DAIVA ALIŪKAITĖ

Kaunská humanitní fakulta Vilniuské univerzity

ERIKA MERKYTĖ

Kaunská humanitní fakulta Vilniuské univerzity

SOCIOLINGVISTICKÝ VÝZKUM SPRÁVNOSTI DIALEKTÁLNÍCH KÓDŮ

ÚVODNÍ POZNÁMKY

Pojem jazykové správnosti se v první řadě spojuje se spisovným jazykem. V lingvistice je takový postoj dán jedním z relevantních znaků spisovného jazyka – kodifikací (více o relevantních a nerelevantních znacích spisovného jazyka viz Pupkis 2005: 16–19). Je třeba poznamenat, že v teorii litevského spisovného jazyka není kritérium správnosti dosud zcela vyjasněno – někteří badatelé chápou toto kritérium jako soulad se zákonitostmi jazyka či kodifikovanými pravidly (srov. Girdenis, Pupkis 2000 [1978]: 109; Kniūkšta 2001 [1979]: 65); jiní formulují definici správnosti tím, že upřesňují její samostatnost, například Jonas Šukys rozlišuje dvě základní složky kritéria správnosti – čistotu a systematičnost (viz Šukys 2003: 19). Pro otázku, kterou si tento článek klade, nejsou taková teoretická upřesnění příliš důležitá, neboť z definic správnosti je tak či onak zřejmé, že tento pojem je relevantní pouze při hovoru o kodifikovaném kódu¹, protože pouze kodifikace zahrnuje možnost chyby.

Dialekty jsou spontánní systémy. Dokládají neúprosný vývoj jazyka, odhalují zvláštnosti užívání a podobně.² Navzdory tomu, že do dialektu může proniknout

¹ Jak uvádí Ronald Wardhaugh, kód je na rozdíl od dialektu, stylu, standardního jazyka (=spisovného jazyka), pidžinu či kreolského jazyka emocionálně neutrálním termínem (viz Wardhaugh 2006: 88). Právě proto se termín kód často volí i v tomto článku. V zájmu návaznosti textu či z stylistických důvodů se pojmy kód a dialekt (dialektní mluva)versus kód užívají střídavě.

² Je třeba říci, že do jisté míry by bylo možné takto posuzovat i spisovný jazyk, avšak při hovoru o spisovném jazyce nesmí být opomíjen vztah mezi vědomým působením na jazyk a spontánním vývojem jazyka (viz názorný obrázek Rity Miliūnaitė zobrazující spisovný jazyk

D. ALIŪKAITĖ, E. MERKYTĖ. Sociolingvistinis tarminių kodų taisyklingumo tyrimas

259

prvky systémů cizích jazyků, tyto prvky však nečiní nářečí nesprávným³. Lze tedy na základě uvedených definic vysvětlujících správnost tvrdit, že takové hodnocení – kritérium správnosti – se na nářečí v zásadě nevztahuje. Jak však dokládají zkušenosti badatelů z jiných zemí, zde se má na mysli především výzkum perceptivní dialektologie⁴ – hodnocení nářečních kódů podle kritéria (ne)správnosti je běžné⁵.

Téměř v každém výzkumu, který se řídí zásadami perceptivní dialektologie, jsou mezi úkoly hodnocení řeči předkládanými respondentům – členům jazykových společenství – zahrnuty také otázky týkající se správnosti jejich kódů. Taková metoda – hodnotit a řadit kódy⁶ – je opodstatněná. Nejedna z takzvaných jazykových mýtů odhaluje sklon lidí rozdělovat varianty řeči do hierarchických úrovní podle různých znaků. V knize Jazykové mýty (Bauer, Trudgill 1998) se lingvisté vědeckými argumenty snaží vyvrátit mylná přesvědčení v jednotlivých jazykových společenstvích, nebo dokonce univerzální přesvědčení rozšířená mezi mluvčími různých jazyků, týkající se jazykových variant či vlastností jazyků a jejich hodnoty⁷. Nepochybné však je, že vědecký diskurz, který vzniká jako reakce na to, čemu můžeme říkat lingvistika jazykového citu, působí pouze v určitých společenských vrstvách (samozřejmě především mezi filology), zatímco postoje běžných uživatelů jazyka vznikají, šíří se a mění, aniž by se řídily gramatickými zákonitostmi či jazykovou realitou.

funkcionavimo visuomenėje schemą – Miliūnaitė 2009: 17); vadinasi, negalima neįvertinti to, kad kai kuriais atvejais kalbos patirtis yra šiek tiek dirbtinai sukuriama, o apie tarmes to pasakyti negalima.

³ Jak uvádí R. Miliūnaitė, „o chybách má smysl hovořit pouze v užívání spisovného jazyka, nikoli nářečí (dialektů) či sociolektů, i když se i v nich mohou vyskytovat jevy, které jsou pro ně netypické“ (Miliūnaitė 2008: 155).

⁴ O zásadách perceptivní dialektologie (angl. perceptual dialectology) viz Preston 1988: 373–395; 1989; 1999: xxiii–xl; dále Aliūkaitė 2006a: 88–89; 2006b: 567–583; 2007: 52–61.

