КАЛБŲ KONTAKTAI LIETUVOS TSR

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXIII (1983)

КАЗИМЕРАС ГАРШВА

SROVNÁNÍ FONOLOGICKÝCH SYSTÉMŮ LITEVŠTINY A RUŠTINY

Tento článek pojednává o nejdůležitějších rysech fonologických systémů litevštiny a ruštiny: fonémech (samohláskách a souhláskách), prozodických jevech (slabičné struktuře, přízvuku) a také o některých variantách fonémů a prozodém a jejich distribuci.

Kontrastivní výzkum litevštiny a ruštiny je nezbytný pro vytvoření optimálního systému výuky druhého jazyka (přičemž osvojení výslovnosti v ruštině a litevštině se ukazuje jako nejobtížnější). Autor tohoto článku se proto pokusil odhalit také některé typy interference v druhém jazyce. Protože mnoho studentů vyslovuje hlásky na základě artikulační báze svého rodného dialektu (srov. Garšva K. K., 1982), uvádějí se zde také některé údaje o litevských dialektech, jejichž fonetika je blízká ruštině.

1. Samohlásky. V litevském spisovném jazyce lze rozlišit 10 samohláskových fonémů: /iː i uː u eː oː e eː aː a/. Litevské samohlásky vyslovované s nízkým a vysokým postavením jazyka jsou v téže pozici dlouhé i krátké. Někteří autoři řadí rys délky také k suprasegmentální rovině, neboť délkou (či krátkostí) se vyznačují celé morfémy.

V litevských slovech cizího původu se vyskytuje také periferní foném < ə >. Obvykle periferní hlásku /e/ (odlišnou od krátkého /e/) vyslovuje pouze v přízvučných slabikách (a ne ve všech slovech cizího původu) jen malé množství Litevců.

Pěti silným fonémům ruštiny /u y e o a/ tedy odpovídají dlouhé a krátké samohlásky litevštiny čtyř typů: /i u o a/ (viz tab. 1). Ruskému zvuku /e/ se v litevštině poněkud podobá diftong /ie/.

Pro přední litevské fonémy /eː eː e/ nemá ruština žádné ekvivalenty (proto má slovanskojazyčné obyvatelstvo sklon vyslovovat je jako „е, э).

V litevštině mohou dlouhé a krátké samohlásky rozlišovat různá slova, srov.: tūko „číhá“ — tūko „byl způsobilý“, siūsti „posílat“ — siūsti „šílet“, šóko „skákal“, „tančil“ — šōko „šoku“, mės „my“ — mès „hodí“, kąsti „kousat“ — kàsti „kopat“. Ve fonologickém systému ruštiny tato opozice neexistuje, a proto je pro studenty výslovnost kvantity samohlásek druhého jazyka velmi obtížná.

159

Tabulka 1. Srovnání vokalických fonémů litevštiny a ruštiny

Stupeň otevřenosti

Řada

Přední

Zadní

lit.

rus.

lit.

rus.

Vysoký

/ i· /, / i /

/ и /

/ u· /, / u /

/ у /

Střední

/ e· /

/ е /

/ o· /, / ᴐ /

/ о /

Nízký

/ e· /, / e /

/ a· /, / a /

/ а /

Poznámka. V tab. 1 a 2 lit. — litevský jazyk, rus. — ruský jazyk. Do lomítek / / se zapisují fonémy, do závorek < > — periferní zvuky (užívané ve slovech cizího původu a v onomatopoických výrazech). Tečka vpravo (nahoře) označuje délku litevských samohlásek.

V litevském spisovném jazyce mohou být samohlásky v otevřených slabikách dlouhé i krátké, zatímco v ruském jazyce nelze v přízvučné pozici vyslovit ani jedny, ani druhé — je třeba artikulovat přibližně polodlouhou samohlásku. V přízvučných diftongických slabikách jsou v litevském spisovném jazyce polodlouhé pouze [a], [e]. V dialektech východní a střední Litvy se pod přízvukem prodlužují na polodlouhé i jiné krátké samohlásky.

Přízvučné samohlásky ruštiny se neshodují s přízvučnými samohláskami litevštiny (ani polodlouhými), srov.: lìpa „leze“ — lípa; lìs „bude pršet“: lỹs „bude lézt“, „bude hubnout“ — liška, šùka „otáčí“ — suka, lìpa „drásá, bije“: lìpa „ret“ — lupa, šòka „šok“ (4. p.): šóka „skáče, vrhá se, tančí“ — šoka, dár „ještě“ — dar. V přízvučných slabikách ruské řeči Litevci často vyslovují dlouhé samohlásky, které se od odpovídajících ruských zvuků liší třemi vlastnostmi: 1) kvalitou (krátké samohlásky se ruským zvukům podobají více), 2) poněkud větší délkou (srov.: bára „nadává“ — báра, šąla „sládne“ — sáла) a 3) projevem slabikového přízvuku (priegaidė)¹. Podle našich pozorování bývá na dlouhých koncových slabikách slabikový přízvuk cirkumflexový, srov.: xo/ц’ў/, бед/ў/ (jako kasij „koček“, bėdų „běd“).

Má se za to, že pro ruské samohlásky je na rozdíl od litevských charakteristická nenapjatá, ochablá artikulace, jejímž důsledkem je jejich diftongičnost, tj. „sklouzávání“ od vyššího stupně otevřenosti k nižšímu (Михальченко В. Ю., 1976, с. 132; Йовайшис В., 1979, с. 30)². V počátečních etapách studia

¹ Podrobněji o slabikových přízvucích viz oddíl 4 této stati.

² S. S. Vysockij se domníval, že pro samohlásky středního stupně otevřenosti litevského spisovného jazyka je rovněž charakteristické „sklouzávání“, pouze opačným směrem (při němž by se slova tévas „otec“, pokylis „hostina, ples“ vyslovovala jako tė'vas, po'kylis).

160

Ruští mluvčí litevštině mají potíže s výslovností hlásek ы, э, е, protože první dvě v mnoha dialektech ani v litevském spisovném jazyce neexistují a diftong ie nemá krátký protějšek. Samohláska ы se často vyslovuje jako i (nerozlišují se ani minimální dvojice быть — буть, мыл — мил aj.). Místo э lze slyšet litevské ё.

Ve východolitevských (východoaukštaitských) dialektech se ε vyslovuje po souhlásce l (místo е), jde však o hlásku s vyšší polohou jazyka a více předsunutou. V severopanevėžyském dialektu se ze tří možných variant hlásky ε (srov.: sáulės (šáulės) „slunce“, ar'ke₁l's' (arklys) „kůň“, matė (matái) „vidíš“) nejvíce podobá ruskému э nejotevřenější varianta (ε₂). V nepřízvučných slabikách uvedeného a širvintského dialektu se někdy objevuje hláska podobná ы, srov.: leki.ms | lɨki.ms (lėkimas) „útěk“. V ruštině je hláska э variantou е a hláska ы variantou и.

