БАЛТУ КАЛБУ ВЕИКСМАЖОДЖИО ТЫРИНЕЙИМАИ ЛИЕТУВОС ТСР МОКСЛУ АКАДЕМИЯ

V. N. Toporov

NĚKOLIK POZNÁMEK K BALTSKÝM SLOVESŮM NA -sta V SOUVISLOSTI S PŮVODEM TOHOTO FORMANTU (INDOEVROPSKÁ PERSPEKTIVA)

V posledních letech se pozornost mnoha badatelů zaměřovala na baltské prézentní základy s prvkem -st(a). Tyto útvary byly analyzovány jak synchronně¹, tak historicky², a nahromadil se tak rozsáhlý materiál, který umožnil učinit podstatná zobecnění o povaze tohoto typu prézentních základů. Nyní je namístě znovu se zabývat otázkou původu samotného formantu -st(a), tím spíše, že v této věci nejenže nepanuje shoda, ale existuje celá řada konkurenčních názorů, často zcela protikladných.

Obtížnost při určení nejspolehlivějšího řešení patrně vyplývá z toho, že na základě baltských údajů je obtížné, nebo dokonce zcela nemožné, provést vnitřní rekonstrukci toho úseku slovesného systému, v němž se formant -st(a) ustavil. Obrátíme-li se však o pomoc k indoevropskému stavu, nezřídka se nám naskytne obraz, který je, jakkoli je to paradoxní, chronologicky pozdější než baltský stav. Odtud pramení četná nedorozumění, zkreslení relativně chronologické perspektivy a zjevná snaha dokázat nejen druhotnost, ale vůbec i pozdní (nedávný) vznik tohoto typu tvoření prézentních základů. V tomto ohledu je vhodné vyčle-

¹ J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, II, Nauka o budowie wyrazów, Warszawa, 1965, s. 320—326; A. Senn, Handbuch der litauischen Sprache, Heidelberg, 1966, s. 266—268; Lietuvių kalbos gramatika, II, Morfologija, Vilnius, 1971, s. 226—228; Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika, I, Fonētika un morfoloģija, Rīga, 1959, s. 673—675 a další.

² См. J. Kazlauskas, Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius, 1968, стр. 316—336; J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīga, 1951, стр. 751—763, — в том, что касается отдельных балтийских языков, и также: Chr. S. Stang, Das slavische und baltische Verbum, Oslo, 1942, стр. 131—138; его же, Vergleichende Grammatik der Baltischen Sprachen, Oslo—Bergen—Tromsö, 1966, стр. 338—349; J. Endzelīns, Baltu valodu skaņas un formas, Rīga, 1948, стр. 190—192; E. Fraenkel, Die baltischen Sprachen, Ihre Beziehungen zueinander und zu den indogermanischen Schwesteridiomen als Einführung in die baltische Sprachwissenschaft, Heidelberg, 1950, стр. 90 и след., — в том, что касается сравнительно-исторического анализа этих образований. Ср. также обращение к глаголам на -st(a) в работах по индоевропеистике — прежде всего: J. Kuryłowicz, The Inflectional Categories of the Indo-European, Heidelberg, 1964, стр. 50—51; В. В. Иванов, Общеиндоевропейская, праславянская и анатолийская языковые системы (сравнительно-типологические очерки), М., 1965, стр. 154 и след.

151

nit starší názor K. F. Johanssona, který měl sklon spatřovat v baltském formantu -sta odraz staré přípony 3. osoby mediálního sigmatického aoristu -s-tо³, i všechny ostatní názory, jejichž podstatou je tvrzení o druhotném a pozdním vzniku tohoto typu ⁴ (*-st- < *-sk- nebo *-st < *-t-t- apod.).

Než přejdeme k otázce možných zdrojů baltského -st(a) v prézentních základech, je vhodné odpovědět na dvě otázky: co se míní, když se hovoří o druhotném a pozdním vzniku tohoto typu, a jaké místo tento typ základů zaujímá v systému baltského slovesného tvoření slov a tvarů.

O druhotnosti formantu -st(a) v baltských jazycích lze hovořit pouze v tom smyslu, že se zjevně skládá z prvků, které se mohou vyskytovat, se zachováním toho či onoho gramatického nebo slovotvorného významu, i samostatně, tj. ve volné podobě. Srov. slovesa na -soti typu murksōti, vēpsōti, snopsōti apod., kde -s- svým jmenným původem (srov. murksà a mùrksa, vēpsà, snòpsa apod.) a nepřechodností (označením stavu) souvisí s -s- v ilgsta nebo sénsta (srov. původní jmenné typy ìlgas a sēnas a nepřechodný význam příslušných sloves), na jedné straně, a slovesné útvary s prvkem -t- (srov. predikativní typy, například kárvē pašērta nebo pēdos pālikta, anebo slovesa s významem okamžitého jednorázového děje na -telēti: žvilgtelēti⁵, čiūptelēti, báubtelēti apod.). Existenci dvojic kořen + telēti a kořen + stelēti (tj. -t-: -st-), přičemž se v řadě případů tyto formanty vyskytují u téhož kořene (srov. dùrtelēti a dùrstelēti apod.), lze rovněž pokládat za argument ve prospěch vyčlenění složených prvků v -st-.

O druhotném a pozdním původu typu na -st(a) se konečně často hovoří s ohledem na rozšíření tohoto typu mezi slovesy, která dříve vyjadřovala tentýž význam jinými prostředky⁶. Takové pojetí druhotnosti není konstruktivní, neboť bere v úvahu pouze daný soubor faktů, nikoli všechny možné případy užití zkoumaného formantu. Jinými slovy, tímto přístupem se vyvrací pouze skutečnost, že existuje-

³ См. К. F. Johansson, Eine analoge Neubildung der Verbalflexion im Altindischen und Baltisch-Slavischen, — KZ, Bd. 32, 1893, стр. 476; ср. также H. Hirt, Indogermanische Grammatik, Bd. IV, Heidelberg, 1928, стр. 236.

⁴ Обзор этих точек зрения см. в кн.: Chr. S. Stang, Das slavische und baltische Verbum, стр. 134 и след.; J. Kazlauskas, Op. cit., стр. 330 и след.

⁵ Srov. žvilgtelēti v „Postile“ Daukšy (335, 44) a podobné útvary v nářečích.

⁶ Srov. J. Kazlauskas, Op. cit., str. 324—325: „To, že formant -sta- je v těchto slovesech pozdější, dokládá nejen dvojí tvoření jejich prézentních tvarů (infix a -sta-), ale i to, že tato slovesa mívají v některých nářečích formant -sta, zatímco v jiných jsou pouze infixová, srov. glęžta a glęžta; gęsta a gęnsa, gęsa;... glūžta a glūna aj. Není pochyb o tom, že litevské infixové formy jsou starší; o formantech -sta se zde hovoří později, zvláště při zvažování případů. Také Chr. S. Stang, Vergl. Gramm., S. 342: „Okolnost, že se (scil. přípona -sta-) objevuje jako doplněk nazálního infixu, tj. že její rozšíření se řídí převážně tím, zda je nazální infix obvyklý, či nikoli, naznačuje, že produktivita této přípony nesahá příliš hluboko do minulosti. Týmž směrem ukazuje i skutečnost, že s po r a k není zastoupeno jako š: stojíme tedy před expanzí přípony v podobě -st-…“

152

… -st(a) v určitém okruhu sloves, tím však není vyvrácena sama skutečnost, že se -st(a) užívá. Navíc, když se říká, že se -st(a) objevuje pouze při zániku nazálního infixu nebo — což je zvláště důležité — ve slovesech, v nichž byl nazální infix vzhledem k hláskové stavbě kořene nemožný, přehlíží se otázka, jakým způsobem se vyjadřoval daný význam slovesného základu za předpokladu, že jej nebylo možné vyjadřovat infixem. Konečně při posuzování otázky sekundárnosti a pozdního vzniku toho či onoho formantu u tak jedinečných archaických jazyků, jako jsou jazyky baltské, je třeba mít na paměti, že mnohé procesy, které přestaly působit již v době nejstarších památek indoevropských jazyků, v jazycích baltských nadále působí a zasahují nové vrstvy jazykových faktů⁷. Stejně jako by bylo neoprávněné považovat -i kmeny v litevštině za sekundární, protože tento způsob zůstával dlouho produktivní a dále se rozšiřoval na řadu nových jmen, stejně tak nemáme důvod považovat -st(a) za sekundární a vzniklé teprve v poměrně pozdní době. Je třeba se domnívat, že rozdíl ve výkladu těchto dvou formantů lze vysvětlit tím, že základotvorné -i je dobře známo v nejrůznějších indoevropských jazycích, zatímco -st-(a) se pokládá výhradně za baltský útvar, z čehož se neoprávněně vyvozuje: baltský, tedy postindoevropský. O tom však později. Ať je tomu jakkoli, zde přijímané pojetí sekundárnosti by v žádném případě nemělo bránit hledání indoevropských paralel tohoto formantu. Přitom (a to je rovněž velmi podstatné) je třeba paralelami rozumět nejen případy izofunkčního užití tohoto formantu (ve vztahu k baltským faktům), ale i případy, kdy se tento formant (nebo dokonce jeho složky) vyskytuje v jiných významech a dokonce mění svou úroveň (rozšíření kořene, morfologický či slovotvorný prvek, jeho součást atd.). To vše samozřejmě platí za předpokladu, že lze vytvořit jakkoli dlouhý řetězec rekonstrukcí, který nakonec umožní spojit porovnávané formanty v různých indoevropských jazycích.

