ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLIII (2000)

Wojciech SMOCZYŃSKI

Uniwersytet Jagielloński, Kraków

STAROLITEVSKÉ ŽMUO, ŽMŪNI NA POZADÍ PRABALTICKÝCH ATHEMATICKÝCH SUBSTANTIV*

1. Stlit. žmuõ „člověk; muž“ se v Daukšově „Postille“ objevuje jako reliktní výraz, který ustupuje před neologismem žmógus/žmògiš téhož významu.¹, předávaným ostatně také v podobě s uo: žmuogus 334₃₅, zmuogus 275₃. Archaický charakter výrazu žmuõ se projevuje tím, že má defektní paradigma. Skládá se ze tří tvarů: nom. sg., acc. sg. a nom. dualis, srov. podle Kudzinowského 1977: I, 472 n.:

nom. sg. žmuo 10x, zmuo 2x (vedle žmógus, žmogiš)³

acc. sg. žmūni 1x, žmūni 1x (vedle žmógų)

nom. du. žmūne 1x, žmūne 1x (chybí tvary duálu od kmene žmogu-).

2. Závislé tvary acc. sg. žmūni a nom. du. žmūne se v Daukšově „Postille“ objevují v následujících větách:

Acc. sg. žmūni: Ko iiemus padėsti bediewes tiesos kurės įstatinėje už žmūni dėsimti grivnų, o už szunį dwidėszimti arba daugiesn’ 339₂₉; Calwinas... pasamdęs žmūni giwą 459₅.

Nom. du.: du žmūne lipo Bažniczion 313₁₉, du žmūne lipo Bažniczion 314₁₆

3. K. Būga zastával názor, že písmenům s čárkou <ú> a <û> v Daukšově „Postille“ je třeba přisoudit hodnotu dlouhého /ū/, a proto navrhoval číst acc. sg. jako *žmūni a nom. du. jako *žmūne⁴. Písmena s diakritikou <ú>, <û> lze však u Daukši stejně dobře interpretovat jako označení přízvuku na krátké samohlásce /u/. Svědčí pro to zaprvé totožnost pravopisu <ú> ve žmūni a v tvarech výrazu „pes“, o němž je s naprostou jistotou známo, že ve staré litevštině měl nepřímé pády s krátkým u, srov. acc. sg. šūni 339₂₉, dat. sg. šūni 116₁₅, nom. pl. šūnes 5x. Dále srov. šūke 406₄₇ = šūke

* Jde o rozšířenou verzi článku „Starolitewskie žmuo: rekonstrukcja paradygmatu“, který vyšel v Collectanea linguistica in honorem Casimiri Polański, ed. M. Brzezina a H. Kurek, Kraków: Uniwersytet Jagielloński, 1999, s. 219–229.

¹ Obie te akcentuacje są poświadczone u Daukszy, zob. Kudzinowski 1977: I, 427 n.

² Srov. Kudzinowski, l.c.

³ Srov. u Mažvīdase: βmū 5x, szmū 2x, βmu 1x vedle βmagus 9x a βmogus (četné). Závislé tvary s kmenem žmun- nejsou, viz Urbas 1996: 441.

⁴ Būga 1921: 424 (1959: 336). Viz také 1959: 214, pozn. 1.

18

„skořápka“, súkas’ 139₁ = sùkas (i) „točí se“, púse 3x, pússe 2x = pusè „část, polovina“. Za druhé, na základě zápisů s <û>, jako jsou například sunùs 256₄₀ = sùnùs „syn“, lapùmo 41₃₀ [vedle lapùmo 32₄₁] = lapùmo „pýcha, domýšlivost“ nebo sùnkum as 151₄₀ = sùnkum as „tíha“, lze také písmenu <û> v zápisu akuz. žmùni přisoudit hodnotu krátkého /u/⁵. V následujícím výkladu tedy budu používat transkripce akuz. sg. žmùni a nom. du. žmùne. Nezávisle na indicích vyplývajících z pozorování čárkovaných samohláskových písmen v Daukšově „Postille“ bude nesouhlas s čtením *žmùni zřejmější na pozadí níže uvedených úvah o prabaltské struktuře příslušného paradigmatu.

4. Formy akuz. sg. žmùni a nom. du. žmùne, které stojí vedle nom. sg. žmùō, ukazují, že máme před sebou podstatné jméno s příponou -n-, které se skloňuje atematicky, podobně jako šùō, šùni. Cílem dalších poznámek bude zjistit, jak se u nominativního tvaru žmùō mohla ustálit slabá kmenová podoba žmun-.

5. Ve světle dosavadního bádání se pokládá za jisté, že nom. žmùō představuje prabaltskou strukturu *žm-ōn-Ø, kde žm- představuje kořen v nulovém stupni, zatímco -ōn- je přípona v dlouhém stupni, příznačném pro indoevropský asigmatický nominativ. Analýzu *žm-ōn potvrzuje paralelní stavba litevského nom. sg. šùō „pes“. Na rozdíl od žmùō má podstatné jméno šùō vnější protějšek, totiž v podobě védského nom. sg. ś(u)vā, a proto je lze s mnohem větší pravděpodobností odvozovat z baltské předformy *śwōn < ie. *k’w-ōn-Ø⁶. Jak u *śwōn, tak i u *žmōn máme co do činění s formací s příponou -n-, kterou kdysi charakterizoval příponový ablaut -on- (akuz., vok.⁷):: -n- (gen.):: -ōn- (nom.).

6. Z totožné slovotvorné stavby nominativů žmùō i šùō vyplývá pravděpodobnost, že paralelní bude i způsob skloňování obou těchto podstatných jmen. V historické době mají jejich vzájemně srovnatelné tvary tuto podobu:

nom. sg. šùō žmùō

akuz. sg. šùni žmùni

gen. sg. šùnes (*žmùnes)

⁵ Podobně Fraenkel, LEW 1320. Je vhodné poznamenat, že Skardžius 1956: 163 odmítl Būgovo čtení na základě přesvědčivého argumentu, že koncovka -uo v nom. sg. nikdy nevstupuje do alternace s -ūn- v nepřímých pádech.

⁶ Litevský reflex předpokládá disimilační zánik *w před *ō, které později přešlo v litevské uo. Případně by se zde dalo hovořit o příležitostném zjednodušení počáteční skupiny *św-. Srov. lit. šešuras „otec manžela; otec manželky“, starolitevsky také „švagr“ < *šwešuras < prabaltské *swešura- < ie. *swek’uro- (avest. xvasura-, řec. hekurós).

⁷ Srov. véd. akuz. śvánam, vok. śvan.

19

nom. pl. šùnes (*žmùnes) nom. du. šùne žmùne

7. Komentář k paradigmatu šùo.

7.1. Litevské nom. sg. pokračuje v ie. *k’w-ōn, srov. véd. śvá, śúvá (voc. śvan), orm. šown (š < *k’w), ř. kúōn (voc. kuón). Tato předforma může odrážet přetvoření nominativu *pk’w-ōn (starší *pek’w-ōn?), který vznikl na základě nulového stupně závislých pádů typu gen. sg. *pk’un-és. V základu tohoto derivátu na -on-/-n- leží patrně kořenové substantivum *pek’u-/*pk’u- „dobytek“⁸. Možná jde o „psa“ jako „strážce stáda dobytka“.

7.2. Gen. sg. šùnes (dnes šuñs) odpovídá co do ablautu sufixu véd. śúnas (místo *śúnás), ř. kunós, a proto jej lze považovat za pokračování ie. genetu i wu *k’u-n-és/ós.

7.3. Védský acc. sg. śvánam „psa“ se s přihlédnutím k Brugmannovu zákonu odvozuje z *śvá.nam < ie. *k’w-ón-m, tj. z formace vlastní silnému pádu. Sufix je zde plně vokalický a přízvučný. Při shodě dvou litevských tvarů s védskými protějšky: nom. šùo jako śvá, gen. šùnes jako śúnas, bychom očekávali, že také védskému akuzativu śvánam bude v litevštině odpovídat *švānį < prabaltské *šw-an-in. Tak tomu však není, neboť litevština vykazuje šù-n-į. Kmen akuzativu šun- nastoupil na místo *švan- patrně pod vlivem tvaru gen. šùnes. Motivaci této náhrady je třeba hledat v tendenci omezovat paradigmatický ablaut v předhistorické vývojové fázi litevštiny. V tomto případě se namísto prabaltské trojčlenné alternace *šwōn:: *šwan:: *šun ustálila litevská alternace pouze se dvěma alomorfy, lit. šùo:: šùn.

