LIETUVIŲ AREALINĖS LINGVISTIKOS KLAUSIMAI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

A. VALECKIENĖ

FORMA tai A JEJÍ VARIANTY V LITEVSKÝCH NÁŘEČÍCH

001. Forma tai je v litevském spisovném jazyce známa jako zájmeno středního rodu a jako částice. Tato forma se poměrně hojně užívá i v nářečích. Kromě formy tai existuje v nářečích mnoho dalších forem: tatai, ta, to, tei, tę, tę, ti, tei, které tvoří varianty formy tai. Jsou v nářečích teritoriálně rozloženy. Většinu těchto forem dosud nikdo neuváděl, anebo pokud byly v nářečních textech zaznamenány, byly rekonstruovány jako tai. Ve skutečnosti je identifikace alespoň části těchto forem nejasná. Proto se zde chceme zamyslet nad tím, jak nářeční formy přesněji identifikovat; prozkoumat, jak jsou v nářečích rozloženy, jaké mají funkce a jak spolu navzájem souvisejí.

1. ROZŠÍŘENÍ A IDENTIFIKACE FOREM

002. V nářečích se ze všech forem nejčastěji užívá forma tai. Ustálila se také ve spisovném jazyce. Tato forma je známa ve všech aukštaitských nářečích kromě panevėžyských (kde se užívají nejasné formy tę, tę, ti), a také v oblasti žemaitských raseiniškých nářečí¹. V celé zbývající oblasti žemaitských nářečí forma tai není známa.

Forma tai má v nářečích, stejně jako ve spisovném jazyce, dvě funkce: 1) funkci částice a spojky a 2) zájmena středního rodu (o těchto funkcích podrobněji viz 013 a násl.). Rozšíření formy tai v uvedených funkcích se však v nářečích a ve spisovném jazyce značně liší. Ve spisovném jazyce se forma tai hojně užívá v obou funkcích: jako částice a spojka i jako zájmeno středního rodu. V této poslední funkci je zde forma tai primární ve srovnání s ostatními formami². Naproti tomu v nářečích je v celé uvedené oblasti forma tai ve větší míře známa pouze jako částice a spojka. Funkci zájmena středního rodu má forma tai jen zřídka, zpravidla pouze v západoaukštaitských kaunaských nářečích, v aukštaitských nářečích Klaipėdské oblasti a v jižních

¹ Základní materiál pro tvorbu map rozšíření forem a určení jejich funkcí byl čerpán z publikace „Litevská nářečí“, kterou připravil Sektor dějin jazyka a dialektologie Institutu litevského jazyka a literatury (Chrestomatii sestavili E. Grinaveckienė, A. Jonait y tė, K. Morkūnas, B. Vanagienė, A. Vidugiris, red. E. Grinaveckienė, K. Morkūnas). Formy byly vybrány z nářečních textů. Prohlédnut byl také materiál k otázce 139a z kartotéky „Atlasu litevského jazyka“ Institutu litevského jazyka a literatury a materiál k příslušným formám z kartotéky slovníků; část materiálu byla čerpána z dalších dříve publikovaných nářečních textů a z nářečních diplomových prací studentů Vilniuské státní univerzity V. Kapsukase. Část materiálu ověřila autorka vlastním individuálním dotazováním.

Straipsnyje laikomasi Z. Zinkevičiaus (Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, p. 446; 1 žemėlapis) tarminių klasifikacijos.

² Viz A. Valeckienė, Zájmeno středního rodu tai a jeho vztah k ostatním zájmenným formám, LKK XV 61, srov. tabulky 1, 2, 3, s. 51, 58, 62.

55

V aukštaitských nářečích se vedle ní užívají mnohem produktivněji formy s touto funkcí: tas (pozice nominativu), tą (pozice akuzativu). Ve východoaukštaitských nářečích se forma tai ve funkci zájmena středního rodu, dá se říci, téměř vůbec neužívá. Objevuje se pouze v přechodných případech mezi funkcí zájmena středního rodu a částice či spojky (srov. 016a, b). Ve zřetelné funkci zájmena středního rodu se zde téměř výhradně užívají formy tas, tą. Forma tai se tedy v nářečích mnohem více a pevněji ustálila ve funkci částice a spojky než ve funkci zájmena středního rodu.

Je třeba říci, že ve starých písemných památkách se forma tai rovněž užívá častěji pouze v těch památkách, které byly napsány na základě aukštaitského nářečí³, např.: u K. Sirvydase (téměř výhradně pouze tai), M. Daukši, M. Petkevičiuse (vedle tatai) aj. V těch památkách, v nichž jsou zřetelně patrné více či méně četné žemaitské prvky, se tai vůbec neužívá (u M. Mažvydase), nebo se vedle tatai vyskytuje poměrně zřídka (v písemnostech B. Vilentase, S. Vaišnorase a také J. Bretkūnase). Užívání formy tai ve starých písemných památkách tedy odpovídá jejímu současnému nářečnímu rozšíření.

Forma tatai

003. Forma tatai se užívá pouze v žemaitském nářečí, ani zde však není převládající; jiné formy jsou mnohem častější. V žemaitském nářečí se tatai vyslovuje s dlouhým koncovým -ā (tātā), které odpovídá litevskému dvojhlásce ai. Forma tatai má dnes zde nejčastěji funkci částice a spojky. Ve funkci zájmena středního rodu se vyskytuje velmi zřídka. V aukštaitských nářečích je tatai dnes neznámé. V současné spisovné litevštině se tatai objevuje jen příležitostně v textech některých spisovatelů. Ve starých písemných památkách ze 16.–17. století je forma tatai velmi rozšířená, zejména v památkách napsaných na základě žemaitského nářečí. Jak bylo uvedeno výše, v písemnostech M. Mažvydase se užívá pouze tatai (tai se nevyskytuje), zatímco v písemnostech B. Vilentase a J. Bretkūnase je tatai převládající vedle zřídkavého tai⁴. Forma tatai tedy v litevštině nyní jako částice a spojka i jako zájmeno středního rodu ustupuje. Je vytlačována jinými formami.

Forma ta

004. Forma ta se užívá v celé oblasti žemaitského nářečí s výjimkou Raseiniai. Samohláska v této formě je krátké ă, proto formu ta nelze v žemaitském nářečí ztotožňovat s litevským tai.

Forma ta se užívá jako částice a spojka. Nebyly nalezeny jasné příklady, v nichž by ta mělo funkci zájmena středního rodu. Žemaitské ta tedy odpovídá pouze jedné funkci formy tai. Ve funkci zájmena středního rodu se v žemaitském nářečí obvykle užívá tas, ta.

Stejnou funkci jako dnes v žemaitském nářečí má forma ta zaznamenaná v textech lidové slovesnosti z obce Dargužiai, okolí Kretingalė, okres Klaipėda, ve sbírce „Mitteilungen der Litauischen Litterarischen Gesellschaft“, II, 1887, s. 31: pokud vy nepa-

³ K souvislostem mezi starými litevskými písemnými památkami a příslušnými litevskými nářečími viz J. Palionis, Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a., Vilnius, 1967, s. 51 a násl.

⁴ Eino Nieminen (Der urindogermanische Ausgang -ăi des Nominativ-Akkusativ Pluralis des Neutrums im Baltischen, Helsinki, 1922) na základě skutečnosti, že v písemnostech M. Mažvydase se užívá pouze tatai, o tai se objevuje v pozdějších písemných památkách, dochází k závěru, že tai vzniklo namísto tatai poměrně pozdě, teprve v historickém období litevštiny (viz s. 35, 43). Podle našeho názoru užívání forem tai, tatai ve starých písemných památkách závisí na výše zmíněném rozšíření těchto forem v nářečích a nemůže sloužit jako argument při výkladu jejich původu.

56

sörgósit m̀ane tą princėse, ta jums ės szlėktai. Vysvětlivky uvádějí, že zde ta pravděpodobně pochází z tai (s. 35).

Stejnou formu ta nacházíme v textu napsaném žemaitským dialektem (asi v letech 1636–1705), který vydal Z. Zinkevičius⁵ (v textu o 162 řádcích bylo nalezeno celkem 5 příkladů):

1) Pryimk S. S. Sakramenta ben wyna karta ont metu. O ta ape Swięte Weliku (86 eil.). 2) prysaka tapag idant Wy o oe Baznicie ie butu kieykty, o ta dielto idant mokietu aſtrazne giwe(n)ty (112 eil.). 3) Pyrmiauſj tada Baźnicie Swięta kieyk Wysus Heretykus, ta ir, Lutherus, Kalwinus, Sysmatykus yr kietus koriu jus nepazinſtat̄ie (120 eil.). 4) Pyrmiauſj kie[n]k Baznicie S. Wyſus Heretykus, ta ir Luthrus, Kalwinus, Syzmatykus Yr kietus korie no Baznicies S. kokio noris ſpaſabo ir atſjydalieje (125 eil.). 5) Tapag kiek tus korie kokius noris da kius, pywas, dyrwas, Bodijſtie (= Bondiſtie), jawus, pyn[y]gus, priegolinc ius ont Bazies (= Baz[nič]ies) aba ont Aſabu duchawnu Tu Baznic[i]u, kap ta funduſus, legac yies [Wysu tokie] Wysus tus Ir kietus korius c'le neys[z]goldziaw kap przysztarawnikus Baznicies S. (152 eil.).

