LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, VI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

SROVNÁVACÍ LINGVISTIKA A ÚKOLY SOVĚTSKÉ LITEVSKÉ FILOLOGIE

K. KORSAKAS

Široce je známo, že již od samého počátku vzniku srovnávací historické jazykovědy se filologové z celého světa intenzivně zajímají o litevský jazyk. Po více než půldruhého století, počínaje zakladatelem komparatistiky F. Boppem, věnovala řada významných lingvistů jak na Západě, tak ve slovanských zemích nejednu svou práci výzkumu litevštiny a jí příbuzných baltských jazyků. Mezi těmito lingvisty nacházíme takové přední osobnosti jazykovědného bádání, jako byli A. Schleicher, F. Fortunatov, A. Leskien, V. Thomsen, A. Bezzenberger, J. Baudouin de Courtenay, A. Potebňa, F. de Saussure, A. Meillet, J. Zubatý, H. Pedersen, N. van Wijk, V. Pisani aj.

Není třeba zde připomínat, že bibliografie mezinárodní litevské filologie dnes čítá již několik desítek tisíc položek různého rozsahu, stejně jako není třeba uvádět, proč si litevský jazyk zasloužil tak velkou pozornost v mezinárodní jazykovědě. To jsou dostatečně dobře známé skutečnosti, zejména pokud jde o starší a předválečná období.

Mnohem méně je nám bohužel známo o stavu mezinárodní litevské filologie v poválečných letech. Aniž bychom se snažili podat vyčerpávající přehled tohoto stavu — to je úkol pro samostatnou práci, kterou by měli v nejbližší budoucnosti vypracovat naši lingvisté-specialisté¹ — chtěli bychom zde pouze upozornit na některé významnější okamžiky jejího současného vývoje a zdůraznit aktuální úkoly, které v této oblasti dnes vyvstávají před našimi sovětskými filology.

¹Poměrně podrobný bibliografický přehled litevských a baltských studií publikovaných v období 1945—1955, pravda především z hlediska tématiky jazykových vztahů baltsko-slovanských, podal V. Toporov (viz В. Н. Топоров. Новейшие работы в области изучения балто-славянских языковых отношений. — Вопросы славянского языкознания. Выпуск 3, М., 1958, стр. 134—161). Některé z publikovaných litevských a baltských studií jsou zmíněny také v přehledu obecné a srovnávací jazykovědy, který v roce 1953 vydal italský lingvista V. Pisani (viz překlad ve sborníku Общее и индоевропейское языкознание. М., 1956, стр. 83—199), dále v knize sovětské lingvistky T. Degterevové o současné srovnávací jazykovědě (Т. А. Дегтерева. Пути развития современной лингвистики, 1, М., 1961, 215 стр.; 2, М., 1962, 213 стр.) a také v díle další sovětské lingvistky A. Desnické, pravda již poněkud zastaralém, o výzkumu příbuznosti indoevropských jazyků (А. Десницкая. Вопросы изучения родства индоевропейских языков. М., 1955, 332 стр.).

5

a vůbec představitelům humanitních věd. Je obzvláště důležité o tom hovořit v souvislosti s V. mezinárodním kongresem slavistů, v jehož programu se plánované referáty budou zabývat také některými otázkami výzkumu litevského jazyka, zejména problematikou historického vývoje jazykových vztahů baltsko-slovanských.

Jestliže v prvních poválečných letech poněkud ochabl výzkum litevského jazyka a souvisejících problémů srovnávací jazykovědy mezi lingvisty jiných národů, v posledním desetiletí se v této oblasti opět projevil zřetelný rozmach. Především je třeba poznamenat, že k tomuto rozmachu významně přispěla a stále aktivněji přispívá početná skupina ruských sovětských lingvistů, jako jsou S. Bernstein, V. Toporov, O. Trubačov, F. Filin, B. Gornung, P. Černych, V. Ivanov aj. Právě zásluhou jejich úsilí a nově vydaných prací se dnes v sovětské lingvistice znovu oživilo využívání materiálu litevského a obecněji baltských jazyků, které téměř zcela vymizelo v období převahy marismu.

Ruští sovětští lingvisté, zejména jejich mladší generace, dnes znovu oživují a úspěšně navazují na staré tradice ruské filologie, kdy litevský jazyk zvláště zkoumali tak významní lingvisté, jako byli F. Fortunatov, A. Šachmatov, G. Uljanov, A. Potebňa, V. Porže-zinskij, a kdy se jeho jazyková fakta hojně využívala k řešení problémů srovnávací historické jazykovědy obecně, zejména však jazykových vztahů baltsko-slovanských, etnogeneze baltských a slovanských národů a dalších jazykových i historických otázek.² Dnes jsme v sovětské ruské jazykovědě opět svědky návratu jak k řešení těchto problémů, tak k využívání litevských jazykových faktů při jejich řešení.

Je to zřejmé například z kurzu srovnávací gramatiky slovanských jazyků prof. S. Bernsteina, který přednášel v letech 1952—1954 na Moskevské univerzitě. Autor kurzu zdůrazňuje, že „baltské jazyky mají pro srovnávací gramatiku slovanských jazyků prvořadý význam. Uznávají to stejně jak zastánci teorie baltsko-slovanského prajazyka, tak i její odpůrci“³. A na jiném místě ještě důrazněji: „Fakta baltských jazyků jsou mimořádně důležitá pro objasnění dějin praslovanského jazyka (праславянского языка). Údaje baltských jazyků široce využívají všichni lingvisté. Význam údajů baltských jazyků pro slavisty určuje také mimořádná archaičnost těchto jazyků“⁴.

S těmito tvrzeními sovětského lingvisty se shoduje názor významného bulharského lingvisty, akademika V. Georgijeva, na význam litevského jazyka pro indoevropeistiku vůbec. Ve svém díle „Studie srovnávací historické jazykovědy“, v němž řeší otázku původu a pravlasti indoevropských jazyků, V. Georgijev píše: „V Evropě dnes nacházíme nejarchaičtější ze všech dosud živých indoevropských jazyků — litevštinu. To se vysvětluje tím, že litevský jazyk se vyvíjel ve svém vlastním se-

²Viz J. P a l i o n i s. Příspěvek ruských lingvistů k litevským studiím. V., 1963, s. 74.

³С. Б. Б е р н ш т е й н. Очерк сравнительной грамматики славянских языков. М., 1961, стр. 28.

⁴Tamtéž, s. 37.

-6

vlasti (nebo v její blízkosti) a byla ovlivněna pouze nejbližšími příbuznými jazyky — slovanskými a germánskými — a jen ve velmi malé míře ugrofinskými jazyky. Tato skutečnost má význam pro určení pravlasti indoevropských jazyků⁵. Je třeba poznamenat, že zmíněné dílo V. Georgijeva tvoří jeho poněkud rozšířené přednášky, které přednesl na filologické fakultě Moskevské univerzity na podzim roku 1956.

