LIETUVIŲ AREALINĖS LINGVISTIKOS KLAUSIMAI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

V. AMBRAZAS

ROZŠÍŘENÍ A PROBLÉM PŮVODU NEPŘÍMÉHO ZPŮSOBU (MODUS RELATIVUS)

1. KONSTRUKCE S ČINNÝMI PŘÍČESTÍMI

1.1. Nepřímým způsobem (modus relativus, dále – NN) se obvykle nazývají nominativní tvary činných příčestí v litevštině, které ve větě zaujímají pozici verbumfinitum a kontrastují s přímým způsobem na základě významu zprostředkovaného nebo jinak nepřímo zakoušeného děje, srov.: jis gyvenęs kaime (nepř. zp.) a jis gyvena kaime (př. zp.). Termín nepřímý způsob, který se začal užívat roku 1937 v časopise „Gimtoji kalba“¹, se v posledních desetiletích vžil v litevské jazykovědě². Ačkoli se o něm někdy diskutuje³, je přesto vhodnější a přesnější než dříve užívaný termín „příčestní řeč“, jímž se označovalo mnoho různých případů užívání příčestí. Stejně jako ostatní litevské způsoby má NN specifickou modální sémantiku a vymezené paradigma tvarů.

1.1.1. V současné litevské spisovné řeči tvoří paradigma nepřímého způsobu tyto tvary:

1. Jednoduché: přít. č. jedn. metęs, -anti, mn. metę, -ančios; min. č. jedn. metęs, -usi, mn. metę, -usios; min. opak. č. jedn. mesdavęs, -usi, mn. mesdavę, -usios; bud. č. jedn. mesiąs, -ianti, mn. mesią, -iančios.

2. Složené tvary: začínající: min. č. jedn. buvęs bemetęs, buvusi bemetanti, mn. buvę bemetę, buvusios bemetančios; bud. č. jedn. būsias bemetęs, būsian­ti bemetanti, mn. būsią bemetę, būsiančios bemetančios; dokonavá: přít. č. jedn. esąs metęs, esanti metusi, mn. esą metę, esančios metusios, min. č. jedn. buvęs metęs, buvusi metusi, mn. buvę metę, buvusios metusios;

¹ Žr. J. Lazausko str. „Penkt oji nuosaka“ GK 1937, Nr. 2, p. 24–6 su pritariamu redakcijos prierašu.

² Srov. J. Balkevičius, Sint. 94 a násl.; P. Gailiūnas, LKG II 58–9; N. Sl žienė, LKG II 167 a násl.; A. Paulauskienė, Veiksm. 158 aj.; k termínu modus relativus v litevštině srov. E. Fraenkel, IF XLVI 44; P. Trost, LKK III 220; W. K. Matthews, SEER XXXIII 370, E. Hofmann, Indogermanica 29; I. Marvan, SIPr IV 254, B. Сиртаутас, Глагольное сказуемое в совр. литовском лит. языке, Авт. канд. дисс., Вильнюс, 1968, s. 5; Ia. J. Endzelins, DI.I 144; LaGr. 902; M. Rudzīte, Dial. 138, 241, 374; A. Bergmane, MLVG I 624 aj. Paradigmata tvarů s odpovídajícím významem se v jiných jazycích rovněž obvykle považují za samostatné způsoby a nazývají se modus obliquus (A. Sauvageot, BSL L. 2 208; W. K. Matthews, SEER XXXIII 370), commentativus (W. Fiedler, WZL XV 3 565), imperceptivus (V. Koseska, SFPS XIII 166), narrativus (B. Panzer, OSS III 70 a v bulharských gramatikách), auditivus (J. Endzelins, LaGr. 902; В. З. Панфилов, Взаимоотношения языка и мышления, Москва, 1971); podle univerzální tabulky modality a způsobů navržené B. Panzerem, OSS III 70 — modus narrativus (auditivus). Termín modus relativus užívaný pro litevštinu a lotyštinu je tedy tradiční. Teoretické základy a důvody vyčlenění NN v litevštině a lotyštině viz I. Marvan, SIPr IV 253–4.

³ A. Girdenis, V. Žulys, Baltistica IX (2) 210.

7

minulé opakované. j. č. būdavęs metęs, būdavusi metusi, mn. č. būdavę metę, būd avusios metusios; budoucí. j. č. bū sias metęs, būsianti metusi, mn. č. būsią metę, bū siančios metusios;

trpný rod s přítomnými trpnými příčestími: přít. j. č. esąs metamas, esanti metama, mn. č. esą metami, esančios metamos; minulý ukončený j. č. buvęs metamas, buvusi metama, mn. č. buvę metami, buvusios metamos; minulý opakovaný j. č. bū davęs metamas, būdavusi metama, mn. č. būdavę metami, būdavusios metamos; budoucí j. č. būs iąs metamas, būsianti metama, mn. č. būs ią metami, bū siančios metamos;

trpný rod s minulými trpnými příčestími: přít. j. č. esąs mestas, esanti mesta, mn. č. esą mesti, esančios mestos; minulý ukončený j. č. buvęs mestas, buvusi mesta, mn. č. buvę mesti, buvusios mestos; minulý opakovaný j. č. bū davęs mestas, būdavusi mesta, mn. č. būdavę mesti, būdavusios mestos; budoucí j. č. būs iąs mestas, būsianti mesta, mn. č. būsią mesti, bū siančios mestos.

Paradigma forem NN je symetrická s paradigmatem oznamovacího způsobu. Jak jednoduché, tak složené tvary časů NN tvoří protiklad k odpovídajícím tvarům oznamovacího způsobu, srov.: yra, buvo, būdavo, bus metęs: esąs, buvęs, būdavęs, būsiąs metęs. Stejně tak jsou ve vztahu k oznamovacímu způsobu i tvary trpného rodu NN yra, buvo, būdavo, bus metamas: esąs, buvęs, būdavęs, būsiąs metamas; yra, buvo, būdavo, bus mestas: esąs, buvęs, būdavęs, būsiąs mestas.

1.1.2. NN se od ostatních litevských slovesných způsobů liší tím, že její tvary se neohýbají podle osoby. V tomto ohledu ji lze za součást systému osobních slovesných tvarů považovat pouze podmíněně. Zvláštní je také její postavení mezi ostatními způsoby. Ve spisovném jazyce se užívají tvary NN, které se na základě významu nepřímo zakoušeného děje korelují také s tzv. přacím způsobem (nebo 3. osobou rozkazovacího způsobu), např.: tenėša: tenėšas, -anti; tenėšą, -ančios; tegu(l) neša: tegu(l) nešąs, -anti, tegu(l) nešą, -ančios. V tomto případě se křížení nepřímého a přacího (rozkazovacího) způsobu vysvětluje tím, že tvary tzv. přacího způsobu tenėša, tegu(l) neša, stejně jako tenėš, tegu(l) neš mají ve skutečnosti koncovky oznamovacího způsobu a lze je považovat za tvary oznamovacího způsobu s částicemi te-, tegul (srov.: benėša, benėš⁴). Ve východolitevských nářečích (v okolí Subačia a Karšakiškisu) má NN také optativní tvary korelované s podmiňovacím způsobem, srov.: eitų: eitąs, -anti; būčiau ėjęs: būčias ėj ęs⁵. Je tomu tak proto, že NN vyjadřuje modalitu děje v poněkud jiném ohledu než podmiňovací způsob, totiž podle povahy informace, kterou má mluvčí k dispozici, a jeho postoje k jistotě děje. Uvedené nářeční tvary jsou však rozšířeny jen omezeně a nepředstavují formální překážku

⁴ To platí také pro odpovídající tvary lotyštiny, např. lai ved; lai vedot, srov. I, Marvan, SlPr IV 255; další formální a sémantické důvody viz P. Пазухин, Так называемое „повелительное наклонение“, „Studia Rossica Posnaniensia“, VI, Poznań, 1975, p. 94.

⁵ Např.: kad norėtu.s, tai jimtu.s ir padari.tu.s Sb; jėgu būt.čiu.s žinoj.si.s, nebūt.čiu.s nė iš vieta.s ju.dimi.si.s Krs, viz A. Kučinskaitė, K. Morkūnas, MAD 1 (16) 215 tt.; A. Vidugiris, LKK VII 190–1.

⁶ Popis děje podle svědectví, tj. podle zprávy o tomto ději, pokládá R. Jakobson za samostatnou kategorii evidenciality (evidential), viz Р. О. Якобсон, Шифтеры, глагольные категории и русский глагол, — Принципы типологического анализа языков различного строя, Москва, 1972, p. 101. Na tomto základě se paradigmata tvarů významově blízkých litevskému a lotyšskému NN vyčleňují v mnoha jazycích náležejících k různým jazykovým rodinám, např. v bulharštině, makedonštině, albánštině (viz 3.6.1–2), estonštině, livonštině (viz 3.5), turečtině, turkmenštině (viz 3.6.3), arabštině (Б. М. Гранде, Введение в сравнительное изучение семитских языков, Москва, 1972, p. 397), gruzínštině, svanštině (J. Lohmann, KZ LXIII 45 tt.; У. Д. Салтиховшвили, Sintagmatika 146 tt.), u amerických indiánů (Р. О. Якобсон, ib. su lit.), v nganasanštině (Н. М. Терещенко, ЯН СССР III 431) aj.

8

považovat nominativy participií označujících zprostředkovaný děj za jednu ze slovesných slovesných kategorií litevštiny.

1.1.3. Nejdůležitějšími strukturálními znaky forem NN, které je odlišují od jiných nominativů participií, jsou pozice určitého slovesa ve větě a absence určitého tvaru pomocného slovesa.

Participia tvořící NN se svou pozicí slovesa liší od odpovídajících atributivních a polopredikativních participií (srov. bolavá ruka se uzdravila a jemu ruka bolí). Kromě toho má nominativ mužského rodu jednotného a množného čísla participií činných v přítomném čase, tvoří-li NN, obvykle krátkou (historicky souhláskovou kmenovou) podobu, např.: gyvenas, gyveną, zatímco pro atributivní participia jsou typičtější dlouhé, novější podoby (gyvenantis, gyvenantys).⁷

Absencí tvaru indikativu pomocného slovesa se NN liší od predikativních participií, která vstupují do systému složených (perifrastických) časů, srov. včera prý psal dopis a on napsal dopis (je, byl, bude). Participia činná v minulém častém a budoucím čase se s pomocným slovesem neužívají, a proto jsou v tomto ohledu nejvýraznějšími představiteli NN. Participia činná v přítomném čase se s přítomným tvarem pomocného slovesa būti v současném spisovném jazyce rovněž téměř neužívají; s jeho tvary minulého prostého, minulého častého a budoucího času se spojují pouze tehdy, mají-li afix be- a tvoří takzvané inchoativní časy. V pozici verbum finitum tedy participia činná v přítomném čase bez spony vždy představují formy NN. Participia činná v minulém prostém čase vstupují do subsystému složených perfekt a užitá bez určitého tvaru slovesa būti lze považovat za přítomný perfekt s nulovou sponou, např. je unavený. Takové nominativy participií činných v minulém prostém čase (zejména předponové formy dokonavého vidu) jsou homonymní: jejich význam přítomného perfekta indikativu nebo minulého prostého času NN závisí na kontextu. Totéž platí o složených pasivních formách minulého prostého času buvęs metamas a buvęs mestas, kde je rovněž možná nulová spona. Pouze ve třech uvedených případech není opozice indikativu a nepřímé řeči formálně vyjádřena (je neutralizována).

V případech neutralizace lze význam NN zvýraznit připojením dalšího participia pomocného slovesa būti k participiu minulého prostého času, tj. místo jednoduché formy je unavený se užívá složená forma prý je (byl) unavený. Složené perfektivní formy NN užité místo jednoduchých zdůrazňují modální odstín děje⁸. Podobnou funkci má neurčitý tvar rodu participia esą, který se vyvinul z NN a proměnil se v parentetické slovo (méně často būsia LKŽ I 1209 nebo dokonce būsin aj.), jenž vyjadřuje mluvčího nejistotu či pochybnost o skutečnosti děje⁹.

⁷ Jen v některých dialektech (hlavně v povodí Nemanu) se dlouhé nominativní tvary jednotného čísla participií činných v přítomném čase užívají vedle krátkých, např.: sakė, jis žinantis / žinąs visą miestą Ig, Grl, Kdn, nebo dokonce převažují (Zp, Plūt, Jsv, Krkn, Ss). Takové užití není pro spisovný jazyk typické. S výjimkou pozdních spisů J. Balčikonise, v nichž se obecně usiluje vyhýbat krátkým formám, tvoří NN ve spisovném jazyce téměř vždy krátké nominativní tvary participií činných v přítomném čase. Tendence formálně odlišovat atributivní a predikativní participia je patrná i v jiných jazycích, zejména slovanských (viz o nich 2.2.5.2). Latinská participia, jejichž význam se blíží slovesům, rovněž obvykle zachovávají souhláskový kmen, zatímco ta, která se mění v adjektiva, mají sklon přecházet ke kmeni na i, srov. J. Safarewicz, The development of participles in Latin, – Linguistic studies, Hague – Paris, 1974, s. 245.

⁸ Srov. odpovídající (jen ještě výrazněji vyjádřenou) funkci složených (resp. emfatic­kých) forem nepřímé řeči v lotyštině (viz 1.3.1) a bulharštině (viz 3.6.1).

⁹ Srov. modální částice užívané se stejnou funkcí nebo slova, která se v ně mění, v jiných jazycích: rus. мол (z молвити B. Fraenkel, Baltosl. 40), skr. iti (W. D. Whitney, SkrGr. 89, 405) aj.

9

1.2.1. Sémantiku forem NN tvoří specifické modální významy. Formy tohoto způsobu označují:

1) převyprávěný nebo jinak nepřímo zakoušený děj, případně řeč a myšlenky jiné osoby, např.: slyšel jsem, že on se dobře napil¹⁰; jiní říkají, že i jemu se přihodilo Tt; tady prý bývaly lesy Krš; Naše stařenka, když vyprávěla o robotě, jak se chodívalo, jak se pracovávalo Mšk; ptá se jen, zda budu mít padesát litasů na léky Šll; udělá to, udělá to, jak je třeba, nic nez Plvn; zmýlil se, že prý nebudou bouřky BalčHP 25; pastýř věděl, že ten stařík má ještě nějaké peníze Ms;

2) pochybný, nejistě známý nebo za nereálný považovaný děj, např.: zdálo se nám, že včeličky přilétají JV 912; snad se od ženy odloučil SmIn; zakopané peníze hoří Vrn; že prý šli na závody Mžš; rodiče se už obávali, zda Petr, až se objeví mezi lidmi, nepřivodí nějaké neštěstí Myk-PutS 514; zdá se, že se lidé vyrojili z hrobů VrnV;

3) náhle, nečekaně zakoušený děj vyvolávající údiv¹¹, např.: vyjdu na dvůr, a hle, venku je teplý deštík Krp (LKŽ VII 589); kdykoli bývala tancovačka, podívej — už zase přichází Jnš (LKT 214); jdu se podívat, co tomu psovi je, podívám se — našel ježka Sk (LKT 153); rozsvítím si a posvítím — kocour vlezl do stodoly a uvázl Rt (LKT 89);

4) děj vyvozovaný z výsledků, např.: Ach, podívejte, už rozumíte litevsky… SimonR IV 74; ti kocouři asi nevylízali svou misku Vvr; otec prohlédl koně a viděl, že koně jsou s dýmovým koněm Grg; už je to vidět, ty dětičky byly v bramborách: zůstaly tam největší stopy Tt (LKT 108); býk se asi utrhl, rohy vyvrátil brambory a rozryl je Krtn (LKT 76).

Sémantika NN tedy není jednotná: zahrnuje významy, které mohou být v jiných jazycích vyjadřovány samostatnými způsoby, např. převyprávění narativem, nesoulad se skutečností ireálem, pochybnost dubitativem, náhlost a údiv admirativem apod.¹² V litevštině všechny tyto významy spojuje jednotné paradigma NN. Nejsou však stejně rozšířené a nejsou stejně charakteristické pro všechny participiální formy. Nejrozšířenější je význam převyprávěného, nepřímo zakoušeného děje, s nímž úzce souvisí i odstín pochybnosti (převyprávěné skutečnosti se mluvčímu mohou samy o sobě jevit jako pochybné). Tyto významy mají participia všech časů. Význam náhle zakoušeného děje je příznačnější pouze pro participia činná přítomného času (zejména s předponou be-) a méně často také pro participia činná minulého času. Tyto formy mohou vyjadřovat i děj vyvozovaný z výsledků, což je nejvzácnější význam. Poslední dva významy jsou si rovněž blízké. Sémantiku NN tedy tvoří dvě vzájemně související skupiny významů, které mají stejnou morfologickou podobu a dále budou označovány souhrnným termínem význam nepřímo zakoušeného děje.

Je třeba poznamenat, že nepřímo zakoušený děj mohou vyjadřovat také formy indikativu, zejména když je převyprávění nebo pochybnost ve větě vyznačena lexikálními prostředky. Konstrukce říkal, že přijde a říkal, že prý přijde jsou v současném spisovném jazyce souběžné. Důvodem je, že NN je vůči indikativu v privativní opozici. NN je členem opozice, který je označený, a rozlišujícím sémantickým rysem je význam nepřímo zakoušeného děje.

¹⁰ Příklady přísudků jsou v článku foneticky přepsány do spisovného jazyka při zachování morfologických a syntaktických zvláštností a jsou označeny zkratkami LKŽ. Příklady z nářečních textů vydaných v 19.–20. století jsou rovněž uvedeny v současném pravopisu.

¹¹ Srov. „Užíváme participií často i pro nečekaná, někdy jakoby opožděná pozorování, zkušenosti a vůbec sdělení“ J. Jablonskis, RR I 527.

¹² Srov. B. Panzer, OSS III 63 nn., 70.

10

1.2.2. Formy NN se užívají: 1) ve vedlejších větách vysvětlovacích souvětí, když v hlavní větě stojí komentativní (tj. s frázovým řízením)¹³ slovesa, nejčastěji vyjadřující vnímání, poznávání, myšlení a předávání informací, např.: říkal, že žita není vůbec Slm; slyšel jsem, že prý je doma Skd; 2) ve druhých částech bezespojkových souvětí, obvykle po slovesech téhož významu, např.: Ona prý snila, všude chodí, všude mluví Jrb; říkal, že bouřka spálila chalupu Ktk; 3) v samostatných větách, např.: bludičky prý nosívaly věci k tomu, kdo je míval BsMt I 129; hrnčíř prý při pláči lil koně holí přes hrnce, až se všechny roztříštily na střepy BM 52.

V prvních (prepozitivních) částech bezespojkových souvětí se participia NN vyskytují poměrně zřídka, např.: to on prý ubil vlka, říká se KzR; prý zpívala všelijaké písně, říká se Vvr. V souvětích podřadných a jim synonymních bezespojkových souvětích vyplývá povaha modálního významu participia ze slovesa v druhé větě¹⁴; v samostatných větách se objasňuje z kontextu a situace.

1.3.1. V lotyšském spisovném jazyce se nepřímý způsob (atstāstamā izteiksme) obvykle tvoří z petrifikovaných příčestí činných přítomného a budoucího času s příponou -ot < *ant (celot, celšot aj.). Funkci pomocného slovesa ve složených časech plní tvary participií, které se neskloňují ani nemění podle rodu esot, tiekot (tapot); būsot, tikšot (tapšot). Petrifikovaná příčestí činná budoucího času mají už jen význam NN, a proto se z hlediska současného jazyka mezi participia již vůbec neřadí¹⁵. Příčestí činná minulého času se dnes považují za paradigmatické formy NN pouze tehdy, když se pojí s participiální sponou, např. esot runājis, tj. k vyjádření minulého děje se užívají pouze tzv. formy složeného přítomného času. Modální funkce participiální spony je tedy v lotyštině ještě výraznější než v litevštině. Tím se v paradigmatech spisovného jazyka předchází homonymii NN se složeným přítomným časem indikativu. Ve skutečnosti se však v lotyšských nářečích a zčásti i v jazyce krásné literatury příčestí činná minulého času stále užívají ve významu NN i bez spony esot, např. kādam tēvam bijuši trīs dēli¹⁶, tj. zcela stejně jako v litevštině. V hornických (aukšzemnieku) a některých dalších nářečích se příčestí činné NN může ještě shodovat s nominativem podstatného jména nebo zájmena v rodě a čísle, např.: viņi uskri­tuoši, viņa navaruete ozimgt¹⁷. Doklady shodných tvarů NN jsou doloženy i ve starých lotyšských textech, srov. nom. sg. m. v Adolphiho gramatice sarguots, f. sarguoti; nom. pl. m. sarguoši, f. sarguošas aj.¹⁸ NN se tvořil také pomocí středního rodu příčestí přítomného času esu ~ litev. esą, který je znám i z nářečí, např. es esu bijis (R. Grisle ib. 252). Lotyšský nepřímý způsob tedy tvoří historicky tytéž participiální tvary jako v litevštině, pouze v současnosti jsou více pozměněné. Kromě toho byly v lotyštině podle paradigmatu indikativu vytvořeny nepřímé¹⁹

¹³ K termínům viz autor, LKK XV 210 s lit.

¹⁴ Někdy se vkládá do věty nebo větného členu s participiem NN a mění se v parentetické slovo, např.: nemocnice prý byla Sd.

¹⁵ J. Endzelīns, LaGr. 1009; A. Bergmane, MLLVG I 624, 661 tt.; J. Kabelka, La, 155, 166.

¹⁶ J. Endzelīns, ib. 977; žr. dar A. Bergmane, ib. 625.

¹⁷ J. Endzelīns, ib. 977; M. Rudzīte, Dial. 374.

¹⁸ P. Šmits, RKr XIV 29, 38; J. Endzelīns, ib. 977–8; R. Grisle, LVLIR VII 251–2.

¹⁹ J. Endzelīns, DII 144. Protože se lotyšský debitiv střetává také s kondicionálem (srov. būtu jāmet, būtu bijis jāmet), I. Marvanas SIPr IV 255 navrhuje vyčlenit jej z ostatních způsobů a považovat za samostatnou slovesnou kategorii.

11

Tvary nutnosti (debityvu), např.: esot jāmet, būšot jāmet; esot bijis jāmet, būšot bijis jāmet. V důsledku těchto pozdějších změn se lotyšská NN stala morfologicky vyhraněnější²⁰.

Svou sémantikou odpovídá lotyšská NN základní, tj. 1.–2. skupině významů litevské NN. Obvykle se jí označuje převyprávěný, nejistě známý nebo zpochybňovaný děj.

1.3.2. V památkách staropruského jazyka nejsou doložena participia s jasným významem nepřímého způsobu. Staropruská participia však mohou zaujímat pozici verbum finitum a svou syntaktickou funkcí odpovídat tvarům NN. Za syntaktické předpoklady NN lze považovat participia prézentu činného rodu užitá po vztažném zájmenu kawids ve vedlejších větách podřadných souvětí, např.: tans… prei isspreštun dāst | en kawidsei debīkun nautīn bhe wargan stai gurijnai malnijkiku embaddusisi 71₂₋₅ — Er… zuerstehen gibt | in was grosser Not vnd Gefahr die armen Kindlein stecken; kai ious… sen seilin pomīrit quoietē en kawidsu debīkan powargsennien | bhe nautien | schis malnijkiks… embaddusisi 71₂₉₋₃₂ — das ihr… mit fleiß bedenken wolt | in was grossem Jammer vnd Noth diß Kindlein… stecket²¹. Autochtonnost takového užití potvrzuje okolnost, že participiem se překládá v originále finitní tvar slovesa (srov. odpovídající konstrukce s litevskými participii a spojovacími výrazy 1.9.3).

1.4. Nepřímý způsob jako určitá slovesná kategorie je v litevštině i lotyštině poměrně nový a vznikl z forem jmenného původu. Ačkoli participia, která jej tvoří (kdysi slovesná adjektiva), s příponami nt a us jsou zděděna z indoevropského období, ve většině příbuzných jazyků takové jejich užití není doloženo. Neodráží se ani v nejstarších památkách indoevropských jazyků (např. v chetitských textech, Védách či Homérově eposu). To umožňuje domnívat se, že NN vznikla v období samostatného vývoje baltských jazyků, a hledat její základ v užívání participií v těchto jazycích.

O původu NN v baltských jazycích byly vysloveny různé názory.

1.4.1. B. Delbrück pokládal za základ nepřímého způsobu konstrukci akuzativu s participiem (accusativus cum participio) a domníval se, že z výpovědí jako říkal otce přicházejícího (že otec přijde), vedle nichž se užívaly synonymní výpovědi s indikativem říkal, (že) otec přijde, mohla vzniknout konstrukce říkal, že otec přijde (ateisiąs) a později také říkal, že otec přijde (ateisiąs). S tímto názorem souhlasil J. Endzelīns, LaGr. 976–977, 979, a dodal, že kontaminace akuzativní konstrukce s participiem a synonymních výpovědí se slovesy v indikativu mohla usnadnit také konstrukci nominativu s participiem (nominativus cum participio, dále — VD), např. říká se, že toho hodně ví. Podle E. Hofmanna se baltská NN vyvinula z nepřímé řeči vyjadřované konstrukcemi typu accusativus cum gerundio²². Z akuzativní konstrukce jakožto původního zdroje („letzten Endes“) odvozuje lotyšskou NN také G. Bense, LKK VI 192.