Stejnou formu ta užívá S. Daukantas ve svých spisech vedle formy tai , např.: Wiedliá gaspadine, ta yra: wyjszne DB 54. nebígalenis sóbatos dijno pakuta-wodamis kunū sawo rąmdytí, ta yra, pertijis. DB 27⁶.

Stejnou formu ta, jak se zdá, najdeme také v „Euangelias bei Epistolas… Ischſpauſtas Karalauczui… Metu MD. LXXIX“ od B. Vilenta, s. 65 (paginace originálu uloženého v oddělení rukopisů Knihovny Vilniuské státní univerzity):

Ir mes eſma ludinikais wiſſa / ką ghiſſai dare Sӡidawos ſžeme ir Jeruzaleie. Thą eſti vſchmuſche ir ant medzia pakabine.

Zde je thą napsáno s nosovkou ą, ale svou funkcí je totožné s žemaitským ta. U B. Vilenta, stejně jako v mnoha jiných starých spisech, kolísá pravopis ą a a⁷. Ve vydání F. Bechtela se ve vysvětlivce opravuje thą z této věty na tha (viz Bartholomäus Willent’s litauische Uebersetzung des Luther’schen Enchiridions und der Episteln und Evangelien… herausgegeben von Fritz Bechtel. Göttingen… 1882, s. 81). Tedy zde lze B. Vilentovo thą, pravděpodobně ztotožnit s ta.

V současných litevských textech se forma ta, jako nářeční, neužívá.

Obdobná forma ta se vyskytuje v lotyštině, např.: Ja gribi, ta nāc! LV IV 120.

Formy tę, tę, ti

005. Místo formy tai se ve východoaukštaitském nářečí panevėžiškiai užívají formy tę, tę, ti. Mají rovněž pouze funkci částice a spojky, jako žemaitské ta.

Formy tę a tę se užívají v severní části nářečí panevėžiškiai. Forma tę se vyskytuje častěji na samém severu (přibližně mezi Joniškisem, Smilgiai a Nemanėlio Radviliškis). Samohláska ę v této formě je krátká, spíše úzká, nenapjatá a nepatrová, t je měkké. Forma tę se vyskytuje dále na jih (přibližně mezi Baisogalou, Ragu-vou a Smilgiai). Samohláska ę v této formě je krátká, úzká, patrová a napjatá, t je tvrdé.

V jižní části nářečí panevėžiškiai a na jeho okrajích (přibližně mezi Krakėmi, Širvintosem a Anykščiai) se ve stejné funkci užívá forma ti, jejíž i je krátké,

⁵ Z. Zinkevičiaus. Významný žemaitský rukopisný text, LKK XV 171 a násl.

⁶ E. Nieminen (cit. dílo, s. 51) rekonstruuje ta v spisech S. Daukantase jako tai: ta< tai,

⁷ Srov.: J. Palionis, cit. dílo, s. 44.

57

nenapjatá, nepatrová, t je měkké. Dále k jihu se tedy samohláska uvedených forem zužuje.

Určování těchto forem, tedy jejich porovnání s odpovídajícími formami spisovného jazyka, přináší značné obtíže. Především není jasné, zda lze tyto formy ztotožnit se spisovným tai nebo s tei užívaným v některých nářečích (viz níže), anebo zda jde o formy s nějakou samohláskou, nikoli dvojhláskou. Proto si přiblížíme fonetické rysy nářečí s uvedenými formami, které umožňují či vylučují jejich vznik z tai nebo tei.

Nářečí s formou tę nebo tę

006. V nářečích, která mají tę nebo tę, se v dvojslabičných nebo víceslabičných slovech vyskytuje v nepřízvučné nebo cirkumflexní koncové slabice, z níž se přízvuk obvykle přesunul na kořen, dvojhláska ai > ę (po tvrdé souhlásce) a ei > ę (po měkké souhlásce), např.:

muž. rod, mn. č., nom.: ùʽse „ūsai“ Ps, dūʽme „dūmai“ Gst, vaikę „vaikai“ Krš, lėnė „linai“ Kri, darʽbiniʽke „darbininkai“ Mgč, berʽnʽoʽke „berniokai“ Pdž, pāʽtale „patalai“ Slč; miėžė „miežiai“ Jrgn, paũkʽšʽčė „paukščiai“ Jnšk, aʽrʽkle „arkliai“ Šd, rȯge „rugiai“ Gln, medēʽle „medeliai“ Kri, mōʽkešʽčė „mokesčiai“ Gst, obolēʽ „obuoliai“ Krs, ešere „ešeriai“ Ps; muž. rod, mn. č., instr.: visēs „visais“ Užš, vėses „visais“ Šd, mēʽtes „metais“ Rd, dūʽmes „dūmais“ Gst, jāves „javais“ Sdb, vakāres „vakarais“ Mkn; trāʽktoresʽ „traktoriais“ Ps, parʽtʽšesʽ „parvėžiais“ Šd, tʽrʽobēʽsesʽ „triobėsiais“ Vdln; karālesʽ „karaliais“ Pš; žen. rod, sg., dat.: ōʽske „ožkai“ Pbr, rāʽgane „raganai“ Užš, māmė „mamai“ Rgv, dūone „duonai“ Ps; sēʽsere „seseriai“ Bsg; příslovečné formy s -ai, -iai: gėre „gerai“ Mgč, mažė „mažai“ Gln, lʽābe „labai“ Pin, kʽāʽure „kiaurai“ Gražš, graite „greitai“ NmjP, gerōʽke „gerokai“ Jrgn; lʽābe „labiai“ Jnšk, sōʽče „sočiai“ Pn, gražē „gražiai“ Užš, bāise „baisiai“ Slč, skōʽrdže „skurdžiai“ Gst, pérʽne „perniai“ Šd; příslovečné formy s ai, ei v uzavřené koncové slabice: ketēp „kitai“ Ps, vesēp „visai“ Nj; šl.tep „šiteip“ Užš; préz. 2. os. sg.: žēne „žinai“ Sml, išglōʽste „išglostai“ Šd, bije „bijai“ Bsg; imperf. 2. os. sg.: neuždīʽrbe „neuždirbai“ Krs, negālʽdave „negalėdavai“ Gst, bōve „buvai“ Pš, negālēʽdave „negalėdavai“ Gst; matē „matei“ Ps; nējautē „nejautėi“ Všk, vāʽlʽge „valgei“ Pbr; sg. nom. zájmenných tvarů s částicí -ai: gēʽrase „gerasai“ Krs, tȯksē „toksai“ Pn, āše „ašai“ Gst, tasē „tasai“ Rgv, jī.ne „jinai“ Ps; muž. rod, sg. voc. s -ai: pōʽne „ponai“ Dkn; spojky: kōle „k olei“ Mgč.

V jednoslabičných slovech týchž nářečí se ai > ę a ei > ę nevyskytují všude. Například vedle výše uvedených dvojslabičných tvarů se používají také spojky: kė „kai“ Kri, Pdž, Gln, Pin, Vdln, Jnšk, kep „kaip“ Žml, Slč, Ps, Nj, Pn, ne „nei“ Jr, Vsk, příslovce tep „teip“ NmjP. V jiných lokalitách, kde se však používá gėre „gerai“,

58

Įžė „linai“, baišė „baisiai“, ãrklė „arkliai“ aj. se v jednoslabičných slovech zachovávají cirkumflexní dvojhlásky ai, ei: kai Bsg, Šd, kaip Dkn, Rm, Pš, Šd; teip Pš, Šd, Rm, Sdb, Pin, Pdz, Sml, Gln, Vdln, Pn, Krš, Slč, Mkn, Gst; leĩ „lai“ Gln, Slč, Žml.

Cirkumflexní dvojhlásky ai, ei se zachovávají také v jednoslabičných tvarech plnovýznamových slov, např.: bud. č. 3. os. aiš „eis“ Gst, reĩks Rgv, a také v těchto tvarech s předponami, např.: nebeĩs „nebe eis“ Žml.

Tyto dvojhlásky se zachovávají také v jednoslabičných zkrácených tvarech (z dvojslabičných, po odpadnutí koncovky), např.: préz. č. 3. os. aĩn „eina“ Kri, Užš, Vdln, Mkn, Sdb, kaĩst „kaista“ Žml, reik „reikia“ Jnšk, p’reĩn „prieina“ Pš, vaĩks Šd.

V probíraných nářečích se cirkumflexní dvojhlásky ai, ei vždy zachovávají v dvojslabičných a víceslabičných tvarech v nefinální slabice, např.: préz. č. 3. os. (kde se koncovka neodpadá) reikė „reikia“ Sdb, aĩnas „einasi“ Pš, pasėtaĩsa „pasitaiso“ Mkn, imperf. iter. 3. os. reĩgdava „reikdavo“ Ps, eĩdava „eidavo“ Kršš, préz. č. 1. os. mn. žeĩdžem „žaidžiam“ Gržš, imper. 2. os. mn. aĩkit „eikit“ Stm, mn. č. nom. ap’sitaĩsė „apsitaisė“ Mgč.

