Terminas prie termino. VI

Termín vedle termínu. VI JONAS KLIMAVIČIUS Nuokana, A NE cikuta Botanikům je už více než sto let jasné, že nuokana je novotvar Lauryna Ivinskise. Na množství novotvarů v Ivinského slovnících upozornil a doložil je už před půlstoletím Jonas Kruopas (Kruopas 1998: 193, 195–196). I já jsem si už dávno – při práci na Lietuvių kalbos žodynas – zapamatoval Ivinskise jako důsledného litevštitele cizích a mezinárodních slov a dokonce jako bezohledného nahrazovatele exotismů. Když jsem se prostřednictvím disertačních článků Albiny Auksoriūtėové (Auksoriūtė A. 1995: 58–65; 1997, 33–39; 2000, 48–57; 2001, 95–111; 2002, 95–102; 2003, 135–142, 2004, 127–149, 2007, 72–91; 2008, 132–141) podrobněji seznámil s Ivinského novotvornými záměry a výsledky (včetně velmi četných, zcela individuálních a těžko či vůbec nepochopitelných motivací), s jistými úspěchy této novotvorby i se snahou prosadit dnes z jeho rukopisů vhodnější novotvary, člověk se zamyslí: tak odvážná, nadějná práce, tak živý a osvěžující pramen v době útlaku litevštiny – a nyní, v letech svobody, taková vyprahlost a bezútěšnost… Tento můj nepatrný krok, bez skutečně teoretického cíle – dokázat, že nuokana je Ivinského novotvar, a ukázat způsob jeho tvoření, sémantickou motivaci a zčásti i etymologii –, má také praktický cíl: definitivně prosadit nuokanu ve všech oblastech užívání litevštiny (nejen v botanické nomenklatuře), protože toho dosud nebylo dosaženo, a možná se o to ani nikdo nesnažil. K nuokaně jsem se nedostal přes jejího tvůrce Ivinskise, ale zcela náhodou. Bylo to roku 1981 – drama Juoza Glinskise Cikuta – Sokratui. Dávno se vědělo, že athénský soud odsoudil Sokrata k smrti zvláštním, byť mírnějším způsobem – ne svržením ze skály, nýbrž vypitím jedu. Tady šlo o vypití nějaké cikuty. Co je vlastně cikuta? Spisovatel to sotva zjišťoval. Nechybějí přitom údaje o tom, jaký jed Sokrates vypil, například: Во времена Сократа при- 144 J. Klimavičius | Terminas prie termino. VI odsouzený k smrti vypil v určeném čase pohár rozetřeného jedovatého bolehlavu (hemlocku)Nersesjanc 1977: 139. <...> vypil pohár jedu z bolehlavuXenofón 1993: 12. <...>, v naší době by Sokrates nemusel vypít šťávu z maudy,<...> Ruso 1979: 30. <...> smrt z poháru jedu z bolehlavu<...> Averincev 1989: 188. A netýká se to jen Sokrata, například: Je pochopitelně mnohem bezpečnější být shrbeným ševcem než připíjet si zlatým pohárem na zdraví vínem smíšeným s jedem – jedovatým bolehlavem a rozpukemLukianos 1975: 89. Který jed je ten pravý? Bolehlav (Cicuta) a tetlucha (Conium<, řec. koneion)jsou poměrně podobné rostliny téže čeledi miříkovitých (dříve okoličnatých), obě jedovaté; jedovaté jsou však u bolehlavu (druh bolehlav vodní – Cicuta virosa) pouze jeho kořeny, zatímco u tetluchy celá rostlina (zejména plody). Liší se také stanovišti: bolehlav roste na březích vodních ploch, v mokřinách a na vlhkých loukách, tetluška na pustých místech, v okolí usedlostí, u zdí a plotů. Podobnost potvrzují i názvy v některých jazycích: něm. Schierling – tetluška, Wasser schierling(ale také Wüterich) – bolehlav; angl. poison-hemlock – tetluška, water-hemlock(ale také cowbane) – bolehlav. Rusové se snaží rozlišovat: bolehlav – вех(pol. wiechon), цукыма, tetluška – болиголов, омег.Botanický rozdíl