ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVI (2002), 49 – 57

Počátky lingvistické stylistiky v dílech Pranase Skardžiuse a Petra Jonikase

VAIDA KNABIKAITĖ

Vilniaus universitetas

Článek se zabývá přístupem litevských lingvistů Pranase Skardžiuse (1899–1975) a Petera Jonikase (1906–1996) k předmětu stylistiky ve 30. letech 20. století. Pojednává také o vlivu myšlenek Ch. Ballyho a Pražské lingvistické školy na názory Jonikase a Skardžiuse.

0. ÚVOD

Pranas Skardžius (1899–1975) ir Petras Jonikas (1906–1996) – žymūs lietuvių kalbininkai, dirbę tiek mokslo tiriamąjį, tiek ir kalbos kultūros darbą. Jonikas daugiausia tyrinėjo įvairias bendrinės kalbos istorijos problemas. Skardžiaus moksliniai tyrimai aprėpė ir lietuvių kalbos istoriją, ir bendrinę lietuvių kalbą. Šių žymių lietuvių kalbininkų įnašas į baltistiką yra aprašytas įvairiuose leidiniuose (Sabaliauskas 1979: 200–202, 204–205; 1999: 281–282, 583–584; Palionis 1995: 288–291; Zinkevičius 1992: 299–306, 311–313; Rosinas 1994: 6; 1996: 7–28). Jonikas ir Skardžius, žymiausi bendrinės kalbos ugdytojai tarpukario Lietuvos Respublikoje (1918–1940), įsitraukę į praktinį bendrinės kalbos kūrimo bei tvarkymo darbą, negalėjo apeiti ir bendrinės kalbos stilistinio diferencijavimosi problemų. Jonikas, susipažinęs su Prahos lingvistinės mokyklos kalbininkų postuluojama kalbos samprata, pirmasis iš lietuvių atkreipė dėmesį į funkcinį kalbos reiškinių pobūdį (Savukynas, 1977: 3–9; Zinkevičius 1992: 313). Skardžiui rūpėjo kalbos kultūros ir lingvistinės stilistikos santykis, nes lietuvių kalbos stilistika iš pradžių buvo daugiausia praktinio kalbos norminimo bei tvarkymo dalis (Ambrazas 1999: 602). Lietuvos Respublikoje tarpukario metais sparčiai formavosi bendrinės kalbos funkciniai stiliai. Prie jų ugdymo labai prisidėjo Skardžius ir Jonikas (Ambrazas 1999: 204–205).

Tento článek podrobněji pojednává o názorech Skardžiuse a Jonikase na předpoklady pro vznik lingvistické stylistiky litevského jazyka ve 30. letech 20. století.

Cílem článku je prozkoumat názor Skardžiuse a Jonikase na stylistické rozrůznění spisovné litevštiny a na možnosti vytvořit lingvistickou stylistiku litevského jazyka. Hlavním pramenem pro přípravu tohoto článku jsou publikace Skardžiuse a Jonikase otištěné v letech 1937 a 1938 v meziválečných časopisech Židinys a Naujoji Romuva. Témata řešená v těchto publikacích jsou aktuální i dnes, a proto se nevyhýbáme podrobnějšímu referování o jejich obsahu ani citování delších odstavců. Úkoly a výzkumná strategie, které Skardžius a Jonikas formulují pro rozvoj lingvistické stylistiky litevského jazyka, naznačují, že lingvistická

50 |

VAIDA KNABIKAITĖ

… vědecká disciplína lingvistické stylistiky litevského jazyka by se zformovala mnohem dříve, kdyby tomu nezabránily nepříznivé historické okolnosti (válka, okupace) a emigrace nejvýznamnějších lingvistů z Litvy.

1. PRANO SKARDŽIAUS POHLEDY NA STYLISTIKU

Pranas Skardžius, nejproduktivnější lingvista meziválečné Litvy, vyložil svůj pohled na stylistiku v článku „Gramatika ir stilistika“ (1938) a ve dvou recenzích díla Juozase Pikčilingise Lietuvių kalbos stilistika, které vyšly v americkém tisku v letech 1971 a 1972 (viz Skardžius 1997: 502–509, 608–612).

