Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia)

JURGITA VENCKIENĖ Litevský jazykový institut DĚJINY POJETÍ LITEVŠTINY JAKO SPISOVNÉHO JAZYKA (DRUHÁ POLOVINA XIX. STOLETÍ – ZAČÁTEK XX. STOLETÍ)1 KLÍČOVÁ SLOVA: spisovný jazyk, psaný spisovný jazyk, mluvený spisovný jazyk, čistota, kodifikace. ÚVOD Otázka vzniku a počátků litevštiny jako spisovného jazyka (dále jen bk) byla v pracích jazykovědců zkoumána opakovaně. Giedrius Subačius pojednal o pohledu litevských badatelů na dějiny bk – obvykle jsou spojovány s dějinami národa: „v určité vymezené etapě vývoje národa (státu) se hovořilo také o určitém stadiu vývoje standardního jazyka“ (Subačius 2004: 89). Jazykovědci v USA a západní Evropě naproti tomu zkoumají vývoj spisovných jazyků na základě vlastností samotných jazyků a jejich specifických jazykových a sociálních rysů (Subačius 2004: 97). Einar Haugen vymezil čtyři aspekty formování bk: výběr normy, kodifikaci formy, rozvíjení funkcí a přijetí společností (Haugen 1966: 252). Vznik a vývoj bk souvisí se společností, zvláště pak se dvěma aspekty, které uvedl E. Haugen: s výběrem nářečí pro bk a s jejím přijetím společností. Význam společnosti zdůrazňoval mnohem dříve také Pranas Skardžius: za důležitý rys vzniku a existence bk označil skutečnost, že si společnost (nebo alespoň její část) uvědomila, že má společný jazyk, a její snahu tento jazyk používat: „[bk] je v celé etnografické Litvě uznávána, užívána nebo se o její užívání usiluje jako všeobecný prostředek komunikace“ (Skardžius 1927: 341). Cílem tohoto článku je na základě tisku a egodokumentů ukázat, kdy si společnost nebo alespoň její část začala uvědomovat, že má bk, a jak ji chápala. Arnoldas Piročkinas, který se zabýval otázkami utváření litevské bk, o písemnictví 16.–18. století napsal, že „[t]ak M. Daukšovi, jako ani ostatním pracovníkům litevského písemnictví té doby <...> ještě nevzniklo vědomé pojetí spisovného jazyka“ (Piročkinas 1990: 6, viz také 1 Článek vychází z příspěvku „Dějiny krystalizace pojetí spisovné litevštiny“, předneseného na vědeckém semináři Spisovná litevština dnes: realita, iluze, cíl? (22. 5. 2015), který uspořádalo Centrum výzkumu spisovného jazyka Litevského jazykového institutu. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 2 Piročkinas 1986: 30–31). Bendrinės kalbos idėja buvo iškelta Universitas linguarum Lithuaniae (1737), tačiau toliau ji nebuvo plėtota (Piročkinas 1990: 8). 2. POJETÍ SPISOVNÉHO JAZYKA NA KONCI 18. STOLETÍ – V POLOVINĚ 19. STOLETÍ Na konci 18. století a na počátku 19. století se bk stala předmětem úvah nejednoho autora. Potřebu bk, která se začínala rýsovat, názory různých žemaitských autorů (Juozapas Čiulda, Simonas Daukantas, Juozapas Arnulfas Giedraitis, Antanas Klementas, Kiprijonas Nezabitauskis, Jurgis Ambraziejus Pabrėža, Jurgis Plateris, Dionizas Poška, Simonas Stanevičius aj.) na takový jazyk i jejich snahy o jeho vytvoření zkoumal G. Subačius (Subačius 1991, 58–64; Subačius 1996: 51–59; Subačius 1998 aj.). Žemaité začali přemýšlet o tom, jak jazyk učinit společným (podrobněji viz Subačius 1998: 20–21), což umožňuje hovořit o počátcích tvorby bk, ačkoli žádný z modelů vytvářených v dané době se bk nestal. G. Subačius rekonstruoval toto pojetí bk, které žemaitští autoři vytvářeli či se je snažili vytvořit: „bk bude společným a jednotným veřejným jazykem národa“ (Subačius 1998: 20–21), přičemž se zdůrazňuje, že jednotnost, obecnost, národ a jazyk chápali různí autoři různě. Například J. A. Pabrėža uvažoval o bk pouze pro Žemaité (kolem roku 1831), zatímco S. Daukantas v pozdním období své tvorby pro Žemaité a Aukštaité Velké Litvy i pro Litevce z Východního Pruska (Subačius 1996: 53–54, 56). Motiejaus Valančiaus vyskupavimo laikotarpiu (1849–1875) daugelis kunigų rašė tarminiu mišiniu, daugiau ar mažiau laikydamiesi savo tarminio pagrindo, bet „stengdamiesi būti ir aukštaitiški“ (Jonikas 1972: 135). Paties M. Valančiaus, vadovavusio tikybinei literatūrai, ją prižiūrėjusio, minčių apie bendrą kalbą, regis, nėra išlikusių. Vis dėlto iš akių neišleistina tai, kad M. Valančius rūpinosi rytų aukštaičiams knygas leisti jų tarme, nes jiems esą nesuprantami žemaitiški raštai: 1852 m. pavedęs Juozui Zenevičiui į rytų aukštaičių tarmę išversti Juozapo Želvio lenkiškai parašytą katekizmą, 1865 m. raginęs Antaną Baranauską rašyti kraštiečiams jų tarme. Be to, Petras Jonikas yra užsiminęs ir apie M. Valančiaus ganytojinius laiškus, rašytus tikintiesiems jų tarme (Jonikas 1987: 238). Tai liudytų, kad bendra visiems lietuviams kalba M. Valančiui dar atrodė neįmanoma. