Tautinės realijos: pavadinimai, terminai ir jų vartojimas

Národní reálie: názvy, termíny a jejich užívání REGINA KVAŠYTĖ Šiaulių universitetas ÚVODNÍ POZNÁMKY Mezikulturní komunikace pomáhá poznávat kulturu jiných národů a v jejím prostředí popularizovat kulturu vlastního národa. Při pojednávání o kulturních jevech národa hraje důležitou roli jazykové vyjádření. Pozornost se nejprve zaměřuje na slovní zásobu s národním koloritem, užívanou v textech různého stylu – odborných, populárně-naučných, publicistických i uměleckých – a k různým účelům. Taková slovní zásoba existuje ve všech jazycích. Uživatel každého jazyka nejprve získává poznatky o vlastním národu a jeho životních reáliích a později se seznamuje s kulturou cizích národů. Národní kolorit dodávají textu užívaná vlastní jména (osobní jména, místní názvy, symbolická pojmenování) i obecná jména (názvy reálií a jevů hmotné a duchovní kultury atd.). Taková obecná pojmenování jsou v článku označována jako názvy národních reálií, tj. reálných předmětů a jevů hmotné a duchovní kultury vyznačujících se národní specifičností. Právě ony jsou předmětem výzkumu, jehož cílem je z hlediska vlastního jazyka i jiných jazyků pojednat o terminologii, která označuje názvy národních reálií. V teoretickém přehledu se vychází z publikací v litevštině a cizích jazycích; jako zdroje ilustračních příkladů byly zvoleny různé dvojjazyčné a výkladové slovníky. KLASIFIKACE NÁRODNÍCH REÁLIÍ Uvádí se, že „sémantické vlastnosti slova v konkrétním řečovém aktu nejsou bezvýznamné – pomáhají vyvolávat tu či onu představu a poněkud odlišně aktualizovat obsah vědomí mluvčích. <...> Lexikální pozadí má národní specifika, protože ekvivalentní slova mohou v různých jazycích vyvolávat různé asociace <...> Něco jiného představuje sémantická aureola slova, živená texty folkloru, kulturní tradicí národa a kořeny jeho historické minulosti“ (Gudavičius 2000: 84–85). Všechny národní reálie lze rozdělit do určitých skupin podle označovaných objektů. Etnolingvista 56 Regina Kvašytė | Tautinės realijos: pavadinimai, terminai... Aloyzas Gudavičius vyčlenil následující obecnější oblasti užívání národní slovní zásoby: národní kuchyně, oděvy, hudební nástroje, národní tance, tradice a zvyky, folklor a mytologie, události z dějin národa (Gudavičius 2000: 79–80). Později autor toto rozdělení upřesnil a uvedl, že „příklady odrážející specifičnost hmotné kultury“ mohou být: 1) názvy pokrmů a nápojů národní kuchyně; 2) názvy hudebních nástrojů; 3) názvy oděvů a obuvi; 4) názvy domácích předmětů a nástrojů a 5) [názvy] jevů kultury každodenního života a společenského života“ (Gudavičius 2009: 94). Lze souhlasit, že první čtyři uvedené sémantické skupiny skutečně představují součásti hmotné kultury národa, avšak názvy poslední skupiny, tj. jevů kultury každodenního života a společenského života, odrážejí „sféru jevů duchovní kultury“. Dále jsou vyjmenovány především jevy lidové kultury. A. Gudavičius uvádí jako příklady názvy tanců (písně však samostatně nevyčleňuje, ačkoli zmiňuje jak sutartinę, tak způsoby zpěvu raliuoti, valiuoti), a také „názvy mytologických bytostí a pohádkových postav a další folklorní slovní zásobu, například krivis ‚starověký litevský duchovní, kněz‘, romuva ‚baltská svatyně‘, alkas ‚posvátné obětiště‘; bájné bytosti aitvaras, kaukas, giltinė, laumė“ (Gudavičius 2009: 94–95). Zdálo by se, že rūpintojėlis ir koplytstulpis, zařazené do skupiny jevů kultury každodenního života a společenského života, by měly patřit do skupiny reálií hmotné kultury. Další vyčleněnou skupinou jsou tradice, rituály a lidové svátky (uvedené příklady ukazují, že přesnější by bylo hovořit o jevech, které jsou pro ně charakteristické) (Gudavičius 2009: 94–95). Za slova odhalující národní specifičnost se považují také „názvy geografických objektů, živočichů a rostlin i klimatických přírodních jevů v prostředí, v němž národ žije, a rozdílná míra podrobnosti těchto názvů“ (Gudavičius 2000: 80). Na