Angelė KAULAKIENĖ

Ústav litevského jazyka

TERMINOLOGIE UČEBNICE FYZIKY KONSTANTINA ŠAKENIA

1. Úvodní poznámky

Učebnice Fyziky K. Šakenise pro gymnázia vyšla v roce 1920. Skládala se ze tří částí, vydaných jako samostatné knihy: I. část Mechanika – Teplo (142 s.); II. část Magnet. Elektřina (77 s.); III. část Světlo. Zvuk. Energie a práce (97 s.). Od roku 1920 do roku 1940 vyšlo 5 vydání této třídílné učebnice fyziky pro gymnázia. Učebnici fyziky začal K. Šakenis psát, když učil ve Voroněži, kam se po vypuknutí první světové války uchýlil značný počet litevských intelektuálů. Při psaní učebnice se K. Šakenis radil o fyzikálních termínech s jazykovědcem J. Jablonskim a matematiky Z. Žemaitisem, P. Mašiotem a M. Šikšnysem, kteří se každý týden scházeli u J. Jablonského, aby termíny projednávali (Šenavičienė 1982: 87). První část učebnice fyziky napsal ve Voroněži a počátkem června 1918, po návratu do Vilniusu a nástupu na místo učitele fyziky na gymnáziu, začal ve spěchu psát druhou část. Jak uvádí sám autor této učebnice, dokončil ji do Vánoc (Šakenis 1997: 199). Třetí část napsal roku 1919 v rodné vsi Veleniškiai (okres Vabalninkas). Krátce po vydání prvního vydání této učebnice připravil K. Šakenis roku 1922 druhé vydání, v jehož předmluvě napsal: „Když jsem psal svou „Fyziku“, chtěl jsem pro školy připravit takovou učebnici, v níž by žáci mohli najít jen ty nejpotřebnější vědomosti. Především nás, stejně jako ostatní národy, samy okolnosti vytvořené válkou přinutily zkrátit učební osnovy vyučovaných školních předmětů. Kromě toho nám značné potíže způsoboval nedostatek potřebných názvů a ustálených vědeckých termínů. Učebnici jsem proto napsal jen proto, abych zaplnil mezeru, která vznikla při zakládání našich škol. Toto druhé vydání vychází již značně doplněn铹 (Šakenis 1997: 252).

¹ Zde i jinde jsou texty citátů a názvů knih a jejich kapitol uváděny v autentické podobě. Pravopis ani interpunkce nebyly upravovány.

66

Fyzika K. Šakenise byla v té době jedinou učebnicí pro žáky vyšších tříd gymnázia. V letech 1916–1919 napsal učebnici fyziky pro gymnázia také I. Končius, když učil v Estonsku, kde žil od podzimu 1915 do roku 1920 poté, co se dívčí gymnázium v Palanze přestěhovalo do města Verro; učebnice však nebyla vytištěna. Její 312stránkový rukopis je uložen v rukopisném oddělení Vilniuské univerzity (Kaulakienė 1994: 18–27). Přednášky z fyziky V. Čepinskise (1923–1926) byly pro žáky vyšších tříd gymnázia málo vhodné. Populární příručka fyziky P. Vileišise, vydaná roku 1899 v Shenandoahu (stát Pensylvánie) a roku 1905 přetištěná ve Vilniusu, a učebnice P. Mašiotase a J. Dragašiuse byly určeny základním školám.

K. Šakenis, který řadu let vyučoval rusky, nepochybně stejně jako I. Končius používal tehdy známou učebnici K. Krajēvičiuse a její ilustrace (Dějiny fyziky 1988: 169). J. A. Martišius však uvádí, že Fyzika K. Šakenise je dostatečně původní dílo. Roku 1925 byla na Litevské univerzitě v Kaunasu hodnocena příznivě. Kromě toho bylo každé vydání (vydané ve Vilniusu, Tilži a Marijampolė) doplněno o nová témata, historické poznatky a litevské příklady (Martišius 1996: 17).

Všech pět vydání učebnice Fyziky K. Šakenise i jejich odborná úroveň byly posouzeny a pojednány samotnými fyziky (Dějiny fyziky 1988: 170–172; Martišius 1994: 4–5). Tento článek analyzuje pouze terminologii prvního vydání.

