Amplifikacija kaip stiliaus figūra

Juozas ABARAVIČIUS AMPLIFIKACE JAKO STYLISTICKÁ FIGURA (Poznámky k charakteristickým rysům) O amplifikaci dnes uslyšíme jen málokde. Lze říci, že se stala především předmětem akademických čtení a rozborů (retoriky, poetiky, stylistiky a dalších disciplín). Zdá se, že žádného z litevských filologů nezajímá obsah amplifikace jako termínu, její charakteristické rysy, systémová příslušnost ani postavení. Ve stylistických pracích litevských badatelů ji nenajdeme rozebíranou mezi samostatnými stylistickými figurami. Například v díle J. Pikčilingise „Stylistika litevského jazyka“ je amplifikace pojednána jako prostředek působivosti řeči a vytváření emfáze. Zde se (vedle akumulace) zkoumá jako jeden z typů stylistického výčtu1. Pouze v „Slovníku lingvistických termínů“ K. Gaivenise a St. Keinyse je tato myšlenka zcela oprávněně považována za stylistickou figuru. Takto je zde uveden její první význam jako termínu. Amplifikace je zde definována jako „1. Stylistická figura, v níž se vedle sebe užívá několik jazykových prvků, aby se zesílil výraz: Lidé s e u s i l u j í, z a p o t í pro štěstí své vlasti (A. Venclova)“.2 Druhý zde uváděný význam tohoto pojmu, „2. Prodloužení textu při překladu z jednoho jazyka do druhého (...)“, pro tyto poznámky není relevantní. Je pochopitelné, že příklad amplifikace uvedený v daném slovníku je velmi elementární. Než pojednáme o neelementárních, typičtějších a rozvinutějších variantách této stylistické figury, je nepochybně třeba odmítnout někdy uváděný nerelevantní a nekonstruktivní znak amplifikace – údajně má mít na konci zobecňující člen. Tím se prý liší od akumulace, která takový člen nemá. Tento názor se například zastává v některých německých stylistikách. Tak se ve „Stylistice současné němčiny“ W. Fleischera a G. Michela uvádí: „Vedle prostého výčtu – a k u m u l a c e – existuje a m p l i f i- 1 P i k č i l i n g i s J. Lietuvių kalbos stilistika. V., 1971. T. 1. P. 202 – 205. 2 G a i v e n i s K., K e i n y s S. Kalbotyros terminų žodynas. Kaunas, 1990. P. 18. 50 kace, jíž se označuje výčet se zobecňujícím členem na konci³. Obdobný názor se odráží i ve „Stylistice litevského jazyka“ J. Pikčilingise (dále jen Stylistika), kde jsou příklady ilustrovány tvrzením E. Rieselové, že rozdíl mezi těmito dvěma typy výčtu je „údajně čistě formální“: akumulace (?) má mít zobecňující člen, amplifikace (?) jej nemá⁴. Zde se ve Stylistice (s. 202) stala chyba: typy výčtu byly zaměněny. Při dalším výkladu příkladů se však již oprávněně zdůrazňuje: „Zde máme akumulaci – jednotlivé články řetězce výčtu <...> končí bez zobecnění.“ A jinde: „Zobecňující slova jsou zde všechno, veškeré. Věty vytvoří amplifikaci“⁵. Při takto formálním vymezení amplifikace je snadné dopustit se chyby a nevzít v úvahu podstatu. Ta je jiná. Mimochodem, i sama Stylistika uvádí podstatný rozdíl mezi akumulací a amplifikací, který vyzdvihl francouzský stylista A. Albalat a po něm M. Meyer. Akumulaci tvoří množství detailů řazených jeden za druhým, zatímco amplifikaci naopak množství přirovnání, zdvojených metafor, obměňovaných obrazů a nejrůznějších epitet⁶. Jde již o podstatné rysy, byť