základě klasifikace A. Gudavičiuse, avšak s určitým zdokonalením vytvořené klasifikace, lze slovní zásobu zabarvenou národním koloritem rozdělit podle sémantiky do tří skupin: 1) reálie hmotné lidové kultury; 2) reálie duchovní lidové kultury a 3) reálie dějin národa. Každou z těchto skupin lze dále členit na užší sémantické skupiny; například ve skupině reálií hmotné kultury se zřetelně vyčleňují skupiny názvů oděvů, obuvi, šperků, nástrojů, jídel, nápojů atd. K reáliím duchovní kultury by bylo vhodné přiřadit názvy písní, způsobů zpěvu, tanců, her, svátků, tradic, zvyků atd. Podrobnost klasifikace samozřejmě závisí na potřebě vyčlenit lexikální jednotky jako součásti určitého celku. Například názvy nástrojů lze rozdělit podle oblastí, v nichž Terminologija | 2009 | 16 57 používají se: kovářství, hrnčířství, tkalcovství, řezbářství křížů apod., zatímco tradice se člení podle kalendářních svátků apod. Tímto způsobem se rozvíjí klasifikační schéma propojené hierarchickými vztahy, které lze v případě potřeby dále rozšiřovat. Lze je použít k analýze reálií a jevů vlastní i cizí kultury – etnografismů a exotismů. TERMÍNY PRO KLASIFIKACI NÁRODNÍCH REÁLIÍ VLASTNÍHO JAZYKA Etnografismy, tj. slova označující reálie materiální či duchovní kultury některého národa, které pronikly do spisovného jazyka (srov. etnografismus „označení reálie materiální či duchovní kultury některé národnosti, které proniklo do spisovného jazyka <...>“ (KTŽ 1990: 60)), by bylo nejpřesnější označovat reálie vlastního národa. Vysvětlení v Lingvistickém terminologickém slovníku, že se tak označují reálie „některé národnosti“, umožňuje domnívat se, že se na věc nahlíží jakoby zevnitř, tedy z hlediska jazyka, o němž se hovoří. Ve slovnících se v těchto případech často užívají kvalifikátory etnogr. nebo etn., které vyznačují etnografické prvky v jazyce (srov. etnografie „1. věda, která zkoumá národy a jiná etnická společenství, jejich materiální a duchovní kulturu; 2. shromažďování, popis a soustřeďování faktů materiální a duchovní kultury národů a jiných etnických společenství“ (TŽŽ 2001: 220)). Užívání takových slov v textu vlastního jazyka zpravidla nepůsobí problémy, případně se týkají pravopisu či jazykové kultury. Například v litevštině se pro označení kulinářského výrobku častěji používá slovo cepelinas než didžkukulis (DŽ, 2006; KP 2005: 36), zatímco v lotyštině se zvláštní lotyšský sýr „vyráběný z tvarohu a mléka s přidáním másla, vajec, soli a často i kmínu; nevyžaduje zvláštní dobu zrání“ (LLVV 4, 1980: 26) označuje složeninou jāņusiers a genitivními spojeními v množném či jednotném čísle s vlastním jménem v pozici rozvíjejícího členu: Jāņu siers, Jāņa siers [sýr svatojánské noci – R. K.]. Podobné zvláštnosti užívání názvů národních reálií či jejich kolísání lze najít i v jiných jazycích. Termín etnografismus je však nevhodný, je-li třeba charakterizovat například jevy z dějin vlastního národa, národní hnutí apod., které rovněž patří do lexika vyjadřujícího národní svébytnost. Takové lexikum je třeba považovat za historické. Historické lexikum neboli historismy, jakožto názvy zastaralých reálií, „se obvykle připomínají, když je třeba pojmenovat věci a jevy minulých dob. Historismy připomínají dávnou minulost (romuva ‚svatyně starověkých baltských kmenů, centrum jejich kulturního života‘, krivis ‚duchovní starověkých litevských pohanů,‘ 58 Regina Kvašytė | Tautinės realijos: pavadinimai, terminai... žynys“)“ (LK 1995: 41). Kai kurie istorizmai įtraukiami ir į aiškinamuosius, ir į verčiamuosius žodynus, pavyzdžiui, apibrėžtasis istorizmas krūvis lietuvių-anglų kalbų žodyne aprašomas kaip „Lithuanian pagan priest“ (NALKŽ 2002: 370). Taip pat elgiamasi ir Lietuvių-rusų kalbų žodyne, tik dar pridedama atitinkama istorizmo pažyma «istor. (литовский) языческий жрец» (LRKŽ 2001: 370). Akivaizdžia kita lietuvių kalbos istorizmo – knygnešys – tautinė specifika taip pat atsispindi dvikalbiuose žodynai. Lietuvių-latvių kalbų