ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLIV (2001), 167–187

K hodnocení litevských příjmení z hlediska slovotvorby

VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ

Litevský jazykový institut, Vilnius

Článek se zabývá litevskými příjmeními z hlediska slovotvorby. V antroponymii a toponymii se uplatňují obvyklé slovotvorné postupy (skládání, afixace atd.), existuje však také specifický postup spočívající ve vytváření antroponym a toponym bez formálních slovotvorných ukazatelů, jehož výsledkem jsou primární (neodvozená) osobní jména a místní jména, např. obecné jméno → místní jméno, osobní jméno, přezdívka; vlastní jméno → místní jméno, osobní jméno, přezdívka. Litevská příjmení jsou specifickou kategorií, protože v procesu odvozování nezískávají žádné slovotvorné ukazatele. Příjmení je původní patronymikum, přezdívka apod. užívané jako příjmení. Slovotvorná analýza příjmení jako takových je proto nemožná, neboť všechna jsou primárními (neodvozenými) jednotkami. Morfologické členění příjmení je samozřejmě možné.

1. ÚVODNÍ POZNÁMKY

Příjmení jsou součástí litevských vlastních slov, neboli onym, a tvoří podtřídu třídy antroponym. Kromě ní je v souvislosti s výzkumem litevské onomastiky třeba zmínit také podtřídy křestních jmen a přezdívek a rozsáhlou třídu místních jmen. Tu tvoří podtřídy místních jmen označujících různé objekty (např. vodních názvů neboli hydronym, názvů sídel neboli oikonym, názvů bažinatých míst neboli helonym, názvů hor neboli oronym apod.).

Specifika hodnocení onym z hlediska slovotvorby jsou podrobně rozebrána v teoretických pracích z onomastiky. Jsou v nich zdůrazněny rozdíly mezi pojetím slovotvorby obecných a vlastních slov a popsány zvláštnosti výzkumu vlastních slov tvořících tu či onu třídu (podtřídu) onym (srov. Nepokupnyj, ed. 1986: 162–173, 207–208). Aniž bychom zde tyto otázky dále rozváděli nebo podrobněji komentovali související tvrzení (to není cílem tohoto článku), je důležité upozornit na návrhy, aby se při zkoumání onym rozlišovala takzvaná živá slovotvorba, kdy se mezi základovým slovem a odvozeninou zachovaly nebo existují vztahy slovotvorné motivace, a historická slovotvorba, která se spojuje s morfematickým rozborem onym¹ (uvádí se také pojem analýza morfologické struktury) (Nepokupnyj, ed. 1986: 162–163). Jak je vidět, jde o slovotvornou a strukturální analýzu vlastních slov, přičemž tyto pojmy jsou jasně odlišeny.

Který z uvedených modelů – slovotvorný, nebo strukturální analýzy – se má použít při zkoumání onym, by měl mimo jiné určovat také to, do které třídy (podtřídy) onymy patří.

¹ Dėl morfeminio skaidymo plačiau žr. Urbutis (1978: 137–142).

168 |

VITALIJA MACĖLAUSKIENĖ

Je velmi důležité vědět co nejvíce o specifikách té či oné třídy (podtřídy) vlastních jmen: jak vznikla a utvořila se soustava vlastních slov, zda se stále doplňuje o nové jednotky, nebo je uzavřená a neměnná, jaké lingvistické a extralingvistické okolnosti určily její povahu apod. Odpovědi na tyto otázky by umožnily rozdělit vlastní jména alespoň podmíněně do dvou skupin. Jednu z nich by tvořily třídy (podtřídy) vlastních jmen, jejichž vlastní slova lze a je třeba zkoumat z hlediska slovotvorby, přičemž se vymezují slovotvorné typy (způsoby), určují základová slova a slovotvorné formanty, identifikují odvozeniny apod. Do druhé skupiny by patřila vlastní jména, při jejichž zkoumání by bylo třeba zvolit pouze model morfematického členění (analýzy morfologické struktury).

Cílem tohoto článku je pojednat o tom, jak jsou či by mohly být z tohoto hlediska zkoumána litevská vlastní jména, a v tomto kontextu se pokusit najít místo litevským příjmením. Z toho, co bylo řečeno, by mělo být zřejmé, že článek vychází ze zkušeností výzkumu litevské onomastiky a neusiluje o podrobné teoretické zobecnění. Myšlenky a tvrzení zde předložené je proto třeba chápat jako jeden z několika možných názorů na zkoumání litevských příjmení z hlediska slovotvorby.

2. PŘEHLED VÝZKUMU SLOVOTVORBY MÍSTNÍCH JMEN

2.1. V současnosti je nejpodrobněji prozkoumána slovotvorba litevských hydronym. Je jí věnována obsáhlá monografie (Vanagas 1970). V úvodu práce (Vanagas 1970: 6–27) jsou pojednány a zhodnoceny všechny dosavadní výzkumy slovotvorby litevských hydronym; upozorňuje se přitom na to, že v některých pracích „se nezkoumá slovotvorba hydronym, nýbrž jejich morfologická stavba“. Jinými slovy, nebyl dodržen „slovotvorný princip“, sjednoceny byly typy hydronym, které je třeba rozlišovat podle několika slovotvorných (strukturně-gramatických) hledisek, a hydronyma utvořená různými způsoby byla směšována. Před popisem specifik slovotvorby hydronym je podán přehled názorů na podobnosti a rozdíly mezi apelativy a vlastními jmény a konstatuje se, že „úkol zkoumání slovotvorby hydronym je poněkud odlišný od zkoumání apelativ“. Při zkoumání slovotvorby apelativ se usiluje o zjištění, „jakým způsobem jazyk vytváří nová slova a jak doplňuje svou slovní zásobu“. Hydronymický systém je naproti tomu již utvořený a neměnný, tj. nepodléhá působení vnitřních jazykových zákonitostí. Při zkoumání slovotvorby vodních jmen je proto „badatelův pohled vždy více upřen do minulosti, do dob, kdy se nyní již statický systém teprve utvářel“. Dále je v úvodu pojednáno o velmi důležitém problému klasifikace hydronym pro analýzu jejich slovotvorby a jsou přehledně představeny a zhodnoceny dosavadní pokusy o rozdělení místních jmen do tříd. Poté byl zvolen model strukturně-gramatické klasifikace litevských hydronym s předpokladem, že by jej bylo možné aplikovat i na další vrstvy litevského jmenného fondu.

Podle zvolené klasifikace se všechna litevská vodní jména z hlediska slovotvorby dělí na primární a sekundární. První se dále rozdělují na substantivní (odvozená od apelativ i vlastních jmen) a adjektivní. Druhá se dělí na odvozeniny, složeniny a víceslovná jména. Lze dodat, že při zkoumání odvozenin se hledají souvislosti mezi principy derivace apelativ a vodních jmen a uznává se, že termín odvozenina se nejpřesněji užívá pro označení těch hydronym, jejichž „derivační vztah k příslušným apelativům či vlastním jménům je stále zcela zřejmý“. Slovotvorba jiných hydronym je nejasná, lze je však členit na morfémy, tj. považovat je za obsahující afix; kromě toho existují nejasná

DĖL LIET. PAVARDŽIŲ VERTINIMO DARYBOS POŽIŪRIU | 169

slovotvorně utvořená vodní jména, u nichž lze i morfematické členění pouze předpokládat. V těchto případech se uvedený termín užívá podmíněně (Vanagas 1970: 54–57).

Jak je vidět, ve srovnání se slovotvorbou apelativ byl kvůli specifikům vlastních jmen vyčleněn nový způsob tvoření, jehož výsledkem jsou primární vodní jména. Jde o hydronyma odvozená od apelativ a vlastních jmen, která si během toponymizace², tj. při přeměně ve vodní jména, neosvojila žádné formální slovotvorné znaky (srov. Vanagas 1970: 28), např.: Adomaitis ež. < Adomaitis avd., Akivaras ež. < akivaras, Balandis ež. < balandis, Baltà up. < baltà, Globys up. < Globys avd., Gulbis ež. < gulbis, Janãvas ež. < Janãvas k., Kriaušiùs up. < kriaušiùs, Kūndrotas up. < Kūndrotas avd., Leĩmantas up. < Leĩmantas avd., Néndrė up. < néndrė, Piliakalnis ež. < piliakalnis, Sirvydis ež. < Sirvydis avd., Skersūtinìs up. < skersūtinis, Smailiùtis up. < smailiùtis „smailas“, Šermukšnýnas ež. < šermukšnynas, Šiupiẽniai ež. < Šiupiẽniai k., Tėkančioji up. < tėkančioji, Trilýpis ež. < trilýpis, Vendrýkštis up. < vendrýkštis „vingiarykštė“, Žalióji up. < žalióji. Primární vodní jména jsou zde uvedena v abecedním pořadí, neboť z hlediska slovotvorby jsou všechna rovnocenná: vznikla z apelativ či vlastních jmen, substantiv či adjektiv, osobních jmen či jiných místních jmen (srov. také Vanagas 1970: 29).

2.2. Stejná strukturně-gramatická klasifikace vytvořená pro analýzu slovotvorby hydronym byla použita také při pojednání o slovotvorbě části litevských názvů hor, neboli oronym (přibližně 4,6 tisíce) (Vanagas 1973). Nejprve se dělí na primární a sekundární a dále se tyto skupiny člení podrobněji, stejně jako při výzkumu slovotvorby hydronym. Primární názvy hor jsou charakterizovány stejně jako primární hydronyma: pocházejí z apelativ, jiných místních jmen nebo osobních jmen a nemají formální slovotvorné znaky (Vanagas 1973: 209), např.: Apušotas < apušotas, Aujėda < Aujėda up., Aukštas < aukštas, Degimas < degimas, Didžiulis < didžiulis, Gūbrýs < gūbrýs, Kapėliai < kapėliai, Krìštapas < Krìštapas avd., Lydekà < lydekà, Obelėlė < obelėlė, Pašlaitė < pašlaitė. Prancūzai < prancūzai, Smailusis < smailusis, Šaltupýs < Šaltupýs up., Visginas < Visginas avd.

2.3. Slovotvorba dalších tříd (podtříd) litevských místních jmen dosud nebyla podrobně prozkoumána. Vzhledem k hojnosti názvů bažinatých míst, neboli helonym, se dosud pozornost věnovala pouze jednomu typu jejich tvoření – názvům bažinatých míst tvořeným příponami (Bilkis 1998). V kontextu uvedené klasifikace hydronym je třeba tato místní jména kvalifikovat nejprve jako sekundární, dále jako odvozeniny a konkrétněji jako odvozeniny příponové. Při zkoumání helonym tvořených příponami se vychází ze základů analýzy slovotvorby hydronym A. Vanagase a upozorňuje se na již dávno teoreticky zdůvodněný rozdíl mezi pojmy slovotvorná analýza a morfematická analýza (morfematické členění). Proto se za příponové odvozeniny považují názvy bažinatých míst, u nichž „přípona není prvkem morfematického členění ani tvoření tvarů, nýbrž slovotvorným afixem, tj. prostředkem tvoření nových slov“ (Bilkis 1998: 32).