1.4.2. A. Potebnia (Зап. I–II 230–1) spojoval nepřímý způsob s VD (nominativus cum participio) a konstrukcemi jí blízkými. Tvrdil, že nepřímý způsob

²⁰ Srov. I. Marvan ib. 253.

²¹ Viz J. Zubaty, IF VI 302; E. Fraenkel, Baltosl. 46, jinak J. Endzelin AprGr

²² E. Hofmann, O užívání participií ve Skireinech, Indogermanica, Festschrift für W. Krause, Heidelberg, 1960, s. 29.

12

Významový odstín řeči či pochybnosti mohl zpočátku vzniknout lexikálním významem slovesa užívaného v těchto konstrukcích (např.: dûmoti, dėtis), který byl později zesílen spojkami buk, nei apod., např.: bijojos, dûmodami, buk dwase kokę regį; dėtis turėjo, ney esą teisus (samotná konstrukce byla zpočátku z hlediska modality indiferentní). Takové konstrukce plně odpovídají slovanským: mъnjaacho (aky) ducho videste. Baltské jazyky však postoupily dále: začaly užívat participia i tehdy, když se jejich dějový subjekt neshodoval se subjektem děje slovesa (např.: aš nežinau, ar jis ateisęs 225, vyns lika atsacit, ka tēvs majās ne esot 227). A. Potebnia, který pokládal za novější pouze konstrukce s odlišným subjektem děje participia, rozšířené v litevštině a lotyštině²³, zároveň uvedl okolnosti odporující tomuto názoru: heterosubjektové konstrukce jsou bližší jmenným, méně jednotné, zatímco jazykový vývoj směřuje právě ke sjednocování věty.

1.4.3. E. Tanglis Acc. 50–51 odvozuje nepřímý způsob přímo od konstrukcí VD (nom. c. participio) s nereflexivními slovesy, které podle jeho názoru vznikly později a v 16.–17. století se ještě nestačily rozšířit. Nepřímý způsob považoval E. Tanglis za nový jev, který se prosadil zřejmě teprve v období písemné tradice. Vnitřní příčiny vzniku NN vysvětloval podobně také I. Marvanas²⁴ a dodával, že VD s nereflexivními slovesy byly variantami vedlejších vět a podle jejich vzoru mohly získat spojky i samostatný dějový subjekt. Protože tito autoři odvozují VD z akuzativní konstrukce, postulují přibližně tento vývojový řetězec NN: sako save atėjusi→sakosi atėjęs → sako (kad) atėjęs → sako (kad) tėvas atėjęs → tėvas atėjęs.

1.4.4. Vznik NN vysvětloval zcela jinak J. Kazlauskas LKK IV 86–87, Ist. gr. 402–403. Domníval se, že by mohlo jít o pozůstatek perifrázního optativu (*bi negelbas, *bi nekelės), jehož existenci v litevštině prokázal Ch. S. Stang NTS XVIII 348–356, VGr. 429 na základě podmínkových konstrukcí s participii, např.: jeib negelbas, jeib nekelės apod. V jiných indoevropských jazycích se nepřímá řeč často vyjadřuje optativem, takže tomu tak mohlo být i v litevštině. Přenesením břemene optativního významu z pomocného slovesa bi, které se proměnilo v částici, na participium mohla tato částice zaniknout.

Původ NN se tedy vysvětluje značně rozporuplně. Aby se stal poněkud jasnějším, je užitečné prozkoumat užívání NN na počátku písemnictví, její rozšíření a vztah k jiným konstrukcím blízkého významu.

1.5. Co víme o užívání NN na počátku litevského písemnictví? E. Tanglis Acc. 50–51 ve starých písemných památkách příklady NN nenašel. Jazyku písemností J. Bretkūna, M. Daukši a dalších jím zkoumaných autorů nejsou samostatné konstrukce NN, formálně odlišné od VD, skutečně vlastní. Jednotlivé případy, v nichž se participia blíží nepřímému způsobu (např.: DP 512₃₆, BrB I Moz 48, 18; Joz 10,1), lze interpretovat také jako složené časy s nulovými sponami²⁵. Po prozkoumání dalších pramenů ze 16.–17. století však nezůstává žádná pochybnost o tom, že NN byla na počátku písemnictví již plně utvořena. V tomto ohledu mají zvláštní význam spisy S. Vaišnora. V jeho překladech „Žemčiūgos“ a „Apie popiežiškąją mišį“ nacházíme 35 zcela samostatných (s odděleným

²³ V poslední době podobně V. Sirtautas, Kalbotyra XXV (I) 95.

²⁴ H. Марban, Kalbotyra IV 36–37; Baltistica V(1) 18.

²⁵ Např.: Ka wel paskui to daug kitų szwentių / miniku / ir mergu padariusias DP 512₃₆ (Co tež potym wiele inszych świętych… vczynilo W 876).

13

příklady NN, v nichž je subjektem děje)²⁶. Protože dosud nebyly nikde probrány, popíšeme je poněkud podrobněji.

1.5.1. S výjimkou jednoho případu s optativním významem (viz 3.3.2) se všechny formy NN v překladech S. Vaišnora pojí s modální částicí būk, zdůrazňující odstín nejistoty a pochybnosti²⁷. S touto částicí se NN dodnes hojně užívá v Žemaitsku (např. v okolí Telšů, Šalantů, Lenkimů, Paplė, Tytuvėnů, Užventisu, Kalnėnů, Šiaulů, Raseiniů a Laukuvy), rovněž v severovýchodní Litvě (v okolí Joniškisu, Pasvalysu, Linkuvy, Daugailiai, Dusetosu a Miežiškiai), někdy dokonce i v jižních nářečích, kde jsou participia NN celkově velmi vzácná. S. Vaišnoras tato participia obvykle užívá ve vedlejších větách souvětí uvozených spojkami jog, kaip a vztažnými zájmeny kuris, kursai. Pokud se NN nachází ve větě souvětí, která nemá spojku, její funkci plní táž částice būk. Vedlejší věty souvětí s formami NN bývají od vět hlavních často velmi vzdálené, oddělené celými komplexy jiných vět, a jsou proto poměrně samostatné.

Při podání nepřímé řeči se v hlavní větě nebo v předchozím kontextu objevují slovesa sakyti, perkalbėti, taryti; paspirinti „tvirtinti“, rašyti, např.: Teipajeg saka ghie… jog spawiednie būk priwalingas essąs ischskaitimas wissų griekų 148₂₂; skaisczęi nor perkalbeti | kaip būk macis tokia io walgimo | ir kitiems tos regetoiems ant gera atenti PM 3223; netikumus staczei uschstoie taridami… jog ipaczia wiera ing Christu | būk nesanti dalis Pakutos 148₁₅; raschiti | ir neprotingai pastiprinti dressa… Buk Chrikschtas… ne essas apmasgoimu 132^a₂₁.

Při podávání myšlenek a přesvědčení, které autor považuje za nereálné a nesprávné, se participia NN pojí se slovesy dūmoti, laikytis, mokinti, pramanyti, pramanymūs ginti: (stoikové) dumoie | būk Diewas ir ischkadingu paiudin ojimu (177) žmones biauribump werčęs 177–177^a. Popiežischkei… klajojme laikosi | jog būk dūna ingi kuna Christaus butischkai persimainanti PM 30^a₁₄; mokin teipajeg. Iog atgimimas ir ischganimas mussu būk ne nūg Chriks ch ta kabąs 133^a₁₂. Nessa žmogischkasis protas pramana | Diewa santi sudcze swietischku | kursai sawo dingscze būk danguie ischkadingus pastatimus raschęs 164₂₁; pramanimus ginna: Pirmiausei iog Diewas… nekur ius žmones … ant amžinoses prapulties būk paskires 178^a₂₃.

1.5.2. Nepřímý způsob v písemnostech S. Vaišnora nejčastěji tvoří participia činná přítomného času (25 příkladů), méně často participia činná minulého času (5 příkladů). Participium slovesa būti (12 příkladů) se jako spona pojí s podstatnými jmény (ne essas apmasgoimu 132_a24, uschmokejmu… essas 264_a6, kitu nosrais essa 32₂₃), přídavnými jmény (priwalingas essąs 148₂₃, nei naudingas nei ischkadingas… essas 132^a₇) a jejich

²⁶ Ve dvou z nich není kvůli pravopisu zcela jasné, zda jde o participia, nebo o tvary přímého způsobu: ischrinktieghi būk palaika (-ą nebo -o?) malone 17913, Apaschtolai būk… laike (-ę nebo -ė?) PM 37₆. Ostatní případy žádné pochybnosti nevyvolávají. Šest konstrukcí se vyskytuje v knize „O papežské mši“ (PM), 29 v samotné „Žemčiūze“.

²⁷ V témže významu byla tato částice několikrát užita i s přímým způsobem (11^a₁₆, 133²⁰, 178^5–8, 178–178^a, PM 23₂₁, 27_a^11–13), na jednom místě pak s genitivem participia: ghie ir regima affiera… (25) be iokia ischstowincza grunta | kaip buk priwalomo sancze | be reikos stata PM 25–25_a; odpovídající případy v dnešním jazyce viz LKŽ I 1136, srov. také E. Fraenkel KZ XIV (Erg. H.), 36, 98 n. Dll. būk sen. se ve starých písemnostech užívá také jako součást spojky būk… alba, būk… „būk nebo“, např.: būk tatai Namai alba Miestas būtų BrB III Moz 25, 34 (srov. také 17, 10; 22, 18; 22, 28; IV Moz 15, 2; V Moz 12, 3; 13, 6 aj.).

14

s neosobními tvary (priwalu essa PM 33^a₁₈) a předložkovou konstrukcí (nūg czesa Apaschtolu santi PM 39^₆). S neosobními participii přítomného času tvoří příčestí slovesa būti složené pasivní formy NN:

Adoma být… muodemaĩ mají být vzdáleny 69^a₁₇; ti | kteří z tohoto života odcházejí… kéž jsou očištěni od hříchů 263^a–264; pramana ipaczus pagawimus | jimiž jsou lidé, a navíc i bez toho, vinou církve nuceni 113^a₁₂; neodmítnutí | kteří… kéž nejsou nikdy znovuzrozeni 133^a₁₇.

Jako NN se v překladech S. Vaišnora užívají spojení transgresivu esant s neutrálním tvarem přídavného jména priwalu a predikativním příslovcem gana, jakož i neosobními transgresivy reikent, tereikiant, které mají význam odpovídajících neutrálních tvarů participia (srov. reikią, tereikią): norėtu tu perkальbeti | ghiems nebereikent walgjti | bet buk essant ganna PM 32^a₆; Paskiausei mokin | iog buk apie nuleмima ir isch-rinkima Diewa reikent suditi | tiektaĩ isch tiuau nūdarbiu 179^₁₉; Enthusiastai… saka… buk reikent laukti pagawimu gwoltinguiu 69^a₂₃ (antonymum) nūg Euangelias pradesti | ir tq be žokana tiektaĩ per Euangelia buk teireikent sakiti ir mokinti 75^a₂₃.

Taková vyjádření po vyslovených či domyšlených slovesech vysvětlovacího významu (75^a₂₃) se velmi blíží akuzativu s transgresivem, srov. mokiną reikjant sūdyti, sako reikjant laukti. Právě do neosobních konstrukcí akuzativu s participiem začal transgresiv nejprve pronikat a vytlačovat neutrální tvar participia, viz Baltistica IV (2) 197 n. Zdá se, že se tvar transgresivu zobecňoval i v dalších případech neosobního užití; svědčí o tom také taková vyjádření, která uvádí F. Kurschat, jako aš misliju, (kad) šiandien lysiant KGr. 424, 426 vedle lysia K I 284.

1.5.3. Stejně jako v současném jazyce se v písemnostech S. Vaišnora může NN vyskytovat souběžně s přímým způsobem ve zcela stejném významu, např.: anis toktai… raschti | ir neprotingai pastiprinti dressa: 1. Pirmiausei | Buk Chrikschtas wlosnai kalbant | ne essas apmasgoimu atgimima … bet Figurischkai (132ᵃ)… buk tiektaĩ issimano widutini atgimima bei atnaughinima Dwasses schwentoses | kursai ir be Chrikschta | ischrinktkusamp buk galis nusidūti ant amžina ischganima 132^a–133.

1.5.4. Z probraných příkladů vyplývá, že konstrukce NN doložené v písemnostech S. Vaišnora v zásadě odpovídají současnému jazyku jak svou stavbou, tak významem. NN zde funguje jako ustálený gramatický prostředek k vyjadřování zprostředkovaného, nejistého či nereálného děje. Skutečnost, že je NN z pramenů 16.–17. století nejvýrazněji doložena v písemnostech S. Vaišnora, lze vysvětlit především autorovým původem ze Žemaitska, kde je nepřímý způsob i dnes nejrozšířenější, a polemickým zaměřením samotných knih. Překladatel při výkladu názorů cizích mu samému všemi jazykovými prostředky zdůrazňoval jejich nereálnost a distancoval se od nich (svědčí o tom také již zmíněné užívání částice būk s formami nepřímého a někdy i přímého způsobu). Na druhé straně lze vyhýbání se NN ve většině ostatních písemností té doby částečně vysvětlit také jejich povahou a obsahem: náboženské pravdy, které vykládaly, a události, které popisovaly, považovali autoři za nepochybně pravdivé a jisté.

Protože se NN v lotyštině užívá také od písemností 17. století, není pochyb o tom, že se ve východobaltských dialektech utvořila již v době jejich předhistorického vývoje.

1.6.1. Rozšíření NN na území současné litevštiny a její vztah k dalším konstrukcím blízkého významu pomáhá určit kartotéka Atlase litevského jazyka, zejména odpovědi na otázky 120, 145ᵇ, 151, 175 a 176 programu sběru materiálu pro tento atlas

15

otázky²⁸. Spojením těchto odpovědí s údaji z různých nářečních textů²⁹ lze alespoň přibližně vymezit hranice rozšíření NN a některých jí blízkých participiálních konstrukcí. Oblast užívání NN je znázorněna na obr. 1.

Hranice rozšíření syntaktických jevů se mění mnohem více než hranice jevů fonetických či morfologických, a proto je mnohem obtížnější je stanovit. Jednotlivé syntaktické konstrukce, jejichž povaha je více či méně motivovaná, se prostřednictvím folklorních textů, frazeologismů i jinými způsoby často dostávají daleko za hranice své hlavní oblasti užívání. Izoglosy jednotlivých participiálních konstrukcí vyznačené ve schématech proto nejsou absolutní, nýbrž relativní: ukazují oblasti, v nichž je pravděpodobnost volby určité konstrukce nejvyšší a tendence k jejímu užívání se nejzřetelněji projevují, přestože příslušné výpovědi se mohou vyskytovat i na jiných místech.

Přesné vymezení hranic užívání participiálních konstrukcí neumožňuje ani povaha použitého dialektologického materiálu. V programu sběru atlasového materiálu nejsou všechny uvedené otázky formulovány dostatečně přesně (např. v otázce 176 je položena alternativa: zda se užívá akuzativ s konverbiem, nebo nepřímá řeč, ačkoli ve skutečnosti jsou na mnoha místech možné oba případy). Některé odpovědi, zapsané méně zkušenými spolupracovníky, navíc pouze opakují věty z programu, takže jejich vypovídací hodnota je pochybná. Těmto odpovědím byla věnována co nejmenší pozornost a vycházelo se především z autentických vět zaznamenaných ve zkoumaném bodě. Kde to bylo možné, byly vzájemně porovnávány odpovědi na několik vzájemně se křížících otázek programu (např. 151 a 176; 120 a 145^b) a hranice byly vyznačovány na základě výsledků jejich srovnání (s vyloučením odpovědí rozporných, nesouhlasících a podezřelých). Shoda s texty téhož nářečí, publikovanými jiným zapisovatelem nebo dochovanými v rukopise, byla považována za argument potvrzující spolehlivost odpovědi.

1.6.2. NN je nejrozšířenější v žemaitském nářečí. Na východě se izoglosa intenzivního užívání NN přibližně shoduje se současnou hranicí žemaitského nářečí, zatímco na jihu zahrnuje také část západních aukštaitských nářečí (včetně všech aukštaitských mluvčích Klaipėdského kraje, k nimž je podle starších zapsaných textů třeba v tomto ohledu přiřadit alespoň část někdejších východopruských Aukštaitů). V této oblasti se intenzivně užívají formy činných participií přítomného, minulého jednorázového a budoucího času; mohou se vyskytovat buď zcela samostatně (např. při převyprávění delšího textu), nebo po slovesech říkat, slyšet, domnívat se, zdát se apod., se spojkami i bez nich. V Užnemunė je NN již méně častá; na mnoha místech zde byly zaznamenány pouze konstrukce s činnými participii minulého jednorázového času, která lze považovat také za formy předpřítomného času s nulovou sponou.

Druhým výrazným ohniskem užívání NN je severovýchodní cíp oblasti litevského jazyka. Jeho západní okraj na severu přibližně odpovídá také hranici panevėžyského a kupiškėnského nářečí východních Aukštaitů, nedosahuje však k Anykščiai a nezahrnuje jižní část východního aukštaitského nářečí. Činná participia přítomného a budoucího času se ve významu NN intenzivně užívají v severní části této oblasti (v okolí Rokiškisu, Kupiškisu, Dusetosu a Zarasai), zatímco jižně od Uteny se častěji vyskytují pouze formy minulého jednorázového času.

Obě uvedená ohniska intenzivního užívání NN na severu spojuje úzký pás táhnoucí se podél samotné lotyšské hranice. Jižně od něj se v širokém pásu (téměř od Šiauliai po Anykščiai) NN vůbec neužívá, nebo se vyskytuje jen sporadicky. Není vůbec charakteristická ani pro jižní Aukštajty, v jejichž nářeční oblasti se po slovesech říkání používá-

²⁸ Viz Program sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka, Institut litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd, Vilnius, ²1956.

²⁹ Z nich byly nejvíce využity texty publikované v antologii Lietuvių kalbos tarmės, red. E. Grinaveckienė a K. Morkūnas, Vilnius, 1970, v edičních řadách „Lietuvių kalbotyros klausimai“ a „Kalbotyra“ a zaznamenané v diplomových pracích studentů litevštiny VVU – v popisech jednotlivých nářečí.

16

1. NN s přít. příčestími 2. VD se zvratnými slovesy (objednal si představovat)

2. Objednací č. 1026

tvary příčestí minulého prostého se od složených perfektových časů nijak neliší.

1.7.1. Porovnáme-li areály rozšíření NN a nominativu s příčestím (VD) po slovesech říkání (viz obr. 1), je zřejmé, že se z velké části překrývají. Tato shoda je obzvlášť výrazná v oblasti žemaitských nářečí. Z dostupných údajů se zdá, že NN se užívá poněkud intenzivněji než VD v dolním toku Dubysy a v povodí Nemunasu³⁰. V severovýchodní Litvě, kde se VD tvoří s nezvratnými slovesy říkání, nelze tyto dvě konstrukce vůbec rozlišit: výpověď sako šiandien dirbęs lze chápat jak jako VD, tak jako NN se shodným subjektem děje vyjádřeného příčestím a slovesem. To, že se zde mezi slovesem a příčestím nedělá pauza, není žádným specifickým znakem, neboť velmi často pauza po slovese nenásleduje ani tehdy, když má příčestí vlastního činitele, např.: (lidé) sako devintą dešimtį einanti Vvr; jau vakar vakare sakė mirusi Grg; girdėjau ãnas didelius mokslus aĩns Ut a podobně.³¹

Blízkost významu a shoda oblasti užívání ukazují na úzké vztahy mezi NN a VD. Druhá konstrukce je na rozdíl od NN typická pro mnoho příbuzných jazyků. Jejím základem jsou slovesná spojení se jmenným členem (tzv. predikativním atributem neboli adjunktem), pravděpodobně zděděná z dob indoevropského společenství. To vše jakoby podporovalo výše zmíněnou hypotézu E. Tangla a I. Marvana, podle níž se NN vyvinula z VD. Její přijetí však brání jiné okolnosti.

1.7.2. V takových intonačně nerozčleněných větách, jako je sako jis dabar negeriąs Rs³², zřetelně rozlišujeme dvě syntaktické jednotky: sako a jis dabar negeriąs. V tomto ohledu výpovědi s příčestími plně odpovídají výpovědím s určitými slovesnými tvary, které často bez pauzy následují po slovesech sakyti, girdėti, manyti, žinoti a podobně, např.: sako nebus vasaros Krk; girdėjau seniai nebegeri Vk, viz také V. Sirtautas, ib. 95. Slovesa sakyti, girdėti a podobně zde mají sklon ztrácet sémantickou i syntaktickou samostatnost a blíží se modálním slovům (srov. modální slova vzniklá ze sloves matyt, mat, girdi). Není však pochyb, že takové věty vznikly ze dvou samostatných výpovědí, které se i dnes často oddělují intonací, srov.: sako, dabar jau namus statos Prn. Zcela stejně se intonací oddělují i odpovídající výpovědi s příčestími, např.: sako, vyresnysai jau daktaru esąs Kp; žmonės kalba, tu pačią primušęs Svn. Analogie se slovesnými výpověďmi vede k domněnce, že si takové věty uchovaly starší sémantické a intonační členění než výše uvedené věty bez pauzy.

Zcela stejnou analogii se slovesnými výpověďmi vidíme i ve větách, v nichž se subjekt dějů označovaných příčestím a slovesem shoduje:

a) intonačně nerozčleněné věty, např.: sakė neturinčios laiko Krtv; pirmą sykį girdžiu turįs ponus ant savo žemės_ŽemR₁ II 24; Janė sakė Petrą sutikus Kp; žmonės kalbėjo matę Kraujelį Vžns; sako porą tik stikliukų buvęs gėręs; sakė nešančios vežimų kraut Vl (srov.: tėvas sakė eis valgyt Krk);

³⁰ Na druhou stranu byly konstrukce VD s nev. příčestími (typu duodasi mušamas) zaznamenány K. Sirtautasem (KK 9.31) i tam, kde NN není charakteristická, například v okolí Šeduva, Radviliškis a v Alksnėnech.

³¹ V. Sirtautas, Kalbotyra XXV (1) 94–95 uvádí řadu takových příkladů a upozorňuje na jejich vzácnost. V literárním spisovném jazyce, kde se text člení čárkami podle syntaktické struktury a významu, jsou věty bez pauzy mezi verbum dicendi a příčestím nebo jiným slovesem skutečně poměrně vzácné. V lidovém jazyce jsou však mnohem častější a rozšířenější než odpovídající věty s pauzami. Dokládají to texty zaznamenané přímo z úst mluvčích nářečí i pozorování lidového jazyka.

³² Panašiai SInt, Vvr, Rt, Grg, Šl, Šlu, Krš; Kp, Ut, Mlt ir kt.; taip pat su būt. k. 1. veik. dalyviais: Kv, Dr, Šv, Vn, Klp, Skd; Čk, Jrb, Trg, Pnv; Trgn, Jž, Kp, Skp ir kt.

18

b) věty členěné intonačně: říká, že veze seno za prvního Plng; vyprávěl soused, že vezli růži z Vilniusu Mlt; maminka říkala, že skoro plakala, když ji odvedli jako krávu Rk; říkal, že to dobře opravil Šl; dítě říkalo, že se setkalo s vlkem Km; říkala, že přijde příště Šlu (srov. Ona říkala, že našla hřiby Sv).

Po zvratných slovesech říkat si, vyjádřit se, vyprávět, chlubit se apod. se rovněž užívají výpovědi členěné intonačně i nečleněné, např.: říkal, že nemá peníze Grz; on říká, že jedl jen hlady Mžk, srov. říkala, že pojede Ker, Užg, Kš, Vlkn aj.

Kdybychom předpokládali, že NN vznikla přímo z VD, za nejstarší bychom museli považovat konstrukce s jedním subjektem, nečleněné intonačně, např. říkal(a), že se vrátil, a od nich odvozovat věty o dvou členech říkal(a), že se vrátil a říkal, že se otec vrátil. Takovému předpokladu však odporuje obecný směr vývoje syntaktického systému, který se zřetelně projevuje v odpovídajících větách se slovesy. Že vývoj věty v baltských jazycích, stejně jako v jiných indoevropských jazycích, probíhal cestou syntézy jednotlivých výpovědí, nikoli analytického členění, ukazuje nejen celá historie souvětí, ale i takové procesy probíhající uvnitř věty, jako je přeměna jednotlivých nominálních vět ve větné členy a adverbializace (srov. příslovce původem z nominativu gana, gėda, gaila apod., viz K. Ulvydas, LKK XI 7 a násl.), jakož i přeměna výpovědí se samostatným významem matyti, girdėti, žinia, aišku, žinoma, suprantama aj. v parentetická slova. Je velmi těžké uvěřit, že by vývoj participiálních konstrukcí probíhal opačným směrem a že by původně monolitické výpovědi typu říkal(a), že se vrátil se později rozpadly na samostatné relativně nezávislé jednotky, které získaly dokonce různé subjekty děje. Vznik NN lze vysvětlit i přirozenějším způsobem, který lépe odpovídá vývoji syntaktické stavby, totiž uznáme-li archaičnost souřadných vět bez spojky typu říkal, že se vrátil a říkal, že se otec vrátil, doložených v nářečích v širokém rozsahu. Je třeba věnovat pozornost konstrukcím, v nichž mají nominativy participií stejnou podobu a funkci jako při tvoření nepřímého způsobu.

