Kol nebuvo „Palemono“: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai

PETRAS SKIRMANTAS Ústav litevského jazyka NEŽ EXISTOVAL PALEMONAS: POČÍTAČE, LITEVSKÁ PÍSMENA A PÍSMA KLÍČOVÁ SLOVA: speciální písmena, kódování, znaková sada, ASCII, ANSI, Unicode, přízvukování textu, fonetická transkripce. Diskuse o litevských počítačových písmech se stále obnovuje: snažíme se objasnit, kolik jich je, jaké druhy a pro koho jsou určeny, kdy jsou potřeba, jak rozšířené jsou atd. Nedávno se opět naskytla příležitost o tom hovořit, když Státní komise pro litevský jazyk a Ústav litevského jazyka uspořádaly diskusní seminář Palemonas a další litevská písma: užívání a perspektivy. Tento článek se rovněž pokouší dotknout toho, o čem se tam hovořilo. K tomu, abychom se sami pustili do domácí výroby počítačových písem, nebo přesněji řečeno do jejich úprav, nás přiměly praktické potřeby, jak se říká – sám život... V první polovině posledního desetiletí minulého tisíciletí, po roce 1990, začalo tehdejších počítačů přibývat i v prostředí filologů a litevštinářů a byly stále dostupnější. Zaprvé se tehdy stávaly cenově dostupnějšími, zadruhé jich bylo mnoho přiváženo či darováno ze zahraničí jako humanitární pomoc, protože cizinci si pořizovali novější a modernější přístroje a ty zastaralé nám darovali nebo prodávali poměrně levně. Tehdejší počítače se od dnešních značně lišily a měly mnohem skromnější možnosti. Protože však i na tehdejších počítačích bylo možné mimo jiné psát, tedy, jak jsme tehdy začali říkat, pořizovat text, rychle vytlačily z používání psací stroje. Pohodlí, které to přineslo, bylo nesmírné a rozhodující: při psaní nebo přepisování textu na počítači přestává mít smysl pojem koncept, protože všechny opravy chyb i úpravy redakční povahy nahrazují opravovaná místa textu, a na obrazovce i na výtisku je stále vidět pouze čistopis. Zanedlouho se tak psaní a pořizování textů stalo pro filology, stejně jako pro mnoho lidí vykonávajících jiné práce, hlavní činností prováděnou na počítači. Protože se k nám počítače dostávaly různými způsoby a často už byly starší, hned od počátku vyvstal problém, zda na nich lze správně psát litevsky: chtěli jsme a potřebovali, aby na obrazovce i na výtiscích byly vidět všechny znaky používané v současném pravopisu BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 2 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 písmena, především všechna písmena současné litevské abecedy (a ą, ę, į, ų, č, š, ž, ė, ū), ale také další grafické značky vyskytující se v textech. To potřebovali nejen filologové či litevštináři, ale všichni, kdo chtěli na počítači psát nebo upravovat litevské texty ze svého oboru. Možnosti však nebyly vždy k dispozici... Pro úplnost je třeba připomenout, že už tehdy se počítače do prostředí filologů dostávaly většinou ve dvou různých typech a značně se lišily jak možnostmi, tak pohodlností práce (způsoby ovládání i celkovou povahou „komunikace“ s člověkem, takzvaným rozhraním, angl. interface). Jedny z nich navrhovala a vyráběla firma Apple, druhé firma International Business Machines (IBM). Už kolem poloviny osmdesátých let měly počítače řady Macintosh (pojmenované podle jedné odrůdy jablek), které začala vyrábět firma Apple a které se později staly známějšími pod názvem Mac, od počátku speciální ovládací nástroj – myš – a grafické rozhraní pro komunikaci s člověkem (angl. graphic user interface, GUI), které téměř vše potřebné k práci s počítačem uspořádalo do promyšlených strukturovaných seznamů zobrazovaných na obrazovce ve zvláštních grafických oknech. Stačilo myší ukázat na příslušnou položku seznamu a počítač „pochopil“, co má udělat. V oknech je vidět i výsledek činnosti – zpracovávaný textový či grafický dokument a jeho stav po provedení toho či onoho úkonu. Základní principy grafického rozhraní se rozšířily a platí dodnes. Ve stejné době začala firma IBM vyrábět podobné počítače řady PC (zkratka slovního spojení Personal Computer), které po určitou dobu grafické rozhraní neměly. Všechny příkazy k jejich ovládání bylo třeba zadávat (psát) na klávesnici a rozhraní pro komunikaci s člověkem bylo pouze textové, tj. jak zadávané příkazy, tak výsledky činnosti počítače se na obrazovce zobrazovaly textem složeným z jednotných znaků standardní velikosti a tvaru, vymezených znakovými buňkami. Znaková buňka je standardní obdélníkové pole tvořené určitým počtem bodů uspořádaných do stejných sloupců a řádků. Klávesnice a obrazovka rozdělená na znakové buňky se společně nazývají textový terminál; po určitou dobu byl hlavním prostředkem výměny informací s počítačem typu IBM PC. Práce s takovým počítačem je proto poněkud obtížná: je třeba pamatovat si množství ovládacích příkazů a správně, bez chyb, je zapisovat spolu s nezbytnými parametry (údaji, odkazy). Člověk si s takovým počítačem v jistém smyslu dopisuje: na obrazovku píše standardním textem příkazy a údaje, zatímco počítač vypisuje výsledky jejich provedení. Takové rozhraní založené na principu textového terminálu je v některých operačních systémech dodnes hlavním způsobem výměny informací s počítačem a těší se zvláštní oblibě mezi profesionály. Většina lidí však přesto dává přednost již zmíněnému grafickému rozhraní a považuje je za pohodlnější. Bylo tedy přirozené, že se postupně vyvinulo i pro počítače typu IBM PC; dostalo název BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 3 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 výstižný název Windows, který přímo odkazoval na hlavní prvek rozhraní – grafická okna. Přibližně v polovině posledního desetiletí 20. století se Windows vyvinul v samostatný operační systém a od té doby se grafické rozhraní stalo hlavním rozhraním počítačů typu IBM PC pro komunikaci s člověkem. Ovládání počítačů obou typů – jak Apple Macintoshů vyráběných firmou Macintosh, tak IBM PC – a vůbec práce s počítači obou typů se velmi podobá, ačkoli zásadní „vnitřní“ rozdíly přetrvávají. Ve filologickém prostředí se stejně jako na mnoha místech v Litvě více rozšířily počítače typu IBM PC. Byly dostupnější, levnější, dalo by se říci demokratičtější; bylo snadné do nich instalovat software různého původu, především potřebné aplikační programy, včetně podomácku vyrobených, vlastnoručně vytvořených nebo objednaných u známých programátorů. Vedle poměrně vzácných originálních počítačů typu PC vyrobených firmou IBM se rychle začaly šířit analogy vyráběné v zemích jihovýchodní Asie, nebo dokonce sestavované přímo v Litvě z dílů vyrobených tam; začalo se jim říkat počítače kompatibilní s IBM PC... Je třeba poznamenat, že podobné imitace Macintosh v zásadě neexistovaly. Filologové, kteří používali převážně počítače IBM PC a s nimi kompatibilní počítače, se jen zřídka potýkali s vážnějšími problémy souvisejícími se správným, standardním psaním v litevštině. I tehdejší počítače typu PC ovládané operačním systémem DOS (angl. Disk Operating System), s nimiž se informace vyměňovaly prostřednictvím textového terminálu, již používaly poměrně přesně definovaná schémata kódování písemných znaků zobrazovaných na obrazovce