IŠ LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS IR LEKSIKOGRAFIJOS

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

Z DĚJIN CHOVATELSKÉ TERMINOLOGIE BALTŠTINY*

A. SABALIAUSKAS

NÁZVY STÁDA DOBYTKA

Pro stádo domácích zvířat vedené na pastvu nemají indoevropské jazyky žádný společný ani alespoň poněkud rozšířenější název. Jednotlivé jazykové skupiny mají nejčastěji vlastní názvy, které vznikly různými sémantickými cestami; někdy se tyto názvy liší dokonce i v jazycích, které jsou si velmi blízce příbuzné.

Ani baltské jazyky nemají společný název pro stádo dobytka.

Liet. bandà

V litevštině se nejčastěji užívá název stáda dobytka bandà. Jde o velmi zajímavé slovo z chovatelské terminologie. Jeho významy svým způsobem odrážejí různé etapy dějin chovatelství a představují vhodné sémantické paralely při výkladu původu slov užívaných v podobném významu v jiných indoevropských jazycích.

Akademický slovník litevského jazyka uvádí sedm významů tohoto slova: 1) stádo dobytka, čeleď; 2) obilí (len) zaseté nádeníkem, synem hospodáře či mladším bratrem; osetá plocha; 3) půda, na níž se zasévá bandà; 4) naturální příplatek ke mzdě poskytovaný nádeníkovi; 5) mzda (v naturáliích), kterou nádeník dostával dříve; 6) užitek, majetek, vlastnictví, podíl; peníze; 7) menší bochník, bochníček (LKŽd., I, 519—20; ve druhém vydání prvního svazku slovníku jsou významy rozděleny poněkud jinak).

Při pohledu na tuto řadu významů nás napadá, že původní význam litevského bandà musel být ‚zvíře, kus dobytka‘, neboť jen tak lze vysvětlit vývoj uvedených významů. Takový význam litevského bandà lze ještě rozeznat i ve starých litevských písemných památkách, srov.: giwen kaip banda bei neischmintingoses kiaules (1579 m. W₂₁), tauczîamus ir assîamus ir kitai bândai (1599 m. DP 340₃₃), Daug jaunimo kaip banda labai piggei tapo pardûta (Br P, II, 346) aj. Z tohoto významu vznikly významy ‚stádo dobytka‘ a ‚užitek, peníze, majetek‘ a z posledního pak ‚zaseté obilí‘ a ‚půda, na níž se toto obilí zasévá‘. Mezi všemi těmito významy poněkud vyčnívá význam ‚bochníček‘. Ten je zřejmě třeba spojovat s významem ‚naturální příplatek ke mzdě poskytovaný nádeníkovi‘. Nejspíše¹

^*Srov. autorovy dříve publikované práce z této oblasti: Названия безрогового скота, „Проблемы индоевропейского языкознания“, Москва, 1964, p. 59—65; Baltų kalbų naminių gyvulių pavadinimai, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, X, Vilnius, 1968, p. 101—190.

¹ K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, p. 664.

7

bandà původně nebyla jen tak bochníkem, nýbrž bochníkem ragaiše nebo chleba, který se dával spolu s dalšími věcmi.

Litevské bandà má již starou písemnou tradici – toto slovo je doloženo ještě před vznikem prvních písemných památek litevského jazyka.

Ve významu „majetek“ se slovo banda objevuje již v Kazimírově zákoníku z roku 1468: „А коли чи паробъкы украдуть што у кого, а (пакъ) у семь листу верху писано, какъ за которую татбу казнити: коли первое украдеть, ино его не вешати, а заплатити бондою его; а не будетъ бонды, ино господарь его за него заплатить, є паробъка сказнити и пробити...“². V tomto významu se užívá také v Prvním (z roku 1529) litevském statutu: „Jestli hge parobki kradut’ w okolicy a z licom ich pojmajut’, kotoroje lico budet stojati poltiny hroszej: tohdy majet’ karan byti jako zlodej; a jestliż poltiny lico stojati ne budet’: tohdy majet’ z bondy jeho szkoda placzona byti (=tunc debet solvi damnum ex rebus eius) abo lice wernuti, a z naviazku puhami biti...“³. Litevské bandà ve významech „majetek“ a „odměna v naturáliích“ se často vyskytuje i v dalších litevských dokumentech pozdější doby psaných v cizích jazycích⁴.

Z litevského bandà vznikla řada dalších slov, jejichž význam úzce souvisí s významy tohoto slova: bandýkštis „zvíře ze stáda, kus dobytka“ (slovo se nachází jak ve starých písemných památkách – M. Mažvydas, J. Bretkūnas, M. Daukša –, tak i v nářečích – Akmenė, Barstyčiai, Betygala –; LKŽd., I(2), 640), bandystis (v „Žiwate“, vydaném roku 1787: LKŽd., I(2), 641), bandinga „březí“ (LKŽd., I(2), 640), bandaūti „sloužit (pást dobytek)“ (LKŽd., I(2), 639), bandinė „ohrada pro stádo; pastvina vzdálená od hospodářství; pastýřská hostina o svatodušních svátcích; shromáždění“ (LKŽd., I(2), 640), bandininkas „stáj pro stádo, dobytek“ (LKŽd., I(2), 640), bandininkas „pastevec stáda, pastýř; čeledín“ (LKŽd., I(2), 640), bandišius „pastýř“ (LKŽd., I(2), 641), bandiskas „charakteristický pro stádo, zvířecí“ (LKŽd., I(2), 641), bandótis „osít se stádem; mít z něčeho prospěch“ (LKŽd., I(2), 642), bandúotis „dosáhnout zisku z úrody, mít prospěch ze stáda“ (LKŽd., I(2), 643), bandìnis „vlastní“ (LKŽd., I(2), 641), liúosbandė „mladý dobytek, který není uvazován ve stáji; volně pobíhající dobytek“ (LKŽd., VII, 620).

Zde uvedené slovo bandìnis „vlastní“ se svým významem zdá být od ostatních poněkud vzdálené (užívá se v Dusetosu). Význam „vlastní“ zřejmě vznikl z významu „bandinis, tj. osetý ve stádě“, srov. Gaspadarnus linus pabai̇gėm braukt, liko tik bandiniai (Dusetos). Vedle bandinių linų a žita vznikly také výrazy bandinis puodas, bandinis botagas atd.

Litevské bandà proniklo v některých významech také do jazyků sousedů (nejen do jejich písemných, ale i mluvených podob).

Lotyšské bānda „kus pole nebo osev na něm přidělený hospodářem čeledínovi jako mzda; vedlejší činnost, přivýdělek; zisk, obchod, profit“, bānds (EM, I, 261–2; EH, I, 204) se užívá v lotyšských lidových písních, vyskytuje se také

² K. Jablonskis, Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje, I, Kaunas, 1941, p. 15.

³ K. Jablonskis, Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje, I, s. 15–17; J. Jurginis, Baudžiavos įsigalėjimas Lietuvoje, Vilnius, 1962, s. 135–136.

⁴ K. Jablonskis, Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje, I, s. 307–308, 330, 337–341.

8

v některých dalších jazykových památkách a nářečích⁵. Do lotyštiny se slovo bañda někdy mohlo dostat také přes Kurše. Protože však mezi pozůstatky kurštiny nejsou výraznější stopy tohoto slova (ledaže bychom s ním spojovali místní název Bandowe⁶), bylo by vhodnější považovat lotyšské bañda za lituanismus. Konečně je možný i takový případ, že se část Lotyšů s tímto slovem mohla seznámit prostřednictvím Litevců a jiná část prostřednictvím Kuršů.

V lotyštině existuje i více slov, která nelze oddělit od lot. bañda, srov. lot. bañdnieks ‘čeledín, jemuž hospodář přenechal jako mzdu kus půdy’, bañdenieks, ženského rodu bandniece, bañduoties ‘pracovat pro sebe, přivydělávat si’, (EM, I, 262), bándāties ‘zabývat se oséváním polí propachtovaných za mzdu (bandas)’, bandžuot ‘snažit se získat potravu či přivýdělek’, bandžēris ‘kdo má ve zvyku propít své bandas’ (EH, I, 204).

Lot. bañda zanechalo poměrně výrazné stopy také v lotyšské toponymii, srov. Bañdas-kalns, Bañdas-plava, Bañdu-purvs, Bandu lauks, Bandu-sils, Bandulauks, Bañdaiņis, Bañdene, Bañdenes, Bañdenīcas, Bañdenieki, Bañdnieki, Bañdenieku-vējsudmalas, Bañdēņi⁷.

V Lotyšsku jsou místní názvy, které by snad naznačovaly, že Lotyši kdysi měli i svou vlastní podobu bandà, foneticky přesně odpovídající litevskému slovu, totiž *buoda nebo *buode. Takovými místními názvy jsou lot. Buōdes, Buōdel-purvs, Buōdīte, Buōdnieki. Jinak se tato slova obvykle spojují s lot. buōde ‘bouda’ (< středodolnoněm. bōde), buōdnieks ‘obchodník, kramář’, někdy se v nich však může dochovávat i staré lot. *buoda nebo *buode, odpovídající litevskému bandą⁸.

Litevské bandà se v různých významech užívá také v běloruštině, srov. bělor. бонда ‘placička, rohlík, houska; bochník, bochánek; výslužka z porážky (co se nese příbuzným či známým po poražení zvířete)’⁹.

V některých běloruských nářečích (v Brestské oblasti, v trojúhelníku mezi Kobrynem, Ivaceviči a Luniněcem) se slovo бонда užívá ve významu ‘krávy, které nevěsta dostává jako věno’. V tomto významu se toto slovo užívá také v sousedních ukrajinských nářečích¹⁰.

V pruských jazykových textech nenacházíme slovo odpovídající litevskému bandą. Existuje však několik pruských místních a osobních jmen, které by svědčily o tom, že toto slovo v daném jazyce mohlo existovat; srov. místní jména Bandadis, Bandeynen, Bandeln, Banduken¹¹ a osobní jména Bandeyke, Bandiko, Banduke, Bandupe, Bandush¹².

V pruských jazykových památkách je zaznamenáno jiné slovo, které bychom nejspíše měli spojovat s baltským označením zvířete či stáda se stejným kořenem — pr. nienbon-den ‘zbytečně (=unnützlich)’ (slovo z druhého katechismu), ni enbāndan ‘nadarmo (=vergeblich)’ (slovo z třetího katechismu)¹³. Pruský kontext by naznačoval, že doslovný pr.

⁵ K. Būga, Rinktiniai raštai, III, s. 665; E. Fraenkel, Et. Wb., 34; V. Urbutis, LKK, VI, s. 297.

⁶ K. Būga, Rinktiniai raštai, III, s. 168.

⁷ J. Endzelīns, Latvijas PSR vietvārdi, I, 1, Rīgā, 1956, s. 84.

⁸ J. Endzelīns, tamtéž, s. 152–153.

⁹ K. Būga, Rinktiniai raštai, III, s. 665; V. Urbutis, Baltistica, V(1), s. 50–51.

¹⁰ Д. С. ТеленТЮК, Диалектологічний бюлетень, вип. IV, Київ, 1953, p. 58–59; А. П. Непокупний, Мовознавство, 1968, 6, p. 35.

¹¹ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig, 1922, p. 16.

¹² R. Trautmann, Die altpreussischen Personennamen, Göttingen, 1925, p. 16, 17.

¹³ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, Göttingen, 1910, p. 11, 23; Prūsų kalbos paminklai, parengė V. Mažiulis, Vilnius, 1966, p. 101, 139.

9

ni enbāndan by mohlo znamenat „ne ku prospěchu“, srov. Tou ni tur sten emmen twayse deywas nienbandan westwey (= Du solt den namen Gottes nicht unnützlich führen); Tou turri stan Emnan twaisei Deiwas ni enbāndan westwei (= Du solt den Namen des Herren deines Gottes nicht vergeblich führen).

S touto etymologií pruského slova souhlasí mnoho badatelů¹⁴; pokud jde o sémantiku, srov. litev. nauda, lotyš. naūda „peníze“: st. island. naut „kus dobytka“, st. angl. neat „kus hovězího dobytka, zvíře“¹⁵.

Dále se litev. bandà spojuje se slovy od kořene ie. *bhendh- „vázat“, srov. skr. bad-hnāti „váže“, avest. bandayai-ti, skr. bāndhuḥ „příbuzný“, góts. bindan „vázat“, řec. πεῖσμα „lano“, litev. bendras a další¹⁶.

Litev. bandà se od slov těchto ie. jazyků jakoby liší svým významem. Původní význam litev. bandà musel být „zvířata, která jsou svázána nebo držena ve chlévě („přivázána“)“. Foneticky není pochyb o spojitosti litev. bandà se slovy této skupiny, sémantika však vybízí k jistým pochybnostem, neboť chybějí historické údaje o takovém způsobu pasení dobytka. Se slovy od kořene ie. *bhendh- (srov. řec. φάτνη „jesle“, keltské berne „koš na vůz“) velmi úzce souvisí význam ohrady pro dobytek. Původním významem litev. bandà by tedy mohlo být „ohrada pro dobytek (venku nebo na pastvině)“; z tohoto významu se pak mohl vyvinout i význam „stádo dobytka“. Obdobnou změnu významu vidíme u litev. gardas „ohrada venku nebo na pastvině“, které se ve starých našich písemných pramenech, jak uvidíme, užívá ve významu „stádo dobytka“. Možné je také jiné vysvětlení původního významu litev. bandà: toto slovo mohlo znamenat „společná zvířata, zvířata chovaná společně“. Takovému předpokladu rovněž neodporují významy slov od kořene ie. *bhendh-. K vysvětlení původního významu litev. bandà tímto způsobem by částečně svědčil také původ litevského slova kaimenė.

Původ litev. bandà se pokusil vysvětlit jinak J. Endzelynas. Baltské *bandā spojoval s litev. bandyti „zkoušet, pokoušet se“ a prus. perbanda „vyzkoušený“; sémantickou paralelu spatřoval v gótském kiusan „zkoušet, prověřovat“, řeckém γεύσθαι „ochutnat, zkoušet, jíst“ a latinském gustāre „ochutnávat, požívat“¹⁷.

B. Jēger, který souhlasí s touto myšlenkou J. Endzelyna, dále spojuje litev. bandà s ie. *bhen- „bít, zraňovat“. Podle B. Jēgera se odtud významy litev. bandà vyvinuly takto: „bít“ (lotyš. beride „kat“, beñdēt „trýznit, krutě zacházet“) > „zkoušet“ (prus. perbanda „vyzkoušený“, litev. bandyti) > „ochutnávat“ (litev. bandyti, lotyš. bandas dzīt). Z významu „bít“ podle B. Jēgera mohl přímo vzniknout význam „kus země“ (litev. bandà, lotyš. bānda) (*vykácený kus země); z významu „kus země (předaný jako odměna)“ mohl vzniknout význam „užitek“ (prus. ni enbāndan, litev. bandà, lotyš. bānda); z významu „užitek“ pak přes *„užitkový dobytek“ vznikl význam „stádo“ (litev. bandà)¹⁸.

¹⁴ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 384; K. Būga, Rinktiniai raštai, III, p. 665; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, Rīga, 1943, p. 215; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 34.

¹⁵ J. Pokorny, Et. Wb., p. 768.

¹⁶ J. Pokorny, Et. Wb., p. 127; M. Mayrhofer, Et. Wb., II, p. 406; původ litev. bandà takto jako první vysvětloval patrně Grynbergeris (Grienberger), Sbb. Wien Nr. 142, VIII (1900), p. 43, srov. B. Jēgers, KZ, 80, p. 125.

¹⁷ EM, I, p. 262; Izglītības Ministrijas Mēnešraksts, 1921, Nr. 2, p. 194–195 (pasirašyta Pēteris Liepiņš, plg. J. Endzelyno darbų bibliografiją, Rakstu krājums…, Rīgā, 1959, p. 672).

¹⁸ B. Jēgers, KZ, 80, p. 128–129.

10

Jägerovo vysvětlení se nám zdá těžko přijatelné. Především je velmi nejasný vztah lotyšského bėnde k ide. *bhen- ‘schlagen’: lotyšské bėnde je nejspíše nějaká výpůjčka. Mnohem věrohodnější je však sémantický vývoj opačným směrem: ‘dobytče’ > ‘užitek’ > ‘země’.

Litevské kaimenė

Litevské kaimenė ‘stádo; čeládka’ (LKŽd., V, 55) je slovo poměrně široce užívané jak ve spisovném jazyce, tak v nářečích. Nejčastěji se vyskytuje v západoaukštaitských nářečích. Toto slovo bylo velmi rozšířeno také v litevských nářečích bývalého Východního Pruska. Slovo kaimenė nacházíme i ve starých litevských jazykových památkách, převážně v těch, jejichž autoři jsou spojeni s výše zmíněnými nářečími – v překladu Bible J. Bretkūna, v Postile M. Daukši, v evangeliích vydaných roku 1653 v Kėdainiai a v překladu Bible S. Bitnerise.

Vedle podoby kaimenė se v nářečích užívá také podoba kaiminė (Kapsukas, Bartininkai).

Oblast užívání slov kaimenė, kaiminė v litevských nářečích se, zdá se, téměř shoduje s oblastí užívání slov kaimas (Kalvarija, Kapsukas, Kazlų Rūda, Šakiai, Vilkaviškis), kaima (Eržvilkas, Jurbarkas, Raseiniai, Vilkija), kaimė (Dotnuva, Gudžiūnai, Kėdainiai, Krekenava)¹⁹.

Původ litevského kaiminė je nepochybný: je třeba je spojovat s litevským kaimas²⁰. Původní význam litevského kaimenė byl nejspíše ‘vesnický dobytek, společně pasený dobytek z vesnice’.

Zeměpisné rozšíření litevského kaimenė v samotné litevštině a také nepřítomnost stop tohoto slova v ostatních baltských jazycích svědčí o tom, že jde o poměrně nové slovo.

S litevským kaiminė je třeba spojovat také slovo kaimina ‘hromada, skupina’, zaznamenané A. Juškou (Tarp kaiminos vaikų augau, LKŽd., V, 55).

Litev. guotas

V litevštině se ve významu „stádo“ užívá také slovo guotas „stádo, skupina, tlupa; malá skupina stromů, hub, keřů či obilí; trs“ (LKŽd., III, 740). Vedle podoby guotas jsou v akademickém slovníku litevského jazyka doloženy také podoby guotas bei guostas „trs, guotas“ (LKŽd., III, 739).

Slovo guotas se užívá především v jižní části Litvy (Alytus, Aukštadvaris, Birštonas, Daukšiai, Leipalingis, Liškiava, Rumiškės). Dobře je doloženo také ve starých památkách litevského jazyka – nachází se v Postile J. Bretkūna, Postile M. Daukši, Enchiridionu B. Vilenta, překladu bible S. Bitnerise, v Knize zbožnosti z roku 1653 a jinde.

K. Būga spojuje litev. guotas se starým indoevropským označením skotu (srov. lotyš. guovs „kráva“, sanskr. gāuh „skot“, st. hornoněm. chuo „kráva“ aj.), přičemž vysvětluje, že původním významem slova bylo „stádo krav, kravín“²¹.

¹⁹ Byl použit rukopisný mapový podklad připravený E. Grinaveckienė (Ústav litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd).

²⁰ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 251; P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba. Vilnius, 1941, p. 236.

²¹ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, Vilnius, 1959, p. 353.

11

E. Frenkel spojuje litev. guõtas nikoli přímo s indoevropským označením skotu, nýbrž s řeckými slovy tohoto kořene βόσκειν „pást“, βοτήρ „pastýř“, βοτόν „skot“²². Tím však patrně nic nezískáme; zdá se nám, že spojení navržené K. Būgou je schůdnější, zejména proto, že se v baltských jazycích zachovalo staré indoevropské označení skotu (srov. lotyš. guovs).

Nejreálnější rekonstrukcí litev. guõtas by tedy, přikloníme-li se ke spojení navrženému K. Būgou, bylo indoevropské *gūō(u)-to-m „stádo skotu“, přičemž tato předpokládaná podoba by se přímo spojovala s indoevropským *gōu- „skot“²³.

Velmi složitou otázkou je vztah litev. guõtas k litev. gaujà „hromada, skupina, stádo; zástup, houf; velký počet“ (LKŽd., III, 168), gõveda „tlupa, houf, zástup, dav“, gõveda, goveda, govena, govežda, gõvija, govija (srov. také název osady Góvija), gova, gõvada (LKŽd., III, 487). Litev. gova samozřejmě vzniklo z litev. gõvada. Zcela obdobný jev nacházíme také v jednom běloruském nářečí, kde z bělorus. гаўяда „stádo“ vznikla podoba гаўя (Staryja Darohi, mezi Sluckem a Babrujskem)²⁴.

Někteří badatelé považují litevské gõveda a samozřejmě i další varianty tohoto slova za slavismy; podle jejich názoru vzniklo litevské gõveda „houf, tlupa, dav, zástup“ z polského gawiedź²⁵. K. Būga²⁶ však považuje, a spolu s ním také P. Skardžius²⁷, E. Frenkelis²⁸ a F. Slavskis²⁹ litevské gõveda za slovo litevského původu a spojuje je s litevským gaujà. Zda je litevské gõveda přejaté, nebo domácí slovo, je těžké rozhodnout. Například podoba govezda (zaznamenaná ve slovníku F. Kuršaitise, avšak samotnému Kuršaitisovi neznámá) jako by naznačovala, že jde o výpůjčku z polštiny, pak by však bylo velmi těžké vysvětlit vznik podob gõvija, govena, gova. Proto by snad bylo třeba považovat jak slovo gõveda, tak govija i jeho další podoby za domácí slova, zatímco podobu govezda za výpůjčku z polštiny, nebo za podobu vzniklou pod vlivem polského gawiedź přepracováním litevského gõveda.

Velmi hypotetické, avšak přesto možné je také spojení těchto slov s litev. guõtas³⁰. Pokud by toto spojení bylo správné, původním významem jak litev. gaujà, tak gõveda by bylo „stádo skotu“.

Liet. kėltuva

Liet. kėltuva má základní význam „hovězí dobytek, zvíře“, avšak toto slovo (jeho jednotné číslo) se poměrně široce užívá také ve významu „stádo dobytka“. V tomto významu se litevské kėltuva v živé řeči užívá v nejvýchodnější části Litvy (Adutiškis, Dysna, Tverečius), jakož i na litevských jazykových ostrovech na území Běloruska. Ve významu „stádo dobytka“ se uvedené slovo vyskytuje také ve starých našich písemných památkách (M. Mažvydas, J. Bretkūnas). Srov.:

„...Jobui kialtuwa atymta“, Mž, 433.

²² E. Fraenkel, Et. Wb., p. 177.

²³ J. Pokorny, Et. Wb., p. 483.

²⁴ Дыялекталагічны атлас беларускай мовы, Мінск, 1963, zemėlapis Nr. 293.

²⁵ LKŽd., III, p. 487; J. Otrębski, LP, 4, p. 39; J. Otręmbskis tvrdí, že litevské gaujà mohlo vzniknout z litevského govijà.

²⁶ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, sudarė Z. Zinkevičius, Vilnius, 1958, p. 328.

²⁷ P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, p. 82, 231.

²⁸ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 140.

²⁹ F. Slawski, Sl. et., I, p. 262.

³⁰ K. Būga, Rinktiniai raštai, III, p. 867; J. Pokorny, Et. Wb., p. 483.

12

_{„…a poblíž mě budou} tě: keltuwa“, BrB 1 Moz 45, 10 (LKŽd., V, 551).

Lit. kėltuva souvisí s lit. kėlti³¹.

Lit. pėkus, pr. pecku

Ve významu „stádo dobytka“ se užívá také lit. pėkus, jehož původní význam je, stejně jako u slova kėltuva, „skot, zvíře“. Ve významu „stádo dobytka“ se slovo pėkus velmi často užívá v našich starých písemných památkách (M. Mažvydas, J. Bretkūnas, M. Daukša, S. Chilinskis). Někdy se tam užívá přímo jako synonymum slov banda, kėltuva „stádo dobytka“. Srov.:

„…byl velmi bohatý na stáda (Banda“, BrB 1 Moz 13, 2.

„…přihnal stádo“, BrB 1 Moz 18, 7.

„…měl… mnoho dobytka“, BrP, II, 194.

„…pastýře pasoucí stádo“, Mž, 193.

„…jeho stádo čítalo sedm tisíc ovcí“, Ch Job I 3.

Podobně se lit. pėkus užívá také ve vydání slovníku K. Širvyda z roku 1642:

„Dobytče, dobytek, skot. Pecus, udis, et pecus, oris. Pekus, kieltuwą“.

„Bydlecy. Pecuarius, Pecorinus. Pekaus, kieltuwu“ (Dic., 26).

„Pást dobytek, Pascerebene. Prigánit, pripenet peku“ (Dic., 192).

„Pást dobytek, Pasco, bubulcitor, feruo pecudes. Ganau peku“ (Dic., 286).

V současné litevštině je pėkus ve významu „stádo dobytka“ zaznamenáno pouze v dialektu Zietela.

Příklady z třetího pruského katechismu by ukazovaly, že také v pruštině se slovo pecku (nominativ sg.) užívalo ve významu „stádo dobytka“:

„…[Přines] oděvy a boty, jídlo a pití, dům a dvůr, ženu a děti, pole a dobytek a všechny statky…

…K tomu oděvy a boty, jídlo a pití, dům a dvůr, ženu a dítě, pole a dobytek a všechny statky…

Vše, co patří k obživě člověka, k tomu všemu patří jídlo, pití, oděvy, boty, dům, dvůr, pole, dobytek, peníze…

Vše, co náleží k obživě a potřebám těla, jako jídlo, pití, oděvy, boty, dům, dvůr, pole, dobytek, peníze…

…co dává všem lidem na světě, co dává jejich dobytku za potravu…

…Který dává pokrm všemu tělu, který dává dobytku jeho krmivo…“³²

V lotyštině nejsou žádné ekvivalenty litevského pėkus, pr. pecku.

O původu litevského pėkus existují dva názory: jedni pokládají toto slovo za starou výpůjčku z germánských jazyků, druzí za staré baltské slovo. Druhý názor se zdá přijatelnější³³.

Liet. gyvuliai, gyvīs aj.

V litevštině se ve významu „stádo dobytka“ užívá také plurálová forma gyvulys gyvuliai, srov. též formy gyvolis, gyvulis, gyvuolis (LKŽd., III, 383, 384, 385, 387)³⁴.

³¹ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 238; A. Sabaliauskas, LKK, X, p. 136–137.

³² R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 28, 29, 36, 37, 52, 53; Prūsų kalbos paminklai, p. 152, 153, 164, 165, 196, 197.

³³ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 564–565; A. Sabaliauskas, LKK, X, p. 136.

³⁴ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 122–123.

13

V samotných jihovýchodních litevských nářečích se ve významu „stádo dobytka“ užívá ještě jedno slovo tohoto kořene, gyvīs; srov. Pro kur varo gyvį, varykla vadinas (Lazūnai): Visi dudena, kad jo vaikas jau gyvį gano (Dieveniškės); LKŽd., III, 383. Ve významu „živý předmět, živá bytost“ a v dalších podobných významech se slovo gyvīs hojně užívá v různých litevských nářečích a ve starých písemných památkách, avšak ve významu „stádo dobytka“ je doloženo pouze v uvedených nářečích.

Označení „stádo dobytka“ od tohoto kořene (ide. *gṷi-, litev. gy-, slov. ži-) nacházíme také ve slovanských jazycích: bělorus. жывёла, жывина, pol. żywina, żywizna, żywioła, starorus. животина, srb. живо, slovin. živina³⁵. Je zřejmé, že takový význam slov tohoto kořene mohl v litevštině i v jednotlivých slovanských jazycích vzniknout zcela samostatně (srov. srbochorv. живина „domácí drůbež“, ukr. живина), v jednotlivých případech však mohlo dojít i k přejímání; například bělorus. жывина, které se podle údajů běloruského dialektologického atlasu užívá ve větším rozsahu pouze v okolí Grodna, je nepochybně výpůjčka z polštiny. Zvláště zajímavým jevem jsou názvy s formantem -l-, které tvoří zcela kompaktní areál zahrnující litevštinu, téměř všechna běloruská nářečí a část polských nářečí, jež přímo sousedí s litevským areálem³⁶. Intenzivnější užívání litev. gyvulys, gyvuliai by naznačovalo, že bělorus. жывёла a pol. żywioła mohly vzniknout pod vlivem litevštiny.

Gyvīs užívané ve významu „stádo dobytka“ v Dieveniškės a Lazūnai zřejmě není nějakým novotvarem těchto nářečí, nýbrž pozůstatkem starého užívání litev. gyvis, neboť toto slovo se ve starých písemných památkách užívá poměrně hojně ve významu „dobytče“, srov. Avis yra romus, … nekaltas gyvis DP 209: Ta ranka penį visus gyvius, kiekvienam tikrą penukšlą duodama SP I 242; Anoji kančia, ir nebylius gyvius galėtų pajudint galėjimop DP 176; Gyvis, išėjęs išg girų, staugimu, kaukimu, baubimu teip baisus bus DP 7 (LKŽd., III, 383).

K užívání singulárové formy slova gyvis ve významu „stádo dobytka“ srov. užívání litev. kėltuva, pėkus.

Ani v pruštině, ani v lotyštině nenacházíme slova s kořenem ide. *gṷi- ve významu „stádo dobytka“. V lotyštině sice nacházíme slova dzīvnieks „ein lebendes Wesen, ein Tier“, dzīvuonis, dzīvīte „ein Haustier“ (EM, I, 560), zdá se však, že vznikla poměrně nedávno a že neexistuje žádná tendence užívat je ve významu „stádo dobytka“.

V lotyšských nářečích se vyskytuje označení domácího zvířete s kořenem ide. *gṷi živats „ein Tier; ein Haustier“, „sīkluops“ (ein Schaf, Schwein)’. Jde však o výpůjčku z ruštiny (EM, IV, 814).

Lot. luopi

Litevské gyvulys významem a užíváním přibližně odpovídá lotyšskému luōps. Množné číslo tohoto slova luōpi se v lotyštině užívá také ve významu „stádo dobytka“, srov. Laid luopus ārā!; Jādzen luopi ganųos; Luopus ganīt (EM, II, 528).

Lotyšské luōps je slovo zcela izolované v baltských i slovanských jazycích, které je nejspíše třeba spojovat s albánským lopē „kráva“³⁷.

³⁵ O. N. Trubačov, Původ názvů domácích zvířat ve slovanských jazycích, Moskva, 1960, s. 100; Dialektologický atlas běloruského jazyka, mapa č. 293.

³⁶ O. N. Trubačov, Původ názvů domácích zvířat ve slovanských jazycích, s. 100–101.

³⁷ J. Pokorny, Et. Wb., p. 654; A. Sabaliauskas, LKK, X, p. 137.

14

Lot. bars

Ve významu „stádo dobytka“ se v lotyštině velmi široce užívá slovo bars; užívá se také zdrobnělá forma tohoto slova bariņš, jakož i spojení luõpu bars, luõpu bariņš.

Slovo bars se v lotyštině užívá v různých významech. K. Mühlenbachův slovník uvádí dokonce šest významů (ve skutečnosti by jich bylo možné rozlišit ještě více): 1) die Schwade; 2) ein bestimmter Strich Feldes bei der Flachsraufe; 3) die Mast; 4) der Haufe, die Menge, die Schar, Herde, 5) die Sandmassen in der Flussmündungen, die das Fahrwasser seichter machen; 6) atberi (klātpieduotuo barības tiesu sauc par beriem, baru, biežāk atberiem; srov. atberes „Wiedergabe des aus dem Gemeindemagazin geliehenen Getreides; das Getreide, das bei der Wiedergabe gleichsam als Prozent mehr abgegeben wird“) (EM, I, 150, 264–5).

V litevštině se slovo bãras, odpovídající lotyšskému bars, užívá také v podobných významech: „pruh pole zabraný najednou při práci (při sklizni obilí, trhání lnu, senoseči); skupina lidí (v tomto významu se vyskytuje pouze v písemnostech S. Gimžauskase z Linkmenys a ve slovníku A. Jušky)“ (LKŽd., I(2) 651–2). V současné litevštině se v poslední době slovo bãras velmi široce užívá ve významu „oblast či plocha nějaké činnosti“.

Jak vidíme, významy litevského bãras, a zejména lotyšského bars, jsou poměrně rozmanité. To přimělo J. Endzelīna vyslovit domněnku, že lotyšské bars má několik různých původů. Významy 1–3 lotyšského bars spojoval se středoírským berraim „nůžky“, avestským tiži-bāra „s ostrou čepelí“, latinským ferīre „udeřit“, forus „cesta kolem záhonu“, starohornoněmeckým bara „ohrazená země“, ruským забор „plot“ a řeckým φόρος „kus země, brázda“. Významy 4–5 lotyšského bars J. Endzelīn spojoval s indoevropským *bher- „nést“; pouze šestý význam lotyšského bars spojoval s lotyšským bērt a litevským berti, přičemž připouštěl, že s těmito slovesy lze snad spojovat i čtvrtý význam lotyšského bars³⁸.

J. Endzelīn se však pravděpodobně mýlil, když považoval lotyšské bars za slovo dokonce trojího původu. Domníváme se, že všechny významy litevského bãras i lotyšského bars lze vysvětlit tím, že tato slova spojíme se slovesy litevským berti a lotyšským bērt. Původ litevského bãras a lotyšského bars takto vysvětloval již A. Leskien³⁹. S výkladem A. Leskiena souhlasila řada pozdějších badatelů. K. Būga tvrdil, že „bãras je taková plocha půdy, kterou lze při setí jedním záběrem posypat semenem“⁴⁰; stejný názor zastávali P. Skardžius⁴¹, E. Fraenkel⁴² a J. Otrębski⁴³. J. Endzelīna k pochybnostem o takové etymologii patrně vedla především skutečnost, že se v baltských jazycích ve významu „plocha půdy určená k setí“ užívá jiné staré slovo, litevské biržė, lotyšské birze, které se spojuje se staroslověnským brazda „brázda“, ruským борозда a polským brózda⁴⁴ (popravdě řečeno, tato etymologie se zdá být dosti pochybná).

Původní významy těchto slov (litevského biržė a litevského bãras) však mohly být odlišné — jejich významové sbližování je výsledkem pozdějšího vývoje.

³⁸ EM, I, p. 265.

³⁹ A. Leskien, Der Ablaut der Wurzelsilben im Litauischen, Leipzig, 1884, p. 321; Bildung der Nomina im Litauischen, Leipzig, 1891, p. 167 (pastarajame veikale teigia kiek abejodamas).

⁴⁰ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 294.

⁴¹ P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, p. 26.

⁴² E. Fraenkel, Et. Wb., p. 34–35.

⁴³ J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, II, Warszawa, 1965, p. 33.

⁴⁴ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 44–45; EM, I, p. 299.

15

Význam „stáda dobytka“ lze se slovesem bérti spojovat jen stěží, s tímto slovesem však lze spojovat obecně významy „množství“, „skupina“ (srov. Větve lípy jsou obsypány pupeny; Nebe bylo jasné, poseté zářivými hvězdami, LKŽd., I(2), 773; lot. biru birām „v zástupech“, birum birumiem, EM, I, 298). Z významu „množství“, „skupina“ se zcela přirozeně vyvinul i význam „stádo dobytka, stádo“, srov. litev. guõtas „stádo – skupina“, litev. kaĩmenė „stádo – skupina“, litev. gyvìs „stádo – množství“ aj.

Jak jsme uvedli, J. Endzelynas měl sklon spojovat lot. bars ve významech 4–5 s ide. *bher- „tragen“. S uvedeným ide. kořenem se však spojují také litev. bérti a lot. bērt. Je pravda, že J. Endzelynas o tomto spojení jako by poněkud pochyboval, když uváděl, že K. Būga, J. Mikola, A. Briukneris a R. Trautmanas spojují litev. bérti a lot. bērt s ide. *bher „tragen“ „ohne sich über die Entwickelung der Bedeutung zu äussern“⁴⁵. Zdá se nám, že litev. bérti by s ide. *bher- mohly přibližovat takové významy tohoto slovesa jako „vrhnout se (o zvířeti)“, „vodit, rodit“, srov. Prasnice se oprasila; Když budeš hlídat prase, dokud se neoprasi, dostaneš sele LKŽd., I(2), 773, 847. Tyto významy však mohou být také novotvary v litevštině, srov. podobné významy sloves griūti, irti.

Lot. ganeklis aj.

