Metalų terminijos aiškumui ir tvirtybei

Jonas KLIMAVIČIUS Lietuvių kalbos institutas, Vilnius PRO JASNOST A PEVNOST TERMINOLOGIE KOVŮ Základní otázky terminologie kovů jsou ustálené a jasné. Zde chceme definitivně upevnit pouze výběr několika termínů a zpřesnit jejich významy, aby terminologická jasnost a přesnost byly všude — ve slovnících, encyklopediích a učebnicích, na katedrách, v posluchárnách a třídách i ve výrobě a obchodě. 1. litina Každého uživatele spisovného jazyka a každého, kdo dbá alespoň trochu na logiku, udivují reklamou propagovaná litinová kamna Kaunaské slévárny litiny. Všichni, kdo jsme chodili na střední školu, víme z chemie, fyziky a zeměpisu pouze o litině; to by mělo stačit — život nemá bořit základy školy. Civilizace však některým stále velmi chybí — terminologickou normu narušují jak reklama, tak novinářská kuchařka: V litinovém kotli se zahřívá tuk nebo olej LA 1998 32 22. Většina vzdělanců ví (nebo alespoň slyšela), že špižius (varianty špižas, špyžė, spižius, spyžius, spižas, spižė, spyžė) je barbarismus, polonismus (v nářečích má také význam „litinový kotel“, dokonce i „litinová poklice“), původem samo z němčiny [pol. spiż, východopr. špis, střhn. (Glocken)spise]. Ví někdo z „špižininků“, kdo se užití slova špižiaus snaží obhájit nářečním územ, že v nářečích — východních aukštaitských a žemaitských — existuje i jiný polonismus, známý také z ruštiny, čigūnas (čiugūnas), který má tytéž významy a navíc význam „železnice“? Barbarismus zůstává barbarismem, není původní ani zděděný; v nářečích je barbarismů mnoho. O slově ketùs psal roku 1929 ve své knize „Jazyk a starověk“ významný jazykovědec Kazimieras Būga: „Slovem ketùs označuje Kuršaitis železo určené k výrobě hrnců (rus. чугун): ketùs das Gusseisen, ketinis puodas K¹ I 573. V německo-lotyšském slovníku Ulmanna a Brašeho čteme: Eisen: gegossenes čuguns ķets 236, Gusseisen lieta dzelze, čuguns 71 (чугун) kets (Bartau, litev. ketùs) 365. Kde je vlast těchto dvou slov?“ K. Būg RR II 139. Ačkoli Būgova otázka dlouho nebyla přesně zodpovězena, litevskost samotného slova ketus byla nepochybná. Už roku 1918 dal v ruském Voroněži Rygiškių Jonas ve svém „Našem slovníčku“ přednost tomuto slovu: ketùs, špižas – чугунъ. Roku 1919 v Kaunasu dává KarŽ (sestavil jej, pokud je známo, Petras Ruseckas) přednost litevskému výrazu: ketus (špižas) – чугунъ, ketinis (špižinis) – чугунный. Také TechŽ₁ z roku 1920: чугунъ – ketus, špižas (ačkoli v litevské části jsou oba uvedeny rovnocenně). Roku 1939 KP místo slov špižius, špižinis uvádí ketùs, -aũs, ketinis, -ė. To bylo doporučení nejautoritativnějších normotvůrců. Také LKV z roku 1950, vydaný v Bielefeldu: ketus, -aus „druh železa“ (nikoli: pol. spyžius, rus. чугунаѕ). DŽ₁ jasně ukazuje směr: špižius viz ketus, zatímco DŽ₂ a DŽ₃ kodifikují přísně: špižius ntk. (tj. nedoporučené!) = ketus. TechŽ₂ z roku 1949 ještě nevychvaloval: чугун – ketus (špižius); PolŽ z roku 1959 se vrací k barbarismu: чугун – špižius; PolŽ z roku 1984 jde vpřed: чугун – ketus. ChŽ z roku 1960 dává mírnou přednost litevskému výrazu: špižius (=ketus), avšak ketus (=špižius) je považováno za základní, neboť je zde uvedeno i vysvětlení — „slitina Fe a C s příměsemi jiných prvků“; ChŽ₂ z roku 1997: špižius ntk. (tj. nedoporučené) ↗ ketus. Bostonské LE uvádí pouze ketus (VII 106), MLTE II pouze ketus. Po dlouhé přestávce a poté, co normativní lexikografie barbarismus špižius zcela odmítla, však encyklopedisté opět ustupují — ketus, špižius LTE V, TLE II. Lotyši, kteří mají ve svém spisovném jazyce obecně mnohem více slavismů, zde odbočili — mají sklon užívat více výraz ķets než čuguns. Lotyšský tezaurus MELL srovnává lot. ķets s litev. ketùs a uvádí, že se užívá v okolí Liepāji, Kuldīgy, Aizpute a Nīgrandy. Ačkoli M. Brence uvádí, že „ķets (z litev. ketus) byl kdysi převzat do spisovného jazyka z jihozápadních kuronských nářečí a od té doby se užívá jako souběžná podoba slova čuguns (rus. чугун)“ (M. Brence, Lituānismi latviešu literārajā valodā, – LVKJ I 60), fakta však nepotvrzují ani jeho přejímání z litevštiny (z nářečí!), ani jeho širší užívání ve spisovném jazyce. LaKV X považuje za základní variantu čuguns: ķets sk. (tj. viz) čuguns. Oba výrazy se považují za termíny, přednost však dostává nikoli domácí slovo: ču- 72 guns, kęts MTME. Normativní slovník je velmi přísný: čuguns „slitina železa a uhlíku; kęts“ LVV₁, zatímco kets – vůbec ne! V roce 1964 postupoval LieLaV₁ opačně – jako v litevštině: spižius viz ketus, zatímco ketus – kets, čuguns. LaLIE₂ z roku 1977 však uvádí kets viz čuguns [a také slovník litevského jazyka je anachronicky poslavštěný: čuguns – ketus, spižius: slévárna surového železa (litiny); litinový kotel; kus, ingot surového železa]. LieLaV₂ z roku 1995 není důsledný: ketus – kets, čuguns, ale slévárna surového železa (=ketaũs!) – čugunlietuve; pro litevskou hovorovou řeč je tu zcela zbytečně znovu oživováno spižius hovor. (tj. mluveně) – čuguns, kets. Lotyšské