Druhá z otázek, na jejímž řešení do značné míry závisí problém původu -st(a), spočívá v určení místa, které tento formant zaujímá v systému baltských slovesných typů. V této souvislosti bude třeba připomenout několik víceméně známých skutečností a některé z nich zdůraznit poněkud specifičtěji nebo zasadit do trochu odlišného kontextu.

Za jeden z úspěchů indoevropeistiky posledních desetiletí je třeba považovat uznání skutečnosti, že výskyt této skupiny základotvorných formantů v prézentu u určitého kořene není náhodný—

⁷ Tím se samozřejmě vysvětlují zejména četné případy soužití kmenů na -st- s jinými kmeny v řadě nářečí (srov. v hornolatgalských nářečích: l’ēpiri a lēpstu od l’īpt’, tÿuki a tÿukstu od mukt, klÿuri a klÿupstui od klupt’ atd.) nebo výskyt kmenů na -st- v řadě nářečí u sloves, která v jiných nářečích nebo ve spisovném jazyce tvoří prézent jiným způsobem (srov. lotyš./nář. izsmōkstu, smokstu, apsūpst aj. (Kalupē). Viz M. Rudzīte, Latviešu dialektoloģija, Rīga, 1964, s. 360; srov. zčásti K. Draviņš, V. Rūķe, Verbalformen und undeklinierbare Redeteile der Mundart von Stenden, Lund, 1958, s. 14–15.

153

…uje náhodou; že tento jev (soužití kmenů) podléhá dostatečně přísným (v zásadě) zákonitostem systémové povahy; a že tedy ze skutečnosti, že jsou přítomny dané formanty, lze s větší či menší pravděpodobností usuzovat na přítomnost dalších, systémově spjatých formantů. Skutečnost, že v různých indoevropských jazycích bylo zjištěno poměrně značné množství slovesných kořenů, které pomocí řady formantů (-n-, -s-, -sk-, -io- atd.) vytvářejí řady podobných prézentních kmenů, je třeba chápat jako praktický důkaz reálnosti vztahů mezi různými typy prézentních kmenů jednak a možnosti datovat tyto zákonitosti do dostatečně rané doby, kdy vztahy mezi různými částmi indoevropského jazykového prostoru ještě působily.

V této souvislosti je třeba důrazně zdůraznit výjimečnost vztahů, které v baltských jazycích⁸ panují mezi prézentními kmeny na -st(a) a prézentními kmeny s nazálním infixem. Baltské prézentní kmeny na -st(a)- a s nazálním infixem (-n-, -m-), které mají původ ve velmi starých útvarech, se v dějinách baltských jazyků široce rozvinuly⁹. Získaly řadu nových rysů (zejména významových), přesto si však zachovávají některé velmi archaické vlastnosti, které umožňují (alespoň v obecných rysech) rekonstruovat některé vztahy nejstaršího typu, například ty, jež spadají do doby před utvořením a aktualizací časových protikladů. Tyto dva typy tvoření prézentu jsou vůči sobě v komplementární distribuci, z čehož vyplývají jejich společné rysy, které dovolují na vyšší úrovni oba typy sjednotit (na úrovni gramatické sémantiky), i jejich rozdíly na úrovni formálních příznaků.

Ze společných rysů těchto dvou typů je třeba především uvést jejich intranzitivně-inkoativní význam. Zároveň není důvod považovat právě tyto dva způsoby tvoření prézentních kmenů (-st(a)- a nazální infix) za původní či výlučný prostředek vyjadřování tohoto významu, neboť mimo systém prézentu se tento význam vyjadřuje jinými prostředky. V této souvislosti je namístě uvést i další společný rys zmíněných dvou typů tvoření prézentních kmenů — oba tvoří préteritum s prvkem -ā, obvykle spojovaným právě s intranzitivitou (na rozdíl od—

⁸ Zvláště výmluvné jsou právě údaje z litevštiny, zejména z těch jejích nářečí, v nichž se nazální infix neztratil, jako například v lotyštině. Pruské údaje jsou naproti tomu příliš nepočetné na to, aby bylo možné na jejich základě vyvozovat samostatné závěry (srov.: wiršt, polinka, sindats / syndens, srov. poprestemmai / issprestun).

⁹ Je třeba poznamenat, že mimořádná produktivita prézentního typu s nazálním infixem v baltských jazycích představuje jakýsi pendant k obdobnému rozšíření kmenů na -sta. Stejně jako v posledním případě se nazální infix objevuje u značného počtu litevských slovesných kořenů, ačkoli příslušné kořeny v jiných indoevropských jazycích (dokonce i v těch, které jako staroindština, chetitština a tocharština tento typ prézentních kmenů dobře zachovaly) neznají tvoření prézentních kmenů pomocí infixu. Skutečnost, že se kmeny s nazálním infixem v litevštině rozšířily, je o to překvapivější, že ve slovanském jazyce se vyskytují velmi zřídka (sed̑a, leģa, b̑eḑe, srov. gótské rēsti s tranzitivním významem), zatímco v germánských jazycích je doložen pouze jeden příklad (srov. gótské standan-stop).

154

…čí od -ē, který souvisí s tranzitivitou)¹⁰; výjimky jsou minimální a lze je vysvětlit¹¹. Třetím rysem, který zde stojí za zmínku, je obecný (celkově) soubor fonémů zakončujících kořen, k němuž se připojuje -st(a) nebo do něhož se inkorporuje nosový infix. I zde se však rýsují rozdíly, jejichž příčinu je třeba hledat ve fonetických jevech. Srov. na jedné straně alespoň dvojznačné případy typu gel-sta (ale: gelto), nīrsta (ale: nīrto), výsta (ale: výto), výsta (ale: výdo), žýsta (ale: žýdo), skýsta (ale: skýdo) a podobně a na druhé straně případy typu džīuva, lýja, drýska, tīška, dīna a podobně, kde se předpokládá nosový infix¹².

Pro úkoly rekonstrukce jsou však důležitější rozdíly mezi kmeny na -st(a) a kmeny s nosovým infixem. Z těchto rozdílů je podstatné poukázat na přítomnost intonačních protikladů v kořeni kmenů na -st(a), srov. ė: ė̃ (drėksta, plėksta, ale: šėlsta); ó: õ (nóksta, slópsta, sprógsta, ale: blõgsta, lóbsta); ū: ũ (džīūsta, rīgsta, slūgsta, trāksta, ale: dūksta, rūksta); ý: ỹ (dýgsta, klýsta, ale: dýksta, klýpsta, krýpsta, nýksta, pýksta, výksta); il: il (ilgsta, tvilksta, ale: silpsta, smilksta); ir: ir (tvirksta, ale: mirksta, sirpsta, tirpsta); in: in (brinksta, stingsta, tiñsta, tvinsta, pažįsta: pažinti, ale: dingsta, linksta, sprīngsta, tvinksta); im: im (kimsta, rimsta, ale: gimsta, klim̄psta); ul: ul (smūlksta, ale: stulbsta); al: al (ālksta, ale: alpsta). V prézentních kmenech tvořených nosovým infixem intonační rozdíly chybějí a všude se vyskytuje cirkumflex: aīka, teīka, krīnta, jūnka; taīra, leīra, līt́ra, kluītra; bāla, skāra, glēra, kȳla, bȳra, skȳla, svȳra, gūra; drȳska, mȳzga, īȳska atd.

