Acta Linguistica Lithuanica LIX (2008), 1 – 27

Sémantika primárních tříd sloves v litevštině v kontextu typologických dat¹

Piotras Arkadjevas

Institut slavistiky Ruské akademie věd

V tomto článku se tvrdí, že alespoň dvě flektivní třídy primárních litevských sloves mají silnou sémantickou motivaci a že sémantické pravidelnosti korelující s třídami litevské slovesné flexe mají typologický význam. Největší flektivní třídy, slovesa na j a slovesa na n/st, mají jasné sémantické dominanty. Tvrdí se, že morfosyntaktická klasifikace sloves prostřednictvím gramatikalizace sémantických parametrů vztahujících se ke struktuře události, jako jsou agentivita vs. pacientivita, telicita vs. atelicita a činnost vs. změna stavu, je skutečností univerzální gramatiky.

0. ÚVODNÍ POZNÁMKY

Třídám slovní flexe, tj. typům skloňování a časování, byla věnována značná pozornost při zkoumání problému „autonomie“ morfologie jako samostatné složky jazykového systému, která vyjadřuje určité informace, jež nelze odvodit z jiných jazykových rovin — fonologie, sémantiky či syntaxe (viz např. Carstairs 1987; Carstairs-McCarthy 1994; Plank, ed., 1991; Aronoff 1994; Müller et al., eds., 2004). Tento článek

¹ Tento výzkum byl proveden s podporou Ruského fondu pro základní výzkum a za využití stipendia Prezidia Ruské akademie věd. Upřímně děkuji Alekseji Andronovovi, Anně Dybo, Axelovi Holvoetovi, Artūru Judžentčimu, Leonidu Kulikovovi, Tatjaně Nikolajevové, Barbaře Parteeové, Vladimiru Plungianovi, Jekatěrině Rachilinové, Jakovu Testelecovi, Vladimiru Toporovovi, Andreji Zalizňakovi a Mariji Zavjalovové za různou pomoc, kterou mi poskytli v různých fázích přípravy článku. Předběžná verze tohoto textu byla představena jako příspěvek na Mezinárodním sympoziu o identifikaci a reprezentaci slovesných tříd a rysů, které se konalo v únoru a březnu 2005 v Saarbrückenu, a také na gramatické konferenci druhé Letní školy lingvistiky na ostrovech, konané v srpnu 2005.

1

Piotras Arkadjevas

Cílem je něco jiného, totiž ukázat, že i v jazyce s tak mimořádně bohatým a složitým systémem flektivních tříd, jako je litevština, lze morfologické vlastnosti lexémů do určité míry předvídat z jejich sémantiky.

Článek se bude zabývat takzvanými primárními litevskými slovesy, tj. slovesy, jejichž infinitivní kmen neobsahuje žádné afixy, a proto jsou v něm neutralizovány téměř všechny morfologické opozice charakteristické pro osobní tvary. Ukážu, že příslušnost slovesa k jedné ze dvou hlavních flektivních podtříd primárních sloves je do značné míry dána určitými rysy jeho sémantiky, konkrétně typem a strukturou situace, kterou sloveso označuje. Tato vlastnost určuje mnohé rysy slovesných lexémů v jazycích světa (viz Levin & Rappaport Hovav 2005), takže není náhodou, že právě tento parametr se ukázal jako relevantní také pro litevštinu, a to i v tak „neočekávané“ oblasti její gramatiky, jako je rozdělení sloves do časovacích typů.

V první části článku stručně charakterizuji systém flektivních tříd primárních litevských sloves. Druhá část podrobně zkoumá sémantické charakteristiky dvou největších podtříd primárních sloves. Ve třetí části jsou uvedena typologická data, konkrétně jsou analyzovány podobné jevy v gruzínštině.

1. MORFOLOGICKÉ TŘÍDY PRIMÁRNÍCH SLOVES LITEVŠTINY

Systém paradigmatických tříd primárních sloves litevštiny se vyznačuje složitostí, pro niž je kromě hojnosti prostředků flexe příznačná také zdánlivě zcela nemotivovaná volba těchto prostředků, kterou umožňuje každé jednotlivé lexéma. Infinitivní struktura těchto sloves (tradičně považovaná za základní formu) je „kmen + -ti“, proto jsou zde opozice charakteristické pro osobní tvary neutralizovány. Na tomto základě Tatjana Bulygina (Bulygina 1970, 49–50; 1977, 244) dospěla k závěru, že infinitivní tvar obsahuje nejméně informací o časování slovesa.

Většina dosavadních prací věnovaných litevskému časování nepodává ani úplnou klasifikaci typů flexe primárních sloves, ani jejich adekvátní popis. V anglicky psané „Gramatice litevštiny“ (Ambrazas, ed., 1997, 287–289) najdeme pouze tabulku, v níž jsou uvedeny typy slovesných kmenů

2

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

jejich alternace, nepředkládá se však hierarchie různých prostředků flexe ani možná omezení jejich vzájemného působení a ani se zde nenachází seriózní pokus o stanovení rozložení slovesných tříd. Alfred Senn (Senn 1966, 258–279) rovněž uvádí pouze seznamy sloves roztříděných podle typů kmenů. Podrobnou klasifikaci, která bere v úvahu pouze nejobecnější sémantické vlastnosti sloves („činnost“, „stav“ apod.), uvedenou v akademické gramatice (Ulvy das, red., 1971, 219–235), rovněž nelze považovat za dostatečně přesnou ani z morfologického, ani ze sémantického hlediska, ačkoli nepochybně poskytuje poměrně úplný obraz rozmanitosti forem a významů primárních sloves litevštiny (pravda, bez jakýchkoli zobecnění). „Dynamický popis litevského časování“ T. Bulyginy (Bulygina 1977, 238–269) rovněž neřeší problém paradigmatických tříd; takový úkol si tato práce ani neklade. Totéž lze říci i o podrobném náčrtu generativní fonologie litevštiny Clause Friedri-cha Eugen o Heeschena (Heeschen 1968, 190–282). Zajímavá klasifikace paradigmatických tříd sloves litevštiny — bohužel bez jakýchkoli věcných komentářů a s chybami — je uvedena v příloze typologického článku Wolfganga U. Dresslera a spoluautorů (Dressler et al. 2006). Analýza systémů časování litevštiny a lotyštiny je představena v článku Alekseje Andronova (Andronov 2000), který kritizuje zásady popisu obvyklé v různých gramatických tradicích a navrhuje kritéria klasifikace sloves použitelná pro oba jazyky, samotnou klasifikaci však tento článek nepředkládá.

Tento článek se zaměřuje nikoli na samotnou morfologickou problematiku, nýbrž na hledání korelací mezi morfologickými a sémantickými rysy primárních sloves litevštiny; proto jen v nejobecnějších rysech pojednám o „povrchové“ struktuře flektivních podtříd zkoumaných lexémů.

Morfologické třídy primárních sloves litevštiny se rozlišují podle těchto hlavních parametrů (je třeba dodat, že zkoumám pouze slovesa, jejichž kořen končí souhláskou, a nevěnuji pozornost nepočetné a velmi různorodé třídě sloves, která mají v koncovém postavení kmene samohlásku nebo dvojhlásku):

1) přítomnost/nepřítomnost palatalizace koncové souhlásky kořene (tj. přípony -j-) v kmeni minulého času (PRAET);

2) přítomnost/nepřítomnost palatalizace koncové souhlásky kořene (tj. přípony -j-) v kmeni přítomného času (PRAES);

3

PIOTRAS ARKADJEVAS

3) přítomnost/nepřítomnost nosové vsuvky/prodloužení krátké samohlásky v kmeni PRAES;

4) přítomnost/nepřítomnost přípony -st- v kmeni PRAES;

5) přítomnost/nepřítomnost alternace i ~ e v kmeni PRAES;

6) přítomnost/nepřítomnost krátkého stupně vokalické alternace v kmeni PRAES při dlouhém stupni v kmenech PRAET a infinitivu (INF);

7) přítomnost/nepřítomnost dlouhého stupně vokalické alternace v kmeni PRAET při krátkém stupni v kmenech PRAES a INF.

