Tarptautinis botanikos nomenklatūros kodeksas ir lietuvių terminologija

MEZINÁRODNÍ KODEX BOTANICKÉ NOMENKLATURY A LITEVSKÁ TERMINOLOGIE V současnosti je vědě známo přibližně 300 000 vyhynulých a přibližně 1 800 000 žijících druhů organismů, z nichž asi 400 000 druhů tvoří tradičně označované rostliny, tj. řasy, mechy, výtrusné cévnaté rostliny, kvetoucí rostliny, lišejníky aj. (Kუტorga 1997: 7). S rozšiřováním výzkumu se nacházejí, popisují a pojmenovávají organismy, které věda dříve neznala. Na botanickou nomenklaturu jsou tedy kladeny vysoké požadavky při přidělování nových názvů rostlinám a při regulaci užívání názvů již existujících taxonů1. Názvy rostlin pomáhají získávat informace o té či oné rostlině, jejích vlastnostech a využití pro potřeby člověka. Botanická nomenklatura je mimořádně důležitá pro udržování mezinárodní vědecké komunikace a pomáhá zachovávat jednotnost a stálost vědeckých názvů rostlin. Pouze pokud se všichni botanici řídí stejnými nomenklaturními standardy, mohou pro tentýž taxon používat stejné jednoznačné názvy. Bez stabilních a všeobecně přijímaných vědeckých názvů rostlin je vědecká komunikace nemožná. Počínaje antikou, později ve středověku a v období renesance, se ve vědě stále více prosazovala latina, která byla vhodná pro mezinárodní komunikaci vědců. V latině se psala vědecká díla z různých oborů a vytvářela se botanická terminologie a názvy rostlin. Tato tradice přetrvala až do dnešních dnů. Latinské názvy rostlin jsou nezbytné ve vědeckých a odborných dílech; za skutečnou terminologii se považují pouze ony, zatímco termíny v národních jazycích jsou jen národními variantami. Díky úsilí botanických systematiků byla vytvořena a průběžně zdokonalována nomenklaturní pravidla, která tvoří základ nomenklaturních kodexů (Codex nomenclaturae). V současnosti se v biologii používají tyto nomenklaturní kodexy živých organismů: 1. Mezinárodní kodex botanické nomenklatury. 1 Taxon (řec. taxis – uspořádání, uspořádání) – systematická jednotka (druh, rod, čeleď, třída, typ) (BTŽ 1965: 438). 130 2. Mezinárodní kodex nomenklatury kulturních rostlin.2 3. Mezinárodní kodex zoologické nomenklatury. 4. Mezinárodní kodex nomenklatury bakterií. Virová nomenklatura se neřídí formálním kodexem, nýbrž soubory pravidel. Tyto kodexy mají mnoho společného (základem všech jsou číslovaná pravidla a doporučení; aby systematikové mohli snadněji porozumět požadavkům pravidel a doporučení, uvádí se v kodexech mnoho konkrétních příkladů), liší se však terminologií kodexů, nomenklaturními postupy a způsobem jejich přijímání. Tato situace v biologii působí určité problémy, proto Mezinárodní unie biologických věd usiluje o sjednocení termínů používaných v jednotlivých oborech a uplatňovaných nomenklaturních postupů a o vytvoření jednotného kodexu biologické nomenklatury, jímž by se v budoucnu mohli řídit všichni biologové. V Národní knihovně Martyna Mažvydase lze najít tři rusky vydané Mezinárodní kodexy botanické nomenklatury (dále jen TBNK). Nejstarší z nich vyšel v roce 1959 (tento kodex byl přijat na VIII. mezinárodním botanickém kongresu v Paříži v roce 1954). Vydání z roku 1974 bylo připraveno na základě materiálů XI. botanického kongresu, který se konal v Seattlu v roce 1969; třetí kodex byl vytištěn v roce 1980 (byl přijat na XII. mezinárodním botanickém kongresu, který se konal v roce 1975 v Leningradu (dnes Petrohrad)). Národní knihovna nemá vydání starších ani novějších kodexů. (Tyto tři kodexy má také knihovna Akademie věd.) Laboratoř flóry a geobotaniky Botanického ústavu má v současnosti nejnovější TBNK v Litvě, vydaný anglicky v roce 1994 v Königsteinu (Německo) (International Code of Botanical Nomenclature (Tokyo Code)). Tento kodex byl přijat a schválen na XV. botanickém kongresu v Jokohamě a nazývá se Tokijský kodex3. 