poněkud nesourodé. Při akumulaci se totiž soustřeďují detaily, které vždy sdělují, dodávají či doplňují něco nového apod. Při amplifikaci se naopak rozvíjí a zesiluje obsah myšlenky, případně se obměňuje i zpětně. Akumulaci nacházíme v básni M. Martinaitise „Rodinné album nalezené na smetišti“. Svatební fotografie. S novorozenětem. / První krůčky. Byla to holčička. / Trochu povyrostla. Bílé šaty až na zem. / S květinami. Konfirmace, biskup. Ta samá – / už dospívající dívka, ošklivá, s dlouhýma nohama. MMartA 23. To je, dalo by se říci, typický příklad akumulace. Nominativní- 3 F l e i s c h e r W., M i c h e l G. Stilistik der deutschen Gegenwartssprache. Leipzig, 1975. S. 126. 4 P i k č i l i n g i s J. Min. veik. P. 202; Riesel E. Stilistik der deutschen Sprache. Moskau, 1963. S. 320. 5 P i k č i l i n g i s J. Min. veik., P. 203. 6 Viz tamtéž a autory a prameny tam citované. 51 V souvětích, rozčleněných větách s dodatečnými členy a jinými gramatickými prostředky (to není podstatné) se vyjmenovává mnoho detailů, z nichž každý stále „přidává“ něco nového, co je vidět při pohledu na starou fotografii. A toto vyjmenovávání pokračuje v dalších slokách básně, aniž by se cokoli opakovalo nebo se k něčemu vracelo prostřednictvím variací. Srov. také druhou sloku: Učení se zvonit. Baletní lekce. Housle, / přitisknuté bradou (prsa, která se ještě nevzpamatovala z hudby). / Náhlé dívčí rozkvétání. Šíje jemná. / Soustředěný pohled. Oči! Lehce retušováno. / Muž, tvrdý límeček. U oltáře, se závojem. (Tamtéž). Tyto příklady pěkně ukazují podstatu akumulace. Podstata amplifikace bude jiná. Už se o ní hovořilo. Nechť ji předvedou příklady. Pobřežní obyvatelé Mazurského Jonuše dnes jako by spolkli kůl – nepohnutě se ovládají a mlčí, svou rozvláčnou upovídanost kousavě drží na uzdě. POrinEK 136. Amplifikace je zde tvořena stejnorodými či synonymickými prostředky, které posilují obsah myšlenky a obměňují ji. Nacházíme zde sémantický paralelismus, a tedy i nadbytek výrazových prostředků (jako by spolkli kůl; nepohnutě se ovládají a mlčí, svou rozvláčnou upovídanost kousavě drží na uzdě). Nelze však říci, že jde o nemotivovaný nadbytek. Frazeologickým přirovnáním a přívlastky (mimochodem i metaforickými) je vyjádřen „způsob“ chování mladých lidí z mazurského pobřeží v síni Trakajského hradu, obraz je popsán z poněkud různých stran a aktivizují se ony „sotva znatelné“ rysy a významové odstíny zobrazovaného. Z širšího sémantického celku se tak vyjasňuje motivace chování postav. Spisovatelka P. Orintaitė má amplifikace ráda. Nejednu najdeme v popisech svatby Danutė, dcery Kęstutise a Birutė. Ještě několik příkladů: Budoucí nevěsta byla podivně klidná: teď už je stejně všechno jedno, na ničem nezáleží. Rozhodnuto definitivně. Znamení vyhnanství vyryté na čele – odsouzena neodvolatelně... A přitom se zdála být plná citu jako číše mladé borovice. Ale ovládala se. POrinEK 129; Jen Danutė – jako oběť milosti zasvěcená bohům. Ztuhlá jako živé dřevo, schoulená do sebe, nic neviděla, nic necítila. POrinEK 130. V těchto příkladech se odráží rozšiřování obsahu myšlenky, typické pro amplifikaci- 52 ho, jeho zesilování a umocňování dojmu sémanticky blízkými