Acta Linguistica Lithuanica

LIV (2006), 63 – 82

Auditivní výzkum tónových přízvuků dlouhých samohlásek východních aukštaitských nářečí vilnišské oblasti

Jolita Urbanavičienė

Litevský jazykový ústav

Vytautas Kardelis

Vilniuská univerzita

Článek popisuje auditivní výzkum tónových přízvuků dlouhých monoftongů v severovýchodních nářečích vilnišské nářeční oblasti a představuje jeho výsledky. Pro auditivní analýzu byly vybrány čtyři lokality: Adutiškis, Svirkos a Vidutinė, ležící podél litevsko-běloruské hranice, patří k severovýchodním nářečím vilnišské oblasti; čtvrtá lokalita, Linkmenys, představuje přechod mezi nářečími uten­ské a vilniuské oblasti a z hlediska vokalismu má blíže k první z nich. Tyto lokality byly pečlivě vybrány s cílem subjektivně posoudit auditivní nápadnost tónových přízvuků v různých místech severovýchodní části vilnišské nářeční oblasti. Při zkoumání tónových přízvuků byly vybrány čtyři minimální páry s předními a zadními samohláskami a diftongy. Experiment se uskutečnil se skupinami posluchačů (každá čítala sedm osob) z každé zkoumané lokality. Statistické výsledky byly vyhodnoceny pomocí programu UKR.PAS, který zohledňuje U-kritérium. Hlavní závěry experimentu jsou následující: ve zkoumaných lokalitách severovýchodní vilniuské oblasti nebylo možné konstatovat úplné vyrovnání tónových přízvuků. Pouze v jednotlivých případech lze hovořit o sníženém kontrastu mezi nimi. Výsledky výzkumu jsou citlivé na několik faktorů týkajících se posluchačů: (1) používání nářečí, (2) věk, (3) úroveň vzdělání, (4) hudební sluch. Tónové přízvuky lépe rozlišují posluchači, kteří nářečí dobře ovládají a realizují protiklady tónových přízvuků ve vlastních promluvách. Individuální rozlišovací rysy nářečí nemají na identifikaci tónových přízvuků vliv. Nápadnost tónových přízvuků v dlouhých samohláskách nezávisí ani na fonetických vlastnostech slabičného jádra.

63

JOLITA URBANAVIČIENĖ, VYTAUTAS KARDELIS

1. TENDENCE K NIVELIZACI TÓNOVÝCH PŘÍZVUKŮ VE VÝCHODNÍCH NÁŘEČÍCH

V litevských dialektologických pracích se, převážně na základě empirických pozorování, zmiňuje tendence k zániku tónových přízvuků u monoftongů ve východních a jižních nářečích i v městské mluvě (Gerullis 1930: xxxi-ii; LKG 1965: 132; Pakerys 1982: 154; DLKG 2005: 39). Předpokládalo se, že ve východních podnářečích tónové přízvuky u monoftongů i diftongů obecně zanikly. J. Kazlauskas v roce 1968 napsal: „Je zcela nesprávné tvrdit, že ve východních aukštaitských nářečích se tónové přízvuky zachovaly u přízvučných diftongů a nivelizovaly se v dlouhých samohláskách a diftonzích ie, uo. O žádných tónových přízvucích východních aukštaitů dnes nemůže být ani řeči“ (Kazlauskas 2000: 14). Navrhoval zapisovat slova ká.lnas, vaĩ.kas jako kà.lnas, vãl.kas. Později se od myšlenky úplné nivelizace tónových přízvuků upustilo (viz Zinkevičius 1974: 93–94; Kosienė 1982: 61–71). Jak Lietuvių kalbos atlasas (LKA₂ 1982: 125), tak čítanka Lietuvių kalbos tarmės (LKT 1970: 37) zastávají názor, že jižní a východní dzúkové (podle současné klasifikace jižní aukštaitové a východní aukštaitové vilniuské oblasti) rozlišují tónové přízvuky hůře než kapsové a zanavské nářečí, ale lépe než východní aukštaitové. Má se za to, že ze všech litevských nářečí rozlišují tónové přízvuky nejlépe žemaité a západní aukštaitové. Podle E. Mikalauskaitė (1975: 80) je tomu tak proto, že Žemaité vždy zdůrazňují první složku a tónové přízvuky rozlišují podle pohybu hlasu, tedy tónu. Toto tvrzení upřesnily experimentální výzkumy A. Girdenise. Bylo zjištěno, že přinejmenším u Žemaitů se tónové přízvuky liší rychlostí změny základního tónu a odlišnou koncentrací energie: akutová energie je soustředěna v jediném zvukovém bodě a mění se prudce, zatímco cirkumflex není prudký a vyslovuje se bez soustředění energie (viz Girdenis 1974: 186 = 2000: 300; 1996: 82 = 2001: 254; 1998: 38 = 2001: 404; 2003: 272). Východní a jižní aukštaitové naproti tomu dobře rozlišují tónové přízvuky diftongů nebo smíšených dvojhlásek, protože je pro ně důležité umístění přízvučného zvuku. Tónové přízvuky monoftongů se v těchto nářečích podobají, protože pohyb hlasu – stoupání a klesání – se při vyslovování obou tónových přízvuků vyrovnává, takže přízvuk s počátečním přízvukovým vrcholem se přibližuje přízvuku s koncovým vrcholem a naopak. Konkrétněji zkoumal distinktivní nápadnost tónových přízvuků a jejich akustické rysy A. Pakerys (1982: 151–156). Zjistil, že v žádném nářečí nejsou tónové přízvuky zcela neutralizovány. Nejlépe se rozlišují přízvuky těch diftongů či smíšených dvojhlásek, které začínají samohláskami [a], [e]. Nejméně dobře se identifikují přízvuky s počátečním vrcholem-

64

Rytų aukštaičių vilniškių ilgųjų balsių priegaidžių audicinis tyrimas

… dvojhlásky začínající na [i], [u] (zřejmě proto, že tyto i v přízvučné pozici mají sklon zachovávat nepevnou artikulaci, srov. DLKG 2005: 39). Také distinktivní výraznost přízvukových kontur monoftongů a poliftongů [ie], [uo] je málo zřetelná: přízvukové kontury těchto slabik nejlépe rozlišují Žemaité, hůře západní aukštaité kaunští, nejhůře jižní a východní aukštaité. A. Pakerys tvrdí, že výraznost přízvukových kontur u západních aukštaitů a Žemaitů závisí na kvalitě jádra slabiky mnohem méně než u jižních či východních aukštaitů (viz Pakerys 1982: 154).

