Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė?

STEFANO M. LANZA Univerzita Vytautase Velikého ZTRÁTA JAZYKOVÉHO CITU: JE TO SKUTEČNÁ HROZBA? KLÍČOVÁ SLOVA: spisovný jazyk, přízvuková intonace, přízvuk, jazykový cit. V roce kultury jazyka by se měl každý uživatel jazyka zamyslet nad svým vztahem ke společnému bohatství národa, ke státnímu jazyku. Se společným bohatstvím musí každý nakládat odpovědně: správnost jazyka rozhodně není pouze záležitostí jazykovědců. Tento článek si klade za cíl upozornit na fonetické zvláštnosti litevštiny a její současné užívání a přitom uvádí fakta z oblasti kultury, literatury a dějin jazyka. Doufáme, že tím pomůže probudit určité národní sebeuvědomění. Při péči o litevštinu, pro niž je charakteristický systém přízvukových intonací1 a která rozlišuje délku samohlásek – což je navíc fonologicky relevantní jev –, by měl být zánik antických jazyků, které mají zásadní význam pro evropskou kulturu, považován za podnětný precedens k zamyšlení. Jaký je dnes stav systému přízvukových intonací v litevštině? Cílem tohoto článku je nastolit problematické otázky: lze určit, co způsobuje odchylky od přízvukových norem, a jaká opatření lze přijmout k zachování charakteristických rysů litevštiny? PROCES ZTRÁTY JAZYKOVÉHO CITU: ANTICKÉ JAZYKY Jazyky se mění. Zda se rozvíjejí, vzkvétají, chudnou, umírají (nebo se snad i rodí), určuje v zásadě jediný faktor – jejich uživatelé. Jazyk jako rozlišovací znak skupiny uživatelů (kmene, národa apod.) byl chápán již v antice. Ve starověkém Řecku cizince poznávali podle špatné řečtiny. Kdo v řečtině jen koktal, byl nazýván barbarem (srov. starořecké βάρβαρος „ten, kdo koktá v řečtině“2). Protože neexistovala jazyková politika, stará klasická řečtina, jejímž základem byla řeč regionu Attika, se dlouho udržovala díky dílům napsaným v tomto jazyce a prestiži jejich autorů. I po ztrátě nezávislosti roku 146 př. n. l. převládal názor, že „poražené Řecko 1 Sotva bychom našli osobitější fonetický rys litevštiny než systém přízvukových intonací. Je charakteristický pro všechna litevská nářečí. Antanas Pakerys (1995: 301) odlišuje litevskou fonetiku od fonetiky velké většiny ostatních evropských jazyků (a také od jazyků sousedních Slovanů, přičemž zároveň zdůrazňuje její příbuznost s lotyštinou); je natolik osobitá, že první badatelé litevštiny, kteří se ji pokoušeli popsat, se museli značně potrápit („hi accentus nequeunt exemplificari vocibus Polonis aut aliis“, tj. „tyto přízvuky (=způsoby přízvukování, přízvukové intonace) nelze vysvětlit na příkladech z polštiny či jiných jazyků“; cit. z díla z roku 1737 Universitas linguarum Lituaniae; srov. Strockis 2004: 301–302). 2 Jde o slovo zvukomalebného původu (bar-bar). Z řečtiny přešel tento termín do latiny v podobě barbarus (srov. heslo ve slovníku, který ve 2. století sepsal Festus: Barbari dicebantur antiquitus omnes gentes exceptis Graecis „ve starověku se barbary nazývaly všechny národy kromě Řeků“). BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? |2 „podmanila si divokého vítěze“ (tj. Římany)3 a žádný Říman, který se neučil řecky, se nemohl nazývat vzdělancem. Jak je však známo, již ve 2. století př. n. l. se z různých politických a sociálních důvodů4 vytvořila zřetelná propast mezi literárním jazykem užívaným ve starých textech a jazykem užívaným v běžném životě, obecnou mluvou, tedy takzvanou κοινή. Tento jazyk je hojně doložen na papyrech. V úředních písemnostech se často zaměňovaly dlouhé a krátké samohlásky, dvojhlásky a jednohlásky, což vede k závěru, že taková záměna byla vlastní i mluvenému jazyku. Taková ztráta citu pro kvalitu hlásek dokazuje, že souběžně (ačkoli logicky bychom měli říci, že ještě dříve) zanikl i složitější jazykový rys: systém přízvuků. Proces probíhal pomalu a postupně, avšak tehdejší kulturní činitelé, řečníci a učitelé rétoriky si jasně uvědomovali, jaké nebezpečí hrozí kráse klasického jazyka a vůbec jeho existenci. Reakci zastánců dobrého stylu ztělesnil puristický směr zvaný atticismus. Jeden z přívrženců atticismu, Dionýsios z Halikarnássu, ještě v 1. století př. n. l. učil, že přízvuk klasické řečtiny byl melodický a že zvýšení hlasového tónu vymezovalo interval tří tónů a jednoho půltónu (Περὶ συνθέσεως ὀνομάτων, XI)5. Navzdory úsilí se však pokus atticistů uměle udržet při životě starý prozodický systém – protože touto jazykovou varietou už nikdo v běžném životě nemluvil – neosvědčil. Ačkoli se badatelé stále neshodují na povaze latinského přízvuku (dynamické, nebo melodické), právě v tomto jazyce je ztráta jazykového citu nejlépe doložena6. V