ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLIII (2000)

Asta LESKAUSKAITĖ

Litevský jazykový institut, Vilnius

PŘÍZVUKY SMÍŠENÝCH DVOJHLÁSEK V SEIRIJSKÉ NÁŘEČNÍ MLUVE

0. Přízvuky smíšených dvojhlásek jižních aukštaitských nářečí, jejich akustika, nejsou dosud podrobněji probrány ani popsány¹. V obecných popisech nářečí i jednotlivých nářečních mluv se obvykle vychází z empirických pozorování – experimentální práce na toto téma neexistují. Zde se na základě instrumentální analýzy pojednává o kvantitě a kvalitě smíšených dvojhlásek v seirijské nářeční mluvě (okres Lazdijai) a o rozlišovacích znacích přízvuků tvirtapradė a tvirtagalė.

1. Pro výzkum² byly dvojhlásky vybrány v těchto slovech: káːltas, kãːltas, káːm, kãmːpas, pakáːrtas, kãːrtas, tráːntas „starý, nekvalitní předmět“, krãːntas, nukẽːltas, tẽlːpa, tãːmsta, kẽmːša, plẽːntas, šʹvẽnːtas, péːrkas, perːka, píːlkas, šílːkas, prikíːmsta, kímːšta, sʹpʹinːta³, apsʹpʹinːta, sʹkíːrtas, pirːktas, užpúːltas, stulːpas, ustúːmtas, kumːpas, púːnskas „Punskas“, atkunːta, užkúːrtas, tūrːtas.

Z uvedených slov byly vytvořeny krátké věty (o 3–5 slovech). Tři mužští mluvčí nářečí (dva z městečka Seirijai a jeden z vesnice Pošniǫ) je přečetli s oznamovací intonací. Jejich průměrný věk byl 60 let.

Pomocí počítačového programu pro zpracování řečových signálů PRAAT386 byla změřena celková délka smíšených dvojhlásek i délka jejich jednotlivých⁴ prvních a druhých složek, byla stanovena jejich základní frekvence (v půltónech – ht) a intenzita (v decibelech – dB) a byly určeny formanty vokalických složek. K vyhodnocení získaných údajů o kvantitě byl použit program STUDENT.PAS A. Girdenise. Formanty byly vyhodnoceny a indexy kompaktnosti, difuznosti, bemolovosti, tonality a napětí stanoveny programem FORMANT2.PAS. Ke kreslení grafů byl použit program EXCEL5.0 FOR WINDOWS.

¹ A. Pakerys poznamenává, že jižní aukštaitští mluvčí vyslovují a vnímají přízvuky přízvučných slabik, jejichž základem jsou smíšené dvojhlásky, přesněji než západní aukštaitští mluvčí a Žemaité (Pakerys 1982: 154).

² Článek vychází z metodiky výzkumu přízvuků v spisovném jazyce, východních aukštaitských uteniských, západních aukštaitských, jižních žemaitských raseinských a severních žemaitských nářečích (Pakerys 1968; Pakerys 1974; Pakerys ir kt. 1974; Pakerys 1978; Pakerys 1982; Girdenis, Pupkis 1974; Kosienė 1982; Mažiulienė 1996; Atkočaitytė 1998).

³ Toto slovo je v nářečí nové, ale již se široce používá. Starou šėpu užívá jen nejstarší generace.

⁴ Protože není snadné rozlišit jednotlivé složky některých dvojhlásek, vycházelo se nejen ze sluchového vnímání, ale přihlíželo se také ke změnám oscilogramu a spektrogramu; při poslechu v obráceném směru se zjišťovalo, zda nejsou slyšitelné příměsi jiných hlásek.

153

2.1. Výsledky celkové délky smíšených dvojhlásek (viz tab. 1) ukázaly, že dvojhlásky s akutovou intonací jsou o něco delší než dvojhlásky s cirkumflexovou intonací – přibližně 1,1krát. Tento poměr je velmi podobný poměru délky smíšených dvojhlásek s akutovou a cirkumflexovou intonací u jižních žemaitských raseinišských nářečí, který činí 1,2: 1 (Atkočaitytė 1998: 96). Ve spisovném jazyce a, e+R nejsou delší než dvojhlásky s cirkumflexovou intonací, o, i, u+R jsou delší s cirkumflexovou intonací (Pakerys ir kt. 1974: 9). Některé dvojhlásky s akutovou a cirkumflexovou intonací se délkou neliší (např. áˑm a ãm; intervaly spolehlivosti se téměř úplně překrývají – 188÷246 ms a 197÷219 ms, odpovídajícím způsobem, a hodnota Studentova kritéria je nižší než kritická: 0,69<2,1.

První složky dvojhlásek s akutovou intonací jsou 1,9krát delší než druhé (viz tab. 2–3). Přízvučné vokalické složky se tedy výrazně prodlužují (srov. Būga 1961: 25; LKA 2 1982: 38–39, mapa 20; 83, mapa 68; 86–87, mapa 70; Zinkevičius 1983: 120; Buch 1998: 12; Skardžius 1999: 483–484). Podobný poměr délky se vyskytuje i v jižním žemaitském raseinišském nářečí (Pakerys ir kt. 1974: 9; Atkočaitytė 1998: 96). To ukazuje, že většina tlaku akutové intonace připadá na první složku, která se prodlužuje. Podle údajů A. Pakeria a dalších badatelů jsou ve spisovném jazyce také první složky dvojhlásek s akutovou intonací a, e+R delší než druhé, avšak u dvojhlásek s akutovou intonací i, u+R se první a druhé složky zdají být téměř stejně dlouhé (Pakerys ir kt. 1974: 9).

