Kalbiniai ir loginiai terminų reikalavimai

Kazimieras GAIVENIS JAZYKOVÉ A LOGICKÉ POŽADAVKY NA TERMÍNY Každý termín má formu a obsah. Forma termínu je slovní obal pojmenovávaného pojmu a obsah je terminologický význam, který odráží definice. Terminologický význam se neshoduje s lexikálním významem slova. Strukturální prvky obou těchto významů se v lingvistice nejčastěji nazývají sémata. Podle povahy výrazu lze séma termínů rozdělit na ta, která mají formální vyjádření (explicitní), a ta, která formální vyjádření nemají (implicitní). Například koncovka množného čísla v termínu cukrus (chemie) ukazuje, že označuje určitou třídu chemických látek, protože slovo cukrus je v obecné řeči a také v terminologii některých oborů singulárové. Přípona termínu pataisėčiai (Lycopodiales) ukazuje, že jde o název řádu rostlin atd. To jsou séma s formálním vyjádřením. Jak terminizace (přeměna slov obecného jazyka nebo terminologických slov v termíny), tak transterminizace (přeměna termínů z jednoho oboru v termíny jiného oboru) i determinace (přeměna termínů v netermíny) souvisejí s výraznými sémantickými změnami. Terminologizované slovo získává nová séma. Například lexikální význam slova kiaulpienė v obecném jazyce se skládá ze sémat „plevel“, „žlutokvětý“, „medonosný“ atd., zatímco terminologický význam termínu kiaulpienė (Taraxacum) už obsahuje také nová speciální séma potřebná k systematickému popisu této rostliny a k jejímu odlišení od jiných podobných rostlin (např. kreisvių nebo vanagių), jako například: „květy mají 5 tyčinek“, „pylová zrna jsou stejně velká, přibližně 30μ“ atd. Tato séma neodborníci neznají a ve výkladových slovnících obecného jazyka se z velké části neodrážejí. Definice termínů musí odrážet séma jádra terminologického významu. Jen v takovém případě budou vědecké. Protože je však sémat jádra více, než se obvykle v definicích odráží, mohou být správné nejen jedna, ale dokonce i několikeré definice termínů. Terminologický význam se často formalizuje nejen dendrogramy, histogramy a schématy, ale odhaluje se také pomocí for- 26 mulí. Má se za to, že formalizace významu slova je jedním z nejobjektivnějších způsobů vědeckého popisu významu slova1. Z hlediska formy se termíny nejčastěji dělí na jednoduché (jednoslovné) a složené (víceslovné). Jednoslovné termíny nejsou jen primární (jednoduchá) slova, ale také různé odvozeniny a složeniny, např.: asmenuotė (gramatika), baudinys (sport), deguonis (chemie), garotiekis (technika), jonazolė (botanika) atd. Složené termíny nejčastěji označují různé druhové a složené pojmy. Mohou být dvouslovné, trojslovné a obecně víceslovné, např.: tikrinis daiktavardis (lingvistika), naudingųjų iškasenų sodrinimas (chemie, geologie), neregistruotųjų vertybinių popierių rinka (ekonomie) atd. Ve vědeckých a odborných textech se vyskytují také delší, takzvané popisné složené termíny, např.: kopūstai po dobilų, įsėtų į vikių ir avižų mišinių žaliajam pašarui (název předplodiny v zemědělské terminologii), nacionalinių pajamų sukūrimo, paskirstymo, perskirstymo ir galutinio panaudojimo balansas (ekonomie) apod. Z hlediska obsahu (nebo funkce) se termíny dělí na druhové, rodové a kategoriální. Toto dělení souvisí s rozdílným rozsahem (extenzí) a obsahem (intenzí) termínů. První vlastnost nazýval Š. Šalkauskis tįsa, druhou pak talpa. Jsou ve