Středoevropský ahasver William Ritter
Abstract
219
Full text
Středoevropský ahasver William Ritter Jiří Pelán Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav románských studií jiri.pelan@ff.cuni.cz Francouzský bohemista Xavier Galmiche, jehož jméno je spojeno sřadou překladů českých autorů— od Komenského po Hrabala aod Máchy kRadku Fridrichovi— asřadou studií věnovaných českému baroku, obrození, Váchalovi, Hrabalovi či Holanovi, se ve své poslední práci zabývá švýcarským literátem akreslířem Williamem Ritterem (3.5.1867— 19.3.1955), mužem, který za svého života stovkami článků akreseb informoval ostřední Evropě akterý byl vpřátelských stycích smnoha prominentními osobnostmi, mj.sLe Corbusierem aGustavem Mahlerem. Kniha, již mu věnoval ajiž vydalo vřadě Sources. Cultures et sociétés d’Europe centrale et orientale pařížské nakladatelství Eur’ORBEM, spjaté sfilozofickou fakultou pařížské Sorbonny, je rozdělena do dvou svazků, ale ve skutečnosti se jedná otriptych, který nasvěcuje Ritterovu osobnost ze tří specifických úhlů. První oddíl má monografickou povahu: podává faktografii Ritterova života, seznamuje sdílem asjeho dochováním apodává mnohostrannou charakteristiku Ritterovy osobnosti vpečlivě rekonstruovaných kulturních souvislostech. Druhý oddíl přináší antologii Ritterových textů, doplněnou texty oRitterovi. Třetí— ikonografický— oddíl pak představuje Rittera jako kreslíře afotografa, který uchoval jedinečné svědectví ořadě středoevropských komunit. Galmichova kniha je vmnoha ohledech objevná. Ritterovo jméno jistě nefiguruje vobecném povědomí, třebaže— jak nás informuje Galmichova pečlivá bibliografie— nebylo málo těch, koho jeho příběh ajeho odkaz zaujal. Pozornost si však tato osobnost rozhodně zaslouží. Služba, již Ritter prokázal středoevropské zejména lidové kultuře, je— jak Galmichova publikace přesvědčivě dokládá— vskutku nemalá aje vnašem vlastním zájmu si ji připomínat. Obraz této osobnosti, jejž nám Galmichova kniha zprostředkovává, je ovšem pozoruhodně komplexní. Ritter byl především neúnavný cestovatel, který jako romantický Wanderer proputoval— pěšky, koňmo, na koňských povozech, na palubě parníků či vkupé vlaků— beze spěchu adůkladně Černou Horu, Albánii, Rumunsko aSlovensko. Cestování, poznávání jinorodých kultur, bylo pro něho vášní, ale nebyl jen etnograf afolklorista, který slovem aobrazem zaznamenává spatřené. Měl vsobě také ctižádost romanopisce apotřebu komentovat aktuální kulturní dění, snímž se setkával na navštívených územích, potřebu, jíž dával průchod jako literární aumělecký kritik (za svůj život napsal kolem 600 článků). OPEN ACCESS
220 SLOVO A SMYSL 34 Byl ve skutečnosti ukázkovým případem— dobově ne zrovna výlučným— kulturního ahasvera, vzdělaného „diletanta“ a„estéta“. Byl člověkem mnoha talentů, který si svobodně volí předměty svého zájmu. Jako kritik spíše vychutnával, než aby křížil kordy. Zjevně měl také, jak ukazuje zejména myjavská epizoda jeho života, dobře vyvinutý— apro estéta příznačný— smysl pro idylu, locus amoenus, ahistorické závětří. Paradoxem jeho životního příběhu je ovšem skutečnost, že nejintenzivnější roky jeho putování— dvě desetiletí před první světovou válkou— vnášely do jeho textů charakteristické dilema: jako světoběžník, který se nedával omezovat hranicemi, byl neustále, akamkoli vkročil, konfrontován snarůstajícím nacionalismem. Ani tím, co bylo řečeno, však není Ritterova osobnost ještě dostatečně zakreslena. Ritter byl především mužem, který— ještě ve wildeovském či dannunziovském smyslu— tvořil svůj život jako umělecké dílo. Tento život, jak už řečeno, se odehrával na široké scéně mezi Balkánem arodným Švýcarskem abyl frázován především erotickými setkáními smladými muži. Ritter byl jedním ze— znovu dobově