je tedy jasný; co Sokrates skutečně vypil, by měli objasnit odborníci na klasickou filologii. Zde je důležité říci pouze to, že cicutaneznamená pouze bolehlav, ale také obecně jed(LoLieŽ 2007). Proto Nersesjancovo цукыма (болиголов)nemusí znamenat synonyma: цукыма– jed, zatímco болиголовje konkretizace: tetluška. Na druhou stranu to tak být může, ale nemusí: „cicutaříkali Římané jedovaté rostlině Conium maculatum“ LBŽ 1938 (proto klasickýlatinský slovník uvádí u hesla cicuta– 1) болиголов, цукымаDvoreckij 1986), jenže ve vědeckébotanické nomenklatuře je tomu naopak. Protikladné významy slova cicuta– „tetluška“ a „bolehlav“ – i jeho obecný význam „jed“ jsou nezpochybnitelná fakta, jen je třeba dát pozor, aby se nesměšovala. A co Sokrates skutečně vypil (a proč se jed, který vypil řeckýSokrates, nazývá pozdním – u Horatia a Plinia Staršího – latinskýmslovem), by měli objasnit odborníci na klasickou filologii. Laurynu Ivinskému byly doba, v níž žil, i jeho prostředí – blízké i širší (bez Vilniuské univerzity a později i s tiskovým zákazem) – velmi nepříznivé pro něj, pro litevství i pro litevský jazyk, pro samotné jeho bytí: svítalo, ale bylo to svítání po dlouhé noci… Přesto neměl nouzi o vděčné a pečlivé pokračovatele jeho díla. Nejedno Ivinského nové slovo Terminologija | 2010 | 17 145 Převzaté z dlouhého zapomnění se dostalo do díla Povila Matulionise z let 1906–1907 Žolynas, když už po Aušros zněla Vinco Kudirkos Tautiška giesmė a Maironio Jaunoji Lietuva. Mezi nimi i slovo, o němž je řeč: Cicuta L. – nuokana Iv[inskis] – вехъ – szalej, cykuta Matulionis 1906–1907. Matulionisovi už bylo jasné, že jde o Ivinského novotvar. Lze jen potvrdit, že před Ivinským není nuokana (LKŽ VIII 1970) známa v žádném prameni litevského jazyka – ani v nářečích, ani v písemných textech. Kdy a ve kterém z četných Ivinského děl bylo slovo nuokana použito poprvé – tuto malou radost z objevu přenecháme ivinskologům; nyní je známo jen to, že už v roce 1858 Ivinskis ve svém překladu Genavaitės používá slovo cikutas a v poznámce pod čarou je uvádí jako botanický termín: Cikutas marinamasis. Cicuta virosa. Szalej jadowity Ivinskis R 1995: 285. Nuokana se dostala do slovníku J. Barona: веха – nuokana RLŽ 1924. V Matulionisově Žolyne je druh Cicuta virosa Lin. pojmenován předponovým termínem nuokana garlė Jac[oby]. V roce 1938 vydal výbor pro botanickou terminologii sestavený Lietuviškas botanikos žodynas. I dalis, který uvádí Cicuta virosa L. – giftiger Wesserschierling – вех ядовитый – szalej jadowity – vėlnrutks se standardizovaným litevským názvem nuodingoji nuokana, jakož i regionální synonyma a neujatá nová slova – morkelės Seinai, morkiukai Tauragė, mirštamukai K. Grinius, smertkevynis J.–A. Pabrėža, vandens maudas J.–A. Pabrėža, F. Kuršaitis, šelmis tručyzninkas J. Fiedorowicz (1851). Práce na botanické terminologii byla definitivně dokončena – monumentální Lietuvos flora (6 sv.), Botanikos vardų žodynas z roku 1998; encyklopedie už s tím neměly žádné potíže. Jinak tomu bylo u slovníků cizích slov. Při přípravě TŽŽ 1936 se z velké části „vycházelo z nejlepších slovníků tohoto druhu ve francouzštině, němčině, ruštině, polštině a angličtině“ (5–6), takže do zorného pole sestavovatelů snadno mohlo proniknout polské cykuta, rus. цукута, a nikoli