⁵ Tirti: amerikietiškasis anglų kalbos variantas (Preston 1989: 51–70); Vokietijos dialektai (Dailey-O’Cain 1999: 229–231); Prancūzijos dialektai (Kuiper 1999: 243–262); Turkijos dialektai (Demirci, Kleiner 1999: 263–282); prancūzų kalbos variantai Kvebeke (Kanadoje) (Evans 2002: 83–86); anglų kalbos variantai Kanadoje (McKinnie, Dailey-O’Cain 2002: 282–284) ir kt.

⁶ Ne nutně podle kritéria správnosti.

⁷ V knize Jazykové mýty Ray Harlow vyvrací mýtus, že některé jazyky nejsou dost dobré; Edward Carney – že výslovnost angličtiny je katastrofální; Lars Gunnar Andersson – že některé jazyky jsou složitější než jiné; Howard Giles a Nancy Niedzielski – že italština je krásná, zatímco němčina je ošklivá atd. (viz Bauer, Trudgill 1998: 9–14; 32–40; 50–57; 85–93).

260

KALBOS KULTŪRA | 82

Lze tvrdit, že postoje členů jazykového společenství ovlivňují různé stereotypy a že určitý vliv na ně mohou mít také školní znalosti (více či méně objektivní). Lze se domnívat, že utváření odlišných pohledů na různé kódy ovlivňuje i faktor jazykové jistoty (či nejistoty), který nepochybně souvisí se sociálním bezpečím a sebeúctou členů společenství. Někdy se, jak dokládají zkušenosti badatelů, může z výzkumu postojů ukázat, že je ve společenství rozšířen také komplex méněcennosti nářečí⁸, který lze spojovat jak s jazykovými preferencemi, tak s jazykovými postoji. Za zmínku stojí výzkum jazykových postojů v Joniškėli, který provedla Meilutė Ramonienė. Zjištění badatelky opravňují k domněnce, že komplex méněcennosti nářečí existuje i mezi mluvčími jiných nářečí. Při představování výsledků výzkumu badatelka uvádí, že respondenti v Joniškėli hodnotí nářečí také jako nesprávnou jazykovou variantu („ve škole se musí mluvit správně, ne nářečím“; „naše nářečí je obzvlášť nesprávné“ (více viz Ramonienė 2006: 144)). Je nepochybné, že například jazyková identita ovlivňuje nejen jazykové chování, ale také postoje (srov. Aliūkaitė 2005: 101–108). Z toho vyplývá, že otázku správnosti nářečního kódu je přinejmenším třeba položit. Zda lze hodnotu správnosti měřit, to už je jiný problém.

Předmětem tohoto článku je správnost nářečních kódů. Je důležité zdůraznit, že na základě údajů z percepčního výzkumu se správnost nářečních kódů snažíme vymezit nikoli z pohledu badatele, ale uživatele jazyka, tj. vnímatele (hodnotitele). Aby bylo možné vědecky podložit pojem správnosti nářečních kódů, je třeba vyčlenit aspekty určování správnosti. Ačkoli, jak uvádějí A. Girdenis a A. Pupkis, „norma každého jednotlivě posuzovaného nářečí bývá zpravidla ještě přísnější než norma spisovného jazyka“ (Girdenis, Pupkis 2000 [1978]: 98), relevantní rys nářečních kódů – jejich nekodifikovanost – činí takové úvahy nesmyslnými. Lze pouze uvažovat o tom, že určité opodstatnění by mohlo mít hodnocení rozšíření rozlišovacích nářečních rysů v konkrétním nářečním projevu, nešlo by však o požadavky na správnost nářečního vyjadřování. Je tedy třeba uznat, že vědecké hodnocení jazykových faktů a postoje běžných členů jazykového společenství jsou dvě různé věci.

⁸ Dėl Takesi Sibatos dialekto nevisavertiškumo koncepcijos daugiau žr. Inoue (1999: 148).

D. ALIŪKAITĖ, E. MERKYTĖ. Sociolingvistinis tarminių kodų taisyklingumo tyrimas

261

VÝZKUM POSTOJŮ: (NE)SPRÁVNOST DIALEKTÁLNÍ ŘEČI

Souhrnné poznatky o pojmu správnosti se formulují na základě výzkumu vnímání a hodnocení dialektální řeči, který byl proveden v říjnu a prosinci 2008 v Kaunaském a Šakiském okrese. Výzkum – korpus textových stimulů a dotazník – byl připraven v souladu s teoretickými požadavky perceptivní dialektologie.

Je třeba říci, že výzkumy perceptivní dialektologie bývají nejčastěji založeny na analýze postojů jako reakcí na určitý jazykový stimul (srov. Šen, Baykal 2004). Nepochybné je, že vztah uživatele (hodnotitele) ke konkrétní variantě se nejlépe projeví při poslechu příkladu dané varianty. S cílem zjistit postoje členů jazykového společenství ke správnosti dialektálních kódů byl vytvořen korpus šesti textových stimulů. Pro tento korpus bylo z LKTCH (2004) a druhé části LT (2005) vybráno pět úryvků textů v délce přibližně jedné a půl minuty: text A⁹ – z bodu Tirkšliai v telšské severní žemaitštině (LKTCH 2004: 251); text B – z bodu Varėna v jižní aukštaitštině (LKTCH 2004: 91–92); text D – z vilnišské východní aukštaitštiny (LT 2005); text E – z bodu Karklėnai v kretingské severní žemaitštině (LKTCH 2004: 266–267); text F – z bodu Verksnionys v anykštėnské východní aukštaitštině (LKTCH 2004: 147).

