V gramatikách připravených ústavem. Sporná se zdá myšlenka, že v zobecněných tvrzeních a ve výrocích takzvaných „věčných pravd“ není vypouštěno sponové je, například: člověk je smrtelný (212). Věty tohoto typu bez spony, představující indoevropské nominální věty, se v litevštině odedávna a hojně užívají (dub horký strom; člověk smrtelný atd.). Nová a zajímavá je kapitola o shodě (229–235), která popisuje mnohé případy shody specifické pro litevštinu.

V poslední kapitole knihy o slovosledu (236–247) je odhalen význam aktuálního členění věty pro volbu různých modelů slovosledu, vztah těchto modelů k různým konstrukcím v angličtině a mnoho dalších důležitých záležitostí této oblasti, které dosud nebyly v kurzech gramatiky tohoto typu soustavně probírány.

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že kniha Terjeho Mathiassena přináší soustavný, stručný a systematický popis gramatického systému litevštiny, který bude užitečný nejen těm, kdo studují litevštinu, ale i autorům budoucích gramatických prací.

Vytautas Ambrazas

„LINGUISTICA BALTICA“ ČTVRTÝ SVAZEK

Právě bereme do rukou již čtvrtý svazek mezinárodního baltistického časopisu „Linguistica Baltica“, který začal vycházet v Polsku v roce 1992. Tento svazek je výjimečný: je věnován připomenutí stého výročí narození významného indoevropeisty a baltisty J. Kurylowicze.

V úvodu po krátké předmluvě W. Smoczyński (s. XI–XXV), iniciátor a redaktor tohoto vynikajícího baltistického časopisu, přibližuje život a vědeckou činnost svého učitele J. Kurylowicze. Poté se o své vzpomínky na J. Kurylowicze dělí W. Skałmowski (s. XXVII–XXXII), S. Urbańczyk (s. XXXII–XXXVII) a F. Sławski (s. XXXIX–XL). Biografickou část uzavírá podrobná bibliografie baltistických a slavistických prací J. Kurylowicze, kterou sestavil W. Smoczyński (s. XLI–XLIX).

Následuje 36 článků napsaných v angličtině, němčině, francouzštině, italštině a ruštině, věnovaných různým otázkám baltistiky, slavistiky a některé také indoevropeistiky. V tomto svazku „Linguistica Baltica“ (stejně jako v ostatních) nás těší jména litevských jazykovědců. Především je třeba zmínit článek Z. Zinkevičiuse (s. 83–91), v němž se na základě analýzy rukopisných textů zapsaných před vydáním Katechismu M. Mažvydase vyslovuje hypotéza, že litevské písemné památky mohly existovat již za Mindaugovy doby. S. Karaliūnas (s. 135–140) předkládá původní etymologii slova amžiaus. Zesnulý V. Grinaveckis (s. 145–148) spojil slovo kanka „jedle“, vyskytující se v žemaitském nářečí, s lotyšským kuõks „strom“.

256

(viz také Kalbotyra 44(1), 1995, 89–90). B. S t u n d ž i a (s. 75–82) zkoumá přízvukování litevských předponových sloves. Baltisticky zaměřené jsou také některé články zahraničních autorů. J. D. R a n g e (s. 93–102) pojednává o užívání alativu a adesivu v textech 16. století. Je třeba poznamenat, že vydává a zkoumá překlad Bible J. Bretkūnase: již vyšlo několik obsáhlých svazků a za tuto práci mu byla při návštěvě Litvy v roce 1997 udělena cena M. Mažvydy. G. M i c h e l i n i (s. 103–111) pokračuje v analýze díla S. Vaišnora „Margarita theologica“¹ a zkoumá překlad latinské slovesné fráze. R. L ü h r (s. 119–130) píše o tázacích částicích ve starých litevských textech. E. S t a n k i e w i c z (s. 61–73) pojednává o některých aspektech působení F. de Saussurova zákona. F. K o r t l a n d t (s. 141–143) se domnívá, že z historického hlediska jsou přípony -auti a -uoti variantami jedné přípony. G. T. R i k o v (s. 131–134) spojuje litevské galėti se slovanským *golemb „velký, široký, vysoký“. W. W i t k o w s k i (s. 149–151) přináší poznámky k několika baltismům v běloruštině, které uvádí slovník J. Laučiūtė¹. W. M a ń c z a k (s. 113–117) na základě analogií z románských jazyků hájí hypotézu, kterou již vyslovil J. Kazlauskas²: litevský tvar kondicionálu -čia vznikl z -čiau. Zdá se však, že doklady ze starých litevských textů a nářečí spíše podporují názor, že tvar -čia je starší než -čiau³, ačkoli původ samotného formátu *-tį̯a není dosud zcela jasný.⁴

V některých článcích se pojednává také o širších problémech baltistiky. A. E r h a r t (s. 1–12) se pokouší odpovědět na otázku, zda jsou baltské a anatolské jazyky archaické, či konzervativní. H. B i r n b a u m (s. 13–22) navazuje na myšlenky J. Kuryłowicze a píše o redukovaném a nulovém stupni ablautového střídání v baltských jazycích; T. M a t h i a s s e n (s. 41–53) píše o indoevropštině východobaltských jazyků. E. I. P o l o m é (s. 35–40) podává přehled náboženských termínů baltských jazyků. B. J. D a r d e n (s. 217–223) spojuje s-futurum baltských jazyků se s-aoristem slovanských jazyků.

