„Kalbos kultūros“ šaknys ir kylantys modernizacijos vėjai

KALBOS KULTŪRAI – 50 METŲ VITAS LABUTIS KULTURA JAZYKA: KOŘENY A VÁNÍ MODERNIZACE, KTERÁ SE ZVEDAJÍ Padesáté výročí časopisu Kalbos kultūra je vhodnou příležitostí pohovořit o tom, jak, za jakých okolností a díky komu tato publikace vznikla ve světě litevistiky, co určilo její zaměření, úkoly a charakter. Zároveň se nabízí zamyslet se trochu nad současností a budoucností této publikace. JAK KULTURA JAZYKA VZNIKLA Prostředí, v němž před rokem 1961 začala dozrávat myšlenka pravidelné publikace věnované jazykové praxi, nebylo jednoduché pro ty, kdo v litevštině něco tvořili, překládali knihy, psali články, a zvláště pro ty, kdo museli redigovat text napsaný litevsky. Ke konci padesátých let minulého století už po krutém Stalinově režimu nastalo jisté „tání“. Když nejenergičtější jazykovědci mladší generace (Vytautas Ambrazas, Jonas Palionis, Juozas Pikčilingis, Zigmas Zinkevičius a další) pocítili, že sevření komunistické strany alespoň trochu povolilo, začali zveřejňovat své vědecké práce v nově vycházejících publikacích – Lietuvių kalbotyros klausimuose, Kalbotyroje, Literatūroje ir kalboje aj. Obnoven byl reformovaný Lietuvių kalbos žodynas. Vyšly důležité práce pro jazykovou praxi: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas (1954), Rinktiniai raštai Kazimierase Būgy (sv. 1–3, 1958–1962), sestavené z různých těžko dostupných prací a pečlivě připravené Z. Zinkevičiusem. V. LABUTIS. Kalbos kultūros šaknys ir kylantys modernizacijos vėjai 9 Čtenářům se konečně zpřístupnily nejdůležitější práce Jonase Jablonskise; jejich dvousvazkové vydání Rinktiniai raštai (1957–1959) připravil a s obsáhlým úvodem vydal J. Palionis. Určitou oporu poskytovaly také učebnice vydávané pro školy – I. a II. díl Lietuvių kalbos gramatikos Juoza Žiugždy a Lietuvių kalbos rašybos žodynas mokykloms Napalise Grigase a Antanase Lyberisovi. Novináři, redaktoři, překladatelé, terminologové a další pracovníci, kteří postrádali znalosti jazykové praxe, však byli neustále sužováni pochybnostmi, jak zvolit vhodné slovo a přesně vyjádřit myšlenku; mnoho potíží působily také pravopis, interpunkce, výslovnost a přízvuk. Pokud někdo znal časopis Gimtoji kalba věnovaný jazykové praxi, který vycházel v meziválečné Litvě (1933–1940), a souhrnnou publikaci Kalbos patarėjas (1939), jež z něj vzešla, nemohl se o ně opírat, protože to nebylo dovoleno. Pod devíti zámky se uchovávalo pět svazků Jono Jablonskio raštų vydaných Juozasem Balčikonisem (1933–1936). Obálka prvního sešitu časopisu Kalbos kultūra V polovině šedesátých let minulého století tedy velmi chyběla pravidelná publikace věnovaná jazykové praxi litevštiny, která by mohla poradit, jak psát či mluvit, které způsoby vyjadřování myšlenek jsou vhodné a které budou všem bít do očí jako jazykové chyby. Očekávaly se nejen pokyny, ale také vysvětlení a přesvědčivé zdůvodnění, kde a jak co užívat. Není příliš důležité, kdo jako první vyslovil myšlenku, že jazyková praxe litevštiny potřebuje nějakou pravidelnou publikaci. Ví se, že takovou myšlenku předložil v roce 1957 (nebo 1958) zástupci ředitele Institutu litevského jazyka a literatury (nebo celému vedení?) redaktor publikací Akademie věd Valdas Petrauskas. Když autor tohoto článku přibližně ve stejné době v neformálním rozhovoru zmínil svému přímému nadřízenému Jonasi Kruopasovi, že jazyková praxe potřebuje periodikum, J. Kruopas odpověděl, že podobná žádost už byla doručena a v institutu se o ní jedná. 