vztahu nepřímé úměrnosti: když jedna klesá, druhá roste. Největší rozsah mají kategoriální termíny, nejmenší druhové. Terminologii každého oboru tvoří tisíce termínů, proto je v praktické práci na uspořádání termínů důležitá také otázka vztahů mezi termíny, jejich dělení a klasifikace. Při řešení problematiky obsahu termínů a jejich vztahů vychází terminologie především ze tří věd: z konkrétní vědní (výrobní, sportovní apod.) oblasti, lingvistiky a logiky. Tyto oblasti tvoří základ teorie terminologie. Š. Šalkauskis i E. Wüster spojovali předmět terminologie také s ontologií, psychologií, filozofií a dalšími vědami. Tyto oblasti však mají s terminologií přece jen méně styčných bodů než s 1 Jakaitienė E. Leksinė semantika. V.,1988.P.18. 27 logika, tvoření slov, jazyková kultura či sociolingvistika. Kanadský terminolog F. W. Rigs staví terminologii doprostřed mezi lexikologii a konceptologii a jejich vztah znázorňuje následujícím schématem2: Jazykové požadavky na termíny Nejdůležitější a nejčastěji uváděné jazykové požadavky na termíny jsou tyto: správnost, přesnost, systematičnost, stručnost, snadnost tvoření, emocionální neutralita atd. Některým z těchto požadavků jsme se již věnovali v jiných publikacích3, proto tentokrát podrobněji pojednáme o 3 důležitějších jazykových požadavcích na termíny, totiž o správnosti, přesnosti a snadnosti tvoření. Správnost je jedním z nejdůležitějších požadavků terminologie. V normě Litevské republiky „Zásady a metody terminologie“ (1115–90), vypracované podle příslušné mezinárodní normy (ISO 704–87), je charakterizována jako soulad s normami konkrétního jazyka. Správnost tedy znamená dodržování pravidel výslovnosti, přízvuku, pravopisu, gramatiky, tvoření slov a užívání. Například termín ani jeho složka nesmí být utvořeny nesprávně (bešaudyklinės staklės, vyrinžinierius), nesprávně přízvukovány (dožimetras, įkrova, važiuoklė), nesprávně psány (skersnukis, šašlikas, pusiausvyrumas), nesprávně gramaticky utvářeny (ekslibris, herbera, jacintas) atd. Termíny mají často složitější slovotvornou strukturu než jednoduchá slova, např.: [(žied)+yn]+ pumpuris (botanika), {prieš + [(stipr)+ in) + turi + is } (technika), {[į + (magnet + in)] + am] + umas (technika), {[(šluo + t) + smilg] + ynas} (botanika) atd. 2 Суперанская А., Подольская Н., Васильева Н. Общая терминология. М., 1989. С.21. 3 Gaivenis K. Lietuviškų terminų vaizdingumo klausimu//Lietuvių leksikos ir terminologijos problemos. V.,1991.P.26–31. 28 Slovotvorba teoretikové někdy nazývají slovotvorné stupně také slovotvornými kroky nebo akty. V obecných jazycích baltských i slovanských jsou prý v průměru 3–4 slovotvorné kroky. Tvoření termínů někdy dosahuje 5–6 kroků. Podrobnější zkoumání stupňovitosti (hloubky) tvoření termínů může samozřejmě již přesahovat hranice synchronního tvoření slov. Nejčastější případy nesprávného tvoření termínů jsou dnes tyto: 1. Nepřesný výběr předpony, přípony, koncovky, kmene nebo základového slova, způsobený kopírováním slovní struktury jiných jazyků, např.: název tepelněizolačního stavebního materiálu apšildytojas je nesprávný nejen kvůli nevhodně použité příponě, ale také kvůli nesprávně zvolenému základovému slovu (mělo by být: šiltalas) atd. 2. Nepřesný výběr slovotvorného typu nebo kategorie způsobený uplatněním principu pseudoanalogie. Například