Poměr délky první a druhé složky dvojhlásek s cirkumflexovou intonací činí 1,3: 1. Tento výsledek je v rozporu s „tradičním“ tvrzením uvedeným v LKA 2, že druhá přízvučná složka smíšených dvojhlásek se vyslovuje déle než první (LKA 2 1982: 125; mapa 106). V eržvilkském nářečí jižních žemaitských raseinišských nářečí jsou druhé složky smíšených dvojhlásek s kontinuální intonací také téměř vždy kratší než první; délka se zde zpravidla soustřeďuje do první složky (Atkočaitytė 1998: 97). Ve spisovném jazyce jsou první složky dvojhlásek s cirkumflexovou intonací a, e, i, u+R kratší než druhé (Pakerys ir kt. 1974: 9).

Z toho vyplývá, že na celkovou délku dvojhlásek s akutovou i cirkumflexovou intonací má větší vliv první složka.

Celkovou délku dvojhlásky určuje nejen intonace, ale také inherentní délka jednotlivých vokalických a konsonantických složek. Smíšené dvojhlásky, jejichž první složkou je samohláska s nízkým jazykovým zdvihem (a, e), jsou delší než dvojhlásky se samohláskami s vysokým jazykovým zdvihem i, u (poměry délek V̄uR: V̄R = 1,5: 1; V̄uR: V̄R = 1,3: 1)⁵.

Taip pat, kaip bendrinėje kalboje (Pakerys ir kt. 1974: 15, 17; Pakerys 1982: 51) bei pietų žemaičių raseiniškių Eržvilko šnektoje (Atkočaitytė 1998: 96), Seirijų šnektos tvirtrapradžių (ir tvirtagalių) dvibalsių ilgumui daugiausia įtakos turi sonantas n. Kiek trumpesni tvirtrapradžiai dvigarsiai, kurių antrasis sandas m. Mažiausiai dvigarsį ilgina l.

2.2. Při pohledu na délku jednotlivých samohlásek ve smíšených dvojhláskách s akutovým a cirkumflexovým přízvukem (viz tab. 2) je patrné, že α(ī), i(ī), i(m̄),

⁵ Význam symbolů: Vⁿ – zadní samohláska, Vⁱ – přední samohláska, R – sonanta.

154

Tabulka 1

Celková délka smíšených dvojhlásek s přízvukem na první složce a s cirkumflexovým přízvukem⁶

Dvojhlásky | n | x̄±s (ms) | v (%) | 95% interval spolehlivosti (ms) | t ≥ tα; áˑl | 9 | 173±21 | 12,2 | 157÷189 | 2,32>2,11⁷*; ɑ̄l. | 9 | 193±14 | 7,3 | 182÷203; áˑm | 9 | 217±38 | 17,3 | 188÷246 | 0,69<2,1*; ɑ̃m. | 9 | 208±14 | 6,6 | 197÷219; áˑn | 9 | 234±12 | 5,0 | 225÷244 | 4,79>4,01**; ɑ̃n. | 9 | 200±17 | 8,6 | 187÷214; áˑr | 9 | 201±16 | 8,0 | 188÷213 | 6,71>4,02**; ɑ̃r. | 9 | 147±18 | 12,0 | 134÷161; éˑl | 9 | 204±26 | 12,6 | 184÷224 | 2,88>2,11**; el. | 10 | 177±14 | 8,1 | 167÷187; éˑm | 10 | 233±17 | 7,5 | 220÷245 | 6,65>3,92**; ẽm. | 9 | 191±10 | 5,0 | 184÷198; éˑn | 10 | 245±31 | 12,5 | 223÷266 | 3,70>3,22*; ẽn. | 9 | 198±23 | 11,4 | 181÷216; éˑr | 9 | 199±27 | 13,6 | 180÷218 | 2,43>2,11*; ẽr. | 9 | 168±28 | 16,4 | 147÷190; íˑl | 10 | 196±14 | 7,3 | 186÷206 | 0,64<2,10*; il. | 9 | 190±25 | 13,1 | 172÷208; íˑm | 9 | 161±20 | 12,1 | 147÷176 | 1,01<2,11*; ĩm. | 9 | 153±16 | 10,4 | 141÷165; íˑn | 9 | 230±18 | 7,8 | 216÷244 | 6,33>4,02**; ĩn. | 9 | 178±17 | 9,6 | 165÷191; íˑr | 9 | 179±19 | 10,3 | 165÷193 | 5,46>4,02**; ĩr. | 9 | 126±22 | 17,8 | 109÷143; úˑl | 9 | 161±19 | 11,6 | 149÷174 | 0,16<2,10*; ul. | 9 | 162±17 | 0,34 | 150÷175; úˑm | 9 | 181±9 | 5,0 | 174÷188 | 4,75>4,02**; ũm. | 9 | 201±9 | 4,2 | 194÷207; úˑn | 9 | 179±26 | 14,6 | 159÷200 | 0,71<2,11*; ũn. | 9 | 187±22 | 11,5 | 171÷204; úˑr | 9 | 164±18 | 10,7 | 150÷177 | 0,41<2,11*; ũr. | 9 | 161±15 | 9,3 | 149÷172