V lotyštině nacházíme několik označení pro „stádo dobytka“, odvozených od slovesa ganīt (litev. ganýti): ganeklis (vīrs ganekli aizdzen mājā), ganekles (slovo se vyskytuje v překladu Gliuckovy bible (1689), ganība (uz mūsu ganībām vesela ganība luopu), ganīkla (šur un tur luopu ganīklas ganās), ganāmais (būs viens gans, viens ganāmais), ganāmie (EM, I, 599, 600; EH, I, 382).

V dílech J. Žemaitė se ve významu „stádo dobytka“ vyskytuje slovo gãniava (Taková stáda dobytka nemohou na těch pastvinách vypást, LKŽd., III, 102). Slovo gãniava tu však spíše není dokladem živého jazyka, nýbrž vzniklo prostým nedorozuměním z výrazu gõniava, užívaného v rodišti Žemaitė (pravděpodobně jde o práci redaktorů jejích spisů).

Litev. gõniava, gonà aj.

V litevských nářečích nacházíme označení pro „stádo dobytka“, která je třeba spojovat se slovesem ginti „hnát, vyhánět stádo na pastvu“: gõniava „stádo, houf, množství“, gonà „skupina, množství“ (Góną karvių varo piemuo J. Takové stádo dobytka jsem ještě nikdy neviděl Als.), gõna, gõnas, gõnė (Takové stádo prasat by něco sežralo Kair.), gonìa (Otevři stáj, přivážím stádo Vlk.), gonyčia (LKŽd., III, 482)⁴⁶.

Lit. gárdas

Ve významu „stádo dobytka“ se toto slovo užívá pouze ve starých písemných památkách našeho jazyka — tak je užívají J. Bretkūnas, M. Daukša, S. Chilinskis aj. Srov.:

„...a bude jeden pastýř a jeden ohradník“, BrP, II, 209.

„...dobrý pastýř, který tak nese na svých ramenou svou ztracenou ovečku, aby ji přivedl do svého stáda“, DP, 174.

„...a sháněli tam všechna stáda“, Ch 1 Moz 29,3.

⁴⁵ EM, I, s. 292.

⁴⁶ P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, s. 47.

16

„...shromáždí všechna stáda“, Ch 1 Moz 29, 8.

„...a jeho bratři odešli pást stádo svého otce“, Ch 1 Moz 37, 12.

„...kdo pase stádo, a nejí mléko stáda? Bt 1 Pv K 9,7 (srov. tamtéž LKŽd., III, 120).

V litevštině se slovo gardas, jak víme, užívá ve významu určitého ohrazení („ohrazená část stáje“, „ohrada na poli nebo na pastvině“, „bedna zhotovená z prken k přepravě prasat“, LKŽd., III, 120). Poslední z těchto významů – „ohrada“ – je nepochybně starší. Význam „stádo dobytka“ zřejmě vznikl z významu „ohrada na poli nebo na pastvině“.

Litevské gardas souvisí se stsl. gradъ „hrad, město, zahrada“, rus. город „město“, skr. grháḥ „dům“, góts. gards, góts. garda „ohrada“, alb. garth „živý plot“ aj.⁴⁷

Litevské gardas má ekvivalent i v lotyštině, srov. lot. gards „ein Verschlag am oder im Stalle“ (doloženo v dílech J. Janševského). J. Endzelīns má sklon považovat toto lotyšské slovo za lituanismus (Anscheinend aus li. gãrdas dass., wenn wirklich mit kurzem a; vgl. gārds 1, EH, I, 384). Domníváme se, že za lituanismus je třeba považovat také lot. gārds „ein Verschlag fürs Mastvieh, namentlich für Schweine“ (EM, I, 618; EH, I, 390). Soudě podle materiálu slovníku K. Mühlenbacha a jeho dodatků se totiž toto slovo užívá téměř výhradně v litevském pohraničí (Dunika, Gruobinia, Lazduona, Nyca, Nygranda, Rucava). Prodloužení kořenového a v lotyšském slově je třeba vysvětlovat výslovností litevštiny v Pobaltí, neboť Litevci z Pobaltí (Akmenė, Klykoliai, Mažeikiai), od nichž toto slovo muselo přejít do lotyštiny, vyslovovali lit. gardas jako gãrc. I kdyby lot. gārds nebylo přejímkou z litevštiny, litevština by přinejmenším přispěla k jeho zachování v oněch lotyšských nářečích.

Litevské gardas ve významu „ohrada“ proniklo také do baltských finských jazyků, srov. fin. karsina, karel. karžina aj.⁴⁸

Litevské stōdas

Liet. stōdas se ve významu „stádo dobytka“ užívá také pouze ve starých písemných památkách – v tomto významu ho užívají J. Bretkūnas, M. Daukša, K. Širvydas aj. Srov.:

„...nuneche awi ich Stodo (paraštėje: Gardo)...“, BrB 1 Sam 17, 34.

„...stōdai ir kaimenės, tawos...“, DP, 290.

„...piewos, łakos, kãimenes, stōdai...“, DP, 306.

„Paweýksłu tieġ tapi stōdo... (Wžormi, movi, bėdac stāda...)“, SP, II, 136.

„...piemenimus, Stodą ganantiemus...“, KN, 130.

Vedle formy stodas se ve starých písemných památkách užívá také forma stoda⁴⁹.

O původu litevského stōdas existují různé názory. A. Brückner se domníval, že si toto slovo Litevci vypůjčili z polštiny⁵⁰. K. Būga, který dlouho pochyboval, zda jde o vlastní slovo, nebo o výpůjčku⁵¹, je pokládá za výpůjčku z ruštiny⁵², zatímco P. Skardžius – za výpůjčku

⁴⁷ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 135–136; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 297; J. Pokorny, Et. Wb., p. 444.

⁴⁸ Y. H. Toivonen, Suomen kielen etymologinen sanakirja, I, Helsinki, 1955, p. 165; A. Sabaliauskas, LKK, VI, p. 118.

⁴⁹ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 592.

⁵⁰ A. Brückner, Die slavischen Fremdwörter im Litauischen, Weimar, 1877, p. 137.

⁵¹ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, 92, II, p. 591–592.

⁵² K. Būga, Rinktiniai raštai, III, p. 46.

2. Iš lietuvių leksikologijos ir leksikografijos

17

KNIHOVNA LKI

z běloruštiny⁵³. Kategoricky patrně nelze zavrhnout žádný z názorů. P. Skardžius však mimo jiné připomíná velmi podobné užívání litevského stōdas a běloruského cmado v běloruských písemných pramenech v litevských dokumentech (srov. кони, стада и животина князя Лит. Мет. (1520). РИБ. XX 1434). Je konečně možné, že se takové označení stáda do litevštiny ze slovanských jazyků dostalo různými cestami.

Litevské armuõ

Litevské armuõ ve významu „stádo dobytka“ je doloženo pouze jednou, totiž v překladu bible A. Baranauskase: Iš armen(i)ės patiną nesutemptą apieravos, 3. Mojž. 1,3 (LKŽd, I (2), 310). Domníváme se, že A. Baranauskase k použití litevského armuõ v tomto kontextu podnítilo latinské armentum (...si holocaustum fuerit ejus oblatio, ac de armento...3. Mojž. 1, 3), které v latině znamená „větší pracovní zvířata (koně, voli); stádo pracovních zvířat“.

Jinak se litevské armuõ ve významech „orná vrstva půdy; orná země; orba, půda“ (: litevské árti) nikde ve významu „stádo dobytka“ neužívá.

Litevské gaibjė

Litevské gaibjė ve významu „stádo dobytka“ je doloženo v těchto litevských jazykových památkách: v „Clavis Germanico-Lithvana“, ve slovníku J. Brodovskise, ve slovníku F. Nesselmanna a ve slovníku F. Kurschata (s poznámkou, že F. Kurschatovi samotnému není toto slovo z živého jazyka známo). Struktura tohoto slova naznačuje, že nejde o živý fakt litevského jazyka, neboť slova utvořená tímto způsobem v litevštině vůbec nejsou. Nabízí se otázka, jak se mohlo objevit v oněch památkách našeho jazyka. F. Kurschat toto slovo převzal ze slovníku F. Nesselmanna. F. Nesselmann je opsal z rukopisu slovníku J. Brodovskise. F. Nesselmann je opsal správně, neboť příslušné místo v rukopisu slovníku J. Brodovskise je velmi dobře čitelné:

„Gótas Awju. Gardas, Stodas. Gauje, Gaibje“ (B, 613).

Do rukopisu slovníku J. Brodovskise se slovo gaibjė nejspíše dostalo ze slovníku ze 17. století „Clavis Germanico-Lithvana“, kde je rovněž zapsáno velmi zřetelně:

„Heerde Vieh. Kaimene, ės. F. Gúta, ôs F. Gaibje, ės. F. Gáuje, ęs. F.“ (C, I, 873).

Lze se dokonce domnívat, že J. Brodovskis při zapisování tohoto slova z uvedeného pramene zaměnil jeho pořadí se slovem gauje, protože toto slovo znal, zatímco slovo gaibje přesunul na konec jakožto slovo, které neznal. To, že J. Brodovskis skutečně používal „Clavis Germanico-Lithvana“, jasně prokázal J. Lebedys⁵⁴. Jak se však slovo gaibjė do tohoto rukopisu dostalo, zatím nelze říci.

⁵³ P. Skardžius, Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen, Kaunas, 1931, p. 206.

⁵⁴ J. Lebedys, Smulkioji lietuvių tautosaka XVII—XVIII a., Vilnius, 1956, p. 23.

18

Lit. pūlkas, lot. pulks

Jak v litevštině, tak v lotyštině se ve významu „stádo zvířat“ užívá slovo pūlkas (lot. pulks).

Ve významu „stádo zvířat“ se slovo pūlkas vyskytuje již ve vydání slovníku K. Širvyda z roku 1629:

„Stado, grex, armentum. pulkas“

„Stadko, grex pusillus, pulkelis“ (Dic., 174).

Také ve vydání slovníku K. Širvyda z roku 1642 nacházíme:

„Stādo bydla, Armentum, grex pulkas“ (Dic., 421).

Ve významu „stádo zvířat“ se pūlkas často užívá také v litevských nářečích. Zde se však nejčastěji neužívá jako synonymum pro bandos nebo kaimenės, nýbrž obecně ve významu „skupina, množství (většinou o živých tvorech)“ a zpravidla se pojí s určujícím slovem, srov. avių pulkas, pulkas kiaulių, pulkas karvių atd. V některých litevských nářečích se však pūlkas užívá téměř jako synonymum pro bandos nebo kaimenės, srov. Prie pulko ganydavo (Pumpėnai); Per du pulku ganydavo gyvulius (Linkuva).

Velmi podobné užití má také lotyšské slovo pūlks „der (lebendige) Haufe, die Schar, eine Menge überhaupt“, ganāms pulks „die Herde“, ganāmpulks, ļopu pulks, ļopu pulciņš, pulks, pulciņš (Kur tu dzīsi savu pulciņu?) (EM, I, 600, III, 407; EH, I, 382)⁵⁵.

Litevské pūlkas a lotyšské pūlks jsou výpůjčky ze staré ruštiny, srov. st. rus. pъlkъ „Regiment, Heer, Heeresmacht, Heereszug, Lager“⁵⁶. Do baltských jazyků se slovo zřejmě dostalo ve významu vojenského termínu, zatímco ostatní významy se vyvinuly později až v baltských jazycích. Podobný proces rozšiřování významu lze pozorovat také v některých slovanských jazycích, srov. rus. nář. полок „skupina (dívek)“, srbochorv. nyk „народ, люд, толпа“, čes. pluk „Haufe“.

Slované si toto slovo vypůjčili ze starogermánštiny (*fulkaz), srov. starohornoněm. folk, staroangl. folc „Heer, Schar“⁵⁷.

Lit. tabūnas

Ve význame „stádo zvířat“ se v litevských nářečích občas vyskytuje také slovo tabūnas. Obecně se toto slovo v litevštině užívá v několika významech: „stádo zvířat (nejčastěji koní)“ (Kurtuvėnai, Liškiava, Ukmergė, Salamiestis), „skupina, množství“ (Alytus, Anykščiai, Druskininkai, Dusetos, Jurbarkas, Južintai, Laukuva, Lazdijai, Rudamina, Ukmergė, Utena), „pastvina ohrazená ze všech stran“ (Kurtuvėnai, Radviliškis, Šiauliai).

Slovo tabūnas se do litevštiny dostalo ze slovanských jazyků. Ve významu „stádo koní“ se takové slovo užívá ve východoslovanských jazycích, srov. rus. табун, bělorus. табун, ukr. табун. Odtud se dostalo i do polštiny, srov. pol. tabun⁵⁸. Východní Slované si toto slovo vypůjčili z

⁵⁵ Příklady, které nejsou uvedeny ve slovníku K. Mühlenbacha — J. Endzelyna, získal autor od kandidátky filologických věd D. Zemzarė.

⁵⁶ P. Skardžius, Die slavischen Lehnwörter im Alt litauischen, s. 183; E. Fraenkel, Et. Wb., s. 665–666; EM, III, 407.

⁵⁷ M. Vasmer, Et. Wb., II, s. 393–394; F. Kluge, Et. Wb., s. 825; E. Klein, Et. Dic., I, s. 607.

⁵⁸ A. Brückner, Sł. et., s. 563.

2*

19

turkických a tatarských jazyků, srov. kazaňskotatarské tabun „stádo koní“, čagatajské tabun, krymskotatarské tabum „stádo, skupina“⁵⁹.

Je těžké říci, z kterého slovanského jazyka litevské tabūnas pochází; nejpravděpodobnější je, že Litevci toto slovo převzali z ruštiny. Významy „skupina obecně, množství“ a „ohrazená pastvina“ vznikly až přímo v litevštině.

Lot. pūlis

Toto slovo se v lotyštině užívá v několika významech: „hromada; množství“, „stádo; řada (mláďat)“, „hnízdo“, „prudký déšť“ (EM, III, 446–7). Význam „stádo dobytka“ se bezpochyby vyvinul z významu „hromada, množství“.

J. Endzelīns má sklon spojovat lot. pūlis s lot. pauna „lebka; tlama“, lot. paũna „malá čepice; ranec; svazek“ (EM, III, 128). Dále by bylo třeba tato slova spojit se slovy od indoevropského kořene *pū-, *peu-, *pou- „nafouknout; nafouklý, oteklý“, srov. skr. phuphusah „plíce“, arm. (h)ogi „vůně, dýchání, duše“ aj.⁶⁰.

* * *

Baltské jazyky mají pro označení „stáda dobytka“ mnoho pojmenování, zvláště mnoho takových názvů nacházíme v litevštině. Tato pojmenování jsou většinou slova baltského původu, vzniklá z různých kořenů. Často se vyskytuje sémantický vývoj „množství, skupina“→„stádo dobytka“, „zvíře, zvířata“→„stádo dobytka“. Některé názvy „stáda dobytka“ pronikly do baltských jazyků také ze slovanských jazyků.

PIEMENŲ PAVADINIMAI

V indoevropských jazycích neexistuje společné označení pastýře, které by bylo v těchto jazycích více rozšířeno. Jednotlivé skupiny indoevropských jazyků však zpravidla mají společná pojmenování, vzniklá podobným sémantickým způsobem, někdy dokonce ze stejného indoevropského kořene, srov. lat. pāstor „pastýř“: lat. pāscō, -ere „pást, zabývat se chovem dobytka“, rus. пастух „pastýř“: rus. пасти „pást“, arm. hoviv (< *ou̯i-pā-) „pastýř“; něm. Hirt „pastýř“: něm. Herde „stádo“, angl. (shep)herd „pastýř“; angl. herd „stádo“, lit. ker džius „starší, věkem pokročilejší pastýř“ aj.

Podobným způsobem vznikla označení pastýře také v baltských jazycích.

Lit. piemuo

Toto pojmenování je velmi staré; existují důvody domnívat se, že pochází ještě ze společné indoevropštiny. Je pravda, že z baltských jazyků nacházíme toto označení pastýře v současnosti pouze v litevštině, existuje však dostatek údajů svědčících o tom, že bylo společné všem baltským jazykům.

Přímé protějšky má litevské piemuõ pouze v řečtině, srov. řec. ποιμήν „pastýř“, ποιμνή „stádo“. Je pravda, že se vedou spory o přesnou shodu vokalismu kořene litevského piemuõ a řeckých slov. Avšak zda budeme baltské ie spojovat přímo s

⁵⁹ M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 66.

⁶⁰ J. Pokorny, Et. Wb., p. 847.

20

ide. *oi, nebo zda vokalismus kořene baltského slova vysvětlíme změnou pod vlivem jiných slov, souvislost mezi litevským piemuo a řeckým ποιμήν není pochybná.

Označení pastýře v litevštině a řečtině souvisejí s ide. prolytem *pō(i), jehož hlavním významem bylo „pást dobytek“. Z tohoto významu se později vyvinul také nový, obecnější význam „něco střežit“.

Slova s tímto kořenem nacházíme kromě litevštiny a řečtiny i v dalších ide. jazycích, srov. skr. pāti „střeží, pase“, av. pāiti, skr. gōpāḥ „pastýř (původně pastýř dobytka, krav, srov. skr. gauḥ „dobytče, býk, kráva“)“, pāyuḥ „strážce“, pālāḥ „strážný, pastýř“, nṛpaḥ „král (strážce lidí)“, staroperské xšāθrapāvan „místodržitel, satrapa“¹.

S ide. *pō(i) se pokoušejí spojovat také skupinu slov v germánských jazycích, srov. gótské fōdr „pochva“, staroanglické fōdor, německé Futter „podšívka“². Sémantická souvislost germánských slov s ide. *pō(i) se vysvětluje tím, že gótské fōdr a další lze případně spojovat s významem „chránit zakrytím“.

Existovaly pokusy spojovat ide. *pō(i) s ide. *pā- „krmit, živit, pást“³, z něhož vznikla již zmíněná ide. označení pastýře (lat. pāstor, rus. пастух, arm. hoviv). Tyto pokusy však nebyly úspěšné.

Velmi pochybné je také spojování chetitského paddar „koš, nůše“⁴ s ide. *pō(i)⁵.

Slovanské jazyky slova s kořenem ide. *pō(i) vůbec nepodědily. Je pravda, že tento kořen má ruské a ukrajinské označení ovčího pastýře чабан. Do ruštiny však přešlo z turkotatarských jazyků (srov. krymskotatarské čōban „pastýř“⁶), které zase toto označení pastýře převzaly z perštiny, srov. perské šūban „pastýř“, afghánské špūn < *fšu-pāna- „pastýř dobytka“, srov. skr. pāṇāḥ „střežící“⁷.

V lotyštině a pruštině nenacházíme označení pastýře odpovídající litevskému piemuo. Určité stopy tohoto slova však můžeme rozpoznat v některých místních a osobních jménech.

V pruštině nacházíme místní jméno Paymekopo (zaznamenané v dokumentech z roku 1311). Zdá se, že toto místní jméno by bylo možné odvozovat z Paymenkopo a spojovat s litevským piemuo. Co se týče tvoření pruského Paymekopo, srov. pruské Auctacops, Auctukape: litevské aukštas + litevské kāpas⁸.

S litevským piemuo se pokoušejí spojovat také lotyšské osobní jméno Paim a místní jméno Paimis⁹.

Jak vidíme, vokalismus kořene v těchto příkladech se neshoduje s vokalismem kořene litevského piemuo, odpovídá však vokalismu řeckého ποιμήν. Je možné, že v baltských jazycích existovaly dvě varianty tohoto označení pastýře — *peim- ir *poim-. Druhá varianta mohla být dokonce starší. Nasvědčovalo by tomu označení pastýře baltského původu ve finských jazycích Pobaltí, srov. finské paimen „pastýř“, paimen

¹ J. Pokorny, Et. Wb., p. 839; M. Mayrhofer, Et. Wb., I, 348, II, 251, 262.

² J. Pokorny, Et. Wb., p. 839; F. Kluge, Et. Wb., p. 226—227.

³ M. Mayrhofer, Et. Wb., II, p. 251; J. Pokorny, Et. Wb., p. 787.

⁴ F. Kluge, Et. Wb., p. 227.

⁵ J. Friedrich, Hethitisches Wörterbuch, Heidelberg, 1952, p. 166.

⁶ M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 297.

⁷ M. Mayrhofer, Et. Wb., II, p. 251.

⁸ G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 12, 112.

⁹ E. Blese, Latviešu personu vārdu un uzvārdu studijas, I, Rīgā, 1929, p. 333; E. Blese tokį (šaknyje su -ai-) latvių kalbos piemens pavadinimą linkęs laikyti sekundariniu skoliniu iš Pabaltijo suomių kalbų.

21

iaa „pást“, est. paimendama „pást, hlídat“, karel. paimen „pastýř“, lyv. paimēn „pastýř“, paimentta „pást, hlídat“, veps. paimen „pastýř“, paimenta „pást, hlídat“ atd.¹⁰

[Do baltofinských jazyků se baltské označení pro pastýře dostalo spolu s dalšími slovy týkajícími se chovu dobytka a zemědělství, nejspíše v posledních staletích před naším letopočtem. Ve finskojazyčném prostředí z něj vzniklo také sloveso s významem „pást, hlídat“ a rovněž další příbuzná slova, srov. fin. paimentaminen „pasení, pastva“, paimenkoira „ovčácký pes“, paimenpilli „pastýřská píšťalka“, paimenpoika „pasáček“, paimentolainen „kočovník“ atd.¹¹

Poměrně zajímavou otázkou je, proč se v lotyštině toto označení pro pastýře nezachovalo. Domníváme se, že zde určitou roli mohla sehrát předložka pie. V lotyštině se totiž po změně pie mohlo stát, že lotyšská slova začínající skupinou pie- byla chápána jako složená slova s předložkou. Slova, jejichž lexikální souvislost s předložkou pie nebyla pociťována, do systému uvedených složenin jaksi nezapadala a začala postupně zanikat, anebo se jejich hlásková podoba změnila vlivem jiných slov. Z tohoto důvodu mohlo například lotyš. plāva vytlačit starší lotyš. pieva (EH, II, 278); možná z tohoto důvodu nenacházíme v lotyštině fonetický protějšek litev. pieštūs. Tato naše hypotéza se samozřejmě nemůže týkat lotyšských slov, v nichž ie < en, ani slov, která se po zkrácení koncovky stala jednoslabičnými.

Lotyš. gans, litev. gānas atd.

V lotyštině se prosadilo označení pro pastýře s jiným kořenem, srov. lotyš. gans „pastýř“, zdrobnělé formy ganiņš, ganelis, ganēns, gane, gaņa, ganiene, ganikis „ein Hirt (ein kleiner, nichtssagender Hirt)“, gantājs „der Hüter“ (EM, I, 599, 600; EH, I, 382). Tato slova souvisejí s lotyš. ganīt, litev. ganyti.

Označení pro pastýře odvozená od tohoto slovesa se užívají také v litevštině, srov. litev. gānas „pastýř, pasák“, ganýtojas, ganikas, ganūkas, ganė „pastýřka, pastýř“ (LKŽd., III, 96, 100, 107, 108).

Užívá se také řada složených označení pro pastýře, jejichž druhou složkou je slovo tohoto kořene. Srov.:

Litev. ančiāgonis „pastýř kachen“ (LKŽd., I(2), 131) < litev. ántis + ganýti.

Litev. arklāganis „ten, kdo pase koně“, arklāganis, arkliaganỹs, arkliāgonis, arkliiganis, arkliūganis (LKŽd., I(2), 301, 303, 305, 307) < litev. arklys + ganýti.

Litev. aviganis „pastýř ovcí, ovčák“, avigonis, aviāgonis, avēliaganis (LKŽd., I(2), 521, 523, 525) < litev. avis + ganýti.

Litev. galvijagonis „pastýř, pasák dobytka“, galvijagonis (LKŽd., III, 83) < litev. galvijas + ganýti.

Litev. jautaganỹs „pastýř volů; pastýř“, jaučiāgonis (LKŽd., IV, 295, 322) < litev. jautis + ganýti.

Litev. karvāganis „pastýř krav“ (LKŽd., V, 352) < litev. kárvė + ganýti.

¹⁰ Y. H. Toivonen, E. Itkonen, A. J. Joki, Suomen kielen etymologinen sanakirja, II, Helsinki, 1958, s. 459; J. Kalima, Itämerensuomalaisten kielten balttilaiset lainasanat, Helsinki, 1936, s. 145; V. Thomsen, Beröringer mellem de finske og de baltiske (litauisk-lettiske) Sprog, Köbenhavn, 1890, s. 208.

¹¹ A. Sabaliauskas, LKK, VI, s. 130.

22

Litevsky kiaulāganis „pasáček prasat“, kiaulāgonis, kiaūlganis, kiauliāganis, kiauliāgonis (LKŽd., V, 687, 691, 693) < litev. kiaũlė + ganýti.

Litev. ožkaganỹs „pasáček koz“, ožkāganis¹² < litev. ožkà + ganýti.

Litev. žąsigonis „pasáček hus“ < litev. žąsìs + ganýti.

Litev. bandāganis „pastýř dobytka, pasák skotu“, bandganis (LKŽd., I(2), 639) < litev. bandà + ganýti.

Litev. diēnaganis „ten, kdo pase dobytek pouze ve dne, neschopný pastýř“ (LKŽd., II, 346) < litev. diēnā + ganýti.

Litev. naktigonis „ten, kdo v noci pase dobytek (obvykle koně)“ < litev. naktis + ganýti.

Litev. rytāgonis „ten, kdo ráno pase dobytek“ < litev. rytās + ganýti.

Složená pojmenování pastýřů podobného původu jsou dosti rozšířena také v lotyštině. Srov.:

Lotyš. āitgans „pastýř ovcí“ (EH, I, 5) < lotyš. āita „ovce“ + gans „pastýř“.

Lotyš. cūkgans „pastýř prasat“, cūkganis (EM, I, 398; EH, I, 280) < lotyš. cūka „prase“ + gans.

Lotyš. giòvgans „pastýř krav“ (EM, I, 692; EH, I, 424) < lotyš. giòvs „kráva“ + gans.

Lotyš. luōpgans „pastýř dobytka“ (EM, II, 527) < lotyš. luōps „dobytek, zvíře“ + gans.

Lotyš. zīrgans „pastýř koní“ (EM, IV, 726; EH, II, 808) < lotyš. zīrgs „kůň“ + gans.

Lotyš. zùosgans „pastýř hus“ (EM, IV, 759) < lotyš. zùoss „husa“ + gans.

Lotyš. dižgans „velký (starší) pastýř, vrchní pastýř“ (EH, I, 324) < lotyš. dižs „velký, vznešený, urozený“ + gans.

Liet. ganýti, lot. ganīt jsou dále spojovány s lit. gìnti „hnát, pohánět; hnát stádo, dobytek na pastvu“, lot. dzīt, rus. гнать „hnát, pobízet, pronásledovat, štvat“, pol. gonić, ir. gonim „zraňuji, zabíjím“, skr. hanti „on zabíjí, usmrcuje“, arm. gan „bití, šlehání“, řec. φόνος „vražda“ atd.¹³

Těmto slovům se rekonstruuje ide. předpokládaná podoba *gu̯hen -(ə)-, jejíž původní význam byl zřejmě „bít“. V baltských jazycích se vyskytují také slova tohoto kořene, jejichž význam se od původního významu ještě tolik nevzdálil, srov. lit. genėti „ořezávat větve; kácet keře“, lot. dzenēt, lit. genys, lot. dzenis, pr. genix. Ve slovanských jazycích nacházíme slova tohoto kořene, jejichž význam se zcela přibližuje významům lit. ganýti, lot. ganīt, lit. gìnti, lot. dzīt, srov. rus. вгон „pastvina, pastva, cesta pro stádo; vyhnání na pastvu“, pol. wygon.

V litevštině existují označení pastýře, která vznikla přímo ze slovesa gìnti, srov. lit. genùlis „pasáček“ (LKŽd., III, 239), gìnikas „ten, kdo žene (dobytek)“ LKŽd., III, 319), gintėjas (LKŽd., III, 327).

Lit. arklininkas, avininkas a další

Vyskytují se také označení pastýřů odvozená přímo od názvů příslušných zvířat. Srov.:

Lit. arklininkas „noční hlídač koní, ošetřovatel koní; milovník koní, znalec koní“, arklinȳkas (LKŽd., I (2), 305), arklinis „noční hlídač koní, pasák koní, krmič“ (LKŽd.,

¹² Litevské jazykové příklady, u nichž není uveden pramen, jsou zpravidla převzaty z kartotéky akademického „Slovníku litevského jazyka“.

¹³ E. Fraenkel, Et. Wb., s. 152—153; M. Vasmer, Et. Wb., I, s. 293; J. Pokorny, Et. Wb., s. 491—493.

23

I(2), 306), arklìčius „nezdárný pasák“ (LKŽd., I (2), 305; co do sémantiky srov. lit. arklìnis „darebák“), srov. lit. arklỹs.

Lit. avininkas „pastýř ovcí; člověk, který se stará o ovce, chová je a pečuje o ně“, avinýkas (LKŽd., I(2), 528), avinorius „pastýř ovcí“ (se slovanskou příponou, LKŽd., I(2), 529), srov. lit. avis.

Lit. galvìjininkas „pastýř skotu“ (LKŽd., III, 83), galvininkas (LKŽd., III, 84), srov. lit. galvijas.

Lit. jautìnininkas „pastýř volů; člověk, který pracuje s voly“, jautìnis „vodič volů, pastýř, obchodník; pastýř volů“ (LKŽd., IV, 324), jaučius „pastýř volů; honák“, jautìčius (LKŽd., IV, 295), jautìšius „ošetřovatel volů“ (LKŽd., IV, 325), srov. lit. jautis.

Lit. karvininkas „pastýř, ošetřovatel a chovatel krav“ (LKŽd., V, 357), karvišius „hanl. pastýř krav“, karviškus (LKŽd., V, 358), srov. lit. karvė.

Lit. kiaulininkas „pastýř prasat, pasák prasat, krmič prasat, ošetřovatel“, kiaulininkas (LKŽd., V, 696), kiaulinis „pastýř prasat; člověk, který se zabývá chovem prasat“, kiaulinis (LKŽd., V, 697), kiaulišius „pasák prasat, pastýř prasat“, kiauliušis (LKŽd., V, 699), srov. lit. kiaulė.

Lit. ožkininkas „člověk, který se zabývá chovem koz, pasák koz“, ožkininkas, srov. lit. ožka.

Lit. avinvedis „pastýř ovcí“ (LKŽd., I(2), 529), avinvedỹs < lit. ávi̇̀nas + vesti.

Lit. kiauliapiemenis „pastýř prasat“ (LKŽd., V, 694), kiauli̇̀piemenis (LKŽd., V, 700) < lit. kiaulė + piemuo.

Lit. akėčpiemenis, berniukas, gelčius a další.

V litevštině se vyskytuje i několik dalších pojmenování pastýře různého původu, která se obvykle užívají ve specifickém významu nebo mají určitý emocionální odstín. Srov.:

Litevské akėčpiemenis „pastýř vhodný k práci s branami, čeledín“ (LKŽd., I(2), 51), akėtpiemenis (LKŽd., I(2), 55) < z litevského akėčios + piemuo.

Litevské berniukas „pasáček, mladší čeledín (námezdní pracovník)“ (LKŽd., I(2), 770), srov. litevské berniukas.

Litevské gelčius „dítě, pasáček“ (LKŽd., III, 213), srov. litevské geltónas, geltas; co do sémantiky srov. litevské geltonsnāpis „nedospělec, mléko pije, klouček“.

Litevské naktininkas „noční pastýř“, naktinis, srov. litevské naktis.

Litevské naktigulis „noční pastýř“, < z litevského naktis + gulėti

Lit. avčiorius

Litevské avčiorius „majitel ovcí, ovčák“ (LKŽd., I(2), 520) < polské owczarz.

V litevském slově je však cítit jeho lexikální souvislost s litevským avis. To, že toto slovo bylo přejato z polštiny, by snad mohl naznačovat jeho zdroj — slovník J. Brodovského.

Lotyšsky šēperis, šēruks

Lotyšsky šēperis ‚pastýř, pastýř na statku; ovčák na statku‘ (EH, II, 626) — slovo německého původu, srov. něm. Schäfer, srov. také lotyšsky šēperis ‚ovčácký pes‘, šēperītis (EM, IV, 17)¹⁴.

¹⁴ J. Sehwers, Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen, Leipzig, 1936, p. 130.

24

Lotyšsky šeruks ‚(ženatý) ošetřovatel dobytka a pastýř (zejména na statcích)‘ (EM, IV, 17) se vyskytuje v lotyšských nářečích při hranicích s Litvou; podle názoru J. Endzelyna mohlo být převzato z litevštiny, srov. litevsky šėrti, lotyšsky šėrt < < litevsky šerti.

Litevsky kerdžius

V litevštině se užívá hned několik zvláštních označení pro staršího pastýře.

Nejrozšířenějším označením je kerdžius, které se užívá i ve spisovném jazyce. Vedle formy kerdžius se v nářečích a různých jazykových památkách setkáváme i s jinými podobami označení pastýře se stejným kořenem, srov. kerdeninkas (kerdenykas), kerdis, kerdžys (LKŽd., V, 600). Z tohoto označení vzniklo také mnoho dalších slov souvisejících s prací pastýře nebo obecně s pasením dobytka, srov. kerdystė ‚práce pastýře‘, kerdžystą, kerdžuvis ‚ten, kdo býval pastýřem‘, kerdūkas ‚pasáček‘, kerdžianka ‚žena pasoucí dobytek‘, kerdžiauti ‚vykonávat povinnosti pastýře, být pastýřem‘, kerdžinė ‚hostina pastýřů‘, kerdžinyčia ‚pastýřova chýše‘, kerdžiuvienė ‚pastýřova žena‘ (LKŽd., V, 600), kiaulkerdis ‚pastýř prasat‘, kiaulkerdžius (LKŽd., V, 699).

V litevských nářečích i ve spisovném jazyce se velmi široce užívá také forma skerdžius a slova od ní odvozená (skerdžiauti, skerdystė, skerdžiuvienė). Forma skerdžius je novější — vznikla přidáním souhlásky s- k formě kerdžius. Podobné přidávání souhlásek je v litevštině poměrně častým jevem (není cizí ani lotyštině), srov. litevsky keterà: sketerà, kregždė: skregždė, kremzlė: skremzlė aj.¹⁵

Vznik přidaného s- ve slově kerdžius se vysvětluje různě. E. Fraenkel upozorňuje, že litevské skerdžius není třeba spojovat s litevským skersti ‚porážet prase‘, a vysvětluje vznik s- vlivem slov sérgėti, sárgas¹⁶. Naproti tomu J. Otrębski vysvětluje vznik litevského skerdžius právě vlivem slova skersti, neboť starší pastýř byl zároveň i řezníkem dobytka¹⁷. Z těchto dvou výkladů je přesvědčivější výklad J. Otrębského. Zdá se nám však, že s- se v označení staršího pastýře mohlo objevit i bez vlivu nějakého konkrétního slova. Koneckonců všechny přidané s- nelze v litevštině ani lotyštině vysvětlit výhradně etymologickým vlivem nějakého slova.

s- ve slově kerdžius je starý jev. Z. Zinkevičius spojuje se slovem skerdžius také hydronyma Skerdžius, Skérdžia¹⁸. Tato hydronyma však lze spojovat také se slovy skupiny litevských skardis, skardžius, srov. litevsky Skerdupis vedle Skardupis a další velmi rozšířená hydronyma¹⁹. Druhá možnost se nám zdá pravděpodobnější, tím spíše, že se nevyskytují hydronyma, která by bylo možné spojovat s litevským kerdžius.

¹⁵ J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, I, Warszawa, 1958, p. 376–378; J. Endzelins, Latviešu valodas gramatyka, Rīga, 1951, p. 238–239; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, p. 190–191.

¹⁶ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 242.

¹⁷ J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, I, p. 378.

¹⁸ Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, Vilnius, 1963, p. 148; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, p. 190.

¹⁹ Soupis názvů řek a jezer Litevské SSR, s. 147–148.