7.4. Ditematismus typu šùo-:: šùn- je v zásadě v souladu s tím, co pozorujeme u jiných konsonantických paradigmat. Jak známo, litevská atematická deklinace nezná protiklad silných a slabých pádů, nýbrž se opírá o dvě kmenové formy: jedna je vlastní nominativu, druhá charakterizuje casus obliquus. Rozdíl mezi deklinací šùo, šùni (žmùo, žmùni) na jedné straně a ostatními konsonantickými kmeny na straně druhé spočívá pouze v tom, že tyto poslední vykazují v casus obliquus zpravidla konsonantický sufix v plné podobě (-en-, -er-, -el-, -es-), nikoli v podobě redukované, jako je tomu u šù-n-ės, šù-n-i. Srov. postupně: (A) litevské kmeny na -en-: 1. vand-en- (bez *vand-n-, *und-n-, *ud-n-⁹), nom. vand-ùo „voda“; 2. akm-en- (bez *akm-n-), nom. akm-ùo „kámen“.

⁸ Zob. Osthoff 1901: 230. Ostatnio Hamp 1980; Schmitt-Brandt 1998: 147, 207.

⁹ Srov. lexikalizovaná slova (1) lotyš. ùdens m. „voda“ < *undenis), (2) pruské unds m. Ench. < *undis vedle wundan EV. sg., čti [undan], patrně neutrum. Baltské podoby předpokládají metatezi souhlásky n v zděděném slabém kmeni *ud-n- (plný stupeň: nom. *wéd-ōr, chet. ù-i-da-a-ar = /wedār/). Srov. véd. abl.-gen. sg. ud-n-ás, loc. sg. udán, udáni. – Nářeční litevské tvary: unduõ (puntininkai), ondù „voda“, ùndens „vody“ (Žemaitija) neobsahují zděděné und-, nýbrž foneticky pocházejí z vanduõ, viz Vitkauskas 1986: 103 n.

20

(B) Litevské kmeny na -er-: 1. mot-er- (chybí *mot-r-), nom. mótē „matka; žena“ (srov. gen. sg. lat. mātris, ř. mētrós, sti. mātúr [< *meh₂-tr̥-s]); 2. dukt-er- (chybí *dukt-r-¹⁰), nom. duktē „dcera“; 3. ses-er- (chybí *ses-r-¹¹), nom. sesuō „sestra“.

(C) Pralitevský kmen na -el-/-ol-: *āb-el-/*āb-ol- (chybí *āb-l-¹²), nom. ábuolas „jablko“ (lotyš. ābuõls), obelis vedle obalìs „jabloň“.

(D) Litevský kmen na -es-: 1. mén-es- (chybí *mén-s-, srov. lat. mēnsis, ř. mēn¹³), nom. mén-uo „měsíc“; 2. deb-es- < *nebh₂-es-¹⁴ (chybí *deb-s-), nom. debesìs, -iẽs „mrak“, gen. pl. stlit. debesų.

Podmínky rozšíření kmenů se sufixem v plném stupni e v nepřímých pádech zatím nebyly prozkoumány. Lze předpokládat, že v tomto inovačním procesu hrály významnou roli tvary akuzativu sg. hysterodynamického typu¹⁵, které měly přízvuk na sufixu.

7.5. Pokud jde o skloňování litevského slova „pes“, zobecnění nulového stupně šun- v casus obliquus (eliminace *švan-) má paralelu v řečtině. Srov. gen. lit. šunès:: ř. kunós, acc. lit. šùnį:: ř. kúna (nom. šuõ:: ř. kuōn).

7.6. Vzhledem k roli genetu sg. jako tvaru, z něhož se slabý kmen rozšiřuje na celé paradigma, stojí za to uvést příklady litevských a slovanských substantiv, která jsou známa výhradně ve slabém stupni:

(A) Nulový stupeň kořene:

1. lit. širdìs f. „srdce“, acc. šìrdį, psl. *sъrdь-ce ⇐ prabsl. acc. *sъrd-in, tvar utvořený podle gen. *sъrd-és < ie. *ḱṛd-és (plný stupeň: lit. šérdį „dřeň stromu; srdce zvonu“ ⇐ *ḱerd-, hom. ř. kēr, chet. kēr¹⁶); 2. lit. dùrės pl. „dveře“ ⇐ gen.

¹⁰ Avšak mimo paradigma existuje derivát dokládající zděděný kmen *duk̑tr-. Je jím lit. pódukra „nevlastní dcera“ < *pā-duktr-ā. Pokud jde o simplex dukrà „dcera“, jde spíše o kompozitum ve vztahu k pódukra než o sufixální derivát, *duk̑tr-ā.

¹¹ Srov. véd. gen. svásur (*swésr-s-), góts. swistrs, jakož i skutečnost, že ve slovanském je stopou po *sesr- derivát *sesr-ā, stsl. sestra „sestra“.

¹² Slabý kmen *āb-l- dokládají slovanské deriváty: stsl. jābl-anъ, -i f. „jabloň“ (< *ābl-ōn-) a *abъlъko „jablko“ (< *ābl-u-ko-). Je však pochybné, zda takový kmen znal také pruský jazyk. Prus. woble „jablko“ (Elbingský slovník), které je hapaxem, alternuje s pravidelným *(v)ābel- v Grunauově slovníčku: wabelcke, wabelko, wobelke. woble tedy může být sekundární, synkopovaná nebo pravopisně poněmčená forma (k tomu viz Smoczyński 1986: 36 n.).

¹³ Kmen *mēn-s- pokračoval také ve slovanském, ačkoli zde prošel řadou proměn: > 1. *mēns-i- ⇒ 2. *mēnsi-ko- > 3. [metateze n] *měsinko- > 4. stsl. měsečь. Fáze 1–2 mají paralely ve slovanském zpracování ie. kmene *sh₂-ul- „slunce“: ⇒ *sul-ni- ⇒ *sul-ni-ko- > stsl. sъlnьce (srov. § 7.6. B). Jinak etymologizuje měsečь Erhart 1998.

¹⁴ Srov. véd. nábh-as- n. „vlhkost; mlha; oblak“, nábhasī dual. „nebe a země“; stsl. nebo, nebese „nebe“.

¹⁵ K terminologii flekčních typů charakterizovaných pohyblivým přízvukem a ablautem viz Schindler 1975, Rix 1976: 123.

¹⁶ Dlouhý stupeň, který charakterizoval nom. sg., je příčinou akutové intonace litevského kmene šérd-; akut ve slabém kmeni šìrd- je naproti tomu analogický k nom. sg.

21

ie. *dʰur-ós (plný stupeň *dʰwor-, stsl. dvorъ „místo za dveřmi“¹⁷); 3. stsl. krъvь „krev“ ⇐ praslov. acc. *kruw-i-n¹⁸ < *kruH-in, forma utvořená podle gen. *kruw-és < ie. *kruh₂-és (plný stupeň: véd. kravi-s, řec. kréas „krví prosáklé, syrové maso“ < *kréwh₂-s-¹⁹; 4. stsl. vьsb „vesnice“ ⇐ ie. gen. *wik’-ós (nom. *woyk’-s, srov. stlit. vieš-pats „pán“, stprus. steimans buttas waispattin dat. pl. „den Hausfrawen, paním domu“, řec. oíka-de „domů“).