1.8.1. Z hlediska hlavních strukturálních znaků — pozice verbum finitum a absence pomocného slovesa — odpovídají nepřímému způsobu především činná participia minulého jednorázového času užívaná bez spony, která z hlediska současného jazyka tvoří složené perfektní formy přítomného času, srov. otec se vrátil (: byl se vrátil: býval se vracel: bude se vracet). Minulý jednorázový čas NN se od nich liší pouze modálním významem. Modální význam se však často vyjevuje jen z kontextu a situace a někdy může být zcela neurčitý. Dokonce i po slovesech vnímání a informování, která uvádějí zprostředkovanou řeč, lze činné participium minulého jednorázového času chápat obojím způsobem, zejména na okraji oblasti NN, kde se odpovídající činná participia přítomného času vůbec nebo téměř neužívají, např.: říká, že on už teď zemřel Škn; prý se, slyšel jsem, oběsil Mlt; říká, že ti, jejichž svíčky úplně zhasly, na onen svět úplně zapomněli Vl; zdá se, že se lidé vyhrnuli z hrobů Vrnv aj. Na druhé straně se činná participia minulého jednorázového času se sponou přítomného času v žemaitském nářečí někdy užívají i pro označení nepřímo zakoušeného děje, takže významem plně odpovídají formám NN, např.: říká se, že u toho potoka lidé věšeli Rsn; říká, že odjel Kin; říká, že se zřícená stavba zřítila Šlu; přijde ta žena říct, že dítě vytáhlo mrkev Kin; podívej se do sena, bývala tam Akm; kolik toho napsala! Skd; podobně také v písemnostech S. Vaišnora, srov. saka ghie… iog Sunus Diewa buk beiktinu ir paslapczu pastatimu Diewa / ne wissa Swieta (178)… yra kentejes ir numires MT 178–178ᵃ. Proto lze oblast NN

2*

19

nyní vymezit přesněji pouze podle hranic užívání činných participií přítomného a budoucího času.

1.8.2.1. Činná participia přítomného času nyní nejsou součástí systému složených časů spisovného jazyka, a proto se v pozici verbum finitum bez pomocného slovesa chápou jako formy NN. Tento stav však není starý. Především mohou být činná participia přítomného času s be- v žemaitském nářečí užívána k označení probíhajícího děje, aniž by měla zřetelný modální význam, např.: kráva se právě dojí (dojit), mléko vytéká Pln; vrátil jsem se a ona právě odcházela Vkš; v té zahradě je tráva tak pošlapaná — tak pošlapaná, a tam takový pasáček pase ovce SlančP 13, srov. také N. Slizienė, LKK IV 70. O starobylosti takového užití svědčí i příklady z lidových písní, jejichž rytmická struktura umožňuje lépe uchovávat syntaktické archaismy, srov.: svítání se rozednívá, sluníčko vychází, hlava bolí Sk (LKK III 84), co si ten mládenec myslí, o čem mladík přemítá, zlatý prsten kuje a mé jméno do něj vytepává KlvD 163. Užívají se také činná participia přítomného času bez afixu be-, např.: doma je třeba dělníka, maminka je nemocná Pj (LKT 114); ona má dva bratry a dvě sestry Plng. Afix be- tedy odedávna nesouvisí s admirativním významem participií. Tento význam často mají činná participia přítomného času i bez tohoto afixu, např.: Zapomněl se pokřižovat a otočil se na druhou stranu — a hle, stojí tam čert Slm; dívám se, dívám, koukám a už je pryč Tln; naproti tomu participia s be- často označují i zprostředkovaný děj, o němž se mluvčí dozvěděl od jiných, např.: slyšel jsem, že se chystal sekat Krtn; říkal, že studuje na traktoristu Vg.

Na druhou stranu se v západní části žemaitských a západoaukštaitských nářečí přítomné činné participium užívá s pomocným slovesem být a tvoří poměrně úplné paradigma složených časů: přít. č. jsem, jsi, je… jdoucí; min. č. byl jsem, byl jsi, byl… jdoucí; bud. č. budu, budeš, bude… jdoucí; podmiň. zp. byl bych, byl bys, byl by… jdoucí (tvary minulého opakovacího času a rozkazovacího způsobu nebyly zaznamenány, jsou však také zcela možné), např.: podívej se, jak mluvím (=jak mluvím) Mž; on je nemocný Žd, Prk, Klp, Eig; také ona to ví Skd, Kl; nějaká známka je Šl; byl trochu nemocný Sl, Klm; hned nebude pršet Klp; až bude mlha, bude ve Varniai cítit; bude žít se žížalou, až ho odvedou na frontu Šts; a kdyby to tak bylo i u nich samotných, pak by chybělo už jen labutí mléko Brs (LKŽ VII 77). Podobně se užívají také odpovídající participiální tvary s afixem be-, avšak s výrazným odstínem trvání, např.: moje kráva se dojí velmi dobře: nalila se a mléko bude téct Pln (LKT 79); dobře, že jsi nejel: byl bys nemocný Eig (LKT 73); nežila bych, ale teď se to vyřešilo Žr. S přítomným činným participiem se příležitostně tvoří také ještě složitější tvary složených časů, např.: kdybych byla schopná, byla bych odjela Skd, srov. (heretikay) klaydawo / kayp butu anas wienu noru ne sutwertu turis essus (bladžili / iakoby on mial mieć iednę wolą nie stworzoną) SP I 193₁₂. Tvary minulého času se někdy užívají také pro označení děje, který začal, ale byl přerušen; významově tedy odpovídají minulému počátečnímu času tvořenému afixem be-, např.: slyšel, on už odcházel z domu, ale vrátil se Trgn.

1.8.2.2. Starobylost tohoto užívání potvrzují jazykové památky 16.–17. století. Právě v písemnostech J. Bretkūnase a zejména S. Vaišnora, kteří zastupují uvedená nářečí, se činná participia přítomného času s pomocným slovesem užívají ve významu složených časů, např.:

Kaip (Ponas) ira milins Szmones, Wiss i io Schwenteiei ira tawa Rankoie BrB V Moz 33,3 (Wie hat er die Leute so lieb; dilexit populos); netarent ios miegi | bet

20

pakaiuie ir linxmibaie jira giwenanczes MT 260^a₂₁; O Kursai Sunui netikjs jra, ne reges giwatas MT 262^a₁₇–₁₈;

Wina schaknis (pabr., virš.: medis)… turreia tris schakkas ir buwa szellioens (iš -enti), auga ir szideia BrB I Moz 40,10 (und er grúnete, wuchs und blúete); Diewas jstate tq sawedima… kad dabar (žmonės)… prigimtaie Teisibe buwa tebturi; MT 221₁₃–₁₄;

Bude žít (kněz) nezkazí se MT 245₄;

To bylo tak často říkáno | jako by úplně z Boha modlíc se | aby jim… se zalíbilo MT (PM) 29^a₁₁–₁₂ (viz také N. Sližienė LKK IX 80).

Méně často se takové konstrukce vyskytují v jiných jazykových památkách, srov. A potom bude Syn člověka sedět po pravici Boží moci DP 163₁₁ (bedzie siedzial W 13; erit sedens); Ach, co se tehdy říká SG 71₇.

V textech S. Vaišnora a některých dalších autorů (M. Daukšy, K. Sirvyda) se obzvlášť často užívá příčestí esąs, -anti s pomocným slovesem, např.: kas tikrai est essa MT 7₈; Welmas isch pradczas swieta jra melagiu essas MT 42₂₀; mokitiau ans… teipoieg est essas MT (BĮ) XVIII₁₁–₁₃; aprascha… butibe Weczeres | kas toie butu essa MT 150₁₅; kuri butu tikroj Religia santi? MT (LĮ) XXIV₁₂; Kad’ tassái ne butų essas piktadeia | ne izdawę butūmbime io taw DP 163₃₃ (By to nie byl zloczyńcá W 279₁₉; si non esset hic malefactor); Idant iż’ to pasaulo butų santi | tarnái manieii wienók káriautu vž manė DP 164₉ (Być z tego świata bylo krolestwo moje W 280₅; si ex hoc mundo esset regnum meum)³³. Takové spojení příčestí a pomocného slovesa může být dále spojováno s jinými příčestími nebo přídavnými jmény jako složené sponové sloveso, např.: kad butu Misschia nūg Christaus santi jstatita | alba nūg kokio kitta Apaschtola laikita… (37ª) proto se o tom mělo také dobře zmínit MT (PM) 37ª–38; wissas tos paczes dalis bus wienur nuschwęstas | ne tarent idant paczas per sawe butu sanczes pageduses ir nenaudingas MT (PM) 36₁₄, 34.

Příčestí činná přítomného času s afixem be-, spojená s pomocným slovesem būti, tvoří v textech J. Bretkūnase často tytéž složené tvary minulého času jako ostatní činná příčestí přítomného času. Afix be- zde zdůrazňuje, zvýrazňuje trvání děje, např.:

A když se odtud vracel, hle, byl právě u své zápalné oběti IV Moz 23, 17 (sihe | da stund er bey seinem Brandopffer LB); Muž… přivedl… Midjánku… která… plakala… před shromážděním Izraelitů, kteří plakali u brány IV Moz 25,6 (die da weineten für der thür LB; Saul zůstal v Gilgálu (ještě tam byl) I Sam 13, 7 (Saul aber war noch zu Gilgal LB); Boaz právě přišel z Betléma Rut 2,4 (Boas kam eben von Bethlehem LB); A právě pohřbívali Pirgmimius IV Moz 33, 3 (und begruben eben LB).

Stejné složené tvary se někdy tvoří také s pomocným slovesem tapti, srov. Odešel jsem tedy, umyl se a právě jsem viděl ChB Jon 9, 11.

Zdá se, že zdůrazňování trvání afixem be- připravilo půdu pro význam předminulého průběhového času, který se projevuje tehdy, když jiný přeruší děj vyjádřený příčestím, který probíhá

³³ Viz také MT (BĮ) XVIII₂₀, (LĮ) XXIII—XXIV, 150₁₅, 150ª, 161ª, 181₂₀, 183–183ª, 269ª₂, (PM)14ª₁₄, 14ª₂₀, 15ª. Srov. N. Sližienė, LKK IX 80; J. Palionis, LLK 198.

³⁴ Podobně MT 77₁₉, 151₁₅, 268ª₁₂, (PM)25ª₁₂–₁₃, 34ª₁₉–₂₁. Celkem v textech S. Vaišnora nacházíme 22 konstrukcí s esas, -anti a osobním tvarem slovesa būti, z nichž 3 jsou s tvary přítomného času a 19 s tvary konjunktivu.

21

děj, srov. Tawa tarnas buwa beganans Awis sawa Tiewo, ir ateija Łewas BrB I Sam 17, 34 (hütet die schafe LB).

Příležitostně jsou ve starých písemných památkách participia činná přítomného času s afixem be- spojována také s tvarem přítomného času pomocného slovesa, tj. tvoří jakýsi prézens počátečního času (ovšem bez významu přerušeného děje), který v paradigmatu počátečních časů současného jazyka již chybí, např.: Tu awinélio newirk, kolei ira beszindans (prieg Pieno Augives) BrB II Moz 34,26 (wenns noch an seiner muetter milch ist LB; in lacte matris suae V); Sakie iems su dziauksmu didziu / Iog est begulis edziosu BrGD XLVII (p. 83), srov. též Mž 193.

1.8.2.3. Predikativní participia činná přítomného času, která se v současném spisovném jazyce užívají pouze jako formy NN, tedy kdysi snad neměla ani vymezený modální význam. V pozici verbum finitum stála samostatně nebo s pomocným slovesem būti, s nímž tvořila stejné konstrukce jako participia činná minulého prostého času. Tvary participií činných přítomného času s afixem be- i bez něj měly stejné syntaktické vlastnosti a lišily se pouze výraznějším či slabším významem trvání. Konstrukce s participii činnými přítomného času byly tedy NN rovněž blízké, stejně jako jí jsou dosud blízké takzvané formy perfektivních časů s participii činnými minulého prostého času.

Předpoklady pro rekonstrukci takového stavu nacházíme také v systému současného jazyka. Jde především o neúplnost takzvaného paradigmatu počátečních časů (chybějí tvary přítomného času), absenci obecného významu (význam vztahu trvání dějů mají participia přítomného času zpravidla pouze s tvary pomocného slovesa v minulém prostém čase, a to jen v určitém kontextu, srov.: N. Slizienė, LKK IV 67; LKG II 146), užívání participií činných přítomného času s afixem be- ve významu admirativa a jejich korelaci s participii činnými minulého prostého času, která tento afix nemají, srov.: Po trijų dienų tėvai žiūri — visas žąlių pulkas bešliaužias į jų kiemą LTt III 296 a Žiūrėk, koks didelis lazdynas išaugęs! Kp.

1.8.3. Vztah složených časů a NN dokládá také podobnost oblastí jejich užívání. Složené časy se stejně jako NN nejvíce užívají na území Žemaitů a západní části západních Aukštaitů (patří sem i dialekty litevských mluvčích bývalého Východního Pruska). V severovýchodním cípu Litvy, kde je NN rovněž živá, se častěji vyskytují pouze formy perfekta minulého prostého a budoucího času. Oblast rozšíření NN se celkově přibližně shoduje s oblastí nejintenzivnějšího užívání participií.

Zde uvedená fakta dovolují domnívat se, že nominativy participií činných, které zastávaly pozici verbum finitum, se svými morfologickými a syntaktickými vlastnostmi kdysi nelišily od forem NN. To, co se dnes nazývá nepřímým způsobem, bylo pouze zvláštním případem predikativního užití nominativu participia, který se od ostatních odlišoval určitým odstínem modálního významu.

1.9. Predikativní užívání participií je pozůstatkem dávné minulosti. Participia, jakožto formy jmenného původu, mohla již v nejstarších etapách vývoje indoevropských jazyků tvořit jmenné neboli nominální věty³⁵, například typu otec unavený vedle otec dobrý nebo otec hospodář. Zpočátku se tyto věty patrně svým užíváním lišily od odpovídajících vět se slovesy s kořeny *es, *bhū,

³⁵ Srov.: K. Brugmann, Synt. 69—70; J. Zubatý, Studie a články, II, Praha, 1954, 126 a násl.; A. Meillet, MSL XIV. 1 a násl.; Introduction à l’étude comparative des langues indo-européennes, Paris, 1934, s. 356—7; J. Bloch, MSL XIV. 1 56 a násl.; E. Benveniste, BSL XLVI 27 a násl.; Ch. Guiraud, La phrase nominale en grec, Paris, 1962, s. 152 a násl.; W. P. Lehmann, PIE 115—6.

22

která mohla mít konkrétní lexikální význam³⁶. Postupem času byly staré nominální věty začleněny do systému verbálních vět jako jeho členy s nulovými sponami³⁷. Nominální věty s participii nemohly zůstat mimo tento proces a výroky typu brolis einąs | grįžęs se rovněž musely připojit k paradigmatu brolis yra | buvo | būdavo | bus grįžęs. Systém složených časů, který se na tomto základě začal v litevštině utvářet, se však nakonec plně neustálil a mnohá predikativní participia s významem děje (zejména formy prézentu) zůstala stranou tohoto systému a dodnes si zachovala rysy dřívějšího predikativního užití.

1.9.1. Dokonce i ta participia, která jsou z hlediska současného jazyka považována za ekvivalenty prézentního perfekta, se svým významem často liší od složených forem se sponou. N. Šližienė si v LKK XI 20 povšimla, že činná participia minulého prostého času ve formě prézentu bez pomocného slovesa būti se užívají „při vytváření uměleckého obrazu přítomnosti“, např.: Jonas leží natažený na břiše u pece na hliněné podlaze; má tam málo místa, a proto má nohy až po kolena opřené vzhůru o stěnu; hlava na druhém konci přečnívá přes lavici ŽemR I 86. Vytváření uměleckého obrazu však užití takových participií charakterizuje jen zčásti. Přesněji řečeno, participia bez pomocného slovesa se zpravidla užívají tehdy, když se popisuje statická situace a kvalitativní stav jednotlivých věcí. Takto se užívají i činná participia prézentu (obvykle s be-), např. A on už od rána leží a oddychuje Rs. Naproti tomu participia s pomocným slovesem jsou typičtější pro vyprávění. Tento rozdíl mezi užíváním participií s pomocným slovesem a bez něj je důležitý tím, že částečně odráží rozdíl mezi starými verbálními a nominálními větami. Právě věty se jmenným přísudkem bez spony se ve staré indičtině, řečtině a keltštině užívají k vyjádření stálých, „bezčasých“ stavů, zatímco formy se sponou obvykle označují proměnlivé procesy související s časem³⁸.

1.9.2. Pozůstatky predikativního užití participií nacházíme ve zkostnatělých konstrukcích, v nichž je forma pomocného slovesa zcela nemožná. Mnohé z nich mají výrazný modální a expresivní odstín.

Místo verbum finitum se záporné formy participií (zejména neutrálního rodu) užívají k vyjádření záporu důrazně, s jistou emfází, např.: Už by se nestalo, abych se s ním ještě někdy sešel Jnšk; Už by se nestalo, abych za ním šel Ds (LKŽ I₄ 1215); Už bych tu nežil (= už tu žít nebudu) — jen aby to tentokrát dobře dopadlo! Sdk. Prší. — Kdepak že by nepršelo! Ds (LKŽ VII 589). No tak, brachu, nekolébal, nesundal… VaižgRR I 421. Pes by maso koupil, jenže peněz nemá Baran (APh I 98). Tak ty jsi tomu nerozuměl, měl jsi mu něco odpovědět Alk (LKŽ VII 833).

Neutrální forma nematę se užívá v přáních, která se stala frazeologismy, např.: Ať ho ani čert nevidí! Ds (LKŽ VII 914); devět ho nevidělo — už skončil (zemřel) Lkm (LKŽ I 459); Ať to čert vezme, už toho cukru nesním Slm (LKŽ VII 914); ať ho čert vezme Kp; Ať ji pramen nevidí, tu špinavku Kp. Archaičnost těchto konstrukcí ukazuje i okolnost, že neutrální forma participia se pojí s celým rodovým-

³⁶ Srov. būti zbytky konkrétního významu v nářečích: my takhle žijeme pořád Žibiniškai (LKT 76); teď býváme (= žijeme) u jezera Mrc; začali někde (= všude) být (= žít), pracovat Všn (LKT 300); žně začnou růst vzhůru (= růst) Ventė (LKT 144), viz také LKKŽ I 1215.

³⁷ Вяч. Вс. Иванов, Общ. 268.

³⁸ Žr. E. Benveniste, BSL XLVI. 1. 31 tt.; J. Humbert, Syntaxe grecque, Paris, 1960, p. 66; Ernout–Thomas, Syntaxe latine, Paris, ²1953, p. 146–8; P. Chantraine, TCLC IX 25; Ch. Guiraud, ib. 64 tt.

23

… podstatnými jmény. Významem se zde příčestí blíží optativu, jímž se často vyjadřuje přání (srov.: Grausmas jo nematai! Ds), zatímco odpovídající konstrukce s indikativem (galas tave nematė Dkš, velniai jo nemato Grž LKŽ VII 914) jsou zjevně pozdější. Optativní význam mají příležitostně i tvary jiných příčestí, např. Kad tu skradžemėn nuėjęs, kad tu velij prapuołus Gry (LKK XIII 122). V tomto ohledu je zvláště příznačný ustálený neutrální tvar příčestí v opakované formuli lidové pohádky: Atadārą (tarm.: atadɔ.ru.) vaikėliai durytėlės BsP II 327, plg. atadɔ.ru. durelās Verksnionys LKT 299 ir Atidarai darai (duris), jūs mani vaikeliai Lt III 86⁳⁹; příčestí zde již má zřetelný význam imperativu.

Příčestí, která si zachovala predikativní funkci, nacházíme také ve výpovědích v podobě řečnické otázky se slovem kur nebo s různými pády kas, např.: kur tu matęs, kad aš jai užsileisčiau! Vb (LKŽ VII 915), nu kur tu matęs: oru pavažiuot žmogų, nukris Joniškėčiai LKT 245; Na, kur nesimeldęs, anoks maldininkas KatkR 259; Ką tu belaukęs senatvės? ib. 190; Kur jis geriau ras, ko jis neėjęs? ib. 219; Žinau, kur nežinojęs ib 186; kame buvusi grėbėja! Snarglį pirmiau nusivalyk! Rdn (LKT 75). Některé z těchto výpovědí se zcela desemantizovaly a staly se idiomy, např.: kur buvę, apsirgo pono dukte Daunoriai (LKK III 201); kur buvus nebuvus, ateis lapė Lt III 147; Kas tai bėsaš („nic to neznamená“) mums vainiką nupinti Šts (LKŽ I₁ 1217); Kas nebuvęs, plauksiu į jūrą Plng (LKŽ I₁ 1216). Podobně se příčestí (nejčastěji s částicí ar) užívají také v konstrukcích s alternativním významem, např.: O tai neklaũžada vaikas, ar jam sakęs, ar ne Slm; Ar sakęs, ar šuniu lojęs – neklauso, ir tiek Lnkv (LKŽ VII 661); tiek anam sakęs, tiek nesakęs: pro vieną ausį įein(a), pro kitą išein(a) Jnš; Kirtęs nekirtęs – kumelės stovi sau, galvas nuleidusios Žem (LKŽ V 855); srov. také případy odpovídajícího významu, kdy příčestí stojí již vedle slovesa: sakyк jam nesakęs – nuleidžia pro ausis Jnš; teipos ponas buvęs, ponas bus Ppl; bus kas esąs (nebuvęs) Als „velká věc to není“ (LKŽ I 1216), a zdůrazňovací konstrukce s příčestím a slovesem téhož kořene: augęs paaugęs žals pušynėlis pas tėtušio dvarelį Šl (LKŽ I 383).

1.9.3. V pozici verbum finitum mohou být také nominativy příčestí, označující ve větě nikoli hlavní, nýbrž vedlejší, podřízený děj.

Postpozitivní příčestí (vzhledem k verbum finitum) v konstrukcích se spojovacími výrazy kiek, kur, kada, iki, ligi a s pády zájmena kas významově odpovídají slovesům užívaným ve vedlejších větách souvětí, např.: vaikas… turėjo duonos kiek noris ValPŽK 4; žvejas… nuėjo per mišką, pats nesumanydamas, kur ir ko einas TMPs 27; jau neatmenu, kada beragavęs žuvies Lt III 377; liepė karalius pilną žąką primeluot, ik sakysias užriškit Jrk 46; jiems turėję vergauti lig atduodantys ar lig atdirbantys DB 169; nėr kas jam darbą Dgls; ji… ėmė pasakoti, ko ieškanti Lt III 290; gera būtų mergiotė, tik džiauna ką tik nutvėrusi Sml; viz autor LKK IX 43–62.

Vyskytují-li se po verba percipiendi et dicendi, jsou takové konstrukce podobné NN, např. pagrįžę namo, (broliai), nieku neprasitarė Eglei, ką padarę Lt III 299, a mají-li jiný subjekt než děj slovesa, zcela se s ní shodují, např. ir karčūninks (= karčemininkas) klausė, kur jis einąs Glbr (Mit VI 46). Po slovesech jiného významu však příčestí označují vedlejší děj bez jakýchkoli odstínů NN, srov. eina, kur budelis įsakęs Dr. Iš

³⁹Archaický charakter formule potvrzuje také starobylá reduplikace, srov. sut rinko trinko tėvelio grindos NS 341, išleido leido plonus tinklelius LTt 68; išveža veža mano bernužėlį LTt₁ II 58.

24

V konstrukcích se spojovacími výrazy je zřetelně patrný vztah mezi významy příčestí označujících reprodukovaný a obecně podřízený děj. Význam reprodukovaného děje, charakteristický pro NN, je zde druhotný a závisí na lexikálním vyjádření sloves; formy s tímto významem tvoří pouze určitou podskupinu predikativních příčestí.

1.9.4. Také prepozitivní příčestí, spojená s finitním tvarem slovesa spojkou ir, označují vedlejší děj a ve větě zastupují verbum finitum, např. vilkas iš baimės galą pabėgėjęs ir pastipo BsP IV 235⁴⁰. Takové konstrukce, příznačné pro folklór a staré písemné památky, mají často také modální význam: podobně jako u NN se jimi často zdůrazňuje neočekávanost děje nebo údiv nad ním.

1.9.5. S modálními významy (rozkazem, zákazem, negací apod.) a expresivními odstíny souvisí také užití příčestí činných minulých, která zaujímají pozici druhého slovesa: a) ke zdůraznění děje hlavního slovesa téhož kořene, např.: gerk gėręs, brolty, dūmok ir namo JD 72; guliu pasigulęs, kad ir neužmingu Plng⁴¹; podobně s negativními slovesy, např.: kad šoks nešokęs zuikis ir kudl LTt 343, někdy také se spojkou, např. eik kad ėjės, kad nė kuo apsiaut Gs (LKŽ II 771); b) k vyjádření alternativy (rovněž se slovesem téhož kořene), např.: sakyk jam nesakęs — nuleidžia pro ausis; c) k vyjádření záporného nebo nežádoucího děje (se slovesem jiného kořene), např.: tylėk neburbėjęs Vkš (LKŽ I 959)⁴².