V těchto nářečích se ai nemění v e a ei v e v dvojslabičných a víceslabičných slovech, pokud jsou nepřízvučné před přízvučnou slabikou, např.: muž. rod, sg. nom. vaidinuokli.s’ „vaidinuoklis“ Brž, imperf. iter. 3. os. neũžlaik’dava „neužlaikydavo“ Všk, vaidī.nda-vas „vaidindavosi“ Brž, srov. spojení: lei bū’n „lai būna“ Slč.

V probíraných nářečích se dvojhlásky s akutovým přízvukem ái, éi nezjednodušují na jediný vokál ani v koncové slabice dvojslabičných slov, ani v jednoslabičných slovech, např.: tená i Ps, Vdln, Žml, Pin, Pn, Jrgn, jéigu Bsg, jéi Šd, Všk, Rm, žen. rod, sg. dat. tái gīvái Pbr, jái Užš, Ps, Dkn.

Jak ukazuje předložený materiál, ai > ę a ei > ę se v probíraných nářečích objevují nejčastěji v koncové slabice dvojslabičných či víceslabičných slov, obvykle nepřízvučné po přízvučné slabice (často po přesunu přízvuku z koncovky na kořen). To ukazuje, že ai > ę a ei > ę pravděpodobně v probíraných nářečích souvisejí s redukcí koncových samohlásek a dvojhlásek⁸, částečně také s přesunem přízvuku.

V těchto nářečích se také dlouhá samohláska ē < en v nepřízvučné koncovce zkracuje a zužuje na ε, ę, např.: sg. akuz. saujėlė „saujėlę“ Kri, kepù.rę „kepurę“ Rd, kráutovę „krautuvę“ Pš, muž. rod, sg. nom. nušā.les „nušalęs“ Nj, išpū.tęs „išpūtęs“ Ps, įki.šęs „įkišęs“ Rd, muž. rod, mn. č., nom. sąsispáudę „susispaudę“ Šd, ap’sitaĩsė „apsitaisė“ Mgč.

Redukují se také krátké samohlásky jejich zužováním, např.: tšė „čia“ Šd, Pin, Kršš, Jnšk.

Je těžké říci, zda jsou samohlásky ve tvarech tę, tę redukovány z dvojhlásek ai, ei, nebo z nějakých samohlásek.

Podle podob gėrę „gerai“, baišę „baisiai“ aj. by bylo třeba identifikovat tę jako tai a tę jako tei. Druhý tvar se vyskytuje v některých nářečích (viz níže). V jednoslabičných slovech se však dvojhlásky ai, ei obvykle nezjednodušují na jediný vokál. Tomu příliš neodpovídá ani pozice tvarů tę, tę, ani pozice tvarů, v nichž se vyskytují dvojhlásky ai > ę, ei > ę. Tvary tę, tę se obvykle používají jako nepřízvučná proklitika, intonačně připojená k následujícímu přízvučnému slovu, např.:

⁸ K redukci koncovek na severu panevėžyského nářečí viz Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 119–120.

59

Teiðj balė tóks akmõ. bũ.va. Gržš (LKT 219). Dír'p'ĺ tę reikė.je Žml (LKT 239).

Mezitím se ai > ε, ei > ẹ obvykle vyslovují jako monoftong v slově nebo spojení po přízvučné slabice. Z hlediska pozice formy tę, tę odpovídají formám, v nichž se ai, ei nemonoftongizují, srov.: vaidi.n-davos „bávali si“, lei bū'n „ať je“.

Kromě toho jsou místa, kde se užívají formy tę nebo tę, avšak dvojhlásky ai, ei se ve výše uvedených případech vůbec nemonoftongizují. Například v okolí Taujėnů se vyskytuje forma tę, ale dvojhlásky ai, ei zůstávají zachovány (kaip, kai, pijautuvaĩs, duõnaĩ LKT 279), stejně tak v okolí Joniškisu (podle svědectví S. Karaliūna) se užívá forma tę, zatímco dvojhlásky ai, ei se rovněž nemonoftongizují (gėrai, kai aj.).

Je tedy možné, že monoftongy ε, ẹ ve formách tę, tę, které se svými izoglosami zřetelně ani nerozlišují, nemusí pocházet z dvojhlásek ai, ei, nýbrž snad jednoduše z krátkého e (srov. tę „zde“), které později splynulo s monoftongy ε, ẹ typickými pro tato nářečí a redukovanými z různých samohlásek a dvojhlásek. V takovém případě by bylo třeba formy tę, tę ztotožnit s tę.

Ve sbírce textů litevské lidové slovesnosti „Mitteilungen der Litauischen Litterarischen Gesellschaft“ (II, 1887) je zaznamenána forma tę se stejnou funkcí jako zkoumané formy:

Tadà lápė sáka: Tė czi nègiare, bėkim (p. 165).

Jde však nejspíše o tutéž tę, tę ze severního panevėžiškijského nářečí.

007. Forma tę (s krátkým ę) má v lotyštině stejnou funkci částice a spojky jako litevské tai a naše zkoumané panevėžiškijské tę, tę (také ti) (srov. 025, 027)⁹. Např.:

Te nu bija! (Pļaviņas) (Plg. liet. Va tai tau! Te nu bij! tik iss, tik garš. Te tev nu bija pa(r) tavi septiņi zeseri! Te nu biji, pārbrauci mājās. (Jalgavas Latviešu biedrības rakstniecības nodaļas rakstu krājums, 1890–1901).

Īsa Jāņu nakts... te satumsa, te izausa. Te bij saule, te pazuda mēļnajos mākuoņuos. LV IV 151.

Uvedená místa Pļaviņas a Jelgava leží právě severně od litevských nářečí, v nichž se užívají odpovídající panevėžiškijské formy tę, tę.

Takové užívání lotyšského te je nejspíše geneticky spojeno s výše uvedenými panevėžiškijskými formami tę, tę.

Nářečí s podobou ti

008. Na malém počtu míst (na okraji východních jižních panevėžských nářečí) se nepřízvučné nebo cirkumflexové ai > mění v bl a ei > v ii v koncové slabice dvojslabičných i víceslabičných slov a v jednoslabičných slovech. Například v okolí Ukmergė a Kavarsku se užívá:

m. r. mn. č. nom. vĩ'rbl „muži“, luukbĩ „pole“, „příslovce labbi „velmi“, amžinbl „navždy“, préz. ind. sg. 2. os. matbl „vidíš“, spojky kbl „když“, kbp „jak“; m. r. mn. č. instr. t'řini'čiĩs „třemi“, částice ni „ani“.

V těchto místech lze podobu ti ztotožnit s tei, tbi — tai.

Na celém ostatním území, kde se vyskytuje podoba ti, však k takové změně ai, ei nedochází. Ve větší části území s podobou ti se ai, ei v uvedených případech buď vůbec nevyslovuje-

⁹ Lotyšské te, odpovídající litevskému tai, je třeba odlišovat od lotyšského te < *tē, užívaného jako příslovce ve významu „zde“, srov. litevské ten, východní aukštaitské ti.

60

> ε, ei > ε, jako v nářečích zmíněných výše, která mají podoby tę nebo tę.

Nepřízvučné nebo cirkumflexové ai, ei se často zachovává v jižní části území s podobou ti v koncové slabice dvojslabičných a víceslabičných slov, např.:

příslovce: labāi Čb, gerāi Pbs, Manč, visaip Vp; skubēi Pbs; m. r. mn. č. nom.: pinigāi Pbs, kraštāi Pg, baravī-kai Krk; vukecēi Manč, paal’k’s’nei Krk; m. r. mn. č. instr.: kel’virtāis Manč, vaikāis Čb; m. r. sg. nom. pronominálních tvarů jisāi Čb; préz. ind. sg. 2. os. žināi Ssk; imper. 2. os. sg. nuveik „odejdi“ Pbs; spojka a částice tiktāi Nvrn; v nekoncové slabice dvojslabičných a víceslabičných slov, např.: préz. ind. 3. os. nebelaika „už nedrží“ Ssk.

Dvojhlásky ai, ei se v těchto nářečích obvykle zachovávají také v jednoslabičných tvarech:

spojky: kai Vp, kaip Vp, Pbs, Krk, jei Manč; příslovce: teip Pbs, Ssk, Manč, Čb, šēip Glv; fut. ind. 3. os. ais „půjde“ Glv.

Nepřízvučné nebo cirkumflexové ai > ε, ei > ε se vyskytuje v severní části území s podobou ti v koncové slabice dvojslabičných nebo víceslabičných slov, např.:

příslovce: stō·re „tlustě“ Ėr, garē „dobře“ Srv, labē „velmi“ Ėr, labē „tamtéž“ Srv; pē·r’ne „loni“ Ėr; m. r. mn. č. nom.: darbini·ke „dělníci“ Srv, špō·ke „špačci“ Srv; mē·dže „stromy“ Ėr; m. r. mn. č. instr.: nuōdes „otrávenými návnadami“ Ėr; srov. v nekoncové slabice dvojslabičných a víceslabičných slov, např.: préz. ind. 3. os. laika „drží“ Srv, reiki „je třeba“ Ėr.