latině je kvantitativní binární opozice (dlouhý / krátký) hlásek nejen fonologicky relevantní7, ale tvoří také základ veršového rytmu. Involuce hexametru dokládá, jak se během pouhých několika set let latinský fonetický systém zcela rozpadl. Střídání slabik různé délky tvoří strukturu klasického hexametru: – ∪ ∪, – ∪ ∪, – ∪ ∪, – ∪ ∪, – ∪ ∪, – ∪ Ve všech stopách, ačkoli v páté jen ve vzácných výjimečných případech a vždy pouze z důvodů stylistických, mohou být dvě krátké slabiky nahrazeny jednou dlouhou (tj. daktyl může být nahrazen 3 Graecia capta ferum victorem cepit, píše Horatius (Ep. II, 1, 156) 4 Tradičně se uvádějí tažení Alexandra Velikého, která z praktických důvodů vedla k rozšíření zjednodušeného jazyka (a odpovídajícímu postupnému zániku výslovnosti). O tom viz v litevštině Palionis 1999: 249–250, Poliakov 2008: 152–153. 5 Jde o kvintu, ačkoli Dionýsios tento termín nepoužívá. Tento významný pramen O skladbě slov zřejmě nebyl Zigmasovi Zinkevičiusovi dostupný, neboť se omezil na tvrzení: „Má se za to, že Řekové rozlišovali přízvuky na koncích slov“ (Zinkevičius 1980: 45). 6 Podobně se badatelé neshodují ani v otázce latinských přízvuků. Navzdory dochovaným písemným poznámkám učitelů latinské rétoriky se někteří badatelé stále domnívají, že latinské přízvuky jsou výmyslem pozdních latinských filologů. O tom viz v litevštině Strockis 2004: 292. 7 Podobně jako v litevštině může být i v latině délka samohlásky jediným prostředkem k rozlišení slov, např.: pālus „bažina“ a pălus „kůl“; lēgo „sbírám“ a lĕgo „odkazuji (majetek)“; dīco „určuji“ a dĭco „říkám“; pōpulus „lid“ a pŏpulus „topol“; fūgit „utíká“ a fŭgit „utekl“. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? | 3 spondée), zatímco poslední „chybějící“ (katalektická) stopa může být realizována jako − − (tj. místo trocheje se používá spondée). Obvyklé je tedy toto značení: − ∪ ∪, − ∪ ∪, − ∪ ∪, − ∪ ∪, − ∪ ∪, − ∪ Slovní přízvuk se nemusí shodovat se silnou částí stopy (tj. s první dlouhou složkou, která se nazývá termínem arsis), jak by tomu bylo v tónickém verši, například u Kristijonase Donelaitise. Shoda je však běžná na konci verše, v klauzuli (v hexametru jde o poslední dvě stopy). Zde je první verš Vergiliovy Aeneidy (přízvučné slabiky jsou zvýrazněny tučným písmem): Ar-ma vi-rum-que ca-no Tro-iae qui pri-mus ab o-ris. [ar-ma-vi, rum-que-ca, no-Tro, iae-qui, pri-mu-sa, bo-ris]8 − ∪ ∪, − ∪ ∪, − −, − −, − ∪ ∪, − − Jak je patrné, kvantitativní střídání slabik odpovídá struktuře hexametru, zatímco slovní přízvuk se na dvou místech neshoduje s arsí: ve slově cano je přízvučná slabika ca-, ale v metru tvoří druhou složku slabé části daktylu (označované termínem thesis), zatímco vztažné zájmeno qui tvoří slabou část spondée9. Vergilius tvořil v 1. století př. n. l. Jiný, málo známý latinský básník Commodianus napsal o tři století později10 hexametry didaktické dílo Instructiones („Poučení“). Jde o soubor 80 básní rozdělený do dvou knih. Zde je samotný začátek, první verš první básně (přízvučné slabiky jsou zvýrazněny tučným písmem): Pri-ma prae-fa-tio no-stra vi-am er-ran-ti de-mon-strat [Pri-ma-prae, fa-ti-o, no-stra, vi-am-er, ran-ti-de, mon-strat] − ∪ −, − ∪ ∪, − ∪, ∪ ∪ −, − − −, − − Naprostá většina jeho veršů (97 procent11) vykazuje takové, zdánlivě nahodilé mísení různých stop. Při rozboru hexametrových klauzulí, zejména těch, které tvoří poslední stopy veršů, se projevuje básníkova tendence považovat všechny přízvučné slabiky za dlouhé a všechny nepřízvučné za krátké. Dává přednost nikoli metru, nýbrž rytmickému přízvuku. Vedle klasické pravidelné kombinace klauzule (− ∪ ∪, − ∪) se vyskytují téměř všechny ostatní možné tříslabičné a 8 Hranice slabik se nemusí shodovat s hranicí stopy nebo její části, srov. pri-mu-sa-bo-ris. 9 Předložku ab je třeba považovat za slovo, které v proudu řeči nemá vlastní přízvuk. 10 Není přesně známo, kdy Commodianus žil. Ačkoli období navrhovaná badateli sahají od 2. do 5. století, v jeho dílech lze rozpoznat náznaky historických událostí z poloviny 3. století (podrobněji viz Salvatore 1977). 11 Statistiky byly vypočteny na základě 45 básní z první knihy (Lanza 1997: 81). Je třeba poznamenat, že při absenci pravidelné kvalitativní posloupnosti slabik se jejich rozdělení do stop stává subjektivním. Každopádně se vyskytují i zcela pravidelné hexametry. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? |4 dvoslabičné stopy12. V tomto zmatku je stálý pouze obrys rytmického přízvuku: jedna přízvučná slabika, dvě nepřízvučné, poté jedna přízvučná slabika a jedna nepřízvučná. To připomíná sylabotónický verš. Zbývající části veršů však nejsou pravidelné, a ať už je základem Komodianova verše cokoli, pokud vůbec nějaký základ má, jedno je jasné: tento básník nedokázal rozlišovat krátké samohlásky od dlouhých ani v přízvučných, ani v nepřízvučných slabikách. O tom, jak se latinský jazyk foneticky měnil, které jeho rysy zanikly a jakého rozsahu bylo popsané kvantitativní vyrovnávání, nejlépe svědčí románské jazyky. Podobně jako v novořečtině ztratila rozdílná délka samohlásek fonologickou funkci a kvantitativní opozice samohlásek přestala být významná. Přízvuk všech těchto jazyků je dynamický, tónové přízvuky nemají. ZÁKLADNÍ POŽADAVKY NA VÝSLOVNOST LITEVŠTINY Státní komise pro litevský jazyk zveřejnila Základní požadavky na výslovnost litevštiny. Když se zde píše o litevském jazyce, je tím – samozřejmě – míněna spisovná litevština. Jazykové chyby v nich uvedené je třeba považovat za zvlášť závažné a přísně je opravovat, neboť tento seznam je oddílem seznamu hrubých jazykových chyb. Poněkud zaráží samotný název. Je zřejmé, že je nešťastně formulovaný. Jsou-li tyto požadavky „základní“, máme snad vyvodit, že jsou základnější než základní? To je chybné jak gramaticky, tak logicky. Nepodsouvá se tu snad myšlenka, že lze tolerovat (je tolerovatelné?) nerespektování základních požadavků? Požadavky jsou formulovány jasně. O výslovnosti samohlásek: 8.1 Rozlišovat krátké samohlásky od dlouhých v přízvučných i nepřízvučných slabikách; 8.2 Rozlišovat samohlásky e, ė, o od dvojhlásek ie, uo, které s nimi splývají, v přízvučných i nepřízvučných slabikách; 8.3 Rozlišovat u dvojhlásek a smíšených dvojhlásek akutový přízvuk od cirkumflexového. K tomu je připojena poznámka: Je žádoucí rozlišovat tónové přízvuky dlouhých samohlásek a dvojhlásek ie, uo, které s nimi splývají. Znovu se tu podsouvá zajímavá myšlenka: v systému tónových přízvuků není všechno stejně důležité. Je nezbytné („nejzákladnější“) rozlišovat lauk – laũk, káltas – kaĩtas, tái – taĩ, rándas – rañdas, téisė – teĩsė atd., ale pouze „žádoucí“ rozlišovat kóp­ti (lézt do kopce) – kõpti (vytáčet med), kóšė (tekutinu) – kõšė („kaši“), vý­tis (infinitiv) – Výtis, lýti (infinitiv) – lỹti (lyti 3. osoba přítomného času), gėlė (gelti jmenný tvar trpného příčestí minulého v množném čísle) – gėlė (gėlė jednotné číslo, akuzativ), siūsi – siūsi, rūgsta – rūkšta, métos 12 Místo daktylu se vyskytuje moloss (tři dlouhé slabiky, srov. již uvedený příklad Instr. I, 1), anapest (dvě krátké slabiky a jedna dlouhá, např. dēus aē(ternus), Instr. XXVII, 7), amfibrachys (jedna dlouhá slabika mezi dvěma krátkými, např. lōcō mā(ligno), Instr. XXIV, 19), kretik (jedna krátká slabika mezi dvěma dlouhými, např. essē dī(cebant), Instr. IV, 6), tribrachys (tři krátké slabiky, např. nēque dō(lores), Instr. XLII, 25), bakchej (jedna krátká slabika a dvě dlouhé, např. dōlō vī(vendi), Instr. VI, 19) a antibakchej (dvě dlouhé slabiky a jedna krátká, např. Chrīstō bē(nigno), Instr. XXXVI, 16); místo spondeje (nebo choreje) se vyskytuje jamb (jedna krátká a jedna dlouhá slabika, např. (corpore) sītis, Instr. XXX, 4). Stopa ze dvou krátkých slabik, pyrrhichius, je v latinském verši obecně velmi vzácná; v Komodianových klauzulích se nevyskytuje. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? | 5 (házet se 3. osoba jednotného čísla přítomného času) – hází se (hází nominativ množného čísla), tolik (přísl.) – tolik (vědět rozkazovací způsob, 2. osoba), běžet (nominativ jednotného čísla) – běží (běžet 3. osoba jednotného čísla přítomného času) atd. Jakým principem se zde řídili? Je-li nerozlišování tónových přízvuků zakázáno jen v určitých případech, proč by mělo být zakázáno vůbec? Ve druhé skupině příkladů umožňují rozlišovat významy rovněž pouze tónové přízvuky. Jestliže chápeme, že systém tónových přízvuků je svébytným rysem litevštiny a zároveň prostředkem komunikace, znějí tato doporučení jako vědomé vzdávání se části vlastní identity. Takovým „doporučením“ ustoupíme-li, uznáváme, že se úzus svévolně mění už za našich dnů. Body 8.1 a 8.2 odrážejí obavu, že mluvčí mají sklon nerespektovat ještě více jazykových rysů a že prožíváme určitou zásadní etapu vývoje jazyka, totiž takovou etapu, kterou procházely starořečtina a latina. Na rozdíl od antických dob je dnes v některých státech péče o jazyk právně regulována. V Litvě se právními předpisy usiluje o zachování litevštiny jako státního jazyka. První základní zásadou litevské jazykové politiky je, že „litevský jazyk je prostředkem komunikace státu a jeho obyvatel ve všech oblastech veřejného života, jedním z nejdůležitějších znaků