10 KALBOS KULTŪRA | 84 Bohužel se nepodařilo shromáždit dostatek archivních údajů o počátcích uvažovaného periodika věnovaného jazykové praxi, a proto nezbývá než se z větší části spokojit s tím, co bylo zveřejněno v programových článcích redaktora Kalbos kultūros Kazimierase Ulvydase, využít útržků archivních údajů, připojit několik málo spolehlivých střípků z vlastní paměti a pokusit se něco odhadnout. Od myšlenky, že je periodikum věnované jazykové praxi potřebné, až do vydání Kalbos kultūros bylo třeba urazit dlouhou, klikatou a hrbolatou cestu. Záměr vydávat periodikum věnované jazykové praxi pro veřejnost nejspíš společně rozvíjeli vedoucí slovníkového oddělení J. Kruopas, K. Ulvydas, který vedl oddělení současného spisovného jazyka (oddělení se tehdy nazývala sektory), a ředitel Institutu Kostas Korsakas. Bylo totiž třeba pochopit zaměření takového periodika, formulovat jeho úkoly a také se dobře připravit na to, aby bylo možné při projednávání v několika stupních prokázat, že je periodikum pro veřejnost velmi potřebné. Záležitost periodika věnovaného jazykové praxi neměla v akademické radě Institutu narazit na překážky (zápisy se nepodařilo najít). Litevský ústav jazyka a literatury byl však tehdy součástí Akademie věd, a žádné periodikum, tím spíše průběžně vydávané a určené veřejnosti, tedy nemohlo začít vycházet bez schválení prezidiem Akademie věd. Dříve či později musela rozhodující slovo pronést vláda a všemocné vedení komunistické strany. Ti, kdo záměr předkládali, proto jen těžko mohli doufat, že něčeho dosáhnou bez diplomacie, někdy i bez obezřetnosti a zkušenosti s tím, jak takové věci chodí. Dne 12. srpna 1960 oddělení společenských věd Akademie věd v plánu vydavatelské činnosti Litevského ústavu jazyka a literatury vedle dalších prací rozhodlo, že v roce 1961 začne vycházet zvláštní bulletin v rozsahu pěti autorských archů s názvem Kalbos kultūros klausimai. Uvádí se zde, že společnost republiky budující komunismus se stále více zajímá o otázky jazykové kultury a že pracovníci Institutu soustavně poskytují konzultace k různým otázkám a musí řešit diskutované problémy; to vše se proto mělo probírat ve zvláštním bulletinu, který měl vycházet dvakrát ročně. Oddělení společenských věd vedl K. Korsakas. Prezidium Akademie věd schválilo plán Institutu na rok 1961, a tedy i vydávání zmíněného bulletinu, dne 23. prosince 1960. Nové periodikum Institutu se zde označuje jako bulletin a jeho název byl možná zvolen podle vzoru moskevského periodika Вопросы культуры речи, které vycházelo od roku 1955. Množství jazykových konzultací skutečně těžce doléhalo na pracovníky oddělení Institutu; později byla dokonce zřízena a zveřejněna jedna telefonní linka pro konzultace, V. LABUTIS. Kalbos kultūros šaknys ir kylantys modernizacijos vėjai 11 u níž se pracovníci slovníkového oddělení a oddělení současného spisovného jazyka museli střídat ve službě. Konzultace se však hodily také jako záminka při žádosti o periodikum určené veřejnosti, jehož úkoly zahrnovaly mnohem více než jen konzultace. K NÁZVU A STATUSU KALBOS KULTŪROS Přesné údaje o tom, proč a z čí iniciativy bylo plánované periodikum pojmenováno Kalbos kultūra, se nepodařilo najít. Nemohl dříve zmíněný název Kalbos kultūros klausimai vzbuzovat dojem, že půjde pouze o překlad moskevského periodika do litevštiny? Nebo vadilo slovo „otázky“, které už měla v názvu Lietuvių kalbotyros klausimai, jehož vydávání mělo tehdy začít? Název Kalbos kultūra najdeme zmíněný v perspektivních plánech prací na léta 1961–1980, které Akademie věd sestavila počátkem roku 