V jednoslabičných slovech se zachovávají dvojhlásky ai, ei, např.: teip, kaip, jei, fut. ind. 3. os. ais „půjde“, ale ki „když“ Ėr.

Na základě uvedených rysů zkoumaných nářečí nelze podoby ti ztotožnit s tai nebo tei, tj. ti v těchto nářečích pravděpodobně nevzniklo redukcí z tai nebo tei. Podoba ki „když“, která se vyskytuje na některých místech vedle ti, může být také analogická podle posledně uvedené podoby.

V jižní části panevėžského nářečí se koncové krátké e > mění v i, např. vokativní tvar vilk „vlku“¹⁰, srov. nibi „už ne“ Trs.

V nářečích, která mají ti, se na některých místech užívá jednoslabičná forma tšì „zde“ Ėr, Srv, Trs, And, Čb, Glv.

V těchto nářečích se koncové -ia v poslední slabice dvojslabičných a víceslabičných slov po měkké souhlásce vyslovuje jako i, např.: ali „ale“ Ssk, forma středního rodu unksč’ā’u-si „nejranější“ Srv, 3. os. préz. klā·usi „ptá se“ Vdšk, Pbs, Pg, rē·ki „křičí“ Ėr, lā·ku „běží“ Vp, rēiku „je třeba“ Ssk, trā·uku „táhne“ Manč.

¹⁰ 3. Зинкявичюс, О развитии балтийского вокализма, — Балто-славянский сборник, Москва, 1972, р. 7.

61

Podobně jako u těchto forem je snad i ve formě ti samohláska i zúženým e, stejně jako u severních panevėžských tę, te. Protože tato nářečí spolu sousedí, může jít původně o tutéž formu te jako u výše zmíněného lotyšského te, jenže na jihu je její samohláska více zúžená, analogicky podle jiných zde doložených forem s i.

Forma tei

009. V severní části panevėžského nářečí, obvykle na okrajích, kde se oblast užívání forem tę, tę stýká s oblastí užívání formy tai, se vyskytuje forma tei, často vedle forem tę, tę.

V místech, kde se užívá forma tei, se vyskytuje, pravda ne všude důsledně, nepřízvučný nebo cirkumflexový dvojhláskový zvuk ėi < a ai a ẹi < ei ve dvou- a víceslabičných, ale i jednoslabičných slovech, např.:

příslovce: labéi „velmi“ Ltk, lâbei „rovněž“ Rd, Jkn, mâžei „málo“ Krb, kàškeep „nějak“ Der; šęnei Jkn, ale teip Ltk, Jkn, Rz, Nrv, Der;

muž. rod, mn. č., nom.: darbei „práce“ Ltk, šęmtei „stovky“ Rd, liėknei „štíhlé“ Krb; š'n'u.r.ė.lei „provázky“ Vrš, vaiduoklei „duchové“ Jdž, rugei „žita“ Ltk;

muž. rod, mn. č., instr.: lō'peis „lopatami“ Der, gereis „dobrými“ Krb; dal'geis „dalekými“ Ltk, s'tip'reis „silnými“ Krb, ale jeis Krb;

spojky: kèi „když“ Jkn, Krb, Vrš, Dknn, keip „jak“ Rd, Jkn, Vrš, Jdž, Der, Nvrn, Dknn, tiktèi „jen“ Vrš;

ženský rod, sg., dat. māšinèi „stroji“ Jdž;

adjektivních forem, muž. rod, sg., nom. āšenei „takový“ Vrš.

Podle těchto posledních forem a formy tei by bylo třeba identifikovat tai. Jde o formu s dvojhláskou, která není zcela redukovaná.

Forma tei

010. Forma tei se vyskytuje v žemaitském a západoaukštaitském nářečí jižně od Žemaitska až k Nemunu. Tato forma se vyskytuje zřídka, sporadicky vedle dalších forem téže funkce. Obvykle má funkci částice a spojky. Někdy se užívá také ve funkci více či méně blízké zájmenu středního rodu.

V uvedených nářečích nelze formu tei ztotožnit s formou tai, protože se na některých z těchto míst užívají souběžně.

Ve starých písemných památkách je forma tei hojně užívána v Bibli S. B. Chilinského. Zde má význam částice i spojky a také zájmena středního rodu. Tato forma se vyskytuje i v dalších starých památkách (K. Sirvydase, B. Vilenta, S. Vaišnora aj.). Např.:

Supratotegu tey wis? ChB 31. aβ tey eſmi, neſibijokite. ChB 33. tey man regiji. SD 153. Pirmaghi kalbeghima mielas Theophile padariau apie wiſ ką pradęia tei dariti ir mokiti Jeſus. Vln¹ 190. tei Skaitlumi, tei pakilemis toli didžiaus praſineſch. MT 26ᵃ.

V současných textech se forma tei neužívá. V nářečích vymírá.

Forma to

011. Velmi zřídka, sporadicky vedle formy tai se v některých lokalitách východoaukštaitského a západoaukštaitského nářečí vyskytuje ještě forma to.

Východoaukštaitská forma to má význam zájmena středního rodu; užívá se pouze v určitých výrazech, např.:

62

Kdo má peníze, ten by dluh zaplatil, jenže právě o to jde, že je nemá. Trgn. Tady nejde o to, že by se hádali kvůli zlobě. Trgn. To je těžké udělat. Kpčn. Když už se o to nestará, vyjde to z módy. Kp. Už mu na to nezáleží. Dglš. Srov. pořád totéž „pořád to samé“ Ds.

Západoaukštaitská forma to se užívá ve funkci částice, obvykle na začátku věty.

To, co teď udělám, takhle (= tak) dopadlo. Jrb. To ses dnes ráno podivně probudil. Jrb. — A sundal jsi ten drát? — To je jistě (samozřejmě ano), a co čekáš. Jrb. To je jako (tedy jak) si to představuješ? Jrb.¹¹

Ona tuším chce, aby se to vyřídilo. (Rukopis Juškova slovníku, u hesla to beróds.)

Snad se stejná forma to vyskytuje i v pohádkách C. Jurkšaitise:

A vy byste snad také chtěli vidět to? (Něm. Und Ihr wollt gewiß auch solches sehen?) Jrk 82. Může zde však jít také o genitiv části.

V současných textech se forma to neužívá.

Formy tas, tą

012. Formy tas, tą se v celé oblasti litevského jazyka užívají pouze ve funkci zájmena středního rodu. Forma tas se užívá v pozici nominativu, forma tą — v pozici akuzativu a obě zastupují 1k. tai, užívané v odpovídajících pozicích. V žemaitském nářečí, kde forma tai neexistuje a tatai, tei se užívají zřídka a obvykle mají funkci částice a spojky, jsou formy tas, tą ve významu zájmena středního rodu, dá se říci, jediné. V aukštaitském nářečí, zvláště ve východních aukštaitských nářečích, jsou formy tas, tą ve významu zájmena středního rodu rovněž převažující. V západních a jižních aukštaitských nářečích se forma tai ve funkci zájmena středního rodu užívá častěji než ve východních aukštaitských nářečích, ale ani zde není tai v uvedené funkci časté. V celé oblasti litevského jazyka jsou ve funkci zájmena středního rodu převládající formy tas, tą.

Formy tas, tą se nacházejí již ve starých památkách.

V současných textech jsou formy tas, tą na rozdíl od nářečí ve srovnání s formou tai sekundární. Tai je v současných textech primární formou¹²

2. FUNKCE TVARŮ

013. Uvedené tvary se v nářečích liší podle oblasti užívání, četnosti užívání a funkcí.

Funkci zájmena středního rodu obvykle v celé oblasti litevského jazyka plní tvary tas, tą. Vedle nich se užívají jiné tvary, které mají funkci částice a spojky. Některé z nich se užívají také ve funkci zájmena středního rodu. Na jednom místě se tedy často užívá několik tvarů ve funkci částice a spojky a několik tvarů ve funkci zájmena středního rodu. Jeden z nich převažuje, ostatní jsou méně časté. Přibližné rozložení uvedených tvarů v nářečích podle funkcí může znázorňovat toto schéma:

¹¹ Z Jurbarku zapsala E. Grinaveckienė.

¹² Viz A. Valeckienė, cit. čl., s. 61, 65; srov. tabulky 3, 4, s. 62, 63.

63

Nářečí | Funkce částice a spojky | Převládající tvary | Méně časté tvary | Funkce zájmena středního rodu | Převládající tvary | Méně časté tvary | Žemaité (kromě raseinišků) | ta | tatai, tei | tas, tą | tatai, tei | Západní a jižní aukštaitská nářečí a raseiniščtí Žemaité | tai | tei, to | tas, tą | tai | Východní aukštaitská nářečí (kromě panevėžišků) | tai | — | tas, tą | tai, to | Východní aukštaitská nářečí panevėžišků | te, tę, ti | — | tas, tą | —

Protože se mnohé z uvedených tvarů užívají ve funkci částice a spojky i zájmena středního rodu, jsou dále charakterizovány funkce tvarů a vymezeny typy jejich užití, přičemž zvláštní pozornost je věnována přechodným případům, které by mohly svědčit o vývoji funkcí tvarů. Četnost užívání tvarů se rovněž porovnává podle typů jejich užití.

