LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XL (1998)

Vilija LAZAUSKAITĖ

Lietuvių kalbos institutas, Vilnius

K UVÁDĚNÍ DIALEKTISMŮ V „SLOVNÍKU SOUČASNÉ LITEVŠTINY“

Při zkoumání problémů normování spisovné slovní zásoby se někdy zmiňují také nedostatky ve výkladu významů nářečních slov ve „Slovníku současné litevštiny“. Ve všech třech vydáních slovníku se liší zásady výběru a uvádění dialektismů (Morkūnas 1997: 43); mnohé nářeční významy lze ve spisovném jazyce považovat za knižní (Klimavičius 1997: 22). Aby bylo možné podrobněji pojednat o způsobech výkladu významů dialektismů a souvisejících problémech, vycházeli jsme z jejich úplného seznamu ve DŽ₃¹.

Významy nářečních slov se ve DŽ₃ uvádějí podle způsobů výkladu významů slov popsaných v Úvodu třetího vydání „Slovníku současné litevštiny“ (s. XII–XIII): odkazového, definičního – popisného a synonymického.

Při výkladu významů dialektismů odkazovým způsobem se používá pouze odkaz žr. Tím se „užší, nářeční, zastaralá, přejatá a jiná podobná slova nebo slovotvorné varianty odkazují k slovům užívanějším ve spisovném jazyce“ (DŽ₃ XII). Ve skutečnosti tato zásada platí bez výjimky při výkladu významů sloves – nářeční slovo se zpravidla odkazuje ke slovu spisovného jazyka, např. kvãštelėti, ~ja, ~jo vak. žr. k v a i š t e l ė t i, stẽlgtis, ~iasi –ėsi žem. žr. s t e n g-t i s, 2 sukirpti, ~sta, ~o tarm. žr. s u g i ž t i atd. Analýza uvádění významů podstatných a přídavných jmen ukazuje, že v některých případech se používá odkaz žr., v jiných nikoli, např. spãras (4) 2. ryt., žem. žr. s p y r y s a srov. spandà (4), spánda (1) ryt., dz. ‘podpěra, vzpěra’; senagalys (3^b, 3^b) tarm. žr. d e l č i a, slidūkas (2) vak. žr. k a z l ė k a s a srov. gydūolė (2) dz. ‘léčivá bylina’, spúrgas (3) 3. ryt. ‘třáseň’ atd.

Někdy se odkaz žr. nepoužívá, přestože se významy slov neshodují, např. káltuvas (3^a) ryt. ‘cep’. Srov. významy slov uvedené v akademickém „Slovníku litevštiny“ a ve třetím vydání „Slovníku současné litevštiny“:

¹ Do slovníku spisovného jazyka by se podle navrhovaných kritérií výběru dialektismů dostala pouze méně než polovina nářečních slov uvedených v DŽ₃ (podrobněji viz Lazauskaitė 1997: 14; 1998: 21).

233

kūltuvas (3^a) 1. ‘starodávný nástroj na mlácení obilí (cep přivázaný k tyči); cep’ 2. ‘dřevěné zařízení k vymlacování klasů obilí’ 3. ‘hlavice cepu’ LKŽ VI 859

spragilas (3^b) 1. etnogr. ‘nástroj na mlácení obilí – cep přivázaný k násadě’ 2. ryt. ‘hlavice tohoto nástroje’ 3. ‘podélná tyč bubnu mlátičky’ DŽ₃ 725

Porovnáním významů zaznamenaných ve slovnících se ukazuje, že sémantické pole probíraných slov se ve dvou významech liší. Ve slovníku spisovného jazyka je třeba uvádět pouze ustálené významy slov, proto je nejprve třeba zohlednit rozšířenost významů ve spisovném jazyce a nářečích. V takovém případě jsou možné dva způsoby, jak uvést slovo kūltuvas. Jestliže má být slovo kūltuvas do slovníku spisovného jazyka zařazeno pouze s významy shodnými s významy slova spragilas: kūltuvas (3^a) 1. viz s p r a g i l a s 1, 2. vých. viz s p r a g i l a s 2. S ohledem na odkazy uvedené u probíraných slov v DŽ₃ je možný i takový způsob výkladu: kūltuvas (3^a) vých. ‘hlavice cepu’. V tomto druhém případě se dodržuje princip systematičnosti, srov. kermušė (3^b) nář. ‘hlavice cepu’, spragilinė (2) 2. vých. ‘hlavice cepu’.