v pozicích pro znaky; tato schémata se nazývala kódové stránky neboli kódové tabulky (angl. code page, CP). Bylo jich několik a předepisovaly kódy nejen pro písmena anglické abecedy, ale i pro znaky používané v pravopisných systémech některých dalších zemí. Spolu s operačním systémem se distribuovala také počítačová písma (angl. fonts) – softwarové součásti integrované do operačního systému, které umožňují zobrazovat znaky v podobě viditelných grafických obrazů, vnímatelných lidským okem. Existují dvě hlavní zařízení, která to dokážou: obrazovka a tiskárna. Problematickým zařízením, jež vyžadovalo důmyslnější přizpůsobení počítači, byla tehdejší tiskárna: mnoho záviselo na jejím způsobu fungování, typu, výrobci apod. Je však důležité zdůraznit, že obě tato zařízení svou práci vykonávají pouze pod řízením počítače a potřebné zásadní informace počítač získává z počítačových písem. Je samozřejmé, že správné psaní v litevštině nebylo hlavní starostí firmy Microsoft, která vytvářela software pro počítače kompatibilní s IBM PC (a stále jej vytváří pro mnoho dnešních počítačů). Na druhou stranu však základ našeho současného pravopisu – litevská abeceda – není ani původní, ani příliš jedinečný; většina jejích písmen je společná a ve svém pravopisu je používají nejen Litevci, ale i jiné národy. Opravdu litevských písmen, která alespoň BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 4 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 se dnes v Evropě prakticky nepoužívají, je snad jen ė, į a ų. Písmena ą a ę používají ve svém pravopisu Poláci, ć, ś a ź – Češi, ü – Lotyši. Přesto se devět písmen – ą, ę, į, ų, č, š, ž, ū, ė – často vyčleňuje z ostatních písmen litevské abecedy. A oprávněně – všechna jsou složená, dvojdílná, skládají se ze dvou částí: základního písmene (a, e, i, u, c, s, z) a pomocného znaménka přidaného dole nebo nahoře – nosové značky, háčku, čárky či tečky. Všech 23 zbývajících písmen naší abecedy – a, b, c, d, e, f, g, h, i, y, j, k, l, m, n, o, p, r, s, t, u, v, z – je jednoduchých, tvoří je jediná složka (pochybnosti o tomto tvrzení by snad mohly vzbuzovat jen malá písmena i a j s tečkou nahoře, ale je třeba připomenout, že velká písmena I a J tečku nemají, zatímco jak ė, tak Ė ji mají, takže tyto dvojice písmen jsou odlišné). Je také třeba poznamenat, že jednoduchá písmena jsou mnohem „mezinárodnější“ než složená; používají se v písemných systémech mnoha evropských zemí a všech 23 patří do anglické abecedy. Zvlášť důležité je, že při vzniku schémat kódování písemných znaků v počítačích se tyto dvě skupiny písmen dostaly do různých skupin kódů. Jednoduchá písmena naší abecedy, která jsou zároveň písmeny anglické abecedy, dostala kódy jako první, a to takové, které se později již neměnily a zůstaly dodnes pevně stanovené. Patří do takzvané standardní znakové sady (angl. standard character set), kterou upravuje stará norma ASCII (angl. American Standard Code for Information Interchange), ustavená v šedesátých letech. Podle ní se pro kódování znaků používají celá čísla od 0 do 127, z nichž písemným znakům (písmenům, číslicím, oddělovačům) náleží kódy od 32 do 126. Toto kódovací schéma (někdy se prostě říká kódování) vzniklo ještě před nástupem „malých“ počítačů; bylo určeno pro různá telekomunikační zařízení a počítače je při svém vzniku jednoduše převzaly a osvojily si je. Jak však počítačů přibývalo a šířily se, znaky obsažené ve standardní sadě (ASCII) přestávaly stačit, protože v ní nebyly všechny znaky potřebné k psaní textů nejen v angličtině, ale i v jiných jazycích. Vzhledem k rostoucím potřebám počítačového psaní se pro kódování znaků začalo používat více celých čísel – od 0 do 255, neboť vnitřní uspořádání počítačů to umožňovalo. Prvních 128 kódů (od 0 do 127), stanovených normou ASCII, zůstalo beze změny, přibylo však dalších 128 kódů (čísel od 128 do 255), jimiž bylo možné kódovat jiné znaky nezařazené do standardní sady. Taková rozšířená množina kódů (kódový prostor) se v anglicky mluvícím prostředí často označuje jako Extended ASCII, nejedná se však o doplnění či rozšíření ASCII (normy nebo jí stanoveného kódovacího schématu) – jde o rozšíření množiny kódů tak, aby zahrnovala nezměněné kódovací schéma ASCII a zároveň poskytovala 128 dalších kódů pro jiné potřebné znaky, jejichž kódování norma ASCII neupravuje. Tak vznikl model rozdělení 256 kódů, který celou množinu kódů rozděluje na dvě stejně velké podmnožiny – pevnou, stanovenou normou ASCII a zahrnující kódy od 0 do 127, a volnou, zahrnující kódy od 128 do BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 5 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 255. Právě tento model označuje anglický popis Extended ASCII. Jeho pevně stanovená volná podmnožina kódů pak umožnila, aby na jeho základě vznikla řada různých kódovacích schémat, nazývaných, jak už bylo uvedeno, kódovými stránkami nebo kódovými tabulkami a označovaných nejrůznějšími názvy. Jejich pevná podmnožina, pevná část, byla vždy stejná a shodovala se s ASCII, přiřazení znaků kódům ve volné části se však velmi lišilo podle toho, pro jakou znakovou sadu byla kódová stránka sestavena. Ve stále se rozrůstající rozmanitosti kódových stránek se začaly objevovat i takové, jejichž volná část obsahovala zakódovaná složená (dvojitá) písmena litevské abecedy, častěji však jen ta z nich, která nejsou potřebná pouze pro naše pravopisná pravidla. Vznikly také kódové stránky, které přidělovaly kódy všem písmenům litevské abecedy; podíleli se na tom i naši počítačoví odborníci. Zároveň vznikala počítačová písma odpovídající těmto kódovým stránkám, jež umožňovala skutečně používat v počítači znaky zakódované přidělenými kódy. Panoval v tom i zmatek: v první polovině posledního desetiletí existovalo pro operační systém DOS už několik kódových stránek se všemi písmeny litevské abecedy – jejich čísla se pohybovala od 770 do 774, později přibyly 775, 776, 777 a 778. Kódy litevských písmen se v některých z těchto stránek shodovaly, v jiných se lišily. S rostoucím počtem počítačových písem zobrazujících znaky v těchto kódových stránkách bylo třeba se v nich vyznat a postupovat obezřetně. Bylo také nutné propojit proměnlivé kódy devíti dvojitých písmen naší abecedy, často označovaných jako svébytná či specifická litevská písmena, s klávesnicí a příslušnými klávesami (propojení kódů jednoduchých písmen, která patří do standardní znakové sady ASCII, s klávesnicí nikdy z pochopitelných důvodů žádné problémy nečinilo). Na druhou stranu to všechno umožnilo psát správně litevsky i na počítačích s operačním systémem DOS. Grafické rozhraní Windows určené pro počítače typu IBM PC, které se záhy z doplňku systému DOS proměnilo v samostatný operační systém (prvním takovým systémem se stal Windows 95), zásadně změnilo podobu znaků na obrazovce, počítačová písma i celkovou situaci v oblasti psaní na počítači. Zmizely znakové mozaiky, prosadila se jiná, nová písma, nazývaná vektorová, která vytvářejí viditelnou podobu znaků pomocí vektorové počítačové grafiky – obrysy znaků vykreslují Bézierovými křivkami. Přibývalo