Lze tedy říci, že význam litevštiny i ostatních baltských jazyků (lotyštiny a staré pruštiny) pro slavistiku a vůbec pro celou indoevropeistiku byl v poslední době znovu důrazně zdůrazněn na univerzitě v hlavním městě Sovětského svazu — v nejvýznamnějším centru sovětské vědy. Zároveň je třeba poznamenat, že autoři obou zmíněných děl nejen deklarovali význam těchto baltských jazyků, ale také hojně využili jejich jazykových údajů při rozboru otázek, jimiž se ve svých dílech zabývali⁶.

Totéž vidíme i v nedávno vydaném zajímavém díle známého ruského sovětského lingvisty prof. F. Filina „Vznik jazyků východních Slovanů“⁷. Jeho autor při přehledu problémů baltsko-slovanských jazykových vztahů a etnogeneze a při charakteristice historického utváření jazyka východních Slovanů rovněž v mnoha případech vychází z litevských nebo baltských etymologií a hojně uvádí příklady z litevštiny a lotyštiny, přičemž odhaluje i nejednu novou skutečnost z pravěku baltských kmenů.

Konečně je třeba zmínit ještě jednu tak významnou a svými výsledky skutečně průkopnickou práci, jakou je studie lingvistů mladší generace, sovětských Rusů V. Toporova a O. Trubačova „Lingvistická analýza hydronym Horního Podněpří“⁸. V této práci, jejíž vydání zaznamenal i náš republikový tisk, jsou z jazykového hlediska zkoumány názvy přítoků horního Dněpru a je určeno přibližně 800 hydronym baltského původu. Autoři studie při zdůvodnění své analýzy využili bohatý materiál litevské toponomastiky a hydronomastiky i celou řadu litevských etymologií. Ačkoli jsou některé z těchto etymologií sporné a jednotlivá tvrzení pouze hypotetická, tato studie jako celek poskytuje poměrně pevný základ pro posunutí území, které obývaly starověké baltské kmeny, mnohem dále na východ (až k povodí řeky Seim), než se dosud předpokládalo, a zároveň umožňuje zcela jinak vykládat vztahy baltských kmenů v pravěku nejen ke Slovanům a ugrofinským národům, ale dokonce i k Íráncům, jejichž přímé vztahy k Baltům vědci obvykle vždy popírali.

⁵ В. И. Георгиев. Исследования по сравнительно-историческому языкознанию. М., 1958, стр. 247.

⁶ Například v díle S. Bernsteina je 180 případů a v díle V. Georgijeva 90 případů, v nichž se pracuje s konkrétními fakty z litevštiny, nemluvě už o obecných teoretických úvahách, předpokladech a tvrzeních týkajících se litevštiny a jazykových vztahů Litevců a baltských kmenů vůbec se Slovany, Germány a dalšími indoevropskými národy v pravěku.

⁷ Ф. П. Филин. Образование языка восточных славян. М., 1962, 292 стр.

⁸ В. Н. Топоров, О. Н. Трубачев. Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья. М., 1962, 270 стр. Shrnutí této práce, zejména její litevistiky, tvoří článek týchž autorů „Балтийские гидронимы Верхнего Поднепровья“, uveřejněný roku 1961 ve IV. svazku „Lietuvių kalbotyros klausimų“ (s. 195—218).

7

Uvedená díla, vydaná v Sovětském svazu v letech 1958—1962, jakož i řada větších a menších studií a článků (mezi jejichž autory najdeme vedle Rusů i příslušníky jiných sovětských národů a také zahraniční lingvisty), publikovaných v tomto období v sovětských filologických periodikách⁹, nejen vrátila litevštině významné místo v obnovené sovětské srovnávací historické lingvistice, ale také znovu důrazně a aktuálně nastolila otázky balto-slovanského prajazyka a pravlasti.

Tyto problémy byly předmětem obzvlášť živých diskusí, ba i vášnivých sporů, v předvečer IV. mezinárodního sjezdu slavistů, který se konal roku 1958 v Moskvě, i během něj¹⁰; lze očekávat, že se jim nebude věnovat méně pozornosti ani na letošním V. mezinárodním sjezdu slavistů v Sofii.

Problém balto-slovanského prajazyka a pravlasti se v poslední době znovu stal patrně jedním z nejaktuálnějších a nejšířeji diskutovaných problémů srovnávací historické lingvistiky v mezinárodním měřítku. Vedle sovětských lingvistů věnuje tomuto problému mimořádnou pozornost řada významných současných polských lingvistů, historiků a archeologů — T. Lēr-Splavinskis, J. Kurilovičius, J. Otrembskis, J. Safarewicz, K. Moszyński, J. Kostrzewski, K. Jażdżewski, K. Tymieniecki aj. Zvláště významné jsou práce akademika T. Lēr-Splavinského, které vyšly v prvních poválečných letech („O původu a pravlasti Slovanů“ a „Praslované“, obě roku 1946); jejich hlavní teze autor později zopakoval ve svých článcích, publikovaných také v sovětském tisku¹¹. Mimořádný význam mají práce J. Kurilowicze, v nichž je hypotéza balto-slovanského prajazyka založena na blízkosti intonačních systémů baltských a slovanských jazyků. Dlouholeté výzkumy J. Kurilowicze v této oblasti, které významně přispěly také k osvětlení historického vývoje litevské akcentologie, byly shrnuty již v poválečných letech v jeho zásadním díle o přízvuku v indoevropských jazycích, vydaném dvakrát (1952 a 1958), a v některých jeho článcích¹².

Je třeba poznamenat, že otázkám společných rysů balto-slovanské akcentologie a intonačních systémů se v posledním desetiletí dostalo více či méně podrobného zpracování v celé řadě nově vydaných děl, studií a monografií, a to jak ve slovanských zemích, tak v západních zemích, které v zásadě

⁹ Viz „Вопросы филологии“, „Вопросы славянского языкознания“, „Славянская филология“; „Ученые записки института славяноведения“ aj.

¹⁰ Žr. „Вопросы языкознания“, 1958, № 1, стр. 36—35; taip pat Сборник ответов на вопросы по языкознанию (к IV Международному съезду славистов). М., 1958, стр. 152—174. Čia šiuo klausimu pareiškė savo nuomonę: T. Lēr-Splavinskis (Krokuva), L. Bulachovskis (Kijevas), K. Janačekas (Praha), K. Treineris (Gracas), S. Bernšteinas (Maskva), P. Trostas (Praha), V. Kiparskis (Vakarų Berlynas), M. Budimiras (Belgradas), I. Lekovas (Sofija), V. Er-nitsas (Tartu), V. Georgijevas (Sofija), E. Dikemanas (Bernas).

¹¹ Viz Балто-славянская языковая общность и проблема этногенеза славян. — Вопросы славянского языкознания, вып. 3. М., 1958, стр. 5—14. Podrobný přehled prací T. Lēr-Splavinského o slovanském prajazyku a pravlasti, vydaných v letech 1946—1955, podal prof. V. Falkenhan (viz „Zeitschrift für Slavistik“, 1956, č. 2, s. 49—88).