Při uvádění nářečních slov by se odkaz viz neměl používat, pokud je jedna nářeční podoba odkazována na jinou, např. škūlas, ~à (4) žem. viz b a u ž a s, škūlis, ~ė dkt. (2) žem. viz b a u ž i s a srov. baužas, ~à (4) vých. 1. ‘bezrohý’, 2. ‘plešatý’. Takové uvedení ukazuje, že DŽ₃ má u těchto slov stejné významy. Srov. také uvedené významy slova škūlas, ~à v akademickém „Lietuvių kalbos žodynas“: 1. ‘baužas, bezrohý’, 2. ‘hladký’, 3. ‘ostříhaný velmi nakrátko, téměř dohola’, 4. ‘s rovnými okraji, bez výčnělků’ (LKŽ XIV 991). Při výkladu žemaitského slova šmùlas, ~à (4) se uvádí pouze první význam slova baužas, ~à. Je tedy třeba řídit se principem systematičnosti – vybrat nejčastěji užívané významy slov a vykládat je analogicky. Je sporné, zda je popsaný způsob výkladu významů vhodný pro slovník spisovného jazyka také v případech, kdy se odkazuje na nářeční slovo stejného kořene, např. náudas (1) vých. viz 2 n a u d a a srov. 2 náuda b. (1) záp., dz. iron. ‘dobrý, chvályhodný člověk’. Je otázkou, zda do slovníku spisovného jazyka vůbec zařazovat první nářeční podobu – substantivum commune s koncovkou ~as, které se užívá méně často. Těchto nářečních slov jmenného původu s koncovkou ~as uvádí DŽ₃ pouze několik, zatímco podob s koncovkou ~a je více než deset. Od odkazu viz je třeba upustit tehdy, když je slovo, na něž se nářeční výraz odkazuje, v spisovném jazyce široce užíváno, např. drabà (4), drabnà (4) nář. viz š l a p d r i b a, kūlis (2) žem. viz a k m u o, lytùs (3) nář. viz l i e t u s, siaustuvė (3^b) 2. žem. viz v y s t y k l a s atd. DŽ₃ skutečně v podobných případech často odkaz viz nepoužívá, např. atarà (3^b) žem. ‘skerslysve’, birulỹs (3^b) dz. ‘trupinys’, dvarystà (2) nář.

234

‘nevolnictví’, 1 skarinis (2) dz., vých. ‘ručník’, staibis (1) žem. ‘lýtko’ aj. Ve slovníku by bezpochyby neměly být takzvané dvojité odkazy, např. pėrlaidas (1) žem. 2. viz į šautys, išautys (3ª) viz pertraukas aj.

Analýza významů nářečních slov v DŽ₃ ukazuje, že v některých případech je odkaz viz nezbytný. Především se zkratka viz užívá při výkladu významu nářečního slova, pokud se odkazuje na spisovné slovo téhož kořene (v tomto případě jde o slovotvorné varianty), např. krūvinė (2) dz. viz kruvinoji, nešliava (1) žem. viz nešulys, pažinė (3ᵇ) žem. viz pažintis, pleiškas (2) záp. viz pleištas, ponýbė (1) 2. nář. viz ponija, sparus, ~i (4) nář. viz spartus, šeimynietis, ~ė dkt. (2) vých. viz šeiminykštis aj. Odkaz viz je nezbytný, když se odkazované spisovné slovo užívá zřídka a vyžaduje podrobnější výklad (nejčastěji jde o názvy rostlin, živočichů, nástrojů, nemocí aj.), např. bamblys (4) záp. viz tranas, blusinės mn. (2) žem. viz tymai, bruišė (2) nář. viz kuoja, kertėklė (2), kertėklis (2) žem. viz vėdega, šarkakojis (2) nář. 1. viz pentinius, 2. viz pataisas, 1 trilapis (2) vých. viz pupalaiškis aj. Je to odůvodněné rovněž v případech, kdy je vysvětlující slovo považováno za etnografismus, např. plūktuvė (3ᵇ) nář. viz bruk­tuvė, spāras (4) 1. záp., žem. viz gegnė, žiūbčius (2) vých. viz žibikas aj. Označení viz je vhodné zejména tehdy, když má spisovné slovo, na něž se odkazuje, několik významů, zatímco nářeční slovo se užívá, nebo má být do slovníku zařazeno, pouze v některém z nich, např. kasninkas (2) nář. viz kaspinas 1, mėdė (2) žem. viz miškas 1, nešėnė (2) nář. 1. viz apdaras 1, pādis (2) žem. viz padėlys 4, raugienė (2) vých. viz raugalas 4, slanktas (2) vých. viz sloga 1 aj.

