Lietuviško anatomijos vardyno istorijos metmenys

Gintautas ČESNYS Vilniaus universitetas LITEVSKÉ ANATOMICKÉ NÁZVOSLOVÍ NÁČRT DĚJIN Základem mezinárodního anatomického názvosloví jsou latinská a latinizovaná řecká slova, historicky zděděná nebo nově vytvořená v duchu antických jazyků. Názvy arabského a jiného původu jsou vzácnou výjimkou. Názvosloví tvoří podstatná jména (ren) a jejich odvozeniny s příponami a předponami (renalis, retrorenalis); méně často se tvoří hybridy, například z řeckého a latinského slova (lymph nodus). Sémantika latinských termínů zachycuje vlastnosti pojmenovávaných objektů v určité etapě poznání; systém navíc musí zůstat otevřený shromažďování budoucích vědeckých poznatků. Díky stálosti a přesnosti byla latina po staletí mezinárodním jazykem vědy. Ačkoli její význam ve 20. století poněkud poklesl, přesto zůstala jádrem lékařského názvosloví, které je neustále doplňováno a zdokonalováno. Na druhé straně lze věc či jev a jejich podstatu lépe pochopit, jsou-li pojmenovány v rodném jazyce. Tradice národních názvosloví se velmi liší. Nejjednodušší možností je netvořit vlastní nomenklaturu a používat latinskou, jako to například dělají Turci. Tím se však ztrácí sémantická informace skrytá v latinských slovních spojeních, která umožňuje porozumět obsahu popisovaného objektu a která je nezbytná k osvojení logické struktury termínů. Druhou možností je přizpůsobit latinské termíny gramatice, pravopisu a výslovnosti rodného jazyka. Tak postupují národy, v jejichž jazycích je mnoho slov latinského původu (Italové, Francouzi, Angličané). V tomto případě se výslovnost od latinského originálu velmi vzdálí a lidem z jiných národů se takto deformovaný termín hůře chápe. Třetí možností je vytvořit původní systém názvů v rodném jazyce, nejčastěji překladem z latiny, avšak opřeným o tradici lidového jazyka. Tak postupují naši nejbližší sousedé – Lotyši, Rusové, Poláci a Němci. Národní anatomická názvosloví umožňují vědomě porozumět latinským slovům. Navíc představují velké bohatství a příspěvek k rodnému jazyku i k celkové kultuře národa. 55 Lietuviško anatomijos vardyno ištakomis reikia laikyti Konstantino Sirvydo (1579–1631) trikalbį (lenkų–lotynų–lietuvių) žodyną, kurio pirmasis leidimas išėjo apie 1620 m. (žinomas tik defektuotas egzempliorius be antraštinio lapo), fotografuotinis – 1997 m., o labiausiai paplitęs trečiasis Dictionarium trium linguarum – 1642 m., fotografuotinis – 1979 m. Jame užfiksuota gausi paveldėtoji lietuvių kalbos leksika, tarnybes, archaizmai, paties K. Sirvydo naujadarai, tarp jų ir iš medicinos, pvz.: negyvagimis, žinia paraikymo sąnarių (anatomija), karštinė (drugys). Latinský text slovníku umožňuje přemostit dobu K. Sirvyda a současnost a posoudit, které názvy z medicíny, a zejména z anatomie, jsou nejstarší, pocházející z dávných dob, a které jsou výtvorem pozdějších období (Butrimaitė 2000). Lze rozlišit tři skupiny slov užívaných K. Sirvydem. První skupinu tvoří názvy, které se začlenily do anatomického názvosloví a užívají se dodnes: označení celého těla (kūnas), jeho jednotlivých částí (galva, kaklas, krūtinė, nugara, pilvas, šonas, ranka, koja), oblastí hlavy (veidas, smakras, kakta, momuo, pakaušis), částí