Některé z uvedených parametrů jsou na sobě nezávislé, jiné jsou vzájemně omezeny. Například ze čtyř teoreticky možných kombinací příznaků (1) a (2) (palatalizace koncové souhlásky kořene) se vyskytují všechny čtyři, byť s různou frekvencí; přítomnost vsuvky, přípony -st- nebo alternace i na e v kmeni PRAES však znemožňuje palatalizaci v tomto kmeni; dlouhý stupeň vokalické alternace v kmeni PRAET zase vyžaduje palatalizaci. Celkem lze vyčlenit třináct typů časování (nepočítaje jednotlivá slovesa s osobitými rysy časování), které jsou schematicky uvedeny v tabulce 1 (uvádějí se tvary infinitivu a třetí osoby PRAES a PRAET sloves).

Tabulka 1. Morfologické třídy primárních litevských sloves (i/e-PRAES = vokalická alternace i ~ e v kmeni PRAES; tr-PRAES = krátký stupeň vokalické alternace v kmeni PRAES; il-PRAET = dlouhý stupeň vokalické alternace v kmeni PRAET)

Příznak | (1) | (2) | (3) | (4) | (5) | (6) | (7) Třída | j-PRAES | j-PRAET | n-PRAES | st-PRAES | i/e-PRAES | tr-PRAES | il-PRAET (1) augti: | − | − | − | − | − | − | − roste, rostl (2) piršti: | − | − | − | − | + | − | − perša, piršo (3) leisti: | + | − | − | − | − | − | − leidžia, leido (4) ak-ti: | − | − | + | − | − | − | − anka, ako

4

1 lentelės tęsinys

Rys (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) Třída j-PRAES j-PRAET n-PRAES st-PRAES i/e-PRAES tr-PRAES il-PRAET (5) skristi: skrenda, skrido − − + − + − − (6) blankti: blanksta, blanko − − − + − − − (7) tūžti: tūžta, tūžo − − + + − − − (8) gimti: gimsta, gimė − + − + − − − (9) minti: mena, minė − + − − + − − (10) pinti: pina, pynė − + − − − − + (11) arti: aria, arė + + − − − − − (12) pūsti: pučia, pūtė + + − − − + − (13) vemti: vemia, vėmė + + − − − − +

Některé z vyčleněných tříd vytvářejí výraznější opozice, které souvisejí s hierarchií uvedených rysů (tuto hierarchii odráží pořadí, v němž jsou rysy uvedeny v seznamu a v tabulce). Na základě rysů (1), (2), (3) a (4), které zahrnují nejvíce sloves, lze vyčlenit následující „makrotřídy“ primárních sloves (tímto termínem označuji skupinu několika menších tříd časování vytvořenou na základě společných formálních rysů; nemám tím však na mysli, že by příslušnost lexému k menší třídě byla určována na základě některého jeho rysu nesouvisejícího s časováním (srov. Carstairs 1987, Ch. 2)):

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

5

PIOTRAS ARKADJEVAS

Makrotřída I (třídy 1–3): slovesa bez palatalizace v kmeni PRAET a bez infixu/sufixu -st- v kmeni PRAES; do této makrotřídy patří asi 30 lexémů²;

Makrotřída II (třídy 4–7): slovesa s infixem/sufixem -st- a bez palatalizace v kmeni PRAET; do této makrotřídy patří asi 270 lexémů;

Makrotřída III (třídy 8–10): slovesa s palatalizací pouze v kmeni PRAET; do této makrotřídy patří jen o něco více než 30 lexémů;

Makrotřída IV (třídy 11–13): slovesa s palatalizací v kmenech PRAES i PRAET; do této makrotřídy patří asi 380 lexémů.

Vidíme, že se vyčleněné makrotřídy velmi liší počtem lexémů, které do nich patří: naprostá většina primárních litevských sloves náleží k jedné ze dvou makrotříd — II (kmeny PRAES s infixem/sufixem) nebo IV (kmeny PRAES a PRAET s palatalizací). Lexémy třídy II budu dále nazývat n/st-slovesy³ a lexémy třídy IV j-slovesy. V další části článku bude podrobně zkoumána otázka sémantické motivace právě těchto dvou největších tříd; jejich rozdělení do menších podtříd si dovolím ignorovat.

2. O SÉMANTICKÉ MOTIVACI ZÁKLADNÍCH PARADIGMATICKÝCH TŘÍD PRIMÁRNÍCH SLOVES V LITOVŠTINĚ

2.1. Úvodní poznámky

Při pojednání o sémantické motivaci některého gramatického jevu, v tomto případě o obecných sémantických vlastnostech morfologických tříd lexémů, je třeba vzít v úvahu následující aspekty:

1. Opozice vyčleňované na základě formálních gramatických rysů lze jen velmi zřídka stoprocentně předvídat ze sémantiky; klíčová je zde statisticky významná korelace formálních parametrů a parametrů významu. To platí zejména

²Zde a dále jsou uváděny statistické údaje získané zpracováním vzorku přibližně 700 sloves, sestaveného s využitím litevsko-ruského slovníku (Lyberis 1962).

³Je třeba poznamenat, že konkrétní typ časování sloves n/st se odvozuje od struktury slovesného kořene; viz např. Stang (1942, 132–133).

6

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

relevantní pro takový jev, jako je morfologická klasifikace lexémů, která je zakotvena na lexikální úrovni a může být ovlivněna analogií a dalšími podobnými procesy zastírajícími sémantickou motivaci. Je třeba hovořit nikoli ani tak o sémantických vlastnostech společných všem členům určité formální třídy bez výjimky, jako spíše o sémantické dominanci takové třídy.

2. Sémantické rysy korelující s gramatickými vlastnostmi lexémů obvykle nejsou navenek patrné a nelze je přímo „vyčíst“ z jejich „naivního“ slovníkového výkladu. Například studie Beth Levin a Malka Rappaport Hovav (Levin & Rappaport Hovav 1990) ukazuje, že taková zdánlivě „přirozená“ třída slovesné slovní zásoby, jako jsou slovesa pohybu, je ve skutečnosti různorodá; srov. také monografii Jeleny Padučevové (Padučeva 2004), v níž jsou vymezeny hlavní parametry sémantické klasifikace slovesné slovní zásoby relevantní z hlediska gramatiky.

S ohledem na uvedené aspekty konstatuji, že netriviální a nenáhodné vztahy mezi sémantickými a morfologickými třídami primárních sloves v litevštině, které jsou v tomto článku zjištěny, nejsou absolutní a stejně jako všechna zobecnění tohoto druhu mají výjimky. Statistická významnost těchto korelací je však nepochybná. Je třeba vzít v úvahu také to, že sémantické parametry, které podle mého dokázání odpovídají za příslušnost primárních sloves v litevštině k jedné ze dvou hlavních makrotříd, jsou poměrně abstraktní a náležejí k nejobecnějším a nejzákladnějším „strukturálním“ složkám sémantiky slovesa — tematickým rolím predikátu a organizaci vidu — tedy k tomu, co se v nejnovější literatuře obvykle nazývá „událostní struktura“ (angl. event structure, viz: Butt & Geuder, eds., 1998; Rothstein, ed., 1998; Tenny & Pustejovsky, eds., 2000; Ramchand 2008).