1961 (je v nich uveden také jeho ruský ekvivalent Культура речи). Nechceme mlčky pominout skutečnost, která je pravděpodobně známa jen málokomu: plán předpokládal, že od roku 1969 bude zřízen samostatný Litevský jazykový institut, protože rozsah práce lingvistů je velmi široký; takový institut navíc existoval v letech 1941–1952. Samostatný Litevský jazykový institut však za sovětské éry obnoven nebyl. Kalbos kultūra se později nikde neoznačuje jako bulletin a jednotlivá vydání jsou sešity. Dokud měla 60–70 stran, označení „sešit“ snad odpovídalo, nyní však mají přes 300 stran, takže jde samozřejmě o skutečné svazky. Skutečný status periodika je vymezen v „Předmluvě“ k 1. sešitu Kalbos kultūros: jde o neperiodickou publikaci Litevského ústavu jazyka a literatury určenou široké veřejnosti. Zpočátku nemělo ani redakční radu, pouze konzultanty pro každý sešit. Na přípravě prvního sešitu se podíleli jako konzultanti dva lingvisté Institutu – V. Ambrazas a J. Kruopas, literátka Petronėlė Česnulevičiūtė (tehdy rovněž pracovala v Institutu), Vincentas Drotvinas z Pedagogického institutu a Juozas Pikčilingis z Vilniuské univerzity. O 25 let později, kdy už začala takzvaná přestavba, se K. Ulvydas při hodnocení 50 sešitů Kalbos kultūros znovu vrátil k začátkům: „Práci v oblasti jazykové praxe bylo třeba soustředit, bylo třeba založit periodikum.“ Tehdejší vedení Akademie a Institutu tuto myšlenku podporovalo, zejména ředitel K. Korsakas. Tak vzniklo nové periodikum, první periodikum poválečných let věnované otázkám jazykové praxe – Kalbos 12 KALBOS KULTŪRA | 84 kultura (sešit 51, 31). To, co bylo 25 let skrýváno, bylo odhaleno po změně situace. I konzultanti jsou od 36. sešitu označováni jako „Redakční kolegium“. Že bylo nutné dlouhou dobu skrývat status Jazykové kultury, může potvrdit i taková, řekněme, „lyrická odbočka“. V roce 1966 bylo třeba sestavit rejstříky sešitů 1–10. Bylo to nemalé rébusové zadání, jak tematicky roztřídit články otištěné za tu dobu. Do které kapitoly zařadit který článek, když v samotných sešitech takto roztříděny nebyly? Pravda, v obsahu 1. sešitu Jazykové kultury tomu tak bylo, později se však od toho upustilo. Mladé horké hlavě se zdálo, že jednotlivé tematické oddíly by měly být v každém sešitě. A sešit se prý bude snáze sestavovat, když terminolog bude vybírat články o terminologii, odborníci na vlastní jména články ze svého oboru a podobně. Když jsem K. Ulvydovi přednesl tyto úvahy, mnoho je nekomentoval a návrh zamítl: stačí jeden sestavovatel a není třeba vymýšlet žádné samostatné oddíly sešitu. Potom jsem se odvážil předložit svůj návrh řediteli Institutu K. Korsakovi. Dodal jsem, že je velmi zapotřebí krátká rubrika otázek a odpovědí. Ředitel stručně a rázně prohlásil, že současný plán je docela dobrý a že se máme radovat, že máme kvalitní publikaci. Když jsem nic nepořídil, o několik dní později jsem si v neformálním rozhovoru, když nás nikdo jiný neslyšel, postěžoval J. Kruopovi na své neúspěšné „tažení“. Odhalil mi pravdu: publikace se samostatnými oddíly, která by navíc vycházela v určených intervalech, by byla považována za periodikum, k jehož vydávání by bylo třeba získat zvláštní povolení z Moskvy, a nebylo možné v něj doufat. Samozřejmě nejdůležitější jsou otázky obsahu Jazykové kultury. Odpovědnému redaktorovi této publikace K. Ulvydovi se někdy vytýká podlézavost vůči sovětskému zřízení. Například v programovém článku 1. sešitu Jazykové kultury se píše o kvalitativně nové etapě litevského spisovného jazyka a o uskutečněné kulturní revoluci; zároveň se vytýkají těžké podmínky, které panovaly v buržoazní Litvě (viz sešit 1, s. 3). To nejsou nic jiného než propagandistické krycí bubliny. I tento článek však začíná tak, jak se sluší na dobrého litevského jazykovědce: „Současný litevský spisovný jazyk je obrovským národním bohatstvím, které nám nashromáždily desítky předchozích generací. Je naší svatou povinností toto bohatství uchovat, rozmnožit a předat budoucím generacím. Nemáme právo z tohoto bohatství nic ztratit ani rozptýlit.