25

Litevské kerdžius má poměrně spolehlivou etymologii — spojuje se s praformou indoevropských slov *kerdho-, jejichž původní význam byl „řada; stádo“. Sémantický vývoj slov této praformy se velmi dobře odráží ve slovanských a zčásti i baltských jazycích, srov. rus. череда „řada, čas, doba; stádo“, ukr. череда „stádo, zástup, dav; řada“, bělor. чарада „řada, pořadí; dav, zástup; stádo“, pol. trzoda „stádo, dobytek“, čes. třída „pořádek, řada, třída, střídání; ulice, bulvár“, slov. črieda „stádo, stádce“, hornoluž. črjoda „hromada“ aj.²⁰

Spojení litev. kerdžius, pr. kėrdan a rus. череда s indoevropským *kerdho vyvolává jisté pochybnosti kvůli konsonantismu na začátku slova v baltských a slovanských jazycích — guturále namísto očekávané palatály; srov. sanskr. śárdha- „stádo, zástup“, av. sarəða. V baltských jazycích se však takováto „nepravidelná“ guturála vyskytuje poměrně často, a proto bychom patrně toto baltsko-slovanské pojmenování neměli považovat za výpůjčku z některých západních indoevropských dialektů.

B. Jėger se pokouší spojovat tato baltská a slovanská slova s indoevropským *(s)ger- „schnei-“²¹.

Z baltských jazyků uchovaly slova s tímto indoevropským kořenem litevština a pruština. Jak jsme viděli, v litevštině označuje slovo tohoto kořene staršího pastýře, zatímco pruské slovo kėrdan v sg. ak. (forma doložená třikrát ve třetím katechismu), kerdan (forma doložená jednou v témže katechismu) zachovalo časový význam; srov. prei swaiam kerdan (= zu seiner zeit), en kėrdan (= bey zeit), Enstan kėrdan (= Zu der zeit)²². Baltské jazyky tedy zachovaly jakoby dva významové póly indoevropského *kerdho-. Zdá se proto oprávněná domněnka, že se v baltských jazycích před vznikem významu „starší“ či obecně „pastýř“ užívalo slovo téhož kořene ve významu „stádo, čeleď“. Mohli bychom dokonce předpokládat, že označení staršího pastýře kerdenykas doložené v rukopisu Wolfenbüttelské postily z roku 1573 svým způsobem odráží starý význam litev. *kerda „stádo, čeleď“; srov. bandà: bandininkas „pastýř“, bandùlis „starší pastýř; kerdžius“.

Ve významu „pastýř“ se slovo s indoevropským kořenem *kerdho- užívá v germánských jazycích; srov. gót. hairdeis, starohornoněm. hirti, něm. Hirt, angl. (shep)herd, které rovněž vzniklo z germánského označení stáda; srov. gót. hairda, starohornoněm. hërta, něm. Herde, angl. herd aj.²³

Že se dříve slovo s ide. kořenem *kerdho- užívalo ve významu „řada, čas“ nejen v pruštině, ale i v jiných baltských jazycích, naznačuje proniknutí tohoto slova do pobaltských finských jazyků; srov. finské kerta „vrstva, řada; jednou“ (srov. taková slovní spojení nebo složená slova jako ainoa kerta „jednou“, vaatekerta „výměna prádla, oděvu“, elämänkerta „životopis“, vuosikerta „ročenka“, odvozená slova jako kerros „vrstva“, kertoa „vyprávět; násobit (v matematice)“ atd.), estonské kord, karelské kerda, livonské kērda atd.²⁴. Je pravda, že v poslední době někteří badatelé (J. Ka-

²⁰ M. Vasmer, Et. Wb., III, s. 320; R. Trautmann, B.-sl. Wb., s. 127–128; О. Н. Трубачёв, Происхождение названий домашних животных в славянских языках, s. 105.

²¹ B. Jėgers, KZ, 80, s. 46–48.

²² R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, s. 53, 61, 63, 69, 356; Památky pruského jazyka, s. 195, 209, 211, 223.

²³ F. Kluge, Et. Wb., s. 304, 310; J. Pokorny, Et. Wb., s. 579; E. Klein, Et. Dic., I, s. 722.

²⁴ Y. H. Toivonen, Suomen kielen etymologinen sanakirja, I, s. 184–185; V. Thomsen, Beröringer mellem de finske og de baltiske (litauiske-lettiske) Sprog, s. 185–186; J. Kalima, Itämerensuomalaisten kielten balttilaiset lainasanat, s. 115–117.

26

(L. Hakulinen) o baltském původu těchto slov poněkud pochybovali. Jejich pochybnosti však sotva mají opodstatnění. Jak význam slov, tak jejich fonetika ukazují, že byla skutečně převzata z baltštiny.

V lotyštině nenacházíme stopy ide. *kerdho-. Je pravda, že v lotyšských nářečích (Rucava) byla zaznamenána forma kėrdzis ‘žirgu puisis muiža’ (EM, II, 375). Jak však uvedl J. Endzelīnas, vznikla nejspíše z litevského kerdžius.

Litevská slova kerdžius, skerdžius pronikla také do dokumentů o Litvě psaných bělorusky, rusky a polsky; srov. bělorus. кердъ, скердъ, rus. кердъ, pol. skierdź²⁵.

H. Hirt zcela nepodloženě pokoušel pokládat litevské kerdžius za slovo germánského (gótského) původu²⁶.

Litevské dieninis

Litevské dieninis ‘kerdžius’ (LKŽd., II, 347), srov. litevské dienà.

Jak vidíme, sémantika tohoto litevského označení staršího pastýře velmi připomíná vývoj významů ide. *kerdho-. Litevské dieninis se užívá na poměrně malém nářečním území (Bagaslaviškis, Gelvonai, Pabaiskas, Paberžė). Ve východní Litvě se vyskytuje také příjmení Dieninis, které původně označovalo povolání osoby, jíž se tak říkalo.

Litevské viršininkas

Litevské viršininkas ‘kerdžius, starší pastýř’, srov. litevské viršus.

Litevské viršininkas ve významu ‚starší pastýř‘ se nejčastěji vyskytuje v severní části střední Litvy (Akmenė, Eriškiai, Gruzdžiai, Grūžiai, Klykoliai, Linkuva, Papilė, Pušalotas, Rozalimas, Skaistgirys, Šeduva, Upytė, Žagarė). V tomto významu se litevské viršininkas dostalo také do dokumentů z okolí Šiauliai a Žagarė, psaných polsky v polovině 18. století. Vedle slova viršynik se v těchto dokumentech vyskytuje dokonce i termín viršynikostvo, odvozený od tohoto slova a znamenající ‚řemeslo, povinnosti kerdžiaus‘²⁷.

Další osud tohoto slova je zajímavý. Již koncem 19. století je J. Jablonskis zavedl do spisovného jazyka, nikoli však ve významu ‚starší pastýř‘, nýbrž ve významu ‚člověk, který má nad ostatními lidmi nějakou převahu (Vorsteher, Vorgesetzter, начальник)‘²⁸. Především zásluhou J. Jablonského se toto slovo v novém významu pevně ustálilo v litevském spisovném jazyce.

Z litevského viršininkas ‚starší pastýř‘ vzniklo také několik dalších slov souvisejících s chovem dobytka; srov. litevské viršininkė ‚manželka viršininkase, kerdžuvienė‘, viršininkai ‚den, kdy starší pastýř, tj. viršininkas, přichází na pastýřovu usedlost na jídlo a pastýř nemusí pást‘ (Lauksodis, Linkuva).

²⁵ K. Jablonskis, Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje, s. 212, 323, 358; E. Fraenkel, Et. Wb., s. 242.

²⁶ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, s. 92.

²⁷ K. Jablonskis, Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje, s. VIII–IX, 356–358.

²⁸ Jablonskio raštai, IV, Kaunas, 1935, p. 17; P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, p. 601.

27

Liet. bandùlis a další

Liet. bandùlis ‚pasák‘ (LKŽd., I(2), 643), bandžius (LKŽd., I(2), 644), bandūnis (LKŽd., I(2), 641), srov. také bandinininkas ‚pastevec stáda, pasák‘ (LKŽd., I(2), 640), bandišius ‚pastevec, krmič‘ (LKŽd., I(2), 641), srov. litev. bandà ‚stádo‘.

Litev. tvarklas

V lingvistické literatuře se již od dob A. Becenbergera uvádí ve významu ‚pastýř‘ slovo tvarklas užívané v překladu Bible J. Bretkūnase²⁹. V pozdějších překladech Bible do litevštiny ve Východním Prusku odpovídá Bretkūnasovu výrazu tvarklas slovo kerdžius (.... a jako stádo bez pastýře, Iz. 13, 14)³⁰. Lze tedy usuzovat, že i v Bretkūnasově Bibli se slovo tvarklas užívá ve významu ‚pasák‘. Bohužel se uvedené slovo dostalo do lingvistické literatury ve významu ‚pastýř‘ omylem. Zmínili jsme, že v novějších překladech Bible do litevštiny ve Východním Prusku odpovídá Bretkūnasovu slovu tvarklas v uvedené větě výraz kerdžius. V novějších německých překladech se tato věta překládá: …und wie eine Herde ohne Hirten (Iz., 13, 14)³¹. V překladu Bible Martina Luthera z roku 1549 však tato věta zní takto: …und wie ein Herd on hürten³². Že německé hürten v této větě znamená nikoli ‚pasáka‘ nebo ‚pastýře‘, nýbrž ‚ohradu‘, jasně dokládá jiná věta z téže kapitoly Bible: …die Hirten keine hurten da auffschlahen (Iz., 13, 20), kterou J. Bretkūnas překládá: …Piemens… Twarklu ne tajis. V první větě (kterou J. Bretkūnas překládá: … ir kaip Gūtas be Twarklių) i ve druhé tedy Bretkūnasovo tvarklas znamená ‚ohradu (= něm. Hürde, střhn. hurt, mn. hürte), nikoli ‚pastýře‘.

Litev. pastyrius, pulkaunýkas, ustovas

Litev. pastyrius ‚starší pastýř, pasák‘ (Daugėliškis, Dūkštas, Ignalina, Mielagėnai, Rimšė, Tverečius), srov. rus. пастырь ‚pastýř, kněz, pasák‘, bělorus. пастыр, ukr. пастир. Slovo se do litevštiny pravděpodobně dostalo z ruštiny. Slovo společné všem slovanským jazykům nejspíše souvisí s rus. пасти ‚pást‘ aj. Kvůli neobvyklé slovanské příponě se však uvažovalo i o tom, že jde o výpůjčku³³.

Litev. pulkaunýkas ‚starší pastýř, pasák‘ (Karsakiškis, Ukmergė), pulkaunykas < rus. полковник ‚pastýř‘ (В. Н. Добровольский, См., 652).

Původ litev. ustōvas (užstōvas) ‚starší pastýř, pasák; dozorce‘ (Anykščiai, Balninkai, Daugailiai, Kupiškis, Kupreliškis, Pandėlys, Pasvalys, Rokiškis, Salakas, Sudeikiai, Svėdasai, Tauragnai, Ukmergė, Utena, Užpaliai, Vyžuonos, Zarasai) vyvolává jisté pochybnosti.

E. Frenkel pravděpodobně oprávněně obnovuje podobu užstōvas a toto označení staršího pastýře spojuje s litev. užstōti ‚bránit, podporovat něčí stranu; být překážkou,

²⁹ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 1150; A. Bezzenberger, Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache, Göttingen, 1877, p. 333.

³⁰ Biblia, Tai esti: Wissas Szwentas Raßtas… Karalauczuje, 1816; Biblija, tai esti Visas Šventas Raštas, Berlynas, 1931.

³¹ Die Bibel oder die ganze Heilige Schrift, Berlin, 1907.

³² Biblia: Das ist: die gantze heilige Schrifft: Deutsch. Auff's new zugericht. D. Mart. Luth., Wittemberg, 1549.

³³ M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 322.

28

zadržet někoho/co; začít se, užstojis ‘ochrana, kryt’, užstolis ‘spasitel’ (slovo z díla M. Daukši) atd.³⁴

Zdá se nám však, že takové spojení značně ztěžuje rozdíl ve významech. Nebylo by tedy správnější považovat litevské ustòvas (užštòvas) za jakousi přepracovanou podobu litevského pristòvas ‘dozorce, správce’ (< ruského пристава, běloruského прыстаў nebo polského przystaw).

Litevské paganìkas, pūganas atd.

V litevštině nacházíme také názvy zvláštních pomocníků pastýřů – kerdžiů. Srov.:

Litevské paganìkas ‘pomocník kerdžia nebo pastýře’ (Girdiškė, Karklėnai, Laukuva, Nemakščiai, Šilalė, Švėkšna, Upyna, Žarėnai).

Podoba paganìkis se poměrně často vyskytuje také ve slovnících litevštiny ve Východním Prusku:

„Hirten=Knabe Paganikkis, -io“, C, I, 952.

„Paganikkis, -io, m. pomocný chlapec pro pastýře dobytka (Niederung, Prökuls)“, G. H. F. Nesselmann, Wb., 256.

Zdrobnělina paganikėlis se nachází v litevských lidových písních zaznamenaných F. Nesselmannem:

„Birbiń wamzdelį Paganikelis“³⁵.

Původ litevského paganìkis se pokusil vysvětlit A. Leskynas, podle jehož názoru „paganikis oder pagunikis Hülfjunge für den Viehhirten, ist wohl sicher das nach paganyti lituanisierte ru. pogonok Viehtreiber, obwohl man sich für die Form mit u auf pr. guntwei inf., gunnimai 1. plur. treiben berufen könnte“³⁶.

Toto vysvětlení A. Leskyna patrně nelze kategoricky odmítnout. Jsou však dostatečné důvody o něm pochybovat. Zaprvé se význam ruského погонок ‘Sūdrussl. 1. der Antreiber der Pflugochsen; der Viehtreiber’ (И. Я. Павловский Р-н. сл. 1082) značně liší od významu litevského paganìkas. Zadruhé nacházíme v litevských nářečích synonymum litevského paganìkas, které se svou tvořeností vůbec nepodobá ruskému погонщик, ale souvisí s litevským ganýti. Srov.:

Litevské pāganas ‘pomocník kerdžia’ (Kretinga, Palanga, Salantai, Šateikiai), pāganaitis ‘pasáček’ (Palanga), srov. litevské paganyti³⁷.

Litevské paganìkas považují za domácí slovo, spojujíce je s litevským paganyti, P. Skardžius³⁸ a J. Otręmbski³⁹.

Litev. pavàrniṅkas, pìrmininkas, šalininkas

Litev. pavàrniṅkas „pastýř, který žene stádo s bačou a jde na jeho konci“ (Akmenė), pavarinis (Žemaitkiemis), pavarinys (Lyduokiai), srov. litev. varyti.

³⁴ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 1175.

³⁵ Littauische Volkslieder, gesammelt kritisch bearbeitet und metrisch übersetzt von G. H. F. Nesselmann, Berlin, 1853, p. 20; plg. t. p. V. Kalvaitis, Prūsijos Lietuvių dainos, Tilžė, 1905, p. 341.

³⁶ A. Leskien, Die Bildung der Nomina im Litauischen, p. 510.

³⁷ P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, p. 444.

³⁸ P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, p. 128.

³⁹ J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, II, p. 277.

29

Litev. pirmininkas (nejčastěji se užívá množné číslo) při vyhánění u kerdžiaus, pasák stojící v čele stáda („vpředu“) (Akmenė), srov. litev. pirmas. Litev. pirmininkas je v kartotéce akademického „Slovníku litevského jazyka“ jednou zaznamenáno také ve významu pasáka obecně (Lazūnai, zaznamenal J. Senkus)⁴⁰, s poznámkou, že bylo jednou zaslechnuto od starého člověka.

Litev. šalininkas (nejčastěji se užívá množné číslo) při vyhánění u kerdžiaus, pasák stojící stranou od stáda (Akmenė), srov. litev. šalis.

V litevských nářečích se starší pasák někdy označuje také jinými slovy, která se obvykle užívají k označení nadřízenosti či moci: piemenų karalius, galvà, tėvas, vyresnybė⁴¹. Tato označení však mají většinou určitý citový odstín.

* * *

Po prohlédnutí označení pasáka v baltských jazycích můžeme konstatovat, že staré indoevropské označení pasáka se zachovalo pouze v litevštině (litev. piemuo). Je však důvod se domnívat, že takové označení existovalo i v jiných baltských jazycích. Z baltštiny přešlo toto označení do baltsko-finských jazyků. V litevštině nacházíme také velmi staré označení staršího pasáka (litev. kerždžius). V baltských jazycích existuje značné množství označení pasáka či staršího pasáka užívaných v severnějších oblastech a pocházejících z různých zdrojů; zvláště mnoho takových označení nacházíme v litevštině.

OZNAČENÍ STAVENÍ PRO USTÁJENÍ DOBYTKA

Indoevropské jazyky nemají společné označení pro stavení určené k ustájení dobytka. Společné označení chybí také v mnoha indoevropských jazykových větvích. Označení tohoto pojmu vznikla v jednotlivých jazycích většinou samostatně; četné jsou případy přejímání.

Ani baltské jazyky nemají pro toto stavení společné označení. Jak však uvidíme, v litevštině a lotyštině existuje několik společných označení tohoto pojmu.

Historických zpráv o starověkých baltských staveních pro ustájení dobytka je velmi málo. Z krátkých zmínek v dochovaných historických dokumentech nelze podrobněji rekonstruovat vývoj podoby tohoto stavení. Jak v Litvě, tak v Lotyšsku existovaly různé typy stavení pro ustájení dobytka¹.

Poněkud podrobnější zprávy o chlévech litevských sedláků se dochovaly v dokumentech ze 16. století. Například v zápisu z 31. října 1562, který pořídil revizor žemaitských okresů Jokūbas Laškauskis v inventáři okresu Karšuva, se uvádí: „Aby se dobytek kvůli hnoji držel nikoli v domech, nýbrž aby se zřídily otevřené dvory a dobře ohradily, jako v Podlesí. A úředník má jako příklad nechat postavit jeden u sebe v některém ze svých obvodů; a pokud to někdo ještě nikdy neviděl, je třeba to udělat takto

⁴⁰ Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 29.

⁴¹ Lietuvių etnografijos bruožai, red. A. Vyšniauskaitė, Vilnius, 1964, p. 93.

¹ Lietuvių etnografijos bruožai, red. A. Vyšniauskaitė, Vilnius, 1964, p. 262–269; Iz. Butkevičius, Lietuvių valstiečių ūkiniai pastatai, — Iš lietuvių kultūros istorijos, II, Vilnius, 1959, p. 237–256; K. Čerbulėnas, Namas („numas“ pirmasis lietuvių gyvenamojo pastato tipas, — Iš lietuvių kultūros istorijos, I, Vilnius, 1958, p. 104–145; Latviešu konversācijas vārdnīca, 10, Rīga, 1933–1934, sklt. 19235–43; A. Bielenstein, Die Holzbauten und Holzgeräte der Letten, I–II, St. Petersburg, 1907–1918; Latviešu etnogrāfija, red. kolēģija: A. Bīrons, S. Cimermanis, A. Krastiņa, I. Leinasare, H. Strods (atb. red.), Rīga, 1969, p. 134; S. Cimermanis, Latviešu tautas dzīves pieminekļi, Celtnes un to iekārta, Rīga, 1969, p. 81–88.

30

…vybrat takové místo, aby z něj neodtékala voda, potom na jižní straně postavit bránu s ne příliš vysokým plotem, na východní straně postavit chlév nebo stodolu, nízkou a chráněnou před větrem, a dobře ji zabezpečit postavením alespoň dvou stěn, prostor mezi stěnami zasypat zeminou a tak ji vystavět; na konci dvora na severní straně postavit druhou, stejně tak na západě třetí, uprostřed však ponechat prázdné místo, aby zvířata mohla sama volně vycházet z chlévů a vcházet do nich; kromě toho uprostřed navršit slámu nebo něco jiného, aby to dobytek ušlapal; tímto způsobem bude dostatek hnoje k hnojení půdy…²

Jeden z prvních podrobnějších popisů litevských chlévů podal S. Daukantas³.

Liet. tvártas

V litevštině je nejrozšířenějším označením budovy určené k chovu zvířat tvártas. Dnes se toto slovo užívá ve spisovném jazyce i na rozsáhlém území litevských nářečí (části jižní, střední a východní Litvy: Ariogala, Daugai, Dūkštas, Ignalina, Jurbarkas, Kapsukas, Kėdainiai, Lazdijai, Raseiniai, Simnas, Švenčionys, Varėna, Veisiejai, Vilkaviškis, Vilkija; litevské jazykové ostrovy na území Běloruské SSR: Lazūnai, Zietela)⁴.

Toto slovo se vyskytuje již ve starých písemných památkách. Například v překladu Bible od S. B. Chilinského najdeme:

„Postawime čia awiu twartus pekuy musu...“, 4 Moz 32, 16.

„... a postavil ohrady pro svůj dobytek...“, 1 Moz, 33, 17.

J. Bretkūnas překládá tato biblická místa takto:

„My zde postavíme pouze ovčí ohrady pro naše stádo...“, 4 Moz 32, 16.

„... a vystavěl si domy a zhotovil přístřešky pro svůj dobytek...“, 1 Moz 33, 17.

Zdá se však, že jak S. B. Chilinskis užívá podobu tvartas, tak J. Bretkūnas podobu tvarta (?), nikoli v dnešním významu ‚budova určená k chovu zvířat‘, nýbrž ve významu ‚ohrada‘. To lze tvrdit obzvlášť přesvědčivě o J. Bretkūnasovi. Tento předpoklad by potvrzoval i německý biblický text, srov. vydání Bible Martina Luthera z roku 1549:

„Chceme zde postavit jen ovčí ohrady pro náš dobytek...“, 4 Moz 32, 16.

„...a vystavěl mu dům a udělal přístřešky pro svůj dobytek...“, 1 Moz. 33, 17⁵.

Pouze ve významu ‚ohrada‘ se slovo tvártas užívá v litevských slovnících z Východního Pruska:

„Twártas, to, m. oplocená malá stáj“, P. Ruhig, Lex., I, 166.

„Stáj, Staldas, do, m. pouze oplocený Twártas, to, m.“, R. Ruhig, Lex. II, 336.

„Twartas, to, m. stáj, ohrazená stáj. Pennukßlū Twartas, výkrmná stáj, která je ohrazená“, Chr. Mielcke, Wb., I, 303.

² Prameny k dějinám Litevské SSR, I, redakční kolegium: K. Jablonskis (odpovědný redaktor), J. Jurginis, J. Žiugžda (šéfredaktor), Vilnius, 1955, s. 178—179.

³ Budą Senowęs — Letuwiu Kalnienų ir Žamajtių išsraše... Jokub’s Łaukys, Petropilie, 1845, p. 22—23.

⁴ Při uvádění rozšíření různých označení pro stáj v litevských nářečích se autor opírá především o rukopisnou mapu Litevského jazykového atlasu, kterou připravila B. Vanagienė. Za příklady z lotyšských nářečí děkuje kandidátce filologických věd E. Šmite.

⁵ Biblia: Das ist: die gantze heilige Schrifft: Deudsch. Auff's new zugericht. D. Mart. Luth., Wittemberg, 1549.

31

„Stall, Staldas, do, m. pouze ohrazený, Twārtas, to m.“, Chr. Mielcke, Wb., II, 450.

„twārtas, -o, substantivum maskulina, ohrazení, ohrada, ohrádka“, F. Kurschat, Wb., 472.

„kiaũltwartis, -čio, substantivum maskulina, ohrada pro prasata“.

„kiaũlstaldīs, -džio, substantivum maskulina, vepřín“, F. Kurschat, Wb., 181.

Z toho, jak F. Kursaitis jasně rozlišuje tvārtą „ohradu“ od pojmu „budova pro ustájení dobytka“, je to zvlášť patrné z následujících příkladů:

„…ohradit v chlévě prostor pro telata, twārtą weŕbiams staldē nukalti (nebo padaryti; také: aptwērti)“, F. Kurschat, Wb., I, 25.

„…ohradit v chlévě místo pro tele, staldē weŕbiui twārtą padaryti…“, F. Kurschat, Wb., I, 36.

Slovo twārtas se v písemnostech litevských obyvatel Východního Pruska užívá dokonce i pro označení zvláštní části kostela, srov.:

„Ženám byl přidělen zvláštní Twartas pro vykonávání jejich bohoslužby“, K. Jurkšaitis, Jeruz. Išp., 1901, 97.

To znamená, že tvārtas, které původně označovalo obecně ohradu, tedy zvlášť ohrazené místo ve chlévě, se později začalo užívat ve významu „budova pro ustájení dobytka“.

Etymologie tohoto slova je nepochybná – souvisí s litevskými slovy tvērti, tvrtas, tvorà, tvārštis a dalšími slovy téhož kořene⁶.

V části Žemaitie (Kvėdarna, Plungė, Rietavas, Salantai, Viekšniai) se slovo tvārtas užívá ve významu „obvaz, šátek k převázání rány“. Význam tohoto slova „budova pro chov hospodářských zvířat“ je v těchto místech nový a převzatý ze spisovného jazyka.

Zdá se, že také v pruštině existovalo slovo tohoto kořene, užívané ve významu litevského tvārtas „budova pro chov hospodářských zvířat“, srov. „Coaris Banse“ (slovo č. 232 v Elbingském slovníčku)⁷. Německé Banse může znamenat „široký prostor ve stodole po straně mlatové podlahy, místo po obou stranách mlatové podlahy ve stodole určené ke skládání“⁸.

A. Fick toto pruské slovo spojoval s litevským kárti. Zdá se však, že mnohem přesvědčivější je výklad A. Bezzenbergera, v němž pr. coaris opravuje na podobu toaris a tu spojuje s litevskými tvārtas, tvorà, tvērti⁹. Při srovnání těchto slov působí určité nejasnosti také vokalismus kořene pr. toaris. Může jít o podobný případ jako u pruského slova aloade (slovo č. 541 v Elbingském slovníčku) „Haspe“, které se pokoušejí odvozovat z *al(v)ōde nebo *alvadē.

S etymologií pr. toaris, kterou předložil A. Bezzenberger, souhlasili R. Trautmann¹⁰ a J. Endzelīns¹¹.

Lotyština nemá pro budovu určenou k chovu hospodářských zvířat pojmenování od téhož kořene. Nacházíme však slova tohoto kořene užívaná v podobném významu, srov. lotyšské tvarts „opora, ochrana, útočiště; rybí hráz“ (EM, IV, 289), tvertiņš „útočiště“, tvertne „přístřeší pro lidi; nádoba, nádrž“ (EM, IV, 291). Lotyšské tvāra „jedna

⁶ E. Fraenkel, Et. Wb., s. 1151.

⁷ Památky pruského jazyka, s. 63; při citování příkladů z pruských slovníčků se obvykle nejprve uvádí pruské slovo.

⁸ D. Sanders, Wörterbuch der deutschen Sprache, I, Leipzig, 1860, p. 81; F. L. K. Weigand, Deutsches Wörterbuch, I, Giessen, 1909, p. 153.

⁹ A. Bezzenberger, BB, 23, s. 232.

¹⁰ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, s. 361.

¹¹ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, s. 140, 266.

32

‚Plot z vodorovně položených tyčí‘, tvāre ‚plot; závora‘ (EM, IV, 289) nejsou snad přejímkami z litevštiny, neboť, jak ukazují údaje ze slovníku K. Miülenbacha, vyskytují se převážně přímo na litevském pohraničí (Gridzgalė, Mėmelė).

Litev. gūrbas, lotyš. gūrba

Litev. gūrbas ve významu ‚stavba pro ustájení dobytka‘ se užívá v severovýchodním cípu Litvy (Anykščiai, Debeikiai, Dusetos, Kamajėliai, Kavarskas, Obeliai, Rokiškis, Troškūnai, Utena, Vyžuonos).

Kromě právě zmíněného významu se slovo gūrbas v litevských nářečích užívá také v dalších významech: ‚koš, košík‘, ‚vrchní část vozu, pletená z proutí; drangelės se společnými konci (u pojízdných, slavnostních kolovratů)‘, ‚jesle‘, ‚obydlí domácích ptáků (holubů, hus, slepic...) upletené z proutí nebo stlučené z prken; místo, kam snášejí vejce; hnízdo‘, ‚psí bouda‘, ‚oddělená část chléva pro menší zvířata (ovce, selata, telata); ohrada; oddělená část sklepa pro uskladnění jiné zeleniny‘, ‚dvůr‘, ‚klec (pro zvěř)‘, ‚určitý druh úlu krytého slámou‘, ‚určitý druh ohrady pro přepravu zvířat na prodej, obvykle prasat‘, ‚navíjecí rám na přízi‘ (LKŽd., III, 741–2).

Slovo gūrbas ve významu ‚stavba pro ustájení dobytka‘ se vyskytuje již ve slovníku K. Širvyda:

„Chlew, bara, Stabulum. gurbas“, C. Szyrwid, Dic. (vydání z roku 1629), 11.

„Chlew. Stabulum, caulae. Pune, gurbas“, C. Szyrwid, Dic. (vydání z roku 1642), 29.

„Obora, Stabulum, pecuaria loca. Gurbas“, C. Szyrwid, Dic. (vydání z roku 1642), 233.

„Swinnik, Suilehara. Kiaulu gurbas“, C. Szyrwid, Dic. (vydání z roku 1642), 430.

Příklady ze slovníku K. Širvyda ukazují, že východní Litevci znají slovo gūrbas ve významu ‚stavba pro ustájení dobytka‘ již dlouho: K. Širvyd pocházel právě z té části Litvy, kde se uvedené slovo v tomto významu užívá dodnes.

O původu slova gūrbas existují různé názory.

K. Alminauskis pokládal za zdroj litev. gūrbas, stejně jako formy kūrbas, něm. korb ‚koš, košík‘, korv, a tvrdil, že v litevštině se význam tohoto slova rozšířil¹². Střídání souhlásek g-: k- je v litevštině skutečně velmi běžným jevem, srov. gėmbė: kėmbė, glėbys: klėbys, griaūnos: kriaūnos, glusnūs: klusnūs aj.¹³ Něm. korb je zase odvozeno z latiny, srov. lat. corbis ‚koš, košík‘¹⁴.

E. Frenkelis souhlasil s tím, že litev. kūrbas ‚koš, košík‘ je přejímka z němčiny, avšak litev. gūrbas považoval za domácí slovo a spojoval je s ie. *ger- ‚plést‘, srov. řec. ῥέρεον ‚pletená ohrada boudy na tržišti v Athénách, pletený vozový koš, podlouhlý lehký štít potažený surovou hovězí kůží‘, γυργαθός ‚koš upletený z vrbového proutí, vrš na ryby‘ aj.¹⁵

¹² K. Alminauskis, Die Germanismen des Litauischen, Kaunas, 1934, p. 55, 76.

¹³ J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius, 1957, p. 54; J. Otrębski. Gramatyka języka litewskiego, I, p. 324.

¹⁴ F. Kluge, Et. Wb., p. 393; J. Pokorny, Et. Wb., p. 387.

¹⁵ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 178.

3. Iš lietuvių leksikologijos ir leksikografijos

33

K. Būga litevské gūrbas tehdy rovněž považoval za vlastní slovo a pokoušel se je spojovat jednou s germ. kurba, něm. Korb¹⁶, jindy se slov. grъb ‘hrbolek, hrb, vráska’, srb. грба¹⁷.

Vezmeme-li v úvahu, že něm. Korb je výpůjčka z latiny, první K. Būgovo spojování odpadá. Ani druhé spojování se nám nezdá příliš přesvědčivé, neboť slovanská slova by bylo třeba srovnávat s pr. garbis ‘hora’¹⁸. K. Būga litevské gūrbas spojoval s uvedenými slovanskými slovy a hledal sémantické paralely: ‘hromada (куча)’: ‘stáj’.

Nejpravděpodobněji jsou výklady K. Alminauskise i E. Frenkelise zčásti správné. Domníváme se, že při objasňování původu litevského gūrbas je třeba rozlišovat významy tohoto slova. Východolitevské gūrbas ve významu ‘stavba pro chov dobytka’ (který, jak jsme viděli, nacházíme již v prvních vydáních slovníku K. Sirvydase) a jeho významy s ním úzce související je třeba považovat za vlastní baltské slovo. Takové slovo se, jak uvidíme, vyskytuje i v lotyštině. Gūrbas ve významu ‘koš, nůše’ a ve významech s tímto významem úžeji souvisejících je třeba považovat za výpůjčku z němčiny. Protože významy ‘stáj’ i ‘koš’ spolu sémanticky poměrně úzce souvisejí (: ‘plést’), je dnes v litevštině obtížné mezi nimi vést přesnou hranici: vlastní i přejaté slovo se mohly smísit.

Argumenty pro právě uvedené předpoklady jsou následující. Slovo gūrbas má v litevštině dvě navzájem zcela nesouvisející ohniska výskytu – jedno v severovýchodním cípu Litvy, kde se gūrbas užívá ve významu ‘stavba pro chov dobytka’, druhé v jihozápadní části Litvy, kde se toto slovo užívá převážně ve významu ‘koš, nůše’. Právě v tomto posledním významu se slovo gūrbas užívá v části žemaitských a části západoaukštaitských nářečí, tedy právě v těch litevských nářečích, která měla nejvíce kontaktů s němčinou (Alksnėnai, Alvitas, Barzdai, Batakiai, Gražiškiai, Jurbarkas, Kybartai, Kudirkos Naumiestis, Lauksargis, Liudvinavas, Pilviškiai, Slavikai, Sudargas, Tauragė, Vilkaviškis)¹⁹.

Již bylo uvedeno, že litevské gūrbas se užívá také ve významu ‘určitý typ úlu’. V tomto významu bylo toto slovo zaznamenáno v Bartininkai (okres Vilkaviškis). Ve významu ‘úl’ se forma kuṙbas vyskytuje také v litevských slovnících z Východního Pruska. Srov.: „Bienenkorb, der, bičių kūrbas“, F. Kurschat, Wb., I, 239. „bitkurbis, -io, Subst. m. der Bienenkorb“, F. Kurschat, Wb., 49. „Bitinnis kurbėlis, ein Bienenkorb“. „Bitkurbas, o, m. ein Bienenkorb“, G. H. F. Neselmann, Wb., 212. Srov. také význam něm. Korb: ‘geflochtne Behältnisse für die Bienen zur Wohnung’²⁰.

Je těžké si představit, že by se bez němčiny vyvinul litevský gūrbas ve významu ‘určitý druh slamou krytého úlu’.

Forma gūrbas ve významu ‘vrchní části vozu, pletené z proutí; společného opletení postranic s konci’ velmi připomíná význam něm. Korb ‘der hintere geflochtne Teil eines Leiter- oder Rüstwagens u. überhaupt ein Korbgeflecht auf solchem Wagen’²¹. Litevské gūrbas je v uvedeném významu doloženo v Garliavě, Lekėčiai a Kretingě (LKŽd., III, 741).

¹⁶ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 331.

¹⁷ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 526.

¹⁸ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 294.

¹⁹ Údaje jsou převzaty z kartotéky Atlasu litevského jazyka.

²⁰ D. Sanders, Wörterbuch der deutschen Sprachen, I, p. 995.

²¹ D. Sanders, tamtéž, s. 995.

34

Ve významu „psí bouda“ se v litevských nářečích vedle podoby gurbas užívá také podoba gurbà (Alytus, Leipalingis, Liškiava, Merkinė, Seirijai, Simnas, Veisiejai; LKŽd., III, 741).

Jak gurbà, tak gurbas mají protějšky v lotyštině. V lotyštině se tato slova užívají rovněž v poměrně rozmanitých významech:

Lot. gùrba „klec pro špačky; živý plot; prkenná ohrada ve stáji; dřevěná bedna ke snášení vajec pro domácí drůbež; dřevěná bedna, v níž se slepice přepravují na trh; ptačí bouda“; „cūku aizgalda“, gurbs, gurbes „ohrada, kam se dávají dobytek“ (EM, I, 683; EH, I, 420).

Jak vidíme, významy lotyšských slov se buď zcela shodují s významy litevských slov tohoto kořene, nebo jsou jim velmi blízké. Chybějí nám tu však, řekli bychom, základní významy příznačné pro litevské slovo, totiž „budova pro ustájení zvířat“ a „koš, nůše“. Všechny významy lot. gùrba, gurbs jako by představovaly přechod mezi významy „koš, nůše“ a „budova pro ustájení zvířat“.

Poměrně zajímavá je i otázka rozšíření lotyšských slov. Podle údajů K. Mühlenbachova slovníku a jeho dodatků se lot. gùrba, gurbs užívají pouze v jihozápadní části Lotyšska, přímo u hranic s Litvou (Asytė, Barta, Gruobinia, Kaletai, Nyca, Nygranda, Saka, Ventspilis).

Zeměpisné rozšíření lotyšského slova by naznačovalo, že lot. gùrba mohlo pocházet také z litevštiny. Takový předpoklad by podpořil i přízvuk lotyšského slova.