Učebnice zahrnuje celý středoškolský kurz fyziky. Její obsah tvoří tyto poměrně podrobné kapitoly: Úvod (I. Těleso ve fyzice. II. Vlastnosti těles. III. Míry a váhy); Mechanika (I. Pohyb a síly. II. Skládání a rozklad sil. III. Rovnováha těles. IV. Nejjednodušší stroje. V. Kapaliny. VI. Plyny); Teplo (I. Tepelné jevy. II. Kalorimetrie. III. Páry. IV. Meteorologické jevy); Magnetismus; Elektřina (I. Elektrostatika. II. Elektrický proud. III. Elektromagnetismus. IV. Atmosférická elektřina); Světlo (I. Úvod. II. Zrcadla a čočky (linzy). III. Nauka o spektru. IV. Optické přístroje); Zvuk; Energie a práce. Jak je patrné ze struktury, první část je věnována mechanice. Kromě toho jsou v ní uvedeny doplňující kapitoly z chemie a meteorologie. Druhá část fyziky je věnována zkoumání magnetických a elektrických jevů. Tato

67

je dalyje, beje, išdėstomas, kaip nurodo J. A. Martišius (1996: 17), ir tuo metu gana naujas radioaktyvumo reiškinys. Spausdinama duomenų apie pirmąsias telefono ir telegrafo linijas Lietuvoje. Trečiojoje dalyje išdėstytos šviesos, garso, darbo ir energijos temos.

Z dříve uvedených kapitol či podkapitol je patrné, že některé jejich názvy jsou jednoslovné, např.: oko (III 59), ampérmetry (II 40), veličina (I 9), elektřina (II 12), kovy (I 104), molekuly (I 4), zrak (III 60), spektrum (III 32), spektroskop (III 38), hmotnost (I 6), voltmetry (II 40) atd.

Zdaleka nejvíce názvů kapitol či podkapitol tvoří dvouslovná nebo víceslovná spojení, např.: měrná hmotnost (I 15); vyzařované teplo (I 114); složený pohyb (I 21); hmotnostní míry (I 13); vlastnosti katodových paprsků (II 52); magnetoelektrický stroj (II 73); lom paprsku v hranolu (III 25); měření vzdálenosti očima (III 64); elektrický náboj na povrchu vodičů (II 17); pohyb předmětů, na něž působí síla (I 24); obraz tělesa v rovinném zrcadle (III 12); tlak vzduchu vyjádřený hmotnostními mírami (I 81); vyjádření síly součinem hmotnosti a zrychlení (III 83); změna pružnosti páry při změně teploty (I 131); obrazy těles umístěných před rozptylnými čočkami (III 31) atd. Vyskytují se také kapitoly, jejichž názvy tvoří přímo celé věty, např.: odstředivá síla zmenšuje hmotnost předmětu (I 30); každá práce se vyjadřuje zdvihací prací (III 89); paprsek prochází tělesem ohraničeným dvěma rovnoběžnými rovinami (III 24) apod.

Jazyk většiny kapitol či podkapitol je celkově jasný, jednoduchý a srozumitelný a termíny jsou přesné a správné. Zdá se, že je to nemalá zásluha J. Jablonského. Jak uvádí I. Šenavičienė, J. Jablonskis důsledně požadoval tvořit termíny podle podstaty objektu nebo pojmu bez ohledu na etymologii názvů v jiných jazycích; zároveň nebyl bezvýhradným zastáncem jejich bezohledného politevšťování a podle Z. Žemaitise dělal zázraky. Zdálo se, že při posuzování termínu se tento významný jazykovědec řídil jakýmsi zvláštním citem pro ducha jazyka, který byl dostupný jen jemu, a přesně rozlišoval živá slova od těch cizích litevštině, podobně jako ucho dobrého hudebníka v celém spektru rozezná falešný tón (Šenavičienė 1982: 87).