(B) Redukovaný stupeň v kořeni i v sufixu: 1. stsl. sъnъ „spánek“ < *sopnъ ⇐ ie. gen. *sup-n-és²⁰ (nom. *swép-ōr, lat. sopor, -oris m. „hluboký spánek“, lit. sãpnas „sen“); 2. stsl. dьnь, dьn-e „den“ ⇐ ie. gen. *di-n-és (nom. *dy-ōn/*dy-ēn)²¹; 3. praslov. *sъl- z ie. *sh₂-ul- „slunce“ (⇒ *sul-ni-²² ⇒ *sulni-ko- > stsl. sъlnьce)²³; 4. východolit. bruvís f., csl. brъvь ⇐ praslov. acc. *br-uw-in²⁴; 5. pralit. *dr-u- „strom“ (srov. véd. dros gen. sg. „dřevo“ < *dr-ew-s, řec. drûs f. „strom“, drutómos „dřevorubec“) je základem vṛddhi derivátu, lit. dervà f. „smolné dřevo; smola vypalovaná ze dřeva“ < *d-e-rw- + -ó- „ze dřeva, dřevěný“²⁵;

¹⁷ Problematická je forma stsl. dvьri pl. „dveře“, rus. dverь, a to vzhledem k absenci formy *dōri s předvokalickým alomorfem *dur-, jako v lit. dùres, sekundárně dùrys „dveře“. Přítomnost sonantního r po v (vьr) každopádně předpokládá sekvenci *wr-C, nikoli *wr-V; srov. slov. četvŕt-ō:: lit. ket-vìr-tas „čtvrtý“ (ale ket-ur-i „čtyři“). Nabízí se domněnka, že slovanské pojmenování dveří je derivát s konsonantickým sufixem, *dwir-yo- < *dʰur-yó-. Stavba jako v řec. thâirós m. „závěsy, na nichž se otáčejí dveře“ < *tʰwar-yó-.

¹⁸ Srov. litevský adjektivní derivát krùvi-nas „krvavý“ = stsl. krъvь-nъ „pokrevní, příbuzný“.

¹⁹ Litevský reflex tohoto prototypu by zněl *kriáuš-. Pokud jde o lit. kraujas „krev“, zůstává stavba tohoto útvaru záhadná kvůli (a) cirkumflexu a (b) diftongu au po tvrdé souhlásce. Lze předpokládat tematický derivát *krewh₂-o- „kvetoucí“ > (zánik laryngály) *krewo- > *krowo- (srov. stsl. novъ:: řec. néos „nový“) > prabalt. *krava-, od něhož bylo sufixem -yo- utvořeno kolektivum kraujai?

²⁰ Zde a dále při rekonstrukci vynechávám ablautovou alternantu *-ós v genitivní koncovce.

²¹ Stejný slabý kmen předpokládá litevský vṛddhi derivát: dienà „den“ < *deynā < *deyn-eh₂- ⇐ *d-e-y-n + -ó-, od *din-. Srov. typ diẽvas „bůh“ < *d-e-yw-ó- „spojený s nebem“ od *diw- ⇐ *dy-ew- „denní nebe“. Viz nověji Smoczyński 1998: 62 n. (s literaturou).

²² Sufix je zřejmě utvořen podle og-nъ „oheň“, srov. véd. ag-ni-.

²³ Praslovanský slabý kmen *sōl- < *sh₂-ul- je srovnatelný jednak s véd. gen. súras < *suh₂-és (to z metateze *sh₂-ul-), jednak se silným kmenem *sh₂-wel- ve véd. svàr-/súvar- n. „slunce“. Naproti tomu lit. sáulė vypadá jako vṛddhi derivát z metatetického slabého kmene: *sh₂-ul- > *suh₂-l- ⇒ *s-e-wḱ-l-ó- adj. „sluneční“ > prabalt. *sāwla-. Od takového adjektiva byl patrně utvořen derivát na -iyā-, *sāwlyā, který nakonec zpodstatněl. Viz nověji Bader 1995, která přijímá rekonstrukci *seh₂-l- pro lat. sōl a odvolává se na vývoj mōtus < *mouH-to-.

²⁴ Místo *br-yaw-in < ie. acc. *bʰr-éwH-m (srov. lit. briau-nà „okraj, hrana, hřeben“) v důsledku vyrovnání akuzativního tvaru podle gen. *br-uw-és < ie. *bʰr-uH-és, se sekundárním w, které vyplnilo hiát po zániku laryngály (srov. řec. ophrus, ophruós „obočí“).

²⁵Jinojazyká neutra se strukturou vṛddhi, zejména scs. drevo „strom; dřevo“ < *denw-o- a stang. teoru „dřevěná smůla“ < *terw-a-, vedou k domněnce, že litevské femininum dervà může být původně kolektivum s -a z *-eh₂ (= nom. pl. n.).

22

6. prus. pintis „cesta“, pokud jde o derivát od genitivního kmene *pint-és < *pnt-h₂-és (srov. véd. pathás)?²⁶.

(C) nulový stupeň kořene a plný stupeň sufixu:

scs. imę, imene „jméno“ < *jbmen- < *im-men-es ⇐ gen. *in-mén-s < ie. *(H)nh₃-mén-s (srov. plný stupeň v lat. nōmen, sti. nāma < *(H)neh₃-mn; chybí balto-slov. *nōmin).

Z tohoto seznamu jsou pro strukturální srovnání se šun- vhodné především kmeny *di-n- (scs. dъnъ) a *sup-n- (scs. sъnъ).

8. Paradigma žmuō.

8.1. Má se za to, že žmuō < *žm-ōn souvisí s indoevropským názvem pro „zemi“ a představuje derivát s významem „pozemská bytost, pozemšťan“²⁷. Jeho paradigma podstatného jména „země“ zrekonstruoval Schindler 1967: 200 a 1975: 263 následovně:

nom. *d(ʰ)égʰ-ōm srov. chet. <te-e-kán> = /deg-an/

acc. *d(ʰ)égʰ-om-m̥ srov. řec. kʰtʰ-ón-a < **tʰkʰ-óm-am

loc. *d(ʰ)gʰ-ém-Ø srov. véd. ks-ám-i

gen. *d(ʰ)gʰ-m-és srov. véd. j-m-ás

8.2. V balto-slovanských jazycích se objevují stopy pouze dvou forem výše uvedeného paradigmatu, totiž lokativu a genitivu sg.

8.2.1. S ie. lokativem *d(ʰ)gʰ-ém > *gʰém je třeba spojit prabaltský kmen *žem-, od něhož byl odvozen balto-slovanský název pro „zemi“: lit. žemė, scs. zemlja < *žem-(i)yā. Soudě podle sufixu šlo původně o adjektivum²⁸, podmínky jeho substantivizace však zatím nebyly objasněny. Kromě kmene na -(i)yā- dokládá slovanský jazyk ještě derivát na -i-, *gʰem-i-. Ten se na jedné straně ustálil v ruských příslovcích na zemb „na zem“, o zemb „o zem“, na druhé straně v adjektivu scs. zemьnъ „zemský“ < *žemi-na-, které je v protikladu

²⁶ Slovanský jazyk naproti tomu vykazuje scs. pъtь, -i m. „cesta“, jehož kmen na -i- souvisí s resegmentací staré formy acc. sg. *panti-n ⇐ *pant-in < ie. *pónt-h₂-m (véd. pántham ⇐ *pántam). – Tradičně se zde předpokládá prabaltoslovanská paradigmatická alternace *pant-:: *pint-. V tomto bodě se však nabízí jistá námitka, protože v pruském korpusu se vedle <in>, pintis objevují také zápisy s <en>, totiž pentes a peentis „cesta“ (u Grunaua). Tyto zápisy s <en> vedou k úvaze o fonetickém vývoji pintis z pentis < *pantis (vokalismus pruského prototypu by tedy odpovídal scs. pъtь). Takový výklad má dobrou paralelu v rozrůznění podob pruského příčestí *sant- „jsoucí“, jehož starolitevský protějšek zní sant-, acc. sg. santį (srov. lat. sōns, sontis „vinný, zasluhující trest“ < ie. *h₃s-on-t-). Tyto formy jsou jednak -senti- (gen. sg. emprikisentismu „současného“), jednak -sint- (nom. sg. emprijkisins „současný“). Pruská změna *anC > enC > inC se nejspíše vysvětluje interferencí dolnoněmecké fonetiky; srov. např. střn. sinte „svatý“ < sente < sante (Lasch 1914, § 139). K dalším příkladům sekundárního inC ve staré pruštině viz Smoczyński 2000: 19n.