u(m̄.), u(r̄.) intervaly spolehlivosti spadají do intervalů áˑ(l), íˑ(l), íˑ(m), úˑ(m), úˑ(r) (srov. áˑ(l) – 97÷128 ms, a(l̄) – 102÷128 ms; iˑ(l) – 93÷114 ms, i(l̄) – 77÷104 ms atd.). To znamená, že v uvedených případech se samohlásky délkou v zásadě neliší.

⁶ Významy symbolů: x̄ – aritmetický průměr, s – směrodatná odchylka, v – variační koeficient, ÷ – 95% interval spolehlivosti, t – Studentovo kritérium, tα – kritická hodnota Studentova kritéria.

⁷ * – spolehlivost výsledků 95%, ** – spolehlivost výsledků 99,9%.

155

Překrývající se intervaly spolehlivosti á·(m) a α(m̃.), ú·(l) a u(l̃.) ukazují, že se v těchto případech samohlásky délkou téměř neliší.

Obecně je první složka dvojhlásek s přízvukem na první složce 1,3krát delší než první složka smíšených dvojhlásek s cirkumflexovým přízvukem.

Nízké samohlásky a, e tvořící první složky dvojhlásek s přízvukem na první složce jsou 1,3krát delší než vysoké samohlásky u, i v těchto dvojhláskách. Nízké samohlásky a, e a vysoké samohlásky u, i, které jsou prvními složkami dvojhlásek s cirkumflexovým přízvukem, se liší mnohem méně – 1,1krát.

Tabulka 2

Délka prvních složek smíšených dvojhlásek s přízvukem na první složce a s cirkumflexovým přízvukem

Dvojhlásky n x̄±s (ms) v (%) 95% interval spolehlivosti (ms) t≥t₁α á·(l) 9 113±20 17,8 97÷128 0,28<2,11* α(l̃.) 9 115±16 14,2 102÷128 á·(m) 9 127±24 18,6 109÷145 1,66<2,11* α(m̃.) 9 112±14 12,0 101÷123 á·(n) 9 156±9 5,7 149÷163 5,75>4,02** α(ñ.) 9 116±19 16,1 102÷131 á·(r) 9 151±16 10,6 139÷164 7,95>4,02** α(r̃.) 9 93±15 16,2 81÷104 é·(l) 9 151±32 21,1 127÷176 3,93>3,22** e(l̃.) 10 107±15 14,1 96÷118 é·(m) 10 167±14 8,4 157÷177 8,55>3,97** e(m̃.) 9 90±12 10,7 105÷124 é·(n) 10 167±20 11,8 153÷181 7,09>3,97** e(ñ.) 9 108±16 14,8 96÷120 é·(r) 9 150±24 15,9 132÷168 4,021>4,015** e(r̃.) 9 103±25 24,3 84÷123 í·(l) 10 103±14 13,8 93÷114 1,74<2,11* i(l̃.) 9 91±18 19,9 77÷104 í·(m) 9 92±12 12,4 83÷101 0,76<2,11* i(m̃.) 9 87±17 19,6 74÷100 í·(n) 9 127±13 10,0 117÷137 5,22>4,02** i(ñ.) 9 90±17 19,1 77÷103 í·(r) 9 130±18 14,1 116÷144 7,153>4,015** i(r̃.) 9 74±15 19,6 63÷85 í·(l̃) 9 99±16 15,8 87÷111 1,02<2,11* u(l̃.) 9 109±24 21,9 90÷127 ú·(m) 9 100±14 14,2 90÷110 0,14<2,11* u(m̃.) 9 101±10 10,2 93÷109 ú·(n) 9 114±18 16,0 100÷128 3,03>2,28** u(ñ.) 9 92±12 13,2 83÷101 ú·(r) 9 117±17 14,1 104÷129 1,09<2,11* u(r̃.) 9 109±15 13,9 97÷120

156

První složky smíšených dvojhlásek s přízvukem tvirtapr adžių a, e jsou 1,4krát delší než horní vokály a, e v dvojhláskách s přízvukem tvirtagalių. Poměr délky prvních složek i, u u dvojhlásek s přízvukem tvirtapradžių a tvirtagalių je 1,2: 1.