žodyne šis žodis apibrėžtas aprašomuoju būdu: „vēst. grāmatu iznēsātājs; (aizliegtu) grāmatu izplatītājs“ [ist. knygų išnešiotojas, (uždraustų) knygų platintojas]1 (LLV 1995: 235), ten pat panašiai apibūdintas ir vedinys knygnešystė „(cara cenzūras aizliegtu) grāmatu iznēsāšana (izplatīšana)“ [(caro cenzūros uždraustų) knygų išnešiojimas (platinimas)]. Kūrybo vartojimas rodo, kad kai kurie apibrėžties elementai pateikiami kaip komentarai. Žodis knygnešys ir lietuvių kalboje yra išgyvenęs tam tikrus reikšmės pokyčius: reiškęs „slaptą lietuviškų knygų gabentoją per sieną“, vėliau imtas vartoti reikšme „knygų platintojas“ (senesnioji reikšmė jau virto semantiniu istorizmu) (Palionis 1979: 301)2. Būtent tai ir bando parodyti cituoto žodyno sudarytojai, vis dėlto palikdami galimybę šį žodį vartoti šiuolaikiškesne reikšme, kuri matoma atmetus komentarus ir pažymą. Anglų kalbos žodyne jau skiriamos šiuolaikinė ir istorinė šio žodžio reikšmės: “1. (knygų platintojas) bookdistributor; 2. ist. book spreader; book-hawker” (NLAKŽ 2002: 356). Lietuvių-rusų kalbų žodyne su pažyma istorija pateiktas tik vertinys книгоноша (LRKŽ 2001: 357). Kitų šalių istorizmų randama ir lietuvių kalbos vartotojams skirtuose žodynuose, pavyzdžiui, Latvių-lietuvių kalbų žodyne kaip istorizmai fiksuotos tokios Latvijos gyvenimo realijos: jaunlatvieši „ist. jaunalatviai (XIX a. šeštojo ir septintojo dešimtmečių kultūrinio-nacionalinio sąjūdžio Latvijoje dalyviai)“ (LLŽ 2003: 308); jaunstrāvnieki „ist. latvių inteligentijos demokratinio „Naujosios srovės“ sąjūdžio XIX a. paskutiniojo dešimtmečio dalyviai“ (LLŽ 2003: 308). Iš pastarojo pavyzdžio matyti, kad istorizmas nei verčiamas, nei rašomas sulietuvinta forma (tokia galimybė buvo – reikėjo tik pakeisti galūnę) – pateikiamas tik komentaras (plg. aiškinamajame latvių kalbos žodyne „vēst. Jaunās strāvas dalībnieki“ (LLVV 4, 1980: 40))3. Kitų kalbų šaltiniuose, pavyzdžiui, Latvių-rusų kalbų 1 Výklady významů lotyšských slov jsou v tomto článku přeloženy do litevštiny. 2 Podrobněji viz Kvašytė, Čepaitienė, Župerka 2006; viz také Vilkaitė, Kvašytė 2006. 3 Apie Latvijos realijų pavadinimus, tarp jų ir istorizmus, plačiau žr. Kvašytė 2005. Terminologija | 2009 | 16 59 ve slovníku se uvádějí překlady lotyšských složenin s komentáři v závorkách («младолатыши (прогрессивные деятели национального антифеодального и просветительского движения XIX века в Латвии») (LKV 1, 1979: 487), «новотеченцы (участники демократического движения интеллигенции в 90-ые годы XIX века в Латвии») (LKV 1, 1979: 488). Název peněžní jednotky červoncas, ilustrující určité období ruských dějin, je zařazen do slovníků cizích slov obou baltských jazyků: „1. ruský název zlaté mince (od 17. století); 2. státní bankovka SSSR v hodnotě 10 rublů, která byla v oběhu v letech 1922–1947; 3. zlatá mince SSSR vydaná v roce 1923 (především k platbám s jinými státy)“ (TŽŽ 2001: 142) (srov. definici slova červoncs v lotyštině: „1. Krievijā (līdz 1917. g.) zelta monēta 3 rubļu vērtībā. 2. Padomju Savienībā (no 1922. līdz 1947. g.) – naudaszīme 10 rubļu vērtībā“ [1. V Rusku (do roku 1917) zlatá mince v hodnotě 3 rublů. 2. V Sovětském svazu (od roku 1922 do roku 1947) – bankovka v hodnotě 10 rublů] (SV 1999: 129)). V Rusko-litevském slovníku jsou zaznamenány dokonce tři významy uvedeného ruského slova a pouze jeden z nich je vyjádřen transkribovanou podobou: „1. červonec (ruská zlatá mince do roku 19171); 2. č e r v o n c a s [zvýrazněno autorkou tohoto článku], desetirublovka (1922–1947); 3. hovor. deset rublů“ (RLKŽ 2002: 834), zatímco do rusko-lotyšského slovníku toto slovo zařazeno nebylo. Probrané případy umožňují tvrdit, že pragmatický přístup k historismům se liší. TERMÍNY PRO KLASIFIKACI NÁRODNÍCH REÁLIÍ CIZÍCH JAZYKŮ Pro pojmenování specifických jevů cizích jazyků se užívá termín e g - z o t i z m u s – „cizí slovo, výpůjčka označující neznámou reálii každodenního života či kultury, typickou pro cizí (zejména vzdálenou) zemi“ (TŽŽ 2001: 190). V lingvistické literatuře se jako synonymum jednoslovného termínu (jeho množné číslo) užívá také víceslovný termín exotické lexikum (hovoří-li se o souboru takových slov): „Slova či zvláštní slovní spojení převzatá ze vzdálených, málo známých jazyků, aby stylu dodala zvláštní kolorit <...