²⁷ Zob. Skardžius 1956: 163, Fraenkel, LEW 1320.

²⁸ Srov. védské adjektivum kṣām-ya- „nacházející se na zemi, pozemský, humanus“, které stojí v protikladu k divyá- „nebeský, diuinus“ (Fraenkel 1959: 13).

23

z csl. zemljьnъ od zemlja²⁹. – Z praslovanského *žem- se tedy skládalo ž jako fragment původního kořene v nulovém stupni³⁰ a em jako původní sufix v plném stupni.

8.2.2. S ie. genitivem *d⁽ʰ⁾gʰ-m-és > *gʰm-és (dva nulové stupně) souvisí baltský nový kořen žm-, od něhož pochází právě námi sledované slovo *žm-on- „pozemská bytost, pozemšťan“ > „člověk“³¹. Odpovídající nový kořen je znám i ve slovanských jazycích, objevuje se však pouze v názvu „hada“ a mytického „draka“: csl. zmijь m. „drákōn, óphis“; zmija f. „óphis“; starorus. zmii, gen. zmija; rus. zmei, zméja; chorv. zmâj, zmâja atd., vše z praslovanštiny *zmьb, gen. *zmbja adj. „plazící se po zemi“. Předslovanská podoba *žm-iyo- ukazuje, že jde o přídavné jméno „zemní, pozemský“. Původně se vyskytovalo ve spojení *zmbьžь „zemní had“ (významové upřesnění na základě opozice vůči „vodnímu hadovi“) a zpodstatnělo následkem elipsy podstatného jména žь³². Pozoruhodná je absence odpovídajících forem *žm-ijas, *žm-ijā v litevštině (Būga 1959: 376).

8.3. Přistoupíme-li nyní k rekonstrukci předbaltské deklinace slova *gʰm-on- > *žm-an-, je třeba hned upozornit, že rekonstruování předhistorického inventáře pádových forem naráží na dvě obtíže. První spočívá v tom, že litevský materiál nedokládá atematickou formu genitivu sg. k žmuõ. Druhou obtíží je přítomnost oblikvního kmene žmun- (žmùni, žmùne). Tento kmen se obvykle segmentuje jako žm-un-, to však nelze historicko-foneticky zdůvodnit, neboť struktura *gʰm-n-C je v singulárovém paradigmatu vyloučena. Začnu těmi podrobnostmi, které se v této chvíli zdají poměrně jasné.

8.4. Jistý je nepochybně prototyp nom. sg. *gʰm-ōn, z něhož pravidelným hláskovým vývojem vzniklo starolitevské žmuõ. Pro rekonstrukci sufixu v dlouhém stupni *ōn máme kromě srovnávacích údajů (viz § 5) také některé vnitrobaltské indicie. Jsou jimi litevské sufixy se strukturou -uon-i- (např. gėluonis vedle gėlùo), -uon-e- (mómuonė vedle momuõ), -uon-a- (širšuõnas vedle širšuõ), -uon-ia- (ėduonia)), jichž se užívá převážně, nikoli však výlučně, při denominalní derivaci, viz Būga 1959: 333 n., 368 n.

8.4.1. Lze předpokládat, že uvedené sufixy vznikly tematizací někdejších souhláskových podstatných jmen na -n- připojením paradigmatických formantů -i-, -e-, -a-, -ia- k nominativu sg. a znehybněním

²⁹ Viz k tomu Fraenkel 1959: 13.

³⁰ Kdyby byl v balto-slovanštině zachován plný stupeň, nominativ sg. by měl podobu litev. *dežuo a slov. *deža.

³¹ Srov. nulový stupeň v ř. epi-kʰtʰón-ios „žijící na zemi“ (možná také v neo-kʰm-ós „nový, neočekávaný“). – Nezávislý baltský derivát od silného kmene podstatného jména „země“ představuje staroind. hemō „homo“ (srov. némō „nikdo“), akuz. hem-ōn-em „hominem“ < *gʰém-ōn.

³² Viz Vaillant 1950: 75; Fraenkel 1959: 4.

24

apofonického paradigmatu, což bylo důsledkem tematizace. Otázkou, jak rekonstruovat mechanismus této tematizace, však zůstáváme stále otevřeni. Podle mého názoru lze sekvenci uon v tematizovaném nom. sg. na -uon-V- chápat jako amalgám, který je z historického hlediska rozložitelný na dva segmenty. Prvním segmentem je uo jako koncová část atematického tvaru nom. -uo < *-ōn (zánik *-n před pauzou), druhým pak n jako složka sufixu -en-/-an- v nepřímých pádech s vokalickými koncovkami (gen. *-en-es, acc. *-en-in nebo *-an-in). Vložení uo před n nastalo v procesu odstraňování paradigmatické apofonie -uo (nom.):: -en-/-an- (nepřímé pády) cestou generalizace uo. Když původní paradigma, jako např. *širšuo:: gen. *širš-en-es, acc. *širš-en-i³³, získalo novou podobu *širšuo:: gen. *širš-uon-es, acc. *širš-uon-i, přirozeně vznikla možnost abstrahovat z něj neotéma *širšuon- a následně je použít jako základ pro tematické deriváty, srov. širšuon-as „sršeň; vosa“ vedle širšuon-e, stlit. širšuonis téhož (LKŽ XIV 908). Naproti tomu vznik zpětných derivátů typu (1) širš-e, širš-a (LKŽ XIV 906) ⇐ širšuonė, (2) širš-as (Chylinski, ibid.) ⇐ širšuonas vytvořil základ pro resegmentaci širšuonas ⇒ širš-uonas (nyní motivovanou tvarem širšas) atd., a tím i pro osamostatnění -uonas, -uone atd. jako nových jmenných sufixů. Zařadily se do jedné řady se sufixy s dlouhými vokály -ūnas, -ynas, -ėnas, -onas. Projevem tohoto procesu je skutečnost, že vedle širšuonas se objevily mladší varianty širšonas, širšūnas „sršeň“³⁴. Ještě později vznikly prostřednictvím obměnné derivace -uon-:: -uol- takové varianty jako širšuolis, širšuolė.

8.4.2. U takové izolované formy, jako je stlit. pirmuon-es nom. pl. f. SD „předkové; prvky, prvotiny“, lze předpokládat základ v podobě nom. sg. *pirm-uo nebo *pir-muo. Starý acc. sg. k *pirmuo mohl mít podobu *pirm-an-in, pro což svědčí tematizované formy známé z pruského „Enchiridionu“, srov. nom. sg. pirm-onn-is „první“, dat.-acc. pirm-ann-in, pirm-ann-ien.

8.4.3. Podobně jako se atematická témata na -n- měnila v témata na -l-. O derivátu óbuol-as (lot. ābuōls) „jablko“ lze říci, že má stejný vztah k nom. *ob-uo < *āb-ōl:: oblique *ab-el- jako širšuon-as k nom. širš-uō < *širš-ōn:: oblique *širš-en-. Ze skutečnosti, že vedle obelīs f. „jabloň“ je doložen také tvar se sufixem *-ol-, obalis f. téhož významu (LKŽ VIII 985), lze usuzovat na dvojí podobu pralitevského acc. sg. a rekonstruovat jednak *āb-el-in > óbelį, jednak *āb-al-in > óbalį (srov. nom. pl. óbelės, gen. pl. obelų). Vzhledem ke stupni o v nom. sg. *āb-ōl je snad třeba považovat za starší

³³ Srov. sti. gen. sg. śṛṣ-n-ás [nom. śíras „hlava“] < *k’r̥h₂-s-n-ós, základ *k’erh₂s-en-. Ze slovanských jazyků srov. chorv. sršljen, staroslověn. sršēń „sršeň“, praslovanský základ *sьrš-en-.