Uvedenými zásadami se řídí také výzkum názvů obydlených míst tvořených příponami, neboli oikonym (Razmukaitė 1998). Jejich podrobná slovotvorná analýza dosud chybí (přehled výzkumu viz Razmukaitė 1998: 1–4).

²Možná by se zde lépe hodil pojem hydronymizace, protože existují také hydronyma vzniklá z jiných místních jmen, tedy případy, kdy se místní jméno mění v místní jméno (toponymum v toponymum).

³Zde i jinde jsou zkratky stejné jako v pojednávané práci a v dalších pracích litevské onomastiky. Vzhledem k jejich běžnosti není uveden samostatný seznam zkratek.

170 |

VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ

Pokusy o popis možných klasifikačních skupin při pojednání o tvoření názvů sídel lze zaznamenat v článku P. Jonikase „Osobní jména a místní názvy“ (Jonikas 1968). Zde jsou zmíněna sufixální, prefixální, složená a kompozitní jména sídel (srov. klasifikaci hydronym A. Vanagase). Místní názvy, které se podle autora „shodují s jednotným tvarem osobního jména a příjmení (srov. Biršto-nas, Kaunas, Skuodas, Sudárgas)“ (Jonikas 1968: 564), lze bezpochyby kvalifikovat jako již dříve probíraná primární [jména].

Po stručném přehledu výzkumu tvoření litevských hydronym, názvů hor, bažinatých oblastí a sídel je třeba ještě konstatovat, že tato i další místní jména by nepochybně mohla být zkoumána také jinak, tj. uplatněním modelu morfematické analýzy (morfematického členění). Cíle, forma i obsah takových výzkumů by se lišily od zde probírané slovotvorné analýzy místních názvů.

3. PŘEHLED HODNOCENÍ TVOŘENÍ (STRUKTURY) OSOBNÍCH JMEN

Zatím neexistují specializované studie věnované analýze tvoření jiné třídy onym litevského jazyka – osobních jmen. V některých pracích z antroponomastiky však lze nalézt prvky pohledu na tvoření či strukturu osobních jmen.

3.1. „Slovník původu litevských jmen“ (Kuzavinis, Savukynas 1987), patrně nejobsáhlejší soubor těchto onym, uvádí jména různého způsobu tvoření i původu a různého stáří. Podle doby, po kterou tato osobní jména fungují v litevském jmenném fondu, je lze rozdělit do tří skupin – stará, křesťanská a nová jména. Analýza tvoření jmen v každé z těchto vrstev by patrně měla specifické rysy, které by mimo jiné souvisely také se zdroji jmen, okolnostmi jejich vzniku v současném jmenném fondu apod.

Stará jména jsou částí litevských osobních jmen užívaných v pohanském období, tedy v době, kdy se ještě nevytvořil dvoučlenný systém litevského pojmenovávání osob křestním jménem a příjmením. Byla tedy jedinými osobními jmény, která tehdy Litevci měli, nikoli však „jmény“ ve smyslu dnešního pojetí termínu vardas⁴. Jak tedy popsat vztah mezi historickými osobními jmény a současnými křestními jmény? Názory mohou být různé.

Zdá se možné jednoduše ztotožnit současná křestní jména s historickými osobními jmény a uznat, že ta druhá se k nám dostala nezměněná a dnes fungují jako křestní jména. Takové ztotožnění (samozřejmě formální a podmíněné) by do jisté míry ospravedlňovala i skutečnost, že hlavní funkcí historických osobních jmen – označit osobu a odlišit ji od ostatních – jsou do jisté míry dány také funkce současných křestních jmen i příjmení (v tomto případě je podstatné především to, že jsou dány také funkce křestních jmen)⁵. Toto chápání vztahu mezi historickými osobními jmény a současnými křestními jmény označovanými jako stará umožňuje zdůvodnit to, co se o tvoření těchto jmen (při výkladu jejich původu) uvádí ve zmíněném slovníku. Rozlišují se zde čtyři slovotvorné typy starých jmen: 1) dvoukmenová složená jména, 2) z nich vytvořené zkrácené podoby, 3) sufixální odvozeniny zkrácených podob, 4) apelativní – přímo obecná-

⁴ K užívání tohoto termínu při výzkumu historické antroponymie viz také Maciejauskienė (1991: 14).

⁵ Dėl vardų ir pavardžių funkcijų dar žr. Maciejauskienė (1991: 14, 19, 50–51).

DĖL LIET. PAVARDŽIŲ VERTINIMO DARYBOS POŽIŪRIU | 171

niai žodžiai, virtę vardais (Kuzavinis, Savukynas 1987: 25). Lyginant su anksčiau aptarta hidronimų klasifikacija pirmasis senųjų vardų darybos tipas tapatintinas su antriniais sudurtiniais vietovardžiais, trečiasis su antriniais – priesagų vediniais, o ketvirtasis – su pirminiais vietovardžiais (detalesnio bendrumų ir skirtumų aptarimo atsisakyta, nes to nereikalauja straipsnio tikslas). Trečiojo tipo vardai – dvikamienių trumpiniai (jie dar vadinami ir senaisiais vienkamieniais vardais) vertintini kaip tam tikro vardu susidarymo būdo, o ne onimų darybos tipo (iprasta lingvistine šios sąvokos reikšme) rezultatas⁶.

Nejčastější jsou stará dvousložková jména (takzvaná dvousložková složená jména), např.: Alg-minas, Al-mintas, Ei-bartas, Gėd-rimas, Gós-tautas, Kant-minas, Min-gaudas, Taūt-gailas, Tól-mantas, Tvir-gedas, Vai-noras, Vaiš-mantas, Vil-mantas. Další skupinu současných jmen označovaných jako stará a charakterizovaných z hlediska tvoření tvoří jména odvozená příponami, např.: Algėnis, Bartėnis, Birėnis, Dargėnis, Daugėnis, Eidėnis, Eigėnis, Gaudėnis, Gedėnis, Gintėnis, Girdėnis, Girstėnis, Gytėnis, Kantėnis, Klausėnis, Tautėnis, Vaidėnis a další (odvozeniny s příponou -enis); Bylotas, Darotas, Daugotas, Eidotas, Milotas, Minotas, Vaidotas, Valiotas, Viltotas (odvozeniny s příponou -otas); Barūtis, Birūtis, Darūtis, Eigūtis, Eimūtis, Gailūtis, Gedūtis, Geistūtis, Girdūtis, Kęstūtis, Klausūtis, Ramūtis (odvozeniny s příponou -utis); Klausilas, Marūtilas, Váidilas (odvozeniny s příponou -ilas). Podle autorů slovníku původu jmen jsou základy těchto odvozenin zkrácené podoby dvousložkových jmen. Jen poměrně zřídka jsou jako základová slova uváděna jiná stará litevská osobní jména (srov. Augėnis, Baltėnis, Drąsūtis, Jaunūtis, Laimūtis a další).⁷

Mezi současnými jmény označovanými jako stará se zřejmě nevyskytla taková, která by bylo z hlediska tvoření možné hodnotit jako primární (autoři slovníku je nazývají „apelativní – přímo obecná slova proměněná ve jména“ – viz Kuzavinis, Savukynas 1987: 25). Pozornost však upoutala nepočetná jména odvozená koncovkou (např.: Budrys, Būdrius z litevského budrūs, Drąsius z litevského drąsūs, Jaunys, Jaunius z litevského jaūnas), třebaže tento způsob tvoření starých jmen není zmiňován.

Po stručném pojednání o tom, co se v „Litevském slovníku původu jmen“ uvádí o tvoření současných jmen označovaných jako stará, je třeba vrátit se k dříve formulovanému stanovisku, že takové či podobné hodnocení tvoření těchto jmen by mělo být založeno na ztotožnění současných jmen a analogických historických osobních jmen (jak již bylo zmíněno, velmi formálním a podmíněném). Dalším případem hodnocení vztahu mezi historickými osobními jmény a současnými jmény označovanými jako stará by mohlo být toto: současná jména vznikla z historických osobních jmen, aniž by vykazovala jakékoli formální znaky tvoření. Z hlediska tvoření by tedy všechna tato jména byla klasifikována jako primární. Uvedená současná jména Algminas, Alminas, Eibartas, Gėdrimas aj. tedy vznikla (utvořila se) z analogických historických osobních jmen, která by měla být v kontextu hodnocení tvoření klasifikována jako sekundární složeniny. Jména Algėnis, Bartėnis, Dargėnis,... Bylotas, Darotas, Daugotas,... Barūtis, Birūtis, Darūtis,... Klausilas, Mańti-

⁶ Plačiau apie juos žr. Maciejauskienė (1997: 113–124).

⁷ Je třeba upozornit, že při uvádění čtyř typů tvoření starých jmen jsou pojmenovány pouze „příponové odvozeniny zkrácených podob“ – Kuzavinis, Savukynas (1987: 25). Dále lze uvažovat o tom, zda jsou základovými slovy všech těchto jmen – odvozenin s příponou – skutečně osobní jména, to však nesouvisí s cíli tohoto článku.

172 |

VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ

las a další, dříve označovaná jako odvozeniny s příponou, by opět pouze vznikla z historických osobních jmen, která jsou z hlediska tvoření odvozeninami s příponou. Stejně je třeba hodnotit i tvoření dalších současných jmen označovaných jako stará. Takový přístup by byl přijatelný mimo jiné vzhledem k velmi obtížně vymezitelným funkcím historických osobních jmen při jejich srovnání s účelem současných jmen a také vzhledem k souvislostem se zvláštnostmi hodnocení tvoření současných litevských příjmení, o nichž bude řeč později. Pokud bychom předpokládali, že všechna současná jména označovaná jako stará jsou z hlediska tvoření primární, bylo by perspektivní a zajímavé zkoumat je pomocí modelu morfematické analýzy (morfematického členění).

Analýza tvoření další vrstvy současného jmenného fondu – křesťanských jmen – není předmětem zkoumání slovotvorby litevského jazyka. Všechna tato jména přišla z jiných jazyků (řečtiny, hebrejštiny, latiny, germánských jazyků, slovanských jazyků aj.) a přinesla si s sebou jim vlastní slovotvorné (strukturní) rysy. Lze proto hovořit pouze o otázkách souvisejících s adaptací křesťanských jmen v litevštině. Jednou z nich je vztah mezi dlouhými (kanonickými) podobami křesťanských jmen a jejich zkrácenými podobami a jejich užívání, další pak odvozeniny těchto jmen s deminutivními příponami, rozšířené v historických pramenech 16.–17. století, ale v pramenech 18.–19. století již neužívané, a podobně (viz Maciejauskienė 1979; 1991: 34, 38, 41; 1993: 102). Je pravda, že různé odvozeniny křesťanských jmen s deminutivními příponami jsou v živém jazyce rozšířeny i dnes, nejde však o oficiální podoby jmen zapisované do osobních dokladů. Zdá se tedy, že od podrobnějšího pojednání o nich lze zde upustit.