Při sestavování korpusu textových stimulů byly zohledněny nejen požadavky perceptivní dialektologie. Částečně podle principu takzvaného maskovacího testu¹⁰ vytvořeného Wallacem Lambertem a jeho kolegy (viz Swann 2003: 149) byl mezi dialektální texty vložen také text ve spisovném jazyce (C). Vzhledem k tomu, že textový stimul C ve spisovném jazyce byl převzat z publikace Lietuvių kalbos bendrinė tartis, kterou připravili Antanas Pakeris a Aldonas Pupkis (2004: 65) a která je určena k výuce správné výslovnosti, byli zkoumaní do jisté míry uváděni v omyl – měli hodnotit jako dialektální text, který dialektální nebyl; zároveň však měli k dispozici měřítko správnosti (které mohli, ale také nemuseli využít!). Je však třeba mít na paměti, že se liší i vyprávění ve všech textech,

⁹ Texty vybrané pro výzkum byly zakódovány. Výzkumníci postupují různě: v některých případech jsou textové stimuly kódovány, v jiných zkoumaní vědí, z jakých regionů texty poslouchají. Otevřenost či utajení výzkumu souvisí s konkrétními cíli výzkumníků: například uvedení místa v zadání může vést k sociálním stereotypům – při hodnocení textových stimulů z určitého místa budou hodnotitelé tak či onak zaujatí. Lze tvrdit, že znalost místa ovlivňuje nejen hodnocení poslouchaného textu, ale i hodnocení představitelů daného regionu. Regionální anonymita textových stimulů podle všeho zajišťuje možnost zaznamenat dialektální kompetenci zkoumaných.

¹⁰ Angl. technika matched-guise.

262

KALBOS KULTŪRA | 82

a informátoři¹¹; myšlenka maskovacího testu W. Lamberta byla pro metodologické řešení výzkumu mluveného projevu pouze oporou.

Po vyslechnutí textových stimulů měli zkoumaní hodnotit jejich odlišnost od spisovného jazyka, (ne)správnost a (ne)přitažlivost¹² a několika slovy svůj výběr popsat. Tento článek pojednává o správnosti dialektální řeči, ostatní údaje se proto do analýzy začleňují pouze jako argumenty nebo jako pozadí pro poznatky¹³.

Při provádění výzkumu percepce je důležité zvolit vhodný způsob zadávání úloh v dotazníku. Zkoumaným byla nabídnuta typická sedmibodová škála hodnocení sémantického diferenciálu¹⁴. Svůj názor měli vyjádřit označením čísla od 7 (neliší se od spisovného jazyka; zcela správný; velmi krásný jazyk) do 1 (nemá se spisovným jazykem nic společného; zcela nesprávný; velmi ošklivý jazyk) (viz obr. 1).

OBR. 1. Škála hodnocení sémantického diferenciálu

¹¹ To neodpovídá požadavkům maskovacího testu.

¹² Jde o typická kritéria používaná ve výzkumech perceptivní dialektologie (viz Preston 1999: xxxiv–xxxv).

¹³ Kromě toho měli zkoumaní zaznamenat a vyznačit na mapě Litvy (v zadání byla mapa s vyznačenými hranicemi a centry samosprávných obcí) místa, odkud podle jejich názoru pocházejí mluvčí. Na konci dotazníku byli respondenti požádáni, aby vlastními slovy popsali člověka mluvícího dialektem; údajům z úloh zaměřených na mentální mapu a konceptualizaci dialektální řeči však bude věnován jiný článek.

¹⁴ Ve výzkumech lze používat i jiné škály, například pětibodové, šestibodové či devítibodové (viz Al-Hindawe 1996: [1–9]).

¹⁵ Více o používání škály sémantického diferenciálu viz výzkumy lingvistů (Wray, Trott, Bloomer, Reay, Butler 2005: 174–176).

D. ALIŪKAITĖ, E. MERKYTĖ. Sociolingvistinis tarminių kodų taisyklingumo tyrimas

263

Hodnocení ukazují reakci respondentů na slyšený text. Taková hodnoticí škála nedává zkoumaným osobám prostor k žádným domněnkám, například že výzkumník očekává co nejvyšší hodnocení. Je třeba dodat, že technika sémantického diferenciálu, kterou v roce 1957 navrhl Charles E. Osgood (Al-Hindawe 1996: [1–9]), patří k častějším metodám výzkumu jazykových postojů, představitelé perceptivní dialektologie však tento princip často kombinují s otevřenými otázkami – i v tomto výzkumu byli zkoumaní požádáni, aby vysvětlili hodnocení, která zvolili.

