Apie vargonų terminus

Rimantas GUČAS Akciová společnost Vilniuská varhanářská dílna O VARHANICKÉ TERMINOLOGII O varhanách se v litevštině psalo málo a teprve od nedávné doby. Patrně první text na toto téma se objevil roku 1909 v časopise „Vargonininkas“, který vydával a redigoval J. Naujalis. Varhanář a tehdejší vzdělanec, aktivní účastník národního obrozeneckého hnutí Jonas Garalevičius (1871–1943), publikoval v několika číslech článek „Varhany“, v němž uvedl poznatky o historii a konstrukci varhan. Po obsahové stránce je text J. Garalevičiuse ještě poněkud naivní a obsahuje chyby, ačkoli některé myšlenky jsou aktuální i dnes. Nejpozoruhodnější však patrně je, že už v prvních odstavcích upozornil na nutnost vytvořit vlastní terminologii: „Chci předem požádat vážené čtenáře o prominutí za nečistou litevštinu, kterou budu nucen použít při popisu varhan. Varhany jsou velmi složitý nástroj, který má tisíce různých součástek, pro něž Litevci dosud nevykovali odpovídající slova; budeme tedy nuceni používat slova takzvaně „internacionální“, nebo přejatá, tedy technická slova z jiných jazyků.“ („Vargonininkas“ 1909, č. 2). Zdá se, že v předválečné Litvě nebyly při úpravě varhanářské terminologie podniknuty významnější kroky. Existuje však příklad poněkud jiného druhu – varhany v kostele v Kavarsku. Kolem roku 1925 je postavila firma Jana Tučka z Československa. U těchto varhan byly poprvé a zatím jedině zkusmo názvy rejstříků uvedeny v litevštině (Erdvės fleita místo Hohlföte, Lendrių fleita místo Rohrflöte, Stim. Ragelis – Gemshorn, Gluosn. Dūdele – Salicional a podobně), anebo se k mezinárodním názvům připojila litevská koncovka: Principalas, Burdonas, Subbasas (místo Principal, Burdon, Subbass). V tomto ohledu jsou kavarské varhany jedinečné, a proto byly zařazeny na seznam památek. Kolem roku 1965 začal na Státní konzervatoři Litevské SSR pracovat muzikolog Antanas Venckus (1934–1975) a ujal se iniciativy k úpravě litevské hudební terminologie. Hodně spolupracoval se starším hudebníkem Antanasem Krutulisem (1887–1979), který již vydal „Stručný 63 muzikos žodyną“ (1960) ir visaip skatino pastarąjį rengti naują žodyno laidą. Kadangi muzikai, ypač atlikėjai, yra konservatyvi, jeigu nesakytume obskurantiška publika, A. Venckui rimtai susirūpinus ir užsiėmus lietuviškų muzikos terminų tvarkymu bei kūrimu, jis sulaukė daugiau pašalpos ir pasipriešinimo nekaip geranoriškos talkos. Maždaug tuo metu A. Venckaus iniciatyva buvo sudaryta Muzikos terminų komisija. V roce 1967 se v oddělení divadla a hudby Muzea výtvarného umění začaly evidovat litevské varhany a sestavovat seznam nejcennějších varhan památkového významu. Za tímto účelem byl vytištěn zvláštní „Varhanní dotazník“. Tehdy naléhavě vyvstal problém varhanářské terminologie, protože něco jiného je mluvit slangem a něco zcela jiného psát. Zpočátku se uvažovalo o rozeslání dotazníku okresním pracovníkům památkové péče, aby jej vyplnili. Jeden z jeho bodů zněl: zeptejte se místního varhaníka, jak nazývá části varhan. Dotazníky však nakonec rozeslány nebyly. Při cestách po kostelech a rozhovorech s místními varhaníky se nepodařilo zaslechnout nic zajímavějšího či užitečnějšího – téměř výhradně se používaly zkomolené německé termíny, a i těch bylo jen několik. Většina varhaníků měla o varhanách tak chabé znalosti, že se odborná rozmluva vůbec nerozběhla. Přesto se od vzdělanějších varhaníků, kteří se věnovali i varhanářskému řemeslu, podařilo zaslechnout tu a tam nějaký užitečný termín. Dne 16. 12. 