Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose

ARTŪRAS JUDŽENTIS Knihovna Vrublevských Litevské akademie věd doi.org/10.35321/bkalba.2022.95.08 PODŘAZOVACÍ VZTAH V LITEVSKÝCH SYNTAXÍCH Z DOB SOVĚTSKÉ OKUPACE KLÍČOVÁ SLOVA: podřazování, koordinace, rekce, přimykání, Vytautas Ambrazas, Jonas Balkevičius, Pranas Gailiūnas, Zelma Dumašiūtė, Česys Grenda, Bronius Kalinauskas, Vitas Labutis, Vytautas Sirtautas, Juozas Žiugžda. ANOTACE Článek přináší přehled toho, jak jsou v litevských syntaktických pracích popisovány způsoby podřazování v době sovětské okupace, přibližně od poloviny 20. století do konce 80. let. Začíná Gramatikou litevského jazykaLietuvių kalbos gramatikos (1945) Juozase Žiugždy a končí vysokoškolskou učebnicí Litevská syntaxLietuvių kalbos sintaksė (1988) Vytautase Sirtautase a Česyse Grendou. Zabývá se pojetím a definicemi způsobů podřazování a jejich využitím při popisu vztahů mezi slovy, slovních spojení a větných členů. ABSTRAKT Článek analyzuje, jak jsou v pracích o litevské syntaxi popsány typy syntaktických vztahů za sovětské okupace, v období od poloviny 20. století do konce osmdesátých let. Výklad začíná Gramatikou litevského jazykath century ant the end of eighties. The investigation opens with the Grammar of the Lithuanian language (1945) od Juozase Žiugždy a končí vysokoškolskou učebnicí Syntax litevského jazykaSyntax of the Lithuanian language (1988) od Vytautase Sirtautase a Česyse Grendy. Pozornost je věnována pojetí a definicím typů podřadnosti a jejich využití při popisu vztahů mezi slovy, skupin slov a větných členů. ÚVOD Tento přehled navazuje na výzkum popisu syntaktických vztahů v litevské lingvistice, který byl zahájen v autorových předchozích publikacích: Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita (Judžentis 2020) a Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a pirmoji pusė) (Judžentis 2021). ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 133 Po prozkoumání litevských syntaktických prací z první poloviny 20. století bylo zjištěno, že pojednávají pouze o dvou druzích podřazení – shodě a řízenosti, třebaže tyto druhy často ještě nejsou chápány jako podtypy podřazení (nebo závislosti) (Judžentis 2021). Shoda se zmiňuje ve všech litevských syntaktických pracích daného období; pojednávají o shodě podmětu s přísudkem a o shodě přívlastku s řídícím slovem. Řízenost je jen zřídka chápána jako syntaktický vztah. Nejčastěji se buď vůbec nezmiňuje, nebo se o ní hovoří pouze při výkladu druhů doplnění. Pro práce zkoumaného období je příznačné, že nerozlišují syntaktické vztahy od jejich morfologického vyjádření (shoda v rodě, osobě a čísle; řízené pády). Navíc, zejména v případě řízenosti, se syntaktická povaha vztahu mezi slovy nerozlišuje od jeho sémantického základu (pády jsou vyžadovány). Tento článek zkoumá, jak vznikl systém tří dodnes převládajících druhů podřazení – shody, řízenosti a přimykání – a podává přehled významnějších článků, školních učebnic i učebnic pro vysoké školy, monografií a akademických gramatik z období sovětské okupace. Začíná Gramatikou litevského jazyka Juozase Žiugždy Lietuvių kalbos gramatikos (1945) a končí učebnicí pro vysoké školy Litevská syntax Vytautase Sirtautase a Česia Grendy Lietuvių kalbos sintaksė (1988). Po okupaci Litvy Sovětským svazem a odchodu mnoha litevských lingvistů na Západ prožívala litevská lingvistika, stejně jako celý národ, těžké období. Vědci, kteří zůstali, se museli přizpůsobit podmínkám života a myšlení za okupace i zásadám nové ideologie. Zanedlouho