Výzkumů, zejména experimentálních, z východoaukštaitského vilniškého nářečí není mnoho. Na základě empirických pozorování dialektologové uvádějí, že nivelizace přízvukových kontur v oblasti východních aukštaitů není rovnoměrná. Čím dále na východ, tím více akut a cirkumflex připomínají cirkumflex, avšak na nejvýchodnějších okrajích – v Adùtiškisu, Tverėčiu, Lazūnech a Zietele – se obě přízvukové kontury opět zřetelně rozlišují (Zinkevičius 1966: 33). Tento trend potvrzují také empirické výzkumy dalších periferních areálů: v Dievėniškėch a Gervėčích jsou zřetelně slyšitelné přízvukové kontury jak u přízvučných, tak u předpřízvučných dlouhých samohlásek (Kardelytė 1975: 13; Mikulėnienė, Morkūnas 1997: 16; DvŽ 2005: XVI). Experimentální analýza akustických rysů přízvučných samohlásek v jednom z okrajových areálů vilniškého nářečí (ve Svirkose) ukázala, že akutové a cirkumflexní monoftongy se liší souborem rysů: 1) délkou (cirkumflexní samohlásky jsou delší); 2) maximálními hodnotami základního tónu a intenzity (při výslovnosti akutových samohlásek se vrcholu hlasitosti a výšky dosahuje dříve než při artikulaci cirkumflexních hlásek); 3) kvalitou (cirkumflexní samohlásky si ve větší míře zachovávají své původní vlastnosti)¹ (viz Urbanavičienė 2005: 158). Lze tedy předpokládat, že distinktivní výraznost přízvukových kontur může být i v samotné oblasti vilniškého nářečí různá: ve východním areálu blíže k Bělorusku výraznější, v západním méně zřetelná. Zda je tato hypotéza správná, může potvrdit

¹ R. Kudirka (2005: 1–21), který provedl obdobný výzkum akustických rysů přízvukových kontur monoftongů spisovného jazyka, zjistil, že akutové a cirkumflexní samohlásky se statisticky neliší ani délkou, ani hodnotami základního tónu a intenzity, ani formantovou strukturou. Byly zaznamenány pouze obecné zákonitosti systémové povahy: cirkumflexní hlásky jsou delší a mají širší rozsah než akutové samohlásky. Tyto výsledky lze hodnotit jako projevy nivelizace přízvukových kontur, která je charakteristická pro hovorový jazyk obyvatel měst (jako mluvčí byli vybráni mladší obyvatelé Kaunasu; srov. také DLKG 2005: 39).

65

Jolita Urbanavičienė, Vytautas Kardelis

pouze subjektivní výzkumy – percepční experimenty. Cílem výzkumů popsaných v tomto článku je:

(1) zjistit, jak posluchači identifikují rozdíly mezi akútem a cirkumflexem ve svém rodném nářečí;

(2) porovnat distinktivní výraznost přízvukových kontur v různých bodech vilniškého nářečí.

Percepční výzkumy jsou považovány za subjektivní, protože velmi závisí na vybraných informantech (srov. také Pakerys 1982: 154). Srovnávání výsledků z různých podnářečí, na něž mají vliv také fonetické, fonologické a prozodické vlastnosti těchto podnářečí, může být navíc pouze podmíněné. Takové experimenty však poskytují autentická data o percepčním vnímání přízvukových kontur uživateli nářečí a doplňují objektivní – instrumentální – výzkumy; správnost fonologických hypotéz prokazují jak percepční, tak instrumentální experimenty.

2. VÝZNAMNĚJŠÍ FONETICKÉ VLASTNOSTI ZKOUMANÝCH BODŮ

Percepčně byly zkoumány přízvukové kontury ve čtyřech bodech. Tři z těchto bodů – Adutiškis, Svirkos a Vidutinė – leží podél litevsko-běloruské hranice a patří k severovýchodním vilniškým mluvám; čtvrtý bod – Linkmenys – se nachází na rozhraní utenišských a vilnišských podnářečí a z hlediska vokalismu má blíže k utenišskému podnářečí² (viz obr. 1). Takto odlišné okrajové body vilniškého nářečí byly záměrně vybrány s cílem subjektivně posoudit percepční výraznost přízvukových kontur v několika místech podnářečí.

Areály, v nichž se zkoumané body nacházejí, se navzájem liší kvalitou a kvantitou vokalismu i některými rysy konsonantismu.

V areálu Adutiškisu (mluví se v městečku Adutiškis v okrese Švenčionys) se v přízvučné pozici zachovávají dlouhé a v nepřízvučné pozici polodlouhé reflexy baltských ā, ē s nízkým stupněm stoupání, např.: ká·še. ‚kaše (sloveso)‘, ka.štuvù ‚cedníkem‘, knĩ·ga.s ‚knihy‘, ne·rà ‚není‘. V areálu Svirkos (zaujímá většinu farnosti Adutiškis v okrese Švenčionys) se tyto reflexy diftongizují – vyslovují se jako [ieː/ᵉ·], [uː·], např.: kᵘ·š́·še. ‚kaše (sloveso)‘, žĩr·vᵘ·ž́·i ‚na poli‘, kᵘ·š́·minᵘ. ~ kòmino ‚komína‘, nie·rà ‚není‘. V přízvučné pozici

² Zde v nepřízvučné pozici dochází k neutralizaci samohlásek ę· a ie·, srov.: piė·nas: pe.nė.li.s.

66

Rytų aukštaičių vilniškių ilgųjų balsių priegaidžių audicinis tyrimas

Obr. 1.Body severních vilnišských nářečí: Adutiškis, Svirkos, Vidutinė a Linkmenys.

střídavě se užívají polodlouhé [i.], [u.] a krátké [i], [u]. Zástupci areálu Vidutinė (farnost Strūnaitis, okres Švenčionys) vyslovují méně napjaté a méně než ve spisovném jazyce labializované [ɔ·] a méně úzké [e·]. V nepřízvučné pozici se zde rovněž vyskytuje labializované [ɔ·] a zúžené [e·], např.: kɔːšė „kaše (podst. jm.)“, knĩːgɔˌi „v knize“, kɔˌštuvù „cedníkem“. V tomto areálu se v přízvučné pozici užívají také krátké [i], [u]. Důležitým fonetickým rysem je také tvrdé r před samohláskami zadní řady, např.: škĩːrus. V od areálů uvedených výše a území Běloruska vzdáleném areálu Linkmenys (okres Ignalina) se v přízvučné pozici vyskytují samohlásky [ɔː] ir [e·], zatímco v nepřízvučné pozici polodlouhé [a.] ir [e.], např.: mɔːjus „mojusi“, subatɔˌi „v sobotu“, tėːvas „otec“, ale knĩːga.i „v knize“, kɔːmina „komína“, te.vėːli.s. Kromě toho se v areálu Linkmenys dzūkije pouze podle 1. rysu, tj. před samohláskami typu i se vyskytují souhlásky [t], [d], nikoli [c], [ʒ], např.: kiėːti.s „kietis (rostlina)“, dĩr.va.i „v poli“, gɔːrdi „chutná“. V ostatních třech zkoumaných areálech se dzūkije podle obou dzūkijských rysů.

67

JOLITA URBANAVIČIENĖ, VYTAUTAS KARDELIS

3. MATERIÁL A METODIKA AUDITIVNÍHO EXPERIMENTU

Přízvukové intonace monoftongů lze řadit k mimořádně jemným fonologickým jevům. Ke zkoumání takových nestabilních jazykových prvků, jejichž existenci si ne všichni mluvčí uvědomují a které ne všichni realizují, se provádějí auditivní experimenty³. Takto se zjišťuje, zda sami příslušníci nářečí (v tomto případě posluchači) určitý jev rozpoznají sluchem.