končetin (kirkšnis, šlaunis, blauzda, kelis, petys, alkūnė, delnas, pirštas, nykštys), soustav a orgánů (oda, nagas, plaukas, ausis, burna, lūpa, dantis, gomurys, kaulas, sąnarys, širdis, inkstas, krūtis, bamba). Druhou skupinu tvoří slova, jejichž význam se časem zúžil, rozšířil nebo změnil (plaštaka – dabar ne palma, o manus; smegenys – tik medulla, bet ne gingivae). Třetí skupinu tvoří dobrá slova, která se však v anatomickém názvosloví neujala, například nugarkaulis (ujal se termín slankstelis), bruvis (– antakis), kiaušas (– kaukolė), rietas (– šlaunis), stomuo (– ūgis), jeknos (– kepenys), gysla (– nervas). Pirmuosiuose profesionalios medicininės publicistikos bandymuose Vincas Kudirka (1858–1899) vartojo jau įsišaknijusius anatomijos pavadinimus (plaučiai, krūtinė, burna, dantys, žarnos, širdis, gysla (– vena), inkstai, smegenys, sąnariai), taip pat terminus (skilvis), gal ir savo sugalvotus, kurie vėliau neprigijo (dirksniai, driksniai, sunkė (– arterija), sunkinis kraujas, gyslinis kraujas ir kt.). Vincas Kudirka (Kudirka 1889, 1895) pirmasis mėgino pavadinti audinius žodžiu au-da, atkakliai ieškojo gleivinės, plėvės, dangalo lietuviškų terminų, tačiau ne visai vykusiai visus juos bendrino žodžiu plonė – smegenų plonės, pilvo slidplonė, pilvaplonė, plonės aplink širdį, jungplonė (– jun- 56 ginė), tenké patro. Trápil se také hledáním názvů pro hltan, hrtan, játra a slinivku břišní a stále si je pletl. Zajímavé je hledání výrazu pro žlázu, které nakonec nebylo úspěšné: seilių, prakaito grumulelis nebo grumutėlis. Nesporným průkopníkem odborného anatomického názvosloví jako systému názvů byl Jonas Basanavičius (1851–1927). V rukopisném oddělení Institutu litevské literatury a folkloru se dochoval jeho rukopis „Materiál k anatomickému a lékařskému názvosloví“, který obsahuje asi 270 anatomických názvů v ruštině, latině a litevštině a některé ekvivalenty v němčině a polštině. Používal nějaký ruský slovník lékařských termínů, opíral se o slova zaslechnutá od lidí z rodného kraje (Pilviškiai, Skiriaudžiai, Marijampolė) a o slovník F. Kuršaitise (1806–1884) (1870, 1883, 1894). Materiál byl pravděpodobně shromažďován poté, co se Jonas Basanavičius vrátil do Litvy (asi v letech 1908–1912). V náčrtu slovníku jsou názvy téměř celého těla, jeho částí a orgánů, rozšířené již od dob K. Sirvyda. Z nových litevských slov tohoto typu uvedeme výrazy užívané J. Basanavičiusem: sudėjimą, pašonę, sprandą, vidurius, pakinkį. Výstižně byly pojmenovány obecné struktury pohybového aparátu (griaučiai, antkaulis, kremzlė, raumuo, sausgyslė), útvary související s reliéfem kostí a jejich spojeními (vaga, skiauterė, a?tis, siūlė, maumuo, skliautas), některé kosti (šonkaulis, mentė, noragas, priekalas), objekty splanchnologie (vnitřních orgánů) (raukšlė, vartai, šner-vės, plaučiai, liežuvis, liežuvėlis, stemplė, tulžies pūslė, tiesioji žarna, taukinė, bambos virkštelė, makštis, varpa) a některé tělesné tekutiny (pra-kaitas, seilės, tulžis, sėkla). Užívání názvů prieširdžio, miego arterijos, ausies prieangio ir būgnelio začalo nejspíše již u J. Basanavičiuse. Zajímavé je, že spolu s názvy pohlavních orgánů jsou uvedena i synonyma, která