kets není v užívání vůbec vzácné: LVBV I 1 čuguns – 65×, kets – 8×; LVBV IV čuguns – 1/1, kets – 1/1; LVBV II 1 čuguns – 6/3; LVIBV čuguns – 73, kets – 8. Vícesvazkový LVV₂ považuje oba výrazy za zcela rovnocenné: čuguns – „křehká slitina železa a uhlíku; kęts“ a kets „křehká slitina železa a uhlíku; čuguns“. Společný výskyt litevského ketus a lotyšského kets není pro Ernsta Fraenkela, stejně jako dříve pro Būgu, ještě vysvětlením jejich původu: „ist die Herkunft der Wörter unklar“ FrnW. Konstantinas Karulis ve svém LEV I konečně řadí kets ir ketus k lotyšskému slovu ķetna (s variantami) „tlapa“, litevskému ketera, řeckým kotýle, kótylos „prohlubeň; nádoba“, latinskému catīnus „(hliněná) mísa“, zdrobnělině catillus „miska, talířek“ [přes gótské katil(u) přišla přejatá slova – staroslověnské kotъlo, ruské комел, litevské katilas, lotyšské katls] – od indoevropského kořene *ket- „ohýbat, sklánět se; křivý, ohnutý“. Této etymologii neodporuje, ale mohl by ji snad ještě doplnit a podpořit i nečekaný a prostý výklad Kazimierase Gaivenise: „jeho bratrancem by mohlo být snad jedině slovo ketai ‚zdřevnatělá kůra břízy s rozpraskaným povrchem‘ TV I 38 (nevadí, že se neužívá příliš často: Z březových ketů pálili dehet Skaudvilė. Kůru z březového kmene, ketus, odnesli na místo, kde se pálí dřevěné uhlí Skaudvilė. Kėtinis beržas Skaudvilė – LKŽ III).“ Etymologie může posílit také postavení lotyšského kets ve spisovném jazyce. Litevské ketus musí ve spisovném jazyce a terminologii zůstat především kvůli zásadě stability normy. I kdyby někdo někdy dokázal, že ketus je stejně jako spižius neslotyšského původu, už by nebylo možné ani uvažovat o změně – základy školy a jazykové normy se nesmějí bořit. Slovanský původ výrazu špižius je zřejmý nejen jazykovědcům nebo lidem znalým polštiny,“ 73 pro písaře nebo ty, kdo umějí polsky, ale i pro běžné uživatele spisovného jazyka – aktivní osobnosti, vůdčí lidi –, a proto zraňuje pocit národní hrdosti, nemůže být prestižní. Vždy volíme vlastní slovo, zvláště když je výpůjčka jasně pociťována jako cizí. I když je třeba vybírat ze dvou výpůjček, volíme tu, kterou uživatelé spisovného jazyka nerozpoznávají jako zjevně cizí. Ve spisovném jazyce je tedy germanismus ulice, nikoli slavismus ulička; germanismus skříň (latinského původu), nikoli slavismus šopa; germanismus strýc, nikoli slavismus strýček; germanismus kat, nikoli slavismus kotas (srov. kotavoti); turkismus cibule, nikoli slavismus cibulis, ačkoli právě tato slavismy jsou v nářečích nejrozšířenější. Dokonce i ze dvou slavismů volíme ten, který působí méně cize, nebo vůbec ne: sukně (italského původu), nikoli spadnyčia (ani andarokas); puškvorec (turkického původu), nikoli totorka; lev, nikoli levas; housle, nikoli skripka; hrát, nikoli grajyti, grajinti; svědčit, nikoli sviečyti. Někdy dokonce slovo přizpůsobujeme litevštině, aby nepůsobilo cize: kapsa (srov. strkat), nikoli kešenius; buben, nikoli būbnas; pivoňka, nikoli pivonija. Podobně vybíráme ze dvou germanismů: příkop (srov. bořit, zbořil), nikoli grabė; rám (srov. podpírat), nikoli romas. Užíváme a budeme užívat ketūs, ketinis – a jen tyto! Kdyby si Lotyši neuchovali své ķets, zůstali bychom jedinými dědici a strážci baltského ketūs. 2. Jak se prosadil alavas, a nikoli álvas Historici jazyka se nemohou nabažit slova álvas, jenže do spisovného jazyka neproniklo. Viníci se možná nehledají, ale je tu jakási lítost – baltské dědictví alvas bylo promarněno a užívá se jeho slovanský příbuzný, výpůjčka alavas. Podle údajů LKŽ I1 se alvas užívalo v bibli J. Bretkūna a katechismu M. Daukši; jeho význam se uvádí jako „olovo“, zatímco LKŽ I2 jako „měkký kov stříbrné barvy“ (šlo by tedy jakoby o bílý cín – „stříbřitě bílý, měkký“ LTE I; kdežto olovo je „modrošedé, měkké“ LTE XI). SD1 otow/Plumbum znamená olovo, stejně tak – SD3; a SD3 Oblewam co otowem/woskiem/etc. Liquido obduco – Apteiu atawu/ 74 waszku/etc. (téměř jako DK 77 – álwų yr waszku teia, jenže tady nejde o slitinu olova a cínu, nýbrž o alvas!). Avšak už ve slovníku K. Sirvyda je přejaté slovo cina – SD₁ Cyna/ex germ. stannum je cyna, SD₃ Cyná. Stannum – Cina (=Cina), rovněž SD₃ Kontryfał/cyná przednia/abo Angielska Stānum Anglicanum – Cina iż Anglios tabay giera (SD₁ kontrifalt/plumbum cinereum – nepřeloženo). Alavinės kulkos Mrk naznačuje, že jde o „olovo“. Alavelis Plv, Lš, alavukas Ūd, alupkà Kp, Pn, Mžk, alúpka Grg „tužtička“ také nejspíš poukazují na skrytý význam „olovo“ (srov. něm. „tužka“ – Bleistift: Blei „olovo“ + Stift „hřebíček; kolík; pero“). LKŽ II₁ cinas – „měkký kov stříbrné barvy“, zatímco LKŽ II₂ – 1. „slitina cínu a olova“, ačkoli jak něm. Zinn, tak pol. cyna, přejaté z němčiny, znamenají pouze „cín“. Významový posun alavo (i alavo) – „olovo“ → „cín“ – zřejmě závisí na metalurgické pragmatice. Přestože alavas a cinas jsou různá přejatá slova, jejich významy se v litevštině překryly (pol. ołów znamená „olovo“, zatímco „cín“ je cyna! K. Būga v roce 1912 spojoval a vysvětloval: lit. álvas = lotyš. alvs, álva „Zinn“ [tj. „cín“ – J. K.] = prus. alwis K. Būg. RR I 342. Později: lit. álvas „цинк“ (Nesselmann Wb. 5); свинец (Bezzenberger Beitr. zur Gesch. 