inkoustových a laserových tiskáren, které dokázaly tyto obrysy na papíře reprodukovat velmi přesně, včetně těch nejjemnějších grafických detailů. Texty a dokumenty připravené v počítači a vytištěné na takové tiskárně se díky tomu začaly podobat dokumentům tištěným na tiskařských strojích. Mnoho nových písem se šířilo spolu s grafickým prostředím Windows a tvořilo jeho nedílnou součást; zároveň však bylo možné podle potřeby doplnit „systémovou“ sadu písem o další, samostatně zakoupená písma. BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 6 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 Kódování znaků se také začalo ustalovat. Navzdory rozmanitosti místních kódových stránek nabývaly na významu univerzální mezinárodní standardy kódování. Za zmínku stojí především dva: ISO/IEC 8859, složený z několika postupně vytvářených částí, a ISO/IEC 10646. První stanoví, jak kódovat znaky potřebné pro většinu evropských písemných systémů v kódových stránkách po 256 kódech; druhý mnohonásobně rozšířil množinu celých čísel, která mohou sloužit jako kódy znaků – ta nyní čítá více než dvě miliardy! Její převážná část zůstává nevyužita, dosud je kódy z této množiny zakódováno jen necelých 140 tisíc znaků... Paralelně vznikl i jiný standard kódování znaků, nikoli však mezinárodní – Unicode. I ten měl za cíl rozšířit množinu kódů znaků. Jeho základy byly připraveny v roce 1988, počátkem roku 1991 bylo založeno Unicode Consortium a na podzim vyšel první svazek standardu Unicode, podle něhož mohou kódy znaků tvořit 65 536 celých čísel – od 0 do 65 535. Tvůrci standardů ISO/IEC 10646 a Unicode se brzy dohodli na koordinovaném postupu, a oba standardy tak byly (a stále jsou) slaďovány a synchronizovány; kódování znaků je v nich od té doby zcela totožné, ačkoli účel a funkce každého z nich zůstaly specifické. Z různých důvodů a kvůli určitým požadavkům se celkový počet kódů, které lze skutečně použít a které se obvykle nazývají kódovým prostorem, výrazně zmenšil a v současnosti je o něco vyšší než 1,1 milionu; z nich již byly znakům přiděleny kódy, jak už bylo řečeno, přibližně 140 tisíc, tedy asi 12,5 procenta. Spojení obou standardů se obvykle nazývá Unicode. Název vystihuje snahu sjednotit kódování všech znaků používaných v počítačích a učinit je jednotným na celém světě. Uvedené standardy kódování znaků jsou univerzální a zaměřené na potřeby informačních technologií – nebyly vytvořeny jen pro počítače typu IBM PC ani pro jejich grafické rozhraní. Při přípravě počítačových písem pro různé typy počítačů a různé účely i pro různé operační systémy se však usiluje o co největší dodržování kódování znaků stanoveného těmito standardy, neboť je to výhodné: jednotné kódování znaků zajišťuje, že informace zapsaná pomocí znaků bude přesně odeslána, přijata a zobrazena bez ohledu na používané technické či programové vybavení. Výrobce softwaru Microsoft, který vytvořil, vyvíjel a distribuoval grafické rozhraní Windows a jehož vývoj probíhal tak rychle, že po čase, obrazně řečeno, pohltil operační systém DOS a sám se stal operačním systémem, používal pro vektorová písma distribuovaná spolu s ním vlastní kódové stránky, z nichž každá obsahovala 256 kódů znaků. Dostaly vlastní názvy, ale od sebe navzájem i od kódových stránek systému DOS se lišily pouze volnou podmnožinou kódů, tj. přiřazením znakům v rozsahu 128 až 255. Pevná podmnožina, vymezená standardem ASCII, zůstala rovněž beze změny (a mimochodem beze změny zůstala i ve všech částech normy ISO/IEC 8859 a v Unicode). S prvními verzemi Windows BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 7 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 se začala používat kódová stránka označená číslem 1252 (code page 1252). Později se pro ni používalo i zkrácené označení CP-1252, Windows-1252 i jednoduše Latin 1. Poté kódových stránek přibývalo a spolu s nimi i znaků, které kódovaly a které vycházely jak z latinského, tak z jiných písem. Aby se zdůraznilo, že nejde o kódové stránky pro DOS, nýbrž pro prostředí Windows, někdy se jim říkalo kódové stránky ANSI, protože původní verze první z nich, CP-1252, vycházela z původního návrhu kódové stránky připraveného Americkým národním normalizačním institutem (American National Standards Institute, ANSI). Tento návrh se později vyvinul v kódovou stránku ISO/IEC 8859-1, označení ANSI se však přesto vžilo v pracovní terminologii společnosti Microsoft a stalo se skupinovým názvem pro kódové stránky Windows. Dodejme, že kódové stránky pro operační systém DOS měly také společný skupinový název – OEM. Kódové stránky jsou, jak už bylo několikrát zmíněno, schémata kódování znaků, která určují, jaký kód – celé číslo nejvýše 255 – se přiřadí kterému znaku. Kód – číselný identifikátor znaku v počítačovém systému, smluvené označení pro jeho rozpoznání – je téměř totéž jako volací znak rozhlasové stanice nebo osobní identifikační číslo občana Litvy. V anglicky psané literatuře o počítačích se nyní kód obvykle označuje výstižným, zdařile utvořeným slovem codepoint (někdy se píše také code point), což naznačuje, že jde o bod v množině kódů, jedno z čísel této množiny. Je však třeba zdůraznit, že kód není nějakou imanentní vlastností znaku, skrytou v jeho „nitru“ – znaku se volně vybírá a přiděluje na základě určité dohody. Tentýž znak proto může získat různé kódy, pokud se vyskytuje v různých kódových stránkách a/nebo různých standardech kódování, což je ovšem nežádoucí a je třeba se tomu vyhnout. Kódy nejsou potřeba pouze ke kódování znaků v počítačových písmech; především umožňují, aby informace vyjádřená písemnými znaky mohla koordinovaně obíhat uvnitř počítačového systému a aby ji různé softwarové i hardwarové součásti počítače, které informace odesílají a přijímají, zachovaly beze změny, nezkreslily ji a neproměnily v proud náhodných signálů, tedy v informační šum či entropii. Jak se počítače zdokonalovaly a objevila se možnost používat pro kódy celá čísla mnohonásobně větší než 255, význam kódových stránek poněkud poklesl. Ve standardu Unicode, který výrazně rozšířil kódový prostor, se pojem kódové stránky již nepoužívá; rozlišují se jiné skupiny znaků podle jejich účelu a způsobu užití, nazývané skripty, a části kódového prostoru se častěji označují jako bloky. Společnost Microsoft se však důsledně drží takzvaného principu zpětné kompatibility (někdy se říká historická kompatibilita): usiluje o to, aby na počítačích řízených i novými, moderními verzemi Windows mohly fungovat také staré programy používané v minulosti. Proto současné verze Windows podporují dvojí kódování znaků BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 8 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 kódování: jednak moderní, kompatibilní s Unicode, jednak starší, odpovídající dříve vytvořeným stránkám kódů ANSI. Zmíněný oběh informací uvnitř počítače řídí soubor programových funkcí v systémových knihovnách Windows API (API – z angl. Application Programming Interface) a mnohé z jeho funkcí určených pro práci se znaky a jejich posloupnostmi existují ve dvou verzích: A, určená