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 3 3. POJETÍ SPISOVNÉHO JAZYKA VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ Zájem o otázku bk ve druhé polovině 19. století zesílil. Dobové egodokumenty i tisk obsahují četné úvahy o bk a diskuse o různých otázkách jazykového sjednocování. 3.1. Psaný spisovný jazyk Badatelé spisovných jazyků se shodují, že nejprve vzniká a standardizuje se psaný jazyk (podrobněji o tom viz Subačius 2001: 127). Výjimkou nebyl ani litevský bk – na počátku sledovaného období byl chápán pouze jako jazyk psaný. Spisovný jazyk potřeboval A. Baranauskas především pro výuku; v roce 1870 byl pověřen vyučováním homiletiky – teorie a praxe kázání v litevštině – v žemaitském (telšském) duchovním semináři v Kaunasu (Stakauskas 2003: 71). A. Baranauskasovi šlo o vytvoření modelu společného psaného jazyka (tzv. pravopisu), zatímco mluvený jazyk zůstával v jeho projektu nářeční (Baranauskas 1875 10 04 (16): 6): pro celé Lìetuvsko je třeba jednotného pravopisu. Při psaní podle výslovnosti by bylo třeba zavést pouze tolik pravopisných pravidel a tolik jazykovědných pouček, kolik je nářečí. Je však třeba jedné jazykovědy, jednotného pravopisu a zároveň návodu, jak mají Litevci v každém nářečí vyslovovat tato písmena (litery). Struktura psaného spisovného jazyka A. Baranauskase (dále – rbk) měla blízko k nářečí jihozápadních aukštaitů (podrobněji viz Jonikas 1937: 50; Zinkevičius 1986: 78), v písemné podobě se však pokoušela zakódovat i rysy dalších nářečí. Model rbk A. Baranauskase, přestože byl oblíbený mezi katolickými duchovními a v kanceláři žemaitského biskupa se používal až do roku 19082, se v bk nerozvinul, stejně jako projekty žemaitských autorů z počátku 19. století. Myšlenku rbk kódujícího nářeční rysy rozvíjel také Kazimieras Jaunius, který rovněž (od roku 1885) vyučoval litevštinu v žemaitském duchovním semináři v Kaunasu (Sabaliauskas 1979: 172). Zdůrazňoval (Jaunius [1880–1892]: 6), že 3fonetický pravopis se nehodí pro písemnosti celého Lìetuvska: společný pravopis všech Litevců se nemůže řídit výslovností každého jednotlivého mluvčího a zanedbávat jiné slovo téhož původu i jiná nářečí téhož litevského jazyka.. 2 Plačiau žr. Venckienė 2014. 3 „zvukový, fonetický“ (LKŽė). BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 4 Teorii sjednocování nářečí vytvořenou A. Baranauskasem a K. Jauniusem se alespoň částečně pokusili uplatnit také v periodiku Žemaičių ir Lietuvos Apžvalgoje (1889–1896), které vydávali absolventi žemaitského duchovního semináře Pranciškus Urbonavičius a Kazimieras Pakalniškis. P. Urbonavičius (1895: 3) napsal: že velká část našich Žemaitů vyslovuje táž slova, v nichž se „uo“ vyslovuje jako jediné písmeno „u“, a proto učenci doporučili spojit tato dvě písmena dohromady a psát takto: lūma, lūkis, lūsas, klūnas, slūti, plūztas a další podobná slova, jak si čtenáři už v „Apžvalze“ dobře zapamatovali; i nadále tedy budeme místo „uo“ užívat pouze „ū“. Tarmių derinimo rašomojoje kalboje idėja atrodė patraukli ir Jonui Basanavičiui (1899: 9): Musíme reformovat naši grafiku takovým způsobem, aby se stala vhodnou4, univerzální k vyjádření – pokud je to možné – všech našich nářečí, aby lidé hovořící různými litevskými dialekty mohli slova vyjádřená našimi pravopisnými znaky číst po svém. Své návrhy, jak v běžné spisovné litevštině zaznamenávat nářeční rysy a jak při psaní zachycovat zvuky vyslovované odlišně (J. Basanavičius nepovažoval za potřebnou ani jednotnou výslovnost), předložil v knize Prie istorijos mūsų rašybos vydané roku 1899 a dále je doplnil ve vydání Ožkabalų dainų z roku 1902.5 Například afrikátu [dž] J. Basanavičius navrhoval označovat písmenem s diakritikou <đ>, které „Žemaité budou mít uprostřed slova a budou je vyslovovat jako prosté d“ (Basanavičius 1899: 12); [č] pak znakem <ț> – „v Žemaitsku, kde [t] ještě nezměklo, se toto t musí vyslovovat jako prosté t“ (Basanavičius 1899: 13).6 V posledních desetiletích 19. století, a dokonce i později, se tedy části tvůrců a uživatelů běžné spisovné litevštiny jevil jako potřebný a vhodný pravopis, který by zaznamenával rysy různých nářečí; výslovnost sjednocovat nechtěli. 