2.2. n/stSémantická dominanta sloves

Třída sloves n/st je z hlediska sémantiky homogenní, na což upozornili i badatelé; srov. poznámku Christiana Stanga (Stang 1966: 339), že většinu sloves této skupiny tvoří intranzitivní a ingresivní/inchoativní slovesa⁴. Naprostá většina sloves n/st je z hlediska syntaxe intranzitivní a neformálně ji lze charakterizo-

⁴ Žr. taip pat Temčin (1986).

7

PIOTRAS ARKADJEVAS

vat jako „sémantická pasiva“, tj. slovesa označující situace nezávislé na vůli subjektu (například proto, že subjekt je neživý předmět). Lze rozlišit následující sémantické podtřídy této třídy:

a) stavy: hladovět, dřímat, chudnout, zlobit se atd.;

b) pacientské procesy, které předpokládají změnu stavu subjektu: dospívat, bělat, vlhnout, hrbit se, tvrdnout, zlevňovat a mnohá další; sem lze zařadit také dvě slovesa, která tvoří přítomný tvar pomocí přípony -st a v minulém čase s palatalizací: umírat a rodit se⁵;

c) přírodní jevy: svítat, stmívat se, sněžit;

d) nekontrolovaná změna emocionálního stavu člověka: zuřit, ztrácet vědomí, běsnit, strnout atd.;

e) pohyb: (1) nekontrolovaný: proudit, klouzat; (2) z hlediska kontroly neurčený: stoupat; (3) kontrolovaný: brodit se, létat, cestovat;

f) jiná slovesa, která nepatří do výše uvedených tříd: klíčit, bujet, stát se a některá další.

Mezi slovesy n/st se nakonec vyskytuje několik ojedinělých tranzitivních sloves: najít, cítit, mít rád.

Hlavní sémantické rysy charakteristické pro většinu sloves n/st jsou pacientskost subjektu a (inherentní) terminativnost, tj. významová složka „přechodu do nového stavu“, která je vlastní struktuře situací označovaných těmito slovesy. Rozlišit „inherentní“ a nikoli „faktickou“ terminativnost těchto sloves je nutné kvůli určitým zvláštnostem litevského systému vidu (Holvoet, Čižik 2004); samotný význam „přechodu do nového stavu“ zpravidla nelze realizovat stejným lexémem jako význam „procesu vedoucího k tomuto stavu“. K vyjádření terminativnosti děje se užívají předponové deriváty, které zachovávají flektivní vlastnosti základového slovesa; srov. dospívat ~ dozrát, tvrdnout ~ ztvrdnout a mnohá další.

Je důležité si všimnout, že obě zmíněné vlastnosti sloves n/st spolu souvisejí; navíc jejich pacientskost subjektu vyplývá z významu „(potenciální) změny stavu“. To je zřejmé při pohledu na jednotlivé lexémy této slovesné třídy, které lze chápat jako agentní, nebo dokonce tranzitivní. Například sloveso stoupat obvykle označuje nekontrolovanou změnu stavu subjektu a nejčastěji se užívá s

⁵Přítomný tvar těchto sloves se zdá být sémanticky motivovanou inovací, viz Schmalstieg (2000: 156–158).

8

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

neživými subjekty. Ve spojení s živým účastníkem situace však toto sloveso získává další významovou složku — „situace je kontrolována subjektem“; složka významu „změna stavu“ rovněž zůstává zachována. Tranzitivní slovesa justi ir rasti lze rovněž charakterizovat z hlediska tohoto rysu: navzdory syntaktické tranzitivitě tato slovesa zdůrazňují změnu stavu subjektu, pouze v jednom případě subjekt mění svůj vnitřní stav, zatímco v druhém se stává držitelem objektu.

Další důležité potvrzení toho, že pro slovesa n/st je rys „změny stavu“ dominantní, poskytuje poměrně početná podskupina této makrotřídy, do níž patří pouze slovesa užívaná s předponami. Nepředponová lexémata téhož kořene, pokud existují, často náležejí ke smíšenému nebo sufixálnímu typu sloves. Obecný význam této skupiny sloves n/st je začínání, tj. přechod do stavu nebo zapojení do procesu, podle jehož povahy se tato slovesa dělí do několika sémantických skupin. Významné místo mezi nimi zaujímají takové skupiny, které by bylo obtížné označit za patientní, například: zapojení do procesu vnitřní příčinnosti⁶ (sužvilgti, sukrusti), počátek vydávání řeči či jiných zvuků (prakalbti, sužvangti), počátek stavu vnímání (išgirsti), počátek emocionálního či mentálního stavu (panorti, pradžiugti). V této skupině je samozřejmě také řada čistě patientních sloves, která neimplikují žádný aktivní subjekt: aplešti, paliegti, pražiurti a další.

Dominantním sémantickým rysem sloves n/st je tedy (potenciální) změna stavu subjektu. To, že některá slovesa této skupiny zjevně neodpovídají tomuto sémantickému prototypu, lze v zásadě vysvětlit (ze synchronního hlediska) rozšířením základního významu. Například slovesa označující přírodní jevy, která neimplikují žádný subjekt, jako brėkšti, přesto označují procesy vedoucí ke změně stavu. Skutečnost, že do této třídy patří slovesa s významem stavu (zajímavé je, že všechna moje

⁶ Rozlišení stavů vnitřní a vnější příčinnosti (internally-caused vs. externally-caused eventualities) bylo zavedeno a podrobně zdůvodněno v knize B. Levin, M. Rappaport Hovav (1995, kap. 3–4). Rozlišení vychází z toho, zda je situace konceptualizována jako taková, jejíž realizace závisí pouze na vlastnostech subjektu (například na jeho vůli, je-li subjektem člověk nebo živá bytost, stejně jako na fyzických či jiných vlastnostech subjektu; lze například předpokládat, že žvaigždės žiba nebo žolė auga díky vnitřnímu sklonu těchto subjektů k příslušným procesům, a nikoli proto, že na ně působí nějaká vnější síla), anebo naopak jako taková, kterou u subjektu vyvolává vnější působení (například lėkštė se může dužti pouze tehdy, je-li vystaveno něčímu působení, nikoli však v důsledku svých vnitřních vlastností).

9

PIOTRAS ARKADJEVAS

tato slovesa zahrnutá do souboru označují negativně hodnocené stavy), snad souvisí s metonymickým přenosem významu „ukončený proces / přechod do stavu → stav“.

2.3. sémantická dominanta sloves na j

„Primární“ slovesa na j, která mají ve tvarech PRAES a PRAET palatalizovanou koncovou souhlásku kořene, se podle syntaktického rysu tranzitivity dělí do dvou velkých skupin:

1. Tranzitivní slovesa, z nichž velká většina patří ke „kanonickému“ typu (viz Hopper, Thompson 1980; Testelets 1998; Næss 2007), tj. označují vědomé působení živého agenta na pacienta, který podstupuje (nevratnou) změnu stavu: skersti, daužti, trypti, drėbti. Mnohá tranzitivní slovesa na j souvisejí s intranzitivními slovesy na n/st téhož kořene (viz oddíl 2.4.);

2. Intranzitivní slovesa, která se dále dělí do několika sémantických tříd:

(1) „expresivní“ slovesa;

(2) slovesa pohybu;

(3) slovesa označující přírodní jevy.

Projděme si tyto třídy postupně.