Při výběru vhodného slova či termínu měly rady J. Jablonského na K. Šakenise nepochybně vliv. Takto je vysvětlen elektroskopas

68

a tepelná vodivost: „Je to obyčejná skleněná láhev (skleněná nádoba), jejíž zátka musí být z nevodivého materiálu, například z kaučuku. Zátkou je do skleněné láhve zasunuta kovová tyčinka a s kuličkou b. Ke konci tyčinky jsou připevněny dvě brčka mm, nebo dva velmi tenké proužky papíru. Přiblížíme-li ke kuličce b skleněnou tyčinku, třenou amalgamovanou kůží, oba lístky se ihned od sebe odchýlí a vytvoří mezi sebou určitý úhel. Neboť elektrický náboj z tyčinky přechází vodičem b a do lístků, a ty, nabité stejným druhem elektřiny, se snaží od sebe vzdálit“ (II 14–15).

„V životě často využíváme nízké tepelné vodivosti plynů. S blížící se zimou osazujeme do oken svých pokojů druhá okenní křídla, aby byl pokoj teplejší. Teplo zadržuje ani ne tak druhá tabule skla jako spíše vrstva vzduchu mezi oběma rámy. Často slýcháme, že v těsných botách nohy promrzají více než v prostorných, protože v prostorných botách je více ohřátého vzduchu, který zadržuje teplo. S blížící se zimou se snažíme mladé stromky ovazovat slámou, protože sláma i vzduch uvnitř ní teplo špatně propouštějí. Totéž lze říci o vlně, peří a podobných materiálech, které uvnitř obsahují vzduch. Jsou-li tyto předměty stlačené, takže v nich zůstane méně vzduchu, zvýší se i jejich tepelná vodivost“ (I 114).

2. Terminologie učebnice

Terminologii učebnice Fizikos K. Šakenise tvoří obecné termíny, termíny z fyziky a dalších věd úzce souvisejících s tehdejší fyzikou, např.: ozvěna (III 74), oko (III 59), uhlí (II 31), osa (II 60), vlna (III 74), práce (III 91), hoření (I 97), vlhkost (I 134), kouřovod (I 92), chůze (III 5), konec (III 11), výkon (III 91), pára (I 136), zvuk (III 71), výboj (II 13), síla (III 85), pás (III 67), úhel (III 72), čtvrtina (III 6–7), dutina, dutinka (III 60), jiskra (II 76), těleso (III 35), oblouk (II 51), pole (II 56), tabulka (II 8), čočka (III 73–74), plamen (III 40), míry (I 9), látka (III 10–11), směsi (I 123), vzduch (I 87), základ (III 38), rameno (I 15), paprsek (III 25), vlákno (III 17), předek (III 81), kolečko (III 75), zrak (III 60), ručička (II 40), rozklad (I 33), rozdíl (I 88), kladka (I 49), vrstva