dnes znějí vulgárně. Zvláštní zmínku si zaslouží jeho snaha vytvořit neurologickou terminologii. Jím užívané termíny mazgas, branduolys, vingis, smegenys, pailgosios smegenys, smegenėlės se zachovaly dodnes; z názvů nervų (pridėtinis, veido, liežuvio ir nas-ry, liežuvį judinantis, akį judinantis, uoslės, regėjimo, trynukinis, klai-džiojantis) se však ujala jen některá, a to v pozměněné podobě. Současnému užívání se velmi blíží názvy navržené J. Basanavičiusem, jako akies duobė, terpietis, sėklinės pūšliukės, mergystės plėvutė, plonukės žarnos, pusapskritus kanalas, pilvinė plėvė, širdies plėvės, kryžius. Mezi zajímavými, avšak neujatými termíny lze uvést: gyvyslė (arte- 57 Obr. 1. Faksimile rukopisu J. Basanavičiuse ria), mozková cévka (nervus), vaz (ligamentum), bederní obratel (columna vertebrarum), pahýl, kostrč (os coccygis), čéška (patella), oblouk (clavicula), dráždič (clitoris), šourek (scrotum), přepážka (diaphragma), uzdička jazyka (frenulum linguae). Zvlášť stojí za zmínku výběžek (processus) a nervová pleteň (plexus), které jsou snad přesnější než dnes užívané výrůstek a pleteň. J. Basanavičiusovi se nedařilo vybrat názvy pro části chodidla a ruky, pánevní kosti a mozkové pleny, stále nebyl jasný termín pro hrdlo, zaměňovala se slezina se slinivkou, mnoho se přemýšlelo o litevských ekvivalentech pro části oka (ještě nebyly známy bělima, rohovka, sítnice, cévnatka, čočka, duhovka, spojivka). J. Basanavičiusovi se nepodařilo přeložit cellula, cochlea, concha, ovarium, ductus ejaculatorius, epiglottis a další 58 Obr. 2. Příklad tvoření slov J. Basanavičiuse latinských slov. Při překladu glandula se velmi snažil a navrhoval alespoň několik překladových variant (gelaža, grumulus, žirnukas, virukas), zatímco liauką považoval za přítomnou pouze v těle prasat. Později se prosadil právě tento poslední název. Ze slovníkových náčrtů se rýsují zásady J. Basanavičiuse pro tvoření termínů. Zaprvé, nezneužíval přídavná jména s příponou -inis a často užíval genitiv podstatného jména: nerv obličeje, pohlavní ústrojí (– orgány), příušní žlázovina (– žláza), podjazyková žlázovina, krční tepna. Zadruhé, prosazoval odvozeniny podstatných jmen s předponami: krk – zátylek, koleno – podkolení, srdce – předsíň, zub – mezizubní prostor atd. Konečně J. Basanavičius ponechal některé zřejmě velmi ustálené, obtížně přeložitelné latinské termíny, stejně jako je tomu i v dnešní anatomické nomenklatuře: aorta, arterie, nerv, orgán, prostata, myologie, osteologie, syndesmologie, splanchnologie. Mimochodem, po poradě poměrně dobře přeložil názvy čtyř anatomických oborů (nauka o svalech, kostech, kloubech, útrobách). Dnes ustálenou fascii J. Basanavičius neponechal; místo ní navrhoval svalovou blánu. 