LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994)

LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI

Williamas SCHMALSTIEGAS

NA PAMÁTKU PROFESORA ANTANA SALIA

Upřímně mě mrzí, že dnes nemohu být s vámi, jsem však vděčný svému dobrému příteli a kolegovi Algirdasi Sabaliauskasovi za překlad krátkých vzpomínek do litevštiny, věnovaných jednomu z mých oblíbených profesorů*. Protože se brzy uskuteční konference věnovaná památce profesora Jonase Kazlauskase, řeknu také několik slov o něm.

Mé první skutečné kontakty s litevskou kulturou začaly na podzim roku 1950, kdy jsem jako postgraduální student nastoupil na Pensylvánskou univerzitu (University of Pennsylvania). V prvním semestru byli mými profesory Alfredas Sennas (seminář slovanské filologie), Vincas Krėvė-Mickevičius (ruština (Russian conversation and composition), sovětská ruská literatura), Franz Rosenthal (arabština), Carlton Coon (antropologie) a Atanas Salys (bulharština). Protože katedry slovanských jazyků byly v té době malé, musel každý člen fakulty plnit mnoho úkolů. Profesor A. Salys proto vyučoval kurz současné bulharštiny. V tomto kurzu jsme používali „Грамматика болгарского языка“ od významného ruského slavisty S. B. Bernštejna.

Profesor A. Salys přišel na Pensylvánskou univerzitu po druhé světové válce na pozvání profesora A. Senna, který byl koncem čtyřicátých let pověřen založením katedry slovanských jazyků. Kromě svého bývalého studenta A. Salise pozval A. Sennas také V. Krėvė-Mickevičiuse a Pranase Skardžiuse, ale povídalo se, že ten pozvání odmítl, protože nechtěl pracovat s A. Sennem. První dojem, který na mě A. Salys udělal, byl příznivý.

Profesor byl mimořádně starostlivý a pečlivý. Nám, studentům, poskytl nejen dobré základy bulharštiny, ale i obecné jazykovědy. Mluvil poměrně pomalu, zato hlasitě a zřetelně. Ačkoli mluvil anglicky s mírným přízvukem, nikdo neměl potíže mu rozumět. (S V. Krėvė-Mickevičiusem to bylo jiné; nikdy jsem ho vlastně neslyšel mluvit anglicky. Protože jsem se v prvním roce na Pensylvánské univerzitě ještě neuměl litevsky, mluvil jsem s V. Krėvė-Mickevičiusem vždy rusky. Profesor V. Krėvė-Mickevičius ovládal latinu velmi dobře a pravděpodobně dokázal snadno číst anglicky, ale měl jsem dojem, že mluvit anglicky pro něj bylo nesmírně obtížné.)

Profesor A. Salys působil vždy dobře naladěně a přátelsky, připravený

* Anglická verze této stati: S c h m a l s t i e g W. R. To the memory of Professor Antanas Salys // Lituanus, 1992. V. 38, № 3. P. 58—68.

44

Věnoval nám nesmírně mnoho času a vysvětloval nám, prostým americkým studentům, všelijaké gramatické nebo obecně lingvistické otázky. Připadalo mi, že to byl člověk s úsměvem ve tváři. Ve druhém semestru jsem studoval mnoho předmětů, které jsem začal v prvním, ale místo sovětské ruské literatury jsem navštěvoval kurz starší ruské literatury V. Krėvė-Mickevičiuse. (V něm se V. Krėvė-Mickevičius snažil objasnit spletitosti středověkého ruského eposu „Slovo o pluku Igorově“.) Místo antropologie u prof. A. Salise jsem začal studovat pruštinu — svůj první baltský jazyk. Knihkupectví Pensylvánské univerzity se jakýmsi způsobem podařilo získat několik výtisků J. Endzelynovo „Altpreussische Grammatik“ (Riga, 1944). Tuto gramatiku jsme používali jako učebnici. Dodnes mám výtisk, který jsem si tehdy koupil. Na druhé straně obálky je napsáno: Auflage 1000. Dnes by to měla být bibliografická vzácnost.