Samostatně je třeba pojednat o vztahu synonymního výkladu významů, který, jak ukazuje analýza nářečních slov v DŽ₃, není vždy jasný, např. duonkepė (3ª) 2. vých. viz duonkubilis, minkytuvis (1) žem. ‘duonkubilis’ a srov. dūonkubilis (1) ‘káď na zadělávání chleba, minkytuvis’ apod. Při výkladu významu slova je někdy třeba zvážit, který z uvedených způsobů je vhodnější. Nemělo by být pochyb o tom, že odkazový výklad významů se používá tehdy, když se nářeční výraz odkazuje na běžnější, více ustálené spisovné slovo; synonymní výklad pak tehdy, když se nářeční výraz definuje jinými spisovnými slovy téhož nebo podobného významu, např. ištekūolė (2) vých. 2. viz nuotaka 1 a srov. mōčia (1) vých. familiárně ‘matka’, mōtė (1) 2. nář. ‘matka’; kačiulti, ~a, ~o žem. 1. viz kutenti a srov. glamžuoti, ~ūoja, ~āvo 2. žem. ‘mazlit se, objímat’ aj.

Nejčastěji se významy nářečních slov v DŽ₃ vykládají definičním způsobem – popisně nebo synonymicky. Vyskytuje se mnoho případů, kdy je význam definován slovy téhož kořene, jsou uvedeny slovotvorné významy slov a navíc je vysvětlen slovy spisovného jazyka a nářečí se stejným nebo podobným významem. Oba uvedené způsoby výkladu významu je proto třeba pojednat společně, neboť při uvádění nářečních slov synonymický způsob obvykle doplňuje způsob definiční.

235

– popisný, např., beržytė (1) tarm. „les mladých břízek, březový hájek“, ėskà (4) žem. „chuť k jídlu, apetit“, kirtimas (2) 4. tarm. „náruč, náklad“ atd. Avšak i v tomto případě se při vysvětlování významů nářečních slov vedle slov spisovného jazyka užívají také nářeční výrazy, např. avìkas (2) 2. tarm. „jehněda vrby, která se chystá rozkvést, kočička“ a srov. avilė (3^b) žem. „šiška vrby, jívy nebo osiky“, pūpuolė (1) ryt. „pupen větší rostliny“ (nářeční výrazy avilė a pūpuolė je třeba nahradit v spisovném jazyce obvyklými slovy pumpuras a spurgana). Někdy se významy nářečních slov vysvětlují slovy, která se ve spisovném jazyce užívají zřídka a u nichž je ve většině případů nutné uvést označení šnek., např. gvìzdė (2) žem. „lehkomyslná žena, pošetilka“, pliovóti, ~ja, ~jo tarm. „tlachat, žvanit“ atd.

