LIETUVIŲ KALBOS MORFOLOGINĖ SANDARA IR JOS RAIDA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

Tvary činných participií v nářečí Karsakiškis

A. VIDUGIRIS

Zde jsou stručně popsány nejdůležitější tvary činných participií užívané v okolí Karsakiškisu v okrese Panevėžys (v nářečí se vyslovuje Karšakiški.s, méně často Karšakiške., Karšakine.). V této oblasti se dochovalo poměrně mnoho činných participií. Některé tvary participií, které užívají starší mluvčí nářečí Karsakiškis, se dnes nevyskytují ani ve spisovné litevštině (dále — lk.), ani v jiných nářečích.¹

V nářečí se užívají především činná participia přítomného a prostého minulého času oznamovacího způsobu.

Činná participia přítomného času

Činná participia přítomného času se tvoří z třetí osoby přítomného času sloves na a, ia², a (lk. o) a vzácně se vyskytujících sloves se souhláskovým kmenem, např.: mõkʒ ~ mõka: mõk.u.s, mõkunt⁴; kèlʲ ~ kèlia: kèlù.s, kelnìt; gū.l ~ gūlia:

¹ Karsakiškis, městečko (středisko okolí) ležící 17 km východně od Panevėžysu, se nachází téměř v samém středu západního puntininkského nářečí východní aukštaitštiny (srov. J. Šukys, Rytų aukštaičių pontininkų ir vakarinų puntininkų tarmių būdingosios ypatybės, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. 5, Vilnius, 1961, s. 182; Karsakiškis je na mapách uvedených tam označen číslem 204).

Materiál uvedený v článku byl zaznamenán v autorově rodné vesnici Velniakiai (v nářečí se vyslovuje Velnekẽi), ležící asi 4 km severovýchodně od Karsakiškisu. Jednotlivé příklady byly získány také ze sousedních vesnic Karsakiškis, Palaukiai, Vepai, Daukšėnai, Grėvėiškiai, Butėnai, Ropidai, Pelediškis, Bygailiai, Aščialagiliai a dalších. Obyvatelé všech těchto míst mluví stejným západním puntininkským nářečím jako ve vesnici Velniakiai.

² Všechny starší i a mnohá slovesa se souhláskovým kmenem přešla v nářečí ke kmenům i ia, např.: gãlem ≈ gãliam(e), stóvem ≈ stóviam(e).

³ Značka ʋ označuje širokou, redukovanou samohlásku zadní řady, obvykle samohlásku u v kořeni a koncovce, která také stojí jako první složka přízvučných smíšených dvojhlásek s cirkumflexovým přízvukem a nepřízvučných smíšených dvojhlásek, a samohlásku a v koncovce, např.: rūnkʋ ~ rankù, sukʋ ~ sukù; značka ɪ označuje širokou, redukovanou samohlásku přední řady, nejčastěji samohlásku i a přední varianty samohlásek u, a, které také stojí jako první složka přízvučných smíšených dvojhlásek s cirkumflexovým přízvukem a nepřízvučných smíšených dvojhlásek, např.: kìñčʋ ~ rẽnčia; su lãkñčʋ ~ su lẽkiančia. Tato hláska ɪ místo přední varianty samohlásek u, a má někdy ještě odstín samohlásky střední řady (ə).

⁴ Protože koncová souhláska ženských tvarů t je jen o něco měkčí než například v polopříčestí sėdžint, ale tvrdší než v infinitivu sėdėt, její měkkost se vůbec neoznačuje.