69

(III 69), paprsek (III 14), proud (II 71), paprsek kola (III 14), sloup (I 61), složení (I 32), závaží (I 13), páka (I 49), stín (II 34), stín (III 5), teplo (I 11), světlo (III 50), mezera (II 52), rána (III 71), obraz (III 14), zvonek (II 60), zrcadlo (III 10), pramen (II 50), hodnota (III 96), chvění (III 69), blesk (II 76), kroužek (II 71) atd. Téměř všechny tvoří základní členy druhových termínů, např.: oko: dlouhé o., krátké o. (III 62); vlna: odražená v. (III 74), zvuková v. (III 74), vzdušná v. (III 81), základní v. (III 74), dlouhé vlny (III 70), kulové vlny (III 70), vodní vlny (III 70); vlhkost: absolutní v. (I 135), absolutní vlhkost vzduchu (I 134), vlhkost vzduchu (I 134), relativní v. (I 135), relativní vlhkost vzduchu (I 134); konec: ostrý k. (III 11), uzavřený k. (I 89), konec zatmění (III 9); síla: atmosférická s. (I 81), výsledná s. (III 87), elektrická s. (II 75), elektrická permitivita (II 41), živá s. (III 85), odstředivá s. (I 29), tahová s. (III 76), rovnoběžné síly (I 38–39), síla magnetu (II 3), síla ocelového magnetu (II 9), permitivita polarizace (II 47), rozkládající s. (I 38), tlaková s. (I 38), síla proudu (II 29), složky sil (I 36), tíhová s. (III 86–87), tažná s. (II 8–9), třecí s. (III 89); úhel: úhel odrazu (III 72), mezní úhel úplného vnitřního odrazu (III 24), úhel lomu (III 25), úhel lomu (III 25), úhel odchylky (II 10); jiskra: elektrická j. (II 26); těleso: diamagnetická tělesa (II 57), elektricky nabité t. (II 19), neprůhledné t. (III 3), nesvítící t. (III 13), zobrazené t. (III 67), paramagnetická tělesa (II 57), leštěná tělesa (III 44), průhledné t. (III 3), kapalná tělesa (I 5), posuvné t. (III 86–87), opotřebované t. (III 64), světlé t. (III 5), svítící t. (III 4), tmavé t. (III 3); čočka: oboustranně dutá č. (III 62), oboustranně vypuklá č. (III 62), oboustranně vypuklá čočka z korunového skla (III 50), rozptylné čočky (III 29), vypukle dutá č. (III 26), vypukle dutá čočka z flintového skla (III 50), plano-konkávní č. (III 26), plano-konvexní č. (III 26), rozptylná č. (III 31); míry: kvartální m. (I 10), metrické m. (I 9), šestinné m. (I 10); látka: neprůhledná l. (III 4), průhledná l. (III 4); vzduch: nezhuštěný v. (I 87), běžný v. (I 89), zředěný v. (I 88), zhuštěný v. (I 87), hustý v. (I 90), kmitající vzduch (III 80); úhel: příčný ú. (III 25); svazek: rozbíhavý s. (III 17), svazek paprsků (III 3); zrak: z.: oběma očima (III 63); počet: počet otáček (II 57), počet kmitů struny (III 76); rozklad: rozklad síly (I 33), rozklad magnetu (II 8); kladka: pohyblivá k. (I 50), obvykle

70

k. (I 50); proud: elektrický p. (II 28), indukovaný p. (II 65), stejnosměrný p. (II 30), polarizační p. (II 47), polarizovaný p. (II 46), prudký p. (II 28); sloup: sloupec rtuti (I 61), sloupec kapaliny (I 67), vodní sloupec (I 79); páka: páka druhého druhu (I 48), páka prvního druhu (I 49); stín: úplný st. (III 5); teplo: skupenské teplo vypařování (I 126), skupenské teplo tuhnutí (I 122), vyzařované teplo (I 114); světlo: fosforeskující sv. (III 50), barevné sv. (III 50); obraz: převrácený o. (III 57), převrácený obraz tělesa (III 56), odražený o. (III 50), obraz tělesa (III 5), zvětšený o. (III 56), přímý obraz tělesa (III 50), zdánlivý o. (III 12), skutečný o. (III 57); zrcadlo: vypuklé z. (III 19), rovinné z. (III 11), kulové z. (III 13); pramen: elektrický p. (II 50), zdroj energie (III 94), proudový zdroj (II 51), světelný zdroj (III 6) atd.

Taková slova, která tvoří základní členy, pocházejí jak z nářečí, tak ze starých pramenů – ze slovníků K. Sirvyda, J. Brodovského, F. V. Haka, P. Ruigia, F. Kuršaitise, M. Miežinise, A. Jušky aj., i z pozdějších pramenů, v nichž byla zaznamenána slova lidového jazyka (např.: zúčtování (III 9), otáčka (II 66), konec osy (II 10), bouře (II 11), částice (I 113), plyny (I 77), zrychlení (I 20), hřmění (II 76), zahřátí (III 43), napětí (II 22), závit (II 68), stupeň (I 12), kladka (I 51), měření (III 64), odchylka (II 10), dělostřelecký kus (III 59), povrch (II 17), destička (II 31), přístroj (I 85), přizpůsobení (III 61), stříkání (I 91), polovina jha (II 10), poloviční páka (I 40), zrak (I 49), klid (I 18), ukazatel (I 84), rys (III 42), koule (III 90), vlastnosti (II 52), šíření (III 69), chuť (I 99), barva (III 35), statický (III 14), skleněný (II 25), píst (I 86), složení (I 33), otáčeč (II 59), olovnice (I 6), váha (I 38), šestinný, -á (I 10–11), kyvadlo (I 56), tah (II 3), trojúhelník (III 24), hučení (III 75), trubičky (II 51–52), dalekohled (III 56), lucerna (III 52), krb (III 17) a podobně).