>“ (KTŽ 1990: 55). Definice uvedená v Lingvistickém terminologickém slovníku zdůrazňuje účel užívání takových národních reálií. Jak uvádí ruská sociolingvistka Nina Mečkovskaja, „exotismy cizí kulturu ani tak neodhalují či nevysvětlují, jako spíše symbolizují“ (Мечковская 2000: 52). Termín 1 Je pravděpodobné, že jde ve slovníku o tiskovou chybu – má tam být „m“. 60 Regina Kvašytė | Tautinės realijos: pavadinimai, terminai... exotismus se na rozdíl od výše zmíněného etnografismu používá k označení reálií jiných jazyků, avšak s určitými výhradami – termín exotismus není vhodný pro označení slov pojmenovávajících reálie nejbližších příbuzných jazyků a kultur, například litevštiny a lotyštiny, protože reálie uvedených národů, ačkoli jsou neznámé, nejsou v pravém slova smyslu exotické. Lze se domnívat, že popsané termíny etnografismus a exotismus tvoří jistou dvojici antonym při klasifikaci názvů národních reálií podle toho, zda náležejí vlastnímu, či cizímu jazyku. Jak bychom však měli nazývat takovou lexiku, která se při překladu přenáší z originálního jazyka do textu v jiném jazyce? Vše, čeho si představitel jiné kultury všiml, ale nepochopil, co mu připadá zvláštní a vyžaduje interpretaci, je signálem, že text obsahuje specifické prvky kultury, kterou vytvořený text odráží; ty se podle lingvokulturoložky Valentiny Maslovové nazývají lakunami (Маслова 2001: 111). Zúžíme-li toto tvrzení na lexikální rovinu, lze říci, že lakuny neboli lakunární lexika jsou lexikální jednotky určitého jazyka, které nemají v jiném jazyce přímý lexikální sémantický ekvivalent (Bankavas 2001: 9). Uvádí se, že termín lakuna je charakteristický pro frankofonní kulturní tradici (Иванов 2006: 79) a že prvními, kdo tento termín uplatnili v jazykovědě, byli kanadští badatelé Jean-Paul Vinay a Jean Darbelnet (Дюнь 2007: 135). Termín lakuna se používá v mnoha jazycích, mimo jiné v angličtině, francouzštině, lotyštině (Bankavas 2006) a ruštině (Степанов 1965; Муравьев 1975 aj.). Ve Slovníku cizích slov však definice slova latinského původu lakuna „[lat. lacuna – prohlubeň, mezera] mezera v textu, vynechání, chybějící místo“ (TŽŽ 2001: 425) dává důvod pochybovat o vhodnosti tohoto termínu pro označení uvedené lexiky. Uvádí se, že národní kulturní svébytnost se může projevovat nejen přítomností specifických slov, ale také nedostatkem slov pro vyjádření významů, které jsou vyjádřeny v jiném jazyce. Takové „mezery“, „bílá místa na sémantické mapě jazyka“ se tedy označují stejným termínem (Степанов 1965: 120). „V jednom případě vznikají lakuny v důsledku rozdílů mezi příslušnými kulturami <...>. V jiném případě je příčinou lakuny nikoli absence denotátu, jemuž by odpovídal výraz v jednom jazyce, nýbrž skutečnost, že jazyk jako by nepovažoval za důležité rozlišovat to, co rozlišuje jiný jazyk“ (Мечковская 2000: 53). Lotyšský lingvista Andrejis Bankavas rozděluje tuto lexiku na absolutní a relativní lakuny; první skupinu dále člení na dvě podskupiny: „etnografické lakuny (balzams, sagša, sakta, Līgo vakars, lats, auseklītis, dainas, Pērkons, suitu sievas) <...> a lingvistické lakuny <...