se také litevská syntax musela přizpůsobit způsobu popisu a výkladu syntaktických jevů v ruštině. Paradoxně tradice syntaktické vědy nezávislé Litvy v okupované Litvě udržoval a tím jako by prodlužoval její existenci ve školství jeden z ideologů okupačního režimu, J. Žiugžda. Trvalo přibližně dvě desetiletí, než litevská lingvistika převzala definice a klasifikaci syntaktických vztahů od ruských lingvistů. Tuto práci zahájil patrně Bronius Kalinauskas, pro střední školy ji však upravil Pranas Gailiūnas a pro vysoké školy Jonas Balkevičius. Tak se v polovině šedesátých let v litevské lingvistice prosadila trojčlenná klasifikace syntaktických vztahů. Zdá se, že B. Kalinauskas, opíraje se především o práce ruských lingvistů, zpopularizoval v litevské lingvistice také směr výzkumu a popisu slovních spojení. Později jej převzal a nejvíce rozvinul Vitas Labutis a akademické gramatiky litevského jazyka. Toto téma zůstalo živé až do 134 BENDRINĖ KALBA | 95 konce 20. století. Dalším směrem syntaktického výzkumu a popisu, převzatým z dob nezávislé Litvy, jsou větné členy. Ten dále rozvíjel především Vytautas Sirtautas. Větné členy jsou předmětem zkoumání a litevská lingvistika o nich dodnes vede spory. Autor chápe syntaktické vztahy jako jev na úrovni syntaxe, který vychází ze sémantických vztahů a nejčastěji se vyjadřuje morfologickými tvary. Rozlišují se dva druhy podřazení – řízenost (komplementace) a určování (modifikace). Řízeností se nazývá takový syntaktický vztah, kdy jedno slovo vzhledem ke svému významu vyžaduje jiné slovo. Vztah, v němž žádné doplnění slova není nezbytné ani z hlediska významu, ani z hlediska syntaxe, avšak slovo je s ním syntakticky spojeno, se nazývá určování. Navrhuji důsledně rozlišovat syntaktické vztahy od jejich gramatického vyjádření. Rozlišují se dva druhy takového vyjádření – volba pádového tvaru a shoda. V prvním případě se tvar závislého slova volí podle syntaktických a sémantických vlastností řídícího slova. Ve druhém případě se tvar jednoho slova volí podle morfologických rysů jiného, sémanticky souvisejícího slova. Cílem přehledu je pátrat po původu některých základních pojmů litevské syntaxe 20. století a zjistit, jak vzniklo pojetí syntaktických vztahů, které převládá dodnes. Z takto stanoveného cíle přirozeně vyplývají i úkoly: popsat syntaktické vztahy rozlišované v každém syntaktickém díle, porovnat je se vztahy popsanými v předchozích pracích (z hlediska návaznosti) a pozdějších pracích (z hlediska možného vlivu) a objasnit předpokládaný původ teoretických východisek. Záměrem je také zjistit, jak se litevské lingvistice dařilo v polovině 20. století oddělovat úrovně popisu a zkoumání sémantiky, syntaxe a morfologie. Metody práce jsou obvyklé pro práce podobného zaměření. Nejprve je samostatně pojednáno o každé z přehledových prací, poté je srovnána s dřívějšími a pozdějšími pracemi, aby bylo možné určit její místo ve vývoji syntaktické teorie; nakonec je na práce zkoumaného období pohlédnuto v širší perspektivě a jsou vymezeny rysy vývoje syntaktického myšlení i tendence ke změnám teoretických východisek. Článek se kromě úvodu skládá z těchto kapitol: Pokračování tradic syntaktické vědy nezávislé Litvy a převzetí ruského členění syntaktických vztahů, Syntaktické vztahy jako základ tvoření slovních spojení a Syntaktické vztahy jako vlastnost větných členů. Článek uzavírá shrnutí. ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 135 1. POKRAČOVÁNÍ TRADIC VĚDĚNÍ O SYNTAXI V NEZÁVISLÉ LITVĚ A PŘEVZETÍ RUSKÉHO ČLENĚNÍ SYNTAKTICKÝCH VZTAHŮ V učebnici Juozo ŽiugždyLietuvių kalbos gramatikos určené školám, ve vydání z roku 1945 jsou syntaktické (neboli slovní) vztahy – shoda a řízenost – popsány na několika místech. Pravda, nenazývají se syntaktickými vztahy; jsou pokládány za způsoby vyjádření sémantických vztahů mezi slovy. Apie derinimą kalbama skyrelyje Pagrindinių sakinio dalių derinimas (Žiugžda 1945: 14–15). Jame pasakyta, kad grynasis tarinys arba sudurtinio ir suvestinio tarinio jungtis su veiksniu, išreikštu vardininko linksniu, derinama asmeniu ir skaičiumi. Be to, vardinė sudurtinio tarinio dalis su tokiu veiksniu derinama skaičiumi ir linksniu, tačiau gimine jie gali būti ir nesuderinti, pvz., Šarka – paukštis. Svarbu, kad tarinio vardinės dalies derinimas su veiksniu niekuo neskiriamas nuo grynojo tarinio ar suvestinio ir sudurtinio tarinio jungties derinimo su veiksniu. Apie valdymą rašoma skyrelyje Žodžių valdymo būdai (Žiugžda 1945: 19–20). Pradedama nuo to, kad dažnai žodžiai valdo ne vieną linksnį, tačiau „iš tų valdymų galininko valdymas yra svarbiausias“, todėl toks valdymas vadinamas tiesioginiu. Jis yra „[V]isuomet būtinas todėl, kad to veiksmažodžio prasme be galininko visuomet bus lyg nebaigtinė, neaiški“. Kitų linksnių valdymas vadinamas šalutiniu. Jis yra „[N]e visuomet būtinas todėl, kad to veiksmažodžio prasme ir be minėtųjų linksnių, tik su galininko papildiniu, gali būti visai aiški, lyg baigtinė“. Tiesioginis valdymas nuo šalutinio skiriamas ne pagal linksnio žymėjimą, o pagal būtinumą. Štai būdvardis pilnas tiesiogiai valdo kilmininką, palankus – naudininką. Ir veiksmažodžiai, ir būdvardžiai tiesioginio valdymo gali ir visai neturėti, „[I]ie ir be papildinio esti pakankamai aiškūs“. Netiesioginiu valdymu vadinamas prielinksnis linksnių valdymas. Atkreipiamas dėmesys, kad valdyti gali ir kai kurie daiktavardžiai, skaitvardžiai, tam jiems nebūtina eiti tariniais. Trejopas valdymo skirstymas buvo lietuvių sintaksės mokslo naujiena. Jį perėmė Bronius Kalinauskas. Apie kokią nors trečią žodžių santykių atmainą šioje gramatikoje nekalbama. Ve vydání Lietuvių kalbos gramatikos z roku 1954 J. Žiugžda rozšířil a přepracoval oddíl o řízenosti. Zařadil do něj informace o vztazích mezi slovy a o shodě a nazval jej Vztahy mezi slovy ve větě. Shoda a řízenost (Žiugžda 1954: 16–17). Podle autora jsou sémantické vztahy vyjadřovány slovními tvary: slova ve větě „spojuje jedno s druhým jejich význam, a vztahy významů 136 BENDRINĖ KALBA | 95 se ve větě projevují jejich tvary“. Rozlišují se dva druhy vztahů mezi slovy: „Způsoby vzájemného vztahování slov jsou dva: shoda slov a řízenost slov.“ Shoda a řízenost jsou tedy chápány jako způsoby vyjádření sémantických vztahů mezi slovy. Jsou uvedeny definice těchto způsobů. „Shoda slov je takové vztahování slov, při němž jedno slovo (přídavné jméno, číslovka, zájmeno, příčestí) vždy nabývá takové podoby, jakou má jiné slovo (podstatné jméno).“ Uznává se také shoda sloves (přísudků) s podměty vyjádřenými zájmeny (nikoli však podstatnými jmény). „Řízenost slov ve větě je takové jejich vztahování, při němž jedno slovo nabývá takového tvaru (pádu), jaký jiné slovo vyžaduje svým významem.