui. Důležitým rysem nářečí je, že hlasový tlak při cirkumflexu dopadá na druhou složku dvojhlásky, která se prodlužuje na polodlouhou (s výjimkou druhých složek dvojhlásek ie, uo), např. la˙žuos ~ laužosi, pa˙šinc ~ paišinas, ka˙ukti ~ kaukti, šla˙už ~ šliauža (šliaužia), pė˙kti, sve˙ks ~ sveikas, dė˙dna ~ dėdyna (dedienė), lie˙c ~ lėtas, skuòlas ~ skolos, žuodė˙ ~ žodžiai, mú˙ls ~ muilas, tu˙nc ~ tūnas (kůl k plotu) atd. Tímto rysem se kuršėnské nářečí výrazně odlišuje od sousedních žemaitských dounininků a od šakyniškých západních aukštaitů, kde hlasový tlak při cirkumflexu dopadá na první složku dvojhlásky: pė˙lei ~ peiliai, vá˙ks ~ vaikas (Šakyna)²³, še˙lk ~ silkė, rá˙ituos ~ raitosi (Raudėnai), joumá˙rgis ~ juodmargis, ešká˙ulėje ~ iškaulijo (Tryškiai) aj.

c) Smíšené dvojhlásky (hlasový tlak je i zde soustředěn na druhou složku): va˙lk.tis (odvoz hnoje), ka˙rpa ~ karpo, ve˙lká˙s ~ velkasi, se˙nk ~ senka, ši˙c ~ šiltas, įni˙ti ~ imti, ti˙rsc ~ tirštas, stu˙l.ps ~ stulpas, pu˙n.t ~ punta, pu˙rks-ti aj.

Druhé složky smíšených dvojhlásek l, n se prodlužují na polodlouhé, zatímco m, r se neprodlužují vůbec.

Srov. V. Vaitkevičiūtė, cit. rukopis, 16–22; E. Grinaveckienė, Fonetika nářečí povodí řeky Mitu, viz Lietuvių kalbotyros klausimai, 1, 136, Vilnius, 1957.

A. Jonait y tė, cit. dílo, 123; A. Laigonaitė, cit. dílo, 92 (obr. 34, 35).

72

d) Prodloužené kmenové samohlásky a, e, např. ãšaras ~ ašaras, lãktas ~ láktos, vãkaruoti ~ vakaroti, kẽvals ~ kévalas, lẽderga (potřeštěnec), mẽtai ~ métai, tẽpė ~ tepė atd.

§ 25. Slabiky s hlavním retractivním přízvukem mají cirkumflexní intonaci v těchto případech:

a) Když se ve dvojslabičných slovech přízvuk stahuje z krátké koncovky na dlouhý kořen (viz také § 2 a): burnà ~ burną, dū̃bės ~ duobės, gaĩli ~ gaili, mẽrgà ~ mergą, ruñką ~ ranką atd.

b) Když se ve víceslabičných slovech přízvuk stahuje z krátké koncovky na takový dlouhý kořen, který má v jiných tvarech hlavní původní přízvuk (viz také § 7): miẽšlinį ~ mėšlinį, dùlkina ~ dulkiną (zaprášenou), kaũgdama ~ kaukdama, pĩgdami ~ pykdami atd.

Tlak této nově vzniklé cirkumflexní intonace se soustřeďuje na druhou složku dvojhlásky, stejně jako u staré cirkumflexní intonace, a pohyb hlasu se od ní neliší. Druhá složka dvojhlásky se prodlužuje na polodlouhou (s výjimkou druhých složek r a m a dvojhlásek ie, uo).

§ 26. Na místě staré cirkumflexní intonace, která bývala v koncovce, zůstává značně oslabená sekundární intonace: dĩržā ~ diržai, dĩdelė ~ dideliai (velmi), pėlenā̃s ~ pelenais, tuõrī ~ t(v)orų, žãltī ~ žaltyj atd.

§ 27. Sekundární cirkumflexní intonaci mají přízvučné dlouhé předposlední slabiky víceslabičného slova, když se přízvuk ve slově stahuje z krátké koncovky: báravỹkis ~ baravykis, pabaĩgà ~ pabaiga atd. (viz § 8 a).

4. Střední intonace

§ 28. Tato intonace je nová, vznikla stažením přízvuku a někdy také zkrácením cirkumflexní intonace. Svým hlasovým pohybem částečně připomíná cirkumflexní intonaci, ale na konci se náhle přerušuje a působí, jako by její výslovnost zůstala nedokončená.