Pro úkol s textovými stimuly bylo třeba vytvořit výzkumný vzorek tak, aby bylo možné posoudit, zda jazykové prostředí respondentů ovlivňuje hodnocení nářečního diskurzu, tj. textových stimulů. Byly vytvořeny dvě přibližně stejně velké výzkumné kvóty:

1) do první patří zkoumaní ze skupiny KauMi¹⁶ (celkem 46); jde o obyvatele velkoměsta, jejichž jazykové prostředí je (pravděpodobně) nejbližší spisovnému jazyku.

2) do druhé patří zkoumaní ze skupiny LukGr (celkem 40); jde o obyvatele venkova, jejichž jazykové prostředí má (pravděpodobně) výraznější rysy kaunaského nářečí západních aukštaitů.

Zjišťovaly se postoje mladých lidí ve věku 14–18 let (tj. žáků 9.–12. tříd). Zkoumaní jsou představiteli jedné věkové skupiny. Jde o budoucí generaci – její postoje k správnosti nářečního kódu (a obecně všechny postoje, které se ve výzkumu projevily) lze hodnotit jako ukazatele jazykového a kulturního uvědomění jedné generace.

Při vytváření výzkumných kvót se zohledňovalo ještě jedno kritérium. Lze předpokládat, že pohlaví může mít vliv také na postoje respondentů k nářečnímu mluvení. Jak se uvádí v pracích z oblasti perceptivní dialektologie, pohlaví ovlivňuje nejen mluvení, ale také postoje k jiným variantám (viz Demirci 2002: 41–50). Proto se usilovalo o podobné zastoupení respondentek a respondentů: KauMi – 41,3% respondentek a 58,7% respondentů; LukGr – 50% respondentek a 50% respondentů.

Souhrnně lze říci, že výzkumné skupiny byly vytvořeny na základě tří předpokladů – postoje a kompetenci v dialektu mohou ovlivňovat zkoumaných

¹⁶ V článku se používají zkratky označující výzkumné skupiny: KauMi – žáci kaunaské střední školy Milikonių (pomohly učitelky A. Babajan a R. Sventkauskienė), LukGr – žáci lukšské střední školy Vinco Grybo (pomohla učitelka A. Urbaitienė).

264

KALBOS KULTŪRA | 82

jazykové prostředí, věk zkoumaných osob a jejich pohlaví¹⁷. Je třeba dodat, že rozlišovací hodnota věku by se nejlépe projevila pouze ve srovnávacích výzkumech, tj. při dostupnosti údajů z několika generací; v tomto případě lze tedy formulovat pouze postřehy o tendencích dané generace. Obecně je vzhledem k malému vzorku zkoumaných osob třeba zdůraznit, že výsledky výzkumu je nutné chápat jako východiska pro další výzkum¹⁸.

Před analýzou údajů z daného výzkumu je třeba poznamenat, že v pracích vědců, kteří empiricky či alespoň teoreticky zkoumali hodnocení správnosti, se projevuje tendence spojovat toto hodnocení s dalšími hodnoceními nářečního kódu. Správnost varianty se především spojuje s její sociokulturní konotací (srov. Dailey–O’Cain 1999: 227–242; Benson 2003: 307–330). Výzkumníci zdůrazňují, že při hodnocení správnosti kódu působí také takzvaný faktor jazykového domova¹⁹, tj. existuje tendence považovat vlastní regionální či vlastní kód za správnější (srov. Diercks 2002: 51–70)²⁰. Jazykový výzkum navíc ukazuje, že příznivěji jsou hodnoceny varianty bližší spisovnému jazyku (Aliūkaitė 2007: 152).

Hodnocení správnosti textů-stimulů v provedeném výzkumu bylo vypočteno sečtením hodnocení textů zkoumaných osob a vydělením výsledného součtu počtem hodnotitelů. Aby byly získané údaje přesně prezentovány, byla vypočtena celková hodnocení správnosti textů-stimulů skupin KauMi a LukGr. Pro zjištění vlivu pohlaví na hodnocení správnosti nářečního kódu byla samostatně vypočtena hodnocení respondentek a respondentů v každé skupině (viz obr. 2 a 3).

¹⁷ Při sestavování vzorků se k těmto předpokladům přihlíží i v dalších výzkumech percepční dialektologie prováděných v Litvě (srov. Aliūkaitė 2007: 143–146).

¹⁸ Na druhou stranu je pro práce z oblasti percepční dialektologie charakteristický induktivní princip: po provedení výzkumu se charakteristiky části (tj. zkoumaných členů komunity) přenášejí na celek (tj. celou komunitu), a hodnocení variant se tedy zobecňují jako tendence odrážející postoje celé komunity (srov. Preston 1989: 25–49; Dailey–O’Cain 1999: 227–242; Kuiper 1999: 243–262; Demirci 2002: 41–50). Je však třeba zdůraznit, že výzkumníci formulují zobecnění jako tendence, nikoli jako jednoznačné závěry, a zachovávají tak jejich předpokladovou povahu. Stejně se postupuje i v tomto článku.

¹⁹ Angl. jazyková vlast.

²⁰ Samozřejmě nelze opomíjet faktory jazykové nejistoty či méněcennosti dialektu.