“ Řídit mohou slovesa a některá přídavná jména. Stejně jako v předchozích vydáních gramatiky se rozlišuje přímá, nepřímá a předložková řízenost. Takové rozdělení a popis syntaktických vztahů (přesněji, způsobů vyjádření sémantických vztahů) se zachovalo i ve vydání této gramatiky z roku 1960 (srov. Žiugžda 1960: 16–18). V témže roce byl v tisku určeném učitelům zveřejněn článek Broniaus KalinauskoŽodis ir žodžių grupės sakinyje (1954), v němž se zmiňují tři druhy vztahů mezi slovy: shoda, řízenost a přimykání. Posledně jmenovaný druh se v litevské jazykovědě patrně uvádí poprvé – dosvědčuje to i sám autor: „O přimykání se v učebnicích litevské gramatiky dosud nehovořilo“ (Kalinauskas 1954: 18). Na základě ruského ekvivalentu prišlijimasprimykanije uvedeného vedle názvu tohoto vztahu a použité literatury lze usuzovat, že trojčlenný model připojovacích vztahů byl do prací o litevské syntaxi převzat z ruské jazykovědy. R. Vaskelaitė je ve své disertaci o modelech syntaktických vztahů v litevské jazykovědě podstatně opatrnější: domnívá se, že ruská syntax mohla pouze podpořit vyčlenění třetího typu vztahů mezi litevskými slovy (Vaskelaitė 2009: 69). B. Kalinauskas pokládá shodu za „gramatické vztahování dvou slov, při němž jsou tato slova navzájem shodná v osobě, čísle, pádě nebo rodě“ (Kalinauskas 1954: 18). Syntaktická povaha jevu, jak ji chápe autor článku (nebo jeho autority), je „gramatické vztahování slov“ a spojuje se se „shodou“ významů určitých morfologických tvarů. Z vyjmenovaných kategorií je patrné, že se podle něj mohou shodovat nejen přídavné jméno s podstatným jménem, ale také sloveso s podstatným jménem nebo zájmenem. Řízeností autor článku označuje takový vzájemný vztah slov, kdy „tvar jednoho slova závisí na jiném slově“ (Kalinauskas 1954: 18). Jak je vidět, definice se rovněž opírá o morfologické vyjádření vztahu; o syntaktické povaze jevu se zde ještě nehovoří. Definice přimykání ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 137 v článku uvedena není, pouze jsou vyjmenovány jeho případy (vztahy slovesa a příslovečných určení, větných slov a vsuvek, oslovení, citoslovcí a záporu), které podle R. Vaskelaitė naznačují, že se přimykáním „má obsáhnout ta větná slova, u nichž se neuznává vztah k jiným slovům“ (Vaskelaitė 2009: 69). Podrobněji jsou syntaktické vztahy (nazývané gramatickými) popsány v článku Broniaus KalinauskoŽodžių junginys kaip sintaksės objektas (1961). Nejprve se dělí na připojovací a slučovací. Připojovací se dále rozdělují do tří druhů – shody, řízenosti a přimykání. Za shodu slov se pokládá „připojování podstatných jmen, přídavných jmen, číslovek, zájmen a příčestí k podstatným jménům, při němž připojené slovo nabývá tvarů slova, které je připojilo“ (Kalinauskas 1961: 31). Jak je vidět, hovoří se pouze o shodě podstatných jmen a slov s adjektivní skloňovací paradigmou. Ačkoli jsou zmíněna slova spojená tímto vztahem, samotný vztah se spojuje s jejich morfologickým vyjádřením (gramatickými tvary). Rozlišuje se úplná shoda (kdy se nabývá všech tvarů připojujícího slova) a neúplná shoda (kdy se nabývá jen některých tvarů připojujícího slova). Za řízenost slov se pokládá „takové připojování jmen ke slovesům, jiným jménům a některým příslovcím, při němž připojené slovo nabývá takových tvarů, jaké vyžaduje význam slova, které je připojilo“ (Kalinauskas 1961: 31). I tato definice se opírá o slovní druhy slov, která jsou vztahem spojena. Povaha vztahu je vyjádřena jeho podobou, kterou určuje význam řídícího slova (nikoli jeho gramatické vlastnosti). Formální kritérium je v definici značně široké: řízenost se vyjadřuje pádem závislého slova, který je pouze jednou ze složek tvaru. Stejně jako v gramatikách J. Žiugždy se rozlišuje trojí řízenost slov: přímá, nepřímá a předložková (neboli nepřímá). Za přímé se pokládá připojování pádů jmen, které jsou řídícímu slovu „podle významu nezbytně potřebné, nejběžnější