Nová jména, která tvoří třetí vrstvu současného jmenného fondu, se z hlediska původu obvykle dělí na jména litevského a nelitevského původu (Kuzavinis, Savukynas 1987: 41–46). Druhá skupina, tedy jména nelitevského původu, přišla do litevského jmenného fondu z jiných jazyků. Pojednání o jejich tvoření proto stejně jako u křesťanských jmen není předmětem analýzy slovotvorby litevského jazyka.

Jinak je tomu u nových jmen litevského původu. Při jejich hodnocení z hlediska tvoření lze snadno vyčlenit několik klasifikačních skupin, které byly pojmenovány i v dříve probírané gramaticko-strukturální klasifikaci místních názvů. Jsou to primární jména, která vznikla z obecných či vlastních slov, aniž získala jakékoli formální slovotvorné znaky, např.: Aušra: litevské aušra, Bangà: litevské bangà, Dainà: litevské dainà, Dóbìlas: litevské dóbìlas, Gìntaras: litevské gìntaras, Jūra: litevské jūra, Liépa: litevské liépa, Svajà: litevské svajà, Svajonė: litevské svajonė, Žarà: litevské žarà (z obecných slov), nebo Agluona: Agluona řeka, Airė: Airė řeka, Alantà: Alantà řeka, Álantas: Álantas řeka, Gáilìntas: Gáilìntas jezero, Mìlda: Mìlda (jméno mytologické bohyně), Nėmunas: Nėmunas řeka, Nidà: Nidà městečko, Skìnija: Skìnija řeka, Svalìa: Svalìa řeka, Ūla: Ūla řeka, Upýna: Upýna řeka, Vilnius: Vilnius město, Žeimenà: Žeimenà řeka, Žemýna: Žemýna (jméno mytologické bytosti) a další (z vlastních jmen – místních názvů, mytonym nebo jmen mytologických bytostí apod.). Ze sekundárních jmen je třeba zmínit zřejmé odvozeniny koncovkou, např.: Aidė: litevské áidas, Aūdrė: litevské áudra, Aūšrė: litevské aušrà, Ąžuolė, Ąžuolis: litevské ąžuolas, Dãlius: litevské dalìà, Gáiva: litevské gaivì, Jáutra, Jáutrė: litevské jáutrus, -i, Jūris, Jūrius: litevské jūra, Miglė: litevské mìglà, Rytė, Rytis: litevské rýtas, Skaidrė, Skáidrė: litevské skaidrì, skáidrì „příjemná, veselá“, Skaistýs, Skaistis: litevské skaistùs, skaistùs „světlý; počestný“, Taurýs, Tãurius: litevské taurùs „počestný; urozený“, Ūgnė: litevské ugnìs. Další skupinou sekundárních nových jmen z hlediska tvoření jsou odvozeniny s příponami, např.: Audronė, Audrõnis, Audrõnius: litevské áudra (odvozeniny s příponami -onė, -onis, -onius), Audrūnas, Audrūnė: litevské áudra (odvozeniny s příponami -ūnas, -ūnė), Ban-

DĖL LIET. PAVARDŽIŲ VERTINIMO DARYBOS POŽIŪRIU | 173

guõlis: lit. bangą (odvozenina příponou -uolis), Laimintà, Laimìntas: lit. laimė (odvozeniny příponami -inta, -intas), Laisvūnas: lit. laisvė (odvozenina příponou -ūnas), Teisūtis: lit. teisūs (odvozenina příponou -utis), Žydrūnas: lit. žydris „žydrumas (dangaus)“ (odvozenina příponou -ūnas).

Mezi novými jmény jsou i taková, která byla vytvořena (nejčastěji jazykovědci) podle pracovních i sémantických modelů starých jmen obměňováním či spojováním známých kmenů dvoukmených osobních jmen, např.: Al-ginas, Al-kantas, Aug-mantas, Bar-mantas, Būt-mintas, Eig-mantas, Eit-viltas, Gil-mintas, Graž-valdas, Jau-vaidas, Kęs-bartas, Liaud-gintas, Min-vaidas, Rād-vydas, Skir-tautas. Tato jména jsou umělá, jejich užívání nedokládá historická antroponymie. Proto lze na rozdíl od starých dvoukmených jmen, u nichž byly při hodnocení z hlediska slovotvorby zmíněny dvě možné varianty – jsou to složeniny (dvoukmené kompozitum), nebo primární jména –, nová jména tohoto typu zřejmě označovat pouze jako složená.

Jak je patrné, zkoumáním slovotvorby nových jmen litevského původu lze zjistit, jakými způsoby se tvoří nová jména a obohacuje současný soubor jmen (srov. analýzu slovotvorby obecných slov, jejímž cílem je zjistit, jakým způsobem jazyk vytváří nová slova a tím rozšiřuje jejich zásobu). Systém litevských jmen jako jedné z podtříd onym tedy ještě není zcela utvořen, je proměnlivý a otevřený. To podmiňuje zvláštnosti zkoumání slovotvorby těchto vlastních jmen.

3.2. Otevřený a proměnlivý je také systém jiné podtřídy litevských osobních jmen – přezdívek. Jak se tato osobní jména hodnotí z hlediska slovotvorby?

Na tuto otázku neodpovídá článek Ž. Urbanavičiūtė a V. Žickutė „Lietuvių pravardės“. Zde jsou tato osobní jména „podle struktury a tvoření“ rozdělena do pěti skupin: 1) neodvozená slova (Tetà, Slyvà, Žinai), 2) deriváty, které se dále dělí na koncovkové (Rāčius, Juodis, Plikis, Žiūra), příponové (Rūgštelė, Vištukė, Skiltuvas), předponové (Berānikė, Pakluōnis) a předponově-příponové (Pakapinis, Panaktinūkas), 3) kompozita, která se dále dělí na složeniny (Penkplaukis, Puragalvis) a sousloví (Guminis Jonas, Sitklo bobutė), 4) deriváty-kompozita (Sugrūbnagis, Nulepāusis, Skersgalvinis) a 5) fráze (Tavè perkūnėlis, Gerai šako) (Urbanavičiūtė, Žickutė 1975: 60–61). Uvedené příklady zjevně ukazují, že toto rozdělení nesouvisí s pojmenováním možných slovotvorných typů (způsobů) přezdívek, nýbrž pouze popisuje strukturu těchto osobních jmen.

V monografii „Lietuvių pravardės“ jsou tato onyma vymezena jako onomasticky motivovaná neoficiální osobní jména a předpokládá se, že se vyznačují významem obecného slova a funkcí vlastního jména (Butkus 1995: 21, 26). Práce se soustředí především na zkoumání motivů přezdívek, přičemž se předpokládá, že slovotvorná analýza těchto osobních jmen by měla být předmětem jiné vědecké práce. Tvoření některých přezdívek (rodových, vycházejících z opakovaných výroků, označujících místo bydliště) se však rovněž probírá. To umožňuje charakterizovat některé postoje související s výzkumem přezdívek z tohoto hlediska.

Uznává se možnost rozdělit přezdívky při zkoumání z hlediska slovotvorby na primární a deriváty (Butkus 1995: 31, 33). První se podle tvrzení „v ničem neliší od motivujícího slova“ (v již probraném širším kontextu hodnocení slovotvorby onym by posledně uvedené slovo nebylo ničím jiným než základovým slovem). Tento postoj by naznačoval, že přezdívky jako Adatėlė, Dramblys, Duonėlė, Dviratis, Kāvis, Sūmai-

174 |

VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ

šis, Šlubis, Válkata a pod., jejichž motivujícími slovy jsou adatėlė, dramblys, duonelė, dviratis, kalvis, šurmaisis, šlubis, válkata, je třeba považovat za primární.

Než začneme hovořit o druhé skupině přezdívek – derivátech –, je třeba nejprve upozornit na to, že v tomto případě by bylo vhodnější užívat pojem sekundární přezdívky. Deriváty neboli odvozeniny jsou totiž slova, která „vycházejí z jednoho základového slova a mají slovotvorný formant“ (Gaivenis, Keinys 1990: 225). Přesnému chápání tohoto termínu tedy unikají dále autorem uváděné a k derivátům řazené složené a víceslovné přezdívky⁸. Autor tvrdí, že při hodnocení slovotvorby přezdívek je třeba uplatňovat poněkud jiná kritéria než při pojednání o slovotvorbě jiných onym, například hydronym, a zastává názor, že o „derivaci lze hovořit tehdy, když jde o vztah mezi členy téže, tj. onomastické roviny, tedy když je přezdívka vytvořena z vlastního jména a strukturálně se od něj liší, např.: Agočiūkas (: Agota), Didžiakazis (: didis, Kazys)“ (Butkus 1995: 33).

Při tomto přístupu mohou být sekundárními přezdívkami pouze takové, jejichž základovým slovem je onymum (jiné osobní jméno); u složených přezdívek je onymem jeden z komponentů (nebo častěji oba) a u víceslovných přezdívek jsou vlastními jmény (zpravidla osobními jmény) obvykle oba členy, např.: Agnieškinis: Agnieška v., Aleksandriokas: Aleksandras v., Baltramai­tėlis: Baltramaitis pvd., Bambyziokas: Bambyzas pvd., Gabriokas: Gabrys avd., Kaziškis: Kazys v., Kočelįanka: Kočelas pvd., Lesvinčiokas: Lesvinčius pvd., Martyniukas: Martynas v., pvd., Matakūtas: Matakas pvd., Niemčiukas: Niemčius pvd., Tamošynas, Tamošiokas, Tamošiukas: Tamošius v. a další (odvozeniny různými příponami z jiných osobních jmen); nebo: Baltrajurgis: Baltrus, Jurgis v., Bružentis: Bružas pvd., lit. žentas, Kaziopetris: Kazys, Petras v., Lapėnžentis: Lapėnas pvd., lit. žentas, Stasiakazis: Stasys, Kazys v., Šimkažentis: Šimkus pvd., lit. žentas (složené přezdívky) a Jonų Antanas: Jonas, Antanas v., Kažio Vitas: Kazys, Vitas v., Šimas Jonas: Šimas, Jonas v., Šimo Motiejus: Šimas, Motiejus v., Staskaus Arūnas: Staskus pvd., Arūnas v., Staskyno Stasys: Staskynas pvd., Stasys v., Vinčiuvienės Jasionis: Vinčiuvienė pvd., Jasionis pvd. (víceslovné přezdívky). U víceslovných přezdívek jako Akmenis Andrijaitis: lit. akmuo, pvd. Andrijaitis, Alksninis Beiga: lit. alksninis, srov. alksnis, pvd. Beiga, Dūburo Bumblauskis: lit. duburas, Bumblauskis pvd. apod. nejsou první členy onyma, nýbrž obecná slova.