V nepřízvučných slabikách litevského spisovného jazyka se rozlišuje všech 10 vokalických fonémů. Z pěti silných vokalických fonémů ruštiny se v nepřízvučné pozici rozlišují pouze tři: |u|, |y| a |a|. V první předpřízvučné slabice a na absolutním začátku slova se foném |a| realizuje jako slabý foném |a| (ve dvou variantách: [л] — po tvrdých souhláskách, [иᵉ] — po měkkých). Ve druhé a třetí předpřízvučné slabice a ve všech přízvukových slabikách se vyskytuje slabý foném |a₁|, který se po tvrdých souhláskách realizuje variantou [ъ], po měkkých variantou [ь]. Fonémy |a|, |o|, |e| v nepřízvučné pozici podléhají silné redukci a nerozlišují takové minimální dvojice jako лиса — леса, чистота — частота, посетить — посвятить aj. (Plakunova T., 1974, s. 7). V litevském spisovném jazyce slova lipimas „lezení, přilepení“ — liepimas „rozkaz“ — lėpimas „visení“ — lepimas podst. od slovesa „rozmazlovat“ aj. nejsou homonyma. Stabilita vokalismu tedy teoreticky znamená větší informační hodnotu vokalických fonémů litevského spisovného jazyka ve srovnání s ruskými samohláskami (Michalčenko V. Ju., 1976, s. 131).

V některých východolitevských dialektech (panevėžyském, širvintském a na jihu anykščiajského) se v nepřízvučné pozici neutralizuje opozice podle délky — krátkosti: existují pouze krátké samohlásky. Kromě toho se v panevėžyském dialektu nepřízvučné ie redukuje na ie/i; ve většině utenaského dialektu (nářečí „žalinininků“) se nepřízvučné o redukuje na polodlouhé a. Nositelé těchto dialektů tvoří přibližně 1/5 všech mluvčích litevštiny. Na materiálu uvedených dialektů je o něco snazší naučit se výslovnosti ruských samohlásek v první předpřízvučné slabice. Výslovnost ruských samohlásek ve druhé a třetí předpřízvučné slabice a v přízvukových slabikách představuje pro Litevce větší obtíž, protože litevské dialekty vykazují pouze jeden stupeň redukce.

V ruské řeči Litevců se nepřízvučné |e| často vyslovuje jako litevské |e|. Je to podmíněno také morfologickými analogiemi mateřského jazyka: ruským prefixům без-, не-, пере- odpovídají litevské bė-, nė-, pér-; samohlásky |e| (ruské i litevské) se vyskytují v některých morfémech, které se podobají

11. 949

161

jazyků (srov.: делегат — delegātas, везти — vėžti, нести — nèšti aj.); koncovce přítomného času a rozkazovacího způsobu -те odpovídá -те.

2. Souhlásky. V současné litevštině lze rozlišit 37 konsonantických fonémů: /p, p’ b b’ t d k k’ g g’ s s’ z z’ š š’ ž ž’ c c’ č č’ l l’ r r’ m m’ n n’ v v’ j dz dz’ dž dž’/. Kromě toho má litevský spisovný jazyk 8 periferních fonémů (<t’ d’ ff’ ch ch’ h h’>), užívaných ve slovech cizího původu a v některých zvukomalebných výrazech (Girdenis A., 1981, p. 115—126, 141—142)³. V ruštině je rovněž 37 konsonantických fonémů: /п п’ б б’ т т’ д д’ к к’ г г’ с с’ з з’ ш ж ч ч’ ф ф’ х х’ л л’ р р’ м м’ н н’ в в’ j ш’ ж’/. Lze napočítat 29 konsonantických fonémů, které jsou si v obou jazycích převážně podobné: /p p’ b b’ t d k k’ g g’ s s’ z z’ š š’ ž c c’ č l l’ r r’ m m’ n n’ v v’ j/. Existuje názor, že artikulace předojazykových souhlásek se v litevštině a ruštině vyznačuje odlišnou polohou či aktivitou hrotu jazyka (Vaitkevičiūtė V., 1973, s. 31; Plakunova T., 1978, s. 45—47), ačkoli souhlásky porovnávaných jazyků mají celkově mnohem méně rozdílů než samohlásky. V litevštině nejsou dlouhé souhlásky /ш’ ж’/ ani plnohodnotné fonémy /м’ д’ ф ф’ х х’/, které se vyskytují v ruštině. V ruštině nejsou fonémy /š’ ž’ c’ č dz dz’ dž dž’/. Ruským souhláskám charakterizovaným dorsální artikulací odpovídají v litevštině apikální souhlásky.

Tabulka 2. Srovnání konsonantických fonémů litevštiny a ruštiny (z hlediska rysů měkkosti a znělosti)

Jazyk | Rys | Fonémy | Počet Lit. | Tvrdost | /p b t d k g s z š ž c č <f ch h> l r m n v dz dž/ | 19 (22) Rus. | | /п б т д к г с з ш ж ц щ ф х л р м н в/ | 18 Rus. | Měkkost | /п’ б’ т’ д’ к’ г’ с’ з’ | ч’ ф’ х’ | л’ р’ м’ н’ в’ j ш’ ж’/ | 19 Lit. | | /p’ b’ <t’ d’> k’ g’ s’ z’ š’ ž’ c’ č’ <f’ ch’ h’> l’ r’ m’ n’ v’ j dz’ dž’/ | Lit. | Neznělost | /p p’ t <t’> k k’ s s’ š š’ c c’ č č’ <f f’ ch ch’>/ | 13 (18) Rus. | | /п п’ т т’ к к’ с с’ ш ц ч’ ф ф’ х х’ щ’/ | 16 Rus. | Znělost | /б б’ д д’ г г’ з з’ ж | ж’ | л л’ р р’ м’ н’ в’/ | 21 Lit. | | /b b’ d <d’> g g’ z z’ ž ž’ | <h h’> | dz dz’ | l l’ r r’ m m’ n n’ v v’ j dž dž’/ | 24 (27)

Největší počet konsonantických fonémů litevštiny a ruštiny se rozlišuje podle rysů tvrdosti—měkkosti a neznělosti—znělosti (viz tab. 2). V pozici neutralizace vystupují tvrdé a neznělé souhlásky

⁸ Dosud se v litevském spisovném jazyce obvykle vyčleňovalo 45 konsonantických fonémů (včetně periferních souhlásek).