Tento vztah svobody a nesvobody intonace v prézentu, který existuje u kmenů na -st(a) a u kmenů s nosovým infixem a který je od sebe odlišuje, má v případě dalších členů slovesného systému jinou podobu. Kmeny na -st(a) se vyznačují stejnou intonací u daného slovesa v prézentu, préteritu i infinitivu (srov. ālksta, ālko, ālkti; alpsta, alpo, alpti; kimsta, kimo, kimti atd.)¹³. Kmeny s novým infixem, jako by kompenzovaly absenci možnosti volby mezi intonačními modely v prézentu, se pojí s takovými préteritními a infinitivními kmeny, jejichž intonace je zpravidla jiná (alespoň u jednoho z těchto kmenů) než v prézentu. Srov. prézens – préteritum, ale infinitiv: raīnda, rādo, ale rāsti; senka,

¹⁰ Viz Chr. S. Stang, Das slavische und baltische Verbum, s. 98, 189; P. Arumaa, Von der Eigenart des Ablauts und der Diathese im Baltischen, — ZfsIPh, Bd. 26, 1957, s. 118—149.

¹¹ Srov.: „sta-kamieniai veiksmažodžiai būtajame laike visada turi taip pat kamiengalį -ā, išskyrus gimsta, gimė ir miršta, mirė. Tačiau veiksmažodis gimsta kamieną -sta gavo neseniai, plg. gėma: gimė, o ē-kamienė būtojo laiko forma mirė, matyt, atsirado tada, kai būtojo laiko ē-kamienas nustojo buvęs tranzityvumo rodikliu“. Viz J. Kazlauskas, Op. cit., s. 319. Je zajímavé, že miršta představuje výjimku také v tom, že po r nedochází k přechodu s v š; viz Chr. S. Stang, Vergl. Gramm., s. 342—343. Možné je však i zcela jiné řešení (-š- v miršta z -sk’-), viz J. Endzelin, Über den slavisch-baltischen Reflex von idg. sk’, — ZfsIPh, Bd. 16, 1939, s. 114; J. Kazlauskas, Op. cit., s. 330.

¹² Srov. také: bāla, būra, glīma, kīrža, bīzga atd.

¹³ Výjimky jsou vzácné a lze je vysvětlit, srov. sēnsta, sēno, sērti; tēnsta, tēmo, tēnti. V lotyšských kmenech na -st- je obraz stejný, srov. tirpstu, tirpu, tirpt; klistu, klidu, klīst; tūlstu, tūlzu, tūlzt; rīgstu, rīgu, rīgt atd.

155

sėko, ale sėkti; šlam̃pa, šlāpo, ale šlāpti; stẽmba, stẽbo ale stẽbti; sãla, sãlo, ale sálti; gvẽra, gvẽro, ale gvẽrti atd.; prézens, ale préteritum – infinitiv (s kořenovým -in-, -un-, -im-, -um-, -y-, -ū-): kiñta, ale kito, kisti; buñka, ale būko, būkti; kiñba, ale kibo, kibti; grūmba, ale grūbo, grūbti; dỹla, ale dilo, dilti; žiūra, ale žiūro, žiūrti; rỹzga, ale rizgo, rizgti atp.

Další rozdíl, který tak či onak souvisí s již uvedenými, spočívá v tom, že okruh kořenových samohlásek je u prézentních kmenů na -st(a) širší (prakticky neomezený) než u kmenů s nosovým infixem, kde zřetelně převažují -i- a -u- (drīñka, kiñta, kriñka, kriñta, miñga, miñta, driñba, kiñba, liñpa, stiñpa, šim̃pa; juñta, kruñta, pluñka, puñta, siūñta, buñda, buñka, guñda, šūñta, truñka, čiūñpa, duñba, grūmba, kluñpa, skuñba atd.)¹⁴ a mnohem vzácněji a možná druhotně se vyskytují -a- a -e- (añka, kañka, rañda, šlam̃pa, tam̃pa, bãla, sãla, skãra, šãla; geñda, señka, smeñga, teñka, gleñba, kneñba, leñpa, skrem̃ba, šeñpa, glẽra, gvẽra¹⁵.

Tyto rozdíly ve stavbě vokalického centra a intonačního paradigmatu mezi slovesy tvořícími prézens na -st(a)- a slovesy tvořícími prézens pomocí nosového infixu jsou výmluvné především tím, že svědčí o staré izofunkcionalitě těchto typů a o jejich formálním (v určitém období) protikladu. Pouze v rámci těchto dvou tříd, chápaných dohromady, se uplatňují možnosti příznačné pro celek (všechny druhy kořenového vokalismu, všechny typy intonačních schémat – jak uvnitř prézentu, tak v celém souboru slovesných kmenů). S přihlédnutím k těmto vlastnostem lze vyslovit hypotézu o tom, které typy jsou v jakém ohledu vedoucí (tj. přispívají k maximálnímu rozlišování možností)¹⁶ Nyní a zde je však důležitější zdůraznit, že společné prvky i rozdíly mezi typem na -st(a) a typem s nosovým infixem nezvratně svědčí o nejtěsnějším – aktuálním i historickém – vztahu mezi těmito dvěma typy prézentních kmenů a o jejich tak rozvinuté vzájemné korelaci a vyváženosti, že se v mnoha případech blíží úrovni komplementární distribuce a především zcela vylučuje možnost předpokladu, že tato souvztažnost je nahodilá a vznikla teprve nedávno. Existence možností různého utváření prézentních kmenů v jednotlivých dialektech (srov. glẽta, kmen na -st(a): gleñza, kmen s infixem; gẽsta: geñsa, kiūžta: kiuñza, gniūžta: gniuñža, dūžta:

¹⁴ Srov. lotyš. tirpstü, gibstu, atzilstu, vīstu, atbilstu, klīstu, svīstu, nīstu, škīstu, likstu, mirstu, nikstu, slīkstu, trīkstu, digstu, ligstu, sirgstu, atspirgstu, stingstu, birstu, irštu, mirstu, silstu, svilstu, dilstu, pazīstu, grimstu, rimstu, dzimstu, bīstos, [dzīst; skurbstu, stulbstu, plūstu, trūkstu, tū̄kstu, kūstu, listu, skumstu, grīstu, klūstu, pūstu, žīstu atd.

¹⁵ Srov. lotyš. pampstu, slāpstu, skābstu, kalstu, alkstu, sprāgstu, vārģstu, salstu atd.

¹⁶ Zejména lze expanzi kmenů na -st(a) v prézentu vysvětlit tím, že poskytují maximální možnosti pro slovesa s nejrůznějšími druhy kořenového vokalismu a intonace, aby se začlenila do prézentního systému (což ovšem nevylučuje možnost vyjadřování jiných protikladů, například intranzitivity a tranzitivity v závislosti na stupni samohlásky v kořeni; srov.: litev. dỹgsta: diegia, lotyš. digstu: diẽdzu atp.). Slovesa, která v prézentu získávají nosový infix, se naproti tomu nejlépe hodí k rozlišování slovesných kmenů (zejména časových) prostřednictvím intonace.

156

duñža, priñsta: pruñsa, gniñsta: gniñsa, dūsta: duñsa, čyžta: čiñža, šąžta: šañša, sūsta: suñsa, dvýsta: dviñsa, gyžta: giñža, glyžta: gliñža atd.)¹⁷, přísně vzato, předpokládá nejen diachronní sousedství infixu -n- / -m- s kmenotvorným formantem -st(a) typu (dūsti) du-n-ś(a): *dūs-sta, ale také synchronní společný výskyt těchto formantů typu *du-n-s- + sta > dūsta, nevyhnutelný u všech kmenů s infixem, které získávají formant -st(a). Ba co víc, formy typu dūsta nebo grýsta < *gris-sta < *grins-sta musely být v počátečním období svého utváření bezpochyby chápány nikoli jako prosté kmeny na -sta: dus-sta nebo gris-sta, nýbrž právě jako prézentní kmeny à deux termes — -n a -st(a), tím spíše, že ū a y̆ v kořeni těchto sloves (ostatně stejně jako v jiných obdobných případech) jsou archifonémy, v nichž se neutralizují ū a un (um), y a in (im).

S ohledem na tak těsné a starobylé spojení kmenů s nosovým infixem a kmenů na -st(a), nemluvě již o údajích z jiných starých indoevropských jazyků, je třeba považovat za sporné nedávné vysvětlení vzniku -st(a) podané J. Kurylowiczem¹⁸, neboť nezohledňuje vztah mezi těmito dvěma typy kmenů. Bylo by nanejvýš zvláštní, kdyby baltský obraz, který předpokládá spojení kmenů na -st(a) s kmeny s nosovým infixem, pouze náhodou napodoboval indoevropský stav. J. Kurylowicz má naproti tomu nepochybně pravdu, když nastiňuje obecné principy vzniku a šíření formantů se zřetelem k vztahům mezi primární a sekundární sémantickou funkcí. Zvláště podstatné je, že z tohoto schématu vyplývá zásadní pohyblivost sémantických významů tohoto fonetického komplexu — od nulového významu až po slovotvorné a tvarotvorné významy. V různých indoevropských jazycích, včetně baltských, prvek -s- právě zaznamenává různé sémanticko-gramatické úrovně a přechody z jedné úrovně do druhé. Mimochodem, těmto přechodům napomáhal archaický systém slovesných koncovek, který se díky nejnovějším výzkumům vyjasňuje stále více (srov. bezkoncovkovou 3. osobu slovesa, nerozlišování koncovek 2. a 3. osoby v časování, spojení koncovek časování druhé řady (chetitské -ḫi) s mediopasivem a perfektem, odhalení rozsáhlé vrstvy injunktivních útvarů atd.).