Jak je patrné, při hodnocení slovotvorby přezdívek je pojetí sekundárních přezdívek (zejména odvozenin) značně zúženo. O tomto přístupu lze diskutovat. To však nesouvisí s cíli tohoto článku. A v pojednávané práci bylo hodnocení slovotvorby přezdívek pouze jedním z okrajových cílů výzkumu.

Pravardžių struktūros analizei skirtas kitas to paties autoriaus darbas (Butkus 1999). Čia vėl patvirtinama nuomonė, kad „apie pravardžių derivaciją galima šnekėti tik tada, kai ji įvyksta onomastiniame, ne apeliatyviniame lygmenyje, t. y. kai pravardė padaroma iš tikrinio žodžio, pvz., Didžiapranis, Adomietis“ (Butkus 1999: 91).

Právě kvůli zmíněnému přístupu se článek vyhýbá termínu tvoření přezdívek, neboť podle autora by „slovotvorná analýza přezdívek velmi zúžila zkoumaný ob-

⁸ Podrobněji k nepřesnostem v užívání termínů a pojmů zmiňovaných v této práci, které souvisejí s hodnocením slovotvorby přezdívek, viz Maciejauskienė (1999: 239–240).

DĖL LIET. PAVARDŽIŲ VERTINIMO DARYBOS POŽIŪRIU | 175

jekt: ten by se nedostala apelativa motivovaná přezdívkami. Naproti tomu strukturální analýza přezdívek umožňuje nahlédnout, jaké struktury apelativ se volí k vytváření přezdívek“ (Butkus 1999: 91–92). Z citovaného je patrné, že se v tomto případě při zkoumání přezdívek pokouší aplikovat model morfematického rozboru (analýzy morfologické struktury). O mnohém z toho, co je v pojednávané studii uvedeno, lze opět diskutovat: zda lze souhlasit s takovým pojetím přezdívek jako sekundárních z hlediska slovotvorby (zejména derivátů) (vždyť z četných příkladů uvedených dokonce i v článku je patrné, že přezdívky lze vytvářet a také se vytvářejí z obecných slov, i když si uvědomujeme nejjemnější nuance jejich specifiky); zda lze po odhlédnutí od termínu tvoření přezdívek užívat právě pojmy související se slovotvornou analýzou, koncovkové deriváty a sufixální deriváty (viz Butkus 1999: 93, 97), které označují výsledek slovotvorného typu, nikoli rozčlenění na morfémy (či vyčlenění formantů); zda lze strukturálně rozčleňovat pouze ty přezdívky, které pocházejí od odvozených apelativ, a podobně. Tyto i podobné otázky vyvstávají mimo jiné proto, že při zkoumání struktury přezdívek s kmeny (i)u- a u- nebylo jasně a přesně odděleno hledisko jejich tvoření v obvyklém lingvistickém smyslu. Srov. například tvrzení v prvním závěru, že „převažují deriváty se zakončením -(i)us“ (Butkus 1999: 99), které by mělo naznačovat, že všechny takto klasifikované přezdívky jsou výsledkem derivace a slovotvorným formantem je uvedené zakončení -(i)us, přestože mezi takto označovanými přezdívkami jsou jak deriváty s uvedeným zakončením, tak z hlediska slovotvorby primární osobní jména. Nebylo by tedy vhodné upustit od zavádějícího pojmu koncovkové deriváty a při zkoumání struktury přezdívek je hodnotit jinak – mají určitou koncovku, jsou zakončeny koncovkou apod.? Totéž platí i pro užívání pojmu sufixální deriváty, neboť takto označované přezdívky s deriváty jistě nemají nic společného, pouze mají ten či onen formant vyčleněný autorem.

Ponecháme-li podrobnější rozbor těchto i dalších problematických otázek spojených s hodnocením přezdívek z hlediska slovotvorby na později, lze říci, že obsah a hlavní teze zde velmi stručně pojednaných prací A. Butkuse ukazují, že výzkum tvoření přezdívek a jejich struktury (morfematické stavby) je nejen možný, ale také již úspěšně započal. Z toho, co již bylo vykonáno, je patrné, že specifika přezdívek určují i některé slovotvorné a strukturní rysy vlastní pouze této třídě onym.

3.3. Litevská příjmení nejsou z hlediska slovotvorby prozkoumána. V pracích věnovaných těmto onymům se však mimo jiné hodnotí i jejich tvoření. Autoři při volbě způsobu pojednání o příjmeních odpovídajícího cílům svého výzkumu někdy dokonce zkoušejí rozdělit je do skupin označovaných běžnými slovotvornými termíny. To však neumožňuje hovořit o obecné, alespoň poněkud podrobnější klasifikaci těchto osobních jmen. Ta dosud neexistuje a podobu případné klasifikace by zřejmě určoval přístup k tvoření těchto velmi specifických onym. P. Jonikas dělí litevská příjmení z hlediska slovotvorby do tří skupin (Jonikas 1968: 557). První tvoří „jednokmenná jména, dnes bez přípony a předpony, jako Žūkas, Baitis, Kedys, Rugà, Pėmpė, Nòrkus, Šėrnius“. Další skupinu podle autora tvoří příjmení příponová a předponová. U prvních je uvedeno mnoho příkladů (Grūmadas, Dalinda, Tilindis, Aukštiejus, Toleikis, Bražiškis, Beržinis, Jurkynas, Keliuotis, Dárgūzas aj.) a uvádí se, že nejčastěji užívané přípony jsou -ikas, -ukas, -iškis, -ėlis, -ėlis, -ėnas, -ynas, -onis, -ūnas, -aitis aj. O druhých se říká, že jich není mnoho (Bepirstis, Nelāimiškis, Nuopėnas, Pakalniškis, Užupis). Třetí skupinu tvoří složená příjmení, která autor zřejmě rozděluje do dvou podskupin: a. Aukštikalnis,

176

VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ

Didžbalis, Drūtjonas, Ketūrakis, Puškenalaitis, Šešnaukis, Vienažindys, Žiemitys; b. Būt-rimas, Min-daugas, San-gaila, Vis-girdas. Dále se uvádí, že nejstarší jsou příjmení z druhé podskupiny (b).

Z uvedeného není jasné, jaký je autorův přístup k tvoření příjmení, tj. který z modelů vyčleněných v článku – slovotvornou analýzu, nebo morfematické členění – považuje při zkoumání příjmení za přijatelný. V prvním případě by „jednokmenná, dnes bez přípony a předpony“ osobní jména předpokládala příjmení primární z hlediska slovotvorby a možná sekundární – koncovkové deriváty. Příjmení druhé skupiny, označovaná jako příponová a předponová, by byla sekundární – sufixální a prefixální deriváty, zatímco příjmení třetí skupiny by byla, jak se také uvádí, složená. Takto lze kvalifikovat skupiny příjmení vyčleněné P. Jonikasem, použijeme-li klasifikaci vytvořenou pro výzkum tvoření místních jmen. Zdá se však přesvědčivější nespojovat autorovo třídění s analýzou tvoření příjmení a předpokládat, že jeho cílem bylo zmínit důležitější rysy struktury litevských příjmení. Termín derivát se neužívá a uvedenými příklady se pouze ukazuje, že osobní jméno má tu či onu příponu, je s předponou, je složené apod. Autor navíc netvrdí, že příjmení uvedených skupin jsou vytvořena tím či oním způsobem, což by bylo možné interpretovat jako jeden z příznaků přijetí slovotvorné analýzy těchto osobních jmen.

S vlastní analýzou tvoření litevských příjmení zřejmě těžko souvisí i to, co je uvedeno v práci „Lietuvių kalbos žodžių daryba“ (Skardžius 1996). Při analýze derivátů s tou či onou příponou se zde vedle obecných slov uvádějí také vlastní jména – místní jména a příjmení i další osobní jména. Tím jsou tato jména zahrnuta do obecného kontextu zkoumání historického tvoření slov v litevštině a konstatuje se například, že i příjmení mají vyčleněný a pojednávaný formant – příponu. To souvisí s modelem morfematického členění (alespoň částečného), třebaže formulace tvrzení mohou méně zkušeného čtenáře mást. Tak se například o příponách -ila-, -ila, -ilja-, -yla-, -yla tvrdí, že „s touto příponou se někdy tvoří i vlastní jména, např. příjmení Dovilas, Gintilas, Jōkilas, Jundilas, <...> Vaidilas...“ (Skardžius 1996: 181). Anebo: uvádí se, že „s příponou -yla-, stejně jako s -yla máme i vytvořená vlastní jména“, a dále se uvádějí příjmení Aurylà, Braukylà, Kausylà, Kirkylà a další, která jsou označována za odvozeniny (Skardžius 1996: 183); o příponách -ušà, -ušà a -ušja- se konstatuje, že „tyto přípony se častěji užívají k tvoření příjmení“, a uvádějí se příjmení Bartūšas, Grābušas, Kibūšas, Bābuša, Baltrūšis, Baltūšis, Gailūšis, Gudūšis, Toliūšis, Tipušys (Skardžius 1996: 318). Podobných tvrzení, v nichž se užívá termín odvozenina a říká se, že příjmení se tvoří (nebo jsou vytvořena) s tou či onou příponou, by bylo možné uvést mnoho. Protikladem k nim mohou být jiné formulace: uvádí se, že „s -ota máme, zdá se, pouze vlastní jména“, a uvádějí se příjmení Aūšrota, Baniotà, Būlota, Kilotà (Skardžius 1996: 345); o příponě -enja se říká, že „s touto příponou existují i vlastní jména“, a uvádějí se příjmení Audēnis, Augēnis, Barzdēnis (a Barzdenys), Girdēnis, Kalvēnis, Skurdēnis, Šakēnis, Tylēnis (Skardžius 1996: 235); nebo: „Příponu -ega nacházíme ve slovech...“, načež jsou uvedena obecná slova a příjmení Apšėga, Ašmegà, Dabregà (Skardžius 1996: 103); „S příponou -eika- je zatím známo jen několik vlastních jmen, např. Elseikas, Gedeikas, Kebeikas, Noreikas, Rupeikas (příjmení)“ (Skardžius 1996: 159); „Odvozená přípona -eikja- má...“, načež jsou uvedena obecná slova-

DĖL LIET. PAVARDŽIŲ VERTINIMO DARBYBOS POŽIŪRIU | 177

… slova a příjmení Bareikis, Drąseikis, Drūteikis, Gudeikis, Jauneikis, Juodeikis, Kurpeikis a další (Skardžius 1996: 161). Takových tvrzení formulovaných tímto či podobným způsobem, v nichž se nevyskytuje termín odvozenina a neříká se, že příjmení jsou utvořena jednou či druhou příponou (místo toho: máme nebo jsou vlastní jména s příponou, nacházíme přípony, mají příponu apod.), by bylo opět možné uvést mnoho.