H. S e l d e s l a c h t s a P. S w i g g a r s (s. 23–33) vyslovují domněnku, že názvy nástrojů v baltských a slovanských jazycích s příponou -to- vznikly z odpovídajících odvozenin s *-tlo- (např. litevské káltas < *koltlo-, slovanské mlatъ „kladivo“ < moltlo-, srov. lat. marculus). Tato hypotéza však přináší značné problémy. Především, jak vysvětlit změnu souhláskové skupiny tl v souhlásku t? Je navíc třeba mít na paměti, že sama slovotvorná kategorie názvů nástrojů není příliš stará; pravděpodobně se začala utvářet až v posledním období existence praindoevropštiny, nebo dokonce až po jejím rozpadu. Vždyť přípona názvů nástrojů *-tlo-/-tro- je pouhou variantou přípony názvů činitelů *-tel-/-ter-.⁵ Není tedy divu, že od téhož slovesa se v některých jazycích vytvořil název nástroje s příponou *-tlo-, v jiných pak s adjektivní příponou *-to- (srov. slovanské mlatъ a lat. marculus). V baltských jazycích se k tvoření názvů nástrojů užívaly i další adjektivní přípony: *-lo-, *-no-, *-ro-, *-uo-.⁶ Nebylo by tedy jednodušší i nadále odvozovat baltskou příponu -tas z indoevropského *-to-?

Dokonce 4 články se zabývají vztahy mezi baltskými a finskými jazyky. R.-P. R i t t e r

257

(s. 193–198) se na základě analýzy baltismů ve finštině pokouší odpovědět na otázku, kdy začaly kontakty mezi baltskými a finskými jazyky. T. K. Nilsson (s. 199–207) hledá v baltsko-finských jazycích příslovce typu litevského laukan, zatímco K. Liukkonen (s. 209–210) hledá ekvivalenty konstrukce jo būta. L. Vaba (s. 211–216) pojednává o názvech květin baltského původu ve slovnících estonštiny ze 17. století.

3 články jsou věnovány lotyštině. A. Holvoet (s. 153–161) zkoumá bezpodměté věty v lotyštině. R. Derksen (s. 163–168) zkoumá původ lotyšských přízvuků. Zesnulý V. J. Zeps (s. 169–172) psal o některých zvláštnostech latgalského nářečí.

2 články zkoumají vztahy mezi pruským a německým jazykem. W. Smoczyński (s. 173–184) se domnívá, že některé pruské tvary mohly být vytvořeny podle německého vzoru (srov. např. pr. akuz. lab­bas a něm. nom.-akuz. Gutes). Lze jen dodat, že o značném vlivu němčiny na systém jmenných slovních druhů v pruštině hovoří také A. Rosinas ve své nové monografii.¹ F. Hinze (s. 185–192) srovnává pruské odvozeniny označující ptáky s jejich německými ekvivalenty.

E. P. Hamp (s. 277–278), když píše o albánském perēndi „císař, pán“, zmiňuje také původ jména baltského boha Perkūnas. Baltisty by mohl zajímat také článek F. Baderové (s. 265–276) o latinském sōl, příbuzném s litevským sáulē. Zbývajících 6 článků je věnováno slavistice.

Svazek uzavírá recenze knihy „Die baltischen Sprachen. Eine Einführung“ (Leipzig-Berlin-München: Langenscheidt, Verlag Enzyklopädie, 1994)² od R. Eckerta, E.-J. Butkevičiūtė a F. Hinzeho, kterou napsal J. D. Range (s. 279–283), podrobná bibliografie baltistických prací z roku 1994, sestavená P. Wójcikem a spolupracovníky (s. 287–313), seznam publikací, které redakce „Linguistica Baltica“ obdržela v roce 1995 (s. 315–318), a index slov připravený W. Sowou a M. Grzelakem (s. 319–328).

Jak ukazuje tento stručný přehled jednoho svazku, „Linguistica Baltica“ se vedle časopisu „Baltistica“, založeného J. Kazlauskasem, stává jedním z nejvýznamnějších baltistických časopisů, který kolem sebe sdružuje lingvisty z různých zemí píšící o baltských jazycích. Budeme netrpělivě očekávat další svazky tohoto časopisu, vynikající jak svým obsahem, tak i vzhledem.

Na závěr je třeba připomenout, že v témže roce 1995, kdy se připravoval recenzovaný svazek „Linguistica Baltica“, vznikl v Itálii díky dvěma mladým a energickým baltistům P. U. Dinimu a N. Michailovovi další nový baltistický časopis „Res Balticae“³; vyšel VI. svazek dříve založeného časopisu „Ponto Baltica“. Kromě toho uspořádal v roce 1995 vedle VII. baltistického kongresu konaného v Rize rozsáhlou mezinárodní konferenci baltistů¹ významný indoevropeista a baltista A. Bammesberger v Eichstättu v jižním Německu. Hlas baltistů se tedy začíná ozývat stále hlasitěji po celém světě; doufejme, že bude stále zvučnější a pevnější.

Saulius Ambrazas

258