³⁴ Na tomto pozadí považuji přítomnost litevské apofonie uo:: ūn vedle uo:: o, kterou naznačují lexikální srovnání K. Bügy 1959: 331 n., za méně pravděpodobnou.

25

považovat acc. sg. *āb-el-in, zatímco *āb-al-in < *āb-ol-im pokládat za analogické vyrovnání podle nom. sg. (?).

8.4.4. Nakonec stojí za zmínku, že tematizaci podléhalo také praobaltské téma na -t-, *nepuo, *nepátin, *neptés. Stlit. nepuotis „vnuk“³⁵ se opírá o nepřímý pád *nepuot-i-, který se ustálil na místě *nepat-i-, vzniklého resegmentací starého acc. *nepát-in < ie. *nep-ót-m³⁶. Spojení uo se opět vysvětluje nahrazením a za uo v sufixu akuzativu pod vlivem nom. *nepuo < *nep-ōt nebo *nepuos < *nep-ōt-s (srov. sti. nāpát, lat. nepōs). Podobnou inovaci lze pozorovat v latinském acc. nep-ōt-em (místo *nep-ot-em), a dokonce i v gen. nep-ōt-is (místo *neptis < *nep-t-es, srov. véd. náptur³⁷). V obou případech jde o odstraňování alomorfie vzniklé zděděnou sufixální apofonií *ōt:: *ot:: *t.

8.5. Rekonstrukci acc. sg. v podobě *gʰm-on-m, pralit. *žm-an-in³⁸ zdůvodňuje z komparativního hlediska korelace nom. *-ōn-Ø:: acc. *-on-m, srov. starolat. hemo:: hemōnem „člověk“, řec. téktōn:: téktōna „tesař“, sti. tákṣā:: tákṣāṇam téhož významu, řec. ákmōn:: ákmona „kovadlina“³⁹. Naproti tomu případná prapodoba *gʰm-n-m, která by měla dva nulové stupně (jako ve slabé formě), nemá komparativní oporu. Pro *žm-an-in svědčí také některé vnitřní doklady.

8.5.1. Zaprvé srov. akuzativy typu *pirm-an-in k *pirmuo a litevské dial. óbalį k *obuo, které byly zmíněny výše v § 8.4.2–3.

Zadruhé se zdá, že pro rekonstrukci acc. sg. v podobě *žman-in svědčí přítomnost litevského slova žmónės f. „lidé“ < *žman-ē-, které funguje jako nom. pl. k žmuo. Pokud toto slovo budeme chápat jako derivát s dlouhým stupněm, bude třeba jeho základ rekonstruovat jako *žman-. Pokud jde o dlouhý stupeň o, srov. lit. žólė „tráva“ od žalias „zelený“, mõlė „doba mletí obilí“ od malù, málti „mlít“⁴⁰. Méně pravděpodobné se zdá

³⁵ Dat. pl. nepuotims (kmen na -i-), acc. pl. nepuočius (kmen na -yo-).

³⁶ Vedle maskulina nepuotis, -iēs „vnuk“ existoval femininní kmen na -i-, nepuotis (Margarita Theologica). Vedle něj se objevil derivát na -ē-, nepuotė „vnučka“ (Bretkun), viz LKŽ VIII 670.

³⁷ Z praobaltského genitivu *nep-t-és byly utvořeny deriváty stlit. nept-ė „vnučka“, nept-is „vnuk“ (LKŽ VIII 670). Časem byly i ony nahrazeny tvary nepuotis a nepuotė. Z jiných jazyků srov. csl. netii, srbochorv. netjb „bratranec“ < *nept-iyo-, véd. naptiya- „patřící k potomstvu“, avest. nauua.naptiia- n. „příbuzní devátého stupně příbuzenství“, sti. napti, lat. neptis, -is f. „vnučka“.

³⁸ Srov. Stang 1966: 227.

³⁹ Srov. u kmenů na -r- korelaci nom. *-ēr-Ø:: acc. *-er-m, např. řec. anēr:: anéra „muž“, mētēr:: mētera „matka“ (lit. mótė:: móterį, csl. mati:: materb).

⁴⁰ Do stopnia wzdłużonego *žmān- sprowadził žmón(ēs) już Peters 1980: 189, choć nie stwierdził wyraźnie, że *žman- jako podstawa tego derywatu należało do paradygmatu rzeczownika „człowiek“ i pojawiało się w formach acc. sg. i voc. sg. – Inaczej Fraenkel 1959: 12, który przyjmował, że pierwotny nom. pl. miał postać *žmuon-es (pluralizacja formy nom. sg. przez -es) i następnie uległ wykolejeniu w žmón-es (forma gwarowa z Twerecza), mianowicie na tle tendencji do

26

předpoklad, že formace *žmān-ē f. je kolektivum utvořené od formy vokativu sg. *žman „člověče!“ < *gʰm-on-φ. Srov. na jedné straně vokativy typu véd. śvan, gr. kúōn, na druhé straně litevské vokativy jako dial. sēser „sestro!“, dùkter „dcero!“.

8.5.2. Baltisté tradičně spatřují prodloužený kmen *žmān- (lit. žmon-) také ve staré pruštině. Předpokládají, že se zde prabaltské *žmān- změnilo labializací na *[zmuːn-]. Tuto výslovnost mají dokládat zápisy s <smūn-> z „Enchiridionu“, například smūnets 1× „Mensch, člověk“ (vedle smunent- 11×), steison smūni 1× gen. pl. „der Person[en], osob“ (z denazalizace tzv. asigmatického gen. pl. *smūn-in), denominativum smūnint 1× „ehren, ctít“ (vedle smunin- 2×), en smūnin 1× dat. sg. „in Ehren, v úctě“. Podle mého názoru je tato hypotéza příliš slabě podložena. Ponecháme-li prozatím stranou hapax legomena, jimiž jsou smūni, smūnin, je především patrné, že z 12 výskytů slova smunent- „člověk“ je pouze v jednom (!) případě zapsáno s čárkou: smūnets 63₁₉. Pozoruhodné přitom je, že v tomto zápisu chybí v sufixu složka n. Nabízí se podezření, že smūnets je tisková chyba místo <smunēts> (nesprávné umístění čárky), čti smune(n)ts. Jestliže tedy čárka zde byla abreviaturou za n, a nikoli značkou délky nepřízvučné samohlásky, pak neexistuje žádný filologický důvod interpretovat smunent- (tak 11×) jako [zmuːnent-]⁴¹.

8.5.2.1. Pokud jde naopak o hapax legomena smūni, smūnin, která zřejmě etymologicky souvisejí se smunent-, je třeba konstatovat, že samotná přítomnost čárky v těchto zápisech ještě nestačí k tomu, abychom četli <ū> jako [uː]. Je třeba mít na paměti, že v „Enchiridionu“ je několik desítek příkladů, které ukazují čárku nad nepochybně krátkými samohláskami⁴². Takový pravopis vede k domněnce, že se čárka používá především jako akcentogram (ukazatel pohyblivého slovního přízvuku), zatímco souvislost čárky s kvantitou nepřízvučné samohlásky je druhotná (srov. Smoczyński 1990). Zde jsou případy zápisu <ū> ve slovech, která lze na základě srovnání s litevskými ekvivalenty interpretovat jako obsahující krátké [u]: 1. poklūsnai 1× ‚gehorsam‘ (vedle toho poklusm° 9×), čti [poklūs-].

nahrazování starého uo samohláskou o u některých podstatných jmen, srov. např. slōgas „tíha“ místo slūogas (⇐ slēgti „tížit, drtit, dusit“). – Jinak Zinkevičius 1980: 248: žmōn-es místo *žmun-es, s o údajně zobecněným ze slova žmōną „ženu; manželku“. Domnívá se snad autor, že samohláska o ve slově žmōną může mít jiný původ než o ve slově žmōnes (-es)?

⁴¹ Tak čte například Mažiulis, PEŽ IV 135, a vyvozuje tuto formu z prabaltského *žmānent- „žmogelis, človíček“.