4 Kainas znamená „společný“ (LKŽė). 5 Projekt běžné spisovné litevštiny J. Basanavičiuse měl být inteligenci znám už dříve, a to z jeho děl Ožkabalų dainų (1884) a Etnologiškų smulkmenų (1893). 6 Dėl savitos rbk teorijos J. Basanavičius nebuvo pakviestas tapti Varpo (1889–1905) redaktoriumi – laikraščio leidėjai prisibijojo, kad jis neimtų jos taikyti šiame leidinyje (žr. [Bagdonas] 1937 01 11: [1]). Tai rodo, kad periodinės spaudos leidėjai jautė savo bk modelį dar esant labai netvirtą. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 5 3.2. Volba nářečního základu spisovného jazyka a jeho kodifikace v osmdesátých letech XIX. století Vydavatelé litevského periodického tisku zvolili jinou cestu než zastánci teorie harmonizace nářečí při vytváření spisovného jazyka. Od Aušros (1883–1886), jejíž vydavatelé se rozhodli vycházet z litevských gramatik Augusta Schleichera (1856) a Friedricha Kuršaitise (1876), bylo za základ jazyka periodického tisku zvoleno západoaukštaitské nářečí Litevců ve Velké Litvě (dále jen DL) a ve Východním Prusku (dále jen RP). Rozhodnutí opřít se o jedno nářečí zdůvodnil roku 1893 v Varpe také Jonas Jablonskis: „ve svém pravopisu nikdy nesjednotíme všechna naše nářečí“ (Jablonskis 1893: 5). Pro ustavení spisovného jazyka je velmi důležité, aby si společnost uvědomila, že takový jazyk má. V posledních desetiletích XIX. století, kdy začal vycházet nelegální litevský tisk, si společnost, přesněji její vzdělanější část, začala uvědomovat, že nářeční základ spisovného jazyka byl zvolen, a prohlašovala, že spisovný jazyk má. Ve třetím roce vydávání časopisu Aušros, v prosinci 1885, psal Serafinas Laurynas Kušeliauskas knězi Aleksandru Burbovi o kalbą abelną7: „raszant del lietuwiu ir žemajcziu, rejk tajkintis su kalba abelna“ (Kušeliauskas 1923: 12). Brzy poté spisovný jazyk kodifikovali Antanas Vytartas (1887, rašliaviška kalba, viz dále, oddíl 3.4), Juozas Tumas-Vaižgantas (1888, rašomoji kalba, viz dále, oddíl 3.3), Jonas Mačiulis-Maironis (1891, viz dále, oddíl 3.4), Mečislovas Davainis-Silvestraitis (1891: 70, literariška kalba), Antanas Milukas (1892: 27, rašliaviškas dialektas), J. Jablonskis (1893, raštų kalba, viz dále, oddíl 3.3), Vincas Pietaris (1894: 87, literatūriška kalba) a další (podrobněji viz Venckienė 2007: 27–30). V posledních desetiletích XIX. století si tedy inteligence začala uvědomovat, že má spisovný jazyk, především jazyk psaný. Jednalo se o vzorový, následováníhodný jazykový model. 3.3. Hovorový spisovný jazyk Téměř současně se zaznamenáním existence spisovného jazyka začala inteligence otevírat také otázku hovorového spisovného jazyka (dále jen šbk). Vědci často zmiňovali J. Tumase-Vaižgantase, který od roku 1888 „při setkání s intelektuály začal mluvit jazykem psaným“ (Jonikas 1987: 352). Roku 1891 hovorový spisovný jazyk zaznamenal J. Mačiulis-Maironis8: „Isz tarmių iszrinkta paliko Kauniskzė, kuri yra dailiausė ir kurią jau daugumas sznekā“ (Mačiulis-Maironis 1891: 181). Na začátku posledního desetiletí XIX. století si tedy přinejmenším vzdělaní mluvčí nejen uvědomovali existenci společného psaného jazyka, ale začali podle něj utvářet i jazyk mluvený. 7 Abelnas „všeobecný, veškerý, společný“ (LKŽė). 8 Citováno z knihy J. Mačiulise-Maironise Apsakymai apie Lietuvos praeiga, která vyšla roku 1891. Na titulní straně knihy se uvádí, že byla napsána v roce 1886, takže autor mohl o ustáleném spisovném jazyce psát již dříve, nejen v roce 1891. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 6 Brzy, v roce 1893, také J. Jablonskis zdůraznil mluvenou podobu spisovného jazyka a poznamenal, že už nebude určena pouze inteligenci, nýbrž všem uživatelům jazyka (Jablonskis 1893: 9): bude-li se současný jazyk písemností stále zdokonalovat a rozvíjet, aniž by se nářečně měnil (= ve svých formách), budeme dříve či později chtít, aby všichni, Aukštaité i Žemaité, uměli mluvit a vyslovovat tak, jak budou mluvit předáci Litvy, inteligence; budeme chtít ve své Litvě slyšet všechny vyslovovat a mluvit stejně. Petro Avižonio Lietuviška gramatikėlė (1898), be kita ko, buvo skirta mokytis ir šbk – autoriaus nurodyta, kad kirčio ženklai žemaičiams ir rytų aukštaičiams rodo, kaip tarti rašomosios kalbos formas (Avižonis 1898: 1). V posledních desetiletích 19. století si tedy inteligence začíná uvědomovat, že má spisovný jazyk založený na jednom nářečí (kaunaském, zanemunském), a začíná se jím snažit mluvit. Usiluje o to, aby jej přijaly i další společenské vrstvy. 3.4. Požadavky na spisovný jazyk. Čistota Z tisku a egodokumentů je patrné, že sotva si lidé uvědomili, že mají spisovný jazyk, začali na něj klást požadavek čistoty. Kalbos grynumo reikalavo Aušros (1883–1886) redakcija. Penktajame numeryje Petrui Arminiui-Trupinėliui skirtame redakcijos atsakyme rašyta: „Miklink tik ir vartok griną kalbą“ ([Aušros redakcija] 1883: 151). Vėliau apie tai užsiminė ir Jonas Šliūpas: „Kad atkelti ir atlaikyti grinąją kalbą, reiki, kad visi raštininkai pasistengtu grinai ir gražiai rašyti“ (Šliūpas 1884: 147). P. Jonikas yra užsiminęs, kad Aušroje grynumo kriterijus taikytas ne tik leksikai9, bet ir kitiems kalbos lygmenims (Jonikas 1987: 310), pavyzdžiui, svetimos kilmės žodžių [f] stengtasi žymėti <p> [p] (grapas ‘grafas’ A6 1883: 156, pamiliją A2 1886: 59), [ch] – <k> [k] (kolerôs ‘choleros’ gen. sg. A5 1883: 140). V prvním čísle novin Šviesa (1887–1888, 1890) z roku 1887 se nejspíše psalo z pera Antanase Vytartase10 takto: „Jazyk našeho časopisu bude používán v písemné podobě čisté, tu a tam se přidá jiné slovo pro objasnění“ (Vytartas 1887: 3). O čistotě jazyka se zmiňoval také Vincas Kudirka, 9 Zde stojí za zmínku také poznámka Jona Palionise, že pro aušrininkai, kteří z důvodů jazykové očisty tvořili novotvary nahrazující germanismy, slavismy a některá mezinárodní slova, byla nejdůležitější litevskost, pravda, „někdy i velmi špatná“ (Palionis 2014: 14–19). 10 Článek „Úvod“ (s. 1–3) je podepsán Ernestem Wenyem, avšak podle J. Tumo-Vaižgantase „je tu cítit práci kněze“ – pravděpodobně se myslelo na redaktora A. Vytartase. Za autora článku považovala A. Vytartase také Vanda Zaborskaitė a domnívala se, že se na něm mohl podílet i Jonas Mačiulis-Maironis (Tumas-Vaižgantas 1924: 10; Zaborskaitė 1987: 62). BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 7 rašydamas Ūkininko (1890–1905), mažiau išsilavinusiems skaitytojams skirto laikraščio, leidėjų vardu (Kudirka 1890: 1–2): Porozumění může také ztěžovat užívání čistého litevského jazyka. <...> Avšak i kdyby byla zpočátku čistá litevština obtížná, lze si na ni rychle zvyknout. <...> Proto se, čtenáři, neznepokojujte, jestliže se vám 1. číslo „Ukinikas“ bude zdát příliš obtížné ke čtení! Později to bude snazší. V témže roce bylo v Přehledu Žemaitie a Litvy vyzýváno, aby se věnovala pozornost lexiku nápisů na náhrobcích ([Pakalniškis] Zuikis 1890: 117): Proč máme užívat slova z cizích jazyků, když máme „taková vlastní ve svém jazyce“? Nebylo by hezčí místo „žonky“ nebo švagrové napsat litevská slova „žena“ a „manželka“? Požadavek čistoty vedle náležitého pravopisu vznesl roku 1891 také J. Mačiulis–Maironis (1891: 182): „nestačí psát jen tak ledajak, nýbrž od píšícího se již vyžaduje znalost vědeckého pravopisu a čistoty jazyka čistoty“. O nutnosti vyhýbat se rusismům psal roku 1892 v recenzi Knížky pro děti také A. Milukas (1892: 27): Vydavatel si zřejmě při vydávání této knížky neuložil snadný úkol: údajně ji překládal ze žemaitštiny do tehdejšího spisovného dialektu (nářečí), avšak ať už z uspěchanosti, nebo z neznalosti všech zvláštností obou nářečí do ní nahromadil mnoho výrazů a tvarů, které se v tehdejším spisovném dialektu neužívaly. Požadoval čistě litevský spisovný jazyk také Aleksandras Dambrauskas (Adomas Jakštas) roku 1898 (viz dále, oddíl 3.6). Otázka čistoty spisovného jazyka se probírala i v osobní korespondenci: roku 1885 tento požadavek na spisovný jazyk vznesl S. L. Kušeliauskas (1923: 112–113): „Je třeba, aby to byl opravdu čistý jazyk a aby mu všichni rozuměli.