162

proto je lze považovat za nemarkované členy opozice, zatímco měkké a znělé souhlásky jsou členy markovanými (srov. Girdenis A., 1981, p. 100—101). Podle příznaků měkkosti a znělosti se asimilují skupiny fonémů umístěné v jedné i ve dvou slabikách (srov.: s’ir-s’ ti / „zlobit se“, естес’-т’венный), proto by bylo možné zařadit příznaky měkkosti a znělosti v litevštině (Girdenis A., 1981, p. 168—170) a částečně i v ruštině (Степанов Ю. С., 1975, с. 98—101) na suprasegmentální úroveň.

V porovnávaných jazycích rozlišují slova tvrdé a měkké, neznělé a znělé souhlásky, srov.: gražùs „krásný“ — akuz. mn. č. gražiùs, tómnyj — tė́mnyj; pùti „ohýbat, plést“ — bùti „být“, пал — бал. Ve srovnání s litevským spisovným jazykem je v ruštině měkkost souhlásek nezávislejší: 1) tvrdé a měkké souhlásky se v ní staví do opozice nejen před samohláskami, ale i na konci slova; 2) tato opozice existuje nejen před samohláskami zadní řady, ale i před přední samohláskou /и/; 3) skupiny souhlásek se v ruštině podle příznaku tvrdosti a měkkosti asimilují méně důsledně.

V litevštině se skupiny souhlásek před předními samohláskami plně změkčují (podle tohoto pravidla vyslovuje mnoho Litevců i skupiny ruských souhlásek). V ruštině se změkčují pouze souhlásky stojící bezprostředně před /е/, /и/. Podle některých badatelů dochází k plné měkkosti souhlásky předcházející měkké souhlásce méně často; většinou se vyskytuje „poloměkkost“, srov.: жён’щ’ина (Пирогова Н. К., 1970, с. 33). Pokud může být druhá souhláska při změně slova tvrdá, je asimilační změkčení této souhlásky fakultativní: в бить’е и в бить’ё, protože existuje битва (ale с’в’ет apod.). Souhláska н bývá před měkkými zubnými souhláskami častěji měkká, zatímco р naopak tvrdá: бей’зин, Ин’дия, семан’тика, ale парт’ия, бр’ен (lit. párt’ija, ór’d’inas). Měkkost souhlásky stojící po л se na л nepřenáší: бъполн’ия, мълния. V ruštině jsou tedy možné skupiny nejen tvrdých či měkkých souhlásek, ale také tvrdé a měkké, měkké a tvrdé (v posledním případě, stejně jako na konci slova po měkké souhlásce, se píše měkký znak ь; srov.: культ’ура, брат’ь).

V ruštině jsou sykavky /ж/, /ш/, /ч/ vždy tvrdé, zatímco /ч’/ a /ш’/ jsou měkké. V litevštině mohou být tyto souhlásky tvrdé i měkké. Litevci často vytvářejí odpovídající tvrdé či měkké páry i v ruštině.

V ruské výslovnosti znějí měkké /т’/, /д’/ s určitou afrikací, která v litevském spisovném jazyce a v mnoha litevských nářečích chybí. Taková výslovnost se vyskytuje pouze v dzukském (jihoaukštaitském a vilniuském) nářečí, které sousedí s běloruskou a polskou jazykovou oblastí. Litevští Dzukové <t’>, <d’> vyslovují jako /c’/, /dz’/: cik (tik) „pouze“, dzieną (dieną) „den“ (akuz.).

Отмечается, что в русском языке не только /т’/, /д’/ (ср. Йовайшас В., 1979, с. 30), но и все другие согласные (особенно губные и переднеязычные

11*

163

Závěrové souhlásky / n’ б’ в’ / aj. se před předními samohláskami změkčují výrazně více než odpovídající litevské souhlásky (Михальченко В.Ю., 1976, с. 133; Плакунова Т., 1978, с. 47).

Osm párů neznělých a znělých souhláskových fonémů (/ p – b, p’ – b’, t – d, k – g, k’ – g’, s – z, s’ – z’, š – ž /) je jak v litevštině, tak v ruštině. Kromě toho jsou v litevštině páry / š’ – ž’, c – dz, c’ – dz’, č – dž, č’ – dž’ / a v ruštině / m’ – d’, ш’ – ж’, ф – б, ф’ – б’ /. V obou jazycích jsou souhlásky / l l’ p p’ m m’ n n’ j / (v litevštině také / v v’ dz dz’ dž dž’ /) pouze znělé, zatímco / ц ц’ х х’ / (v litevštině také / c c’ č č’ /) jsou neznělé. Hlásky [ff’] a [v v’] v litevštině nemohou tvořit páry podle neznělosti a znělosti ani z fonetického hlediska: na konci uzavřené litevské slabiky (nebo slova) se f, ch, v nevyskytují.

Všechny souhlásky před samohláskami a také neznělé souhlásky před neznělými a znělé před znělými zůstávají v obou jazycích beze změny. Párové neznělé souhlásky se před znělými znělostně asimilují, párové znělé se před neznělými souhláskami a na konci slova odznělují, srov.: bëga „běží“ — 3. os. bud. času bė[k]s, skazīt — ska[c]ka; kìrpti „řezat, stříhat“ — přechodník kìr[b]damas, pro-cīt — pro[ž’]ba; rozkazovací způsob bėk, rasskā[c]. Stejně tak asimilační odznělení či ozvučení zasahuje i souhlásky na švu dvou slov. Mezi souhláskami, které netvoří páry podle neznělosti a znělosti, je v ruštině schopen asimilovat předcházející souhlásky (с, з) pouze ч; v litevské řeči se s před š mění v š, z před dž v ž: „iš[ui’]č]erpatь „vyčerpat“, vo[ui’]ik „vozka“; anksti „brzy“ — ank[š]čiau „dříve“, pavyzdys „příklad“ — gen. mn. č. pavy[ž]džių.

V ruštině se ve skupinách здн, стл, стн, ств, стск obvykle vynechává druhá souhláska, srov.: праздник „svátek“, марксистский „marxistický“ atd. V litevštině se takové skupiny nevyskytují.

Ve skupinách жж a зж (сж), зш a сш se vyslovuje zdvojená druhá souhláska: жжёт „pálí“, и шапки „z čepice“. V litevštině se takové skupiny také nevyskytují. Z morfologických důvodů vznikají v litevštině nevyslovitelné skupiny gk, dt, td, sš, šš, sž, žš, žž, šž, sz: stejně jako v uvedených ruských skupinách se v nich první souhláska asimiluje druhou, avšak v tradiční výslovnosti se vypouští, aniž se druhá souhláska prodlužuje; srov.: užsienis (užsienis) „zahraničí“, pužalis (pužalis) „napůl syrový“ atd. Zdvojené souhlásky se v litevštině nepoužívají ani v přejatých slovech, srov.: okupacija „okupace“, milijonas „milion“, grammati-ka „gramatika“, tona „tuna“, aparatas „přístroj“, Rusija „Rusko“. Proto Litevci často vyslovují v odpovídajících ruských slovech pouze jednu souhlásku.