Tabulka 3

Délka druhých složek smíšených dvojhlásek s přízvukem tvirtapradžių a tvirtagalių

Dvojhlásky | n | x̄ ± s | v (%) | 95% interval spolehlivosti (ms) | t > tα (á)ˑl | 9 | 60±19 | 31,7 | 46÷75 | 2,12 > 2,11** (α)l̄ | 9 | 78±15 | 19,5 | 66÷89 | (á)ˑm | 9 | 90±20 | 21,9 | 75÷105 | 0,71 < 2,11* (α)m̄ | 9 | 96±17 | 17,4 | 83÷109 | (á)ˑn | 9 | 78±12 | 16,0 | 68÷87 | 1,04 < 2,11* (α)n̄ | 9 | 84±14 | 16,4 | 74÷95 | (á)ˑr | 9 | 50±6 | 11,7 | 45÷54 | 1,28 < 2,11* (α)r̄ | 9 | 54±10 | 18,2 | 47÷62 | (é)ˑl | 9 | 53±10 | 19,5 | 45÷60 | 3,79 > 3,22** (e)l̄ | 10 | 70±10 | 13,6 | 63÷77 | (é)ˑm | 10 | 66±9 | 13,1 | 60÷72 | 2,57 > 2,11** (e)m̄ | 9 | 76±9 | 11,4 | 70÷83 | (é)ˑn | 10 | 78±14 | 17,3 | 68÷88 | 2,31 > 2,11** (e)n̄ | 9 | 90±11 | 12,3 | 83÷100 | (é)ˑr | 9 | 49±15 | 31,3 | 37÷61 | 2,70 > 2,11** (e)r̄ | 9 | 65±9 | 13,3 | 58÷72 | (í)ˑl | 10 | 92±8 | 8,5 | 87÷98 | 1,44 < 2,11* (i)l̄ | 9 | 99±13 | 13,1 | 89÷110 | (í)ˑm | 9 | 69±12 | 17,3 | 60÷79 | 0,72 < 2,11* (i)m̄ | 9 | 66±6 | 8,8 | 62÷71 | (í)ˑn | 9 | 103±14 | 13,9 | 92÷114 | 2,53 > 2,11** (i)n̄ | 9 | 88±10 | 11,5 | 80÷96 | (í)ˑr | 9 | 49±9 | 18,4 | 42÷56 | 0,58 < 2,11* (i)r̄ | 9 | 52±11 | 21,9 | 43÷60 | (ú)ˑl | 9 | 58±21 | 36,3 | 42÷74 | 0,44 < 2,11* (u)l̄ | 9 | 54±21 | 38,8 | 38÷70 | (ú)ˑm | 9 | 81±11 | 13,7 | 73÷90 | 2,96 > 2,92** (u)m̄ | 9 | 100±16 | 15,6 | 88÷112 | (ú)ˑn | 9 | 66±21 | 31,8 | 50÷82 | 3,51 > 3,25** (u)n̄ | 9 | 95±15 | 15,8 | 84÷107 | (ú)ˑr | 9 | 47±4 | 9,3 | 44÷50 | 1,41 < 2,11* (u)r̄ | 9 | 51±7 | 13,8 | 45÷56

2.3 Při analýze délky druhých složek smíšených dvojhlásek bylo zjištěno, že intervaly spolehlivosti pro (áˑ)m, (áˑ)n, (áˑ)r, (íˑ)l, (íˑ)r, (úˑ)r spadají do intervalů (α)m̄, (α)n̄, (α)r̄, (i)l̄, (i)r̄, (u)r̄ (srov. (úˑ)r – 44÷50 ms, (u)r̄ – 45÷56 ms; (íˑ)r – 42÷56 ms, (i)r̄ – 43÷60 ms atd.). To ukazuje, že v těchto případech se druhé složky dvojhlásek svou délkou fakticky neliší.

157

Druhé složky smíšených dvojhlásek (i̇)m, (u̇)l jsou jen o málo delší než druhé složky (i)m̄ a (u)l̄ (srov. jejich intervaly spolehlivosti: (i̇)m – 60÷79 ms, (u̇)l – 42÷74 ms a (i)m̄ – 62÷71 ms a (u)l̄ – 38÷70 ms).

Ze srovnání vyplývá, že druhá složka dvojhlásek s přízvukem tvirtagalių je 1,1krát delší než druhá složka dvojhlásek s přízvukem tvirtapradžių. To znamená, že přízvuk ovlivňuje i délku druhé složky (srov. také Pakerys 1982: 160).

2.5. V odborné literatuře se značení délky obou složek dvojhlásek v jihovýchodoaukštaitských nářečích různí. V druské dialektu se přízvučné složky dvojhlásek s přízvukem tvirtapradžių i tvirtagalių pokládají za polodlouhé (např. ká.l'v'i „kalvi“ a ger.s „gers“) (DTŽ 1988). Jinde (LKT 1970; Mikalauskaitė 1975: 140, 142; Markevičienė 1999) se všechny první složky dvojhlásek s přízvukem tvirtapradžių uvádějí jako dlouhé, zatímco druhé složky dvojhlásek s přízvukem tvirtagalių jako polodlouhé. V LKA 2 se uvádí, že druhá složka dvojhlásek am, an, em, en s přízvukem tvirtagalių je dlouhá (LKA 2 1982: 84–85, mapa 69; 87–88, mapa 71; 125, mapa 125)⁸.

Poměrem celkové délky všech dvojhlásek k délce prvních složek dvojhlásek s přízvukem tvirtapradžių byla zjištěna hodnota 1,5: 1, zatímco poměr celkové délky k délce druhých složek činil 2,8: 1. Poměr celkové délky k délce prvních složek dvojhlásek s přízvukem tvirtagalių je 1,8: 1 a poměr celkové délky k délce druhých složek 2,3: 1.