>. Podle rozšíření se lakuny dělí na národní (balzams, GNP, kokle) a regionální (kefīrs, kvass, ķimelis, rupjmaize“ (Bankavas 2001: Terminologija | 2009 | 16 61 (9–10). Je zřejmé, že totéž slovo může odpovídat několika typům klasifikace; například balzams patří jak do skupiny etnografických, tak národních lexikálních jednotek. Takové třídění je však poměrně složité, neboť není vždy snadné zařadit dané slovo pouze do jedné podskupiny. Lotyšské slovo balzams (nejde-li o nomenklaturní slovo v názvu konkrétního výrobku reprezentujícího Lotyšsko, Rīgas melnais balzams, které z pragmatických důvodů často zastupuje celý název výrobku) by mohlo být také regionální lakunou, protože podobné nápoje se vyrábějí i jinde než v Lotyšsku (srov. Bitnerio balzamas aj.), nebo dokonce nemít národní kolorit (srov. významy výpůjčky z řečtiny balzamas: „[řec. balsamon – aromatická pryskyřice] 1. roztok přírodních nebo syntetických pryskyřic v éterických olejích; přírodní ~y jsou produkty látkové výměny rostlin; 2. farm. léčivý nebo kosmetický přípravek vyrobený z takového roztoku; 3. silný alkoholický nápoj připravený s výtažky nebo oleji z balzámu“ (TŽŽ 2001: 90). Z hlediska lotyštiny patří výpůjčka z řečtiny označující reálii k etnografismům, a proto se lakuna chápe dvojím způsobem: jako místo v textu, které je třeba doplnit, a zároveň jako termín označující reálii, kterou je třeba popsat prostředky jiného jazyka. Existují však i odlišné názory; například A. Gudavičius zdůrazňuje, že „lakuna5 označuje nepřítomnost slova v jednom jazyce (angl. lack ‚nedostatek, absence‘) vzhledem k jinému jazyku, přičemž odpovídající věc, jev apod. existuje ve skutečnosti odrážené oběma jazyky. Příčinou existence lakun tedy není rozmanitost reálného světa, nýbrž zvláštnosti kategorizace světa v jazyce“ (Gudavičius 2007: 93). Jiní autoři spojují názvy specifických národních reálií s ekvivalencí: „v jiném jazyce je obtížné najít ekvivalenty, protože v životě jiného národa neexistují pojmenovávané věci ani jevy. Tato lexika, kterou bychom mohli nazvat b e z e k v i v a l e n t n í [zvýrazněno autorkou článku], je velmi důležitá pro poznání materiální a duchovní kultury národa“ (Gudavičius 2000: 79; Gudavičius 2009: 93–94). Z latinského slova ekvivalentas „[lat. aequivalens (gen. aequivalents)] rovnocenná, významově rovnocenná věc; stejná hodnota, stejná velikost; úroveň, ekvivalent“ (TŽŽ 2001: 198) odvozený termín se tradičně používá v pracích lingvistů z různých zemí, jeho význam však může kolísat (Černė 2006; Papaurelytė-Klovienė 2007; Polkovņikova 2006; Влахов, Флорин 2006; Иванов 2006; Саевич 1999 aj.). Další slovotvorně blízký termín vyjadřující vztah k ekvivalenci, užívaný v litevštině, je neekvivalen-tinė leksika – definuje se jako „slova nebo slovní spojení originálního jazyka, která 5 A. Gudavičius vartoja rašybos variantą lakuna (Gudavičius 2007: 93). 62 Regina Kvašytė | Tautinės realijos: pavadinimai, terminai... označují věci, procesy, jevy nebo jiné skutečnosti života, jež v cílovém jazyce nemají ekvivalenty“ (Ambrasas-Sasnava 1978: 132). Vhodnější je však užívat kratší variantu, totiž vedlejší složku složeného termínu vytvořenou předponou be-. „Relativní adjektiva vytvořená z podstatných jmen předponou be- označují vlastnost vyplývající z toho, že chybí to, co pojmenovává základové podstatné jméno“ (Keinys 1999: 80). Za bezekvivalentní lze považovat jak etnografismy, tak exotismy, pokud se lexika s národním kolorittem posuzuje z hlediska jazyka, do něhož se překládá. Navrhuje se dokonce odlišovat takovou lexiku od lexiky, která obecně nemá v daném jazyce ekvivalenty (Влахов, Флорин 2006: 56). Termín s podobným významem jako bezekvivalentní lexika užívá lotyšská lingvistická literatura: regionální geografická lexika (lotyšsky reģionālģeografiskā leksika). Používá jej lotyšská lingvistka Ilga Migla, která se zabývá převodem lotyšských reálií do němčiny (Migla 1996: 2). Tento termín zdůrazňuje územní, nikoli sémantický nebo ekvivalenční aspekt. V novém slovníku lotyšských lingvistických termínů (Valodniecības pamatterminu skaidrojošā vārdnīca) se lexika, pro jejíž převod nelze najít vlastní jazykové výrazy, nazývá kulturní výpůjčky (lotyšsky kultūraizguvumi). Z definice vyplývá, že jde o slovo, výraz nebo frazeologismus originálního jazyka (lotyšsky avotteksts), který se přenáší do cílového jazyka (lotyšsky mērķteksts), nenajde-li se v něm vhodný ekvivalent (jde-li o jazyk se stejnou abecedou, transliteruje se, při odlišné abecedě se přepisuje