Funkce zájmena středního rodu

014. Funkci zájmena středního rodu mají v celé oblasti litevského jazyka tvary tas, tą. Tvar tai se v této funkci užívá v menší oblasti (neužívá se u Žemaitů, kromě raseinišků) a mnohem méně často než tvary tas, tą. Zcela vzácné jsou ve funkci zájmena středního rodu tvary tatai, tei (u Žemaitů a na jejich pomezí), to (u východních aukštaitů). U Žemaitů ta a u panevėžišků te, te, ti nebyly jednoznačně zjištěny ve funkci zájmena středního rodu. (Viz obr. 1.)

Uvedené tvary se ve funkci zájmena středního rodu užívají na pozicích nominativu a akuzativu podstatného jména. Tvar tas stojí v pozici nominativu, tvar tą v pozici akuzativu; ostatní tvary se užívají v obou pozicích stejně.

Všechny tyto tvary se užívají anaforicky. Obecně a nekonkrétně odkazují na jev či věc zmíněnou dříve nebo bezprostředně po daném tvaru. Jejich antecedenty jsou obvykle celé fráze.

Pozice nominativu

015. Forma tas se užívá v pozici nominativu podstatného jména, když má přísudek podobu:

a) Neutrální tvar přídavných jmen a slov užívaných jako přídavná jména. Tento typ je charakteristický pro všechna nářečí.

Není to tak snadné, neříkej. Pj. To je důležité – udržet člověka (=člověka) při životě. Grd. Co je červené, to je krásné. Ckn. To můj most (=most). Slč.

64

Obr. 1. Tvary užívané ve funkci zájmena středního rodu: 1 – tai; 2 – tatai; 3 – tei; 4 – to

5. Užs. Nr. 1026

62

b) Příslovce. Tento typ je charakterističtější pro žemaitské nářečí, kde jsou přídavná jména středního rodu často nahrazována příslovci. V aukštaitských nářečích (stejně jako ve spisovném jazyce) se v tomto případě užívají častěji pouze gerai, prastai a ještě některá další příslovce.

Ach děvčata, tolik let se učit, to je nesmírně těžké. Kl. Co se má člověk učit po svatbě, to je těžké. Dr. To je příjemné — mlátit cepy. Eig. To je hrozné, že nedovolí posílat. Pp. Deset rublů — to je drahé. Šrk.

A řemeslník, když je šikovný, to není dobře? — No jo, jo, — říká, — to je dobře. Kav (LKT 166). To není dobře, že to ani nezkusil. Jen nesmíš ležet, chlapečku, to je dobře. Nair.

c) Nominativ jednotného čísla mužského rodu přídavných jmen a slov užívaných jako přídavná jména.

Tento typ vznikl v důsledku shody s tvarem tas a obvykle se vyskytuje v žemaitském nářečí a v jeho okrajových oblastech. V aukštaitských nářečích není charakteristický. Zde se místo nominativu jednotného čísla mužského rodu obvykle užívá tvar středního rodu.

To mám jakoby napsané na čele. Ms. Zapomenutý je ten, kdo už ho nemá. Krš (LKT 95). To není tak vymyšlené. Krg. To je lež, že je srdce zdravé. Nd (LKT 146). To nic dobrého není. End. Co je červené (=červená), to je skvělé (=skvělé). Zst. Každý dobrý je drahý. Mdn.

d) Tvar 3. osoby slovesa.

Musíš přemýšlet, k čemu to povede. Nmš. To už je nějakých osm let, ještě mě noha nebolela, mohl jsem tančit. Vndk. Bylo to za války. Bbr. — — Letos dostanete málo. — To už tak je. Trk. Spadl jsem z výšky, možná se to projeví. Jd. To ti tak snadno neprojde, neboj se. Kt. A to chce, a to ho zajímá. Grž. To ho nezajímá. Plv. Jen si nepamatuji, ve kterém roce to bylo. Sv (LKT 301). To je právě ono, že jsem to nevěděl. Ktk.

e) Nominativ podstatného jména nebo slova užívaného jako podstatné jméno. Tento typ je charakterističtější pro Žemaity a jejich okrajová nářečí.

Být vzdělaným člověkem — to je velké štěstí. Grg. Štípat dříví — to není žádná legrace. Als. Když si začali navzájem přát zdraví, to je dobrá věc. Varn. Deset rublů za cestu zpátky, to nic není. Lnk. Deset kopějek — to už něco je. Klk. Když trochu zaprší, to nic není. Kerv. Že cikáni odnášeli děti, to je pravda. Ktč. Nevím, jestli je to štěstí, nebo neštěstí. Žg. To by byla největší radost pro matku. NnJ.

Jak ukazují výše uvedené typy, forma tas se užívá mnohem častěji v žemaitském nářečí než v aukštaitském. Tam, kde Žemaity užívají formu tas, Aukštaitové často říkají totéž bez formy tas, nebo místo ní užívají různé částice, jmenné spojení tas dalykas apod. Srov.:

Žem. To nemůže být, co toho tolik dal. Srp. Aukštaité by řekli bez to: Nemůže být, že toho tolik dal.

Žem. To je dobře, že ho takového darebáka poučil. Pp. Aukštaité by řekli: Dobře, že ho takového darebáka poučil. A tady je dobře, že poučil… a podobně.

016. Forma tai se užívá v pozici nominativu podstatného jména, když má přísudková forma podobu:

a) Nominativ podstatného jména a slova užitého substantivně. Tento typ je častý; užívá se ve všech aukštaitských nářečích a v žemaitském nářečí raseinišků.

66

To je právě štěstí. Vs. To je má dcera. Šlčn. To je opravdová hlupačka. Vdk. A mně se zdá, že to je moje slepice. Knk. To je moje tchyně. Jknč. To se ptá: „Co je to?“ Čarodějnice odpovídá: „To jsou moje lopaty, to jsou moje pohrabáče. Všt. Dívám se – na obloze jsou jakési červené pruhy. Co je to? Bude pršet? Škl (LKT 389). Pochopili, že je to velmi dobrá věc (ta cesta). Msn (LKT 286). To jsou mé dcery. TrškV.

Forma tai je v těchto typech výpovědí velmi blízká částici. Touto formou se pouze ukazuje na věc, zatímco nominativ přísudku věc charakterizuje.

V žemaitském nářečí se v těchto případech užívá forma tas, srov.:

Žem. Co to je, tomu nerozumíš. Varn a aukšt. Co to je, nevím. Pvč.

Žem. U stodoly, kde je to, je ta kůlna. Plkn a aukšt. To byla sýpka. Nm. (Srov. také příklady 014 e.)

b) Neutrální forma přídavných jmen a slov užívaných adjektivně. Tento typ není produktivní. V západních a jižních aukštaitských a žemaitských rasėniškých nářečích se vyskytují takové výpovědi:

Len je třeba trhat, ale pro mě to není příliš těžké. Čbt. To je těžké. Pkp, Knr, Nmk, Bt, Jni.

Ve východních aukštaitských nářečích se užívá forma tai s neutrální formou přídavného jména v hlavní větě souvětí, např.:

Co je červené, to je krásné. Krns. Co je sladké, to je také chutné. Spt.

V těchto větách má forma tai již spíše funkci částice než zájmena.

c) Příslovce. Tento typ není produktivní.

„Že ty stavíš plot z trávy!“ – „No, vždyť,“ říká, „brzy umřu, to mi bude stačit.“ – „Ach, to není dobře,“ říká, „dědečku: vždyť to zůstane někomu jinému, když to dobře opravíš.“ Tlt (LKT 365). A taky cítím, že to není dobré. Skr.

d) Tvar 3. osoby slovesa. Typ je rovněž málo produktivní. Takové příklady se vyskytují vedle odpovídající formy tas, která je častější, v západních a jižních aukštaitských nářečích.

Říkej, neříkej, jemu je to úplně jedno. Alk. To mě snad zajímá. Slv. To bylo za Smetonových časů. Grv.

017. Forma tai se ve funkci zájmena středního rodu v pozici nominativu užívá v podobných případech jako forma tas, některé typy s formou tai jsou však vzácné. Forma tas se užívá mnohem častěji než forma tai. Forma tai se častěji vyskytuje v případech, kdy má blízko k částici. Srov. různě typově utvořené výpovědi téhož nářečí s formou tai a formou tas:

1) To je pořád moje práce, 2) To je všechno nesmysl, 3) To je dobře. Pšk.

V prvním příkladu se užívá tai; ve výpovědích tohoto typu má blízko k částici. Druhý příklad je stejného typu jako první, užívá se v něm však forma tas, kterou podporuje následující forma viskas; zde tas viskas tvoří složený podmět. Ve třetím příkladu plní funkci přísudku příslovce; ve výpovědích tohoto typu je typická forma tas.