59 J. Basanavičius tak jako by završil epochu vývoje naší anatomické nomenklatury, kdy v Litvě nebyla vysoká škola medicíny a o terminologii se starali jednotliví nadšenci. Velmi dynamický rozvoj litevské anatomické nomenklatury, stejně jako medicínské nomenklatury obecně, začal po založení Litevské univerzity v Kaunasu. Zpočátku se studenti medicíny učili z německých a ruských učebnic, a proto vznikla potřeba připravovat učebnice v mateřském jazyce, a tedy hledat i litevské medicínské termíny, především anatomické. Vytvářeli je nejen anatomové, ale také fyziologové, patologové, klinici a přírodovědci. V tomto období mimořádně vynikají zásluhy našeho nejvýznamnějšího oftalmologa Petra Avižonise (1875–1939). Od dětství si oblíbil mateřský jazyk, stýkal se s Jonem Jablonskim (1860–1930) a dalšími jazykovědci, napsal dvě gramatiky, redigoval a překládal; P. Avižonis vytvořil bezchybnou oční nomenklaturu, o níž se Pranas Skardžius (1899–1975) vyjádřil takto: „Lze směle tvrdit, že terminologii svého lékařského oboru uspořádal nejlépe ze všech ostatních medicínských oborů. Byl jediným lékařem, který se, dá se říci, chorobně zabýval jazykovými otázkami“ (Skardžius 1939: 114). Tento slavný oční lékař působil již od roku 1920 v Terminologické komisi, často se radil s jejím předsedou Jonem Jablonskim a jazykovědcem Juozasem Balčikonisem (1885–1969), což zaručilo bezchybný jazyk jeho prací (Puzinas 1979). Lze rozlišit dvě období tvorby anatomické nomenklatury oka: článkem Senatviškieji akių pakitimai (1929) P. Avižonis ustálil názvy bělima, rohovka, duhovka, zornice, sklivec, cévnatka, zatímco ve slavném Akių ligų vadove (1940), vydaném již po autorově smrti, použil názvy řasnaté těleso, sítnice, čočka, oční víčka, slzné jezírko, slzný vak, očnice. Všechna tato slova se pozoruhodně rychle ustálila a jejich dokonalé tvoření zůstává vzorem pro všechny, kdo o litevskou terminologii pečují a budou pečovat. Kaip nurodė Salezijus Pavilonis (1919–1998), reikšmingiausią vaidmenį tada atliko Jurgis Žilinskas (1885–1957), padedant Anatomijos instituto bendradarbiams (Pavilonis 1993). Jis dalimis paskelbė anatomijos vadovėlio metmenis (Neurologijos paskaitos, 1923; Osteologija ir sindesmologija, 1932; Splanchnologija, 1934). Pirmoje dalyje dar randame tik lotyniškus terminus, o kitose – jau ir lietuviškus, tokius, kurių dauguma vartojama iki šiol. Pažymėtina griežta J. Ži- 60 …linska a spolupracovníků, založený na systému tvoření slov. Tak například kosti byly nejčastěji pojmenovávány složenými podstatnými jmény (klínová kost, patní kost aj.), jednotné a na stejném principu založené bylo i tvoření termínů pro serózní blány (pobřišnice, pohrudnice, osrdečník), vhodně byly pojmenovány zuby (řezáky, špičáky, třenové zuby, stoličky), tkáně (pojivová, epitelová aj.); pro mnohé složité názvy se používala adjektiva s příponou -inis, obdobně byly pojmenovány trávicí a dýchací ústrojí. Pevně se vžily názvy vnitřních orgánů a jejich částí, hrtanových chrupavek, žláz i výstelky stěn trubicovitých orgánů. Za zdařilá podstatná jména stojí za zmínku sliznice, svalovina a promyšlené členění střeva. První anatomické učební pomůcky přesto nestačily obsáhnout celé názvosloví. Syndesmologie, myologie a neurologie zůstaly téměř nedotčeny a mezery přetrvávaly i ve splanchnologii, která již byla značně pokročilá: nepodařilo se vyhnout nejednotnostem (někdy byly uvedeny pouze latinské termíny – isthmus faucium, tunica fibrosa pharyngis aj.), příliš často se místo genitivu podstatného jména užívala adjektiva (patrové oblouky) a objevily se i tak nevhodné kalky jako vstup do žaludku, výstup ze žaludku (tj. česlo, vrátník), klesající (tj. sestupná) část dvanáctníku. Podle S. Pavilonise byla bezdůvodně upřednostněna kepenys před jėknas a v oblasti genitálií se prosadilo označení gėda. J. Žilinskas překládal cellula jako narveliu, zatímco lastėle později zavedl biolog Jurgis Elisonas (1889–1964), který v meziválečném období napsal několik učebnic zoologie. Termíny navržené J. Žilinskasem přijímaly autority přírodních věd a medicíny na Vytautasově velké univerzitě různě. Fyziolog Vladas Lašas (1892–1966) a patologyně Janina Mackevičaitė-Lašienė (1897–1993) nadále označovali kosti dvěma slovy (čelní, týlní, spánková kost), žaludek nazývali skilviu, vytvářeli vlastní názvy svalů a zpochybňovali některá označení orgánů (např. játra). Biolog Pranciškus Šivickis (1882–1968), který dokončil studia ve Spojených státech amerických, používal po anglosaském vzoru latinské názvy přizpůsobené gramatice, přestože již měly ekvivalenty v rodném jazyce (faringas, laringas, duodenas, uteras, dokonce ekskrecijos duktai, deferentinis duktas aj.). Není vůbec překvapivé, že se tato cizí slova neujala, neboť, jak vidíme, byla zjevně v rozporu s tradicí litevského názvosloví a jeho tvorby (Pavilonis 1993). 61 Po druhé světové válce chyběly litevské učební pomůcky a nebylo dost sil k jejich rychlé přípravě, proto se přistoupilo k překladu solidní učebnice Vladimira Tonkova (1872–1954) z ruštiny (Tonkovas 1957, 1958). Její hlavní překladatelé – Salezijus Pavilonis a Artūras Jurgutis (1909–1967) – zahájili novou etapu zásadní úpravy anatomického názvosloví podle Basilejské nomenklatury (B.N.A.). Překladatelé změnili nebo opravili některé termíny J. Žilinskase (stuburkaulį nahradili výrazem slankstelį, bevardį kaulą výrazem dubenkaulį, gėdikaulį výrazem gaktikaulį, pleištikaulį a kulnikaulį výrazy pleištakaulį a kulnakaulį), nově vytvořili litevské názvy kloubů a vazů a podle jednotného principu utvořili svalové termíny. Většina z nich byla poměrně přesným překladem latinských názvů, jen výjimečně získaly jiný význam (např.: galvos sukamasis raumuo – m. sternocleidomastoideus, dvilypis blauzdos r. – m. gastrocnemius, plekšninis r. – m. soleus aj.). S využitím zkušeností kaunaské anatomky Jadvygy Dobrovolskaitė-Tiknienė byly nově připraveny i další termíny myologie; kraujo indai byly nahrazeny výrazy krauja gyslėmis navrženými fyziologem Jonasem Šopauskasem (1900–1968) a byly vytvořeny či upřesněny názvy částí mozku, jader a nervů (Pavilonis 1993). Když se koncem padesátých let začal shromažďovat materiál pro slovník litevských lékařských termínů, znovu se začalo pracovat i na anatomickém názvosloví. S. Pavilonis a A. Vaitilavičius publikovali článek (Pavilonis, Vaitilavičius 1959), který vyzýval nejen anatomy, ale i jazykovědce a celou lékařskou veřejnost, aby kriticky posoudili některé do té doby navrhované názvy. Zdá se, že toto úsilí později prosadilo v učebnicích i v nyní předkládaném názvosloví takové termíny jako smegenų gumburas, antgumburis, pagumburis, ausies būgnelis a skiltelė, nugaros (nikoli stuburo) mozek, sėklidė, tarpupplautis, tarpietė, dvylykapištės žarnos ir smegenų sturmuo (bulbus), pėda (nikoli letena), antkaulis (nikoli apykau-lis), žiedinis skydo raumuo aj. Autoři vznesli také