V naší skupině bylo jen pět nebo šest studentů, ale pamatuji si pouze dva — jakéhosi Williama Gibbona, místního Američana jako já, a Antana Klimase, kterého jsem poznal v roce 1950 a s nímž jsme od té doby přátelé. Prof. A. Salys měl pravděpodobně potíže s výkladem základů baltské filologie prostřednictvím pruštiny. Nakonec se mu to však zřejmě podařilo, protože mi jednou řekl, že začínám chápat, co se mi snaží sdělit. Vždycky jsem pilně studoval a míval dost dobré známky, ale nic mi nešlo snadno a často jsem hned nepochopil podstatu přednášky.

Po roce studia na Pensylvánské univerzitě jsem na podzim roku 1951 přešel na Kolumbijskou univerzitu, kde jsem studoval u slavného francouzského lingvisty Andrého Martineta. Na jaře roku 1952 jsem byl povolán k vojenské službě a teprve na podzim roku 1954 jsem se mohl vrátit na Pensylvánskou univerzitu.

Ihned jsem začal navštěvovat kurzy litevštiny, polštiny a staroslověnštiny u prof. A. Salise. V letech 1954–55 navštěvovali kurz litevštiny čtyři studenti; jedním z nich byl můj dobrý přítel Samuel Levin, dnes dobře známý profesor anglické lingvistiky v New Yorku. V těchto akademických letech jsme se se S. Levinem, Kostasem Ostrauskasem (někdy také s Vincasem Maciūnasem) často scházeli kolem třetí hodiny odpoledne v předsálí knihovny Pensylvánské univerzity a povídali si. Naše trojice, tj. S. Levin, K. Ostrauskas a já, si říkala Klub litevských vlastenců a jejím heslem bylo: „Chicago dnes — svět zítra“.

Naše učebnice litevštiny byla napsána výhradně litevsky a používali jsme ji především při učení paradigmat, protože podrobná učebnice litevštiny v angličtině neexistovala. Myslím, že učebnici napsal kněz J. Starkus, ale nejsem si jistý, protože nevím, kde ta učebnice nyní je.

Prof. A. Salys chápal obtíže, které litevská gramatika představovala pro anglicky mluvící studenty, a proto nám při cvičeních většinu gramatických jevů překládal. Myslím, že jsme si zde všichni osvojili dobré základy litevské gramatiky, ačkoli prof. A. Salys nevěnoval pozornost mluvenému jazyku. Naše písemné práce opravoval rychle a pečlivě a jako by se nikdy neunavil, upozorňoval na naše základní chyby. Tehdy jsme četli rozmnožované litevské texty, z nichž část nakonec vyšla jako druhý svazek prof. A. Senna „Handbuch der litauischen Sprache“ (Heidelberg,

45

1957). Z přetisku této knihy namluvil K. Ostrauskas na můj magnetofon „Piršlybos“ od Lazdynų Pelėdy a já je pak mnohokrát soustředěně poslouchal ve snaze osvojit si hovorový jazyk. S. Levin si z tohoto kurzu obzvlášť dobře pamatuje rčení „Aklam kelio neparodysi“ (nyní A. Senno Handbuch II, 19) a kdykoli se se S. Levinem setkám, toto rčení mi opakuje. Obávám se, zda si nemyslí, že se toto přísloví vztahuje na mě. (Samuela Levina, odborníka na anglickou lingvistiku, nelze zaměňovat s baltistou Julesem Levinem.)

Kurzy staroslověnštiny a polštiny vyučoval prof. A. Salys stejně metodicky a pečlivě jako ostatní kurzy, při výuce se však řídil americkými zvyklostmi a dovoloval studentům kdykoli ho přerušit otázkami. Jeden student se ho jednou zeptal, jak se naučil polsky. A. Salys odpověděl, že posloucháním rozhlasového vysílání, když ještě žil v Litvě.