V lotyšské toponymii nejsou po lot. gùrba žádné stopy.

Na území Litvy se nachází několik místních názvů, které lze spojovat s lit. gùrbas, srov. Gùrbai (Gruzdžiai), Gurbmiškis (název lesa, Gruzdžiai), Gurbšilėlis (Pilviškiai), Gùrbšilis, Gurbùkelis (cesta, Gruzdžiai), Gurbų miškas (Dūkštas), Pagùrbė (Dūkštas)²². Spojování těchto místních názvů s lit. gùrbas „budova pro ustájení zvířat; koš, nůše“ je však velmi pochybné. Například Gurbšilėlis je vykládáno jako „vyvýšenina“; na území Běloruské SSR, v litevské jazykové enklávě (Stanišiai, okolí Varenava), nacházíme místní název Gùrbos, vykládaný jako „hroby (jako kopečky)“. Uvedené místní názvy je tedy nejspíše třeba spojovat s lit. gùrbautas „menší vyvýšenina země, hrouda“, pr. garbis „hora“ (takto je opravováno 28. slovo Elbingského slovníčku grabis; srov. pruská místní jména Lulegarbis, Mantegarbs, Ladegarbe, Swentegarben aj.)²³, rus. горб „jakékoli vyboulení na rovině“, pol. garb „chorobné vyboulení hrudníku nebo zad u člověka; vyvýšenina, nerovnost terénu“, srbochorv. грба aj. K. Būga, jak jsme viděli, se pokoušel spojovat s těmito slovy také lit. gùrbas „budova pro ustájení zvířat“.

Litev. kūtė, lotyš. kūts

V severní části Litvy se široce užívá označení budovy pro ustájení zvířat kūtė (Biržai, Joniškis, Kuršėnai, Linkuva, Mažeikiai, Radviliškis, Salantai, Skuodas, Šeduva, Šiauliai, Žagarė). Na samém západním a samém východním okraji této oblasti

²² Lietuvos TSR administracinis-teritorinis suskirstymas, Vilnius, 1959, p. 716, 851. Duomenys, kurių nėra minėtame darbe, paimti iš Lietuvių kalbos ir literatūros instituto Vietovardžių kartotekos.

²³ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 82, 341; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 175; G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, p. 80, 92, 94, 178–179.

3*

35

se užívá forma kūtys (Kretinga, Pasvalys, Vabalninkas). Známá je i jednotná forma kūtis (LKŽd., VI, 1006).

Forma kūtė se užívá také ve významu „stará, chatrná chalupa, domek“ (LKŽd., VI, 1000; Skaudvilė, Viduklė), srov. rovněž kūta „stavení“ (Vilius Bruožis, LKŽd., VI, 999). Slova užívaná v tomto významu však nespadají do oblasti, kde se kūtė užívá pro budovu k ustájení zvířat.

Ve starých litevských písemných památkách se slovo kūtė zřejmě nevyskytuje. Spisy M. Valančiuse a S. Daukantase budou patrně nejstaršími prameny tohoto slova.

Slovo kūts (vedle něj se často vyskytuje i forma kūte) se ve významu „budova k ustájení zvířat“ velmi široce užívá v lotyštině. Forma kūts je rovněž normativním spisovným označením tohoto pojmu.

Forma kūts (resp. kūte) se užívá v celé nářeční oblasti Vidzeme (Ainažiai, Aluoja, Cēsis, Limbaži, Mazsalaca, Rūjiena, Sigulda, Smiltene, Valka, Valmiera) a Zemgale (Auce, Bauska, Dobele, Eleja, Jelgava). V této nářeční oblasti se jiné názvy stájí s odlišným kořenem prakticky neužívají. V západní části Lotyšska — v kurzemských nářečích — se formy kūts, kūte užívají vedle jiných názvů pro stáj (laidars, stallis). Formy kūts, kūte se téměř vůbec neužívají pouze v nejvýchodnější části Lotyšska — v Latgale, kde se užívá název stáje slovanského původu.

Nějakou přesnější hranici mezi nářečími, v nichž se užívá forma kūts, a těmi, v nichž se užívá kūte, nelze stanovit. Vyskytují se případy, kdy se na témže místě užívají obě formy (Alažiai, Aluoja, Inčukalns, Padure, Planyca, Sigulda, Taurkalne). Obě tyto formy se užívají také v nářečích na litevském pohraničí.

Lotyš. kūts (resp. kūte) se užívá ve spojení s názvy příslušných zvířat a ptáků, srov. lotyš. aitu, guovju, luopu, putnu, zirgu kūts. Někdy se vyskytují i jiné varianty názvu stáje s tímto kořenem, srov. kūtene „stáj“, kūtenis; čūku, zuosu kūtene, zdrob. kūtiņa, pejor. kūtele (EM, II, 338; EH, I, 684).

Lotyš. kūts se nachází již v lotyšských evangelijních textech ze 16. století²⁴. Původ litev. kūtė a lotyš. kūts je stejně jako u právě probíraných litev. gurbas a lotyš. gurba velmi složitou otázkou. Existuje několik výkladů, všechny však vyvolávají určité pochybnosti.

Dosud je snad nejpopulárnější etymologie A. Becenbergera²⁵. Tvrdil, že toto slovo se do litevštiny a lotyštiny dostalo z pruského jazyka. Pruské *kutis (kde u < a po guturále) by pocházelo ze středo-nímoněmeckého kate, kotte ‘Hütte, Schuppen, Stall’.

P. Persson považoval litev. kūtė a lotyš. kūts za vlastní baltská slova a spojoval je s litev. kutỹs „váček na peníze“, prus. keuto „kůže“, st. hornoněm. hūt, lat. cutis, st. hornoněm. hutta „chata“²⁶.

Takto vysvětloval původ litev. kūtė také E. Berneker²⁷.

J. Endzelīns se zpočátku přikláněl k výkladu A. Bezzenbergera (… wohl eher… nebst oder durch li. kūtis aus einem apr. *kūtis (mit. ū aus ā) aus mnd. kate od. kotte… als zu li. kutỹs ‘Beutel’, apr. keuto, ahd. hūt…)²⁸.

²⁴ J. Endzelīns, Filologu biedrības raksti, XI, Rīgā, 1931, p. 201.

²⁵ A. Bezzenberger, KZ, 44, p. 291.

²⁶ P. Persson, Beiträge zur indogermanischen Wortforschung, Uppsala, 1921, p. 181, 183.

²⁷ E. Berneker, Et. Wb., I, 602.

²⁸ EM, II, p. 338.

36

E. Frenkelis²⁹ bez jakýchkoli pochybností souhlasil s výkladem A. Becenbergera a jako zastánce této etymologie uváděl také J. Endzelyna. Nevšiml si však, že J. Endzelynas později svůj názor změnil a etymologii lotyšského kūts věnoval zvláštní článek³⁰.

J. Endzelynas v tomto článku poukazuje na nedostatky etymologie A. Becenbergera chronologického i fonetického rázu a přiklání se k etymologii P. Persona. Taková etymologie je však podle J. Endzelyna možná, pokud je litevské kūtis domácí, nepřejaté slovo. Lotyšský badatel zároveň předkládá velmi závažný argument, že toto litevské označení stavby pro ustájení zvířat může být přejímkou z lotyštiny; pokud tomu tak je, pak lotyšské slovo mohlo mít kořen ū vzniklý z un, a potom je možná zcela nová etymologie tohoto slova: lotyšské kūts lze spojovat se staroslověnským kašta „σκηνή“, ukrajinským куча „vepřín“, bulharským къшта „chýše“, která E. Berneker dále spojuje s bulharským кътам „berge“, ruským кутать „verhüllen“ atd.³¹

Domníváme se, že výklad J. Endzelyna je poměrně přijatelný. Především je velmi dobře možné, že litevské kūtė bylo přejato z lotyštiny. Tento předpoklad plně potvrzuje zeměpisné rozšíření litevského kūtė ve významu „stavba pro ustájení zvířat“. Jak ukazuje kartotéka Atlasu litevského jazyka, toto slovo se v tomto významu užívá pouze v pohraničí s Lotyšskem. J. Endzelynas na konci svého článku jako by zapochyboval o možnosti, že litevské kūtė bylo přejato z lotyštiny, neboť po napsání článku byl informován, že litevské kūtės „chlév“ se vyskytuje také v Suvalkiji. Správnost této informace však údaje z atlasové kartotéky nepotvrzují. Jak již bylo zmíněno, slovo kūtė nenacházíme ani ve starých památkách litevského jazyka — toto slovo nacházíme pouze v textech z poloviny 19. století, jejichž autoři pocházejí z té části Litvy, kde se i dnes kūtė užívá ve významu „stavba pro ustájení dobytka“.

Zeměpisné rozšíření litevského kūtė je také závažným argumentem, že toto slovo nemohlo pocházet z pruštiny.

Pokud považujeme litevské kūtė za přejímku z lotyštiny a vezmeme-li v úvahu možnost, kterou uvedl J. Endzelynas, že lotyšské kūts mohlo vzniknout z podoby *kunt-, mohli bychom označení této stavby pro ustájení zvířat spojovat nejen se staroslověnským kašta aj., jak činí J. Endzelynas, ale také s ruským кут „угол, зауголок, закоулок, тупик; вершина или конец глухого захода, залива, заводи, мыса; угол крестьянской избы, придверный угол и прилавок, коник“ (В. Даль, Сл., II, 227—8), baltoruským кут, ukrajinským кут (v nářečích se užívá také ve významu „vepřín“, Б. Д. Гринченко, Сл., II, 332), bulharským кът, srbochorvatským кут, slovinským kat, českým kout, slovenským kut, polským kąt³²; srov. také ruské закут „всякого рода шалаш, конура или землянка; соломенная будка; теплый (мышеный) хлевок на зиму для мелкой скотины; клеть, чулан, кладовая, особ. отгороженная“, закута, закутка (В. Даль, Сл. I, 594—5)³³.

Možnost spojovat baltské označení chléva s těmito slovanskými slovy uvedl již A. Briukner, který ve svém slovníku k polskému kąt připojuje tuto poznámku: „znaczenie pierwotne w lit. kutis, „dół wyryty przez świnie“³⁴. S výkladem původního významu litevského slova, který podává A. Briukner, samozřejmě nelze souhlasit.

²⁹ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 322.

³⁰ J. Endzēlins, Filologu biedrības raksti, XI, p. 200—201.

³¹ E. Berneker, Et. Wb., p. 602—603.

³² M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 705; F. Slawski, Sl. et., II, p. 121—122.

³³ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 440.

³⁴ A. Brückner, Sl. et., p. 225.

37

Jak jsme již uvedli, v litevských nářečích se slovo kūtė užívá také ve významu „stará, chatrná chaloupka“. Protože se slovo kūtė v tomto významu vyskytuje v jiné části Litvy než název chléva, o němž je řeč, zdá se nám, že by je snad bylo třeba odlišit od litevského kūtė „stavení pro chov dobytka“ a považovat je za slovo pocházející z německého Kote „die Hütte“.

Litevsky staldas, lotyšsky stallis, prusky staldis

V jižní části Žemaitska a v některých západoaukštaitských nářečích, kterými se mluví blíže k bývalému Východnímu Prusku, se užívá označení stavení pro chov dobytka staldas (Kelmė, Pagėgiai, Rietavas, Skaudvilė, Slavikai, Sudargas, Šilalė, Tauragė, Užventis, Vainutas, Varniai); vyskytuje se i podoba staldis (Endriejavas, Judrėnai, Juodkrantė, Nida, Sakučiai, Šilutė, Veiviržėnai).

Toto slovo se objevuje již ve starých našich písemných památkách. Podobu staldoie nacházíme dokonce i v „Postile“ M. Daukši („Kaip iūsu ne pažėidę dargūs giwēnimas staldoie ir grînas guleimas prakarte“, DP, 425), jejíž autor pocházel z míst, kde se slovo staldas dnes již neužívá. Litevské staldas se jinak užívá především v písemnostech litevských obyvatel Východního Pruska: v „Postile“ J. Bretkūna (II, 23, 101), v „Kancionálu“ D. Kleina (32), v rukopisném slovníku ze 17. století „Lexicon Lithuanicum“ („Stale Staldas, Twartas“, 82 a), lze říci ve všech pozdějších lexikografických dílech litevských obyvatel Východního Pruska (ve slovnících P. Ruigia, K. Milka, G. H. F. Nesselmanna, F. Kurschata aj.); poměrně často se vyskytuje i ve folklorních textech litevských obyvatel tohoto kraje³⁵.

Vedle podob staldas, staldis se v litevských nářečích vyskytují také podoby stalnė (Padvarėliai, Tirkšliai), stalnis (Zastaučiai, okres Mažeikiai). Zdá se však, že posledně uvedené podoby se užívají pouze pro velké stáje pro koně, obvykle panské. Z těchto podob je odvozeno i přídavné jméno stalninis (kůň) (Šatės, Viekšniai). Taková označení koňských stájí, zvláště zdrobnělé podoby, se poměrně často vyskytují také ve folklorních textech Žemaitů:

„Isz — ein ir brolelis Isz naujos stalnelės Bierą žirgą wesdamas Pas seselę ejdamas“, S. Daukantas, D. Ž., 12³⁶.

„Neįšzkoki berneli Sawo bierō žirgėlio, Tawa yra žirgėlis Mąno tiewo stalnelie“, S. Daukantas, D. Ž., 27.

„Bene buwaj stalnelie? Bene łankėj berneli? Bene tawo wajnikėlis? Stalnie ant gembelę?“, S. Daukantas, D. Ž., 89.

³⁵ Smulkioji lietuvių tautosaka XVII—XVIII a., paruošė J. Lebedys, Vilnius, 1956, p. 418, 426, 472.

³⁶ Písně Žemaitů podle Slova zpěváků vypsané, Petrohrad, 1846.

38

„Jednu zaženou do stáje, druhou do zahrádky, a a a dza dza dza druhou do zahrádky“, S. Daukantas, D. Ž., 91.

Ve slokách žemaitských lidových písní zapsaných S. Daukantem, které jsme citovali, se slova stalnelė, stalnė užívají tam, kde se v jiných variantách těchto písní užívá stainėlė, stainė, stainia. Proto se nám zdá, že E. Fraenkel³⁷, který znal podobu s -ln- pouze ze S. Daukantase, tato slova neprávem spojuje s litevským staldas: podoby stalnelė, stalnė vznikly namísto podob stainėlė, stainė. Na jejich změnu mohla někdy mít vliv také podoba staldas. Je třeba poznamenat, že v žemaitských lidových písních vydaných S. Stanevičiusem roku 1829 se vyskytuje pouze podoba stainė³⁸. Podoby stalnė, stalnīs se, jak uvidíme později, vyskytují také v současných žemaitských nářečích, která se nacházejí právě nedaleko rodiště S. Daukantase.

Podobný případ, kdy je druhá složka dvojhlásky i nahrazena souhláskou l, představuje také litevské kūlnas „špatný kůň“ (Giedraičiai, Videniškiai, LKŽŽd., VI, 844) vedle podoby kūinas.

Liet. staldas šaltinis yra vid. vok. žem. stall³⁹, dėl ll > ld plg. lat. meldēris < vok. žem. möller, est. mölder ‘Müller’, kelder ‘Keller’ ir kt.⁴⁰ Kaip ir lietuvių kalboje, su formantu -ld šis tvarto pavadinimas vartojamas danų kalboje, plg. dan. stald ‘tvartas’. Apskritai, tokį tvarto pavadinimą vartoja daugelis germanų kalbų, o iš germanų jį pasiskolino ir kai kurios kitos Europos kalbos. Pirminė šio žodžio reikšmė ‘vieta stovėti’ — jis sietinas su pr. stallīt ‘stovėti’, gr. στέλλειν ‘pataisyti’, skr. sthálati ‘jis stovi’ ir kt.⁴¹

Stejným sémantickým způsobem vznikla označení stájí v různých indoevropských jazycích, srov. sanskrtské gosthānam „kravín“, avestánské goostānō, starohornoněmecké ewi-st „ovčín“, latinské stabulum (z tohoto slova pochází francouzské étable, španělské establo, rumunské staul, novořecké στάβλος, anglické stable, irské stábla aj.): indoevropské *stā- „stát, stavět“⁴².

V pruštině nacházíme také označení budovy pro ustájení zvířat germánského původu, které svou fonetikou odpovídá litevskému staldīs, srov. slovo 226 z elbinského slovníčku „Staldis Stal“⁴³.

Pruské staldīs stejně jako litevské staldas pochází z němčiny, nejspíše ze středodolnoněmecké podoby stall⁴⁴.

V lotyštině existuje několik podob tohoto označení stodoly, srov. lotyšské stallis „der Stall, vorzugsweise der Pferdestall“, stalis, stale „der Stall“ (EM, III, 1042; EH, II, 569), stalle, stēļis.

³⁷ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 894.

³⁸ S. Stanevičius, Dainos žemaičių, paruošė J. Lebedys, Vilnius, 1954, p. 14, 78, 122.

³⁹ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 591; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 894.

⁴⁰ J. Endzelīns, Latviesu valodas gramatika, p. 247–248.

⁴¹ F. Kluge, Et. Wb., p. 737; J. Pokorny, Et. Wb., p. 1019–1020.

⁴² C. D. Buck, Dic., p. 150–151; J. Pokorny, Et. Wb., p. 1004–1010; M. Mayrhofer, Et. Wb., I, p. 350.

⁴³ Památky pruského jazyka, 63; R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 85.

⁴⁴ W. Prellwitz, Die deutschen Bestandteile in den lettischen Sprachen, Göttingen, 1891, p. 49; R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 435; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 254.

39

Lot. stallis ve významu „stavba pro ustájení dobytka“ vytváří na území dnešního Lotyšské SSR dva svébytné areály. Především se užívá vedle názvů pro chlév kūts (resp. kūte), laidars v nejzápadnější části Lotyšska – v kurzemských nářečích a v části zemgalských nářečí (Aizpute, Alsunga, Bārta, Blīdene, Dunika, Grobiņa, Kuldīga, Nīgranda, Piltene, Saldus, Talsi). Druhý areál tohoto názvu, který s prvním přímo nesousedí a leží od něj poměrně daleko, se nachází v jižní části takzvaných sélských nářečí přiléhající k území Litevské SSR (Aknīste, Asare, Biržai, Līvāni, Sauka, Subate, Zalve). V této oblasti není podoba stallis jediným názvem pro chlév: užívá se tu vedle názvů kūts (resp. kūte) a klēvs (ve východní části oblasti). Podoba stellis se vyskytuje v Kurzemsku (Piltene, Ugāle, Užava, Vārve, Zlēkas, Žūras). Podoba stalle byla zaznamenána pouze jednou (Virbi, severně od Sabile). Slovo stallis se objevuje již ve slovníku G. Mancela (1638), kde se užívá vedle slova kūts. Vedle dalších názvů pro chlévy se stallis vyskytuje také v rukopisném slovníku J. Langija z roku 1685:

„Stallis (Kuhts, Klähws) stáj. Sirgo=Stal= lis, koňská stáj. Gohwo=st. stáj pro dobytek =st. Zuhko=stallis, prasečí chlívek,“ J. Langija Vrd., 286.

Je třeba poznamenat, že tento germanismus se vyskytuje také ve slovníku estonštiny, který H. Stahl vydal roku 1637; srov. est. tall⁴⁵. Odlišná fonetická podoba lotyšského slova by snad mohla naznačovat, že Lotyši si toto slovo vypůjčili v jiné době než Litevci a Prusové. Jeho zdrojem je jinak, stejně jako u est. tall, střd. dolnoněmecké stall, stal⁴⁶.

Litev. pūnė, lot. pūne

Litevské slovo pūnė ve významu „stavba pro ustájení dobytka“ se užívá na poměrně malém území východoaukštaitských nářečí (Gelvonai, Neveronys, Pabaiskas, Siesikai, Šašuoliai, Širvintos, Ukmergė, Vepriai). Tento název se vyskytuje také v litevských jazykových ostrovech na území Běloruské SSR (Geliūnai, Gervėčiai). V tomto významu se litev. pūnė objevuje již ve vydání slovníku K. Širvyda z roku 1642: „Chlew. Stabulum, caulae, pune, gurbas“, C. Szyrwid, Dic., 29. „Koźiarnia, Caprile, caprilis casa, haedile. Obkinė pune“, C. Szyrwid, Dic., 126. „Obara, aliter: Claustrum, septum, dimitere pecus è claustris. Pune, namas“, C. Szyrwid, Dic., 233. Litev. pūnia ve významu „stavba pro ustájení dobytka“ se vyskytuje také ve starých litevských dokumentech psaných jiným než litevským jazykem. Srov.: „Дворец, где рикуния мешкает: у дворцы гридня с присенкомъ и ку тому клетка, пуня на быдло...“ Panevėžiukas, okres Vilkija (dokument z roku 1563)⁴⁷.

⁴⁵ Anführung zu der Estnischen Sprach… von M. Henrico Stahlen, Revall, M.DC. XXXVII, plg. D. Zemzare, Latviešu vārdnīcas, Rīgā, 1961, p. 49–50.

⁴⁶ J. Sehwers, Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen, p. 118; EM, III, p. 1042.

⁴⁷ K. Jablonskis, Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje, p. 200.

40

„Nedaleko tohoto domu dřevěná chlévská stodola pro dobytek, krytá slámou, vrata z prken na čepech“, inventář kedainského panství a města z roku 1604⁴⁸.

V litevštině se slovo pūnė (a jeho další podoby) užívá také v jiných významech, srov. pūnė ‘kůlna na plevy, část stodoly určená k ukládání plev’ (Kupiškis, Naujamiestis, Vabalninkas), pūnis, -ies „мякиница“ (К. Явнис Поневежские говоры II 27), pūnia ‘stavení na ukládání obilí, stodola’ (Dubingiai, Rimšė), pūnė (Viekšniai, Kossarzewski Lituanica 117 a)⁴⁹.

V písemnostech M. Valančiuse a S. Daukantase se toto slovo užívá ve významu ‘bouda, stan’. Srov.:

„Petras na jaře nejprve vykopal pūnė, obložil ji dřevem, nechal v ní otvor pro vlez do nory a usadil se“⁵⁰.

„… z proutí si dělal přístřešky, pūnės a chýše, proplétal je chmelovými výhonky, provazy i pruty a svazoval je“⁵¹

Podobný význam tohoto slova se nachází také v rukopisu litevských písní datovaném do počátku 18. století, srov.

„Chtějíce to vyzkoumat, nezapíraje řeč, sebrali se do Betléma. Takovým způsobem (?) Ježíše přepadnou, Josefa a Marii“⁵².

V písemnostech M. Mažvydase a J. Bretkūnase nacházíme toto slovo ve významu ‘nora, jeskyně’. Srov.:

„…jako lev svou kořist a únavou vyčerpán, kdy ho táhnou do své sítě“ (Gesmes Chriksconiskas, II, Psalmas X.)⁵³.

„Kaip Liūtas puneia…“ (BrB, Psal. X, 9).

„…anis… atsijlsta Skileie (na okraji opraveno: höle Olaie (puneie), BrB, Job. 38, 40; v rukopisu J. Bretkūnase 39 (samý začátek).

Srov. německý text bible M. Luthera z roku 1549:

„…jako lev v jeskyni…“ (Psal., X).

„…sie… und rügen in der Höle….“ (Hiob., 39 (samý začátek).

Srov. latinský text bible:

„…jako lev ve své jeskyni“ (Psal., X, 9).

„Když leží v doupatech…“ (Hiob., 38, 40).

Ve starých litevských inventářích a dalších dokumentech psaných v jiných než litevském jazyce se slovo punia nejčastěji používá ve významu „stodola na uskladnění obilí, sena a slámy“. Srov.:

„Zyta w puni dersowatego y miotliastego kop piętnascie…“, 1600 m. Kraukėnai, okres Upytė.

„…stodola postavená z klád, pokrytá slámou, jednoduchá vrata z prken, závora a vrátka v nich; druhá stodola je nová, ještě nepostavená…“, 1598, Breslauja.

„… а намъ давали две коле грошей за тую пуню“, 1516 m. Mstislav?

⁴⁸ Lietuvos inventoriai XVII a., sudarė K. Jablonskis ir M. Jučas, Vilnius, 1962, p. 19.

K. Būga, Rinktiniai raštai, II, s. 525.⁴⁹

⁵⁰ M. Valančius, Paaugusių žmonių knygelė, Tilžė, 1902, p. 102; Valančiaus raštai, red. J. Balčikonis, Kaunas, 1931, p. 244.

Budą Senowęs – Lietuwiu Kalnienų ir Žamajtių išraszę… Jokūb’s Laukys, Petropilie, 1845, s. 16.⁵¹

V. Biržiška, Tauta ir žodis, VII, s. 259.⁵²

Mažvydas seniausieji lietuvių kalbos paminklai iki 1570 metams, spaudai parūpino J. Gerullis Kaunas, 1922, s. 524.⁵³

41

„Čtyři stodoly postavené k uložení sena a přístřešky na uskladnění plev a obilních odpadků, zastřešený průchod…“, 1756, Tradevičiai, Polocké vojvodství.

„Velká sedmistěnná stodola k uložení slámy, s borovými stěnami, bez vrat….“, 1775, Letcas, Vitebská oblast.⁵⁴

„Na konci této stodoly je velká nová stodola z klád na ukládání obilí, krytá slámou, vrata na čepech (se) zástrčkou a závorou… tato stodola má celkem sedm stěn, každá stěna je dlouhá pět sáhů. Odcházejíc z této stodoly přímo do druhé, stojí nová vrata mezi sýpkou a mlatem; po pravé straně jsou krytá šindelem a zavěšená na čepech. Za těmito vraty je stodola z klád, krytá slámou; uvnitř jsou po obou stranách zásobníky na ukládání obilí a mlat na jeho mlácení; na délku měří třicet sáhů a na šířku sedm; na koncích jsou dvoje vrata na dřevěných čepech, ohrazení z plotů má osmdesát sáhů“, 1619, Šiaulėnai, Viduklėská oblast.

„Dále, když se jde, je starý, zchátralý mlat a špatná velká stodola“, 1645, Žalava, Ašmenská oblast.

„Dva mláty, jeden s ohradou, třetí stodola na slámu“, 1651, Palušė, Drevininkai, Vilenské vojvodství.

„U této stodoly dřevěná stodola|| k uložení žita…“, 1700, Papalčiai⁵⁵. V lotyštině – jak v nářečích, tak v různých písemných památkách – nacházíme významově podobné ekvivalenty litevského pūnė.

Lotyšské pūne „stodola; seník či kůlna na slámu (stavěná také jako přístavek); přístavek ke klēts nebo ke kūts k uskladnění sena, u mlatu (k uskladnění plev a slámy); přístavek či samostatná malá stodola k uskladnění plev“, pūne „stodola“, pūnis, pūnis, pūnis, pūnis „stodola na plevy; malá budova podobná stodole na mořském či jezerním břehu k uskladnění rybářského náčiní; malá stodola na seno, slámu a plevy (jako přístavek k rija); seník v lese; malá stodola na rybářské náčiní; selská chalupa“, pūna „stodola u chléva; bouda na sítě u rybářů“, pūnite „stodola“, pūnītis, pūnelis „(pejorativní) zdrobnělina od pūnis’, pūnite „chatička“ (EM, III, 413, 447; EH, II, 342).

Lotyšské pūnis se objevuje již ve slovníku G. Mancelise z roku 1638, srov.:

„stodola, Schkunis, Wallh. Puhnis“, G. Mancelis, Lettus, 341⁵⁶.

O původu litevského pūnė a lotyšského pūne existují dva názory. Někteří badatelé se domnívají, že toto slovo se do litevštiny a lotyštiny dostalo ze slovanských jazyků.

První tuto myšlenku vyslovil A. Brückner, který uvedl, že pūnė „stall, verschlag fürs vieh“ se nachází ve slovníku K. Širvyda, zatímco „bei Ragnit unbek.“ (zde se pravděpodobně opírá o slovník G. H. F. Neselmanna) a za zdroj litevského punė považuje ruské nebo běloruské пунья⁵⁷.

S názorem A. Brücknera souhlasil J. Endzelīns (…nach Brückner…. aus r. пунья⁵⁸), P. Skardžius (Wegen der Bedeutung wohl aus wr. пунья…⁵⁹) a tohoto názoru se držel i autor etymologického slovníku litevštiny E. Frenkelis⁶⁰.

⁵⁴ K. Jablonskis, Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje, s. 65, 83, 90, 225, 236.

⁵⁵ Lietuvos inventoriai XVII a., s. 86, 141, 170, 436.

⁵⁶ D. Zemzare, Latviesu vārdnīcas, s. 440.

⁵⁷ A. Brückner. Die slavischen Fremdwörter im Litauischen, s. 123.

⁵⁸ EM, III, p. 447.

⁵⁹ P. Skardžius, Die slavischen Lehnwörter im Alt-litauischen, p. 183.

⁶⁰ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 667.

42

Ve skutečnosti ve všech sousedních slovanských jazycích nacházíme toto slovo užívané téměř ve stejných významech. Srov.:

rus. пуня ‘stodola na obilí, stodola na plevy, stodola na zadinu; přístřešek, seník; kůlna; samostatná komůrka, proutěná kóje, kde se ukládají různé věci a kde v létě spí hospodář; západní chlév’, пунька, В. Даль, Сл., III, 538. (Podle svědectví V. Dala se toto slovo užívá v okolí Novgorodu, Tveru (Kalinin), Rjazaně, Orlu, Tambova, Kalugy a Smolenska.)

rus. пуня ‘chlév; kůlna na seno’, В. Добровольский, Сл., 749.

bělorus. пуня ‘chlév; kůlna na seno nebo slámu’, И. И. Носович, Сл., 538.

pol. punia ‘malá dřevěná stodola na seno; kůlna, seník’, punka, J. Karłowicz, A. Kryński i W. Niedźwiedzki, Sł., V, 433, 435.

Jak ukazují údaje běloruského jazykového dialektologického atlasu, bělorus. пуня se ve významu ‘stavba na ukládání sena (někdy také slámy a obilí)’ užívá v celé severní a východní Bělorusi; v západní části této oblasti se vyskytuje také forma пунька, jižně od Mogileva byla zaznamenána i forma пуніма⁶¹. V západní části Běloruska se slovo пуня užívá také ve významu ‘ovčí chlév’⁶².

Pol. punia se užívá velmi zřídka a je nepochybně přejato z ruštiny nebo běloruštiny.

Kromě přímých litevských a lotyšských sousedů toto slovo ostatní slovanské jazyky nemají. Jak jsme uvedli, A. Brückner, J. Endzelīns, P. Skardžius a E. Fraenkel považují lit. pūnė, lot. pūne za slavismus.

Jiná skupina badatelů se domnívá, že lit. pūnė a lot. pūne jsou domácí slova a že naopak přešla do slovanských jazyků z baltských jazyků.

Rus. пуня a bělorus. пуня považovali za baltismus A. Potebňa⁶³, E. Karskij⁶⁴, A. Preobraženskij⁶⁵ a K. Būga⁶⁶. Na základě především zeměpisného rozšíření slova ve slovanských jazycích je za baltismus považuje také M. Vasmer⁶⁷, autor nejlepšího etymologického slovníku ruského jazyka.

Která strana má pravdu, je ve skutečnosti velmi těžké říci. Při řešení tohoto problému je velmi důležitá otázka etymologie tohoto slova, jeho původního významu.

Jazykovědci, kteří považují lit. pūnė a lot. pūne za slavismy, se zřejmě dosud nepokusili vysvětlit původ slovanského slova. Zastánci druhé hypotézy navrhli dvě etymologie tohoto slova.

Nejprve se lit. pūnė pokoušejí spojovat se sanskr. pūnáti ‘čistí, očišťuje, zkrášluje’, pá-vanah ‘vítr (bůh)’, starohornoněm. fowen ‘prosívat’. Původní význam lit. pūnė by tedy byl ‘místo, kde se čistí obilí’⁶⁸. Tuto etymologii je ovšem obtížné dokázat. Je sotva možné, že by staří Baltové měli stavbu určenou speciálně k čištění obilí.

K. Būga se pokusil vysvětlit původ litevského pūnė a lotyšského pūne na základě materiálu z baltských jazyků. Litevské pūnė spojoval s litevským pūnė ‚prázdný konec vejce (пужка, тузка яйца),

⁶¹ Дыялекталагічны атлас беларускай мовы, zemėlapis 236; Дыялекталагічны атлас беларускай мовы, уступныя артыкулы і каментарыі да карт, Мінск, 1963, p. 794—797.

⁶² Tamtéž, mapa 231.

⁶³ А. А. Потебня, К истории звуков русского языка, III, Этимологические и другие заметки, Варшава, 1881, p. 90.

⁶⁴ Е. Ф. Карский, Белоруссы, I, Варшава, 1903, p. 135.

⁶⁵ А. Преображенский, Эт. сл., II, p. 153.

⁶⁶ K. Būga, Rinktiniai raštai. I, s. 582, II, s. 524—526.

⁶⁷ M. Vasmer. Et. Wb., II, s. 464—465.

⁶⁸ А. Преображенский, Эт. сл., II, p. 153; M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 465.

43

lotyš. paũna „lebka, palice, čenich“, lotyš. puns „boule, výčnělek, vřed“. Původní význam litev. pūnė byl podle názoru K. Būgy „hromada, kupa slámy, plev, hnoje“. Podobné sémantické paralely uvádí: lotyš. gubenis „stodola (na slámu, seno); přístavek k sušárně obilí“, gubens, gubene, gubezis: lotyš. guba „hromada, kupka (sena)“, litev. gubà, gubė; litev. kūginỹs „chlév“: litev. kūgis „kupa, kupka, hromada“; litev. gūbas „chlév“: slov. grb „hrbolek, kopeček, hrb, vráska“⁶⁹. Jestliže třetí sémantická paralela, kterou uvádí K. Būga, může vzbuzovat pochybnosti, první dvě jsou naprosto spolehlivé.

Obecně je etymologie K. Būgy spolehlivější než první etymologie litev. pūnė (: skr. pūnāti). Sémanticky je souvislost lotyš. paũna, lotyš. puns, litev. pūnė „prázdný konec vejce“ s významem „hromada“ zcela možná, srov. rus. куча „hromada, kupa“: litev. kaukas „výrůstek, vřed“, kaukaras „kopec, návrší, pahorek“, góts. hauhs „vysoký“⁷⁰; litev. gumbas „výčnělek, ztlustnutí na některém místě stromu (rostliny); bolestivý otok, vřed, boule“, litev. gumburas „výčnělek, drn“: lotyš. gumba „vřed; vyvýšenina, hromada“, a z významu „hromada“, jak ukazují uvedené paralely (kūginys: kūgis; gubenis: guba), mohl vzniknout význam „chlév“. Etymologie K. Būgy však může vzbuzovat určité pochybnosti proto, že v baltských jazycích nenacházíme slova, která by bylo možné spojovat s litev. pūnė „chlév“, lotyš. pūne užívaným ve významu „hromada“, přičemž přechod od významu „vřed, výčnělek“ k významu „chlév“ představuje možná příliš velký sémantický skok. Právě tato okolnost podle našeho názoru neumožňuje považovat etymologii K. Būgy za zcela přijatelnou.

Otázka významů litev. pūnė je také poměrně složitá. Význam „bouda, stan“ u slov užívaných M. Valančiusem a S. Daukantasem mohl nepochybně snadno vzniknout z významu „chlév, stodola“, avšak vznik významu „jeskyně, sluj“ v dílech M. Mažvydase a J. Bretkūnase je méně jasný. Je samozřejmé, že význam „jeskyně, sluj“ jako „lvího příbytku“ mohl vzniknout také z významu chléva jako „příbytku zvířete“.

Možná by tato rozmanitost významů baltských slov byla jistým argumentem pro to, že litev. pūnė, lotyš. pūne jsou původní slova baltského původu.

Ať tak či onak, přesto existuje více skutečností svědčících o tom, že Slované si toto slovo vypůjčili od Baltů, než o tom, že by si je Baltové vypůjčili od Slovanů. Zatím to však nelze tvrdit kategoricky.

Litev. nãmas, lotyš. nams

V určité oblasti střední Litvy (Dotnuva, Ėriškiai, Krakės, Kulva, Surviliškis, Šlapaberžė, Vadaktai) se slovo nãmas užívá ve významu „budova určená k ustájení zvířat“.