transkripcí). Dále se tam uvádí, že vrstvu těchto výpůjček tvoří již zmíněné etnografismy (VPSV 2007: 198). Ačkoli se lotyšský útvar snadno užívá, není z hlediska obsahu dokonalý, protože zdůrazňuje pouze jeden způsob převodu takové národní lexiky – přímé přenesení; z pragmatického hlediska však lze volit i jiné způsoby převodu dané lexiky, například komentář, vysvětlení, nahrazení apod., tedy hledat jiné ekvivalenty a neomezovat se na transliteraci či transkripci. Nebylo by proto správné užívat pouze tento termín (navíc tento složený termín nemá v litevštině tradici a z hlediska pohodlnosti zaostává za lotyšským neologismem). Někdy není důvod hovořit o vzniku výpůjček vůbec. Příklady různých způsobů zaznamenávání takové bezekvivalentní lexiky lze nalézt v různých slovnících – výkladových⁶ i překladových⁷. Jejich autoři ⁶ Plačiau apie liaudies šokių ir žaidimų pavadinimus žr. Černė 2006. ⁷ Plačiau apie latvių kalbos realijas kitų kalbų žodynuose žr. Kvašytė 2003, apie lietuvių kalbos realijas latvių kalba žr. Kvašytė 2005. Terminologija | 2009 | 16 63 národního kolorit slova se snaží zachytit v komentářích nebo alespoň v poznámce. Například ve skupině reálií duchovní lidové kultury se u Litevců vyskytuje zvláště typické označení způsobu zpěvu sutartinė Lietuvių–latvių kalbų žodyne se uvádí s příslušnou poznámkou. Samotné slovo se nepřekládá, uvádí se pouze komentář: „folk. sutartine (lietuviėšu tautas dziesmu žanrs)“ (LLV 1995: 495), zatímco v angličtině litevské slovo nahrazuje popis: „flk. Lithuanian polyphonic part-song“ (NLAKŽ 2002: 768); obdobně také Lietuvių–rusų kalbų žodyne «сутартине», многоголосая хоровая литовская народная песня» (LRKŽ 2001: 802). Lietuvių–latvių kalbų žodyne je zaznamenán název specifického jídla – pečiva – šakotis „2. kul. šakotis (lietuviėšu nacionālais zarains pīrāgs no olām)“ (LLV 1995: 502), přepsaný do litevštiny, zatímco anglicky mluvící čtenáři se seznamují s podobou šakotis: „kul. pyramidal cake (resembling the tree-trunk with spikes)“ (NLAKŽ 2002: 778); odkazy na vzhled se objevují také v Lietuvių–rusų kalbų žodyne: «3. kul. песочный торт в форме елки» (LRKŽ 2001: 816). V Rusų–lietuvių kalbų žodyne je přepisovým ekvivalentem vyjádřen název ruského lidového hudebního nástroje балалайка „muz. balalaika“ (RLKŽ 2003: 26); podobně je tomu i v Rusų–latvių kalbų žodyne „балалайка“ (KLV 1988: 25), zatímco některá slova, například název lidové písně частушка, jsou navíc vysvětlena litevsky i lotyšsky (nebo v jednom z těchto jazyků): „častuška (humoristická ruská lidová píseň)“ (RLKŽ 2003: 883); „častuška (krievu tautas dziesma)“ (KLV 1988: 563), případně název ženské pokrývky hlavy кокошник – „kokošņiks (krievu sieviešu tautastērpa galvasrota“ [kokošnik (ruská ženská pokrývka hlavy)] (KLV 1988: 196). Jak vyplývá z definic, kromě obecného vysvětlení, že jde o ruskou lidovou píseň, Litevci ještě upřesňují její povahu – humoristickou. Náznak národní příslušnosti zcela mizí, když se ruskojazyčný etnografismus самовар převádí do litevštiny slovem virdulys (RLKŽ 2003: 722). Lotyšským ekvivalentem téhož ruského etnografismu je kalk složeniny patvāris (KLV 1988: 465) [ten, který sám vaří], který částečně zachovává odstín příznačný pro ruskou kulturu. Ten zůstává zachován i ve výkladovém slovníku lotyštiny: „pārnēsājama tējas gatavošanas ierīce, kurā ūdeni karsē kurtuvē vai elektrisks sildītājs“ [přenosné zařízení na přípravu čaje, v němž se voda ohřívá v topeništi nebo elektrickým topným tělesem], přičemž všechny ilustrační příklady souvisejí s Ruskem (LLVV 6(1), 1986: 533). Lidem, kteří znají ruskou kulturu, se tento předmět spojuje s věcí specifického tvaru a určení, avšak takové asociace se bez širšího kontextu nevybaví, uslyší-li nebo přečtou-li litevské slovo virdulys. V publikacích o jazykové praxi je slovo samo-varas hodnoceno jako nepřípustný cizí výraz (KP 2005: 99). 