¹² Viz jeho článek „О балто-славянском языковом единстве. — Вопросы славянского языкознания, Вып. 3, 1958, стр. 15—49.

8

mění tradiční názory v této oblasti a zakládají je na zcela nových principech. Práce z poslední doby v této oblasti jsou tak významné a inovativní, že podle slov německého lingvisty R. Aicetmiuleria lze údajně hovořit o „období rozkvětu výzkumu vztahů balto-slovanského přízvuku a intonací (Akzent- und Intonationsverhältnisse)“¹³.

Při zkoumání problému balto-slovanského prajazyka, ať už samostatně, nebo v souvislosti s dalšími problémy indoevropeistiky, se otázkami balto-slovanských jazykových vztahů, jejich prehistorie, migrace a etnogeneze z toho či onoho hlediska v posledních letech zabývala také řada západních lingvistů.

Aniž bychom si činili nárok na úplnost, zmíníme alespoň nejvýznamnější práce z této oblasti. Jde o studii známého norského slavisty a baltisty Ch. Stanga o slovanském a baltském slovese (1942) a některé jeho pozdější práce o slovanském a baltském přízvuku; dále o přehledovou práci nedávno zesnulého známého německého baltisty E. Frenkela o baltských jazycích a jejich vztazích k ostatním indoevropským jazykům (1950), jakož i o jeho etymologický slovník litevského jazyka, který poskytuje značné množství materiálu k objasnění litevských a slovanských jazykových vztahů; konečně jde o dvousvazkovou srovnávací gramatiku slovanských jazyků (1950, 1958) významného francouzského lingvisty A. Vajana, v níž je značný prostor věnován také otázkám balto-slovanského prajazyka. Za zmínku stojí také různé práce nedávno zesnulého významného německého lingvisty M. Fasmera, Nora K. Falko a Francouze R. Smitleina, které se týkají slovanských a baltských jazyků, mimo jiné také litevské toponomastiky a hydronomastiky, jakož i výzkumu litevských místních a osobních jmen; přinášejí mnoho nového k objasnění procesu slavizace litevské toponomastiky i vůbec balto-slovanské prehistorie a vztahů v historických dobách.

Nepokládáme si zde za úkol ani podat přehled, ani hodnotit velmi různorodá a často zásadně protichůdná řešení problému balto-slovanských jazykových vztahů, která jsou v uvedených pracích předkládána, natož pak navrhovat ten či onen aspekt řešení tohoto problému. To by mělo být úkolem našich odborných lingvistů. Při této příležitosti však nelze nevyslovit několik poznámek a přání, které úzce souvisejí s dalším rozvojem sovětské baltistiky a s bezprostředními úkoly našich filologů.

Významné práce z poslední doby, zmíněné výše, znovu tak či onak otevírají problém balto-slovanských jazykových vztahů, který je řešen již po mnoho desetiletí, a podstatně se dotýkají i sovětské litevské filologie. Nad těmito pracemi — některé z nich již zaznamenaly široký mezinárodní ohlas a ovlivňují další rozvoj srovnávací lingvistiky jako celku — nemůže žádný dnešní litevský filolog zůstat lhostejný, a to nejen odborný lingvista, ale ani humanitní vědec obecně. V těchto pracích se totiž hojně využívá materiálu litevského jazyka a na jeho základě se často vyvozují dalekosáhlé nejen filologické, ale také historické, etnické a archeologické závěry a úsudky. Ověřit tyto závěry a zobecnění

¹³ R. Aitzetmüller. Das baltoslavische Akzent- und Intonationssystem. Grundzüge und Grundprobleme, dargestellt nach dem heutigen Stand und Forschung. „Die Sprache“ VIII. Bd., 1. Heft, 1962, p. 46—58. Článek podává kritický přehled této otázky a nejnovějších prací, které se jí týkají.

9

jejich vědeckou spolehlivost na základě litevského materiálu by mělo být bezprostřední povinností našich baltistů.

Jak ukazuje praxe, i v pracích kvalifikovaných zahraničních vědců, kteří využívají jazyková fakta litevštiny, se někdy vyskytují závažné nepřesnosti a chyby, způsobené buď nedostatečnou znalostí našeho jazyka, opíráním se o zastaralé prameny, nebo prostě určitou mírou subjektivity. Zvlášť časté jsou případy, kdy se navrhují málo věrohodné etymologie, mezi nimiž se najdou přímo kuriózní. Jako názorný příklad takového případu lze uvést etymologický výklad místního názvu Sūduva, který podal známý polský historik a lingvista M. Rudnicki¹⁴. Není snad věcí cti našich sovětských lingvistů podobné nepřesnosti — vznikající ne vždy v dobré víře — včas postřehnout a náležitě napravit?! Bohužel se to zatím děje velmi zřídka a s nedostatečnou rozhodností.

Ještě odpovědnějším úkolem našich filologů a vůbec všech baltistů je nezůstávat stranou důležitých problémů, které řeší sovětská i mezinárodní lingvistická věda a které se bezprostředně dotýkají litevského jazyka a minulosti litevského národa; naopak, měli by k řešení těchto problémů zaujmout vlastní stanovisko, podložené baltistickým materiálem a nejnovějšími poznatky litevské lingvistiky a historiografie.

A takového nového materiálu se přece v sovětských letech nashromáždilo nesmírně mnoho: při vydávání velkého „Slovníku litevského jazyka“ a doplňování jeho kartotéky, při výzkumu litevských nářečí a litevské toponomastiky i při archeologických vykopávkách a etnografických expedicích. Veškerý tento nesmírně cenný materiál, který často přináší zcela nové poznatky pro řešení dosud nevyřešených otázek baltistiky a slavistiky, by měl být co nejrychleji uveden do vědeckého oběhu a co nejšířeji využíván při řešení lingvistických či historiografických problémů celosvazového i mezinárodního významu.

Uveďme třeba právě problém balto-slovanského prajazyka a pravlasti, o němž se dnes vedou tak ostré diskuse jak v sovětské, tak v zahraniční lingvistice.

Jak známo, v poslední době se vyhranily tři hlavní směry řešení této otázky. Zastánci jednoho z nich se přiklánějí k názoru, že balto-slovanský prajazyk existoval, a na základě jeho rekonstrukce se pokoušejí vysvětlit společné rysy baltských a slovanských jazyků. Tuto hypotézu dnes podporuje většina výše zmíněných polských vědců a také lingvisté jako A. Vajan, V. Georgijev aj.