1968 se konalo zasedání Komise pro hudební terminologii věnované projednání varhanářských termínů. Byl schválen značný počet slov používaných již dříve a navrženo také několik nových termínů (griežykla, kelmas). Informace o tom byla zveřejněna v časopise „Kultūros barai“ (1969). Část těchto termínů se ustálila díky jejich zařazení do nového „Slovníku hudebních termínů“ A. Krutulise (1975) a do knihy J. Kazlauskase „Hudební nástroje a partitura“ (1975). Popis varhan v posledně jmenované knize lze považovat za jeden z nejucelenějších a nejodbornějších textů, které do té doby vyšly v litevštině. V roce 1972 byla při Republikovém trustu pro restaurování kulturních památek zřízena varhanářská dílna. Tehdy se již termíny staly naléhavou potřebou, protože ve výrobním procesu bylo třeba komunikovat a také psát rozpočty a další dokumenty o všech částech varhan i jejich součástech. Protože 64 Většina lidí, kteří přišli pracovat, se do té doby s varhanami nesetkala, a nově navržené litevské termíny přijala jako samozřejmé a nezpochybnitelné. Dosud projednané a schválené termíny ještě nepokrývaly všechny části varhan a některé navíc nebyly dostatečně přesné. Protože pro některé součásti nebyly záměrně navrženy názvy, samy se pro ně ujaly jednodušší litevské výrazy. Jako žert jednou zaznělo nářeční rekečius, které pronesl truhlář P. Klimas pocházející z Dubingiů. A reketis, reketys – to už je slovo obsažené v „Současném slovníku litevského jazyka“ (1993). Lze jím označit určitou součást varhan. Při dalším uspořádávání varhanních termínů by stálo za to poradit se s odborníky na litevský jazyk a znalci lidového života, kteří nám připomenou zapomenutá litevská slova. Je třeba nezapomínat, že varhany jsou navzdory své působivosti a vnější složitosti ve skutečnosti velmi jednoduchým a srozumitelným nástrojem. Mnoho podobných součástí se nachází v různých stavbách, nářadí i v domácnosti. Jsou to různé úhelníky, hřídele, táhla, dráhy a vzduchovody, latě, páky a páčky, sloupky, trámy, můstky, klece, držáky i desítky, ne-li stovky dalších součástí, pro které obecně není třeba hledat žádné zvláštní termíny, nýbrž jen použít správná slova, odedávna užívaná pro označení různých nástrojů a jejich částí. Stačí chtít si v tom udělat pořádek. Bohužel právě tato vůle většinou chybí jak varhanářům, tak zejména interpretům. Stará a správná litevská slova jsou někdy dokonce považována za směšná a nepatřičná, zatímco slova cizího původu za výstižná a zvučná. Někteří klavíristé tak dokazují, že brnkání na klavír je jen povrchní záležitostí, kdežto slovanského původu hraní prý už odráží tvůrčí akt. Ve varhanách se vyskytují i specifické prvky, pro jejichž označení se používají slova cizího původu – klávesy, pedály, rejstříky, barkery (podle příjmení vynálezce), pulpety, rezonátory, žaluzie, menzury, labiá, traktura a podobně. Jde o mezinárodní slova, třebaže jejich mezinárodní charakter je relativní. Užívají se především v zemích, kde je varhanní kultura více spojena s německými tradicemi. To je střední a východní Evropa. Patří k nim i Litva, která se od prvního výskytu varhan v roce 1408 nacházela v oblasti vlivu německého varhanářství. 65 Nejvýznamnějšími mistry 17.–18. století byli Němci J. Koppelmann, G. A. Zelle, M. Janson a A. G. Casparini (navzdory příjmení znějícímu italsky). Také v 19. století se lidé vzdělávali, nakupovaly se varhanní součásti a podobně, většinou v Německu. Zmiňovaný J. Garalevičius se varhanářskému řemeslu rovněž učil v Německu – v dílně B. Grüneberga ve Štětíně, kde dlouhá léta žil a pracoval. Varhanáři i interpreti obecně užívali spíše termíny jazyků, v nichž se vzdělávali. Například K. Kaveckas často používal francouzské termíny, Z. Aleksandravičius italské a podobně. V sovětské době působila moskevská škola, která sama nekriticky převzala německou varhanní estetiku a terminologii. V tomto ohledu je Litevská hudební akademie stále ještě ovlivněna moskevskou školou. Další část varhanní terminologie tvoří názvy rejstříků. Tentýž rejstřík může mít ve varhanách různých tradic, oblastí, epoch a mistrů zcela odlišný název. A naopak, v nástrojích různých tradic mohou být odlišné rejstříky označeny jedním a týmž názvem. Názvy rejstříků mohou odrážet zvláštnosti barvy tónu, tvar píšťal, materiál, výšku zvuku, konstrukci a podobně. Velké evropské národy, které vytvořily svébytné varhanní tradice, vytvořily také vlastní