neologismus bebrim-vietė je utvořen podle analogie pochybných útvarů augimvietė, kirtimvietė, perimvietė, radimvietė a je třeba jej nahradit správným neologismem bebravietė. Nelze tvrdit, že nesprávný termín ugniaat-sparumas je utvořen ze slov ugnis a atsparumas (ve skutečnosti je utvořen z přídavného jména ugniaatsparus, které je zase utvořeno ze slov ugnis a atsparus). Slovo ugniaatsparumas je tedy nesprávné proto, že jeho základové slovo – přídavné jméno ugniaatsparus – je nesprávné. Tento jednoslovný termín je třeba nahradit víceslovným termínem atsparumas ugniai. 3. Nepřesný výběr gramatických konfigurací víceslovných termínů způsobený kopírováním struktury slovních spojení z jiných jazyků. Například k vyjádření vztahu celku a části se v ruské terminologii užívají víceslovné termíny typu „přídavné jméno + podstatné jméno“, zatímco v naší terminologii se užívají genitivní slovní spojení, jako například: stabdinė (= stabdžių) pavarà, anteninis (= antenos) pérjungiklis atd. 4. Z návrhů terminologických norem vyplývá, že při přízvukování litevských termínů dochází častěji k chybám při určování intonace než při určování místa přízvuku (např. ve vzorku 320 termínů bylo zjištěno 94 chyb ve výběru intonace a 10 chyb při určování místa přízvuku). Nejčastěji se chyby v intonaci vyskytují takto: a) nesprávně se přízvukují prefixální deriváty (např. sąnaudos, įtvaras, povėržlė apod.); b) nerespektuje se 29 přízvukové alternace v odvozených podstatných jménech (např., matúoklis, gru- pūotė apod.); c) nesprávně se klade přízvuk na druhou část složených slov (např., lūpažiedžiai, šimtakojis, daugiasluoksnis apod.). 5. Nejčastější pravopisné chyby v termínech jsou tyto: a) napsání tam, kde není třeba, a vynechání tam, kde je třeba (např., helioterapija, tj. helioterapija, kompiuteris, tj. kompiuteris, variantas, tj. variantas apod.); b) na rozhraní částí složených termínů, stejně jako na rozhraní předpony a kořene, se nepíší všechny souhlásky či samohlásky, které se zde setkávají (např. název ryby skersnukis, tj. skersnukis, přídavné jméno tarplanetinis, tj. tarpplanetinis apod.); c) spojovník mezi složkami složeného termínu se píše tam, kde není třeba, nebo se vynechává tam, kde je třeba; spojovník se také zaměňuje za pomlčku (např. silabinė toninė eiliadara, tj. silabinė-toninė eiliadara, gydytojas-chirurgas, tj. gydytojas chirurgas apod.); d) složky víceslovných vlastních názvů z astronomie, geografie a některých dalších oborů se píší v rozporu s pravopisnými pravidly (např. Didieji Grįžulo ratai, tj. Didieji Grįžulo Ratai, Raudonasis kryžius, tj. Raudonasis Kryžius apod.) Přesnost. Přesnost termínů souvisí především s jejich jednoznačností a určitostí významu. V praktické práci na normování termínů se však těchto vlastností dosahuje obtížně. Jednoznačnost termínů se utváří v neustálém střetu názorů. Jen malá část termínů je po poněkud delší dobu chápána a užívána jednotně všemi odborníky v dané oblasti. Nejednotné chápání termínů může přetrvávat desítky let. Například geologický termín facija se používá již více než 100 let, ale dosud nemá víceméně jednotnou definici. Tento termín se navíc užívá nejen v geologické, ale také v geografické terminologii, kde je jeho chápání a definice poněkud odlišné. Různě se chápou a vykládají také literární termíny fabula ir siužetas, lingvistické