Někdy se v témže nářečí souběžně užívají forma tas i forma tai, srov.:

1) Co je sladké, to je i chutné, 2) Co je sladké, to je i chutné. Skp.

018. Forma tatai se ve funkci zájmena středního rodu v pozici nominativu podstatného jména vyskytuje zřídka, např.:

To už je dávno – bylo mi deset nebo jedenáct let. Vt (LKT 115).

5*

67

Tato forma se o něco častěji vyskytuje s nominativem jmenné části predikátu, když se blíží částici, např.:

To je určený (zvláštní) býček. Žbn. To je příběh z dávných dob. Gršl.

019. Forma tei se ve funkci zájmena středního rodu v nominativní pozici vyskytuje rovněž velmi zřídka. Např.:

Člověku je souzeno to, žij, dívej se, dokud nezavřeš oči. Erž. To je velké štěstí. Dž.

020. Forma to se ve funkci zájmena středního rodu v nominativní pozici vyskytuje jen sporadicky v dialektech východních aukštaitských nářečí vedle jiných forem; příklady viz 011.

Akuzativní pozice

021. Forma tą se užívá ve funkci zájmena středního rodu v akuzativní pozici, kde se forma tas užívá v nominativní pozici:

a) Když predikát nebo jeho část tvoří sloveso, které vyžaduje akuzativ:

Oni řeknou to mojí mamince (jako ty, které utekly vyděšené). Kik (LKT 45). Děti posílá do školy za peníze. Já to dobře vím. Škt (LKT 159).

U slovesa vyžadujícího akuzativ se forma tą často užívá v hlavní větě souvětí, koreluje-li s formou ką ve vedlejší větě, např.:

A udělal jsi to, co jsem ti řekl. Škn (LKK XI 198). Přijede, ať dělá, co chce. Dkšt. Co už mi nalili do hlavy, to si pamatuju. Gdė.

b) S předložkami vyžadujícími akuzativ:

Nedostal jsem za to, ani za nošení knih. Kdn.

022. V určitých výrazech se ve funkci zájmena středního rodu v akuzativní pozici v týchž nářečích užívá také forma tas, např.:

To je těžké udělat. Grl, Mrs, Lb. Tohle všechno se dětem nechtělo vyprávět. Mrp.

023. Forma tai se užívá v akuzativní pozici v týchž nářečích jako v nominativní pozici:

a) Se slovesy vyžadujícími akuzativ:

Myslím, že můj otec vyprávěl (povídal). Gdš (LKT 369). Není to tak snadné udělat. Brt. Kéž bys to nebyl řekl. Jon. Ta dívka pak odešla a všechno to pověděla čarodějnici. Mrk.

b) S předložkami vyžadujícími akuzativ.

Dát pořádnou facku za to, že si bere bez dovolení. Vngr. A znovu je přijal a pod záminkami jim zakázal jezdit na jeho vozíčku. V noci to žena zase nevydrží a stále prosí, aby ji svezl. A začne ženu vozit. Zvedl se ohromný hluk. Bůh mu za to přikázal sestoupit z nebe na zem. Svl (LKT 376).

024. Forma tai se užívá v pozici akuzativu souběžně s formou tą. Na některých místech se říká stejně: To je těžké udělat a To je těžké udělat. Arml.

Funkce částice a spojky

025. Funkci částice a spojky má nejčastěji forma tai. Vyskytuje se na celém území litevského jazyka, s výjimkou Žmudinů (kromě raseinišků), kde se užívá ta, a východních hornolitevských panevėžišků, kde se užívají te, tę, ti. Charakteristické je také to, že částice a spojka tai je u hornolitevských dialektů mnohem častější než žmudinské ta. Místo posledně uvedené se často užívají jiné částice. Vedle těchto forem se na jednotlivých místech vyskytu-

68

Obr. 2. Formy užívané ve funkci částice a spojky: 1 – ta, 2 – ta, 3 – tai, 4 – tai, 5 – to, 6 – ta, 7 – tę, 8 – ti, 9 – tei

ko tatai, tei (u Žemaitů a v jejich příhraničních oblastech), velmi zřídka to (zaznamenáno v západní aukštaitštině). (Viz obr. 2.) Tyto formy se v zásadě svými typy užití neliší, proto jsou pojednávány společně.

1. Tai a další se velmi často užívají na začátku věty, zejména při vyprávění.

Tai jūs¹³ ptala ses mě, té ošetřovatelky: „zemře?“ – Inu, říkám, zdá se, že už zemře! – Tak ho tu nech do rána! – Tak říkám: „rána se už nedožije!“ Říkám: „dejte mi ho, abych si ho odnesla.“ Tak říká: „ne, slabého ti nedám odnést, nech ho!“ Tak říkám: „dejte mi s ním chvíli pobýt“… Grl (LKT 199). Tė bylo i víc těch luk. Tė pásávali jsme krávy. Tė byly tři takové krávy. Grž (LKT 219). Dříve jezdívaly přes vesnici včelky. Tė přiklopí nějakého [muže] pod džber nebo ho strčí do kádě. (…) Tė jede a nalévá vodu do té kádě. Mkn (LKT 241). Ten [otec] říká: „strhej střechy, bude sláma, tu slámu vymlátit a nevyvětranou osej pole. Tatai tak osel všechna pole. StirL (LKT 104). Tei jsem maminku prosila, aby košili ušila co nejdříve. Stak. To tū, divy, se ráno probudil. Jrb.

Totéž na začátku samostatného větného členu.

Říkávali, tai tady na tom kopci býval hrad. Vlkš (LKT 176). Já se dám do toho, tai s kým se do toho pustím. Ar (LKT 181). Říká: „tak mi pomoz!“ Nrv (LKT 243). Tak se dítě rozbrečí, tak pláče, vzlykajíc. Als (J.).

Totéž před vsuvkou.

No, ječmen, víš, při odnášení se drolí. Vdk (LKT 121). Loni, to byste viděli, jaké žito bylo! Glč (LKT 210). Ale otec můj tehdy říkal, že ho uštkl (had). Bsg (LKT 219). No, mladá, říká, hrozně křičela. Klm (LKT 107).

Tyto formy mohou také stát na začátku jakékoli fráze. Mohou se vyskytovat: před tázací větou začínající tázací částicí, například:

Tai kam jdeš? Užg (LKT 233). Tai co tady děláš? Plm (LKT 226). To kai (=jak) tu přemýšlíš. Jrb;

před vedlejší větou začínající podřadicí spojkou, například:

Tai když zastřelí, rozdělí se o to, co se tam ulovilo. Pšč (LKT 160). Ti kohoutci jsou vytáhlí, tak až je oškubeš, zbudou jen stehýnka. Jrb (LKT 179). A už s tímhle [prutem], tak když návnada sedí – bere, nesedí – ryba [uteče]. Zp (LKT 192).

V nepřímé řeči mohou tai a další začínat frázi vedlejší věty po podřadicím spojovacím výrazu, srov.:

Lidé říkají, že prý je tady takový začarovaný hrad. Lauks (LKT 173).

2. Tai a další, stojí-li na začátku věty, větného členu nebo fráze, vytvářejí skupiny s dalšími částicemi a spojkami. Zkoumané formy mohou stát před jinými částicemi a spojkami (a), po jiných částicích nebo spojkách (b) či mezi jinými částicemi a spojkami (c). Tyto skupiny bývají také často nepřízvučné a prozodicky se přimykají k následujícímu přízvučnému plnovýznamovému slovu.

a) Tai už to nejsou žádné žerty, když noha otéká. Drg. Tai jsme začali všichni křičet a výskat! Tai se tak rozběhl, že [vlk] zmizel. Slv (LKT 189). Hlavně když hraje hudba, tai je veselo. Klm. Ta už letos pršelo celé léto. Knb. Tei pořád necháváš dveře dokořán [otevřené]! Vg (LKT 102).

¹³ Ve větě jsou zkoumané formy obvykle nepřízvučné. Prokliticky se přimykají k následující přízvučné formě. Zde i dále ve větách jsou přízvučná ta slova, před nimiž se zkoumané formy vyskytují. Formy tė, tę, ti zůstávají v příkladech netranskribované.

70

b) No tak dobře, tak jdi ještě (= teď) do stáje. Užg (LKT 233). Když chodili na brusinky…, no tak tam (= tam) jsou hadi. Pšs (LKT 159). Tak to je jeho štěstí, že jsem ho nenašel, byl bych mu dal přes ucho. Brš. Házet po starém člověku kameny – a to je tedy dobré? Skl. To vám povídám, jak se cibule jí zdravě. Vg. Vedu jsem sem, a tak jsem ji kouřil. BdS (LKT 113). Co je to za hloupost, lidi! Vrd (LKŽ V 362). No, těm kravám nasazují takové věnce z březových větví. No, pak přicházejí s těmi věnci. Rgė (LKT 183). No, tam jsem zůstal tři roky. Žml (LKT 239).

c) No, ještě jsem tam chvilku pobyl a pak jsem odtamtud utekl. Lkč (LKT 191). Ale pořád ještě (= přesto) kožich nebyl roztrhaný. Slv (LKT 189). Probodl a propíchl [rybářskou] síť a vyšel ven, no tedy nějaká [velká]. Kriu (LKT 188). No, když se už potkají, vypijí láhev. Pvk (LKT 181). A kdybych tam tehdy přišla. Mžš.