D. ALIŪKAITĖ, E. MERKYTĖ. Sociolingvistinis tarminių kodų taisyklingumo tyrimas

265

OBR. 2. Část dotazníku KauMi M67 (hodnocení správnosti)

266

KALBOS KULTŪRA | 82

III část

3.1. Ohodnoťte správnost textu A:

zcela správný

zcela nesprávný

7 6 5 4 3 2 1

Proč zmařené možnosti

3.2. Ohodnoťte správnost textu B:

zcela správný

zcela nesprávný

7 6 5 4 3 2 1

Proč Daina bat… „říká“

3.3. Ohodnoťte správnost textu C:

zcela správný

zcela nesprávný

7 6 5 4 3 2 1

Proč

3.4. Ohodnoťte správnost textu D:

zcela správný

zcela nesprávný

7 6 5 4 3 2 1

Proč velmi krátký, jinému...

3.5. Ohodnoťte správnost textu E:

zcela správný

zcela nesprávný

7 6 5 4 3 2 1

Proč

3.6. Ohodnoťte správnost textu F:

zcela správný

zcela nesprávný

7 6 5 4 3 2 1

Proč

OBR. 3. Část dotazníku LukGr V32 (hodnocení správnosti)

D. ALIŪKAITĖ, E. MERKYTĖ. Sociolingvistinis tarminių kodų taisyklingumo tyrimas

267

V podobných výzkumech se hodnocení správnosti porovnává s hodnocením dalších kódů, proto článek představuje souhrnné údaje obou skupin o odlišnosti od spisovného jazyka a estetické hodnotě textových stimulů (viz obr. 4 a 5).²¹

SPRÁVNOST BK PA RAv RAa Ž1t Ž2k KauMi 6,65 4,28 3,17 2,93 2,93 2,52 BK PA RAa RAv Ž2k Ž1t LukGr 6,15 4,2 3,52 3,37 2,67 2,6 ODLIŠNOST od BK BK PA RAa RAv Ž1t Ž2k KauMi 6,63 4,69 3,32 3,21 2,95 2,56 BK PA RAa RAv Ž2k Ž1t LukGr 6,25 4,22 3,4 3,25 2,65 2,37 ATRAKTIVITA BK PA Ž1t RAv RAa Ž2k KauMi 6,3 4 3,73 3,47 3,43 3,36 BK PA RAa Ž2k RAv Ž1t LukGr 6,2 4,35 3,5 3,4 3,37 2,9

OBR. 4. Správnost, odlišnost od bk a atraktivita

SPRÁVNOST Ž1t PA BK RAv Ž2k RAa KauMiM 2,84 4,21 6,63 3,1 2,57 2,73 KauMiV 3 4,33 6,66 3,22 2,48 3,07 LukGrM 2,5 4,45 6,65 3,25 2,85 3,95 LukGrV 2,7 3,95 5,65 3,2 2,5 3,1

OBR. 5. Správnost, odlišnost od bk a atraktivita

Hodnocení správnosti nářečních kódů umožňují formulovat určité poznatky. Z výzkumu vyplynulo, že mladí respondenti mají tendenci považovat nářeční projev spíše za nesprávný než správný. Pouze textový stimul B=PA byl podle souhrnných údajů skupin KauMi a LukGr hodnocen jako spíše správný než nesprávný (více než 3,5 bodu ze 7). Avšak i taková hodnocení svědčí o určité nedostatečnosti kódu podle tohoto kritéria.

²¹ Kódová označení textových stimulů: A – Ž1t (text telšského žemaitského nářečí), B – PA (text jižního aukštaitského nářečí); C – BK (text spisovného jazyka); D – RAv (text vilniškého východoaukštaitského nářečí); E – Ž2k (text kretingiského žemaitského nářečí); F – RAa (text anykšténského východoaukštaitského nářečí).

268 KALBOS KULTŪRA | 82

Oba texty východoaukštaitského nářečí i oba žemaitské texty (viz obr. 4 a 5) byly hodnoceny přísněji. Lze předpokládat, že tato hodnocení souvisejí s odlišností od spisovného jazyka. Soulad těchto dvou hodnocení je zřejmý. V této souvislosti lze připomenout takzvané hypotézy Renée van Bezooijenové o srozumitelnosti, rozpoznatelnosti a podobnosti²². Badatelka spojuje estetickou hodnotu kódu se srozumitelností varianty, její pochopitelností, blízkostí způsobu řeči samotného hodnotitele nebo podobností se spisovným jazykem (viz Bezooijen 2002: 14–15). Ačkoli autorka tyto hypotézy formulovala při vysvětlování hodnocení atraktivity, lze předpokládat, že jí vyčleněné faktory jsou důležité i pro hodnocení správnosti kódu. Tento poznatek lze vyvodit také z komentářů účastníků výzkumu.

Respondenti obou skupin své hodnocení vysvětlovali neradi, opakující se argumenty však umožňují postřehnout určité tendence. Z komentářů vyplývá, že (ne)srozumitelnost je faktorem správnosti, například takové komentáře²³ – A=Ž1t: ta slova jsou divná (LukGr M36, 1 bod), mnoha slovům nebylo možné porozumět (KauMi M67, 2 body); D=RAv: lidé používají svá vlastní slova, která znějí po svém (LukGr M8, 4 body), nejasné koncovky (KauMi V58, 3 body); E=Ž2k: rozuměl jsem každému třetímu slovu (LukGr V23, 1 bod), obtížně srozumitelné, mnoho nesprávných slov a jejich užití (KauMi M61, 2 body); F=RAa: není to moc správné, takže je třeba pozorně poslouchat (LukGr M8, 3 body), mnoho nových slov a podobně (KauMi V73, 4 body).