termíny žodis, tranzityvumas, veiks las a další. Nejčastěji jde o nejobsáhlejší kategoriální pojmy. To vše je obecně normální. Kdyby všichni odborníci v kterékoli oblasti chápali a definovali termíny pouze jednotně, nedocházelo by k žádnému vědeckému pokroku. V terminologii existuje také takzvaná kategoriální polysémie— 30 —. Jde o jev, kdy se týmž termínem označuje jak děj, tak jeho výsledek (např. vertimas – literatura) nebo jak děj, tak místo, kde se děj odehrává (např. kirtimas – lesnictví). Někteří odborníci se tomuto typu nepřesnosti úspěšně vyhýbají. Například fyzici termíny greitis, dažnis, tankis označují konkrétní veličiny vyjádřené v určitých jednotkách a nezaměňují je s názvy vlastností. Odborníci v jiných oborech však pro označení výsledků dějů často zbytečně (zejména vlivem jiných jazyků) terminologizují množné číslo názvů dějů (např. išrūkimai, t.y. išrūkos – ekologie, išvarvėjimai, t.y. išvarvos– veterinární lékařství apod.). Přesnost termínů samozřejmě souvisí také s jejich motivovaností. Nelze však říci, že motivované termíny jsou přesné a nemotivované nepřesné. Za nepřesné je třeba považovat pouze termíny s klamavou motivací. Takové termíny často vznikají pod vlivem jiných jazyků, např.: nepertraukiama (= nenutrūkstama) gamyba (ekonomie), padažnintas (= padažnėjęs) kvėpavimas (medicína) apod. Přesnost termínů navíc nelze spojovat s jejich slovotvorným významem. Odborníci z různých oborů tak často činí a tvrdí, že určitý termín je nepřesný, protože jeho slovotvorný význam není v rozporu s terminologickým významem. Přesněji řečeno, slovotvorný význam chápou jako nejdůležitější sémantický rys významu termínu. Slovotvorný význam je svou abstraktností, dalo by se říci, prostředníkem mezi lexikálním a gramatickým významem. Vyplývá ze strukturních složek odvozeného slova a jejich vztahů. Například slovotvorný význam termínu pievagrybis (Agaricus) je „houba rostoucí na louce (luční)“. Jeho lexikální a terminologické významy jsou mnohem širší a konkrétnější. Botanici rozlišují alespoň několik druhů těchto hub a mluví dokonce o miškinius pievagrybius (Agaricus silvaticus) a dirvinius pievagrybius (Agaricus arvensis). Na loukách navíc roste mnoho dalších hub, které se pievagrybiai nenazývají. Slovotvorný význam je tedy nejčastěji falešným, zavádějícím významem slova. Obecně lze říci, že přesnost termínů nejvíce souvisí s jejich sémantikou. Pracovní pohodlnost. E. Jakaitienė tvrdí, že civilizované národy— 4 Jakaitienė E. Tamtéž. S. 91. 31 V těchto jazycích tvoří odvozeniny asi 60% slovní zásoby4. Jiní teoretikové říkají, že poměr odvozenin a primárních slov závisí na stupni syntetičnosti jazyka. V analytických jazycích je údajně primárních slov více než v syntetických. V. Urbutis tvrdí, že v litevštině by odvozeniny měly tvořit nejméně 4/5 celé slovní zásoby5. Poměr primárních slov a odvozenin v ruském „Slovníku tvoření slov“ A. Tichonova (1985) je údajně takovýto: 18118 a 126690= 1:76. Podle údajů S. Keinysa je 92,5% čistě litevských a hybridních jednoslovných termínů-substantiv zařazených do „Rusko-litevského slovníku ekonomických termínů“ (V., 1966) vytvořeno z jiných slov (celkem bylo pro výpočet vzato něco přes 1600 různých slov, z nichž přibližně 120 bylo primárních). Odvozeniny tvoří asi 90% také v „Rusko-litevském-anglickém slovníku výpočetní techniky“ (V., 1971) a ve „Slovníku botanických termínů“ (V., 1965) uvedených termínů téhož druhu (celkem jde o více než 1900, respektive asi 800 různých slov, z nichž přibližně 180 a 120 bylo primárních)7. Ať tak či onak, odvozeniny tvoří většinu jednoslovných termínů a je důležité, aby se daly snadno tvořit. Základové slovo a odvozenina se považují za „slovotvornou dvojici“, jejímž příznakovým členem je odvozenina. Tento pojem je jakousi buňkou celého slovotvorného systému. Slovotvorný proces však slovotvornou dvojicí nekončí. Jestliže se z odvozenin znovu tvoří nová slova, vznikají slovotvorné řetězce8, např.: •—•—•—• (1) Obr. (1): leisti→laidus→laidininkas→puslaidininkis→puslaidininkinį; stiprus→stiprinti→stiprintuvas→priešstiprintuvis atd. 5 Urbutis V. Žodžių darybos teorija. V., 1978. P. 62. 6 Моисеев А. Основные вопросы словообразования в современном русском литературном языке. Л., 1987. С.5. 7 Keinys S. Priesaginė lietuviškų terminų daryba // Lietuvių terminologija. V., 1975. P. 7. 8 Моисеев А. Tamtéž. S. 181 a násl. 32 Takové slovotvorné řetězce termínů se mohou větvit, např.: (2) Obr. (2): ze slova geležis bylo vytvořeno slovo geležinis a z něj pak geležinkelis, geležiniai (okovy); ze slova geležinkelis – geležinkelininkas atd. Jestliže se z téhož základového slova znovu tvoří nová slova, vznikají slovotvorné vějíře, např.: (3) Obr. (3): vilkas → vilkauglis, vilkauogė, vilkduobė, vilkdagis, vilkligė a další. Vějíře slovotvorných termínů se mohou také spojovat a vytvářet slovotvorné komplexy. Kromě toho odborníci na slovotvorbu hovoří také o slovotvorných hnízdech. Tento pojem se však často chápe různě. Někteří se domnívají, že hnízdo mohou tvořit pouze slova s jedním kořenem, jiní tvrdí, že hnízda mohou tvořit také všechny odvozeniny vytvořené pomocí určitého slovotvorného afixu. Nejčastěji se však má za to, že slovotvorné hnízdo tvoří souhrn příbuzných slov se společným kořenem. Slovotvorné hnízdo je výsledkem slovotvorných procesů. Např.: odvážný – odvaha – odvážně – odvážlivec – odvážnět – odvážnění – povzbuzovat – povzbuzování – odvážlivost Ve slovotvorných hnízdech se mohou vyčleňovat také slovotvorné pa- 33 Paradigmata jsou soubory slov stejného derivačního stupně. Jinými slovy, jde o větve slovotvorných hnízd. Z toho plyne, že i samotná hnízda lze považovat za velká paradigmata. Pojem „slovotvorné hnízdo“ je, řečeno slovy matematiků, nepřímo úměrný pojmu „slovotvorný typ“: hnízdo je soubor slov se společným kořenem a různými afixy, zatímco typ je soubor slov se společným afixem, ale různými kořeny. Například všechna přídavná jména s příponou -inis tvoří jeden slovotvorný typ, třebaže jejich kořeny mohou být různé: od podstatných jmen (medinis: medis), přídavných jmen (saldinis: saldus), číslovek (pirminis: pirmas), a dokonce i názvů písmen (tėjin: tė) atd. V. Urbutis říká, že slovotvorný typ lze chápat dvojím způsobem – buď jako abstraktní strukturální schéma existující v jazyce, podle něhož se tvoří všechny odvozeniny se stejným slovotvorným významem a formou, nebo jako samotné takové odvozeniny existující v řeči (tj. v promluvě), jako jejich souhrn9. Slovotvorný typ jako formální schéma si lze představit se třemi rozměry: 1) slovotvorným významem; 2) lexikálně-gramatickou povahou základového slova a 3) slovotvorným formantem. Slovotvorná produktivita je