Rozdílné formulace tvrzení, na které je zde upozorněno, by v kontextu problémů probíraných v tomto článku mohly působit jako dvě odlišné možnosti hodnocení slovotvorby příjmení. Tak tomu však není. Jak již bylo zmíněno, nerozlišování slovotvorných rovin obecných a vlastních jmen v mnoha případech zřejmě pouze ukazuje, že i příjmení mají tu či onu probíranou příponu. Totéž platí i pro značnou část uváděných místních jmen (srov. případ, kdy se při pojednání o příponě -ūna- uvádějí příjmení s touto příponou – Augūnas, Baldūnas, Baltrūnas, Braždžiūnas, Girdžiūnas, Gailiūnas a další – a místní jména, převážně příjmeními motivovaná, která tuto příponu obsahují: Baltrūnai, Berniūnai, Ilčiūnai (Skardžius 1996: 280); poslední jmenovaná, vzniklá z osobních jmen s příponou -ūnas, by v žádném případě nemohla být hodnocena jako odvozeniny, jejichž slovotvorným afixem je uvedená přípona). Samozřejmě jako odvozeniny je třeba hodnotit pouze neoficiální osobní jména užívaná v živém jazyce, tedy příponové deriváty. O příponě -aitija se například mimo jiné uvádí, že se široce užívá ve východoaukštaitských nářečích k označení příjmení neprovdaných dívek, a uvádějí se osobní jména – Jonuškaitė, Karaliūnaitė, Paiuodaitė, Puodžiūnaitė, Viksvaitė; příponou -oka- lze tvořit neoficiální osobní jména dospívajících, avšak dosud neženatých mladíků, např.: Breivōkas, Karaliūniōkas, Raišeliōkas, Viksviókas, Žiauniōkas; za deriváty přípon -ienė a -uvienė je třeba považovat ženská osobní jména Jonienė, Petrienė, Vaičiūnienė, Viksvienė, Šalčiuvienė apod. (Skardžius 1996: 360, 133, 290). O takových osobních jménech – neoficiálních podobách a ženských příjmeních – bude řeč ještě později.

Údaje o slovotvorném hodnocení litevských příjmení jsou uvedeny také ve „Slovníku litevských příjmení“. Při výkladu původu těchto osobních jmen se zde někdy popisuje i jejich slovotvorba. Již v úvodu prvního svazku jsou zmíněna příjmení utvořená různými příponami z křesťanských jmen; uvádí se, že jejich litevský původ dokládá skutečnost, že mají litevské patronymické přípony -aitis, -ėnas, -onis, -ūnas, a příjmení jsou označována jako příponové deriváty (LPŽ I 14, 28). Termín příponový derivát se ve slovníku užívá snad nejčastěji: Abazōnius – derivát s příponou -orius od abāzas; Albaitis – derivát s příponou -aitis od Albas; Aleksaitis – derivát s příponou -aitis od Aleksà; Aliūlis – derivát s příponou -ulis od Ālis; Ameliūnas – derivát s příponou -ūnas od osobního jména spojovaného s polským Amelius; Mikūlis – derivát s příponou -ulis od Mikas; Mōrkvenas – derivát s příponou -ēnas od příjmení kmene u Mōrkus; Ruginis – derivát s příponou -inis od litevského rugys, rugiai; Rūtelionis – derivát s příponou -onis od *Rūtelis či podobně; Seliūkas – derivát s příponou -iukas (k sel- viz Seleckas). Jak je patrné, základová slova zde uvedených příponových derivátů jsou obecná i vlastní podstatná jména. Uvedený termín se ve slovníku užívá nedůsledně, takže slovotvorba mnoha příjmení obdobné struktury není popisována. Pouze se odkazuje na jiné osobní jméno téhož původu, které nemá patronymickou ani jinou příponu (srov. uvedení příjmení Aleksiūnas, Alijošaitis, Alitōnis, Andreikōnis, Popieraitis, Rūželė, Sirūnas, Sirūnaitis a dalších). Pro výklad původu příjmení to zcela postačuje.

178 |

VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ

Labai retai vartojamas terminas galūnės vedinys: Diržys, Diržius – galbūt galūnių -ys, -ius vediniai iš liet. diržas; Duonis – galūnės vedinys iš liet. duona; Gaižys, Gaižius – galūnių -ys, -ius vediniai iš liet. gaižus ir pan. Dažniausiai tokiais atvejais etimologizuojamo asmenvardžio ir etimono ryšys nurodomas be pirmojo darybos vertinimo, pvz.: Balčius – iš liet. báltas; Nógnius – galbūt sietina su liet. nogniùs, nôgnas; Saldà, Saldỹs – sietina su liet. saldùs; Skruzdỹs – sietina su liet. skruzdė; Skubrys – iš liet. skubriùs; Vilnius – galbūt kildintina iš liet. vilna ir pan. Visiškai nevartojama sąvoka pirminės pavardės. Taip darybos požiūriu apibūdintos pavardės tiesiog siejamos su jų etimonu, kuris dažniausiai yra bendrinis žodis, pvz.: Abišala – iš liet. abišala; Abuója – iš liet. abuója; Béržas – iš liet. beržas; Dagilis – iš liet. dagilis; Geibà – iš liet. geibà; Kamštis – sietina su liet. kamštis; Kirmėlė – iš liet. kirmėlė; Paukštis – iš liet. paukštis; Tilvikas – iš liet. tilvikas ir pan. Tikriniai žodžiai kaip etimonai nurodomi labai retai, pvz.: Stasỹs, Stãsius – iš krikščioniško vardo Stanislovas trumpinių Stasỹs, Stãsius; Stanỹs – iš krikščioniško vardo Stanislovas trumpinio Stanỹs; Pranỹs – iš krikščioniško vardo Pranciškus trumpinio Pranỹs. Pastaraisiais atvejais būtų galima kalbėti apie pirminiais vadintinų asmenvardžių (pavardžių) atsiradimo iš kitų asmenvardžių (krikščioniškų vardų trumpinių) galimybę.

Příjmení vzniklá ze starých dvoukmenových osobních jmen se nejčastěji označují jako složená (srov. Arminas, Būtrimas, Būtvydas, Būtvilà, Daugirdas, Gediminas, Gedrimas, Gintautas, Kantminas, Mažvilà, Nórmantas, Vilbutas), méně často jako dvoukmenová (srov. Gėdbutas, Saūdravas, Skirgila, Skirvainis, Taūtvaišas). Při výkladu jejich původu se vyčleňují obě složky (kmeny) a uvádějí se jejich etymologie. Za složená se označují také některá příjmení, jako například Baltkójis – z báltas, -à a kója; Namgalys – srov. litevské nãmas a gãlas; Šešplaukis – z litevského šeši a pláukas. Někdy se upouští od označení složené příjmení a složky takového osobního jména se vysvětlují rovnou: Juodjurgis – z júodas, -à a osobního jména Jùrgis; Júodkazis – z júodas, -à a osobního jména Kazỹs; Juodpūsis – možná z júodas, -à a pùsė. Nikde se jako složená neoznačují příjmení spojovaná se složeným etymonem (srov. Júodgalvis – z litevského júodgalvis; Juodsnùkis – z litevského juodsnùkis apod.). Ve slovníku se užívá také termín složené příjmení. Takto se označují příjmení Talàt-Kelpšà, Talat-Kelpšas.

Z toho, co bylo stručně shrnuto, vyplývá, že „Slovník litevských příjmení“ se slovotvorbou těchto osobních jmen nezabývá nijak systematicky ani důsledně. Útržkovité popisy slovotvorby příjmení ukazují, že se nerozlišují roviny zkoumání slovotvorby obecných a vlastních jmen a že se nepřihlíží ke specifikům analýzy slovotvorby onym ani ke zvláštnostem hodnocení slovotvorby příjmení jako velmi specifických osobních jmen. Autoři slovníku to jednoduše nepotřebovali (nebo pro podrobnější přístup zkrátka ještě nenastal čas).

Další publikací, v níž se autor pokouší pojednat o slovotvorbě současných příjmení, je článek J. Šukyse „Příjmení z Miežiškiai“. Autor vyčleňuje tyto jejich skupiny: 1) neodvozená, 2) koncovkové deriváty, 3) příponová, 4) předponová, 5) složená (Šukys 1986: 86–89). Příjmení první skupiny, která by se v kontextu celého uvedeného třídění dala označit také jako primární, mohou být podle autora dvojího původu: a) vznikla z přezdívek, jejichž „základem je obecné slovo“ (např.: Kiaùšas, Vìlkas, Vã nagas, Švìlpa, Barzdà, Gaidỹs, Vėžỹs, Kapšỹs); b) příjmeními se stala křesťanská jména nebo jejich varianty (např.: Imbrãsas, Ūrbonas, Bagdónas, Ramónas, Grigãlius, Gabrỹs, Daškỹs, Ulỹs, Juškà,

DĖL LIET. PAVARDŽIŲ VERTINIMO DARYBOS POŽIŪRIU | 179

Jėčius). U příjmení označovaných jako deriváty s koncovkou se uvádějí tři podskupiny: a) od přídavných jmen (např.: Rudys, Žilys, Kairys, Šiaurys); b) od podstatných jmen (např.: Kluonis, Pinigis, Smetonis); c) od sloves (např.: Skrebė, Pliuškis, Tvaskà). Příjmení třetí skupiny – sufixální – jsou charakterizována tvrzením, že při tvoření příjmení se „sufix obvykle připojuje ke křestnímu jménu, méně často k osobnímu jménu odvozenému od obecného slova, jehož kořen může být i nelitevský“. Zde je malý soubor příjmení označovaných jako sufixální: Tamošiūnas, Morkūnas, Šaučiūnas, Povilūnas, Karaliūnas, Sitkūnas (sufix -ūnas); Grigonis, Čėponis, Švilponis, Kupronis (sufix -onis); Jizikėnas, Gudėnas (sufix -ėnas); Čičėlis, Maselis (sufix -elis); Meilūtis, Tarutis (sufix -utis); Vareikà, Deveikis (sufixy -eika, -eikis); Lukoševičius, Balsevičius, Daraškevičius (sufix -evičius); Urbonavičius, Karpavičius, Sipavičius (sufix -avičius); Drebickas, Lipnickas (sufix -ickas) aj. Předponová a složená příjmení nejsou nijak blíže charakterizována; pouze se konstatuje, že jsou vzácná, a uvádějí se příklady: Užusienis (předponové), Vienażindis, Vidugiris (složená).

Autor samostatně pojednává také o příjmeních vdaných žen, chlapců a dětí i dívek a mladých žen, především o jejich tvoření (Šukys 1986: 94–98). Vše, co je o tom řečeno, se týká jak tvoření rodových podob úředních příjmení, které se řídí pravidly ustálenými v litevském spisovném jazyce (jde o příjmení vdaných žen a část příjmení dívek a mladých žen), tak neoficiálních podob příjmení rozšířených v živém jazyce a jejich tvoření (příjmení chlapců a dětí a část příjmení dívek a mladých žen).