§ 29. Střední intonaci mají slabiky s hlavním původním přízvukem, když se cirkumflexní intonace zkrátí, např. jùnc ~ Jõnas, kuõl ~ kõl, tuõl ~ tõl, viẽl ~ vėl atd.

§ 30. Slabiky s hlavním retractivním přízvukem mají střední intonaci v těchto případech:

a) Když se přízvuk vždy stahuje z dlouhé koncovky na dlouhý kořen, např. dĩglė ~ dyg­liai, galvū̃ ~ galvų, klėbė̃ ~ klėbiai (glėbiai), laĩkā ~ laikai, bū̃tinā ~ būtinai, miẽlenā ~ mėlenai (mėlynai), žãsinā ~ žąsinų atd.

b) Když se přízvuk stahuje z krátké koncovky na dlouhý kořen víceslabičných slov a mezi kořenem a koncovkou je slabika s vedlejším retractivním přízvukem, např. riñkėjė ~ rinkėją, vaĩkešiukūs ~ vaikesiukus (vaikėzus), var̃guõnīs ~ vargonūs, viẽlklā ~ velyklą atd.

c) Když se přízvuk stahuje z krátké koncovky na dlouhý kořen víceslabičných slov a je stažen na takovou dlouhou slabiku, která v jiných tvarech s přízvukem mimo koncovku přízvuk nemá, např. arbātā ~ arbatą (srov. arbā̃tas ~ arbatos), miẽlenės ~ mėlenės (srov. miẽlẽnė ~ mėlenė), pluñksnikės ~ plunksnikės (srov. pluñksnikė ~ plunksnikė), sarmatā ~ sarmatą (hanba): sarmatā ne armata | neñušās ~ sarmatā — ne armata (dělo): neustřelí, vaĩnikūs ~ vainikus, žuñcelės ~ žąselės atd.

73

d) Po přesunu přízvuku na dlouhý kořen z vedlejší koncovky, např. p²’rāks ~ pyrāgas, žìrnìs ~ žirnikas (taková rostlina), suodnìuks ~ sodniukas (zahrádka), ūdonìk ~ Onikė, v’ītùk ~ Vytūk, ì’lìn ~ įlýna (prší), parēi.n ~ pareina.

U dvojhlásek dopadá hlasový tlak střední intonace na druhou složku a neprodlužuje ji.

§ 31. Dlouhé slabiky s přízvukem vedlejším přesunutým mají střední intonaci tehdy: a) když po nich následuje dlouhá slabika s přízvukem vedlejším koncovým: kašėjai ~ kašėjai, pãbubė’s ~ pabobiais (přes babky), pùš’na ~ pušynai (viz také § 8 c); b) když po nich následují krátké slabiky s přízvukem vedlejším přesunutým: būruokū-kūs ~ burokiukus, kūopū’stėlius ~ kopūstelius, pūrv’niūku ~ purvyniuku aj. (viz také § 8 d).

5. Intonace nepřízvučných slabik

§ 32. Nakolik bylo možné opřít se o sluch a o příklady, které nově vznikly a jsou přízvučné, zdá se, že všechny dlouhé předpřízvučné slabiky mají klesavou intonaci, kdežto přízvučné slabiky po přízvuku — nejčastěji stoupavou: kėikimós ~ keikimos (kárání), kūopū’stá ~ kopūstai, runkikėms ~ rankikėms (ručičkám), vaìkizgalėms ~ ~ vaiksgaliams (výrostkům) aj. To dokládají: a) zřetelně slyšitelný hlavní přesunutý přízvuk a vedlejší přesunutý přízvuk: šal.tà truobà ~ šaltà troba (srov. šá.lta truóba ~ šaltą trobą), vì’nà ~ vienà (srov. vì’na ~ vieną), mèlagì’stā ~ melagystà (lež) aj. (viz také § 25); b) vedlejší přízvuk přenesený: kabìndá’va ~ kabindavo, grū’dá’s ~ grūdasi aj. (viz také § 9a-f). Vyskytují se však případy, kdy je v dlouhých slabikách po přízvuku zřetelně slyšet klesavá intonace: gaũ.čāũ ~ gaučiau, sakì’čāũ ~ sakyčiau, krūpāũ ~ krūpiau (žabími skoky) aj.

6. Změna intonací (metatonie)

§ 33. V nářečí se v určitých případech střídá: a) klesavá intonace se stoupavou, b) stoupavá s klesavou, c) krátká se stoupavou.