Všechny zde uvedené případy predikativního užití příčestí nesou znaky syntaktických archaismů. V systému syntaktických prostředků litevštiny zaujímají okrajové, izolované postavení a nezařazují se do žádného běžného typu užití příčestí. Obvykle se vyskytují ve frazeologicky ustálených nebo ustalujících se výpovědích. V současném jazyce jsou neproduktivní a zanikají; příležitostně se objevují pouze v mluveném jazyce nebo v krásné literatuře, kde jsou stylisticky příznakové. S NN je spojuje nejen totožnost formy, ale také modální a expresivní odstíny, které ukazují na sklon modálně interpretovat zanikající formy, jež již neodpovídají změněnému systému. To vše dovoluje domnívat se, že základem nepřímé indikativní modality (netiesioginė nuosaka) bylo starobylé predikativní užití příčestí. Tento předpoklad potvrzují konstrukce s příčestími trpnými.

2. KONSTRUKCE S NEČINNÝMI PARTICIPII

2.1.1. Modální význam mají v litevštině často neutrální tvary nečinných participií, ať už se pojí s genitivem původce děje, nebo nikoli: přít. (bratra) gyvenama, sėjama, min. (bratra) gyventa, sėta. Občas se užívají také složené tvary minulého času: (bratra) būta gyventa. Jejich užívání výstižně popsal J. Jablonskis, který si všiml, že takovými výroky mluvčí „jako by se chtěl vyjádřit, že si toho právě teď všiml, že právě teď postřehl tuto zvláštnost. (…) jako by chtěl oznámit, že zpráva, kterou nám právě sděluje, je mu samému známa pouze díky nějaké drobné, vedlejší okolnosti, kterou sám právě zpozoroval, anebo mu ji sdělil někdo jiný“ (RR I 465). J. Jablonskis zároveň uvedl, že takové výroky mají blízko k „vyprávěcímu jazyku“

⁴⁰Podrobněji k tomu viz aut., Baltistica I (1) 53—66.

⁴¹Srov. odpovídající konstrukce v řečtině s participii téhož kmene: φυγῇ φεύγειν, ἀκούσας… ἤκουσα aj., viz R. Kühner, GrGr. 656.

⁴²Viz také J. Balčikonis, Baltistica III (2) 204; aut., LKK VII 72—3, LKG II 353—4.

25

a neužívají se ve všech nářečích: „Výrazy Aukštaitů „Čia trobos būta“, „girių čia snausta...“ nahrazují Žemaitům jejich vlastní výrazy, například: „čia troba buvusi, stovėjusi“, „girios čia snaudusios“... (RR I 466, srov. také ib. 530). Pozdější gramatiky se buď modálním významem neutrálních tvarů nečinných participií vůbec nezabývaly, nebo se spokojily se shrnutím myšlenek J. Jablonského.

Větší pozornost byla věnována významu rodu těchto tvarů. Nejednou bylo konstatováno, že neutrální tvary nečinných participií se často tvoří od intranzitivních sloves a nemají význam vlastní jiným pasivním tvarům¹, anebo odpovídají tvarům činného rodu². Vztah neutrálních tvarů nečinných participií k ostatním tvarům nečinného rodu nedávno probírali V. Sirtautas, Kalbotyra XXI 71 n., a E. Geniušienė, ib. XXIV (1) 27 n., a dospěli k závěru, že podle syntaktických rysů konstrukce s neutrálními tvary a genitivem zcela odpovídají pasivu. Pasivní povaha neutrálních tvarů nečinných participií je u uvedených autorů dobře zdůvodněna; je zcela jasné, že je třeba zkoumat jako určitou skupinu tvarů nečinného rodu. Stejně zřejmá je však i jejich specifická významová stránka a synonymie s tvary činného rodu, zejména s činnými participii modálního významu. Právě kvůli tomuto modálnímu významu jsou konstrukce s neutrálními tvary nečinných participií v poslední době někdy dokonce řazeny k NN³, byť nedůsledně a s jistým kolísáním⁴. Zařazení těchto tvarů do NN ve skutečnosti brání neúplnost a neurčitost jejich paradigmatu, těsný vztah k pasivu a blízkost složeným časům nečinného rodu.

2.1.2. Neutrální tvary nečinných participií přítomného a minulého času mohou na základě svého modálního významu tvořit opozici k tvarům indikativu přítomného a minulého prostého času, např.: brolio gyvenama: brolis gyvena (srov. brolis gyvenąs); brolio gyventa: brolis gyveno (srov. brolis gyvenęs). Z hlediska formálních znaků však zcela odpovídají složeným tvarům přítomného času nečinného rodu s nulovou sponou⁵. Lze je chápat jako brolio yra gyvenama / gyventa, ale také jako výroky s určitým modálním významem, který závisí na kontextu a situaci (srov. žiūrėk, kaip čia tavo brolio gyvenama!). Stejně dvojznačné jsou i odpovídající neutrální tvary tranzitivních sloves (např. čia jo miežiai sėjama / sėta). Pouze konstrukce brolio būta gyventa — protiklad k tvaru indikativu předminulého času brolis buvo gyvenęs (srov. brolis buvęs gyvenęs) — nemá v systému složených časů indikativu odpovídající tvar. Je však poměrně izolovaná, protože v nářečích nebyly zaznamenány konstrukce s participii přítomného času (např. *brolio esama gyvenama / gyventa, *brolio būta gyvenama), které by mohly tvořit opozici k ostatním složeným časům indikativu; nanejvýš se mohou vyskytnout náhodně a sporadicky⁶. Kromě toho se na mnoha místech místo významu konstrukce būta gyventa užívá běžný složený tvar minulého času nečinného rodu buvo gyventa, který koreluje s (yra) / buvo / būdavo / bus gyventa, srov.:

¹P. Trost, LKK III 220 n.; N. Sližienė, LKK IX 74, LKG II 152.

²W. K. Matthews, SEER XXXIII 81, 352 n.; A. Paulauskienė, Veiksm. 157.

³J. Balkevičius, Sint. 95—6; N. Sližienė, LKG II 168; LKK XV 78; P. Gailiūnas, LKG II 59; E. Geniušienė, Kalbotyra XXIV (1) 31.

⁴Například P. Gailiūnas, Kalbotyra IV 76, neřadí nečinná participia k NN, zatímco v LKG II 59 jsou zmíněna jen stručně, jedinou větou na konci kapitoly. Neuvádí je ani N. Sližienė v paradigmatech časování složených slovesných tvarů v LKG II 173—8.

⁵Viz k nim N. Sližienė, LKK IX 74, LKG II 53 n.

⁶Konstrukce esama mokoma, esama mokyta, būta mokoma zařadil J. Balkevičius do tabulky vyjadřování přísudku, Sint. 95, žádný příklad jejich užití však neuvedl.

26

u nás už bylo ulehnuto, když on přišel Kp; já jsem prý usnul, víš Mlt; zbytečně jsem nekoupil, už bylo přineseno Slm; byly prý houby nalétány Brž; už bylo odejito Alz, Aln, Mlt, VIkv ir kt.; bylo přijito Aneliutės Vžns; nenašel jsem, už bylo odejito Aln; tehdy jsem pochopil, co tu u mě bylo ponecháno Kp; člověku bylo zaseto žito Auk; psaní bylo zakázáno Stlm (LKT 310); já jsem sloužil dvacet let Žd; sem se chodilo (s kravami) Klp; u mě bylo všechno uděláno, uklizeno, uvařeno, umyto Rgv; dříve v té době už bývalo posekáno Trg; odejdeš a bude to odbyto Mžš; u nás už bude odjeto Ds; Nechoďte, už bude odjeto Kp; možná už to opravdu bude přineseno Mlt; ten kůň bude ukradený a prodaný Kp.

I se sponou přítomného času se neutrální tvar trpného příčestí neutra často užívá ve stejném významu jako v konstrukcích bez spony, např.: zde zřejmě lidé někdy žili Sk; u mě je spadeno Sr; hrudník je obklíčen, léků je vypito Nmš; zajíci už jsou rozběhnutí k jabloním Vkš.

Na druhou stranu konstrukce bez spony nemusejí mít ani zřetelnější odstíny modálního významu. Například taková sdělení rozšířená v aukštaitských nářečích jako sousedovo vymláceno, jimi odjeto, řečeno, uděláno… znamenají totéž jako soused vymlátil, oni odjeli, řekli, udělali, a příčestí lze pokládat za neutrální tvar složeného přítomného času s nulovou sponou, srov. obilí (je) vymláceno / vymláceno. Kongruentní neutrální tvar trpného příčestí se příležitostně užívá také vedle spony būta, např.: peníze kostelníka byly utraceny za kyselé mléko Neršionys (LKT 310). V žemaitských nářečích, kde se místo neutra šířeji užívají tvary ženského rodu, se s nimi někdy setkáváme i v konstrukcích, o nichž je zde řeč, např.: celé jejich provozovny (učitelů) jsou zaplněny; kolik těch kořenů je oloupáno Pj⁷.

2.1.3. Tedy neutrální tvary příčestí (na rozdíl od dříve probíraných nominativů činných příčestí) netvoří samostatné paradigma, které by mohlo být korelováno s paradigmatem indikativu. Svou strukturou a gramatickým časovým významem se přimykají ke složeným časům trpného rodu⁸. Považovat je za tvary nepřímého způsobu nemá gramatický základ, neboť samostatné morfologické kategorie mohou tvořit pouze specifické systémy tvarů, které jsou v kontrastu s jinými podle určitých zobecněných významů. S NN neutrální tvary příčestí rovněž netvoří zřetelnější korelaci (za tvary NN trpného rodu je vzhledem k jejich významu považovat nelze) a neslučují se s ním. Modální významy, které tyto tvary ve větě nejčastěji (ale ne vždy) mají, nejsou dostatečným důvodem k tomu, aby byly vyčleněny ze složených časů jako samostatný způsob, neboť tyto významy jsou v mnoha případech podmíněny kontextem; navíc je mohou mít i jiné tvary složených časů užívané s pomocným slovesem nebo bez něj. Například význam neočekávaně zjištěného děje, který vyvolává údiv (tj. admirativní význam), může mít i nominativ maskulina a feminina trpných příčestí: jde, podívá se — jeho bratr je přibitý ke špalku Grš; dívka přichází přinést husám oves; vidí, že všechny husy jsou pobité Norvaišiai LKT 244 (srov.: podívej, slepice už vešly do domu Škt LKT 159, viz 1.2.1). Složenými tvary budoucího času s činnými a trpnými příčestími se velmi často vyjadřuje pochybný, předpokládaný děj, avšak proto se nepokládají za samostatný způsob (srov. šerednost

⁷ Srov. zřetelné tvary složených časů trpného rodu: od pradávna zůstala půda z panského statku Žr; už je všechno posekáno, odvezeno, vymláceno Als; je třeba prožít tolik, kolik Bůh určil Trš.

⁸ Jako samostatné případy systému tvarů pasiva je probírá také E. Geniušienė, Диате́зы и залоги в современном литовском языке, – Типология пассивных конструкций, Диате́зы и залоги, Ленинград, 1974, p. 209 tt.

27

bude kradeno Tlž; lidé z dvora se sešli a vymysleli to jméno SmIn; on už jistě odjel na koni Brž; možná už to bude přineseno Kp)⁹. To vše ukazuje, že v litevštině nemáme zvláštní neutrální tvary trpného rodu nepřímého způsobu, nýbrž určité modální užívání trpných příčestí, která se přimykají ke složeným časům.

2.2.1. Složeným časům jsou nejbližší takové konstrukce s neutrálními tvary trpných příčestí, jako žito (je) seto | seto, např.: večer se stáčí provazy KzR; už se vykopávají brambory Ds; dírky jsou plné naplněného medu Ad; mníci jsou přibiti ke trámům Šk; dveře jsou otevřeny a ponechány KzR, dále Rk, Švnč, Gdr, Jnš, Tršk, Trk, Vv, Grl, Zp, Plv aj.¹⁰, podobně i ve starých písemných památkách, např.: Tulszis… su Vksūsu inpilt buwa SG 21₅; latru kaulai lauzsit buwa BrG 101, viz A. Bezzenberger BGLLS 159–160. Od případů typu žito (je) seto|seto se tyto konstrukce liší tím, že příčestí se zde neshoduje s nominativem jména (zájmena). Tento nominativ může být i nevyjádřen; pak má konstrukce zřetelně neosobní povahu, např. (nyní) se seje | selo¹¹. (Neosobnost se projevuje i v konstrukcích s nominativem, jestliže se tvar neutra přesune na první místo, srov. seje se | selo žito.) Svou funkcí a syntaktickými vztahy neutrální tvary trpných příčestí zde odpovídají adjektivům neutra, srov. pivo (je) dobré a dobré, která se užívají střídavě s kongruentními tvary maskulina a feminina pivo (je) dobré. Tato paralela je v současném jazyce ovšem pouze částečná: ne všechny tvary neutra s významem stavu lze nahradit kongruentními tvary adjektiv a naopak¹²; rozdíly v jejich významu a užívání se musely zvlášť zřetelně projevit tehdy, když se tvary neutra proměnily v predikativní slova, která mají převážně význam stavu. Ve spisovném jazyce nekongruentní dvoučlenné konstrukce s tvary neutra téměř zanikají, ale ve východní části areálu aukštaitských nářečí se dosud dobře zachovaly a jejich baltský charakter potvrzují zřetelné protějšky ve staré pruštině, např.: erains bou sei poklusman (=Jēderman sey vnterthan) 57₉, stai perōni… ast poklusman (die Gemeine… ist vnterthan) 65₁₆¹³; také s trpnými příčestími minulého času, např.: stai grikai ast… etwierpton (die sünde seien… vergeben) 43₂₁; stai gannai bousei pomeston (Die Weiber sein vnterthan) 65₁₂¹⁴. V lotyšských neosobních konstrukcích nacházíme už tvary trpných příčestí maskulina, které se užívají podobně jako tvary feminina v litevských žemaitských nářečích, srov. lot. nav gulēts „nespalo se“, bij ilgi domāts un smagi iets¹⁵ a litev. žem. jako přikázáno, tak i pracuj Als, už je všechno posekáno, odvezeno, vymláceno Als, od pradávna zůstala půda Žr, je třeba prožít tolik, kolik Bůh určil Trš. Typ konstrukce se zde zachoval, pouze jeden tvar byl nahrazen jiným, neboť neutrum více zaniklo. Pravidelné rozšíření nekongruentních dvoučlenných a jednočlenných konstrukcí v oblasti baltských jazyků ukazuje, že nejsou-

⁹ Viz také N. Sližienė, LKK XI 34; LKG II 158. Takové tvary budoucího času jsou rozšířeny dokonce i v těch nářečích, kde se jiné tvary složených časů téměř nevyskytují. Potenciální, optativní a imperativní významy mají také jednoduché tvary budoucího času 1. osoby, viz A. Jakulis, Lietuvių kalbos būsimojo laiko istorija, kand. dis. rukopis, Vilnius, 1967, 121 tt.

¹⁰ Srov. také K. Brugmann, LB 319; J. Schmidt, Pluralb. 162 tt.; J. Endzelīns, ИОРЯС XXII. 2 190 tt.; J. Jablonskis, RR I 464 tt.; Ch. S. Stang, VGr. 265; Z. Zinkevičius, Dial. 268.

¹¹ Z hlediska současné litevštiny se takové konstrukce považují za neosobní složené tvary trpného rodu, viz N. Sližienė, LKK IX 74; V. Sirtautas, Kalbotyra XXI 72; E. Geniušienė, Kalbotyra XXIV (1) 27 tt. s lit.

¹² J. Jablonskis, RR I 465; A. Valeckienė, DB 555.

¹³ Viz také R. Trautmann, AprS. 244; J. Endzelīns, AprGr. 100.

¹⁴ Více příkladů u R. Trautmanna, ib. 259; J. Endzelina, ib. 199.

¹⁵ A. Blinkena, MLLVG II 533, W. K. Matthews, SEER XXXIII 360.

28

mohly vzniknout v důsledku ústupu adjektivní a participiální flexe nebo vlivem jiných jazyků¹⁶; vysvětlit je substantivním užitím adjektiv neutra¹⁷ však brání mnohem nižší produktivita takového užití. Není tedy důvod pokládat nesouhlasné konstrukce baltských jazyků za novější, vzniklé z konstrukcí shodných. 2.2.2. Protějšky baltským nesouhlasným konstrukcím¹⁸ nacházíme v mnoha indoevropských jazycích, srov. staroslověnsky skorpija sėklivo; ugodno… krotostb; starorusky епвхъ сладко а человѣкъ падко, gótsky þannu gatauran ist marzeins galgins Gal 5, 11 „ergo evacuantum est scandalum crucis“, řecky οὐχ ἀγαθὸν πολυχρονίζειν, latinsky mors omnium rerum extremum a polsky¹⁹. Neutrální formy participií se ve slovanských nesouhlasných konstrukcích užívají úplně stejně jako v litevštině už od nejstarších památek, tedy před zánikem flexe neurčitých participií, např.: staroslověnsky glasъ tryby uslyšano budeť, starorusky головы поимано (1314), staročesky města bylo dobyto²⁰. Ani zde nelze absenci shody vysvětlit pozdějšími syntaktickými procesy²¹. Tyto konstrukce jsou pozůstatkem starších epoch vývoje věty. Historická a typologická zkoumání struktury indoevropské věty umožňují předpokládat, že v období indoevropské jednoty byly predikativní jmenné formy vyjadřující stav nesklonné, neshodné a patrně odpovídaly čistým kmenům²². Právě takové formy čistého kmene mají baltská a slovanská neutrální adjektiva a participia na *-o v konstrukcích, o nichž je zde řeč²³. Litevské neutrální formy neurčitých participií, užívané ve slovesné pozici, tedy patrně byly spojovány se jmény různých rodů již od dob, kdy se dnešní adjektivní flexe ještě nevytvořila, a „čisté kmeny jmen užívané v predikativní funkci se neshodovaly s podmětem“ (J. Kazlauskas, Ist. gr. 304)²⁴. Vzhledem k predikativním adjektivům-

¹⁶ Německý vliv, který Ch. S. Stang ve VGr. 179 spatřuje dokonce i v konstrukcích, jako je staropruské sta ioumas ni ast labban 57,7 (=litevsky tai jums nėra gera), mohl podle našeho názoru pouze podnítit užívání neutrálních forem ve staré pruštině se jmény a zájmeny mužského i ženského rodu.

¹⁷ K. Brugmann, Synt. 174–5.

¹⁸ Plg. E. Fraenkel, Baltosl. 38.

¹⁹ F. Miklosich, VGr IV 29; Ф. И. Буслаев, Ист. Гр. 446; А. А. Потебня, Зап. I–II 114 tt.; Ш 358 tt.; B. Deibrück, VS. Ш 247–248; И. Эндзелин, ИОРЯС XXII 192 tt.; O. Lagerkrantz, Präd. 19–20.

²⁰ F. Miklosich, ib. 365; А. А. Потебня, Зап. Ш 359 tt.; В. И. Борковский — П. С. Кузнецов, Ист. гр. 423 tt.; Ф. П. Филин, Происх. 495 tt.; J. Bauer, OSS II 334.

²¹ Názor, že staroruské nesouhlasné konstrukce souvisejí se zánikem participiální flexe (П. С. Кузнецов, МИРД, III 71 tt.; С. М. Обнорский, Очерки 159; З. М. Петрова, УЗ ЛПИ ССП,36 tt.), nebo že vznikly později ze slovesných výpovědí (А. А. Шахматов, Синт. I 119, Т. П. Ломтев, Очерки 209 tt.), je v rozporu s existencí nesouhlasných konstrukcí již v nejstarších památkách (srov. Ф. П. Филин, ib. 499), s jejich rozšířením v různých slovanských jazycích a s výraznými paralelami v jiných indoevropských jazycích. K archaické povaze těchto konstrukcí srov. také О. С. Мельничук, Вступ. 383; Розв. 142–3.

²² Plg. W. Lehmann, PIE, 69 tt., 199 tt., 208 su lit.

²³ K stáří neutrálního tvaru nom.-acc. s *-o viz S. Agrell, Neutr. 18; T. Milewski, Indohitt. 22–23; V. Mažiulis, Balt. 84 tt. s lit.; J. Kazlauskas, Ist. gr. 124. Tradiční názor, že koncové -a v baltských neutrálních tvarech (gera, eita atd.) pochází z < *-od (R. Trautmann, AprS. 244, J. Endzelīns, ИОРЯС XXII 192, AprGr. 99 tt. aj.) je méně přesvědčivý už proto, že izoluje jména o-kmenů od ostatních, jejichž neutrální tvar se odedávna pokládá za čistý kmen (srov. K. Brugmann, Grdr. II₂ 144). Flexi -d/t nedokládají ani baltské a slovanské jazykové údaje, ani neutrální jména ve finštině, kdysi přejatá z baltských jazyků; viz J. Kazlauskas, Ist. gr. 123; V. Mažiulis, ib. 85.

²⁴ Starobylost predikativního užívání nesouhlasných neutrálních tvarů (např. litevsky šalta, salta, gražu, staroslověnsky sladko, gótsky filu) zdůraznil O. Lagerkrantz, Präd. 12, 19 tt., který vyslovil názor, že v indoevropštině měl původně každý predikativní adjektivní tvar neutrální singulár a rozdíly v rodě a čísle vznikly později.

29

Vzhledem k archaičnosti tvarů jmen a neskloňovaných příčestí a k nepochybným paralelám v užívání v příbuzných jazycích lze model (alus) gardu, stejně jako jeho variantu (rugiai) sėjama / sėta, považovat za indoevropský²⁵.

2.2.3.

Není těžké si všimnout, že tento model představuje něco jiného než nominální větu s neshodnou základní částí (A. Valeckienė, DB 557). Při zkoumání užívání neutrálních tvarů středního rodu neskloňovaných příčestí tak znovu docházíme k nominální větě, na níž jsou založeny konstrukce s činnými příčestími. Jak již bylo zmíněno, činné příčestí se v nich nejčastěji shoduje s nominativem činitele (agenta). Shodné konstrukce však nejsou jediné a patrně ani nejstarší. To, že základní částí nominální věty mohla kdysi být neshodná činná příčestí bez zvláštní flexe, vyplývá z užívání jejich tvarů středního rodu jak s podstatnými jmény a zájmeny mužského, tak ženského rodu, např. broliai | seserys sėja, sėję, sėdavę, sėsią. Takové užívání, zachované ve větší části území litevského jazyka²⁶, nemůže být nové, protože protiklad rodů se dobře zachovává jak v paradigmatu skloňování adjektiv, tak příčestí; lze je vysvětlit pouze jako syntaktický archaismus a předpokládat, že „zpočátku mohl být tvar jednotného čísla středního rodu spojen s podmětem jakéhokoli čísla a jakéhokoli rodu“ (J. Endzelīns, ИОРЯС XXII 198)²⁷.

Vedle dvojčlenných výpovědí typu seserys ėjo máme také jednočlenné výpovědi s tvary středního rodu, např. (šiandien) sninga, (seniau) snigė, snigdavę, (rytoj) snigsią (srov.: sako par jum visą vasarą lyją Rk; kur tau neliję Ds; jau buvo praušę, kai sukilo Grž LKŽ I, 515; sniegutėlio pasnigę Lz LKT 395). V bezosobovém významu se tyto tvary užívají také v různých konstrukcích se spojovacími slovy, např.: nėra kas daro, kur eina apod.; viz také 1.9.3. Nacházíme je i ve větách vyjadřujících existenci určitých věcí, např.: čia vabalų esą Mž; vilkų esą Rk; dabar da teip tebesa Rk; rugių nesą Slm, Vkš; labai mėlynių buvę Kp, a také s adjektivy v neutrálním rodě, např.: aje gi kaip gražu būdavę Ut, srov. Jų darbai bei buriškos budavonės tikt bjauru esą bei gėda žiūrėti DonR 55. Takové věty, z nichž se patrně vyvinulo esą jako modální slovo (srov. esą, jūs turit išeit Šk), jsou svým významem rovnocenné větám s tvary středního rodu neskloňovaných příčestí, srov.: kumelei nieko nešama Ds; kitiems pasaulyje esama dar blogiau LKŽ III 740; kiek čia esama nelaimių VaižgRR II 115; šiąnakt vilkų būta Plš; seniau ten būta grybų Mlt. Syntaktická pozice tvarů středního rodu činných a trpných příčestí je zde zcela totožná a jeden typ lze volně zaměňovat za druhý. Konstrukce nejjednoduššího a patrně nejstaršího typu s tvary středního rodu činných a trpných příčestí se tedy svou strukturou v zásadě shodují. Základem obou jsou nominální věty zděděné z dob indoevropské jazykové jednoty; pouze v konstrukcích

²⁵ Stáří modelu (alus) gardu potvrzuje také užívání hetitských adjektiv v neutrálním rodě, např. aššu „dobrý, dobře“, mekki „mnoho“, viz E. Benveniste, Hitt. 64.