Zastánci druhého směru, jehož počátky sahají k A. Meilletovi, naopak dokazují, že ve starověku neexistoval ani balto-slovanský prajazyk, ani žádné zvláštní balto-slovanské jazykové společenství. Podle tohoto názoru, který v poslední době snad nejrozhodněji hájí A. Zenas, se baltské a slovanské jazyky oddělily od indoevropského jazykového společenství (языковая общность, wspólnota, Gemeinschaft) nezávisle na sobě a

¹⁴ M. Rudnicki. Prasłowianszczyzna Lechia-Polska. II t., 1961, p. 36—37. Dėl šios M. Rudnickio etimologijos klaidingumo žr. „Lietuvių kalbotyros klausimai“, VI t., p. 323—325.

10

dále se vyvíjely paralelně, pouze v jednotlivých historických obdobích vstupovaly do určitých kontaktů, které se navíc na dlouhou dobu přerušovaly.

Konečně třetí stanovisko k výkladu jazykových vztahů mezi Balty a Slovany zastávají ti vědci, kteří nesouhlasí s krajními názory a domnívají se, že již v rámci původního indoevropského jazykového společenství vznikla samostatná skupina kmenových dialektů. Tyto dialekty nebyly zcela izolovány od ostatních sousedních indoevropských dialektů a spojovaly je určité podobnosti. Nesplynuly v jeden jazyk, ale během svého historického vývoje prošly mnoha společnými změnami a okamžiky úzké vzájemné interakce (сообщность, Verkehrsgemeinschaft). K této skupině příbuzných dialektů patřili předkové prabaltských a praslovanských jazyků. Po konečném rozpadu indoevropského jazykového společenství (předpokládá se, že k tomu došlo ve 3. tisíciletí před naším letopočtem) se z této skupiny dialektů vyčlenily baltština a praslovanština; po dlouhou dobu si zůstávaly blízké právě díky společnému dědictví, které převzaly od uvedené skupiny kmenových dialektů. Tato společnost by nakonec zcela zanikla, kdyby prabaltské a praslovanské kmeny ztratily veškeré vzájemné styky a ocitly se v odlišných přírodních či jazykových oblastech. K tomu však právě nedošlo a geografické i historické kontakty mezi Balty a Slovany se zachovaly až do naší doby, byť v minulosti možná s poměrně dlouhými přestávkami. Zastánci tohoto názoru proto obvykle místo o baltsko-slovanském prajazyce hovoří o baltsko-slovanské epoše či o baltsko-slovanském jazykovém svazu apod. Toto stanovisko, jehož jedním z průkopníků byl J. Endzelīns, dnes zastávají E. Frenkelis, Ch. Stang a někteří další západní lingvisté; v poslední době je podporují i takoví sovětští filologové, jako S. Bernštejn, F. Filin aj.

Necítím se kompetentní vyjádřit se k tomu, které z těchto tří stanovisek je nejblíže historické pravdě; chci zde pouze poznamenat, že na tom, jak se vykládá pravěk jazykových vztahů mezi Balty a Slovany, do značné míry závisí také přístup k řešení mnoha otázek litevské filologie, ba i hodnocení samotného významu litevštiny ve vztahu k tomuto problému. Akademik V. Georgijev například nejednou tvrdil, že „baltské a slovanské jazyky jsou si tak blízké, že litevština, konzervativní z hlediska fonetiky a morfologie, může do jisté míry nahradit nedoloženou praslovanštinu“¹⁵. Někteří sovětští lingvisté vyjadřují vůči tomuto kategorickému tvrzení bulharského lingvisty otevřeně opačný názor. S. Bernštejn například říká, že V. Georgijev v tomto ohledu „zachází příliš daleko“ a přeceňuje význam litevštiny pro rekonstrukci praslovanštiny¹⁶, zatímco F. Filin přímo prohlašuje, že toto tvrzení V. Georgijeva je „spíše dogmatem víry než závěrem podloženým historickým výzkumem“¹⁷.

¹⁵ В. Георгиев. Исследования по сравнительно-историческому языкознанию. М., 1958, стр 221; tai pat — Сборник ответов на вопросы по языкознанию. М., 1958, стр. 174; „Slavia“, т. 28, 1.

¹⁶ С. Б. Бернштейн. Очерк сравнительной грамматики славянских языков. М., 1961, стр. 34.

¹⁷ Ф. П. Филин. Образование языка восточных славян. М., 1962, стр. 126.

11

Kterému z těchto ostře protichůdných tvrzení, jež živě zajímají každého litevského filologa, máme věřit? Zatím jsme v tomto sporu hlas našich republikových lingvistů ještě neslyšeli. A přitom by slovo litevských filologů v tomto případě mohlo a mělo mít značnou vědeckou váhu.

Zdá se, že k odstranění pasivity našich lingvistů v této oblasti je třeba zbavit se některých negativních sugerovaných představ. Jednou z nich, která se zřejmě utvořila v souvislosti s projednáváním baltsko-slovanské problematiky na IV. mezinárodním sjezdu slavistů, je názor, že sovětská lingvistika při řešení tohoto problému údajně vyžaduje bezpodmínečně se držet hypotézy baltsko-slovanského prajazyka. Někteří lidé v zahraničí se tuto představu vědomě snaží zveličovat. Takový sklon je zřetelně patrný například v ohlasech některých litevských nacionalistických lingvistů, kteří odešli na Západ, na referát V. Mažiulise¹⁸, přednesený na IV. mezinárodním sjezdu slavistů v Moskvě. Tato představa však není ničím podložena a vůbec neodpovídá dnešní praxi sovětské lingvistiky.

V sovětské lingvistice se dnes otázka baltsko-slovanského prajazyka otevřeně probírá a svobodně se vyjadřují i diskutují ostře protichůdné názory. Nejzřetelněji to dokládají již zmíněná díla S. Bernštejna a F. Filina a tvrzení, která v nich nacházíme. F. Filin například po přehledu různých teorií a hypotéz k této otázce nejednou otevřeně prohlašuje, že „hypotéza baltsko-slovanského prajazyka jako celek nemá pevný vědecký základ“¹⁹. S. Bernštejn se vyjadřuje ještě rozhodněji a tvrdí, že „teorie baltsko-slovanského prajazyka velmi poškodila srovnávací gramatiku slovanských jazyků. Vedla badatele k mísení jazykových jevů různých epoch, přiváděla je k umělým konstrukcím a hypotézám, které brzdily výzkum dějin praslovanštiny“²⁰. Jak vidíme, S. Bernštejn hovoří o teorii baltsko-slovanského prajazyka již v minulém čase, jako o překonané etapě lingvistiky, třebaže — je třeba to poznamenat — i dnes jsou sovětští lingvisté, kteří se této hypotézy stále drží. Ani naši sovětští litevští filologové by se proto v tomto ohledu neměli omezovat žádnými předběžnými předpoklady, tím méně obavami, a měli by tuto otázku řešit pouze sine ira et studio, především na základě faktů litevského jazyka a pravěku Litvy.