V kontextu zkoumaných problémů je nejdůležitější autorův přístup k tvoření úředních mužských příjmení. Ponecháme-li stranou pochybnosti o interpretaci tvoření některých příjmení a jejich zařazení do jedné z pěti skupin, je třeba upozornit na to, že v kontextu již několikrát zmiňované klasifikace místních jmen se příjmení dělí na primární (neodvozená) a sekundární (deriváty s koncovkou, sufixální, předponová, složená). Je pravda, že přitom se nepoužívají pojmy primární příjmení a sekundární příjmení. Nezmiňuje se ani termín základové slovo. Z popisu skupin příjmení lze sice pochopit, co jsou podle autora základová slova probíraných osobních jmen: u neodvozených (neboli primárních) příjmení přezdívky nebo křestní jména; u derivátů s koncovkou přídavná jména, podstatná jména (z příkladů a z celého kontextu je patrné, že se mají na mysli pouze obecná podstatná jména) a slovesa; u sufixálních příjmení křestní jména a osobní jména odvozená od obecných slov. Předponová a složená příjmení nejsou z tohoto hlediska podrobněji probírána. Typy (způsoby) tvoření příjmení, které J. Šukys vyčlenil, a jejich stručná charakteristika tedy svědčí o tom, že se autor drží názoru, že současná litevská příjmení mohou vznikat z obecných i vlastních jmen (častěji z vlastních).

Dosud jsme hovořili o pokusech hodnotit současná příjmení z hlediska tvoření. Zřejmě stejná kritéria platí i pro historická příjmení. Není totiž důležité, kdy příjmení fungují nebo fungovala – v současnosti, nebo v 18.–19. století. Nejdůležitější je, že tato osobní jména patří do podtřídy příjmení, tj. mají všechny vlastnosti charakteristické pro tato onymia.

Tvořením příjmení z konce 18. století se zabývá článek M. Ramonienė (Ramonienė 1987). Zvolen byl jeden z typů těchto historických osobních jmen – příjmení přezdívkového původu-

180 |

VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ

-u. Není zcela jasné, která příjmení mají být podle autorky považována za příjmení přezdívkového původu. Tvrdí totiž, že velká část mužských příjmení „vznikla z apelativ (názvů domácích a divokých zvířat, rostlin, různých věcí a jevů, slov s abstraktním významem), s různými slovotvornými formanty nebo bez nich, případně složením dvou slov“, a taková příjmení označuje jako příjmení přezdívkového původu, „která většinou nevznikla přímo z obecných slov, nýbrž z přezdívek“ (Ramonienė 1987: 135). Z čeho tedy příjmení tohoto typu vznikla – z apelativ, nebo z vlastních jmen, tj. přezdívek? Odpověď na tuto otázku je třeba najít při hodnocení příjmení přezdívkového původu z hlediska tvoření. Z toho, co je dále v článku uvedeno, lze pochopit, že autorka zastává názor, že probíraná příjmení vznikla z apelativ. Dělí se do dvou skupin – na primární a sekundární; příjmení první skupiny jsou charakterizována jako „apelativa, která se proměnila v příjmení a při antroponymizaci nezískala žádné formální slovotvorné znaky“ (Ramonienė 1987: 136). Dále se upozorňuje na to, že v případech, kdy předpokládané základové slovo příjmení je útvar, tj. obsahuje slovotvorné formanty, je obtížné určit, zda jsou příjmení primární, nebo „vytvořená podle slovotvorného modelu apelativ“. Primární příjmení se dále dělí na substantivní a adjektivní a konstatuje se, že první skupina je nejpočetnější (příklady jsou stejně jako v článku ponechány v původním pravopisu, tj. v pravopisu historického pramene): Asytas, Balandis, Gaygatas, Szapalas, Wabatas, Wilkas, Zwirblis (z názvů zvířat); Alksnis, Apinis, Dagis, Kalendra, Szaławija, Zyłwitis (z názvů rostlin); Dragūnas, Girininkas, Melnikas, Seniūnas (ze slov označujících řemeslo, povolání či společenské postavení); Gudas, Korain, Latwis, Lenkas (z etnonym) a další sémantické skupiny příjmení přezdívkového původu, primárních z hlediska tvoření, vyčleněné podle významu základových slov – apelativ. Adjektivních příjmení je uvedeno jen několik: Girtas, Kitras, Piktasis.

Sekundární příjmení jsou charakterizována jako různé útvary (deriváty a kompozita). To, co je však uvedeno dále, jako by tomuto pojetí odporovalo. Například se tvrdí, že příjmení vzniklá z patronym mají sufixy -aitis, -onis, -ūnas (srov. Bitinaytis, Kreywaytis, Kaukonis, Žydonis, Kaylunas, Tyłunas). Pokud tomu tak je, taková příjmení nejsou deriváty, neboť uvedenými sufixy jsou utvořena jejich základová slova – patronyma, která sama jsou deriváty zmíněných sufixů. Příjmení přitom pouze mají litevské patronymické sufixy -aitis, -onis, -ūnas. Dále jsou zmíněna příjmení se sufixy -ovič a -evič, např.: Auksutowicz, Barzdowicz, Baublewicz, Szerkszniewicz. Ačkoli jsou z hlediska tvoření řazena mezi sekundární příjmení, při jejich popisu se nepoužívají ani termíny útvar nebo sufixální derivát; pouze se konstatuje, že příjmení mají uvedené sufixy. Ve skutečnosti jde rovněž o příjmení vzniklá z patronym nebo patronymik¹⁰, avšak zmíněná osobní jména jsou utvořena nikoli litevskými, nýbrž slovanskými patronymickými sufixy -ovič, -evič.

Za deriváty se nepovažují ani příjmení se sufixy typu -sk-, např.: Bumbłowski, Burnecki, Gabalewski, Szerniewski, Wilkowski. Při probírání příjmení se sufixy -elis,

⁹ Za slovem jevů by mělo být zřejmě ještě slovo názvů, které bylo nejspíše náhodně vynecháno při psaní, redigování nebo korektuře.

¹⁰ Dėl šių terminų sampratos žr. Maciejauskienė 1991: 16–17.

DĖL LIET. PAVARDŽIŲ VERTINIMO DARYBOS POŽIŪRIU | 181

-ėlis, např.: Auxelis, Dwarelis, Medelis, Pukelis, Szawksztelis, Wanagelis, mimo jiné se uvádí, že „je téměř nemožné určit, která příjmení s těmito příponami jsou nederivovaná, vzniklá z deminutivních apelativ, a která jsou těmito příponami vytvořena z nederivovaných osobních jmen“ (Ramonienė 1987: 137). Připouští se tedy, že alespoň část těchto příjmení jsou deriváty s příponami -elis, -ėlis odvozené od osobních jmen. Za deriváty odvozené od podstatných jmen se považují příjmení s příponou -inis, např.: Galinis, Grikinis, Meszkinis, Pilwinis, Ruginis; s příponou -iškis, např.: Dwaryszkis, Pakalniszkis, a další; deriváty odvozené od přídavných jmen jsou příjmení s příponami -eika, -eikis, např.: Jodeykis, Mazeyko, s příponou -enis, např.: Szaltenis, Szymenis atd.

Pokud jde o deriváty tvořené koncovkami, uvádí se, že tak se nazývají příjmení, „jejichž derivační znak je v koncovce derivátu“, a dodává se, že často je obtížné určit, která příjmení jsou deriváty tvořené koncovkami a která jsou primární, vzniklá z derivovaných apelativ (Ramonienė 1987: 138). Za deriváty odvozené od podstatných jmen s koncovkami -is nebo -ys se považují příjmení Dob ilis, Gabalis, Morkis, Rutys, Szalnis a další, s koncovkou -ius – Barzdzius, Bruknius, Szernius, Warnius; za deriváty odvozené od přídavných jmen s koncovkami -is nebo -ys – Baykszetis, Ploksz tis, Raudonis, s koncovkou -ius – Baykszcius, Balczius, Budrius; za deriváty odvozené od sloves s koncovkou -as – Augas, Skubas, s koncovkou -ius – Bildzius, Ciauszkus, Skirius, Linkius atd.

„Tvoření pomocí předpon není pro tvoření litevských příjmení typické,“ uvádí se dále v článku a předkládají se tyto deriváty s předponami: Pabarzdis, Papievis, Padaubis (předpona pa-), Uzba lis, Uzpurvis, Uz wilkis (předpona už-). Poté se probírají složená příjmení přezdívkového původu, např.: Gudlenkis, Lauzkemys, Wayciurgis, Auksz takalnis, Battaragis, Kiaturakis, Žemgulis atd.

V článku lze nalézt sporné případy interpretace tvoření příjmení, k nimž mimo jiné vedla i již zmíněná nevyhraněnost pojetí příjmení přezdívkového původu. Ponecháme-li to stranou, je při shrnutí důležité říci, že při hodnocení historických příjmení zvoleného typu z hlediska tvoření se rozlišují nederivovaná neboli primární a sekundární příjmení. Ta druhá jsou deriváty s předponami, příponami a koncovkami a také kompozita neboli složená příjmení. Za základová slova primárních příjmení se považují pouze apelativa, zatímco u sekundárních – derivátů – jimi mohou být apelativa i propria.

O tvoření historických příjmení pojednává ještě jedna publikace – článek „Tvoření mužských příjmení v okrese Ragnit na konci 18. a na začátku 19. století“ (Žemienė 1999). Pokouší se zde rozebrat některé zvláštnosti hodnocení tvoření příjmení. Autorka tvrdí, že tvoření příjmení „se svou povahou a charakterem v zásadě liší od tvoření apelativ“, domnívá se, že příjmení nelze označovat za deriváty, protože všechna vznikla z osobních jmen, vyčleňuje vlastní přípony příjmení (litevské a slovanské patronymické, deminutivní aj. přípony) atd. (Žemienė 1999: 225–226). Žádná jasnější klasifikace se nepředkládá, všechna příjmení se však dělí do dvou velkých skupin podle toho, zda mají uvedené vlastní přípony příjmení, či nikoli. V první skupině jsou jako nejčastější uváděna příjmení utvořená pomocí litevské patronymické přípony -aitis a jejích variant -ait, -ats, -at, např.: Balcjunatis, Plau[j]zinatis, Jokubat, Weleikat, Rumelait, Uzkurr ait, Milkeraitis, Sudergaitis. Kromě nich jsou zde uvedena příjmení s příponami -utis (-ut), -ik(a)s, -ulis, -elis, s příponami typu -sk- a s patronymickými příponami -on(i)s, -ūn(a)s, -ovič. Těchto příjmení je podle autorky málo. Příjmení druhé skupiny nemají takzvané vlastní příjmení

182 |

VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ

přípony, proto se navrhuje nazývat je podmíněně „primárními“, např.: Auksle, Baržtys, Didkrižtys, Ludkus, Negrajus, Rimkus, Smilgius, Užbalis, Walantejus atd.