jazykovými prvky, jimiž se vytváří uměřený nadbytek výrazových prostředků. Srov.: Ztuhlá jako živé dřevo, schoulená do sebe, nic neviděla, nic necítila a podobné obrazné detaily. V mnoha odborných pracích se amplifikace pojednává jako způsob rozšiřování a obohacování jazyka a obsahu myšlenky (lat. amplificatio – rozšíření, zvětšení, znásobení; rétoricky: zesílení; zahlcení zbytečnými slovy). V antice se rozlišovala věcná (obsahová), stylistická a slovní amplifikace. Věcná amplifikace souvisela s tím, že se o něčem hovořilo různými způsoby, aby byla řeč působivá a přesvědčivá. Bylo to jakési „zvětšovací sklo rétorické sugesce“: soustřeďovaly se předpoklady a argumenty, jejichž cílem nebylo poučovat, nýbrž působit⁷. Badatelé přirovnávají i stylistickou amplifikaci užívanou v antice „k teleskopu, který při zvětšování odhaluje příjemci neviditelné oblasti (obszary) myšlenky a skrytých významů, především emocionálních“⁸. Slovní amplifikace pak znamená rozšiřování jednoduchých výpovědí jednotlivými slovy nebo jejich spojeními, aby byly působivější⁹. V mnoha pracích o rétorice a stylistice se amplifikace pomocí zobecňujících členů vůbec nezmiňuje. Někdy se však pojednávají i specifičtější varianty této stylistické figury. Někteří badatelé například zkoumají amplifikaci založenou na rozvíjení nominativního tématu nebo na jeho expresivním spojování¹⁰. Nebudeme probírat všechny její podoby. Snad je třeba něco říci o amplifikaci nominativního tématu. Nominativní téma se v textu skutečně často amplifikuje a rozvíjí, přičemž se k němu připojuje charakteristika. Např.: Germas, dobrota germas – prvotní, nevídaná a zapomenutá / neuvěřitelná jako modrá labuť / podezřelá jako polední zvon / tajemná jako večer v jedlovém lese <...>JDegPA 24. Tato varianta poněkud 7 Plačiau apie tai žr.: Korolko M. Sztuka retoryki. Przewodnik encyklopedyczny. Warszawa, 1990. S. 74. 8 Viz tamtéž. S. 121. 9 Podrobněji viz tamtéž. S. 121–122. 10 Čmykova N., Baskakova L. Gramatičeskij trop i amplifikacija. – Problemy ekspressivnoj stilistiki. Izd-vo Rostovskogo universiteta, 1987. S. 84 – 86. 53 připomíná amplifikaci slova. Amplifikace, emocionální rozvíjení a zesilování zde začíná už opakováním nominativního pojmenování tématu. Následuje mnohostranná charakteristika „dobroty“, při níž se neusiluje ani tak o vyjmenování nových detailů a vlastností, jako spíše o to, aby se obecné vyjmenování stalo výrazným a působivým. Ačkoli zde lze spatřovat i určitý prvek akumulace. Srov. také: Písmena! / Prostinká, stejná, rovná a drobná písmena PTarGS 14. I zde je příznačné opakování nominativního pojmenování tématu. Ve zvláštní literatuře se zřejmě zcela bezdůvodně tvrdí, že amplifikace nesouvisí ani s opakováním, ani s elipsou, ani s inverzí¹¹. O posledních dvou stylistických figurách se snad ani není třeba přít. Přesto lze sotva tvrdit, že opakování nemůže být součástí amplifikace. Rozšiřuje totiž obsah výpovědi, zesiluje její výraznost a emocionálnost i intenzitu, s níž se skutečnosti projevují. Hle, jak v úryvku z básně J. Marcinkevičiuse „Homo sum“ opakování velmi dobře vyjadřuje, jak lyrický subjekt, „přikovaný v galerě času“, zápasí se zlou nutností. HOMO