Již jsem jednou²¹ veřejně vytkl litevským filologům v naší republice, že zatím věnují problematice baltsko-slovanských vztahů jen velmi malou pozornost. Aniž bych opakoval, co již bylo řečeno dříve, chtěl bych zde ještě jednou zdůraznit, že tato problematika je důležitá nejen z hlediska lingvistiky. Její mnohem širší význam podle našeho názoru dobře vystihují tato slova prof. F. Filina: „Ať už blízkost baltských a slovanských jazyků vysvětlujeme jakkoli — její kořeny nepochybně sahají do dávné minulosti (baltsko-slovanský problém zdaleka ještě není vyřešen) — tato blízkost, která se zachovala až do naší doby, bezpochyby,

¹⁸ Б. П. Мажюлис. О древнейших отношениях балтийских и славянских языков. Вильнюс, 1958, 20 стр. Rankraščio teisėmis.

¹⁹ Ф. П. Филин. Tamtéž, s. 125 a násl.

²⁰ С. Б. Бернштейн. Tamtéž, s. 36.

²¹ Viz „Дружба народов“, 1962, č. 8, s. 259; K. Korsakas. Přátelství literatur. V., 1962, s. 102—107.

12

Svědčí o těsném sousedství starověkých Baltů a Slovanů, přinejmenším v posledních staletích před naším letopočtem a v prvních staletích našeho letopočtu. Tato okolnost je mimořádně důležitá pro určení pravlasti Slovanů. Zjistit, kde Slované žili v sousedství Baltů, znamená odpovědět na otázku, kde se ve druhé polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem a v prvních staletích našeho letopočtu nacházela pravlast Baltů a Slovanů²².

Je tato otázka, kterou se již několik desetiletí tak usilovně snaží vyřešit vědci slovanských i mnoha dalších zahraničních národů, méně aktuální pro litevisty a baltisty? Vždyť lidem každého národa záleží na tom, aby co nejpřesněji a nejúplněji znali svůj původ i minulost, a Litevci tedy v tomto ohledu nemohou být výjimkou. A když se dnes o této otázce ve vědě vedou ostré diskuse, které v jednotlivých případech nabývají dokonce aktuálního ideově-politického významu, měli by se jich aktivně účastnit také litevisté naší republiky. Vždyť i řešení mnoha zásadních problémů litevistiky ve značné míře závisí na tom, jak bude pravlast Baltů a Slovanů lokalizována.

Tyto problémy by se řešily jedním způsobem, kdybychom se například přidrželi takzvané „autochtonní“ hypotézy o pravlasti Slovanů (jejími nejvýznamnějšími představiteli jsou současní polští jazykovědci a historikové T. Lēr-Splavinskis, K. Jaždževskis, M. Rudnickis, J. Kostževskis aj.), podle níž se pravlast Slovanů lokalizuje mezi Vislu a Odru, nebo dokonce při západních březích Baltu. A jinak bychom museli řešit tyto pro litevistiku důležité problémy, kdybychom přijali teorii, která se dnes v sovětské vědě stále více prosazuje: že pravlast Slovanů je třeba hledat jižně od území obývaného starověkými baltskými kmeny, které „se v širokém pásu táhlo přibližně od dolních toků Němenu a Daugavy na východ a po určitou dobu dosahovalo horních toků Dněpru, Volhy a Oky“²³, zatímco „slovanské kmeny ve druhé polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem obsadily zalesněné nížinné území od horního toku Západního Bugu až po střední tok Dněpru“²⁴. Podle této teorie v té době ani baltské, natož slovanské kmeny ještě nedosáhly pobřeží Baltu, kde žili západní Finové a Ugrové. (Při této příležitosti poznamenáváme, že někteří v poslední době dokazují také to, že naše jméno Nemunas je finského původu, zatímco názvy takových řek, jako jsou Visla, Varta, Odra, které dnes protékají územími západních Slovanů, mají rovněž slovanský původ.)

Toto řešení otázky pravlasti starověkých Baltů a Slovanů má ostatně již určitou tradici i v litevistice a baltistice. Stačí připomenout práce našeho K. Būgy a Lotyše J. Endzelīnse z této oblasti, které se dnes znovu široce vracejí do vědeckého oběhu a stávají se jednak zdrojem významných argumentů při řešení problematických otázek historických vztahů Baltů a Slovanů, jednak předmětem kritiky v diskusích, jež se o těchto otázkách vedou. Je to dobře patrné například z prací S. Bernštejna, F. Filina a V. Toporova i O. Trubačova, které zde uvádíme.

²² Ф. П. Филин. Tamtéž, s. 129—130.

²³ Ф. П. Филин. Tamtéž, s. 133.

²⁴ Ф. П. Филин. Tamtéž, s. 147.

13

Například ve studii posledních dvou autorů o hydronymech horního Dněpru je vysoce oceňován přínos K. Būgy k výzkumu hydronymie této oblasti a Běloruska. Autoři studie navazují na dřívější práce K. Būgy a dalších badatelů, kteří se touto otázkou zabývali, a nejenže posouvají území sídel starověkých baltských kmenů podstatně dále na východ a jihovýchod, než kam je umisťoval slavný litevský jazykovědec, ale také zásadně korigují koncepci K. Būgy. Podle autorů studie vytvořil K. Būga „poměrně harmonickou a jednotnou koncepci, podle níž přítomnost baltských hydronym v Bělorusku severně od Pripjati svědčí o tom, že právě v těchto místech byla původní sídla baltských kmenů (Slované podle Būgy žili jižně od Pripjati). Celé další dějiny Baltů, — shrnují autoři studie podstatu koncepce K. Būgy, — líčí litevský vědec jako nepřetržité ustupování na sever a na západ, směrem k Baltu, pod tlakem Slovanů“²⁵.

Po důkladné a rozsáhlé analýze hydronymie horního Dněpru a jeho sousedních oblastí předkládají V. Toporov a O. Trubačov na závěr své studie novou hypotézu, protikladnou ke koncepci K. Būgy, kterou formulují takto: „Je třeba zvlášť zdůraznit myšlenku, že hlavní masa baltského obyvatelstva horního Dněpru neustoupila na severozápad v důsledku šíření Slovanů na tomto území, nýbrž byla jimi postupně asimilována.“ Pouze přijetím této hypotézy lze údajně přesvědčivě vysvětlit, proč se baltská hydronyma v této oblasti zachovala tak dlouho a proč mají tak silně poslovanštělé fonetické podoby. „Z toho, co bylo řečeno, — uzavírají autoři studie, — nabývá mimořádného významu položení otázky o příspěvku starověkých Baltů v tom nejširším smyslu k dějinám horního Dněpru“²⁶. Ačkoli tato otázka ve studii, jak sami její autoři uznávají, vyřešena není, nepochybné je, že jakmile byla jednou vznesena, bude se jí v nejbližší budoucnosti dále zabývat a diskutovat. Je snad třeba dokazovat, jak je důležitá a aktuální pro celou pravěkosti Baltů, nemluvě již o hodnocení vědeckého odkazu K. Būgy?