187

_{gū.lu.s, gū.lint || gulīnt; perščč ~ peršččia: perščč.u.s, peršččnt; praša. ~ prašo: prašu.s, prašvnt; ēsti (zř. ásti) ~ ēsti: asū.s, asūnt.}

Participia tohoto času se skloňují takto:

Jednotné číslo

V. di.rbun.s, di.rbunt, lakū.s, lakūnt K. di.rbunčė., di.rbunčė.s, lākunčė., lākunčė.s N. di.rbunčem, di.rbunčė., lākunčem, lākunčė. G. di.rbunti., di.rbunčū., lākunti., lākunčū. Įn. di.rbunčō., di.rbunčį, lākunčō., lākunčį In. augunčem, augunčō., lākunčem, lākunčō. Il. augunčen, augunčō.n, lākunčen, lākunčō.n

Množné číslo

V. di.rbu., lakū. K. di.rbunčū., lākunčū. N. di.rbunčiem, di.rbunčō.m, lākuntiem, lākunčō.m - G. di.rbunčō.s, di.rbunčīs, lākunčō.s, lākunčīs Įn. di.rbunčė.s, di.rbunčō.m lākunčė.s, lākunčō.m In. di.rbunčō.su, lākunčō.su Il. di.rbunčō.sru, lākunčō.sru

Tvary nominativu jednotného čísla mužského rodu s koncovkou -(i)us ~ -(i)ąs se v nářečí obvykle užívají pouze predikativně (tj. fungují jako přísudek nebo jmenná část přísudku) v řeči reprodukované, např.: dedū.s pl.nigus kapšīn ir niekam nerōdu.s; bū.va. beinu.s (ir beinū.s) čīnai, al vēl susitūrėję; dā ir dabar tebegailu.s sava. pirmōse.s pačēs. Adjektivně se někdy užívají novější tvary vytvořené podle jiných pádů (gen., dat., instr. sg.) s příponou -(i)untis ~ -(i)antis, např.: stōvinti.s, tēkunti.s ū. ndo.; di.rbunti.s žmogus badū nemirs.

Tvar nominativu jednotného čísla ženského rodu je bez -i, např.: ji mōkvnt vi.sa di.rpį; jās širdis nvjaāčint nelāimi. O adjektivně užívaných tvarech nominativu jednotného čísla ženského rodu není známo, že by se vyskytovaly; např. spisovné vyjádření „zde voní schnoucí tráva“ by se v nářečí řeklo takto: či žolā džu.stv, te ir kvēp.

Mnohé tvary nominativu jednotného čísla mají velmi rozmanitý přízvuk, např.: muž. rod ainū.s, asū.s, dedū.s, degū.s, kelū.s, peršū.s, šnekū.s a ainu.s, āsu.s, dėdu.s, kēlu.s, peršu.s, šneku.s. Do očí bijí tvary ženského rodu s přízvukem na koncovce, např. ainvīt, asunīt, kelūnt, lakūnt, které by bylo třeba foneticky převést do spisovné litevštiny takto: esantį (< *esantį, srov. zájmenné tvary santijį 354₃, 542₆, atēntū 251₃), keliantį, lekiantį⁵. Tyto tvary se užívají vedle tvarů s přízvukem na kořeni: āinunt ~ ēinanti, āsunt ~ ēesanti, lākunt, peršunt, šnekunt.

Shodné tvary nominativu množného čísla mužského a ženského rodu s -(i)ų ~ -(i)ą (původem jde o nominativy jednotného čísla středního rodu⁶) se rovněž užívají převážně v řeči reprodukované, např.: tās gurgōže.s te a s ū miestā. II.kūčė.; ir bužėnėlė-

^⁵ Západní Aukštaité si místy dosud zachovali neporušené tvary participií ženského rodu, např.: nenorianti, viz E. Grinaveckienė, Mitu vos upyno tarmė, filol. m. kand. disert. autoref. Vilnius, 1956, s. 13.

^⁶ Žr. J. Endzelīnas, Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius, 1957, p. 202; J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, III, Warszawa, 1956, p. 250.

188

(obyvatelé vesnice Butėnai) pomáhají řezat; oni nechtějí. hnát, ale tito nejdou..

Při vyjadřování určité vlastnosti věci nebo osoby se někdy (velmi zřídka) tvoří také tvary nominativu plurálu, vytvořené podle jiných pádů, např.: sōpunčė.s rūńka.s; stōvnčė. medžė. ~ stōviančiai medžiai⁷.