Analýza významů nářečních slov označujících různá jídla v DŽ₃ (podrobněji viz tabulka 1) odhalila odlišný poměr mezi definičním–popisným a synonymickým výkladem, např. bùrgė (2) vak. „špatná polévka, buza; hustá nepovedená kaše“, kliùrkė (2) vak. „špatná polévka, kliurkalas“, skiñkis (2) vak. 2. „špatná polévka“, veršputrė (1) žem. „špatná polévka, buiza“ atd. Z uvedeného materiálu vyplývá, že slova v synonymickém výkladu vyjadřují to, co je řečeno definičním–popisným způsobem, např. miešimas, troškė, nebo význam vysvětlují šířeji, např. kliurkalas, ragaišis. Jak uvádí A. Gudavičius (1997: 34), takový výklad pomocí synonym stírá rozdíly ve významech blízkých sémém a zdůrazňuje pouze jejich společné rysy. To ukazuje, že se ne vždy přihlíží k systémovým vztahům mezi nářečními slovy a jejich významy ani ke struktuře lexikálního systému (Lazauskaitė 1998: 22). Je také třeba poznamenat, že slova použitá v synonymickém výkladu významu obvykle vyžadují podrobnější upřesnění. Někdy taková slova patří k hovorovému jazyku, např. kliurkalas, troškė atd. (viz tabulka 1). Z toho vyplývá, že nářeční slova je třeba definovat co nejjednodušeji, tedy sémanticky a stylisticky neutrálními slovy. Je-li nářeční slovo všeobecně známé a užívané ve spisovném jazyce, měly by být uvedeny také jeho synonyma a mělo by být jasně ukázáno, že nářeční slovo nedefinují.

J. Paulauskas (1974: 47) yra siūlęs tam tikromis trafaretinėmis formulėmis aiškinti atskiras grupes sudarančių žodžių reikšmes, pvz., gyvulių jauniklių pavadinimus. Iš DŽ₃ tarmybių sąrašo analizei parinkti tarminiai veiksmažodžiai, nusakantys kalbėjimą, ir jų galūnės ~a vediniai, žymintys pamatiniu žodžiu pasakyto veiksmo atlikėją. Tiksliau sakant, šio darybos tipo vediniai eina menkinamosios reikšmės veiksmažodinės ypatybės turėtojų pavadinimais ir yra bendrosios giminės (substantivum commune) daiktavardžiai (žr. 2 lentelę).

236

1 lentelė

Významy nářečních slov označujících jídla v DŽS

Nářeční slovo

Označení

Způsoby výkladu významu slova

Definiční–popisný

Synonymický

Slovy spisovného jazyka

Slovy vyžadujícími podrobnější vysvětlení

Slovy spisovného jazyka

Slovy vyžadujícími podrobnější vysvětlení

1

2

3

4

5

6

odvozené (1)

etnogr. dz.

„tvaroh smíchaný se sladkým nebo kyselým mlékem či se smetanou“

burokienė (2)

vých.

‘salát z červené řepy’

suché jídlo (2)

záp.

‘nasucho vařené, dušené brambory,

dušené jídlo’ (=‘dušené brambory’)

slōpė (2)

jih.

‘dušené brambory (obvykle s masem)’

grūdėnė (2)

jih.

‘pokrm z vařených zrn’

kruštienė (2)

nář.

1. ‘ječmenné kroupy’, 2. ‘jejich polévka’

šautas (2)

zem.

„polévka z listí,

listová polévka“

prostý boršč (1)

nář.

„prostý, neupravený boršč“

dělat (=„vylepšovat jídlo přílohou“)

burgė (2)

záp.

„prostá polévka, buza; hustá, nepovedená kaše“

buza (=3. viz pliurza 2)

kliurkė (2)

záp.

„prostá polévka,

kliurkals“ (=hovor. „prostá polévka, nekvalitní nápoj“)

telecí polévka (1)

zem.

‚obyčejný kvas, buiza‘

(=viz buza)

juōdikis (1)

vých.

‚krevní polévka, vařená v kyselém zelí‘

rūgštymas (= ‚kyselá tekutina, kyselost‘)

skiṅkis (2)

záp.