²⁶ Viz Z. Zinkevičius, Dial. 378–9, 381–2 a kartotéku jazykového atlasu litevštiny. Obzvlášť rozšířené jsou tvary středního rodu činných příčestí minulého opakovaného času, které se ve spisovném jazyce nestaly normativními patrně jen kvůli vyrovnání paradigmatu a vlivu písemného jazyka Litevců ve Východním Prusku, zejména gramatiky F. Kuršaitise; viz V. Rimsas, Kalbotyra XXIV (1) 80.

²⁷ Podobně se dnes užívá tvar středního rodu činných příčestí minulého času v dialektech Lazūnų, Gudelių, Kabelių a některých dalších okrajových oblastech litevského jazykového území, např.: tį boba būvo až pečių pruklaupį, vilkas išgąsti, rasizōji guli Lz (E. Grinaveckienė, LKK III 200); viškia pabuvai: ir pavalgi*, ir alkanā Gdlš (LKT 369). Takové zobecnění tvaru středního rodu však zde může být i pozdější a mohlo vzniknout v důsledku ustrnutí příčestí (srov. podobně ustrnulé polopříčestní tvary v Gudžiūuose LKT 368, v Zietele LKG II 378 aj.).

30

u trpných příčestí je lépe zachován a více zobecněn jejich starší strukturní model (tj. s neshodnými tvary středního rodu).

2.2.4 Další vývoj konstrukcí s tvary středního rodu souvisí se začleněním trpných příčestí do systému verbum finitum a se vznikem pasiva.

Východobaltské jazyky nemají pasivum všude plně utvořené. V některých litevských dialektech (např. v jižních aukštaitských a části východních aukštaitských dialektů) je tvoří pouze bezosobní konstrukce s příčestími v neutrálním rodě. V žemaitských, západních aukštaitských a části východních aukštaitských dialektů jsou však tvary pasiva s příčestími mužského a ženského rodu široce rozšířeny. Už od počátků písemnictví se užívají v mnoha památkách 16.–17. století.

Při utváření pasiva získal adnominální genitiv, odedávna užívaný v posesivní konstrukci, význam genitivu činitele (genetivus auctoris)²⁸. Užívání genitivu s příčestími na *to, která získávají či získala pasivní význam (zejména s těmi, jež jsou blízká substantivům), je doloženo také ve staré indoíránštině²⁹, řečtině³⁰ a snad i staré perštině³¹, avšak nikde nebylo rozvinuto tak jako v litevštině. Gen. auctoris se zde zobecnil u trpných příčestí tranzitivních i intranzitivních sloves a vedle typu namas tėvo statoma se rozšířily konstrukce typu tėvo sėdima. V jazycích, kde se agent děje vyjádřený trpným příčestím začal vyjadřovat jinými pády a předložkovými konstrukcemi (většinou rovněž posesivního původu), byly tyto konstrukce někdy také spojeny s tvary středního rodu trpných příčestí; srov. lat. dictum est a te, starohornoněm. iz ist gescriban fona dir (P. Trost, LKK III 221). Takové užívání se rozšířilo zejména v ruských dialektech, kde se vyjádření činitele značně liší: vedle převažující konstrukce Y + genitiv, např.: мпу овцы у волка зарезано (В. А. Матвеенко, МИРД II 125), se zde nachází také instrumentál činitele (деньги тестям подарено ib. 128), от+genitiv (от Петьки писано ib. 130) aj. V takových případech se tvary středního rodu příčestí tvoří také od intranzitivních sloves, např. у меня в хозяйство вхожено³². Ačkoli se vyjádření činitele liší, typologická paralelnost těchto konstrukcí s litevskými je zřejmá. W. K. Matthews, který je srovnal, dospěl v SEER XXXIII 365 k závěru, že základem těchto konstrukcí v obou skupinách jazyků byly bezosobní věty s tvary středního rodu trpných příčestí.

²⁸ K souvislosti gen. auctoris s posesivním genitivem viz K. Brugmann, Grdr. II₂ 601; B. Delbrück, VS. I 348; E. Fraenkel, Kas. 95 a uvedená literatura; Baltosl. 37 a uvedená literatura; H. Pedersen, KZ XL 152. O gen. auctoris v lotyštině viz J. Endzelīns, LaGr. 561. Posesivní původ gen. auctoris v litevštině dokládají také přivlastňovací tvary zájmen v této funkci: mano, tavo atnešta (ne manęs, tavęs), srov. E. Fraenkel, Kas. 96; V. Žulys, Baltistica V (2) 170.

²⁹ K. Brugmann, tamtéž; B. Delbrück, AiS. 153; VS I 348; E. Fraenkel, Baltosl. 37.

³⁰ K. Brugmann, tamtéž, s. 601; LB 321.

³¹ Viz H. Hübschmann, Cas. 270, B. Delbrück, VS. I 348; E. Benveniste, BSL XLVIII 52 a násl. s literaturou. Ve staré perštině se vyskytují konstrukce typu manā kṛtam, které svou strukturou zcela odpovídají litevskému māno kūrta (genitiv-dativ + tvar středního rodu slovesného adjektiva na *to); pasivní povaha forem na *to, které se v nich užívají, je však v poslední době předmětem diskuse: E. Benveniste, tamtéž, s. 52–62, je považuje za verbální substantivum a samotnou konstrukci za posesivní; opačný názor zastává G. Cordona, Lg XLVI 1–12. Rozdíl v názorech patrně vyplývá z toho, že se tato konstrukce dostatečně neoddělila od posesivních konstrukcí, tj. z velmi rané fáze vývoje pasiva; za pasivně-posesivní je považuje D. I. Edelman, ВЯ 1974. 1 23–24, na rozdíl od M. M. Guchman, Эпр. 71–72, která posesivní konstrukci striktně odlišuje od pasivní. K počátkům gen. auctoris v ostatních indoevropských jazycích viz G. Cordona, tamtéž, s. 2–3.

³² Н. Б. Кузьмина – Е. В. Немченко, Синт. 109; na s. 17–116 tamtéž podrobný výklad o pasivních konstrukcích ruských dialektů s tvary středního rodu, s literaturou.

31

(např. mak būtum ne bŭtmo, srov. litev. taip nebūta, čia visai nelyta lmb), které byly později rozšířeny o různé pády. Tento závěr je třeba doplnit: jak v litevštině, tak v ruštině je třeba za původní považovat nejen bezosobní, ale i dvojčlenné osobní konstrukce s nekongruentním tvarem participia, například typu rugiai pjauta nebo bambka ubūto³³.

Podle typu své struktury připomínají zde zkoumané konstrukce ergativní konstrukce, v nichž je agent aktivního děje vyjádřen nepřímým pádem a objekt přímým (nominativem)³⁴. Protože ergativní nebo ergativu podobnou větnou stavbu rekonstruuje pro praindoevropské období řada badatelů³⁵, někdy se klade otázka, zda konstrukce s neosobními tvary participií středního rodu nejsou pozůstatky staré přednominativní větné stavby³⁶. Litevský genitiv je však v těchto konstrukcích, stejně jako ruský instrumentál, podmíněn pasivním tvarem neosobního participia a je neoddělitelný od ostatních případů užití genitivu (resp. instrumentálu) auctoris, zatímco předložkové vazby s nepřímými pády v ruských dialektech (např. у него ушло) jsou nejspíše ještě novějšího původu³⁷. Za dědictví dávného stáří by bylo možné považovat pouze nominální konstrukce, které kdysi položily základ pasivní konstrukci, s nepřímým pádem³⁸. Sbližování pasivních konstrukcí v litevštině a ruštině s ergativními konstrukcemi je naproti tomu zřejmě stejně tak výsledkem pozdějšího vývoje jako proměna konstrukcí původně nominativních, obsahujících slovesná jména s příponami to a to, v ergativní konstrukce ve staré perštině³⁹ a arménštině⁴⁰. Nemáme ani žádné údaje, které by dovolovaly předpokládat, že nominativ kdysi mohl ve spojení s neosobním tvarem participia středního rodu fungovat jako nominativ agenta ve spojení se slovesem, tedy že konstrukce typu rankos kelta mohly znamenat „ruce zvedají“⁴¹. Proměna takového nominativu v genitiv agenta by byla zcela nepochopitelná a nevysvětlitelná.

2.2.5. Rozdíly ve vyjadřování agenta děje a kolísání nepřímých pádů ukazují, že konstrukce s neosobními tvary participií středního rodu se ve východobaltských a slovanských jazycích rozšířily nezávisle na sobě. Paralelní vývoj těchto konstrukcí však v obou skupinách jazyků probíhal velmi podobným směrem, byť pod vlivem odlišných morfologických procesů.

³³ Instrumentálem agenta se někdy rozšiřují již ve staroruských památkách, např.: медъ дано бысть богомъ (v textu z roku 1076, viz Ф. П. Филин, Происх. 495).

³⁴ Vzhledem k této typologické podobnosti W. K. Matthews konstrukce jų laikoma arklys apod. přímo označuje za litevský „ergativ“ (tamtéž, s. 352, 364); podobně se o ruštině vyjadřuje В. С. Храковский, ВЯ 1972, 5 35 a násl.

³⁵ Plg. C. C. Uhlenbeck, IF XII 170–1; KZ XXXIX 600 tt.; H. Pedersen, Hitt. 83 tt., A. Vaillant, BSL XXXVII 93 tt., E. Laroche, BSL LVII 23 tt.; B. B. Иванов, Общ. 51 tt., A. Н. Савченко, Эрг. 74–90; Ср. гр. 364 tt.; V. Mažiulis, Balt. 79–80.

³⁶ Plg. G. Janke, Pass.; M. M. Гухман, Эрг. 68 tt.

³⁷ П. Я. Черных, Ист. гр. 281–2. Protože se vazby у + genitiv rozšířily v Karélii a v severoruských dialektech, W. Veenker, Substr. 137 a násl., se domnívá, že je podnítily finské konstrukce s adessivem.

³⁸ Srov. M. M. Гухман, Эрг. 72; k litevštině A. Valeckienė, DB 556–7. Za archaické se považuje také užívání genitivu se slovesnými jmény (nomina actionis) k vyjádření agenta, viz Э. Бенвенист, ОЛ 163–4; В. В. Шеворошкин, ВЯ 1957, 6 89; opačně C. Watkins, Remarks on the genetiv, – To honor R. Jacobson, II, The Hague, 1967.

³⁹ Д. И. Эдельман, ВЯ 1974. 1 23–24; А. А. Пирейко, Эрг. 135–141; М. М. Гухман, ib. 71–2; žr. dar 31 išn.

⁴⁰ A. Meillet, MSI, XI 375 tt., 385; Altarm. 74, 114; H. Pedersen, KZ XL 152 tt.

⁴¹ J. Kazlauskas, Ist. gr. 332–3, srov. kritiku tohoto názoru u A. Girdenis, V. Žulys, Baltistica VIII (2) 201.

32

2.2.5.1. V litevštině zde musel sehrát významnou roli zánik středního rodu substantiv⁴². Po zániku středního rodu substantiv a většiny zájmen se užívání středního rodu adjektiv a participií omezilo převážně na predikativní funkci (substantivní užití tvarů středního rodu je poměrně vzácné a neproduktivní). P. Trost přesvědčivě ukázal, že za takových okolností se tvary středního rodu adjektiv a neosobních participií, které ztratily morfologicky vyjádřenou vazbu na substantiva (zájmena), musely změnit v neosobní náhrady verbum finitum — predikativa⁴³. Ve větě zaujaly ústřední postavení, zatímco nominativ substantiv (zájmen) s nimi spojených se ocitl na periferii. Dvojčlenné nesouhlasné konstrukce se tak přiblížily jednočlenným neosobním konstrukcím.

V současné litevštině tento proces přeskupování syntaktických vztahů ještě není zcela završen ani morfologicky ustálen. Podstatné jméno či zájmeno spojené s neosobním participiem ve středním rodě, označující objekt děje tranzitivního slovesa, má stejný tvar nominativu jako v jiných pasivních konstrukcích, např.: už se seje i žito Pnd; dobytek se krmí ráno Ds; brambory jsou dávno vykopány Šl; podívej, vždyť peníze jsou ukradeny Šmn; jsou řepy vyorány Grž a podobně (srov. žito se seje, dobytek se krmí, brambory jsou vykopány atd.); agens děje může být vyjádřen i genitivem konatele, např.: jejich je držen kůň LKŽ VII 36; ti, kdo zůstali doma, pekli brambory VaižgRR I 151; nám se tu tři řady objely Vlk; jí se zaplatil rubl Ktk; jim se tu zaselo obilí Prn; jemu se ještě koupil koník Vs (LKT 381); půjdu — tam jsou moje smyčky postavené Rš. Dvojčlenná povaha konstrukce se zřetelně ukazuje, když je objekt vyjádřen zájmenem středního rodu v nominativu, např.: to je od něho snědeno Švnč, já mám všechno zapomenuto, nic si nepamatuji Ssk, anebo synonymním tvarem mužského rodu, např. všechno mám přidané Glv, srov. to (všechno) je dobré.

Nejčastěji se však dnes užívají konstrukce s neosobními tvary středního rodu participií intranzitivních sloves a genitivem konatele, např.: země vysychá a vyschne Ds (LKŽ II 744); kdo tu bydlí? Pl; a on jede na trh Ktk; kráva vešla do stodoly Vrn; on už dávno vstal Kt; já jsem všude žil Alk; on usnul / (pro)spal Jnš, Rk, Kš, Kn; tady běžel pes Prn, Vlkn, Šlčn, Rk; odešel do chléva a oběsil se Šd, tam se běželo domů Ob; byl pták na stromě Vb; déšť zmáčel Dj.

Genitiv konatele (v tomto případě — subjektu stavu) se pojí také s neosobními tvary středního rodu slovesa būti „být“, např.: kolik je tam vran! Plš; a kdo tam byl? Dbg; pršelo Eiš; on tam byl a odešel Slm, Kp, a také v expresivních ustálených konstrukcích, jako například byl to muž — pastýř, a dost! Lp (LKŽ I 995), někdy spolu s druhým genitivem odpovídajícím predikativnímu členu aktivní konstrukce, např.: v noci foukal silný vítr Ob; stroj byl plný Rdm. Takové konstrukce označují určité stavy a blíží se neosobním konstrukcím. Genitiv osobního zájmena v nich někdy vyjadřuje spíše místní než osobní význam; např. výpovědi u nás je už vymláceno, zaseto, vykopáno apod. na rozsáhlém území východních aukštaitských nářečí znamenají přibližně totéž jako u nás (nebo u nás) je už vymláceno, zaseto, vykopáno.

⁴² Srov. B. Delbrück, VS I 407 a násl.

⁴³ V tomto ohledu se názor P. Trosta liší od názoru W. P. Matthewse, který všechny konstrukce s neosobními tvary středního rodu participií odvozuje od neosobních konstrukcí. P. Trost přesvědčivě objasňuje vývoj dvojčlenných konstrukcí s participii směrem k neosobnosti, avšak vůbec se nezabývá svou podstatou jednočlennými neosobními konstrukcemi, jejichž archaický původ je podle našeho názoru nepochybný.

3. Užs. Nr. 1026

33

Protože konstrukce s participii intranzitivních sloves jsou nejproduktivnější, přeskupují se podle jejich vzoru syntaktické vztahy také v konstrukcích s neosobními tvary středního rodu participií tranzitivních sloves. Nominativ, který dříve tvořil jednu z hlavních částí dvojčlenné pasivní konstrukce, se nyní stává závislým na neosobním tvaru participia tvořícím jádro věty; výpověď jeho se píše dopis, kdysi rovnocenná výpovědi dopis (je) jím psán, získává stejný význam jako (jím) se píše dopis, srov. čeká se na jeho hosty (nikoli hosté!). Jinými slovy, dřívější podmět věty se stává předmětem a dvojčlenná osobní konstrukce jednočlennou neosobní konstrukcí⁴⁴. Proto se v těchto konstrukcích někdy už nahrazuje nominativ akuzativem objektu, např. med se sbírá z dutin stromů pomocí zrn Lp⁴⁵, zatímco genitivní tvar objektu je již zcela pravidelný, např.: matky se na ni čekalo Kp, štiky se nachytalo Vrn, u něho bylo nalezeno peněz Rd. Syntaktické vztahy se přeskupily podobně jako v konstrukcích s infinitivem, např. voda ze studny je zdravá k pití^⁴⁶, v nichž se nominativ, původně spojený se středním rodem predikativní vazbou, stal závislým na infinitivu⁴⁷ a synonymním s akuzativem, srov. vodu ze studny je zdravé pít^⁴⁸. Užívání nominativu objektu u infinitivů a transgresivů ve východních a jižních aukštaitských nářečích (např.: kde se tu vzal kůň, při stavbě domu je potřeba mnoho přístavku JaBIrR I 560) pomohlo uchovat nominativ, který nabyl odpovídajícího významu, i u neosobních tvarů středního rodu participií.

2.2.5.2. Vývoj konstrukcí s tvary středního rodu adjektiv a participií ve slovanských jazycích

byl ovlivněn jiným morfologickým procesem, totiž vznikem zájmenných flexí adjektiv a participií. Po přijetí zájmenných koncovek se atributivní adjektiva a participia formálně odlišila od predikativních. Ačkoli se střední rod substantiv ve slovanských jazycích zachoval, byly predikativní tvary nom.-acc. sg. středního rodu adjektiv s -o, -e (např.: stsl. gorbko, drevlje, starorus. зъло, добро, бѣрзо^⁴⁹), které si zachovaly starou nominálně-slovesnou koncovku kmene, odlišeny od skloňovaných zájmenných adjektiv, která se shodovala se substantivy středního rodu. Protože tvary nom.—acc. středního rodu mohly být odedávna užívány neosobně a měly význam blízký příslovcím (K. Brugmann, Grdr II₂ 688 a násl.), snadno se po oddělení od ostatních adjektiv proměnily v určitá příslovce stavu — predikativa. Za takových okolností byly staré dvojčlenné nesouhlasné konstrukce, např. starorus. поручено же быть ему стража (П. Я. Черных, Ист. гр. 281) nebo staročes. města bylo dobyto (J. Bauer, OSS II 334) postupem času chápány jako jednočlenné neosobní konstrukce a nominativ (стража, města) jako závislý na nesklonném predikativu (поручено, dobyto). Důsledky byly podobné jako v litevském jazy-

⁴⁴ Nominativ jako přímý předmět v takových konstrukcích považují za přímý předmět B. Larin, LKK VI 100 a násl.; J. Balkevičius, Sint. 189—190.

⁴⁵ Srov. E. Fraenkel, Baltosl. 39; N. Sližienė, LKG II 53.

⁴⁶ O stavbě a užívání těchto konstrukcí viz J. Jablonskis, RR I 161—162, 325, 328, 454, 458, 461—462, 560—564; E. Fraenkel, Kas. 14—16; Б. А. Ларин, LKK V 100 a násl.; J. Balkevičius, Sint. 85—86, 115; A. Senn, Hdb. I 467—8; A. Laigonaitė, LKG I 183; A. Piročkinas, Kalbotyra XXII (1) 61—69; J. Otkupščikovas, Ještě jednou o konstrukci reikia vaikai guldyti, — Leksikos ir sintaksės klausimai, Šiauliai, 1974, 151 a násl. s lit.

⁴⁷ J. Endzelīns, LjaGr. 553—554; V. Kiparsky, Baltistica V (2) 147; jinak Б. А. Ларин, LKK VI 103 a násl.

⁴⁸ O vztahu konstrukcí s nominativem a akuzativem viz J. Otkupščikovas, ib.

⁴⁹ O nich viz K. Brugmann, Grdr. II₂ 691; A. Meje, Общесл. 378; П. С. Кузнецов, Ист. морф. 140, В. И. Борковский — П. С. Кузнецов, Ист. гр. 321.

34

...: rozšíření jednočlenných konstrukcí s neutrálními tvary příčestí intranzitivních sloves (např.: rus. nář. бежано со сковородкой⁵⁰, staročes. by na lov… jėno, prošeno mne⁵¹), jejich užívání s nepřímými pády původce děje a s předložkami (rus. nář. у волков тут хожено, у них уехано⁵²), nahrazování nominativu akuzativem. Například konstrukce typu изба поставлено, nejrozšířenější v severozápadních nářečích ruštiny, lze dnes již považovat za neosobní konstrukce s nominativem objektu⁵³, zatímco vedle nich se mnohem častěji než v litevštině užívají odpovídající konstrukce s akuzativem: его убито, подошву оторвано⁵⁴; v ukrajinštině jsou konstrukce typu мене підбито, doložené od XIV. století, dnes zcela pravidelné⁵⁵, podobně v polštině, např. wzięto go, podano herbatę apod.⁵⁶ Morfologizace objektu závislého na neosobním tvaru příčestí zde pokročila ještě dále než v litevštině.

Podobně došlo k přeskupení syntaktických vztahů i v konstrukcích typu надо трава косить⁵⁷, v nichž se nominativ rovněž stal závislým na infinitivu a funguje jako synonymum akuzativu⁵⁸. Akuzativ objektu se užívá s neosobními slovesnými tvary také v jiných indoevropských jazycích (oskicko-umbijština, latina, řečtina, keltština)⁵⁹.

Litevské konstrukce s neosobními tvary příčestí tedy svou strukturou a vývojovými tendencemi v zásadě odpovídají slovanským konstrukcím a mají paralely v dalších indoevropských jazycích. Výrazněji se liší pouze svými modálními významy.

2.3. Neosobní tvary příčestí mají podobné modální významy jako NN s činnými příčestími. Označují také:

1) zprostředkovaně podaný, nepřímo zakoušený děj nebo řeč a myšlenky jiné osoby, např.: říká se, tam se už dávno nebydlí Kp; Vilius Karalius ví, že zde ještě je jedna místnost SimonVK II 373; když pomyslíš, kolik se toho všeho prožilo Virškūpėnai LKT 290; říká se, že jich bylo pět (vlků) Al; říká se, že oni kradli Dgl; říká se, že jsem se spletl Kš;

2) pochybný, přibližně známý děj, např.: na onom břehu řeky prý bývají dobré pastviny Jnšk; tady se, myslím, také sbírají houby Kp; prý se muselo jet daleko do měst, aby se přivezlo

⁵⁰ Н. Б. Кузьмина — Е. В. Немченко, Синт. 18.

⁵¹ J. Bauer, TLP II 234; OSS II 334.

⁵² А. А. Потебня, Зап. III 344; П. Я. Черных, Ист. гр. 281—2; В. И. Борковский — П. С. Кузнецов, Ист. гр. 427; И. Б. Кузьмина — Е. В. Немченко, Синт. 17 tt.

⁵³ И. Б. Кузьмина — Е. В. Немченко, Синт. 47 tt., 51, 56 tt.

⁵⁴ В. А. Матвеенко, МИРД II 103 tt.; Slavia XXIX 352 tt.; И. Б. Кузьмина — Е. В. Немченко, Синт. 37 tt. su lit.

⁵⁵ А. А. Потебня, Зап. III 342; В. А. Матвеенко, Slavia XXIX 352; Ф. П. Филин, Происх. 497.

⁵⁶ A. M. Lewicki, Geneza struktur typu „Podano herbatę“ PJ 1966 5, 207; В. И. Собинникова, OSS II 359—363; k běloruštině, polštině a dalším jazykům viz také E. Fraenkel, Baltosl. 39.

⁵⁷ O původu těchto konstrukcí z posesivních vět viz А. А. Потебня, Зап. I—II 405 tt.; П. Я. Черных, Ист. гр. 288; В. И. Борковский, Гр. I 338—51; В. И. Борковский — П. С. Кузнецов, Ист. гр. 455—9; V. Kiparsky, ZfSPh XXVIII 333—42; XXXIII 263—266; Baltistica V (2) 141—8 s literaturou. Objektový význam nominativu považuje za archaický a vysvětluje jej vlivem pravěké substrátové vrstvy B. Larin, LKK VI 104—6 (kritiku tohoto názoru viz G. Jacobsson, Zur Frage von Nominativ als Kasus des direkten Objekts in Slavischen, Lingua viget, Helsinki, 1964, 71—82; Ф. П. Филин, Происх. 488, V. Kiparsky, Baltistica V (2) 145). F. Filin, ib. 490 tt., se domnívá, že tato konstrukce může být v severních nářečích ruštiny nová, místního původu a nesouvisející s odpovídajícími baltskými konstrukcemi.

⁵⁸ Viz И. Б. Кузьмина — Е. В. Немченко, Синт. 46 s literaturou.

⁵⁹ H. Hirt, IdgGr. VI 15—6 su lit.