⁴² Srov. 1. [i]: polinka ‘zůstává’:: lit. dial. palìnka, senìnka ‘sbírá’:: lit. dial. surènka, kakìnti ‘uchopit’:: lit. kákinti, alkìns ‘střízlivý’:: stsl. alčьnъ „hladový“, newìns ‘devátý’:: lit. devìntas, dessìntas ‘desátý’:: lit. dešìmtas, imt ‘brát’:: lit. ìnti; 2. [ē]: gēhrt ‘mluvit’, preigērb ‘předmlouvat’:: lit. geibti, mērgan ‘děvečka’:: lit. mergà, acc. mergą, sacramentan ‘svátost’:: lit. sakramentas, 3. [ā]: ānters ‘druhý’:: lit. antras, rankans ‘ruce’:: lit. acc. pl. rankàs, perbānda ‘zkouší’:: lit. bandó, bandýti.

27

Srov. starolitevsky, lit. dial. paklùsnas m., paklusnà f. též. 2. aulauūsins 1× acc. pl. ‘mrtvé’, čti [aulavúsans], variantní zápis k aulauwussens I₉₅. Srov. lit. dial. pasilióvusius ‘zemřelé’. 3. pickùls ‘ďábel’, čti [pikúls], srov. lit. pikùlas též. S ohledem na tato fakta je třeba připustit možnost, že se za zápisem <smūni> může skrývat krátkovokalický kmen [zmún-], tedy stejný, jaký vyjadřuje pravopis slova smunents- „člověk“. Docházíme tak k závěru, že pruština mohla mít kmen [zmun-], který byl svým původem totožný s kmenem starolitevským žmun-, acc. žmùni. To vše vede k odmítnutí hypotézy, podle níž by izolované zápisy typu smūn- mohly obsahovat [muː] pocházející z fakultativní labializace *[maː], a být tak etymologicky spojeny s inovativní formou lit. žmōnes.

8.5.3. K prabaltskému acc. *žmanin se nedávno odvolal Z. Gołąb (1998: 69) v souvislosti s novým pokusem o etymologizaci slovanského slova mòžb „muž“. Domnívá se, že kmen *žman- < ie. *gʰmon- byl společný baltštině a slovanštině, pouze ve slovanštině byl přetvořen pomocí sufixu -g- (paralelou má být psl. *lěmǫgъ oproti lit. liemuõ, liemẽn-s). Forma akuzativu založená na takovém kmeni by zněla *žmangim ⇒ *žmang-i-m, z čehož vznikl kmen na -i- psl. *žmǫžь. Historická podoba mòžb měla vzniknout disimilačním zánikem prvního ž a přesunem slova ke kmenům na -yo-. Gołąbův návrh vychází příznivě ve srovnání s dřívějšími etymologizacemi tohoto slova (*manu-gyo-, *man-g-yo-), mimo jiné proto, že předpokládá přítomnost sufixu -g- také v litevském neologismu žmogùs⁴³. Je však třeba upozornit, že rozhodnutí závisí na objasnění otázky, v jaké sémantické funkci se sufixace *-g- nebo *-gʰ- používala při balto-slovanské derivaci. Tato otázka bohužel dosud nebyla zpracována.

8.6. Po probrání otázek souvisejících s prabaltským acc. *žmanin se nyní zaměříme na původní genitiv slova „člověk“. O podobě tohoto pádu lze totiž usuzovat pouze nepřímo, totiž na základě paralelismu mezi skloňováním podstatných jmen „pes“ a „člověk“ (viz § 6). Srovnáme-li vztah nom. *kʷw-ōn:: gen. *kʷ-u-n-és, můžeme předpokládat, že při nom. *gʰm-ōn mohl být genitiv ve tvaru *gʰm-n-és = [gʰmnés]. V této formaci se tedy sufix objevuje jako souhláskové n, v důsledku čehož se kořenové m realizuje v sylabickém alofonu [m̥]⁴⁴. V baltštině je třeba jako obvykle počítat s možností dvojí vokalizace sonantu. Reflex *[gʰmnés] mohl teoreticky nabýt dvou podob: buď s imC, tj. *žim-n-es,

⁴³ Proponowany przez Gołąba 1998: 72 prototyp *žmō(n)g- jest chyba bez paraleli fonotaktycznej. Pomysł Otrębskiego (1950: 85), by w žmogùs upatrywać złożenie *žmān-magus (por. goc. magus „chłopiec“), które z czasem zostało przekształcone «par une contamination», nie znalazł oddźwięku u innych badaczy. Inne próby referuje Fraenkel, LEW 1318.

⁴⁴ Srov. případy vokalizace sonantu před afixem -n- v jiných jazycích: řec. dám-nā-mi < *dm̥-né-h₂-; lat. iungunt < *yu-n-g- od *ywg-/*yewg-.

28

nebo z umC, tj. *žum-n-es. Opěrou pro tuto hypotézu budiž alternace im:: um < *[m] v takových litevských podobách, jako (1) rìmtas vedle dial. rùmtas „vážný, na nějž je spolehnutí“ (k remiùos, remtìs „opírat se, spoléhat se na něco“) anebo (2) timpstù „natahuji“ vedle ítumpas „rozmach, švih“ (k tempiù „napínám“), srov. LKŽ IV 269⁴⁵. Jak vyplyne z dalšího výkladu, správnější bude předpokládat reflex genitivu v podobě prabaltského *žum-n-es (§ 8.9).

8.7. Litevský obliquus s kmenem žmun- nás staví před otázku, jak chápat segment un následující po kořeni žm-. Kdyby toto un bylo reflexem slabičného n, byl by k tomu nezbytný antekonsonantický kontext, *gʰm-n-C = [gʰm-n-C]⁴⁶. Takový kontext by byl možný pouze v plurálovém skloňování, totiž před souhláskovými koncovkami, jako loc. pl. -su (*žm-un-su „mezi lidmi“) nebo instr. pl. -mis (*su žm-un-mis „s lidmi“)⁴⁷. Faktem však je, že v litevských dokladech chybějí jakékoli plurálové tvary od žmuõ. To samozřejmě znemožňuje ověření předložené hypotézy. K tomu přistupuje skutečnost, že v Daukszově „Postylle“ nemá žmuõ vedle sebe plurálový tvar *žmunes, nýbrž supletivní formu žmonės „lidé“ (§ 8.5). Pokud jde o duál du žmùne, nelze určit, zda byl tento tvar vytvořen ze singulárového kmene *žumn- (viz výše gen. *žumnes), který se následně připodobnil antekonsonantickému plurálovému kmeni *žmun-C, anebo zda vznikl nějakým jiným způsobem.

8.8. Přijmeme-li, že žmun- skutečně vzniklo fonetickou cestou před souhláskovými koncovkami plurálu, bude třeba jeho přítomnost před samohláskovými koncovkami (acc. sg. žmùn-i, nom. du. žmùn-e) vysvětlit analogickým vyrovnáním. V singuláru by zobecnění žmun- muselo vést k odstranění nepravidelného tvaru genitivu *žum-n-es (anomální vztah žm-uo:: *žum-n), a také tvaru akuzativu *žm-an-i < *gʰm-on-m (srov. *švanį < *kʷ-on-m v § 7.3), který se od ostatních tvarů odlišoval ablautem svého sufixu.

8.9. Slabinou scénáře popsaného v §§ 8.7–8.8 je, že mezi litevskými skloňovacími typy nenacházíme paralelu k jevu analogického rozšíření antekonsonantického plurálového kmene na závislé pády singuláru. Za této situace se nabízí následující hypotéza:

⁴⁵ Pro pozici po ž lze uvést dvojici uR/iR v takových příkladech jako lot. zułtis „žluč“, lit. tułžis též (místo *žułtis < prabaltské *žuł-ti- vedle praslov. *zъłьcь „žluč“, starorus. zъłьcь, rus. želčь, csl. zъłьcь < *žil-k- z ie. *gʰlH-C (plný stupeň v lit. želti „zelenat se“, csl. zelenъ „zelený“).

⁴⁶ Nerozumím, proč Fraenkel, LEW 1320 píše rekonstrukci v podobě *gʰm-dn-. Znak „schwa“ zde nemá morfologické opodstatnění, protože -n- představuje redukci na -on-, nikoli na sufix s laryngálou (*-Hₒn- resp. *-gₒn-).