Prof. A. Salise jsem viděl ve špatné náladě jen jednou, když ho policista pokutoval za nesprávné parkování — v celém bloku dostal pokutu pouze on, přestože i ostatní auta stála na zakázaném místě.

Původně měl být vedoucím mé disertace prof. A. Salys, ale kvůli jakýmsi administrativním problémům bylo rozhodnuto, že mým vedoucím bude prof. A. Sennas. Často jsem chodil za prof. A. Salisem pro radu a jak A. Sennas, tak A. Salys se účastnili mých závěrečných doktorských zkoušek. Dokážete si představit mé rozpaky, když se objevil problém litevského slova kùnigas. Prof. A. Sennas tvrdil, že v tomto slově po druhé samohlásce nikdy nebyl nosový prvek, tj. že nikdy neexistovalo *kuningas ani nic podobného, zatímco A. Salys zastával opačný názor. Během zkoušky se mě zeptali na můj názor. Nechtěl jsem se přiklonit ani na jednu stranu, a tak jsem odpověděl, že lze uvést argumenty ve prospěch obou názorů.

V roce 1956 jsem po získání doktorátu odjel pracovat na University of Kentucky v Lexingtonu (Lexinton). I poté, co jsem opustil Pensylvánii, jsem zůstával v kontaktu s prof. A. Salisem. Nyní mi navrhl, abych s jeho pomocí přeložil do angličtiny J. Endzelynovo „Baltų valodu skaņas un formas“. Profesor se domníval, že bychom mohli doplnit některá litevská paradigmata, a kniha by se tak hodila také pro kurz litevštiny, kterému chyběla učebnice v angličtině. Našel pro mě litevský překlad „Baltų kalbų garsai ir formos“, původně připravený pod vedením Jonase Kazlauskase, a já jsem se do projektu pustil. A. Salys od této práce nakonec odstoupil a dokončil jsem ji s pomocí lotyšského lingvisty Benjamina Jēgerse. Práce trvala dlouho a nakonec vyšla v roce 1971 pod názvem „Jānis Endzelīns’ Comparative Phonology and Morphology of the Baltic Languages“ (The Hague, Paris: Mouton).

Prof. A. Salysovi jsem pravidelně psal a mohl jsem se s ním poměrně často vídat, zvláště poté, co jsem se vrátil do Pensylvánie a učil nejprve na Lafayette College v Eastonu (Ist one) a později na Pensylvánské státní univerzitě (The Pennsylvania State University), kde působím dodnes. Radil mi a půjčoval knihy ze své osobní knihovny, když jsem psal článek „Lithuanian“ (s. 287–300) do knihy „Current Trends in Linguistics“ (1963), kterou editoval Thomas A. Sebeok (The Hague: Mouton). V té době nikdo z nás nevěděl, co označuje iniciála A. u jména Sabaliauskas. Prof. A. Salys říkal, že by to mohl být Albinas. Tak náš dobrý přítel

46

Algirdas Sabaliauskas se v tomto článku stal Albinas.

Při prohlížení papírových složek jsem zjistil, že mám asi tucet dopisů prof. A. Salise, napsaných od roku 1966 do 27. března 1972. Vždy měl zájem, pokud to bylo možné, pomáhat litevským lingvistům cestovat. V dopise z 30. prosince 1966 napsal: „Ani Kazlauskas, ani Mažiulis nemohou ‚vystrčit nos‘ do zahraničí [...] Jen mi připadá podivné, že rektor Kubilius při slavnostním zahájení akademického roku na Vilniuské univerzitě [...] uvedl jako skutečnost, že Kazlauskas a Mažiulis jedou do USA a Francie. Zdá se, že rektor zde taktizoval. Nemaje souhlas Moskvy, všechno veřejně oznámil a rozhlásil, aby pak bylo Moskvě nepříjemné je nepustit. A kdyby je nepustili, znovu by to ukázalo moskevskou hloupou umíněnost a nedůvěru dokonce i vůči oficiálním členům strany (Kazlauskas i Mažiulis jsou členy strany a vstoupili do ní nejspíš kvůli kariéře). Pokud je přesto nepustí, bude se o tom ve Vilniusu hodně mluvit a budou nadávat na ‚Rusáky‘.“