Jak v ruské, tak v litevské řeči se na začátku slova a po samohláskách před ie obvykle vyslovuje j, srov.: (j)eštь, (j)ieškóti „hledat“, po(j)ėla, pa(j)-ieškóti „vyhledat“. V ruštině se j vyslovuje také po oddělovacích znacích ъ a ь: съел, воскресенье.

164

3. Kombinace samohlásek a souhlásek. Slabika. Slabiky litevštiny a ruštiny se skládají z centrálních prvků — samohlásek — a periferních prvků — souhlásek. Slabiky se dělí na otevřené (končící samohláskou) a zavřené (končící souhláskou), na přízvučné a nepřízvučné. V litevském spisovném jazyce mohou být dlouhé (tvořené dlouhými samohláskami nebo dvojhláskami) i krátké (tvořené krátkými samohláskami) jak přízvučné, tak nepřízvučné slabiky. V ruštině existuje i z fonetického hlediska pouze jeden typ slabik: delší pod přízvukem a krátké (redukované) v nepřízvučné pozici. V nepřízvučných koncovkách se častěji vyskytují také kombinace samohlásek se sonantami, tj. svébytné dvojhlásky.

Z hlediska počtu slabik lze litevská a ruská slova dělit na jednoslabičná a víceslabičná. Nejčastěji se vyskytují dvojslabičná, trojslabičná a jednoslabičná slova. Neodvozená slova bývají obvykle jedno-, dvou-, tří- a čtyřslabičná, zatímco odvozená mohou mít od dvou do deseti či jedenácti slabik: srov. nejdelší slova са-мо-о-про-ки-ды-ва-ю-ща-я-ся, pe-be-sve-ti-mo-te-riau-da-vo-me „už jsme si nepředbíhali“.

V ruštině se slabiky tvoří jednou samohláskou nebo samohláskou a souhláskou. Ve slabice litevského jazyka se kromě toho vyskytují i kombinace dvou samohlásek (k nimž se mohou připojit také souhlásky). Nejdelší slabiky litevštiny a ruštiny se skládají z jedné samohlásky a šesti souhlásek, srov.: spriñks „bude se dusit“, всплеск.

V litevštině se rozlišují tři druhy dvojhlásek: „slité“ ie, uo, „složené“ ai, au, ei, ui, eu, oi, ou (poslední tři se vyskytují pouze ve slovech cizího původu) a „smíšené“ a, e, i, u+l, m, n, r: al, am, an, ar; el, em, en, er; il, im, in, ir; ul, um, un, ur. Všechny tyto dvojhláskové kombinace lze považovat za dvoufonémové, protože: 1) oba jejich prvky lze nahradit jinými fonémami (srov.: veistas „rozvedený/rozvedená“ (ve smyslu „druh, plemeno“) — vaistas „lék“, verštas „otáčený“); 2) před samohláskami se dvojhlásky rozdělují do dvou slabik (gér-ti „pít“ — 3. os. přít. času gé-ria, gù-ti „urážet, hnát“ — gù-ja); 3) z hlediska struktury a přízvukového systému jazyka se kombinace dvou samohlásek stavějí na roveň nepochybně dvoufonémovým kombinacím samohlásky a sonanty.

V ruštině existují svébytné protějšky litevských dvojhlásek ай, ой, уй, ал, ам, ан, ар, ил, им, ин, ир, ул, ум, ун, ур, srov.: дай, стойте, дуй, спал, лампа, так, ударный, сильный, стоим, один, мир, стул, разум, скакун, Курск. V ruštině se vyskytuje zvuková kombinace [ей] (srov. воробей), která v litevštině není (ta má ei).

Slabiky litevštiny a ruštiny se skládají ze dvou skupin souhlásek: počáteční a koncové neboli explozivní a implozivní. V počátečních a koncových skupinách souhlásek litevského jazyka mohou být až tři souhlásky, zatímco v ruštině až čtyři.

Koncové kombinace souhlásek v litevštině lze v mnoha případech považovat za zrcadlový obraz počátečních kombinací. V koncových skupinách se zachovávají tytéž vztahy mezi fonémami, i když jsou uspořádány v diametrálně

165

opačném pořadí. Např. má-li počáteční skupina kombinaci skl-, v koncové se vyskytuje kombinace -lks: sklis-ti „šířit se“ — vilks „bude vláčet“ apod. (Girdenis A., 1981, p. 79—81). Na rozdíl od litevštiny se v ruštině mnohé kombinace na konci slova vyskytují ve stejném pořadí jako na začátku, srov.: снег — песнь, Псков — Прокопск apod. (ačkoli mnohé počáteční skupiny nejsou doloženy na konci slabiky a naopak).

Mezi počátečními skupinami souhlásek jsou v litevském slovníku nejrozšířenější pr-, sk-, tr-, gr-, pl-, kr-, kl-, st- (Strimaitienė M., 1981, p. 93). Ve skupinách souhlásek mohou sonanty / lmnɲv / stát pouze bezprostředně před samohláskami. Ostatní souhlásky se dělí do dvou podtříd: na ty, které se užívají pouze jako první členy skupin (/ s š z ž /), a na ty, které mohou zaujímat obě uvedené pozice (/ k p t g b d /). Nejdelší počáteční skupiny v litevštině mají vždy typ str- (Girdenis A., 1981, p. 76—77). Počáteční skupiny souhlásek v ruštině se rovněž vyznačují určitým pořadím (Ломтев Т. П., 1972, с. 203—212).

Klasifikaci skupin souhláskových foném na začátku slova před samohláskami v litevštině a ruštině lze schematicky znázornit takto:

V ruštině se skupin mohou účastnit všechny souhlásky uvedené v tomto schématu (i když zdaleka ne všechny se navzájem kombinují). Souhlásky označené písmeny latinské abecedy a oddělené čárkovanou čarou tvoří skupiny v litevštině i ruštině; souhlásky označené ruskými písmeny pouze v ruštině. Foném / в / ve 4. sloupci tvoří dvoučlenné a tříčlenné skupiny s některými souhláskami z 3., 2. a 1. sloupce, srov.: все, втереть, влить; взбить, вклеить; встреча, взгляд apod. Skupiny souhlásek se nikdy netvoří v opačném pořadí, tj. směrem od 1. sloupce ke 4.