pro znaky kódované kódy ANSI, a W (angl. wide), určená pro znaky a jejich posloupnosti s kódy Unicode. Protože korespondence mezi kódy ANSI přiřazenými znaku v různých stránkách kódů a kódem, který mu přiřazuje Unicode, je jednoznačná, lze snadno měnit jedny kódy „oběma směry“ za jiné – stačí vědět, s jakou stránkou kódů ANSI se pracuje. Znaky se v případě potřeby překódují do kódů ANSI kvůli některým interním zvláštnostem systému a kvůli stále se vyskytujícím starým aplikacím, které nerozpoznávají kódy vyšší než 255. Moderní textové aplikace obvykle pracují se znaky kódovanými dlouhými kódy (angl. wide). Kódování znaků pomocí Unicode je dnes normou. O správný litevský pravopis bylo s nástupem vektorových fontů postaráno. I to je zásluha našich informatiků. Doba, kdy počítačů, které vytlačovaly psací stroje, začalo na psacích stolech našich filologů přibývat, se zhruba kryla s dobou, kdy se prosazovaly první verze grafického rozhraní Windows. Pravda, toto rozhraní mohlo normálně a užitečně fungovat jen na novějších počítačích s procesorem alespoň Intel 80386 a grafickým adaptérem (grafickou kartou) a monitorem standardu VGA, ale takové počítače zdaleka neměli všichni filologové, kteří si tehdy počítač pořizovali. S vývojem verzí Windows nároky na počítačový hardware (takzvané technické vybavení) stále rostly, přesněji řečeno naopak: rostoucí možnosti hardwaru vytvářely předpoklady pro vznik nových, vylepšených verzí grafického rozhraní Windows. V té době se již začala šířit verze Windows 3.1, o něco později Windows 3.11, a existovaly už vektorové fonty se všemi litevskými písmeny. Především je třeba zmínit font Fotonijos TimesLT, který se široce rozšířil a Litevci jej dlouho používali. Kresba jeho písmen napodobovala mimořádně oblíbenou rodinu písem Times. Brzy se objevily i protějšky TimesLT s kresbou písmen napodobující jiná písma, které kódovaly litevská písmena stejně jako TimesLT. Znaky v těchto fontech se již kódovaly podle společné stránky kódů, kterou tehdy vytvářeli litevští a lotyšští informatici a které dali ambiciózní název BalticRIM, tedy Baltský okraj či Baltský kruh... Hezké samozřejmě bylo i to, že se v něm nečekaně odrážela zkratka tehdy působícího Ministerstva spojů a informatiky, které mělo na starosti oblast informačních technologií. V části ANSI této stránky kódů byly soustředěny znaky potřebné pro pravopis většiny zemí obklopujících Balt, které však nebyly zahrnuty do její části ASCII. Samozřejmě mezi nimi bylo i našich devět zvláštních zdvojených písmen. A počínaje verzí Windows-95 PE (PE – z BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 9 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 angl. Pan European) tuto stránku kódů společnost Microsoft fakticky schválila jako stránku kódů určenou pro pobaltské země Windows-1257 (nazývanou Windows Baltic, CP1257, CP1257 BalticRIM apod.). Litevská písmena a všechny znaky pobaltských zemí se v ní kódují stejnými kódy, jaké se v Litvě již ustálily s fontem TimesLT a dalšími fonty používajícími toto kódování. Tak vznikla a ustálila se znaková sada vyvolávající asociace s názvem Baltijos žiedas (Baltský kruh), která byla začleněna do dalších dvou stránek kódů – stránky 775 určené pro tehdy stále používaný operační systém DOS a později, v roce 1998, zveřejněné třinácté části mezinárodní normy ISO/IEC 8859 (ISO/IEC 8859-13:1998 Information technology – 8-bit single-byte coded graphic character sets – Part 13: Latin alphabet No. 7), která se také často neoficiálně nazývá BalticRIM, Baltic RIM nebo Baltic Rim. Znaková sada je stejná a kódování se, kromě kódů uvozovek a apostrofu, v podstatě shoduje pouze u Windows-1257 a ISO/IEC 8859-13; kódování znaků v OEM stránce kódů 775 se značně liší. Vektorové počítačové fonty zásadně změnily vzhled textových dokumentů vytvářených na počítači. Začaly se výrazně lišit od dokumentů přepsaných na psacím stroji neboli strojopisů a stále více se podobaly tiskovinám vyráběným v tiskárnách polygrafickými metodami. Vektorová počítačová grafika používaná k tvorbě podoby znaků umožnila podle potřeby, záměru či přání v širokém rozsahu měnit velikost písmen (stupeň písma), aniž by se jakkoli deformovaly jejich obrysy; s vhodnou sadou vektorových fontů bylo také možné měnit tučnost písmen libovolné velikosti (šířku tahů, z nichž jsou utvořena), zobrazovat požadovaná písmena kurzivou a měnit mezery mezi písmeny i řádky. Výrazný, typografický vzhled dokumentů připravených na počítači se lidem líbil a vyhovoval jim, včetně filologů, a tak se jejich hlavním nástrojem pro psaní na počítači téměř okamžitě stal – a dodnes zůstává – jeden ze součástí kancelářského balíku Microsoft Microsoft Office, který tato společnost distribuuje: textový program Microsoft Word, protože umožňuje poměrně snadno prakticky využít zmíněné možnosti vektorových fontů. I dnes se najdou filologové, které nelze přesvědčit, že texty lze psát nejen v programu Word a že v některých případech by bylo rozumnější připravovat je pomocí jiných programových nástrojů. Neotřesitelný argument zní: s Word to vyjde nejkrásněji… Litevská písmena v počítačových fontech, a tím i možnost psát litevský text správně a neporušovat současné pravopisné normy, uspokojovaly a stále uspokojují praktické potřeby mnoha institucí připravujících písemnosti i mnoha lidí, pro něž je psaní součástí, a často dokonce hlavní náplní jejich profesní činnosti. Spisovateli, novináři, literárnímu kritikovi, filmovému scenáristovi či člověku podobného povolání tyto možnosti často zcela postačují a nic dalšího vlastně nepotřebují. Filologové, zejména jazykovědci, však ve svých písemných pracích používají nejen obvyklá písmena litevské abecedy, ale také řadu dalších znaků a nejrůznějších písem, někdy BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 10 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 i velmi specifických a neobvyklých. Je pochopitelné, že dříve používané psací stroje nemohly tyto zvláštní znaky vytisknout, a proto bylo obvyklé zapisovat je do strojopisu filologického textu ručně. Strojopis býval nejčastěji (snad s výjimkou disertací a toho či onoho jiného díla přepsaného na stroji) pouze přechodnou podobou textu, jakýmsi pomocným prostředkem; konečnou grafickou podobu text získával v tiskárně, kde byl celý podle strojopisu znovu vysázen kovovými literami. Jejich výběr byl mnohem širší než soubor znaků, který dokázal obsáhnout psací stroj. Tiskárna obvykle našla kovové litery odpovídající i zvláštním znakům vepsaným ručně, a pokud je nenašla, buď je vyrobila zvlášť na zakázku, nebo požádala autora, aby takový znak nahradil jiným, který měla k dispozici. Když filologové při přechodu od psacích strojů k počítačům zjistili, že lze do textu pomocí počítače vložit mnohem více a mnohem rozmanitějších znaků, než kolik jich bývalo na psacím stroji, začali chtít, aby bylo možné v jejich textech používat všechny znaky, které potřebují – všelijaké možné. Uskutečnit přání tohoto druhu nebylo ani nemožné, ani příliš složité: stačilo nějakým způsobem, třeba svépomocí, vložit do již dostupného