Proto by se vokalické složky dvojhlásek s přízvukem tvirtapradžių měly považovat za dlouhé, zatímco sonanty dvojhlásek s přízvukem tvirtagalių za polodlouhé.

3. Z výsledků experimentu⁹ vyplývá, že vokalické složky a, e dvojhlásek s přízvukem tvirtapradžių i tvirtagalių mají nízký tón, zatímco i, u mají tón vysoký (srov. á.(l) F₂=1240 Hz, α(l.) F₂=1210 Hz; í.(n) F₂=2000 Hz, i(n.) F₂=1710 Hz atd.). Potvrzuje to také index tonality (srov. é.(r) T=115, í.(r) T=597, á.(l) T=-34, u(n.) T=-13 atd.). Vyšším tónem se vyslovují vokalické složky i, a+r, n dvojhlásek s přízvukem tvirtapradžių (srov. T=584, T=364), zatímco e, u, a+l, m mají tón nižší (srov. á.(m) T=1, α(n̄.) T=-32).

Index kompaktnosti a, e s přízvukem tvirtapradžių je víceméně vyšší než u smíšených dvojhlásek s přízvukem tvirtagalių (srov. á.(n) C=901 a α(n̄.) C=880; é.(r) C=882 a e(r̄.) C=861 atd.). Index difuznosti samohlásek i, u je vyšší v případě, kdy jsou smíšené dvojhlásky přízvučné tvirtapradžių (srov. ú.(n) df=710 a u(n̄.) df=580; í.(l) df=1640 a i(l̄.) df=1130; í.(m) df=1430 a i(m̄.) df=1340 atd.).

Ve všech případech se první složky smíšených dvojhlásek a, e, i, u s přízvukem tvirtapradžių vyslovují s výrazně větším napětím mluvidel než u dvojhlásek s přízvukem tvirtagalių (srov. á.(l) įt=540 a α(l̄.) įt=430; í.(m) įt=630 a i(m̄.) įt=470; ú.(r) įt=690 a u(r̄.) įt=470 atd.).

⁸ Taip iš pradžių yra maniusi ir E. Mikalauskaitė (1975: 99, 142).

⁹ Jelikož se zastává názor, že kvalitativní rozdíly mezi smíšenými dvojhláskami s přízvukem tvirtapradžių a tvirtagalių jsou dány spíše jejich prvními složkami než druhými (srov. Pakerys 1982: 64; Atkočaitė 1998: 98), článek se omezuje pouze na pojednání o kvalitativních rozdílech vokalických složek.

158

Index zaokrouhlenosti ukazuje, že v akutových dvojhláskách je u o něco zaokrouhlenější než v případě, kdy druhá složka dvojhlásky dostává cirkumflexovou intonaci (srov. ú·(l) b=112 a u(l̄) b=111; ú·(m) b=112 a u(m̄) b=110 atd.). Ostatní hlásky je třeba považovat za nezaokrouhlené (viz jejich indexy zaokrouhlenosti).

Index kompaktnosti akútových a, e je více či méně vyšší než u cirkumflexových smíšených dvojhlásek (srov. á·(n) C=901 a α(n̄) C=880; é·(r) C=882 a e(r̄) C=861 atd.). Index difuznosti samohlásek i, u je vyšší v případě, kdy jsou smíšené dvojhlásky přízvučné akútově (srov. ú·(n) df=710 a u(n̄) df=580; í·(l) df=1640 a i(l̄) df=1130; í·(m) df=1430 a i(m̄) df=1340 atd.).

Ve všech případech se první složky akútových smíšených dvojhlásek a, e, i, u vyslovují s podstatně větším napětím mluvidel než u cirkumflexových (srov. á·(l) įt=540 a α(l̄) įt=430; í·(m) įt=630 a i(m̄) įt=470; ú·(r) įt=690 a u(r̄) įt=470 atd.).

Index zaokrouhlenosti ukazuje, že v akutových dvojhláskách je u o něco zaokrouhlenější než v případě, kdy druhá složka dvojhlásky dostává cirkumflexovou intonaci (srov. ú·(l) b=112 a u(l̄) b=111; ú·(m) b=112 a u(m̄) b=110 atd.). Ostatní hlásky je třeba považovat za nezaokrouhlené (viz jejich indexy zaokrouhlenosti).

Pozorovatelné jsou také rozdíly v artikulaci zkoumaných dvojhlásek. První složky akútových smíšených dvojhlásek a, e jsou mnohem otevřenější než u cirkumflexových (srov. á·(l) F₁=690 Hz, α(l̄) F₁=640 Hz; á·(r) F₁=690 Hz, α(r̄) F₁=630 Hz; é·(m) F₁=730 Hz, e(m̄) F₁=600 Hz; é·(r) F₁=700 Hz, e(r̄) F₁=600 Hz atd.; viz tabulku 4). Jsou tedy méně vysoké (srov. také lit. Pakerys 1974: 148; Atkočaitytė 1998: 88).