V článku „Gramatika ir stilistika“ Skardžius stručně popisuje dějiny vztahu mezi gramatikou a stylistikou. Připomíná, že staří Římané považovali stylistiku za součást gramatiky (syntax). Ve starověku tedy nebyla stylistika ničím jiným než syntaktickým dodatkem užívaným pouze k praktickým účelům. Postupem času se stále více usilovalo o oddělení stylistiky od syntaxe a její ustavení jako samostatného, zcela nezávislého oboru. Na počátku 20. století chtěli K. Vossler a L. Spitzer gramatiku dokonce rozpustit ve stylistice. Skardžius připomíná, že například Vossler, který uznával idealistický princip kauzality ve vývoji jazyka, byl již roku 1904 připraven vysvětlovat stylisticky všechny jazykové jevy (hlásky, ohýbání, tvoření slov) i syntaktické struktury. Skardžius cituje tohoto autora: „Gramatika je součástí dějin stylu a literatury, které zase patří do obecných dějin lidského ducha a svobody (dějin kultury)“ (1997: 282).

Skardžius považuje takové pojetí gramatiky a stylistiky za „krajní, a proto nespolehlivé“ (1997: 282). Lingvista uvádí, že ve třicátých letech 20. století již nebylo možné považovat stylistiku za součást gramatiky, jak tomu bylo ve starověku. Stejně tak není možné rozpustit gramatiku ve stylistice, jak navrhuje Vossler. Podle Skardžiusova názoru jsou gramatika a stylistika dva sousedící obory, které spolu velmi úzce souvisejí, ale přesto jsou samostatné (1997: 282).

V návaznosti na lingvistické myšlenky Ch. Ballyho a Pražské školy rozlišuje Skardžius také literární a lingvistickou stylistiku. Lingvista vysvětluje: „To, co autoři učebnic naší literární teorie obvykle ne zcela vhodně pokládají pouze za prostředky spisovného jazyka, se často užívá i v naší lidové řeči. Například i my sami v každodenní řeči často nahrazujeme doslovné významy slov jinými (srov. pagramdukas – ‚bochníček chleba upečený z oškrábaného těsta‘ a pagramdukas ‚nejmladší dítě v rodině‘), svérázně vyjadřujeme nadsázky či přirovnání (srov. dal mu takovou facku, až mu před očima létaly jiskry; jde jako husa a hledá cestu), rýmujeme některá ustálená spojení (srov. děti jsou hotové peklo, bez dětí je zle) a užíváme mnoho dalších podobných prostředků“ (1997: 282).

Stylistické možnosti jazyka Skardžius ilustruje takzvaným jevem geminace, srov.: stojí na kraji lesa maličká maličká (tj. velmi malá) chaloupka; kam se jen podívám – všude lesy lesy (samé lesy, tj. spousta lesů); vstal jsem brzy brzičko (tj. velmi brzy) a další. Dále Skardžius při výkladu jevu geminace ukazuje, že by mohl vzniknout další směr stylistiky – HISTORICKÁ STYLISTIKA¹, který se však v současné lingvostylistice vůbec nerozvíjí.

1 Plg. istorinės stilistikos objekto nusakymą (Rozenbergs 1995: 52).

LINGVISTINĖS STILISTIKOS UŽUOMAZGOS

51

Podobně jako Jonas Jablonskis, který požadoval, aby se spisovný jazyk opíral o zákonitosti lidové řeči, jeho slovy o zákony jazyka lidu, vyzývá i Skardžius badatele stylistiky, aby obrátili pozornost k lidové řeči: „Z tohoto důvodu [protože mají být blízcí mluvící společnosti – V. K.] autoři stylistických prací, chtějí-li náležitě zachytit stylistické prostředky některého jazyka, nemohou přehlížet živý, lidový jazyk. Musí mít na paměti, že svůj styl mohou mít nejen jednotliví autoři, ale také jazyk každého národa je svým způsobem stylový, tj. má svůj vlastní národní styl“ (1997: 283).

Skardžius velmi výstižně poznamenává, že lingvistická stylistika úzce souvisí s kulturou spisovného jazyka: „Lingvista se se stylistikou setkává ještě častěji, když se věnuje kultuře spisovného jazyka, jeho čistotě, správnosti atd.: zde se nevyhnutelně zabývá jazykovou kodifikací, vytvářením jeho určité podoby, což je podle E. Otta právě předmětem stylistiky“ (1997: 284). V tomto článku lingvista vystihl hlavní problémy, které vyvstávají při vymezování hranic předmětu lingvistické stylistiky. Pojednává o nedorozuměních mezi samotnými lingvisty i mezi lingvisty a spisovateli, která se týkají souvislostí gramatiky a stylistiky, samotného pojmu styl a národní povahy stylu (1997: 284).