2 Kodex pro nomenklaturu kulturních rostlin, který vyšel v ruštině v roce 1969, Mezinárodní kodex nomenklatury kulturních rostlin podrobně pojednal J. Klimavičius (lingvisticky zkoumal motivaci pojmenování odrůd, morfologii názvů, transliteraci a překlad, psaní uvozovek a velkých písmen) (Viz Jazyková kultura 37, 26–33). 3 V Botanickém ústavu je také možné se seznámit s nejnovějším Kodexem nomenklatury kulturních rostlin (International Code of Nomenclature for Cultivated Plants (ICNCP or Cultivated Plant Code)). UC, 1995. 131 Za zakladatele TBNK lze považovat švýcarského botanika A. P. de Candollea, který jako první vytvořil soubor nomenklatorických pravidel (Lois de la Nomenclature Botanique). Ve své práci stanovil důležité principy a pravidla (např. princip priority publikování jmen; taxon může mít pouze jedno správné jméno atd.). Tento soubor nomenklatorických pravidel byl schválen v roce 1867 na Mezinárodním botanickém kongresu v Paříži. V roce 1900 se v Paříži konal další botanický kongres, který je oficiálně považován za první; později se kongresy pořádaly každých pět až šest let. Od pravidel A. P. de Candollea bylo dosud vydáno již 15 vydání kodexu. Pro usnadnění se kodexy nazývají podle měst, v nichž se konaly botanické kongresy. Poslední mezinárodní botanické kongresy se konaly v roce 1981 v Sydney (Austrálie), v roce 1987 v Berlíně (Německo), v roce 1993 v Jokohamě (Japonsko) a v roce 1999 v Saint Louis (USA). Tento článek podrobněji pojednává o takzvaném Tokijském kodexu. Při vydávání každého nového kodexu se usiluje o to, aby byl co nejpřesnější a nejdokonalejší. Každý kodex se průběžně opravuje a doplňuje, změny však nejsou radikální; nejčastěji se pouze upřesňují body jednotlivých článků (lze se o tom přesvědčit například porovnáním kodexů ze Seattlu z roku 1974 a z Leningradu z roku 1980; liší se pouze opravami jednotlivých článků). K větším změnám došlo až na XV. botanickém kongresu, který se konal v roce 1993 v Japonsku. V zájmu zajištění stability botanické nomenklatury kongres doporučil neměnit ustálená jména taxonů; byl zaveden nový termín phylum, který lze používat jako synonymum termínu divisio (česky oddělení). Od ledna 2000 se nová jména taxonů registrují ve službách Mezinárodní asociace pro taxonomii rostlin, které také shromažďují databáze o nově popsaných rostlinách a o změněných jménech taxonů. Tyto služby poskytují informace o seznamech či popisech taxonů. Oficiální text TBNK se vydává v angličtině, francouzštině a němčině, poté si jej jednotlivé země překládají do národních jazyků. Do litevštiny nebyl přeložen žádný kodex, takže naši botanici a terminologové musí používat ruské nebo anglické kodexy. Pravidly TBNK se musí řídit všichni vědci, kteří používají běžná vědecká jména rostlin nebo vytvářejí nová. Kromě toho 132 jsou tato pravidla nepochybně založena pouze na všeobecné a dobrovolné dohodě vědců a nemají status zákona, avšak vědci, kteří je nedodržují, bývají ve vědecké komunitě většinou ignorováni. Na přípravě TBNK se obvykle podílí přibližně 100 botaniků z různých zemí. Je to rozsáhlá a plodná