vhodnost termínu k vytváření nových slov, která jsou na něm sémanticky i formálně závislá. Největší slovotvornou schopnost mají v litevštině podstatná jména, přídavná jména a slovesa. Jde však o rozsáhlé a rozvětvené slovní druhy a termíny se netvoří ze všech jejich podskupin. Například názvy nástrojů se tvoří pouze ze sloves označujících aktivní činnost. Názvy dějů s příponou -imas se netvoří ze smíšených sloves, která mají v infinitivu příponu -yti. Názvy výsledků děje s příponou -muo (-menys) se netvoří z předponových sloves. Nejcharakterističtější a velmi vzácné případy tvoření složených termínů jsou následující: 9 Urbutis V. Tamtéž. S. 246. 34 Složenina Časté Středně časté Vzácné Velmi vzácné (nebo nemožné) Podstatné jméno + podstatné jméno + Podstatné jméno + přídavné jméno + Přídavné jméno + podstatné jméno + Přídavné jméno + přídavné jméno + Přídavné jméno + sloveso + Sloveso + podstatné jméno + Sloveso + přídavné jméno + Sloveso + sloveso + Jak v obecné, tak ve vědeckém jazyce se slovesa tvoří nejen ze sloves, ale také ze jmen. V terminologii je často třeba z odvozených sloves znovu tvořit podstatná jména. Taková práce je již nevhodná a neperspektivní. Obecně jsou při vytváření novotvarů nejužitečnější krátká litevská slova. Logické požadavky na termíny Logikové říkají, že název neboli jméno je jazykový výraz, 35 označující objekt nebo třídu objektů10. Avšak pojmy „objekt“ i „obecné či vlastní jméno“ se v lingvistice a logice neshodují. Například podstatné jméno lidstvo se v logice považuje za vlastní (jednotlivé) jméno, zatímco v lingvistice za obecné, hromadné. Liší se také chápání pojmu „pojem“. Není pochyb, že logikové budou „pojem“ chápat hlouběji a všestranněji, zatímco pro terminologii má pojem pouze druhořadý význam, přestože je standardizován mezinárodní normou (ISO|R 1087 – 1969): „jakákoli jednotka myšlení vyjádřená termínem, písmenovým nebo jakýmkoli jiným symbolem“. Všechny termíny označují pojmy. Existují však slova, která pojmy neoznačují, např. spojky, částice, citoslovce aj. Na druhé straně termíny označují nikoli běžné, nýbrž speciální pojmy z určité oblasti. Každý pojem má obsah (souhrn vnitřních a vnějších znaků) a rozsah (souhrn všech objektů, které mají znaky daného pojmu). Čím širší je obsah pojmu, tím užší je jeho rozsah. Jinými slovy, čím větší počet znaků se v pojmu odráží, tím méně objektů má tyto znaky. Nejdůležitější jsou dva logické požadavky na termíny: systematičnost a přesnost definic. První požadavek souvisí s rozdělováním termínů a jim odpovídajících pojmů a s jejich klasifikací, druhý se standardizací definic. Soubor pojmů se v terminologii nejprve dělí do kategorií: věci, procesy, nástroje, vlastnosti, veličiny. Pro věci jsou charakteristické vlastnosti tvaru, velikosti, původu, konstrukce (struktury), účelu, materiálu, chemického složení, způsobu výroby a principu fungování. Pojmům v kategorii procesů se přiřazují znaky povahy děje, jeho rychlosti, intenzity, času, příčiny vzniku, výsledků aj. Takové dělení do kategorií samozřejmě ještě není úplné ani přesné. V terminologii se pojmy od sebe liší především rozsahem. Podle něj mohou být vztahy mezi pojmy několikeré, totiž: 10 P l e č k a i t i s R. Logikos įvadas. V., 1968.P128. 