Jak je patrné, v tomto případě se při pojednání o tvoření historických příjmení omezuje výklad na vyčlenění příjmení s některými příponami. Neoznačují se za deriváty. Všechna ostatní příjmení, takzvaná „primární“, se pouze uvádějí v abecedním pořadí a jejich struktura se podrobněji nerozebírá. To lze hodnotit jako částečnou morfematickou analýzu (nebo částečné uplatnění modelu morfematického rozboru). Vyčleňují se totiž pouze některé morfémy, které autorka pokládá za důležité a hodné rozboru, totiž uvedené přípony příjmení.

4. MOŽNOSTI DERIVAČNÍ A STRUKTURÁLNÍ ANALÝZY PŘÍJMENÍ

4.1. Shrneme-li, co bylo o tvoření příjmení řečeno v pojednávaných antroponomastických pracích, lze konstatovat, že dosud neexistuje vyčerpávající a důsledné stanovisko k hodnocení tvoření těchto osobních jmen podložené přesvědčivými argumenty. V závislosti na cílech autorů prací se někdy vyčleňují pouze významnější rysy struktury litevských příjmení (Jonikas 1968), případně se v příjmeních hledá ta či ona přípona, a tato osobní jména se tak začleňují do obecného kontextu tvoření slov v historické litevštině (Skardžius 1996). Při objasňování původu litevských příjmení se opět zmiňuje také jejich tvoření. Děje se tak však bez rozlišení úrovní tvoření apelativ a proprií; zvláštnosti hodnocení tvoření příjmení jako specifických osobních jmen se podrobněji nezkoumají (LPŽ).

Ve dvou publikacích se autoři pokoušejí zkoumat tvoření příjmení (Šukys 1986; Ramonienė 1987). Příjmení se zde rozdělují do skupin, které se označují termíny běžně užívanými při zkoumání tvoření apelativ nebo onym (srov. nederivovaná neboli primární příjmení, sekundární příjmení, deriváty tvořené koncovkami, příjmení s příponami, předponami a složená příjmení neboli deriváty s příponami a předponami a kompozita apod.). V obou článcích se zastává názor, že základovými slovy příjmení považovaných za deriváty mohou být apelativa i vlastní jména.

V poslední z uvedených prací se při pojednání o tvoření příjmení uplatňuje model částečného morfematického rozboru. Velmi důležité je, že se zde autoři pokoušejí rozebrat některé zvláštnosti tvoření příjmení (Žemienė 1999).

4.2. Jaká litevská příjmení lze tedy hodnotit z hlediska jejich tvoření?

Na chvíli bychom se měli vrátit k tomu, co bylo řečeno na začátku článku. Jak již bylo zmíněno, při zkoumání tvoření onym je velmi důležité zohlednit specifika té či oné třídy (podtřídy) onym, tj. určit, jak onymická soustava vznikla a utvořila se, zda se stále doplňuje o nové jednotky, nebo je uzavřená atd. To určuje možnosti zkoumání tvoření vlastních jmen. Neméně důležité je zřejmě také to, z čeho onymy té či oné třídy (podtřídy) vznikly a utvořily se. Doplníme-li toto vše údaji z dosavadních zkušeností se zkoumáním tvoření současných litevských onym, můžeme se pokusit charakterizovat také specifika hodnocení tvoření příjmení.

Výsledky výzkumu tvoření hydronym ukazují, že jejich vznik lze znázornit takto: apelativum → hydronymum nebo proprium → hydronymum. Takové

DĖL LIET. PAVARDŽIŲ VERTINIMO DARYBOS POŽIŪRIU | 183

Schémata se hodí téměř pro všechny derivační typy (způsoby), a co je nejdůležitější – jak pro primární, tak pro sekundární hydronyma. Totéž platí o názvech hor neboli oronymech. Z názvů obydlených a bažinatých míst (oikonym a helonym) byl dosud podrobně prozkoumán pouze jeden derivační typ – sekundární předponová místní jména. Výsledky výzkumu potvrzují tytéž modely tvoření onym: obecné slovo → název obydleného a bažinatého místa nebo vlastní jméno → název obydleného a bažinatého místa. Snadno lze postřehnout, že z derivačního hlediska mohou být za primární považována také místní jména obydlených míst vytvořená podle zmíněných modelů. Srov. například názvy vesnic Būda, Giria, Kalnas, Piliakalnis, Sodyba, Trakas, jejichž základová slova jsou apelativa būda, giria, kalnas, piliakalnis, sodyba, trakas. Nebo: Kaunas město < Kaunas osobní jméno, Kavárskas město < Kavárskas osobní jméno (Vanagas 1996: 90–94), Alvitas vesnice < Alvitas jezero, Šventėžeris městys < Šventėžeris jezero, Vištytis městys < Vištytis jezero (Balčikonis 1978: 339–340). V těchto posledních případech jsou základovými slovy názvů obydlených míst jiná onymia (osobní jména a místní jména).

Z hlediska slovotvorby lze snadno posoudit i nová litevská jména; opět dokládají tytéž modely vzniku jejich systému a jeho doplňování o nové jednotky: obecné slovo → jméno nebo vlastní jméno → jméno. Totéž platí o přezdívkách. Ačkoli autor pojednávaných prací uznává pouze jeden sekundární způsob vzniku přezdívek – vlastní jméno → přezdívka, osobní jména, která jsou z hlediska slovotvorby primární, dokládají i druhý způsob – obecné slovo → přezdívka.

Ze všech zde zmíněných vlastních jmen – místních jmen a osobních jmen – se příjmení odlišují. Jak ukazují podrobné výzkumy vzniku tohoto systému osobních jmen (Maciejauskienė 1991: 50–116, 215–248), všechna příjmení vznikla z osobních jmen, tedy podle modelu vlastní jméno → příjmení. Tvrdíme-li, že příjmení vznikla z historických osobních jmen, je třeba dodat, že v tomto případě nelze hovořit o několika derivačních typech (způsobech) (srov. primární a sekundární místní jména či jména, přičemž sekundární jsou předponové, příponové a koncovkové deriváty, složeniny apod.). Historická osobní jména, která se psala za křestním jménem osoby a nahrazovala neexistující příjmení, totiž postupně získávala charakteristické rysy těchto osobních jmen (stala se dědičnými, společnými všem členům jedné rodiny atd.), tj. proměnila se v příjmení. Taková, jaká byla, jaká se tehdy užívala. Vzhledem k této specifičnosti vzniku příjmení lze všechna z hlediska slovotvorby kvalifikovat pouze jako primární, vzniklá z různých historických osobních jmen, která se při přeměně v příjmení neobohatila o žádné formální slovotvorné znaky. Zastáváme-li toto stanovisko, nelze souhlasit s tím, co bylo o tvoření příjmení uvedeno v dříve zmíněných článcích, protože tato osobní jména nemohla vzniknout z obecných slov, z hlediska slovotvorby je nelze rozdělit na primární a sekundární a sekundární dále na předponové, příponové a koncovkové deriváty, složeniny apod. Takto či podobně lze z hlediska slovotvorby rozdělovat a zkoumat pouze historická osobní jména, z nichž vznikla příjmení (srov. například Zinkevičius 1977: 227–242).

Z toho plyne, že na rozdíl od všech ostatních pojednávaných onym – místních jmen a některých osobních jmen – je při výzkumu příjmení možný pouze model morfematického rozboru (analýzy morfologické struktury). Tento způsob analýzy byl úspěšně uplatněn u lotyšských příjmení (Staltmane 1981). Vezmeme-li v úvahu zvláštnosti vzniku tohoto systému osobních jmen a uznáme-li, že vzhledem ke specifičnosti příjmení nelze jejich tvoření zkoumat jiným způsobem

184

VITALIJA MACIĖJAUSKIENĖ

— práce předkládá charakteristiku morfematické struktury příjmení. Autorka uvádí, že při zkoumání struktury příjmení je důležité zjistit, které slovotvorné prostředky obecných slov a jak často se v příjmeních opakují, zda příjmení obsahují formanty charakteristické pro antroponyma apod. (Staltmane 1981: 31–32, 39).

4.3. Cíle morfematického rozboru příjmení, tj. analýzy jejich struktury, mohou být různé. Kromě již zmíněných cílů, které autorka práce o lotyšských příjmeních považuje za důležité, by mohly být i jiné. Právě ty by zřejmě určovaly, které morfémy by ten či onen autor v příjmeních hledal. Jedním z významnějších předmětů takového výzkumu by nepochybně byly přípony obsažené v litevských příjmeních; při jejich hodnocení je třeba mít na paměti nejen lingvistické, ale i extralingvistické okolnosti vzniku příjmení a jejich konečného ustálení. Například skutečnost, že příjmení obsahují litevské patronymické přípony -aitis, -onis, -ūnas aj., ukazuje, že vznikla z patronym, jejichž slovotvornými formanty jsou právě uvedené přípony. Přípony příjmení -avičius, -evičius mohou naznačovat, že vznikla z patronym utvořených uvedenými slovanskými příponami, byla slavizována nebo převzata z antroponymie jiných národů¹¹. Takzvané přípony příjmení typu -sk- (-auskas, -skas, -skis, -eckas, -inskas aj.) jsou známkou toho, že taková příjmení byla slavizována nebo jsou přejatá.

Zde zmíněné různé další přípony litevských příjmení „dovedou“ badatele na úroveň tvoření historických osobních jmen, kde bude možné snadno rozlišit primární a sekundární antroponyma a mezi sekundárními určit příponové deriváty s příponami, které mají dnešní příjmení. Příjmení vzniklá například z hlediska slovotvorby z primárních historických osobních jmen, jejichž základovými slovy jsou apelativa (jde o takzvaná osobní jména přezdívkového původu neboli přezdívky), obsahují přípony ztotožněné se slovotvornými formanty obecných slov. To, co zde bylo stručně řečeno o příponách příjmení, platí alespoň částečně i pro jejich další morfémy – předpony, koncovky apod.

Na závěr je třeba ještě říci, že ať badatel zkoumající strukturu příjmení sleduje jakékoli cíle a vyčleňuje jakékoli morfémy, všechny tyto morfémy lze ztotožnit se skutečnými slovotvornými formanty historických osobních jmen nebo apelativ. Ty však nebudou slovotvornými formanty příjmení. Proto bychom při morfematickém rozboru litevských příjmení, při hledání a pojmenovávání morfémů, zřejmě neměli používat obvyklé slovotvorné termíny a pojmy (srov. základová slova, odvozeniny, předponové, příponové a koncovkové deriváty, primární a sekundární příjmení aj.) ani tvrdit, že příjmení jsou utvořena předponou, příponou, koncovkou apod. V zájmu vědecké přesnosti by se lépe hodila tvrzení příjmení obsahuje příponu, předponu, koncovku, příjmení má příponu, předponu, koncovku, lze vyčlenit příponu, předponu, koncovku příjmení nebo podobné formulace. Někdy totiž právě ne zcela přesné užívání termínů a pojmů vyvolává dojem rozdílných názorů.