příznačných— režisérů vlastního života ajako takový měl pochopitelnou úzkost zplynutí času, který by nezanechal stopy. Ve skutečnosti nebyl profesionálním literátem, byl především zapisovatelem své životní dráhy. Zapisoval ji nepřetržitě, své zážitky, úvahy azkušenosti evidoval den po dni aprůběžně tak vytvářel— věren heslu li%era scripta manet— mimořádně rozsáhlý písemný odkaz, skutečný monument ego-literatury. Galmiche na jednom místě své monografie podává otomto odkazu zprávu. Národní knihovna vBernu uchovává ve Švýcarském literárním archivu především Ritterovu korespondenci (přibližně 30 000 dopisů), rukopisy vydaných inevydaných děl, jeho deníky (psal je od roku 1891 po celý život) ajeho autobiografii (zaznamenanou jeho adoptivním synem Josefem Ritter-Tchervem [Červem], někdejším pražským číšníkem): celkem 389 krabic, vytvářejících řadu, jejíž délka činí 30 metrů. Veřejná auniverzitní knihovna vNeuchâtelu obsahuje další rukopisy— mj.například rukopis zroku 1947 opražské katedrále sv.Víta adossier kVojtěchu Preissigovi: archivované krabice vtomto případě zabírají 6,15 metru. Knihovna Ville de La Chaux-de- -Fonds vlastní především revuální články askicáře kreseb aakvarelů do revuí. Striktní katalogizace těchto fondů podle žánrové typologie pramenů je— soudí Galmiche— sice možná, ale deformující. Tento obrovitý korpus je třeba vnímat jako celek: „jako velký synestetický kaleidoskop, jímž Ritter zamýšlí naprosto originálně uchopit ,vysněný život, prožitý sen‘“ (s.63). Podle Galmiche se ktéto mase textů hodí spíše psychologické— ne-li psychopatologické— hledisko. Vše tu má autobiografickou povahu, vše je protokolem záznamů, konzervace atřídění, „spektakulární formou egotismu“. Zvláště Ritterovy deníky mají být drobnohledným „zrcadlem jednoho života“. Aprávě vtéto perspektivě se nejzřetelněji ukazuje, že charakteristika Rittera jako folkloristy či etnografa je neúplná azavádějící. Tyto zájmy byly ve skutečnosti jen dílčími aspekty aepifenomény jeho kulturního typu. Galmiche vtěchto souvislostech připomíná, že Ritter byl ve svém mládí zakotven vdekadentním ovzduší. Mezi jeho přátele patřili ezoterik aobnovitel rosekruciánství Josephin Péladan, romanopisec Elémir Bourges (manžel sestry Zdeňky Braunerové) či dandyovský básník Robert de Montesquiou, předobraz Huysmansova Des Esseintese aProustova Charluse. Na vídeňské univerzitě Ritter studoval harmonii uAntona Brucknera. Vjeho literárním debutu, dannunziovském románě Aegyptiaque OPEN ACCESS
JIŘÍ PELÁN 221 (1891)— ale nejen vněm— toto rané kulturní zázemí bohatě rezonuje. Titul byl křestním jménem hrdinky, rozpolcené ve svých milostných citech láskou ke dvěma hudebníkům. Ajak ukazují Ritterovy další texty, tato inspirace ve skutečnosti nikdy zcela nevyvanula (podobnou zápletku rozvíjel iRitterův druhý román Leurs lys et leurs roses, 1894, Jejich lilie ajejich růže). Právě na tomto— dobově opět charakteristickém— kulturním pozadí nastupoval Ritter také dráhu publicisty, který zásobuje švýcarské afrancouzské časopisy pitoreskními obrázky zciziny, zejména zexotického slovanského světa. Ve světle těchto faktů znovu vyvstává určitý rozpor: Ritter nesporně usiloval ojedinečný životní příběh, ale vmnoha směrech se jeví spíše jako projekce určitých dobových tendencí než jako skutečně nezaměnitelný jedinec. Inspirativnost Galmichovy monografie tkví ovšem přesně vtomto bodě: autor soustavně postihuje právě nadosobní momenty vRitterových životních auměleckých volbách, adává nám tak prizmatem jedné— rozhodně netuctové— osobnosti zahlédnout cosi obecnějšího, cosi, co podává zprávu okulturním klimatu, vněmž se tato osobnost realizovala. Tuto dimenzi nalézá už vRitterově homosexuální orientaci. Opuštění Švýcarska apřesunutí životního rámce na slovanský východ znamená pro Rittera nalezení prostoru, kde sexuální tabu ztrácejí na váze akde lze, aniž zapíráme sebe sama, navazovat životně relevantní vztahy (vRitterově příběhu konkrétně sMarcelem Montandonem, synem francouzského entomologa usazeného vBukurešti, azejména se Slovákem Jankem Cádrou, zněhož učiní svého sekretáře ajejž se snaží vzdělávat akultivovat). „Ritter,“ píše Galmiche (s.28), „asocioval ,itinerář‘ a,iniciaci‘ do abnormální sexuality: šlo tu zároveň ogeografické vykořenění imorální emancipaci, ato ještě před érou sexuálního turismu.