několik sporných otázek, které dodnes nebyly zodpovězeny. Především jde o užívání předpon pa- a po-. Na základě analogií pažasties, pakinkio, pasmakrės, papilvės autoři důrazně prosazovali překládat latinské sub- jako pa-, nikoli jako po-, jak navrhovali a stále navrhují jazykovědci. Možná proto v pozdější původní litevské učebnici převažovala adjektiva s předponou pa-: paakinis, pasąnarinis, 62 pasmegeninis, pamentinis, paodinis a mnoho dalších. Později se již hledal kompromis a ve většině případů se ponechala předpona po-, která se v nových odvozeninách specializovala na význam „pod“. Za druhé, kolísání mezi činným a trpným příčestím v přívlastečné funkci, mezi příčestím a genitivem podstatného jména: jungiančioji ar jungiamoji tepna, kylančioji ar kylamoji aorta, perveriančiosios ar perveriamosios, tepny maitinančios ar blauzdikaulio maitinamosios holenní kost, uodžiamasis ar uoslės nerv, kramtomasis ar kramtymo sval, virškinamasis ar virškinimo ústrojí aj. Za třetí, autoři se neodvážili důrazně prosazovat slėsnos a slėsnokaulių místo nepřesných a nejednoznačných výrazů pado ir padikaulių, snad proto se později ustálily posledně uvedené termíny. Některé názvy podporované S. Pavilonisem a A. Vaitilavičiusem se později neujaly. Například autoři navrhovali překládat plicą jako klostė a výrazem raukšlėmis označovat pouze stařecké změny obličeje a nepravidelné útvary sliznice, avšak vžil se výraz raukšlė, zatímco jako klostėmis se z nějakého důvodu označují pouze útvary synoviální vrstvy kloubního pouzdra. Pro Valvula semilunaris se navrhoval překlad delčiniu vožtuvu, nyní se však užívá pusmėnulinis vožtuvėlis. Autoři navrhovali termín išangę (anus), ale zůstal pouze synonymem pro išeinamosios angos. Integumentum commune se zřejmě díky úsilí autorů v litevské učebnici překládalo jako bendrąja kūno danga, nyní se však upřednostňuje kūno dangalą. Pokusy užívat výraz perdangos byly již opuštěny (neprávem?), ponechal se mezinárodní název diafragmos. Dosud se ustalující anatomické názvosloví bylo přizpůsobeno pařížské nomenklatuře (P.N.A.) v knize A. Jurgučiuse Osteologijoje (1965) a v učebnici A. Jurgučiuse a kol. pro střední zdravotnické školy Žmogaus anatomija (1967). Další krok ve zdokonalování názvosloví byl učiněn při přípravě litevské učebnice (Pavilonis a kol. 1972, 1984), jejímiž autory byli nejvýznamnější litevští anatomové té doby: Salezijus Pavilonis, Rimvydas Stropus (nar. 1936), Kazimieras Tamašauskas (1936–1998) a Adolfas Urbonas (1922–1995). Při přípravě druhého vydání (1984) se připojili Vytautas Gavelis (nar. 1927) a Regina Mikėnienė (nar. 1931). Při úpravě termínů se vycházelo z pařížské nomenklatury (1955) s dodatky z New Yorku (1960) a Wiesbadenu (1965); ve druhém vydání se zohlednily dodatky z Tokia (1975). Nejdůležitější anatomické termíny byly zařazeny do Medicinos terminų žodyną (Astrauskas a kol., 1980), na jehož přípravě se podílelo také mnoho jazyk… 63 níků. Velkou předností slovníku je, že je opatřen přízvuky. Bohužel ani v něm se nepodařilo vyhnout politováníhodným nepřesnostem, dvojznačnostem a sporným názvům. Pro tisk byl připraven nový latinsko-litevský anatomický názvoslovný slovník podle vydání z roku 1998 