V této studii se přihlíželo ke zvláštnostem vilnišského subdialektu: materiál pro auditivní experimenty byl nahráván zvlášť od každého mluvčího z jednotlivých bodů. Zpracovaná data připravená k poslechu byla předložena různým skupinám posluchačů zastupujících čtyři zkoumané body.

Pro zkoumání přízvukových intonací byly vybrány 4 minimální páry s předními a zadními hláskami monoftongické a polyftongické povahy. Pracovalo se s univerzálními páry vhodnými pro všechny čtyři body. Pouze u páru [kó·še.: kɔ̃·še.] bylo po zjištění, že oba jeho členy mají cirkumflexovou intonaci, nutné pro bod Linkmenys nahradit pár [mó·jus: mɔ̃·jus]. Zkoumaná slova byla vložena do krátkých tříslovných nářečních vět s jasným obsahem, v nichž jsou dobře patrné i fonetické rozdíly, srov.:

Adutiškis (výzkumný bod)

píe·nas rú·ksta vá.saru.: dú·mai rú·ksta iš kɔ·mina. rú·bais skī·rɔus iš_kitu.: knī·ga.s skī·rɔus ne·rà píe·nu. ká·še. ká·štuva: bú·lbu. ká·še. gar̃ži žĩr.va.i kiẽ·cis á.uga: gelažìe·s kiẽ·cis neišpasakì·tas

³ Průkopníkem experimentální komutace (angl. commutation test) byl L. Hjemslev (Hjelmslev 1935). Metodiku hodnocení získaných dat zdokonalil M. K. Jensenas (Jensen 1961). V. Labov (Labov 1972) aplikoval komutační metodu na výzkum psychofonetických jevů. Vzorce používané při obdobných biologických a lékařských výzkumech viz Urbach (1975).

V Litvě aplikovala metodiku auditivních experimentů ve fonetickém výzkumu Laboratoř experimentální fonetiky VU, vedená A. Girdenisem. Tato metodika se často používá při analýze různých jevů v litevských nářečích – např. přízvukových intonací monoftongů v kupiškėnském nářečí (viz Eidukaitienė 1977), opozice přízvukových intonací v diftongických koncovkách v uteniškém nářečí (viz Kosienė 1979), mumlavých samohlásek v severopanevėžiškém nářečí (viz Kačiuškienė 1983), vedlejšího fonologického přízvuku v uteniškém nářečí (viz Kosienė, Girdenis 1979 = Girdenis 2000b: 141–152). Z novějších výzkumů stojí za zmínku auditivní experimenty s přízvukovými intonacemi v jihoaukštaitském nářečí (Leskauskaitė 2004: 192–194) a v šiauliškiském subdialektu západní aukštaitštiny (Kazlauskaitė 2002: 144–145).

68

Rytų aukštaičių vilniškių ilgųjų balsių priegaidžių audicinis tyrimas

Svirkský punkt

mlé·ko kou·ří v lé·tě.: kou·ř stou·pá z ko·mínu. ša·ty se li·ší od__ji·ných.: kni·hy se li·ší od mlé·ka. lží·ci. va·řeč·kou: bu·Ibu. lží·ci. pěk·ná řep·ka pev·ně ros·te: že·lez·ná pev·nost ne·vy·slov·ně

Punkt Vidutinė

mlé·ko kou·ří v lé·tě.: kou·ř stou·pá z ko·mí·na. ša·ty se li·ší od__ji·ných.: kni·hy se li·ší od mlé·ka. lží·ci. ochut·náv·kou: bu·Ibu. lží·ci. pěk·ná řep·ka pev·ně ros·te: že·lez·ná pev·nost ne·vy·slov·ně

Linkmenų punkt

Jeden kouř se v létě kouří.: Kouř stoupá z komína. Oděvem se odlišují od ostatních.: Knihy se odlišují, nevidět je, ztratili.: V sobotu byli ztraceni. Půdy tvrdé rostou: železa tvrdá nevýslovná

Zástupce každého punktu (v tomto případě diktor) měl uvedené věty zopakovat pětkrát: nářečně, s neutrální intonací, normálním tempem a s důrazem větného přízvuku na prostředním slově. Jako diktorové byli vybráni: (1) místní obyvatelé starší generace (nar. 1933–1936), jejichž nářečí je co nejméně ovlivněno spisovným jazykem a jejich artikulace je poměrně zřetelná; (2) nahrávaní muži, protože sluch lépe rozlišuje nízký hlas (mužské hlasy se hodí také pro spektrální analýzu – mají více harmonických složek než ženské, viz Girdenis 2003: 62, pozn. 15); (3) usedle žijící lidé, kteří celý život strávili v jedné vesnici. Adutišký materiál namluvila⁴ B. G. (nar. 1935 v Adutiškisu, okres Švenčionys), svirkským diktorem byl L. M. (nar. 1935 ve vesnici Kackonys, okres Švenčionys), ve Vidutinė věty přečetl J. V. (nar. 1936 ve vesnici Kaŗklinė, okres Švenčionys) a v Linkmenyse P. K. (nar. 1933 ve vesnici Linkmenys, okres Ignalina). Materiál byl nahrán na diktafon SONY se směrovým mikrofonem a odtud přenesen do počítače.

⁴Věty byly nahrávány metodou opakování: diktorovi byla v jeho rodném nářečí řečena příslušná věta a on frázi pětkrát zopakoval. Opakováním věty se předchází nepřirozené intonaci, která vzniká při čtení textu. Navíc je pro diktory starší generace obtížnější text přečíst než jej zopakovat.

69

JOLITA URBANAVIČIENĖ, VYTAUTAS KARDELIS

Pomocí programu PRAAT4.1.27 byla z frází vystřižena centrální slova. Z nich bylo sestaveno 10 dvojic, v nichž byla slova seřazena podle tabulky náhodných čísel (viz Girdenis 2003: 378–381). Pokud se v tabulce objeví liché číslo, zapisuje se jako první forma s akútem (např.: rūksta), pokud sudé číslo – jako první ve dvojici forma s cirkumflexem (např.: rūksta). Např.: rūksta „rūksta“ – rūksta „rūgsta“, rūksta „rūksta“ – rūksta „rūgsta“, rūksta „rūksta“ – rūksta „rūgsta“, rūksta „rūksta“ – rūksta „rūgsta“, rūksta „rūksta“ – rūksta „rūgsta“, rūksta „rūksta“ – rūksta „rūgsta“, rūksta „rūksta“ – rūksta „rūgsta“, rūksta „rūksta“ – rūksta „rūgsta“, rūksta „rūksta“.

Před „bloky“ dvojic slov byly vloženy věty, z nichž byly dvojice vystřiženy. Slova každého mluvčího byla uspořádána zvlášť. Takto připravený materiál byl ponechán v počítači, protože opětovné nahrání na magnetofon by zhoršilo kvalitu zvuků⁵. Auditivní experimenty se prováděly na přenosném počítači⁶.