“ Taková slova jsou velmi důležitá i dnes. Citujme ještě jednu myšlenku K. Ulvyda z teoretických úvah o pojetí jazykové kultury: „Spolu s rozšiřováním funkcí litevského spisovného jazyka 1 První číslo označuje číslo sešitu, druhé stránku. V. LABUTIS. Kalbos kultūros šaknys ir kylantys modernizacijos vėjai 13 roste i odpovědnost jeho uživatelů za jeho čistotu, správnost, krásu a výrazovou bohatost“ (sešit 9, s. 7). V Jazykové kultuře byly publikovány nikoli desítky, ale stovky článků, které se zabývají různými obecnějšími i zcela konkrétními jednotlivými otázkami; jejich autory byli téměř výhradně lingvisté působící v Institutu a také řada vysokoškolských pedagogů, redaktorů, novinářů, překladatelů, dokonce i pracovníků exaktních věd. Zde se ani nepokoušíme probrat všechna témata, o nichž se v této publikaci pojednávalo, ani celou dlouhou cestu Jazykové kultury. O tom se mnoho psalo jak v této publikaci, tak v dalších, souhrnných pracích. Lze zdůraznit, že v sovětské době Jazyková kultura razila cestu dalším pracím z oblasti jazykové praxe – Mūsų kalbai, Kalbos praktikos patarimams a pracím jednotlivých autorů tohoto zaměření. Po obnovení nezávislosti Litvy vyvstala řada nových úkolů. Publikace, kterou po dobu 50 let vedli tři šéfredaktoři (Kazys Ulvydas, Pranas Kniūkšta a Rasuolė Vladarskienė), si v zásadě zachovala poměrně vysokou odbornou úroveň i odpovědný přístup k jazykovým otázkám. VĚTRY ROZEZVUČUJÍCÍ KULTURU JAZYKA Rozrostlý strom Kalbos kultūros se dnes větví do všech stran. Je to přirozené a mohli bychom se z toho radovat. Vznikající nové větry však začínají větvemi tohoto stromu zmítat. Ozývají se hlasitě pronášené úvahy, že doba jazykové kodifikace už patří minulosti a že sama Kalbos kultūra jako periodikum i taková kultura jako jev jsou prý už přežitými záležitostmi. Takové řeči se začínají šířit z úst hyperglobalizovaných a supermodernizovaných lingvistů. Odložme publicistické metafory a zamysleme se alespoň nad několika těmito postmoderními koncepcemi. Snažíme se veškerou práci s jazykem rozdělit do dvou přísně protikladných skupin – preskriptivní, v nichž se předepisuje, jak mluvit vhodně a jak nevhodně, a deskriptivní, které popisují vše, co se při mluvení používá. Zastáncům druhého přístupu připadají všechny práce, které mají alespoň trochu normativní rysy, preskriptivní a vůbec ne vědecké. Do této skupiny by podle tohoto přístupu patřily práce J. Jablonskise, všechny normativní slovníky a gramatiky. Aniž bychom se zabývali podstatou, za příklad preskripce se považuje téměř celé Kalbos kultūra. Abychom neodbočovali k teoretickým diskusím, nahlédněme do článku Adelė Valeckienė o významech zájmenných adjektiv, otištěného v prvním sešitě Kalbos kultūros. Autorka na základě materiálu shromážděného pro svou disertaci 14 KALBOS KULTŪRA | 84 Kartotéka zájmenných adjektiv (lze ji nazvat specializovaným korpusem) nejprve podrobně popisuje čtyři sémantické funkce zájmenných adjektiv a poté rozebírá několik případů jejich nepřesného užívání. A. Valeckienė tedy nejprve