státní svrchovanosti a celistvosti“13. Trestat za chyby může být dobré, ale účelnější je pochopit, proč se od norem odchyluje. Kdo nedodržuje požadavky na výslovnost, neusiluje vědomě ani ze zlé vůle o porušení právních norem. Vždyť zde nelze předpokládat úmyslné protiprávní jednání. Proto má veřejnost sklon odsuzovat jazykovědce, kteří stanovují normy, a jejich činnost jako odtržené od reality. Člověk musí pochopit, že má mluvit správně svým jazykem nikoli proto, aby se vyhnul chybám uvedeným v seznamech či právních předpisech nebo ze strachu před trestem. Jazykový cit není vrozený. Je třeba jej pěstovat stejně jako občanské cítění, sociální dovednosti, národní uvědomění atd. Naznačenou paralelu s klasickými jazyky lze dále rozvíjet. Vývoj starořeckého a latinského verše ukázal, jak se jazykový cit příslušníků těchto velkých národů otupoval, až nakonec při užívání vlastního jazyka přestali rozlišovat krátké samohlásky od dlouhých v přízvučných i nepřízvučných slabikách; samohlásky od určitých dvojhlásek v přízvučných i nepřízvučných slabikách; akutové tónové přízvuky samohlásek a dvojhlásek od cirkumflexových. Když jsme o tom všem přemýšleli, napadlo nás prozkoumat několik známých litevských básnických děl, která jsou také zařazena do školních osnov, abychom si udělali představu, zda je hrozba ztráty jazykového citu v litevštině aktuálním jevem, doloženým i písemně. 13 Usnesení Seimasu Litevské republiky „O pokynech státní jazykové politiky na období 2009–2013“ čl. 1 odst. 4. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? |6 PŘÍKLADY ANALÝZY PŘÍZVUKŮ V LITEVŠTINĚ V RÝMOVANÉ TVORBĚ Chceme-li spojovat veršování v litevštině s jazykovým citem, je třeba věnovat pozornost rýmu, protože jde o nejvýraznější část veršů z hlediska prozodických a fonetických vlastností. Pro tuto studii není podstatná ani klauzule, ani celý poslední přízvučný slabikový celek verše, nýbrž pouze vokalický základ poslední přízvučné slabiky, délka této samohlásky (nebo dvojhlásky) a druh přízvuku (přízvuková intonace). Bude se zkoumat, zda se rýmující slova k sobě hodí a zda jsou jejich přízvučné samohlásky (nebo dvojhlásky) shodné z hlediska kvantity a kvality. Proto jsou kromě přesných rýmů (aukštai – kalnai, óras – vóras) vhodné také přibližné (gañdą – atrañda, žẽmė – sẽmia) a nepřesné rýmy (tùrinio – šùlinio, laiką – mainė)14, pokud jsou přízvučné samohlásky (nebo dvojhlásky) shodné, tj. náležejí ke stejné artikulační řadě a mají stejnou výšku. Při použití této metody se předpokládá, že šest základních samohlásek litevštiny ([a], [e], [ę], [i], [o], [u]) a všechny dvojhlásky jsou stále rozlišovány15, tj. když básník zarýmuje slova jako ragą a degą, pilti a pulti, nevyvozujeme z toho, že nevnímal rozdíl mezi [a] a [e], [i] a [u]. Takové případy je třeba považovat za projev básnické licence. Při zkoumání jazykového citu stojí za pozornost případy, kdy se rýmují slabikové základy téže samohlásky (nebo dvojhlásky) s různou délkou a různou přízvukovou intonací. Pro výzkum byla vybrána díla, u nichž je básníkova snaha dodržovat systém rýmů nepochybná, tedy díla, v nichž rým funguje jako záměrný umělecký prostředek. Byla zvolena díla pouze dvou autorů: výbor z různých básní široce známého Maironise16 a báseň pro děti Justina Marcinkevičiuse Grybų karas. Celkem jde o 156, respektive 164 veršů a 81, respektive 82 rýmů. Podobný rozsah umožňuje statistické srovnání. Analýza rýmů v Maironisových dílech je uvedena v tabulce 1. 14 Poněkud odlišnou terminologii, avšak bez výraznějších rozdílů, používá Juozas Girdzijauskas (1998: 46). 15 Je třeba nezapomínat, že se hovoří o hláskách, nikoli o pravopisu. Zcela přesně se shodují například samohlásky v Maironisových rýmech: manė – nežinia ar sugrįžę – jaunystė. 16 = Konkrétně: Mano gimtinė, Užmigo žemė, Augo putinas, Lietuva brangi, Kur bėga Šešupė, Vilnius, Trakų pilis, Milžinų kapai. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? |7 TABULKA 1. Analýza rýmů v Maironisových dílech Typ rýmu % Poznámky k rýmům Úplná shoda hlásek 83,9 prityrėi – didvyriai, su nukeltu kirčiu17; gailiai – sopuliai – giliai, su nukeltu kirčiu18; didvyriai – išgyrė, su nukeltu kirčiu18; mielà – sielà, su nukeltu kirčiu19; garsiai – matei, su nukeltu kirčiu20; Trakùs – skruostùs, su nukeltu kirčiu21. Liší se přízvukové intonace 8,7 piev̇as – Diėvas22; tevẏne – pamẏne; tevẏne – gẏne; diėnos – rugiėnos; gẏne – tevẏne; diėną – viėną. Liší se délka samohlásek 7,4 Dubysos – všechny [2×]; sesytės – įkri̇tės; bekyša – riša; žiba – tikyba; rugpjūtė – matutė. Základem všech zde rozebíraných rýmů, ačkoli zdaleka ne