Dále se pracovalo se skupinami posluchačů; každou tvořilo 7 lidí. Posluchači měli vyslechnout předkládané dvojice slov a určit, ke které větě slyšené slovo patří. Dostali listy s větami zapsanými polofonetickým pravopisem (byly očíslovány: 1 nebo 2). Nejprve si mohli tyto věty poslechnout a poté jim byla předkládána už jen slova ve dvojicích. Posluchači měli určit, z které věty bylo převzato první slovo dvojice a z které druhé (označovali to čísly). Vzhledem ke složitosti experimentu byli jako posluchači vybráni lidé mladší a střední generace. Přihlíželo se také k jejich vzdělání (zejména filologickému), zkušenostem s hudební produkcí či zpěvem a vztahu k rodnému dialektu. Předpokládá se, že tyto faktory mohou ovlivnit výsledky experimentu.

⁵ K. Garšva navrhuje jinou metodiku auditivního výzkumu: údajně stačí přirozeně vyslovit jedno slovo a dát posluchačům vybrat, kterému členu minimální dvojice se podobá více. Podle autora mají-li homonyma s různým významem stát vedle sebe, existuje sklon foneticky je rozlišovat (viz Garšva 2004: 25).

⁶ Dokud nebylo možné používat osobní počítače, účastnil se auditivních experimentů přímo i mluvčí: vyslovoval fráze a dvojice napsané na listech a posluchači označovali, ke které frázi které slovo patří. Moderní možnosti umožňují vyhnout se přímému kontaktu mezi mluvčím a skupinami posluchačů; navíc se sám mluvčí může experimentu účastnit také jako posluchač (srov. Girdenis 2003: 62–63).

70

Rytų aukštaičių vilniškių ilgųjų balsių priegaidžių audicinis tyrimas

Nahrané dvojice v Adutiškisu poslouchali místní obyvatelé hovořící dialektem (nebo pocházející z Adutiškisu): R. G. (nar. 1939), A. G. (nar. 1964), D. G. (nar. 1969), I. G. (nar. 1972), D. G. (nar. 1973), S. G. (nar. 1988) a I. G. (nar. 1994). Skupina posluchačů z Adutiškisu je mimořádně muzikální – pět účastníků experimentu má zkušenosti s hudební produkcí nebo zpěvem. Dva posluchači mají vysokoškolské vzdělání, jedna z nich je diplomovaná filoložka.

Skupinu ze Svirků tvořili mluvčí dialektu narození, vyrůstající a žijící v okolí Svirků (nebo ti, kteří se odtud odstěhovali) a dobře ovládající dialekt. Byli to V. M. (nar. 1935), žijící ve Svirkách; V. G. (nar. 1968), pocházející z vesnice Kackonys, žijící ve Vilniusu; T. R. (nar. 1969), pocházející z vesnice Kackonys, žijící ve Švenčionys; R. S. (nar. 1969), pocházející z vesnice Kackonys, žijící ve Vilniusu; R. P. (nar. 1972), žijící ve Svirkách; G. J. (nar. 1972), žijící ve Svirkách; V. N. (nar. 1973), pocházející z vesnice Kackonys, žijící ve Vilniusu. Pět posluchačů dialekt dobře ovládá a pravidelně ho používá, přestože tři z nich nyní žijí ve městě. Další dva posluchači jsou stálými obyvateli vesnice Svirkos, jejich dialekt je však značně ovlivněn spisovným jazykem. Tři účastníci experimentu absolvovali vysokou školu, jedna z nich je litevská filoložka. Jedna posluchačka uvedla, že má vycvičený hudební sluch.

Auditivního experimentu se ve Vidutinė zúčastnili čtyři obyvatelé vesnice Vidutinė – E. P. (nar. 1940), J. M. (nar. 1940), J. B. (nar. 1935), B. J. (nar. 1939) – a tři zástupci sousední vesnice Karklinė: R. M. (nar. 1974), A. J. (nar. 1961, nyní žije ve Vilniusu), I. C. (nar. 1945). Všichni účastníci experimentu hovoří dialektem. Vysokoškolský diplom mají 4 posluchači, z nichž jedna je litevská filoložka. Jedna z posluchaček uvedla, že má hudební sluch.

Skupina z Linkmenů – posluchači V. P. (nar. 1972), D. A. (nar. 1972), N. A. (nar. 1973), D. P. (nar. 1974), G. K. (nar. 1976), J. K. (nar. 1978) a D. K. (nar. 1981), kteří se zde narodili a vyrůstali. Všichni dialekt dobře ovládají. Čtyři účastníci experimentu žijící v Linkmenyse používají dialekt pravidelně. Tři posluchači nyní žijí ve Visaginasu, Uteně a Vilniusu, dialekt si však dobře zachovali a často jím hovoří. Dva posluchači absolvovali vysokou školu (jedna z nich je litevská filoložka), tři mají střední odborné vzdělání a dva vyšší odborné vzdělání. Posluchači uvedli, že vycvičený sluch nemají.

71

Jolita Urbanavičienė, Vytautas Kardelis

4. EMPIRICKÉ VÝSLEDKY EXPERIMENTU

Všichni účastníci experimentu vnímali, že se zkoumaná slova liší přízvuky, ačkoli se na to neupozorňovalo⁷. Na začátku experimentu bylo posluchačům dovoleno vyslechnout si pouze věty, aby mohli určit rozdíly mezi zkoumanými dvojicemi.

Po vyslechnutí vět uvedli obyvatelé Adutiškisu, že slova [kiėˑcis, skiˑr̄us, kȧˑšė, rụˑksta] se vyslovují rázněji, „ostřeji“ a kratčeji, zatímco jejich cirkumflexní protějšky jsou delší a více protahované. Po vyslechnutí dvojice [káˑšę.: kȧˑšę.] několik posluchačů slyšelo rozdíl v kvalitě přízvučné samohlásky: akútová samohláska zní podle sluchu jako „čisté“ [ɑˑ], zatímco cirkumflexní samohláska je mírně labializovaná – [åˑ]. Jinými slovy, posluchači žijící v Adutiškisu zdůrazňovali rozdíly v délce a kvalitě.

Posluchači ze skupiny ze Svirků uváděli, že samohláska [iˑ] ve slově [skīˑr̄us] jim připadá výraznější než ve slově [skīˑr̄us], a že ve slově [kiėˑcis] je [ieˑ] více diftongizované než ve slově [kiėˑcis]. Část posluchačů slyšela, že cirkumflexní samohlásky jsou delší. Stejně jako obyvatelé Adutiškisu zaznamenali zástupci lokality Svirkos jemné rozdíly v délce a kvalitě (výraznější artikulaci a diftongizaci), avšak rozdíly v hlasitosti a výšce neslyšeli.

Posluchači z Vidutinė a Karklinė po vyslechnutí slov vyslovovaných ve větách slyšeli, že ve slovech [rūˑksta, skīˑr̄us] je přízvučná samohláska delší a více protahovaná, zatímco ve slovech [rūˑksta, skīˑr̄us] je kratší a ráznější. Po vyslechnutí dvojice [káˑšę.: kȧˑšę.] však místní obyvatelé slyšeli, že déle se protahuje zvuk s pevným přízvukem, ačkoli jeho začátek je údajně zdůrazněnější. Někteří účastníci experimentu slyšeli, že se slova [skīˑr̄us: skīˑr̄us] liší kvalitou [r] – souhláska podstatného jména je tvrdší než souhláska slovesa. Všichni posluchači uznali, že dvojice [rūˑksta: rūˑksta], [kóˑšę.: kȧˑšę.] se od sebe lišily zřetelněji než [skīˑr̄us: skīˑr̄us], [kiėˑcis: kiėˑcis] (podobně se vyjádřili i členové skupiny z Adutiškisu).