písma potřebné rodiny (nejčastěji Times) další znaky, které v něm nebyly. Byly nalezeny způsoby a prostředky, jak to udělat. A když se prakticky ukázalo, že taková možnost existuje, že soubor znaků lze v počítači v zásadě rozšířit a doplnit podle vlastního uvážení, přání a počet požadovaných zvláštních znaků začaly růst téměř exponenciálně... Tak začala poněkud zvláštní praxe upravování počítačových písem, která trvala nejednu řadu let. Zvláštní znaky potřebné pro práci filologů, zejména v různých oblastech lingvistiky, lze rozdělit do několika skupin. Za zmínku stojí tyto: 1) litevská písmena s přízvukem. Potřebují je ostatně nejen vědecká díla filologů, ale i písemnosti z jiných oborů – učebnice a další vzdělávací literatura, různé slovníky, příručky atd. Rozlišujeme-li velká a malá písmena, je jich celkem 68 přízvučných litevských písmen. V běžné litevské abecedě není ani jedno, ale některá z nich se vyskytují v abecedách jiných zemí. 2) znaky fonetického přepisu, které litevští lingvisté používali a používají. Litevští lingvisté k zápisu nářeční řeči nejčastěji nepoužívají znaky Mezinárodní fonetické abecedy (TFA, angl. International Phonetic Alphabet, IPA), nýbrž vlastní fonetický pravopis, jehož kořeny sahají k takzvanému kodaňskému přepisu a který pro litevská nářečí upravil Jurgis Gerulis (něm. Georg Gerullis) a později jej podrobněji rozpracoval a doplnil Aleksas Girdenis. 3) zvláštní znaky potřebné k publikování písemného dědictví. Ve staré litevské písemné tradici se nachází mnoho takových písemných znaků, které se do současné litevské abecedy nedostaly. Při citování však BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 11 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 písemného dědictví je obvyklé tyto znaky, pokud to technicky lze, obnovit a zobrazit tak, jak vypadají v originále. Někteří lingvisté, například profesor Vincas Urbutis, k tomu přistupovali poměrně důsledně. 4) zvláštní znaky potřebné pro práce z historické gramatiky, baltské filologie a indoeuropeistiky. Nejčastěji jde o písmena z různých abeced (latinky, řecké abecedy, cyrilice), doplněná různými specifickými pomocnými znaky. Konečným cílem filologických prací byla a z větší části stále je tištěná podoba: práce se považuje za zcela dokončenou, když se stane knihou nebo článkem v nějaké publikaci. Dokud tiskárny vyráběly tiskoviny postaru – znovu sázely text kovovými literami, poté jej rozvrhly na stránky (zlomily) a z nich, sestavených v náležitém pořadí po arších, odlévaly tiskové formy –, měl text určený tiskárně, i když byl připraven a vytištěn na počítači, v zásadě stejný status jako dříve strojopis. Zvláštní znaky do něj tedy vytištěné, nikoli ručně vepsané, byly stále spíše otázkou estetiky nebo poněkud specificky chápané prestiže – tiskárna je stejně znovu vysázela vlastními literami. Jinými slovy, zvláštní znaky bylo stále možné zapisovat i ručně – v tiskovině to nebylo vidět. Přibližně v polovině posledního desetiletí se však situace začala zásadně měnit: protože dokonalejší písma a laserové tiskárny již umožňovaly tisknout tak, že vzhled výtisků dosahoval úrovně tradičního polygrafického tisku, tiskárny začaly upouštět od „kovového“ přetisku a tiskové formy začaly vyrábět přímo ze stránek vytištěných na počítači. Sazba stránek se v tomto přelomovém období přestala týkat tiskáren a stala se problémem nakladatelství a vydavatelů; tiskárny požadovaly hotové vytištěné stránky. Zpočátku se požadovalo jejich vytištění na speciální fólie (průsvitky), později stačilo vytisknout je pomocí virtuální tiskárny (specializovaného programu) do souboru ve formátu PDF. Chybějící zvláštní znak nebo jeho část, například znaménko označující přízvukový průběh, bylo teoreticky stále možné ručně vepsat i do průsvitky stránky, v souboru PDF to však již možné nebylo. Takto ručně vepsané nebo doplněné znaky se dostaly i do nákladu, byly viditelné v každém výtisku a tím, že se od ostatních znaků odlišovaly, kazily celkový vzhled tiskoviny. Mít v počítači všechny znaky, včetně zvláštních, což dříve bývalo spíše luxusem, se tak stalo nezbytností. Bez nich již nebylo možné připravit kvalitní tiskoviny. Příprava tiskovin, které zvláštní znaky nepotřebovaly, takové změny tiskových technologií příliš nepocítila. V nakladatelstvích jednoduše přibylo další práce – sazba –, přibyli lidé, kteří ji vykonávali, a objevilo se technické vybavení umožňující tisknout kvalitní průsvitky připravených předloh. Ale příprava lingvistických publikací, jejichž tvůrci potřebovali mnoho různých zvláštních znaků, a BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 12 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 Vydavatele tento zlom zasáhl poměrně bolestivě. Vydavatelství ve svých počítačích většinu těchto znaků obvykle neměla a nebylo jasné, kolik a které z nich by mohly být zapotřebí. Některá z nich se proto začala přiklánět k názoru, že by pro ně, stejně jako pro tiskárny, bylo lepší a pohodlnější dostávat již hotové, vysázené jazykově specifické publikace, fakticky jejich počítačové makety. Ta, která se odhodlala připravovat publikace sama, si poradila, jak uměla. Z těchto důvodů se na Filologické fakultě Vilniuské univerzity začala věnovat pozornost nejen věcné, ale i technické přípravě a sazbě časopisů lingvistických vědeckých prací Kalbotyra a Baltistika. Zároveň se začalo uvažovat také o technické přípravě dalších publikací a některých lingvistických knih k tisku. Bez speciálních lingvistických znaků tedy ani krok… Začalo se u litevských přízvučných písmen. Je pravda, že jejich nedostatek už dříve pocítila společnost UAB Fotonija, která připravovala různé nástroje na podporu psaní litevsky na počítači a začala sestavovat první počítačové slovníky. Upravila některé DOSové kódové stránky s litevskými písmeny a doplnila do nich litevská přízvučná písmena a znaky fonetického přepisu potřebné pro slovníky (tak vznikly kódové stránky 776, 777 a 778). Velmi populární se stala také varianta písma Fotonijos TimesLT s litevskými přízvučnými písmeny TimesLTAccented, která se také dlouho používala a samozřejmě obsahovala znaky přepisu potřebné pro slovníky. Nepřízvučná písmena litevské abecedy si v písmu TimesLTAccented zachovala stejné kódy jako v písmu TimesLT, tedy kódy kódové stránky Windows-1257, zatímco přízvučná písmena byla zařazena do části ANSI místo jiných znaků s diakritikou, a tak si „přivlastnila“ jejich kódy. Litevský přízvučný text připravený písmem TimesLTAccented se proto výrazně lišil od nepřízvučného: všechna přízvučná písmena měla jiné kódy než jejich nepřízvučné podoby, a takový text už nezvládaly ani nástroje pro kontrolu pravopisu, ani nástroje pro dělení slov. To byla zjevná překážka počítačové publikační činnosti v oblasti lingvistických textů. Začalo se tedy uvažovat o jiném způsobu přípravy přízvučných textů. Myšlenku, popravdě řečeno, vnukl sám MS Word, v němž se tučné (angl. bold) a kurzivní (angl. italic) úseky vytvářejí změnou písma. Kódy znaků se v těchto písmech nemění, mění se však kresba znaků, jejich grafická podoba. Kontrole pravopisu