a užívané nejčastěji“ (Kalinauskas 1961: 31–32). Přímo mohou být řízeny akuzativ, genitiv, dativ a instrumentál. Některá slovesa mohou přímo řídit dva pády (např.: rašyti, klausti). Nepřímá řízenost je připojování takových pádů jmen, „které nejsou pro tato řídící slova podle významu nezbytné, jsou pouze vedlejší“ (Kalinauskas 1961: 32). Tato definice je v rozporu s autorovým pojetím řízenosti obecně: vždyť řízenost se určuje podle požadavku, který klade význam hlavního slova ve spojení a který splňuje tvar závislého slova… Dále je vyjmenováno mnoho sloves (např.: eiti kelią, lūžti obuoliais, gulėti 138 BENDRINĖ KALBA | 95 hodinu) a podstatných jmen (např.: strýcova pohádka, setí žita, člověk vědy, hedvábný šátek; dívka se světlými copy) příkladů podružného řízení. Konečně předložkové neboli nepřímé řízení je řízení pádu prostřednictvím předložky. Nejde o řízení předložkových konstrukcí, nýbrž právě o řízení pádů prostřednictvím prostředníka – předložky. Ačkoli se uznává, že pád řízeného slova závisí na předložce... Článek B. Kalinauska obsahuje zajímavou část o vztazích mezi předložkovým a nepředložkovým řízením, v níž se ukazuje, že některá slova mohou být řízena oběma způsoby, např.: zemřít hlady a zemřít hladem. Přimykáním slov se nazývá „způsob připojování slov založený pouze na významových vztazích, nesouvisející se změnou tvarů“ (Kalinauskas 1961: 34). Definice vzbuzuje pochybnosti o syntaktické povaze tohoto typu vztahu. Rozlišuje se úplné a částečné přimykání. Za úplné přimykání se považují případy, kdy neohebná či ohebná slova vysvětlují pouze jedno slovo věty. Částečným přimykáním se nazývá takové „vzájemné vztahování slov, při němž je totéž slovo jedním slovem řízeno nebo s ním shodováno, zatímco k jinému slovu přimyká“ (Kalinauskas 1961: 34). Uvádějí se tyto příklady: Katrė vstala a rozhlédla se; Čáp přiletěl veselý; U vchodu na této straně prahu stojí matka. Je patrné, že to, co B. Kalinauskas nazývá částečným přimykáním, bylo později v litevské lingvistice považováno jednoduše za přimykání (jeden z dvojitých či dvojích syntaktických vztahů doplňkového přívlastku) nebo za sémantické vztahy upřesnění (upřesňujícího příslovečného určení), zatímco od pojetí částečného přimykání se upustilo. Dále článek pojednává o souřadném spojení slov – vztahu, jímž jsou spojeny „rovnocenné členy spojení“ (Kalinauskas 1961: 35). Vidíme, že dokonce i v definici je použit kalk z ruštiny. O několik let později vyšlý článek Bronia Kalinauskaslova a slovní spojení ve větě (1963) rovněž rozlišuje tři způsoby podřazování: shodu, řízenost a přimykání (Kalinauskas 1963: 5). Při jejich rozdělování a vymezování autor opakuje definice ze svého předchozího článku a v zásadě se řídí ruskou mluvnicí připravenou Evdokijí Galkinovou-Fedorukovou (Sovremennyj russkij jazyk. Sintaksis, Moskva, 1957, § 3). Shodou se stejně jako v předchozím článku rozumí připojování k podstatným jménům, které je vlastní pouze určitým slovním druhům a při němž „připojené slovo přejímá tvar slova, k němuž se připojilo“; rozlišuje se úplná a neúplná shoda slov (Kalinauskas 1963: 5). Shoda slovesa s podstatným jménem ve funkci podmětu není zmíněna. Definice řízení se rovněž shoduje s definicí uvedenou v předchozím článku (Kalinauskas 1963: 6). Podle B. Kalinauska mohou řídit nejen slovesa, ale také ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 139 jmenná slova a některá příslovce. Rozlišuje se přímé a nepřímé (tj. předložkové) řízení. Jak je vidět, pochybnosti vzbuzující podružné řízení, vyčleněné v