¹⁷ Viz J. Kazlauskas, Op. cit., s. 324—325. Lotyšské příklady tohoto typu viz: J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, s. 762—763.

¹⁸ Viz J. Kuryłowicz, Op. cit., s. 50—51. Za zdroj tohoto formantu se považují příčestné tvary na -tas od sloves s kořenným zakončením -d, -t, -s, -š, -z (-sk, -šk). Tyto tvary umožňují dvojí výklad, například vìrstas = 1. virt-tas (primární forma) nebo 2. virt-stas (sekundární forma). Srov. dále (s. 51): „This possibility is exploited if the respective verb shows a double function, e. g. if, fundamentally transitive, it has in certain contexts an intransitive value or if it is a verb of state with a secondary durative function. Thus a participle like vìrstas having the primary passive meaning ”which has been turned over“ and a secondary intransitive meaning „which has turned (over)“, can be split into vìrt-tas (primary semantic function) and vìrt-stas (secondary function). Purely virtual in the participle and in the infinitive in -ti, the split is actualized in the corresponding present tense: vìrt-tas: vìrt-st-as=vert’ù: virt-st-ù. According to § 36 we get the subtraction of -t- in virt-t-(as) entailing the restitution of the full grade vert’ since the zero-grade of the root is only a corollary of the addition of -tas, hence participle vert’-: virt-st-= presence vert’-: virt-st- representing a correct proportion…“ atd.

157

V souvislosti s doplňkovým vztahem -n-/-m-: -st- v baltských prézentních kmenech se nabízí řada paralel a analogií. Uvážíme-li, že baltské, slovanské a germánské jazyky si ze tří typů indoevropského prézentu s nosovým formantem (1. *linekʷ-: *linkʷ-, 2. *k’l̥neu-: *k’l̥nu-, 3. *kʷrineH₂-: *kʷriṇ₂) osvojily vždy jen jeden typ (baltské první, slovanské druhý, germánské třetí), přičemž u něj zachovaly obecný význam intranzitivity, je třeba dospět k závěru, že srovnání baltského infixálního a slovanského sufixálního typu prézentních kmenů s prvkem -n- je do jisté míry oprávněné. V tomto případě je velmi příznačné, že původně praslovanské kmeny na -ne- (*dvignoti, *dvigneši) tvořily výhradně asigmatický aorist (*dviǵō), což dokládají například staroslověnské památky. Pro určité období lze tedy rekonstruovat toto rozložení tvarů aoristu: prézentní kmeny s nosovým sufixem (-n-) → asigmatický aorist; prézentní kmeny bez nosového sufixu (i když ne všechny) → sigmatický aorist, tj. *dvigneši — *dviǵō, ale *znaješi — *znaxъ. Vezmeme-li v úvahu stadium, kdy se od injunktivu začaly vyčleňovat zvláštním způsobem tvořené kmeny, můžeme i pro praslovanštinu předpokládat soužití a rovnováhu týchž dvou typů — s -n- a s -s-. Příznačné je, že i ve slovanských jazycích je nutno počítat s expanzí sigmatického typu; srov. pozdní sigmatické tvary aoristu od sloves s -n- v prézentu dvigoхъ vedle starého dviǵō. Ba co víc, stejně jako v litevských tvarech je třeba konstatovat společný výskyt nosového prvku a -s- (-x-, -š-) v rámci jedné slovní formy v sigmatických aoristech od prézentních kmenů s nosovkou, např.: КОСНѦХЪ, ПО-МѦНѦХЪ, ОУСЬКНѦХЪ apod.¹⁹ (tj. v konečném důsledku *-šek-non-s-). Tyto analogie samozřejmě ještě více zvyšují pravděpodobnost předpokladu, že -s- v baltských prézentních kmenech souvisí s ukazatelem slovanského aoristu, a vedou k hypotéze, že -t- ve skupině -st- v baltských tvarech souvisí s -t- v aoristických tvarech 2. a 3. osoby jednotného čísla typu ritō, jetō, a snad i dadtō, pokud zde nevidíme zdvojení. Protože se v poslední době stále více prosazuje názor, že jde o jednoduchý tvar (*da-stō), je vhodné jej srovnat s pruským dāst, starolitevským dūosti a řadou dalších útvarů; srov. chetitské daš (2.–3. osoba jednotného čísla préterita hi-konjugace), albánské dhashë (1. osoba jednotného čísla aoristu, ‚dal jsem‘), venetské dona.s.to apod.²⁰ Již z výše uvedených příkladů je patrné, že -s- se objevuje jednou jako ukazatel prézentních kmenů, jindy jako ukazatel aoristu a ještě jindy jako osobní koncovka (nebo její část) ve slovesném časování. Při řešení otázky jeho původu je tedy nutno počítat s touto „pohyblivostí“ -s-.

Ponecháme-li stranou další úvahy o slovanském aoristu, sluší se pouze připomenout, že rozložení jeho tvarů bylo podmíněno

¹⁹ См. Н. Ван-Вейк, История старославянского языка, М., 1957, стр. 342—345.

²⁰ Viz V. Rosenkranz, Historische Laut- und Formenlehre des Altbulgarischen, Heidelberg, 1955, s. 129; В. В. Иванов, Указ. соч., стр. 82; его же, Отражение двух серий индоевропейских глагольных форм в праславянском, — „Славянское языкознание“, М., 1968, стр. 257; В. Н. Топоров, К вопросу об эволюции славянского и балтийского глагола, — ВСЯз, 5, 1961, стр. 69.

158

nejen typem kmenů, ale také akcentovou paradigmatou slovesa. Srov. akcentově-morfologické pravidlo, které existovalo již před vznikem písemných památek staroslověnštiny a vysvětlovalo rozložení aoristických forem²¹: nederivovaná baritonovaná slovesa s rovnoměrnými kmeny tvořila prostý aorist, pokud kmen končil souhláskou, a sigmatický kořenový aorist, pokud kmen končil samohláskou nebo sonantem. Nederivovaná oxytonovaná slovesa téhož typu tvořila sigmatický aorist typu ВѢСЬ — ВЕДЕ, pokud kmen končil souhláskou, a sigmaticko-dentální aorist, pokud kmen končil samohláskou nebo sonantem (viz В. А. Дыбо, Указ. соч., стр. 37—38). Odtud: pirъ, ale bi nebo idъ, ale věsъ atd.

Jestliže v baltském a slovanském slovese prvky -n- a -s- navzájem konkurují a jen zřídka se vyskytují současně v jedné a téže formě (přičemž takové útvary mají buď nestálou, přechodnou povahu, nebo předpokládají zapomenutí dřívějších významů kombinovaných prvků), některé jiné indoevropské jazyky vytvořily pravidelné útvary vyznačující se spojením nosového a sigmatického prvku.

Především je zde třeba uvést tocharská slovesa třídy VIII v A-tocharštině a slovesa třídy X v B-tocharštině, pro něž jsou charakteristické (v tomto pořadí) sufixy -nās-, -nās- a nāšk-, -nāsk-. Srov. toch. A yār- ‚koupat se‘ — yārnāssi (Inf.), wäl — ‚umírat‘ — wällāstār (< *wäl-nās-tär) atd.; toch. B yāp- ‚vstupovat‘ — yänmaskau (< *yäp-naskāu), päk- ‚zamýšlet‘ — päknās-tär, käm- ‚přicházet‘ — kämmaššäm (mm < mn), täm- ‚rodit se‘ — tänmastär (nm < mn) atd., nemluvě o řadě sloves s kmenem zakončeným na -n: klin- ‚muset‘ — klinassäm, aun- ‚začínat‘ (v med.) — aunastär, pin- ‚foukat‘ — pinasle (Ger. I), rin- ‚opouštět‘ — rinastär, sain- ‚bránit se‘ — sainaskentär atd.²². Rozčlenitelnost tohoto tocharského formantu -nās- (-nās-), -nāšk- (-nāsk-) je dána existencí řady prézentních kmenů, které se vyznačují pouze jedním ze dvou uvedených formantů, anebo se tyto formanty vyskytují v jiných kombinacích. Stačí připomenout například takové třídy jako toch. B VIII (-s-: -s-): er-: ersām, aip-: aiyesem, kāil-: kāilsām, kau-: kausām atd.; IX (-sk-: -ss-): yām-: yamskau, we-: wskau, ai-: aiskau atd.; XI (-s-…sk-: -s…ss-): auk-: auksāsšām, tu(twā-): twāssām atd. (směšování tříd VIII a IX) na jedné straně a třídy VII (nosový infix): kätk-: kättankām, pik-: pinkām atd.; VI (-nā-): alp-: alpanam, rap-: rapanam atd.; XII (-ññ-): käsk-: käskannitär, klänts-: kläntsannī atd. na straně druhé. Ve světle těchto vztahů je vznik třídy X v B-tocharštině (a třídy VIII v A-tocharštině) vyčerpávajícím způsobem vysvětlen.