V tomto významu se litev. nãmas vyskytuje také ve vydání slovníku K. Širvyda z roku 1642, srov.:

„Obora, aliter: Claustrum, septum dimitere pecus è claustris. Pune, namas“, C. Szyrwid, Dic. 233.

Slovo namas (v různých podobách) se často vyskytuje také ve starých dokumentech litevských kancelářích, psaných v nelitevštině. Srov.:

„Kvůli hnoji je třeba dobytek nutně nechovat v namách, ale zřizovat obory a dobře je opevnit po podlašsku…“, roku 1562, Karšuva.

⁶⁹ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, s. 525–526.

⁷⁰ M. Vasmer, Et. Wb., I, 708; F. Kluge, Et. Wb., s. 311; E. Fraenkel, Et. Wb., s. 229–230.

44

„Jdouce ze dvora do stodoly, věž pro dobytek pokrytá slámou a na konci té věže přístřešek z chrastí zhotovený, pod jednou střechou...“, 1597 m. Biliūnai, okres Raseiniai.

„Stodola na ukládání obilí postavená z klád, pokrytá slámou...“, 1599 m. Žarėnai.

„Stodola pro dobytek...“, 1600 m. Dubiniai, okres Beržėnai.

„Věž, litevsky nams, ze jedlového dřeva, se třemi stěnami...“, 1619 m. Joku-biškiai u Šiaulėnů, okres Viduklė.

„Stodola, tedy věž pro dobytek se vším všudy...“, 1639 m. Sokmedžiai Višutaičiai, okres Tendžiogala.

„Stodola pro chov dobytka...“, 1650 m. Kretkampis, okres Vilkija.

„Stodola, nebo spíše žemaitská věž pro chov dobytka...“, 1675 m. Plungė.

„Malý chlév pro dobytek;... na tomto dvoře stodola pro dobytek; stodola za stodolou, pokrytá slámou a ohrazená plotem, stará...“, 1676 m. Laukuva.

„Nový chlév pro dobytek pokrytý slámou, společně se stodolou, chlív pro prasata přistavěný, pokrytý slámou...“, 1676 m. Smilgiai.

„Chlév s numami pro dobytek, k němuž vedou dveře na čepech...“, 1678 m. Dikta-riškis, okres Viduklė.

„Stabulum et in extremo ejus cellasuaria de lignis recentissime erectum, stramine contectum. Aedes pro pecoribus dictae numa de parietibus parata, ab extremo de sepibus adiecta, stramine tectae...“, 1705 m. Laukuva⁷¹.

„Dvě numy. Chlév pro dobytek, na jeho konci druhý pro ovce, naproti pro prasata...“, 1667 m. Biržėnai⁷².

Z uvedených příkladů je patrné, že slovo nãmas se v těchto dokumentech nejčastěji užívá ve významu ‚určitý typ hospodářské budovy pro chov dobytka‘. Vyskytuje se také význam ‚budova pro ukládání obilí‘. Podle etnografů byl nãmas uváděný v těchto dokumentech, stejně jako viežà, „pravděpodobně jedním z ranějších typů staveb, s půdorysem protáhlého čtyřúhelníku a několika místnostmi pro chov koní, krav a menších domácích zvířat. Na jednom jejich konci někdy bydleli také lidé, ovšem jen chudí, neboť v té době (v 16. století — A. S.) již zámožní rolníci žili v obytných domech“⁷³.

V uvedených dokumentech se litevské nãmas často objevuje také ve složených slovech, která označují zvláštní části „domu“. Srov.:

„....věž postavená z klád pro dobytek,...chlév postavený z klád, na konci s přístavkem pro prasata....“, 1602 (1603) m. Miminiai, okres Ukmergė.

„Věž s přístavkem a s namakgalem, která stála osm kop grošů...“, 1584 m. Padubysys, okres Raseiniai.

„....věž s přístřeškem z prken a s malým stavením, z proutí spleteným...“, 1603 m. Karklėnai Bukantai, Karklėnų valsč.⁷⁴

⁷¹ K. Jablonskis, Litevská slova v jazyce písemností staré Litvy, s. 129, 130, 131, 132; tam je uvedeno i více příkladů.

⁷² Inventáře Litvy ze 17. století, s. 266.

⁷³ Rysy litevské etnografie, s. 262; srov. též Iz. Butkevičius, Z dějin litevské kultury, II, s. 243; K. Čerbulėnas, Z dějin litevské kultury, I, s. 137—145.

⁷⁴ K. Jablonskis, Litevská slova v jazyce písemností staré Litvy, s. 134, 135.

45

Lot. nams se neužívá ve významu „stavba určená k ustájení dobytka“, některé významy tohoto slova jsou však tomuto významu ve skutečnosti velmi blízké. Srov.:

Lot. nams „letní kuchyně kuželovitého tvaru sestavená z rovných tyčí (také z obou polovin napříč přeříznuté, již nezpůsobilé k plavbě lodi); letní kuchyně; malá stavba, v níž se v létě vše vaří (v zimě jen ve sváteční dny); malá dřevěná stavba, v níž se vaří pro dobytek (dříve také pro lidi), s ohništěm a kotlem uprostřed; střední část obytného domu, kuchyně; „místnost v budově, kde se nacházela pec“; v některých krajích je prostřední místnost domu stěnou rozdělena na kuchyň a předsíň; předpokoj; přístavek bez horního patra před lázeňskou budovou, s velkým kotlem na ohřívání vody; „před lázní“, „přední místnost lázně, kde se svléká“, „přístavba k lázni, kde se pere“; chýše k uzení šprotů; síťová chýše sestavená z obou polovin napříč přeříznuté, již nezpůsobilé k plavbě lodi; malá stavba; dům ve městě“ (EM, II, 692–3; EH, II, 4).

Při pohledu na tyto významy si lze patrně utvořit názor, že nejstarším významem lot. nams bylo „stavba, v níž je zařízení k vytápění místnosti, vaření jídla apod.“ Podobný význam měl zpočátku nejspíše i litevský výraz nãmas. Nelze ovšem tvrdit, že Litevci a Lotyši tímto slovem označovali zcela totožné stavby: jejich konstrukce a účel se mohly do jisté míry lišit i v různých oblastech Litvy a Lotyšska⁷⁵.

Ve starých lotyšských písemnostech se lot. nams často užívá ve významu lat. domus („dům, obydlí, rodina, domácnost“); srov. „Evangelien und Episteln“ G. Elgera (1640),⁷⁶ užití slova nams, jímž se překládá latinské domus:

„Vnd te egaja ekszan to nammu, vnd attradda to baernu a Maria sauwa mata…“, G. Elger, 17.

„Et intrantes domum, invenerunt puerum cum Maria matre eius…“, Mat. 2, 11.

„…vnd pepildia wyssu to nammu…“, G. Elger, 86.

„…a naplnil celý dům…“, Ap D, 2, 3.

„…aby byl naplněn můj dům…“, G. Elger, 92.

„…aby byl naplněn můj dům…“, Luk., 14, 23.

„…vezměte je do svých domů“, G. Elger, 98.

„…aby mě přijali do svých domů“, Luk., 16, 4.

„Můj dům je dům modlitby…“, G. Elger, 99.

„Neboť můj dům je domem modlitby…“, Luk., 19, 46.

„…v jednom vysokém domě farizeově…“, G. Elger, 106.

„…do domu jednoho z farizeů…“, Luk., 14, 1.

„A uvěřil on i celý jeho dům“, G. Elger, 111.

„…a uvěřil on i celý jeho dům“, Jan., 4, 53.

Dokonce i lat. paterfamilias G. Elger překládá jako tas Nammukungs (G. Elger, 92; Luk., 14,21).

Litevské nãmas se užívá ve významu lat. domus jak ve starých písemných památkách, tak i v současném jazyce.

⁷⁵ K významu lotyšského nams srov. Latviešu konversācijas vārdnīca, 14, Rīgā, 1936, sloupec 28400–6.

⁷⁶ Evangelia a epištoly přeložil do lotyštiny Georg Elger, spolu s rejstříkem jeho duchovních písní z doby kolem roku 1640, vyd. K. Drāviņš, Lund, 1961.

46

O původu litevského nāmas a lotyšského nams existují dva názory. Někteří badatelé jej spojují se staroslověnským domъ „dům“, ruským дом, sanskrtským dāmah, řeckým δόμος, latinským domus a arménským tun a změnu konsonantismu baltských slov vysvětlují disimilací⁷⁷. Jiní mají sklon spojovat litevské nāmas a lotyšské nams s řeckým νομός „pastvina; místo k bydlení, obydlí“, řeckým νέμω „osídluji, obdělávám, spravuji“ a řeckým νομεύς „pastýř“⁷⁸. J. Endzelīns zpočátku rovněž zastával tuto etymologii⁷⁹, později se však přikláněl ke spojení litevského nāmas a lotyšského nams se staroslověnským domъ aj.⁸⁰

Zatím je obtížné dokázat, který názor je správný. Zdá se nám pravděpodobnější spojení litevského nāmas se starým indoevropským označením domu. Střídání počátečních d- a n- je každopádně v indoevropských jazycích poměrně běžným jevem, srov. litevské devyni, lotyšské deviņi, staroslověnské devętь: pruské newints, sanskrtské nava, latinské novem, gótské niun; litevské debesìs, lotyšské debess „nebe“; staroslověnské nebo, v dialektu nebesą, sanskrtské nābhah „mlha, opar, nebe“, řecké νέφος „nebe“ aj.

Lotyšské laidars, litevské laidaras

Lotyšské laidars se ve významu „budova pro ustájení dobytka“ užívá v západní části Lotyšska — v Kurzemsku (Aizpute, Arlava, Blydienė, Dobele, Dunika, Kandava, Matkule, Praviniai, Saka, Tadaikiai, Tume, Užava, Vandzene, Zvardė). Toto označení není na uvedeném území jediné: nejčastěji se tam užívá vedle jiných lotyšských názvů pro chlév (kūts, kūte, stallis, stēllis). Někdy se slovem laidars označuje pouze velký chlév (Kandava, Laidzė, Upėsgryva). Někdy mluvčí dialektu vnímají slovo laidars jako archaické (Kazdanga, Skaistkalne).

Lotyšské laidars se kromě významu „budova pro ustájení dobytka“ užívá i v dalších významech, srov. „ohrazený prostor před chlévem, kam se pouští dobytek; hnojiště uvnitř areálu chléva; prostor ohraničený ze všech stran chlévy; ohrada pro dobytek na poli“ (EM, II, 402; EH, I, 711). Vedle podoby laidars se v lotyšských dialektech vyskytují také podoby laidaris, laiders, lāideris, lāideris, lāideris, leīdars, leideris (EM, III, 402, 403, 446; EH, I, 711, 712). Nacházíme dokonce i podoby laidārzs, leidārzs, které vznikly lidovou etymologií tím, že se tato slova spojila s lotyšským dārzs „zahrada, záhon“ (EM, II, 402). Užívají se také složené podoby: ārlāidars „ohrada pro dobytek na poli“ (EM, I, 243; EH, I, 195), laūklāidars (EM, II, 426; EH, I, 722).

Lotyšské laidars se vyskytuje již v písemných dílech G. Mancelise.

Litevské laidaras se ve významu „budova pro ustájení dobytka“ neužívá. Jinak je však jeho užívání velmi podobné užívání lotyšského laidars, srov. litevské laidaras „ohrada u chlévů pro shánění dobytka, dvůr; ohrazené místo na pastvině pro shánění dobytka“, laidaris, laidarỹs, lāideris (LKŽd., VII, 15, 16). Podoba laidaris je doložena také ve významu „jáma na hnůj; hnojiště, smetiště“ (A. Bezzenberger, Lit. Forsch., 132; LKŽd., VII, 16). Podobný význam je doložen i u podoby lāideris (G. H. F. Nesselmann, Wb., 351; LKŽd., VII, 16).

⁷⁷ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 483; V. Mažiulis, LKK, II, p. 14; J. Pokorny, Et. Wb., p. 199. Podle názoru J. Pokorného je otázka původu litevského nāmas a lotyšského nams velmi nejasná: na jednom místě slovníku tvrdí, že „lit. nāmas... ist aus *damas dissimiliert“ (p. 199), zatímco jinde toto slovo spojuje s řec. νέμω (p. 763–764).

⁷⁸ R. Trautmann, B-sl. Wb., p. 193; P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, p. 31; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 361.

⁷⁹ EM, II, p. 693.

⁸⁰ J. Endzelīns, Filologu biedrības raksti, 12, p. 175–176.

47

Jak ukazuje kartotéka Atlasu litevského jazyka, litevské la ū daras (la ū daris, la ū darỹs, la ū deris) se užívá v Žemaitsku a v malé části západoaukštaitských nářečí (Joniškis, Kriukai, Šakyna, Žagarė)⁸¹. F. Kurschat toto slovo z živého jazyka neznal. Z dřívějších litevských autorů užívá slova la ū daras, zdá se, pouze S. Daukantas.

Lotyšské la ū daras ve významu „budova k ustájení dobytka“ je novější. Původní význam lotyšského la ū-dars a litevského la ūdaras je „ohrada pro dobytek“. Z tohoto významu se vyvinul význam „budova k ustájení dobytka“. Analogický proces, jak jsme viděli, proběhl také u významů litevského tvãrtas.

Litevské la ūdaras a lotyšské la ū dars se spojují s litevským leisti, lotyšským la īst, litevským palãidas a dalšími slovy tohoto kořene⁸².

Litevské daŋgtis

Na poměrně malé oblasti ve střední Litvě (Darsūniškis, Kaišiadorys, Kruonis, Palomenė, Užuguostis, Viev is, Žasliai) se ve významu „budova k ustájení dobytka“ užívá slovo daŋgtis. Soudě podle kartotéky akademického Slovníku litevského jazyka se toto slovo v tomto významu dříve pravděpodobně užívalo na poněkud větším území (je doloženo v okolí Balbieriškisu, Daugai, Šilavotu a Valkininkai).

V tomto významu se litevské daŋgtis vyskytuje již v takzvané Postile J. Morkūna z roku 1600, srov.:

„…pouze v chudé stodole, v níž se mělo stavět obydlí pro dobytek“, Post., 26.

Litevské daŋgtis se užívá také ve významu „stodola, mlat“ (LKŽd., II, 176).

Původ tohoto slova je nepochybný. Litevské daŋgtis se kromě již uvedených významů užívá ve významech „kryt, poklop, vršek“ a „střecha“. Z posledního významu se vyvinuly také významy „chlév“ a „mlat“, srov. litevské stõgas „střešní krytina budovy“: litevské stõginė „přístřešek k uskladnění slámy nebo sena; stodola“.

V ostatních baltských jazycích názvy budovy k ustájení dobytka odvozené od tohoto kořene nenacházíme.

Liet. kūginys

Na malém území východoaukštaitských nářečí (Alizava, Jutkonys, Kupiškis, Salos, Skapiškis) se ve významu „stavení pro chov dobytka“ užívá slovo kūginys. Dříve bylo území výskytu tohoto označení chléva zřejmě větší, nyní je však vytlačují rozšířenější výrazy gurbas, kūtė, nebo dokonce tvãrtas, převzaté ze spisovného jazyka.

Litevské kūginys ve významu „stavení pro chov dobytka“ se vyskytuje již v Postile M. Daukši. Srov.:

„…a co horšího, domy Boží se opravdu proměnily ve vaše kūginys…“, DP, 412.

„…do chléva nebo do rozbořeného kūginys…“, DP, 534.

Skutečnost, že se slovo kūginys vyskytuje v Postile M. Daukši, rovněž naznačuje, že se toto slovo dříve užívalo v širším rozsahu.

Původ litevského kūginys také nevyvolává pochybnosti: souvisí s litevským kūgis „velká hromada sena, slámy aj., stoh, kupka; malá kupka shrabaného sena nebo jařiny; hranice, sklad dříví“ (LKŽd., VI, 775–6); co se týče sémantiky, srov. lotyšské gubenis.

⁸¹ Autor použil materiál připravený E. Grinaveckienė.

⁸² EM, II, p. 402; P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, p. 302; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 330.

48

„stodola (na slámu, seno); přístavek u stodoly“: lotyš. guba, lit. gubà a snad také lit. pūnė: lit. pūnė „prázdný konec vejce“, lotyš. puns „boule, výčnělek, vřed“⁸³.

Lit. abārēs

V jisté oblasti střední Litvy, přibližně mezi Dotnuvou a Kražiai (Kiaunoriai, Kubiliai, Kušleikiai, Tytuvėnai), se užívá název abārės pro „budovu určenou k chovu dobytka“; vyskytuje se také podoba abārai (Krakės, Pakražantis), abārios, abāros, abariškas (Merkinė), LKŽd., I(2), 2–3. Tento název netvoří souvislou oblast, užívá se však převážně vedle jiných označení pro chlév. Kromě toho se jím obvykle označuje velký chlév. Tu a tam jsou tato slova zaznamenána také v místech mimo námi vymezenou oblast (Garliava, Liškiava, LKŽd., I(2), 2).

Vedle významu „budova určená k chovu dobytka“ se tato slova užívají také ve významech „dvůr, nádvoří“ (abarà, ābaras), „velká stodola“ (abārės) (LKŽd., I, (2), 2)⁸⁴.

Zdrojem lit. abārės a dalších podob tohoto slova je pol. obora „budova pro hovězí dobytek; dvůr; místo před chlévem nebo stájí pro dobytek či koně“⁸⁵.

Pol. obora má protějšky i v dalších slovanských jazycích, srov. rus. обора „ohrada, oplocený prostor“, обвора (В. Даль, Сл., II, 585), bulh. обор „chlév“, srbochorv. обор „ohrada, oplocený prostor, dvůr u domu“, slovin. obor „ohrada“, čes. obora.

Dále lze tato slova spojovat se starorus. воръ „ohrada“, rus. вергать „strkat, vkládat něco, schovávat, pohřbívat; kopat, hrabat se“ (В. Даль Сл., I, 178), staroslov. върети „strkat“, pol. wrzeć „zavřít“, čes. otevriti „otevřít“. Ke stejnému ie. kořeni patří také lit. vērti⁸⁶.

Lot. klēvs

Lot. klēvs ve významu „budova určená k chovu dobytka“ se užívá ve východní části Lotyšska – v Latgale (Balvi, Daugavpils, Ilūkste, Kārsava, Krāslava, Preiļi, Rēzekne, Viļāni, Zilupe). Vedle podoby klēvs se občas vyskytuje také podoba klāvs (Atašiene, Līvāni, Pilda, Pruona). Název chléva s tímto kořenem se v uvedené části Lotyšska užívá ve velmi souvislé oblasti – pouze v její nejzápadnější části se někdy užívá vedle názvu kūts (resp. kūte), zatímco v jihozápadní části (kolem Līvāni, Subate, Viesīte) se vedle klēvs vyskytuje nejen kūts (resp. kūte), ale i stallis.

Název chléva s tímto kořenem se nachází již ve starých památkách lotyšského jazyka. Tam se však užívá podoba s kmenem na -ā, nikoli s kmenem na -o: klēva. Srov.:

„Stall, Stallis, Kuhts, Wallh. Seelb… Klähwa“, G. Mancelis, Lettus, 173.

„Ochsenstall, Wehrsckuhts, klähwa, Wallh.“, G. Mancelis, Lettus, 134.

„Kuhts (klähwa) ein Stall“, J. Langija Vrd., 125.

Lot. klahwa je ve slovníku G. F. Stendera z roku 1761 charakterizováno jako slovo hornolotyšské.

⁸³ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, s. 525–526.

⁸⁴ K. Būga, Rinktiniai raštai, III, s. 284–285.

⁸⁵ A. Brückner, Die slavischen Fremdwörter im Litauischen, p. 66; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 1.

⁸⁶ A. Brückner, Sl. et., p. 371; M. Vasmer, Et. Wb., I, 184; II, 243; V. Machek, Et. sl., p. 332; K. Būga, Rinktiniai raštai, III, p. 285.

4. Iš lietuvių leksikologijos ir leksikografijos

49

Formy klahws, klehws zaznamenal K. Ulmanis ve slovníku vydaném roku 1872⁸⁷. G. Mancelovo označení Wallh. (=Wallhof, lotyšsky Valle, později Taurkalnė (východně od Jaunjelgavy)) by ukazovalo, že areál názvu stodoly od tohoto kořene sahal dříve poněkud dále na západ než jeho současný areál.

V Neretě je lotyšské klėvs doloženo také ve významu „stodola na mlácení obilí (kluons)“ (EH, I, 616).

Do lotyštiny se tento název stodoly dostal ze slovanských jazyků, srov. rus. хлеб, bělorus. хлебу, gen. хлява, ukr. хлів, pol. chlew aj. Těžko říci, z kterého slovanského jazyka Lotyši toto slovo převzali. J. Endzelīns za jeho zdroj považuje rus. хлеб. Původ tohoto názvu stodoly je nejasný i v samotných slovanských jazycích. Většina badatelů se však domnívá, že Slované toto slovo převzali od Gótů, srov. góts. hlaiw „hrob, jeskyně“⁸⁹. Jak vidíme, významy gótského a slovanského slova se značně liší. Původní význam slovanského slova mohl být „jeskyně, zemnice“.

V baltských jazycích nacházíme řadu zvláštních názvů stájí určených pro jednotlivé druhy hospodářských zvířat.

Stáje pro koně

Lit. arklidė (Gaižūnai, Gudaičiai, Kriaušiškiai, Kriukai, Žagarė; z literárního jazyka se rozšířilo i do dalších litevských nářečí), arklūdė (slovo nikde nedoložené v běžné mluvě, srov. LKŽd., I (2), 307; vytvořené podle slova pelūdė), arklinis (Dūkštas, Kazitiškis, Luodžiai, Šešuolėliai), arklinė (Alanta, Antalieptė, Ažytėnai, Daugailiai, Dubingiai, Giedraičiai, Lyduokiai, Skudutiškis, Šašuoliai, Videniškis, Želva), arkliniñkas (Alsėdžiai, Budriai, Girdiškė, Kaltinėnai, Lauko Soda, Pakražantis, Skuodas, Šakiai, Tirkšliai, Varduva), arklinýkas (Alovė, Barzdai, Butrimonys, Daugai, Kuršiai, Marijampolis, Mauručiai, Medeišiai, Nedingė, Nemaniūnai, Rimšė, Tverečius, Varėna, Žagarai), arklinýkė (Kruonis, Liškiava, Mašnyčia, Panošiškis, Pašlavantis, Savilionys, Šklėriai, Valkininkai, Vydeniai), srov. též LKŽd., I (2), 305–7): lit. arklỹs⁹⁰.

Lit. arkliatvartis (Lazdijai, LKŽd., I (2), 305) < arklỹs + tvártas.

Lit. stainia (slovo užívané téměř ve všech litevských nářečích), stainė (Aukštadvaris, Daugėliškis, Eriškiai, Girkalnis, Gražiškiai, Kurtuvėnai, Pabaiskas, Raguva, Ramygala, Tytuvėnai, Troškūnai, Užventis, Venpriai), stainis (Gaižūnai), staininė (Kražiai, Sereikonai) < pol. stajnia „stáj“⁹¹.

Lit. stonia (Alunta, Garliava, Jurbarkas, Kalvarija, Kamajai, Kapsukas, Liudvinavas, Pandelys, Rokiškis, Švėdasai, Šalčininkai) vzniklo ze starší polské podoby slova stania⁹². Polské stania je slovo polského původu, související se slovesem stać „stát“⁹³.

V jazykových památkách litevštiny z Východního Pruska se nachází podoba stonė. Srov.:

⁸⁷ D. Zemzare, Latviešu vārdnīcas, p. 439.

⁸⁸ EM, II, p. 225.

⁸⁹ M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 245–246; F. Sławski, Sl. et., I, p. 66.

⁹⁰ Při uvádění zeměpisného rozšíření slov byl využit materiál Litevského jazykového atlasu připravený B. Vanagienė.

⁹¹ A. Brückner, Die slavischen Fremdwörter im Litauischen, p. 136; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 892.

⁹² E. Fraenkel, Et. Wb., p. 912; S. Reczek, Podręczny słownik dawnej polszczyzny, Wrocław–Warszawa–Kraków, 1968, p. 469.

⁹³ A. Brückner, Sl. et., p. 512, 513.

50

„Stónė, ės, f. přemostěná stáj“, P. Ruhig, Lex., I, 142.

„Koňská stáj, přemostěná, Stónė, ės. f.“, P. Ruhig, Lex., II, 277.

„Koňská stáj, přemostěná, Stónė, ės, f.“, Chr. Mielcke, Wb., II, 370.

Forma s kmenem na -ė se pravděpodobně vyskytuje také v písních vydaných L. Rėzou:

„Dūsu Stonę kloti,

Beram můj Žirgáczui“

(Zapsáno v okolí Isruties)⁹⁴.

Ve slovníku M. Nydermana, A. Sena, F. Brendera a A. Salise se uvádí forma staunià (Wb., IV, 93). V kartotéce akademického slovníku litevského jazyka tato forma zaznamenána není, je tam však zachyceno přídavné jméno staũnas „dobře krmený, určený k jízdě (o koni)“ (Debeikiai), srov. litev. staininis: stainia, stóninis: stonia, což by ukazovalo, že forma staunià je spolehlivě doloženým jazykovým faktem.

Litev. strãje ve významu „stáj pro koně“ se vyskytuje v památkách východopruské litevštiny. Jsou v nich zaznamenány různé podoby tohoto slova. Srov.:

„Straja, ós, f. podestýlka, sláma na podestýlku (Ragnit); dále také stáj, zejména koňská stáj (často v Dainách). Srov. Sztrajus.

Straje, ės, f. totéž (Ragnit).

Strajus, aus, m. totéž.

Strajélė, ės, f. zdrob. totéž.

Strajùžė, ės. f. zdrob. téhož.

Strajininkas, o, m. čeledín ve stáji, koňák; „stájový kůň“, G. H. F. Nesselmann, Wb., 505.

„strāja, -os, subst. f. stáj pro koně s podlahou z prken a nastlanou slámou“, F. Kurschat, Wb., 407.

V litevských lidových písních vydaných V. Kalvaitisem nacházíme také podobu stragelė (zapsanou v okolí Ska...)⁹⁵. Podobu tohoto slova užívanou s -g- dokládá také slovo stragininkas v slovníku Chr. G. Milkause:

„Stájový kůň, Arklys Stóninink's, Straginink's“, Chr. G. Mielcke, Wb., II, 450.

Vyskytují se také podoby tohoto názvu koňské stáje se začátečním št- slova. Srov.:

„Vstaň, tatíčku, vstaň, stařečku,

Dej mi klíč od št reja…

Do št rejeli jsem vešel,

O koníka jsem se opřel“

(litevská lidová píseň zapsaná v Klaipėdském kraji)⁹⁶.

Jak vidíme, v těchto příkladech se změnila také vokalizace kořene. Podoba strėja je zaznamenána také ve slovníku M. Nydermana, A. Sena, F. Brenderia a A. Salise (Wb., IV, 116).

⁹⁴ L. Rėza, Lietuvių liaudies dainos, I, Vilnius, 1958, p. 226; V. Kalvaitis, Prūsijos Lietuvių dainos, Tilžė, 1905, p. 296.

⁹⁵ V. Kalvaitis, Prūsijos Lietuvių dainos, s. 13.

⁹⁶ Tautosakos darbai, VII, Kaunas, 1940, p. 34.

4*

51

O původu litevského strājē existují dva názory. Už J. Šmits⁹⁷ a P. Personas⁹⁸ (byť s pochybnostmi) považovali litevské strāja za domácí slovo a spojovali je se slovy odvozenými od indoevropského kořene *ster-, *steru-: *streu- „rozprostřít, rozsypat“, srov. sanskrtské strṇāti „rozsypává; posypává; hází, vrhá dolů“, latinské sternō, -ere „rozsypat, rozprostřít; srazit k zemi“, pozdně slovanské prostrěti „rozprostřít“, ruské споръ „pořádek“ a další. Původ litevského strājē je takto vysvětlen také v etymologických slovnících M. Fasmera⁹⁹, J. Pokorného¹⁰⁰ a A. Waldeho (pravda, ve druhém vydání A. Waldeho slovníku se na základě dopisu H. Hirta uvádí, že litevské strāja může být také germanismus)¹⁰¹.

Takové vysvětlení původu litevského strājē je samozřejmě mylné. Přiměřeně přesvědčivě je již kritizoval K. Būga v poznámkách a dodatcích k Preobraženského etymologickému slovníku ruského jazyka. Būgova práce však byla publikována až v roce 1959, a badatelé ji proto do té doby nemohli využít.

Jak správně poznamenal K. Būga¹⁰², kdo si pozorně přečetl výklad litevského strājē v Nesselmannově slovníku, nebude je srovnávat se slovanským strojiti a dalšími slovy. Výklad tohoto slova v Nesselmannově a Kurschatově slovníku totiž ukazuje jeho sémantický vývoj i původ.

Zdrojem litevského strājē je tedy německé Streu „stelivo“, srov. východopruské německé podoby tohoto slova štraie, štrei¹⁰³. V litevštině se sémantický vývoj této výpůjčky ubíral takto: „stelivo, sláma na podestýlku“ → „chlév vystlaný podestýlkou“ → „stáj pro koně“.

Že litevské strājē pochází z němčiny, dokládají také již zmíněné paralelní podoby strāgē, štrajus¹⁰⁴. Tento předpoklad potvrzuje i zeměpisné rozšíření slova: v litevštině se vyskytuje pouze v jazykových památkách východního Pruska a v lidové slovesnosti Litevců z této oblasti i z okolí Klaipėdy.

K. Būga uvádí, že podoba strāja je v litevštině nemožná: podoba uvedená v Kurschatově slovníku zachycuje toto slovo pouze graficky, nikoli foneticky, neboť v Kurschatově nářečí se strājē > strājē, zatímco místo nepřízvučného -e na konci slova poměrně často píše -ia.

Původ litevských strāja, štraja, štrajus „Streu“ správně uvedl už K. Alminauskis¹⁰⁵.

V E. Fraenkelově slovníku se litevské strāja rovněž pokládá za germanismus. Mimo jiné se tam uvádí argument, že východoslovanské jazyky toto slovo ve významu „stelivo“ neznají¹⁰⁶.

Německé Streu „stelivo“ souvisí se slovesem streuen „sypat, rozsypávat, stlát“¹⁰⁷, které je zase příbuzné se sanskrtským strṇāti a dalšími slovy této skupiny.

V lotyštině nacházíme slova streija, dgs. streijas „stelivo (pro koně a dobytek)“, streijāt „sypat, rozsypávat, rozprostírat stelivo“, strejāt (EM, III, 1085; EH,

⁹⁷ Joh. Schmidt, Zur Geschichte des indogermanischen Vokalismus, II, Weimar, 1875, p. 258.

⁹⁸ P. Persson, Beiträge zur indogermanischen Wortforschung, Uppsala, 1912, p. 787.

⁹⁹ M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 29.

¹⁰⁰ J. Pokorny, Et. Wb., p. 1030.

¹⁰¹ A. Walde, Et. Wb., II, p. 590–591.

¹⁰² K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 606.

¹⁰³ K. Alminauskis, Die Germanismen des Litauischen, p. 137, 138.

¹⁰⁴ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 606.

¹⁰⁵ K. Alminauskis, Die Germanismen des Litauischen, p. 120, 137, 138.

¹⁰⁶ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 917.

¹⁰⁷ F. Kluge, Et. Wb., p. 758.

52

II, 586), jejichž zdrojem je dolnoněmecké strei, streu „veškerý odpad“, strei(g)en „rozsévat“¹⁰⁸. Ve významu koňské stáje se však lotyšské streja nepoužívá.

Litevské kaniušnia (Miežionys, Vigutėnai, Zarasai), kaniukštė (Aukštadvaris, Jotainiai, Ramygala); toto označení koňské stáje se poměrně široce vyskytuje také v našich starých písemných památkách: kaniukšlė (DP, 39), kaniukšne (MP, 202), kaniukštė (MP, 375; DP, 373, 534), srov. LKŽd., V, 210). Forma kaniukšne se vyskytuje také v prvním vydání slovníku K. Sirvyda:

„Staynia, stabulum, equile, bouile, kaniukšne“, Dic., 175.

Ve třetím vydání slovníku K. Sirvyda se používá forma kaniušne (Dic., 422).

Toto označení koňské stáje přešlo do litevštiny ze slovanských jazyků, srov. bělorus. канюшня, rus. конюшня, pol. koniusznia. Litevci si je pravděpodobně vypůjčili z běloruštiny¹⁰⁹. Formy s vloženým -k- vznikly až na litevské půdě. V litevských nářečích se k poměrně často sporadicky vkládá mezi samohlásku (dvojhlásku) a s nebo š, zvláště když po nich následuje souhláska¹¹⁰. V litevštině vznikla také forma kaniukšlė, srov. litev. šermukšlė vedle šermukšnė, šermukšnis, krūmokšlis vedle krūmokšnis aj.¹¹¹

Litevské kaniukšlė (Notėnai, Židikai), kaniukštis (Gudeliai) se užívají také ve významu chléva pro prasata (LKŽd., V, 210).

Lotyšské zirgstallis (EM, IV, 727) < zirgs „kůň“ + stallis.

Lotyšské zirgsklēvs (EH, II, 808) < zirgs+klēvs.

V lotyštině se, jak jsme uvedli, ve významu koňské stáje často užívá slovo stallis.

Vepříny

Liet. kiaulidė (Aukštadvaris, Dotnuva, Kėdainiai, Nemajūnai, Pabiržė, Pakruojis, Saločiai, Šeduva, Šilalė, Šiluva, Švėkšna, Utena, Žagarė; z literárního jazyka se značně rozšířilo i do dalších nářečí), kiaulininkas (Alsėdžiai, Girkalnis, Kelmė, Kražiai, Kriukai, Kudirkos Naumiestis, Kuršėnai, Kvėdarna, Lieporiai, Papilė, Raudonė, Rietavas, Salantai, Sintautai, Skuodas, Šakiai, Šakyna, Tirkšliai, Užventis, Vegeriai, Veiviržėnai, Viduklė), vyskytuje se také podoba kiaūlininkas; kiaulinýkas (Alytus, Alksnėnai, Alvitas, Barzdai, Garliava, Igliauka, Jieznas, Kalvarija, Kapsukas, Kazlų Rūda, Lekėčiai, Liubavas, Mauručiai, Medeišiai, Pilviškiai, Rudamina, Rumšiškės, Skriaudžiai, Tverečius, Vilkaviškis), užívá se také podoba kiaulinýkas; kiaulinis (Balčiai, Dūkštas, Inturkė, Kazitiškis, Puvočiai, Širvintos, Videniškis), užívá se také podoba kiaūlinis; kiaulinys (Minkūnai, Molėtai, Vilūčiai); kiaulinė (Balninkai, Dūkštas, Giedraičiai, Markutiškiai, Okainiai, Skudutiškis, Šimonys), kiaulinėčius (Antalieptė, Dubičiai, Kaniava, Paditvys, Pelesa, Plikiai, Rudnia, Vydeniai, Zarasai); kiaulinýčia (Kapsukas, Parovėja), vyskytuje se také podoba kiaulinýčia; kiaulynas (LKŽd., V, 696), kiaulinės ‘vepříny’ (LKŽd., V, 696), srov. LKŽd., V, 695–7): lit. kiaulė.

Liet. migis (Aukštadvaris, Ažytenai, Čiobiškis, Daugėliškis, Eriškiai, Kulva, Okainiai, Palomenė, Pašušvys, Surviliškis, Šlapaberžė, Vepriai, Žeimys), uvádí se též—

¹⁰⁸ J. Sehwers, Sprachlich - kulturhistorische Untersuchungen, p. 123.

¹⁰⁹ P. Skardžius, Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen, p. 95.

¹¹⁰ Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, p. 194–195; J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, I, p. 383–384.

¹¹¹ P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, p. 293.

53

v těchto místech se někdy vyskytuje také podoba migys; migelis (Gelvonai, Pociūnėliai, Pašušvys, Siesikai): lit. migoti, srov. migis ‘lože zvířete’. Z posledního významu vznikl i význam ‚vepřín‘.

Liet. namėlis (Aukštadvaris): lit. namas. Liet. namas, jak jsme viděli, se užívá také ve významu ‚stáj‘.

Liet. svinárnykas (Šklėriai, Vievis, Žietela) < bělorus. свінарнік, srov. také rus. свинарник: свинья ‘prase’.