předchozím článku, zmizelo. Při definování přimykání se také vychází z předchozího článku a za přimykání se považuje „připojování slov založené pouze na významových vztazích, nesouvisející se změnou tvarů“. Přimykat se mohou nejen neohebná, ale i ohebná slova, jenže „nemění svůj tvar“, tj. jejich tvar nezávisí na přimykání. Rozlišují se také dva způsoby přimykání: úplné a částečné přimykání (K alinauskas 1963: 9). Ve článku Zelmy Dumašiūtėové, který vyšel téhož roku, O větných členech a jejich vzájemných vztazích (1963) se při charakteristice větných členů přihlíží také k jejich syntaktickým vztahům. Při jejich klasifikaci se autorka opírala o práce českých vědců (např. P. Mrazeka). Rozlišují se tři základní typy „vztahů významových větných členů“: predikace, determinace a koordinace (Dumašiūtė 1963: 237–248). Koordinaci autorka spojuje se souřadicími vztahy, zatímco predikaci a determinaci s podřadicími. Predikace je chápána jako „vztah predikátu (přísudku) k podmětu“ (Dumašiūtė 1963: 242), zatímco determinace zahrnuje „objektové (předmětu), atributivní (přívlastku) a adverbiální vztahy“ (Dumašiūtė 1963: 242–243). V případě determinace jeden větný člen „logicky rozvíjí některý jiný větný člen (jedno slovo – jiné slovo) a tím vytváří určitá slovní spojení“ (Dumašiūtė 1963: 243). Je zřejmé, že významové vztahy nejsou jasně odlišeny od syntaktických, nýbrž jsou sloučeny v jedno (srov. definici determinace). Z. Dumašiūtė třídí syntaktické vztahy podle morfologického vyjádření. Jedny syntaktické vztahy mezi slovy – řečeno jejími slovy řízení a shoda – se vyjadřují morfologickým tvarem závislých slov, který vyžaduje řídící slovo. Jiné (přimykání) vyjádřeny nejsou. Přimykání se zakládá pouze na sémantickém vztahu slov (závislé slovo souvisí s řídícím pouze významem) a jeho morfologický tvar syntaktický vztah nevyjadřuje, „zůstává zcela volný“ (Dumašiūtė 1963: 243). Hlavním základem tohoto třídění syntaktických vztahů je tedy vyjádření morfologickým tvarem závislého slova. Autorka vyvozuje: „<...> podmíněnost morfologického tvaru některých slov ukazuje pouze na určité syntaktické vztahy [řízení a shodu – A. J.], a proto nemůže být považována za kritérium všech syntaktických vztahů“ (Dumašiūtė 1963: 243). Autorka tedy za syntaktické považuje i takové vztahy mezi slovy, které nejsou vyjadřovány morfologickými prostředky a zakládají se pouze na významových vztazích slov. V učebnici současné litevštiny syntaktické určené vysokým školám, která vyšla v téže době, Jona Balkevičia Dabartinės lietuvių kalbos sintaksėje (1963), tři způsoby připojování slov- 140 BENDRINĖ KALBA | 95 Způsoby spojování se dělí podobně jako v pracích B. Kalinauska. Přimykání se definuje jako způsob, který nesouvisí s morfologickým tvarem závislého slova; stejný je dokonce i termín: „Přimykání slov je způsob připojování slov založený pouze na logických vztazích, který nesouvisí se změnou tvarů“ (Balkevičius 1963: 35). Přimykat se mohou nejen neohebná, ale i ohebná slova. Stejně jako u B. Kalinauska se rozlišuje úplné a částečné přimykání (Balkevičius 1963: 36). Shoda a rekce souvisejí se změnou tvaru závislého slova. Podle povahy tohoto vztahu se rozlišuje shoda a rekce. Shodou slov se nazývá „připojování skloňovaných slov <...