systémy názvů rejstříků, ačkoli se i ty navzájem značně prolínají. Varhanáři dávných dob a také samouci často zaměňovali užívání názvů a dopouštěli se gramatických chyb. To vše může badateli poskytnout značné množství informací. Část názvů rejstříků starých litevských varhan je latinského či italského původu, část německého původu a některé mají polonizovanou podobu. Při stavbě nových varhan používáme tradiční názvy rejstříků litevských varhan, aniž bychom je počeštili, zároveň se však podle možností vyhýbáme německým či polským podobám. Varhanní terminologie je obecně neoddělitelná od tradic a dědictví varhanní kultury národa, země a oblasti. Jak lze například uplatňovat pojmy francouzských varhan na litevské varhany 18. století, jejichž stavitelé francouzské varhany nikdy neslyšeli ani neviděli? A to, že je litevská varhanní tradice úzce spojena s německou, v žádném případě neznamená, že neměla vlastní zvláštnosti. Proto také 66 se termíny budou muset postupně zpřesňovat, jak budeme stále lépe poznávat naši historii a dochovaný soubor nástrojů: varhanní terminologie musí odrážet naši varhanářskou tradici. Tvarkingai aprašyti vargonai V. Bičiūno „Muzikinės akustikos pagrinduose“ (1988), taisyklingos lietuviškos terminijos laikytasi ir Enciklopedijų leidyklos leidiniuose. V současnosti se připravuje k vydání nový encyklopedický hudební slovník. Při této příležitosti obnovila činnost Komise pro hudební terminologii. Jedno zasedání bylo věnováno také projednání varhanních termínů. Po tomto zasedání vyšel v časopise „Muzikos barai“ (1996, č. 15–16 a 17) článek hudebníka A. Kalinauskase nazvaný „Varhany“, který obsahuje nejen termíny přímo související s nástrojem, ale i další pojmy potřebné při hovoru a psaní o varhanách. Před více než deseti lety jsme se například v nakladatelství Encyklopedie museli přít o to, jak se varhany dostávají do kostela. Výraz prosazovaný redakcí vargonus įrengė připadal autorovi nepřesný i umělý. Prof. J. Pikčilingis, na něhož jsme se obrátili s prosbou o pomoc, se zamyslel: „jak by to asi řekl Vaižgantas?“ Varhany se tedy dirbami, a když jsou hotové, v kostele se pastatomi a tam stovi. (Nápis z poloviny 19. století v kostele v Klykolech: Wargon(us) dyrba Pons Mockiewicz su sunu sawa.) Při uspořádávání varhanní terminologie se tedy už něco udělalo. Proto nás poněkud překvapila a zarmoutila nová knížka – L. Digrys, „Jak hrát na varhany“, kterou v roce 1998 vydaly Litevská hudební společnost a Centrum náboženské hudby. Stále se v ní navrhuje používat všelijaké kopuliacijas1 a Schtraicher’ius, Waltze’us, další německá slova, někdy chybně napsaná. Jako by stále ještě trvala doba J. Garalevičiuse, jako by neproběhla žádná jednání o varhanních termínech, nevyšly publikace na toto téma ani odborná literatura. A významy správných termínů jsou na mnoha místech zcela zkreslené a zaměněné. Tuto knížku, zejména její stránky věnované nástroji, proto bohužel nelze doporučit lidem, kteří se zajímají o varhany. 1 Kopuliacija [lat. copulatio – spojení]: 1. „spojení dvou jedinců při pohlavním styku“ (Slovník cizích slov, 1985). 67 V žádném případě nelze tvrdit, že terminologie varhan je již definitivně ustálena. I nyní, kdy přibývá řemeslníků i škol, v nichž se vyučuje hře na varhany, vyvstává potřeba dorozumět se, a tedy i nutnost znovu přezkoumat varhanní termíny. Obdrženo 1999 09 27 O VARHANICKÝCH TERMÍNECH Shrnutí Otázka tvorby litevských varhanních termínů vyvstala poprvé v roce 1909 v litevském hudebním časopise „Vargonininkas“. V předválečné Litvě se objevily některé pokusy vytvořit litevské názvy pro varhanní rejstříky. V roce 1967 začala systematická evidence varhan v Litvě. Byly sestaveny seznamy významných varhan. Zároveň se objevila snaha hledat tradiční litevské varhanní termíny. Podařilo se jich najít jen malý počet, ale v roce 1968 Komise pro hudební terminologii projednala a schválila hlavní litevské varhanní termíny. Tyto termíny se v literatuře vžily. 68