Měl bych zde dodat, že ani prof. A. Salys, ani já jsme si nemysleli, že být členem strany je něco zavrženíhodného. Zdálo se nám, že je prostě životním faktem, že kdokoli, kdo chce v Sovětském svazu udržovat živou litevskou kulturu, má větší šanci to dělat jako člen strany. Vzpomínám si, že jsem se v sedmdesátých letech pokoušel některé své litevské přátele přimět, aby vstoupili do strany. Na druhou stranu si nemyslete, že jsem někdy byl komunista nebo souhlasil s komunistickými názory. Domnívám se, že mě mnozí kolegové na Pensylvánské státní univerzitě považují za krajně konzervativního.

Ve dnech 5.–6. dubna 1968 se na Pensylvánské státní univerzitě konala konference o baltské lingvistice, vůbec první na severoamerickém kontinentu. Pozval jsem mnoho významných přednášejících: Antanase Klimase, Leonarda Dambrūnase, Gordona B. Forda, Erica P. Hampa, B. Jēgerse, Alfreda Senna, Calverta Watkinse, Warrena Cowgilla, Valdise Zepsa, Henninga Andersena, Jamese W. Marchanda, Josepha Leliho, Davida Robinsona, Jonase Kazlauskase, Vytautase Mažiulise a Antanase Salise. Všichni pozvaní přijeli, s výjimkou D. Robinsona (který v té době nebyl v USA) a J. Kazlauskase a V. Mažiulise, kteří nedostali povolení k cestě do Spojených států amerických. A. Salys přednesl referát „Několik poznámek k vývoji litevských nářečí“, ale bohužel jej neposkytl k publikaci, a proto není v knize „Baltic Linguistics“ (University Park and London, The Pensylvania State University Press, 1970), knize věnované Alfredu Sennovi, kterého jsme v předmluvě nazvali nestorem baltistiky ve Spojených státech amerických. Na druhou stranu jsme však byli rádi, že jsme zde mohli otisknout článek J. Kazlauskase „O balto-slovanském dativu plurálu a duálu“ („On the Balto-Slavic Dative Plural and Dual“, s. 87–91). Do knihy bylo zařazeno také několik dalších článků, které na konferenci nezazněly. Později nás potěšila velmi příznivá recenze V. Mažiulise.

Všiml jsem si, že dopisy, které mi prof. A. Salys psal rukou, byly v litevštině, zatímco ty psané na stroji byly v angličtině. Lze to vysvětlit tím, že sekretářka katedry na Pensylvánské univerzitě psala na stroji jeho anglické dopisy, kdežto litevské ne. Před mou první cestou do Litvy mi napsal anglicky (2. srpna 1968): „Myslím, že se setkáte s mnoha mými bývalými kolegy a studenty, například s J. Balčikonisem, J. Kruopou, K. Ulvydasem, J. Senkusem a mnoha dalšími. Vyřiďte jim mé pozdravy. Vyřiďte mé pozdravy také řediteli Ústavu

47

K. Korsakovi“.

Napsal jsem A. Salisovi o knize J. Kazlauskase a on mi odpověděl v dopise z 9. srpna 1968 (anglicky): „Kazlauskasova kniha je velmi zajímavá a podnětná. Plně souhlasím s jeho výzkumnou metodikou: prvním úkolem filologa musí být vysvětlovat formy na základě vnitřního vývoje jazyka a teprve potom vyvozovat závěry týkající se baltských, případně indoevropských jazyků.

Název knihy je však zavádějící a nesprávný. Měl by znít „Otázky historické gramatiky litevského jazyka“ nebo, jak by řekli korespondenti, „Beiträge...“ Ve skutečnosti jde o disertaci k získání doktorátu z filologie. Obhájil ji letos na jaře a v Sovětském svazu má doktorská disertace velký význam pro platové ohodnocení. Zavádějící název je ve skutečnosti působivější než „Otázky“ a možná byl pro kariéru J. Kazlauskase důležitější“.