Maskulinní instrumentál singuláru a akuzativ plurálu mají z původnějšího koncového dvojhláskového uomonoftongizovanou a zkrácenou samohlásku poloviční délky o, např.: su gį.rgždunčo. ratō; šōvų paskūm važūjnčo.s nū.seke⁸. Maskulinní inessiv a illativ plurálu splynuly kvůli monoftongizovanému nepřízvučnému uo s odpovídajícími femininními tvary sōdžunčo.si, važūjnčo.snu.

Tvary inessivu singuláru jsou v důsledku systému zkrácené: maskulinum je bez koncové samohlásky – tėkunčėm < tėkunčėm ~ tėkančiame, ži’džnčėm < ži’džnčėm ~ žydžiančiame; femininum – bez celé slabiky: augunčo. < augunčo.ji ~ augančioje, stōvnčo. < stōvin-čo.ji ~ stōviančioje.

Zvratné a pronominální tvary jsou podstatně vzácnější, např.: šnekūsi(s) visų sustōji.; sāka., visūs nōrīnčo.s.o.s lais važūoi.

Participia minulého jednorázového času

Participia činná minulého jednorázového času se tvoří od sloves téhož času, např. kmen na ā: bū.va. (< *buvā): bū.vi.s, bū.vus; norējė.: norēji.s, norēji.s; kmen na ē: rōdė. (< *rādē): rōdi.s, rōdžus, vēžė.: vēži.s, vēžus.

Singulár

N. di.rbi.s, di.rbūs, lėki.s, lėkus G. di.rbūse., di.rbūse.s, lėkuse., lėkuse.s D. di.rbūsem, di.rbūse., lėk·sem, lėkuse. A. di.rbūsi., di.rbūsu., lėkusi., lėkūsu I. di.rbūso., di.rbūsi, lėkūso., lėkusi I. di.rbūsem, di.rbūso., lėkūsem, lėkūso. Ill. di.rbūsen, di.rbūso.n, lėkusen, lėkūso.n

Množné číslo

V. di.rbi., lėki. K. di.rbūsu., lėkūsu. N. di.rbūsiem, di.rbūso.m, lėkusiem, lėkūso.m G. di.rbūso.s, di.rbūsi.s, lėkūso.s, lėkūsi.s Įn. di.rbūse.s, di.rbūso.m, lėkuse.s, lėkūso.m Įn. di.rbūso.si, lėkūso.si Il. di.rbūso.snu, lėkūso.snu

⁷ Jak u těchto, tak i u dalších forem se například samohláska koncovky -ė v ženském jednotném lokálu a mužském množném instrumentálu (di.rbunčė., lākčnčė., di.rbunčė.s, ži’džnčė.s) v karsakiškiském nářečí foneticky vyvinula z dvojhlásky iai, srov. jiné formy: arklē~arkliai, gardžē~gardžiai, smarkē~smarkiai.

⁸ Takové koncovky těchto pádů mají v nářečí nejčastěji víceslabičná zájmenná a nezájmenná adjektiva, číslovky, participia, jakož i zájmena s koncovým přízvukem a víceslabičná zájmena, např.: su di.delo., pirkti.no.s pirmōjo., untrōso.s, katrō, visokōs.

Dvojhláska uo se obvykle monoftongizuje na o, je-li nepřízvučná v kmeni slova a přízvučná na konci slova, srov.: podēlis, ūndo., sesō, dōs ~ duōs.

189

Koncovka mužského jednotného nominativu má tvar -i.s ~ -ęs, ženského rodu -(i)us ~ -(i)usi: ėjis, ėjis, prižėbl.s, prižėlus. Nominativ množného čísla obou rodů má zobecněnou koncovku neutra jednotného nominativu -i. ~ -e⁹: pabaigi., susidėji..

Tvary činných participií minulého jednorázového času se v nářečí nejčastěji užívají pouze predikativně, např.: pirmučiausi iš Palauku. b ū. v i. s mátinikus; ar da buvę įsipībl.s baršču.; ke močį grižus, te sūmus vžli.p.i.s vūt aukšta. ir pasisėpi.s; labė bjauri stoviėne. b ū. v v s; buvō prėjus pre stala. „byla jsem došla ke stolu“; ale také mán vi.s tokį širdis nvsigvndvs „pořád mi nějak není dobře“; pabrū.ki, užž.kala, pati.lte. „zatlačili, zastrčili (kozla) a zabili ho v podloubí“; par kāru. ž ū. v i. daug žmonių; svsėdi, boba.s ir taušku. niekus.