všechny patří mezi přesné rýmy, je táž samohláska. U necelé pětiny se liší délka a/nebo přízvuk. Juozas Girdzijauskas se ve studii sbírky Pavasario balsai (1966: 208–269) zaměřuje především na metrické a rétorické prostředky a jejich souvislosti s emocionálním obsahem23, o technice rýmování a shodě zvuků však téměř nepíše. Nepřímo však připouští, že kvůli délce samohlásek se v poezii „jednotlivé hlásky a slabiky zdůrazňují, prodlužují nebo zkracují podle své logické a emocionální náplně“. Možnost, že k tomu dochází i v těchto rýmech, je třeba považovat za otázku básnické licence, neboť Maironisův zájem o zvukovou shodu rýmů je v jeho dílech zcela zřejmý. Právě na konci 19. století se vedly debaty o litevské poetice a je těžké uvěřit, že by k nim Maironis zůstal lhostejný. V článku „Tiesos eilėms rašyti“ z roku 1898 kladl Vincas Kudirka na metrum, formu a obsah básní poměrně přísné požadavky, 17 Přízvukování didvyris se ve spisovném jazyce právem považuje za chybné. Pravděpodobně se prosazuje i vlivem státní hymny (srov. Tu, didvyrių žemė). Je zajímavé, že by stačilo prohodit slova ve verši a rytmus by opět odpovídal slovnímu přízvuku: Didvyrių tu žemė. Taková drobná změna by neměla nikoho pohoršit, uvážíme-li, že text hymny už byl jednou pozměněn: místo Tegu dirba tavo naudai napsal Vincas Kudirka slovanskou konstrukci Tegu dirba tau ant naudos. 18 Jde o případ metrické transakcentuace (má být gailiai). Přízvuk na koncovce není doložen ani v nářečích. 19 Je pravda, že varianta s přízvukem na koncovce sielà je uvedena v LKŽe. Jde však o jediný takový případ v Maironisově versifikaci (všude jinde je pouze siela, sielos), a proto jej lze spíše vysvětlit básnickou licencí. 20 Jde o případ metrické transakcentuace (má být garsiai). Přízvuk na koncovce nebyl nalezen ani v nářečích. 21 Jde o případ metrické transakcentuace (má být skruostus). Ani v nářečích se přízvuk na koncovce nevyskytuje. 22 Varianty přízvuku těchto slov nejsou nikde doloženy. Jiný případ rýmování slova piev̇as s cirkumflexem viz poznámka 34. 23 „Maironis <...>, který dosáhl organické jednoty obsahu a formy“ (Girdzijauskas 1966: 269). BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? |8 zároveň však obhajoval i básnickou svobodu: „Básnická volnost24 (licentia poetica) dává spisovateli možnost odchýlit se od pravidel veršování (v rytmu, rýmu, zkracování slov atd.), ale 1. ne příliš a ne příliš často, 2. každá odchylka od povrchové formy musí být vyvážena hodnotou vnitřní stránky veršů“ (Kudirka 1909: 67). Ve verších Maironise má slovo vlast (vlasti apod.) zvláštní emocionální náboj; bylo by možné přiznat mu trvalý status „básnické svobody“. Rýmuje se jak s cirkumflexovou ỹ (Krásná jsi, má drahá vlasti, / země, kde v hrobech spí hrdinové: / krásná jsi modří své oblohy!), tak s akutovou ý (Krásná jsi, má drahá vlasti, / země, kde v hrobech spí hrdinové: / předkové tě nebránili nadarmo), i s krátkým ì (Ó, třesu se, když poznal jsem svou strašlivou nížinu, / a třesa miluji výšinu vlasti Otcovy25). Zbývající tři případy neshody přízvuků v rýmech ve verších vybraných pro tuto studii (tj. pėvas – Dievas, dienos – rugienos, dieną – vieną) spadají do kategorie takzvaného „doporučeného přízvukování“ (srov. poznámku k bodu 8.3 v Nejdůležitějších požadavcích na výslovnost litevského jazyka: „Doporučuje se rozlišovat přízvuky dlouhých samohlásek a diftongů ie, uoie, uo.“) Porovnávat přízvuky v rýmech a ověřovat, zda se rýmující hlásky zcela shodují, není vrtoch dnešního pedantského lingvisty. Je to spíše součást estetického hodnocení, protože „v litevských verších se musí shodovat i akcenty: stoupavý se hodí jen ke stoupavému a klesavý ke klesavému: pajuodė – ilgakuodė; rasoto – ploto; tiltas – pripiltas. Pro skutečný rým se však nehodí: žaibas – raibas; išplaukia – laukia; pilkas – šilkas; tėvynė – gadi/nė“ (Kudirka 1909: 65–66). Jak je vidět, V. Kudirka měl vynikající cit pro zvukovou stránku přízvuků (pajuodė – ilgakuodė; rasoto – plóto; tiltas – pripiltas, avšak žaibas – ráibas; išplaukia – láukia; pilkas – šílkas), přičemž poslední příklad tėvynė – gadi/nė (tj. gadýinė) lze možná považovat za narážku určenou samotnému Maironisovi. Přísné pokyny V. Kudirk y nepředstavují žádný revoluční přístup. Jsou prostě logickým závěrem vzdělaného uživatele jazyka, který si uvědomuje krásu litevštiny. Téměř o sto let dříve napsal první teoretik litevské poetiky Kristijonas Gotlibas Milkus v polemice se svým oponentem: „Tak například O. [= Ostermejeris; S. M. L.] ve své zpěvníkové sbírce rýmuje: žús a mùs26. 402,6. visame, dukte. 281,5. davė a nè27. 