Skardžius navrhuje překonat vzájemné neporozumění následující taktikou a těmito základními úkoly: 1) „střízlivě pohlédnout na společnou oblast působnosti“, 2) „podívat se, co může naše živá řeč objektivně poskytnout spisovné gramatice a stylistice“, 3) „zamyslet se nad tím, co vlastně je náš literární jazyk a jaký má být jeho vztah ke spisovnému jazyku“ (1997: 285). Skardžius předem znal názory některých spisovatelů (např. polemiku Vincase Krėvėho s jazykovědci „lovci blech“, nespokojenost Balysa Sruogy s překlady Hauffových pohádek od Juoze Balčikonise, 1927: 3–4) i jejich odpor k orientaci na živý jazyk (jak Sruoga označil, řeč pumpėnských pasáčků), neboť se domnívali, že to omezuje jejich tvůrčí svobodu. Článek proto uzavírá tvrzením, že je nezbytné pěstovat litevskost spisovného jazyka: „Chceme-li, aby náš spisovný jazyk byl litevský, nemůžeme stejně tak popírat litevské stylistické prvky, jichž je v našem živém jazyce tolik a jichž můžeme, jak ukazují výzkumy Vosslera, Ballyho a dalších, velmi využít při vytváření individuálních stylů. Pečlivým využíváním bohatství tohoto jazyka navíc získáváme nejen logické a intelektuální, ale i afektivní výrazové prostředky, které jsou pro nás příznačné; zviditelňujeme stylovost našeho spisovného jazyka a zároveň sami nabýváme schopnosti náležitě se vyjadřovat. A konečně, jak už bylo nejednou konstatováno, individuální jazyková tvorba nesmí potlačovat tvorbu spisovného jazyka vlastního národa: obojí je třeba harmonicky a náležitě sladit a usilovat o to, aby se individuální rozmanitost živě projevovala ve spisovné jednotě. Zaměříme-li pozornost tímto směrem, najdeme více společné řeči, lépe se navzájem poznáme a přispějeme pozitivněji ke společné tvorbě našeho jazyka“ (1997: 285).

Ačkoli Skardžiusův článek „Gramatika ir stilistika“ vznikl před více než 60 lety, problémy, které v něm nastoluje – vymezení pojmů lingvistická stylistika a styl, vztah lingvistické stylistiky ke spisovnému jazyku a jazyku krásné literatury, pěstování národního charakteru stylu a zahrnutí obecných požadavků na stylový jazyk (účelnosti, čistoty aj.) do předmětu lingvistické stylistiky – jsou aktuální i dnes. Proto je zcela pochopitelný Skardžiusův kladný postoj k Pikčilingisově Lietuvių kalbos stilistikos I

52 |

VAIDA KNABIKAITĖ

kapitolu „Obecné požadavky na stylistický jazyk“, ačkoli bylo Pikčilingisovi v Litvě vytýkáno, že jasně neoddělil předměty výzkumu lingvistické stylistiky a kultury spisovného jazyka.

Skardžius v recenzi Pikčilingisovy první části Aiduose Lietuvių kalbos stilistikos toto dílo velmi kladně hodnotil. Napsal: „J. Pikčilingis se v první řadě věnuje stylistickým aspektům jazyka, možnostem stylistických výrazových prostředků a způsobům jejich realizace, zároveň však neztrácí ze zřetele ani požadavky úzu spisovného jazyka a jeho správnost, a proto opravuje řadu stylistických nedostatků v jazyce; jeho opravy jsou celkově vzato velmi zdařilé a obezřetné a v mnohém se neliší od oprav J. Jablonského a dalších lingvistů [...]“ (Skardžius 1997: 507, 509). Recenze končí těmito slovy: „Celkově vzato je tato práce J. Pikčilingise, první svého druhu v litevštině, napsaná s dobrou přípravou, prozíravě a uvážlivě, mimořádně cenným příspěvkem ke kultuře litevského jazyka. Mnohé se z ní mohou naučit všichni, kdo usilují o dobrý, stylisticky kultivovaný litevský jazyk: literáti, vědci, publicisté, novináři aj.; bude stejně užitečná jak Litevcům žijícím tam, tak Litevcům v zahraničí“ (Skardžius 1997: 509).