Koncovky všech ostatních pádů jsou stejné jako u činných participií přítomného času.

Zvratné tvary se vyskytují jen zřídka: bāri.s.i.s, bāri.s.i.s lig vdu.nakčė.; Joniene. jūsksis iš jų.

Participia minulého frekventativního času

Aktivní participia minulého frekventativního času se v nářečí, stejně jako ve spisovném jazyce, tvoří z tvarů sloves téhož času. Obvykle mají pouze tvary nominativu singuláru a plurálu, jejichž koncovky se neliší od koncovek příslušných pádových tvarů aktivních participií minulého jednorázového času, srov.: di.rbdavi.s, di.rbdavus, di.rbdavi., lėgdavi.s, lėgdavus, lėgdavi.; saka., senōbe.s, laikūosi tmai sōdžs stovědavi.s; senō dvārį reigdavi. labė daug di.rpi; priseidavi. vsaķu. jei vienē padi.rpi; ji vi.s gi.rdavusi.s.

Participia budoucího času

Aktivní participia tohoto času se tvoří z kmene sloves budoucího času (-šio-), např.: aišu.s, aišunt, di.rpšus, di.rpsunt, jaušu.s, jaušunt, nėšu.s, nėšint. Tvary nominativu singuláru rodu ženského se přízvukují také na sufixu: nešint (< nešianti), vešint.

Kromě nominativu singuláru se v nářečí často užívají také tvary nominativu plurálu budoucího času, např.: ritō jei priseišu. kārve.s gani.t; reikšu. jam da gvelū pažūrėt; jė da norēšu. ir daugō pasisėnaū.

Tvary ostatních pádů se v nářečí téměř nevyskytují.

Participia kondicionálu

Na rozdíl od spisovného jazyka a mnoha jiných litevských nářečí se v karsakiškiském nářečí užívají tvary participií kondicionálu. Obvykle je užívají starší mluvčí nářečí, když reprodukují přání, požadavky a záměry jiné osoby. Dosud byly tvary participií kondicionálu zaznamenány pouze v okolí Subačiusu v okrese Kupiškis, např.: atknabī’tunt ir ji, tik nešū su kuo „atknabītant(i) i ona (ohnutý přebal), jen ať něco nese“ (Subačius¹⁰); kad norētū.s, tai jimtū.s ir padarītus (vesnice Budrionys v okolí Subačiusu). Uveden-

⁹ Srov. J. Endzelynas, cit. dílo, s. 205; J. Otrębski, cit. dílo, s. 258. ¹⁰ Viz Lietuvių kalbos žodynas, VII, Vilnius, 1962, s. 194.

190

Formy z toho subačského nářečí jsou svým původem zřejmě spojeny s tvarem třetí osoby podmiňovacího způsobu¹¹.

V nářečí okolí Karsakiškisu se užívají tvary příčestí podmiňovacího způsobu s afrikátou č na konci kmene, např.: aiču.s ~ eĩčias, aičint ~ eĩčiant(i), bū‘čiu.s, bū‘čint. To vede k domněnce, že tyto tvary jsou utvořeny z první osoby jednotného čísla podmiňovacího způsobu, srov. aiči ~ aičia, bū‘či ~ būčia.

Koncovky příčestí podmiňovacího způsobu jsou stejné jako koncovky příčestí činného rodu příslušného kmene přítomného ia a budoucího času. Tato příčestí se však skloňují pouze podle rodu a čísla, např.: muž. rod, j. č., nom. aiču.s da, al nebegālu.s; jėgu bū‘čiu.s žmōji.s, kad nieka negauis, te nebū‘čiu.s nė iš vieta.s jū.dmi.si.s; kad p a j i e š k o č u.s, te gal dā ir rāšču.s kokū‘vienu.; žen. rod, j. č., nom., sāka. aĩčint (|tekėdint) už jė, kad imtū; kad reiks, te galėčint ir jinė palūopt kaũlus; apsidīrpčint ir vienu pati; jām vi.sa pasakīčint apė tū pām.; veščint parduot visūs pašūs, kad sāu nereikt (ir n e r e i k č u.).