Připojíme-li k této hypotéze V. Toporova a O. Trubačova ještě některá tvrzení zveřejněná v nedávných pracích²⁷ o

²⁵ Б. Н. Топоров, О. Н. Трубачев. Tamtéž, s. 6.

²⁶ Tamtéž, s. 236.

²⁷ Viz М. Я. Гринблат. К вопросу об участии литовцев в этногенезе белорусов. — „Вопросы этнической истории народов Прибалтики“. М., 1959, стр. 533—543.

V této práci dochází autor na základě analýzy četných litevských toponym a příslušných historických faktů k tomuto závěru: „V severozápadní části dnešního Běloruska, kde je mnoho litevských toponym, byli při dvou protichůdně postupujících kolonizačních vlnách — ze severovýchodu, ze strany Poločanů, a z jihu a jihovýchodu, ze strany Dregovičů a Volyňanů — poslovanštěni nejstarší zdejší obyvatelé, Litevci, část Aukštaitů a část Jatvijů. Proces poslovanštění litevského obyvatelstva trval dlouho. Začal v 6.–9. století a v nejzazších severozápadních oblastech Běloruska skončil až na počátku 19. století. Slovanský kolonizační postup do oblastí obývaných Litevci probíhal vesměs pokojně a nebyl spojen s vytlačováním místního obyvatelstva“ (s. 543).

Potvrzují to také nedávné výzkumy litevských sovětských jazykovědců (A. Vidugirise aj.), provedené v lokalitách Běloruské SSR, kde Litevci stále žijí (Zietela aj.).

14

pokud jde o etnické vztahy Litevců a Bělorusů již v historických dobách, vyvstane před námi široký a složitý problém, na jehož řešení by se měli podílet lituanisté všech oborů, neboť má zásadní význam jak pro jazykovědce, tak pro historiky, archeology, etnografy i folkloristy.

Sovětští lituanisté zatím učinili pro řešení tohoto problému jen velmi málo. Téměř jedinými, kdo se touto otázkou v republice v poslední době zabývali, byli naši archeologové²⁸. Připustíme-li však, že archeologie, antropologie i etnografie mohou při řešení problémů etnogeneze velmi pomoci, je třeba souhlasit s F. Filinem, že „rozhodující slovo v této otázce náleželo a náleží jazykovědě, neboť jazyk je nejdůležitějším znakem etnické příslušnosti obyvatelstva“²⁹, zatímco „archeologie nemá žádný základ pro určení toho, jakým jazykem mluvili lidé archeologické kultury. Pod rouškou jedné a téže kultury se mohou skrývat etnicky odlišné kmeny, stejně jako jeden a tentýž etnos může mít různé kultury“³⁰. Tuto myšlenku zvláště zdůrazňuje K. Mošinskij³¹, když kritizuje metodu T. Lera-Splawińského a dalších polských vědců, podle níž se předpokládá přímá souvislost mezi územím archeologických kultur odhalovaných vykopávkami a starověkými etnickými skupinami, které je obývaly. Mimochodem, je třeba poznamenat, že tato metoda není cizí ani našim sovětským archeologům, a proto se ne náhodou při podpoře některých svých závěrů opírali o práce T. Lera-Splawińského³².

Pro nás je však zde především důležité nikoli tolik kritizovat archeology, jako spíše zdůraznit, že otázce litevského pravěku a etnogeneze by měli věnovat podstatně větší pozornost i naši filologové-lituanisté a nepřenechávat v této oblasti monopol pouze archeologům. Zatím lze z významnějších prací našich sovětských filologů, které mohou být přímo užitečné při zkoumání problému historických vztahů Baltů a Slovanů, uvést jen jednu či dvě. Zvláště je třeba zmínit soupis litevských hydronym³³, obsahující názvy přibližně 7000 řek a 3000 jezer. Lze doufat, že tato kolektivní práce poslouží všem, kdo budou při řešení balto-slovanského problému vycházet z toponymického materiálu. Proto bude zřejmě třeba upustit od lítosti, kterou vyjádřili V. Toporov a O. Trubačov, že dosud nebyl k dispozici „úplný soupis hydronymního materiálu týkajícího se právě Litvy

²⁸ Žr. Lietuvos archeologijos bruožai. V., 1961, p. 82—86, 142—143. Čia taip pat teigiama, kad „probaltai yra gyvenę Padnieprės ir Volgos—Okos aukštupio srityje“ (p. 86), o senovės rytiniai baltai „I tūkstantmetyje pr. m. e., kaip rodo piliakalnių su brūkšniuota keramika ir baltiškų vietovardžių paplitimas, gyveno toliau į rytus nuo dabartinės Lietuvos TSR teritorijos. Jų teritorijos ribos siekė Dniepro aukštupio baseiną ir apėmė žymią dalį Dauguvos aukštupio baseino. Tuo tarpu vakariniai baltai buvo apsigyvenę šiaurvakarių Lenkijoje, Kaliningrado srities teritorijoje, vakariniuose Lietuvos rajonuose ir iš dalies Kuršė“ (p. 142).

²⁹ Ф. П. Филин. Тен pat, p. 15.

³⁰ Ф. П. Филин. Тен pat, p. 42—43.

³¹ Žr. K. Moszynski. Pierwotny zasiąg języka prasłowiańskiego. Wrocław — Kraków, 1957.

³² Plg. Lietuvos archeologijos bruožai, p. 83 (žemėlapis).

³³ Lietuvos TSR hidronimų vardynas [Lietuvių kalbos ir literatūros institutas. Atsak. red. E. Grinaveckienė]. V., 1963, XX+226 p.

15

„soupis hydronymního materiálu“,³⁴ se zdá, bude nyní třeba opustit. Kolik dalších aktuálních a závažných problémů však ještě čeká na řešení našimi filology v republice!

Připomeňme zde jen dva či tři z těchto problémů, neboť i ony úzce souvisejí s týmž problémem balto-slovanských vztahů. Snad nejaktuálnější z nich je otázka Jatvingů. Dějinám tohoto starověkého baltského kmene, který vymizel již v historických dobách, věnovalo v posledním desetiletí velkou pozornost mnoho polských historiků, archeologů a jazykovědců a nadále mu ji věnují (A. Kamiński, J. Antoniewicz, S. Zajączkowski, J. Otrębski aj.). V Polsku působí dokonce zvláštní takzvaná Komplexní jatvingská expedice (Kompleksowa Ekspedycja Jaćwieska), vedená J. Antoniewiczem, která již řadu let provádí rozsáhlý archeologický, toponymický a jazykovědný výzkum v Suvalsku — na předpokládaném starověkém území vymizelých Jatvingů. Na práci této expedice se jako vedoucí její jazykovědné sekce aktivně podílí i známý švédský slavista a baltista prof. K. O. Falk, který již dříve (1941) vydal cennou monografii o hydronymii oblasti jezera Wigry a dále pokračuje ve svých studiích litevské toponomastiky³⁵.