§ 34. Klesavá intonace se střídá se stoupavou v těchto případech:

a) V jednoduchých a odvozených opakovaných slovesech (stejně jako ve spisovné litevštině): kai.ša ~ kaišo a ká’šuoti ~ kaišioti, klì’kti ~ klýkti a klì’kčiuoti ~ klýkčioti, kruók.ti ~ krókti a krúokinti ~ kró kinti (rozplakat), kruóksėti ~ króksėti (křičet), lūn.da ~ lando a lūndžuoti ~ landžioti, pláu.kti a pláu’k uoti ~ pláukio ti, šau.k t i a šū’kauti ~ šūkauti.

b) V jednoduchých slovesech okamžitého děje a ve zvukomalebných výrazech: tren.kti a trink t ~ trink(t) (udeřit lehce), trìnktelėti ~ trinktelėti (lehce udeřit), tri’nkt ~ trý p kt (udeřit silně), tri’nktelėti ~ trý nktelėti (udeřit silně), žvel.g ~ žvelgia (dívá se) a žvìlkt ~ žvilgt (krátce pohlédnout), žvìlktelėti ~ žvilgtelėti (krátce pohlédnout), žvì.lkt ~ žvilgt (pozorně pohlédnout), žvì.lktelėti ~ žvilgtelėti (pozorně pohlédnout).

c) V infinitivu a v slovesech přítomného času s kmenem -st-a, -št-a (stejně jako ve spisovné litevštině): gim̃ži a gimst ~ gimsta, mìrti a mìrš t ~ miršta.

d) V některých jménech a slovesech od nich odvozených (stejně jako ve spisovné litevštině): klaì.džė ~ klaidžio (bloudím) a klá’idžiuoti ~ klaidžioti, smáì.le ~ smailio

74

(špičatého) a sma'ilinti (učinit špičatým), šlúožgi ~ šlõve a šlúovinti ~ šlõvinti, šveñ.c ~ šventas a švéntinti, sveik.ks ~ sveikas a své'ikinti.

e) V tvarech, v nichž po vypadnutí či odsunutí koncovkové samohlásky (a ve složených slovech spojovací samohlásky) vznikají sekundární dvojhlásky a, e s l, m, n, r, j, v: žã'ls ~ žalas a žã'la ~ žalą, šlã'ms ~ šlamas (odpadek) a šlã'ma ~ šlamai, untã'nc ~ Antanas a untã'na ~ Antaną, ã'r ~ ãra (orá) a ã'ram (oráme), kė'ls ~ kelias a kė'le ~ kelio, žė'ms ~ žemas a žė'ma ~ žemo, i'sibaukštė'n ~ įsibaugštena (stává se plachým) a i'sibaukštė'nus ~ įsibaugštenęs, pė'r ~ pėra (pery) a pė'rai (periete), rė'j ~ rėja (zř., rieja) a rė'jės ~ rėjasi, rá'us ~ rãvas (příkop) a rá'va ~ rãvo, sė'nmergi ~ sénmergė a sė'na ~ sėna, dvá'rpuonis ~ dvárponis a dvá'ra ~ dvárę.

§ 35. Průběhový přízvuk se střídá s cirkumflexem:

a) ve slovech s předponami a v předložkách: nú'baigos ~ núbaigos (oslava dokončení), nú'plakas ~ núplakos, nú'spruoga ~ nú-sproga a nú' (a nú) ~ nú (od),

púodukėra ~ póduka, púosūnis ~ pósūnis, púokaitis ~ pó(k)aitis a púo ~ pó, prí'grinc ~ prí'grindas (předsíň), prí'svirnis ~ prýsvyrnis (užívá se souběžně s prí'grindu), prí'jiedis ~ pryjėdis (přejedení), prí'guonkis ~ prý-gonkis, į prí'meni ~ į prýmenę a prí (a prí) ~ prý (k, u), prí'ša's ~ pryšais, prí'šakė ~ pryšakį, prí'špri'šė's ~ pryšpryšiais (naproti nepřátelům), prí'šininkė ~ pryšininkė (jeden konec světnice) a prí'š (a priš) ~ prýš (proti), pró'verksme's ~ próverksmais a pró ~ pró, úmpetė' ~ án(t)pėčiai, úņčkalas ~ ánčkalos (část saní), úndžvalktis ~ ántžvalktis (povlak na polštář), úntakis ~ ántakis, á'nkapis a ún. (řídce i ún.t) ~ ánt.