343,2. draudęs a sugáudęs. 193,8. atlėisk, 24Liuosybė – germanismus, který se nedoporučuje. Chybí však termín pro pojmenování konkrétního případu, kdy se využívá básnické svobody. Bylo by možné zvážit výraz poetinė laisvybė. 25Jde o poslední dva verše Maironisovy básně Dievo meilė. Není zařazena do souboru děl, který se zde analyzuje. 26Ve spisovném jazyce tato slova skutečně tvoří rým (žus – mus), avšak akút vyznačený K. G. Milkem (źús) odkazuje na žemaitský výraz žús, srov.: „V nářečích má často totéž slovo tvary s různou kvantitou vokálů a přízvukem, např. žemaitské bùs ‚bude‘“ (Zinkevičius 1981: 119). 27Pokud zde nejde o tiskovou chybu, jedná se nejspíš o příklad násilného rýmu (davė – nė). Srov. Girdzijauskas 1998: 37. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? | 9 nußweisk, vznikají takto nesourodě utvořené rýmy, že při vyslovení lze rýmování sotva zaslechnout. Jsou to slovní rýmy. O rýmu rozhoduje skutečně jen sluch, nikoli napsaná písmena.28“ Analýza rýmů v Grybų karo J. Marcinkevičia je uvedena v tabulce 2. TABULKA 2. Analýza rýmů v Grybų karo J. Marcinkevičia Typ rýmu Proc. Poznámky k rýmům Úplná shoda hlásek 57,1 – Liší se přízvuková intonace 22,2 grỹbų – sodýbų; paliẽpė – liẽpė [2 k.]; gėdai – rėdai, su atkeltu kirčiu29; sijõnas – raudónas; pakláusė – Bobauši; Ūmėdėlė – kėlė; atsimérkti – vėrkti; lūšiai – mūšiui; guõlį – užpúolė; gývas – dývas; gáiliai – káiliai; teisýbę – grýbę; pasilýpėjo – praėjo; sermėgą – bėga; taršo – máršo; bėgti – rėkti; susiraitė – egláitė. Liší se délka samohlásek 20,7 borovice – prší; rána – padal; les – muži [2×]; rozzlobil se – vykřikl; borovici – bitvu [2×]; borovice – bitva [2×]; muži – les; rána – jiného; rodinu – neuživí; mé – neví; znalostí – sousedku; znalostí – borový les; přichytil se – houby; včas – dětí. 28 „Když tedy O. ve své zpěvníkové knize rýmuje: zús a mús. 402,6. wissame, Duktė. 281,5. dawė a nè. 343,2. Draudęs a sugáudęs. 193,8. atlėisk, nußweisk, jsou to tak špatně sladěné rýmy, že při výslovnosti sotva slyšíme, že jde o slovní rýmy. O rýmu totiž rozhoduje jen sluch, nikoli napsaná písmena“ (Milkus 1800: 201). 29 Slovo rėdyti není náležité. Tento případ je sporný, protože po přesunutí přízvuku by intonace mohla být také tvirtapradė. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? | 10 Ve srovnání s Maironisovými verši je zřejmé, že J. Marcinkevičius věnoval rýmům velmi málo pozornosti. I zde se kombinují dlouhé a krátké samohlásky, avšak tak často (1/5 všech veršů), že stěží lze ospravedlnit básnickou svobodu („ani příliš mnoho, ani příliš hustě“ byla podmínka V. Kudirk y). Obraz přízvukových intonací je ještě chmurnější – naprostý zmatek (22,2 proc. všech veršů). Vyloučíme-li ty rýmy, v nichž přízvukové intonace chybějí kvůli krátkosti samohlásky v základu slabiky (nuramino – pasivadino), a ty, v nichž je nelze zaměňovat, protože se rýmují koncovky stejných pádů (pušų – lašų), nebo jsou rýmovaná slova zakončena stejně (nemadinga – nelaiminga), procento by bylo ještě vyšší. Nechce se mi jednoduše dojít k závěru, že J. Marcinkevičius necítil rozdíl mezi přízvukovými intonacemi (nebo dokonce délkou samohlásek). To, že se však Bobauši(s) rýmuje jak s pasiklaũsęs, tak s paklãusė30, je přinejmenším důkazem, že mu zvuková shoda přízvukových intonací byla lhostejná31. Metodu analýzy představenou zde lze samozřejmě použít i při zkoumání děl jiných básníků. Lze předpokládat, že by se našla ještě řada příkladů nesouladu rýmů32. K úvaze o hrozbě ztráty jazykového citu postačují uvedené příklady. SHRNUTÍ Cílem tohoto článku nebylo hanět toho či onoho autora, hodnotit jejich básnickou kulturu ani posuzovat uměleckou hodnotu jejich děl podle kritérií formulovaných V. Kudirkou či jinými badateli litevské poetiky. Litevština je z hlediska prozodie velmi složitá. Psát litevsky ve verších je obtížné kvůli povaze přízvuku (jeho fonetickým vlastnostem a volnosti) i kvůli rozdílné délce samohlásek. To, že je rýmování skutečně složitým tvůrčím procesem, dokládá litevská tradice veršování33. Jsou-li verše tvořeny ve spisovném jazyce, vyžaduje dosažení dokonalé formy značné mistrovství. Cílem článku také není dokázat, že ten či onen básník necítí rozdíl mezi přízvukovými intonacemi či délkou samohlásek (což by ostatně byla nemalá vada34). Zde chceme položit otázku, zda 30 Srov.: A ubožák Bobaušis / takto řekl, když naslouchal: a Baravykas se zeptal… / – Co to tu žvaníš, Bobauši! Bylo by možné namítnout, že právě nesoulady tohoto druhu svou rozmanitostí přitahují čtenářovu pozornost ke správnému přízvukování. Uvažovaný problém však nevznikl proto, že by lidé přízvukové intonace rozlišovali příliš dobře, ale proto, že je nerozlišují. Podobné závěry by se pravděpodobně vyvozovaly i při zkoumání dalších jeho děl. Srov. rýmy z Voro vestuvės: puolė – gražuolė, žylė – mažylė; z Lopšinės gimtinei ir motinai: sužėlė – gėlė, nenuskynė – tėvynė, lig šiolei – broliai. 