1. ‚slabé pivo, kvas‘, 2. ‚špatná polévka‘

237

1 2 3 4 5 6 misà (4) vých. ‘chlebový nebo jiný kvasný nápoj, kvašení’ (= ‘kyselá tekutina, kyselina’) sālymas (3^b) vých. 1. ‘kaše ze slazené žitné mouky’, 2. ‘slazená voda, kaše (=1. ‘polévka z mouky nebo krup’) miešimas’ (=2. ‘slazená voda’) pāmentalas (3^4b) vých. 1. ‘kaše z žitné mouky, směs na batvinii, kvas na přípravu nápoje’, 2. ‘kyselina připravovaná ze žitné mouky’ putra (=1. ‘polévka z mouky nebo krup’) mentalas (=1. ‘míchání mouky; připravená kaše; slad namočený ve vodě’) kiūkis (2) záp. 2. ‘rozbředlý chléb’ saldabandė (2) záp. ‘sladká, nekvašená placka, 2 banda (=1. ‘bochník’) ragaišis’ (=‘chléb z hrubé pšeničné nebo ječné mouky’) 1 miežainis (2) žem. ‘ječný koláč, ragaišis’ („ – “) 1 miežienis (2) vých. ‘ječný koláč, ragaišis’ („ – “) lāistytinis (1) nář. ‘koláček polévaný ječným sádlem’ pyragaitis (1) nář. 2. ‘vařený knedlík, velký bramborový knedlík’ paliēpsnis (2) vých. ‘bochánek či placka pečená před plamenem v peci’ pārpelis (1) vých. ‘knedlík z mouky nebo brambor’ švilpikas (2) vých. ‘knedlík z mouky nebo brambor připravovaný na sítu či struhadle’ 1 verštinis (2) nář. ‘tlustá bramborová placka’

238

2 lentelė

DŽ₃ nářeční slovesa označující mluvení a jejich odvozeniny na -a

Sloveso | Výklad významu slovesného derivátu | Užité základové slovo | Opakovaný výklad významu základového slova | Užitá synonyma atd. | sniaukróti ~ja, ~jo vých. ‘mluvit nejasně nosem’ | sniaukrà b. (4) vých. ‘ten, kdo sniaukroja’ | švėnauti, ~auja, ~avo nář. ‘pomalu mluvit nesmysly, žvanit’ | švėna b. (1) nář. ‘ten, kdo švėnuoja, | mluví nesmysly’ | varėzgoti, ~ja, ~jo nář. ‘mluvit nesmysly, tlachat’ | varėzgà b. (2) nář. ‘ten, kdo varėzgoja, | tlachal’ | trailinti, ~a, ~o, trailúoti, -úoja, -ávo dz. ‘mluvit nesmysly, tlachat, žvanit’ | tráila b. (1) dz. ‘ten, kdo mluví nesmysly, | tlachal’ | švotróti, ~ja, ~jo vých. ‘žvanit nesmysly, tlachat’ | švótra b. (1), švótrà b. (2) vých. ‘žvanil, tlachal’ | réntuoti, ~auja, ~avo vých., dz. 3. ‘mluvit nesmysly, tlachat’ | 1 rénta (1) vých. 3. b. ‘člověk, který mluví do větru’

Z předloženého materiálu je patrné, že ve slovníku spisovného jazyka je třeba významy co nejvíce formalizovat. Při výkladu významů nářečních slov a jejich derivátů by se ovšem nemělo přecházet pouze na formální rovinu. Pokud jde o deriváty, je třeba upozornit ještě na jednu věc – vztah mezi základovým slovem a derivátem. Například analýza slovesných derivátů v DŽ₃ ukazuje, že jejich výklad významu se odchýlil od výkladu základových slov:

239

Z probraného materiálu vyplývá, že při popisu sémanticky analogických jevů je třeba stanovit vztah mezi slovotvorným významem derivátu uvedeným v definici, definičním – popisným a synonymickým výkladem, jakož i jejich pořadí.²