„Expresivní“ slovesa tvoří velmi rozsáhlou třídu, jednotnou jak z hlediska sémantiky, tak formy. Jde převážně o zvuková slovesa, která často označují procesy doprovázené zvuky či jinými vnímatelnými účinky. Mezi „expresivními“ slovesy na j lze rozlišit několik podskupin:

(a) slovesa označující vydávání zvuků: baubti, burgzti, čirkšti, inkšti, klykti, mūkti, pypti, šnarпšti, žliumbti a mnoho dalších;

(b) slovesa označující pohyb: čiužti, plump­ti, šliaužti a další;

(c) další „expresivní“ slovesa: plieksti, brūzti atd.

„Expresivní“ j-slovesa se vyznačují následujícími vlastnostmi: společné rysy formální struktury (těžký kmen obsahující dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku, cirkumflexový přízvuk); souhra zvukových a pohybových významů u mnoha lexémů: šumět, zurčet; společné rysy „expresivní“ sémantiky: tato slovesa označují charakter objektu nebo situace, který mluvčí vnímá jako významný-

10

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

⁷; zvukový symbolismus, pro který je charakteristické velké množství složitých souhláskových shluků, sykavek a afrikát.

Z neexpresivních j-sloves stojí za zmínku malá podtřída sloves pohybu: dengti, kopti, kuisti, lėkti, plaukti, žengti atd. Všechna označují způsob pohybu, nikoli pohyb směrový (směr pohybu lze vyjádřit předponami), a tím se liší například od sloves n/st označujících pohyb nebo změnu polohy v prostoru, jako jsou kilti či vykti, která předpokládají existenci určitého koncového bodu nebo výsledného stavu (o významu tohoto protikladu pro slovesa pohybu viz Talmy 2007).

Další malou podtřídu intranzitivních j-sloves tvoří slovesa označující přírodní jevy: drengti, druokti, dumti, dvelkti. Tyto lexémy označují procesy s vnímatelným účinkem, které nepředpokládají žádný výsledný stav, na rozdíl například od sloves typu brėkšti, tedy n/st-sloves.

Do třídy j-sloves patří také následující lexémy, které nespadají do větších podskupin: burti, lošti, žaisti, bergžti, delsti, dvokti, snausti, želti, rėkti, šaukti, verkti atd. Většina těchto sloves označuje procesy, které lze charakterizovat jako procesy s vnitřní kauzalitou. Vnitřní kauzalita je patrně vůbec nejdůležitější vlastností j-sloves, je však třeba poznamenat, že i mezi n/st-slovesy je jich mnoho, která lze považovat za slovesa s vnitřní kauzalitou, například: blankti, karšti atd. — ačkoli většina z nich označuje situace s vnější kauzalitou.

Sémantickou dominantu intranzitivních j-sloves lze charakterizovat takto: tato slovesa označují procesy vyvolané vůlí subjektu nebo dané jeho vnitřními vlastnostmi, které nepředpokládají změnu stavu subjektu a jsou obvykle doprovázeny vnímatelným účinkem. Mnohá j-slovesa označují činnosti, které může vykonávat pouze živý subjekt (člověk či zvíře) nebo živel (vítr, voda apod.). Není náhodou, že mezi j-slovesy označujícími zvuky téměř nejsou taková, která by označovala vydávání zvuku působením vnější síly (např. „šumět“ ve vztahu k listí apod.). Taková neagentní j-slovesa jako dvokti označují proces či stav, který je zaprvé způsoben vnitřní kauzalitou a zadruhé doprovázen vnímatelným účinkem (tj. tato slovesa se spolu se slovesy označujícími vydávání zvuků a světla řadí do obecnější skupiny takzvaných

⁷ Tato formulace je převzata od Dee Ann Holisky (Holisky 1981, 105–107).

11

Piotras Arkadjevas

emisních sloves, třídu). Pravých pacientních j-sloves je velmi málo (srov. dvesti).

Zajímavé je, že mnohá intranzitivní j-slovesa mají tranzitivní významy, srov.: kliaukti, bergžti. Zdá se, že slovesa označující vydávání zvuků se obecně vyznačují tím, že mohou mít doplnění vyjadřující zvuk, srov.: blerbti niekus. To ukazuje, že mezi tranzitivními a intranzitivními j-slovesy ve skutečnosti neexistuje zcela jasná hranice.

Pro intranzitivní j-slovesa je charakteristická neukončenost; potvrzuje to skutečnost, že se od nich, s výjimkou sloves pohybu, jen zřídka tvoří předponová odvozená slovesa, a v případech, kdy jsou takové deriváty možné, je pro ně charakteristická nikoli rezultativnost, jako u n/st-sloves (srov. vesti ~ nuvesti), nýbrž pouze ingresivnost (baubti ~ užbaubti) nebo punktuálnost (subaubti).

Pro celou třídu j-sloves — tranzitivních i intranzitivních — je charakteristická složka struktury jimi označované situace, která vyjadřuje „proces kauzovaný subjektem nebo jeho vnitřními vlastnostmi a působící buď na objekt (u tranzitivních sloves), nebo na vnímání „pozorovatele“ (v případě intranzitivních sloves s vnímatelným efektem).

2.4. Pravidelné vztahy mezi slovesy tříd n/st a j

Poměrně mnoho „primárních“ sloves tvoří dvojice sloves se stejným kořenem, jejichž členy se pravidelně liší v těchto třech parametrech: tranzitivnosti, morfologické třídě a stupni střídání kořenové samohlásky. Mimořádně rozsáhlý, byť patrně neúplný seznam těchto dvojic uvádí Adelė Valeckienė (Valeckienė 1998, 27–28):

(a) birti – berti;

kilti – kelti;

mirkti – merkti;

skilti – skelti;

virsti – versti;

žirti – žerti;

tikšti – tekšti;

tįsti – tęsti;

linkti – lenkti;

(b) driksti – drėksti;

dribti – drébat;

12

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

(c) kristi – třást;

plisti – rozšiřovat;

(c) kisti – měnit;

visti – chovat;

jukti – míchat⁸;

(d) dygti – sázet;

drykti – tryskat;

skysti – ředit;

(e) lūžti – lámat;

rūgti – kvasit

Intransitivní slovesa uvedených dvojic patří do n/st-třídy a obvykle mají krátký stupeň alternace kořenové samohlásky (typy a–c) nebo prostou dlouhou samohlásku (typy d–e), zatímco tranzitivní slovesa patří do j-třídy a mají plný (typ a a typy c–e, v nichž vidíme dvojhlásky) nebo prodloužený stupeň alternace kořenových samohlásek (typ b, jehož slovesa mají v kmeni prézentu prostý plný stupeň, srov. drėbti — drebia). Tyto dvojice ilustrují nejstarší, v současnosti ovšem již neproduktivní způsob rozlišování slovesných lexémů podle rysu tranzitivity/intranzitivity.

Dvojice tranzitivních a intransitivních sloves tohoto typu jsou zajímavé z hlediska sémantiky. Mnohé studie (viz Nedjalkov & Sil’nickij 1969; Haspelmath 1993; Levin & Rappaport Hovav 1995) ukazují, že když je vztah mezi tranzitivním a kauzativním slovesem nejvíce morfologizován (jako v probíraných případech, kdy je vyjadřován alternací samohlásek a paradigmatickou konverzí), intransitivní člen slovesné dvojice označuje situaci vnější kauzace s pacientním účastníkem, zatímco tranzitivní člen označuje aktivní děj, jehož přímým důsledkem je změna stavu pacienta. Při pohledu na uvedený seznam dvojic tranzitivních a intransitivních sloves lze snadno zjistit, že většina z nich odpovídá formulovanému prototypu. Tuto skutečnost lze považovat za další potvrzení toho, že morfologické primární třídy litevských sloves jsou sémanticky motivovány.