Na druhou stranu značná část terminologie K. Šakenia sestává z novotvarů, které již vytvořili a užívali jiní autoři, např.: brýle (III 62), kryt (I 136), zákon (II 33), čistý uhlík (I 101), jev (I 3), vztah (II 49), objem (I 17) aj. (viz Lietuvių kalbos žodynas 1–20, 1941–2002), nebo je navrhl J. Jablonskis, např.: kyslík (I 97), číslo (II 57), jednotka (III 95) (Žemaitis 1966: 196, 199).

Některá slova užívaná v učebnici nejsou vůbec zahrnuta do akademického Lietuvių kalbos žodynas, např.: výslednice (I 34), úhlopříčný (I 35), tažnost (III 44), ne vodič (II 12), závěr (II 58–

71

59), polostín (III 5), polovodič (II 13), půltřetinový (I 101), rozptylovost (III 44), pravoúhlý (II 34), závorky (II 10), lucernička (II 32).

V učebnici Fizikos je také mnoho přejatých termínů (převážně latinského a řeckého původu), které se dodnes ve fyzikální terminologii užívají, např.: aberace (III 50), aerostat (I 85), amplituda (III 69), analýza (III 41), anoda (II 48), aparát (II 60), centrum (I 40), dyna (III 84), ekvivalent (II 45), elektřina (II 12), elektrolyt (II 44), elektromagnet (II 56), element (II 31), energie (III 91), erg (III 91), fyzika (I 3), fonograf (III 81), gram (I 13), gramofon (III 82), nástroj (III 80), kalorie (II 49), katoda (II 48), kinematograf (III 67), koeficient (III 90–91), magnet (II 11), magnetizace (II 6), magnetičnost (II 9), magnetování (II 9), hmotnost (III 84), megaerg (III 91), kov (II 46), mikroskop (III 53), molekula (II 9), monochord (III 77), motor (II 75), objektiv (III 54), pól (II 6), potenciál (II 30), prizma (III 65), reakce (I 96), sifon (I 92), stupnice (I 12), solenoid (II 63), spektrum (II 6), spektroskop (III 38), telefon (II 68), telegraf (II 58), teleskop (III 56), teplota (I 110), tón (III 75) atd. Některé z nich mají poněkud odlišnou, dnes neobvyklou fonetickou nebo morfologickou podobu, např.: akumulátor (II 48), aluminiyj (II 51), harmonie (III 75) a harmonické tóny (III 80), cesium (III 37), válec (I 136), ekvátor (II 10), elektrolýza (II 46), elektromagnetismus (II 56), vzorec (II 40), helium (III 42), hypotéza (II 64), linie (II 76), lithium (III 37), mechanika (III 84), poloměr (II 55), rubidium (III 37), sekunda (I 19) atd. Méně je přejímek z francouzštiny, němčiny a dalších jazyků, např.: letadlo (I 85), amalgám (II 12), baterie (II 40), disonance (III 75), izolace (II 13), ladička (III 70), kondenzátor (II 24), stroj (III 89), polarizace (II 47), rezonance (III 74), zabarvení tónu (III 80).

V učebnici Fizikos lze nalézt jen několik přímých výpůjček z ruštiny či němčiny, např.: kuparvosas: vario kuparvosas (II 44), šeštarnė (I 52), špulė (II 66), špulėlė (II 56), torielius (I 70).