3*

35

vozit sůl Btg; zdá se, že tam bývaly husté borovice Sd; možná že tam i moje čílapříbuzná našlapala Rdn; (jezero) bylo velké, ale ono zaroste Zr; asi pes někde kolem oka kousl Ob;

3) děj zakoušený nečekaně v okamžiku promluvy, často vyvolávající údiv, např.: vešli dovnitř dohazovači, rozhlížejí se, že tu jsou dvě děvčata Ds; hle — už se tu orá Kp; a když se podívá — jeho ještě živého stahují z kůže BM 18; přijdu, a ony už odešly do lesa Nmn; skřítek… volá na děvče, neozývá se, podívá se, a kosti jsou poskládány Vėžionys (LKT 378); podívej, kolik úlů je postaveno — zahrádka je plná Vnd (LKT 222); bába… vyšla, rozhlíží se — v chalupě je nalito vody Rš (LKT 337); ale kůň zaržál, a tak jsem se vzpamatoval — já jsem spal StIm (LKT 316); najde pohanku, otevře, vidí — je přidáno hodně masa Spitrėnai (LKT 324);

4) děj vyvozený nebo odhadnutý z výsledků, např.: Tady se pásly krávy, podívej, jak je to pošlapané Skp; na cestě jsou jen koleje od jednoho vozu — já jsem tudy jel Btg; žebrák si poseděl u pařezu, rozdělal oheň a odešel dál Pšl; tady ležel zajíc, tady liška kousla — všechno vidím — tady je můj domov — les Vlk; vida, on byl ale ďábel Onš; cožpak jsme tu u nás ještě nebyli — celá cesta je zablácená? Kč (LKT 380).

Shodujíce se s hlavními modálními významy NN, liší se bezrodé tvary participií trpného rodu svou produktivitou. Nejčastěji se tyto tvary užívají ve významech děje odhadovaného z výsledků nebo nečekaně zakoušeného v okamžiku promluvy (3, 4), zatímco významy děje reprodukovaného a pochybovaného (1, 2) jsou méně časté, méně výrazné a jakoby druhotné. Poměr produktivity mezi oběma navzájem souvisejícími skupinami významů je zde tedy opačný než u participií činných. Hranice mezi jednotlivými významy jsou neostré: táž konstrukce často vyjadřuje zároveň děj odhadovaný z existujících výsledků i děj, o němž se pochybuje (např. zdá se, že se tam leželo a hodně pilo Šrv), anebo reprodukovaný děj odhadovaný z určitých stop (např. podívav se na jejich stopy, říká, že tudy odešel člověk Ktk) apod. Význam minulého děje odhadovaného z výsledků je zvláště obvyklý u bezrodých tvarů participií trpného rodu minulého času a přímo souvisí s rezultativním významem, který je těmto participiím obecně vlastní: při tvoření složených tvarů pasiva vyjadřují rovněž „minulý děj, jehož následky jsou aktuální nyní“ (N. Slėžienė LKK XV 81). Bezrodé tvary participií trpného rodu navíc mnohem častěji než nominativy participií činných, užité bez spony, postrádají nějaký hmatatelný modální význam. Shoda hlavních modálních významů však umožňuje užívat je v týchž kontextech jako tvary NN a považovat je za jejich syntaktická synonyma.

2.4.1. Pokud jde o rozšíření v současných litevských nářečích, bezrodé tvary participií trpného rodu užívané v uvedených modálních významech se výrazně liší od participií činných (viz obr. 2). V žemaitském nářečí, které představuje nejvýznamnější ohnisko NN, se buď neužívají vůbec (v centrální části), nebo jsou vzácné a sporadické (na severním a jižním okraji). Participia trpného rodu se ve významu NN užívají nejvíce ve východních, jižních a západních aukštaitských nářečích — a právě v těch oblastech, kde NN není obvyklá. Zvláště pozoruhodná je produktivita bezrodých tvarů participií trpného rodu na samém jihu Litvy (jižně od Lazdijai, Alytusu a Varėny), kde se činná participia přítomného a budoucího času ve významu NN neužívají vůbec. Pouze v severní části litevského jazykového území, a zejména v jeho severovýchodním cípu, se tvary činných i trpných participií užívají ve významu NN souběžně. V této oblasti lze pozorovat také určitou diferenciaci jejich významů: konstrukce s bezrodými tvary participií trpného rodu častěji označují děj odhadovaný podle určitých stop či výsledků nebo děj zakoušený nečekaně, zatímco činná participia užitá v nepřímém způsobu vyjadřují děj reprodukovaný nebo zpochybňovaný.

36

Obr. 2. 1. zde se bydlí, bydlelo se 2. zde se mělo bydlet

2.4.2. Shoda hlavních modálních významů participií činných a trpných při jejich výskytu v odlišných areálech je důležitým argumentem svědčícím o souvislosti NN s dalšími případy predikativního užití participií. Kdybychom nepřímý způsob považovali za útvar, který vznikl přímo z konstrukce nominativu s participiem (VD) nebo akuzativu s participiem (GD), bylo by zcela nepochopitelné, jak mohly bezrodé tvary participií trpného rodu získat tytéž významy v různých areálech, když se v konstrukci VD vůbec neužívají a v konstrukci GD se vyskytují jen vzácně a sporadicky (např.: po návratu jsem našel, že přijel i Antanas Jrk; našel jsem, že byl přinesen chléb Vžns). Stejné významy nemohly vzniknout náhodou, a považovat je za archaické nedovolují ani údaje z jiných, zejména nejstarších doložených indoevropských jazyků⁶⁰. Zdá se, že vznikly v určitém období, kdy se měnil způsob predikativního užití participií činných i trpných. Předpoklady tohoto procesu připravily obecnější změny vzájemných vztahů a struktury nominální a verbální věty. Poté, co byly staré nominální věty začleněny do verbální věty, zůstala řada predikativních participií stranou. Některá z nich ustrnula v idiomatických či poloidiomatických výrazech, jiná získala modální významy, a tím se v pozměněném syntaktickém systému nově funkčně vymezila. Vznik modálních významů participií určil celý komplex vnitřních a vnějších podmínek.

3. VZNIK MODÁLNÍCH VÝZNAMŮ

3.1. Tendence užívat v modálních významech nominální slovesné tvary, které ztrácejí svou původní funkci, se v dějinách indoevropských jazyků projevuje poměrně často. Z mnoha takových případů je třeba zmínit především začlenění participií a později supina do paradigmatu baltického optativu. Perifrastický optativ slovanských jazyků (např. rus. дал бы) je rovněž utvořen ze slovesných adjektiv zakončených příponou -l, která se změnila v participia, a z pomocného slovesa¹. Tato participia na -l ztratila flexi a v bulharštině se změnila v reproduktivní způsob a admirativ (viz 3.6.1 a násl.). V řečtině a latině se nepřímá řeč vyjadřovala infinitivy (tzv. infinitivus narrationis), tedy rovněž tvary nominální povahy². Obecně platí, že když některý slovesný tvar začíná zanikat a jeho produktivita klesá, zpravidla se jeho užívání v různých modálních významech zesiluje³. Podle J. Kuryłowicze (Infl. cat. 136 a násl.) vznikl dokonce i starý optativ z druhotného, modálního užití indikativu poté, co jeho původní indikativní funkci převzaly jiné tvary.

3.2. S tendencemi k modálnímu užívání nominálních slovesných tvarů souvisí okolnost, že nepřímo zakoušený děj se v mnoha jazycích vyjadřuje

⁶⁰ Morfologizace modálních významů v indoevropských jazycích není příliš stará: v chetitštině existují pouze indikativ a imperativ, zatímco v jiných jazycích, které dobře uchovaly archaický stav, se nachází ještě alespoň jeden starý způsob; pro období indoevropské jednoty se tedy obvykle rekonstruuje systém nejvýše tří způsobů, srov. A. Hahn, Subjunctive and Optative, New York, 1953, p. 56; J. Gonda, The character of Indo-European moods, Wiesbaden, p. 1956; J. Kuryłowicz, Infl. cat. 136; A. Erhart, SPFF A XX (1972) 23; P. Lehmann, PIES 105–6; jinak (4 způsoby) A. Сабченко, Ср. гр. 288 a násl. Za těchto okolností není důvod považovat modální význam participií v litevštině za původní (С. И. Груздева, ВЛУ XX 129–30).

¹ Srov. K. Brugmann, Grdr. II 3² 873–4; B. Delbrück, VS. II 409; В. И. Борковский – П. С. Кузнецов, Ист. гр. 288; J. Kuryłowicz, Infl. cat. 137.

² A. Meillet – J. Vendryes, Traité 672 a násl.

³ Výrazným příkladem může být modální užití aoristu v srbochorvatštině a částečně i v bulharštině, doložené od 15. století. Viz М. Деянова, ССб 63 a násl.

38

perfektem. Perfektum litevštiny tvoří činná a trpná příčestí se slovesem būti a jeho souvislost s NN je zřejmá (viz 1.8.2 a násl.). Nové perfektové formy, které obsahují příčestí a další slovesná jména, označují v některých slovanských (bulharštině, makedonštině⁴) a románských (francouzštině, italštině, španělštině) jazycích⁵ rovněž děj, o němž se mluvčí dozvěděl z doslechu, který byl převyprávěn. Že takové užití perfekta je dosti staré, je patrné ze staroindického jazyka, v němž perfektum (na rozdíl od aoristu a imperfekta) již ve védském období vyjadřovalo děje, jejichž svědkem mluvčí nebyl a o nichž se dozvěděl nepřímo, zprostředkovaně⁶. Jak známo, indoevropské perfektum (stejně jako jeho pozdější perifrastické obměny v jednotlivých jazykových skupinách) vyjadřovalo stav vzniklý z předchozího děje, který trvá v přítomnosti. Na základě toho někteří badatelé spojovali jeho modální užití s významem předchozího děje⁷, jiní s významem stavu⁸. Výzkum historie perfekta v řečtině a staré indičtině⁹, kde se jeho formy zachovaly nejlépe, a takzvaných préteritoprezentních sloves v germánských jazycích¹⁰ ukázal, že primární je význam stavu, zatímco vznik významu minulého děje a začlenění perfekta do systému slovesných časů je jevem pozdějším¹¹. Vzhledem k takovému významu, o-kvokalismu kořene a dalším okolnostem se již nejednou objevila myšlenka, že perfektum vzniklo ze slovesných substantiv¹². V poslední době J. Kurylowicz (Apoph. 41 a násl., Infl. cat. 61 a násl.) a C. Watkins (IdgGr. III 1 105 a násl.) podložili hypotézu o nominálním původu perfekta metodou morfonologické rekonstrukce. Tím přibyly nové argumenty pro domněnku, že sklon užívat perfektum ve významu NN je alespoň nepřímo podmíněn jeho jmennou povahou. V jiných jazykových rodinách se také převyprávěné události obvykle vyjadřují formami nominálního původu. Například formy takzvaného „neviděného minulého času“ v turkických jazycích s příponami -gan, -myš, které zpočátku měly perfektový význam, se odvozují od příčestí¹³. Ve středověké arabštině se při vyjadřování nepřímé řeči verbum finitum nahrazovalo jmény označujícími děje¹⁴; podobně se užívají slovesná jména nebo formy z nich vzniklé v některých kavkazských jazycích¹⁵. Okolnost, že litevština

⁴ Viz 3.6.1.

⁵ Meyer–Lübke, Grammatik der romanischen Sprachen, III, Leipzig, 1899, § 107; O. Grünenthal, KZ LXIII 135 su lit.

⁶ Viz J. S. Speyer, VedS. 175; J. Lohmann, KZ LXIV 42; J. Bloch, MSL XIV 48; L. Renou, La valeur du parfait dans les hymnes védiques, Paris, 1925, s. 87.

⁷ L. Renou, ib. 88. J. Kurylowicz, BPTJ XXIX 29–30. J. Kurylowicz pokládá vznik modálního užití za obecnou tendenci vývoje perfekta v indoevropských jazycích, která vyplývá z přeměny sekundární funkce perfekta („děj předcházející okamžiku promluvy“) ve funkci hlavní.

⁸ O. Grünenthal, KZ LXIII 135 a násl. W. Fiedler, ACB VI 369, vysvětloval modální užití perfekta tím, že propojuje dvě časové roviny.

⁹ J. Wackernagel, Studien zum griechischen Perfektum, Göttingen, 1904; P. Chantraine, Histoire du parfait grec, Paris, 1927; L. Renou, ib.

¹⁰ Э. Бенвенист, ОЛ. 144 a násl.

¹¹ Srov. J. Wackernagel, Vorles. I 166 a násl.; Э. Бенвенист, ОЛ. 217, J. Kurylowicz, BPTJ XXIX 28; А. Н. Савченко Ср. гр. 326.

¹² Srov. O. Grünenthal, KZ LXIII 133 a násl.; H. Hirt, IdgGr. IV 273 a násl. Opačný názor zastává J. Lohmann, KZ LXIV 42 a násl., 48, který spojuje modální užití perfekta pouze s jeho sémantikou a genezi forem ponechává stranou.

¹³ Н. З. Гаджиева, Очн. 179–180 s lit.

¹⁴ Б. М. Гранде, Введение в сравнительное изучение семитских языков, Москва, 1972, p. 397.

¹⁵ H. Vogt, IF LII 245 a násl., J. Lohmann, ib. 43 a násl.; k vztahu takzvaných rezultativních forem slovesa I v gruzínštině, které vyjadřují děje poznané z doslechu nebo na základě výsledků, k nepřímému způsobu v lotyštině viz У. Д. Салхучиашвили, Sintagmatika 146–149.

39

že v jazyce získaly význam nepřímého způsobu příčestí, z nichž většina zároveň označuje rezultativní stav, je nejspíše založeno nikoli na náhodě, nýbrž na obecnějších zákonitostech sémantického vývoje.

3.3.1. Pro litevské NN je charakteristický význam zprostředkovaného, nepřímo zakoušeného děje; v jiných indoevropských jazycích se nejčastěji vyjadřuje optativem. Počátky takového užití byly zaznamenány už v památkách staroindického jazyka, kde optativ podle J. Gondy umožňuje vyjádřit děj opatrněji, s jistou rezervou, a zdůraznit subjektivní obsah sdělení¹⁶. Také v řečtině měl optativ odstín opatrnosti a zdrženlivosti a mohl označovat děj, za jehož pravdivost mluvčí neručí. V homérských eposech se optativ pro vyjádření nepřímé řeči začíná užívat teprve velmi zřídka¹⁷, později, přibližně od Hérodotovy doby, se však stává zcela běžným¹⁸. Vyjadřování nepřímo zakoušeného či nereálného děje konjunktivem, do něhož vstoupil starý optativ, se ještě více rozšířilo v latině a částečně bylo dále předáno románským jazykům¹⁹. Optativ zobecnily v tomto významu i germánské jazyky²⁰. Litevskou nepřímou modalitu spojoval s optativem J. Kazlauskas Ist. gr. 402–3. Domníval se, že význam zprostředkovaného děje měly kdysi perifrastické optativní formy rekonstruované Ch. S. Stangem NTS XVIII 348–56; skládaly se z pomocného slovesa a příčestí, např.: *bi negelbas, *bi nekėlęs (= s. sl. ašte bi bylъ); poté, co se optativní významový náboj přenesl na příčestí, bi nebo be zaniklo, a perifrastický optativ se tak proměnil v NN. Rekonstrukce perifrastického optativu je pro genezi NN nepochybně důležitá: lze z ní usuzovat, že složené slovesné tvary s příčestími se užívaly v pravěké minulosti baltských jazyků a měly modální význam. Částice bi, která se vyvinula z pomocného slovesa, se však zachovala v mnoha historicky doložených litevských optativních tvarech, jejichž součástí je supinum; to znamená, že před prosazením supina v optativu ještě nezanikla. Samotné příčestí bylo z perifrastických optativních tvarů vytlačeno supinem, a proto ani nemohlo samo zůstat nositelem optativního významu. Perifrastické optativní tvary slovanských jazyků, které svou stavbou odpovídají litevským, význam NN nemají. Za těchto okolností se nezdá možné odvozovat NN přímo z perifrastického optativu. Domníváme se, že perifrastický optativ mohl pouze nepřímo přispět ke vzniku modálního užití jiných příčestí, která se vyskytují s pomocnými slovesy nebo bez nich.

3.3.2. Souvislosti mezi optativním a translatativním (zprostředkovaný děj) i dubitativním (pochybnost) významem lze pozorovat také v dějinách samotné litevštiny. V „Žemčiūze“ S. Vaišnora a v dalších spisech se perifrastické tvary kondicionálu, tvořené z būti v kondicionálu a příčestí činných přítomných, někdy užívají k vyjádření pře-

¹⁶ J. Gonda, The character of the Indo-European moods, Wiesbaden, 1956, p. 61. Autorius duotuose pavyzdžiuose optatyvas maždaug atitinka lie. NN ir gali būti ja verčiamas, pvz., skr. gacchet kadācit, „ji ateisianti kada nors“. Žr. dar E. Fraenkel IF XLVI 44–5 su lit.

¹⁷Obvykle v nepřímých otázkách (J. Gonda, ib. 124), kde jej lze do litevštiny přeložit jak NN, tak kondicionálem, srov. φ 368: ἐφρόντο τίς εἴη „ptali se, kdo prý je“ nebo „kdo by to byl“.

¹⁸ B. Delbrück, VS. III 287; H. Hirt, IdgGr. VII 206; P. Chantraine, Le Grec et la structure des langues modernes, – Language, TCLG IX, 1959, s. 28; J. Gonda, ib. 125–6; L. F. Losev, O zákonech souvětí ve starořeckém jazyce, – Články a studie o jazykovědě a klasické filologii, Moskva, 1965, s. 42–43, 47.

¹⁹ A. Meillet–J. Vendryes, Traité 674–5; J. H. Schmalz–J. B. Hofmann, Synt. 568 su lit.

²⁰ P. Diels, KZ XLI 194–8; H. Hirt, Urg. III 207.

40

Při vyprávění neuvěřitelných nebo podle autorova mínění sporných věcí, tj. zcela podobně jako NN, např.: mokinį ir kaip būk Sacramentai butu malone duda 120₆₋₇; anis saka jįdant žodzczei Christaus… isch akiu ir dhumu butu addeti 160₆; apreiškimu isch dangaus laukie / per kurius Diewas iusamp / buk silingas butu essas ant ischganima 120₁₄; kaip nessa butu galeie buti / idant Dwassia… ne butu priminusi / kad tokia ijednones affiera butu tureiussi buti PM 9₁₇, 21. Ve vedlejších větách souvětí vyjadřují také pochybné věci, např. regisi jog nūdemais Misschos affiera nepareitusi kunigistosp MT (PM) 7₇. Podobně se tvary kondicionálu užívají i v současném jazyce, srov. paklausė, kas jis toks būtų (vedle essą).

Na druhou stranu se NN bez sponového slovesa v některých případech ve spisech S. Vaišnora užívá místo perifrastických tvarů kondicionálu, např.: Nessa kad tokios treczoses nübūtas / po schei gjwatai priwalu essa (= bylo by bývalo) / tikek tam S. Powilas butu te pacze / … neuschnmirches PM 33₁₈, 22; schitatai wiss teip… stipru ira / kaip buk Diewas patsai Baszniczioje pribudams dargs bei ischpildas (= činil a splnil) 109₁₆. Stejný význam mohou mít také polovětné konstrukce, které S. Vaišnoras místy používá obecně místo příčestí s tvarem neutra (srov. 1.5.2), např.: tatai tur nusidūti ne tū budu / kaip buk dinkscze reikalingas slusbas priwalu sant ant to tiketies 202₁₂.

Tvary NN a kondicionálu se vedle sebe vyskytují ve vedlejších větách souvětí, které závisejí na týchž slovesech a mají stejnou funkční hodnotu, např.: (papeženci) netikumus statczei uschstoie taridami… jog ipaczia wiera ing Christu / buk nesanti dalis Pakutos. Buk pakuta darantiemus gan butu gailessia 148₁₃–₁₅. Tūbudu nessa / uredwi Christaus daugi ira nutraukema / kaip butu jo kenteimas netobulas ganpadarinas usch griekus essas… Ir buk kenteimas bei kraujes jo / nepakan̆kancziu uschmokejmu atpirkima mussu essas. Ir dali nekure mussu ganpadarimui buk palikes 264–264ₐ. Toto synonymní užívání NN a kondicionálu lze snad zčásti vysvětlit tím, že jimi byly překládány slovesa, pravděpodobně téhož způsobu (konjunktivu). Přesto jsou styčné body mezi oběma způsoby zřejmé a existují i v současném jazyce, proto je vliv perifrastických forem optativu na rozšíření modálního užívání činných příčestí zcela možný.

3.4. Velmi významnou roli při „přilnutí“ významu zprostředkovaného nebo předpokládaného děje k nominativním tvarům činných příčestí sehrály konstrukce VD (nominativus cum participio) a další, patrně ještě starší konstrukce, v nichž predikativní příčestí následovala po slovesech vyjadřujících řeč nebo psychické vnímání: říkal (si), že (kde) chodil (viz 1.7.2). V nich nesou hlavní informační zátěž obvykle příčestí, zatímco slovesa, která formálně tvoří základ věty, označují pouze zdroj informace nebo jistý její modální aspekt. Vzhledem k tomuto významu mají slovesa mluvení ve větách vyjadřujících nepřímou řeč sklon měnit se v parentetické výrazy, modální slova či dokonce jisté částice (srov. rus. мол из молвити). Význam zprostředkovaného děje se tedy mohl snadno spojit se samotnými predikativními příčestími a přenést se do vět, v nichž se odedávna užívala v pozici verbum finitum bez sloves sdělování či psychického vnímání, např. chodil

²¹ Panašiai 160₉, PM 24₂₃.

²²Zřejmě bez jakéhokoli vlivu jazyka originálu, srov. Denn wann eines solchen dritten Zustands nach diesem Leben vonnöthen (J. Vietor, viz W. Witte, Der Uebersetzer Simon Waischnoras d. Ae., Braunschweig, 1931, p. 104, 115; latinský text se zcela liší). Podobně MT 202₁₁–₁₃.

41

ný. Konstrukce GD zděděná z dávné minulosti mohla rovněž podněcovat užívání participií k vyjadřování zprostředkovaného děje. Vliv těchto konstrukcí dobře vysvětluje skutečnost, že význam zprostředkovaného děje je nejtypičtější pro nominativy aktivních participií, zatímco neutrální tvary pasivních participií, které nesouvisejí s konstrukcemi VD a GD, jej mají mnohem méně často (srov. 2.3).

Všechny zde probrané okolnosti byly příznivé pro vznik modálního užívání participií. Přesto však ještě neumožňují definitivně odpovědět na otázku: proč právě ve východobaltských jazycích získala predikativní participia význam nepřímého způsobu?²³ Velmi podobné podmínky existovaly ve slovanských jazycích, kde participia také mohla mít predikativní funkci a kde se kdysi užívaly konstrukce GD a VD, avšak NN se nevytvořil. Je pravda, že užívání participií je ve slovanských jazycích obecně omezenější než v baltských a v germánských jazycích je ještě více redukováno. V řečtině a indoíránských jazycích, kde je systém participií bohatý a rozvinutý a jejich predikativní funkce se rovněž zachovala, však participia význam zprostředkovaného děje nemají. Zdá se, že ke vzniku NN ve východobaltských jazycích přispěly nejen probrané vnitřní, ale i určité vnější podmínky.

3.5. Již v roce 1935 upozornil P. Arumaa na podobnost lotyšského nepřímého neboli reproduktivního způsobu a estonského modus obliquus (kaudne kõneviis, dále rovněž nazývaného nepřímý způsob)²⁴. V estonštině označují neměnné tvary aktivních participií s -vat (např.: tulevat „vracející se, vrátící se“, töötavat „pracující, pracující v budoucnu“) děj, o němž se mluvčí dozvěděl od jiné osoby, a užívají se v přímé řeči k reprodukování toho, co bylo slyšeno jinde, např. meie töötavat halvasti „prý pracujeme špatně“²⁵. Stejně jako v litevštině a lotyštině může zde participium slovesa lentu „být“ olevat plnit úlohu ekvivalentu pomocného slovesa a spolu s participii na příponu -nud tvořit perifrastické tvary minulého času nepřímého způsobu, např. mina olevat kirjutanud „já (prý) psal“ (Э. Пялль, ib. 156), srov. lot. es esot rakstījis. E. Matthews srovnával tyto estonské konstrukce s modálním užíváním neutrálních tvarů pasivních participií v litevštině (např. mūsų tėvelių visos tos giesmės mokėta) a dospěl k závěru, že toto užívání je autochtonní a nezávislé na vlivu jiných jazyků (SEER XXXIII 370). V. Pisani srovnával estonský nepřímý způsob s tvary aktivních participií odpovídajícího významu ve východobaltských jazycích. Vzhledem k podobnosti významu a struktury navrhoval považovat východobaltský NN za výpůjčku z baltofinských jazyků, nebo za starou společnou izoglosu zděděnou od předků dnešních Finů a Estonců²⁶. I. Marvan při kritickém hodnocení hypotézy V. Pisaniho o výpůjčce NN z finštiny poukázal na rozdíly ve struktuře estonského a východobaltského NN: participium tvořící estonský modus obliquus s -vat má partitivní tvar a liší se od participií s -van, užívaných v konstrukcích odpovídajících litevským GD a VD²⁷. Vliv finštiny na východobaltský nepřímý způsob podle I. Marvana,

²³ И. Марван, Baltistica V (1) 18.

²⁴ Článek, otištěný v časopise „Eesti Keel“ v roce 1935, č. 4–6, který uvádí J. Lohmann, KZ LXIV 46.

²⁵ Э. Пялль, Учебник эстонского языка, Таллин, 1955, p. 155; А. Каск, ЯН СССР III 48.

²⁶ V. Pisani, Zu einer Baltisch–Estfinnischen Partizipialkonstruktion, — Rakstu krājums J. Edzelīnam, Rīgā, 1959, p. 215 tt.