S problémem výběru významů se často setkáváme při výkladu polysémních nářečních slov. Při rozhodování o tom, jak uvádět slova s více než jedním významem, je třeba řídit se stejnými kritérii výběru nářečních výrazů: rozšířeností v literatuře a slovnících, systémovostí; zvláštní důraz je třeba klást na ustálení významu ve spisovném jazyce a nářečích. Výběr nářečních významů v DŽ₃ těmto kritériím většinou odpovídá, např. róti, ~ja, ~jo dz. ‘stihnout něco dělat společně, stačit’, srov. také významy uvedené v „Lietuvių kalbos žodyne“: 1. ‘stihnout něco dělat společně, stačit’ LKŽ XI 841 (Drsk, Svn, Lš, Lp, Srj, Smn, Mrk; J. Jabl, V. Krėv), 2. ‘mít rád, velmi si přát’ LKŽ XI 841 (Gmž, Sv) a další. Někdy však vyvstávají pochybnosti, proč je nářeční výraz v DŽ₃ vůbec uveden jen s jedním významem, ačkoli materiál akademického slovníku dokládá, že jich má více, např. užmainas (1) nář. ‘zástup’ a srov. významy zaznamenané v akademickém slovníku: 1. ‘výměna, směna’ LKŽ XVII 656 (Sut; MP 203), 2. ‘střídání, náhrada’ LKŽ XVII 656 (NdŽ), 3. viz 1 užvadas 1 LKŽ XVII 656 (DŽ; Prng)³ a další. To platí také o nářečních výrazech, jejichž významy jsou v nářečích rozšířeny stejně, např. tuntuoti, ~úoja, ~ávo vých. ‘chodit bez cíle, poflakovat se, přešlapovat na místě’ a srov. významy uvedené v akademickém slovníku: 1. ‘chodit bez cíle, zahálet, poflakovat se, přešlapovat’ LKŽ XVII 25 (Ds, Lkm, Dbk, Krd, Švd, Sug, Ant, Slk, Lb, Rk, Kzt, Klt, Dglš, NdŽ), 2. ‘pomalu něco dělat, kutit’ LKŽ XVII 25 (Dkšt, Sld, Zr, Vžns, Dgl, Sdk, Ktk, An, Tr, Mlt, Antr, Mlk, Vj, Ktk, Lb, Slk, Lcl, Dglš), 3. ‘pečovat, obhospodařovat’ LKŽ XVII 25 (Ktz, Trgn, Slk)⁴ a další. Někdy není jasný princip výkladu významu nářečního výrazu, např. tùmpis, ~ė podst. (1) nář. ‘tlustý, malý, nešikovný člověk nebo zvíře’ a srov. významy uvedené v akademickém „Lietuvių kalbos žodyne“: 1. ‘neohrabaný kůň’ LKŽ XVII 18 (Užv, LK, DŽ¹), 2. ‘nemehlo, hlupák’ LKŽ XVII 18 (Plt, Žr, DŽ¹)⁵ a další.

Rozlišování a výběr významů jsou ve skutečnosti jedním z nejobtížnějších úkolů, neboť u slova lze rozlišit více specifičtějších významů, nebo méně významů, které jsou však obecnější a abstraktnější (Gudavičius 1997: 35). Při výkladu nářečních slov-

² Někdy je v DŽ₃ význam slova vyjádřen kombinací několika variant definičního – popisného způsobu, např. vvėklis, ~ė podst. (2) žem. ‘ten, kdo neustále kňourá, fňukal, mrzout, žebral’ a další.

³ Podle údajů akademického „Lietuvių kalbos žodyno“ se nářeční výraz užmainas vzhledem k jeho vzácnému užívání do slovníku spisovného jazyka vůbec nezařazuje.

⁴ Vzhledem k omezenému užití nelze do slovníku spisovného jazyka zařadit třetí význam slovesa tuntuoti, ~úoja, ~ávo.

⁵ Ve druhém vydání „Dabartinės lietuvių kalbos žodyno“ se významy slova tùmpis, ~ė shodují s významy uvedenými v akademickém „Lietuvių kalbos žodyne“.

240

při výběru jejich významů je nejdůležitější zohlednit systém slovníku a způsoby uvádění významů.

Obdrženo 1998 12 01

LITERATŪRA

Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mintis, 1972.

DŽ₃ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993.

G u d a v i č i u s A. 1997: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas leksikos sistemiškumo požiūriu. – Lietuvių kalbotyros klausimai 37, 33–39.

K l i m a v i č i u s J. 1997: Kas yra bendrinės kalbos leksika? Sampratos, nuomonės ir prietarai. Žodyno praktika ir teorija. Vartojimo reikmės ir problemos. – Lietuvių kalbotyros klausimai 37, 20–32.