Poslal jsem prof. A. Salisovi kopii poměrně negramotného dopisu z 10. března 1970. Tento dopis zaslal L. Bažanovas tehdejšímu prorektorovi Pensylvánské státní univerzity, profesoru Paulu Althouseovi. Stálo v něm: „Vzhledem k akademickému vytížení (академической загруженностью) nebude profesor Vilniuské státní univerzity Jonas Kozlauskas (sic!) moci v blízké budoucnosti přijet na Pensylvánskou státní univerzitu přednášet kurz litevského jazyka. S úctou L. Bažanovas, vedoucí odboru zahraničních vztahů Ministerstva vyššího a středního odborného školství Litevské SSR“.

Když profesor A. Salys obdržel kopii tohoto dopisu, napsal v dopise z 30. března 1970: „Závěr: rektorovi Kubiliusovi se nepodařilo prorazit moskevskou ‚ocelovou‘ oponu. A samozřejmě hlavou zeď neprorazíš. Jen dobře, že Moskva konečně odpověděla. Výraz в ближайшем (!) будущем jako by dovoloval usuzovat, že později by se snad něco mohlo podařit. Anebo se vás tak jen snaží utěšit ve vašem zklamání.“

V dopise z 10. dubna 1970 A. Salys napsal: „Nedělejte si starosti kvůli Bažanovovu dopisu. Můžete si ho vzít a odvézt Kazlauskasovi, aby si ho ukázal (samotný originál!). Teď můžete také velmi litovat, že vám Bažanovas oznámil, že Kazlauskas je ve Vilniusu tak ‚zavalen‘ prací. Poraďte mu, aby si chránil zdraví a nepřepracovával se, protože dobrých lingvistů je přece tak málo“.

Prof. A. Salys mi pomohl připravit se na mou první návštěvu Litvy v roce 1968 a později mě v dopise z 1. června 1970 požádal, abych prof. K. Korsakovi přivezl několik nelegálních knih. Tehdy jsem byl nováčkem, který neměl zkušenosti se sovětskou celnicí, a měl jsem velké obavy, ale protože jsem byl žákem prof. A. Salise, cítil jsem povinnost to udělat. Vstrčil jsem tedy tyto knihy do kufříku pod několik anglických knih. Když letadlo přistálo na letišti Šeremetěvo, zachvátila mě skutečná panika, když celník při prohlídce mého kufru vzal litevské knihy a prohlížel si je. Zdá se mi, že si myslel, že jsou ty knihy anglické, protože používaly latinské písmo. Potom se mi podíval přímo do očí a zeptal se: „Есть у вас книги на русском языке?“ Mohl jsem po pravdě odpovědět: „У меня нет никаких книг на русском языке“. Později jsem si zcela zvykl převážet nelegální litevské knihy do Sovětského svazu a připadalo mi, že alespoň trochu pokračuji v tradici někdejších litevských pašeráků knih. Prof. A. Salys mi také dal, abych přivezl synovi svého příbuzného hračkový model amerického vojenského letadla (Sabre Jet airplane). I kvůli tomu jsem měl obavy, neboť jsem si myslel, že i pohled na takovou hračku by mohl znepokojit sovětské celníky. Nakonec jsem se odhodlal ke kompromisu-

48

…směrem dolů, přičemž sundal emblém amerického námořnictva, který dokazoval, že hračka je skutečně modelem vojenského letadla.

Později jsem bez potíží propašoval přes sovětskou celnici několik svazků sebraných spisů samotného prof. A. Salise. K této ušlechtilé práci jsem verboval i svou dceru Roxanu. V roce 1986 ani ona, ani sovětský celník, který kontroloval její zavazadla, netušili, kde byl vydán III. díl A. Salise „Spisů“, ačkoli i na obálce bylo jasně uvedeno Roma. Naštěstí ani Roxana, ani celník nebyli velcí polygloti, a po rozhovoru v lámané angličtině jí dovolili vzít si knihu s sebou a konečně ji dopravit do Vilniusu.