Toto dílo je chápáno jak jako pokračování tradic rozvoje spisovné litevštiny, tak jako nový krok na cestě jejího rozvoje – její nejvyšší stupeň – KULTURA STYLU. V nezávislé Litvě se teprve připravovala půda pro rozvoj stylů. Po válce nemohly tyto otázky litevskou společnost příliš zajímat, a proto lze za roky zrodu litevské teoretické stylistiky považovat až léta 1971–1975, kdy vyšlo Pikčilingisovo dvoudílné dílo Lietuvių kalbos stilistika.

2. POHLED PETRA JONIKA NA FUNKČNÍ DIFERENCIACI SPISOVNÉ LITEVŠTINY

Petras Jonikas, nejvýznamnější žák Pranase Skardžiuse a Antanase Salise a jejich nejbližší spolupracovník na Univerzitě Vytautase Velikého, pokračoval ve studiu na univerzitách v Rize, Královci a Vídni. Měl příležitost seznámit se s jedním z nejvýznamnějších teoretiků Pražské lingvistické školy Nikolajem Trubeckým a zvláště se zajímal o díla Bohuslava Havránka, teoretika českého spisovného jazyka. Jako první z litevských lingvistů uplatňoval při kodifikaci spisovné litevštiny funkční teorii jazykové kultury (Sabaliauskas 1996: 4–6). Svůj pohled na funkční diferenciaci spisovné litevštiny Jonikas představil ve významném teoretickém článku „Problém kultury našeho spisovného jazyka“ (1937: 529–544). Tento článek je prvním pokusem v litevské jazykovědě o zkoumání funkčních stylů spisovné litevštiny. Termín FUNKČNÍ STYL autor samozřejmě nepoužívá. Stylistické variety spisovného jazyka nazývá Jonikas, stejně jako Havránek, funkčními jazyky (1937: 538).

V první části článku „Otázka zásadního posouzení“ jsou formulována tři tvrzení: 1) kodifikace spisovného jazyka (v článku NORMALIZACE), 2) funkční diferenciace jazyka, 3) úloha lingvistů při řešení prvních dvou problémů (1937: 530).

Ve druhé části článku „Zdokonalování spisovného jazyka“ autor popisuje Pražskou lingvistickou školu (fonologii), „kterou francouzský lingvista J. Vendryes označil za v současnosti nejaktivnější a nejplodnější lingvistickou školu v Evropě [...] Tato

LINGVISTINĖS STILISTIKOS UŽUOMAZGOS

53

škola se při zkoumání jazyka z hlediska systému vyjadřovacích² prostředků zvláště zajímá o synchronní studium jazyka, neboť právě zde lze nejlépe poznat různé struktury a plány daného jazykového systému. Spisovný jazyk je tedy také samostatným systémem, který slouží vlastnímu účelu. Z výzkumů této školy lze mnohé využít i při zdokonalování spisovného jazyka. To již předvedl Pražský lingvistický kroužek (Pražský linguistický kroužek), který svou činností (přednáškami a publikacemi) přispěl k úpravě a kultivaci českého spisovného jazyka [...]“ (1937: 531).

Ve třetí části článku Jonikas pojednává o dvou důležitých pojmech teorie jazykové kultury – NORMALIZACI a STABILIZACI. Normalizace je zde chápána jako „stanovení určitých norem, které jsou vhodné (platné) pro celé jazykové společenství“ (1937: 532). Po stanovení jazykových norem se dbá na to, aby je kdokoli a kdykoli neměnil, neboť jinak by tento jazyk přestal být vhodný pro obecné užívání. Stabilizace je tedy imanentním znakem norem.