Litevsky kiaulmigys (Alanta, Anykščiai, Dusetos, Gražiškiai, Karsakiškis, Krakės, Krekenava, Musninkai, Pabaiskas, Panevėžys, Pociūnėliai, Raguva, Siesikai, Sodeliai, Šašuoliai, Želva), užívá se také forma kiaūliamigis, kiāulamagis, kiāūmigis (LKŽd., V, 688, 693, 701) < kiaulė+migis.

Liet. kiaūlatvartis (LKŽd., V, 688), kiaulėtvartis (LKŽd., V, 691), kiauliatvartis (LKŽd., V, 695), kiaūltvartis (LKŽd., V, 701), keltvartis (LKŽd., V, 552) < kiaulė+tvartas.

Litevsky kiaulākūtė (Šatės, LKŽd., V, 688) < kiaulė+kūtė

Litevsky kiaūliagurbis (Dusetos, LKŽd., V, 693) < kiaulė+gurbas.

Liet. kiaūlstaldis (LKŽd., V, 700) < kiaulė+staldas.

Lot. cūkkūts (EM, I, 398; EH, I, 281) < cūka ‘prase’+kūts.

Lot. cūkklevs (EH, I, 281) < cūka+klēvs.

Lot. cūkstallis (EH, I, 281) < cūka+stallis.

Označení vepřína nacházíme zaznamenané také v památkách staré pruštiny: Seweynis Sewstal (slovo z elbingského slovníčku č. 229)¹¹². Pr. seweynis; není jasné, nakolik tento zápis odpovídá skutečné podobě pruského slova; je třeba jej spojovat s odpovídajícími názvy prasete v baltských jazycích, srov. pr. swintian, lot. suvens, sivens¹¹³.

Ovčí chlévy

Lit. avidė (Derveliai, Gadūnavas, Gaižūnai, Kėdainiai, Kietaviškės, Kupiškis, Raginėnai, Surviliškis, Svobiškis; toto slovo z literárního jazyka proniklo i do dalších nářečí a konečně ani v zde uvedených lokalitách nemusí být avidė vždy starým jazykovým dokladem), aviniūkas (Alsėdžiai, Barčiai, Drobūkščiai, Dubičiai, Girdžiai, Lauko Soda, Laužai, Pakražantis, Rėkščiai, Sintautai, Skirpsčiai, Slavikai, Šiauduva, Varduva), avinykas (Dailidės, Mauručiai, Miežionys, Onuškis, Palomenė, Pavinkšniai, Rimšė, Sekonys, Tverečius), avinykė (Birštonas, Butrimonys, Čiobiškis, Darsūniškis, Daukšiai, Igliauka, Kalvarija, Kapčiamiestis, Kruonis, Liškiava, Marijampolis, Nauja Ūta, Paparčiai, Pašlavantis, Simnas, Vievis), avinė (Armališkės, Kaniava, Širvintos), avikinė (Giedraičiai, Minkūnai, Musninkai, Naujamiestis, Pagiriai, Šašuoliai, Vaiskūnai, Žeimelis), avikinis (Radžiūnai, Raguva), avikė (Darsiškiai, Kableliai, Lukštai), avėlinis (Dūkštas, Želva), avinyčia (Alksnėnai, Dotnuva, Juknaičiai, Smalininkai), srov. také LKŽd., I (2), 523, 525, 527, 528): lit. avis.

Lit. jāuja (Lazūnai, LKŽd., IV, 299): lit. jāuja „stavba k sušení a tření lnu“.

¹¹² Památky pruského jazyka, s. 63.

¹¹³ A. Sabaliauskas, LKK, X, s. 171–172.

54

Lit. avītvartis (Kaniava, LKŽd., I(2), 530) < avis + tvārtas.

Lot. āitstallis (EH, I, 5) < āita „ovce“ + stallis.

Lot. avikūts (EH, I, 190) < avs „ovce“ + kūts.

Kravíny

Liet. karvidė (Gaižūnai, Kapčiūnai, Lieporiai, Lukošaičiai, Nairiai, Noriūnai, Rūdupiai, Salamiestis, Sodeliai, Telšiai; z literárního jazyka se toto slovo rozšířilo i do různých dalších litevských nářečí. Navíc i v zde uvedených lokalitách mohlo slovo karvidė vzniknout teprve nedávno), karvini̇ṅkas (Alsėdžiai, Eidżiotai, Salantai, Skripščiai, Vardūva), karvinẏkas (Biržiniškė, Mauručiai, Medeišiai, Rimšė, Sekonys, Tverėčius, Vištytis), karvini̇ṅkė (Ratnyčia, LKŽd., V, 357), karvinis (Kazitiškis, Luodžiai), karvinỹs (Molėtai, LKŽd., V, 358; srov. tamtéž, LKŽd., V, 357–8): lit. kárvė.

Liet. bandini̇ṅkas (Drobūkščiai; srov. tamtéž, LKŽd., I(2), 640): lit. bandà.

Liet. galvijinė (Joniškis), galvininkas „chlév pro dobytek“ (LKŽd., III, 84): lit. galvijas.

Liet. gyvulini̇ṅkas (Šakiai): lit. gyvulỹs.

Ve významu panských kravínů se užívalo také lit. abārės (Kaunatava, Pakšteliai, Papilė, Raudėnai).

Liet. jautidė „chlév pro býky“ (LKŽd., IV, 323), jautini̇ṅkas „chlév pro dobytek; chlév pro býky“ (LKŽd., IV, 324), jautinyčia (LKŽd., IV, 324): lit. jautis.

Liet. veršidė „chlév pro telata“ (Laukuva, Utena, patrně nově vzniklé slovo), veršini̇ṅkas (Kurtuvėnai, Skripščiai): lit. veršis.

Lit. kárviatvartis (Ratnyčia, LKŽd., V, 357) < kárvė + tvārtas.

Lot. gùovskūts (EM, I, 693) < gùovs „kráva“ + kūts.

Lot. gùovstallis (EH, I, 424) < gùovs + stallis.

Porovnáme-li názvy zvláštních stájí v litevštině s odpovídajícími názvy v lotyštině, upoutá nás velká rozmanitost litevských názvů. V lotyštině nenacházíme názvy tvořené tak jako litevské názvy typu -idė, -inin-kas. V lotyštině jsou nejrozšířenější složené názvy: aitu kūts, guovju kūts, teļu kūts, cūkkūts, zirgu kūts (vedle stallis). Naproti tomu se v litevštině názvy tvořené tímto způsobem užívají mnohem méně. V litevských nářečích se v poslední době velmi rozšířily názvy typu -idė. Do nářečí se dostaly z literárního jazyka spolu s kolchozním zřízením a vytlačují starší názvy utvořené jiným způsobem.

* * *

Obecně lze říci, že v litevštině a lotyštině nacházíme značné množství názvů budov určených k chovu zvířat. Některé z těchto názvů se užívají jak v litevštině, tak v lotyštině. Vedle slov domácího původu se vyskytují i výpůjčky ze sousedních slovanských a také německého jazyka.

55

NÁZVY NÁSTROJŮ K HNÁNÍ DOBYTKA

V terminologii chovu hospodářských zvířat v baltských jazycích lze jako samostatnou sémantickou skupinu vyčlenit názvy nástrojů k hnání či bití dobytka. Tyto nástroje jsou bezpochyby velmi staré — objevily se spolu s intenzivnějším chovem dobytka, když člověk začal zvířata pást a využívat je k různým pracím. Zvláštní názvy nástrojů k hnání dobytka však v baltských jazycích nejsou příliš starého původu; navíc jsou nejčastěji přejaty od sousedních národů, k nimž se mnohdy dostaly z ještě vzdálenějších oblastí, kde se intenzivně choval dobytek. Existují samozřejmě i slova domácího původu, užívaná v užším či širším rozsahu, jsou však rovněž výtvory poměrně nedávné doby.

Indoevropské jazyky nemají obecnější terminologii pro tuto oblast. Obvykle se zdůrazňuje, že zvláště bohatou terminologií v této oblasti vynikají slovanské jazyky¹. Značná část názvů nástrojů k hnání dobytka přešla ze slovanských jazyků také do jazyků baltských.

Liet. botāgas, lat. pātaga aj.

Předpokládá se, že staří Indoevropané nejprve hnali dobytek pobízením zvláštními hůlkami, později se však prostřednictvím východních národů seznámili s bičem². Baltové se s tímto nástrojem seznámili prostřednictvím Slovanů. Jasně to dokládají jazyková data.

Liet. botāgas nástroj k hnání dobytka; bič (jeden řemínek; řemínek s rukojetí)³ (LKŽd., I(2), 976 – 7) se vyskytuje již v nejstarších litevských písemných památkách – v textech M. Mažvyda, M. Daukši, K. Širvyda aj. Srov.:

„Biči ho zbil...“, Mž, 443.

„...ir pláka ij kaip’ botāgais, paſmirdųſeis liežuwieis... Nėſſą botāgai io yra nūdemes mūſu...“, DP, 105.

„...mezi nimi byly provazy, řemeny, biče, pruty...“, SP, II, 163.

„nahayka, scutica, flagellum, mastix. bič“, C. Szyrwid, Dic. (vydání z roku 1629), 86.

„A udělav bič z řemínků...“, Ch 1, II, 150.

Vedle podoby botagas se ve starých textech vyskytuje také podoba batagas. Srov.: „korbácz, scutica. flagrum, flagellum, mastix. batagas“, C. Szyrwid, Dic. (vydání z roku 1629), 60.

„...silný bič“, WP, 21.

V litevských nářečích a různých písemných památkách se vyskytují také jiné podoby názvu tohoto biče: botēgas (LKŽd., I(2), 978), botaga (LKŽd., I(2), 976; doloženo ve slovníku „Clavis Germanico-Lithvana“ D. Sutkevičia), botas (LKŽd., I(2), 978; slovo rekonstruované F. Neselmanem z podoby botkotis, přičemž botkotis < se považuje za složeninu botas + kotas).

V žemaitském nářečí se tento název hojně užívá s počátečním v-, srov. votāgas (Kuršėnai, Pagėgiai, Raudėnai, Viekšniai, Žarėnai, Židikai), votēgas (Girdiškė, Kalnalis, Salantai, Smilgiai, Šilalė; texty M. Valančiuse a S. Daukantase). Podoby s v- jsou novější a vznikly až na samotné půdě litevštiny. Takové podoby se někdy vyskytují i ve starších našich písemných památkách:

¹ O. Schrader, Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, II, Berlin, 1929, p. 154.

² O. Schrader, tamtéž, II, s. 154.

56

„Mnoho bičů na hříšné lidi...“, KN, 36³.

K střídání v: b srov. litev. bėbras: vėbras, byškupas: vyškupas, vėlybas: vėlyvas aj.⁴

Nejspíše by se litev. botāgas nemělo spojovat s litev. botarainis ‘dlouhý bič’ (LKŽd., I(2), 978; doloženo v textech Žemaitė), srov. botarainis ‘křivý, sukovitý, hrbolatý, zkroucený’ (Skuodas; LKŽd., I(2), 978). Takový příklad jako: Tavo lazda tikra botarainė by snad ukazoval, že i v textech Žemaitė se botarainis užívá ve významu ‘nějaká hůl’, nikoli ‘bič’ (srov. větu Žemaitė citovanou ve slovníku: O aš — akloji švaistau botarainiu šunis, net kaukdamį į šalis sklinda). Srov. také žem. bōteris ‘velký, mohutný’, bōterinis, bōterainas, bōterainis (LKŽd., I(2), 978), s nimiž by bylo možné spojovat výše zmíněná slova.

Litev. bataška ‘prut, metla, rákoska; takový bič; hůl’ je třeba odvozovat přímo z pol. batożek, zdrobnělé formy od batog ‘bič’ (J. Karlowicz, A. Kryński W. Niedźwiedzki, Sł, I, 105); srov. také pol. batożkować ‘bít bičíky batożki’, z něhož nejspíše vzniklo i litev. bataškuoti ‘bít, tlouci pomocí bataška’.

Zdrojem litev. botāgas je běloruské батога⁵. Takové označení biče mají i některé další slovanské jazyky: ukr. батіг ‘bič’, батяг, pol. batog ‘krátký bič’, čes. batoh ‘bič’, rus. батог ‘hůl’, nář. потог, starorus. batogъ⁶.

Jak toto slovo vzniklo ve slovanských jazycích, není zcela jasné. Někteří badatelé je pokládají za výpůjčku a jako zdroj uvádějí buď turecké budak ‘větev’, kazaňskotatarské botak, nebo italské batacchio ‘hůl’; jiní je považují za slovo slovanského původu a spojují je se slovanským bat ‘hůl, dubová hůl’, batati ‘bít, tlouci’ (srov. rus. ботать⁷). První hypotéza (výpůjčka z turkotatarských jazyků) je z fonetických důvodů méně pravděpodobná, ačkoli dějiny chovu dobytka by jí obecně nasvědčovaly. Jinak má více zastánců druhá hypotéza.

Ze slovanských jazyků proniklo toto označení biče také do lotyštiny:

Lot. pātaga ‘bič’, pātega, pātega (EM, III, 190, 191; EH, II, 217), pātags (EH, II, 217), pārtaga (EM, III, 182; EH, II, 214).

Jak vidíme, lotyšské příklady se od litevských liší souhláskou na začátku slova. J. Endzelīns⁸ se klonil k názoru, že slovanské batogъ takto pozměnili Estonci nebo Livonci, kteří se poslotaštili. Střídání b: p je ve skutečnosti pro lotyštinu velmi typické. Jeho příčiny se právě pokoušejí vysvětlit vlivem baltofinských jazyků⁹.

Forma pārtaga je již lotyšský novotvar. Vkládání souhlásky -r- mezi dlouhou samohlásku (nebo dvojhlásky ie, uo) a souhlásku je v lotyšských nářečích, zejména v přejatých slovech, poměrně častým jevem; srov. lot. kārkis: kākis ‘hák’ (EM, II, 196), lot. mērtelis: mētels ‘plášť’ (EM, II, 620), lot. pērlis: pēlis ‘polštář’ (EM, III, 209), lot. stērķis: stēķis ‘jehlice’ (EM, III, 1063) aj.¹⁰

³ P. Skardžius, Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen, p. 240.

⁴ J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, I, p. 326.

⁵ P. Skardžius, Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen, p. 45; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 53.

⁶ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 62.

⁷ F. Slawski, Sł. Et., I, p. 28; A. Brückner, Sł. et., p. 18; H. M. Шанский, Эт. сл., I, p. 56.

⁸ EM, III, p. 190.

⁹ V. Kiparsky, Scando-slavica, 14, s. 73–97.

¹⁰ J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, s. 237–238; M. Rudzīte, Latviešu dialektoloģija, Rīgā, 1964, s. 100–101, 194, 313–314.

57

Litev. bižūnas, lotyš. bižūne

Liet. bižūnas „bič s krátkou rukojetí, spletený z řemínků nebo šňůrek; bič na srnčí nohy“ (LKŽd., I(2), 871), bižūnas je rovněž slovanského původu (formy bišūnas, bežūnas uváděné E. Frenkelem (Et. Wb., 45) nejsou spolehlivými litevskými jazykovými doklady). Za jeho zdroj je třeba považovat pol. bizun nebo bělorus. бізун¹¹.

Jak se takové slovo v těchto slovanských jazycích objevilo, dosud nebylo definitivně objasněno. A. Briukner¹² tvrdil, že pol. bizun (uvádí také podobu bizon) pochází z maďarského bizony „vždyť ano, jistě, opravdu“; tak prý křičel ten, kdo byl bit, nebo ten, kdo někoho bil. Do polštiny se takové slovo dostalo prostřednictvím slovenských Maďarů, kteří v 17.–18. století sloužili litevským a polským pánům. Sémantickou paralelu k takovému původu pol. bizun uvádí A. Briukner u pol. harapnik (srov. lit. rāpninkas).

Jiní badatelé se přiklánějí k názoru, že zdrojem pol. bizun je středověké lat. bison „zubr“ (řec. βίσων), srov. lat. taurus „býk“: lat. taureus „kožený řemen“. Vyslovena byla také domněnka, že zdrojem uvedeného polského slova je turkické biston – bič, jímž se žebrající muslimští mniši bili, aby vzbudili soucit¹³.

Všechny etymologie jsou sporné. Přesto je snad nejpřesvědčivější výklad A. Briuknera. Přidržuje se ho i nový akademický slovník polského jazyka¹⁴.

Lot. bižūne „der Schlägel, Stock zum Schlagen“, bizuns „lunkans sitams rīks“, bizuons „Knüttel, Zigeunerpeitsche“ pochází rovněž z polštiny nebo běloruštiny, případně dokonce z nářečí sousední ruštiny (EM, I, 303).

V lotyšských lidových písních se vyskytuje také podoba bizuls „házený, bičovaný“ (EH, I, 222), která je pravděpodobně přetvořena z bizuns.

S lot. bizuns, bizuls je nejspíše třeba spojovat také lot. bizuns „člověk, který se bez práce potuluje a přitom pobízí ostatní k práci“ (nasājas kai bizuns aplīk, nikā nestrādā, EH, I, 222), anebo snad i lot. bizulis „potulující se člověk“ (EM, I, 302; EH, 222), přičemž toto poslední slovo je třeba odlišovat od lot. bizulis „rozdivočelý dobytek“: lot. biz̄uot „rozdivočet se (zejména o dobytku), toulat se, běhat“. Co do sémantiky srov. významy lit. bižūnas (Chodí jako bižūnas, práce se ani nedotkne, LKŽd., I(2), 871).

Liet. dāndaras, lotyš. dāndala

Liet. dāndaras „bič (s mnoha uzly)“ (LKŽd., II, 171); jeho zeměpisné rozšíření (Joniškis, Šakyna) naznačuje, že do litevštiny přešlo z lotyštiny. Pravda, fonetická podoba slova by naznačovala, že je spíše litevské než lotyšské, avšak v litevštině je zcela osamocené, zatímco v lotyštině existuje několik jeho variant a více slov téhož kořene.

Lotyš. dāndala „cikánský bič“, danda, dandara „cikánský bič, bič“ (EM, I, 437), dāndele „cikánský bič“ (EH, I, 306), srov. tamtéž lotyš. dandalāties „mávat bičem“, dandalhot „bít cikánským bičem“ (EM, I, 437), dāndēlet (EH, I, 306).

¹¹ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 45; A. Brückner, Die slavischen Fremdwörter im Litauischen, p. 72.

¹² A. Brückner, Sł. et., p. 28.

¹³ J. Karłowicz, A. Kryński i W. Niedźwiedzki, Sł., I, p. 160; Lietuviškoji enciklopedija, III, Kaunas, 1935, skilt. 1361.

¹⁴ W. Doroszewski (red.), Słownik języka polskiego, I, Warszawa, 1958, p. 539.

58

K těmto lotyšským slovům je třeba přiřadit také lotyš. dañdala „dlouhý, poměrně tlustý, hladký prut; nezbedné, neklidné dítě (o dospělých se užívá jen zřídka), také takové zvíře“, dañdalēties „hádat se při výměně koní; hlučně se dohadovat při koupi koně“ (EH, I, 306), dañdars „hranatý, neohrabaný člověk“, dañdariski „spěšně, hlava nehlava“ (EM, I, 437). Co se týče sémantiky posledních slov, srov. významy litev. bizūnas aj., srov. také lotyš.: iet kā dañdala kuzu kuzām (EM, I, 437).

Toto lotyšské označení biče je nejspíše zvukomalebného původu.

Litev. kančiukas, lotyš. kančuka

Litev. kančiukas „kožený bič, karabáč, jelenice“, kančukas (LKŽd., V, 200), podle názoru P. Skardžia a E. Fraenkela pochází z běloruského канчук¹⁵. Není však o nic méně pravděpodobné, že zdrojem litevského kančiukas mohla být také polská forma kańczuk, která se v nářečích užívá vedle jinak rozšířenější formy kańczug. Forma kańczuk se vyskytuje také v dílech polských spisovatelů A. Mickiewicze a I. Chodźka, kteří měli vztah k Litvě¹⁶.

Vedle forem kančiukas, kančiukas se v litevštině užívají také formy kańčius, kańčas, kańčas (LKŽd., V, 200). Tyto formy se vykládají dvojím způsobem. M. Niedermann tvrdil, že tyto formy vznikly přímo v litevštině, abstrahováním od domnělých zdrobnělin, srov. litev. baršas vedle baršiukas (<pol. borsuk nebo bělorus. барсук), litev. kāpšas vedle kapšiukas (<pol. kapczuk nebo bělorus. канчук) atd.¹⁷ P. Skardžius vyslovil domněnku, že litev. kańčius mohlo vzniknout přímo z polštiny, neboť tam se vedle forem kańczuk, kańczug vyskytuje také forma kańcz¹⁸. F. Sławski však tuto možnost odmítá, protože pol. kańcz se užívá v polských nářečích vzdálených od Litvy. Podle jeho názoru vznikly jak litev. kańčius, tak pol. kańcz nezávisle v obou jazycích¹⁹.

Do slovanských jazyků (rus. камчук, камчуге, ukr. канчук, bulh. камшик) se tento název biče dostal z východu, srov. tur. kamčy, krymskotat. kamčy, karaim. kamčū²⁰. Slovo se široce užívá také v dalších evropských jazycích (řečtině, maďarštině). Ze slovanských jazyků pocházejí také něm. Kantschu, Kantschuk.

Lotyš. kančuka „tlustý kožený kozácký bič“, kančuks, kančaka, kaņčūklis (EM, II, 154; EH, I, 583), kančiklite (EH, I, 583) mají také slovanský původ, pravděpodobně v ruštině nebo běloruštině. V lotyštině se vyskytují i kratší podoby těchto slov – kańce „bič“ (EH, I, 583) a kańka „cikánský bič“ (EM, II, 154).

A. Zumentas (Summent) pokládal formu kańce za odvozenou z pol. kańc²¹. Ze stejných důvodů jako litev. kańčius však lotyš. kańce sotva mohlo vzniknout přímo z polštiny. Jak forma kańce, tak i kańka pravděpodobně vznikly v lotyšském jazykovém prostředí.

¹⁵ P. Skardžius, Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen, p. 95; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 215.

¹⁶ W. Doroszewski (red.), Słownik języka polskiego, III, p. 525.

¹⁷ M. Niedermann, StB, III, p. 108–110.

¹⁸ P. Skardžius, APh, III, p. 50.

¹⁹ F. Sławski, Sl. et., II, p. 48.

²⁰ M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 515–516; A. Brückner, Sl. et., p. 217; K. Lokotsch, Et. Wb., p. 84.

²¹ A. Summent, Unbeachtete slavische Lehnwörter im Lettischen, Göttingen, 1950, p. 143 (mašinraštis), plg. E. Fraenkel, Et. Wb., p. 215.

59

Litevsky karbãčius, lotyšsky karbãča

Litevsky karbãčius „druh biče, knutu“ (LKŽd., V, 266), karbãčius (LKŽd., V, 267) jsou doloženy především v lidové slovesnosti litevských obyvatel Východního Pruska, jakož i v dalších památkách litevského jazyka z této oblasti: v dílech K. Donelaitise, v překladu bible L. Rėzy a ve slovnících F. Neselmanna a F. Kurschata.

A. Brückner²², E. Fraenkel²³ považují za zdroj těchto slov polské karbacz, korbacz (A. Brückner také běloruské карбач). Vzhledem k zeměpisnému rozšíření litevských karbãčius, karbõčius, a zvláště s ohledem na skutečnost, že v jiných litevských nářečích se takové označení biče nevyskytuje, lze však předpokládat, že Litevci toto slovo převzali z němčiny, srov. východopruské německé Karbatsch(e) „Peitsche, Lederpeitsche aus Riemen geflochten“, karbatschen „bičovat, bít Karbatsch“²⁴. Toto označení biče se nachází již v německých jazykových památkách ze 17. století²⁵.

Polské korbacz je doloženo již v polských jazykových památkách ze 16. století. Odtud se dostalo z turečtiny, srov. turecké kyrbaç. Ve skutečnosti mohlo toto slovo do polštiny proniknout také přes Maďary, srov. maďarské korbács. Toto označení biče tureckého původu se užívá v mnoha evropských jazycích²⁶.

Lotyšské karbãča „eine Art Peitsche, die Karbatsche“, zdrob. karbacina (EH, I, 588), karpaciņa (EH, I, 589), kārbacā (EH, I, 602), kārpača (EH, I, 603), srov. také lotyšské karbacuôt „mit einer karbacā schlagen“.

Toto lotyšské označení biče se nejčastěji vyskytuje v lotyšských lidových písních, v dílech J. Janševskise a v některých slovnících. Poprvé je, zdá se, doloženo v rukopisu slovníku J. Langija (1685): „Karbatsch’. ein Carbatſch“, J. Langija Vrd., 41.

V lotyšských slovnících z 18. století se již objevuje německé slovo Karbatsche (G. F. Stender, Lex., II (1789), 349), ale lotyšská podoba tohoto slova ještě chybí. Objevuje se až ve slovnících z druhé poloviny 19. století (K. Valdemara, K. Ulmanise)²⁷.

Je poměrně obtížné říci, jakou cestou se toto označení biče dostalo do lotyštiny. J. Endzelīns pouze poznamenává: „Entlehnt gleich li. karbãčius dass.“²⁸ D. Zemzare je považuje za slavismus.²⁹ Lotyši však mohli toto slovo převzít také z němčiny.

Litev. knūtas, lotyš. knute

Litev. knūtas „bič, karabáč“ se vyskytuje v některých našich nářečích a v jazykových památkách 19. století — v dílech M. Valančiuse a V. Kudirkose (LKŽd., VI, 279). Objevuje se i podoba kniūtas (LKŽd., VI, 272).

Toto označení biče přešlo do litevštiny z ruštiny nebo polštiny. Nejčastěji se prostřednictvím ruštiny (rus. кнут) rozšířilo i do dalších slovanských jazyků: bělorus. кнут,

²² A. Brückner, Die slavischen Fremdwörter im Litauischen, p. 90.

²³ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 220.

²⁴ F. Frischbier, Preussisches Wörterbuch, I, Berlin, 1882, p. 337.

²⁵ F. Kluge, Et. Wb., p. 351.

²⁶ A. Brückner, Sl. et., p. 256; F. Slawski, Sl. et., II, p. 474–475; K. Lokotsch, Et. Wb., p. 102; V. Machek, Et. sl., p. 192–193.

²⁷ D. Zemzare, Latviešu vārdnīcas, p. 88–89.

²⁸ EH, I, p. 588.

²⁹ D. Zemzare, Latviešu vārdnīcas, p. 88.

60

ukr. кнут (užívané již v první polovině 18. století), pol. knut (doložené v památkách 16.–17. století), čes. knuta, knut, slov. knuta, bulh. кнут, srbochorv. књма, књм, slov. knuta, knut, hornoluž. knut, knuta.

Do ruštiny se takové označení biče nejspíše dostalo ze Skandinávie, srov. stisl. knútr ‚suk, boule, uzel‘, stšvéd. knuter³⁰. Původně se takovým slovem označoval zvláštní bič s uzly. Obecně se toto označení biče užívá v mnoha evropských jazycích, srov. něm. Knute (z této podoby mohly vzniknout také některé výše zmíněné slovanské podoby), fr. knout, angl. knout.

Lotyš. knute ‚eine Peitsche‘ (EH, I, 634) v tomto významu je podle J. Endzelyna přejato z ruštiny. V lotyštině se vyskytuje také podoba kņ uote ‚Peitsche‘, srov. lotyš. uzkņūotet ‚mit einer kņ uote Schläge verabfolgen‘ (EH, II, 725).

Vedle lotyš. knute ‚eine Peitsche‘ a kņ uote nacházíme také slova knuta ‚ein Knüttel‘, knutka, kņute ‚ein Knüttel zum Schlagen‘ (EH, I, 637), knute ‚eine dünne Stange, zur Befestigung des Strohs auf dem Dache gebraucht‘, knutele, knutiņa (EM, II, 250), knuta, kņute, knutele (EM, II, 253; EH, I, 637).

Lotyš. knuta ‚ein Knüttel‘ podle domněnky J. Endzelyna³¹ mohlo vzniknout abstrahováním z předpokládaného zdrobnělého tvaru knutele, který by zase byl přejat z němčiny.

Zdá se nám, že v uvedených lotyšských příkladech (knute, kņute, knutele, knutele aj.) došlo ke smíšení dvou slov, z nichž jedno má původ v něm. Knüttel ‚hůl‘ a druhé v rus. кнут ‚bič‘ či něm. Knute ‚bič‘. Jinak jsou jak něm. Knüttel ‚hůl‘, tak uvedená označení biče slova téhož kořene; jedno mělo význam ‚sukovitá hůl‘ (= Knotenstock), druhé, jak jsme uvedli, ‚bič s uzly‘ (srov. něm. Knottpeitsche³²).

Litev. matāras, lotyš. mātara

Litev. matāras ‚nástroj k bití (bič, provaz, prut, hůl)‘, mātaras, mātaras, matar inis, mataryš (LKŽd., VII, 907): otázka původu je velmi složitá.

Především se slovo matāras v litevštině užívá v několika významech: ‚zařízení k soukání provazů a splétání provazů na pouta, soukací kolo, motovidlo‘, ‚zařízení k navíjení příze, cívek, krosienka‘, ‚dlouhý konec příze, sáh‘, ‚tyč u sítě‘, ‚žvanil, tlachal‘, ‚rychlomluvný člověk‘, ‚ten, kdo se stále pohybuje; neposedný člověk‘; srov. také matarāklas ‚zařízení k navíjení příze do přaden; navíječ; ten, kdo rychle a žertovně mluví; lehkomyslný člověk, který rád tlachá‘, matarėlis ‚laťka k přitlačení slámy při pokrývání střechy‘, mataraila ‚velmi čilý člověk, neposedný; žvanil, tlachal‘, mat ar uoti, māt ar uoti. Původní význam litev. matāras byl pravděpodobně ‚zařízení k něčemu navíjet či otáčet‘ a souvisí s litev. mėšti³³. Od slova matāras vzniklo sloveso mataruoti a od tohoto slovesa (srov. také zvukomalebná slova matarai, matar, matary) vzniklo také matāras ‚nástroj k bití‘.

³⁰ F. Slawski, Sl. et., II, p. 290–291; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 580–581; A. Brückner, Sl. et., p. 240; F. Kluge, Et. Wb., p. 385; E. Klein, Et. Dic., I, p. 850.

³¹ EM, II, p. 250.

³² F. Kluge, Et. Wb., p. 385.

³³ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 465; P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, p. 302, 489; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 414.

61

Podobné slovo se užívá také v lotyštině, tam však v mnohem užším významu.

Lot. matara ‘eine (schlanke) Rute, Gerte; eine dünne Stange’ (EM, II, 566; EH, I, 784), matars ‘ein Knüttel’ (EM, II, 566), matars ‘krietns tēviņš’ (EH, I, 784).

Jak vidíme, v lotyštině se toto slovo neužívá ve významu ‘nástroje k něčemu otáčet nebo hnát’, který je podle našeho názoru nejstarší a který umožňuje spojovat toto slovo se slovesem mėsti.

Slovo matar ‘dicker Stock, Knüttel’ se vyskytuje také v estonštině. Proto A. Zumenta³⁴ k tvrzení, že si Lotyši stejně jako Estonci mohli toto slovo vypůjčit z ruštiny, podnítila nejspíše právě tato okolnost; srov. rus. мотор „дубинка“ (В. Даль, Сл., II, 351). Zdá se nám, že názor A. Zumenta je dosti přesvědčivý. Dokonce i litevský význam slova matāras ‘kůl, bidlo’ mohl někdy pocházet z ruštiny.

Rus. мотор se užívá i v dalších významech, které někdy připomínají také významy litevského matāras, srov. rus. мотор ‘gewandter Mensch’, мотopa ‘Verschwender’, моторный ‘flink, gewandt’. M. Vasmer má sklon spojovat tato ruská slova s rus. мотать ‘vyniť, navíjet (nitě), mávat, třást’, метать ‘házet’; jako sémantickou paralelu k nim uvádí litevské matāras: litev. mėsti³⁵.

Litevsky nagáika, lotyšsky náika

Litev. nagáika ‘nástroj s krátkou rukojetí, spletený k bití; bič, karabáč’, náika (Laižuva, Mažeikiai, Palanga, Vieksniai, Veiviržėnai; G. H. F. Nesselmann, Wb., 416, F. Kurschat, Wb., 266), naikas (G. H. F. Nesselmann, Wb., 416), niaika (F. Kurschat, Wb., 266) — slova slovanského původu.

Forma nagáika pochází z ruské formy нагайка, zatímco forma náika, která je pravděpodobně starší, pochází z běloruského нагайка; srov. litev. paūbelis < bělor. погц-бель, litev. blovieščius < bělor. благовещие³⁷.

Kromě ruštiny a běloruštiny má takové označení nástroje k bití také několik dalších slovanských jazyků; srov. ukr. нагай, нагайка, pol. nahajka, nahaj, čes. nahajka. Do slovanských jazyků toto slovo proniklo z tatarštiny; srov. krymskotatarské ногой ‘označení jednoho tatarského kmene’, kazachstánskotatarské ногой, které zase pochází ze jména tatarského náčelníka³⁸.

Lot. náika ‘ein Riemen, eine Rute, eine geschmeidige Rute’ (EH, II, 112), lot. naikas ‘Prügel’ (EM, II, 689) pravděpodobně pochází z litevštiny; svědčila by o tom zeměpisná distribuce lot. náika (Dunika, Nyca). J. Endzelīns měl sklon odvozovat lot. naikas (zeměpisná distribuce slova není uvedena) z běloruského нагайка. Tato forma však mohla být rovněž přejata z litevštiny; bez přesné znalosti zeměpisné distribuce slova to samozřejmě nelze kategoricky tvrdit. Že litev. náika, náikas se užívalo nejen ve významu ‘nástroje k bití s krátkou rukojetí’, dokládá výklad významu litev. naikas u F. Nesselmanna: „eine Zigeunerpeitsche, eine kurze Peitsche zum Züchtigen, auch die Reitpeitsche, im Scherze auch von einer tüchtigen Weidenruthe gebraucht, mit der man Jemanden zu schlagen droht“ (G. H. F. Nesselmann, Wb., 416).

³⁴ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 414.

³⁵ M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 165.

³⁶ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 478.

³⁷ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 348–349; P. Skardžius, Die slavische Lehnwörter im altlitauischen, p. 137; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 478.

³⁸ M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 192; A. Brückner, Sl. et., p. 353–354; V. Machek, Et-sl., p. 317.

62

S lot. naikas by snad bylo třeba spojovat také lot. naicēklis ‘das männliche Geschlechtsglied’ (EH, I, 2); pokud jde o sémantiku, srov. lot. stute ‘eine Rute zum Prügeln’: lot. stute ‘das männliche Glied’ (EH, I, 596), pol. pyta ‘krátký bič’: pol. pyta ‘penis’ (J. Karłowicz, Sł., IV, 460).

Litev. pastarānka, lot. pastrunkis

Liet. pozdější pastarānka ‘silný bič spletený z několika provázků’ (GudeliaI) má slovanský původ. V litevštině se toto slovo užívá poměrně široce v jiných významech: ‘provaz spojující postraňky s nápravou, oje’ (Bagotoji, Krekenava, Kruonis, Pabaiskas, Pušalotas, Skaudvilė, Ukmergė, Upninkai), ‘provázek, kterým se bič přivazuje k bičišti’ (Užventis). Vyskytují se také podoby pastrāngas (G. H. F. Nesselmann, Wb., 506 (Ragnit) ‘eine Peitschenschnur’. F. Kurschat, Wb., 297), pastrānka (Švenčionys). Na vznik podoby s -g- mohl mít vliv litevský výraz strāngas a německé < Strang ‘der Strick, ein Strang’³⁹.

Do litevštiny se tento slavismus mohl dostat dvěma cestami: zdrojem podob pastrāngas, pastrānka je nejspíše pol. postronek, zatímco podoby pastarānka – rus. посторонка ‘ременная или ворвяная пристяжь, в конской упряжи: идет от валька или от ваги к гужу, в оглобельной упряжи только у пристяжных, а в дышловой у всех лошадей’ (В. Даль, Сл., III, 346). Jinak je toto slovo ve slovanských jazycích poměrně rozšířeno, srov. rus. постромка, постронка, ukr. посторонок, посторомок, bělorus. постронка, посторонок, čes. postranek, postraněk, pol. postronek, hornoluž. postronk, dolnoluž. postronk, kašub. poestronk.

O původu slovanského slova existuje řada různých názorů. Nejvíce přijatelné je však vysvětlení, podle něhož původní význam tohoto slova byl ‘an der Seite’ (=*po stornē)⁴⁰.