nuokana (do vydání LBŽ 1938 zbývaly ještě 2 roky)… A tak je zde uvedeno: cikuta (lat.) – „velmi jedovatá rostlina z čeledi miříkovitých“. Překladové TŽŽ 1951 a 1969 udělaly půl kroku vpřed a půl stranou: cikutà – j e d o v a t á n u o k a n a (dále následuje vysvětlení), tedy dělej jako slovník: užívej cikuta, věz, že jde o nuodingoji nuokana; ale k čemu je, když se uvádí cikuta? Teprve v DŽ 1972 najdeme: nuokana – bot. „léčivá rostlina z čeledi miříkovitých“ (Cicuta): nuodingoji nuokana (Cicuta virosa). Nic normativnějšího nenajdeme ani v DŽ 1993, DŽ 2000, ani v TŽŽ 1985, TŽŽ I 1999. Pouze TŽŽ 2001: cikutà (lat. cicuta – název jedovaté rostliny) ntr., nuokana – „<...>“. 1 4 6 J. Klimavičius | Terminas prie termino. VI Zbývají tedy dva úkoly – prostřednictvím normativní lexikografie a jinými způsoby zcela vymýtit cikutą a pro usnadnění tohoto úsilí vysvětlit původ a motivaci názvu nuokanos. Zemědělské sloveso nukanoti jsem měl znát už od samého začátku studia – nejspíš z tehdy oblíbeného veršovaného humorného vyprávění připisovaného Laurynasi Ivinskisovi Smetonas: Nebibusiu as tajp smajlus, kad tajp n u k a n o j a, / Pasiktausidama dvases kada tajp nuotwoja LLIChrest 1957: 406 (Nebebūsiu aš taip smailus, kad taip n u k a n o j o Ivinskis R 1995: 36). Nukanojo je vysvětleno jako „zbičoval, zbil“ (406); v glosáři celé knihy: Žodynėlyje: nukanoti – nukamuoti, nuplakti, sumušti. To není jediný případ, kdy Ivinskis tohoto slova užívá, např.: Nebatsižvilgėdamas bėgo vilkas, <...>, bijodamas, kad oželis su savo šeimyna paskui negintų, o sugavęs, kad nenukanotų Ivinskis R 1995: 23. Souvislost mezi slovy nukanoti a kanoti v LKŽ V 1959 mi došla asi před dvěma lety, ale když jsem se nyní pustil do psaní, zjistil jsem, že Bernd Gliwa už v mnohem starším článku pojednal o podobném tématu (Gliwa 2002). Jedovatá (mimochodem také léčivá – homeopatická) rostlina nuokana není ani slovo „poměrně starého původu“, ani „novotvar neznámých botaniků“ (Gliwa 2002), nýbrž koncovkový derivát Laurynase Ivinskise od nukanóti, v žemaitštině nukāñoti 1. přech. „vyčerpat; zabít, usmrtit“ (srov. kanóti, žem. kāñoti 1. „hubit, zabíjet; trápit, mučit“: Bekanódamas nukanósi arklius kaip ponas žmones A. Juškův slovník, iškāñoti 1. „vyhubit, povraždit“ Šatės, užkāñoti „zabít“ Kuliai); západožemaitské a východní aukštaitské kanóti 2. nepřech. „chřadnout, slábnout, umírat“ Punskas, Lazdijai, nukanóti 2. „zemřít“ Būdvietis (okres Lazdijai), Antaliepė. Slova kāñoti a nukāñoti jsou tedy nejen součástí jednoho nářečí, ale i klasické staré literatury – ne náhodou je Danutė Petkevičiūtė spolu se slovesy nutvoti, švaistyti charakterizuje jako obrazná slovesa Ivinskisovy původní poezie (Petkevičiūtė 1988: 205). K určení původu novotvaru etymologie zapotřebí není, ale jasnost motivace derivátu nuokana by mohlo posílit jeho zřetelné příbuzenství s nářečním kanoti 3. (Rumšiškės) a aukštaitským ¹kanéti „hladovět, málo jíst; špatně se oblékat, strádat“: Mūsų šunelis kāna, kāna per visą dieną Salamiestis. Mano tėvai nesikanėdavo: gerai valgydavo Bagotoji. Kiaulės iškanėjo, perdien nešertos Dusmenys (ačkoli ¹nukaneti „zahynout“ v Palanze je žemaitské), kanybà scom hanl. „vysušený, vyhublý člověk nebo zvíře“ Jonas Jablonskis (Veliuona), Terminologija | 2010 | 17 147 kanypà: Kanypa