ani automatickému dělení slov to nijak nevadí. Tak vznikla myšlenka, že změnou písma by přízvučné písmeno mohlo nahradit nepřízvučné a naopak. Záměr se uskutečnil: byla vytvořena modifikace písma rodiny Times nazvaná LT-Times, která zahrnovala všechny čtyři stylistické varianty – běžnou stojatou, běžnou kurzivní, tučnou stojatou a tučnou kurzivní. Písmena byla zakódována podle kódové stránky Windows-1257, takže se správně zobrazovaly i texty vysázené písmem TimesLT. Několika dalším znakům byly přiděleny nedefinované ANSI kódy kódové stránky Windows-1257. Nejdůležitější však bylo, že k této čtyřčlenné rodině LT-Times BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 13 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 rodiny byly přidány ještě tři zcela stejné rodiny s rozšířenými názvy LT-Times-GR, LT-Times-AK a LT-Times-CF. Doplněk GR zde označuje přízvukový znak gravis, AK akut a CF cirkumflex. V příslušně pojmenovaných písmech byl tento znak doplněn, nakreslen nad všemi litevskými písmeny, která jej mohou mít. Vznikla tak rodina 16 písem, umožňující měnit přízvučnost písmen stejně jako jejich tučnost nebo kurzivu. Díky tomu bylo možné snadno doplnit přízvuky do již vysázeného textu, přízvučný text jediným krokem změnit na nepřízvučný, velmi jednoduše zaměnit jeden typ přízvukového znaménka za jiný atd. Takové označování přízvuku nijak nevadí kontrole pravopisu ani automatickému dělení slov; pomocné programy určené k těmto účelům je vůbec nevidí. A ani je neuvidí – vždyť přízvučná a nepřízvučná písmena se ve skutečnosti liší pouze kresbou, viditelnou podobou, kterou lze spatřit na obrazovce nebo vytisknout, zatímco uvnitř počítače jsou stejná a vyjadřují je tytéž kódy. Přesněji řečeno, označení přízvuku zde není vlastností samotného textu, nýbrž jeho zobrazení v některých programech, jako je MS Word nebo programy pro sazbu; jde o něco podobného formátování znaků. Pro přípravu a vydávání lingvistických prací se to všechno hodilo a bylo poměrně praktické. Například kvůli označování přízvuku nebylo třeba nic měnit na klávesnici počítače, protože text se označoval přízvukem pomocí nástrojů pro formátování znaků dostupných v MS Word, doplněných vlastními nástroji založenými na makrech (skriptech) VBA. Tento způsob označování přízvuku mimo jiné poněkud připomínal přístup uplatňovaný ve vědě o jazyce, podle něhož jsou přízvuk a intonace vlastnostmi či charakteristikami slabik, nikoli hlásek, a nemají se s hláskami zaměňovat; náležejí do samostatné, suprasegmentální roviny. Při takovém označování se znaky přízvuku a intonace textu nepřidělují, nýbrž přesouvají do jiné, fakticky formátovací roviny, kde se pouze umísťují nad písmeno označující střed přízvučné slabiky. Písmena v přízvučném i nepřízvučném textu jsou „uvnitř“ počítače stejná a jsou kódována shodně. Téměř všeobecně rozšířené a často opakované sousloví přízvučná písmena není zcela přesné, protože písmena jsou grafickými protějšky hlásek, a proto by v souladu s uvedeným přístupem bylo v mnoha případech vhodnější říkat přízvučné slabiky. Bohužel v počítačovém psaní a tisku neexistují prostředky, které by umožňovaly spojovat přízvučnost právě se slabikami, a nikoli s jednotlivými písmeny. Popsaný způsob znázorňování přízvukových znamének, který vyhovoval tehdejšímu „papírovému“ vydávání, měl také jednu zásadní nevýhodu: když se označení přízvuku přesunulo do roviny formátování, v zásadě nebylo možné přízvuk vyjádřit tam, kde žádné formátování nebylo! Jinými slovy, přízvuk nebylo možné vyjádřit takzvaným prostým (angl. plane) textem. Tento způsob označování přízvuku se proto nehodil k ničemu jinému než k přípravě tiskovin. Oblast jeho praktického využití byla skutečně úzká a omezená. A z autorovy sady 16 písem LT-Times byla plnohodnotná pouze čtyři z jedné BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 14 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 rodinná písma – ta, v nichž byla všechna litevská písmena bez přízvuků. Dalších 12 písem bylo v podstatě pomocnými modifikacemi těchto čtyř písem, určenými k vyjádření výše popsaným způsobem. Mimochodem, u těchto písem se nerespektovalo jedno z největších tabu této oblasti – nedotknutelnost části ASCII: přízvuková znaménka byla vložena i nad jednotlivá a, e, i, o, u, l, m, n, r, která patří do standardní znakové sady a jsou kódována kódy ASCII... Podobně se vytvářely i další sady speciálních lingvistických znaků potřebných pro vydávání, přesněji řečeno písma určená pro tyto sady: do jednoho, základního písma se vložily základní znaky sady a jejich varianty, doplněné pomocnými značkami, diakritikou atd., se umisťovaly do dalších písem dané sady. Každému takovému speciálnímu znaku se zpravidla přidělovalo samostatné písmo. Nesystémové, nahodilé, velmi vzácné nebo zkrátka zvláštní speciální znaky, které se nehodily do žádné ze sad, se vkládaly do samostatného pomocného písma, často nazývaného Varia. Postupem času takových Varia přibývalo, názvy bylo třeba doplňovat a měnit a záhy se rozšířil zvyk vytvářet podobné pomocné písmo téměř pro každé rozsáhlejší jazykovědné dílo nebo publikaci. Téměř současně s písmeny s přízvuky začaly v počítači chybět i znaky fonetické transkripce používané litevskými lingvisty. Ty byly samozřejmě zapotřebí jak pro Kalbotyrai, tak pro Baltistikai, potřeba však nebyla systematická, byly zapotřebí jen čas od času, a dalo se vystačit s pomocnými písmy, přičemž se pro každý svazek vytvořila vlastní sada Varia. Vydávání těchto časopisů se po krátké přestávce po roce 1990 v letech 1993–1994 obnovilo a znovu nabíralo tempo. Koncem roku 1994 a v roce 1995 už v nich nebyly ani ručně kreslené přízvukové značky, ani jiné ručně dopisované znaky. Přibližně v té době zesnulý profesor Aleksas Girdenis, inspirátor, podporovatel a skutečný spiritus movens mnoha zde popisovaných věcí, připravoval k vydání knihu textů přepsaných v transkripci své rodné nářeční mluvy. Když se práce blížila ke konci, vyvstala otázka: jak ji vydat, jak ji vysázet a vytisknout? V této práci se používala spousta znaků nářeční transkripce, které nebyly k dispozici v žádném počítači, a většina textu knihy byla napsána pouze jimi. S takovým textem se nakladatelstvím ani nechoď! Bylo třeba sestavit speciální sadu písem, která by umožňovala zobrazit potřebné znaky nářeční transkripce. Podle autorových náčrtů a slovních popisů byly připraveny vektorové kresby těchto znaků a kódy jim byly vybrány podle vlastního uvážení, „bez tabu“ – z oblasti ANSI i ASCII. Tak vzniklo písmo se základními znaky fonetické transkripce. Kopie písma se upravovaly tak, že se k základním znakům připojovaly další značky a diakritika, z nichž každá vyjadřovala jiný odstín výslovnosti zvuku označeného daným znakem. Vznikla sada osmi počítačových písem se znaky fonetické transkripce, přičemž každé písmo zachycovalo jiné odstíny. Protože profesorovo rodné nářečí je BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 15 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 žemaitské a do knihy byly pochopitelně zařazeny příklady mluvy z jeho rodného kraje