4.4. V článku již byla zmíněna (srov. pojednání o pracích P. Skardžia a J. Šukia) litevská příjmení, která lze při hodnocení z hlediska slovotvorby označit za příponové deriváty. Jde o oficiální příjmení litevských žen (vdaných i svobodných) a dívek, která se pomocí určitých přípon tvoří z příjmení manžela nebo otce. Na rozdíl od oficiálních příjmení mužů, která lze označit pouze za primární, jsou tato příjmení žen a dívek z hlediska slovotvorby samozřejmě klasifikovatelná jako sekundární.

¹¹ Plačiau žr. Maciejauskienė (1996: 60).

DĖL LIET. PAVARDŽIŲ VERTINIMO DARYBOS POŽIŪRIU | 185

Totéž platí pro neoficiální podoby příjmení dětí a mladých lidí (mužského i ženského pohlaví), rozšířené v živém jazyce. K jejich tvoření se užívají různé přípony. Jde však o neoficiální osobní jména, proto zde není třeba podrobněji rozebírat jejich slovotvorbu.

5. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY

5.1. Onomastické práce upozorňují na zvláštnosti hodnocení slovotvorby vlastních jmen. Předpokládá se, že některá vlastní jména lze zkoumat z tohoto hlediska, zatímco u jiných je třeba uplatnit model morfematického členění (analýzy morfologické struktury). Rozhodující je specifická povaha jednotlivých onym a celé jejich třídy (podtřídy). Velmi důležité je, jak se systém onym utvářel, zda je uzavřený, již definitivně ustálený a neměnný, nebo se stále doplňuje o nové jednotky, jaké lingvistické a extralingvistické faktory podmínily jeho vznik a povahu apod. V souladu s těmito zásadami byl v článku podán přehled toho, jak se z hlediska slovotvorby zkoumají (nebo mohou zkoumat) vlastní jména v litevštině – místní jména a osobní jména. Cílem bylo rovněž utvořit a předložit názor na zvláštnosti a možnosti zkoumání litevských příjmení z hlediska slovotvorby.

5.2. Nejpodrobněji byla provedena slovotvorná analýza litevských hydronym. Podle strukturně-gramatické klasifikace se tato místní jména dělí na primární a sekundární, přičemž sekundární se dále dělí na odvozená, složená a víceslovná. Odvozená jména se člení na jména odvozená koncovkami, příponami a předponami. Ve srovnání se slovotvorbou obecných slov byl vzhledem ke specifické povaze hydronym jako vlastních jmen vyčleněn nový slovotvorný způsob, jehož výsledkem jsou primární místní jména. Ta vznikla z obecných i vlastních slov, která při přechodu mezi hydronyma nezískala žádné formální slovotvorné znaky. Stejný klasifikační model byl uplatněn také při zkoumání slovotvorby části názvů hor neboli oronym. Stejnými zásadami se postupovalo při zkoumání místních jmen utvořených jedním slovotvorným způsobem – sídelních a bažinných jmen s příponou (oikonym a helonym). Výsledky výzkumu slovotvorby místních jmen dokládají tyto modely jejich vzniku: obecné slovo → místní jméno a vlastní jméno → místní jméno. Místní jméno je vhodným označením jak pro primární, tak pro sekundární místní jména z hlediska slovotvorby.

Všechna místní jména, o jejichž slovotvorné analýze byla řeč, by bylo možné zkoumat i jinak, tj. uplatněním modelu morfematického členění (analýzy morfologické struktury).

5.3. Zatím neexistují specializované práce věnované slovotvorné analýze jiné třídy litevských onym – osobních jmen. Některé antroponomastické práce však obsahují prvky hodnocení slovotvorby těchto onym. Lze snadno postřehnout, že se možné slovotvorné analýze osobních jmen náležejících k různým podtřídám (křestní jména, přezdívky, příjmení) nepřistupuje diferencovaně. Všechna se dělí na primární a sekundární, přičemž sekundární se dále podrobněji třídí apod.

Při zkoumání křestních jmen z hlediska slovotvorby lze rozhodně rozlišit jména primární a sekundární; mezi sekundárními by pak byla jména odvozená příponami či koncovkami, složená jména apod. (srov. nová litevská křestní jména). Podobné by mohly být i slovotvorné typy (způsoby) tvoření přezdívek. Je však pravda, že vzhledem ke specifické povaze těchto onym by patrně nebylo možné všechna „vtěsnat“ například do strukturně-gramatické klasifikace vytvořené pro zkoumání hydronym a později uplatněné i na jiná místní jména.

186 |

VITALIJA MACIEJAUSKIENĖ

Modely vzniku a doplňování systémů křestních jmen i přezdívek o nové jednotky jsou stejné jako u místních jmen: obecné slovo → křestní jméno, přezdívka a vlastní jméno → křestní jméno, přezdívka.

U křestních jmen i přezdívek lze kromě slovotvorné analýzy uplatnit i jiný způsob zkoumání – morfematické členění (analýzu morfologické struktury). Mimochodem, struktura přezdívek se již začala zkoumat.

5.4. Příjmení se od ostatních osobních jmen liší tím, že všechna vznikla z historických osobních jmen (patronym, jmen přezdívkového původu neboli přezdívek, starých dvousložkových a jednosložkových jmen a křesťanských jmen). Vznik systému těchto onym lze tedy znázornit pouze jediným modelem: vlastní jméno → příjmení. V tomto případě navíc nelze rozlišit několik slovotvorných typů (způsobů). Příjmení vzniklá z historických osobních jmen totiž při jejich přechodu na příjmení nezískala žádné slovotvorné znaky. Změnil se pouze status osobního jména: dříve šlo o patronymum, osobní jméno přezdívkového původu apod., nyní jde o příjmení. Všechna příjmení lze tedy z hlediska slovotvorby kvalifikovat pouze jako primární a jejich další slovotvorná analýza nemá žádný základ. Na rozdíl od jiných onym – místních jmen a některých osobních jmen – je proto při zkoumání příjmení třeba uplatnit pouze morfematické členění (analýzu morfologické struktury).

Při tom by se patrně mělo vyhýbat užívání termínů a pojmů obvyklých ve slovotvorbě. Místo toho, abychom příjmení označovali jako odvozeniny s předponami, příponami či koncovkami apod., bylo by z hlediska vědecké přesnosti lepší formulovat tvrzení takto: příjmení má předponu, příponu či koncovku, příjmení je tvořeno předponou, příponou či koncovkou, lze vyčlenit předponu, příponu či koncovku příjmení apod.

Z hlediska slovotvorby jsou sekundární – odvozeniny s příponami – oficiální litevská ženská příjmení (pro vdané i neprovdané ženy) a dívčí příjmení, tvořená z oficiálních příjmení manžela nebo otce.

LITERATŪRA

BALČIKONIS, J. 1978: Gyvenamų vietų pavadinimai iš ežerų ir upių vardų. Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Mokslas, 339–349.

BILKIS, L. 1998: Lietuvių priesaginės darybos helonimai, Vilnius (daktaro disertacija).

BUTKUS, A. 1995: Lietuvių pravardės, Kaunas: Æsti.

BUTKUS, A. 1999: Lietuvių pravardžių struktūra. Darbai ir Dienos 10 (19), 91–100.

GAIVENIS, K., KEINYS, S. 1990: Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa.

JONIKAS, P. 1968: Asmenvardžiai ir vietovardžiai. Lietuvių enciklopedija 15, Bostonas: Lietuvių enciklopedijos leidykla, 555–571.

KUZAVINIS, K., SAVUKYNAS, B. 1987: Lietuvių vardų kilmės žodynas, Vilnius: Mokslas.

LPŽ – Lietuvių pavardžių žodynas 1–2, red. A. Vanagas, Vilnius: Mokslas, 1985–1989.

MACIEJAUSKIENĖ, V. 1979: Lietuvių vardai XVI a. Kalbos kultūra 36, 84–89.

MACIEJAUSKIENĖ, V. 1991: Lietuvių pavardžių susidarymas, Vilnius: Mokslas.

MACIEJAUSKIENĖ, V. 1993: Lietuvių įvardijimas XIX a. pirmojoje pusėje. Lietuvių kalbotyros klausimai 32, 100–113.

MACIEJAUSKIENĖ, V. 1996: Dėl lietuvių pavardžių su priesagomis -avičius, -evičius vertinimo. Lietuvių kalbotyros klausimai 36, 60–70.

DĖL LIET. PAVARDŽIŲ VERTINIMO DARBO POŽIŪRIU | 187

MACIEJAUSKIENĖ, V. 1997: Vienkamieniai lietuviškos kilmės vardai XVI a. Darbai ir Dienos 4(13), 111–133.

MACIEJAUSKIENĖ, V. 1999: Reikšmingas lietuvių antroponimikos darbas. Lietuvių kalbotyros klausimai 41, 232–241.

NEPOKUPNYY, A. P., red. 1986: Теория и методика ономастических исследований, Москва: Наука.

RAMONIENĖ, M. 1987: XVIII a. pabaigos pravardinės kilmės pavardžių daryba. Lietuvių kalbotyros klausimai 26, 135–139.

RAZMUKAITĖ, M. 1998: Lietuvos priesaginiai oikonimai, Vilnius (daktaro disertacija).

SKARDŽIUS, P. 1996: Lietuvių kalbos žodžių daryba. Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1–768.

STALTMANE, V. E. 1981: Латышская антропонимия. Фамилии, Москва: Наука.

ŠUKYS, J. 1986: Miežiškėnų pavardės. Ženklas ir prasmė, Vilnius: Mokslas, 81–105.

URBANAVIČIŪTĖ, Ž., ŽIČKUTĖ, V. 1975: Lietuvių pravardės. Kalbotyra 26 (1), 55–61.

URBUTIS, V. 1978: Žodžių darybos teorija, Vilnius: Mokslas.

VANAGAS, A. 1970: Lietuvos TSR hidronimų daryba, Vilnius: Mintis.

VANAGAS, A. 1973: Структурно–словообразовательный анализ названий гор Литвы. Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. A ser. 3(44), 209–219.

VANAGAS, A. 1996: Lietuvos miestų vardai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

ZINKEVIČIUS, Z. 1977: Lietuvių antroponimika. Vilniaus lietuvių asmenvardžiai XVII a. pradžioje, Vilnius: Mokslas.

ŽEMIENĖ, A. 1999: Ragainės apskrities XVIII a. pab.–XIX a. pr. vyrų pavardžių daryba. Lietuvių kalbotyros klausimai 41, 223–231.

Vitalija Maciejauskienė

Lietuvių kalbos institutas

Antakalnio g. 6, 2055 Vilnius, Lietuva

[email protected]

Gauta 2000 12 12