Ve čtvrté části zmíněného článku „Pramen norem“ autor, obeznámený s názory Pražské lingvistické školy, na rozdíl od Jablonského, který za základ kodifikace spisovné litevštiny pokládal lidový jazyk, uvádí jako hlavní kritérium kodifikace spisovného jazyka samotný úzus spisovného jazyka (srov. Palionis 1995: 289). Jonikas píše: „Při konkretizaci této zásady by ovšem mohly vzniknout nejasnosti, například: jak daleko do minulosti může tento úzus sahat? Přesnou hranici zde samozřejmě lze vytyčit jen obtížně. U různých jazyků může být tato hranice různá. Například čeští lingvisté, členové Pražského lingvistického kroužku, stanovili, že úzus spisovného jazyka se bude posuzovat za posledních 50 let. Období našeho úzu by bylo ještě kratší“ (1937: 533).

Jablonskis nikdy nestavěl úzus současného spisovného jazyka do role kritéria kodifikace. Podle Jona Palionise „se nyní, s odstupem půl století, může takový obrat [od lidového jazyka k současnému jazykovému úzu – V. K.] jevit jako předčasný, avšak z hlediska dalšího vývoje spisovné litevštiny byl dříve či později nezbytný, neboť s postupným rozšiřováním oblastí užívání tohoto jazyka a růstem a diferenciací jeho funkčních stylů se lidový princip stává příliš úzkým a nedostatečným“ (Palionis 1995: 289).

V páté části článku „Kritéria norem“ Jonikas uvádí kritéria kodifikace spisovného jazyka v tomto pořadí: 1. Čistota, 2. Správnost, 3. Jasnost, 4. Charakteristické tendence, 5. Účelnost³.

V šesté části článku „Funkční struktura jazyka – konečný základ kritérií“ Jonikas poprvé v litevské jazykovědě pojednal nejen o teoretických tezích funkční jazykové kultury, ale také funkční stylistiky. Nejprve v této části článku lingvista klade otázku: „Je jazyk, řečeno lingvistickým termínem, skutečně funkční strukturou, systémem účelných symbolů?“ Jonikas tak jako první z litevských lingvistů upozornil na funkční povahu jazykových jevů. Vysvětluje: „[...] spisovný jazyk má sice obecné vlastnosti, které jej odlišují od lidového jazyka, přesto však plní více než jeden účel. Proto je vždy třeba věnovat pozornost FUNKČNÍ DIFERENCIACI spisovného jazyka, podrobněji se zamě-

² Jazyk článku nebyl upravován.

³ Jasnost, čistota a účelnost jsou nejen kritérii norem spisovného jazyka, ale také stylistickými kategoriemi, o nichž pojednávaly již první litevské stylistiky; viz např. M. Gustaitisovo Stilistika (1923) aj.

54 |

VAIDA KNABIKAITĖ

cializující jazykové prostředky. Řekněme, že intelektualizace jazykových prostředků je odstupňovaná: méně jí je v každodenním dorozumívacím jazyce, více v jazyce administrativy a soudnictví a ještě více v jazyce vědy. Stejně tak nelze automatizace jedné funkce přenášet do jiné funkce, protože, jak jsme viděli, tam se automatizují (disautomatizují), a pozbývají tak smluveného, určitého významu“ (1937: 538). Jonikas dále uvádí klasifikaci funkcí spisovného jazyka teoretika spisovného jazyka Havránka. Havránek považuje za funkce spisovného jazyka tyto: 1) komunikativní, 2) speciální praktickou a 3) speciální teoretickou. Všechny závisí na obecné SDĚLOVACÍ funkci. Čtvrtá funkce – estetická – nemá za cíl sdělovat. „Podle nich je třeba rozlišovat také 4 oblasti spisovného jazyka neboli FUNKČNÍ JAZYKY: 1) KONVERZAČNÍ, 2) ODBORNÝ PRACOVNÍ (věcný) jazyk (pracovní, věcný jazyk), 3) VĚDECKÝ a 4) BÁSNICKÝ. Každý z těchto funkčních jazyků má své vlastní, více či méně odlišné jazykové prostředky, a dokonce celý jazykový systém. Teoretik spisovného jazyka nebo jeho korektor proto nemůže všechny tyto druhy jazyka měřit jedním měřítkem a uplatňovat na ně stejná kritéria. A skutečně, v prosté KONVERZAČNÍ ŘEČI je vztah lexikálních jednotek (slov) k označované věci volný (jen nepřesně vymezený), výpovědi jsou neúplné a srozumitelnost se opírá o situaci a konverzační automatizace. V ODBORNÉM PRACOVNÍM JAZYCE je vztah lexikálních jednotek k označované věci smluvený (slovo – termín), výpovědi jsou relativně úplné a určitosti se dosahuje zvláštními smluvenými (konvenčními) automatizacemi (termíny a formulemi). VE VĚDECKÉM JAZYCE je pak vztah lexikálních jednotek k označované věci přesně vymezený (slovo – pojem), výpovědi jsou úplné a přesnost se opírá o definiční a kodifikační automatizace. Proto také nelze „psát tak, jak mluvíme“ a čistě vědecké téma vyjádřit „lidsky“, tj. prostředky každodenního lidového jazyka“ (Jonikas 1937: 539).