SUM! / Přikovaný v galerě času, / těžce vesluji, / vesluji, vesluji.../ A pot stéká po tváři, / a do nahých zad se zařezávají / zlé biče NUTNOSTI, / Opravdu oceán. / Opravdu oceán. / Opravdu horizont. / Opravdu horizont, / který se ani nepřibližuje, ani nevzdaluje. / Vesluji, vesluji / a popraskanými rty opakuji: / HOMO SUM... JMarcR III 39. Zde rozhodně nelze říci, že opakování slov a jejich spojení nepomáhá amplifikovat, rozvíjet a zesilovat sémantiku metafory časové galéry, namáhavého veslování a jeho monotónnosti. Dojem člověka přikovaného v galerě času se stále zesiluje, protože opakování: „těžce vesluji, / vesluji, vesluji...“; „Opravdu oceán. / Opravdu oceán. / Opravdu horizont. / Opravdu horizont, který se ani nepřibližuje, ani nevzdaluje.“ zpomalují „záběry“ obrazu veslování, a tím i obraz zlých bičů NUTNOSTI a bičování. Tato opakování pomáhají metaforě časové galéry srůst v celek s významem aluze – asociativní spojení s obrazem plachetní válečné lodi z 7.–18. století, na níž veslují přikovaní otroci, zločinci a vojáci, použít jako pozadí pro— 11 Žr.: Š i r i n a L. Amplifikacija v sisteme ekspressivnych sredstv. – Problemy ekspressivnoj stilistiki. 1987. S. 83. 54 využít jako pozadí pro současné dění v „časové galerě“. Proto mají nepochybně pravdu ti filologové, kteří tvrdí, že amplifikace se mimo jiné dosahuje různými opakováními: opakováním slov, synonymickým opakováním, opakováním tropů, výčtem výrazných podstatných rysů, argumentační posloupností myšlenek a podobně. Takový přístup se odráží například v „Malém slovníku stylistiky“ S. Krahl’a a J. Kurz’a12. Myšlenku ovšem pomáhají amplifikovat i jiné stylistické figury (stupňování, antiteze, výčet, korekce) a mnohé další stylistické prostředky (epiteta, přirovnání, synonyma atd.). Cílem zde nebylo zkoumat rozmanitost typů, podob, sémantiky, struktury a funkcí amplifikace. Je třeba pouze zdůraznit velké obrazové a působivé možnosti této stylistické figury. Působivé jsou například takové její podoby, v nichž jsou regresivně, retardovaně řazeny často sémanticky nesourodé, protikladné složky. Každá taková retardující složka poutá čtenářovu pozornost, dokud se konečně nevyjasní i smysl stylistického celku. Srov. také úryvek z „Apmaudas“ V. Braziūnase: Nekončící novousedlictví, stěhování do paměti, kde nic není na svém místě, vše je nahromaděné a rozptýlené, mezi rozmontovanými dny a týdny, obnošenými jmény a odřenými měsíci už nelze nic najít, neustále plynoucími nikam. VBrazAL 39. Zde ještě nelze pochopit, v čem spočívá smysl amplifikace, dokud si pozorně nepřečteme celý řetězec složek. Jelikož je amplifikace sémanticky, strukturálně i funkčně tak rozmanitá a působivá, nelze ji považovat pouze za variantu stylistického výčtu. Je zcela samostatnou stylistickou figurou. Zkratky VBrazAL - V. Braziūnas. Alkanoji linksniuote. V., 1993. JDegPA - J. Degutytė. Purpuru atsišvėrusi. V., 1984. JMarcr III - J. Marcinkevičius. Raštai. T. 3. V., 1982. MMartA - M. Martinaitis. Atrankinta. V., 1996. POrinEK - P. Orintaitė. Erelių kuorai. Kaunas, 1992. RTarGS - P. Tarulis. Gyvas stebuklas. V., 1993. 12 Krahl S., Kurz J. Kleines Wörterbuch der Stilkunde. Leipzig, 1984. S. 10. 55