270); „олово“ = lotyš. alvs „олово“, olvs = prus. alwis „свинец“ K. Būg RR II 507 (a prus. „cín“ – sc arstis: lit. žem. skárdas K. Būg RR II 684). V „Litevském slovníku“ K. Būgy je álvas – Zinn B, Q, plumbum album, олово [о свинец, Blei, plumbum nigrum – švinas] K. Būg RR III 428. Podle údajů LotŽ je plumbum, anebo plumbum nigrum (Plinius Major) „olovo“, zatímco plumbum album (Julius Caesar, Plinius Major), nebo p. candidum (Plinius Major) znamená „cín“ – nejspíš „bílý cín“; SD₁ plumbum cinereum možná znamená „šedý cín“ („Při teplotě nižší než 13,2 C se bílý cín mění v šedý neboli alfa cín, který je křehký a snadno se mění v prášek“ LTE I); lat. cinereus znamená „popelavý“ (odpovídá tedy barvou i konzistencí). Latinský (a vědecký chemický) název „cínu“ stannum v Pliniově době znamenal „směs olova a stříbra“, teprve později se lat. podoba změnila na stagnum a už znamenala „cín“ (Isidorus Hispalensis, ~570 – 636), přestože stanioli znamená „fólie z cínu nebo jeho slitin s olovem“. 75 K. Būga podrobně vysvětluje původ slova álvo: „Kdyby kov dostal své jméno podle barvy, pak by jej bylo možné srovnávat s těmito slovy: sva. [tj. starohornoněmecky – J. K.] elo „lohbraun, gelb“ (...): lat. al-bus, řec. ’αλι-φός „bílý“: ir. luaide „Blei“ (...)“ K. Būg RR III 428. Mimochodem, v „Jazyce a starověku“ se původ slova švino vysvětluje rovněž motivací barvou: „Sl. svin-bcb (*švein-) // litev. švinas (lot. svins) jistě nepochází pouze z kořene kwei- „zářit: lesknout se: skr. [tj. sanskrt – J. K.] çvetáh, f. çvenī „weiss“ P. Persson Beitr. 745?“ K. Būg RR II 259. Je třeba dodat, že v nejnovější verzi indoevropské teorie T. V. Gamkrelidzeho a Vjačeslava Ivanova patří mezi indoevropské reprezentanty významu „bílý; světlý“ také litev. álvas „cín“ (nikoli „olovo“!), prus. alwis „olovo“ IKI II 783. Mimochodem, neměli bychom zapomínat, že relativitu baltského, či dokonce indoevropského původu slova álvo (a patrně i názvů jiných kovů) si jasně uvědomoval už K. Būga: „I kdyby původ názvu álvo (ide. olawo-) byl jistý, přesto by nebylo dovoleno tvrdit, že název kovu není přejatý. Aisové nemohli zdědit álvo z praindoevropštiny, protože tehdy ještě trvala doba kamenná (neolit) a neuměli zpracovávat žádný kov TŽ I 407“ K. Būg RR III 428. M. Daukša tedy užíval zděděné slovo álvas, zatímco K. Sirvydas už užíval přejatá slova alavas a cina. V bibli J. Bretkūna se vyskytuje jak alvas, tak alavas. Alavą považuje K. Būga za běloruskou výpůjčku – z gudž. [tj. běloruštiny – J. K.] olovo K. Būg RR III 388. Cina je polonismus, zatímco cinas je germanismus. Poměrně brzy se tedy vedle alternativy alvas nebo alavas objevila i další – alavas nebo cinas. R 375 a K mají cinas (ačkoli ještě N: Alwas – Zinn), J – cina. KarŽ z roku 1919 uvádí alavas – олово, TechŽ z roku 1920 alavas – олово (a také cinas – олово, dokonce олово – cinas, alavas). Jeho etymolog K. Būga slovo álvo pro spisovný jazyk nenavrhl, třebaže mu záleželo na litevskosti názvů kovů – sám vedle slova metalo užíval litevské naugis: Naugiai (metalaï) tuomet dar ne labai pažinta K. Būg RR III 496. Varis esąs vienatinis naugis, kurį pažinę indoeuropiečiai K. Būg RR III 587; upozornil na litevský původ názvu „oceli“ geišis, užívaného S. Daukantem (:жестъ) K. Būg RR II 684 (geišis 2. nář. „kosa“ Grg – LKŽ III). LEnc I z roku 1933 užívá alavą. Pouze LKŽ I₁ považuje alavą za nevhodné slovo: x alavas (sl.), ale tam znamená „olovo“, nikoli áłvas... Brána jako by se trochu pootevřela. 76 alvui, ale neotevřela se. Později, v roce 1950, se v LKV vydaném v Bielefeldu Litevskou komunitou vyhnanců v nákladu 5000 výtisků místo alavas (g.) užívá alvas, ale také ne zcela důsledně a ne zcela chemicky: álvas, cinas (plumbum album), ačkoli cinas není uvedeno na svém abecedním místě. Mimochodem, už LieVoŽ z roku 1943, ačkoli alavas – Zinn (a cinas – Zinn), uvádí alvinis – zinnern. Ten však podobu alvas neměl. Ačkoli Bostonská LE I uvádí alavas jako „starou litevskou výpůjčku z polského ‚olow‘. Na jejím místě naši chemici užívají výpůjčku z němčiny – cinas“, ve skutečnosti je v LE IV cinas, zatímco alvo tam není. V Litvě pak TechŽ₂ z roku 1949 uvádí олово – alavas. ChŽ₁ z roku 1960: cinas viz alavas. DŽ₁ a DŽ₂ uvádějí cinas viz alavas, zatímco DŽ₃: cinas neřídit se doporučením = alavas. Pouze KPP₁ a KPP₂ mají „etymologickou“ poznámku: cinas – vhodnější alavas. V terminologii však nic jako „vhodnější“ neexistuje. Alvas na rozdíl od ketus prostě neměl štěstí. Není jediný takový případ – litev. žem. uostai (v Malé Litvě uosnai) také ustoupila slovanskému ekvivalentu – výpůjčce ūsai. 3. bronz; mosaz, světloměď (švitvaris); misingis; červená měď; tombak Již SNŽŽ z roku 1907 uvádí bronz – „slitá měď s cínem“ (TŽŽ z roku 1936 – „slitina mědi a cínu podobná zlatu“). Význam slova bronz je ve STŽŽ z roku 1923 zaměněn – „směs mědi, zinku a hliníku [slitina – kov]“. Nahrazovat bronz litevským slovem se pokoušeli už dávno. V roce 1870 K I 262 Bronze – gelswas wärias. V roce 1914 Jonas Jablonskis opravil věnec z bronzu na mosaznou korunu J. Jabl R IV 131–132. V „Našem slovníčku“ Rygiškių Jonas z roku 1918: žalvaris, skaistvaris – бронза. V roce 1919 KarŽ žalvaris (skaistvaris) – бронза [ačkoli skaistvaris není „bronz“, nýbrž красная медь (v. žalvaris), stejně jako gelsvarinė dėžutė – латунная коробка (mimochodem, gelsvaris není zaznamenán ani v LKŽ III); také misinginis aptrauk al as – медная рубашка]. V roce 1924 VI skaistvaris – латунь. Pokus se nezdařil, protože žalvaris je zcela jiná slitina mědi, ale stopy tohoto pokusu přetrvávají: ačkoli byl bronz kodifikován už v TechŽ₂ z roku 1949 a v PolŽ₁ z roku 1959: бронза – bronz, латунь – mosaz, ChŽ₁ z roku 1960 však uvádí skaistvaris – „slitina Cu a Zn“ – латунь, желтая медь, 77 zatímco u bronz – „slitina Cu a Sn“ – бронза ChŽ₂ se ještě poznamenává: „někteří tomu říkají mosaz“. Tato poznámka není vůbec zbytečná – je aktuální dodnes. V prvním čísle americké „Gimtosios kalbos“ z roku 1958 odpovídá P. S. (tj. Pranas Skardžius) na otázku: „Mají skaistvaris a žalvaris stejný význam?“: „Obvykle se tyto výrazy dosud významově přísně nerozlišovaly; například v „Příručce litevského jazyka“ [LKV zmíněná v oddílu 2 – J. K.] jsou obě slova rovnocenná a překládá se jimi bronz, ‚slitina mědi a cínu‘“ GK 1958 1 16. Také NdŽ V z roku 1968 uvádí žalvaris – 1. Messing, 2. Bronze. V Litvě rovněž: žalvaris – 1. techn. латунь, 2. (bronz) бронза LRKŽ₁ a LRKŽ₂; бронза – bronz, mosaz RLKŽ₁ I, бронза – 1. bronz (v historii také mosaz) RLKŽ₂ I. P. S. dále cituje DŽ₁: „Ve „Slovníku současné litevštiny“ je bronz ‚slitina mědi s cínem a jinými kovy‘, zatímco skaistvaris – žalvaris znamená ‚slitinu mědi, cínu a zinku, misingis‘“ GK 1958 1 16. P. S. zde při citaci dvakrát nepřesně reprodukuje zdroj – DŽ₁ ve skutečnosti uvádí: skaistvaris viz žalvaris a ve výkladu není synonymum misingis – naopak: misingis viz žalvaris, takže misingis není uvedeno. Chyba DŽ₁: ve výkladu slova žalvaris nemá být „cín“ (mimochodem, chybu opakuje i LE XXXV – dokonce bez „zinku“!). A tak bronz (ital. bronzo < pers. biring „měď“) je mezinárodní termín – franc. bronze, angl. bronze, něm. Bronze, čes. bronz, pol. brąz, lotyš. bronza, est. pronks, rus. бронза. Termín nemusí mít žádná synonyma. A bostonská LE III už v roce 1954 definuje bronz jako „obecné označení slitiny mědi (Cu) s cínem (Sn)“: měkký bronz (94% Cu + 6% Sn), strojní bronz (90% Cu + 10% Sn), dělový bronz (86% Cu + 14% Sn), zvonovina (80% Cu + 20% Sn), dále speciální slitiny – hliníkový bronz (93% Cu + 7% Al), manganový bronz (95% Cu + 5% Mn), také fosforový bronz, křemíkový bronz; zvlášť se vyznačuje červený bronz – s příměsí zinku (od 2 do 7%). LTE II z roku 1977 zdůrazňuje: bronz je „slitina mědi s dalšími chemickými prvky, s výjimkou slitin se zinkem (mosazí) a niklem“; „část cínu může být nahrazena zinkem a olovem“. Nejstarší je cínový bronz; uvádějí se také křemíkový, hliníkový, olověný, berylliový a chromový bronz. ChŽ₂ definuje bronz jako 1. „slitinu Cu (>60%) s přísadami Sn a dalších prvků“. Bronzem vůbec není zlatý bronz neboli mozaikové zlato ChŽ₂ – 78 „disulfid cínu, SnS2, krystaly zlaté barvy“ LTE I (ačkoli ChŽ2 uvádí také 2. „slitina Cu a Sn“). Mosaz je „slitina mědi a zinku“ DŽ, „slitina Cu a Zn (4–45%), někdy s přísadami dalších prvků“ – латунь, желтая медь; brass ChŽ2, „slitina mědi, jejímž nejdůležitějším legujícím prvkem je zinek“ LTE XII. LTE XII rozlišuje: jednofázová mosaz (obsahuje až 39% zinku) a dvoufázová mosaz – 40–45% Zn, „kromě zinku někdy obsahuje také cín, hliník, olovo či nikl“. Proč je v LE XXXV mosaz definována jako „slitina mědi a cínu“, lze jen hádat (snad došlo k záměně podobných chemických značek: cín – Sn, zinek – Zn). Otázka, zda jde o dobu bronzovou, nebo dobu mosaznou, se řeší pragmaticky: zpočátku se používal bronz (před ním dokonce měď – někde se zmiňuje krátká doba měděná), ale bronz (stejně jako měď) byl na výrobu nástrojů příliš měkký, takže se brzy objevila mosaz. Obvyklým označením byla doba bronzová – franc. âge de bronze, angl. the Bronze age, něm. Bronzezeit, pol. epoka (okres) brązu, lotyš. bronzas laikmets, rus. бронзовый век. V Litvě se ustálilo dvojí pojmenování doba mosazná, doba bronzová („začaly se vyrábět nástroje z bronzu a mosazi“) LTE XII. Mosaz je živé slovo – podle kartotéky LKŽ se vyskytuje zejména u Žemaitů, v písních: mosazná vrátka, dvířka, můstek, srpek, dokonce i kolébka – i u Aukštaitů (a také zelená měď); žalvarvs je nadávka „zmije“. V písemných pramenech užívali žalvaris žemaitští autoři L. Ivinskis, S. Daukantas a M. Valančius; slovo se objevuje také ve slovníku A. Jušky. SinŽ považuje za synonyma: dominantu žalvaris a skaistvaris kniž., švitvaris