práce, protože každý výzkumník už nemusí individuálně vytvářet nová jména. Hlavní úloha při vydávání TBNK připadá Mezinárodní asociaci pro taxonomii rostlin, v níž pracují samostatné výbory rozdělené podle skupin rostlin. Za nejvyšší autoritu, jejímž jménem se TBNK vydává, je považován Mezinárodní botanický kongres. Jednotlivé nomenklatorické výbory pracují v sekcích, v nichž se projednávají návrhy na zdokonalení kodexu. Rozhodnutí přijatá v sekcích se předkládají ke schválení plenárnímu zasedání kongresu. Všechny nomenklatorické výbory tvoří botanickou nomenklatorickou komisi Mezinárodní unie biologických věd. Jak je TBNK sestaven? Každý kodex začíná preambulí, v níž se uvádí, že botanika vyžaduje přesný a jednoduchý nomenklatorický systém, o který by se mohli opírat botanici všech zemí. V TBNK jsou jména rostlin uváděna podle taxonů. Neděje se tak proto, že by se jimi chtěly ukázat jejich znaky nebo historie. Cílem TBNK je ukázat metody, jak lze na základě taxonů vytvářet jména jednotek rostlinné systematiky. Používáním odpovídajících metod a ustálených vzorů se předchází chybným a nesmyslným jménům, která by v botanice způsobovala pouze zmatek. Při tvorbě jmen se jiná kritéria (např. libozvučnost jména, úplná gramatická správnost, úcta k osobě, která popsala nový druh apod.) považují za méně důležitá. Základem botanického nomenklatorického systému je šest principů, které tvoří první část TBNK (principy jsou uvedeny bezprostředně po preambuli): 1. Botanická nomenklatura je nezávislá na zoologické a bakteriologické nomenklatuře. TBNK se používá stejně pro všechny taxony žijících i fosilních rostlin. 2. Jména taxonů se vytvářejí na základě nomenklatorických typů. 133 3. Nomenklatura taxonů se řídí zásadou priority publikování. 4. Každý taxon může mít pouze jeden správný vědecký název. 5. Vědecké názvy taxonů musí být latinské. 6. Nomenklatorická pravidla nabývají účinnosti po svém přijetí. Druhou část TBNK tvoří pravidla a doporučení. Nejdůležitější tvrzení pravidel a doporučení jsou uvedena v samostatných číslovaných článcích. Pravidla jsou všeobecně závazná. Jejich cílem je zavést v botanické nomenklatuře přísný řád při pojmenovávání skupin taxonů. Názvy, které jsou v rozporu s kterýmkoli pravidlem, se kategoricky odmítají. Tvrzení uvedená v oddílech doporučení není nutné striktně dodržovat. Pomáhají vytvářet přesnější a srozumitelnější názvy. Pokud některý název rostliny neodpovídá tvrzením v doporučeních, nelze jej odmítnout, takový název však již nemůže sloužit jako vzor při tvorbě dalších názvů. TBNK obsahuje mnoho příkladů ilustrujících pravidla a doporučení. Pravidla stanoví, že každá jednotlivá rostlina musí náležet k určitému taxonu, přičemž taxony se liší svým stupněm a rozsahem. Taxony užšího rozsahu jsou nižšího stupně; čím širší je rozsah taxonu, tím vyšší je jeho stupeň. TBNK rozlišuje sedm hlavních taxonomických stupňů (říše, oddělení, třída, řád, čeleď, rod, druh) a pět vedlejších stupňů (tribus, sekce, varieta a forma). Tak tedy, s výjimkou fosilních rostlin, každý druh náleží k nějakému rodu, rod k čeledi, čeleď k řádu atd. Základní jednotkou systematiky je druh, větší jednotkou je rod. K jednomu rodu může náležet od jednoho až po několik desítek druhů. V případě potřeby lze počet stupňů zvýšit přidáním předpony pod- (lat. sub-), např.: podtřída (subclassis), podčeleď (subfamilia), podrod (subgenus), poddruh (subspecies) atd. V další části kodexu jsou samostatnými čísly označeny