Je třeba upozornit na to, že stejné formální vztahy lze pozorovat u několika dvojic sloves, které se neliší tranzitivitou, nýbrž ingresivitou-

⁸ Tato dvojice není uvedena v knize Adelė Valeckienė.

13

Piotras Arkadjevas

…ovým rysem (viz pojednání na konci oddílu 2.2); slovesa n/st náležející do této skupiny se bez předpon neužívají:

pravirkti – plakat; prajukti – smát se; sustugti – výt; suklikti – křičet; pravimti – zvracet.

Stejné formální vztahy se tedy uplatňují při vyjadřování dvou typů sémantických opozic: (1) kauzace pacientního procesu vs. pacientní proces; (2) proces s vnitřní příčinností vs. zapojení do procesu s vnitřní příčinností. Tento fakt není náhodný a, jak ukážu ve 3. oddílu, má typologické paralely.

2.5. Vztah mezi sémantickými a morfologickými třídami primárních sloves v litevštině

V předchozích oddílech jsme tedy odhalili sémantické dominanty primárních sloves v litevštině, která náležejí k největším makrotřídám časování — slovesům n/st a slovesům j. To je schematicky znázorněno v tabulce 2.

Tabulka 2. Vztah mezi sémantikou sloves a morfologickou třídou

proces iniciovaný subjektem j-slovesa (potenciální) změna stavu subjektu n/st-slovesa

Z tabulky 2 vyplývá, že základem pro zařazení slovesa do některé z morfologických tříd je sémantická složka daného slovesa vztahující se k syntaktickému subjektu. Ostatní možné argumenty slovesa jsou tedy z hlediska morfologické klasifikace v zásadě nepodstatné. Jak již bylo ukázáno, v obou makrotřídách se vyskytují jak intranzitivní, tak tranzitivní slovesa, ta druhá se však svými vlastnostmi zásadně liší: třídu j tvoří převážně „kanonická“ tranzitivní slovesa označující děj zaměřený na objekt, zatímco několik tranzitivních sloves n/st nesplňuje prototyp tranzitivity a označuje změnu stavu samotného subjektu, která určitým způsobem souvisí s objektem.

14

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

Odhalené korelace syntakticko-sémantických a morfologických vlastností primárních sloves litevštiny se vyznačují vysokou mírou statistické významnosti, jak je patrné z tabulky 3, která uvádí statistiku mého souboru sloves⁹.

Tabulka 3. Statistika vztahu sémantických a morfologických tříd primárních sloves litevštiny

jová slovesa | n/stová slovesa | ostatní | Celkem tranzitivní | 247 | 8 | 51 | 306 netranzitivní agentní | 121 | 7 | 7 | 135 netranzitivní patientní | 7 | 237 | 4 | 248 Celkem | 375 | 252 | 62 | 698

Statistická významnost pro intranzitivní slovesa a dvě zkoumané třídy: χ = 17,7; p <.0001

Je vidět, že pokud jde o intranzitivní slovesa, pravidlo uvedené v tabulce 2 nemá téměř žádné výjimky.

Krátce se zastavím u sloves, která nepatří k zde probíraným hlavním makrotřídám. Ve srovnání se slovesy j- a n/st- je takových sloves velmi málo a žádný z těchto menších morfologických typů nelze z hlediska sémantiky obecně charakterizovat. Z tabulky 3 je patrné, že naprostá většina sloves nepatřících k hlavním makrotřídám je tranzitivní; patří sem jak prototypická tranzitivní slovesa, například: sukti (suka, suko), kirpti (kerpa, kirpo), mesti (meta, metė), tak „nekanonická“ slovesa, jejichž význam neimplikuje aktivní působení subjektu na objekt: minti (mena, minė), sekti (seka, sekė). Přestože ani I. makrotřída (slovesa bez palatalizace a bez infixu/sufixu -st-), ani III. makrotřída (slovesa s palatali-

⁹Při výpočtu se nepřihlíželo k předponovým slovesům, ani k těm, která nemají nepředponové základní lexémy.

15

Piotras Arkadjevas

zací pouze v kmeni PRAET) nemá výraznou sémantickou dominantu, lze se u některých sloves pokusit sémanticky zdůvodnit, proč patří právě do těchto, a nikoli do hlavních tříd. Například v I. makrotřídě lze vyčlenit malou skupinu lexémů označujících cílenou změnu polohy živého subjektu v prostoru: sėsti (sėda, sėdo), lipti (lipa, lipo), lįsti (lenda, lindo). Lze předpokládat, že kombinace takových významových složek, jako je „změna polohy v prostoru“, a výrazné agentnosti u těchto lexémů jim brání v zařazení do některé z hlavních makrotříd. Je však třeba uznat, že primární slovesa litevštiny, která nepatří do třídy j- ani do třídy n/st-, nelze s jakoukoli mírou spolehlivosti sémanticky charakterizovat, zejména s ohledem na nepochybnou sémantickou motivovanost hlavních makrotříd.

Na závěr je třeba upozornit na jeden zajímavý a důležitý fakt: přestože ani nejpočetnější makrotřídy primárních sloves litevštiny lze z hlediska synchronního jazyka jen stěží považovat za produktivní, není pochyb o tom, že v nepříliš vzdáleném období dějin jazyka vykazovaly jistou produktivitu. Zaprvé to potvrzuje pravidelnost, s níž se slovesa s expresivní sémantikou a zvukomalebnými kmeny zařazují do třídy j, a zadruhé skutečnost, že mezi slovesy n/st- jsou lexémy, které podle svých morfonologických vlastností zjevně patří k pozdější vrstvě slovní zásoby. Taková jsou například slovesa tolti (< tolus), senti (< senas), pagailti (< gaila) a některá další. Toltitypu jsou anomální, protože mají nadměrně dlouhé jádro slabiky (například /ol/), které se jinak netoleruje (srov. korė vs. karti, kde se v odpovídající pozici dlouhá samohláska zkracuje). Slovesa typu senti jsou zase jedinečná tím, že na rozdíl od morfonologického pravidla, které v litevské konjugaci v zásadě nemá výjimky, zachovávají v kmeni prézentu /n/ před sufixem -st: sensta, a nikoli *sęsta, jak by se dalo očekávat; srov. zjevně starší a idiomatizovaný lexém pažinti, jehož kmen prézentu je z hlediska morfonologie pravidelný — pažįsta. Tyto skutečnosti ukazují, že třída n/st- byla dosud produktivní, když uvedené morfonologické jevy již ztratily svou historickou fonetickou motivaci. Zajímavé je také sloveso pratursti: formálně je primární, avšak zjevně je odvozeno od morfologicky neelementárního podstatného jména turtas < turėti.

16

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

3. TYPOLOGICKÁ PERSPEKTIVA: „ROZŠTĚPENÁ INTRANZITIVITA“ V JAZYCÍCH SVĚTA

3.1. Obecné poznámky

Sémantické parametry vymezené v předchozích oddílech, které jsou důležité pro morfologickou klasifikaci primárních sloves v litevštině — dokončenost/nedokončenost situace, přesněji přítomnost komponentu vyjadřujícího „přechod do stavu“ v sémantické struktuře slovesa, a agentnost spolu s opozicí vnitřní a vnější kauzace situace — nejsou specifické pouze pro litevštinu. Mnohé studie — jak ty, které vycházejí z různých formálních teorií (viz: Perlmutter 1978; Levin & Rappaport Hovav 1990; 1995; 2000; Dowty 1991; Zaenen 1993; Alexiadou et al., eds., 2004 aj.), tak práce funkčně-typologického zaměření (viz: Lazard 1985; Merlan 1985; Van Valin 1990; Verhaar 1990; Mithun 1991; Sorace 2000; Donohue, Wichman, eds., 2008) — přesvědčivě ukazují, že tyto parametry jsou univerzálně významné pro morfosyntaktickou klasifikaci sloves v jazycích světa.