b) u podstatných jmen stejného kořene s různými kmeny (jako v lk.): sá'rks ~ sárgas a sárgis (věštec při rozdělování prstenu), sé'ili ~ séilė a seĩ.lus ~ seilius, sná'gli ~ snárglį a snárglus ~ snárglius.

c) u přídavných jmen a od nich utvořených podstatných jmen (jako v lk.): bá'lc ~ baltas a báltis (bělost), jú'c ~ juodas a jú'dis ~ juodis (černost), má'rks ~ márgas a márgis (pestrost), pílnc ~ pilnas a píl.nis (plnost), tvírc ~ tvirtas a tvirtis (pevnost).

d) u některých jmen a ve druhé složce složených slov od nich utvořených: nú'tes ~ nýtės (nitě) a aštuoní'm'tis ~ aštuonnytis, búrna ~ burną a ne-praustaburnis, gá'lva ~ galvą a pli(ka)gal.vis, márks ~ márgas a ju'dmárgis ~ juodmárgis, vé'ic ~ veidas a pailgveidis (s protáhlou tváří).

e) ve vokativu jednotného čísla jmen s příponami -á'tis, -á'ti a -í'tis ~ -ýtis, -í'ti ~ -ýtė: mámã'i ~ mamaitė, vištã'i ~ vištaite, karalá'i ~ karalaiti (srov. karalá'tis ~ karalaitis), vyrá'i ~ vyrai, pruncėrá'i ~ Pranskaitį, mamá'i ~ mamytė, mažilž'i ~ mažilytė (maličká), mergí'i ~ mergytė a další.

f) v kondicionálu sloves (ve všech osobách): gá'uti a gaũ.tu ~ gautų, gi've'nti ~ gyventi a gi'veñ.tu ~ gyventų, kė'l.ti a kél.tu ~ keltų, lė'izsti a lėi.stume' ~ leistumei (ty bys dovolil), melú'ti ~ meluoti a melí'ču ~ meluočiu (já bych lhal), paší'lti a pašál.tu ~ pašaltų, vaí'kščuoti ~ vaikščioti a vaí.kščuotu ~ vaikščiotų a další.

g) v žádací náladě sloves: dú'a ~ dúoda a tedú'di ~ -ūdįs, -í'ti ~ -ýtė, vok. j. č. tedúodie, gá'un ~ gáuna a tepasigáu.ni ~ tepasigaũnie (kéž se raduje), krá'un ~

75

kráuna ir lėi krau̇ni ~ lėi (ať, nechť) kraūnie, pė:žuo ~ pėizoja (maže) ir tenepėr.zuoji ~ tenepėizojie atd.

§ 36. Krátký přízvuk s přízvučným začátkem se nahrazuje v případě, kdy po zániku koncových samohlásek nebo vypadnutí spojovacích samohlásek ve složených slovech vznikají sekundární dvojhlásky i, u+l, m, n, r a ul: pil ~ pila a pilam (pilame), šaukim ~ šaukimas a šaukima ~ šaukimo, šin ~ šina (kouše) a šina’s ~ šinasi, pipirs ~ pipiras a pipira ~ pipirai, kūl ~ kūla (bije) a kūlam (bijeme), pilkūms ~ pilkūmas a pilkūma ~ pilkūmo, dūr ~ dūra (bodá) a dūram (bodáme), gru̇stūls ~ gru̇stūvas (takový tlouk) a gru̇stūva ~ gru̇stuvo, šūt ~ siūva (a šū’n ~ siūna) a šū-vat ~ siūvate, nūmsargs ~ nūmsargas (strážce domu) atd.

PŘÍZVUK A INTONACE KURŠĖNSKÉHO NÁŘEČÍ

В. И. ВИТКАУСКАС

Shrnutí

Přízvukový systém kuršėnského nářečí se výrazně liší od spisovného jazyka, protože se v něm přízvuk stahuje na první slabiku ze všech krátkých i dlouhých stoupavých koncovek, tj. nářečí patří do oblasti úplného stahování přízvuku (sùki̇ „točím“, mìnkliė „těsto“, vãkarì „večer“, virbàlȧ „jehlice“). V nářečí se vyskytují případy, kdy se předložka připojuje k podstatnému jménu nebo zájmenu a získává hlavní stažený přízvuk (sù li’tùm „s deštěm“).