Z litevských sovětských jazykovědců se zatím o problém Jatvingů zajímal jen akademik J. Balčikonis, a to hlavně tím, že pro články prof. J. Otrębského předložil některá jazyková fakta týkající se této otázky. Mimochodem, naši jazykovědci dosud kriticky nevyjádřili stanovisko k hypotéze prof. J. Otrębského, podle níž staří Jatvingové hovořili dialektem, který byl přechodný mezi baltskými a slovanskými jazyky.

Sovětští lituanisté zatím hlouběji nezkoumali ani otázky staropruského jazyka a minulosti, zatímco polští vědci (H. Łowmiański aj.) již v poválečných letech předložili i v této oblasti řadu cenných prací.

Nejširší oblast výzkumu samozřejmě představují jazykové vztahy Baltů a Slovanů již v historických dobách. V této oblasti čekají na nové, podrobné práce otázky, jako je objasnění vzájemného působení a vlivu litevštiny a ruštiny, litevštiny a běloruštiny, litevštiny a polštiny. Vzhledem k mimořádně rozsáhlé problematice této oblasti bylo dosud vykonáno velmi málo, ačkoli v posledním desetiletí vznikly cenné práce i v naší republice a v sousedním Bělorusku (V. Kostelnickis, M. Zakarijan, A. Veržbovskij, A. Sabaliauskas aj.), zaměřené především na objasnění lexikálních vztahů mezi ruštinou, běloruštinou a litevštinou na základě analýzy textů kronik a archivních dokumentů či toponymického materiálu. Ze zahraničních prací v této oblasti je třeba předně zmínit díla H. Łowmiańského, zvláště jeho studii (1957) o slovanském jazykovém vlivu na litevskou církevní terminologii. V této studii přesvědčivě dokazuje, že mezi Litvou

³⁴ В. Н. Топоров, О. Н. Трубачев. Ten pat. p. 24.

³⁵ O činnosti K. O. Falka v oblasti slavistiky a lituanistiky viz: Rocznik Białostocki, II. Białystok, 1961, p. 9—16. O pracích polských vědců k otázkám Jotvingů a minulosti Litvy obecně viz zde čl. J. Ochmańského „Dzieje Litwy w pracach współczesnych historyków polskich“, p. 451—458. Dále — D. Jaskanis. Jaćwież. Białystok, 1962, 44 p.

16

starobylost [Li]tvy a Rusi, sahající až do XII. století³⁶. Významný slavista a filolog V. Kiparsky již nějakou dobu připravuje rozsáhlou práci o slovanských lexikálních výpůjčkách v baltských jazycích. Nově se vztahy mezi litevštinou a polštinou v poslední době zabývá německý baltista a slavista V. Falkenhan. Opíraje se o teorii jazykových svazů (Sprachbund), která se v současnosti pěstuje na Západě³⁷, V. Falkenhan dokazuje, že ještě v nedávné minulosti existovaly jazykové svazy polštiny a litevštiny a němčiny, lotyštiny a estonštiny. Na podporu tohoto předpokladu uvádí řadu zajímavých morfologických a syntaktických paralel mezi baltskými a slovanskými, jakož i germánskými jazyky. Je však třeba poznamenat, že teorie jazykových svazů může v současnosti podněcovat také určité politické či dokonce revanšistické tendence, a proto je nutné některé její aspekty přijímat s mimořádnou kritičností.

Samostatnou širokou otázkou, úzce související s baltsko-slovanským problémem, jsou jazykové vztahy baltských, slovanských a ugrofinských jazyků. Ačkoli práce B. Serebrennikova, P. Aristeho, E. Neminenové, V. Kiparského a některých dalších sovětských i zahraničních jazykovědců v poslední době významně přispěly k novému výzkumu této otázky, i v této oblasti stále zůstává mnoho problematických otázek, k jejichž úspěšnému řešení by sovětští lituanisté mohli poskytnout nové cenné údaje. Proto je třeba kladně hodnotit jejich první práce k tomuto tématu, byť dosud kompilačního a souhrnného charakteru³⁸.

Zatím se tyto práce týkají pouze jazykových vztahů baltských Finů s Litevci, v poslední době se však stále častěji uvádějí doklady svědčící o tom, že již ve vzdáleném starověku měli Baltové přímé vztahy také s finskými kmeny v Povolží (Mordviny a Marijci). Naši lituanisté se této otázky dosud vůbec nedotkli, ačkoli, jak uvádějí V. Toporov a O. Trubačov, kteří ve své studii shromáždili mnoho nového materiálu k jejímu objasnění, „tato stránka baltsko-finských vztahů je velmi důležitá, protože sousedy Baltů po celé jejich starobylé území v horním Podněpří byli povolžští Finov铳⁹.

Bylo by žádoucí, aby při řešení problému jazykových vztahů baltských a ugrofinských jazyků co nejdříve navázali naši lituanisté vědeckou spolupráci s filology sovětského Estonska. Zatím v této oblasti neexistují žádné kontakty ani pokusy řešit tento problém komplexně. Praxe sovětských baltských archeologů přitom ukázala, že taková spolupráce přináší velmi plodné výsledky (vzpomeňme například na práce známého estonského archeologa H. Mora, významné pro celou baltistiku). Tento příklad by měl být

³⁶ Autor studie dále dokazuje, že starověká Litva byla připravena přijmout nové náboženství již ve XIII. století, kdy byly všechny litevské země sjednoceny v jednu feudální monarchii. Přijetí nového náboženství, odpovídajícího nové společenské formaci, však Litevcům bránil Řád německých rytířů, který se ze všech sil snažil Litvě zabránit v pokřtění, neboť nechtěl přijít o záminku k jejímu dobytí mečem jako pohanské země. Viz H. Lowmianski. Uwagi o wpływach słowiańskich na litewską terminologią kościelną. Studia z filologii polskiej i słowiańskiej, t. II, Warszawa, 1957, p. 366—372.

³⁷ Jedním z jejích nejvýznamnějších představitelů je prof. H. Becher z univerzity v Jeně, který v roce 1958 vydal souhrnnou práci „Der Sprachbund“ k této otázce.

³⁸ Viz článek J. Sabaliauskase. Vztahy baltských a baltsko-finských jazyků. „Lietuvių kalbotyros klausimai“, VI. sv., s. 109—136.

³⁹ B. H. Топоров, О. Н. Трубачев. Ten pat, p. 247.

2. Kalbotyros klausimai VI.

17

poučný a povzbuzující také pro sovětské filology pobaltských republik.