pracuje jako deskriptivistka a končí jako preskriptivistka. Tímto způsobem postupoval ve svých pracích nejčastěji Jonas Jablonskis, stejně jako všechny normativní gramatiky a slovníky litevského jazyka. Tomuto modelu odpovídá také mnoho článků v Kalbos kultūros. A pokud jsou hned popisovány jazykové chyby, má se na mysli obecný pozitivní „obraz“ případů úzu. Preskripce (jinými slovy normování, kultivování jazyka) je tedy neoddělitelná od jazykových zákonitostí odvozených z popisu jazykových faktů (deskripce). Lze uvést současné autory anglického jazyka, kteří se ve svých gramatikách opírají nejen o protiklad deskripce a preskripce. Například v gramatice anglického jazyka vydané Cambridgeskou univerzitou autoři uznávají nejen protiklad deskriptivismu a preskriptivismu, který lze vyčíst z popisů v gramatikách2. Tato gramatika je v zásadě deskriptivní, přesto se neobejde bez zvláštních značek označujících, co je negramatické, co představuje sémantickou či pragmatickou anomálii, co je gramaticky pochybné a co zcela nestandardní. Autoři neslibují, že zavrhnou to, co je dobře popsáno v tradičních gramatikách. Je tedy primitivní měřit vše pouze protikladem deskripce a preskripce; deskripce (popis) se často řídí také preskripcí (normováním). K. Ulvydas uveřejnil programový článek „Více pozornosti literární mluvené řeči“ (seš. 2, 3–10). Naši liberální individualisté hlasitě křičí, že mluvenou řeč nelze normovat, protože prý všechno, co jsem slyšel, je jazykový fakt, který má právo fungovat. Jednoho letního rána, když autobus odjížděl z Vilniusu do Kybartai, řidič se zanavským přízvukem zakřičel na jednoho staršího cestujícího: „A mně je iki lemputės váš věk!“ Má tedy být nyní tento kalk iki lemputės v litevštině rovnocenný litevským výrazům: Man tai nerūpi..., Kas man darbo...? Nahlédněme ještě do jedné gramatiky – The Longman Grammar of Spoken and Written („Longmanova gramatika mluveného a psaného jazyka“)3, v níž je v samostatné kapitole popsána „Gramatika konverzace“. Ani zde se nelze obejít bez zvláštních značek: „nevhodné“, „ne zcela vhodné“, „nežádou- 2 Huddleston R., Pullum G. K. 2002: The Cambridge Grammar of the English Language, Cambridge: Cambridge University Press. 3 Biber, D., Johansson S., Leech G., Conrad S., Finegan E. 1999: The Longman Grammar of Spoken and Written English, London: Longman. V. LABUTIS. Kalbos kultūros šaknys ir kylantys modernizacijos vėjai 15 „tina“. Je to skutečná deskriptivní gramatika, avšak i v ní je hovorový jazyk svým způsobem filtrován. Moderní gramatika chce mnohé ospravedlnit tím, že se jazyk mění, nechce však pochopit, že změny jazyka vyžadují neustálou péči. Živý jazyk tedy musí být i nadále normován a nesmí se odtrhnout od již stanovených jazykových zákonitostí a tendencí. Kalbos kultūros, který nabyl na tloušťce i šířce, vzbuzuje obdiv, ale zároveň i obavy. Neškodí snad přílišná váha publikace, stejně jako u člověka, jejímu zdraví a popularitě? Mohla by se z ní oddělit samostatná větev sociolingvistiky, ačkoli jazyková kultura je také společenským jevem. Tenkčí vydání Kalbos kultūros by bylo možné pořídit levněji. Ještě jedno přání. Možná je dobře, že se tato publikace nepouští do podrobných diskusí, avšak když se projednává nová podoba jazykového zákona a v periodikách i na konferencích se hovoří o vztahu litevského jazyka a národa, mlčení v Kalbos kultūroje není dobrým svědectvím. Přejeme Kalbos kultūrai, aby navzdory všem nepříznivým větrům a útrapám i nadále kráčela cestou kultivace jazyka. Došlo 2011 12 12 16 KALBOS KULTŪRA | 84