Kaip ir bendrinėje kalboje (Pakerys 1995: 174), tvirtapradžių mišriųjų dvigarsių (išskyrus ū·l) pirmieji dėmenys i, u tariami uždarau negu tvirtagalių – plg. ú·(m) F₁=450 Hz, u(m̄) F₁=530 Hz; ú·(n) F₁=450 Hz, u(n̄) F₁=490 Hz; í·(n) F₁=390 Hz, i(n̄) F₁=500 Hz; í·(r) F₁=380 Hz, i(r̄) F₁=490 Hz ir kt.

F₂ akutových smíšených dvojhlásek u je nižší, zatímco F₂ i je vyšší než u cirkumflexových (srov. ú·(l) F₂=780 Hz, u(l̄) F₂=890 Hz; ú·(n) F₂=840 Hz, u(n̄) F₂=1050 Hz; í·(n) F₂=2000 Hz, i(n̄) F₂=1710 Hz; í·(r) F₂=1980 Hz, i(r̄) F₂=1590 Hz atd.). Z toho vyplývá, že u v akútových smíšených dvojhláskách je zadnější, zatímco u v cirkumflexových je méně zadní. Při výslovnosti akútových smíšených dvojhlásek je i mnohem přednější než v případě, kdy je přízvučná druhá část slabiky s dvojhláskou.

Hodnoty F₂ prvních složek a, e cirkumflexových a akutových smíšených dvojhlásek kolísají (srov. á·(m) F₂=1270 Hz, α(m̄) F₂=1160 Hz; á·(l) F₂=1400 Hz, e(l̄) F₂=1400 Hz; é·(r) F₂=1470 Hz, e(r̄) F₂=1460 Hz).

Kvalitativní vlastnosti vokalických složek akutových dvojhlásek jsou tedy výraznější, „plnější“. Naproti tomu u cirkumflexových jsou méně zřetelné a samohlásky podléhají redukci. Takový rozdíl v kvalitě vokalických složek cirkumflexových a akutových smíšených dvojhlásek je stejně jako ve spisovném jazyce a v jihžemaitském nářečí Eržvilkas (Pakerys 1974: 151; Atkočaitytė 1998: 99) jedním z důležitých ukazatelů intonace.

159

Tabulka 4

Kvalita prvních složek smíšených dvojhlásek s přízvukem na první a druhé složce¹⁰

Dvigarsiai | F₁ (Hz) | F₂ (Hz) | F₃ (Hz) | b³ | C³ | T³ | df | it á·(l) | 690 | 1240 | 2410 | 107 | 900 | -34 | 550 | 540 á(ˉl.) | 640 | 1210 | 2500 | 108 | 891 | -39 | 570 | 430 á·(m) | 690 | 1270 | 2330 | 107 | 897 | 1 | 580 | 590 α(ˉm.) | 630 | 1160 | 2300 | 108 | 895 | -32 | 530 | 670 á·(n) | 700 | 1260 | 2310 | 107 | 901 | -8 | 560 | 630 α(ˉn.) | 630 | 1310 | 2400 | 108 | 880 | 55 | 680 | 420 á·(r) | 690 | 1330 | 2340 | 107 | 892 | 40 | 640 | 520 α(ˉr.) | 630 | 1340 | 2390 | 107 | 877 | 76 | 710 | 400 é·(l) | 670 | 1400 | 2500 | 107 | 881 | 68 | 730 | 270 e(ˉl.) | 600 | 1400 | 2500 | 107 | 865 | 116 | 800 | 200 é·(m) | 730 | 1470 | 2370 | 106 | 888 | 97 | 740 | 390 e(ˉm.) | 600 | 1530 | 2400 | 107 | 856 | 211 | 930 | 230 é·(n) | 690 | 1370 | 2330 | 107 | 888 | 67 | 680 | 490 e(ˉn.) | 610 | 1410 | 2320 | 108 | 868 | 148 | 800 | 380 é·(r) | 700 | 1470 | 2370 | 107 | 882 | 115 | 770 | 360 e(ˉr.) | 600 | 1460 | 2410 | 107 | 861 | 169 | 860 | 230 í·(l) | 360 | 2000 | 2570 | 108 | 764 | 636 | 1640 | 710 i(ˉl.) | 450 | 1580 | 2390 | 108 | 814 | 366 | 1130 | 240 í·(m) | 420 | 1850 | 2300 | 108 | 794 | 549 | 1430 | 630 i(ˉm.) | 460 | 1800 | 2370 | 108 | 807 | 473 | 1340 | 470 í·(n) | 390 | 2000 | 2670 | 107 | 774 | 584 | 1610 | 780 i(ˉn.) | 500 | 1710 | 2530 | 107 | 820 | 364 | 1210 | 240 í·(r) | 380 | 1980 | 2610 | 108 | 772 | 597 | 1600 | 710 i(ˉr.) | 490 | 1590 | 2530 | 108 | 824 | 309 | 309 | 130 ú·(l) | 510 | 780 | 2270 | 112 | 917 | -279 | 710 | 710 u(ˉl.) | 480 | 890 | 2310 | 111 | 888 | -146 | 630 | 820 ú·(m) | 450 | 910 | 2270 | 112 | 874 | -91 | 640 | 870 u(ˉm.) | 530 | 950 | 2370 | 110 | 894 | -144 | 520 | 710 ú·(n) | 450 | 840 | 2200 | 112 | 885 | -147 | 710 | 1010 u(ˉn.) | 490 | 1050 | 2320 | 110 | 869 | -13 | 560 | 640 ú·(r) | 440 | 920 | 2180 | 112 | 870 | -54 | 640 | 960 u(ˉr.) | 500 | 1080 | 1080 | 110 | 868 | -21 | 580 | 470