Annie Zaenen (1993) například ukázala, že v nizozemštině hraje agentnost rozhodující roli při tvoření neosobních pasivních konstrukcí, zatímco dokončenost určuje volbu pomocného slovesa v perfektivních časech; v tomto ohledu jsou údaje z němčiny a románských jazyků analyzovány v článku Antonelly Sorace (Sorace 2000), který ukazuje, že faktory agentnosti a dokončenosti při volbě pomocného slovesa složitě interagují.

Mariannos Mithun straipsnyje (Mithun 1991) parodoma, kad minėtieji parametrai didele dalimi lemia laisvųjų įvardžių ar asmens derinimo rodiklių formų pasirinkimą Amerikos čiabuvių kalbose: intranzityvinių predikatų agentinis argumentas paprastai žymimas taip pat, kaip analogiškas tranzityvinio predikato argumentas, tas pats pasakytina ir apie pacientinį argumentą; kai kuriose kalbose prie to dar prisideda „subjektas patiriamo būsenos pasikeitimo“ požymis.

Abychom ukázali, že litevština není z hlediska jevu zkoumaného v tomto článku „osamocená“, podíváme se na údaje z gruzínštiny. V tomto jazyce sémantická struktura zjevně souvisí s morfosyntaktickými třídami sloves; navíc ukážeme, že lexikální složení těchto tříd v gruzínštině a litevštině vykazuje netriviální podobnosti.

17

PIOTRAS ARKADJEVAS

3.2. Morfosyntaktické třídy sloves v gruzínštině

Morfosyntax a sémantika tříd gruzínských sloves jsou poměrně dobře prozkoumány

Morfosyntax a sémantika tříd gruzínských sloves jsou poměrně dobře prozkoumány

Morfosyntax a sémantika tříd gruzínských sloves jsou poměrně dobře prozkoumány (Holisky 1981; Harris 1981; 1982; 1985; Hewitt 1987; Van Valin 1990), proto dále vycházím z uvedených publikací, především z monografie Dee Ann Holisky, a také z gramatiky Hanse Vogta (Vogt 1973).

V gruzínštině lze rozlišit tři hlavní produktivní třídy sloves, které budu v souladu s tradicí označovat číslicemi. Rozdíly mezi těmito třídami se projevují jak v morfologii (různé soubory ukazatelů slovních změn — především osobní shody), tak v syntaxi — při volbě pádů argumentů slovesa ve formách takzvané „druhé časové řady“ — aoristu (minulého perfektivního času) a optativu (žádacího způsobu). Rozdíly mezi třídami jsou schematicky znázorněny v tabulce 4.

Tabulka 4. Morfosyntaktické třídy sloves v gruzínštině

Třída Forma aktantů ve 2. časové řadě Ukazatele 3SgSbPraes, 3PlSbPraes, 3PlSbAor I <Sb: Erg; DO: Nom> -s – -en – -es II <Sb: Nom> -a – -an – -nen III <Sb: Erg> -s – -en – -es

Podívejme se na příklady¹⁰. Slovesa I. třídy jsou tranzitivní; ve „druhé časové řadě“ se jejich subjekt označuje ergativem a objekt nominativem.

(1) glex-ma da-tes-a simind-i. rolník-ERG PRV-setí-AOR.3SG.SB zrno-NOM „Rolník zasel zrno.“ (2) bavšv-eb-ma gada-q’ar-es kv-eb-i. dítě-PL-ERG PRV-hodit-AOR.3PL.SB kámen-PL-NOM „Děti odhodily kameny.“

Slovesa II. a III. třídy jsou intranzitivní. Slovesa II. třídy

¹⁰ Děkuji Nině Amiridze za pomoc při analýze materiálu.

18

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

subjekt je označen nominativem (příklady (3), (4)), zatímco u sloves III. třídy ergativem (příklady (5), (6)):

(3) c’q’al-i ga-tb-a. voda-NOM PRV-teplý-AOR.3SG.SB „Voda se zahřála.“ (4) bavšv-eb-i da-sxd-nen. dítě-PL-NOM PRV-sednout-AOR.3PL.SB „Děti se posadily.“ (5) c’q’al-ma i-duy-a. voda-ERG PRF-vařit-AOR.3SG.SB „Voda se uvařila.“ (6) gogo-eb-ma i-tamaš-es. dívka-PL-ERG PRF-hrát-AOR.3PL.SB „Dívky si pohrály.“

Nyní se podívejme na sémantiku slovesných tříd v gruzínštině. Naprostá většina sloves I. třídy jsou „kanonické“ tranzitivní predikáty označující působení aktivního agenta na pacienta. Zajímavější je rozdělení intranzitivních sloves mezi II. a III. třídu.

Do II. třídy patří slovesa následujících typů¹¹:

(a) „pasivní“ a antikauzativní koreláty tranzitivních sloves I. třídy: dac’ers ‚napíše‘ — daic’ereba ‚bude napsáno‘; damalavs ‚schová‘ — daimaleba ‚schová se‘; gaamravalebs ‚zvětší‘ — gamravald eba ‚zvětší se‘ atd.;

(b) ingresivní odvozeniny sloves III. třídy: laklakebs ‚žvatlá‘ — alalakldeba ‚začne žvatlat‘; itamašobs ‚bude si hrát‘ — atamašdeba ‚začne si hrát‘; goravs ‚valí se‘ — migordeba ‚začne se valit‘ atd.;

(c) slovesa označující (neagentivní) terminativní děj: mok’vdeba ‚zemře‘, darčeba ‚zůstane‘, dadgeba ‚postaví se‘, datbeba ‚zahřeje se‘ a další.

Většina sloves II. třídy označuje terminativní situace, v nichž účastník prochází změnou stavu, zpravidla nekontrolovanou. Zajímavé je, že do této třídy patří slovesa označující vstup do procesu, a také slovesa, jejichž účastníkem situace je agent. Sémantickou dominantou sloves II. třídy je tedy složka „změny stavu subjektu“.

¹¹ Uvádí se tvar 3. os. j. č. budoucího času slovesa.

19

PIOTRAS ARKADJEVAS

Třída III se člení na tyto hlavní podtřídy (v tomto článku se zabývám pouze těmi slovesy této třídy, která nejsou odvozená; odvozená lexikální témata, jako jsou denominální deriváty s významem „chovat se jako X“, například art’ist’obs „chovat se jako umělec“, zcela odpovídají níže uvedenému sémantickému prototypu):

(1) „expresivní“ slovesa;

(2) slovesa pohybu;

(3) slovesa označující přírodní jevy.

Takže už na úrovni nejobecnější charakteristiky gruzínských sloves třídy III jsou patrné společné rysy s intranzitivními j-slovesy litevštiny j.