V tomto článku jsme se podrobněji a konkrétněji dotkli pouze těch prací z nejnovějšího období srovnávací historické jazykovědy, které souvisejí s litevskou filologií a obecně s litevistikou a v nichž se zkoumá problém balto-slovanských jazykových vztahů. Zde zůstaly téměř zcela nezmíněny práce týkající se problému balto-germánských jazykových vztahů, stejně jako práce zkoumající problémy protoindoevropeistiky (např. takzvaná laryngální teorie), při jejichž řešení se baltské jazyky dávají do souvislosti s nedávno objevenými tocharskými a chetitskými jazyky. Kromě toho zůstaly mimo rámec tohoto článku také téměř všechny práce, které vyšly v poslední době v zahraničí a jsou věnovány přímému zkoumání litevského jazyka — to by vyžadovalo samostatný přehled⁴⁰.

Jak jsme již viděli, to či ono pojetí balto-slovanských jazykových vztahů, úzce spjaté s celým širokým problémem balto-slovanské pospolitosti, se podstatně dotýká i základů pravěkých dějin litevského národa, jeho etnogeneze a historického vývoje litevského jazyka, a proto by naši republikoví lituanisté ani sovětští baltisté obecně neměli vůči řešení tohoto problému zůstávat nadále lhostejní. Konečně, materiál poskytovaný lituanistikou může mít značný vědecký význam také pro další rozvoj samotné srovnávací historické jazykovědy a zdokonalování jejích metod⁴¹.

Je třeba doufat, že Mezinárodní komise pro balto-slovanské vztahy, zřízená při Mezinárodním výboru slavistů a do jejíž činnosti se zavázala zapojit řada významných sovětských i zahraničních filologů, již v nejbližší budoucnosti výrazně zintenzivní všestranné zkoumání balto-slovanských jazykových vztahů i baltských jazyků obecně, a to jak v mezinárodním, tak i v celosvazovém měřítku.

Na závěr bychom chtěli ještě jednou vytyčit jako jeden z hlavních úkolů našich sovětských lituanistů rozhodnější zapojení do zkoumání aktuálních problémů slavistiky i indoevropeistiky obecně, o nichž se dnes široce diskutuje, obohacovat toto zkoumání o nový litevský materiál a zároveň účinně využívat nejnovějších výsledků mezinárodní jazykovědy k dalšímu úspěšnému rozvoji sovětské lituanistiky.

Vilnius

⁴⁰ Pro úplnost alespoň vyjmenujme ty nejvýznamnější z nich. Patří k nim pětisvazkový slovník litevského jazyka, jehož vydávání v Německu zahájil ještě před válkou M. Niedermann (vyšly již tři svazky; na slovníku dále pracují A. Zenas a A. Salys); etymologický slovník litevského jazyka, jehož vydávání zahájil E. Frenkel v roce 1955 (vyšlo již 14 sešitů; ve slovníku pokračují E. Hofmann a E. Tangl); pětisvazková gramatika litevského jazyka J. Otrębského (vyšly již svazky I a III). Ze studií je třeba uvést studii Č. Kudzinovského o litevském překladu Chilinského bible; disertaci Tamary Buchové (Polsko) o přízvuku v K. Donelaitisových „Metai“; disertaci G. Benzeho (NDR) o polovětných konstrukcích v baltských jazycích. Samostatné články věnované speciálně tématům litevského či baltského jazyka publikovalo v posledních letech v zahraničních časopisech také několik dalších jazykovědců různých národností — Češi P. Trost a A. Erhart, Švýcar J. Locher, Američané W. Schmalstieg, E. Hamp aj.

⁴¹ Srov. J. Otrębski. Über die Vervollkommung der Forschungsmethoden in der indoeuropäischen Sprachwissenschaft. — Lingue Posnaniensis, t. 9, Poznań, 1963, s. 7—28.

Autor v tomto článku, v němž navrhuje další zdokonalování metod srovnávací jazykovědy a řeší některé její dosud sporné problémy, velmi hojně využívá jazyková fakta litevštiny.

18

SROVNÁVACÍ JAZYKOVĚDA A ÚKOLY SOVĚTSKÉ LITEVSKÉ FILOLOGIE

К. КОРСАКАС

R e s u m é

Litevština již odedávna přitahuje značnou pozornost vědců zabývajících se srovnávací historickou jazykovědou jako jeden z nejstarších indoevropských jazyků. V posledních letech se výrazně rozšířilo využívání litevských jazykových materiálů v pracích řady sovětských i zahraničních vědců, kteří se zabývají problémy indoevropeistiky.

Článek uvádí výroky S. B. Bernštejna, F. P. Filina a V. I. Georgijeva o významu litevštiny pro řešení problému balto-slovanského společenství a pro objasnění etnogeneze, pravlasti a prajazyka slovanských i baltských národů.

Autor článku stručně přehledně představuje nejdůležitější současné hypotézy k těmto otázkám a zdůrazňuje, že litevští lingvisté by se měli co nejaktivněji zapojit do řešení těchto nyní široce diskutovaných otázek, které jsou velmi zajímavé také pro litevskou filologii.

Bohaté materiály, které litevští vědci v posledních desetiletích shromáždili v oblasti lexikografie (viz akademický „Slovník litevského jazyka“, svazky I—VI), dialektologie, toponomastiky (viz „Slovník hydronym Litevské SSR“), akcentologie a fonetiky litevštiny, jakož i archeologie a etnografie Litvy, dosud ještě skutečně nevstoupily do vědeckého oběhu. Tyto materiály by přitom mohly významně přispět k řešení mnoha sporných otázek týkajících se historických a jazykových vztahů slovanských a baltských národů.

Na příkladu práce V. N. Toporova a O. N. Trubačova „Lingvistická analýza hydronym Horního Podněpří“ článek ukazuje, jak nejnovější toponomastický výzkum podstatně koriguje starší představy K. Bugy a dalších vědců, podle nichž starověké baltské kmeny postupně ustupovaly pod tlakem slovanských národů z Horního Podněpří k břehům Baltu. Ve skutečnosti zde probíhal proces asimilace, nikoli vytlačování. Tato historická skutečnost dává balto-slovanské problematice zcela jiný rozměr; k jeho upřesnění bude třeba v budoucnu zapojit co nejvíce litevských materiálů. Článek uvádí, že v Litevské SSR se v posledních letech již vykonalo určité množství práce, hlavně na lexikálním a archivním materiálu (práce A. Sabaliauskase, V. Kostelnického, M. Zakarianové aj.), zaměřené na objasnění jazy

19

kových vztahů litevského národa k ruskému, běloruskému a dalším slovanským národům.

V závěru článku je před sovětské litevisty postaven úkol studovat jazyk a minulost takových dnes zcela vymizelých baltských kmenů, jako byli staří Prusové a Jatvingové, ještě důkladněji než dosud a věnovat více pozornosti také studiu jazykových vztahů baltských národů s ugrofinskými národy v dávné minulosti.

Autor článku vyjadřuje naději, že nově zřízená Mezinárodní komise pro výzkum balto-slovanských vztahů při Mezinárodním výboru slavistů přispěje k intenzivnější práci na nejdůležitějších otázkách jak v oblasti slavistiky, tak litevistiky.