Komenský jinýma očima aneb Ad majorem evidentiam
Abstract
211
Full text
Komenský jinýma očima aneb Ad majorem evidentiam Hana Bočková Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Ústav české literatury [email protected] Monografie Lenky Řezníkové slibuje vyložit problém zdánlivě speciální: pojem „evidence“, jak ji vnímá auplatňuje ve své tvorbě J.A.Komenský. Vautorčině dosavadní badatelské činnosti má Komenského tvorba významnou pozici, čtenář však už učinil (vítanou) zkušenost, že u„kauzy Komenský“ nikdy úzce asamoúčelně nezůstává. Pro její bádání je příznačné, že pohled na Komenského je vždy vkomponován do širšího záběru, vněmž vyniknou podstatné souvislosti. Schopnost nahlížet prizmatem dílčího problému na jevy obecného charakteru je významným rysem itéto monografie. Vtitulu uvedený pojem „evidence“ má pro monografii klíčový význam, odkazuje kdobovému oceňování vizualizace, kvnímání vidění jako základní cesty kpoznání, ke spoléhání na zrak, který neselže jako psané (tištěné) slovo. Toto uvažování má unás svou tradici. Jmenujme tu např.Pavla Flosse, který při zkoumání gnozeologických principů renesance uvádí tezi „poznávat znamená vidět“1 a— připojeno zde jen na okraj— rozvíjí ji ve vztahu kdobově frekventované metafoře světa jako theatra (nalezneme ji iuKomenského), jež význam vizualizace stvrzuje, neboť vtomto světě „vše […] musí být předvedeno před zrak“.2 Evidence je uL.Řezníkové nástrojem, který nabývá na významu vsouvislosti srozpory, jež zaznamenává evropská společnost raného novověku; je to prohlubující se nesoulad mezi dobovou literární kulturou, tvorbou textů arozvíjející se teorií lidského poznání. Není to však jen změna tradičních představ opodobě světa nastolená objevnými plavbami či rozvojem vědeckých disciplín, jež si pod tím označením nejsnáz vybavíme: L.Řezníková odkazuje na změny hlubší, na nové akcenty, jež mění dosavadní gnozeologickou praxi— důraz na empirii aautopsii. Tyto akcenty však vtakové míře postrádala literární kultura, spoléhající na důkazy opřené především oslova tradičních autorit, které ovšem už nedokážou (aani nemohou) pojmout nová fakta, nové poznání. Důsledkem tohoto je ale ijisté oslabení platnosti textů vočích dobového recipienta. Pozice literární kultury ve společnosti je nicméně přesto velmi významná, autorka konstatuje, že textová praxe je nejrozsáhlejší součástí procesu produkce vědění (s.16). Vtéto složité situaci vzájemného působení ivymezování textuality avědění poukazuje na možnosti uplatnění 1 Floss, Pavel: Proměny vědění. Mladá fronta, Praha 1987, s.235. 2 Floss, Pavel: „Ktypologii renesančního myšlení.“ In týž: Meditace na rozhraní epoch. Centrum pro studium demokracie akultury, Brno 2010, s.131. OPEN ACCESS
212 SLOVO A SMYSL 34 evidence jako prostředku, který dokáže protiklady funkčně překlenout— shledává je ve schopnosti evidence realizovat výše zmíněné požadavky empirie aautopsie, jež nárokuje gnozeologická praxe, ivjejí stálé platnosti aužitečnosti jako tradiční rétorické kategorie („pojem shrnoval celou řadu elokučních prostředků atechnik, jejichž pomocí autor propůjčoval své řeči nebo textu iluzi vizuálního prožitku“— s.41). Inspirativní jsou tu iautorčiny přesahy do dalších sfér života raně novověké společnosti, vnichž je vizualizace přítomna avyužita (zrůzných úhlů pohledu ji nalézá ve veřejném životě asním spojené reprezentaci moci, voblasti náboženství, umění, ale také vaplikaci práva aj.). Za velmi zajímavou lze označit analýzu situace, vníž se vraně novověké společnosti pnutí mezi textualitou avěděním prohlubuje: L.Řezníková kromě jiného upozorňuje na tlak vyvíjený na autory, aby svou pozici legitimizovali příslušností krespektované vědecké komunitě— učené společnosti či univerzitě, též na konkurenčnost panující vliterárním prostředí. Ktomu snad lze dodat, že imladý Komenský se stává jejím aktérem, byť vponěkud „obrácené“ pozici kritika její absence— toho, kdo konkurenci včeském prostředí postrádá, kdo touží po vyrovnání domácí „lenivé“ vědy súrovní zahraniční, jak ji poznal na studiích— tak aspoň vyznívá jeho provokativní předmluva „Ad eruditos gentis meae“ kplánované encyklopedii *eatrum universitatis rerum (1616–1618). Avědeckou „revoluci“ doprovází „revoluce“ mediální, jejímž aspektům, zejména rozvíjejícímu se knižnímu trhu, jeho podobě ikonsekvencím plynoucím zjeho působení ve společnosti autorka věnuje zevrubnou pozornost. Čtenáře bezesporu zaujme iupozornění na dobovou reflexi vztahu