Vzhledem k tomu, že kuršėnské nářečí sousedí s nářečími patřícími do oblasti částečného stahování přízvuku (Kurtuvėnai, Šaukėnai, Šiauliai), vyskytují se v něm případy, kdy se ve víceslabičných slovech přízvuk stahuje z krátké koncovky pouze na předcházející slabiku slova, nikoli na jeho začátek (rabaì.gȧ „konec“, mažutėlùs „malinkých“).

Přízvuk se však zachovává na konci slova, vyslovuje-li se poslední slabika s klesavou intonací (vaiká·ms „dětem“, žiná· „víš“). Ve vzácných případech se přízvuk zachovává i na dlouhých koncovkách se stoupavou intonací (duobilū· avižū· tūru „Mám jetel a oves“), tento jev však není pravidelný.

Stejně jako v ostatních žemaitských nářečích patřících do oblasti úplného stahování přízvuku existuje i v kuršėnském nářečí 5 různých typů přízvuku: hlavní původní (miòka „učí“), hlavní stažený (kaìtù „spolu“), vedlejší stažený (muòki-klà „škola“), vedlejší přenesený (raudiônà-sis „červený“) a vedlejší koncový (kli̇ebi’s „náruč“). Článek na základě shromážděného materiálu pojednává o místě jednotlivých uvedených typů přízvuku ve slově a o případech jejich užití.

V kuršėnském nářečí se rozlišují 4 intonace samohlásek: krátká (ˈ), klesavá (ˊ), stoupavá (ˇ) a střední (˙). Výslovností se téměř neliší od výslovnosti odpovídajících intonací v sousedních aukštaitských nářečích, a jsou proto blízké spisovnému jazyku.

76

Krátká intonace se vyslovuje krátce, ale silněji než v nářečích, která se stala základem spisovného jazyka. Tato intonace je typická pro krátké samohlásky nářečí (lùp ‘dere’, visi ‘všechno’, ʽas ‘kolo’, lėsti ‘klovat’).

Klesavá intonace má ve své výslovnosti prvky přerušované intonace, která je typická pro jiná žemaitská nářečí, avšak s přerušovanou intonací se zcela nekryje. Vykazuje větší podobnost s klesavou intonací sousedních aukštaitských nářečí (např. šakinského nářečí). Klesavou intonaci mají dlouhé slabiky s hlavním starobylým přízvukem (vãiʽkšuojë ‘chodil’, niúr ‘chce’), někdy ji však mají i historicky krátké samohlásky s vedlejším přeneseným přízvukem (dainù’da’va ‘často zpívali’).

Stoupavá intonace se svou výslovností blíží odpovídající intonaci některých sousedních západních aukštaitských nářečí. Mají ji dlouhé slabiky slova (sal.džė „sladkého“, kėlė „cesty“, kirp^sklà „kadeřnictví“). Na rozdíl od stoupavé intonace jiných žemaitských nářečí se největší síla této intonace v diftonzích a diftongických spojeních soustřeďuje na druhé složce (stejně jako ve spisovném jazyce: kàrsti ‘česat’, maĩ.šas ‘pytel’, saĩ.sas ‘suchý’).

Střední intonace je novým jevem nářečí. Počátkem pohybu základního tónu intonace částečně připomíná stoupavou intonaci nářečí, na konci se však prudce přerušuje. Střední intonaci mají dlouhé slabiky v následujících případech: a) při zkrácení stoupavé intonace (juonc ‘Jonas’), b) ve dvojslabičných slovech, když se přízvuk přesouvá z dlouhé koncovky na dlouhý kořen (li^stā ‘deště’, vilkū^s ‘vlků’), c) v jednotlivých případech ve víceslabičných slovech, když se přízvuk přesouvá z krátké koncovky na dlouhý kořen (sarmatā^s ‘stud’). Někdy mohou mít střední intonaci dlouhé slabiky s vedlejším odsunutým přízvukem (pàkertė^s ‘v rozích’).

Dlouhé nepřízvučné slabiky stojící před přízvučnou slabikou se vždy vyslovují se stoupavou intonací, zatímco slabiky stojící za přízvučnou slabikou nejčastěji s klesavou (stū^smimūos ‘strkání’). Vyskytují se také případy, kdy se slabiky stojící za přízvučnou slabikou (podle autorova sluchového dojmu) vyslovují se stoupavou intonací (šau.kčau ‘křičel by’).

Na konci článku jsou uvedeny příklady metatonie v nářečí.