36 1) rovnocennosti významu (totožnosti), např.: „lingvistika“ (A) a „jazykověda“ (B), 2) vyloučení, např.: „vrána“ (A) a „havran“ (B) 3) průniku, např. „termín“ (A) a „slovo“ (B) 4) zahrnutí, např.: „kachně“ (A) a „kachna“ (B) V praktické činnosti při správě termínů se nejčastěji rozlišují dva druhy vztahů mezi pojmy: hierarchické a nehierarchické vztahy, např.: „autobus“ (rodový pojem) a „patrový autobus“ (druhový pojem); „autobus“ (pojem celku) a „podvozek“ (pojem části). Nehierarchické vztahy mezi pojmy jsou nejčastěji tyto: materiál – produkt, příčina – následek apod. Opírají se nikoli o vnitřní, ale o vnější znaky pojmů. Klasifikace pojmů úzce souvisí s jejich logickým dělením. Nejčastěji se rozlišují dva druhy dělení: 1) dělení podle změny znaku a 2) dělení podle přítomnosti či nepřítomnosti znaku. Druhé dělení se jinak nazývá také dichotomické. Jde o dělení, při němž se třídy dělí pouze na dvě podtřídy. Při dělení pojmů je nutné dodržovat určitá pravidla, a to: 1) dělení musí být adekvátní; 2) dělení musí být souvislé; 3) členy dělení se musí navzájem vylučovat a 4) dělení musí být provedeno na jediném základě. Při nedodržení pravidel dělení vznikají různé nesystematické pojmy a jim odpovídající termíny. Například: 1) těkavé látky v magmatu nelze dělit na vodu, chlor, fluor, oxid boritý 37 a kyselinu uhličitou, protože se zde dělení provádí na více než jednom základě: některé členy dělení jsou chemické prvky (např. chlor, fluor), jiné jsou sloučeniny (oxid boritý; kyselina uhličitá); 2) hlavní antiseptické látky nelze dělit na fenoly, formaldehydy, halogeny, peroxid vodíku, manganistan draselný, kyselinu boritou, soli těžkých kovů, sulfonamidy a antibiotika, protože pojmy „peroxid vodíku“, „manganistan draselný“, „kyselina boritá“ jsou druhové, zatímco „fenoly“, „formaldehydy“, „halogeny“ jsou rodové (zde je porušeno pravidlo souvislosti dělení); 3) zvedáky (technika) nelze dělit na mechanické, šroubové a hydraulické, protože šroubové zvedáky jsou podtypem mechanických zvedáků apod. Dělení pojmů úzce souvisí s jejich klasifikací: každá klasifikace je zároveň dělením, avšak ne každé dělení je klasifikací. Logikové uvádějí tuto definici klasifikace: „Klasifikace je takové dělení, při němž se (kdy – K.G.) objekty rozdělují do tříd tak, že každá třída zaujímá vůči ostatním třídám stálé, vymezené místo“11. V logice se nejčastěji rozlišují dva druhy klasifikace – pomocná a hlavní (skutečná, přirozená). První klasifikace pomáhá nalézt objekty mezi ostatními objekty (například rozdělení termínů podle abecedy), zatímco druhá rozděluje objekty do tříd podle jejich podstatných znaků. V terminologii se naproti tomu častěji používají dva jiné klasifikační systémy: hierarchický, v němž jsou mezi klasifikovanými skupinami stanoveny vztahy nadřazenosti a podřazenosti, a fasetový, při němž se klasifikovaný soubor opakovaně dělí z různých hledisek. Systematičnost termínů se někdy chápe také jako typičnost jejich tvoření. Přesnější by však přece jen bylo označovat za systematičnost důslednost a soudržnost klasifikace či dělení termínů. Nesystematické termíny tedy mohou být zcela správné a přesné. O přesnosti definic nebudeme v tomto článku pojednávat samostatně, protože již byla dříve rozebrána v publikaci „Terminologija“12. 11 P l e č k a i t i s R. Tamtéž. S. 91. 12 G a i v e n i s K. Několik myšlenek o standardizaci termínů// Terminologija. V., 1995. Sv. 2. S. 6–11. 38