Lot. pastrunkis ‘bič, jímž se na některých místech trestají rolníci; trestání bičem přes zadek; dospívající chlapec’ se nachází ve slovnících G. F. Stendera (1789) a K. Ulmanise (1872) (EM, III, 109).

J. Endzelīns svůj názor na původ lot. pastrunkis nevyjádřil a spokojil se s uvedením názoru A. Brücknera (Nach Brückner… aus wruss. посторонок ‘Strang’, EM, III, 109). Je pravda, že A. Brückner za běloruskou podobou uvádí také podoby slov z ruštiny a polštiny⁴¹; lze tedy pochopit, že podle jeho názoru mohlo takové slovo proniknout do lotyštiny jak z běloruštiny, tak z ruštiny a polštiny. Zdá se nám však, že kvůli -un- v lotyšském slově lze předpokládat, že si je Lotyši vypůjčili od východních Litevců, kde an > un.

Litev. pitkā, lot. pitka

Litev. pitkā ‘krátký bičík, karabáč’ (Kalvarija, Kapsukas, Karklėnai, Kupiškis, Punskas) je výpůjčka z polštiny, srov. pol. pytka, pyta ‘provaz, řemen, hadr stočené do tvaru provazu jako nástroj k bití; obecněji: bič, řemen, provaz’.

³⁹ K. Alminauskis, Die Germanismen des Litauischen, p. 120.

⁴⁰ M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 416—417; A. Brückner, Sł. et., p. 432.

⁴¹ A. Brückner, Die slavischen Fremdwörter im Litauischen, p. 179.

63

Pol. pyta, pytka je třeba spojovat s pol. pytać „obracet se na někoho způsobem vyžadujícím odpověď, s cílem získat nějakou informaci, zprávu či povolení k něčemu“, rus. nůmamь „trápit, ptát se“.

Lot. pitka „bič, psovský bič, cikánský bič“ (EM, III, 229; EH, II, 239) má nejspíše rovněž původ v polštině, srov. také lot. pitkainis „výtržník ozbrojený pitka; krutý člověk, který bije dobytek“, pitkat „bít pitka“ (EM, III, 229).

V lotyšských jazykových pramenech je tento název pro bič doložen také s přidaným s-: spitka (župam pa juokam ar spitku (bičem?) iecirta pa biksēm, EM, III, 1000), srov. také lot. spitka „malá metla“ (EH, II, 552). V dodatcích ke slovníku K. Mühlenbacha (EH, II, 552) je citována věta R. Blaumanise: „...barouns... gaisā spitku šmikstināj(a)“, která by snad ukazovala, že zde je spitka užito ve významu „bič“, nikoli „malá metla“. K přidanému s- srov. lot. spikis: lot. piķis, lot. skaste: lot. kaste aj.⁴²

Litev. pletnià, lot. pletne, plītne, plete

Litev. pletnià „bič, řemen“ (Merkinė, Veisiejai), plētnē „metla“ (Eržvilkas), plētnē „nástroj na odhánění much“ (Kapsukas) je třeba odvodit z pol. pletnia „nástroj k bití, spletený částečně z řemenů, prutů apod.; disciplinární trest; rány zasazované tímto nástrojem“.

Pol. pletnia souvisí s rus. плеть „bič, karabáč, důtky“, pol. pleść „plést“, rus. плести aj.⁴³

Lot. pletne „bič, kozácký bič“ (EM, III, 338; EH, II, 292), plētne (EM, III, 342) J. Endzelīns bez váhání vysvětluje jako vzniklé kontaminací z plete (= pletne) a plene „cop“. Přesto je však pravděpodobnější, že lot. pletne, stejně jako litev. pletnià, pochází z pol. pletnia. Z lot. pletne vzniklo také sloveso plet nēt „bít pomocí pletne“ (EM, III, 338).

Lot. plekne „kozácký bič“ (EM, III, 334) vzniklo podle J. Endzelīnse z formy pletne (snad s kn z tn), srov. také lot. saplek nēt „zřískat pomocí plekne“, saplek nīt (EM, III, 702).

Od těchto lotyšských názvů pro bič nelze oddělit ani lot. blētne „široká věc (řemen)“ (EH, I, 228).

Lot. plītne „bič“ (EM, III, 350) je nejspíše rovněž třeba spojovat s lot. pletne, přičemž vokalismus kořene se změnil vlivem lot. plītēt „bít; tleskat“.

Lot. plete „bič, kozácký bič“ (EM, III, 337; EH, II, 292), plete (EM, III, 370), má podle J. Endzelīnse původ v rus. плеть, srov. také lot. pletēt „mrskat, bít širokou plochou stranou“ (EM, III, 337), pletēt „bít plete“ (EM, III, 370).

Lot. pletka „bič, kozácký bič“, pletka (EM, III, 337) vzniklo z rus. плётка „malý bič, karabáč“.

⁴² J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, p. 239; M. Rudzīte, Latviešu dialektoloģija, p. 99, 193, 313.

⁴³ M. Vasmer, Et. Wb., II, p. 371.

64

Liet. vytinis, lot. vītine

Liet. vytinis „nástroj k bití, spletený z tenkých proutků; pletený bič, násada biče“ (Biržai, Dusetos, Kuliai, Liškiava, Plungė, Vaškai, Viduklė) je slovo domácího původu, srov. liet. vyti „kroutit provaz, ovíjet, kroutit“, vytelė „vrbový proutek k pletení“, vytis „proutek, vrbová metla“, vytinė „proutek, prut“.

Lot. vītine „bič spletený ze tří pramenů“ (EH, II, 794), vitene „bič (kroucený); násada biče spletená ze štípaného dřeva“ (EM, IV, 646), vītinis „násada biče spletená ze dřeva“ (EM, IV, 647) mají stejný původ jako liet. vytinis, srov. lot. vīt „kroutit, plést“, vītene „závit, girlanda; pletenina“. Forma vītinis se mohla do lotyštiny někdy dostat také z litevštiny. Zeměpisné rozšíření slova v lotyštině (Liepāja, Rucava) takové domněnce neodporuje.

Nacházíme značné množství názvů nástrojů k pohánění či bití dobytka, které jsou příznačné jen pro jeden z baltských jazyků:

Liet. ákštinas „špičatá hůlka k pohánění klidného dobytka“, akstinyčia (LKŽd., I (2), 86), ákštinas (LKŽd., I (2), 87): liet. ákštinas „trn, osten“, akstis „špičatý kolík, tyčka; bodec“, ákštis. Tento litevský výraz svým sémantickým vývojem velmi připomíná vývoj lat. stimulus, srov. lat. stimulus „špičatá hůl k pohánění dobytka“: lat. stimulus „pobídka; povzbuzení, podnět“, liet. ákštinas „nástroj k pohánění dobytka“: liet. ákštinas „pobídka, stimul“.

Liet. arimnykas „bič k orání“ (LKŽd., I(2), 300): liet. ariminis „užívaný při orání“, srov. ariminis botagas „bič k orání“.

Liet. barbarō „cep; taková hůl; kožený bič; provaz (z vrbových prutů) k přivazování vorů“, barbaras „kožený bič“ (Měl jsem barbarėlį, tenký, hustě spletený) (LKŽd., I (2), 655) – výpůjčka ze slovanských jazyků, srov. pol. barbara „bič, lina“ (A. Brückner, Sł. et., 15), barbara „tlusté, dlouhé lano používané při přepravě po řekách“ (J. Karłowicz, A. Kryński i W. Niedźwiedzki, Sł., I, 97). Název pochází z ženského jména, srov. pol. Barbara, liet. Barbora.

Liet. bim̃bilas „bič“, bimbieras „důtky, karabáč“ (LKŽd., I(2), 824), bimbiras „kožené důtky, karabáč“, srov. liet. bimbti, bimbti „vydávat určitý zvuk“, bimbilas „ovád“, bimbalas, bimbyti „bít“, bimblỹs „křikloun“, bambalas „ovád; tlusté dítě; malý a zavalitý člověk“. Liet. bimbilas, bimbiras se užívají také ve významu „membrum virile“.

Liet. bindza „násada biče spletená ze 4, 8 či 12 proutků s očkem k zasunutí biče; háčkovaný výplet, vytinis“ (LKŽd., I(2), 829–30), binza (LKŽd., I(2), 834), bėndžė „bič; tlustý bič“ (LKŽd., I(2), 752), bindžikas „svázaný hadr s uzlem k bití (v určité hře); obecně nástroj k bití“, bindžikas, bindžiukas (LKŽd., I(2), 831) – také nejspíše zvukomalebného původu, srov. liet. bindz „citosl. stinkt, bidz (označuje pomalou chůzi s řídkými kroky)“, bindzi, bindzi, bindži. Stejného původu jsou také liet. bindzinėti „chodit bez práce, zahálet, loudat se“, bindžinėti, bindžikuoti, bindza „zahaleč, lenoch, tulák, otrhanec“, bindzakas, bindzolas aj.

K sémantické souvislosti těchto slov srov. významy liet. bizūnas („lehkomyslný člověk, tulák“; Kaip bizūnas liko (nusigyveno)), pol. bizun „darebák, zahálčivec, povaleč, lenoch“ (Goły jak bizun), liet. vėjo botagas „větrník“, lot. nabaga pātag a „otrhanec, žebrák – nadávka (doslova žebrákův bič)“ (EM, III, 190).

5. Iš lietuvių leksikologijos ir leksikografijos

65

Litevské biržūklė „prut k bití“ (LKŽd., I(2), 852), biržūklis (LKŽd., I(2), 853): litevské bėržas, biržlis „březová větev“.

Litevské blakštas „nástroj k úderu“ (LKŽd., I(2), 880): litevské blakštas „laťka k přitlačení slámy při pokrývání střechy; prkénko nebo prut k zatížení lnu v máčírně či k položení na obilí ukládané na půdě“, litevské blókšti „tlouci snopy žita či pšenice o něco, aby se vymlátilo zrno“.

Litevské bričius „bič, důtky“ (LKŽd., I(2), 1039) je zvukomalebného původu, srov. litevské bric „citosl. rána, pád“, brýc, brinks, brinkt, brinkšt „citosl. prásk“, bričinti „dělat něco s určitým zvukem“, bričyti, bricas „lenoch, darebák“, bričė „žert. ocas“.

Litevské bruikštas „prut, hůl k popohánění, hnání“ (LKŽd., I(2), 1078), bruīžtas (LKŽd., I(2), 1079): litevské bruikšti „hnát, popohánět“, brūžti⁴⁴. Poslední slova by se nejspíše měla dále spojovat se slovesem braūkti⁴⁵.

Litevské brūklis „pevná hůl, prut, metla; nějaký nástroj k bití“, brūklis, brūklis, brūklinis „nástroj k bití; metla“ (LKŽd., I(2), 1082), brunkletas „hůl, klacek“ (LKŽd., I(2), 1093): litevské braūkti, brūkti⁴⁶.

Litevské dratinis „takový bič“⁴⁷: litevské dratas „drát; silná, pevně stočená nit“ < středodolnoněmecké drāt, srov. dratinis „silný, pevně upředený (o tkanině); pevně spletený“ (Mám bičík, mám drátěný bičík, až švihnu šedým koněm, koníček se hned rozběhne, LKŽd., II, 446).

Litevské džala „nástroj, karabáč“ (LKŽd., II, 723) je zvukomalebného původu, srov. litevské džā „citosl. čé“, džālyti „bít“, džābyti, džābā „bije“, džābas a jiné, anebo je přímo odvozeno z lotyšského dzala.

Litevské džendžiūras „nástroj, bič“, džendžiūras (LKŽd., II, 724), džindžiras „malý bič s tlustou krátkou rukojetí“ je zvukomalebného původu, srov. džin „citosl. dzin“, džēn „citosl. dan, pokš“, džēn, džēmsterėti „švihnout, udeřit“, džengsėti „zvonit“.

Litevské džiolas „takový nástroj k bití, bič, karabáč“ je rovněž nejspíše zvukomalebného původu, srov. džiolė „citosl. užívané při pohánění prasat“, džiolio, džiōbinti „sekat, krájet, bít“, džiōboti „sekati velkými údery“, džioryti „šlehat, bít“. Vznik zvukomalebných slov tohoto kořene mohl být ovlivněn polským dziób „zobák“, dziobać „zobat“.

Litevské džiungāras „nástroj k bití, metla“, džiungara, džiumbaras (Není, kdo by dětem přiložil pořádný džiumbāras, LKŽd., II, 742) je zvukomalebného původu, srov. litevské džiūmt, džiung „citosl. tvinkt“, džiumbāryti „bít“, džiungāryti „bít, řezat (provazovým řemenem)“.

Litevské gairinė „dlouhý prut k pohánění dobytka“ (LKŽd., III, 33), srov. litevské gairė „laťka, kolík, bodec“, srov. též gairėti „foukat“, pagairė „místo vystavené větru“. Původní význam litevského gairė tedy nejspíše byl „větrný ukazatel, korouhev“.

Litevské gylýs „takový proutek k pohánění volů nebo těžkopádných koní“ (LKŽd., III, 301), srov. litevské gylýs „žihadlo“, gilti „bodnout žihadlem, sekat, kopat“.

⁴⁴ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 392.

⁴⁵ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 60.

⁴⁶ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 54–55.

⁴⁷ Rysy litevské etnografie, p. 96.

66

Litevské gìngiras ‚bič‘ (LKŽd., III, 318) je nejspíše zvukomalebného původu; srov. litevské gingla ‚vysoký, dlouhonohý člověk; ten, kdo chodí s holými nohami‘, ginglinėti ‚chodit jako gingla‘, gingāras ‚vysoký, velký člověk nebo zvíře‘, gingaras.

Litevské gyslinis ‚karabáč, bič‘ (LKŽd., III, 355), srov. litevské gysla.

Základní význam litevského įnagis ‚bič, karabáč, kyj, provaz‘, įnagė, įnaginis (LKŽd., IV, 103) je ‚nástroj, věc, jíž se něco dělá‘. V tomto významu se slovo įnagis v litevštině používá také nejčastěji. Souvisí s litevským nãgas, srov. nagingas ‚zručný, obratný v ručních pracích‘ (< ‚mající nehty, s nehty, nehtatý‘), panagingas, nagnūs⁴⁸. Pokud jde o tvoření, srov. také litevské įrankis (: rankà), lotyšské ieruocis (: ruoka).

Z litevštiny bylo přejato také lotyšské inagis ‚parazit, hnida, člověk‘ (Gramzda, EH, I, 501). Tento význam lotyšského slova patrně vznikl z významu ‚bič, karabáč‘. Pokud jde o sémantiku, srov. významy litevských bizūnas, botāgas, bindza.

Liet. ýpas „pletený bič, karabáč“ (LKŽd., IV, 129), ýpsas (LKŽd., IV, 133), srov. lit. ýpas „rána, úder; jizva, skvrna (na kůži po úderu)“ <východopruské něm. híp „rána, úder“⁴⁹.

Litevské jautāgyšlis ‚bič (zhotovený z býčích žil‘ (LKŽd., IV, 322) < je utvořeno z litevských jautis + gysla.

Litevské kanapinis ‚bič‘, kanāpinis (LKŽd., V, 197): litevské kanãpė.

Litevské kiettenius ‚kožený bič s připevněným kouskem olova nebo železa na konci‘ (LKŽd., V, 755) je doloženo ve vydání slovníku K. Širvyda z roku 1642:

„Bafayk. Plumbata. ac. flagellum plumbum annexū in extremo habes. Bič kožený, na konci olovo mající, kiettenius“ (Dic., 8, 102).

Toto pojmenování pochází z polského kiescien, které zase pochází z turkotatarských jazyků; srov. kazaňskotatarské kistān ‚kyj, hůl, tlouk na stloukání másla‘⁵⁰.

Litevské kiškóje ‚karabáč, nástroj připevněný k zaječí noze‘ (LKŽd., V, 887) < je složenina litevských kiškis + koja; srov. litevské stirnakojis.

Litevské kliūbinis ‚vrbový nástroj nebo prut na šlehání‘ (LKŽd., VI, 113), kliūbinis, kliūbinis (LKŽd., VI, 161): litevské kliūbas ‚proutek k pletení; zkroucená větev nebo prut k zhotovení plotu či ke svazování něčeho‘. Litevské kliūbas pochází z polštiny⁵¹; srov. polské nářeční kluby ‚proutí na svazování dřeva do vorů‘. Polské slovo bylo zase přejato z němčiny⁵².

Litevské kurklyš ‚karabáč, jelení noha, bič‘ je v akademickém „Litevském slovníku“ doloženo pouze z jediného pramene, totiž z bible S. B. Chilinského (1660): „Můj otec vás bil biči, já vás však budu bít kurklyši“ (Ch 2 Krn 10, 14, LKŽd., VI, 955). Tato pasáž bible se podobně překládá i v dalších pozdějších litevských překladech bible, avšak tam slovu kurklyš odpovídají jiná litevská synonyma slova bič: dygeis karbočiais (Královec, 1816), dygliuotais rimbais (Kaunas, 1921).

Slovo kurklys se ve starých litevských jazykových památkách užívá v jiných významech – ‚holoubek, hrdlička; štír‘ (LKŽd., VI, 955). Novějším

⁴⁸ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 478; P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, p. 112, 224.

⁴⁹ K. Alminauskis, Die Germanismen des Litauischen, p. 57; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 186

⁵⁰ F. Slawski, Sl. et., II, p. 175–176; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 562.

⁵¹ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 273.

⁵² F. Slawski, Sl. et., II, p. 233–234.

5*

67

Významem „biče, karabáče“ bylo litevské kurklys užito pod vlivem latinského biblického textu. Latinské znění tohoto biblického místa vypadá takto: „…pater meus cecidit vos flagellis, ego vero caedam vos scorpionibus“. V církevní latině se slovo scorpio užívá v několika významech: „1. Štír, jedovatý hmyz (také jako souhvězdí). 2. Válečný stroj na vrhání šípů. 3. ostnatá mořská ryba (Apoc. 9, 5). 4. mučicí nástroj: důtky s háčky (Quat. Coronat. 8. Nov.)“⁵³. Místo čtvrtého významu latinského scorpio se tedy do litevského biblického překladu fakticky dostal význam první a litevské kurklys získalo nový význam „karabáč, bič“.

Litevské linkstinis „ohebná hůl; karabáč“ (LKŽd., VII, 546): litevské linkti, lankstus, linkstis „ohebná tyč k zavěšení kolébky; pérování“.

Litevské makãras „karabáč, bič, hůl k bití“, mãkaras, mãkaras (LKŽd., VII, 771), makãiras (LKŽd., VII, 767), makõras (LKŽd., VII, 781) lze vykládat dvěma způsoby. E. Frenkelis je spojuje s litevským mãkaluoti „míchat, mávat“, mãkaruoti a dalšími litevskými příbuznými slova mõti. Vycházíme-li pouze z litevského jazykového materiálu, takový výklad by nevzbuzoval pochybnosti. Bohužel se podobné označení biče vyskytuje také v polštině: makarami kilka wycięli, makarem kolejno weźmiecie (kolem roku 1700), gdy go z kolka makarym wychłostał (F. Bohomolecas, 1720–1784)⁵⁴.

A. Briukner vysvětluje, že polské makar v tomto významu vzniklo z osobního jména Makar. Kromě již zmíněného polského názvu biče osobního původu barbara A. Briukner uvádí, že ve významu „bič“ se užívá také ruské osobní jméno Сергей (przydatku dam sergiejem po plecach, apie 1730 m.).

Litevské makãras tedy mohlo být také přejato z polštiny. Později se tento název biče mohl lidovou etymologií spojovat i se slovesy mãkaruoti, mãkaruoti, makaruoti aj. S těmito slovesy i s označením biče může souviset také litevské mãkaras „lehkomyslný člověk, zmatkář, popleta; kdo se neustále pohybuje, vrtí, všude se plete“, mãkaris.

O litevském makãras jako o polonismu lze pochybovat vzhledem k tomu, že polské makar se ve významu „bič“ užívá velmi omezeně: toto slovo vůbec nenajdeme ve velkých polských slovnících (S. B. Lindeho, J. Karlowicze, J. Karlowicze — A. Krymského — V. Niedzviedzkiho, V. Doroševského). Je tedy možná i opačná cesta přejímání (v takovém případě by polské makar nemělo být spojováno s osobním jménem). Protože neznáme přesné zeměpisné rozšíření polského makar „bič“, je ovšem těžké to tvrdit. F. Bohomolecas, kterého zmiňuje A. Briukner, delší dobu studoval a pracoval ve Vilniusu, proto se toto slovo mohlo do jeho spisů dostat prostřednictvím místní polštiny také z litevštiny.

O tom, že litevské makãras může být domácím slovem, by snad svědčilo i litevské matãras, jehož význam a užívání se pozoruhodně shodují s litevským makãras.

Litevská mėtena „bič, karabáč“ (Joniškis), mėtenas (Mažeikiai, Šatės), mėtamasis „řemen, prut nebo obecně něco, čím se bije“ (Šakyna, Vegeriai) jsou výpůjčky z lotyštiny, srov. lotyšské mėtamais „hůl k bití“, lotyšské mest „hodit, bít“⁵⁵.

Litevské myžinis „karabáč, bič“, myžinis (Kairiai, Pociūnėliai), myžeklės „nástroj k bití, prut, karabáč, bič“ (Grūžiai), myžeklinis (Skaudvilė), myžõklis (Gargždai): litevské myžėklis „penis“, myžti „močit“, co se týče sémantiky, srov. litevské biž-

⁵³ A. Sleumer, Kirchenlateinisches Wörterbuch, Limburg a. d. Lahn, 1926, p. 703.

⁵⁴ A. Brückner, Sl. et., p. 15.

⁵⁵ A. Sabaliauskas, LKK, VIII, p. 104.

68

balas, lotyš. metamais „hůl k bití“; lotyš. metamais „mužský úd“, pol. pyta „penis“: pol. pyta „krátký bič“ atd.

Litev. pavarõklis „bič“ (Rumšiškės): litev. pavarýti.

Litev. rãpnykas „dlouhý bič s krátkou rukojetí, karabáč“ (Gizai, Kapsukas, Liudvinavas, Pandėlys, Raseiniai, Veiveriai), rãpningas (Višakio Rūda) je výpůjčka z polštiny, srov. pol. harapnik „bič s dlouhým řemenem“. Forma rãpnikas vznikla na půdě litevštiny souběžným užíváním přípon -inyka-, -ininka-.

Z polštiny pronikl tento název bijáku také do některých dalších slovanských jazyků, srov. rus. арапник, ukr. гарапник, bělorus. арапнік, čes. harapnik.

Vedle podoby harapnik se v polštině užívají také podoby harap, herap, jejichž původním významem bylo svolávání lovců na psy, když je hnali, aby přinesli kořist. Polské herap (je doložena i podoba herab) pochází podle názoru mnoha badatelů z hornoněmeckého herab „dolů“⁵⁶. Některé významy polského slova („kořist, loupež“, srov. pol. już po harapie „už je po všem, příliš pozdě“) však nutí o tomto výkladu pochybovat, a proto má snad F. Slawski pravdu, když tvrdí, že některé významy polského slova lze snadno vysvětlit, považujeme-li za jeho zdroj tur. harap „zničení, zpustošení, zkáza“⁵⁷.

Litev. rìm̃bas „bič, silný bič, konec provazu, bičová šňůra, prut“ (Griškabūdis, Kapsukas, Merkinė, Naumiestis) je slovo litevského původu, související s litev. rem̃bti „stávat se líným“, rémbėti „stávat se líným; tvrdnout, srůstat“, rùmbas „jizva (po zahojení rány nebo po úderu)“, rambùs „nemotorný, neobratný“⁵⁸.

Litev. stirmakojis „bič s rukojetí ze srnčí nohy“, stirnakojis (Mažeikiai, Raseiniai, Rokiškis, Šiluva), stirninis (Dusetos, Kupiškis), stirninė (Baisogala), stirninas (Skrebotiškis), stirnõkas (G. H. F. Nesselmann, Wb., 502; F. Kuršaitis píše stirnõkas a zároveň uvádí, že takové slovo v živé řeči neslyšel, Wb., 406) < litev. stirna + koja. Neodvozené podoby jsou pravděpodobně novější, vzniklé z podoby složené stirnakojis.

Litev. šmikis „bič“ (Klaipėda, Upyna), srov. litev. šmikis „die Vorschnur an der Peitsche“ (Chr. Mielcke, Wb., I, 279; F. Kurschat, Wb., 391; G. H. F. Nesselmann, Wb., 528); „konec šňůrky na biči, spletený ze lnu“ (Dovilai, Gaurė) je výpůjčka z němčiny, srov. něm. Schmicke „Ende der Peitschenschnur“⁵⁹.

Význam litev. šmikis „bič“ vznikl již v samotné litevštině.

V litevských nářečích se slovo šmikis velmi široce užívá ve významu „n e ť o p a, n e z n a l e c, člověk, který nic nebere vážně“. E. Fraenkel ve svém slovníku vyslovuje domněnku, že na vznik tohoto významu mohlo mít vliv polské slovo smyk „hoch, darebák“. Vzpomeneme-li však na sémantický vývoj názvů biče a pojmů s ním spojených, mohl význam „darebák“ vzniknout v litevštině i bez jakéhokoli vnějšího vlivu.

Mnoho názvů hnacích a bijáckých nástrojů různého původu je příznačných pouze pro lotyštinu:

Lotyš. ādainica „kožený bič“, ādenica, ādunica (EM, I, 236; EH, I, 192), srov. lotyš. āda „kožešina, kůže“, litev. óda.

⁵⁶ A. Brückner, Sl. et., p. 168; M. Vasmer, Et. Wb., I, p. 22.

⁵⁷ F. Slawski, Sl. et., I, p. 402–403.

⁵⁸ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, p. 111; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 696.

⁵⁹ K. Alminauskis, Die Germanismen des Litauischen, p. 130; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 1013.

69

Lot. atvītene „zpětně spletený řemínek biče; kozácký bič“ (EH, I, 181), srov. lot. atvīt „rozplétat, rozdělovat“.

Lot. baīce „krátký, silný bič“, baīcene (EM, I, 249) je podle J. Endzelīnse nejspíše přepracováním něm. Peitsche (patrně přetvořením něm. Peitsche). K poměru počátečního b- a p- srov. lot. brusaks „šváb“, lot. bakškis: lot. pakš(k)is, lot. bęka: lot. pęka, lot. bires: lot. pires, lot. blakts, lit. blākė: lot. plakts aj.⁶⁰

Něm. Peitsche je samo výpůjčkou ze slovanských jazyků (je doloženo již ve 14. století v německých písemných památkách)⁶¹.

Lot. bembele „bič, zejména bič cikánů“ (EM, I, 278), bèmbele „kyj (na bití)“ (EH, I, 212), srov. lot. bèmbelis „hanlivé označení (pro lidi – malé, ošklivé, břichaté děti –, zvířata – břichatá telata a koně – a zmrzačené stromy)“, bემბere „dívka malého vzrůstu“, bemberis „sukovitý strom; křivá, špatně rostlá bříza“, srov. také lit. bimbìlas.

Lot. biktala „cikánský bič“ (EM, I, 295), biktiņš „rána“, nùobiktalât „zmlátit“ mohou být slova zvukomalebného původu; srov. lot. bika, biku „citoslovce označující strkání, bití“, bikât kājas „dupat nohama do země“ (EH, I, 218).

Lot. cùcine „bič na pasení prasat“ (EH, I, 280), srov. lot. cūka „prase“.

Lot. čūnčurs „příliš krátký bič“ (EM, I, 421), srov. lot. čūnčurs „něco zamotaného, střapatého, chumel, hrouda; člověk, který se obvykle velmi teple obléká“, čūnčuris „někdo, komu práce nejde od ruky“, čūnčuriski „zakřivený“.

Lot. derža „krátký bič, jehož rukojeť tvoří kozí nebo zaječí noha; velký bič, cikánský bič“ (EM, I, 458), podle J. Endzelīnse (s otazníkem) původně označovalo kožený bič; srov. lit. diržas.

Lot. dimbā „býkovec“ (EM, I, 467) by nejspíše mělo být spojeno s lot. timbā „dělat něco pomalu“ (nu timbā, timbā! říká se, aby se pobídnul líný a slabý kůň); „nést s námahou“, timbā „látka, která je silnější než obvykle“.

Lot. diņķene „jezdecký bič z volského penisu“, diņķavniea, diņķenice „volský penis; jezdecký bič z volského penisu“ (EH, I, 321), srov. lot. diņķis „mužský pohlavní orgán (zejména u býka)“ < středodolnoněm. dink „penis“.

Lot. dratka „bič; důtka“ (EM, I, 491) je nejspíše třeba spojovat s lot. drāte „drát“ < středodolnoněm. drāt, srov. lot. drātēt „hubovat“, drātīt „bít, tlouci“, drātējens „důtka=“ (EH, I, 331), srov. též litev. dratinis.

Lot. dūrtēne „silný, ostrý jezdecký bič; bití“ (EM, I, 520): lot. dūrt „píchat, strkat“, lit. dūrti.

Lot. dzenamais „něco, čím se pohání, hůl, bič aj.“ (EM, I, 544): lot. dzīt „pohánět, hnát“.

J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, s. 251–252; V. Kiparsky, Scando-slavica, 14, s. 73–97.⁶⁰

F. Kluge, Et. Wb., s. 537.⁶¹

70

Lot. džala ‘?’ (čigānam brenga džala BW. 33554, 6, EH, I, 365) je pravděpodobně < lotyšské džāndžala.

Lot. džāndžala ‘cikánský bič’, džandala (EM, I, 563), džandželīte (EH, I, 365), džendžala (EM, I, 563), džendžele (EH, I, 365), džīndžala (EM, I, 564; EH, I, 365), džindžauska (EM, I, 564), džīndža ‘vrbový nebo březový prut či bič’ (EH, I, 365), srov. také džandžalāt ‘bít’, džāndžalēt, džendžalāt, džindželēt, džindžuot, džindžalāt, džindžalēt, džindžināt ‘mávat bičem’, džindžalnieks ‘Cikán’. Jde pravděpodobně o slova zvukomalebného původu, srov. lot. džindž ‘citoslovce označující cinkavý zvuk’, džindžēt ‘znít, zvonit’, džindžulis ‘špatný zvon; kapesní hodinky’, srov. také litev. džendžioras.

Lot. elvete ‘pastýřský prut, prut na bití’ (EM, I, 569), srov. litev. elvytōs ‘březová tyč ke houpačce’, alvytà ‘kroucená vrbová proutka’, lot. elvede ‘mladý jedlový stromek silný jako paže, jehož tenký konec, upravený do klūga, slouží k přivazování vorů ke břehu’, a snad také prus. alodde ‘závěs =dveřní závěs, pomocí něhož se dveře zavěšují do pantů’ (541. slovo z elbingského slovníčku)⁶².

Lot. ganeklis ‘pastýřská hůl’ (EM, I, 599), ganenīca (EM, I, 600): lot. gans ‘pastýř’, ganīt ‘hlídat, pást’.

Lot. grīndža ‘cikánský bič’ (EH, I, 406) mohlo někdy vzniknout disimilací z lot. džindža.

Lot. kaltine ‘tlustý kožený kozácký bič’ (EM, II, 145): lot. kalt ‘kovat; bít; okovat’.

Lot. kaūka ‘cikánský bič’ (EM, II, 173): lot. kāukt ‘výt’, srov. také lot. kaūka ‘vytí, bouřlivý vítr; křikloun, vyjící, plačtivý člověk’.

Lot. kazāčene ‘kozácký bič’ (EM, II, 183): lot. kazāks ‘Kozák’.

Lot. līcene ‘bič’ (EM, II, 476) – J. Endzelīns spojuje s lot. līkt ‘ohýbat se, křivit se, klesat, lámat se’.

Lot. liētēne ‘krátký bič’ (EM, II, 507) – J. Endzelīns je s jistými pochybnostmi spojoval s lot. liēt ‘lít; sekat, bít’. Toto spojení je velmi přesvědčivé, srov. litev. liēt kam par galvu; liēt kam ar riksti pa pakauļ (EH, I, 757).

Lot. lūnte ‘bič’, lūntaga (EM, II, 514) – výpůjčka z němčiny⁶³, srov. něm. die Lunte ‘zápalná šňůra, knot; ocas (v lovecké mluvě)’. Podoba lūntaga vznikla nejspíše podle podoby pātaga.

Lot. luot̄ega ‘bič; prut, hůl, dlouhý prut’ (EH, I, 768), luōtaga ‘prut, něco na bití (provaz, bič)’ (EM, II, 528–9, EH, I, 768), lūtaga (?) ‘ohebný, pružný prut’ (EM, II, 520): lot. luotāt ‘bít’. Mohou to být také svérázné „polotyštěné“ podoby lot. lūntaga.

Lot. miseklis ‘cikánský bič’ (EH, I, 818) by se snad mělo spojovat s lot. mizeklis ‘močová trubice’, mizeknis ‘mužský pohlavní úd (u hřebců, býků a beranů)’, mislis ‘mužský pohlavní úd, zejména u koní’, srov. litev. myžėklis. Na druhé straně je možné lot. miseklis spojovat s lot. mizuot ‘sekat, bít, tlouci’, jehož základní význam je ‘odírat kůru, loupat’ (srov. lot. misuot (?) = mizuot). K významovému posunu lot. mizuot srov. litev.

⁶² K. Būga, Rinktiniai raštai, III, p. 429; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 120–121; J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 140.

⁶³ J. Sehwers, Sprachlich - kulturhistorische Untersuchungen, p. 74.

71

lūpti „loupat kůru, borku, skořápku“ → „bít, dávat na kůži“. První výklad se však zdá být pravděpodobnější.

Lot. peizere „bič“ (EM, III, 193; EH, I, 219), srov. lot. pēizēt „plýtvat“, peizāt „vysmívat se, působit hmotnou škodu“, peiza „řídké pivo“, peizeris „lehkomyslný, hloupý člověk“, peizums „ten, kdo dělá hluk, rámusí“.

Lot. pempe „krátký bič“ (EM, III, 199), srov. lot. pempe „krátký ocas prasat, pahýlovitý ocas koní“, pempele „malá, tlustá dívka; člověk zavalité postavy“ (EH, II, 222), pempis „břicho, tlustý člověk“, pimpis „mužský úd“. Dále je třeba tato slova spojovat s lot. pempt, pampt a litev. pañpti.

Lot. pička „bič; pružný prut“, pička (EM, III, 230) — slovo doložené ve starých památkách lotyšského jazyka (ve spisech G. Mancela, G. Elgera a J. Langije), a poměrně často také v nářečích. Jeho zdrojem je dolnoněmecké pietske „bič“⁶⁴. Z dolnoněmeckého pietske pochází také estonské piitsk.

Lot. pikene „nástroj k bití; krátký (dehtovaný) bič“ (EM, III, 214); poslední význam by naznačoval, že pikene původně označovalo bič potřený dehtem („napikovaný“, lot. pikis, litev. pikis, est. pikk < středodolnoněm. pik), srov. také lot. pjikenēt „bít bičem“.

Lot. pipa „bič“ (EM, III, 221), pipka „bič; stočený kus látky, kterým lze bít“ (EM, III, 222) pravděpodobně souvisejí s lot. pipis „roh, cíp obilního pytle; mužský úd“, pipiņš „zdrobnělé označení mužského údu“, pipaste „kráva s krátkým ocasem“, srov. také lot. pipāt „bičovat“, lot. pipka „opilec, notorický pijan“.

Lot. pleņica „plochý kožený bič“, pleņica, pleņice (EM, III, 336), plemiča „nástroj k mrskání v dobách otroctví“ (EH, II, 291) < rus. плетеница „copánek“: rus. плести (В. Даль, Сл., III, 123).

Lot. riņguotne „druh biče s krátkou rukojetí“ (EM, III, 528), srov. lot. riņgalts „sedlový, kruhový popruh“, ringuts < něm. Ringgurt „kruhový popruh“⁶⁵.

Lot. sipsna „silný prut, také řemen k výprasku (= siksna)“ (EM, III, 842) K. Būga spojoval s litev. šipulys, šipti⁶⁶, J. Endzelīns měl sklon spojovat se sanskr. śiphā „tenký kořen, prut“ nebo śepáḥ „penis“. Zdá se nám, že pokud bychom slovu sipsna přisoudili význam „řemen k výprasku“, bylo by možné vysvětlit jeho vznik z siksna (= litev. šìkšna).

Lot. sislis „hůl, obecně nástroj k bití“ (EM, III, 849): lot. sist „bít“.