⁴⁷ Srov. vyskytující se ve starolitevských textech tvary instr. pl. typu akmenis < *akmen-mis a seser-mis (Zinkevičius 1980: 245).

29

(A) Podoba kmene žmun- je však geneticky spojena se singulárovým paradigmatem, zejména s podobou zděděného genitivu sg.

(B) Reflex gen. *žum̥n-ès < *gʰm-n-és (§ 8.6), hláskově pravidelný, prodělal jakousi metatezi v *žmun-ès. Paralelu k přesunu samohlásky u podle vzorce umn > mun představuje změna ulž > luž v litevském názvu „sleziny“: blu̇žnīs f., acc. blu̇žnį pochází, jak se zdá, z (1) *plužnį⁴⁸ < (2) *pulžnį < (3) prabalt. *pulž-n-in < (4) ie. dial. * (s)plgʰ-n-m. Srov. staroind. plihán- „slezina“, řec. splēn, splēnós, lat. liēn < *lihēn⁴⁹.

(C) Pravděpodobně nešlo o čistě fonetickou změnu⁵⁰. Protože jejím důsledkem je sjednocení iniciální skupiny žm- ve všech tvarech skloňování, je třeba předpokládat, že zde šlo spíše o morfonologickou regularizaci, k níž došlo pod tlakem dvou tvarů s iniciální skupinou žm-, jimiž byly nom. žmuõ < *gʰm-ōn a acc. *žmànį < *gʰm-on-m⁵¹. Důsledkem změny *žum̥nès na *žmunès je odstranění anomálního alomorfismu kořene *žum-:: žn-.

9. Po ustavení „metatetického“ genitivu *žmunes následovala další inovace, tentokrát ablautová. Spočívala v nahrazení tvaru acc. *žmanin tvarem *žmunin. Alomorfismus žmōn:: žman:: žmun se tak redukoval na dva členy, žmōn:: žmun. Stalo se tak stejným způsobem jako v paradigmatu substantiva „pes“, kde šūni (s šun jako v gen. šunès) nahradilo *švàni < *švanin (srov. § 7.3), v důsledku čehož se řada švōn:: švan:: šun redukovala na švōn:: šun. V důsledku toho se paradigma substantiva žmuõ stalo dvoukmenovým, tedy takovým, jaký se vyskytuje v typickém litevském souhláskovém skloňování (srov. § 7.4).

10. To, co bylo řečeno, lze shrnout v následujícím vývojovém schématu. Znak „>“ označuje fonetickou změnu, znak „⇒“ označuje změnu morfologickou.

IE prabalt. pralitev. lit. nom. *gʰm-ōn-Ø > *žm-ōn-Ø > *žm-ōn-Ø > žmuõ-Ø acc. *gʰm-ōn-m > *žm-an-in > *žm-an-in ⇒ žmùn-i gen. *gʰm-n-és > *žum-n-es ⇒ *žm-un-es > *žmun-ès

⁴⁸ bl- se vysvětluje sonorizací pl-, podobnou té, kterou lze pozorovat ve slově blusà „blecha“ < *plusà, ke staroind. plúši, orm. lu. Dále srov. skupinu lb v lit. gulbė „labuť“ (samice) oproti slov. *kʰolpъ, kaš. kiełp „labuť“.

⁴⁹ Slovanský protějšek se představuje ještě jinak: csl. slězena < *selžena < *spelgʰ-en- (ztráta p v iniciální pozici). Pro baltoslovanštinu bychom mohli předpokládat ablautové paradigma *(s)pelž-(e)n-:: *(s)pulž-(e)n-. Baltské pokračování by spočívalo v zobecnění slabého kmene *(s)pulž-n-.

⁵⁰ Pokud jde o fonotaktický aspekt této změny, je třeba vzít v úvahu, že litevština nezná ani jedno slovo začínající na *žum- nebo *žun-. Zná však slova s iniciální skupinou žm- (srov. rodinu žmogùs, dále žmegìns, žmùlys) a také slova s iniciální skupinou žn-: žnáibyti, žnýbti, žnýplès.

⁵¹ Tato formulace vychází z podnětu, který vyjádřil prof. Vytautas Ambrazas při diskusi o mém referátu na konferenci „Lietuvių kalba: tyrėjai ir tyrimai. Kazimiero Jauniaus 150-osioms ir 90-osioms mirties metinėms paminėti“, Vilnius 1998 m. spałio 22–23 d.

30

Podobným způsobem lze představit vývoj paradigmatu litevského podstatného jména „pes“:

IE prabałt. pralit. lit. nom. *k’w-ōn-∅ > *šw-ōn-∅ > *šw-ōn-∅ > šuō-∅ acc. *k’w-ōn-m > *šw-an-in > *šw-an-in ⇒ šun-i gen. *k’u-n-és > *šu-n-es > *šu-n-es > šun-ès

Srovnáním obou schémat vidíme, že regularizace paradigmatu „pes“ se dosahuje prostým zobecněním zděděného základu gen. sg. šun- na acc. sg. Naproti tomu v paradigmatu „člověk“ máme co do činění se sledem dvou změn: nejprve se zděděné genetivum *žum-nes změnilo na *žmunes, poté se inovativní základ žmun- zobecnil na acc. sg. Teprve v důsledku obou těchto změn se v historické době objevila nápadná podobnost tvarů žmuō a šuō⁵². Srov. zejména alternaci uo:: un, která se neopakuje v žádném jiném litevském podstatném jméně.

11. Zde jsme se snažili ukázat, že typ skloňování, k němuž patřil konsonantický kmen „člověk“, předpokládal na jedné straně přítomnost gen. sg. v praindoevropské podobě *žum-n-és, na druhé straně pak přítomnost acc. sg. v podobě *žm-án-in. Nahrazení acc. *žmánin tvarem *žmānin (lit. žmùni) nemohlo proběhnout bez existence formálního vzoru v podobě genitiva *žmunes. Je však třeba mít na paměti, že takový vzor se objevil teprve tehdy, když zděděný gen. *žum-n-és pod tlakem tvarů s počátečním žm- (*žmōn, *žmānin) nabyl nové podoby *žmunés. Vzhledem ke klíčové roli, která při vývoji výše rekonstruovaného paradigmatu (§ 10) připadá tvaru genitiva *žum-n-és, nelze souhlasit s dosavadním výkladem, který vysvětloval vznik tvaru acc. sg. žmùni pomocí analogického poměru: nom. šuō:: acc. šùni = nom. žmuō:: acc. X (X = žmùni)⁵³. Takto sestavený poměr mlčky předpokládá sémantickou převahu podstatného jména „pes“ nad podstatným jménem „člověk“, což je už z významových důvodů málo pravděpodobné. Hlavní nedostatek tradičního výkladu však spočívá jinde. Nezabývá se otázkou, odkud se vzal acc. šùni (vždyť nejde o zděděný tvar); kromě toho naznačuje, jako by acc. žmùni nemělo morfologického předchůdce v silném tvaru *žmanin.

BIBLIOGRAFIA

Bader F. 1995: Autour de lat. sōl. – Linguistica Baltica 4, 265–276.

Būga K. 1921: Priesagos -inas ir dvibalsio uo kilmė. – Lietuvos mokykla – 10–11, 420–457. Przedruk w Būga 1959: 331–376.

⁵² Być może na tej podstawie Peters 1980: 188 doszedł do przekonania, że *gʰm-ōn (žmuō), musi być neologizmem wzorowanym na *k’wōn (šuō).

⁵³ Zob. Specht 1932: 214, 226; Specht 1934. Stang 1966: 227 ujmuje rzecz ostrożniej: „Vielleicht war die ursprünglich Flexion žmuo, *žmani, *žmunes. Später wurde die schwundstufige Form des Stammes verallgemeinert, wie in šuō, šùni, šùnis.“

31

Būga K. 1959: Rinktiniai raštai 2, sudarė Z. Zinkevičius, Vilnius.

