žmūne DP 313₁₀, 314₁₆, šūne Mit II 40 (první z těchto podob uvádí sám autor také v I 139, II 171).

Na s. 295 je bezdůvodně kritizován akademický „Slovník litevského jazyka“ za to, že v něm je podoba M. Daukši nuentė́mus DP 592 považována za participium; autor se domnívá, že je napsána chybně, a rozkládá ji na polovětný tvar a dativ zájmena (nu-ėnt jemus). Zde máme nejspíše tentýž absolutní dativní participiální tvar bez zájmena jako bekalbanczėm DP 159₁₂, regintiemus DP 228₃₇, tarintiemus BB Apd 27, 13 aj., viz LKK V 106—107.

K přednostem knihy patří pečlivý výběr příkladů, vynikající technická příprava a redakční zpracování celého textu, díky nimž čtenář rychle a snadno najde potřebné údaje.

Na závěr bychom si přáli, aby „Příručka litevského jazyka“ A. Zena otevřela brány litevštině co největšímu počtu jejích příznivců a badatelů na celém světě.

V. Ambrazas

VÝZNAMNÝ KROK V LOTYŠSKÉ DIALEKTOLOGII

M. Rudzīte, Latviešu dialektoloģija, Rīgā, 1964, 432 p.

Poslední léta byla pro dialektologii baltských jazyků opravdu velmi plodná. Na pozadí množství článků a monografií jednotlivých nářečí se konečně objevila dlouho očekávaná díla dialektologické syntézy: litevští jazykovědci se mohou těšit z „Dialektologie litevského jazyka“ Z. Zinkevičiuse (Vilnius, 1966), zatímco lotyšští z „Latviešu dialektoloģija“ M. Rudzīteové. Tyto dvě knihy, napsané odlišnými metodami a zčásti s odlišnými cíli, jsou jakousi encyklopedií dialektologie baltských jazyků, bez níž se neobejde nejeden badatel těchto jazyků.

Marta Rudzīteová působí v oblasti lotyšské dialektologie úspěšně již řadu let: roku 1958 byl publikován její rozsáhlý popis několika sousedních nářečí severního Lotyšska¹ (tato práce byla již roku 1954 obhájena jako kandidátská disertace²), roku 1963 vyšla její čítanka textů z lotyšských nářečí určená k výuce³. Velkou zásluhou M. Rudzīteové pro lotyšskou dialektologii je také to, že její studenti na univerzitě v Rize připravili řadu kvalitních popisů svých rodných nářečí, které svou vědeckou hodnotou nezaostávají za mnoha publikovanými lotyšskými dialektologickými výzkumy. Největším přínosem M. Rudzīteové pro lotyšskou jazykovědu a baltistiku vůbec je však její kniha „Latviešu dialektoloģija“. Už samotný rozsah tohoto díla — 432 stran — dostatečně ukazuje, že autorka odvedla skutečně obrovský kus práce. Podle poměrně přísného plánu popisuje hlavní nářečí lotyštiny — střední (vidus dialekts, s. 59—146), livonské (lībiskais dialekts, s. 147—255) a hornolužické (augšzemnieku dialekts, s. 257—405). Přesněji řečeno, podrobněji je popsána pouze fonetika a morfologie nářečí, zatímco otázkám syntaxe se zde téměř nevěnuje (je příznačné, že této „trápení“ neunikla ani „Dialektologie litevského jazyka“ Z. Zinkevičiuse — pro syntaxi baltských jazyků zřejmě stále ještě nenastaly světlé časy!).

¹ M. Rudzīte, Ziemeļvidzemes izloksnes Braslavā, Vecatē, Baunās un Vilzēnos, „Valodas un literatūras institūta raksti“, VI, Rīgā, 1958, p. 101—256.

² М. Рудзит, Говоры северной части Видземе (Браславский, Вецатский, Баунский, Вилзенский), Автореферат, Рига, 1954.