L a z a u s k a i t ė V. Dėl dzūk ybių pateikimo „Dabartinės lietuvių kalbos žodyne“. – Jaunųjų kalbininkų konferencija. Konferencijos tezės. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 13–15.

L a z a u s k a i t ė V. 1998: Dėl tarmybių ir jų reikšmių pateikimo „Dabartinės lietuvių kalbos žodyne“. – Mokslinis seminaras, skirtas kalbininkės dialektologės A. Jonait ytės 70-mečiui. Pranešimų tezės. Šiauliai: Šiaulių universitetas, 21–24.

L y b e r i s A. 1983: Žodžių atrankos problema „Dabartinės lietuvių kalbos žodyne“. – Lietuvių kalbotyros klausimai 22, 147–154.

LKŽ II₂ – Lietuvių kalbos žodynas 2, Vilnius: Mintis, 1969.

LKŽ VI – Lietuvių kalbos žodynas 6, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1962.

LKŽ VIII – Lietuvių kalbos žodynas 8, Vilnius: Mintis, 1970.

LKŽ XI – Lietuvių kalbos žodynas 11, Vilnius: Mokslas, 1978.

LKŽ XIV – Lietuvių kalbos žodynas 14, Vilnius: Mokslas, 1986.

LKŽ XVII – Lietuvių kalbos žodynas 17, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996.

M o r k ū n a s K. 1997: Norminamasis žodynas ir lingvistinė geografija. – Lietuvių kalbotyros klausimai 37, 40–45.

P a u l a u s k a s J. 1974: Aktualios leksikos norminimo problemos ir žodynas. – Kalbos kultūra 27, 40–49.

P a u l a u s k a s J. 1985: Žodyno redagavimas žodžių grupėmis. – Kalbos kultūra 49, 6.

ZUR BEDEUTUNGSANGABE DER DIALEKTISMEN IM „WÖRTERBUCH DER LITAUISCHEN GEGENWARTSSPRACHE“ („DABARTINĖS LIETUVIŲ KALBOS ŽODYNAS“)

Zusammenfassung

Die Untersuchung der Bedeutungsangaben des in der dritten Auflage des „Wörterbuches der litauischen Gegenwartssprache“ („Dabartinės lietuvių kalbos žodynas“. – Vilnius, 1993) enthaltenen dialektalen Wortschatzes hat erwiesen, daß bei der semantischen Charakterisierung solcher Wörter nicht immer die in der „Einführung“ dieses Wörterbuches festgelegten Grundsätze eingehalten werden.

Hervorzuheben sind folgende Unzulänglichkeiten:

1. Analoge lexikalische Einheiten werden unterschiedlich erklärt;

241

2. Bei den zu derselben semantischen Gruppe gehörenden Dialektismen differiert das Verhältnis der umschreibenden und der synonymischen Deutung: Zum einen haben die sinnverwandten Wörter dieselbe Bedeutung, die die Definition angibt, zum anderen wirkt sie in Richtung der Einengung bzw. Erweiterung der Bedeutung des zu erklärenden Wortes.

Solch ein Vorgehen verwischt die semantischen Unterschiede der nahverwandten lexikalischen Einheiten. Dadurch wird lediglich das Gemeinsame unterstrichen. Das zeugt wiederum davon, daß nicht immer auf die systembedingten Verhältnisse der Dialektismen und ihrer Bedeutungen sowie auf die semantische Struktur der dialektalen Lexeme entsprechenderweise Rücksicht genommen wird.

Bei der Bedeutungsangabe der Dialektismen ist es deshalb unumgänglich,

1. ihre Bedeutungen mit semantisch und stilistisch neutraler Lexik zu definieren,

2. die Bedeutungen zu formalisieren und die analogen lexikalischen Einheiten auf dieselbe Art und Weise zu charakterisieren,

3. die Bedeutungsunterschiede der sinnverwandten Lexeme nicht zu nivellieren,

4. das Hauptprinzip des Aufbaus des Wörterbuches nach semantischen Gruppen konsequent durchzuführen.

242