K. Šakenis si uvědomoval potřebu rozlišovat rodové a druhové termíny a snažil se vytvářet více druhových termínů. Takové rodové a druhové termíny mohou tvořit i určité soustavy, např.: osa: optická osa oka, hlavní osa, hlavní osa čočky, hlavní osa zrcadla, vedlejší osa,

72

vedlejší osa čočky, vedlejší osa zrcadla; práce: práce síly, zdvihací práce, práce strojů, záporná práce, kladná práce; paprsky: anodové paprsky, dolní paprsky, dolní paprsky pozorovaného tělesa, odražené paprsky, bezbarvé paprsky, chemické paprsky, lomené paprsky, vystupující paprsky, katodové paprsky, rovnoběžné paprsky, lámající se paprsky, rozbíhavé paprsky, dopadající paprsky, rentgenové paprsky, zahřívací paprsky, světelné paprsky, tmavé neviditelné paprsky, paprsky uranu a thoria, horní paprsky, paprsky Voltaického oblouku, paprsky pozorovaného tělesa; odpor: odpor článku, vnější odpor, odpor pole, odpor proudu, vnitřní odpor. atd. Velmi často se však druhové složky složených termínů, jimiž jsou přídavná jména nebo příčestí, označují nejednotně: jednou tvarem určitém, jindy neurčitým. Takové různorodé druhové složky složených termínů lze považovat za varianty, např.: vlna: odražená vl. (III 73) a odražená vl. (III 74); síla: nepřetržitá s. (I 24) a nepřetržitá s. (III 83); prudká s. (I 25) a prudká s. (I 25); těleso: kapalné t. (I 4–5), ale pevné t. a pevné t. (I 4), kmitající t. (III 10) a kmitající t. (III 16); paprsky: bezbarvé bílé p. (III 50) a bezbarvé bílé p. (III 41), žluté p. (III 41) a žluté p. (III 41), dopadající paprsek (III 24) a dopadající paprsek (III 11), barevné p. (III 65) a barevné p. (III 41), světlé p. (III 16) a světlé p. (III 45), teplé p. (III 44) a teplé p. (III 47); stín: úplný st. (III 5) a úplný st. (III 4). V učebnici Fyzika lze nalézt i jiné typy variantních druhových složek, např.: energie: chemická e. (III 93) a chemická e. (III 93), tepelná e. (III 94) a tepelná e. (III 96); úhel: dopadový ú. (III 21), dopadový ú. (III 14), úhel dopadu (III 72) a dopadový (úhel dopadu) ú. (III 10), zrakový nebo viditelný ú. (III 63); ukazatel: absolutní index lomu (III 22) a absolutní index lomu (III 22); paprsky: sbíhavé p. a sbíhavé p. (III 3); zahušťovací čočka: plochá čočka (II 26), plochá čočka (II 24) a plochová čočka (II 24); zrcadlo: konkávní z. (III 52), konkávní z. (III 59) a konkávní z. (III 13). Variabilita je tedy pro terminologii učebnice Fyzika charakteristická.

Dalším jejím rysem je synonymie. Lze rozlišit tyto způsoby uvádění synonym. Za prvé, kdy se jedno ze synonym uvádí v závorkách nebo se spojuje spojkou nebo, např.:

obrácený, negativní či záporný obraz (III 49), avšak obrácený obraz (takzvaný negativ) (III 49); dusík nebo hasicí plyn (I 100) a dusík (hasicí plyn) (I 77); elektrická síla nebo potenciál (II 22), avšak elektrická síla (potenciál) (II 21); galvanometr nebo

73

měřič proudu (II 34), avšak galvanometry (měřiče proudu) (II 34); úhel sklonu nebo deklinace magnetu (II 10), avšak úhel sklonu (deklinace) (II 10); jednoduchý mikroskop neboli zvětšovací sklo (III 52), avšak jednoduchý mikroskop (zvětšovací sklo) (III 52); dalekohledy neboli triedry (III 56–57), avšak dalekohled (triedr) (III 56); zdánlivý neboli imaginární obraz (III 12), avšak zdánlivý (imaginární) obraz (III 30); čočky (lupy) (III 26), avšak čočky (čočky) neboli lupy (III 26). Za druhé, když jeden ze synonym, uvedený v závorkách nebo spojený spojkou nebo, není na jiném místě učebnice již zdůrazňován, např.: indukční neboli sekundární proud (II 65), avšak indukční proud (II 66); množství látky neboli hmotnost (III 84), avšak hmotnost (III 84); kladný neboli pozitivní (skutečný) obraz (III 49), avšak pozitivní obraz tělesa (III 49); oboustranně vypuklá (konvexní) čočka (III 26), avšak oboustranně vypuklá čočka (III 45); závit (vinutí) (II 73), avšak závit (II 66); absorpce (pohlcovatelnost) (III 44), avšak absorpce (III 44); čtverec (kvadrát) (III 6), avšak čtverec (III 6–7); odpor pole (vnější odpor) (II 37), avšak vnější odpor (II 37); zdroj (pramen) (II 49), avšak zdroj elektřiny (II 50); úplný (plný) vnitřní odraz (III 23), avšak úplný vnitřní odraz (III 24). Z uvedených případů prezentace synonymie vyplývá ještě jedna vlastnost – neekvivalence litevského a mezinárodního termínu, např.: proužky (linie) (II 52), avšak linie (proužky) (III 41) a vinutá linie (drážka) (III 81); poloměr (radius) (I 29) a paprsek (radius) (III 6).