textuality avědění ajejich symbolickou reprezentaci (ars typographica— tvorba textů, ars navigatoria— vědění). Jejich přítomnost autorka dokládá vřadě Komenského prací, upozorňuje ina jejich vyobrazení ve slavné mědirytině doprovázející amsterodamské vydání souboru Opera didactica omnia (1657); zde se však kromě autorčiny interpretace mohou nabízet ijiné výklady komponované ilustrace. Tato poznámka ale má význam jen okrajový, koncept evidence, jak jej autorka vúvodních pasážích své práce předkládá, je fundovaně vyložený, ajak už bylo zmíněno výše, otvírá velký prostor dalšímu bádání. Vybízí knovému zvážení dalších dobových textů české literatury; domnívám se, že by mohlo přinést do literárněhistorického uvažování mnoho zajímavého, ať už vsouhlasné aplikaci či případné korekci zde předložených tezí apostřehů. Volbu rozsáhlého, žánrově atematicky pestrého Komenského díla jako východiska pro další promýšlení výchozích úvah lze jen přivítat. Rozsáhlost materiálu na straně jedné aautorčin badatelský přístup umožňující překonání hranice disciplín, jichž se Komenský dotknul, na straně druhé nabízí možnost— jak je tomu zvykem vkvalitních komeniologických textech— dobrat se obecněji platných zjištění. Ústřední význam pro pochopení Komenského pojetí evidence má výklad ojeho koncepci triadického systému, opřeného otři základní zdroje, oevidenci smyslovou, rozumovou aevidenci víry, jež, vzájemně propojeny, měly umožnit poznání, pravdivé, jisté abezpečné; podobně zásadní je isonda „vývojová“, sledující proměnu pojetí evidence od raných prací až ke Všeobecné konzultaci onápravě věcí lidských zralého autora. Za velmi inspirující považuji sondy zkoumající nástroje evidence, jež nabízí jazykové prostředky atextová praxe— zejména Komenského charakteristická metaforika, metody strukturování textů, práce sdialogem (trialogem) poskytujícím možnost konfrontace stanovisek jako cesty, jak vést recipienta požadovaným směrem: je OPEN ACCESS
HANA BOČKOVÁ 213 třeba zdůraznit, že úvahy onich jako ospecifických nástrojích evidence mohou být velmi užitečné ipro literárněvědnou praxi. Apodobně je tomu též vsondě zkoumající vizuální nástroje evidence uKomenského: propojení textu aobrazu, schématu, synopse aj. jsou tu častým prostředkem „ozřejmení“ sdělení. Včetných příkladech, jež výklad uvádí, bude čtenáři nejbližší Komenského vyobrazení města-světa zLabyrintu. Právě zde však autorka upozorňuje, že jeho použití směřuje „do jisté míry proti intenci textu“ (s.133). Stím lze souhlasit, dobře uspořádané město-svět je vtextu velmi rychle obráceno vnesmyslný labyrint: má tedy ilustrace spíš charakter jakési vstupní informace, jež vzápětí ještě více umocní míru Poutníkova zklamání, když stímto uspořádaným obrazem vmysli vstoupí do města-světa-labyrintu. Důsažnost autorčina uvažování nad vizuálními nástroji vztahujícími se kevidenci lze ocenit udalších textů raného novověku: nabízí se tu například cestopis, kde autorovo zprostředkování nové apřekvapující reality nevystačí spopisem (ačkoli vněm odkazuje na prvky reality domácí aznámé aleckdy je důvtipně kombinuje). Ilustrace, mapa, dokumentace nejrůznějšího typu jsou pak logickými nástroji tvorby evidence. Podobně závažné jsou iautorčiny úvahy nad relevancí citátů ajejich vztahu ke svědectví: hovoří o„nekontrolovatelném nárůstu citací na straně jedné aposilování epistemologické reflexivity na straně druhé“ (s.147) akonsekvencích ztohoto stavu plynoucích— izde nalezneme mimo tvorbu Komenského bezpočet příkladů zdobové literární produkce. Konečně (postupuji tu ve výběru ovlivněném mým zájmem) pro výklad textů raného novověku má význam iuvažování oevidenci „autobiografické“— odkazující na sebereflexi aindividuální paměť tvůrce, která se uplatňuje nejen vtextech paměťového rázu, ale ivbohaté polemické literatuře, pro jejíž existenci se otvírá prostor ve společnosti mnohočetně rozdělené. Jak vidno, podněty původně vztažené ke Komenského tvorbě překračují rychle tento prostor aotvírají otázky, které je možné (avelmi užitečné) položit si při zkoumání textů celé epochy, nebrání však ani překročení jejích časových hranic. Práce L.Řezníkové je tedy nejen objevným afundovaným pohledem na statut evidence ajejí „život“ vKomenského díle, ale poskytuje imetodologické podněty, jež mohou pomoci reflektovat literární tvorbu obecněji. AD: Lenka Řezníková: Ad majorem evidentiam. Literární reprezentace „zřejmého“ vtextech J.A.Komenského. Filosofia, Praha 2018. 255 s. OPEN ACCESS