²¹ Toto pravidlo formuloval В. А. Дыбо, viz jeho článek: Ударение славянского глагола и формы старославянского аориста, — „Краткие Сообщения Института Славяноведения“, вып. 30, М., 1961, стр. 33—38.

²² Viz W. Krause, Westtocharische Grammatik, Bd. 1, Das Verbum, Heidelberg, 1952, стр. 96 и след.; W. Krause, W. Thomas, Tocharisches Elementarbuch, Bd. 1, Grammatik, Heidelberg, 1960, стр. 214; E. Sieg, E. Siegl i ng, W. Schulze, Tocharische Grammatik, Berlin, 1931, стр. 357 и след.

159

Z anatolských faktorů, které sem náležejí²³, je třeba především uvést chetitská slovesa, jejichž prézentní kmen se tvoří spojením sufixu s nosovým prvkem a sufixu -šk- (-šš-), z nichž první má obvykle kauzativní a druhý iterativní význam. Srov. arnušk- ‚opakovaně přinášet‘ vedle ar- ‚setrvávat‘, ‚dosahovat‘ a arni- ‚přinášet‘, ‚doručovat‘; srov. také: huš-nu-šk- apod., nebo slovesa na -nešk- (v luvijštině na -nešš-): srov. chet. ti-ia-ni-eš-ni-mi proti luv. ti-ia-ni-eš-šu-i, srov. chet. tešḫannešk- atd. Zvláštní zájem vzbuzují případy, kdy se -šk- připojuje k prézentnímu kmeni s nosovým infixem; srov. ḫarninkisk- ‚opakovaně ničit‘ vedle ḫarnink- ‚zničit‘ a ḫark- ‚zahynout‘. Stejně jako u tocharských jazyků je při posuzování útvarů se složeným formantem tvořeným nosovým prvkem a -š(k)- v chetitštině třeba mít na paměti i jiné typy prézentních kmenů (-annai-, -nu-, -nin-, -eš-; srov. denominativní slovesa typu parkueš- ‚očistit se‘ vedle parkui- ‚čistý‘, šalleš- ‚zvětšit se‘ vedle šalli- ‚velký‘ atd.). Sekvence -n-s- se předpokládá na základě také v luvijském ↑e-n-s ‚stavět‘, ‚zasvěcovat‘. Anatolská fakta, a především samozřejmě chetitská, jsou velmi výmluvná mimo jiné v tom, že expanze sufixu -šk- je doložena již v průběhu písemných dějin chetitštiny a souvisí s vytlačením sufixu *-šša- (z *-so-). Nelze proto vyloučit rekonstrukci starých prézentních kmenů s formantem, který kombinuje nosový prvek s -š- (nikoli s -šk-). Specializace sufixu -šk- v chetitštině (především k vyjadřování iterativnosti) a jeho univerzalizace (možnost připojení k libovolnému slovesnému kmeni) však poněkud snižují heuristickou hodnotu tohoto útvaru při rekonstrukci původního okruhu případů, v nichž se užíval složený formant tohoto typu. Totéž lze s náležitým odůvodněním říci o starořeckých slovesech typu ἀλύσκάνω ‚vyhýbat se‘, ‚unikat‘ (již u Homéra a Hésioda), vedle ἀλύω ‚být zmatený‘, ‚zmítat se‘, ἀλύσσω (u Homéra), nebo o starších útvarech typu αὐξάνω ‚zvětšovat‘, ‚růst‘ atd. vedle αὔξω ‚pěstovat‘ atd., kde je pořadí prvků obrácené oproti dosud probíraným příkladům. Toto obrácené pořadí se vyskytuje také v arménských slovesech typu harç-an-em ‚ptám se‘ (místo očekávaného harçem), v nichž se rozpoznává původní sekvence *-sk’- + *-n- (srov. stind. prcchámi, lat. poscō). V souvislosti s arménskými údaji je však důležité zdůraznit dvě následující zvláštnosti — mediální význam prvku -n- v prézentních kmenech (srov. melkel ‚oslabit‘ [aktivum] — melkanal ‚zeslábnout‘ [medium]²⁴) a tvoření aoristového ukazatele ç (srov. sireac od sirem ‚miluji‘ nebo gorceaç od gorce.

²³ О них подробнее см. И. Фридрих, Краткая грамматика хеттского языка, М., 1952, стр. 82 и след.; G. Bechtel, Hittite Verbs in -sk-, Ann Arbor, 1936; В. В. Иванов, Общеиндоевропейская, праславянская и анатолийская языковые системы, стр. 139 и след., особенно стр. 147—148. О соотношении носового форманта и форманта *-sk- в индоевропейских языках см. W. Couvreur, Les dérivés verbaux en -ske/o- du hittite et du tokharien, — „Revue des études indoeuropéennes“, t. 1, fasc. 1, 1938; см. также C. Watkins, Indogermanische Grammatik, Bd. III: Formenlehre, Heidelberg, 1969, стр. 70 и след.

²⁴ Viz Э. Г. Туманян, Древнеармянский язык, М., 1971, стр. 334—335; А. А. Абрамян, Учебник грабара, Ереван, 1964, стр. 116 и др. (на арм.).

160

„dělám“) z ie. -sk-²⁴а. Skutečnost, že -sk- vystupuje jako formant aoristu vedle -s- v aoristu jiných indoevropských jazyků, je pravděpodobně třeba vzít v úvahu ve vztahu mezi baltským -st- a -s- v řadě dalších příbuzných jazyků. Vzhledem k proniknutí -sk- do systému préterita v tocharském (a jak někteří po Karstienovi předpokládají, i ve slovanském: -ахъ < *-ā-ske-) se však lze domnívat, že opozici základní sloveso: sloveso s ukazatelem -sk- znaly takzvané „pontské“ jazyky (anatolské, tocharské, arménština, slovanské jazyky)²⁴⁶.

V souvislosti s baltskou problematikou jsou však přece jen důležitější příklady, v nichž je zastoupena posloupnost -n- + -s-. Zaslouží si mezi nimi pozornost vztah homérského χνέω: ἔχυσσα, který umožňuje uvažovat o rekonstrukci *χu-vε-σ-μ²⁵, a také védské tvary typu gr-niṣ-e (od gir-) nebo pu-niṣ-e (od pū-)²⁶, u nichž se ukazatel -niṣ- spojuje s mediální flexí; nebo venetské tvary typu zonasto, kde se -nas- zřetelně vyděluje díky paralelnímu tvaru zoto. Srov. mexo zona.s.to re.i.tiia.i. ner.ka lemeto.r.na „Nerka, dcera Lemetora, mě zasvětila Reitii“ (PID 26. Este) nebo mexo zona.s.to sahnate.i re.i. tiia.i porah „Porah mě zasvětila Reitii Sanatis“ (PID 31. Este), ale: vhremah.s.tna zoto re.i.tiia. i „Fremastna (mě) zasvětila Reitii“ (PID 19. Este); srov. lýdské ↑ens vedle ↑es- ‚zasvěcovat‘, ‚klást‘ (a také lykijské tas-: ta- nebo chetitské zikk- [t-sk-] od tehhi ‚klást‘, ‚stavět‘)²⁷, nemluvě o řadě dalších případů²⁸.

Po probrání tohoto materiálu je namístě připomenout nesporný závěr o souvislosti chetitských sloves na -s- (stejně jako některých dalších sigmatických tvarů) se časováním na -ḫi, a tedy s 2. řadou indoevropských slovesných tvarů²⁹. Odtud vyplývají mediální významy protějšků chetitských tvarů v jiných indoevropských jazycích, které vysvětlují souvislost

²⁴а Viz R. Godel, Les aoristes arméniens en -ć-, — „Studia classica et orientalia Antonio Pagliaro oblata“, II, Roma, 1969, s. 253—258.