Toto pořadí skupin souhlásek (navržené A. Girdenisem pro litevštinu) podle našeho názoru lépe vystihuje skutečnost. Dodnes se tříčlenné a čtyřčlenné skupiny v ruštině popisují jako kombinace sestávající ze dvou nebo tří dvoučlenných skupin. Druhá z nich má počáteční souhlásku totožnou s koncovou souhláskou první dvoučlenné skupiny a třetí počáteční souhlásku totožnou s k-

166

…nečného druhého spojení, např.: ст+mp'=cmp; фс+сх+хр=фсхр (всхр) (Ломтев Т. П., 1972, с. 212—221; Русская грамматика, 1980, с. 56, 65).

Ve srovnání s litevštinou se na tvoření souhláskových skupin v ruštině podílí dvakrát více fonémů. V počáteční skupině souhlásek ruského slova mohou před samohláskami stát také / к м г д с ш ч х / (s posledními dvěma se litevské skupiny vůbec netvoří); jako druhé členy skupin se užívají / ч ч ф х / (které se v litevských skupinách rovněž nevyskytují) a sonanty / л м н р /, které Litevci užívají pouze bezprostředně před samohláskami. V důsledku odlišné morfologické struktury je v ruštině možný také čtvrtý člen skupiny — souhláska / в /).

Proto se na začátku slova v ruštině užívá přibližně 100 dvoučlenných souhláskových skupin, zatímco v litevštině 39 (asi 35 z nich nacházíme i v ruštině). V obou jazycích existují omezení kombinovatelnosti souhlásek podle znělosti — neznělosti a tvrdosti — měkkosti, jakož i podle místa tvoření hlásek.

Uprostřed slova mezi dvěma samohláskami (v intervokalické pozici) je nejjednodušším případem jednofonémový souhláskový segment, který v litevštině i ruštině tvoří slabiku se samohláskou následující po souhlásce: va-sa-ra „léto“, po-ho-ro-нато. U intervokalických skupin dvou či více souhlásek není snadné určit hranici slabiky podle výslovnosti a tato otázka se do jisté míry řeší podle stanoviska badatele. Ve skupinách souhlásek litevštiny by bylo možné vést hranici slabiky v místě, kde začíná největší část vnitřní skupiny, která se svou strukturou shoduje s odpovídající skupinou na začátku slova: gu-drūs „chytrý“, alk-snis „olše“, čirk-šti „cvrlikat“ (Girdенis A., 1981, p. 84—87). Také ohledně dělení na slabiky v ruštině existuje několik názorů (Р. И. Аванесова, Л. В. Щербы, Л. В. Бондарко aj.). Podle výsledků artikulačně-akustického výzkumu Л. В. Бондарко se každá ruská výpověď rozpadá na řetězec otevřených slabik bez ohledu na kvalitu kombinovaných souhlásek a místo přízvuku (srov. Русский язык, 1979, с. 312).

4. Prozodémy.Vedle jednotek segmentální roviny — fonémů (samohlásek a souhlásek) — existují v litevštině a ruštině jednotky nesegmentální roviny — prozodémy (přízvuk, intonace; pouze pro litevštinu jsou charakteristické slabičné akcenty). Prozodémy mají větší rozsah než fonémy: slabičné akcenty charakterizují morfém, přízvuk slovo a intonace větu. Přízvukem se rozumí vyzdvižení jedné slabiky v řetězci slov.

Je třeba poznamenat, že v pracích rusistů se skutečné jevy litevštiny zohledňují v nedostatečné míře. Například i ve školní učebnici ruštiny pro Litevce (Лауринавичене М., Хмеляускене Г., 1978, с. 5, 19) se tvrdí, že přízvuk v litevštině je „melodický“ a že v nepřízvučných samohláskách nedochází k redukci, ačkoli současné výzkumy litevský příz-

167

рение считается динамическим (ср. Laigonaitė A., 1978, p. 6). Количественная и даже качественная редукция некоторых безударных гласных существует в восточнолитовских диалектах (Zinkevičius Z., 1978, p. 49—75); элементы редукции присущи и безударным долгим гласным современного литовского литературного языка (Урбелене Я., 1967, с. 16—17).

Litevský přízvuk se vyznačuje intenzitou a délkou. Přízvuk v současné ruštině je kvantitativně-dynamický: samohláska přízvučné slabiky se na rozdíl od nepřízvučných vyznačuje napjatější výslovností a větší délkou, a proto i zřetelnějším zvukem (Русская грамматика, 1980, с. 90).

Přízvuk je v litevštině i ruštině pohyblivý (volný): není vázán na určitou slabiku slova ani na určitý morfém (místo přízvuku však určují přízvukové vlastnosti morfémů a charakterizující je přízvukové paradigma). Pohyblivý slovní přízvuk plní dvě základní funkce — kulminační (kontrastivní) v syntagmatice a distinktivní (rozlišovací) v paradigmatice: označuje počet samostatných slov nebo jiných významových jednotek v úseku řeči a usnadňuje rozpoznávání či rozlišování různých slov a tvarů téhož slova, které se shodují ve fonémovém složení.

Tabulka 3. Přízvuková schémata litevštiny a ruštiny

Č. | Počet slabik | Přízvukové schéma | Příklady: litevština | ruština 1 | II | ´ ´ | kūria — kurià | стоит — сто́ит 2 | III | ´ ´ — | pārāšo — parāšo | до́роги — дороги́ 3 | „ | ´ — ´ | užrašai — užrašai | бе́регу — берегу́ 4 | „ | — ´ ´ | pašaukti — pašaukti | обма́ну — обману́ 5 | IV | ´ — — ´ | pastebima — pastebimà | 6 | „ | — ´ ´ — | garsiákalbis — garsiakalbis | 7 | „ | — ´ — ´ | suprantama — suprantamà | профессо́ра — профессора́ 8 | „ | — — ´ ´ | geraširdė — geraširdė | переме́ним — перемени́м 9 | V | — ´ — — ´ | nesuariama — nesuariamà | 10 | „ | — — ´ — ´ | nesuprantama — nesuprantamà | 11 | „ | — — — ´ ´ | nesubjektyviai — nesubjektyviai | нераздели́м — нераздели́м

Poznámka.Znakem „´“ se označuje přízvučná slabika slova, znakem „—“ nepřízvučná slabika.

Vzhledem k pohyblivosti přízvuku jsou u kvazi homonym možná protiklady různých přízvukových schémat (viz tab. 3). Přízvuková schémata litevštiny a ruštiny se zcela neshodují. Kromě toho se v ruštině vyskytuje méně přízvukových schémat.