yra liesa mažà žmona A. Juškův slovník, dále také nukanėkoti „ubít, usmrtit“ Joniškėlis, kanýkoti „trápit, hubit“ Pašvitinys, Linkuva (LKŽ V 1959). U sloves Kãnoti a kanėti se užívají různé předpony – nejen nukãnoti, nukanéti (také nukanėkoti), ale i iškãnoti, užkãnoti, iškanéti (také iškanýkoti) – to silně svědčí proti možnosti druhé Gliwovy verze – nuokana: náukoti „trápit, soužit“ Viekšniai, Lazdynų Pelėda (LKŽ VIII 1970) (nehledě už na závažné fonetické obtíže). První – skutečnou – verzi původu naopak podporuje nejen Gliwou uváděné polské konać „umírat“ (nikoli „být v umírání“!..), ruské до-кона́ть „dorazit, ubít“, ale také к о н-еu „konec“ (etymologové vysvětlují, že příbuzné je i н а-ч а-ло „začátek“). Výklad nukanoti jako „dorazit, ubít“ je tedy velmi přiléhavý (Ivinskis R 1995, Žodynėlis). Nejdůležitější je, že nuokana je koncovkový derivát od nukanoti, nikoli od kanoti a předpony nuo- (jak píše Gliwa). Neustále se říká, že slovotvorbu nelze zaměňovat za stavbu slova, přesto se v tom stále chybuje. Analogie se slovem Nuokanos by naznačovala, že núõdas je spíše odvozeno nikoli od nuduoti 13. „otrávit“ (pouze A. Juškův slovník, LKŽ II₂ 1969), nýbrž od apduoti 2. „podat jed“ – apdavãi 2. „jed“ Vajasiškis, a od apduoti 2. || „očarovat (nějakými bylinami)“: Sedžiu kaip apduotas Karsakiškis (LKŽ II₂ 1969) – apdavãi 1. „různé byliny, prostředky, jimiž se někdo omámí, očarování; návnada“ Dusetos, A. Juškův slovník (LKŽ I₂ 1968). Nuodas je spíše odvozeno od nudėti 9. „zabít, usmrtit“ || zvrat. „zdechnout, pořídit“: Du paršiukai auga gerai, o vienas nusidėjo Karsakiškis (LKŽ II₂ 1969). ZÁVĚRY Novotvar Lauryno Ivinského nuokana se do botanické vědecké nomenklatury dostal prostřednictvím díla Povila Matulionise z let 1906–1907 Žolyną a definitivně byl ustaven v roce 1938 v Lietuviškame botanikos žodyne. V klasické latině je cicuta rostlina mauda a obecně nuodai, zatímco ve vědecké botanice označuje, byť podobnou, ale jinou rostlinu – nuokana. Nuokanos její ustavení v celém litevském jazykovém úzu se nepřípustně protáhlo. Nuokana se ve standardizační lexikografii objevuje až v roce 1972 – v Dabartinės lietuvių kalbos žodyne, zatímco cikuta je až v roce 2001 v Tarptautinių žodžių žodyne označena jako ntk. (nedoporučuje se), s náhradou nuokana. V překladech se stále objevuje cikuta; Sokrates prý vypil buď nuodų, nebo cikutos, a v litevštině buď maudos, nebo nuokanos. Proč řecký Sokrates vypil latinské cikutų (množné číslo! 1 4 8 J. Klimavičius | Terminas prie termino. VI srov. ramunėlių) a co vlastně vůbec – maudų nebo nuokanų – by měli objasnit odborníci na klasickou filologii, nikoli botanická terminologie. Aby se však název rostliny nuokana (Cicuta) snáze všude ustálil, je užitečné vysvětlit jeho tvoření a motivaci. Nuokana vytvořil Žemaitijec Ivinskis od slovesa nukanoti „zabít“ (kanoti – „hubit; trápit“, srov. také nukanėti „zhynout“). LITERATURA A PRAMENY Auksoriūtė A. 1995: L. Ivinskio „Prigimtu menės“ taksonų pavadinimai. – Terminologija 2, 58–65. Auksoriūtė A. 1997: Lauryno Ivinskio „Prigimtu menės“ sistematikos kategorijų pavadinimai. – Lauryno Ivinskio kalendoriaus 150-mečiui. Straipsniai ir dokumentai, Vilnius, 33–39. Auksoriūtė A. 2000: L. Ivinskio mikologijos terminai. – Terminologija 7, 48–57. Auksoriūtė A. 2001: L. Ivinskio mineralogijos naujadarai. – Terminologija 8, 95–111. Auksoriūtė A. 2002: Keletas L. Ivinskio augalų pavadinimų. – Terminologija 9, 95–102. Auksoriūtė A. 2003: Individualieji L. Ivinskio Lenkų–žemaičių kalbų žodyno ir Prigimtu menės augalų vardai. – Terminologija 10, 135–142. Auksoriūtė A. 2004: Neaiškios darybos L. Ivinskio Prigimtu menės naujažodžiai. – Terminologijos istorijos ir dabarties problemos, Vilnius, 127–149. Auksoriūtė A. 2007: Lauryno Ivinskio keturkalbio žodyno terminai. – Terminologija 14, 72–91. Auksoriūtė A. 2008: Keletas atgaivintų Lauryno Ivinskio augalų vardų. – Terminologija 15, 132–141. Averincevas S. 1989: NT apžvalga – Katalikų kalendorius žinynas 1989. Vertė P. Kimbrys. DŽ 1972: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius. DŽ 1993: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius. DŽ 2000: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius. Gliwa 2002: Nuodingų augalų nuokana ‘Cicuta virosa L.’ bei nuokanis ’toks grybas Lactarius turpis Weinm.’ pavadinimai lietuvių kalboje, – Onomasiology Online 3 (2002) a linguistic journal edited by Joachim Grzega, Alfred Bammesberger and Marion Schöner, ISSN 1616–9484. Ivinskis L. R 1995: Raštai. Sudarė R. Mikšytė, redagavo V. Vanagas ir V. Vitkauskas, Vilnius. Kruopas J. 1998: L. Ivinskio leksikografiniai darbai. – Rinktiniai raštai, Vilnius, 191–198. Ksenofontas 1993: Atsiminimai apie Sokratą. Vertė V. Kazanskienė, Vilnius. LBŽ 1938: Lietuviškas botanikos žodynas. I dalis. Sudarė Botanikos žodyno komisija, vadovaujama doc. L. Vailionio, redagavo dr. J. Dagys, Kaunas. LKŽ I₂ 1968: Lietuvių kalbos žodynas 1, Vilnius. LKŽ II₂ 1969: Lietuvių kalbos žodynas 2, Vilnius. LKŽ V 1959: Lietuvių kalbos žodynas 5, Vilnius. LKŽ VIII 1970: Lietuvių kalbos žodynas 8, Vilnius. LLChrest 1957: Lietuvių literatūros istorijos chrestomatija, Vilnius. LoLėŽ 2007: Kuzavinis K. Lotynų–lietuvių kalbų žodynas, Vilnius. Lukianas 1975: Dievai, heteros, pranašai. Vertė L. Valkūnas. Matulionis P. 1906–1907: Žolynas. Dalis II. Lietuvos augalų žodynas ir augalų taislas, Vilnius. RLŽ 1924: Baronas J. Rusiškai lietuviškas žodynas, Kaunas. Ruso Ž. Ž. 1979: Rinktiniai raštai. Vertė L. A. Skūpas, Vilnius. TŽŽ 1936: Tarptautinių žodžių žodynas. Sudarė K. Boruta, Pr. Čepėnas, S. Sirutytė-Čepėnienė, redagavo J. Žiugžda, peržiūrėjo Vacl. Biržiška, Pr. Dovydaitis, Kaunas. TŽŽ 1951: Tarptautinių žodžių žodynas. Redagavo I. V. Liochinas ir F. N. Petrovas, vertė O. Katinskaitė, Ch. Lemchenas, J. Talmantas, lietuviškąjį leidimą redagavo Ch. Lemchenas, Vilnius. TŽŽ 1969: Tarptautinių žodžių žodynas. Redagavo I. Liochinas, S. Lokšina, F. Petrovas (vyr. redaktorius) ir L. Šaumianas, vertė O. Doveikienė, J. Kabelka ir Ch. Lemchenas, lietuviškąjį leidimą redagavo Ch. Lemchenas, Vilnius. Terminologija | 2010 | 17 149 TŽŽ 1985: Tarptautinių žodžių žodynas. Ats. redaktorius V. Kvietkauskas, Vilnius. TŽŽ I 1999: Vaitkevičiūtė V. Tarptautinių žodžių žodynas A–K, Vilnius. TŽŽ 2001: Tarptautinių žodžių žodynas. Ats. redaktorius A. Kinderys, Vilnius. Дворецкий И. Х. 1986: Латинско–русский словарь, Москва: „Русский язык“. Нерсесянц В. С. 1977: Сократ, Москва: „Наука“. Doručeno 2010-12-29 Jonas Klimavičius, Erfurto g. 56–14, 04107 Vilnius, Litva 1 5 0 J. Klimavičius | Terminas prie termino. VI