Irenai Ermanytei – 75-eri

VIOLETA ČERNĖ Institut litevského jazyka IRENĚ ERMANYTĚ K 75. NAROZENINÁM V obci Nugariai, sedm kilometrů od Kuršėnai, se v rodině Povila Zenona Ermanise a Kristiny Petraitytė narodila 3. července 1937, právě v době květu lip, dcera Irena. Před válkou žilo v jejích rodných Nugariaiích osm obyvatel. Dnes tam zůstaly jen dvě usedlosti. Dvě samoty, samoty bratrů Ermanisů, se proměnily v zalesněná místa. Kdysi se do usedlosti Ermanisů chodila poslouchat zprávy celá vesnice, protože doma měli výborný rozhlasový přijímač Philips. Vesničané sem chodívali fotografovat se při různých slavnostních příležitostech nebo si pořizovat fotografie na doklady – Irenin tatínek, kterému celá rodina říkala Žanis, měl starý fotoaparát na trojnožce. Na usedlosti hučel jeho vlastnoručně sestrojený větrný mlýn, který vyráběl elektrickou energii, a šuměl zahradou opečovávaný maminkou sad s mnoha ovocnými stromy a keři, v němž bylo dokonce 28 včelích úlů. I budoucí lingvistka už měla za úkol vybírat med a chytat roje. Irena si z dětství pamatuje příběh o židovských dívkách, které jejich rodina za druhé světové války ukrývala. Její rodiče byli za jejich záchranu a péči o ně posmrtně vyznamenáni medailemi a diplomy Spravedlivých mezi národy. Dětem bylo od raného dětství (v rodině vyrůstala vedle nejmladší Ireny také její sestra) vštěpováno, jak říká Irena, náboženství práce. Šestiletá Irena V. ČERNĖ. Irenai Erm anytei – 75-eri 239 se sama naučila číst. Z knih, novin a časopisů, kterých měli doma nespočet. V základní škole v obci Smurgiai byla rovnou z první třídy přeřazena do třetí. Středoškolské vzdělání budoucí lingvistka dokončila v Kuršėnai. Učitelem litevského jazyka a literatury tam byl básník Stasys Anglickis, na kterého s láskou vzpomínají. Irena ráda četla. Spolužáci jí ve škole napůl vážně a napůl žertem přezdívali chodící encyklopedie. V roce 1961, po dokončení studia na Vilniuském pedagogickém institutu, začala Irena Ermanytė pracovat v Institutu litevského jazyka a literatury (od roku 1990 Institut litevského jazyka). Irena vzpomíná, že pro mladého zaměstnance byl Institut (jemuž zůstala věrná celý život) za ředitelování Kosta Korsaka jako svatyně a že ke starším kolegům vzhlíželi s velkou úctou. Začala pracovat na oddělení dialektologie (tehdy v sektoru), později přešla na oddělení slovníků. „Práce vyžadující železnou trpělivost“ – tak Irena po mnoha letech popíše práci lexikografa. Začínalo se zkušebními texty. Člověk se nestane lexikografem hned po dokončení studia. Lexikografka vzpomíná, že kontrolovala každý řádek, každé slovo. Za svého učitele Irena považuje lingvistu a lexikografa Jonase Paulauskase, od něhož se učila trpělivě pracovat a soustředit se. V IX. díle Slovníku litevského jazyka (1973) se již objevuje jméno Ireny Ermanytė jako autorky slovníkového textu a od XVII. dílu (1996) lingvistka slovník také rediguje. Časem Irenu zaujala antonyma. Sama antonyma označila za svou životní lásku. Proč právě antonyma? Irena žertem říká, že za to může zákon jednoty a boje protikladů, protože u zkoušky z filozofie si vytáhla právě tuto otázku. Dobro a zlo, tma a světlo, černá a bílá, těžké a lehké, silné a slabé, tvrdit a popírat… Řetězec utkaný z protikladů dal vzniknout prvnímu slovníku tohoto druhu v Litvě – v roce 1985 vyšel Lietuvių kalbos antonimų žodynas, který připravila. Irena Ermanytė obhájila v roce 1993 jako externistka disertační práci Lietuvių kalbos antonimija ir antonimai. Antonyma jako by spoutala všechny Ireniny myšlenky: antonymní dvojice slov si při čtení textu okamžitě všimne a zaslechne ji při poslechu rádia. Materiál se shromažďuje a stále přibývá. V roce 2002 připravila Mokyklinį lietuvių kalbos antonimų žodyną, v roce 2003 pak obsáhlý Antonimų žodyną, obsahující 5259 antonymních hesel. Materiál byl shromážděn z dvaceti svazků Lietuvių kalbos žodyno, z krásné literatury, folkloru a periodického tisku. Irena se znovu od lexikografické praxe obrací k teorii. V roce 2008 vyšla její monografie Antonimija ir antonimai. 240 KALBOS KULTŪRA | 85 O expedicích za sběrem slov, kterých bylo více než 50, mluví Irena jako o daru osudu. První byla nejpůsobivější. V roce 1958 jede jako studentka čtvrtého ročníku do Varniů. Expedici vede profesor Vladas Grinaveckis. Později, když už pracovala v Institutu, měla příležitost rozmlouvat s pastýřem sedícím mezi kravičkami v Pelesojè, jindy v Ródūnė a Gervėčích, hovořit s lidmi z kraje kolem Kupiškisu, povídat si s obyvateli Marcinkoniů a naslouchat dzūkijským melodiím. A jaký zázrak, když stařenky otvíraly truhly s výbavou, rozkládaly oděvy z tří, čtyř a šesti nití. Irena vzpomíná na Kazimierase Pakalku, který s sebou stále nosil starodávný magnetofon s dřevěnou skříní, obrovský, těžký, vážící asi deset kilogramů. Irena Ermanytė hodně pracovala také na dalších slovnících – spolu s ostatními připravila Lietuvos TSR upių ir ežerų vardyną (1963), Frazeologijos žodyną (2001), Mokyklinį tarptautinių žodžių žodyną (čtyři vydání – 1995, 1998, 2000, 2010). Publikovala články o otázkách lexikografie a lexikologie, toponomastiky a jazykové kultury v časopisech Kalbos kultūroje, Lietuvių kalbotyros klausimuose (Acta Linguistica Lithuanica), Gimtojoje kalboje a v dalších publikacích. Dlouhou dobu byla členkou hodnoticí komise soutěží mladých filologů. Byla také redaktorkou mnoha knih, překladatelkou z lotyštiny (spolu s dalšími přeložila Mitologijos enciklopediją), recenzentkou slovníků a učebnic i editorkou různých publikací. Při prohlížení fotografií zachycujících okamžiky z života Institutu upoutá elegantní světlovlasá dáma. V její tváři je vřelost, klid a zdrženlivý úsměv. Slyšel jsem, jak o ní říkají: „nesmírně upřímná, citlivá, čestná“. Anebo: „je to jediný člověk, s nímž se ani mně nepodařilo pohádat“. Irena Ermanytė získala dvakrát (spolu s dalšími) Litevskou vědeckou cenu – v roce 1996 za práci na Lietuvių kalbos žodyno, v roce 2002 za práci na Frazeologijos žodyno. Plurimos annos, milá Ireno! Přijato 2012 11 05 V. ČERNĖ. Irenai Ermanytei – 75-eri 241