„Expresivní“ slovesa třídy III se dále člení na tyto podtřídy:

(a) slovesa označující vydávání zvuků: bzuk’unebs „bzučet“, bubunebs „vzlykat“, zr ialebs „praskat“, lak lakebs „žvanit“, sisinebs „syčet“, grgvinavs „hřmít“, zmuis „bučet“, c’k’muis „kňourat“, rak’unobs „klepat“, xorxocebs „chrápat“ atd.;

(b) slovesa označující záření: bdγvrialebs „svítit“, brč’q’vialebs „zářit“, varvarebs „plát“, k’ašk’ašebs „zářit“, rialebs „zářit“, bzinavs „třpytit se“ atd.;

(c) slovesa označující pohyb na místě: babanebs „chvět se“, bibinebs „vlnit se (o trávě)“, taxtaxebs „rachotit“, t’ivt’ivebs „plout“, panckalebs „bušit (o srdci)“, prtxialebs „třepotat se“, borgavs „převalovat se“, ckmut’avs „zmítat se“, trtis „chvět se“ atd.;

(d) slovesa způsobu pohybu: bobγavs „plazit se“, barbacebs „potácet se“, laslasebs „vléci se“, parpatebs „mávat křídly“, q’ialebs „viklat se“ atd.;

(e) slovesa nezařazená do tříd (a)–(d): tkrialebs „tryskat“ (o krvi vytékající z rány), partipurtebs „hrabat se“, šxeps „cákat“, c’vetavs „kapat“ atd.

Při srovnání lexikálního složení „expresivních“ sloves v gruzínštině a litevštině jsou tedy patrné jak zásadní podobnosti, tak zajímavé rozdíly. V obou jazycích tvoří velkou část „expresivních“ sloves lexémy označující procesy se smyslově vnímatelným účinkem — slovesa zvuků, záření, „chvění“ atd. V litevštině je však většina těchto sloves agentivních a lze je spojovat pouze s živým nebo personifikovaným subjektem, zatímco v gruzínštině takové omezení neplatí a velmi mnoho sloves třídy III označuje zvuky vydávané listy, kameny a jinými předměty působením vnější síly.

20

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

„Neexpresivní“ slovesa III. třídy jsou rovněž sémanticky různorodá. Patří k nim: (a) slovesa způsobu pohybu: goravs ‚kutálet se‘, srialebs ‚plazit se (o hadovi)‘, xt’is ‚poskakovat‘, curavs ‚plavat, plout, klouzat‘ atd.; (b) slovesa označující dynamické přírodní jevy: grgvinavs ‚(o hromu)‘, elavs ‚(o blesku)‘, tovs ‚sněží‘, kris ‚fouká vítr‘, c’vims ‚prší‘ atd.; (c) několik sloves, která nepatří do žádné skupiny: asp’arezobs ‚soupeřit‘, brazobs ‚hněvat se‘, duys ‚vařit se (o vodě)‘, tamašobs ‚hrát si‘, muša-obs ‚pracovat‘, pikrobs ‚myslet‘, čkarobs ‚spěchat‘, cek’vavs ‚tančit‘ a některá další.

Sémantickou dominantu sloves II. třídy v gruzínštině bychom tedy mohli označit jako neukončený proces, obvykle agentní (subjekt je živá bytost nebo živel), a pokud neagentní, pak takový, který má vnímatelný účinek.

To vše umožňuje dospět k závěru, že vedle nepochybných rozdílů je zřejmá také značná podobnost mezi třídami sloves v gruzínštině a litevštině — a to jak pokud jde o nejobecnější sémantické charakteristiky, tak o lexikální obsah (například v obou jazycích jsou velmi rozvinuta „expresivní“ slovesa; v obou jazycích patří slovesa označující procesy vnější kauzace i ta, která označují účast na procesu vnitřní kauzace, do jedné třídy). Tyto podobnosti jsou velmi netriviální a nenáhodné a nelze je vysvětlit ani genetickými, ani areálně-geografickými faktory. Zjištěné podobnosti mezi gruzínštinou a litevštinou tedy odrážejí univerzální tendence v organizaci lexika, které jsou vlastní lidskému jazyku obecně a v jednotlivých jazycích se projevují na různých úrovních.

4. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY

Doufám, že se mi v tomto článku podařilo ukázat, že zaprvé je alespoň jeden důležitý fragment systému morfologických tříd primárních sloves v litevštině silně sémanticky motivován a zadruhé že sémantické rysy korelující v litevštině s morfologickou třídou slovesa jsou relevantní z typologického hlediska a souvisejí s tím, čemu se obvykle poněkud podmíněně říká „univerzální gramatika“. Stručně zopakuji hlavní závěry této studie.

21

PIOTRAS ARKADJEVAS

Pro dvě nejpočetnější třídy primárních sloves v litevštině — slovesa j (s palatalizací koncové souhlásky kořene v kmeni přítomného a minulého času prostého) a slovesa n/st (s nosovou infixí nebo příponou -st- v kmeni přítomného času) — jsou charakteristické výrazné sémantické dominanty.

Jádro sloves n/st tvoří predikáty označující potenciální nebo skutečnou změnu stavu subjektu, případně ukončený proces, který k takové změně vede. Tomuto prototypu odpovídá naprostá většina sloves n/st, včetně několika málo dvojvalenčních lexémů této třídy.

Na první pohled méně homogenní třída sloves j zahrnuje jak tranzitivní slovesa, z nichž naprostá většina odpovídá prototypu tranzitivity (aktivní působení kontrolujícího agens na pacienta silně ovlivněného situací, který podstupuje nekontrolovanou změnu stavu), tak intranzitivní slovesa, pro něž je nejdůležitější, že označují neukončený proces kauzovaný vůlí subjektu nebo jeho vnitřními vlastnostmi.

Uvedené korelace mezi sémantikou primárních sloves a morfologickou makrotřídou vykazují vysokou míru statistické významnosti (viz tabulka 3) a nejspíše vznikly gramatikalizací příslušných sémantických opozic. Tento předpoklad potvrzuje také skutečnost, že existuje značné množství sloves j i sloves n/st, která přímo nepatří k nejstarším lexikálním vrstvám.

Z typologického hlediska není zkoumaný jev jedinečný. Přesněji řečeno, univerzální jsou právě sémantické parametry — agentnost ~ pacientnost, ukončenost ~ neukončenost, činnost ~ změna stavu — jinými slovy rysy klasifikující možné typy situací, které se lexicalizují ve slovesech jazyků světa. „Povrchová“ realizace těchto rysů, tedy oblast gramatiky, v níž se projevují, závisí na konkrétním jazyce. V tomto článku to bylo ukázáno porovnáním lexikálního složení a sémantických dominant tříd litevských sloves s morfosyntaktickými třídami sloves v gruzínštině, kde se sémantické faktory, jakkoli jsou podobné těm litevským, projevují především na syntaktické úrovni.

Závěrem je třeba znovu zdůraznit, že jak samotná skutečnost sémantické motivovanosti morfologických tříd primárních sloves v litevštině, tak — tím spíše — typologická nejedinečnost tohoto jevu jsou zdaleka nenáhodné a svědčí o tom, že jazyky různého původu, geografického umístění a lingvistické orga-

22

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

Lexikon a gramatiku přirozených jazyků určují univerzální sémantické parametry.

ZKRATKY

AOR – aorist, DO – přímý objekt, ERG – ergativ, INF – infinitiv, NOM – nominativ, PL – plurál, PRAES – prézens, PRAET – prosté préteritum, PRF – perfektivum, PRV – preverb, SB – subjekt, SG – singulár.

LITERATŪRA

Alexiadou, A., E. Anagnostopoulou & M. Everaert, eds., 2004: The Unaccusativity Puzzle. Oxford: Oxford University Press.

Ambrazas, V., ed., 1997: Lithuanian Grammar. Vilnius: Baltos lankos.