“ Do Čech apoté na Slovensko přivedla Rittera už pražská československá etnografická výstava vroce 1895. První „pravá“ Ritterova cesta na Slovensko (maďarskou Horní zemi) se pak konala vroce 1903. Cílem cesty byla Myjava, rodiště Janka Cádry, syna zámožného obchodníka sdobytkem, jejž Ritter poznal vPraze, kde Cádra studoval na obchodní akademii. Na Myjavu se poté Ritter vdoprovodu Janka Cádry opakovaně vracel. Společně objevovali kraj moravského Slovácka azdruhé strany hranice kraj Pováží astředního Slovenska. Právě tato slovenská léta— 1903–1914— považuje Galmiche za nejintenzivnější periodu Ritterova života avěnuje jim jádro své monografie. Plodem těchto opakovaných pobytů byly vlastivědné studie, fotografie ačetné kresby, dokumentující zejména originální myjavskou architekturu (stavby zvepřovic sdoškovými střechami, typická žudra selských stavení) asvébytný myjavský kroj. Pro Rittera se Myjava přebarvila vmytickou Arkádii, ve vysněnou zemi, apo roce 1918 vAtlantidu, jež zmizela ve vlnách demokratizace amodernizace. Galmiche vtěchto souvislostech případně hovoří oRitterově „citovém bukolismu“ (s.84) aojeho sklonu— který vdaném období rovněž není zcela izolovaný— „chodit kopuštěným oltářům“, tj.hájit odepsané kauzy (s.126). Galmiche ovšem zároveň připomíná, že jistou konsekvencí tohoto „empatického syndromu“— citového přilnutí k„malé geografii“— byla iochota přebírat témata tohoto prostoru vjejich prefabrikovaném pojetí: vtomto konkrétním případě slovenský nacionalismus či populistický antisemitismus, přiživený vRitterovi jak církevní tradicí, tak wagnerovským elitářstvím. Avedle idylické spiritualizace venkovského OPEN ACCESS
222 SLOVO A SMYSL 34 tradicionalismu registruje uRittera iopačnou tendenci: stále ještě dekadentní pozornost kblátu, odpadkům na ulici, nezdravým miasmům, smysl pro „ošklivou krásu“, pro uhrančivou melanž splínu aideálu. To vše rezonuje například vprvním díle Ritterova ohlášeného cyklu „románu jednoho národa“ Slovenská dívka (Fillette slovaque). Galmichovy pronikavé analýzy jednoho osudu ajednoho díla doprovází, jak bylo řečeno úvodem, výběr zRitterových textů azjeho kreseb afotografií. To, co tu čteme avidíme, je rozhodně pozoruhodné. Vtextové antologii nacházíme například pregnantní impresionistické črty zcestovních zápisníků apohlednic, drobnohledná svědectví olidech, snimiž se Ritter setkal (Miloš Jiránek aj.), zasvěcené pojednání omyjavské architektuře, informativní stať onovější slovenské literatuře (Šoltézová, Kukučín, Hviezdoslav), malířství (Benko, Duša), hudbě (Schneider-Trnavský, Moyzes) alidové kultuře atd. Obrazová část pak především dokládá mimořádnou dokumentární hodnotu Ritterových kreseb, akvarelů afotografií. Galmichův návrat kWilliamu Ritterovi je třeba jednoznačně ocenit jako výstižný portrét pozapomenutého literáta acenný příspěvek khistorii franko-švýcarských ačesko-slovenských vztahů. Je však ještě něčím víc. Nad bibliografickými rešeršemi se tu rýsuje příběh, který vsobě nese až románový potenciál: příběh výrazné osobnosti vprůsečíku silokřivek doby. AD: Xavier Galmiche: William Ri%er voyage en Slovaquie (1903–1914). Images d’un pays rêvé. T. 1— Textes. T.II— Livre d’image. Eur’ORBEM, Paris 2019. 429 s. OPEN ACCESS