²⁷ И. Марван, Kalbotyra IV 35–37; Baltistica V(1) 18. Bez ohledu na tento rozdíl odvozuje A. Sauvageot, BSL L 208, estonský modus obliquus z takových konstrukcí GD, jako je näin isän tulevan „vidím otce přicházet“.

42

je třeba považovat za sekundární, modifikující faktor, zatímco vnitřní, systémové podmínky jsou primární. Tento názor, který podporují i další paralely mezi baltskými a finskými jazyky, je velmi důležitý a pomáhá lépe pochopit vznik východobaltského NN.

3.5.1. V baltofinských jazycích se zprostředkovaný děj vyjadřuje formami různé morfologické povahy a původu. Kromě participií s -vat se v estonštině ve významu NN užívaly deverbativa s -ma (A. Sauvageot, BSL L 208). NN zde tvoří také infinitivy s -da, které byly v písemných pramenech až do počátku 20. století dokonce rozšířenější než participia s -vat a teprve v posledních desetiletích ustupují z spisovného jazyka²⁸. Tyto infinitivy rovněž nesouvisejí s konstrukcemi typu GD a VD; jejich modální užívání vysvětluje A. Sauvageot ib. 208–209 tím, že infinitiv má obecně význam neurčitosti a nejistoty. V livonštině, která se vyznačuje mnoha archaickými rysy a starými kontakty s baltskými jazyky²⁹, mají tvary NN opět jinou podobu: vyvinuly se zde z názvu činitele (nomen agentis) s -iji a tvoří paradigmata přítomného-budoucího i perifrastického minulého času, např.: ta lu’ggiji „on prý čte“, ta vol’ lu’ggiji „on prý četl“³⁰. Téměř všechny formanty NN v baltofinských jazycích jsou foneticky podobné příponám baltských participií označujících zprostředkovaný děj, srov. est. -vat a lot. -ot, est. -ma a litevská neutrální pasivní participia s -mas, -ma, liv. -iji a lotyšská minulá participia s -ujis (rakstījis), ačkoli jejich původ zřejmě nemá nic společného. Podobnosti mezi morfologickými formanty různého původu v baltofinských a baltských jazycích byly zaznamenány i v dalších případech, srov. ilativy s formantem -n, které se v každé z obou jazykových rodin vytvořily specifickým způsobem (A. Sabaliauskas, LKK VI 112 s lit.).

V ostatních baltofinských jazycích (stejně jako obecně ve finsko-ugrických jazycích) se NN neužívá a nejsou žádné důkazy, které by naznačovaly, že se tam kdysi vyskytoval a zanikl. Naopak, rozmanitost forem spíše ukazuje, že tento způsob získal morfologické vyjádření již v době, kdy existovaly jednotlivé baltofinské jazyky.

3.5.2. Jak v baltských, tak v baltofinských jazycích se k vyjádření zprostředkovaného děje využívala verbální substantiva: participia, „gerundia“ a infinitivy. Finské jazyky se obecně vyznačují bohatým systémem participií a infinitivů³¹ a jejich širokým užíváním, které se v mnoha ohledech blíží baltským jazykům. Participia jsou zde hlavním prostředkem k vyjádření vedlejšího děje ve větě; navíc často mohou mít samostatného činitele děje a fungovat jako ekvivalenty verbum finitum³². Mnohé finské participiální konstrukce (např. výpovědi typu GD a VD³³) odpovídají podle svého původního strukturního modelu baltským konstrukcím. Po vzoru východobaltských jazyků se v estonštině dokonce utvořily složené minulé časy s tvary slovesa olema „být“ a participiem s příponou -nud³⁴. Na druhé straně kontakty s baltofinskými národy zřejmě pomohly východním Baltům

²⁸ A. Kask, Die indirekte Redeweise in der Estnischen Schriftsprache, – Congressus Tertius Internationalis Fenno—Ugristarum, Tallinn, 1970, Teesid I, p. 49.

²⁹ П. А. Аристэ, ТИЯ IV 257 тт.; Ливы и ливский язык, „Eesti NSV TA Toimetised, ühiskonnateaduste s.“, 1, 1958, p. 42 тт.

³⁰ П. А. Аристэ, ВЭИ 15; Э. Э. Вяари, ЯН СССР III 148.

³¹ Například ve spisovné finštině jsou 3 participia a 5 infinitivů, v livonštině — 4 participia a 2 infinitivy, v karelštině — 2 aktivní, 3 pasivní participia a dalších 7 gerundií utvořených z různých pádových tvarů participií; viz G. Décsy, Einf. 205; Э. Э. Вяари, ЯН СССР III 148–9; Г. Н. Макаров, ib. 73.

³² Л. Хакулинен, Разв. II 248 тт. su lit.; К. Е. Майтинская, ЯН СССР II 23.

³³ Srov. Л. Хакулинен, ib. 248 a násl., 253.

³⁴ П. А. Аристэ, ВЭИ 12–13; Э. Пялль, op. cit. 148–9; А. Х. Каск, ЯН СССР II 48; G. Décsy, Einf. 205; A. Sabaliauskas, LKK VI 112.

43

až do dnešní doby zachovat rozmanité a archaické užívání participií, které bylo v ostatních indoevropských jazycích postupem času výrazně redukováno a zaniklo. V areálu slovanských jazyků si predikativní participiální konstrukce nejlépe zachovala také severozápadní nářečí ruštiny, tvořící adstratovou vrstvu ve staré oblasti finských jazyků³⁵. To, že predikativní užívání participiálních, infinitivních a podobných forem ve finských jazycích je velmi archaické, je patrné už ze samotné struktury jejich verbum finitum: většina finitních slovesných tvarů si zde ještě zachovala formanty společné se jmény³⁶.

3.5.3. Význam přímo a nepřímo zakoušeného děje se tedy morfologicky rozlišuje pouze v poměrně malé a uzavřené oblasti baltských a baltofinských jazyků, která na severu začíná na území estonštiny a táhne se na jih podél pobřeží Baltského moře, zahrnujíc dnešní lotyšská nářečí a velkou část litevských nářečí. Sémantická kategorie nepřímo zakoušeného děje se zde realizuje morfologickými formami různého původu: participii (v litevštině), nesklonnými participiálními formami (v lotyštině a estonštině), infinitivy (v estonštině) a slovesnými substantivy (v livonštině). Významové rysy této kategorie a její vztah k jazykové situaci jsou však v celé oblasti velmi podobné³⁷. Tato kategorie nemůže být příliš archaická, neboť ji neznají ani nejbližší sousedé východních Baltů, ani sousedé Estonců a Livonců. Nejpravděpodobněji vznikla v době, kdy se společenství baltofinských jazyků již rozpadlo, zatímco východní Baltové ještě tvořili relativně jednotné jazykové společenství, v němž se nově vzniklé jevy mohly nerušeně šířit. Šíření sémantické kategorie nepřímo zakoušeného děje ve východobaltských jazycích lze spojovat s jejich postupem do oblastí obývaných předky Livonců a Estonců v 5.–6. století n. l.³⁸ Téměř pro celou její oblast jsou příznačné dlouhodobé jazykové kontakty a rozsáhlé substrátové zóny a zóny bilingvismu: především livonský a estonský substrát v severním Lotyšsku, kursko-lotyšský substrát a litevský jazykový areál v jeho západní části, sélský substrát v jižním Lotyšsku a severovýchodní Litvě. Lze snadno pozorovat, že NN je rozšířena právě v té části litevského jazykového areálu, kde se kdysi mluvilo kurštinou a sélštinou. Právě prostřednictvím latgalských, kurských a sélských dialektů, ovlivněných jazykem předků Estonců³⁹, se kategorie nepřímo zakoušeného děje mohla rozšířit na velkou část dnešního litevského jazykového areálu. (Přímý vliv baltofinských jazyků na litevská nářečí se nezdá být možný.) Intenzita užívání nepřímého způsobu v oblasti baltských jazyků je zhruba úměrná míře těsnosti jazykových kontaktů mezi baltskými a baltofinskými jazyky: největší je na území Lotyšska-

³⁵ V tomto případě mohly mít baltofinské jazyky na participia baltských a slovanských jazyků podobný „konzervační“ vliv jako na konstrukce nominativus cum infinitivo podle „teorie chladničky“ V. Kiparského, srov. V. Kiparsky, ZfslPh XXVIII 333—42; XXXIII 263—4; Baltistica V(2) 148.

³⁶ B. Collinder, Comparative grammar of the Uralic languages, Stockholm, 1960, p. 243; G. Décsy, Einf. 160—1. Kadangi veiksmažodžio—vardažodžio kategorijos yra koreliatyvios, pastaruoju metu manoma, jog metodiškai netikslu kalbėti apie veiksmažodžių kilmę iš vardažodžių, tačiau finų-ugrų kalbų verbum finitum artimumas vardažodžių kamienams ir jų genetinis ryšys abejonių nekelia, žr. K. E. Майтинская, Оч.-УЯ 219, 300 tt., 330 tt. su lit.

³⁷ V tomto ohledu lze sémantickou kategorii nepřímo zakoušeného děje srovnávat s kategorií vyjadřovaného nutného děje, která se v lotyštině a livonštině a v estonském nářečí na ostrově Saaremaa realizuje různými formami debitiva, srov. J. Endzelins, LaGr. 885 a násl., 971 a násl.; П. А. Аристэ, ТЯИ IV 288; Э. Э. Вяари, ЯН СССР II 147—8.

³⁸ O postupu Baltů na sever v tomto období svědčí jak archeologické, tak jazykové doklady (pozůstatky estonštiny a livonštiny v severním Lotyšsku, finská toponymie atd.), viz П. А. Аристэ, ВЭИ 16 a násl.; M. Gimbutas, The Balts, London, 1963, p. 141; V. Mažiulis, Baltistica X (2) 124.

³⁹ K nepřímému vlivu baltofinských jazyků na litevštinu prostřednictvím kurského a sélského jazyka srov. V. Mažiulis, Baltistica X (2) 124.

44

…rii, menší — v severovýchodním cípu litevského jazykového území, na severním okraji a v Žemaitsku, a dále na jih slábne a vytrácí se. V jižní Litvě mají tvary neutrálního rodu trpných participií už význam reprodukovaného děje mnohem méně často než nominativy činných participií severovýchodních aukštaitských a žemaitských nářečí. Kategorie nepřímo zakoušeného děje se tedy na území baltských jazyků nejspíše šířila postupně ze severu na jih, přičemž slábla, a možná dokonce nedosáhla území pruského jazyka.

3.6. Vznik kategorie nepřímo zakoušeného děje v jazycích východních Baltů a pobaltských Finů, které náležejí k různým jazykovým rodinám, má výraznou obdobu na zcela jiném okraji indoevropského jazykového území, totiž v areálu balkánských jazyků. Zvláště zajímavé jsou v tomto ohledu údaje z bulharštiny.

3.6.1. Bulharská participia s příponou lmohou ve slovesné pozici tvořit tzv. reproduktivní formy neboli reproduktivní způsob⁴⁰. Vyjadřují se jimi nepřímo zakoušené, reprodukované či pochybné skutečnosti, za jejichž pravdivost mluvčí neručí. Tvary první a druhé osoby mají pomocné sloveso съм a jsou utvořeny z perfektového kmene, takže se shodují s perifrastickým perfektem indikativu (např.: писал съм „napsal jsem“, писал си „napsal jsi“), zatímco ve třetí osobě (která se užívá nejčastěji⁴¹) se užívá participium bez pomocného slovesa, čímž se odlišuje od ostatních složených časů, např.: писал „(on) napsal“, писали „(oni) napsali“. Toto rozlišení není absolutní, neboť reproduktivní formy mohou mít příležitostně pomocné sloveso ve třetí osobě, zatímco perfektum může být bez něj⁴². Tvary tvořené z imperfektového kmene se užívají pouze ve významu reprodukovaného či zpochybňovaného děje, např.: писал съм, писал си, писал „já, ty, on prý psal“⁴³. Do paradigmatu reproduktivního způsobu patří kromě prostých tvarů také tzv. emfatic­ké tvary, tvořené stejně jako litevské složené tvary, tj. s participiem pomocného slovesa s významem „být“, např. бил писал „(on) prý byl psal“⁴⁴. Označují takové reprodukované děje, o jejichž pravdivosti mluvčí pochybuje, tj. mají výraznější modální odstín a v tomto ohledu rovněž odpovídají litevským složeným tvarům NN⁴⁵.

Z ostatních slovanských jazyků má reproduktivní tvary s participii na l také makedonština⁴⁶, jejíž gramatická stavba se v zásadě shoduje s bulharštinou. Srbština—

⁴⁰ O postavení těchto forem v gramatickém systému bulharštiny se diskutuje. V gramatikách se obvykle považují za jeden ze slovesných způsobů — translatív, komentatív, прези-казного наклонение, viz А. Андрейчин, Н. Костов, К. Мирчев, Е. Николов, Ст. Стойков, Български език, София, 1955, s. 212—234; Ю. С. Маслов, Очерк 288 a násl. Protože reproduktivní formy korelují také s konjunktivem a imperativem, někteří badatelé navrhovali vyčlenit v bulharštině celý systém sekundárních (reproduktivních) způsobů, viz Е. И. Демина, БГБЛЯ 359 a násl., nebo považovat reproduktivní formy za určité případy modálního užití přímého způsobu (изъявительно наклонение), viz В. Станков, Врем. 155 a násl., zejména 162—4 s literaturou; v poslední době také Е. И. Демина, Ген. 13 a násl.

⁴¹ Podle V. Kosesky SFPS XIII 166 tvoří v současném jazyce tvary 3. osoby přibližně 90% všech dokladů.

⁴² Srov. М. Г. Рожновская, Синт. 218; Ю. С. Маслов, Очерк 250; V. Koseska, SFPS XIII 166; В. Станков, ib. 78; Е. Дьомина, БЕ XX 407 a násl.

⁴³ М. Г. Рожновская, Синт. 117.

⁴⁴ Е. М. Демина, БГБЛЯ 353 a násl.; В. Станков, Врем. 166.

⁴⁵ K formám s podobným emfatic­kým významem v albánštině viz W. Fiedler, ACB VI 369.

⁴⁶ H. G. Lunt, Grammar of the Macedonian literary language, Skopje, 1952, 91 tt. Tačiau makedoniečių kalboje atpasakojamosios formos vartojamos su pagalbiniu veiksmažodžiu taip pat kaip perfekto, tad formaliai nuo pastarųjų nesiskiria.

45

V chorvatštině se z těchto participií tvoří perfektum, jehož třetí osoba se bez pomocného slovesa může užívat pro nepřímo dosvědčený děj i s jinými modálními významy⁴⁷. Obecně platí, že participia odvozená od všeslovanských slovesných adjektiv s příponou l vytvořila paradigma nepřímého (resp. reproduktivního) způsobu pouze ve velmi omezené oblasti jednotlivých slovanských jazyků a zřejmě poměrně pozdě⁴⁸.

3.6.2. Tytéž tvary participia na l, utvořené z imperfektivních a perfektivních kmenů, které označují reprodukovaný děj, se v bulharštině užívají také k vyjádření neočekávaně prožitého, překvapivého děje. V takových případech se nazývají admirativ. Někteří badatelé považují bulharský admirativ za variantu reproduktivního způsobu (translativu neboli komentativu)⁴⁹, jiní jej probírají jako samostatnou skupinu tvarů⁵⁰ nebo jako určitý případ modálního užití časů indikativu⁵¹. Genetickou souvislost mezi reproduktivním způsobem a admirativem však uznávají obě skupiny⁵². Albánský admirativ, který se tvoří z nových tvarů slovesných jmen (tzv. krátkých participií) s pomocným slovesem s významem „mít“ v postpozici⁵³, označuje rovněž nejen neočekávaně prožitý či překvapivý, ale i reprodukovaný děj s jistým emocionálním odstínem⁵⁴. Oba významy spolu úzce souvisejí (překvapivý může být děj přímo prožitý i reprodukovaný) a podle některých balkanistů se vyvinuly z emfatíckého užití perfekta⁵⁵; pouze v bulharštině byla výrazněji zdůrazněna složka komentativního (reproduktivního) významu, zatímco v albánštině složka admirativního (údivného) významu⁵⁶. Snadno si lze všimnout, že podle vztahu mezi významem reprodukovaného a překvapivého děje bulharský a albánský admirativ zcela odpovídá litevskému NN⁵⁷. Bulharské reproduktivně-admirativní tvary mají ve spojení s částicí da také optativní význam, např. da ne cu otшila tam! (zejména po nei-

⁴⁷ И. Грицкат, О перфекту без помоћног глагола и сродним синтаксичким појавама у српскохрватском језику, Београд, 1954; J. Kuryłowicz PRTJ XXIX 30–1; М. Деянова, ИИБЕ XIX 847.

⁴⁸ Podle K. Mirčeva, Ист. Гр. 123, se v bulharštině začalo modální užití perfekta šířit od 14. století. E. Diomina Ген. 15 a БЕ XX 410 uvádějí, že bulharská literatura 17. století odráží ještě rané období vzniku reproduktivních tvarů.

⁴⁹ Ю. С. Маслов, K otázce systému forem nepřímého způsobu, Sborník na počest Alexandra Teodorova-Balana, Sofie, 1956, s. 314 a násl.; Озерк 250–1; W. Fiedler, ACB VI 369; WZL XV. 3 565.

⁵⁰ Е. И. Демина, ВГБЛЯ 327–8 su lit.

⁵¹ В. Станков, Врем. 176 su lit.

⁵² Na Mezinárodním balkanistickém kongresu v roce 1968 a na sympoziu o gramatické typologii balkánských jazyků v roce 1973 na to upozornila také E. Diomina, která z hlediska současného jazyka považuje admirativ a reproduktivní tvary za odlišné kategorie; viz Е. И. Демина, Ген. 14.

⁵³ Dėl albanų kalbos admiratyvo žr. G. Weigand, Albanesische Grammatik, Leipzig, 1913, p. 122 tt.; W. Fiedler, ACB VI 367 tt.; WZL XV. 3 561 tt. su lit.; А. В. Десницкая, Албанский язык и его диалекты, Ленинград, 1968, р. 17tt.

⁵⁴ W. Fiedler, WZL XV. 3 563–5.

⁵⁵ Od perfekta se albánský admirativ historicky liší pouze postavením participia a pomocného slovesa: v perfektních tvarech stojí pomocné sloveso před participiem a není s ním srostlé, srov. А. В. Десницкая, ib. 17–18; W. Fiedler, WZL XV. 3 562. Postupný přechod od významu perfekta k admirativu v albánské písemné tradici uvádí E. Çabej, ACB 386–7.

⁵⁶ W. Fiedler, WZL XV. 3 565.

⁵⁷ Podobnost bulharského admirativu s litevskými participii označujícími překvapivý děj uvedl A. Nepokupnas, který navrhl vyčlenit kategorii admirativu také v baltských jazycích; viz А. П. Непокупный, Ареальные аспекты балто-славянских отношений, Киев, Москва, 1964, р. 26–7.

46

(k výrazu ginio viz V. Koseska, SFPS XIII 168–9), čímž se zároveň shodují s predikativními příčestími v litevštině (např. Nekalbėjęs! apod., viz 1.9.2). Vyjadřují jimi také minulý děj vyplývající z výsledků⁵⁸ (srov. 4. význam litevské NN). Souvislost admirativa s formami nepřímé řeči, perfektem, a tedy i s predikativním užíváním příčestí je proto zcela nepochybná.

3.6.3. Tak jako je nepřímý způsob východních Baltů sémanticky blízký modus obliquus pobaltských Finů, jsou formy nepřímé řeči v bulharštině, makedonštině a albánštině blízké „neviděnému préteritu“ turečtiny, které se vyvinulo z příčestí s příponou -myš a označuje děje, které mluvčí nepozoroval, nýbrž o nichž se dozvěděl z doslechu⁵⁹. Má se za to, že tato modální hodnota času vznikla na základě staršího významu perfekta⁶⁰. Formy neviděného préterita, vzniklé z příčestí na -myš a -gan, se areálově rozšířily i do dalších turkických jazyků (formy na -gan jsou doloženy od 16. století, na -myš od počátků písemnictví oguzských jazyků)⁶¹. V turkmenštině se navíc užívají také formy neviděného préterita na -an⁶². Protože je modální kategorie neviděného, tj. nepřímo zakoušeného děje, v turkických jazycích poměrně široce rozšířena a doložena odedávna, je zcela pochopitelné, že během dlouhých období vzájemných jazykových kontaktů mohla ovlivnit také bulharštinu, makedonštinu a albánštinu. Někteří badatelé se domnívali, že formy nepřímé řeči v bulharštině a makedonštině vznikly vlivem slovesného systému turečtiny v době bulharsko-tureckého bilingvismu (14.–19. století)⁶³ nebo působením substrátu turkického protobulharského jazyka (po 7. století)⁶⁴. Po důkladnějším prozkoumání sémantické struktury kategorie nepřímo zakoušeného a překvapivého děje i zvláštností její morfologické realizace se ukázaly její vnitřní předpoklady, spočívající v samotných balkánských slovanských a albánských jazycích⁶⁵. Nepochybné však je, že se tato kategorie utvářela ve složitých podmínkách intenzivních jazykových kontaktů⁶⁶. Její velmi omezený areál na jižním okraji indoevropského jazykového území a poměrně nedávný vznik ukazují, že hlavním ohniskem jejího šíření musela být oblast turkických jazyků⁶⁷.

⁵⁸ Tento význam nazývá E. Diomina konkluzivním; viz Е. И. Демина, Ген. 14; Е. Дво-мина, БЕ XX 411–2.

⁵⁹ Viz O. Grünenthal, KZ LXIII 134; А. И. Кононов, Грамматика современного турецкого языка, Москва – Ленинград, 1956, p. 231 n.; Н. З. Гаджиева, Осн. 182 n. Slovesné formy turečtiny na -myš, stejně jako bulharské formy na -l, se užívají také jako participium conjunctum; viz O. Grünenthal, ib. 134; А. Н. Кононов, ib. 251.

⁶⁰ O. Grünenthal, ib. 134.

⁶¹ Н. З. Гаджиева, Осн. 179 tt., 182–3.

⁶² Ib. 181–2.

⁶³ Б. Цонев, История на български език, III, София, 1937, p. 106; К. Мирчев. Ист. гр. 48, 123, 187; Л. Андрейчин, ИИБЕ II 39 tt.; Э. Бенвенист, ОЛ. 223–4.

⁶⁴ Tento názor vyslovil K. Popov; viz Е. И. Демина, Ген. 14.

⁶⁵ Formy nepřímé řeči v bulharštině pokládal za autochtonní jevy již S. Mladenov, Symb. Rozwadowski II 205 n.; viz také V. Koseska, SFPS XIII 168 a literaturu uvedenou ve studii E. Diominy, ББЛЯ 314.

⁶⁶ Podle E. Diominy je třeba vysvětlení jejich původu hledat „v celé složité situaci dlouhodobých jazykových kontaktů na Balkánském poloostrově“ ((Е. И. Демина, Ген. 17).

⁶⁷ Vliv turkických jazyků na formy nepřímé řeči v bulharštině (např. vypouštění 3. osoby pomocného slovesa) a na užívání admirativa v albánštině ve významu nepřímo zakoušeného děje uznávají dokonce i ti badatelé, kteří zdůrazňují specifičnost těchto slovesných forem v balkánských slovanských a albánských jazycích; srov. W. Fiedler, WZL 565, Е. И. Демина, Ген. 15–16; А. С. Мельничук, Розв. 86–8.

47

3.7. Kategorie sémantiky nepřímo zakoušeného děje se tedy na dvou zcela protilehlých okrajích indoevropské jazykové oblasti – v Pobaltí a na Balkáně – realizuje velmi podobnými prostředky. Nepřímá evidencialita východních baltických jazyků, reportativní formy balkánských slovanských jazyků a albánský admirativ se shodují v mnoha rysech významu i morfologického vyjádření. Nejdůležitější shody jsou tyto:

1. Sémantickou strukturu uvedených modálních kategorií tvoří významy nepřímo zakoušeného (translativní), pochybného (dubitativní) nebo překvapivého děje (admirativní). Zvláště pozoruhodný je netriviální vztah mezi značně odlišnými admirativním a translativním významem a jejich vyjadřování týmiž formami.

2. Nepřímo zakoušený děj se vyjadřuje participii, která vstupují do systému složených (perifrastických) časů. Ačkoli samotné participiální formy mají různý původ, paradigmata nepřímých způsobů utvořená pomocí těchto participií jsou svou stavbou velmi podobná (srov. složené časy nepřímé evidenciality v litevštině a lotyštině a tzv. emfaticé reportativní i admirativní formy v bulharštině).

3. Formy vyjadřující nepřímo zakoušený děj jsou ve všech uvedených jazycích geneticky spjaty s perifrastickým perfektem, přičemž ve východních baltských a balkánských slovanských jazycích jsou s ním v určitých případech dokonce homonymní.

4. Kategorie nepřímo zakoušeného děje se morfologizovala poměrně pozdě (zřejmě ne dříve než ve druhé polovině 1. tisíciletí n. l.).

Tyto shody nemohou být náhodné. Jasně ukazují typologickou společnost sémantiky a vyjádření nepřímé evidenciality a jejích funkčních ekvivalentů.