Z této rozsáhlejší ukázky z článku „Problém kultury našeho spisovného jazyka“ je patrné, že Jonikas po vzoru Havránka používá namísto dnes zavedeného termínu FUNKČNÍ STYL termín FUNKČNÍ JAZYK. Filozof Stasys Šalkauskis (1886–1941) při debatách o Jonikasových přednáškách (článcích) „Problém kultury našeho spisovného jazyka“ a „Správnost spisovného jazyka“ na stálé terminologické sekci Společnosti litevského jazyka (na schůzích v letech 1937–1938) náhle upozorňuje, že vztah mezi termínem FUNKČNÍ ČLENĚNÍ SPISOVNÉHO JAZYKA a FUNKČNÍ JAZYKY, který Jonikas používá, není jasný. St. Šalkauskis se po seznámení s Jonikasovou přednáškou – článkem „Problém kultury našeho spisovného jazyka“ ptá: „a) co je správnější: hovořit o funkcích spisovného jazyka, nebo o funkčních jazycích, a b) jaký je skutečný vztah mezi spisovným jazykem a funkčními jazyky“ (Čižikienė, Vitkauskas 1982: 33). Další velmi pronikavá Šalkauskisova poznámka k termínu FUNKČNÍ JAZYKY: „Nestačí hovořit o funkcích jednoho spisovného jazyka, ale je přehnané hovořit o rovnocenných souběžných funkčních jazycích“ (Čižikienė, Vitkauskas 1982: 34). Na Šalkauskisovy otázky bylo, bohužel, odpovězeno až v Pikčilingisově díle Lietuvių kalbos stilistika (1971), v němž je popsána stylistická diferenciace spisovné litevštiny. Zdá se, že podobné pochybnosti měl i Havránek, který později zavedl do lingvistické vědy termín FUNKČNÍ STYL. Roku 1971 si Pikčilingis pod vlivem ruské stylistické tradice již bez váhání volí právě tento termín – FUNKČNÍ STYL – k popisu stylistických variant spisovné litevštiny (viz Pikčilingis 1971: 277–336).

LINGVISTINĖS STILISTIKOS UŽUOMAZGOS

| 55

Šalkauskis kritizoval zejména sedmou část článku „Problém kultury našeho spisovného jazyka“, nazvanou „Jazyk poezie“. Jonikas na základě Havránkovy teorie automatizace a aktualizace jazyka prohlásil, že jazyk poezie „[...] je deformací normy spisovného jazyka“ (1937: 539). Na podporu tohoto tvrzení uvádí autor článku příklady z děl básníka J. Žengėho, příslušníka skupiny čtyřvětrníků, „Bobiškas pavasaris“ a „Baranausko pamokslas apie lietuvišką futbolą“. Šalkauskisovy poznámky věnované analýze Jonikasových teoretických tvrzení o jazyce poezie jsou významné, mají trvalou hodnotu a mohou být „základními tezemi teorie básnického jazyka“ (Čižikienė, Vitkauskas 1982: 31). Šalkauskis souhlasí s Jonikasovým tvrzením, že jazyk poezie je nejindividuálnější, nejkonkrétnější a nejvíce determinovaný či určený a že funkcí jazyka poezie je maximální aktualizace jazykových rodů. Filozofovi je zcela nepřijatelné tvrzení autora článku, že jazyk poezie je deformací normy spisovného jazyka a že bez této deformace by poezie vůbec neexistovala.