Obyvatelé Linkmenys po vyslechnutí dvojic zkoumaných slov všichni uvedli, že se liší délkou. Podle jejich názoru jsou přízvučné samohlásky v akútových slovech [kiéˑti.s, skīˑr̄us, mȯˑjus, rūˑksta] ráznější a kratší, zatímco odpovídající samohlásky v cirkumflexních dvojicích jsou delší a více protahované. Část posluchačů zdůrazňovala zejména délku cirkumflexních samohlásek. Několik informátorů uvedlo, že v akútové podobě slova [kiėˑti.s]

⁷ To bylo pochopitelně zřejmé pouze účastníkům experimentu s lingvistickým vzděláním.

72

Rytų aukštaičių vilniškių ilgųjų balsių priegaidžių audicinis tyrimas

výraznější a silnější začátek samohlásky. Posluchači neslyšeli žádné kvalitativní rozdíly.

5. STATISTICKÉ VÝSLEDKY EXPERIMENTU

Výsledky byly vyhodnoceny programem UKR.PAS, který počítá takzvané u kritérium. Po zadání celkového počtu odpovědí a počtu kladných odpovědí program vypočítá 95% interval spolehlivosti, u kritérium a jeho kritické hodnoty. Pokud je hodnota kritéria u nižší než kritická hodnota, znamená to, že počet odpovědí se významně neliší od počtu náhodných tipů, tj. rozdíl mezi srovnávanými slovy není dostatečný a zkoumané vlastnosti nejsou relevantní (nebo je experiment neodhalil). Pokud je hodnota kritéria u vyšší než u_0,05 (u > 1,96), má se za to, že se zkoumaná slova liší fonologicky významným rysem, neboť překračují hranici náhodného tipování – 50%. Při zvolení kritické hranice 67%, tedy 2/3 správných odpovědí, se výsledky experimentu považují za mimořádně spolehlivé (podrobněji viz Girdenis 2003: 63–64)⁸.

Dále jsou probírány výsledky sluchových experimentů v každém zkoumaném bodě.

6. BOD ADUTIŠKIS

Obyvatelé Adutiškisu nejlépe rozlišovali dvojice se zadními samohláskami [rūˈksta: rūˈksto, káːše.: kàːše.], o něco hůře slova s předními přízvučnými samohláskami [skíːrǫus: skìːrǫus, kiéːcis: kièːcis].

⁸Existují i jiné názory na hodnocení výsledků sluchových experimentů. Například Jensenas (Jensen 1961: 159–161) je přesvědčen, že 85–65% správných odpovědí svědčí o slabé („polofonologické“) opozici. Podle jeho názoru by jasnou opozici ukazovalo 100–85% správných odpovědí (tento názor zastává také Garšva (2004: 25)). Jiní badatelé (např. Harris (1963: 32–33)) hovoří pouze o výsledcích dosahujících hranic 100% (nepochybný rozdíl) a 50% (tipování). E. V. Eidukaitienė považuje za významné odpovědi, které překračují hranici náhodného tipování, tedy 50%: „pokud dolní hranice intervalu dosahuje 50%, mezi zkoumanými jevy neexistuje fonologická opozice; pokud je dolní hranice intervalu výrazně vyšší než 50%, výsledky jsou významné a fonologická opozice existuje“ (Eidukaitienė 1977: 21).

Správné odpovědi nejčastěji překračují hranici 50%, ale nedosahují 85%. Výsledky dosahující sta procent lze považovat za nerealistické, protože by je mohli zajistit pouze ideální mluvčí a posluchači s vycvičeným sluchem, pracující za vynikajících akustických podmínek a schopní se během experimentu maximálně soustředit.

73

Jolita Urbanavičienė, Vytautas Kardelis

Tabulka 1.Vyhodnocení údajů sluchového experimentu v bodě Adutiškis ukritériem⁹

Slovní dvojice n₁ n p (%) 95% int. sp. u ≥ uₐ P Rozdíl kiė:cis: kiė:cis 44 70 62,9 50,4 ÷ 74,2 2,18 > 1,96 P < 0,05 dostatečný škī: rū̃s: škī: rū̃s 47 70 67,1 54,8 ÷ 78,0 2,93 > 2,58 P < 0,01 poměrně velký kã:še.: kã:še. 51 70 72,9 60,8 ÷ 82,9 3,97 > 3,29 P < 0,001 velký rū̃:ksta: rū̃:ksta 59 70 84,3 73,5 ÷ 92,0 3,48 > 3,29 P < 0,001 velmi velký Celkem 201 280 71,8 66,1 ÷ 77,0 7,54 > 3,29 P < 0,001 velký

Získané výsledky ukazují, že hodnota kritéria u ve všech případech překračuje kritickou hodnotu. I nejhůře identifikovaná dvojice – kiė:cis: kiė:cis – má vysoký podíl správných odpovědí (62,9%). U ostatních dvojic podíl správných odpovědí překračuje hranici 67%. Takový podíl rozpoznání ukazuje, že bylo získáno více než 2/3 správných odpovědí.

U dvojice [škī:r̃us: škī:r̃us] ukazuje kritérium u poměrně velký rozdíl (P < 0,01). Dvojici [kã:še.: kã:še.] správně identifikovalo 72,9% posluchačů a kritérium u zaznamenalo statisticky velký rozdíl (P < 0,001). Nejlépe posluchači rozlišili dvojici [rū̃:ksta: rū̃:ksta] – bylo získáno 84,3% správných odpovědí, krajní mez intervalu spolehlivosti dosahuje až 92%, hodnota kritéria u překračuje kritickou hodnotu (P < 0,001) a pravděpodobnost existence rozdílu je velmi vysoká.

Celkové výsledky posluchačů z Adutiškisu dosahují 71,8%: z předložených 280 dvojic bylo správně identifikováno 201. Překročení hranice 67% ukazuje, že získané důkazy nepřipouštějí nejmenší pochybnosti (Girdenis 2003: 63).

7. LOKALITA SVIRKOS

Na rozdíl od posluchačů z Adutiškisu posluchači ze Svirkos nejhůře identifikovali přízvuky slov [rū̃:ksta] a [kʰu:šˈe.] – správné odpovědi tvoří 61,4% (viz tab. 2). Hodnota kritéria u nepřesahuje kritickou hodnotu (P > 0,05), avšak i v tomto případě je pravděpodobnost rozdílu nejméně 90%.

⁹ Význam symbolů: n₁ – počet správných odpovědí, n – celkový počet odpovědí, p – procento správných odpovědí, 95% p. int. – 95% interval spolehlivosti (nejnižší a nejvyšší hodnota v procentech), u_a – kritická hodnota kritéria u, P – pravděpodobnost překročení hranice 50%.