3. Podobně jako částice se tai a další užívají také s příslovci. Příslovce stojí na začátku věty, větného členu nebo fráze a po něm následuje zkoumaný tvar. Některá takto užívaná příslovce jsou velmi blízká částicím a spojkám (kde, tady, jak a další).

Kde to bylo vídáno, aby děti neposlouchaly rodiče. Skp. Jak by to mohlo být, že jsem ukradl jednoho zajíce? Pv (LKT 365). Dřív ke mně chodila často, a teď sem ani nohu nevkročí. Srv.

4. Tai a další také vytvářejí počáteční skupiny s částicemi a příslovci.

No, tady si pak už nepamatuji, kam je vezli. Ktč (LKT 167). A teď už čím dál tím lepší technika. Kdyby byly náboje, abychom je nemuseli svazovat – to by byl život! No a teď, když se tam už dobře žije, už to nikdy nemůže být lepší. No, tam teď chodí, když už se len vytrhal, a tehdy ho obrátí na druhou stranu. Stkn (LKT 164). Mgč (LKT 245). Kri (LKT 238).

5. Podobně jako s příslovci se tai a další pojí s jakýmkoli tvarem, který má funkci příslovečného určení. Zkoumané tvary následují bezprostředně po příslovečném určení.

Na jaře jsem odešel učit se krejčovině. Kav (LKT 166). Vpředu na návsi je stodola. Užb. No a večer se tam obyčejně dávali dohromady žebráci. Mkn (LKT 241).

6. Tai a další se užívají bezprostředně po podstatném jménu a jeho syntaktickém ekvivalentu, který zpravidla stojí na začátku věty, větného členu nebo fráze a plní funkci předmětu. Po tai a dalších následuje přísudek se slovy, která k němu patří. Podmět často chybí nebo je pouze naznačen. Někdy se podmět nachází před předmětem na začátku věty.

Koně má zapřažené do vozu, a vola tedy takto. Blk (LKT 190). Vidíš, každý má svou zálibu: jeden ve zbraních, druhý v pití, já zase v rybaření. Muže, jako je onen, je vzácné najít. Velké jsme nechytili, ale takové malé jsme už chytili. Kriu (LKT 188). To dovede řádit. Kvl. Těch volů se bojím. Skt (LKT 159). Na houby bych chodil ve dne v noci. Krk (LKT 162). Z toho jsme se takovými také stali. Gd (LKT 73). Nebudu se dotýkat slz, mě přece nevyplašíte! Urk (LKT 97). A těch džberů mléka jim dávej každý den a dávej. Klm (LKT 106).

Srov. případy, kdy zkoumané tvary následují po předmětu spolu s jinou částicí nebo příslovcem:

Mně je teď tam mnohem lépe. Mgč (LKT 244). To už je těžké udělat. Vnt.

7. Tai a další se také užívají po podstatném jménu a jeho syntaktickém ekvivalentu (může mít závislá slova), který stojí na začátku věty, větného členu nebo fráze

71

a plní funkci činitele děje. Po zkoumaných formách následuje přísudek, který může být tvořen různými formami (substantivem s významem charakteristiky, adjektivem, neutrální formou adjektiva, příslovcem, slovesem).

Člověk bez názoru je to hlupák. Plv (LKT 200). No, svatba je tedy taková, synu. Pvk (LKT 181). Já se tedy nebojím. Raud (LKT 184). Takhle sedět je dobré, ale práce čeká. Sdl. Věda je dobrá. Stl. Tatínek zemřel už dávno. Jkn (LKT 245). Tehdy měl trochu dušnost. Įp (LKT 63). Nejkrásnější účes jsou vlasy. Klm (LKT 107).

V těchto případech mohou tai a další podobné formy vystupovat také s jinými částicemi.

Můj bratr ještě oral s voly. Blk. (LKT 190). Kupetaitė je už malá, kužel je velký. Bjr (LKT 193). Vždyť jsou tři býčci, jeden už je býk, no. Škt (LKT 159). Sekat — to je pro mě už těžké. Krtv.

026. Ve všech výše vyjmenovaných případech mají tai a další podobné formy strukturální, nikoli sémantickou funkci. Tyto formy nemají ani zjevný zdůrazňovací význam. Uvozují větu, větný člen či frázi. Spolu s jinými částicemi a příslovci tvoří úvodní skupiny. Tyto formy posilují členění frází, vět a větných členů v kontextu. To je zvláště příznačné pro hovorový jazyk, v němž se mluví v souvislých frázích, které lze jen obtížně rozdělovat na věty.

Uprostřed věty zkoumané formy posilují členění větných členů. Například v případech 6 a 7, kde je na prvním místě substantivum nebo jeho syntaktický ekvivalent a až za ním zkoumaná forma, tato forma odděluje předcházející substantivum od ostatních větných členů. Substantivum je ve větě samostatně zdůrazněno, zatímco zkoumaná forma se intonačně přimyká k následujícímu plnovýznamovému slovu. Tím se toto substantivum ve větě více či méně vytýká. Někdy se po zkoumané formě navíc užívá další zájmenná forma (tas, jis, visi), která syntakticky odpovídá substantivu či slovu, jež je zastupuje (shoduje se s nimi), a jakoby je zdvojuje; tím se substantivum i jeho ekvivalent ještě více vytýkají a zdůrazňuje se význam označovaného předmětu pro myšlenku věty. Např.:

Dřevěný pluh musel umět vyrobit a používat oráč, ale ty železné vyráběli kováři. Blk (LKT 190). A slavíci v těch křovích večer zpívají opravdu krásně. Tkn. Mladší jsou všichni na poli. A ty jeho knoflíky úplně přetékají, jak se lesknou! Krn (LKT 228).

Z hlediska synchronního popisu se zkoumané formy v této čistě strukturální funkci blíží částicím. Lze je však chápat také jako spojky — tyto formy, zejména když stojí na začátku věty nebo větného členu, skutečně spojují úseky textu. Zde je pro nás důležité pouze to, že kromě strukturální role nemají tyto formy v uvedených případech žádné jiné funkce.

027. Kromě výše zmíněné čistě strukturální funkce mají tai ir některé další formy (ta, të, tę, ti) také jiné syntaktické a sémantické funkce, které jsou určovány určitým kontextem.

1. Tai ir kt. se užívají na začátku hlavní věty v souvětí s vedlejší větou a korelují s podřadicími spojkami a spojovacími výrazy ve vedlejší větě (tai… kad, tai… kiek, tai… kas atd.). Takové dvojice forem se nazývají párové spojky¹⁴. Mezi větnými členy jsou vztahy příčiny, podmínky, důsledku a další.

¹⁴ Lietuvių kalbos gramatika, II, Vilnius, 1971, p. 657.

72

Když přijdeš příští rok, budou jahody červené, červené. Bršn. Jakmile je práce trochu těžší, hned se z něj stane největší mrzout. Tt (LKT 108). Kolikrát jsem dostal vynadáno, to už ani nemůžu vypovědět. Lkč (LKT 191). Co je na břiše, to všichni vidí, co je v břiše, to nikdo. Kbr (LKT 203). Kdo je rudý, je krásný. Lm. Když půjdeš krást o velikonoční noci, můžeš se zachránit před smrtí. Skrp (LKT 71). Kdyby všechny děti byly takové, nikdo by neplakal. Škt (LKT 159). Když mi bylo dvanáct let, tehdy jsem odešla za pastýřku. Žml (LKT 239).

2. Tai a další formy se užívají v souřadném souvětí a pojí se souřadicími spojkami. Mezi větami jsou stejné vztahy jako v prvním případě (jen zde nejsou podřadicí spojky).

Kdo první čím zemřel, tomu říkali červ. Kbl (LKT 107). Jen dej praseti volnost, hned tě kousne. Lau (LKT 163). No co — sám žít nebudeš, tak jsem se oženil. Prn (LKT 231). Dej peníze, přinesu je. Žgč (LKT 122). Sám krmí, sám dojí, a ten — je chovatel. Lc (LKT 43). V domě kaše, ve stodole mléko, a tak běží barvit. Psd (LKT 222). Je horko, kam by šly?! Gst (LKT 243). Hrajeme si, takže už ani na ta zvířata nepomyslí. Gržš (LKT 219). Je lepší než čert [muž], můžeme spolu žít. Rdn (LKT 74).

3. Tai a další formy se opakují na začátku každé věty souřadného souvětí při výčtu. V těchto případech je tai... tai opakovací spojkou.

A co jsou to za práce: jednou nakrmíš psa, podruhé umyješ hrnce (=nádobí) po večeři — to jsou takové lehké práce. Vlnč (LKT 187). Jedno zvíře si vychová, pak tohle, pak tamto, a tak se nějak uživí. Všn. Ty kravičky jednou někomu, podruhé zase někomu — a tak nezbude nic. Trk.