Z diskuse Šalkauskise a Jonikase vyvstává několik velmi důležitých teoretických tvrzení pro vědu o stylistice. Zaprvé se ukazuje úzká souvislost mezi jazykovou normou a příslušným funkčním stylem, v tomto případě básnickým jazykem. Podle Šalkauskise je norma spisovného jazyka referenční soustavou pro hodnocení básnického díla⁴. Zadruhé se zkoumá otázka, jaká je povaha a podstata normy spisovného jazyka a jaký je její vztah k jazyku konkrétního díla a obecně k normě jazyka literatury. Tyto otázky řešili mnohem později, v sedmdesátých letech 20. století, představitelé strukturální poetiky. Vidíme, že Jonikas výběrem básnických textů J. Žengėho, příslušníka skupiny čtyřvětrníků, přesto náležitě předvedl aktualizaci básnického jazyka, kdy básnický jazyk především „předvádí sám sebe“ a obrací pozornost ke svému vlastnímu výrazu. Jonikas dobře chápal, že otázky básnického jazyka teprve čekají na své řešení. Výzkum funkcí básnického jazyka není možný bez vytvoření funkční stylistiky, proto se v deváté části článku „Problém kultury našeho spisovného jazyka“, nazvané „Povinnosti lingvistů“, uvádí: „Jejich [lingvistů – V. K.] nejdůležitějším úkolem je nyní objasnit funkční členění psaného jazyka. Tato otázka je již zcela zralá k řešení. Toto objasnění by pomohlo i ostatním lépe využívat tuto funkční odlišnost, a tím bychom pozvedli kulturu spisovného jazyka. Toho mohou dosáhnout buď studiem jednotlivých funkcí spisovného jazyka, tj. systematickým zkoumáním jazykových prostředků přizpůsobených určitému jazykovému účelu, anebo kritikou jednotlivých jazykových jevů spisovného jazyka a jednotlivých jazykových útvarů“ (Jonikas 1937: 543). Na konci článku je uveden hlavní úkol lingvistů – kromě slovníku spisovného jazyka a gramatiky spisovného jazyka by měli připravit také „[...] STYLISTIKU, která by vyzdvihla funkční členění jazyka“ (Jonikas 1937: 544). Vytvoření funkční litevské stylistiky se tedy Jonikasovi jevilo jako úkol zralý k řešení, neboť spisovná litevština se v letech nezávislosti (1918–1940) rychle rozvíjela. Vytvořily se všechny hlavní funkční styly spisovného jazyka: umělecký,

⁴ V sedmdesátých letech 20. století si lingvisté i básníci při úvahách o vztahu mezi básnickým jazykem a normami spisovného jazyka všímají, že „[...] zdrojem jazyka a stylu poezie již nejsou – jako dříve – nářečí, žádná tradice ani – jako v dřívějších etapách vývoje literatury – normativní jazyk. Zdrojem básnického jazyka je nyní velmi široký okruh – to, co bychom mohli nazvat FILOLOGICKOU KULTUROU“ (Martinaitis 1977: 15). „Naše básnická kultura již dávno využívá nenormativní prvky jako prostředek výrazu, jako tradici filologické kultury. Ty již nebrání tomu, aby se jazykové normy upevnily“ (Rosinas 1977: 50). Viz také Mūsų kalba, číslo 1 z roku 1977 věnované diskusi o jazyce poezie.

56 |

VAIDA KNABIKAITĖ

mokslinis, publicistinis, kanceliarinis (Palionis 1995: 279–308). Deja, šio darbo imtis nespėta, nes lingvistinės lietuvių stilistikos (kartu ir kitų mokslo sričių) raida buvo keliems dešimtmečiams pristabdyta nepalankių istorinių aplinkybių – karo ir okupacijų.

3. ZÁVĚRY

1. Vznik funkčních stylů psané spisovné češtiny – uměleckého, vědeckého, publicistického a úředního – ve čtvrtém desetiletí 20. století umožnil významným jazykovědcům daného období Skardžiusi a Jonikasi formulovat myšlenku stylistického výzkumu litevštiny a načrtnout strategii, taktiku i úkoly takového výzkumu.

2. Jonikas jako první z litevských jazykovědců uváděl do praxe teorii funkční jazykové kultury a funkční stylistiky představitelů Pražské lingvistické školy. Z hlediska této teorie byla poprvé pojednána POETICKÁ funkce jazyka, pro niž je charakteristická maximální aktualizace textu a deformace jazykové normy.