74

Rytų aukštaičių vilniškių ilgųjų balsių priegaidžių audicinis tyrimas

Tabulka 2. Vyhodnocení údajů z percepčního experimentu v lokalitě Svirkos kritériem u

Dvojice slov n₁ n p (%) 95% p. int. u ≥ uₐ P Rozdíl rū-ksta: rū-ksta 43 70 61,4 49,0 ÷ 72,9 1,93 < 1,96 P > 0,05 nedostatečný kʊ̃š.ė: kʊ̃š.ė 43 70 61,4 49,0 ÷ 72,9 1,93 < 1,96 P > 0,05 nedostatečný škíːr̥us: škíːr̥us 47 70 67,1 54,8 ÷ 78,0 2,93 > 2,58 P < 0,01 poměrně velký kíeːcis: kíeːcis 55 70 78,6 67,0 ÷ 87,6 5,09 > 3,29 P < 0,001 velký Celkem 188 280 67,1 61,3 ÷ 72,6 5,86 > 3,29 P < 0,001 velký

V ostatních případech tvoří správné odpovědi více než 2/3 všech odpovědí, tj. překračují hranici 67%. Posluchači správně určili 47 dvojic slov [škíːr̥us – škíːr̥us] (67,1%) a dvojice slov [kíeːcis – kíeːcis] (78,6%). V prvním případě kritérium u ukazuje poměrně velký rozdíl (P < 0,01), ve druhém případě byl zaznamenán nepochybně velký rozdíl (P < 0,001). Souhrn výsledků ukázal, že bylo správně rozpoznáno 145 slov z 210 předložených (69,1%). Procento rozpoznávání u posluchačů ze Svirkos je o něco nižší než u skupiny z Adutiškisu (71,8%), avšak v obou případech je pravděpodobnost existence rozdílu velmi vysoká (P < 0,001).

Je pravděpodobné, že posluchačům při identifikaci pomohly rozdílné stupně dvojhláskování u přízvuků polyftongu [ieː] – cirkumflexní [iẽː] je výraznější než [íeː]. Dvojice s předními samohláskami [i], [ie] rozlišovali posluchači ze Svirkos také lépe než slova se zadními [uː], [uɔː]]. Posluchači z Adutiškisu však naopak lépe rozlišovali přízvuky vysokofrekvenčních zvuků než samohlásek v oblasti nízkých frekvencí. Tyto experimenty tedy neukazují, že by distinktivní výraznost přízvuků souvisela s fonetickým základem slabiky.

8. LOKALITA VIDUTINĖS

Zástupci této lokality stejně jako obyvatelé Adutiškisu nejhůře rozlišovali dvojice s přízvučným předním vokalismem [škíːr̥us, kíeːcis], zatímco nejlépe identifikovali přízvuky přízvučných zadních samohlásek [kɔːše, ruːksta] (viz tab. 3).

75

JOLITA URBANAVIČIENĖ, VYTAUTAS KARDELIS

Tabulka 3. Vyhodnocení údajů poslechového experimentu ve Vidutinė podle u kritéria

Žodžių pora | n¹ | n | p (%) | 95% p. int. | u≥u_α | P | Skirtumas ški·rруs: ski·rруs | 40 | 70 | 57,1 | 44,7 – 69,0 | 1,20 < 1,96 | P > 0,05 | nepakankamas kiė·cis: kiė·cis | 42 | 70 | 60,0 | 47,6 – 71,6 | 1,68 < 1,96 | P > 0,05 | nepakankamas kɔ́ šė.: kɔ̌ šė. | 48 | 70 | 68,6 | 56,3 ÷ 79,3 | 3,18 > 2,58 | P < 0,01 | gana didelis rū·ksta: rū·ksta | 52 | 70 | 74,3 | 62,3 ÷ 84,1 | 4,24 > 3,29 | P < 0,001 | didelis Iš viso | 182 | 280 | 65,0 | 59,1 ÷ 70,6 | 5,10 > 3,29 | P < 0,001 | didelis

Po vyslechnutí dvojic [ški·rруs: ski·rруs] posluchači správně určili 57,1% případů, zatímco u dvojic [kié·cis: kiė·cis] rozpoznali 60,0% případů. V obou případech hodnota u kritéria nepřekračuje kritickou hodnotu a rozdíl mezi dvojicemi není statisticky dostatečný (P > 0,05). Dvojice [kɔ́ šė.: kɔ̌ šė.] a [rū·ksta: rū·ksta] se rozlišovaly spolehlivěji: správných odpovědí bylo 68,6% a 74,3%. Dolní mez intervalu spolehlivosti přesahuje 50%, zatímco horní mez dosahuje 79–84%. Při zkoumání dvojice [kɔ́ šė.: kɔ̌ šė.] byl zaznamenán poměrně velký rozdíl (P < 0,01), zatímco poslechový rozdíl mezi slovy [rū·ksta: rū·ksta] je nepochybně velký (P < 0,001).

Souhrnné výsledky poslechového experimentu ve Vidutinė se blíží údajům od posluchačů ze Svirkos. Při rozpoznávání konkrétních slov se však odpovědi respondentů z Vidutinė shodují s odpověďmi z Adutiškis, tj. nejlépe jsou rozpoznávána slova s přízvučnými [u·], [ɔ·].

9. LOKALITA LINKMENYS

Po sečtení výsledků posluchačů z Linkmenys se ukázalo, že rozpoznávání dvojic s přízvučnými zadními samohláskami značně kolísá (viz tab. 4).

Po vyslechnutí dvojic [rū·ksta: rū·ksta] bylo správně identifikováno 80,0% případů. Naproti tomu při analýze dvojic slov [mɔ́·jus: mɔ̄·jus] činil podíl správných odpovědí pouze 55,7%, což ukazuje, že rozdíl mezi náhodným hádáním a skutečným rozpoznáním je nedostatečný. Rozlišování přízvučných předních samohlásek kolísá mezi 65,7% a 67,1%. Jak u [ški·rруs: ski·rруs], tak u [kiē·ti.s: kiē·ti.s] je hodnota u kritéria vyšší než kritická hodnota a zaznamenaný rozdíl je poměrně velký (P < 0,01).

76

Rytų aukštaičių vilniškių ilgųjų balsių priegaidžių audicinis tyrimas

Tabulka 4. Vyhodnocení údajů poslechového experimentu v lokalitě Linkmenys podle u kritéria

Slovní dvojice | _n₁ | n | p (%) | 95% interval spolehlivosti | u ≷ _uα | P | Rozdíl mɔ̄jus: mɔ̄jus | 39 | 70 | 55,7 | 43,3 ÷ 67,7 | 0,96 < 1,96 | P > 0,05 | nedostatečný skī̄rɔus: skī̄rɔus | 46 | 70 | 65,7 | 53,3 ÷ 76,8 | 2,67 > 2,58 | P < 0,01 | poměrně velký kiɛ·tɪ.s: kiɛ·tɪ.s | 47 | 70 | 67,1 | 54,8 ÷ 78,0 | 2,93 > 2,58 | P < 0,01 | poměrně velký rū̄ksta: rū̄ksta | 56 | 70 | 80,0 | 68,6 ÷ 88,7 | 5,38 > 3,29 | P < 0,001 | velký Celkem | 188 | 280 | 67,1 | 61,3 ÷ 72,6 | 5,86 > 3,29 | P < 0,001 | velký

Navzdory těmto výkyvům jsou celkové výsledky posluchačů z Linkmenys lepší než údaje z areálu Vidutinė a shodují se s celkovými výsledky posluchačů ze Svirkos. Správné odpovědi tvoří 67,1% všech odpovědí, takže možnost náhodného hádání lze vyloučit.