Lot. sitamais „něco, čím se bije, kyj“ (EM, III, 849, 850): lot. sist „bít“.

Lot. skabene „to, co slouží k bití = sitamais“ (EM, III, 863); J. Endzelīns má sklon spojovat s lot. skabīt „osekávat větve, (o)sekávat“, srov. lot. atskabene „opotřebovaná lázeňská metlička“ (EM, I, 191).

Lot. strūpene „pastýřská hůl“, strūpene (EM, III, 1098); J. Endzelīns má sklon spojovat s lot. strupjs „krátce seříznutý, krátce přivázaný“.

⁶⁴ J. Sehwers, Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen, s. 89.

⁶⁵ Tamtéž, s. 101.

⁶⁶ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, s. 600, II, s. 316, 618.

72

Lot. škęste „dlouhá hůl; pastýřská hůl (s tenkými větvemi); hůl na doškovou střechu“ (EM, IV, 29) se pokouší spojovat s lit. sketerà „hřbet zvířete, hrb; srst na hrbu“, rus. щетина „štětiny“⁶⁷.

Lot. škina „hůl, pastýřská hůl, tenká a dlouhá tyč, rybářský prut, hůl na doškovou střechu“, škinaga „pastýřská hůl, dlouhá hůl na svazování snopů či pletení košů, rybářský prut“ (EM, IV, 41; EH, II, 636) J. Endzelynas má sklon spojovat s lot. škīt „olamovat listy, otrhávat, očesávat“.

Lot. šmīkšenica „hůl či bič“ (EH, II, 649): lot. šmīkstēt „práskat, plácat, mlaskat, pískat“ (srov. braucuot pātaga pa gaisu (gar ausīm) vien šmīks-tēja), šmīkšēt.

Lot. švaka „hůl, pružná tyč k bití“ (EM, IV, 113) – patrně zvukomalebného původu, srov. lot. ledus saka: brika braka; zuobeniņi švika švaka (BW. 31971 var., EM, IV, 113).

Lot. vebikis „švihání“ (EM, IV, 514), srov. lot. vebe „pás široký na prst, utkaný ze šňůrek“.

Lot. vembele „hůl; tlustá hůl; krátká, tlustá hůl k bití; pastýřská hůl“, vembelis (EM, IV, 536), vembele „kratší kyj“ (EH, II, 770) – výpůjčka z baltofinských jazyků, srov. est. vemmal (gen. vemble) „bití, kyj“, fin. vempele⁶⁸.

Lot. zeliga „bojový kyj; bič se železným zakončením“ (EM, IV, 704) by se patrně mělo spojovat s lot. zelēt „žvýkat, bít“.

Lot. zipsna (píše se také s -b-) „silná hůl; řemen, kožený opasek=siksna“ (EM, IV, 725), srov. též lot. zipât „bít“, zipene „hůl“, zipsnât „bít“. Možná by se lot. zipsna mělo odvozovat z lot. sipsna a to druhé spojovat s lot. siksna.

Lot. žebenica „dlouhá pastýřská hůl“ (EM, IV, 799), srov. lot. žebeklis „rozvětvené dřevo, rozvětvená hůl“, žābeklis „proutek či trny, jimiž se mláděti ohradí tlama, aby nemohlo sát“, které dále souvisejí s lit. žābas, žābōti⁶⁹.

Jeden název nástroje k bití nalézáme také v pramenech pruského jazyka – jde o 315. slovo elbingského slovníčku – Brusgis Geysel. Toto slovo je zapsáno po názvech provazů a patrně znamená „bič“. Původ pr. brusgis je poměrně nejasný; patrně by se mělo, jak soudí R. Trautmann⁷⁰ a J. Endzelynas⁷¹, spojovat s lit. brūzgai „husté, nízké křoví“, brūžgas „proutek, větvička, větev“, bruzgōtas „klacek, větev“, brūzgulys „klacek; smyčka s kolíkem k utažení prasečího rypáku; klacek k svazování snopů slámy“ aj. Původní význam pr. brusgis by tedy byl „hůl“; sémanticky srov. něm. die Geissel „bič“: starosev. geisli „hůl“⁷².

⁶⁷ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, p. 599, II, 315, 617; E. Fraenkel, Et. Wb., p. 803–804; M. Vasmer, Et. Wb., III, p. 450–451.

⁶⁸ V. Thomsen, Beröringer mellem de finske og de baltiske (litauisk-lettiske) Sprog, p. 286.

⁶⁹ E. Fraenkel, Et. Wb., p. 1282–1283.

⁷⁰ R. Trautmann, Die altpreussischen Sprachdenkmäler, p. 314.

⁷¹ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, p. 154.

⁷² F. Kluge, Et. Wb., p. 242.

73

Jak vidíme, v baltských jazycích (litevštině a lotyštině) existuje mnoho názvů pro nástroje k hnání nebo bití dobytka, užívaných v užším i širším rozsahu. Velká část těchto názvů se do baltských jazyků dostala ze slovanských jazyků (lit. botagas, lot. pātaga, lit. bižūnas, lot. bižūne, lit. kančiūkas, lot. kančūka, lit. knūtas, lot. knute, lit. nagaika, lot. naika, lit. pastarānka, lot. pastrunkis, lit. pitka, lot. pitka, lit. pletnìa, lot. pletne, lit. barborā, lit. kiestenius, lit. rāpn ykas, lot. plenica). Do lotyštiny mohl jeden či druhý slavismus tohoto typu proniknout také prostřednictvím litevštiny. Mezi názvy nástrojů k bití v lotyštině nacházíme i výpůjčky z němčiny (lot. baice, lunte, pīcka, ringuotne). V litevštině se téměř nevyskytují (lit. šmikis).

V baltských jazycích existuje značné množství názvů nástrojů k bití zvukomalebného původu (lit. bimbilas, lit. bindza, lit. bričius, lit. džendžioras, lit. džiungāras, lot. biktala, lot. dañdala, lot. džandžala, lot. šmikšenica, lot. švaka). Mezi názvy nástroje k bití a označeními pro membrum virile existuje blízký sémantický vztah. Část názvů nástrojů k bití se užívá ve významu ‚nevhodný, lehkomyslný člověk, tulák‘.

ZKRATKY

I

APh – Archivum Philologicum, I–VIII, Kaunas, 1930–1939.

B – Lexikon Germanico-Lithvanicum et Lithvanico-Germanicum, darinnen… von Jacobo Brodowskij (XVIII amž. pradžios rankraštis, du tomai).

BB – Beiträge zur Kunde der indogermanischen Sprachen, herausgegeben von A. Bezzenberger, I–XXX, Göttingen, 1877–1906.

E. Berneker, Et. Wb. – Slavisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg, 1908–1913.

BrB – Biblia tatai esti Wissas Schwentas Raschtas Lietuwischkai pergulditas per Janą Bretkuną Lietuwos Pleboną Karaliauczuię (1590 m. rankraštis).

BrP – Postilla tatai esti Trumpas ir Prastas Ischguldimas Euangeliu… Per Jana Bretkuna… Karaliauczuię… 1591.

A. Brückner, Sł. et. – Słownik etymologiczny języka polskiego, Kraków, 1927.

Bt. – S. Bythner, Naujas Testamentas… Karaliaučiuj’ Métu MDCCI.

C. D. Buck, Dic. – A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages, Chicago, 1949.

C – Clavis Germanico-Lithuana, rankraštis, parašytas tarp 1673–1701 m.

Ch – S. B. Chilinski, Biblio su didžiu dabojimu perguldita Lietuwos žmonėms…, išspaudsta Londone 1660 m.

Ch¹ – Biblia litewska Chylińskiego. Nowy Testament. Tom II – Tekst, Poznań, 1958.

В. Даль, Сл. – Толковый словарь живого великорусского языка, I–IV, Москва, 1955.

В. Добровольский, Сл. – Смоленский областной словарь, Смоленск, 1914.

DP – Postilla Catholicka… Per Kūnigą Mikalojiv Davkszą… Wilniui… 1599.

EH – J. Endzelīns un E. Hauzenberga, Papildinājumi un labojumi K. Mühlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai, I–II, Rīgā, 1934–1946.

EM – K. Mühlenbacha Latviešu valodas vārdnīca, redigoval, doplnil a pokračoval J. Endzelīns, I–IV, Rīgā, 1923–1932.

E. Fraenkel, Et. Wb. – Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg–Göttingen, 1955–1966.

Б. Д. Гринченко, Сл. – Словарь украинского языка, I–IV, Киев, 1907–1909.

J. Karłowicz, Sł. – Słownik gwar polskich, I–VI, Kraków, 1900–1911.

J. Karłowicz, A. Kryński a W. Niedźwiedzki, Sł. – Slovník polského jazyka, I–VIII, Warszawa, 1900–1927.

74

E. Klein, Et. Dic. – Komplexní etymologický slovník anglického jazyka, I–II, Amsterdam – London – New York, 1966–1967.

F. Kluge, Et. Wb. – Etymologický slovník německého jazyka, zpracoval W. Mitzka za spolupráce A. Schirmera, Berlin, 1957.

KN – Kniga Nobaznistes Krikščioniškos… antra karta perdrukavota… Kiedaynise… 1653.

F. Kurschat, Wb. – Littauisch-deutsches Wörterbuch, Halle a. S., 1883.

F. Kurschat, Wb., I, II – Deutsch-littauisches Wörterbuch, I–II, Halle a. S., 1870–1874.

KZ – Časopis pro srovnávací jazykovědu v oblasti indoevropských jazyků, založený A. Kuhnem, I–XXVIII, Berlin, 1852–1885; XXVIII–XL, Gütersloh, 1887–1907; XLI a dále, Göttingen, 1907 a dále.

J. Langija Vrd. – E. Blese, Nīcas un Bārtas mācītāja Jāņa Langija 1685. gada latviski – vāciski vārdnīca ar īsu latviešu gramatiku, Rīgā, 1936.

LKK – Otázky litevské lingvistiky, Vilnius, 1957 a dále.

LKŽd. – Slovník litevského jazyka, I, red. J. Balčikonis, Vilnius, 1941; II, red. J. Balčikonis, Kaunas, 1947; III–V, odpovědný red. K. Ulvydas, Vilnius, 1956–1959; VI–VII, odpovědný red. J. Kruopas, Vilnius, 1962–1966; I, 2. vyd., odpovědný red. J. Kruopas, Vilnius, 1968.

K. Lokotsch, Wb. – Etymologický slovník evropských slov orientálního původu (germánských, románských a slovanských), Heidelberg, 1927.

LP – Lingua Posnaniensis, Poznań, 1949 tt.

V. Machek, Et. sl. – Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha, 1957.

M. Mayrhofer, Et. Wb. – Stručný etymologický slovník staroindického jazyka, I–III, Heidelberg, 1956 a dále.

G. Manceli̇s, Lettus – Lettus, tj. slovník, s připojeným každodenním užíváním lotyšského jazyka, první část, Riga… M.DC.XXXVIII.

Chr. Mielcke, Wb. – Litevsky-německý a německo-litevský slovník…, Königsberg, 1800.

MP – Postilla Lietuwiszka… Wilnivy per Jokubą Morkuną… Metuose… 1600.

Mž – Mažvydas. Nejstarší památky litevského jazyka do roku 1570, k tisku připravil J. Gerullis, Kaunas, 1922.

G. H. F. Nesselmann, Wb. – Wörterbuch der Littauischen Sprache, Königsberg, 1851.

И. И. Носович, Сл. – Словарь белорусского наречия, Санктпетербург, 1870.

И. Я. Павловский, Р.-н. сл. – Русско-немецкий словарь, Рига, 1900.

J. Pokorny, Et. Wb. – Indogermánský etymologický slovník, I, Bern a Mnichov, 1959.

А. Преображенский, Эт. сл. – Этимологический словарь русского языка, Москва, 1910 – 1914.

P. Ruhig, Lex. – Litevsko-německý a německo-litevský lexikon, Königsberg, 1747.

F. Sławski, Sł. et. – Słownik etymologiczny języka polskiego, I–II, Kraków, 1952–1965.

SP – Šȳrwyds Punktay sakimu… Teil I: 1629. Teil II: 1644… herausgeg. von F. Specht, Göttingen, 1929.

StB – Studi Baltici, Řím, 1931 a násl.

C. Szirwyd – Dictionarium trium linguarum… Quinta editio… Vilnae… M.DCC.XLII.

Н. М. Шанский, Эт. сл. – Этимологический словарь русского языка, I, Москва, 1963–1968.

M. Vasmer, Et. Wb. – Russisches etymologisches Wörterbuch, I–III, Heidelberg, 1953–1958.

A. Walde, Et. Wb. – Latinský etymologický slovník, I–II, Heidelberg, 1938–1954

II

ir. – irského

av. – avestského

afgan. – afghánského

bělor. – běloruského

alb. – albánského

bulg. – bulharského

angl. – anglického

chorv. – chorvatského

arm. – arménského

č. – českého

aukšt. – aukštaitského

dial. – dialektický

75

est. — estonština germ. — germánské got. — gótské gr. — řecké het. — chetitské ide. — indoevropské isl. — islandské isp. — španělské karel. — karelské kaš. — kašubské lat. — lotyšské lenk. — polské liet. — litevské lyv. — livonské lot. — latinské lūž. — lužické n. — nové pers. — perské pr. — staropruské

pranc. — francouzské rus. — ruské sen. — staré serb. — srbské serb.-chorv. — srbochorvatské skand. — skandinávské skr. — sanskrtské slav. — slovanské slov. — slovinské slovk. — slovenské suom. — finské tarm. — nářeční tot. — tatarské ukr. — ukrajinské veps. — vepské vid. — střední vok. — německé žem. — žemaitské

Z DĚJIN TERMINOLOGIE CHOVU ZVÍŘAT V BALTSKÝCH JAZYCÍCH

А. САБАЛЯУСКАС

Shrnutí

Názvy stáda. V baltských jazycích, zejména v litevštině, existuje velmi mnoho názvů stáda: litevské — bandā, kaimenė, guotas, kėltuva, pėkus, gyvuliai, gyvis, goniava, gonā, gardas, stōdas, armuo, gaibjė, pūlkas, tabūnas, lotyšské — luopi, bars, ganeklis, pulis a další. Nejčastěji jde o stará slova baltského původu.

Zvláštní zájem vzbuzuje litevské bandā, které se v nářečích litevštiny a v písemných památkách užívá v těchto významech: „stádo“, „obilí (také len), které si pro sebe zasel čeledín, syn nebo mladší bratr rolníka“, „pozemek, na němž je zaseto bandā“, „naturální příplatek k platu čeledína“, „naturální plat čeledína“, „prospěch, majetek, jmění, vlastnictví, peníze“, „bochník“. Litevské bandā původně s největší pravděpodobností znamenalo „zvíře“ a z tohoto významu se postupně vyvinuly další, novější významy. Litevské bandā je doloženo v dokumentech psaných jiným než litevským jazykem již před vznikem písemných památek litevštiny. V různých významech toto slovo přešlo do lotyštiny i do slovanských jazyků. Ve slovanských jazycích se vyskytuje také ve významech, které litevština nezná; například v běloruských a ukrajinských nářečích se slovo бонда užívá ve významu „kráva určená jako věno nevěstě“. Některá staropruská místní a osobní jména jako by svědčila o tom, že také ve staré pruštině kdysi existovalo slovo odpovídající litevskému bandā. Litevské bandā spojuje mnoho badatelů s indoevropským *bhendh- „svázat“. Sémantická stránka této etymologie však vyvolává jisté pochybnosti.

Litevské kaimenė „stádo“ je třeba spojovat s litevským káimas „ves, vesnice“. Je zajímavé poznamenat, že také zeměpisné rozšíření těchto slov se v zásadě shoduje.

Litevské guotas „stádo“ má velmi nejasný původ. Jeho souvislost s litevským gan- jā „banda, tlupa, smečka“ a góvėda „sběř, dav“ je stejně hypotetická jako jeho spojení s indoevropským *guou- „dobytče; dobytek“.

Litevské kėltuva „dobytče; dobytek“ se ve východních nářečích litevštiny užívá také ve významu „stádo“. Tak se užívalo i ve starší písemné tradici. Litevské kėltuva: litevské kėlti „zvedat“.

76

Litevské rėkus původně také znamenalo ‚dobytek; skot‘, avšak ve starých písemných pramenech, a někdy i v nářečích, se toto slovo užívá také ve významu ‚stádo‘.

Zvláštní pozornost si zaslouží skutečnost, že litevské gyvuliai ‚dobytek, stádo‘ vytváří poměrně kompaktní areál s běloruským жывіла a polským zwierzęta. Nelze vyloučit možnost, že běloruské жывіла v tomto významu vzniklo pod vlivem litevského gyvuliai. Ve starých písemných pramenech, stejně jako na litevských jazykových ostrovech na běloruském území, se ve významu ‚stádo‘ užívá slovo gyvis. Obě tato označení stáda jsou neoddělitelná od indoevropského *gʷi- (litev. gy-, slov. ži-).

Litev. gōniava ‚stádo‘, gonà: litev. ginti ‚hnát‘.

Litevské gardas ve významu ‚stádo‘ se užívá pouze ve starých písemných pramenech. Původní význam tohoto slova je ‚ohrada, ohrazené místo; stáj‘. Z tohoto významu se vyvinul i význam ‚stádo‘.

Litevská slova stodas, tabūnas, pulkas (lotyšské pulks) jsou výpůjčkami ze slovanských jazyků.

Litevské artimo ‚stádo‘ je doloženo pouze v překladu Bible, který pořídil A. Baranauskas, kde vzniklo pod vlivem latinského armentum ‚velký dobytek; stádo, houf‘.

Litevské gaibje je poprvé doloženo v jednom rukopisném slovníku ze 17. století. Odtud se dostalo do rukopisného slovníku J. Brodowského a odtud pak do slovníku F. Nesselmannna. Struktura tohoto slova však ukazuje, že nejde o spolehlivý doklad litevského jazyka.

Lotyšské lūpri ‚stádo‘: lotyšské lūprs ‚dobytek, zvíře‘ (srov. albánské lopē ‚kráva‘).

Lotyšské bars ‚stádo, houf, smečka‘: lotyšské bērt ‚sypat‘, litevské berti, litevské bāras ‚pozemek, pruh‘.

Lotyšské ganeklis ‚stádo‘: lotyšské ganīt ‚pást‘, litevské ganyti.

Lotyšské pulis ve významu ‚stádo‘ vzniklo z významu ‚hromada, množství, dav‘. V baltských označeních stáda obecně dochází poměrně často k významovému vývoji: ‚množství, dav‘→‚stádo‘, ‚zvíře; dobytek‘→‚stádo‘.

Označení pastevců. V litevštině se dochovalo staré indoevropské označení pastevce — piėtuō (: starořecké ποιμήν aj.). Toto označení pastevce se pravděpodobně užívalo také ve staré pruštině a v lotyštině. Baltské označení pastevce proniklo do baltofinských jazyků, srov. finské paimen ‚pastevec‘ aj.

V litevštině a lotyštině se užívají označení pastevce odvozená od litevského ganyti ‚pást‘ a lotyšského ganīt. Dále je třeba tato slova spojovat s litevským ginti ‚hnát‘, lotyšským dzīt, ruským гнать aj.

V litevštině nacházíme celou řadu označení odvozených od příslušných názvů domácích zvířat, srov. arklininkas ‚koňák‘: litevské arklys ‚kůň‘, avinininkas ‚ovčák‘: litevské avis ‚ovce‘, jautininkas ‚pastevec býků‘: litevské jautis ‚býk, vůl‘, karvišius ‚pastevec krav‘, kārvinininkas: litevské kārvė ‚kráva‘ aj.

Litevské avčiorius ‚ovčák‘ < polské owczarz.

Lotyšské šēperis ‚ovčák‘ < německé Schäfer.

V litevštině nacházíme několik označení pro staršího pastýře. Nejčastěji se užívají názvy kerėdžius a skerdžius (s přidaným s, srov. litev. kregždė „vlaštovka“; skregždė, keterà „hřeben na krku“: sketerà aj.). Toto označení staršího pastýře má spolehlivou etymologii: spojuje se s ie. *kerdh- „pořadí, řada; stádo“. Ve staropruštině se zachovalo slovo tohoto kořene kērdan (akuz. sg.) „čas“. Ve starověku se toto slovo ve významu „pořadí, vrstva“ zřejmě užívalo ve všech baltských jazycích. Svědčí o tom finské kerta „vrstva, plát; jednou, jedenkrát“, přejaté z baltských jazyků. Litev. kerėdžius, skerdžius se poměrně často vyskytuje v ruských, běloruských a polských dokumentech týkajících se Litvy.

Významově je litev. kerėdžius, skerdžius velmi blízké také litev. dienìnis „starší pastýř“ (: litev. dienà „den“). Toto označení se užívá pouze v malé oblasti východolitevských nářečí.

77

Litev. viršininkas „starší pastýř“: litev. viršus „vršek“. Koncem 19. století zavedl litevský jazykovědec J. Jablonskis (1860—1930) toto slovo do spisovného jazyka a přisoudil mu nový význam — „vedoucí“.

Litev. bandìlis „starší pastýř“, bandìžius, bandìnis: litev. banda „stádo“.

V lingvistické literatuře se již od dob A. Bezzenbergera ve významu „pastýř“ vyskytuje litev. tvarklas. Toto slovo v tomto významu uvádí také etymologický slovník litevštiny E. Fraenkela. A. Bezzenberger převzal slovo tvarklas z rukopisu Bretkūnova překladu bible. Jak se nám však podařilo zjistit, dostalo se tvarklas do lingvistické literatury ve významu „pastýř“ nedopatřením. Jak je patrné z německého vydání bible z roku 1549, byla nesprávně vyložena věta: „und wie ein Herd on hirten“. Ve výrazu toto slovo hirten odpovídá německému Hürde. Bretkūnovo tvarklas se tedy v dané větě užívá nikoli ve významu „pastýř“, nýbrž „ohrada“.

Litev. pastýrius „starší pastýř“, pulkavnykas a nejspíše také ustòvas jsou výpůjčky ze slovanských jazyků.

V litevštině nacházíme také řadu označení pro zvláštní pomocníky staršího pastýře — paganìkas, pàganas: litev. ganýti „pást“, pavarininkas, pavarinis: litev. varyti „hnát“, pirmininkas: litev. pìrmas „první“, šalininkas: litev. šalis „země“.

Označení pro chlév. V baltských jazycích nacházíme poměrně mnoho označení pro chlév různého původu.

V litevštině je nejrozšířenějším označením tvártas. Původní význam tohoto slova je „ohrazené místo“. V tomto významu se slovo vyskytuje ve staré litevské písemnosti a také ve slovnících litevštiny z bývalého Východního Pruska. Litev. tvártas „chlév“: litev. tvérti „ohrazovat“. S litev. tvártas je zřejmě třeba spojovat také staropruš. coaris (toaris).

Litev. gùrbas ve významu „chlév“ se užívá v části východních litevských nářečí. V tomto významu je litev. gùrbas doloženo již ve slovníku K. Širvydase (vydání z roku 1629). Obecně má toto slovo v litevských nářečích mnoho významů: „koš, ošatka“, „vrchní část vozu, pletená z proutí“, „jesle (pro dobytek)“, „klec pro domácí ptáky“, „hnízdo“, „psí bouda“, „oddělená část chléva (pro ovce, selata)“, „dvůr pro dobytek; ohrada“, „klec pro zvířata“, „zvláštní druh úlu pokrytého slámou“ aj. Původ litev. gùrbas nebyl definitivně objasněn. Domníváme se, že při objasňování původu tohoto slova je třeba rozlišovat jeho významy. Litev. gùrbas „chlév“, užívané ve východní Litvě, je původní baltské slovo, zatímco gùrbas „koš, ošatka“, užívané nejčastěji v západní Litvě, stejně jako další významy úzce spojené s gùrbas „koš, ošatka“, pronikly do litevštiny z němčiny. Lotyš. gùrba, gùrbs se ve významu „chlév“ neužívá. Nelze vyloučit možnost, že se toto slovo do lotyštiny dostalo z litevštiny.

Litev. kùtė „chlév“ se užívá v severní části Litvy. Tvar kùts je široce rozšířen v lotyštině. Otázka původu tohoto slova je velmi složitá. J. Endzelīns má nejspíše pravdu, když předpokládá, že litev. kùtė může být výpůjčkou z lotyštiny. Na tuto možnost ukazuje také zeměpisné rozšíření litevského slova. Starší podoba lotyšského kùts mohla být *kunt; v takovém případě by bylo možné toto označení chléva s největší pravděpodobností spojovat s rus. кут „roh, kout; konec slepé chodby; kout selské světnice, kout u dveří“, ukr. кут „roh, chlév pro prasata“ aj.

Litev. stalùdas, lotyš. stallis a staropruš. staldìs jsou výpůjčky z němčiny (srov. dolnoněm. stall). S těmito označeními chléva spojoval E. Fraenkel také litevské žemaitské stalnė, stalnėlė. Domníváme se však, že litev. stalnė, stalnėlė je třeba spojovat nikoli s litev. staldas, nýbrž s litev. stainė „stáj“, stainėlė (co se týče hláskosloví, srov. litev. kùinas „herka“: litev. kùlnas „herka“). Náš předpoklad potvrzují zejména texty litevských lidových písní, v nichž se tvary stalnė a stainė užívají téměř zcela shodně.

Litev. pìlė „chlév“ se užívá v malé části východní Litvy. V tomto významu se toto slovo vyskytuje již ve slovníku K. Širvydase (vydání z roku 1642). Litev. pìlė se užívá také ve významech „nora, jeskyně; stan, chatrč, bouda“. V litevských

78

V inventářích psaných rusky, polsky a bělorusky se litevské pūnia nejčastěji užívá ve významu „stavba na sklizené obilí, seno a slámu“. V podobných významech se užívá také lotyšské pūne, pūnis. Lotyšské pūnis nacházíme již ve slovníku G. Mancela (1638). Původ tohoto slova je velmi nejasný. Část badatelů se domnívá, že si je Baltové vypůjčili ze slovanských jazyků, jiná část se naopak přiklání k názoru, že se do slovanských jazyků dostalo z jazyků baltských. Zdá se nám, že poslední názor je věrohodnější.

Litevské pãtas ve významu „chlév“ se užívá na malém území ve střední části Litvy. V tomto významu nacházíme slovo pãmas také ve slovníku K. Širvydase (vydání z roku 1642). V podobném významu se užívá i v litevských inventářích psaných polsky, bělorusky a latinsky. Lotyšské pams se ve významu „chlév“ neužívá, ačkoli některé významy tohoto slova jsou významu „chlév“ velmi blízké. Původní význam lotyšského slova pams je „stavba, v níž bylo zařízení k vytápění a vaření“. V současnosti se jak litevské pãmas, tak lotyšské pams nejčastěji užívá ve významu „dům“.

Lotyšské laidars ve významu „chlév“ se užívá v západní části Lotyšska. Původní význam lotyšského laidars a litevského laidaras byl „ohrada“. Z tohoto významu se vyvinul význam „chlév“. Litevské laidaras, lotyšské laidars: litevské leisti „pustit, pouštět“, lotyšské laist.

Litevské dāngtis se ve významu „chlév“ užívá pouze na malé části střední Litvy. V tomto významu nacházíme toto slovo také v některých památkách starého písemnictví. Základní význam litevského dāngtis je „víko, poklop; střecha“. Z posledního významu se vyvinul význam „chlév“. Litevské dāngtis: litevské dengti „krýt, pokrývat, přikrývat“.

Litevské kūginys se ve významu „chlév“ užívá pouze v několika východních nářečích. Ve významu „chlév“ nacházíme toto slovo již v dílech M. Daukši. Litevské kūginys „chlév“: litevské kūgis „stoh; kupa“, srov. sémanticky lotyšské gubenis „seník, stodola“: lotyšské guba „kupa; hromada“, litevské gubà „kupa“.

Litevské abarės se ve významu „chlév“ užívá na velmi malém území střední Litvy. Toto slovo bylo přejato z polštiny, srov. polské obora.

Lotyšské klēvs „chlév“ se užívá ve východní části Lotyšska. Vyskytuje se již ve starém lotyšském písemnictví. Do lotyštiny toto slovo proniklo ze slovanských jazyků, srov. rus. хлев, bělorus. хлеў, pol. chlew.

V baltských jazycích nacházíme poměrně mnoho názvů chlévů určených pro jednotlivé druhy zvířat.

Litevské arklidė „konírna“, arklinis, arkline, arklininkas, arkliņykas, arkliņykė: litevské arklys „kůň“.

Litevské stainia „konírna“, stajnė, stainis, staininė < polské stajnia; litevské stonià < polské stania.

Litevské strājė „konírna“ < německé Streu „stelivo, sláma“.

Litevská kaniūšnia, kaniūškė, kaniūškė byla přejata ze slovanských jazyků, srov. běloruské канюшня aj.

Litevské kiaulidė „vepřín“, kiaulininkas, kiaulinykas, kiaulinis, kiaulinys, kiaulinė, kiaulinčius, kiaulinyčia: litevské kiaulė „prase“.

Litevské migìs „vepřín“, migėlis, srov. litevské migìs „ležení“: litevské miegoti „spát“.

Litevské svinárnykas < běloruské сві́нарнік.

Staropruština seweynis „vepřín“; staropruština swintian „prase“, lotyšské sivens.

Litevsky avidė „ovčín“, avininkas, avinynkas, avinykė, avinė, avikinė, avikinis, avikė, avinyčia: litevsky avis „ovce“.

Litevsky karvidė „kravín“, karvininkas, karvinykas, karvininkė, karvinis, karvinys: litevsky kárvė „kráva“.

Názvy nástrojů sloužících k pobízení zvířat. V baltských jazycích nacházíme velmi mnoho názvů pro bič, karabáč a důtky. Mnohé názvy těchto nástro-

79

jů se do baltských jazyků dostaly ze sousedních slovanských jazyků. Uveďme typičtější názvy.

Litevsky botāgas „bič“, lotyšsky pātaga, pārtaga < bělorusky батог, srov. také staroruské batogъ.

Litevsky bizi̇̀nas „karabáč, důtky“, lotyšsky bizūne < polsky bizun nebo bělorusky бізун.

Lotyšské dāidala „cikánský bič“, dandara má s největší pravděpodobností onomatopoický původ. Z lotyštiny se toto slovo dostalo do litevštiny, srov. litevsky daīd aras „bič s uzly“.

Litevsky kančiukas „karabáč, důtky“, lotyšsky kančuka < bělorusky канчук nebo polsky kańczuk.

Litevské karbāčius a lotyšské karbāča mohou být převzaty jak z němčiny, tak ze slovanských jazyků, srov. německy Karbatsch, polsky korbacz.

Litevsky knūtas, lotyšsky knute < rusky кнут nebo polsky knut.

Litevsky matāras „bič, provaz, hůl, prut“; litevsky mėsti „hodit, vrhnout, příst“. Lotyšské matars bylo s největší pravděpodobností převzato z ruštiny.

Litevské nagāika, nāika bylo převzato ze slovanských jazyků, srov. rusky нагайка, bělorusky нагаіка. Lotyšské paika, paikas mohlo být převzato jak z litevštiny, tak ze slovanských jazyků.

Litevsky pastarānka „tlustý bič spletený z několika provazů“, pastrānka < rusky посторонка, polsky postronek. Lotyšské pastrunkis bylo s největší pravděpodobností převzato z východních nářečí litevštiny.

Litevsky pitkā „krátký bič, důtky“, lotyšsky pitka < polsky pytka.

Litevsky pletniā „karabáč“, lotyšsky pletne < polsky plełnia.

Litevsky vytinis „pletený bič“, lotyšsky vitine: litevsky vyti „plést, splétat“, lotyšsky vit. Nelze vyloučit možnost, že se toto slovo dostalo do lotyštiny z litevštiny.

Litev. ákstinas „špičatá hůl sloužící k popohánění zvířat“: litev. ákstinas „ostnatec“, akstis. Toto litevské slovo svým sémantickým vývojem velmi připomíná latinské stimulus, srov. lat. stimulus „špičatá hůl, kterou se poháněla zvířata“: lat. stimulus „podnět, pobídka, povzbuzení“, litev. ákstinas „špičatá hůl“: litev. ákstinas „podnět, pobídka, impuls“.

Litev. barbora „taková hůl, řemenový bič, provaz k přivazování vorů“ ≤ pol. barbara.

Litev. bimbilas „bič“, bimbiras: litev. bimti „bzučet“.

Litev. bindza, bendže „bič“ je onomatopoického původu.

Litev. bričius „bič, důtky“ je onomatopoického původu.

Litev. džāla „důtky, bič“ je onomatopoického původu nebo bylo přejato z lotyštiny.

Litev. džīolas „důtky, bič“ je onomatopoického původu.

Litev. glỹs „špičatá hůl sloužící k popohánění zvířat“: litev. gylys „žihadlo“, gilt „bodnout“.

Litev. gīngīras „důtky“ je s největší pravděpodobností onomatopoického původu.

Litev. įnagis „bič, důtky“: litev. įnagis „nástroj, nářadí“, nāgas „nehet; dráp“, nagingas „šikovný, zručný“.

Litev. ūpas „pletený bič, důtky“: litev. ūpas „úder“ < něm. Hieb.

Litev. kiestienius „řemenový bič s olověným nebo železným kusem na konci“ < pol. kiescień.

Litev. kurklys „důtky“ je doloženo pouze v překladu bible S. B. Chilinského (1660). V litevské starší písemné tradici označuje kurklys „štíra“. Jak ukazuje latinský text bible, Chilinský přeložil lat. scorpio jako kurklys, avšak latinské scorpio znamená nejen „štír“, ale také „zvláštní bič“, a tak litev. kurklys v důsledku Chilinského omylu získalo nový význam.

80

Litevské makāras ‘bič, hůl’ je buď původní litevské slovo (: makaruoti ‘mávat, rozmachovat se’), anebo bylo přejato z polštiny.

Litevské mētena ‘bič, karabáč’ bylo přejato z lotyštiny.

Litevské myžinis ‘bič’, myžeklis: litevské myžeklis ‘penis’, myžti ‘močit’.

Litevské rāpnykas ‘bič, karabáč’ < polské harapnik.

Litevské rīm̄bas ‘bič’: litevské rēmbėti ‘tvrdnout; zjizvovat se; stávat se líným’, rambus ‘líný’.

Litevské stīrnakojis ‘karabáč, bič’ < stirna ‘srna’ + kōja ‘noha’.

Lotyšské dadainīca ‘kožený bič’: lotyšské dada ‘kůže, kožka’.

Lotyšské baice ‘krátký bič’ > německé Peitsche.

Lotyšské bembele ‘bič’: lotyšské bēmbelis ‘hanlivé označení (o břichatých lidech nebo zvířatech)’.

Lotyšské biktala ‘cikánský bič’ je onomatopoického původu.

Lotyšské diņķene ‘bič’: lotyšské diņķis ‘penis (nejčastěji býčí)’ < německé dink ‘penis’.

Lotyšské dūrtēne ‘bič, karabáč’: lotyšské durt ‘píchat’.

Lotyšské dzārdžala ‘cikánský bič’ má nejspíše onomatopoický původ.

Lotyšské kaltine ‘bič’: lotyšské kalt ‘kovat; tesat’.

Lotyšské kazācene ‘kozácký bič’: lotyšské kazāks ‘kozák’.

Lotyšské liētene ‘krátký bič’: lotyšské liēt ‘lít; bít’.

Lotyš. lunte ‚bič‘ < něm. Lunte.

Lotyš. pempe ‚krátký bič‘: lotyš. pempe ‚krátký ocas‘.

Lotyš. piska ‚bič‘ < něm. pietsке ‚Peitsche‘.

Lotyš. piķene ‚bič‘: lotyš. piķis ‚dehet, smůla‘ < něm. pik.

Lotyš. plenīca ‚řemenový bič‘ < rus. пленица.

Staropruské brūzgās ‚bič‘ je pravděpodobně třeba spojovat s litevským brūzgas ‚chrastí, prut‘.

Jak vidíme, v baltských jazycích se vyskytuje poměrně mnoho názvů biče onomatopoického původu. Sémantická souvislost mezi názvy biče (mrskacího biče) a názvy membrum virile je poměrně těsná. Značná část názvů biče (mrskacího biče) se užívá také ve významu ‚ničema, povaleč, tulák‘.

Tato část terminologie chovu hospodářských zvířat svědčí o poměrně těsných vztazích mezi baltskými a slovanskými jazyky.

6. Iš lietuvių leksikologijos ir leksikografijos