B A L T U K A L B Ų V E I K S M A Ž O D Ž I O T Y R I N Ė J I M A I

L I E T U V O S T S R M O K S L Ų A K A D E M I J A

Z. ZINKEVIČIUS

NEPOVŠIMNUTÁ FORMA KONJUNKTIVU VE STARÝCH PÍSEMNNÝCH PAMÁTKÁCH

V jedné z písní vložených do východního Belarminova katechismu z roku 1677, latinsky nazvané „Stabat Mater dolorosa“ (s. 43—45), jsou dva příklady konjunktivu 1. osoby jednotného čísla, které mají podobu končící na -tumiau, dosud, jak se zdá, v lituanistické literatuře nezaznamenanou a nezkoumanou. Níže jsou uvedeny v širším kontextu:

Ó nejčistší ze všech panen. Nes trápení svých strastí, Dej, abych mohl², Abych na křížě umučeného, Na syna tvého zemřelého Vždy vzpomínal² (44₃₀—45₁).

1. sg. galetumiau 45₁ ‘mohl bych’ a atmintumiau 45₄ ‘vzpomněl bych si’³ jsou jedinými příklady forem konjunktivu v písních tohoto katechismu. V samotném textu katechismu má 1. sg. cond. jinou podobu, s -čia, tj. ápturečia 12₂₃ ‘dostal bych’ (jediný příklad). Jazyk písní se však i jinak od jazyka samotného textu katechismu liší svými fonetickými a morfologickými rysy⁴. Výrazné rozdíly jsou také v pravopisu⁵. To ukazuje, že je překládal někdo jiný. Dialektologická stránka jazykových

¹ Trumpas mokslo krikščioniško surinkimas, Nuog Roberto Bellármino Kárdynolo pará-šitas. Vilnæ Typis Acad: Societatis Iesu, Anno 1677.

² Zvýraznil jsem. — Z. Z.

³ Že jde skutečně o tvary 1. sg., ukazuje rým citátu: Kád vnt ſudo paſtatitas Sunkíay buſiu ap-raiſytas (= obžalován; zvýraznil jsem. — Z. Z.).

⁴ Například místo katechismových a’o’, adunt ‘aby’, aų ‘za’ (předložky a předpony), priβ ‘před’, tiektay ‘pouze’ se v písních soustavně užívají varianty o, idant, už, prieb, tiktay. V katechismu se zachovává počáteční e- slova, zatímco v písních se někdy mění na a-, např. aſſunt 40₁ ‘jsouc’, auis 53₃₁ < eius ‘byvši’. Dvojhláska au v cirkumflexových koncovkách se v písních místy zapisuje jako ou, např. adv. Iou 39₇ ‘již’, all. sg. Annoſiouſp 45₂₅, Káyfoßouſp 45₂₆. V katechismu se takový zápis nevyskytuje. Tvary loc. pl. končí v písních pouze na -sa (všechny příklady), zatímco v textu katechismu se jejich koncovky různí: -se (14 příkladů), -sa (15 příkladů) a -su (2 příklady, oba v modlitbách).

⁵ Např. v písních se dlouhé samohlásky často zapisují dvojitým písmenem: 3. praet. Eėme 41₁₁, 47₁ ‘vzal’; 3. praes. Neė 48₅ ‘není’, n. sg. m. weėlus 46₂₇ ‘pozdní’, a. sg. dėeku 53₂₇ ‘(po)děkování’, l. pl. praes. reegime 54₂₄ ‘vidíme’; n. pl. iuus 37₅, 41₂₀ ‘vy’, g. pl. iuuſu 48₁₈ ‘vašich’, iuu 39₁₅, iuu 41₉ ‘jejich’, tuu 42₄ ‘těch’, dunguu 40₁₇ ‘nebes’, warguu 44₃₁ ‘strastí’, kapuu 58₁ ‘hrobů’, wiſų mergų 44₃₀ ‘všech panen’; a. sg. iuu 44₁ ‘ji’ (vých. jū); 3. praes. iir 36₂₄, 41₁₁, 50₁₅ ‘je’, a. sg. Kurij 43₁ ‘který’, adv. Tii 41₁₉ ‘tam’ (vých. tī < tam). V textu katechismu takové příklady vůbec nejsou. Píše se zde však d. sg. taw 13₄ ‘tobě’, ſáu 9₂₀, 32₁₀ ‘sobě’ (v písních pouze tau, ſau), užívají se písmena з, ӡ (v písních z, ž).

183

Analýza těchto rysů vede k závěru, že překladatel katechismu i písní pocházel z Vilniuského kraje, každý však z jiného nářečí. Jazyk a pravopis písní se blíží jazyku a pravopisu posledních 7 evangelií (s. 201–211) ve vydání „Ewangelie polskie y litewskie“ z roku 1647⁶. Lze dokonce tušit, že oba tyto texty přeložila táž osoba, která se navíc podílela na přípravě II. dílu K. Sirvydasových „Punktai sakymų“ k vydání⁷. Její rodiště je třeba hledat v okolí Vilniusu, nedaleko an//un izofony⁸, zatímco překladatel katechismového textu by měl pocházet z místa dále na sever nebo severozápad. Bohužel se v textu zmíněných 7 evangelií nevyskytuje tvar 1. sg. kondicionálu. Naše dva zkoumané příklady 1. sg. kondicionálu s -tūmiau jsou tedy jedinými známými příklady 1. sg. kondicionálu v nářečí překladatele písní.