10. OBECNÉ VÝSLEDKY

Po analýze údajů ze všech lokalit nebyly získány jednoznačné odpovědi. Odpovědi posluchačů se i v rámci jediné lokality pohybují od nedostatečného rozdílu, který se pohybuje na hranici odhadování, až po výsledek, který neponechává žádné pochybnosti. Přesto lze vysledovat určité zákonitosti.

Tabulka 5. Vyhodnocení údajů z auditivního experimentu v jednotlivých lokalitách podle kritéria u

Lokalita | _n₁ | n | p (%) | 95% p. int. | u ≷ _uα | P | Rozdíl Adutiškio | 201 | 280 | 71,8 | 66,1 – 77,0 | 7,54 > 3,29 | P < 0,001 | významný Svirků | 188 | 280 | 67,1 | 61,3 ÷ 72,6 | 5,86 > 3,29 | P < 0,001 | významný Linkmenų | 188 | 280 | 67,1 | 61,3 ÷ 72,6 | 5,86 > 3,29 | P < 0,001 | významný Vidutinės | 182 | 280 | 65,0 | 59,1 ÷ 70,6 | 5,10 > 3,29 | P < 0,001 | významný

Nejlépe rozlišovali přízvuky sluchem zástupci lokality Adutiškis, nejvýchodněji položené oblasti (71,8% správných odpovědí). Předložené dvojice identifikovali nejhůře posluchači z lokality Vidutinė, oblasti ležící blíže jižním aukštaitským nářečím (65,0% správných odpovědí). O něco hůře než obyvatelé Adutiškisu,

77

Jolita Urbanavičienė, Vytautas Kardelis

ale lépe než zástupci Vidutinės rozpoznávali přízvuky posluchači skupin Svirků a Linkmenų. Zajímavé je, že celkový podíl kladných odpovědí (67,1%) se blíží výsledkům obdobného experimentu u obyvatel Uteny – 68,2% (viz Kosienė 1982: 68). Hypotéza vyslovená na začátku článku, že oblasti ležící blíže k obyvatelům Uteny a na pomezí vilniškého nářečí by mohly přízvuky více nivelizovat, tedy není opodstatněná. Lze pouze vyslovit domněnku, že sluchová výraznost přízvuků by mohla být menší v jižní části území vilniškého nářečí, blíže jižním aukštaitským nářečím. Jižní Aukštaitové sluchově rozpoznali pouze 50–56% předložených dvojic (viz Leskauskaitė 2004: 192–194), lze tedy hovořit o tendenci k nivelizaci přízvuků a k absenci fonologicky významného rozdílu v oblasti jižních aukštaitských nářečí¹⁰.

11. SHRNUTÍ

Po zhodnocení výsledků experimentu lze formulovat několik obecnějších závěrů. Výsledky auditivních experimentů závisí jak na mluvčích, tak na posluchačích. Protože jako mluvčí byli vybráni uživatelé nářečí, kteří si byli ve všech ohledech rovnocenní, lze předpokládat, že výsledky experimentů nejvíce ovlivnili posluchači a následující nejdůležitější faktory, které je charakterizují: věk; vzdělání; užívání nářečí; hudební sluch.

Vliv hudebního sluchu na výzkum přízvuků je patrný, protože vycvičený sluch pomáhá lépe vnímat modulace hlasového tónu. Věk a vzdělání rovněž ovlivnily výsledky experimentu: mladší posluchači (zřejmě díky citlivějšímu sluchu) zaznamenávali jemné rozdíly v přízvucích přesněji než starší účastníci experimentu. Posluchači s vyšším vzděláním se dokážou lépe soustředit a přesněji popsat rozdíly. Nejzřetelnější však bylo, že posluchači, kteří nářečí aktivně užívají a sami ve své řeči realizují zkoumané jevy, zachycují rozdíly citlivěji (bez ohledu na věk a vzdělání) než ti, jejichž řeč je ovlivněna spisovným jazykem (to, že posluchači nejlépe rozlišují rysy vlastní řeči, napsali Clark, Yallop 2002: 232). Všechny uvedené faktory tedy do větší či menší míry ovlivňovaly výsledky auditivních experimentů.

¹⁰ Srov. také údaje z jiných nářečí: západní Aukštaitové velmi dobře identifikovali dvě ze tří zkoumaných dvojic (69–76% správných odpovědí, u > u_0,001, viz Kazlauskaitė 2002: 145). Východní Aukštaitové z oblasti Kupiškis dosáhli 64–65% správných odpovědí (viz Eidukaitienė 1977: 23).

78

Rytų aukštaičių vilniškių ilgųjų balsių priegaidžių audicinis tyrimas

Při porovnávání přízvukových kontur slabik, jejichž základem jsou monoftongy a polyftongy, nebylo zjištěno, že by rozlišovací výraznost přízvukových kontur závisela na fonetickém základu slabiky. Po auditivním zkoumání přízvukových kontur oblastí Adutiškis a Vidutinė vznikl dojem, že přízvukové kontury nízkofrekvenčních zvuků se rozlišují lépe než u samohlásek ve vysokofrekvenční oblasti. Údaje ze Svirků a Linkmen však tento předpoklad nepotvrdily: obyvatelé Svirků lépe identifikovali slova s předními samohláskami [skiːr̃us, kieːcis], zatímco obyvatelé Linkmenů slova s [uː] a [ieː]. Při zkoumání přízvukových kontur dvojhlásek a smíšených dvojhlásek by pravděpodobně byly získány zcela jiné výsledky (srov. Pakerys 1982: 156).

Výsledky experimentu mohou ovlivnit také zvláštnosti fonologického systému. Například obyvatelé Svirků lépe rozlišili dvojici [kiéːcis: kiẽːcis], protože se liší míra diftongizace polyftongu [ieː]. Obyvatelé Adutiškisu rozlišovali dvojici [káːše.: kãːše.] na základě odlišné labializace – samohláska s cirkumflexovou konturou se zaokrouhluje více. Ani tento faktor – fonologické zvláštnosti – však není absolutní, protože obyvatelé Svirků nerozlišili dvojici [kúːšė.: kũːšė.] podle diftongizace a zástupci oblasti Vidutinė nerozpoznali dvojici [škiːr̃us: škiːr̃us] na základě rozdílné depalatalizace [r]. Zástupci tří oblastí (s výjimkou Svirků) však nejlépe rozlišili dvojici [rúːksta: rũːksta], která nemá žádné rozlišující fonetické vlastnosti.