168

V porovnávaných jazycích se opozice podle místa přízvuku vyskytuje ve slovech od dvojslabičných až po sedmislabičná: v dvojslabičných a sedmislabičných existuje po jedné opozici místa přízvuku, v troj-, pěti- a šestislabičných po třech a ve čtyřslabičných po čtyřech. Všechny možné kombinace protikladů přízvučných a nepřízvučných slabik se vyskytují pouze ve dvojslabičných a trojslabičných slovech. V pěti- až sedmislabičných slovech utvořených pomocí nepřízvučných sufixů mohou být přízvučné poslední čtyři slabiky, a tím se částečně opakují přízvukové vzorce čtyřslabičných slov.

Jednoslabičné předložky a spojky v porovnávaných jazycích fungují jako proklitika, částice častěji jako enklitika: ir, tų — u, ty; kodėl gi — pročpak. Na rozdíl od ruštiny nemohou jednoslabičné předložky a částice ne v litevštině přitahovat přízvuk plnovýznamového slova: po dva — po du, nebyl — nebuvo. Slova se slabým přízvukem se zřejmě vyskytují v proudu nejen ruské, ale i litevské řeči: projéchali m^ы^мо до́ма „pravažiavo prō namą“, éjo p(a)skui tėvą „šli za otcem“.

Ve složených slovech obou jazyků se vyskytuje také vedlejší přízvuk, který existuje vedle hlavního. V litevštině se může objevit ve čtyřslabičných a sedmislabičných slovech, v ruštině ve slovech o pěti a více slabikách, srov.: Grìškab^ūd^is, kėturiased^ė^šimt „čtyřicet“, h^id^rom^eteorologija „hydrometeorologie“; b^o^dоснабжение, самол^ё^тостроение. Jsou-li přítomny dva přízvuky, v ruštině se vedlejší přízvuk vyskytuje blíže začátku slova, zatímco v litevštině se může na dlouhých slabikách nacházet i na konci slova.

Ve srovnání s litevštinou je přízvukování slovních druhů v ruštině značně rozmanitější. Například v paradigmatech podstatných jmen spisovné ruštiny se vyskytuje 10 různých přízvukových vzorců (paradigmat), v litevských paradigmatech převážně 4; v časování primárních sloves ruštiny se vyskytuje 9 přízvukových vzorců, v litevštině pouze 3 (Федянина Н. А., 1976, с. 30–34, 195–200; Laigonaitė A., 1978, p. 35–41, 71–75). Liší se také přízvukování etymologicky společných litevských a ruských slov. Například slova книга, берёза, болото mají v ruštině stejný přízvukový vzorec (stálý přízvuk na kmeni ve všech tvarech deklinačního paradigmatu); litevské ekvivalenty těchto slov se přízvukují podle pohyblivých přízvukových vzorců, přičemž různých: knygà — podle druhého paradigmatu, béržas — podle třetího, balà — podle čtvrtého. Ruská akcentologie je proto pro Litevce, a litevská spisovná akcentologie tím spíše pro Rusa, velmi složitým a obtížně osvojitelným předmětem.

V porovnávaných jazycích se zcela shoduje pouze jeden přízvukový vzorec (v ruštině však nejrozšířenější) — stálý přízvuk na kmeni ve všech slovních tvarech jmen a na kmeni sloves v přítomném a minulém čase (AA). V litevštině tomuto vzorci odpovídá první přízvukové paradigma jmen a první skupina sloves. Například podle tohoto vzorce se přízvukují slova бу́ква и brólis „bratr“, делать a augti „růst“. Ruskému přízvukovému vzorci jmenného typu AB (slova jako город) je v litevštině nejbližší čtvrté přízvukové paradigma (srov. gárdas „ohrada, stáj“):

169

liší se pouze přízvukování instrumentálu a lokálu jednotného čísla (v ruštině padá přízvuk na kmen, v litevštině na koncovku). U sloves obou jazyků jsou si nejbližší ruský vzorec AB (srov. лечь) a třetí litevská přízvuková skupina (srov. virti „vařit“; liší se množné číslo minulého času), stejně jako vzorec CC (srov. снимать) a druhá přízvuková skupina (srov. kirpti „stříhat“) — v posledních vzorcích se neshoduje 2. osoba jednotného čísla přítomného času s jednotným číslem mužského rodu minulého času.

Na dlouhých (a obvykle přízvučných) slabikách litevštiny existuje opozice dvou slabičných přízvuků: akut (´) a cirkumflex (~), které nejsou pro ruštinu charakteristické. Slabičný přízvuk je způsob vyslovování dlouhého slabičného zvuku, který přispívá k rozlišování slov. V závislosti na slabičném zvuku existují v litevštině tři fonetické varianty slabičných přízvuků: 1) na dlouhých samohláskách a na „soudělných“ dvojhláskách ie, uo; 2) na dvojhláskách ui a i, i+l, m, n, r a 3) na dvojhláskách ai, au, ei a a, e+l, m, n, r. Opozice slabičných přízvuků se nejzřetelněji (přibližně jako místo přízvuku) rozlišuje ve třetí pozici, srov.: d.í.sta „odtává“ — aí.šta „svítá“, mė.rkti „zavírat“ (oči) — mẽr.kti „máčet“.

Ruština se ve třetí pozici nejvíce podobá akutu přízvukem na sekundárních „dvojhláskách“. Podle předběžných údajů se ve dvojicích dár „ještě“ a dàr, ár.tija a армия přízvučná litevská samohláska /а/ ve srovnání se stejnou ruskou samohláskou vyslovuje jako o něco delší, méně napjatá, přednější a s odlišným průběhem intenzity v rámci slabiky⁴.

V litevských a ruských větách se rozlišují tři základní intonace: oznamovací, tázací a pobízecí; jejich rozlišovacími rysy jsou základní tón, zabarvení, intenzita a délka zvuků. Ve srovnání s přízvukem a slabičnými přízvuky jsou litevské intonace méně prozkoumané.

Bylo zaznamenáno, že někteří jedinci někdy nahrazují oznamovací intonaci kvazitázací intonací (Плакунова Т., 1974, с. 11). V litevštině ani ruštině to není normou: taková náhrada je podmíněna sociálními příčinami a situací. Mezi možnými intonačními rozdíly těchto dvou jazyků lze zmínit, že pauzy se v ruských větách dělají o něco častěji než v litevských.

5. Závěr. Studium fonologických systémů litevštiny a ruštiny umožňuje porovnat všechny fonémy i abecedy těchto jazyků (to druhé je důležité na samém začátku výuky) (viz tab. 4).