Terminologia Anatomica; v něm se mnohé názvy zkoušely sjednotit a upřesnit. Úspěch této práce ocení až mladá generace vyučujících a studentů. Anatomové 21. století budou mít také co dělat, protože zdokonalování nemá hranic. LITERATŪRA A s t r a u s k a s V. ir kt. 1980: Medicinos terminų žodynas, Vilnius. A v i ž o n i s P. 1929: Senatviškieji akių pakitimai. – Kosmos 1. A v i ž o n i s P. 1940: Akių ligų vadovas, Kaunas. B a s a n a v i č i u s J. Anatomijos ir medicinos vardyno medžiaga (rankraštis), Lietuvių literatūros ir tautosakos instituto rankraštynas, P–2–628. B u t r i m a i t ė I. 2000: Sirvydo žodynas – lietuviškos anatominės terminologijos šaltinis. – Vilniaus universiteto Medicinos fakulteto Studentų mokslinės draugijos LII konferencija, 2000 m. gegužės 8–12 d. Programa ir pranešimų santraukos, Vilnius. J u r g u t i s A. 1965: Osteologija, Vilnius. J u r g u t i s A. ir kt. 1967: Žmogaus anatomija, Vilnius. K u d i r k a V. 1889, 1895: Hygiena: I. Arbata. II. Kava. III. Tabakas. IV. Alkogolis ir alkogolizmas. – Varpas, 1889, 1–3, 8–11; 1895, 9–11. P a v i l o n i s S. 1993: Lietuviškosios anatomijos terminologijos evoliucijos apybraiža. – Acta musei historiae medicinae et pharmaciae Lithuaniae 1. P a v i l o n i s S., V a i t i l a v i č i u s A. 1959, 1960: Kai kurių lietuviškų medicinos terminų kritinė apžvalga. – Sveikatos apsauga, 1959, 3; 1960, 10. P a v i l o n i s ir kt. 1972, 1984: Žmogaus anatomija, Vilnius. Pirmasis lietuvių kalbos žodynas. Konstantinas S i r v y d a s 1979: Dictionarium trium linguarum, Vilnius. P u z i n a s J. P. 1979: Avižonio rūpinimasis medicinos terminija. – P u z i n a s J. Profesorius medicinos daktaras Petras Avižonis, Čikaga. S k a r d ž i u s P. 1939: Avižonis. – Gimtoji kalba 8. T o n k o v a s V. N. 1957, 1958: Normaliosios žmogaus anatomijos vadovėlis 1, 2, Vilnius. 64 AN ESSAY ON THE HISTORY OF LITHUANIAN ANATOMICAL TERMINOLOGY Summary The history of Lithuanian anatomical terminology begins in 1620, when a Polish-Latin-Lithuanian dictionary by Konstantinas Sirvydas (1579–1631) was published. In the first publicistic writings in medicine, Vincas Kudirka (1858–1899) used some anatomical terms that have survived until now. Jonas Basanavičius (1851–1927) started the creation of Lithuanian medical nomenclature as a system. Between the two world wars, Jurgis Žilinskas (1885–1957) and his colleagues tried to unify the system, and Petras Avižonis (1875–1939) quite successfully created terms in eye structure and ophthalmology in general. After the Second World war, Lithuanian anatomical terminology developed when translating Russian hand-books and preparing an authentic Lithuanian text-book of anatomy for university students (1972, 1984), as well as by working on the Dictionary of medical terminology (1988). Salezijus Pavilonis (1919–1998) and Kazimieras Tamašauskas (1936–1998) distinguished themselves especially. Nevertheless, Lithuanian anatomical terminology is far from perfect and future generations of anatomists will have much to do. Gintautas ČESNYS Gauta 2002-06-06 Vilniaus universitetas, Medicinos fakultetas M. K. Čiurlionio g. 21, LT-2009 Vilnius E. paštas [email protected] 65