Po pojednání o vynořivších se tendencích je třeba znovu zdůraznit, že článek popisuje subjektivní experiment, jehož údaje byly analyzovány objektivními – statistickými – metodami. Nelze vyloučit předpoklad, že při sestavení jiných skupin posluchačů by se výsledky mohly poněkud lišit. Kromě toho nebyly vzorky provedených experimentů rozsáhlé. Záměrem nebylo ani tak podrobně zkoumat jeden bod, jako spíše porovnat údaje z různých oblastí. Závěry tohoto experimentu je proto třeba považovat také za hypotézy pro další výzkum:

(1) Ve zkoumaných okrajových bodech severovýchodních vilnišských východoaukštaitských nářečí nebyla zaznamenána úplná nivelace přízvukových kontur. O jejich sbližování lze hovořit pouze v jednotlivých případech.

(2) Výsledky auditivního experimentu určuje souhrn několika faktorů charakterizujících posluchače: 1) užívání nářečí; 2) věk; 3) vzdělání; 4) hudební sluch.

(3) Přízvukové kontury lépe rozlišují ti posluchači, kteří nářečí dobře ovládají a sami v řečových aktech realizují opozici přízvukových kontur. Rozlišovací oblastní

79

Jolita Urbanavičienė, Vytautas Kardelis

zvláštnosti nemají na identifikaci přízvukových kontur vliv. Výraznost přízvukových kontur dlouhých samohlásek rovněž nezávisí na fonetických vlastnostech jádra slabiky¹¹.

LITERATŪRA

Clark, J., Yallop, C. 2002: An Introduction to Phonetics and Phonology. 2^nd edition. Oxford– Cambridge: Blackwell.

DLKG – Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. 5 leid., red. V. Ambrazas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2005.

Eidukaitiene, E. V. 1977: Kupiškėnų monoftongų priegaidės (audicinis tyrinėjimas). Kalbotyra 28 (1), 18–23.

Garšva, K. 2004: Eksperimentinės komutacijos metodas dialektologijoje. In: Baltų ir kitų kalbų fonetikos ir akcentologijos problemos. Vilnius: VPU, 21–25.

Gerullis, G. 1930: Litauische Dialektstudien. Leipzig: Markert & Peters Verlag.

Girdenis, A. 1974: Prozodinės priegaidžių ypatybės šiaurės žemaičių tarmėje (trukmė, pagrindinis tonas, intensyvumas). In: Eksperimentinė ir praktinė fonetika. Vilnius: Vilniaus pedagoginis institutas, 160–198. [= Girdenis, A. 2000: Kalbotyros darbai 1, 284–307.]

Girdenis, A. 1996: Energetinė šiaurės žemaičių tarmės priegaidžių fonetinės prigimties interpretacija. Baltistica 31 (1), 71–84. [= Girdenis, A. 2001: Kalbotyros darbai 3, 243–256.]

Girdenis, A. 1998: Šiaurės žemaičių priegaidžių skiriamieji požymiai. Lietuvių kalba: Tyrimai ir tyrėjai. Kazimiero Jauniaus 150-osioms gimimo ir 90-osioms mirimo metinėms paminėti. Konferencijos pranešimų tezės, Vilnius: LKI; VPU, 37–38. [= Girdenis, A. 2001: Kalbotyros darbai 3, 403–404.]

Girdenis, A. 2003: Teoriniai lietuvių fonologijos pagrindai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Harris, Z. S. 1963: Structural Linguistics. Chicago–London: Phoenix Books.

¹¹ Straipsnio autoriai nuoširdžiai dėkoja dizaineriui Mantui Kelpšui už pagalbą rengiant spaudai žemėlapį.

80

Rytų aukštaičių vilniškių ilgųjų balsių priegaidžių audicinis tyrimas

Hjelmslev, L. 1935: On the Principles of Phonematics. In: Proceedings of the 2^nd International Congress of Phonetic Sciences. Cambridge: University Press, 49–54.

Jensen, K. M. 1961: Tonemicity. Bergen–Oslo: Norwegian University Press.

Kačiūskienė, G. 1983: Šiaurės panevėžiškių murmamųjų balsių fonetinės ypatybės, distribucija ir fonologinė interpretacija. Kalbotyra 34 (1), 14–23.

Kardelytė, J. 1975: Gervėčių tarmė: Fonetika ir morfologija. Vilnius: Mintis.

Kazlauskaitė, R. 2002: Pašūšvio šnektos fonologinė sistema: vokalizmas ir prozodija. Daktaro disertacija. Vilnius: VU.

Kazlauskas, J. 2000: Rinktiniai raštai 1: Lietuvių kalbos istorinė gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Kosienė, O. 1979: Priegaidžių opozicija dvigarsinėse uteniškių galūnėse. In: Ak-tualiosios kalbotyros problemos. Mokslinės konferencijos pakvietimas, programa ir tezės. Vilnius, 44–46.

Kosienė, O. 1982: Rytų aukštaičių uteniškių monoftongų priegaidės. Kalbotyra 33 (1), 61–71.

Kosienė, O., Girdenis, A. 1979: Fonologinis šalutinis kirtis rytų aukštaičių uteniškių tarmėje. Kalbotyra 30 (1), 48–56. [= Girdenis, A. 2000: Kalbotyros darbai 2, 141–152.]

Kudirka, R. 2005: Lietuvių bendrinės kalbos monoftongų priegaidžių akustiniai požymiai. Acta Linguistica Lithuanica 52, 1–21.

Labov, W. 1972: On the use of the present to explain the past. In: L. Heilmann, ed., Proceedings of the XII International Congress of Linguists, Bologna – Florence. Bologna: Il Mulino, 825–851.

Leskauskaitė, A. 2004: Pietų aukštaičių vokalizmo ir prozodijos bruožai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

LKA₂ – Lietuvių kalbos atlasas 2: Fonetika, red. K. Morkūnas. Vilnius: Mokslas, 1982.

81

Jolita Urbanavičienė, Vytautas Kardelis

LKG – Lietuvių kalbos gramatika 1: Fonetika ir morfologija, red. K. Ulvydas. Vilnius: Mintis, 1965.

LKT – Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatija, sudarė E. Grinaveckienė, A. Jonait yte, K. Morkūnas, B. Vanagienė, A. Vidugiris. Vilnius: Mintis, 1970.

Mikalauskaitė, E. 1975: Lietuvių kalbos fonetikos darbai. Vilnius: Mokslas.

Mikulėnienė, D., Morkūnas, K. 1997: Dieveniškių šnektos tekstai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Pakerys, A. 1982: Lietuvių bendrinės kalbos prozodija. Vilnius: Mokslas.

Urbach, V. J. 1975: Статистический анализ в биологических и медицинских исследованиях. Москва: Медицина.

Urbanavičienė, J. 2005: Svirkų šnektos (rytų aukštaičių vilniškių) fonologinė sistema: vokalizmas ir prozodija. Daktaro disertacija. Vilnius: VDU, LKI.

Zinkevičius, Z. 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis.

Zinkevičius, Z. 1974: Dėl akūto ir cirkumflekso skyrimo rytų Lietuvos tarmėse. Baltistica 10 (1), 93–94.

Jolita Urbanavičienė Leksikografijos centras Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected]

Vytautas Kardelis Baltistikos ir bendrosios kalbotyros katedra Vilniaus universitetas Universiteto g. 5, LT-01513 Vilnius [email protected]

82