V dopise z 1. června 1970, o němž byla řeč, prof. A. Salys také napsal: „Je mi dokonce nepříjemné zatěžovat Vás tím balíkem. Ale možná Vám budu moci něco přivézt, až někdy znovu navštívím Litvu (asi za pár let).“

Prof. A. Salys se zmínil, že obdržel, byť s poměrně velkým zpožděním, pozvání na konferenci baltistů, která se měla konat ve Vilniusu v roce 1970. Domníval se, že je sekretářka katedry někam založila. Napsal, že ho na tutéž konferenci zve prof. J. Kazlauskas. Byl jsem požádán, abych mu velmi poděkoval. Prof. A. Salys si však nemohl dovolit létat každý rok do Litvy. Psal, že bude muset počkat a našetřit si na cestu později. Brzy mi prý napíše o všech záležitostech. Také mě požádal, abych jim (rodině Kazlauských) vyřídil srdečné pozdravy: oba jsou tak milí, skromní a srdeční. Kdyby se mi podařilo nějakým způsobem pozvat je do Ameriky, napsal, řekněte jim, že u nás budou vítanými hosty. Dále napsal, že K. Korsakas řídí svůj institut „pevnou rukou“. „Budete-li něco potřebovat, obraťte se přímo na něj.“

Po prof. J. Kazlausko mirties aš gavau laišką (1970. XII. 28), kuriame prof. A. Salys rašė: ”Kazlausko laidotuvių kalbėtojų sąrašas ypatingas[...] Nebuvo rektoriaus Kubiliaus nei Korsako, taip pat nė vieno ruso, kur dirba lituanistikos srityje (o jų juk yra keletas) [..] Juk ir apskritai Kazlausko mirtis norėta negirdomis praleisti. Tik, matyti, kaip gandai ėmė plisti, nebegalėjo tylėti, ir ”Tiesa” XII. 4. paskelbė tą sufabrikuotą mirties versiją. Taigi, tylėjo ištisus du mėnesius”.

Prof. A. Salysovi jsem poslal nekrolog, který jsem napsal pro časopis „General Linguistics“. Napsal mi k němu: „Nemyslím si, že je Váš nekrologický článek uspokojivý. Vzniká dojem, že věříte verzi smrti zveřejněné v ‚Tiesě‘. To by nahrávalo sovětským záměrům. Řekli by, že Američané přijímají oficiální verzi smrti jako pravdu, zatímco pouze ‚buržoazní nacionalisté‘ šíří pomluvy a výmysly.“

V pozdějším dopise z 11. března 1972 mi děkoval za slovník „Lithuanian-English Glossary of Linguistic Terminology“ (Dept. of Slavic Languages, The Pennsylvania State University, 1971), který jsme připravili prof. A. Klimas a já. Prof. A. Salys v něm našel řadu chyb, mimo jiné i chybný výklad slova priedzukis („osoba žijící blízko oblasti dzukského nářečí“). Vysvětlil, že to neznamená člověka žijícího poblíž Dzúků, ale místo ležící poblíž nich.

Prof. A. Salise jsem navštívil asi týden před jeho smrtí v nemocnici Pensylvánské univerzity. Tehdy jsem s sebou přinesl celý balík dopisů, které jsem nedávno dostal od různých litevských jazykovědců — A. Sabaliauskase, Z. Zinkevičiuse, V. Mažiulise, J. Palionise, S. Karaliūnase a mnoha dalších. Četl

49

všechny tyto dopisy se zájmem, ale viděl jsem, že se unavuje a chce si odpočinout, a proto jsem se nezdržel dlouho. Ztráta vlasti pro něj byla těžká, nikdy si však nestěžoval. Tehdy jsem nabyl dojmu, že cítil blížící se smrt, ale se svým životem byl spokojen. Jako učitel, vědec, autor a pracovník litevské kultury toho dokázal vykonat tolik.

Z angličtiny přeložil

A. Sabaliauskas

50