32 Každý by jistě dokázal zpaměti citovat verše, které zná. Mohou to být verše z poemy Anykščių šilelis (Zní, jen zní les: zde žluva láká / a volá: „Ieva, Ieva! Nechoď na louku!“), z dětských říkanek (Své maceše širokonosé / jak se zalíbit, nevíš; S. Nėris, Našlaite) nebo z písní (Sedíme mladí, ještě nestárnoucí, tolik jsme zažili. / Tvář matky tiše pluje mezi slzami; Aktorių trio, Motinos veidas). 33 J. Girdzijauskas při zkoumání veršové stavby Antana Baranauskase rovněž poznamenává: Slovo „Lietuva“ užívá A. Baranauskas nejčastěji v metrické pozici, která vyžaduje přízvuk na „Lietuvą“ (1966: 181), srov. z Dainų dainelės: Lietuvos krašto / ne taip iš rašto / tenai Lietuva / per amžius buvo (II, 1–4). 34 Srov. „Nejvýraznějším zvukovým rysem litevského spisovného jazyka je délka samohlásek“ (Pakerys 1995: 44). Pro téma, jímž se zabýváme, není důležité, zda básník klade přízvuk jinak kvůli svému nářečí. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? | 11 Přispívají takové verše k rozvoji jazykového citu? Nepůsobí snad spíše opačným směrem? Jak lze nivelizováním délky samohlásek a intonace dětem zprotivit krásu a osobitost jejich mateřského jazyka? Ať už se na to člověk dívá jakkoli, zde uvedené verše J. Marcinkevičiuse určené mladému publiku jazykový cit nerozvíjejí. Dějiny veršované literatury a prameny její kritiky ukazují, že nivelizace délky samohlásek a intonace začala už dávno. Zdá se, že obavy vzdělaných lidí nebyly neopodstatněné. Dnes rozšířenou neschopnost rozlišovat intonaci nelze vysvětlovat (natož omlouvat) vlivem nářečí. Je spíše důsledkem nedostatků ve výchově a vzdělávání, neboť správně mluvit se lze naučit. Neznalost však nemůže být důvodem ke změně jazyka. Dnes také častěji slýcháme tvrzení, že jazykové změny jsou nevyhnutelné a není třeba si dělat starosti. Je však normální, že národ przní svůj jazyk i jazyk svých předků? Nebezpečí hrozí nejen jazyku, ale i samotnému národu, když se zapomíná na to, co mu bylo předáno. To už není pouhá neznalost jazyka, ale jeho znehodnocování35. Pravda je prostá: uživatele jazyka je třeba vzdělávat. Jestliže 12 proc. maturantů neuspěje u zkoušky z litevštiny, příčina je hlubší než nedostatečné znalosti líného žáka. To, jak vyslovují a kladou přízvuk jak významní, tak obyčejní lidé, slýcháme každý den, třeba i z televizních pořadů. Nahrávky pořízené moderní technologií poskytnou našim potomkům nezvratný důkaz o tom, jak Litevci začali zapomínat svůj mateřský jazyk. Abychom zabránili soustavnému úpadku jazyka (a nakonec i jeho zániku), máme dnes mnohem více prostředků než v době antických puristů. Je třeba vzdělávat učenou společnost, připravovat učitele, pěstovat správný jazyk médií a přijmout i stejná opatření, jaká se používají při výuce litevštiny cizinců (například označovat v textech přízvuk). Konečně je vhodné zpřísnit požadavky na výslovnost a upustit od mírnějších formulací typu „nezbytné“, „žádoucí“ či „zvláště nepřijatelné“. LITERATŪRA Commodianus 1965–1966: Instructiones. Testo critico e traduzione di A. Salvatore, Napoli: LSE. Fraenkel E. 1962–1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch 1–2, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag; Göttingen: Vandenhoek and Ruprecht. Girdzijauskas J. 1966: Lietuvių eiledara, Vilnius: Vaga. Girdzijauskas J. 1998: Literatūros terminų žodynas: eiledara, Vilnius: Baltos lankos. 35 Ir puolama vis labiau žemyn. Lietuva jau vartoja valiutą, kur netgi ardoma linksnių sistema. Ant eurų kupiūrų parašyta 5 euro, 10 euro, 20 euro ir t. t. Įdomu, kad teisės aktuose pagal naujai priimtą įstatymo papildymą jau leidžiama vartoti vardininką euro. Tik reikia jį grafiškai išskirti, kaip citatą užsienio kalba. Kam išvis ši išlyga? BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? | 12 Kudirka V. 1909: Raštai, Tilžė: TMD. Lanza S. 1997: L’esametro di Commodiano: il primo libro delle Instructiones [Magistro darbas, apdovanotas žyma „Vertas spausdinti“]. Bologna. LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas, elektroninis variantas. Red. kolegija: Gertrūda Naktinienė (vyr. red.), Jonas Paulauskas, Ritutė Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005. – Atnaujinta versija, 2008. Prieiga internete: www.lkz.lt. Migliorini B. 1927: Dal nome proprio al nome comune, Firenze: Olschki. Milkus K. G. 1800: Anfangs-Gründe einer littauischen Sprach-Lehre (Lietuvių kalbos mokslo pradmenys). Palionis J. 1999: Kalbos mokslo pradmenys, Vilnius: Jandrija. Pakerys A. 1995: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika, Vilnius: Žara. Poliakovas O. 2008: Pasaulis ir lietuvių kalba. Indoeuropiečių ir lietuvių kalbų giminystė, Vilnius: Enciklopedija. Salvatore A. 1977: Commodiano: Carme Apologetico. Corona Patrum 5. Torino: Società Editrice Internazionale. Strockis M. 2004: Graikų ir lotynų kirčiavimo įtaka lietuvių kirčio žymėjimui. – Baltistika XXXIX (2), 289–307. Universitas linguarum Litvaniae. Iš lotynų kalbos vertė ir įvadą parašė K. Eigminas. Vilnius: Mokslas, 1981. Zinkevičius Z. 1981: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 2, Vilnius: Mokslas. Gauta 2016 11 15 Priimta 2017 01 20 STEFANO M. LANZA Vytauto Didžiojo universitetas Humanitarinių mokslų fakulteto Užsienio kalbų, literatūros ir vertimo katedra Kristijono Donelaičio g. 52-205, LT-44244 Kaunas [email protected] BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? | 13 Santrauka Autorius pateikia medžiagos atvirai diskusijai apie plačiai pripažįstamą dabartinės lietuvių kalbos reiškinį, t. y. lietuvių gimtakalbių nesugebėjimą skirti priegaidžių. Lietuvių kalbos padėtį palyginus su klasikinių kalbų nuopuoliu, išnagrinėjus lotynų ir graikų kalbų balsių kiekybinės priešpriešos kitimą ir skiemenų priegaidžių išnykimą, straipsnyje aptariama lietuvių kalbos priegaidžių svarba, remiantis Valstybinės lietuvių kalbos komisijos nurodymais. Antroji straipsnio dalis – praktinio pobūdžio. Pateikiama dviejų lietuvių poetų, Maironio ir Justino Marcinkevičiaus, atrinktų eiliuotų kūrinių rimų priegaidžių analizė. Remiantis poetikos teoretikų jau nuo XVIII a. nustatytais eilėdaros principais, vertinama rimavimo kokybė, ar rimuojamų žodžių priegaidė ta pati (pajuodę – ilgakūodė tipas). Trumpa analizė parodo gana dažną rimuojamų žodžių priegaidžių fonetinį neatitikimą]. Marcinkevičiaus eilėse (pilkas – vilkas tipas), o retesnę Maironio kūryboje. Kadangi daugelis šių kūrinių vaikams ir pačių vaikų skaitomi, autorius daro išvadą, kad netinkamas rimavimas gali būti kliūtis ugdant kalbinę nuojautą. Iš tiesų, ir gimtakalbiai savo kalbą turi iš pradžių išmokti. Todėl, jeigu kalbos priežiūros institucijos tikrai ketina ginti ir puoselėti lietuvių kalbą, jos privalo imtis priemonių gerinti gimtosios kalbos mokymą nuo pat vaikystės. Tik aplinkoje, kur taisyklinga kalba vartojama ir jos mokoma, pradedant nuo kalbiškai išprususių tėvų, gali augti taisyklingai kalbantys vaikai. LOSS OF LANGUAGE SENSITIVITY: IS THIS A REAL THREAT? Summary The author provides material for an open discussion on a widely recognized linguistic phenomenon of contemporary Lithuanian, i.e. the loss of intonation perception by native language speakers. After a comparison with the decline of classical languages (Latin and Greek), where the phonetic evolution of quantity opposition in vowels and the disappearance of syllable intonation is thoroughly described, the article offers an overview of the importance of intonation in Lithuanian according to the indications of the Commission of the Lithuanian language. The second, practical part of the article, offers an analysis of rhymes where intonation is relevant in a few works of two Lithuanian poets, Maironis and J. Marcinkevičius. Principles of rhyming laid down since the XVIII c. by poetics theorists are here taken into account as a means to determine whether rhymes are well conceived, when words share the same intonation BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 STEFANO M. LANZA. Kalbinės nuojautos praradimas: ar reali grėsmė? | 14 (the type pajuõdė – ilgakuõdė). The results of this brief analysis show that in J. Marcinkevičius verses, much more than in Maironis’, phonetic discrepancy between rhyming words is very frequent (the type pilkas – vìlkas). Since many of these works are read to and by children, the author arrives to the conclusion that bad rhyming could hinder from building language sensitivity. Since native speakers also need to study their language, if there is a real commitment by authorities to safeguard and foster the Lithuanian language, measures have to be taken in order to improve its teaching from childhood onwards. An environment where good language is spoken and taught, starting from educated parents, leads to educated children. KEY WORDS: standard language, accent and intonation, stress, language sensitivity. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204