články, které uvádějí, jak se tvoří jednotky rostlinné systematiky. Přípony a koncovky názvů mnoha taxonů jsou standardizovány, takže z nich lze přesně určit, ke kterému taxonu název rostliny náleží. Pravidla TBNK stanoví, že názvy druhů (Species) jsou binární útvary, které se skládají z názvu rodu a druhového 134 druhového označení, např.: Anemone nemorosa (sasanka hajní), Calendula officinalis (měsíček lékařský). Dvoučlenné latinské názvy rostlinných druhů navrhl ve 13. století švédský přírodovědec Carl Linnaeus. Název rodu se v latině vždy píše s velkým počátečním písmenem, druhové epiteton s malým. Pokud už byl v textu jednou uveden celý název druhu, lze jej při dalším zmínění zkrátit na první písmeno názvu rodu (pokud tím nevznikne nejednoznačnost), např.: A. nemorosa, C. officinalis. Druhová epiteta mohou pocházet z nejrůznějších zdrojů a označovat některou morfologickou či anatomickou vlastnost rostliny (např.: Plantago lanceolata – jitrocel kopinatý), barvu (např.: Viola tricolor – violka trojbarevná), velikost (např.: Arctium minus – lopuch menší), vůni (např.: Anthoxathum odoratum – tomka vonná), chuť (např.: Ranunculus acris – pryskyřník prudký), léčivé či ekologické vlastnosti (např.: Betonica officinalis – bukvice lékařská), dobu růstu či kvetení (např.: Primula veris – prvosenka jarní) a podobně. Názvy rodů (Genus) se v latině uvádějí v jednotném čísle nominativu, např.: Rosa (růže), Stellaria (ptačinec). Názvy rodů se volí podle různých kritérií: podle charakteristických znaků rostliny (např.: Fumaria – zemědým; lat. fumus – kouř: šťáva rostliny dráždí oči jako kouř), podle podobnosti s jinými objekty (např.: Gladiolus – mečík; lat. gladius – meč; listy připomínají meč), podle mytologických či antických pramenů (např.: Mentha – máta; v řecké mytologii byla nymfa Minthe proměněna v mátu), podle příjmení vědců (např.: Dahlia – jiřina; Andreas Dahl byl švédský profesor botaniky) atd. TBNK umožňuje volně vytvářet názvy přejímáním slov z nejrůznějších zdrojů, vyžaduje pouze, aby měla latinské tvary. Názvy čeledí (Familia) mají latinskou koncovku -aceae, např.: Rosaceae (růžovité). Názvy řádů (Ordo) mají latinskou koncovku -ales, např.: Polygonales (rdesnovité). Aby byl název taxonu přesný, uvádí se vedle něj příjmení autora a bibliografický údaj, v němž byl daný název poprvé veřejně zveřejněn. Citace autora a bibliografického údaje není součástí vědeckého názvu taxonu, přispívá však k nomenklatorické přesnosti názvu. Za autora názvu se považuje 135 osoba, která vědecký název taxonu poprvé veřejně zveřejnila. Citované příjmení autora se uvádí bezprostředně za názvem taxonu, např.: Phyllicidia, P. boliviensis, P. sovedijformis (Müller Argoviensis, Flora, 63: 286 (1880)). Jak je patrné z uvedeného příkladu, datum zveřejnění názvu taxonu se píše v závorkách; někdy se, jako v tomto příkladu, uvádějí také další bibliografické údaje (název publikace, číslo, strana). Příjmení autora lze zkrátit, např. (L.) – Linnaeus. Mezinárodním botanickým nomenklatorickým kodexem se řídí botanici všech zemí. Například šestidílné dílo Lietuvos TSR flora. vyšlo v úplnosti v roce 1980. Jsou v něm popsány všechny rostliny z 129 čeledí rostoucí v Litvě. Jde o přibližně normovanou terminologii, kterou v letech 1966–1972 projednávala komise pro botanický slovník vedená J. Dagiem. V díle Lietuvos TSR floroje jsou rostliny klasifikovány podle fylogenetického klasifikačního systému A. Englera; nové názvy