kniž., misingis starší. Nářeční výrazy se ve spisovném jazyce nezřídka mění v knižní slova, pokud se nerozšíří v hovorové řeči. Švitvaris je podle údajů LKŽ XV slovem z Malé Litvy – Lex 61, Q 344, C II 44, N, varianta švitvaras R, MŽ, N. Skaistvaris je podle údajů LKŽ XII také znám z Malé Litvy – C II 44, H, R, MŽ, N, rovněž Bt Apr 1, 14, ale také DP 581, zatímco skutečně východoaukštaitská podoba skaistavaris – SD, 79, 172, SD, 179, 416, Ch 1 Moz 4, 22. A je hojně zastoupena i v písních: Žalvarėlis se zachvěl, švitvarėlis zazvonil KlvD 216. Skaistvario bubínky, měděné trubky – ty mě vyprovodí, ty mě rozveselí RD 94. Odvození a motivace výrazu Skaistvario jsou poměrně jasné – skaistus 1. „zářící, třpytivý“, 2. „mající jasnou barvu“ LKŽ XII. 79 Švituvaris se nejspíše etymologicky pojí se slovem švitrus 1. „lesklý, zářivý, třpytivý“ LKŽ XV. Ve slovníku F. Kuršaitise, který představuje vrchol malolitevské lexikografie, lze sledovat užívání a ústup slov žalvaris, švituvaris, skaistvaris a gelsvas varias. Příčinou ústupu je vliv němčiny. Žalvaris se zaznamenává již jako slovo neznámé v živém úzu: [žálwaris, –io, Subst. masc. = misingė, Messing; a Schl. grünes Erz]. A všude v Kuršaitisově slovníku je prvním už misingė: βwitwaris, –io Subst. m. das Messing, in S. L. Flitter [LKŽ XV švituvaris 2. Trg, J, Rp „třpytka, ozdoba“]; skaistwaris, –io Subst. m. das Messing, eigentlich Glanzkupfer. Jetzt gewöhnlich misingė; Messing, das, misingė. in Schriften auch: βwitwaris. io. skaistwaris. io. Takže běžně už misingė, jen v písemnostech také švituvaris, skaistvaris. Takový úzus Kuršaitis zaznamenává, přestože nemá rád výpůjčky: Bronze, die, gelswas warias (bei Stallup. βpizas), chce tedy bronzu pojmenovávat litevsky. Germanismus misingis (něm. Messing) je podle údajů LKŽ VIII vedle švituvario ir skaistvario zřejmě později rozšířeným malolitevským názvem pro „žalvaris“ – R 255, ST 465, varianty – misingas N, misingė K, LB 13, který pronikl do Litvy a rozšířil se. Misingis byl dokonce povyšován na mezinárodní slovo: TŽŽ z roku 1936 uvádí misingis (něm.) – „slitina mědi a zinku, žalvaris“, v roce 1951 – „žalvaris (někteří tomu říkají skaistvaris); slitina mědi se zinkem, někdy <...>“. Váhavá normativní formulace DŽ₁ – misingis viz žalvaris (stejně tak i DŽ₂) nezabránila tomu, aby byl výraz zařazen také do TŽŽ z roku 1969: misingis (něm. Messing) „žalvaris“, proto DŽ₃ už přísně normuje: misingis ntk. = žalvaris. Misingis není mezinárodní slovo, nýbrž pouze regionální výpůjčka – litev. misingis, lotyš. misiņš, est. messing (ir valge vask), čes. mosaz, pol. mosiądz. VoLiež z roku 1943 uvádí Messing – žalvaris, gelton-, skaist-, švituvaris. Geltonvaris je v LKŽ III doložen z písemných pramenů. Švituvaris se ve spisovném jazyce užívá velmi málo, nebyl zařazen ani do DŽ₁, DŽ₂, DŽ₃, ačkoli je zmiňován v ChŽ₂: švituvaris ntk. ↗ žalvaris. Osud slova Skaistvaris je ve spisovném jazyce proměnlivý a možná ještě není definitivně rozhodnutý. Dokud bylo žalvaris ztotožňováno se synonymem bronza, skaistvariu se pokoušeli nahradit misingį: v LL z roku 1919 mosiądz – skaistvaris; jak jsme viděli, ne všichni se misingio zbavovali. Když chemici oddělili bronzu a žalvaris 80 oddělili, skaistvaris zůstal pouze synonymem pro žalvario: DŽ z roku 1954 uvádí skaistvaris viz žalvaris, NdŽ III z roku 1957 skaistvaris = žalvaris. LKV z roku 1950 však uvádí naopak: žalvaris = skaistvaris (a také švitvaris = skaistvaris), jenže zde skaistvaris znamená „bronzu“: skaistvaris, bronza; bronza – „slitina mědi a cínu, skaistvaris“. P. S. však v roce 1958 navrhuje: „Do budoucna by však bylo užitečné rozlišovat takto: skaistvaris ‚žlutavá měď, slitina mědi a zinku, misingis (angl. brass)‘ a žalvaris ‚červená, červenohnědá měď a slitina cínu, bronza‘. Takové rozlišení je zvláště vhodné pro vědu: tímto způsobem se skutečně litevsky pojmenují a přesněji rozliší dva zcela odlišné kovy – skaistvaris ‚misingis‘ (chemická značka: CuZn) a žalvaris ‚bronza‘ (chemická značka: CuSn)“ GK 1958 1 16. Z jazykového hlediska by to takto bylo možné, kdyby se zavádělo na čistém místě, a nikoli přetvářel úzus. Není tak zlé, že P. S. v GK po 8 letech odporuje tomu, co spolu s kolegy navrhoval v LKV; nejhorší je, že se zde úzus obrací: žalvaris se autenticky vždy nazývalo takzvané „misingis“ (právě proto se nemohlo změnit v „bronzu“) – sám P. S. uznává, že v autoritativním NdŽ (redigovaném A. Salisem) se „skaistvaris považuje za žalvaris“ GK 1958 1 16. Snaha nepovažovat skaistvaris a žalvaris za výrazy na „stejné úrovni“ byla jinak realizována v LE – ačkoli LE XXVII z roku 1962 ještě obvykle uvádí: skaistvaris viz žalvaris, v LE XXXV z roku 1966 se již navrhuje poměrně zajímavé rozlišení: červená mosaz – 85% Cu + 15% Zn, žlutá mosaz neboli skaistvaris – 65% Cu + 35% Zn. Na otázku, zda je třeba takto rozlišovat, jazykovědec nemůže odpovědět. Je to možné? Velké překážky by tomu nebránily. Červené barvy je však v této oblasti poněkud příliš. Již byla zmíněna červená bronza (s příměsí zinku) v LE IV. Existuje také raudonvaris – „technická (červená) měď“ v DŽ₂, DŽ₃, a rovněž v ChŽ₁, ChŽ₂, PolŽ₂, RLKŽ₁, RLKŽ₂, II. Raudonvaris se objevil už před 100 lety ve slovníku M. Miežinise: raudonvaris, v. varis – lotyš. kapars, sarkanais varš, pol. miedź czerwona, rus. медь, красная медь; je tam již také žalvaris – misiņš; mosiądz; желтая медь (a skaistvaris, v. žalvaris) M. LKŽ XII zaznamenává raudonvaris z žemaitských nářečí – Brs, Šts. Proč je měď ještě raudonvaris, když „měď je červenohnědá“ LTE XII? Ano, ale předtím bývá černá: „tavený <...