“ Jinými slovy, část společnosti, která užívala spisovný jazyk a uvědomovala si jeho existenci, ačkoli dosud neexistovalo dílo, jež by jej kodifikovalo, již netolerovala nelitevské prvky; kritérium čistoty spisovného jazyka se stalo aktuálním. Lze je pokládat za nejstarší požadavek na spisovný jazyk, vznesený jako první, třebaže dnes již není nejdůležitější (srov. Girdenis, Pupkis 1970: 65–67). 3.5. Území užívání V pojednávaném období se diskutovalo také o území užívání spisovného jazyka. Jak již bylo zmíněno, na konci roku 1885 S. L. Kušeliauskas napsal, že spisovný jazyk je společný Litev (tj. Aukštaitům) a BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 8 žemaičiams (viz oddíl 3.2). Neuplynulo ani desetiletí a roku 1893 Jonas Spudulis již vymezil širší hranice užívání spisovné jazyka (rasztkalbēs) – měl být společný Litevcům v DL i RP: „je třeba se znovu snažit, aby byla ve spisech jednota mezi prusu ir musu“ (Spudulis 1893 11 26: 3v). O pět let později, roku 1898, A. Dambrauskas zdůraznil, že spisovný jazyk (rašliaviška kalba) je společný všem Litevcům bez ohledu na místo jejich bydliště: užívají ho nejen Litevci všech nářečí v etnografické Litvě, ale také v Evropě a ve Spojených státech amerických (Dambrauskas 1898: 2–3): Dnes <...> Žemait nebo Aukštait, Dzūkas nebo Kapsas, Zanavykas nebo Guogas – všichni si uvědomují, že jsou Litevci, všichni se stejně snaží psát a zříkají se zvláštností svého nářečí <...> Tak se postupně utvořil a ustálil jeden litevský spisovný jazyk, který nyní užívají téměř všichni lepší spisovatelé naší doby, bez ohledu na to, kde žijí – v Evropě, nebo v Americe. V posledních desetiletích 19. století se tedy představa územního rozsahu užívání spisovného jazyka rozšiřuje: spisovný jazyk je chápán jako jazyk všech území, kde se mluví litevsky, a užívají ho také Litevci žijící v jiných zemích. 3.6. Rozšíření funkcí Funkce spisovného jazyka, které se utvářely za podmínek zákazu tisku, se nemohly svobodně rozvíjet; tento jazyk nemohl být užíván na úřadech ani ve školách. Roku 1898 A. Dambrauskas navázal na svědectví J. Tumo-Vaižgantase a J. Mačiulise-Maironise o snahách inteligence mluvit spisovným jazykem a vyzval k rozšíření oblasti jeho užívání – měl se užívat nejen při vzájemné komunikaci inteligence, ale také v kostele (Dambrauskas 1898: 4): bylo by mnohem lepší, kdyby každý litevský kněz, který se dobře naučil jeden čistě litevský spisovný jazyk, v něm všude hlásal slovo Boží a vůbec se nezabýval zachováváním zvláštností místního nářečí. <...> Ať si nikdo nemyslí, že tu hlásáme nějakou zvrácenost. <...> V církevních záležitostech podle toho, co víme, všude vládne nikoli nářečí, nýbrž spisovný jazyk. Pozornost byla věnována také další, velmi osobní a zároveň veřejné oblasti užívání jazyka, kterou, jak se zdá, neomezovaly požadavky úřadů – nápisům na náhrobcích. V tisku se zaznamenávalo, že většina nápisů na litevských náhrobcích je psána polsky; vyzývalo se k jejich psaní v litevštině a navrhovalo se, aby takové nápisy sepsali lidé znalí gramatiky (Turauskas 1901: 15): BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 9 Žemaitští, sami vždy napište kováři na lístek, jaká slova mají být vyryta na kříži <...> Jestliže sami neumíte slova správně a gramaticky sestavit, požádejte někoho, kdo dobře ovládá žemaitskou gramatiku, aby nápis sestavil. Část společnosti, která tedy užívala spisovný jazyk ke vzájemné komunikaci, začala usilovat o jeho rozšíření i do dalších oblastí užívání, kde to bylo možné, především do kostela. Pozornost byla věnována také jazyku nápisů na náhrobcích. 