jsou v souladu s nejnovější literaturou a požadavky TBNK. Uvedená publikace klasifikuje a popisuje rostliny podle všeobecně přijímaných taxonomických kategorií: oddělení se dělí na třídy, ty na čeledi, čeledi na rody, rody na podrody a tyto pak na jednotlivé druhy. Nejnižší popsané systematické jednotky v díle Lietuvos TSR floroje (např. podrody, poddruhy, podčeledi atd.) obvykle nemají litevské ekvivalenty, protože se tyto kategorie zpravidla používají ve specializované odborné literatuře a vědcům postačuje pouze latinský název. Názvosloví litevských názvů není kodifikováno oficiálním kodexem, jak je však patrné, opírá se o určité zásady TBNK a pravidla litevského jazyka. Ve srovnání s terminologií jiných vědních oborů se litevské botanické termíny tvoří systematicky. Uplatňuje se zde tendence označovat jednotky jedné kategorie odvozeninami stejného nebo podobného typu, např.: pomocí odvozenin s příponou -ūnai se pojmenovávají oddělení, pomocí -ainiai třídy, -žiedžiai podtřídy, -iečiai řády, -iniai čeledi; oddělení pušūnų (Pinophyta), třída pušainių (Pinatae), řád pušiečių (Pinales), čeleď pušinių (Pinaceae), pušis (Pinus) je rod a sibirinė pušis (Pinus sibirica) je druh. Jak ukazují uvedené příklady, obecná struktura litevských názvů druhů se liší od struktury latinských názvů druhů. První složkou latinského názvu druhu je jméno rodu, zatímco v litevském názvu je jí druhové přívlastkové určení. Existuje jen několik výjimek, např.: 136 přeslička rolní (Equisetum pratense), bříza zakrslá (Betula nana) atd. Původ litevských rodových názvů je velmi rozmanitý. Některé názvy jsou převzaty z živého jazyka, jiné jsou přeloženy z latiny či řečtiny apod. V živém jazyce může mít rod několik, nebo dokonce i více než deset názvů (synonym), například konvalinka vonná (Convallaria majalis) se v Miežiškiai (okres Panevėžys) nazývá zaječí slzička, v Darbėnai (okres Kretinga) zaječím uchem, v Klaipėdě kozí bradou, v Panevėžysu zvonečky apod. A naopak, v jednom nářečí může stejné jméno označovat jednu rostlinu, v jiném jinou, např.: srdíčka se v biržském nářečí říká srdcovce nádherné (Dicentra spectabilis); v Kazitiškisu (okres Ignalina) tak nazývají parnassii bahenní (Parnassia palustris), v Akmenė penízek (Thlaspi) a kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa pastoris). Ve vědecké literatuře však má každá rostlina pouze jeden schválený název. Terminologie rostlinné systematiky se od terminologie jiných vědních oborů liší přísnou jednotností taxonů. Naši botanici upozorňují, že některé rostliny (zejména ty, které byly do Litvy introdukovány teprve nedávno) ještě nemají litevské názvy. Jejich tvorba pokračuje, lze však s jistotou tvrdit, že litevská botanická terminologie je soudržná, systematická a odpovídá požadavkům TBNK. LITERATŪRA BTŽ – Botanikos terminų žodynas. Red. J. Dagys. Vilnius, 1965, 438. Gaivenis K. 1958: Lietuvos augalų ir genčių pavadinimai. – Lietuvių kalbotyros klausimai: Mokslo kalbos kultūros ir terminologijos problemos 24, 165–178. International Code of Botanical nomenclature (Tokyo Code), Königstein, 1994. Klimavičius J. 1975: Lingvistinis požiūris į veislių nomenklatūrą. – Kalbos kultūra 37, 26–33. Kutorga E. Botanikos ir mikologijos nomenklatūra, Vilnius, 1997. Lietuvos TSR flora, Vilnius, 1959–1980. Veličkiene A. Antikos mitologijos žinynas, Kaunas, 1995. Aurelija GENELYTĖ Aurelija GENELYTĖ Lietuvių kalbos institutas Antakalnio g. 6, 2055 Vilnius Gauta 2001 10 16 137