Vnější podmínky vzniku nepřímé evidenciality jsou rovněž velmi podobné. Na obou okrajích indoevropské jazykové oblasti se přímé a nepřímo zakoušené děje rozlišují v jasně vymezené oblasti, do níž vedle indoevropských jazyků patří i jazyky jiných rodin (ugrofinské a turkické), které spolu se sousedními indoevropskými jazyky vytvářejí zóny intenzivních vzájemných kontaktů, bilingvismu, nebo dokonce „jazykového svazu“. Ačkoli předpoklady a zárodky vzniku nepřímé evidenciality nacházíme i v jiných indoevropských jazycích, nikde jinde však nejsou morfologicky ustaveny. Naproti tomu v jazycích jiných rodin, například turkických, se nepřímý způsob nebo jeho ekvivalenty užívají šířeji a odedávna. Za takových okolností je role jazykových kontaktů při vzniku nepřímé evidenciality zcela zřejmá.

Srovnání s jinými jazyky, které mají odpovídající modální kategorie, pomáhá lépe pochopit původ nepřímé evidenciality v litevštině. Její strukturní základ tvořilo predikativní užívání participií zděděné z indoevropského období, které samo vycházelo z nominálního typu věty. Její sémantické předpoklady souvisejí s tendencemi typickými pro indoevropské jazyky k modálnímu užívání participií (zejména bez pomocného slovesa) a perifrastických slovesných forem tvořených s jejich pomocí (zejména perfekta a optativu). Prosazování významu zprostředkovaného děje podnítily polopredikativní participiální konstrukce: akuzativ a nominativ s participiem. Při konečném ustavení nepřímého způsobu a vytvoření morfologického paradigmatu však sehrály velkou roli kontakty s nejbližšími pobaltskými finskými jazyky (livonštinou a estonštinou).

Zkratky literatury

1. Monografie

S. Agrell, Neutr. – Zur Geschichte des indogermanischen Neutrums, Lund, 1926.

E. Benveniste, Hitt. – Hittite et indo-européen. Etudes comparatives, Paris, 1962.

J. Balkevičius, Sint. – Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius, 1963.

48

A. Bezzenberger, BGLS. — Příspěvky k dějinám litevského jazyka na základě litevských textů 16. a 17. století, Göttingen, 1877.

K. Brugmann, Grdr. — Základy srovnávací gramatiky indoevropských jazyků, Strassburg, 1897–1916.

— ” — Synt. — Syntax jednoduché věty v indoevropštině, Berlín — Lipsko, 1925.

K. Būga, RR. — Vybrané spisy, I–IV, sest. Z. Zinkevičius, red. V. Mažiulis, Vilnius, 1958–1962.

G. Décsy, Einf. — Úvod do ugrofinské jazykovědy, Wiesbaden, 1965.

B. Delbrück, VS. — Srovnávací syntax indoevropských jazyků, I–III, Strassburg, 1893–1900.

J. Endzelin, AprGr. — Altpreussische Grammatik, Riga, 1944.

J. Endzelīns, DI. — Výbor z díla, Riga, 1971 a násl.

— ” — LaGr. — Gramatika lotyšského jazyka, Riga, 1951.

E. Fraenkel, Baltosl. — Baltoslavica, příspěvky k balto-slovanské gramatice a syntaxi, Göttingen, 1921.

— ” — Kas. — Syntax litevských pádů, Kaunas, 1928.

H. Hirt, IdgGr. — Indogermanische Grammatik, I–VII, Heidelberg, 1927–1937.

— ” — Urg. — Příručka pragermánštiny, Heidelberg, 1931–1934.

H. Hübschmann, Cas. — Zur Casuslehre, München, 1875.

J. Jablonskis, RR. — Rinktiniai raštai, I–II, sud. J. Palionis, Vilnius, 1957.

G. Janke, Pass. — Der Ausdruck des Passivs im Altrussischen, Berlin, 1960.

J. Kabelka, La. — Latvių kalba, Vilnius, 1975.

J. Kazlauskas, Ist. gr. — Historická gramatika litevského jazyka (přízvukování, podstatné jméno, sloveso), Vilnius, 1968.

R. Kühner, GrGr. — Podrobná gramatika řeckého jazyka, I–II, Hannover, ²1870.

J. Kurylowicz, Apoph. — L’ apophonie en indo-européen, Warszawa, Kraków, 1956.

— ” — Infl. cat. — Flexivní kategorie indoevropštiny, Heidelberg, 1964.

O. Lagerkrantz, Präd. — Indogermanisches Prädikativ, Uppsala, 1933.

W. P. Lehmann, PIE. — Proto-Indo-European syntax, New York, 1974.

V. Mažiulis, Balt. — Vztahy baltských a jiných indoevropských jazyků (deklinace), Vilnius, 1970.

A. Meillet, Altarm. — Altarmenisches Elementarbuch, Heidelberg, 1913.

A. Meillet – J. Vendryes, Traité — Pojednání o srovnávací gramatice klasických jazyků, Paříž, 1952.

F. Miklosich, VGr. — Srovnávací gramatika slovanských jazyků, I–IV, Vídeň, 1868–1879.

T. Milewski, Indo-hitt. — L’ indo-hittite et l’ indo-européen, Cracovie, 1936.

J. Palionis, LLK — Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a., Vilnius, 1967.

A. Paulauskienė, Veiksm. — Dabartinės lietuvių kalbos veiksmažodis, Vilnius, 1971.

M. Rudzīte, Dial. — Latviešu dialektoloģija, Rīgā, 1964.

J. H. Schmalz – J. B. Hofmann, Synt. — Syntax a stylistika, – Stolz–Schmalz, Latinská gramatika, Mnichov, 1928, 345–850.

J. Schmidt, Pluralb. — Die Pluralbildungen der indogermanischen Neutra, Weimar, 1889.

A. Senn, Hdb. — Handbuch der litauischen Sprache, I, Grammatik, Heidelberg, 1966.

J. S. Speyer, VedS. — Vedische und Sanskrit-Syntax, Strassburg, 1896.

Ch. S. Stang, Verb. — Das slavische und baltische Verbum, Oslo, 1942.

— ” — VGr. — Srovnávací gramatika baltských jazyků, Oslo–Bergen–Tromsø, 1966.

R. Trautmann, AprS. — Památky staropruského jazyka. Úvod, texty, gramatika, slovník. Göttingen, 1910.

4. Užs. Nr. 1026

49

W. Veenker, Substr. — Otázka ugrofinského substrátu v ruštině, Bloomington, 1967.

J. Wackernagel, Vorles. — Přednášky o syntaxi se zvláštním zřetelem k řečtině, latině a němčině, I–II, Basilej, ²1926–1928.

C. Watkins, IdgGr. — Indoevropská gramatika, vyd. J. Kuryłowicz, III, Tvarosloví, první část, Dějiny indoevropské slovesné flexe, Heidelberg, 1969.

W. D. Whitney, SkrG. — Gramatika sanskrtu, Lipsko, ²1889.

Z. Zinkevičius, Dial. — Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966.

Э. Бенвенист, ОЛ. — Общая лингвистика, М., 1974.

В. И. Борковский, Гр. — Синтаксис staroruských listin (jednoduchá věta), Lvov, 1949.

В. И. Борковский—П. С. Кузнецов, Ист. гр. — Historická gramatika ruského jazyka, M., 1965.

Р. И. Булаев, Ист. гр. — Historická gramatika ruského jazyka, M., ⁶1959.

Е. И. Демина, Ген. — K otázce geneze modálních kategorií bulharského indikativu, — Sympozium o gramatické typologii současných balkánských jazyků, předběžné materiály, M., 1973, 13–17.

Н. З. Гаджиева, Осн. — Základní cesty vývoje syntaktické struktury turkických jazyků, M., 1973.

Вяч. Вс. Иванов, Общ. — Celoindoevropský, praslovanský a anatolský jazykový systém, M., 1965.

П. С. Кузнецов, Ист. морф. — Очерки исторической морфологии русского языка, М., 1959.

И. Б. Кузьмина —

Е. В. Немченко, Синт. — Синтаксис причастных форм в русских говорах, М., 1971.

Т. П. Ломтев, Очерки — Очерки по историческому синтаксису русского языка, М., 1956.

Ю. С. Маслов, Очерк — Очерк болгарской грамматики, М., 1956.

А. Мейе, Общ. — Общеславянский язык, М., 1951.

О. Мельничук, Розв. — Розвиток структури слов'янського речення, Київ, 1966.

К. Мирчев, Ист. гр. — Историческа граматика на българския език, София, 1953.

С. П. Обнорский, Очерки — Studie o dějinách ruského spisovného jazyka staršího období, М.—Л., 1946.

А. А. Потебня, Зап. — Z poznámek k ruské gramatice, I–II, М., ²1958, III, М., ²1968.

М. Г. Рожновская, Синт. — Syntax adjektiva v bulharském spisovném jazyce, М., 1970.

А. Н. Савченко, Ср. гр. — Сравнительная грамматика индоевропейских языков, М., 1974.

В. Станков, Врем. — Българските глаголни времена, София, 1969.

Ф. П. Филин, Происх. — Původ ruštiny, ukrajinštiny a běloruštiny, Л., 1972.

Л. Хакулинен, Разв. — Развитие и структура финского языка, I–II, М., 1953–1955.

П. Я. Черных, Ист. гр. — Историческая грамматика русского языка, М., 1954.

А. А. Шахматов, Синт. — Синтаксис русского языка, Л., 1925.

2. Společné práce, periodika aj.

ACB — Sborník prvního mezinárodního kongresu balkánských a jihovýchodoevropských studií, Sofia, 1968.

Baltistica — Baltistica, výzkumy baltských jazyků, Vilnius, od roku 1965.

50

BPTJ — Bulletin Polské jazykovědné společnosti.

BSL — Bulletin de la Société Linguistique de Paris, od roku 1869.

DB — Donum Balticum to prof. Ch. S. Stang, ed. by V. Rūķe-Dra- vina, Stockholm, 1970.

GK — Mateřský jazyk, Kaunas, 1933—1941.

IF — Indogermanische Forschungen, od roku 1892.

Indogermanica — Indogermanica, Festschrift für W. Krause, Heidelberg, 1960.

Kalbotyra — Jazykověda, vědecké práce vysokých škol Litevské SSR, Vilnius, od roku 1958.

KZ — Časopis pro srovnávací jazykovědu v oblasti indoevropských jazyků, založený A. Kuhnem, od roku 1852.

LB — Biblia: Das ist: die gantze heilige Schrifft: Deutsch Auffs new zugericht D. Marth, Luth. Wittemberg. Gedruckt durch Hans Lufft. 1549.

Lg — Language, časopis Linguistické společnosti Ameriky, Baltimore, od roku 1925.

LKG — Institut litevského jazyka a literatury Litevské SSR, Gramatika litevského jazyka, red. K. Ulvydas, I—II, Vilnius, 1965—1971.

LKK — Otázky litevské jazykovědy, Vilnius, od roku 1957.

LKT — Institut litevského jazyka a literatury Litevské SSR, Litevská nářečí, čítanka, red. E. Grinaveckienė a K. Mor- kūnas, Vilnius, 1970.

LVLIR — Spisy Institutu lotyšského jazyka a literatury Akademie věd Lotyšské SSR, Riga.

MAD — Práce Akademie věd Litevské SSR, řada A.

MLLVG — Institut jazyka a literatury Akademie věd Lotyšské SSR, Gramatika současného spisovného lotyšského jazyka, I—II, Riga, 1959—1962.

MSL — Mémoires de la Société de Linguistique de Paris, od roku 1868.

NTS — Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap, Oslo, od roku 1928.

OSS — Otázky slovanské syntaxe, I—III, Brno.

PJ — Poradnik językowy, Warszawa.

RKr — Sbírka článků, vydaná Výborem pro vědu Rīgas Latviešu Biedrība.

SEER — Slavonic and East European Review, Londýn.

SFPS — Studia z filologii polskiej i słowiańskiej, Warszawa.

Sintagmatika — Syntagmatika, paradigmatika a vzájemné vztahy na syntaktické rovině, 6. den A. Ozola, materiály, Riga, 1970.

Slavia — Slavia, Časopis pro slovanskou filologii, Praha, 1922 a násl.

SlPr — Slavia Pragensia.

SPFS — Sborník prací filosofické fakulty Brněnské university, Řada jazykovědná (A), Brno.

TCLC — Práce Kodaňského lingvistického kroužku, Kodaň.

TLP — Pražské lingvistické práce, Praha.

V — Biblia sacra Vvlgatae editionis… Romae… MD XCIII.

W — Postille… Przez D. Iakoba Wvyka… w Krakowie… 1617 (šesté vydání).

WZL — Vědecký časopis Univerzity K. Marxe v Lipsku, řada všeobecné jazykovědy.

ZfslPh — Časopis pro slovanskou filologii, Lipsko, 1925 a násl.

БЕ — Български език, орган на институтъ за български език при БАН, София.

ВГБЛЯ — Вопросы грамматики болгарского литературного языка, М., 1959.

ВЛУ — Вестник Ленинградского университета.

Úvod — Úvod do srovnávacího historického studia slovanských jazyků, red. O. S. Melnyčuk, Kyjev, 1966.

4*

51

VÉJ — Otázky etnických dějin estonského národa, Tallinn, 1956.

VJ — Otázky jazykovědy, M.

IIBJ — Zprávy Ústavu bulharského jazyka, Sofie.

IORJaS — Zprávy oddělení ruského jazyka a literatury Císařské akademie věd, Petrohrad, 1896 a násl.

MIRD — Materiály a studie k ruské dialektologii.

ОФ-УЯ — Основы финно-угорского языкознания, М., 1974.

SSb — Slavistický sborník u příležitosti VI. mezinárodního kongresu slavistů v Praze, Sofie, 1968.

TIJa — Práce Ústavu jazykovědy AV SSSR.

UZ LPI — Vědecké sborníky Leningradského státního pedagogického institutu A. I. Gercena.

Erg — Ergativní větná konstrukce v jazycích různých typů (studie a materiály), L., 1967.

Jazyky národů SSSR, I–V, M., 1966 a násl.

В. АМБРАЗАС

ROZŠÍŘENÍ A PROBLÉM PŮVODU NEPŘÍMÉHO ZPŮSOBU (MODUS RELATIVUS)

Resumé

1. Nepřímý způsob (dále — NZ), neboli modus relativus, tvoří ve východobaltských jazycích činná příčestí na *-nt- a *-us- (tvary nominativu v litevštině, novější nesklonná „departicipia“ v lotyštině), např.: litev. tēvas einąs, lot. tēvs ejot „otec prý jde“. Paradigma NZ je symetrické vůči paradigmatu indikativu a je mu protikladné; kromě jednoduchých zahrnuje i složené (perifrastické) tvary s činnými příčestími pomocného slovesa būti, které jsou protikladné příslušným perifrastickým tvarům indikativu, např.: yra, buvo, būdavo, bus metęs: esąs, buvęs, būdavęs, būsiąs metęs. Hlavními rozlišovacími rysy NZ jsou pozice verbum finitum ve větě a absence určitého tvaru pomocného slovesa ve funkci spony. Neutralizace formálního protikladu NZ a indikativu v současném litevském spisovném jazyce se vyskytuje ve třech tvarech s činnými příčestími minulého času (jis metęs, buvęs metamas, buvęs mestas), v nichž lze vynechat určitý tvar pomocného slovesa. V lotyštině je neutralizace tohoto protikladu ještě omezenější.

Modální sémantiku NZ tvoří významy zprostředkovanosti (translativní), pochybnosti (dubitivní), neočekávanosti-překvapení (admirativní) a úsudku na základě výsledků (konkluzivní), přičemž převládají úzce související významy zprostředkovanosti a pochybnosti.

Rozšíření NZ v litevských nářečích je velmi nerovnoměrné: hojně se užívá pouze v žemaitském nářečí, v jeho jižní části přiléhající k západoaukštaitskému nářečí a v severovýchodním cípu litevského jazykového území (viz mapa 1). Právě pro tuto oblast je charakteristická také produktivita dalších participiálních konstrukcí, včetně nominativus cum participio, dativus absolutus a perifrastických tvarů slovesných časů.

Na počátku litevské a lotyšské písemné tradice představoval NZ již plně ustálenou kategorii se sémantikou odpovídající současnému jazyku. Ve staré litevštině je NZ nejhojněji doložen v dílech S. Vainšorase (35 konstrukcí).

Údaje z nářečí, folkloru a starolitevských památek ukazují na úzkou souvislost mezi NZ a perifrastickými tvary minulého času. Činná příčestí pří-

52

tomného času (einąs, bėgas, žiūris) ve staré litevštině a částečně i v současném žemaitském nářečí stále patří do paradigmatu perifrastických slovesných tvarů, mohou se užívat v pozici verbum finitum bez významu zprostředkovanosti či pochybnosti a mohou se kombinovat s pomocným slovesem, přičemž předpona be- pouze zdůrazňuje durativnost (např. ira beszindans BrB II Moz 34, 26). Na druhou stranu je NZ neoddělitelně spojen s dalšími predikativními konstrukcemi činných příčestí bez slovesné spony v pozici verbum finitum, které zaujímají v syntaktickém systému litevštiny izolované postavení, idiomatizují se a již při synchronním zkoumání vystupují jako relikty archaického charakteru. Užívají se hlavně k vyjádření „bezčasových“ stavů, tj. v obvyklém významu starých jmenných vět, např.: O ans jau nuo ryto atsigulęs į bedribss Rs, a také k emfaticému vyjádření záporu (např. Nebebuve, kad aš až jo eič! Ds), přání a rozkazu v poluidiomatických obratech, zaříkávadlech apod., např. atadara durytėles BsP II 327. S různými expresivními odstíny se činná příčestí bez spony objevují také v pozici druhého slovesa v postpozitivních konstrukcích s vztažnými zájmeny a příslovci kas, kiek, kada, kur, iki, ligi apod., např.: vaikas turėjo duonos kiek noris, v antepozici pak mohou být spojena slovesnou spojkou in, např. pabėgėjęs ir pastipo BrP IV 235. Starobylost těchto konstrukcí potvrzují přesné paralely ve slovanských, germánských a dalších příbuzných jazycích. Postpozitivní příčestí minulého času se užívají také k emfatickému zdůraznění děje slovesa s odpovídajícím kořenem, např. gerk gėręs, a také k vyjádření alternativy (sakyк jam nesakęs) nebo nežádoucího děje (tylėk nebybėjęs).

Genetická souvislost NZ s uvedenými reliktními konstrukcemi ukazuje, že z historického hlediska je NZ specializovaným případem starobylého predikativního užití příčestí, který se od ostatních liší pouze určitými modálními významy.

2. O vývoji NZ na základě starobylé predikativní funkce příčestí svědčí také konstrukce se středním rodem trpných příčestí, např.: (brolio) gyvenama, sėjama; gyventa, sėta nebo (brolio) būta gyven­ta. Podle rozšíření v litevských nářečích se tyto konstrukce od NZ výrazně liší: nejproduktivnější jsou tam, kde se NZ neužívá, zatímco v žemaitském nářečí se téměř vůbec nevyskytují (viz mapa 2). Svými modálními významy však NZ v zásadě odpovídají, pouze admirativní a konkluzivní významy jsou u trpných příčestí produktivnější. Paralelismus modálních významů při odlišném rozšíření NZ a trpných konstrukcí svědčí o společném vývoji a odporuje pokusům odvozovat NZ přímo z konstrukce nominativus cum participio, pro niž jsou tvary středního rodu trpných příčestí zcela netypické.

Srovnávací analýza konstrukcí se středním rodem trpných příčestí typu brolio gyvenama / gyventa vede k závěru, že jsou historicky variantami konstrukcí (rugiai) sėjama / sėta (srov. staropr. grīkai ast... etwīerpton, staroslov. glasъ... uslyšano budetъ), utvořených podle stejného strukturního schématu jako konstrukce s adjektivy typu (darbas) miela (srov. starorus. зрохо сладко). Tvar středního rodu adjektiv a příčestí zde představuje čistý kmen na -o. Konstrukce typu (rugiai) sėjama se vykládají jako relikty jmenných vět s neměnným tvarem predikativního členu, zděděných z indoevropského jazykového společenství. Stopy starobylé inkongruence zachovaly také odpovídající konstrukce NZ s tvary činných příčestí středního rodu, které lze kombinovat se jmény mužského i ženského rodu (srov. broliai / seserys eina) a jejichž kořeny rovněž spočívají ve starobylé jmenné větě. Vyvstává tedy předpoklad společné primární syntaktické struktury NZ a konstrukcí s trpnými příčestími.

Rozšíření genetivus auctoris (který měl původně patrně posesivní význam) nebo jemu synonymních pádových konstrukcí subjektu u trpných příčestí nejen tranzitivních, ale i intranzitivních sloves (např.: brolio sėjama, gyvenama) se považuje za pozdější přetvoření původní konstrukce (rugiai sėjama), které má typologické paralely ve slovanských (zejména severoruských) a indoíránských jazycích. V souvislosti s přeměnou adjektiv a příčestí středního

53

rodu v adverbializované predikáty, uvnitř pasivní konstrukce dochází k přehodnocení syntaktických vztahů, v důsledku čehož je nominativ v mnoha případech chápán již nikoli jako pád subjektu, nýbrž jako pád přímého objektu děje vyjádřeného participiem, srov. jo rašoma laiškas (sekundární „ergativizace“ konstrukce).

3. Vývoj modálních významů predikativních konstrukcí s činnými a trpnými participii je podmíněn celým komplexem vnitřních a vnějších faktorů. Poté, co byla většina nominálních vět začleněna do syntaktických paradigmat verbálních vět jako vazby s nulovou sponou, ocitla se část starobylých predikativních participií na periferii syntaktického systému a posléze byla přehodnocena na základě své sekundární — modální funkce. Na tendenci používat nominální tvary slovesa k vyjadřování nepřímo vnímaného děje (kategorie evidenciality podle R. Jakobsona) ukazuje užívání starých i nových (opisných) forem perfekta ve staré indičtině, slovanských a románských jazycích, jakož i typologické paralely v turkických, semitských a některých kartvelských jazycích. K modálnímu přehodnocení predikativních participií mohlo přispět také užívání participiálních forem k tvoření opisného optativu, tedy právě toho způsobu, který v mnoha indoevropských jazycích vyjadřuje nepřímou řeč. Údaje ze starolitevských památek svědčí o souvislosti optativního a translačního významu; ukazují na ni také případy synonymie КН a optativu v dílech S. Vaišnorase. Ještě větší vliv na „připojení“ významu zprostředkovaného sdělení k predikativním činným participiím měla mít konstrukce nominativus cum participio po slovesech duševního vnímání a řeči, např. jis sakė(si) ėjęs; tím se vysvětluje výrazná převaha translačního a dubitativního významu КН ve srovnání s odpovídajícími pasivními vazbami.

Za vnější okolnosti, které přispěly k rozvoji modálních významů predikativních participií, je třeba považovat především historické vztahy baltských a baltofinských jazyků. Srovnání litevsko-lotyšských participiálních konstrukcí s významově odpovídajícími vazbami v estonštině (kaudne kõneviis) a livonštině ukazuje na společnou sémantickou kategorii zprostředkovaného sdělení, která se v poměrně malé a uzavřené oblasti, zabírající část východního pobřeží Baltského moře, realizuje různými deverbálními formami: participii (lit.), přechodníky (lot., est.), infinitivy (est.), deverbálními podstatnými jmény (livon.), přičemž geneticky totožné jsou pouze litevské a lotyšské formy. Šíření této sémantické kategorie může souviset s postupem baltských kmenů na sever, do oblastí obývaných předchůdci Livonců a Estonců, který se datuje do 5.–6. století n. l. V té době již baltofinská jazyková jednota neexistovala, zatímco východobaltské jazyky ještě tvořily společenství, v němž se mohly nové jevy volně šířit. Intenzita užívání КН ve východobaltských jazycích zhruba odpovídá míře jejich kontaktů s baltofinskými jazyky: nejčastěji se užívá v lotyštině, méně na severu a severovýchodě Litvy a také v žmuďském nářečí, tedy v kontaktních oblastech litevštiny s livonštinou a kurštinou, které byly baltofinským vlivem zasaženy více; v jižní Litvě se КН vyskytuje již velmi zřídka. To umožňuje předpokládat, že se kategorie zprostředkovaného sdělení v baltských jazycích šířila od severu k jihu a pravděpodobně ani nedosáhla území staropruského jazyka.

Typologickou paralelu k východobaltskému a baltofinskému КН lze pozorovat na Balkáně. Bulharsko-makedonské formy zprostředkovaného sdělení a albánský admirativ, na jejichž utváření měl vliv turecký jazyk, odpovídají litevsko-lotyšskému КН jak svou sémantickou strukturou, tak morfologickými prostředky vyjádření (deverbální jména úzce spjatá s opisnými formami perfekta). Morfologizace sémantické kategorie zprostředkovaného sdělení pouze v okrajových pásech indoevropské oblasti, založená na starobylé predikativní funkci jmenných tvarů slovesa, typické pro mnohé indoevropské jazyky, poukazuje na významnou úlohu jazykových kontaktů v tomto procesu a je názorným příkladem šíření totožných sémantických kategorií v kontaktních oblastech genealogicky nepříbuzných jazyků.

54