3. Ve čtvrtém desetiletí 20. století diskutovali filozof Šalkauskis a Jonikas o vztahu mezi básnickým jazykem a normami spisovného jazyka. Šalkauskisův názor, že hlavním zdrojem básnického jazyka a stylu je normativní jazyk, je z pohledu současné funkční stylistiky příliš úzký. Jonikasova tvrzení jsou bližší teoretickému myšlení představitelů strukturální poetiky sedmdesátých let 20. století.

4. Skardžius na základě názorů Ballyho, Vosslera a Spitzera na literární a lingvistickou stylistiku rovněž rozlišuje tyto dva směry stylistiky. Předmětem výzkumu lingvistické stylistiky jsou: 1) jednotlivé druhy stylů, 2) stylistické prostředky jazyka, 3) pěstování národního stylu, 4) individuální styl. Takové pojetí předmětu stylistiky bylo nové a perspektivní, proto další badatelé pokračovali ve výzkumu uvedených směrů.

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V. 1999: Funkcinis stilius. Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 204–205.

AMBRAZAS, V. 1999: Stilistika. Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 602–603.

BALLY, CH. [Балли, Ш.] 1961: Французская стилистика, Москва: Издательство иностранной литературы.

ČIŽIKIENĖ, N., VITKAUSKAS, V. 1982: Iš lietuvių kalbos norminimo istorijos. Stasys Šalkauskis apie kalbos norminimą. Mūsų kalba 5, 34–35.

GUSTAITIS, M. 1923: Stilistika, Kaunas–Marijampolė.

HAVRÁNEK, B. [Гавранек Б.] 1967: О функциональном расслоении литературного языка. Кондрашов, Н. А., ред., Пражский лингвистический кружок. Сборник статей, Москва, 432–443.

JONIKAS, P. 1937: Mūsų bendrinės rašomosios kalbos kultūros problema. Židinys 12, 529–544.

MARTINAITIS, M. 1977: Poezijos kasdieninė duona. Mūsų kalba 1, 12–18.

PIKČILINGIS, J. 1971, 1975: Lietuvių kalbos stilistika 1–2, Vilnius: Mintis (1), Mokslas (2).

PALIONIS, J. 1991: Gimtojo žodžio baruose. Petrui Jonikui – 85. Gimtoji kalba 4, 28–30.

PALIONIS, J. 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

ROSINAS, A. 1977: Spaudos apžvalga. Mūsų kalba 1, 46–51.

ROSINAS, A. 1994: Bendrinės kalbos ugdymo pagrindai ir jos kodifikavimo kriterijai P. Skardžiaus teoriniuose straipsniuose. Lietuvių kalba: tyrėjai ir tyrimai. Konferencijos pranešimų tezės, Vilnius, 6.

LINGVISTINĖS STILISTIKOS UŽUOMAZGOS

57

Rosinas, A. 1996: Pranas Skardžius ir jo darbai. Pranas Skardžius, Rinktiniai raštai 1,Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, VII–XXVIII.

Rozenbergs, J. 1995: Latviešu valodas stilistika, Rīga: Zvaigzne ABC.

Sabaliauskas, A. 1979: Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija iki 1940 m., Vilnius: Mokslas.

Sabaliauskas, A. 1996: Petras Jonikas. Gimtoji kalba 4, 4–8.

Sabaliauskas, A. 1999: Jonikas. Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 281–282.

Sabaliauskas, A. 1999: Skardžius. Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 583–584.

Savukynas, B. 1977: Poet inės kalbos specifika. Mūsų kalba 1, 3–9.

Skardžius, Pr. 1938: Gramatika ir stilistika. Naujoji Romuva 51/52, 991–992.

Skardžius, Pr. 1997: Bendrinės kalbos dalykai. Rinktiniai raštai 2, sudarė ir parengė spaudai A. Rosinas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 281–285, 502–509, 609–612.

Sruoga, B. 1927: Apie kalbininkus ir rašytojus. Lietuva 12, 3–4.

Zinkevičius, Z. 1992: Lietuvių kalbos istorija 5. Bendrinės kalbos iškilimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Vaida Knాబikaitė

Lietuvių kalbos katedra

Vilniaus universitetas

Universiteto g. 5, 2734 Vilnius, Lietuva

Gauta 2002 03 22