²⁴⁶ Viz B. Rosenkranz, Zur Entstehungsgeschichte der indogermanischen Verbalflexion, — „Arbeitspapier“, N 16. Institut für Sprachwissenschaft — Universität, Köln, 1971, s. 5—7. Rosenkranz zde zároveň upozorňuje na přítomnost útvarů uvedených jazyků právě původu na -l-, začleněných do slovesného systému, a na absenci perfekta indoevropského typu.

²⁵ Srov. obdobně: dvigneši — dvigoxъ — dvignoxъ (srov. КОСНЖЖХЪ).

²⁶ См. об этих формах Т. Я. Елизаренкова, Аорист в Ригведе, М., 1960, стр. 29. Следует также напомнить, что в древнеиндийском, помимо трех презентных классов с носовым элементом, существовали многочисленные глагольные образования на -s-: сигматический аорист разных видов (в частности, на -sa- и даже на -ṣiṣ-; последний тип — результат неправильного анализа существовавших сигматических форм и аналогических выравниваний), будущее время, прекатив, дезидератив и даже презентные основы, см. F. B. J. Kuiper, Zur Geschichte der indoiranischen s- Präsensia, — „Acta Orientalia“, 12, 1934.

²⁷ Srov. také fryžské ε-δαες ‚postavil‘.

²⁸ Srov. například avestské činas ‚přidělí‘ (z předpokládaného *ki-na-s-t?).

²⁹ Viz В. В. Иванов, Указ. соч., s. 173—174; srov. jeho Отражение двух серий..., s. 257 a jinde.

11. 902

161

-s- s mediopasivem v tocharštině, mediálním rodem ve védštině³⁰ a — v tomto případě jde o hlavní závěr — s intranzitivně-inchoativními slovesnými útvary na -st(a) v baltských jazycích. Je pravděpodobné, že litevský préterit nepřechodných sloves na -o (z *-ā)³¹ lze rovněž vztáhnout právě k 2. sérii indoevropské konjugace.

Podle našeho názoru lze baltský -st- jako formant prézentních kmenů — na základě všeho, co bylo uvedeno výše — srovnat s flexí -st-, která se vyskytuje v řadě indoevropských jazyků. Především jde o flexi 2. a 3. osoby préterita v konjugaci na -ḫi (při absenci této flexe v préteritu sloves na -mi), srov. dāišta, od dāi- ‚stavět‘, ‚klást‘ (1. os. sg. prézentu -teḫḫi), zatímco 2. os. pl. imperativu je dāišten; temišta, od tema- ‚mluvit‘ (1. os. sg. prézentu — temaḫḫi), zatímco 2. os. pl. imperativu je temišten; eš(š)ešta, od ešša- ‚konat‘ (1. os. sg. prézentu — eššaḫḫi); aušta, od au(š)- ‚vidět‘, ‚dívat se‘ (1. os. sg. prézentu -uḫḫi), zatímco 2. os. pl. imperativu je aušten a 2. os. pl. prézentu aušteni, ušteni (a autteni)³², což lze přímo srovnat s litevským aušta (: aušo, aušti) a lotyšským àust (: àussa, àust)³³. Tyto flexe se objevují také v řadě smíšených paradigmat, která kombinují rysy konjugací na -mi a na -ḫi; srov. dalešta, od dala-, daliia- ‚opouštět‘ (1. os. sg. prézentu dalaḫḫi a daliiam(i)), zatímco 2. os. pl. prézentu je dalešteni, atd. Ještě zajímavější je, že vedle flexe -šta ve 2. a 3. os. sg. préterita existují i rozšířenější flexe, které jako by byly jejími složkami, totiž -š a -ta, srov.: dāš (2. a 3. os. sg. préterita od dā- ‚brát‘), dāiš (3. os. sg. préterita od dāi- ‚stavět‘, ‚klást‘, vedle dāišta a dokonce dāitta ve 2. os.), paiš (3. os. sg. préterita od pāi- ‚dávat‘, vedle pešta v téže osobě a pāišta a dokonce pāitta ve 2. os.), nāiš (3. os. sg. préterita od nāi- ‚vést‘, ‚posílat‘, vedle nāešta v téže osobě), zāiš (od zāi- ‚přecházet‘), ḫalzāiš (od ḫalzāi- ‚volat‘), tarnaš (2. a 3. os. sg. préterita od tarna- ‚opustit‘,

³⁰ Nejde přitom pouze o tvary typu puniše nebo griṇiše, nýbrž také o nedávno zaznamenanou skutečnost, že v indikativu výrazně převažují mediální tvary aoristu na -s- (aorist 4). Badatelé védského aoristu mají sklon spojovat tuto tendenci se skutečností, že mezi sekundárními mediálními koncovkami převažují právě koncovky začínající samohláskou. Je příznačné, že většina forem, v nichž -s- stojí před souhláskou, je rovněž mediální. Z toho plyne pravděpodobný závěr, že tento prvek -s- začal být obecně spojován s mediálním paradigmatem. Viz T. Ja. Jelizarenkova, cit. dílo, s. 78.

³¹ V lotyšském spisovném jazyce, stejně jako ve většině dialektů, se ustálilo préteritum na -ā, ačkoli ve středo-lotyšských textech 16.–17. století a v části současných nářečí (jihozápadní část Kuronska, většina hornolotyšských nářečí) je známo také préteritum na -ē. Viz J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, s. 863 a násl.; M. Rudzīte, cit. dílo, s. 367 a násl. Pruských dokladů (préteritum na -ā a -ē) je příliš málo na to, abychom mohli doufat v jejich spolehlivou interpretaci.

³² O indoevropských paralelách viz V. V. Ivanov, Obščeindoevropejskaja…, s. 153 a násl.

³³ Srov. také J. Endzelīns, — FBR 17, 1937, s. 164; týž, — ZfslPh, Bd. 16, 1938, s. 107 a násl. aj.

162

‚postavit‘, ‚pustit‘, vedle tarništa ve 3. osobě — dubletní tvar), šarraš (3. os. sg. préterita od šarra- ‚rozdělit‘, ‚rozlomit‘, vedle šarratta ve 2. osobě), uaštaš (2. a 3. os. sg. préterita od uašta- ‚hřešit‘), temaš (3. os. sg. préterita, vedle temišta ve 2. a vzácně také ve 3. osobě), dališ (3. os. sg. préterita) — pokud jde o flexi -š; a: šakta (2. a 3. os. sg. préterita od šak- ‚vědět‘), datta (2. os. sg. préterita, vedle dāš ve 3., někdy i ve 2. osobě), dāitta (2. os. sg. préterita, vedle dāiš ve 3. osobě a někdy dāišta ve 2. osobě), daliiat (3. os. sg. préterita, vedle konkurenčních tvarů dališ a dalešta), hašta (3. os. sg. préterita od haš ‚plodit‘) atd. — pokud jde o koncovku -ta. Je zajímavé, že tyto -š a -ta mohou odpovídat flexím příslušných tvarů konjugace na -mi; srov. hatraēš a hatraīt (existuje také hatraiš), od hatrai- ‚psát‘; daškēš a daškit, od dašk- ‚opakovaně mluvit‘; harši (častěji ḥarti) a ḥarzi, od har(k)- ‚držet‘, ‚mít‘ apod. Srov. však také sjednocené flexe 2. a 3. os. sg. préterita v konjugaci na -mi — -t (-ta): epta od ep- ‚uchopit‘; kuenta od kuen- ‚bít‘, ‚zabíjet‘; puništa od puniš- ‚ptát se‘; uuatet od uuate- ‚přinášet‘; iijat od iia- ‚dělat‘ atd. Tvary 2. a 3. os. sg. préterita tedy nejzřetelněji ukazují, jak v chetitštině vznikla flexe -šta, jak snadno a jasně se její složky vydělovaly a dokonce i kterým směrem se tato flexe šířila (srov. imperativní tvary)³⁴. To vše je důležité pro dějiny formování baltského -st(a).