Všechny tyto případy užití tai a dalších forem souvisejí s výše uvedenými případy užití týchž forem v čistě strukturální (nesémantické) funkci. Společné jim je, že v obou případech tai a další formy uvádějí větný člen. Posledně uvedené případy se od výše zmíněných liší pouze svou sémanticko-syntaktickou funkcí. V posledně uvedených případech tai a další formy nejen spojují větné členy, ale také vyjadřují jejich vzájemné vztahy. Naproti tomu ve výše uvedených případech tai a další formy nemají ani takto zobecněný význam (označení vztahů mezi větnými členy), pouze větné členy oddělují. Označení vzájemných vztahů mezi větnými členy je podmíněno příslušným kontextem. Uvedené formy nabývají této syntakticko-sémantické funkce v posledně uvedených případech pouze díky kontextu. To ukazuje, že užívání zkoumaných forem v posledně uvedených případech je výsledkem pozdějšího vývoje těchto forem. Nejstarší etapu užívání těchto forem odrážejí případy, v nichž mají uvedené formy čistě strukturální funkci.

028. Tai a další formy mají také zesilovací funkci — zdůrazňují význam slov, před nimiž stojí. V těchto případech bývají uvedené formy často přízvučné. Začínají také větu, větný člen či frázi (často spolu s jinými částicemi). Tai a další formy zesilují význam:

a) podstatného jména:

To zdravíčko (špatné zdraví): když u slepic (=slepic). Grk (LKT 168). To je štěstí, že jsem nikam neodešel. Dm. To je pro člověka neštěstí — padla poslední kráva. Gdm. To je ale noční tma! Škt (LKT 159). To je ještě štěstí, že ho nezabili. Dkn.

b) různých tvarů přídavného jména a slov s adjektivním skloňováním:

Tak vyvalené oči (velmi vyvalené). Jrb (LKT 180). To je ve stáří těžké. Jtk. To je nejkrásnější, že jsi takový muž, a bojíš se berana! Alk;

c) příslovce:

73

To je dobře, co jsme ve dne vymlátili (na světle). Erž (LKT 126). Tatai dobře, že tím všechno skončilo. Užv;

d) sloveso:

To se povedlo jako psovi bič. Plm. To štěstí potkalo děvče – dostalo takového muže. Vlkj.

Tyto to a další případy užití jsou rovněž určeny kontextem a určitou intonací jejich minimálních forem a dalších větných členů. Jsou také novější než případy užití zkoumaných forem v čistě strukturální funkci.

029. V jednotlivých případech se to i některé další formy, užívané na začátku věty, větného členu nebo fráze samostatně či spolu s jinými částicemi, v závislosti na kontextu a komunikační situaci svou funkcí velmi přibližují zájmenu středního rodu. Mají více či méně zřetelný ukazovací význam. Jde o přechodné případy mezi výše uvedenou funkcí strukturální částice a spojky a funkcí zájmena středního rodu.

To když zafouká vítr, ten topůrko bouchne, ona říká: „to můj tatínek štípe dříví“. Auk (LKT 362). Vstávej brzy ráno: ještě před východem slunce a pas, pak se vrátíš, najíš se a zase celý den chodíš kolem dobytka. Teď ještě ne (= teď), ještě všichni pracují společně. Dg (LKT 367). To nebylo příliš daleko. Ker. Složil jsem stěnu z hromady, z menší hromádky bude vozík. Ach, to všechno je práce mých ručiček. Lš (LKT 383). Tady je to krátký [nitě] konec. Dkš (LKT 210). Šarkus je muž, to není žádný chudák. Plv. Cejn je velmi dobrá ryba. To bývala nejdražší ryba. Zp (LKT 192). Pluh nebyl, kdy se tedy objevil! Šaukl (LKT 65). Postavili takové domy – to není k smíchu. Vg (LKT 102). Ten jeho krásný balkon, to teda! Vg (t. p.) To tedy dopadlo! Vg (t. p.). Srov. ještě příklady 016 a, b.

030. Z toho, co bylo prozkoumáno, lze vyvodit následující zobecnění.

1. V litevských nářečích jsou tai a jeho varianty spíše částicemi než zájmeny středního rodu. Tai, užívané téměř ve všech aukštaitských nářečích, má nejčastěji funkci částice; funkce zájmena středního rodu se vyskytuje poměrně zřídka, obvykle pouze v přechodných případech. Žemaitské ta, a formy východoaukštaitských panevėžiškých te, te, ti mají pouze funkci částice. Formy tatai, tei, to jsou celkově vzácné a vyskytují se v obou funkcích. Ve funkci zájmena středního rodu se v celém litevském jazykovém prostoru nejčastěji užívají tvary jednotného čísla mužského rodu tas, tą.

2. Funkce forem tai, tatai, tei jako zájmena středního rodu a jako částice spolu úzce souvisejí a mohly se vyvinout jedna z druhé. Základem tohoto sbližování funkcí je skutečnost, že ukazování zájmenem středního rodu je velmi obecné, neurčité a abstraktní. Zvláště úzký vztah existuje mezi funkcí částice a spojky a funkcí zájmena středního rodu stojícího v pozici nominativu. Uvedené formy ve funkci zájmena středního rodu v pozici nominativu také často stojí na začátku věty nebo větného členu, stejně jako při své čistě strukturální funkci částice a spojky.

3. Nejstarší funkcí uvedených forem jako částic a spojek je čistě strukturální funkce – začínat větu či frázi a zesilovat členění vět a frází v kontextu. To je zvláště příznačné pro hovorový jazyk, v němž se mluví v souvislých frázích, které se obtížně dělí na věty. Další funkce částic a spojek – zesilovat význam slov, spojovat větné členy a vyjadřovat jejich vztahy – jsou výsledkem pozdějšího vývoje těchto forem (v závislosti na kontextu).

74

4. Tvary tas, tą nemají funkci částice ani spojky, protože pocházejí z paradigmatu mužského rodu a jsou s ním stále úzce spojeny (v jiném významu se užívají jako tvary mužského rodu). Expanzivita tvarů tas, tą pravděpodobně také zabránila některým částicím prosadit se ve funkci zájmena středního rodu (srov. žemaitské ta, panevėžské tę, tę, ti, vedle nichž se ve funkci zájmena středního rodu obvykle užívají tvary tas, tą), ačkoli tyto částice svou sémantikou i typy užití zcela odpovídají jiným tvarům (tai, tatai, tei), které se užívají ve funkci částice i spojky a navíc mají také funkci zájmena středního rodu.

5. Protože mezi částicí či spojkou a zájmenem středního rodu neexistuje nepřekročitelná hranice, lze mnohé tvary známé v litevštině jako částice či spojky srovnávat s indoevropskými tvary zájmen středního rodu. Žemaitské ta < *to; panevėžské tę, tę, ti, pokud nepocházejí z tai, tei, nýbrž jsou redukovanými podobami te, jako lotyšské te, bylo by možné považovat za starou podobu *te kmene *e/o, která zachovala reflex e. ta a te by tedy byly paralelními tvary téhož kmene *e/o. Tak jako ta souvisí s te, souvisí tai s tei. Tvar to je prodlouženou podobou indoevropského *tā (Ntr. Pl. Nom.-Acc.). O původu těchto tvarů má být podrobněji pojednáno v příštím článku.

A. ВАЛЯЦКЕНЕ

TVAR tai A JEHO VARIANTY V LITEVSKÝCH NÁŘEČÍCH

Shrnutí

1. Kromě tvaru tai a zřídka se vyskytujícího tatai se v litevských nářečích užívají také archaické částice-spojky: žemaitské ta (< indoevropské *to), panevėžské tė, tę, ti, srov. lotyšské te (s největší pravděpodobností indoevropské *te — podoba s e indoevropského kmene *e/o), v jednotlivých případech to (indoevropské *tā, srov. Nom.-Acc. Pl. Neut. -ā), tei, které se má k tvaru tai tak, jako se tvar te má k tvaru ta.

2. Nejstarší funkce těchto tvarů je čistě strukturální: uvozují věty, větné členy a fráze a rozdělují věty na jejich jednotlivé části.

3. Některé z těchto částic-spojek (tai, tatai, tei, to) získaly také funkci ukazovacích zájmen středního rodu. V této funkci se v nářečích užívají poměrně zřídka, nejčastěji pouze tehdy, když se blíží částicím-spojkám.

4. Ve funkci ukazovacích zájmen středního rodu se na celém území rozšíření litevštiny nejčastěji užívají tvary tas, ta. Ostatní tvary jsou územně rozloženy takto: v aukštaitských nářečích s výjimkou panevėžských a v žemaitských nářečích okolí Raseiniai se užívá tvar tai (ve funkci částice-spojky, méně často ve funkci ukazovacího zájmena středního rodu); v žemaitských nářečích s výjimkou okolí Raseiniai se užívají tvary ta (ve funkci částice-spojky), tatai (ve funkci částice-spojky, zřídka ve funkci ukazovacího zájmena středního rodu); ve východních aukštaitských panevėžských nářečích se užívají tvary te, tę, ti (ve funkci částice-spojky). Tvary tei, to se sporadicky vyskytují na různých místech ve funkci částice-spojky i ukazovacího zájmena středního rodu.