zapsané transkripcí, byla znaková sada pojmenována Zemtra – podle začátku slov Žemaitiška transkripcija (žemaitská transkripce). S její pomocí a s výše zmíněnou sadou písem LT-Times byla kniha žemaitských transkribovaných textů vysázena, připravena k tisku a předána nakladatelství, které ji v roce 1996 vydalo pod názvem Taip šneka tirkšliškiai. To vše ukázalo, že možnosti přípravy knih k tisku pomocí počítače jsou skutečně velké a flexibilní. Vydání takové knihy s použitím „kovové“ tiskařské technologie by přineslo mimořádně velké problémy a kdo ví, zda by vůbec bylo možné: nejspíš by bylo nutné soubor transkripčních znaků zúžit a přizpůsobit přepis mluvy možnostem tiskárny, zatímco nyní bylo možné přizpůsobit znaky a jejich rozmanitost v knize autorovu záměru a volbě. Jinými slovy, znaky už bylo možné přizpůsobovat potřebám a opatřit takové, jaké byly zapotřebí. Dříve bylo třeba přizpůsobovat potřeby dostupným znakům. Lze se domnívat, že tato pečlivě připravená kniha transkribovaných textů A. Girdenise byla podnětem i vzorem, který povzbudil k přípravě obdobných knih textů z jiných nářečí, podnářečí a mluvených variet. Přibývalo lingvistů, kteří se do takové činnosti pouštěli, a aktivně se zapojil Litevský jazykový ústav. Zeměpisný rozsah příkladů živé lidské řeči zapisovaných fonetickou transkripcí se rychle rozšiřoval a znaky sady Zemtra, upravené pro transkripci mluvy severních Žemaitů, přestávaly stačit; přinejmenším ne všechny se hodily ve všech případech. Kombinováním znaků sady Zemtros se znaky jiných vlastnoručně vytvořených písem se dalo jakž takž vystačit, nebylo to však praktické. Litevský jazykový ústav si vytvořil vlastní písma se znaky určenými k transkripci nářečí a k dalším účelům (TimesDialect0 – TimesDialect2, Alt, Altt ir kt.); na univerzitě vznikala stále nová, doplňková písma Varia... Zkrátka bylo zřejmé, že je zapotřebí jiné sady písem pro fonetickou transkripci – takové, jejíž znaky by umožňovaly vyjádřit jemné fonetické rozdíly v kterémkoli litevském nářečí nebo mluvené varietě. Profesor A. Girdenis zvolil jako základ nové znakové sady pro nářeční zápis transkripci J. Gerulise, doplnil ji a jasně určil, jak má který fonetický znak vypadat. Vektorové kresby těchto znaků, spojené s kódy opět vybranými podle vlastního uvážení a „bez tabu“, byly zařazeny do deseti písem označených rozlišovacími čísly od 0 do 9; celá sada dostala název Fontra – vznikl spojením začátků slov Fonetinė transkripcija (fonetická transkripce). Fontra v zásadě zahrnovala všechny znaky sady Zemtros a obsahovala i další znaky potřebné k zachycení mluvy jiných regionů. Tato sada výrazně usnadnila rozbíhající se přípravu a vydávání knih nářečních textů a dalších jazykovědných publikací. V roce 1998 vyšel v časopise Kalbotyroje (roč. 47, č. 1, s. 107–121) článek vysvětlující, jak byla Fontra sestavena, k čemu slouží, jaký je účel jejích znaků a jaké jsou zvláštnosti jejich užívání. Poté, co vytlačila Zemtru, BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 16 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 Fontra se na dlouhou dobu, téměř na desetiletí, pevně etablovala – až do let 2004–2005, kdy ji začal vytlačovat moderní, od základu odlišný Palemonas. Ke konci minulého tisíciletí a na začátku nového výrazně přibylo tištěných knih psaných fonetickým písmem a transkripčními znaky; začaly vycházet jedna za druhou a Fontra k tomu nejspíš také přispěla. Profesor A. Girdenis měl mimochodem Fontru velmi rád, považoval ji za zdařilý nástroj fonetického zápisu, nejvhodnější k tisku transkribovaných nářečních textů, a přál si, aby se texty, které připravil, tiskly právě v ní. Palemonas si A. Girdenis neoblíbil... Proto byla druhá kniha nářečních textů připravená profesorem, Žemaičių dzūkai, vydaná roku 2008, vytištěna v Fontře, ačkoli ji už tehdy na mnoha místech nahrazoval Palemonas. Teprve třetí sbírku žemaitských textů, Šiaurės žemaičių Skuodo zona, vydanou již po profesorově smrti (†2011), převedli jeho žáci do Palemonu... Vyšla v roce 2013. Třetí sada fontů, které zobrazovaly speciální znaky potřebné pro lingvistické práce, sestavená stejným způsobem jako obě již popsané a pojmenovaná IndoBalt, byla určena pro zvláštní písmena a symboly, s nimiž se setkáváme v dílech z oblasti indoevropeistiky, baltistiky a historické gramatiky. Výrazně usnadnila přípravu textů pro Kalbotyra a Baltistika a používala se při vydávání dalších lingvistických prací. Díky třem zmíněným sadám fontů – LT-Times, Fontra a IndoBalt – už na Filologické fakultě Vilniuské univerzity nebyl nedostatek speciálních znaků potřebných pro lingvistické práce pociťován, tím spíš, že v případě potřeby bylo snadné vytvořit pomocný font, další Varia... Filologická fakulta tehdy památky písemného dědictví téměř nevydávala; zabýval se jimi především Ústav litevského jazyka, a tak na jeho bedrech spočívaly i problémy spojené se specifickými znaky tohoto dědictví. Řešily se podobně – vytvářením fontů s potřebnými znaky. Tato nutností motivovaná praxe „domácí“ tvorby fontů, připomínající velmi populární heslo z nedávné sovětské éry „udělej si sám“, umožnila poměrně úspěšně zvládat výzvy při přípravě a vydávání lingvistické literatury, které vyvstaly v důsledku změn tiskových technologií způsobených rozvojem počítačů. Bylo možné připravit a vydat lingvistická díla téměř jakékoli typografické složitosti. Začaly se však projevovat i nevýhody: podomácku vytvořených fontů přibývalo, celkový počet speciálních znaků rostl, znaky se začaly zdvojovat a opakovat... Stále obtížněji se dařilo mít pod kontrolou a usměrňovat rozrůstající se soubor fontů a znaků. Sazba textů se zpomalila: klávesy už rozhodně nestačily na všechny znaky a často bylo nutné prohrabávat stále objemnější složku s tabulkami znaků a hledat v ní nějaké neobvyklejší písmeno... Přenášení a odesílání textů, v nichž se používaly podomácku vytvořené fonty „pro zvláštní účely“, z jednoho počítače na druhý bylo obzvlášť problematické. Vždyť bylo třeba mít v počítači nainstalované všechny fonty použité v přebíraném BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 17 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 textu. Ve skutečnosti to znamenalo, že připravovaný nebo hotový text, tedy soubor počítačového dokumentu, bylo nutné posílat spolu se sadou fontů, které v něm byly použity, což nebylo dobré: kdo by si chtěl do počítače instalovat několik, někdy dokonce i tucet neznámých, nekvalitních a necertifikovaných fontů jen proto, aby mohl správně přečíst ten či onen dokument? Počítačová komunikace se však rozvíjela, internet byl stále funkčnější a pronikavější, začaly se objevovat elektronické slovníky šířené jak na médiích, tak určené pro internet a o něco později i elektronické knihy. Vedle tradičních publikací vydávaných v tištěné podobě začaly vznikat elektronické verze. Tímto směrem se začala ubírat i jazykovědná vydavatelská činnost. A podomácku vytvořené specializované fonty s volným kódováním „bez tabu“, které se pro tradiční vydávání zcela hodily, se začaly stávat velkou a velmi obtížně překonatelnou