Erhart A. 1998: Der indogermanische Mondname. – Linguistica Baltica 7, 63–69.

Fraenkel E. 1959: Zur indoeuropäischen Stammbildung und Flexion. – Lingua Posnaniensis 7, 1–24.

Fraenkel E. LEW = Lituaisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg, 1955–1965.

Gołąb Z. 1998: Lat. homo ~ Slavic možь: is there any etymological connection between them? – Studia Indogermanica Lodziensia 1, 67–73.

Hamp E. P. 1980: IE *()k’uon ‘dog’. – Indogermanische Forschungen 85, 35–42.

Kudzinowski Cz. 1977: Indeks-słownik do «Daukšos Postilė», I, Poznań.

Lasch A. 1914: Mittelniederdeutsche Grammatik, Halle a.S.

LKŽ = Lietuvių kalbos žodynas, Vilnius 1941–.

Mažiulis V. PEŽ = Prūsų kalbos etimologijos žodynas, 1–4, Vilnius, 1988–1997.

Osthoff H. 1901: Etymologische parerga, Leipzig.

Otrębski J. 1950: Miscellanées onomastiques. – Lingua Posnaniensis 2, 70–98.

Peters M. 1980: Untersuchungen zur Vertretung der indogermanischen Laryngale im Griechischen, Wien.

Rix H. 1976: Historische Grammatik des Griechischen. Laut- und Formenlehre, Darmstadt.

Schindler J. 1975: Zum Ablaut der neutralen s-Stämme des Indogermanischen. – Flexion und Wortbildung, hg. von H. Rix, Wiesbaden, 259–267.

Schmitt-Brandt R. 1998: Einführung in die Indogermanistik, Tübingen u. Basel. (Uni-Taschenbücher, 1506).

Skardžius P. 1956: Alte Wurzelnomina im Litauischen. – Indogermanische Forschungen 62, 156–166.

Smoczyński W. 1986: Uwagi o słowniku bałtycko-słowiańskim. – Język i jego odmiany w aspekcie porównawczym, red. J. Majowa (Prace Slawistyczne PAN 53), Wrocław, 17–45.

Smoczyński W. 1990: Zur altpreußischen Akzentographie. – Rivista di Linguistica 2:2, 177–199.

Smoczyński W. 1998: Il ruolo della lingua lituana per la linguistica indoeuropea. – Ponto-Baltica 7, 1997[98], 53–82.

Smoczyński W. 2000: Untersuchungen zum deutschen Lehngut im Altpreussischen, Kraków.

Specht F. 1932: Beiträge zur griechischen Grammatik. – Kuhns Zeitschrift 59, 214, 226.

Specht F. 1934: Lit. žmuo. – Kuhns Zeitschrift 61, 68.

Stang Chr. S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen, Oslo-Bergen-Tromsö.

Urbas D. 1996: Martyno Mažvydo raštų žodynas, Vilnius.

Vaillant A. 1950: Grammaire comparée des langues slaves, Lyon-Paris.

Vitkauskas V. 1986: Jest’ li takaja forma: unaduo ‘voda’? – Balto-slavjanskie issledovanija 1984, 103–106.

Zinkevičius Z. 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1, Vilnius.

SENOSIOS LIETUVIŲ KALBOS ŽMUO, ŽMUNĮ ATSIŽVELGIANT Į ATEMATINIŲ DAIKTAVARDŽIŲ PARADIGMĄ

Santrauka

Daukšos Postilėje acc. sg. žmunį ir nom. du. žmune turi kirčio ženklą ant trumpojo skiemens. Kiti netiesioginiai linksniai nepaliudyti. Pagrindinis klausimas: kaip atsirado kamienas žmun-, kurio negalima paaiškinti pagal kitas priebalsinio -en- kamieno formas. Remiantis formų šuo:: šunės santykiu, kur genityvo forma atitinka paveldėtą modelį (ide. *k’u-n-es), reikėtų tikėtis daiktavardžio žmuo genityvo *žumnes. Tai būtų praformos *g’hm-n-es atitikmuo. Priesaga su neskiemeniu -n- būtų sąlygojusi skiemeninę šaknies baigmens formą, kurios prūsųlietuviškas refleksas būtų -um-. Tačiau žm(uo) alomorfą žum(n)- pakeitė žmu(n)-. Iš pažiūros tai panašu į metatezę: *žum(n)- >

32

*žmu(n)-, bet jos priežastis neaiški. Čia šakininis morfas žm- galėjo būti pagal nominatyvą apibendrintas kitiems linksniams (pakitimą galėjo skatinti ir ta aplinkybė, kad lietuvių kalboje nėra žodžių, prasidedančių *žūm-). Pagal ved. švanam < *kʷ-on-m pavyzdį reikėtų laukti akuzatyvo formos pral. *šv-an-in ‘šunį’. Priesagos nykstamąjį laipsnį čia reikėtų aiškinti genityvo formos įtaka: šun(i) pakeitė *švan(i) pagal šun(es) pavyzdį. Panašiu būdu pirminė forma *žman(i) galėjo prisiderinti prie genityvo žmun(es) ir virsti paliudyta forma žmuni. Aiškinant genityvo lemiamą vaidmenį daiktavardžio žmuo paradigmos kitimui, remiamasi ir lietuvių bei slavų kalbų silpnųjų atematinių kamienų daiktavardžiais, pvz., lie. širdìs, dùrys, sl. vъsь. Atkreiptas dėmesys ir į bendresnį dalyką: trinariai alomorfai (pvz., *švōn: *švan: *šun-) paprastai keičiami dvinar ais (pvz., šuo: šun-). Pateikiama ir daugiau „bitematizmo“ polinkį rodančių lietuvių kalbos linksniavimo pavyzdžių.

OLD LITHUANIAN ŽMUO, ŽMUNĮ AGAINST THE BACKGROUND OF THE PROTO-BALTIC ATHEMATIC NOUNS

Summary

In Daukša’s Postilė, the forms acc. sg. žmunì and nom. du. žmune have a stress mark placed over a short syllable. No other oblique cases are attested. The principal question that rises here is how to account for the stem žmun-, which cannot be explained in the framework of the consonantal declension with a stem in -en-. If we take as our point of departure the relationship between the forms šuo:: šun es, where the genitive corresponds to the inherited model (PIE *kʷ-u-n-es), we are entitled to expect alongside žmuo a genitive *žumnes. This would be a reflex of *gʰm̥-n-es. The suffix, in its non-syllabic variety -n-, would have induced a syllabic realisation of the root-final -m-, the regular Proto-Lithuanian reflex of which would be -um-. The allomorphic relationship of žum(n)- to žm(uo) was, however, eliminated in favour of žmun-. On the face of it, this looks like a metathesis *žumn- > *žmun-. But the motive behind this change remains unclear. A possible explanation could be that the root morph žm- spread from the nominative to the oblique cases (the fact that Lithuanian has no words beginning with žūm- could somehow have contributed to this). In the accusative we would expect, on the basis of Vedic śvānam < *kʷ-on-m, a Proto-Lithuanian reflex *šv-an-in ‘dog’. The generalisation of the zero grade of the suffix should be attributed to the influence of the genitive: šun(i) replaced *švan(i) under the influence of šun(es). By analogy, we could assume an original *žman(i) to have been assimilated to the genitive žmun(es) to yield the attested žmunì. In order to explain the crucial role played by the genitive singular in this remake of the paradigm of žmuo, the parallel of the Lithuanian and/or Slavonic nouns built on weak grade athematic stems, such as širdìs, dùrys, vъsь, is invoked. Attention is also drawn to an observation of a more general nature, viz. that a ternary allomorphic series (e.g., *švōn: *švan-: *šun-) is usually replaced with a binary one (e.g., šuo: šun-). Other instances of this ‘bithematism’ in Lithuanian declension are cited in support of this.

Wojciech SMOCZYŃSKI Uniwersytet Jagielloński Katedra Językoznawstwa Ogólnego i Indoeuropejskiego al. Mickiewicza 9/11, PL-31-120 Kraków, Polska El. paštas [email protected]

Gauta 1999 06 16

33