3.7. Potřeba kodifikace spisovného jazyka V posledních desetiletích 19. století vyvstala potřeba kodifikovat spisovný jazyk. V. Kudirka již roku 1889 v Varpas napsal (Kudirka 1889: 105): Dnes si každý píšící vytváří vlastní gramatiku a každý píše po svém – jinak to ani nemůže být, dokud nebudeme mít stručnou a jasnou gramatiku, která by na důležitější jazykové otázky odpovídala přímo a bez jakýchkoli pochybností. Redaktor časopisu Varpas Juozas Adomaitis-Šernas roku 1890 poznamenal, že gramatika je potřebná ke sjednocení pravopisných norem: „Aby mohl vzniknout jednotný pravopis a po svém vzniku se udržet, je třeba také jednotné opory, jednotné pomůcky, z níž by se každý mohl pravopis naučit“ (Adomaitis-Šernas 1890: 65). Pociťujíce potřebu stanovit pravopisné normy, ujali se kolem roku 1890 varpininkai iniciativy: hektografovali sbírku pravopisných pravidel, kterou připravil V. Kudirka, Statrašos Ramsčiai (Jonikas 1987: 326). Redaktor časopisu Žemaičių ir Lietuvos Apžvalga P. Urbonavičius otevřel roku 1895 otázku gramatiky: „Jednotného pravopisu se dočkáme tehdy, až se naši literární vůdci (profesoři) zřeknou lenosti a vydají dobré gramatiky“ (Urbonavičius 1895: 3). Roku 1897 vyzýval k napsání gramatiky spolupracovník časopisu Tėvynės Sargas Pranciškus Gaigalas: „Ze všech sil se musíme starat a pracovat, abychom postavili hráze naší řeči a pravopisu, aby se při psaní nebloudilo“ (Gaigalas 1897: 18). Protože stále nebyla k dispozici vhodná gramatika litevského jazyka, redakce časopisu Varpas hledala řešení: počátkem roku 1898 navrhla přeložit gramatiku Julia Schiekoppa (1879–1881), později doporučila řídit se příručkou P. Avižonise Lietuviška gramatikėlė, v níž byl představen pravopisný model časopisu Varpas ([redakce časopisu Varpas] 1899: 37): BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 10 Vydali jsme a rozeslali všem redakcím litografovanou „Gramatikėlę“ (tehdy ještě nedokončenou) podle pravopisu „Varpu“, který se zdá být nezavádějící a praktický. „Gram.“ sestavil odborník, a je tedy spolehlivá. Spisovná jazyková norma byla kodifikována v gramatice J. Jablonského, která vyšla roku 1901: Gramatice litevského jazyka. Veřejnost považovala tento soubor kodifikovaných norem spisovného jazyka za autoritativní a začala se o něj opírat. Redaktor Tėvynės Sargo J. Tumas-Vaižgantas se rozhodl dodržovat normy J. Jablonského gramatiky ještě před jejím vydáním11, v roce 1900: „tímto číslem ‚T. S.‘ <...> jsme začali psát podle této společné gramatiky. Čekejte na ni a kupujte ji, neboť je již čas začít psát jednotně“ ([Tėvynės Sargo redakce] 1900: 68). Touto gramatikou se řídili také vydavatelé Varpas; například v roce 1903 na jejím základě sjednotili užívání instrumentálových tvarů zájmen v jednotném čísle: „Zájmena je třeba skloňovat, jak je uvedeno v gramatice [Jablonského – J. V.]“ (Varpas redakce 1903: 25). V daném období tedy různí autoři nejen zaznamenávali, že spisovná norma již existuje, ale také nastolovali otázky spisovného jazyka, které považovali za nejdůležitější: hovořili o vztahu psaného a mluveného jazyka, o území jeho užívání, začali formulovat požadavky na spisovný jazyk a cítili potřebu jej kodifikovat. Na přelomu 19. a 20. století byl spisovný jazyk zčásti již chápán tak, jak jej později charakterizoval P. Skardžius – jako společný jazyk národa. 4. SPISOVNÝ JAZYK NA POČÁTKU 20. STOLETÍ Po zrušení zákazu tisku latinkou v roce 1904 se spisovný jazyk stal legálním jazykem tisku; když se Litva stala nezávislým státem, stal se státním jazykem (to bylo zakotveno v Ústavě Litevského státu z roku 1922) a začal se užívat ve správních a vzdělávacích institucích (Zinkevičius 1992: 213–215; Piročkinas 2004: 6), takže se začaly rychleji rozšiřovat i jeho funkce. P. Skardžius v roce 1927 charakterizoval spisovný jazyk jako společný jazyk celého národa („aby se lidé národa mohli mezi sebou snáze a rychleji domluvit a dorozumět“; jazyk, kterému by mohli rozumět lidé celého kraje“ (Skardžius 1927: 340), a státu (spisovný jazyk „se stal společným pro celý kraj, pro celý stát“ (Skardžius 1927: 341)). V té době ještě gramatika nebyla vytištěna, J. Tumas-Vaižgantas však měl její rukopis – byl pověřen dopravit jej do Tilžė (Jonikas 1987: 336).11 BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 11 SHRNUTÍ 1. Před druhou polovinou 19. století lze představu o spisovném jazyce pouze rekonstruovat: spisovný jazyk měl být společným a jednotným veřejným jazykem národa. V této etapě vznikaly jednotlivé standardizované modely, které se však ve společný jazyk nevyvinuly. 