Ve spisovné litevštině se počítá 54 zvuků, jimž ve spisovné ruštině odpovídá 41 (bez započítání hláskových spojení). Ke 40 zvukům litevštiny ([b b’ c c’ č č’ d<d’ f f’ h h’ ch ch’>g g’ k k’ l l’ m m’ n n’ p p’ r r’ s s’ š š’ t<t’>v v’ z z’ ž ž’]) se podobá 34 zvuků ruštiny [б б’ ц ч’ д д’

⁴ Tyto vlastnosti, stejně jako jemné rozdíly mezi litevskými a ruskými samohláskami, souhláskami (zejména palatalizovanými), přízvuky i intonacemi, je třeba experimentálně ověřit.

170

Tabulka 4. Srovnání fonologických systémů a abeced litevského a ruského jazyka

Litevský jazyk Ruský jazyk Korespondence písmene fonému fonému písmene

A a | a· | | a | | а | A a | A ą „ „ „ „ B b | b | | b’ | | б | | б’ | Б б | C c | c | | c’ | | ц | — Ц ц | Č č | č | | č’ | — | ч’ | Ч ч | D d | d | 〈d’〉 | д | | д’ | Д д | E e | e· | | e | (a’) 〈Я я〉 | Ę ę „ — „ „ Ė ė e· — (э) Э э | F f 〈f〉 〈f’〉 | ф | | ф’ | Ф ф + G g | g | | g’ | | г | | г’ | Г г + H h 〈h〉 〈h’〉 — — — — I i | i· | | i | | и | · И и | Į į „ — „ „ Y y „ — „ „ J j — | j’ | (й) Й й | K k | k | | k’ | | к | | к’ | К к + L l | l | | l’ | | л | | л’ | Л л + M m | m | | m’ | | м | | м’ | М м + N n | n | | n’ | | н | | н’ | Н н + O o | o· | 〈o〉 | о | О о | P p | p | | p’ | | п | | п’ | П п + R r | r | | r’ | | р | | р’ | Р р + S s | s | | s’ | | с | | с’ | С с + Š š | š | | š’ | | ш | Ш ш | T t | t | 〈t’〉 | т | | т’ | Т т | U u | u· | — | y | У у | Ų ų | u· | „ „ | Ū ū „ „ „ | V v | v | | v’ | | в | | в’ | В в | Z z | z | | z’ | | з | | з’ | З з + Ž ž | ž | | ž’ | | ж | — Ж ж | CH ch 〈ch〉 〈ch’〉 | х | | х’ | Х х +

Poznámka. Rozlišují se tři druhy korespondencí: úplná (+), částečná (|) a nepřítomnost daného fonému (—).

171

x x’ ə ə’ k k’ l l’ m m’ n n’ p p’ c c’ u m m’ в в’ з з’ ж; 11 samohláskovým hláskám litevského jazyka / aː a eː e iː i oː o uː u / foneticky jen částečně odpovídá 5 hlásek ruského jazyka / a <э> u o y /.

Pro 28 litevských foném / b b’ c c’ d g g’ k k’ l l’ m m’ n n’ p r r’ s s’ t v v’ z z’ ž / existují v ruštině odpovídající fonémy; u samohláskových foném / i u o a / jsou odpovídající fonémy pouze částečné (foneticky se poněkud lišící), fonémy / i eː u o c’ č š’ ž’ / zůstávají bez ekvivalentů. Pokud jde o grafiku litevského a ruského jazyka, ze 64 velkých a malých písmen litevské abecedy se 3 shodují s ruskými písmeny zvukovým ekvivalentem i rukopisným tvarem, 18 písmen má v obou jazycích společný tvar, ale označují různé hlásky atd. (viz Vanagaitė I., 1978, s. 19—21).

Исследование русской речи студентов показало (Меркене Н. А., 1981, с. 87—90), что 59% всех ошибок произношения составляет неверное произношение безударного / e /, примерно 57 — ошибки по глухости—звонкости согласных, 29 — ошибки по твердости—мягкости согласных, 20 — безударные / o / и 9% — произношение двойных согласных. В русской речи литовцев-школьников больше всего ошибок встречается в произношении безударных гласных и твердых—мягких согласных (Neseckienė I., 1980, с. 75). Большинство перечисленных ошибок возникает из-за несовпадения звуков литовского и русского языков и несовпадения в русском языке правописания с произношением. В связи с приближением произношения к письму на протяжении последних десятилетий оформилось новомосковское произношение. Наряду с нейтральным и разговорным стилями русского языка существует книжный (высокий) стиль, который характеризуется ослабленной редукцией безударных гласных и т. п.

Zvláštní obtíže působí mluvčím slova, jejichž význam je v litevštině a ruštině totožný, ale jejichž forma se částečně liší. Mohou to být mezinárodní slova (literatūra — литература, autobusas — автобус, alfabetas — алфавит, himnas — гимн, technikumas — техникум), zeměpisné názvy (Rumunija — Румыния, Austrija — Австрия, Arābija — Аравия, Bukareštas — Бухарест, Olandija — Голландия), spisovná slova společného původu nebo slova přejatá (knyga, вин. п. knygą — книга, blynas — блин, bėda — беда), nářeční barbarismy (bliūdas „miska“ — блюдо). U těchto slov se samohlásky, souhlásky i místo přízvuku v druhém jazyce často vyslovují stejně jako v mateřském jazyce. U vlastních názvů míst se podle příkladu mateřského jazyka přizpůsobují nejen místo přízvuku a kvalita odpovídajících fonémů, ale také jejich počet, slabičné přízvuky, měkkost nebo tvrdost atd., srov.: Panevėžys „Панявежис“, Kaunas „Каунас“ (liší se od kaūnas „bojuje“), Šir’vintos „Ширвинтос“.

Na základě srovnání fonologických systémů litevského a ruského jazyka lze učinit také několik poznámek k přepisu z litevštiny do ruštiny. Samohláska / e / v litevských vlastních jménech se v ruských textech stále často zapisuje jako / e /, ie jako ие, přestože je odůvodněné přepisovat je ruskými я, е (srov. Ul’njadis K., 1981, s. 28—32).

172

Litevskou samohlásku /e/ a diftong ei na začátku slova a po samohláskách by bylo vhodné přepisovat nikoli jako э, эй, nýbrž jako э, ай (stejně jako po souhláskách, protože kvalita fonémů litevského spisovného jazyka nezávisí na pozici). Samohlásku /ė/ lze ve všech pozicích přepisovat jako ruské /е/ nebo jako э: э se /ė/ podobá méně (ačkoli se místo /ė/ užívá v dialektech východní litevštiny), litevské /ė/ se však pak neplete s ie. Oba tyto zvuky mohou rozlišovat slova: kėlė „zvedal“ – kielė „konipas“ (srov. Garšva K., Trifonovas J., 1977, p. 30–31).