Z komentářů účastníků výzkumu je patrné, že představa spisovného jazyka (zda je přesná, či nepřesná, to už je úkolem jiných výzkumů) má na kognitivní úrovni imperativní povahu, například A=Ž1t: nepodobá se spisovnému jazyku, nesprávný přízvuk (LukGr M10, 1 bod), neodpovídá spisovnému jazyku (LukGr V34, 2 body). Komentáře navíc ukazují, že účastníci mají sklon důvěřovat svým schopnostem a znalostem jazykové kultury a hodnotí texty vypočítáváním chyb, například A=Ž1t: jsou tam chyby ve výslovnosti a nesprávná slova (LukGr V18, 4 body); B=PA: jsou tam slova, která se nemají používat (LukGr M29, 5 bodů), jsou tam barbarismy, „t“ mění na „c“ (KauMi M62, 5 bodů); D=RAv: plné barbarismů (KauMi M76, 2 body), nesprávně, protože špatně klade přízvuk (LukGr V19, 1 bod); E=Ž2k: jsou tam nesprávná přísloví (KauMi V52, 5 bodů), mnoho stylistických chyb (KauMi V74, 2 body); F=RAa: špatně klade přízvuk (LukGr V19, 1 bod).

Přísné hodnocení může souviset také s přáním od takového kódu se distancovat. Tyto poznatky by byly podloženější při větším počtu respondentů. Lze tedy vyvodit pouze

²² Angl. hypotéza založená na srozumitelnosti; hypotéza založená na známosti; hypotéza založená na podobnosti.

²³ Jazyk neupravován.

D. ALIŪKAITĖ, E. MERKYTĖ. Sociolingvistinis terminų kodų taisyklingumo tyrimas

269

předpoklad, že takzvaný faktor jazykového rodiště je pro postoje zkoumaných osob důležitý. Dokládají to komentáře k hodnocení C=BK (vysokému!), například: správné, protože tady žiju (KauMi M83, 7 bodů), nedělám chyby, protože tak také mluvím (KauMi V64, 7 bodů)²⁴.

Hodnocení textového podnětu C=BK odhalují, že mladí respondenti text ve spisovném jazyce víceméně rozpoznali²⁵. Toto tvrzení dokládají komentáře k jejich hodnocení, například: všechno je tak, jak má být (KauMi M62, 7 bodů); přízvuk odpovídá spisovnému jazyku (KauMi M59, 6 bodů); celý jazyk byl bezvadně správný (KauMi M67, 7 bodů); správná řeč (LukGr M6, 7 bodů); jazyk je velmi správný (LukGr M11, 7 bodů) a podobně.

Ačkoli výzkumníci poznamenávají, že atraktivita kódu je snad vůbec nejvíce autonomním parametrem a neměla by se spojovat s jinými rysy (srov. Kuiper 1999: 243–262), získaná data přesto naznačují spíše sklon spojovat správnost (a odlišnost od spisovného jazyka) s atraktivitou (viz obr. 4). Pouze u hodnocení textového podnětu E=Ž2k by bylo možné tvrdit, že hodnocení správnosti není absolutním předpokladem k tomu, aby byl projev považován za neatraktivní (nebo alespoň za méně atraktivní než atraktivní). Téměř jednobodový rozdíl v hodnocení textového podnětu E=Ž2k podle kritérií správnosti a atraktivity je podkladem pro další výzkumnou hypotézu, že správnost a atraktivita jsou parametry, které spolu nesouvisejí.

Lze konstatovat, že pohlaví zkoumaných osob není pro hodnocení správnosti významným parametrem (viz obr. 5). Výsledky výzkumu zpochybňují, že respondentky věnují projevu větší pozornost. Rovněž není důvod domnívat se, že respondenti z mladší generace odhalili vyšší skrytý prestižní status nářečních kódů (jejich hodnocení správnosti není vyšší než hodnocení respondentek). Jak ukazují údaje, rozdíly v hodnocení podle místa bydliště (tj. faktoru jazykového prostředí) také nejsou významné; lze tedy konstatovat, že jazykové postoje byly ve větší míře ovlivněny stejným věkem respondentů.

ZÁVĚRY A PŘEDPOKLADY

Shrneme-li údaje z výzkumu, lze říci, že mladí respondenti spojují správnost jazyka především se spisovným jazykem. Nabízí se však otáz-

²⁴ Srov. D=RAv: podobná té naší, jen legrační (KauMi V84, 6 bodů).

²⁵ Ačkoli ji přesně pojmenoval jen jeden respondent – spisovný jazyk (KauMi V49, 7 bodů).