Andronov, A. 2000: Some remarks on the system of Lithuanian and Latvian conjugation. Linguistica Baltica 8, 35–47.

Aronoff, M. 1994: Morphology by Itself. Stems and Inflectional Classes. Cambridge, MA: MIT Press.

Bulygina, T. V. [Булыгина, Т. В.] 1970: Морфологическая структура слова в современном литовском языке (в его письменной форме). In: B. M. Жирмунский, Н. Д. Арутюнова, ред., Морфологическая структура слова в индо-европейских языках. Москва: Наука, 7–70.

Bulygina, T. V. [Булыгина, Т. В.] 1977: Проблемы теории морфологических моделей. Москва: Наука.

Butt, M. & W. Geuder, eds., 1998: The Projection of Arguments. Lexical and Compositional Factors. Stanford, CA: CSLI Publications.

Carstairs, A. 1987: Allomorphy in Inflection. London: Croom Helm.

Carstairs-McCarthy, A. 1994: Inflection classes, gender, and Principle of contrast. Language 70, 737–788.

Donohue, M. & S. Wichman, eds., 2008: The Typology of Semantic Alignment Systems. Oxford: Oxford University Press.

23

Piotras Arkadjevas

Dowty, D. R. 1991: Thematic proto-roles and argument selection. Language 67, 547–619.

Dressler, W. U., M. Kilani-Schoch, L. Pestal, N. Gagarina & M. Pöchtrager 2006: On the typology of inflection class systems. Folia Linguistica 40, 51–74.

Harris, A. C. 1981: Georgian Syntax. A Study in Relational Grammar. Cambridge: Cambridge University Press.

Harris, A. C. 1982: Georgian and the unaccusative hypothesis. Language 58, 290–306.

Harris, A. C. 1985: Diachronic Syntax: The Kartvelian Case. (Syntax and Semantics 18) New York etc: Academic Press.

Haspelmath, M. 1993: More on the typology of inchoative/causative verb alternations. In: B. Comrie & M. Polinsky, eds., Causatives and Transitivity. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins, 87–120.

Heeschen, C. F. E. 1968: Einführung in die Grundprobleme der generativen Phonologie mit besonderer Berücksichtigung der litauischen Phonologie. Bonn: Friedrich-Wilhelms-Universität.

Holisky, D. A. 1981: Aspect and Georgian Medial Verbs. New York: Garland.

Holvoet, A. & V. Čižik 2004: Veikslo priešpriešos tipai. In: A. Holvoet & L. Semėnienė, red., Gramatinių kategorijų tyrimai (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 2). Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 141–162.

Hopper, P. J. & S. A. Thompson 1980: Transitivity in grammar and discourse. Language 56, 251–299.

Lazard, G. 1985: Anti-impersonal verbs, transitivity continuum and the notion of transitivity. In: H. Seiler & G. Brettschneider, eds., Language Invariants and Mental Operations. Tübingen: Narr, 115–123.

Levin, B. & M. Rappaport Hovav 1990: The lexical semantics of verbs of motion: The perspective from unaccusativity. In: I. M. Roca, ed., Thematic Structure: Its Role in Grammar. Berlin, New York: Mouton de Gruyter, 247–269.

24

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

Levin, B. & M. Rappaport Hovav 1995: Unaccusativity. At the Syntax-Lexical Semantics Interface. Cambridge, MA: MIT Press.

Levin, B. & M. Rappaport Hovav 2000: Classifying single argument verbs. In: P. Coopmans, M. Everaert & J. Grimshaw, eds., Lexical Specification and Insertion. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins, 269–304.

Levin, B. & M. Rappaport Hovav 2005: Argument Realization. Cambridge: Cambridge University Press.

Lyberis, A. 1962: Lietuvių-rusų kalbų žodynas. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Merlan, F. 1985: Split intransitivity: Functional oppositions in intransitive inflection. In: J. Nichols & A. Woodbury, eds., Grammar Inside and Outside the Clause. Approaches to Theory from the Field. Cambridge: Cambridge University Press, 324–362.

Mithun, M. 1991: Active/agentive case marking and its motivations. Language 67, 510–546.

Muller, G., L. Gunkel & G. Zifonun, eds., 2004: Explorations in Nominal Inflection. Berlin, New York: Mouton de Gruyter.

Næss, Å. 2007: Prototypical Transitivity. Amsterdam, Philadelphia: Benjamins.

Nedjalkov, V. P. & G. G. Sil’nickij [В. П. Недялков, Г. Г. Сильницкий] 1969: Типология морфологического и лексического каузативов. In: А. А. Холодович, ред., Типология каузативных конструкций. Ленинград: Наука, 20–50.

Padučeva, E. V. [Е. В. Падучева] 2004: Динамические модели в семантике лексики. Москва: Языки славянских культур.

Perlmutter, D. M. 1978: Impersonal passives and the Unaccusative hypothesis. Proceedings of the Berkeley Linguistics Society 4, 157–189.

Plank, F., ed., 1991: Paradigms. The Economy of Inflection. Berlin, New York: Mouton de Gruyter.

25

Piotras Arkadjevas

Ramchand, G. 2008: Verb Meaning and the Lexicon: A First Phase Syntax. Cambridge: Cambridge University Press.

Rothstein, S., ed., 1998: Events and Grammar. Dordrecht: Kluwer.

Schmalstieg, W. 2000: The Historical Morphology of the Baltic Verb. Washington, DC: Institute for the Study of Man. (Journal of Indo-European Studies Monograph No. 37)

Senn, A. 1966: Handbuch der Lithauischen Sprache. Bd. I. Grammatik. Heidelberg: Carl Winter.

Sorace, A. 2000: Gradients in auxiliary selection with intransitive verbs. Language 76, 859–890.

Stang, Chr. S. 1942: Das slavische und baltische Verbum. Skrifter utgitt av Det Norske Videnskaps-Akademi i Oslo. II. Hist.-Filos. Klasse I, 1–280.

Stang, Chr. S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo, Bergen, Tromsö: Universitetsforlaget.

Talmy, L. 2007: Lexical typologies. In: T. Shopen, ed., Language Typology and Syntactic Description 3. Grammatical Categories and the Lexicon. 2nd ed. Cambridge: Cambridge University Press, 66–168.

Temčin, S. [С. Темчин] 1986: Семантика -n- и -sta- глагольных основ в литовском языке. Kalbotyra 37, 87–98.

Tenny, C. & J. Pustejovsky, eds., 2000: Events as Grammatical Objects. Stanford, CA: CSLI Publications.

Testelets, Y. G. 1998: On two parameters of transitivity. In: L. Kulikov & H. Vater, eds., Typology of Verbal Categories. Papers presented to Vladimir Nedjalkov on the occasion of his 70th birthday. Tübingen: Niemeyer, 29–46.

Ulvydas, K. red., 1971: Lietuvių kalbos gramatika 2. Morfologija. Vilnius: Mokslas.

Valeckiene, A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijos leidybos institutas.

26

Pirminių veiksmažodžių klasių semantika

Van Valin, R. D., Jr. 1990: Semantic parameters of split intransitivity. Language 66, 221–260.

Vogt, H. 1971: Grammaire de la langue géorgienne. Oslo: Universitetsforlaget.

Zaenen, A. 1993: Unaccusativity in Dutch: Integrating syntax and lexical semantics. In: J. Pustejovsky, ed., Semantics and the Lexicon. Dordrecht: Kluwer, 129–161.

Vertė Andrius Raskazovas

Petr Arkadiev Institut slavjanovedenija Rossijskoj akademii nauk RU-117334 Moskva, Leninskij prospekt 32-a [email protected]

27