Při přepisu litevských spojení ja, ju se používají ruská písmena я, ю, proto by se spojení jo mělo přepisovat existujícím ruským znakem ё. Např. pokud Janina přepisujeme jako Янина (nikoli Йанина), Juozas jako Юозас (nikoli Йуозас), pak by bylo vhodné psát také Jōnas, Nijolė jako Ёнас, Ниёле́ (a nikoli Йонас, Нийоле)⁵.

СПИСОК ЛИТЕРАТУРЫ

Вайткавичюте В. Некоторые артикуляционные различия звуков литовского и русского языков. – Tarybinė mokykla, 1973, Nr. 3.

Ванагайте Н. Формирование первоначальных навыков орфографии. – Русский язык в школе, 1978, № 5.

Гаршва К. Развитие двуязычия в Литовской ССР. – Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai, A serija, 1982, t. 3.

Йовайшас В. Об орфоэпическом минимуме для школ с литовским языком обучения. – В кн.: Вопросы обучения русскому языку в средней школе. Каунас, 1979.

Лауринавичене М., Хмеляускене Г. Грамматика русского языка (IX–X кл.). – Каунас, 1981.

Ломтев Т. П. Фонология современного русского языка. – М., 1972.

Меркене Н. А. Проблема функционирования русского языка в сфере высшего образования (на материале Литовской ССР): Канд. дис. – М., 1981.

Михальченко В. Ю. Типологические особенности литовского и русского языков. – В кн.: Развитие национально-русского двуязычия. М., 1976.

Пирогова А. К. Русское литературное произношение. – М., 1970.

Плакунова Т. Артикуляционная база русского языка (в сопоставлении с литовским). – В кн.: Kalbos garsai ir melodika. V., 1978.

Плакунова Т. Некоторые черты русского произношения в г. Вильнюсе. – Mūsų kalba, 1974, Nr. 9.

Русская грамматика. – М., 1980, т. 1.

Русский язык: Энциклопедия. – М., 1979.

Степанов Ю. С. О зависимости понятия фонемы от понятия слога при синхронном описании и исторической реконструкции. – ВЯ, 1975, № 5.

Ульвидас К. Решение вопросов русско-литовской и литовско-русской транскрипции в Литовской ССР. – Русский язык в школе. 1981, № 2.

Урбелене Я. Долгие гласные современного литовского литературного языка: Автореф. канд. дис. – Вильнюс, 1967.

Федянина Н. А. Ударение в современном русском языке. – М., 1976.

Garšva K., Trifonovas J. Lietuvių vietovardžių tarimo ypatybės Šiaulių raj. rusų senbuvių šnektoje. – Mūsų kalba, 1977, Nr. 6.

⁵ Автор выражает глубокую благодарность доц. А. Гирденису, доц. Т. Е. Плакуновой и проф. Ю. С. Степанову за критические замечания и ценные советы.

173

Girdenis A. Fonologija. – V., 1981.

Laigonaitė A. Lietuvių kalbos akcentologija. – V., 1978.

Nesekienė I. Apie lietuvių ir rusų kalbų fonetinių reiškinių gretinimą mokant tarimo. – Kn.: Mokymo ir auklėjimo klausimai. V., 1980.

Strimaitienė M. Lietuvių ir anglų priebalsių junginiai rišliuos tekstuose ir žodyne. – Kalbotyra, 1981, t. 32 (1).

Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos dialektologija. – V., 1978.

K. GARŠVA

LIETUVIŲ IR RUSŲ KALBŲ FONOLOGINIŲ SISTEMŲ GRETINIMAS

Reziumė

Šiame straipsnyje gretinami svarbesnieji lietuvių ir rusų literatūrinių kalbų fonologinių sistemų reiškiniai: fonemos (balsiai, priebalsiai), skiemenų struktūra, prozodemos (kirtis ir kt.). Pateikiamos ir kai kurios lietuvių kalbos tarmių ypatybės, artimesnės rusų kalbai.

Dvidešimt aštuonioms lietuvių kalbos fonemoms (b b’ c č d d’ g g’ k k’ l l’ m m’ n n’ p p’ r r’ s s’ š t t’ v z z’ ž) rusų kalboje yra panašūs atitikmenys. Fonemų (i u a o ai) atitikmenys rusų kalboje fonetiškai skiriasi jau daugiau. Aštuonioms fonemoms (i’ e’ u’ o’ c’ č’ š’ ž’) rusų kalboje nėra ekvivalentų.

Rusų kalbos žodžio pradžioje yra dvigubai daugiau priebalsių junginių, nes, juos sudarant, vartojama daugiau priebalsių ir jie gali eiti laisvesne tvarka. Iš 39 priebalsių junginių, galimų lietuvių kalbos žodžio pradžioje, 35 vartojami ir rusų kalboje.

Dviskiemeniuose–septynskiemeniniuose lietuvių kalbos žodžiuose būna apie 12 kirčio schemų (kirčiuotų ir nekirčiuotų skiemenų kombinacijų), rusų kalboje – apie 8 (iš jų lietuvių kalboje yra 5). Palyginus su lietuvių kalbos kirčiuotėmis, rusų kalbos dalių schemų yra maždaug dvigubai daugiau. Abiejose kalbose yra tik viena bendra kirčiavimo schema: kai visose žodžio formose kirčiuojamas tas pats skiemuo. Lietuvių kalboje dar yra ir dviejų priegaidžių (akūto ir cirkumflekso) opozicija.

K. GARŠVA

COMPARISON OF THE PHONOLOGICAL SYSTEMS OF LITHUANIAN AND RUSSIAN

Summary

In this article the author compares more significant phenomena of the phonological systems of the Lithuanian and the Russian languages: phonemes (vocals, consonants), the structure of syllables, prosodemes (stress etc.). The article presents some features of Lithuanian dialects, which are closely related to the Russian language.

There are similar equivalents in Russian for 28 Lithuanian phonemes: l b b’ c č d d’ g g’ k k’ l’ m m’ n n’ p p’ r r’ s s’ š t v z z’ ž. Equivalents of the phonemes i u a o ai in the Russian language phonetically are more different. For 8 Lithuanian phonemes [i’ e’ u’ o’ c’ č’ š’ ž’] there are no equivalents.

At the beginning of the Russian word there are twice as many consonant clusters, because when composing them more consonants are employed, which may go in more free order. Of 39 consonant clusters, which are possible at the beginning of the Lithuanian word, 35 are used in Russian.

As compared with Lithuanian stress paradigms, there are twice as many stress schemes of parts of speech in Russian. There is only one common stress scheme in both languages: when the same syllable in all forms of the word is stressed. Solely, in the Lithuanian language the opposition of two syllable accents (the acute and the circumflex) exists.