270

KALBOS KULTŪRA | 82

– zda to souvisí se skutečnou kompetencí, nebo pouze s preskriptivními školními znalostmi, že spisovný jazyk je správný systém a slouží (může sloužit) jako měřítko při hodnocení jiného způsobu vyjadřování. Na nářeční kód se mají tendenci vztahovat požadavky kladené na spisovný jazyk, proto mladí respondenti hodnotí nářeční kódy jako spíše nesprávné než správné:

1) hodnocení správnosti nářečního kódu určuje jeho podobnost se spisovným jazykem – čím je nářeční kód podobnější spisovnému jazyku, tím je správnější;

2) správnost je považována za podmínku úspěšné komunikace – nesrozumitelný text je více či méně nesprávný.

Rozdílné hodnocení správnosti nářečních kódů, které se odráží v hodnoceních textů-stimulů, umožňuje usuzovat na mentální mapu nářečí mladých respondentů²⁶, nikoli na jednotnou představu o nářečním projevu. Rozdílnější hodnocení kódů horního a dolního Aukštaitska vytváří předpoklad pro další výzkum toho, zda jsou nářeční kódy horního Aukštaitska považovány za správnější než kódy dolního Žemaitijska.

Hodnocení nářečních textů-stimulů mladými respondenty a argumenty založené na číselných hodnotách umožňují tvrdit, že pro členy jazykového společenství není správnost pouze principem na úrovni řečového projevu, ale také principem na úrovni kognitivních postojů. Přísné hodnocení nářečních kódů odhaluje veřejnou prestiž spisovného jazyka.

LITERATŪRA

A1-Hindawe J. 1996: Considerations when Constructing a Semantic Differential Scale. – La Trobe Papers in Linguistics. Volume 9, [1–9].

Aliūkaitė D. 2005: Lingvistinės tapatybės veiksniai: tarminio kalbėjimo pasirinkimas. – Valoda dažādu kultūru kontekstā. Zinātnisko rakstu krājums 15, Daugavpils: Saule, 101–108.

Aliūkaitė D. 2006a: Perceptyvinės dialektologijos tyrimai: dialekto vaizdinys. – Valoda dažādu kultūru kontekstā. Zinātnisko rakstu krājums 16, Daugavpils: Saule, 87–95.

Aliūkaitė D. 2006b: Tarminio kalbėjimo kultūrinis aspektas. – Acta Baltico-Slavica 30, 567–583.

Aliūkaitė D. 2007: Tarminis kalbėjimas ir bendrinė kalba: objektyviųjų ir subjektyviųjų skirtumų kultūrinė vertė. [Rankraštis: daktaro disertacija], Vilniaus universitetas.

Aliūkaitė D. 2009: Perceptyviniai dialektų tyrimai: mentalinis žemėlapis. – Respectus Philologicus 15 (20), 164–179.

²⁶ Tokias įžvalgas galima daryti ir iš kito tyrimo duomenų (žr. Aliūkaitė 2009: 164–191).

D. ALIŪKAITĖ, E. MERKYTĖ. Sociolingvistinis tarminių kodų taisyklingumo tyrimas

271

Bauer L., Trudgill P. 1998: Language Myths, New York: Penguin Books.

Benson E. J. 2003: Folk Linguistic Perceptions and the Mapping of Dialect Boundaries. – American Speech 78 (3), 307–330.

Dailey-O’Cain J. 1999: The Perception of Post-Unification German Regional Speech. – Handbook of Perceptual Dialectology. Volume 1. Ed. by D. R. Preston, Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 227–242.

Demirci M. 2002: Gender Differences in the Perception of Turkish Regional Dialects. – Handbook of Perceptual Dialectology. Volume 2. Ed. by D. Long, D. R. Preston, Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 41–50.

Demirci M., Kleiner B. 1999: The Perception of Turkish Dialects. – Handbook of Perceptual Dialectology. Volume 1. [etc.], 263–282.

Diercks W. 2002: Mental Maps. Linguistic-Geographic Concepts. – Handbook of Perceptual Dialectology. Volume 2. [etc.], 51–70.

Evans B. 2002: Attitudes of Montreal Students towards Varieties of French. – Handbook of Perceptual Dialectology. Volume 2. [etc.], 71–93.

Girdenis A., Pupkis A. 2000 [1978]: Bendrinės kalbos norminimo ir kodifikavimo principai. – A. Girdenis. Kalbotyros darbai 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 97–110.

Inoue F. 1999: Classification of Dialects by Image: English and Japanese. – Handbook of Perceptual Dialectology. Volume 1. [etc.], 147–160.

Kniūkšta P. 2001 [1979]: Lingvistinis ir socialinis kodifikacijos santykis su norma. – P. Kniūkšta. Kalbos vartosena ir tvarkyba, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 62–71.

Kuiper L. 1999: Variation and the Norm. Parisian Perceptions of Regional French. – Handbook of Perceptual Dialectology. Volume 1. [etc.], 243–262.

LKTCH 2004: Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija. Sudarė R. Bacevičiūtė, A. Ivanauskienė, A. Leskauskaitė, E. Trumpa, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

LT 2005: Lietuvių tarmės. II dalis. Sudarė R. Bacevičiūtė, K. Juškevičius, A. Leskauskaitė, K. Morkūnas, D. Mikulėnienė, E. Ožeraitis, L. Telksnys, D. Vaišnienė, A. Vidugiris ir kt., Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, Matematikos ir informatikos institutas.