V celé východní litevské písemné tradici XVII. století⁹ bylo nalezeno pouze 29 příkladů 1. sg. kondicionálu. Většina z nich (celkem 22) končí na -čia; na druhém místě jsou příklady se sufixem stejného původu -čio (nalezeny byly 4). Reprezentanty *-tiā tak tvoří celých 90% všech příkladů. Zdá se, že v polovině XVII. století převažovaly formy tohoto typu v okolí Vilniusu. Výjimku tvoří 2 zkoumané příklady z písní Belarminova katechismu a jediný příklad 1. sg. cond. v katechismu z roku 1605 ne nufidetumbiau_56₂ ‘nenusidėčiau’. Tento příklad je chronologicky nejstarší, neboť v dřívějších památkách východní písemné tradice se tvar 1. sg. cond. nevyskytuje.

Je třeba konstatovat, že tvar 1. sg. cond. s -tūmiau se v litevštině XVI.–XVII. století (nejen ve východoaukštaitském nářečí) užíval velmi zřídka. Kromě uvedeného příkladu z východního katechismu z roku 1605 je znám, zdá se, už jen jeden příklad ze západní Litvy (z Mažvydových spisů), totiž įįsakītumbiau Mž 521₁₈ ‘įsakyčiau’. Jinak se v textech XVI.–XVII. století běžně užívají formy typu -čia // -čio vedle méně časté varianty -čiau, která se tehdy objevuje pouze v textech autorů pocházejících ze západní Litvy, jako byli J. Bretkūnas (vedle -čia, -čio), D. Kleinas (vedle -čia) a S. M. Slavočinskis (pouze -čiau)¹⁰.

Koncovku zkoumaných příkladů z písní Belarminova katechismu -tūmiau je třeba odvodit ze starší podoby -tūmbiau, v níž zanikla retná souhláska b po retné nosovce m. Takové asimilační zanikání jedné ze sousedících retných souhlásek není v litevštině vzácné, např. kam̃lỹs Žasliai, Palomenė, Gelvonai, Tauragnai, Kuktiškės, Lazūnai < kam̃blỹs ‘tlustá část rostlinného stonku’, ad. sg. támp // tám, baltámp // baltám Lazūnai, Zietela, all. pl. vilkum̃p // vilkum̃ Lazūnai, àmėtė Dieveniškės

⁶ Viz Z. Zinkevičius, K. Sirvydas a otázka geneze a jazyka „Punktai sakymų“. – Baltistica, VII(2), 1971, s. 160–161.

⁷ Tamtéž.

⁸ Tamtéž, s. 166.

⁹ Seznam dochovaných památek této písemné tradice je uveden v článku „Rytietiškoji XVII a. lietuvių raštų kalba, jos kilmė ir išnykimas“ – Baltistica, VIII(1), 1972, s. 80–82.

¹⁰ Už tento samotný fakt ukazuje nepodloženost hypotézy J. Kazlauskise o původu -čia z -čiau (LKK, IV, s. 84; Lietuvių kalbos istorinė gramatika, V., 1968, s. 400; pokouší se ji podpořit A. Girdenis, Baltistica, IV, s. 143–144); viz také Chr. S. Stang, Vergleichende Grammatik der Baltischen Sprachen, Oslo–Bergen–Tromsö, 1966, s. 432¹; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, V., 1966, s. 364; G. B. Ford, Jr., The Origin of the Lithuanian First Person Singular Optative (Conditional or Subjunctive), – Donum Balticum, Stockholm, 1970, s. 125. Vyvrací také hypotézu J. Otrębského (J. Otrębski, Gramatyka języku litewskiego, III, Warszawa, 1956, s. 233), podle níž jsou i formy s -čiau považovány za starší než ty s -čia.

184

„nahodil“, klìmtì Šakýna, Palómenė, Dùsmenys, Dievēniškės Žietela (> kliùmti), K. Sirvydas, Dictionarium⁵ 132 „potopit se“, kùmti Šakýna < kūmpti, „klonit se“, tem̃ti|| tem̃pti Kalnalis, žem. kõ˙ms Plungė, Telšiai „roh“, kù˙ms tamtéž „křivý“, trù˙ms Plungė „krátký“, 3. préz. sušlò˙m Grūšlaukis „vlhne“; avadãi Rudami- nà „obvazy“, averždo Pelėšà „obrací“, avìrto Dievēniškės, Gervėčiai „obrátil se“, apinýš < apvinýš atd.¹¹ Tak b zaniklo i ve tvarech ostatních osob kondicionálu: 2. sg. eitumbei > eitumei, 1. pl. eitumbime > eitumime, 2. pl. eitumbite > eitumite, 1. du. eitumbiva > eitumiva, 2. du. eitumbita > eitumita.