Otázky synonymie a variantnosti související s rozkolísaností nominace termínů ukazují, že tehdejší fyzikální terminologie se stále utvářela a vyznačovala se všemi rysy fáze tvorby terminologie (Kaulakienė 1997: 56–62). Ačkoli většinu uvedených termínů, zejména těch, které se skládají z předponových a příponových odvozenin, lze rozdělit do určitých slovotvorných kategorií: názvy dějů, vlastností, výsledků dějů, činitelů a nositelů slovesných vlastností, nositelů jmenných vlastností, nástrojů, strojů, přístrojů či různých prostředků (nejčastěji jde o adjektivní názvy).

V učebnici Fizikos K. Šakenise lze nalézt názvy dějů, vlastností, jevů a nástrojů, např.: účtování, zrychlování, podélné prodloužení, pohyb, tuhnutí, změna, pád, zmenšování, odchylka, vzdalování, přizpůsobování, zkapalňování, počít

74

ání (I 36), zobrazování (III 47); poréznost (I 8), vodivost (I 114), užitečnost (III 62), nevodivost (I 6), stálost (III 95), odlišnost (II 4), rozptylovost (III 96), pružnost (I 131), tíha (I 6), smáčivost (I 63), viskozita (I 83), vzdálenost (III 63), stejnost (II 23); kluzák (III 69), klikový mechanismus (I 138), posuvník (I 86), šroubovák (I 51), pohon (I 136). Jeden další termín označující kategorii děje kolísá, např.: běh a proudění: příčina běhu či posouvání elektrického proudu (II 29) a náš vodič klade běhu elektrického proudu jen malý odpor (II 29); lom a lámání: lom paprsků v oboustranně vypuklé čočce (III 26) a na barvě paprsku (barvě) závisí také jeho lom (III 33). V učebnici se však obecně usiluje o rozlišování odvozenin s příponami -imas/-ymas, -umas a s koncovkami -a, -as, -is; posledně uvedené vyjadřují velikost či rozměr, např.: výška: Výška obou ramen trubice není větší než 30 centimetrů (I 88); velikost: Abychom pochopili, co může síla učinit s určitou věcí, musíme znát velikost síly (I 32); rychlost: Rychlostí obvykle označujeme dráhu měřenou v centimetrech, kterou těleso urazí za sekundu (I 19); tlak: Nyní je jasné, že sílu lze měřit tlakem neboli jednotkami tíhy (I 23); hmotnost a objem: Chceme-li tedy zjistit objem tělesa, musíme jeho hmotnost vyjádřenou v gramech vydělit relativní hmotností atd. Tento přístup, který je dnes zřejmý nejen v terminologii fyziky, ale i dalších vědních oborů, zastával také K. Šakenisův současník I. Končius (Kaulakienė 1993: 32–43). V učebnici K. Šakenise se však stále často směšují kategorie názvů činitelů a názvů zařízení či prostředků, např.: galvanometr neboli měřič proudu (II 34); hledač neboli vyhledávač (III 56); jednoduchý mikroskop neboli zvětšovací sklo (III 52); působící a hnací síla: Síla, která těleso tlačí, se nazývá hnací silou a součin Fh označuje práci hnací síly; síla q bude tedy odporovou silou, takže qh je práce odporové síly (III 88). Možná to souviselo i s tím, že tyto kategorie názvů nerozlišovali ani P. Vileišis, ani I. Končius.