překážkou. Proměnami prošel také software určený pro práci s texty. Nejoblíbenější a filologům nejbližší nástroj pro psaní, Microsoft Word, od osmé verze, známější jako Word 97, umožňoval používat počítačové fonty s mnohem více než 255 znaky: podle tehdy již zavedeného a autoritu získavšího Unicode jich mohly obsahovat stovky i tisíce. Fonty z podomácku vytvořených sad takové nebyly, avšak otevírající se možnosti velkých fontů se jevily jako lákavé. Vždyť do jediného takového fontu by se vešly všechny speciální znaky potřebné filologům! Zbylo by místo i na běžná tradiční písmena různých abeced a jejich varianty, protože do jediného fontu tohoto formátu, byť ani ten není neomezený, lze umístit více než 65,5 tisíce různých znaků. Tuto perspektivu učinil ještě reálnější nově vydaný program pro sazbu publikací od firmy Adobe, InDesign, který se objevil na přelomu tisíciletí a podporoval také kódování znaků v Unicode a fonty na něm založené (všechny verze dříve používaného sázecího programu Adobe PageMaker s výjimkou poslední, sedmé, vydané až po uvedení InDesign a brzy zaniklé, uznávaly pouze kódování typu ANSI). Myšlenku jediného fontu obsahujícího všechny znaky potřebné pro lingvistiku posouvalo vpřed také to, že se počítačově transkribované nářeční texty začaly nejen vydávat v knihách, ale také ukládat do počítačových úložišť a databází: množství a rozmanitost fontů s fonetickými transkripčními znaky se začaly měnit v chaos a svoboda kódování znaků vedla, řečeno na rovinu, k naprostému zmatku. To samozřejmě omezovalo možnosti rozvoje znakových sad a vyvolávalo pochybnosti o jejich funkčnosti a užitečnosti. Zkrátka, potřeba nového, multifunkčního fontu, tedy takového, který by se hodil pro tisk, internet i databáze, byla pociťována všude. Státní komise pro litevský jazyk se ujala iniciativy, aby takový font vznikl. Na podzim roku 2002 se sešla pracovní skupina, kterou komise ustavila k vytvoření nového fontu, na svém prvním pracovním zasedání. A na podzim roku 2006, během výstavy Infobalt 2006, byl dokončen a ověřen, v podstatě už od roku 2004 knižně BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 18 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 Nové písmo používané pro vydávání Palemonas bylo představeno veřejnosti. Skupina, která vytvořila Palemoną, navíc připravila a v roce 2005 vydala knihu Lituanistinis šriftas Palemonas, jejíž většinu tvoří konkrétní technické informace – seznamy znaků seskupené podle základních písmen, u nichž je uveden unikódový název každého znaku a jeho kódování, a také schémata, která pomáhají rychle najít potřebný znak. Palemonas je patrně jediné litevské počítačové písmo zdokumentované tak podrobně. Během práce na Palemonu se kolem roku 2003 objevil první konkurent – komerční písmo stejného formátu Aistika, které vytvořila společnost Fotonijos; veřejně bylo představováno jako první litevské počítačové písmo. Přestože o tom lze pochybovat (byla snad dříve distribuovaná písma téže společnosti Fotonijos TimesLT ir TimesLTAccented nelitevská?), Aistika přesto představovala první skutečně zdařilé dílo v této oblasti: moderní písmo s unikódovým kódováním, které obsahovalo litevské znaky, nejen běžné, ale i značnou část speciálních. Aistika byla určena pro další produkty společnosti Fotonijos, její počítačové slovníky, které tato společnost distribuovala; zároveň však umožňovala kvalitní zápis standardních i přízvukovaných litevských či ruských písmen, zahrnovala řecké znaky, řadu transkripčních značek a další symboly. Ani Aistika však neobsahovala všechny znaky potřebné pro filologické publikace. Palemonas proto zůstal potřebný i po vydání Aistiky, tím spíše, že byl navržen jako bezplatné, volně šířené písmo a takovým zůstává dodnes. Obě tato písma s unikódovým kódováním jsou vzájemně kompatibilní a sjednoceno je také kódování všech přízvukovaných písmen (i těch, která nemají unikódové kódy). Proto lze prostý i přízvukovaný litevský text vysázený kterýmkoli z nich zobrazit pomocí druhého, aniž by došlo k jeho poškození. Vytvořením Palemona byl v zásadě vyřešen problém speciálních znaků potřebných pro lingvistickou a lituanistickou práci. Obdrženo 2019 12 15 BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 19 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 NEŽ EXISTOVAL PALEMONAS: POČÍTAČE, LITEVSKÉ GRAFÉMY A PÍSMA Shrnutí Článek popisuje obtíže, které bylo třeba překonat při přípravě filologických publikací o litevské lingvistice obsahujících speciální grafémy (nad rámec standardní litevské abecedy) v posledním desetiletí 20. století, kdy s nástupem počítačové sazby došlo k zásadním změnám sazebních technologií. Zvláštní důraz je kladen na význam a možnosti, které otevřelo grafické uživatelské rozhraní počítačů typu IBM PC a vektorová písma, jež s ním přišla. Probíraná témata zahrnují tehdy používaná schémata kódování znaků a postavení litevské abecedy v nich. Hlavním zaměřením článku jsou však speciální lingvistické znaky používané v litevské filologii (nad rámec standardních písmen litevské abecedy) a technické problémy s nimi spojené. Probírána jsou také vlastní speciální počítačová písma a jejich soubory, které se v té době používaly na Filologické fakultě Vilniuské univerzity k vydávání periodik Baltistica a Kalbotyra, jakož i lingvistických knih obsahujících foneticky přepsané texty litevských nářečí, litevské přízvukové značky (označující tón slabiky), takzvanou „Gerulisovu“ fonetickou abecedu (tj. systém fonetického přepisu založený na takzvaném kodaňském schématu transliterace a fonetického přepisu, který do výzkumu litevských nářečí zavedl významný badatel Jurgis Gerulis) a další znaky potřebné pro tento typ publikací, jež tehdejší standardní počítačová písma neobsahovala. Je třeba uznat, že oblast využití těchto vlastních písem byla poměrně úzká a omezovala se na vydávání lingvistických textů na papíře; tyto soubory písem proto nebyly univerzálním nástrojem pro výměnu informací, což je oproti jiným standardním písmům znevýhodňovalo. Článek se zabývá také obtížemi vyplývajícími z této neuniverzálnosti a z mnoha variant těchto soukromě vytvořených písem; tento problém vystoupil do popředí zejména tehdy, když bylo třeba publikovat lingvistické texty na internetu a shromažďovat je do databází, v nichž lze záznamy řadit a vyhledávat. Tyto obtíže a nové požadavky, které z nich vzešly, jsou hlavním důvodem pro vytvoření moderního univerzálního počítačového písma, které by zahrnovalo všechny grafémy potřebné pro lingvistické texty, zejména pro litevskou lingvistiku. BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204 PETRAS SKIRMANTAS. Kol nebuvo Palemono: kompiuteriai, lietuviški rašmenys ir šriftai | 20 doi.org/10.35321/bkalba.2019.92.09 KLÍČOVÁ SLOVA: písmo, speciální znaky pro lingvistiku, kódování, znaková sada, kódová stránka, standardy kódování, ASCII, ANSI, Unicode, zápis přízvuku, fonetický přepis PETRAS SKIRMANTAS Institut litevského jazyka Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] BENDRINĖ KALBA 92 (2019) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204