64 Regina Kvašytė | Tautinės realijos: pavadinimai, terminai... Část takové bezekvivalentní lexiky – jejíž status se blíží výpůjčkám – bývá zařazována do slovníků cizích slov: balalaika „strunný ruský lidový hudební nástroj se 3 strunami a trojúhelníkovým korpusem; hraje se prsty“ (TŽŽ 2001: 88), kokošnikas „1. starobylá slavnostní pokrývka hlavy vdaných Rusek; 2. dekorativní profilovaný prvek ruské chrámové architektury ve tvaru oblouku“ (TŽŽ 2001: 378), častuška „v ruské lidové ústní tvorbě krátká píseň (obvykle čtyřverší) s aktuálním obsahem“ [v ruské lidové ústní tvorbě – krátká píseň aktuálního obsahu (obvykle čtyřverší)] (SV 1999: 128–129). Je zřejmé, že každý jazyk (a konkrétní sestavovatelé slovníků) volí způsob, jak zaznamenávat taková slova zabarvená národním koloritem. ZÁVĚRY Souhrnně lze konstatovat, že termíny pro klasifikaci národních reálií vlastního i cizích jazyků se vyznačují rozmanitostí. Termíny etnografizmas a egzotizmas, jako určitý antonymický pár, jsou důležité při pojednávání o lexiku vyznačujícím se národní svébytností z hlediska vlastního jazyka. K označení lexika užívaného při sestavování slovníků, případně v širším kontextu – mezikulturní komunikace, používají lingvisté různých zemí termíny lakūna, regioninė geografinė leksika, kultūriniai skoliniai, beekvivalentė leksika aj. V litevské jazykovědě se za nejvhodnější považuje termín beekvivalentė leksika, byť je třeba uznat, že i ten je relativní (připomeňme, že užívání termínů je obecně otázkou dohody): v každém případě je nutné najít ekvivalent, pouze v jiném jazyce neexistuje přímý lexikální protějšek. Volba ekvivalentu z pragmatického hlediska závisí na různých okolnostech a podmínkách, například na příbuznosti cílového jazyka, povaze textu a tradicích a cílech užívání konkrétního slova. ŠALTINIAI DŽ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Šeštasis (trečiasis elektroninis) leidimas. Ats. red. S. Keinys, Vilnius, 2006. KLV – Krievu–latviešu vārdnīca. Izlabots un papildināts otrais izdevums, Rīga, 1988. LKV – Latviešu–krievu valodu vārdnīca. Rīga, 1979. LIV – Balkevičius J., Balode L., Bojāte A., Subatnieks V. Lietuviešu–latviešu vārdnīca, Rīga, 1995. LLVV – Latviešu literārās valodas vārdnīca, 1.–8. sēj. Rīga, 1972–1996. LLŽ – Latvių–lietuvių kalbų žodynas, Sud. A. Butkus. Kaunas, 2003. LRKŽ – Lyberis A. Lietuvių–rusų kalbų žodynas. Vilnius, 2001. NLAKŽ – Piesarskas B., Svecevičius B. Naujasis lietuvių–anglų kalbų žodynas. Vilnius, 2002. RLKŽ – Lemchenas Ch., Macaitis J. Rusų–lietuvių kalbų žodynas, Trečiasis leidimas, Vilnius, 2003. SV – Svešvārdu vārdnīca, Dr. philol. J. Baldučnika redakcijā, Rīga, 1999. TŽŽ – Tarptautinių žodžių žodynas. Ats. red. A. Kinderis, Vilnius, 2001. Terminologija | 2009 | 16 65 LITERATŪRA Ambrasas-Sasnava K. 1978: Vertimo mokslas, Vilnius. Bankavs A. 2001: Lakūnas latviešu valodā. – Leksika: vēsturiskais un aktuālais. Akadēmiķa Jāņa Endzelīna 128. dzimšanas dienas atceres starptautiskās zinātniskās konferences materiāli, Rīga, 9–10. Bankavs A. 2006: Franču–latviešu–angļu leksikogrāfijas terminu vārdnīca, Sast. A. Bankavs, Rīga. Černie V. 2006: Beekvivalente leksika aiškinamuosiuose žodynuose. – Leksikografija ir leksikologija I. Aiškinamųjų bendrinės kalbos žodynų aktualijos. Sud. R. Petrokienė, Vilnius, 192–208. Gudavičius A. 2000: Etnolingvistika, Šiauliai. Gudavičius A. 2009: Etnolingvistika (Tauta kalboje), Šiauliai. Gudavičius A. 2007: Gretinamoji semantika, Šiauliai. Keinys S. 1999: Bendrinės lietuvių kalbos žodžių daryba, Šiauliai. KP 2005: Kalbos patarimai 4. Leksika: skolinių vartojimas (svetimybės, tarptautiniai žodžiai) (L 1). Sud. D. Mikulėnienė, Vilnius. KTŽ 1990: Gaivenis K., Keinys S. Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas. Kvašytė R. 2005: Latvijos gyvenimo realijos lietuvių šaltiniuose. – Filologija 10, 57–64. Kvašytė R. 2003: Latvių nacionalinės realijos kitų kalbų šaltiniuose. – Filologija 8, 15–24. Kvašytė R. 2005: Lietuvių tautas realijas latviešu avotos. – Vārds un tā pētišanas aspekti 9, Liepāja, 290–299. Kvašytė R., Čepaitienė G., Župerka K. 2006: Istorija kaip kalbos ir raštijos stilistinio savitumo veiksnys (lietuvių ir latvių paralelės). – Lietuvių ir latvių gretinamosios stilistikos klausimai, Sud. ir ats. red. R. Kvašytė, Šiauliai, 40–53. LK 1995: Barauskaitė J. ir kt. Lietuvių kalba I: Leksikologija, fonetika, akcentologija, dialektologija, rašyba, Vilnius. Migla I. 1996: Latvijas reģionālgeogrāfiskā leksika vācu valodā. Disertācijas kopsavilkums filoloģijas doktora grāda iegūšanai, Rīga. Palionis J. 1979: Lietuvių literatūrinės kalbos istorija, Vilnius. Papaurėlytė-Klovienė S. 2007: Lingvistinės kultūrologijos bruožai, Šiauliai. Polkovnikova S. 2006: Latviešu valodas bezekvivalenta runs verbi kontrastīvā aspektā. – Valoda – 2006. Valodas dažādu kultūru kontekstā, Zinātnisko rakstu krājums XVI. Daugavpils, 49–56. Vilkaite I., Kvašytė R. 2006: Pasvyoji leksika lietuvių–latvių ir latvių–lietuvių žodynuose. – Lietuvių ir latvių gretinamosios stilistikos klausimai, Sud. ir ats. red. R. Kvašytė, Šiauliai, 225–243. VPSV 2007: Valodniecības pamatterminu skaidrojošā vārdnīca. Sast. aut. kol. V. Skujiņas vad., Rīga. Влахов С. И., Флорин С. П. 2006: Непереводимое в переводе. Издание третье, испер. и доп., Москва. Дунь И. Л. 2007: Интраглингвальные лакуны в лексической системе русского языка. – Вісник СумДУ. Серія Філологія, № 1. Том 1, 135–141. Интернето prieiga <visnyk.sumdu.edu.ua/ arhiv/2007/1/02_124_Dun.pdf> [žiūrėta 2009 12 08]. Иванов А. О. 2006: Безэквивалентная лексика: учебное пособие. Санкт-Петербург. Маслова В. А. 2001: Лингвокультурология, Москва. Мечковская Н. Б. 2000: Социальная лингвистика, Москва. Муравьев В. Л. 1975: Лексические лакуны (на материале лексики французского и русского языков), Владимир. Савич И. 1999: Безэквивалентная лексика в тематической группе названий музыкальных инструментов. – Национально-культурный компонент в тексте и языке: материалы Международной научной конференции, ч. 3. Минск, 107–111. Степанов Ю. С. 1965: Французская стилистика в сравнении с русской. Москва. NATIONAL REALIA: NAMES, TERMS AND THEIR USAGE The object of this research is appellative nouns which reflect the peculiarities of life, traditions and environment of a certain nation. The aim of the article is to find a term which is the most appropriate for naming of such national realia. Some authors use the term lacuna when naming things which seem unusual to a representative of another culture and which require interpretation. Other authors relate them with equivalency. 66 Regina Kvašytė | Tautinės realijos: pavadinimai, terminai... Since it is sometimes difficult to find equivalents in a language when the speakers of it are not familiar with a certain things or phenomena existing in another culture, the term non-equivalent lexis can be used. In linguistic literature other terms are also used, for example exotism and exotic vocabulary, though these are not suitable for closely related languages. The term ethnographism which names some national realia is not suitable for describing national historical events, national movements and other things the names of which belong to the specific national lexis. Moreover, ethnographisms first of all denote national realia which do not cause problems for native speakers when used in a text. It is more difficult with foreign cultural phenomena and translation of their names. A conclusion could be drawn that the most suitable term for the lexis referring to national realia is non-equivalent lexis. Is has to be admitted that this term may not always be applicable because it is necessary to find a certain equivalent while translating a text. The choice of the equivalent depends on many things, for example the affinity of the source language, the character of the text and the tradition and intention of the usage of a particular word. Gauta 2009-12-13 Regina Kvašytė Šiaulių universitetas P. Višinskio g. 38, LT – 76352, Šiauliai E. paštas [email protected] Terminologija | 2009 | 16 67