> měděný kamínek [‚neoxidovaný sulfid‘ ChŽ₁] se odděluje od strusky a oxi- 81 Okysličováním se získává černá měď, obsahující 97,5–99% mědi“ LTE XII. Protože jde o meziprodukt, neoznačuje se jako černá měď; existuje pouze černá měď, „oxidovaná Cu“ ChŽ₂, „CuO“ ChŽ₂ (podobně černý nikl „oxidovaný nikl“ ChŽ₂). Není tedy toho příliš mnoho – červený bronz, červená měď a ještě červená mosaz? A co v jiných jazycích červená mosaz a žlutá mosaz nebo světlá mosaz? Kouzlo barev působí, ale rozhodovat by mělo vědecké rozlišování a pojmenovávání pojmů, nikoli jazykové vrtochy, protože ty je táhnou všemi směry. Například dokonce i v RLKŽ₂ II z roku 1983, ačkoli латунь – mosaz, avšak již желтая медь (synonymum pro латунь! – J. K.) – světlá mosaz: neboť vedle красная медь – červená měď. Světlá mosaz tedy hledá své místo, ale nenachází ho. LTE XII zmiňuje variantu jednofázové mosazi, která obsahuje 15% zinku a 0,5% hliníku – „má krásnou barvu, snadno se pozlacuje a smaltuje, vyrábějí se z ní šperky, vyznamenání a mince“, zatímco mosaz s obsahem zinku pouze do 10% se nazývá tompak. LTE XI tom pakas (franc. tombac < malaj. tambaga – měď) – „mosaz, která obsahuje 72–90% mědi a až 10% zinku. Mosaz obsahující 10% zinku se nazývá polotompak. Červená (při obsahu zinku do 3%), žlutá (při obsahu zinku 10%) barva“. Některé zahraniční slovníky uvádějí dlouhý řetězec původu: sanskr. → malaj. → špan. → franc. → niz. Malajské podoby se různí – tombaga. tambaga, tembaga. V evropských jazycích převažuje b – franc. tombac, ital. tombacco, angl. tombac, tombak, pol. tombak. Ruské томпа́к se odkazuje na německé Tompak, avšak TŽŽ z roku 1985, který změnil podobu tompakas v TŽŽ z let 1936, 1951 a 1969 na tombakas, uvádí právě německé Tombak. Poválečný tombākas je doložen již v LKV, PolŽ₂, ChŽ₂ a DailŽ z roku 1950. LKŽ XVI podobu tombakas (ani tompakas) nezaznamenává (ačkoli LKŽ XV uvádí támbakas s odkazy na NdŽ a KŽ, bez přízvukového označení – M, L, Rtr.; viz tombakas), výraz je však znám již z LL z roku 1919. NdŽ IV uvádí tòmbakas ir tòmbākas a také tombakìnis. Tòmbakas „stánek“ Plv je nepochybně téhož původu. Rus. томпак – красная латунь, tedy… červená mosaz (ačkoli červená mosaz obsahuje 15% zinku, tombakas pouze do 10% a polotombakas více než 10%)! A LL z roku 1919 uvádí pol. tombak – tombakas, raudonvaris (LKŽ XI nezaznamenává raudonvaris 2. „tombakas“). V polských slovnících tombak 82 někdy nazývané umělé zlato. Takový je zřejmě i tambakový prstýnek z písní západních Dzuků: Za tambakový prstýnek dal stříbrný rubl DrskD 245, LTR (Lp) (LKŽ XV). Na závěr lze dodat, že v běžném jazyce měď (a také varys; v Malé Litvě varas; také její varias, užívané rovněž M. Daukšou a K. Sirvydasem; văriai u M. Valančiuse a M. Slančiauskase) označuje jak prvek, tak jeho slitiny – „kov načervenale žluté barvy (Cu); mosaz, bronz“ LKŽ XVIII. 4. A drahé a vzácné i drahé kovy, ale ne totéž V chemii existují ušlechtilé kovy – zlato, platina, iridium, osmium, stříbro, palladium, rhodium, ruthenium – „chemicky odolné“ DŽ3, přesněji řečeno mimořádně odolné vůči oxidaci a slabým kyselinám (některé vůči všem kyselinám) („Zlato je ušlechtilý, netečný kov, který nekoroduje ani na vzduchu, ani působením kyselin či zásad“ LE I). Jde o čisté kovy. Čisté se používají v chemickém průmyslu, elektrotechnice, medicíně, fotografické a kinematografické technice. Chemicky je vše jasné, ale jazykově – proč ušlechtilé? DŽ3 taurus 1. „osudem předurčený, počestný“: taurus žmogus, 2. „vznešený“: taurios mintys. LKŽ XV uvádí taurus také z živé řeči: 2. „počestný, osudem předurčený, čistotný“: Šis sūnus tauresnis už kitus vaikus Tr. Netauri, pikta mergaitė Rm. Mūsų šuo baisiai netaurus (zlý) Vel; 3. „dobrý, vhodný, přiměřený, takový, jaký je třeba“: Neturiu taurios drapanos, negaliu išeit, turiu būt namie Ukm. Existuje abstraktní podstatné jméno s koncovkou taura – 3. „užitek, dobrota, počestnost“: Paršėliai nėjo tauron (nepřibírali, neprospívali) Rm. ^ Už tvoros nėr (nėra Vad) tauros SkrT. Existuje složené přídavné jméno tauróji ve významu „dobrota, blahobyt“: Iš jo nėr taurosios: serga ir serga Er. Širokou, větvenou sémantiku mají slovesa tauruoti 1. „dobře růst, dařit se, prospívat“: Rugiai gerai taur uoja Prn. Letos se dobytku dobře daří Dkš [a také taurauti: Jis pats taurauja ir viskas (gyvuliai, medžiai, javai) jo