Východní písemnictví 17. století má tvary dalších osob kondicionálu se zachovaným b také pouze v katechismu z roku 1605 (dvacet dokladů 1. pl., tvary dalších osob nejsou použity). V ostatních, pozdějších písemných památkách (v ranějších nejsou doklady vůbec) se vyskytují pouze varianty tohoto typu bez b: 2. sg. eitumei PS (8)¹², BK (1), Ev (8), eitum AgP (2), 1. pl. eitumime PS II (10), eitume zvrat. -ės PS I (22), PS II (10), BK (18), Ev (1), eitum BK (3), zvrat. -tumėmos BK (1), 2. pl. eitumite PS (19), Ev (18), eitumėte Ev (1¹³)¹⁴. Ve druhé polovině 17. století tedy tvary s b už byly zřejmě prakticky vytlačeny z užívání novějšími variantami bez b nejen v nářečí překladatele písní z Belarminova katechismu, ale také v nářečích dalších autorů východního písemnictví¹⁵. Proto v písních Belarminova katechismu nacházíme namísto očekávaného tvaru 1. sg. s -tumbiau tvar -tumiau¹⁶.

Výše uvedené údaje jasně ukazují, že v epoše před vznikem prvních písemných památek v litevštině existovalo supletivní paradigma kondicionálu, v němž 1. sg. měl formu odlišného tvoření *-tjā, zatímco tvary ostatních osob byly tvořeny z supina s koncovkami -bei, -bimė, -bitė, -bivā, -bitā. Velmi vzácný tvar 1. sg. supinum + -biau, který se nachází ve starých písemných památkách a za jehož pokračování lze považovat i oba zkoumané doklady z písní Belarminova katechismu, mohl být utvořen podle vzoru 1. pl. a dalších osob. Snad lze za jeho pozůstatek (?) považovat formu suktum „točil bych“¹⁷, která se dnes místy vyskytuje v nářečích východních horních Litevců.

Prier ašas. Při přípravě publikace do tisku vyšel článek J. Palionise o dosud jazykovědci nezkoumaném rukopisu z počátku 18. století „Contiones Litvanicae“ (Kalbotyra, XXIII, 1, s. 35—47), v němž autor článku kromě tvarů 1. sg. cond. s -tau, -čia uvádí také několik dokladů s -tumiau (tamtéž, 40). Autor rukopisu byl podle názoru J. Palionise jihovýchodní horní Litevec z vilniuské oblasti. To tedy pouze potvrzuje výše uvedenou úvahu o vývoji tvarů 1. sg. cond. ve Vil-

¹¹ Další příklady viz Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 179, 183, 187.

¹² Zkratky: PS — K. Sirvydas, „Punktai sakymų“, BK — Belarminův katechismus (bez písní), Ev — vydání evangelií J. Jaknavičiuse z roku 1647, AgP — vydání „Agenda parva“ z roku 1616. V jiných památkách tehdejšího východního písemnictví nejsou doklady. Číslo v závorkách za zkratkou udává počet dokladů v písemných památkách.

¹³ Na konci knihy, tedy v posledních 7 evangeliích.

¹⁴ Doklady duálu zcela chybějí.

¹⁵ Jinde ve východní Litvě musely být tehdy tyto tvary ještě živě užívány, protože místy ve vilniuské oblasti, především v její severní části, se formant -b- vyskytuje ještě dnes; viz Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 364—366.

¹⁶ Tehdy se pravděpodobně vyslovovalo -tumjau (resp. -tumbjau). Po všech retných souhláskách se jod ve východní Litvě dodnes často zachovává (alespoň fakultativně); viz Z. Zinkevičius, tamtéž, s. 187—188.

¹⁷ Z. Zinkevičius, tamtéž, s. 364.

185

niauských nářečích. Varianta s -tau, nejstarší zaznamenaná v tomto rukopisu, je nyní typická pro oblast jižně a jihozápadně od Vilniusu (zhruba až po linii Punia–Rūdiškės–Ašmena).

3. ЗИНКЯВИЧЮС

BADATELI NEPOVŠIMNUTÁ FORMA PODMIŇOVACÍHO ZPŮSOBU VE STARÝCH LITEVSKÝCH PAMÁTKÁCH

Resumé

V jedné z písní otištěných ve východolitevském překladu katechismu Bellarminova, vydaném v roce 1677, jsou dva příklady tvaru 1. osoby jednotného čísla podmiňovacího způsobu na -tımiau. Tento tvar vznikl ze staršího tvaru na -timbiau, který se na počátku 17. století užíval v nářečích východolitevského dialektu vedle převažujícího tvaru na -čia.

Článek se zabývá také některými obecnějšími otázkami výzkumu východolitevských památek, např. uvádí statistiku užívání jednotlivých variant tvarů podmiňovacího způsobu a dokládá, že autorem písní nebyl překladatel katechismu, nýbrž jiná osoba, jejíž rodné nářečí je třeba hledat někde v okolí Vilniusu, nedaleko izofony an||un.