Tocharské doklady týkající se imperfekta, préterita, konjunktivu a optativu préterita v mnohém připomínají chetitské. Uveďme jen několik příkladů: toch. A — wolkašt (2. os. sg. préterita od wätk- ‚nařizovat‘, vedle 3. osoby wotäk); kakläšt (tentýž tvar, jako i v dalších případech, od käl- ‚nést‘, ‚snášet‘, vedle kakäl, 3. osoba); toch. B — yamassit (2. os. sg. imperfekta

³⁴ Úkolem chetitologa je určit původní stav a etapy šíření flexí -š, -ta a -šta ve 2. a 3. os. sg. préterita. V této věci lze zatím jen stěží říci něco určitého, neboť dochované texty dokládají dvě protikladné varianty: jednotný tvar ve 3. osobě (dāš, dāiš) při konkurenčních tvarech ve 2. osobě (dāš a datta, dāišta a dāitta) a jednotný tvar ve 2. osobě (tarnaš, temišta) při konkurenčních tvarech ve 3. osobě (tarnaš a tarništa, temaš a temišta). Přirozený předpoklad, že kdysi existovalo rozdělení typu: 2. os. sg. préterita -š, 3. os. sg. préterita -ta (jak tomu zřejmě bylo v hieroglyfické chetitštině: -sa/-s a -ta; v luvijštině: -s (?) a -ta; snad v palajštině: -si a -til-i a v lykijštině, kde však tvary 2. os. sg. préterita nejsou doloženy), z něhož se později vyvinula společná flexe -šta pro 2. a 3. osobu, ovšem vyžaduje čistě chetitologické argumenty. Zdá se, že lze s větší jistotou hovořit o postupném šíření flexe -šta jako reprezentativnější (mimo jiné proto, že spojuje specifické osobní ukazatele). Mimochodem, něco podobného bylo pozorováno v dějinách flexe jednoduchých minulých (sigmatických) časů ve slovanských jazycích, zejména v období rozpadu jejich systému (srov. orientaci na nejcharakterističtější tvar). O flexích 2. a 3. os. sg. préterita viz I. Friedrich, cit. dílo, s. 106 a násl.; H. Kronasser, Vergleichende Laut- und Formenlehre des Hethitischen, Heidelberg, 1956, s. 190–193; C. Watkins, Indo-European Origins of the Celtic Verb, I, The Sigmatic Aorist, Dublin, 1962, s. 90 a násl., 97 a násl.; srov. také jeho Indogermanische Grammatik, Bd. III aj. J. Kuryłowicz považuje chetitské -š ve 2. (a 3.) os. sg. préterita za výsledek pozdního, čistě chetitského vývoje (totéž platí i pro -š ve staroperském akunaus ‚udělal‘ apod.), viz J. Kuryłowicz, cit. dílo, s. 156 a násl.

11*

163

od yām- „udělat“, vedle yamaṣṣi (3. osoba); śälasta (2. osoba jednotného čísla préterita od käl- „přinášet“, vedle śala-, 3. osoba); yamit (2. osoba jednotného čísla optativu od yām-, vedle yami, 3. osoba)³⁵ atd.

Flexe tohoto typu se mohly tu či onde odrážet i v jiných jazycích (srov. venet. zonasto nebo vhaxṣδo, lat. -īstī atp.). Jejich další výčet je v této souvislosti nadbytečný. Za mimořádně důležité a relevantní pro možnou historii baltského slovesného formantu -st(a) je však třeba pokládat následující fakta dvojího druhu.

Za prvé jde o v písemných památkách doloženou expanzi -s- ve formách staroindického prekativu (optativu aoristu)³⁶. Srov. příslušné části prekativních forem ve védštině (v aktivu):

1. os. j. č. bhūyām 1. os. d. č. bhūyāva 1. os. mn. č. bhūyāma 2. os. j. č. bhūyās 2. os. d. č. bhūyātam 2. os. mn. č. bhūyāta 3. os. j. č. bhūyās 3. os. d. č. bhūyātām 3. os. mn. č. bhūyur

a také v pozdější klasické sanskrtu (v aktivu):

1. os. j. č. bhūyāsam 1. os. d. č. bhūyāsva 1. os. mn. č. bhūyāsma 2. os. j. č. bhūyās 2. os. d. č. bhūyāstam 2. os. mn. č. bhūyāsta 3. os. j. č. bhūyāt 3. os. d. č. bhūyāstām 3. os. mn. č. bhūyāsur

Jak je patrné ze srovnání těchto paradigmat, právě sigmatické tvary 2. a 3. osoby jednotného čísla posloužily jako východisko pro rozšíření tohoto -s- již jakožto součásti prekativního ukazatele do tvaru 1. osoby jednotného čísla a posléze i do tvarů ostatních čísel. Není nijak nepravděpodobné, že k něčemu podobnému mohlo dojít i při vývoji tohoto formantu v baltských jazycích³⁷.

Za druhé je pro předpokládaný proces reinterpretace, spojený se změnou původního (nebo přesněji staršího) umístění -st- v baltském jazyce velmi podstatné zohlednit takové tvary, v nichž -st- již nelze striktně vzato považovat pouze za flexi, avšak dosud nezískalo status ukazatele slovesné třídy uvnitř téhož času (například prézentu), nýbrž zachovává přechodné postavení. Srov. starořecké λέκτο, pro něž se velmi věrohodně rekonstruuje starší podoba *λέχ-στο při sekundárním λέξατο, védské a-tam-sta (=avest. mə-sta) atd.³⁸

³⁵ Srov. tomu odpovídající tocharštinu A: *kälñāsiṣt – *kälñāsi apod.

³⁶ Viz T. Burrow, The Sanskrit Precative, — „Asiatica. Festschrift Friedrich Weller“, Leipzig, 1954, str. 35—42.

³⁷ Srov. například následující hypotetické schéma: I: 1. os. j. č. -ō→ II: 1. os. j. č. -ō → III: 1. os. j. č. -ō→ IV: 1. os. j. č. -stu 2. os. j. č. -s 2. os. j. č. 2. os. j. č. -st(i) 2. os. j. č. -sti 3. os. j. č. -(t) 3. os. j. č. -st (-s, -t) 3. os. j. č. -st(a) 3. os. j. č. -sta Pokud je toto schéma (v nejobecnějších rysech) věrohodné, stává se klíčovou otázka přerozdělení, jež vedlo k vytvoření prézentního ukazatele z materiálu flexe.

³⁸ Srov. H. Kronasser, Op. cit., str. 193.

164

Za předpokladu, že právě 2. a 3. osoba sg. byly těmi tvary, v nichž mohlo začít přeskupení, jehož výsledkem byla transformace -st- v ukazatel prézentního kmene³⁹, je důležité připomenout četné případy nerozlišování koncovek ve 2. a 3. osobě singuláru v různých indoevropských jazycích, o nichž se částečně hovořilo výše a opakovaně psalo, zejména v posledních letech⁴⁰. Zároveň je třeba mít na paměti i případy záměny koncovek ve 2. a 3. osobě oproti obvyklejšímu stavu (srov. -s ve 3. osobě, véd. dhās apod.⁴¹, nebo -t ve 2. osobě, chet. datta atd.)^41а. Je samozřejmé, že tyto podmínky napomáhaly jak samotnému počátku procesu přeskupení, tak tomu, že právě tyto tvary vyvolaly rozšíření -st- v konjugačním paradigmatu baltských jazyků. Je příznačné, že ani ve slovanských jazycích blízké typy, zejména sigmatický aorist a imperfektum, nerozlišují koncovky ve 2. a 3. osobě a snad je alespoň v některých případech nikdy nerozlišovaly (viz další práce autora)⁴². Obecně je třeba uznat, že četné rekonstrukce koncovek 2. a 3. osoby s -s- připojeným k původní souhlásce kořene, typu... (t)-s-s- (srov. chet. daiš < *dejk’-s-s) nebo (t)s-t, které měly kdysi heuristickou a metodologickou hodnotu, nyní stále více brání odhalení staršího a specifičtějšího stavu, později překrytého analogickými tendencemi. Jakkoli je to paradoxní, při diskusi o původu -st- se badatel nesmí svazovat pevnými hranicemi. Odpověď se může skrývat v jiné části slova (například v koncovce, nikoli v kmenotvorném prvku) a v jiných částech paradigmatu (například v aoristu, nikoli v prézentu). Příznačným příkladem je časování atematického slovesa dati v prézentu a aoristu ve staroslověnštině a dúoti v litevštině⁴³.

³⁹ Přesně vzato, toho kmene, který později charakterizoval prézens. Možná by bylo přesnější hovořit o injunktivních kmenech, které v baltských jazycích přešly do systému prézentu, v jiných do systému (sigmatického) aoristu a v dalších do systému prézentu i aoristu.

⁴⁰ Viz T. Burrow, An Archaic Verbal Termination in Early Indo-Iranian, — „Indo-Iranian Journal“, vol. 1, 1957, s. 61—76; A. S. C. Ross and R. A. Crossland, Supposed Use of the 2nd Sg. for the 3rd Sg. in „Tocharian A“, Anglo-Saxon, Norse and Hittite, — „Archivum Linguisticum“, vol. 6, 1954, s. 112—121; srov. také — KZ, Bd. 69, 1951, s. 150—164.