taurauja J. Jabl]; 2. „dobře žít, prosperovat“: Bepig jam taur uoti, kai pastatė tėvas ant kojų Vvr [a také taurauti: Aš negyvensiu, ale ir tu netaurausi Kš]; 3. neosob. „pomáhat; dařit se“: Dabar lietaus pakankamai, o javam labai taur uoja Gdl. Ir jam tenai gerai taur uoja Pkn; 4. „být veselý“: Jaunimas per vestuves taur uoja Prn [a taurauti 3. „družkovat se“: Petras su 83 Jonuku taurauja Ss]. Neodmyslitelná je zde také taurintis „probouzet se (ze spánku)“ Vlk a metatonické táurinti 1. „dopravovat, klást na nějaké místo“ Ds; 2. // „chystat se, připravovat se něco udělat“: Jedna slepice už se chystá snášet Trgn. Ďábel se už chystá ho spolknout (ps.) Mlt; užtaurinti 1. „zvednout, položit nahoru“ Trgn, Ds; 2. „vlézt nahoru, vylézt“ Trgn, Ds aj. Mimochodem, má přibližný významový protějšek související se synonymem přídavného jména taurus kilnus: kilnyti 1. „zvedat“ J; 2. refl. „chystat se, hodlat (někam jít, něco dělat)“: Už se chystám začít tu práci Skr (LKŽ V). Sem patří, byť značně vzdálené, taūras, „spojované se slovy z indoevropského kořene, jehož původní význam byl ‚otékat, zvětšovat se; silný‘. Podobná pojmenování se vyskytují také v semitských jazycích“ LKK 35. Takže ušlechtilé kovy by v nechemickém, nýbrž prostém motivačním smyslu znamenaly „dobré kovy“. Možná proto se také nepodařilo nahradit inertní plyny výrazem ušlechtilé – jejich „dobrota“ není příliš zřejmá. V klenotnictví a jinde se často užívá termín drahé kovy. Liší se přitom nejen oblast užití, ale i obsah a rozsah pojmu: na šperky se nejčastěji nepoužívají čisté ušlechtilé kovy (a ne všechny z nich), „kvůli malé pevnosti a odolnosti proti opotřebení“ LTE V, nýbrž klenotnické slitiny – „slitiny ušlechtilých kovů (zlata, stříbra, platiny, palladia) navzájem nebo s jejich náhradami (nejčastěji mědí)“ LTE V. Mimochodem, klenotnické slitiny jsou pouze odborný termín, jinak se jim říká drahé kovy, protože kovy jsou „v širším smyslu také slitiny z nich vytvořené“ LTE VII. Čisté zlato je jasně žluté, napůl se stříbrem světle žluté; s 20–40% stříbra má zelenavě žlutou barvu; s mědí načervenale žlutou; s platinou bělavou. Zlato ryzosti 583 (údaj označuje promile zlata), obsahující 235% mědi, 122% niklu a 60% zinku, se nazývá bílé zlato (zcela něco jiného je novinářská metafora bílé zlato „bavlna“). Motivace výrazu drahé kovy je jasná – srov. drahokamy (také polodrahokamy, klenoty, drahé dřevo „ořešák, mahagon aj.“, drahá kožešinová zvířata. V mnoha jazycích se tedy rozlišují různé pojmy – ušlechtilé kovy, rus. благородные металлы, angl. noble (ret. non-reactive) metals, lotyš. cēlmetāli ir brangieji metalai, rus. драгоценные металлы, angl. pre- 84 cious metals, lotyš. dārgmetāli. Některé jazyky zobecnily jeden termín – něm. Edelmetalle neboli edle Metalle (a drahokam – Edelstein, drahé dřevo – Edelholz), pol. metale szlachetne, zatímco fr. metaux précieux. Nejde o snadné rozlišení, a proto při překladu dochází k chybám. V litevštině se dlouho nerozlišovalo – ChŽ₂ uvádí pouze taurieji metalai. PolŽ₂ překládá obě ruská spojení благородный a драгоценный металл pouze jako taurusis metalas. DŽ₂ uvádí obojí, ale rozdíl nezdůrazňuje: u metalas – taurieji metalai (zlato, stříbro, platina aj.), u brangus – brangieji metalai (zlato, stříbro), u taurus – taurieji (brangieji) metalai; DŽ₃ rozdíl mírně zvýrazňuje: u taurus – taurieji (chemicky odolné) metalai. ALChŽ překládá jak noble metal, tak precious metal pouze jako taurus (! – J. K.) metalas. ChŽ₂ bez rozlišení: taurieji metalai, brangieji metalai – благородные металлы, драгоценные металлы; noble metals, precious metals. Je zajímavé upozornit na téměř náhodně objevený pokus K. Almina z roku 1943 ve VoLieŽ (v LKŽ XII nezaznamenaný): edel metall – drahý (ušlechtilý) kov. Ve skutečnosti má skaistus také význam 8. „čestný, ušlechtilý“ Mž 84, I, P, Vd (varianty skaistas Mž 333, skaiščas S. Dauk), stejně jako skaistinti 3. „zušlechťovat, činit ušlechtilým“ Vaižg., nuskaistinti 2. „učinit ušlechtilým, vznešeným“ J. Balč (LKŽ XII). Mimochodem také švitru má význam 4. „vznešený(?)“ S. Dauk (LKŽ XV). Stručné normativní závěry 1: Ve spisovném jazyce a terminologii se užívá a má užívat baltské dědictví ketùs, nikoli v nářečích rozšířené zjevné slavismum špìžius. Lotyština, ačkoli si také zachovala ķets, široce přijala do spisovného jazyka slavismus čuguns. 2. Baltsko-slovanská společná podoba álvas, známá od nejstarších písemných památek, nepronikla do spisovného jazyka (objevily se velmi pozdní pokusy). Užívá se v něm slovanský příbuzný výrazu álvo – slavismus alavas, známý rovněž již z nejstarších písemných památek. Poněkud se zkoušelo užívat také polonismus cina, doložený již v nejstarších písemných památkách, a možná o něco novější germanismus cinas. 