2. Ve druhé polovině 19. století se potřeba společného jazyka stávala stále aktuálnější. Na počátku tohoto období se za potřebný a hodný vytvoření považoval pouze jazyk psaný. Poslední desetiletí 19. století lze považovat za kritické období, kdy se spisovný jazyk založený na jihozápadní aukštaitštině začal chápat nikoli jako budoucí, nýbrž jako již existující, užívaný nebo takový, který se lidé snaží užívat. Začala se měnit představa spisovného jazyka jako jazyka psaného – vznikla potřeba nejen psát, ale také mluvit spisovným jazykem. Začal se na něj klást nejen požadavek jednotnosti, ale i čistoty. Usilovalo se o to, aby se spisovný jazyk užíval nejen v tisku a při vzájemné komunikaci inteligence, ale i v dalších oblastech, kde to bylo možné – v kostele a při psaní nápisů na náhrobky. Veřejnost začala šířeji chápat území užívání spisovného jazyka – byl chápán jako společný jazyk Litevské velkoknížectví a Polské republiky i Litevců žijících v Evropě a ve Spojených státech amerických. Model jazyka periodického tisku, který zpočátku přijala jako společný jazyk pouze vzdělanější část společnosti, byl v roce 1901 kodifikován gramatikou J. Jablonského. 3. Model jazyka nelegálního litevského tisku, který inteligence v posledních desetiletích 19. století přijala jako spisovný jazyk a který byl kodifikován gramatikou J. Jablonského, se v roce 1922 stal státním jazykem a začal se užívat ve správních a vzdělávacích institucích. V roce 1927 již P. Skardžius definoval spisovný jazyk jako společný pro celou zemi a celý stát. ŠALTINIAI [A d o m a i t i s - Š e r n a s J.] j. a. 1890: Musų statrašas. – Varpas 2, 65. A – Aušra, 1883–1886. [Aušros redakcija] 1883: Gromatnyczia. – Aušra 5, 150–151. A v i ž o n i s P. 1898: Lietuviška gramatikėlė, Peterburgas; VUB RS: Lᵣ623. B a r a n a u s k a s A. 1875 10 04(16): Laiškas Hugo Weberiui iš Kauno. – Baranauskas A., Raštai VII/2. Laiškai Hugo Weberiui ir Aleksandrui Dambrauskui, sudarė Regina Mikšytė, Marius Daškus, laiškų Hugo Weberiui pagrindinį tekstą parengė Rita Šepetytė ir Marius Daškus, komentarus – Bonifacas Stundžia, laiškų Aleksandrui Dambrauskui pagrindinį tekstą, BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 12 vertimą ir komentarus parengė Marius Daškus, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas, Baltos lankos, 2009, 2–11. B a s a n a v i č i u s J. 1899: Prie historijos mūsų rašybos. Parašė dr. J. Basanavičius. Tilžėje 1899. Spaustuvėje otto v. Mauderodes. [D a m b r a u s k a s A.] A. J. 1898: Seni paveikslai ir nauji užmanymai. – Tėvynės Sargas 10, 2–3. [D a v a i n i s – S i l v e s t r a i t i s M.] Cirulis 1891: Isz latviu kampo. – Varpas 4, 70. [G a i g a l a s P.] Embė 1897: Raszybos dalykai. – Tėvynės Sargas 8, 18. [J a b l o n s k i s J.] Obelaitis K. 1893: Dar kelets žodžių apie mūsų rašybą. – Varpas 1, 8–10. [J a b l o n s k i s J.] 1901: Lietuviškos kalbos gramatika. Rašytojams ir skaitytojams vadovėlis. Parašė Petras Kriaušaitis. Tilžėje 1901. Spauzdinta pas otto v. Mauderode. J a u n i u s K. [1880–1892]: Lietuviszkas kalbomokslis, LNB RS: F 23-8; rankraštis. [K u d i r k a V.] Q. D. ir K. 1889: Isz tėvyniszkos dirvos. – Varpas 7, 105. [K u d i r k a V.] –v–k– 1890: Prakalba. – Ūkininkas 1, 1–2. K u š e l i a u s k a s S. L. 1923: S. Kušelevskio laiškas kun. A. Burbai. „Aušros“ 40 m. sukaktuvėse (iš spalio m. 1923 „Žvaigždės.“), Philadelphia, 112–113. [M a č i u l i s – M a i r o n i s J.] 1891: Apsakymai apie Lietuvos praeiga, paraszę Stanyslovas Zanavykas 1886. Tilžė 1891 m. Kasztu Lietuvos mylėtojų spausdinta pas O. v. Mauderodės. [M i l u k a s A.] Dzukelis 1892: „Vaiku kningele,“ parasyta kunigo-vyskupo Motiej aus Vałanczausko. (Antras spaudimas). – Žemaičių ir Lietuvos Apžvalga 4, 27–28. [P a k a l n i š k i s K.] Zuikis 1890: Silva Rerum. – Žemaičių ir Lietuvos Apžvalga 15, 117. [P i e t a r i s V.] Prusas už Prusą 1894: Kalbos dalykai. – Varpas 6, 84–87. [U r b o n a v i č i u s P.] Prancelė J. 1895: Nereikalinga „į“ su brūkszmel iu mūsų raszyboje. – Žemaičių ir Lietuvos Apžvalga 1, 3–4. S p u d u l i s J. 1893 11 26: Laiškas Aleksandrui Dambrauskui; VUB RS: F 1 – D 462; rankraštis. [Š l i ū p a s J.] J. Szl. 1884: Lietuviszkoj i paprasta kalba... – Aušzra 4, 147. [Tėvynės Sargo redakcija] 1900: „Lietuviszkos kalbos gramatika“. – Tėvynės Sargas 8, 68. Tėvynės varpai. – Varpas 1, 1898, 13. [T u r a u s k a s P.] Raseinių Magdė 1901: Iš Raseinių. – Tėvynės Sargas 4/5, 14–19. [Varpo redakcija] 1899: Redakcijos atsišaukimas. – Varpas 3, 37. Varpo redakcija 1903: Mūsų rašyba. – Varpas 2, 25–26. [V y t a r t a s A.] Ernest as Weyeris 1887: Įžanga. – Šviesa 1, 3. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 13 LITERATŪRA Bagdonas J. 1937 01 11: Pastabos apie rankraščius, Kaunas, [I]; VUB RS: F 1 – F 627; rankraštis. Girdenis A., Pupkis A. 1970: Bendrinės kalbos normos ir jų kodifikacija. – Kultūros barai 1, 65–67. Prieiga internete: www.straipsniai.lt/kalbos_kultura/puslapis/6484. Haugen E. 1966: The Ecology of Language, Stanford, California: Stanford University Press. Jonikas P. 1937: Lietuvių bendrinės rašomosios kalbos idėja priešaušrio metu. – Archivum Philologicum 6, 36–73. Jonikas P. 1972: Lietuvių bendrinės rašomosios kalbos kūrimasis antrojoje XIX a. pusėje, Čikaga: Pedagoginis lituanistikos institutas. Jonikas P. 1987: Lietuvių kalba ir tauta amžių būvyje, Visuomeniniai lietuvių kalbos istorijos bruožai, Chicago: Lituanistikos instituto leidykla. LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas, elektroninis variantas. Red. kolegija: Gertrūda Naktinienė (vyr. red.), Jonas Paulauskas, Rიტutė Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005. Atnaujinta versija, 2008. Prieiga internete: www.lkz.lt. Palionis J. 2014: Aušrininkų ir varpininkų leksinių naujadarų kūryba, parengė Birutė Kabašinskaitė, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Piročkinas A. 1986: Kaip atsirado lietuvių bendrinė kalba. – Mokslas ir gyvenimas 1, 30–31. Piročkinas A. 1990: Lietuvių bendrinės kalbos susidarymas. – Gimtasis žodis 1, 6–10. Piročkinas A. 2004: Lietuvių kalba pirmosios nepriklausomybės metais. – Gimtasis žodis 5, 2–8. Sabaliauskas A. 1979: Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija, iki 1940 m., Vilnius: Mokslas. Skardžius P. 1927: Bendrinė kalba ir jos vartojimas. – Švietimo darbas 4, 337–350. Skardžius P. 1933: Daukša pirmasis bendrinės kalbos kūrėjas Didžiojoj Lietuvoj. – Archivum Philologicum 4, 7–20. Stakauskas J. 2003: Homiletikos ir lietuvių kalbos profesoriai. – Naujieji nacionalizmai ir katalikų bažnyčia Lietuvoje, sud. Algimantas Katilius, Vilnius: Aidai, 66–81. Subačius G. 1991: Simonas Daukantas: rašybos ir kūrybinių interesų kitimas. – Iš Lietuvos istorijos tyrinėjimų, Vilnius: Academia, 58–64. BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351–7204 JURGITA VENCKIENĖ. Lietuvių bendrinės kalbos sampratos istorija (XIX amžiaus antroji pusė – XX amžiaus pradžia) | 14 Subačius G. 1996: Trys XIX a. bendrinės rašomosios kalbos modeliai: J. A. Pabrėža, J. Čiulda, S. Daukantas. – Lietuvių kalbotyros klausimai 36, 51–59. Subačius G. 1998: Žemaičių bendrinės kalbos idėjos, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Subačius G. 2001: Written standard and spoken standard. – Baltų filologija 10, 127–136. Subačius G. 2002: Perspectives of a History of European Standard Languages. – Lituanus 48(1). Prieiga internete: www.lituanus.org/2002/02_1_02.htm. Subačius G. 2004: Standartinių (bendrinių) kalbų istorijos chronologija. – Metmenys 84, 97–115. Tumas-Vaižgantas J. 1924: Doc. p. e. J. Tumo Lietuvių literatūros paskaitos. Draudžiamasis laikas, „Apžvalgos“ grupė, Jonas Maironis-Mačiulis, Kaunas, Marijampolė: „Dirvos“ b-vės leidinys. Venckienė J. 2007: Lietuvių bendrinės kalbos pradžia: idėjos ir jų sklaida (1883–1901), Vilnius, 2007 (daktaro disertacija). Venckienė J. 2014: Antano Baranausko lietuvių bendrinės kalbos teorija: priėmimas Žemaičių kunigų seminarijoje. – Archivum Lithuanicum 16, 269–294. Zaborskaitė V. 1987: Maironis, Vilnius: Vaga. Zinkevičius Z. 1986: Antanas Baranauskas kalbininkas. – Literatūra ir kalba 19. Antanas Baranauskas, Vilnius: Vaga, 58–81. Zinkevičius Z. 1992: Bendrinės kalbos iškilimas. Lietuvių kalbos istorija 5, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Gauta 2016 12 05 Priimta 2017 01 19 JURGITA VENCKIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] BENDRINĖ KALBA 89 (2016) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204