⁴¹ Об этих формах ср. J. N. Narten, Die sigmatischen Aoriste im Veda, Heidelberg, 1964, стр. 18 и след.; C. Watkins, Indogermanische Grammatik, Bd. III, стр. 53 и след.

^41а Nedávno Rosenkranz poukázal na to, že chetitským préteritálním koncovkám odpovídají elamské osobní koncovky (srov. 1. os. sg. -h, 2. os. -t, 3. os. -š atd.). Možná by v této souvislosti mohlo mnohé objasnit zaměření na další „nostratické“ jazyky, jejichž časování vykazuje zjevné paralely s uvedenými koncovkami.

⁴² U příkladů nerozlišování slovesných koncovek v pruštině je situace zřejmě poněkud odlišná.

⁴³ O časování dúot v lotyštině viz J. Endzelins, Latviešu valodas gramatika, s. 723—725; M. Rudzīte, Op. cit, s. 359 aj.; srov. prus. dāst apod.

165

Prézens Singulár 1. os. datь dasi 3. os. dastъ Duál 1. os. (davē) 2. os. dosta 3. os. daste, dosta Plurál 1. os. datь 2. os. daste 3. os. dadētъ Aorist daxъ dastъ, da dastъ, da daxovē dasta daste, dasta daxomъ daste daše Prézens duomi duosi⁴⁴ duosti, duost duova duosta duosti, duost duome duoste duosti, duost

V tomto srovnání stojí za pozornost především (vzhledem k cíli, který si tento článek klade) dva rysy: zaprvé takříkajíc homonymie -st- (srov. -stъ jako koncovku ve 3. os. sg., dastъ — da a -sta ve 2. osobě duálu jako výsledek překódování… d-ta, srov. ideta nebo sukata, na -sta apod.); zadruhé křížová časová distribuce tohoto -st- (srov. dasta, 2. a 3. osoba prézentu a aoristu), která poskytuje spolu s mnoha dalšími důvody základ pro rekonstrukci stavu před vyčleněním systému časů z kontinua injunktivních tvarů, což je zřejmě zvláště reálné u baltského slovesa. Konečně je důležité poznamenat, že v uvedených paradigmatech se -st- soustřeďuje právě v tvarech 2. a 3. osoby.

Poslední věcí, kterou je třeba zmínit při diskusi o zapojení -st- do systému ukazatelů prézentu v baltštině, je poukázání na rozdíly v podmínkách výskytu -st- tam, kde vystupuje jako koncovka (chetitština nebo tocharština), a tam, kde je kmenotvorným formantem (baltské jazyky). V prvním případě tomuto -st- vždy předchází samohláska (srov. tarništa, pahhašta, dāišta; šälästa, wotkast; dastъ apod.), ve druhém vždy souhláska (srov. alpsta, dȳksta apod.). Tento rozdíl v podmínkách se musel rozhodujícím způsobem promítnout do dalšího vývoje -st- v baltštině: nemohlo zůstat koncovkou, protože by v takovém případě koncová souhláska kořene a -st- vytvářely trojsouhláskové skupiny na konci slova: … p-st, … k-st, … t-st apod. Struktury typu … a-st apod. se prakticky nevyskytovaly (kromě jednotlivých příkladů z atematického časování, kde byla navíc zřetelně pociťována souvislost -s- s -d-, srov. kliest, 3. os. sg. od kliedeti; nusėst od nusėdėti, giest od giedoti apod.).

Otázka -st- jako ukazatele prézentních kmenů je samozřejmě neoddělitelná od otázky odvozeného časování sloves na -styti (barštyti: berti, dūrstyti: durti, dāigstyti: dėgti apod.)⁴⁵; srov. typologicky podobné užití -s- k tvoření prézentu nebo aoristu na jedné straně a odvozeného časování (desiderativa) na straně druhé ve staré indičtině. Je příznačné, že v odvozeném časování se -st- může připojit i k samohlásce na konci kořene (klōbyti: klōti, krāustyti: krāuti, kāustyti: kāuti apod.), čímž se tento okruh tvarů odlišuje od prézentních kmenů se stejným prvkem⁴⁶ a poskytuje tak další důvody pro určení prvo-

⁴⁴ Srov. v „Postille“ M. Daukši: duosi, duosi, duost, — tvary zvláště zajímavé ve vztahu ke slovanským paralelám.

⁴⁵ Viz P. Skardžius, Op. cit., s. 537—539; J. Otrębski, Op. cit., sv. 2, s. 388—390 atd.

⁴⁶ Srov. také obvyklou tranzitivitu (nebo reflexivitu) sloves na -styti.

166

výchozích podmínek diferenciace těchto dvou typů⁴⁷. Je třeba předpokládat, že také slovesa na -soti, vyjadřující trvání⁴⁸, sdílejí řadu společných rysů jak s již zmíněnými typy, tak s dalšími, které obsahují formant -s-, zde však nejsou probírány. Zohledníme-li všechny tyto formace a uvážíme-li, že v dějinách baltského slovesa nejsou neobvyklé procesy změny gramatického a sémantického statusu téhož hláskového prvku nebo jejich komplexu⁴⁹, lze doufat v postupné řešení celého okruhu problémů spojených s původem slovesných tvarů s prvkem -s-, zejména -st-. Podrobnosti celkového obrazu lze jen obtížně předvídat, avšak vše, co je dosud známo o relativní chronologii vývoje baltského slovesa, zdá se nasvědčovat tomu, že řada slovesných tvarů na s a především kmeny s prvkem -st- vznikaly za podstatně odlišných podmínek než podobné jevy ve většině ostatních indoevropských jazyků, totiž v přítomnosti typologicky starší situace. Jaká tato situace byla, tj. jakým souborem gramatických kategorií a jednotlivých gramatémů byla určována, lze zatím jen těžko říci. Navíc tato nejasnost v současnosti představuje hlavní překážku při interpretaci významů, které byly kdysi spojovány s -st-. K. F. Johansson měl pravdu, když baltská slovesa na -st(a) srovnával s mediálním tvarem 3. osoby jednotného čísla sigmatického aoristu, avšak pouze v tom smyslu, že tyto dva formanty jsou v zásadě a koneckonců srovnatelné. Z tohoto závěru přesto nijak nevyplývá, že vznik baltského -st(a) předpokládá existenci aoristu (sigmatického) nebo středního rodu typu starořeckého či staroindického (či některých jiných konkrétních tvarů, jež by vysvětlovaly toto -t-: participia na -to-, slovesné koncovky na -tha, kmen ukazovacího zájmena *-to-, typ kmenů na -to jako lat. plecto: explicāre, starořeč. πέπτο: πέλω, chet. mant-: starořeč. μένω a podobně).

⁴⁷ Formální totožnost takových geneticky příbuzných slov, jako jsou litevské māsto ^„myslí“, „uvažuje“ (z *man-stā, srov. māstyti: manȳti: mīnti, srov. P. Skardžius, Op. cit., s. 538), védské a-mam-sta (srov. a-mam-sata) „myslel“, avestské māsta „myslel“ (*man-sta), je velmi příznačná, přestože -sta v indoíránských příkladech nelze významově spojovat s litevským -sta.

⁴⁸ Srov. iterativní slovesa na -sa v hieroglyfické chetitštině: pipas(a)- „dávat“ od pi(a)- „dát“, aias(a)- „zacházet s něčím“ od aia- „dělat“ (srov. -s(a)- v luvijštině) atd., a to při absenci sufixu -sk-, který se vyskytuje v chetitštině. V této souvislosti jsou velmi zajímavá hotansko-sakská slovesa se sufixem -s- (odvozovaným od společného íránského -sa-, podle mínění badatelů z *-ske-/*-sko*), která mají intranzitivně-inkaauzativní význam (stejně jako baltská slovesa na -sta); srov. stās- „zůstávat“; sta- „stát“, pars- „osvobodit se“; parrij- „zachránit“ atd.; podobný typ je doložen také v šugnánštině. Z dalších faktů hotansko-sakštiny srov. kmeny -sta typu sūh-: śūsta „vybavovat“, pyū-: pyūšta „slyšet“ a podobně; s přitom souvisí s odpovídající souhláskou na konci kořene (srov. také bai-: basta „svazovat“, z *bad- a kromě toho příčestí minulé na -sta). Srov. Л. Г. Герценберг, Хотан-сакский язык, М., 1965.

⁴⁹ Totéž lze samozřejmě říci i o řadě dalších jazyků. O vzniku -s ve flexi 3. osoby jednotného čísla a v aoristu viz: C. Watkins, Indo-European Origins of Celtic Verb, s. 90 a násl., srov. také jeho Indogermanische Grammatik, Bd. III, s. 53 a násl.