4. Jak ukazují takové příklady jako káltas „kaltas“ a kəl.təs „kaltas“, ká·rk „kark“ a kəˉr.k „kark“, v této nářeční oblasti (stejně jako v celé oblasti jižní aukštaitštiny) se u smíšených diftongů zřetelně rozlišují akutový a cirkumflexový přízvuk. E. Mikalauskaitė (1975) při popisu přízvuků jihozápadních dzūků uvá-

¹⁰ Významy symbolů: V – samohláska, F₁ – hodnoty prvního formantu (Hz), F₂ – hodnoty druhého formantu, F₃ – hodnoty třetího formantu, C₃ – index kompaktnosti, b₂ – míra bemolovosti, T₃ – stupeň tonalita, df – difuznost, it – napětí. Hodnoty formantů byly stanoveny podle metodiky Piotrovského (Piotrovskij 1960).

160

žovala experimentálním výzkumem samohlásek. Podle ní má akutový přízvuk v tomto nářečí „spíše klesající než stoupající charakter“, zatímco cirkumflexový přízvuk je stoupavý. Za hlavní rozlišovací znak přízvuku autorka považovala místo vrcholu (Mikalauskaitė 1975: 140–143).

Když smíšený diftong získá akutový přízvuk, jeho vrchol se soustřeďuje v první složce, při cirkumflexovém přízvuku ve druhé složce¹¹ (srov. také LKA 2 1982: 125, mapa 106).

Jak je patrné z obr. 1–3, křivky základního tónu smíšených diftongů s akutovým přízvukem mají obvykle klesající nebo klesavě-stoupavý průběh, zatímco u cirkumflexových diftongů mají stoupavý průběh. Vrcholy základního tónu diftongů s akutovým přízvukem leží blíže začátku, u diftongů s cirkumflexovým přízvukem blíže konci. Diftongy s akutovým přízvukem se obvykle vyslovují vyšším tónem. Přesto však neexistuje přísná pravidelnost: někdy je tón diftongů s cirkumflexovým přízvukem zřetelně vyšší než u diftongů s akutovým přízvukem.

Obr. 1. Základní tón a intenzita smíšených diftongů [íˑm] a [im̄] ve slovech prikˑmsta (—) a kim̄.šta (– –).

Obr. 2. Základní tón a intenzita smíšených diftongů [úˑn] a [un̄] ve slovech pūˑnskas (– –) a akun̄.ta (—).

¹¹ Pro přízvuk v litevském spisovném jazyce, zejména v západních nářečích, je typická koncentrace energie v jednom konkrétním bodě; pro cirkumflex je charakteristické její rozložení po celé přízvučné slabice (v severních žemaitských nářečích po celém středu slabiky) (Girdenis 1996: 71, 82).

161

Obr. 3. Základní tón a intenzita smíšených dvojhlásek [ù·m] a [ùm̥] ve slovech ustù·mas (—) a kuṁ·pæs (- - -).

Obdobně se mění také intenzita: na konci dvojhlásek s akutem slábne, u dvojhlásek s cirkumflexem více či méně sílí. Je třeba poznamenat, že křivky intenzity smíšených dvojhlásek s cirkumflexem mají velmi zřetelný stoupavě-klesavý průběh, zatímco křivky u dvojhlásek s akutem probíhají po určitou dobu rovnoměrně a na konci výslovnosti klesají. Vrcholy intenzity dvojhlásek s akutem, stejně jako vrcholy základního tónu, leží blíže začátku, zatímco u dvojhlásek s cirkumflexem se soustřeďují uprostřed nebo blíže ke konci.

Je třeba říci, že vztahy mezi základním tónem a intenzitou u smíšených dvojhlásek s akutem a cirkumflexem nejsou zdaleka pravidelné. Často se základní tón obou typů mění velmi podobně, tj. stoupá a pokrývá úzký rozsah. Nejvyššího bodu může základní tón dosáhnout na konci výslovnosti dvojhlásek s akutem i s cirkumflexem. Křivky intenzity se však zřetelně liší (viz obr. 4–5). Z toho vyplývá, že při rozlišování přízvuků smíšených dvojhlásek v seirijském nářečí je často důležitější intenzita než tón. Tato myšlenka byla vyslovena ohledně přízvuků východních nářečí¹².

Obr. 4. Základní tón a intenzita smíšených dvojhlásek [í·n] a [iñ.] ve slovech sp'rįta (—) a apšpinta (- - -).

¹² Má se za to, že základní tón není při rozlišování přízvuků východních nářečí příliš důležitý a více podléhá vlivu větné intonace (Kačiūskienė, Girdenis 1997: 35).

162

Obr. 5. Tón a intenzita smíšených dvojhlásek [áˑr] a [aˑr] ve slovech pakáˑrtas (- -) a kaˑrtas (—).