Na druhé straně zřejmě věnoval sjednocování termínů jen malou pozornost, neboť se držel zásady uvedené v předmluvě druhého vydání, že v učebnici „by žáci mohli najít pouze ty nejpotřebnější poznatky“ (Šakenis 1997: 252). Kromě toho je třeba mít na paměti, že tehdejší fyzikální terminologie se stále teprve utvářela.

75

3. Závěry

1. Terminologie učebnice Fizikos Konstantina Šakenise, stejně jako písemná tvorba jeho předchůdců a současníků (P. Vileišise, I. Končiuse), spočívala na pevném základě – litevské slovní zásobě. Většina slov v učebnici byla převzata z živého jazyka.

2. V učebnici Fizikos jsou zřejmá kritéria normování termínů: a) u přejatých slov se hledaly litevské ekvivalenty (vzniká odůvodněná synonymie termínů); b) k označení druhových pojmů se nejčastěji užívají adjektivní či participiální tvary se jmenným zakončením (objevuje se hierarchizace termínů); c) podle významu se rozlišují odvozeniny s příponami -imas/-ymas, -umas a s koncovkami -a, -as, -is; poslední se užívají k vyjádření velikostí a rozměrů.

3. Z variantnosti a synonymie termínů lze usuzovat, že fyzikální terminologie se tehdy stále utvářela a vyznačovala se všemi rysy fáze tvorby terminologie.

LITERATŪRA

Fizikos istorija 1988: Fizikos istorija Lietuvoje. I (1579–1940). Autorių kolektyvas: P. Brazdžiūnas, H. Horodničius, H. Jonaitis, A. Puodžiukynas, I. Šenavičienė; Vilnius.

Kaulakienė A. 1993: Lietuvių fizikos terminografijos pradmenys. – Lituanistica 1(13).

Kaulakienė A. 1994: Rankraštinio Igno Končiaus fizikos vadovėlio kalba. – Lituanistica 3(19).

Kaulakienė A. 1997: Pirmųjų fizikos vadovėlių mechanikos terminai. – Terminologija 4.

Martišius J. A. 1994: Apie Konstantino Šakenio rašytinį palikimą. – Mokslo Lietuva 20(94).

Martišius J. A. 1996: Konstantinas Šakenis – pirmųjų lietuviškų fizikos vadovėlių autorius. – Fizikų žinios 11.

Šakenis K. 1997: Iki „Vaizdų ir minčių nelaisvėje“, Vilnius.

Šenavičienė I. 1982: Fizikos raida Lietuvoje (1920–1940), Vilnius.

Žemaitis Z. 1966: Lietuviškos matematinės terminologijos istorijai. – Lietuvių kalbotyros klausimai 8.

76

TERMINOLOGY OF KONSTANTINAS ŠAKENIS’

TEXTBOOK FIZIKA (PHYSICS)

Summary

Konstantinas Šakenis’ textbook Fizika (Physics) for gymnasia was published in 1920. It consisted of three parts, which were published separately: Part I. Mechanics. Heat; Part II. Magnets. Electricity; Part III. Light. Sound. Energy and Work. During the period from 1920 until 1940 five editions of this text-book in three parts were published.

The paper analyses terminology of the first edition of three parts of Šakenis’ Fizika in 1920. The analysis of the terms of this text-book can be summarised by the following conclusions.

First of all, the terminology of Šakenis’ Fizika, similarly to the writings of his contemporaries (Petras Vileišis, Ignas Končius), was based on the Lithuanian vocabulary. Secondly, an abundance of variants and synonyms of terms shows that at that time the terminology of physics was still in the process of formation and had all features of the period of terminology creation. Thirdly, the criteria of terminological normalisation of Konstantinas Šakenis are obvious – motivated synonymy, matters of subordination of generic and specific terms, category groups of terms.

Angelė KAULAKIENĖ

Gauta 2002-09-25

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5, LT-2055 Vilnius

E. paštas [email protected]

77