McKinnie M., Dailey-O’Cain J. 2002: A Perceptual Dialectology of Anglophone Canada from Perspective of Young Albertans and Ontarians. – Handbook of Perceptual Dialectology. Volume 2. [etc.], 277–294.

Miliūnaitė R. 2008: Dėl kalbos kultūros mokymo. – Kalbos kultūra 81, 151–169.

Miliūnaitė R. 2009: Dabartinės lietuvių kalbos vartosenos variantai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

272

KALBOS KULTŪRA | 82

P a k e r y s A., P u p k i s A. 2004: Lietuvių kalbos bendrinė tartis. Kompaktinės plokštelės tekstai, Vilnius: Gimtasis žodis.

P r e s t o n D. R. 1988: Methods in the Study of Dialect Perceptions. – Methods in Dialectology. Ed. by A. R. Thomas, Clevedon: Multilingual Matters, 373–395.

P r e s t o n D. R. 1989: Perceptual Dialectology: Nonlinguists’ Views of Areal Linguistics, Dordrecht: Foris.

P r e s t o n D. R. 1999: Introduction. – Handbook of Perceptual Dialectology. Volume 1. [etc.], xxiii–xl.

P u p k i s A. 2005: Kalbos kultūros studijos, Vilnius: Gimtasis žodis.

R a m o n i e n ė M. 2006: Nuostatos dėl bendrinės kalbos ir tarmės: Joniškėlio atvejis. – Kalbos kultūra 79, 137–147.

Š e n M., B a y k a l N., 2004: Evaluational Reactions of Standard Accented Turkish Speakers towards Accented Speech and Speakers. – TRANS. Internet-Zeitschrift für Kulturwissenschaften, No. 15/2003. Prieiga per internetą: http://www.inst.at/trans/15Nr/06_1/sen_baykal15.htm

S w a n n J. 2003: Language Choice and Code-switching. – R. Mesthrie, J. Swann, A. Deumert, L. W. Leap. Introducing Sociolinguistics, Edinburgh: Edinburgh University Press, 148–183.

Š u k y s J. 2003: Kalbos kultūra visiems, Kaunas: Šviesa.

V a n B e z o o i j e n R. 2002: Aesthetic Evaluation of Dutch. – Handbook of Perceptual Dialectology. Volume 2. [etc.], 13–30.

W a r d h a u g h R. 2006: An Introduction to Sociolinguistics, Oxford: Blackwell.

W r a y A., T r o t t K., B l o o m e r A., R e a y S., B u t l e r Ch. 2005: Projects in Linguistics. A Practical Guide to Researching Language, London: Replika Press Pvt. Ltd.

Gauta 2009 11 10

A SOCIOLINGUISTIC INVESTIGATION OF GRAMMATICAL WELL-FORMEDNESS OF DIALECTAL CODES

S u m m a r y

The concept of grammatical well-formedness is concerned with standard language. Dialects are spontaneous systems, they show the development of a language and usage peculiarities. Any dialect might adopt elements from foreign systems; however, they do not become ungrammatical. It can thus be claimed that the cri-

D. ALIŪKAITĖ, E. MERKYTĖ. Sociolingvistinis tarminių kodų taisyklingumo tyrimas

273

terion of grammatical well-formedness is in principle unsuitable for dialects. However, the experience of researchers from other countries has shown that evaluating dialectal codes in terms of grammatical well-formedness in the framework of perceptive dialectology is usual practice.

The present investigation focuses on the grammatical well-formedness of dialectal codes. Considering the data of perceptive research, the paper aims at defining the well-formedness of dialectal codes from the user’s/receiver’s (evaluator’s) point of view rather than the researcher’s. The concluding remarks on the well-formedness of dialectal codes are based on a research conducted in October-December of 2008 in the districts of Kaunas and Šakiai and focusing on the perception and evaluation of dialectal speech by secondary schoolstudents in their 9-12 year at school (aged 14-18). The research materials covered a corpus of 6 text-stimuli and a questionnaire; both were prepared in accordance with the requirements of perceptive dialectology.

To conclude, young respondents adhere to a certain prototype of a well-formed expression. For them, well-formedness is primarily concerned with standard language. However, in this context a natural question could arise: is well-formedness related with the school students’ actual experience or confined to the knowledge received at school that language is a well-formed system and that it serves (or can serve) as a reference to evaluate another expression? Since dialects are usually discussed in the framework of general requirements applicable to standard language, they are usually treated as ungrammatical rather than grammatical.

A major factor determining the well-formedness of a dialectal code is its affinity to standard language: the more similar the dialectal code is to standard language, the more grammatical it is. Young respondents consider the well-formedness as a major factor of communicative success: if the text is difficult to understand, it is also more or less ungrammatical.

Differing evaluation of the dialectal codes of Highlanders (aukštaičių) and Lowlanders (žemaičių) provides basis for further research that dialectal codes of Highlanders are treated as more grammatical than Lowlanders.

DAIVA ALIŪKAITĖ

Vilniaus universiteto Kauno humanitarinis fakultetas

Muitinės g. 8, LT-44280 Kaunas

[email protected]

ERIKA MERKYTĖ

Vilniaus universiteto Kauno humanitarinis fakultetas

Muitinės g. 8, LT-44280 Kaunas

[email protected]

274

KALBOS KULTŪRA | 82