5. Z výsledků popsaného experimentu lze vyvodit tyto závěry: a) první složky smíšených dvojhlásek s akutem v seirijském nářečí je třeba považovat za dlouhé, zatímco druhé složky dvojhlásek s cirkumflexem za polodlouhé; b) co se týče celkové délky, dvojhlásky s akutem jsou o něco delší než dvojhlásky s cirkumflexem; c) povaha přízvuku (cirkumflexový nebo akutový) určuje kvalitu vokalické složky smíšené dvojhlásky; ta zase pomáhá rozlišovat přízvuky; d) při rozlišování přízvuků smíšených dvojhlásek s akutem a cirkumflexem v seirijském nářečí je důležitější intenzita, zatímco základní tón se často mění velmi podobně; e) za nejdůležitější rozlišovací znaky přízvuků je třeba považovat kvantitu a kvalitu složek.

LITERATŪRA

Atkočaitytė D. 1998: Dvibalsių ir mišriųjų dvigarsių priegaidės Eržvilko šnektoje: kiekybė ir spektrai. – Lietuvių kalbotyros klausimai 40, 88–101.

Buch T. 1998: Opuscula Lithuanica, Warszawa.

Būga K. 1961: Rinktiniai raštai 3. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Girdenis A. 1996: Energetinė šiaurės žemaičių tarmės priegaidžių fonetinės prigimties interpretacija. – Baltistica 31(1), 71–84.

Girdenis A., Pupkis A. 1974: Pieninių vakarų aukštaičių priegaidės. – Eksperimentinė ir praktinė fonetika 6, Vilnius, 107–125.

Girdenis A., Kačiuškienė G. 1997: Rytų aukštaičių ir šiaurės žemaičių priegaidės: bendrybės ir skirtumai. – Kalbotyra 46 (1), 31–36.

Kosienė O. 1982: Rytų aukštaičių uteniškių monoftongų priegaidės. – Kalbotyra 33(1), 61–71.

LKA 2 1982: Lietuvių kalbos atlasas. Fonetika, Vilnius: Mokslas.

LKT 1970: Lietuvių kalbos tarmės: Chrestomatija, Vilnius: Mintis.

Markevičienė Ž. 1999: Aukštaičių tar mių tekstai. I dalis, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Mažiulienė I. 1996: Centrinės šiaurės žemaičių tarmės prozodija. – Kalbotyra 45(1), 30–115.

Mikalauskaitė E. 1975: Lietuvių kalbos fonetikos darbai, Vilnius: Mokslas.

Naktinienė G., Paulauskienė A., Vitkauskas V. 1988: Druskininkų tarmės žodynas, Vilnius: Mokslas.

Pakerys A. 1968: Lietuvių literatūrinės kalbos sudėtinių dvibalsių au, ai, ei akustiniai požymiai. – Eksperimentinės fonetikos ir kalbos psichologijos kolokviumo medžiaga 3, 7–118.

163

Pakerys A. 1974: Tvirtapradžių ir tvirtagalių dvigarsių spektras.– Eksperimentinė ir praktinė fonetika 6, 142–155.

Pakerys A. 1978: Artificial Modification of Prosodic Features of Lithuanian Accents. – Estonian paper in phonetics.

Pakerys A. 1982: Lietuvių bendrinės kalbos prozodija, Vilnius: Mokslas.

Pakerys A. 1995: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika, Vilnius: Žara.

Pakerys ir kt. 1974: Pakerys A., Plakunova T., Urbelienė J. Lietuvių kalbos mišriųjų dvigarsių santykinė trukmė.– Eksperimentinė ir praktinė fonetika 6, 3–47.

Pakerys A. ir kt., 1978: The Pitch of Lithuanian Diphthongs. – Estonian paper in phonetics, Tallinn.

Piotrovskij 1960: Пиотровский Р. Г. Еще раз о дифференциальных признаках фонемы. – Вопросы языкознания 6, 24–38.

Skardžius Pr. 1999: Rinktiniai raštai 5, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Zinkevičius Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis.

Zinkevičius Z. 1983: Dėl lietuvių kalbos kirčio ir priegaidžių raidos. – Baltistica 19(2), 120–122.

Zinkevičius Z. 1994: Lietuvių kalbos dialektologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

PITCH IN DIPHTHONGOID SEQUENCES IN THE SEIRIJAI DIALECT

Summary

The paper offers an analysis of the mutual relationship between acoustic features and pitch in diphthongoid sequences in the dialect of Seirijai. Experimental investigations show that the principal differentiating features of pitch in such sequences are the quantity and quality of their components. The overall length of diphthongoid sequences with acute pitch slightly exceeds that of sequences with circumflex pitch, the ratio being 1.1 to 1. The first component in a sequence with acute pitch should be considered long, the second component in a sequence with circumflex pitch half-long. Among the remaining prosodic features, viz. fundamental tone and intensity, the latter is more important as a means of differentiating pitch. The timbre quality of the first component in a sequence with acute pitch is more clearly pronounced and closer to that of vowels proper, whereas in circumflexed sequences the first component is subject to various degrees of reduction.

Asta LESKAUSKAITĖ Lietuvių kalbos institutas Antakalnio g. 6 LT-2055, Vilnius, Lietuva El. paštas [email protected]

Gauta 2000 09 25

164