Tvar nom. množného čísla je stejný pro mužský i ženský rod (původně zobecněný nom. jednotného čísla středního rodu): rāša., kad atvažiōčiu. visi, jėgu žmōnu nesirikt (ir nesirīktint); laišėu. ir jė sāva. sūnu. važuōt, al nebū‘su. kām senū. žūrėt; reiktėu. aplenktī tōvus, al nōsu. vi.s laika..

Vyskytují se také zvratné tvary příčestí podmiňovacího způsobu, např.: bažčintis ir jimė už tokos darbos; kad bū‘čiu iš kā, te statī.čiu.si naūju. gričiu.; žemėčiu.si.s da ir vūnkarṭ.

Z okolí Karsakiškisu a Subačiausu (které přibližně do poloviny 18. století patřilo k subačské farnosti) byly zaznamenány svérázné tvary příčestí podmiňovacího způsobu; nejspíše nejsou příliš staré, nýbrž jde o novotvary vzniklé později v jednotlivých nářečích podle příčestí oznamovacího způsobu. V průběhu delší doby budou snad zaznamenány ještě další podoby příčestí podmiňovacího způsobu z jiných míst. Mohly by se například vyskytovat alespoň v sousedních oblastech západních puntininkských nářečí.

TVARY ČINNÝCH PŘÍČESTÍ V KARSAKIŠKISKÉM NÁŘEČÍ

А. ВИДУГИРИС

Resumé

Článek popisuje tvary činných participií užívané v okolí vesnice Karsakiškis (okres Panevėžys v Litevské SSR), která náleží k nářečí západních punktininků.

Participia se v nářečí tvoří stejně jako ve spisovném jazyce, pouze se místo tvarů se základem na -i užívají tvary se základem na -ia: gū.lu.s, gū.lint „ležící“, tū.lu.s, tū.lint „mající“. V nářečí se nejčastěji užívají činná participia přítomného a minulého jednorázového času, srov. nom. sg. di.rbu.s, di.rbunt „pracující“, di.rbi.s, di.rbus „pracující (v minulosti)“; gen. sg. di.rbunče, -e.s; di.rbuse, -e.s atd. Tvary akuzativu mají společnou podobu pro mužský i ženský rod, např.: di.rbu „pracující“, važuōju. „jedoucí“, bū.vi. „bývalí“, turėji. „mající“.

¹¹ Podrobněji o původu a užívání těchto tvarů viz A. Kučinskaitė a K. Morkūnas, Retos lietuvių kalbos tariamosios nuosakos formos, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos Darbai“, řada A, sv. 1 (16), 1964, s. 215 a násl.

191

Tvary činných participií minulého opakovaného a budoucího času se obvykle užívají pouze v nominativu: di.rbdavi.s, di.rbdavus, di.rbdavi., di.rpsiu.s, di.rpsunt, di.rpsiu..

Kromě participií indikativu se v nářečí poměrně často vyskytují také participia kondicionálu, utvořená, jak se předpokládá, z tvarů 1. osoby jednotného čísla kondicionálu, např.: „byl, -a by“: būčiu.s, būčint, būčiu.; norėč „chtěl, -a by“: norėčiu.s, norėčint, norėčiu.

Přízvuk u některých dvojslabičných participií přítomného času není stálý: tytéž tvary mohou mít přízvuk na kořeni i na koncovce, např.: ainù.s, ainùnt „jdoucí“ a ainù’s, ainvìt < einanti < *einanti; aišìnt, aičìnt a aišùt, aičùt.

Je třeba poznamenat, že většina činných participií v nominativu jednotného i množného čísla plní funkci přísudku: susėdi. bōba.s ir taušku. niėkus „báby sedí a klábosí“.

Zájmenná a zvratná participia se vyskytují zřídka.

192

9