³ M. Rudzīte, Latviešu izloksņu teksti, Rīgā, 1963, 108 p. (išleista rotoprintu).

197

Baltistům je snad trochu líto, že M. Rudzytė nenapsala studii o lotyšské dialektologii, nýbrž učebnici dialektologie pro studenty. Didaktické cíle ji vedly k tomu, aby vyložila některé elementární otázky dialektologické vědy; kromě toho profil učebnice jako by svazoval autorčiny myšlenky a omezoval její samostatnost. Zdá se, že se vědomě vyhýbala složitějším otázkám dějin dialektologie a většinou se spokojila s odkazy na práce svého velkého učitele, akademika J. Endzelīnse. Tímto způsobem autorka, která nechtěla ochudit své studenty, někdy poněkud „ochudila“ badatele baltských jazyků. Každý však jistě pochopí, že v téže knize je nesmírně těžké vyhovět jedněm i druhým. Ať tak či onak, práce M. Rudzytė je díky svému bohatému, velmi systematicky uspořádanému materiálu (v tomto ohledu skutečně daleko překračuje meze učebnice) významným krokem v lotyšské dialektologii a její autorka si zaslouží upřímné poděkování všech baltistů.

Ještě bych rád upozornil na několik drobností, které mě při pročítání stran této práce zaujaly. Autorka u každé probírané otázky poměrně podrobně uvádí příslušnou literaturu, avšak při výkladu problému Kuršů (srov. s. 32, 64) z neznámého důvodu neuvedla nejrozsáhlejší práci věnovanou této problematice — V. Kiparského „Kurenfrage“ (Helsinki, 1939). Také možná bezdůvodně řadí Kurše do jedné skupiny s Prusy (srov. s. 20), jako by je oddělovala od takových baltských kmenů, jako byli Sélové nebo Zemgalové. Termín krustoties v takovém významu, v jakém jej užívá M. Rudzytė (srov. s. 34), není zcela vhodný, neboť se v poslední době v jazykovědě užívá v poněkud jiném významu⁴.

A. Sabaliauskas

NOVÝ SLOVNÍK TOPONYM

B. A. Никонов, Краткий топонимический словарь, Москва, 1966, 510 р.

V naší zemi vyšla řada toponymických slovníků. Objevily se i takové, které lze podle jejich zaměření považovat za předchůdce recenzované práce¹. Většina z nich však zjevně již neodpovídala požadavkům toponomastiky u nás ani ve světě, přestože některé vyšly poměrně nedávno. Příprava nového slovníku založeného na současných poznatcích toponomastiky proto byla velmi aktuální.

Nedávno vydaný „Krátký slovník toponym“ V. Nikonova zahrnuje asi čtyři tisíce názvů obydlených míst, řek, jezer, moří a oceánů, zemí, národů a dalších objektů z celého světa. Lze si snadno představit, jak obrovskou práci autor vykonal při výběru, a někdy i výkladu, místních názvů z desítek světových jazyků. Literatura o toponymii je velmi rozsáhlá, její kvalita je však různá. Kromě toho se úroveň toponomastiky v jednotlivých zemích velmi liší. Proto je v praxi obtížné překonat problémy spojené s „proséváním“ a hodnocením literatury. Uvedené důvody bezpochyby vedly k tomu, že ani ve slovníku V. Nikonova není všechno dokonalé, ne vš-

⁴ Plg. О. С. Ахманова, Словарь лингвистических терминов, Москва, 1966, р. 417.

¹ М. Н. Мельхеев, Географические имена. Топонимический словарь, Москва, 1961; М. С. Боднарский, Словарь географических названий, изд. 2-ое, Москва, 1958; А. А. Ивановский, Географические имена, Москва, 1914 ir kt.

Srov. také J. Haliczer, Słownik geograficzny. Pochodzenie i znaczenie nazw geograficznych, Tarnopol, 1935.

198