3. Slitina mědi a cínu se označuje mezinárodní výpůjčkou bronza. Slitina mědi a zinku se v terminologii nazývá slovem z živého jazyka, oblíbeným v lidových písních – žalvaris, ačkoli se zkoušelo užívat také zastarávající- 85 … slova Malé Litvy švitvaris a skaistvaris (východní aukštaitština a staré písemné památky: skaistvaris). Tam je vytlačovala němčina misingis (misingė, misingas), pronikala dokonce i do spisovného jazyka (jde o regionální výpůjčku: lotyš. misiņš, est. messing (a valgevenask), čes. mosaz, pol. mosiadz). Byl návrh označovat skaistvaris žlutou mosaz geltonąjį žalvarį (65% Cu + 35% Zn). Méně častý termín raudonvaris znamená „technickou (červenou) měď“. Raudonvariu se pokoušeli označovat také druh mosazi tombakas. 4. V chemii existují pouze ušlechtilé kovy, ve šperkařství – drahé kovy. Liší se také obsah a rozsah těchto pojmů. Takto se rozlišuje v mnoha jazycích, ačkoli některé zobecnily jeden či druhý název (dokonce „drahé“). Obdrženo 1998 09 07 Zkratky ALChŽ – Talačka V. Anglicko-litevský slovník chemie a chemické technologie. K., 1994. K. Būg RR – Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1958, T. 1. 1959, T. 2. 1961, T. 3. Straipsnyje vartojami ir K. Būg RR sutrumpinimai. ChŽ₁ – Daukšas K. Chemijos žodynas. V., 1960. ChŽ₂ – Chemijos terminų aiškinamasis žodynas / Ats. red. Z. Mačionis. V., 1997. DailŽ – Dailės žodynas. V., 1998. DŽ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas: DŽ₁ – I leid., V., 1954. DŽ₂ – II leid., V., 1972. DŽ₃ – III leid., V., 1993. FrnW – Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Göttingen, 1955–1965. GK – „Rodný jazyk“. IKI – Гамкрелидзе Т. В., Иванов Вяч. Вс. Индоевропейский язык и индоевропейцы. Тбилиси, 1984, Т.2. J. Jabl R – Jablonskio raštai/ Redagavo J. Balčikonis. K. 1935, T. 4. KarŽ – Kariškas lietuviškai-rusiškas ir rusiškai-lietuviškas žodynėlis. K., 1919. KP – Jazykový poradce / Připravil L. Dambrauskas, redigovali A. Salys a Pr. Skardžius. K., 1939. KPP – Kalbos praktikos patarimai / Sudarė A. Pupkis: KPP₁ – I leid., V., 1976. KPP₂ – II leid., V., 1985. LA – „Ozvěna Litvy“. LaKV – Latviešu konversācijas vārdnīca. Rīga, 1933–1934, 10 sēj. 86 LaLieŽ – Balkevičius J., Kabelka J. Latvių–lietuvių kalbų žodynas. V., 1977. LE – Litevská encyklopedie. Boston, 1953, sv. 1. 1954, sv. 3. 1954, sv. 4. 1956, sv. 7. 1962, sv. 27. 1966, sv. 35. LEnc – Lietuviškoji enciklopedija. K., 1933, T. 1. LEV – Karulis K. Latviešu etimoloģijas vārdnīca. Rīga, 1992, 1. sēj. LieLaV1 – Bojāte A., Subatnieks V. Litevsko-lotyšský slovník. Riga, 1964. LieLaV2 – Balkevičs J., Balode L., Bojāte A., Subatnieks V. Litevsko-lotyšský slovník. Riga, 1995. LieVoŽ – Paškevičius J. Lietuviškai vokiškas žodynas. K., 1943. LKL – Sabaliauskas A. Lietuvių kalbos leksika. V., 1990. LKV – Příručka litevského jazyka / Sestavili Pr. Skardžius, St. Barzdukas, J. M. Laurinaitis. Bielefeld, 1950. LKŽ – Slovník litevského jazyka. V., 1941, sv. 1, 1. vyd., 1968, 2. vyd. 1947, sv. 2, 1. vyd., 1969, 2. vyd. 1956, sv. 3. 1959, sv. 5. 1970, sv. 8. 1978, sv. 11. 1981, sv. 12. 1991, sv. 15. 1995, sv. 16. 1997, sv. 18. V článku se používají také zkratky tohoto slovníku. LotŽ – Дворецкий И. Х. Латинско-русский словарь. Москва, 1986. LRKŽ – Lyberis A. Litevsko-ruský slovník: LRKŽ1 – 1. vyd., V., 1971. LRKŽ2 – 2. vyd., V., 1988. LTE – Litevská sovětská encyklopedie. V., 1976, sv. 1. 1977, sv. 2. 1979, sv. 5. LVBV – Latviešu valodas biežumu vārdnīca. Rīga, 1966, 1. sēj. Tehnika un rūpniecība, 1. d. 1969, 2. sēj. Laikraksti un žurnāli, 1. d. 1971, 4. sēj. Zinātne. LVIBV – Latviešu valodas inversā biežumu vārdnīca. Rīga, 1976. LVKJ – Latviešu valodas kultūras jautājumi. Rīgā, 1965, 1. LVV1 – Slovník lotyšského jazyka. Riga, 1987. LVV2 – Slovník lotyšského jazyka. Riga, 1973, sv. 2. 1980, sv. 4. ME – Slovník lotyšského jazyka K. Mülenbacha / Redigoval, doplnil a pokračoval J. Endzelīns. Riga, 1925–1927, sv. 2. MLTE – Mažoji lietuviškoji tarybinė enciklopedija. V., 1968, T. 2. MTME – Metalų technologija un mašīnu elementi. Rīgā, 1958. NdŽ – Slovník litevského spisovného jazyka / Sestavili M. Niedermann’as, A. Senn’as, F. Brender’is a A. Salys. Heidelberg, 1957, sv. 3. 1963, sv. 4. 1968, sv. 5. PolŽ1 – Rusko-litevský polytechnický slovník / Odpovědný redaktor A. Novodvorskis. V., 1959. PolŽ2 – Rusko-litevský polytechnický slovník / Sestavil G. Daugėla. V., 1984. RLKŽ1 – Rusko-litevský slovník / Připravili V. Baronas, V. Galinis. V., 1967, sv. 1. 87 RLKŽ2 – Rusko-litevský slovník / Sestavil Ch. Lemchenas. V., 1983, T. 2. SinŽ – Lyberis A. Sinonimų žodynas. V., 1980. SNŽŽ – Svetimų ir nesuprantamų žodžių žodynėlis / Sudarė J. Šlapelis. Tilžė, 1907. STŽŽ – M. ir S. Svetimų ir tarptautinių žodžių žodynėlis. Šiauliai, 1923. TechŽ1 – Maciejauskas J. Technický slovníček. K., 1920. TechŽ2 – Novodvorskis A. Technický slovník. K., 1949. TLE – Tarybų Lietuvos enciklopedija. V., 1986, T. 2. TV – Terminologické brázdy. V., 1994, 1. TŽŽ – Tarptautinių žodžių žodynas: K., 1936. V., 1951. V., 1969. V., 1985. VoLieŽ – Vokiškai lietuviškas žodynas / Nauja paruošė K. Alminas. K., 1943. Číslice všude označují roky, čísla (římské – svazky) a strany. 88