> k podstatným jménům, při němž připojené slovo nabývá tvarů slova, které je k němu připojilo“ (Balkevičius 1963: 28). Je patrné, že J. Balkevičius považuje za shodu pouze vztah podstatných jmen se slovy adjektivní povahy. Stejně jako v pracích B. Kalinauska se rozlišuje úplná a neúplná shoda (Balkevičius 1963: 28). Rekce slov se definuje jako „připojování podstatných jmen a jiných skloňovaných slov ke slovesům, jménům a příslovcím, při němž připojené slovo nabývá takového tvaru (pádu), jaký podle významu vyžaduje slovo, které je k němu připojilo“ (Balkevičius 1963: 29). Jde pouze o mírně zpřesněnou definici B. Kalinauska. Požadavek vyplývající z významu je neoddělitelně spojen s řízením tvaru (pádu). Stejně jako v pracích J. Žiugždy a B. Kalinauska se rozlišují tři druhy rekce – přímá, vedlejší a předložková (Balkevičius 1963: 29). Vedlejší rekce je „připojování takových pádů jména, které řídící slovo podle významu nutně nevyžaduje“ (Balkevičius 1963: 29). Taková rekce je příznačná nejen pro slovesa (např.: Ten dirbau ilgesnį laiką; Mokiniai išvažiuavo atostogų), ale také pro podstatná jména, která vedlejší rekcí připojují přívlastek vyjádřený genitivem nebo instrumentálem (např.: Subraškejo sausų eglių šakelės; Būriavosi vyrai šventiškais drabužiais). Pojetí vedlejší rekce bylo převzato z dřívějších prací B. Kalinauska. Je patrné, že toto třídění má kombinovaný základ. Především je rekce založena na sémantickém požadavku (závislé slovo není vyžadováno řídícím slovem). Morfologický tvar řízeného slova je určující, stejně jako v případě shody, pouze se (alespoň částečně) neztotožňuje s tvarem řídícího slova, jako je tomu při shodě, nýbrž je získáván (vybírán). A za třetí – jsou vyjmenovány slovní druhy, které mohou řídit (rozlišované podle významu a vyjádření). Novinky v litevské syntaktické vědě byly konečně, deset let po zveřejnění v článku B. Kalinauska, začleněny také do Gramatiky litevského jazyka Juoza Žiugždy určené středním školám. Byla aktualizována za pomoci spoluautora Pranase Gailiūnase. Mám k dispozici ARTŪRAS JUDŽĖNTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 141 Na titulním listu vydání této gramatiky z roku 1969 se uvádí, že jde již o druhé vydání učebnice. První vyšlo v roce 1964 a bylo ve školách ověřeno Vědeckovýzkumným ústavem škol ministerstva školství. Čtvrtá část první kapitoly samotné učebnice Jazyková stavba věty nese název Způsoby spojování slov (Gailiūnas, Žiugžda 1969: 7–8) – právě v ní se pojednává o syntaktických vztazích v našem pojetí. Autoři samozřejmě termín syntaktického vztahu nepoužívají a hovoří o vztazích mezi slovy. Tyto vztahy podle nich tvoří základ slovních spojení: „<...> slovní spojení vznikají tak, že se slova spojují podle významu a významové vztahy se často vyjadřují také slovními tvary“ (Gailiūnas, Žiugžda 1969: 7). Stejně jako v předchozích vydáních Gramatiky se tedy předpokládá, že významové vztahy mezi slovy jsou přímo vyjadřovány slovními tvary (pravda, ne vždy). Kromě toho jsou rozlišovány pouze na úrovni slovních spojení. Jde o zjevný vliv tehdejší ruské gramatické vědy. Rozlišují se tři (!) „způsoby tvoření slovních spojení“. Definice shody byla mírně pozměněna: „Shoda je takový vztah mezi slovy ve větě, kdy se závislé slovo shoduje s řídícím slovem v čísle, rodě a pádě nebo v osobě“ (Gailiūnas, Žiugžda 1969: 7). Opírá se o pojmy řídícího a závislého slova ve spojení, které byly definovány dříve. Díky tomu se lze v definici vyhnout výčtu slovních druhů, které vstupují do shody (jako tomu bylo dříve). Dále se uvádí, které kategorie obou slov ve spojení se shodují, a to číslo, rod a pád nebo osoba. To je v definici nové. Z vyjmenovaných kategorií je patrné, že jde o shodu adjektivních slovních druhů s podstatnými jmény a o shodu sloves se zájmeny a podstatnými jmény. To potvrzují uvedené příklady. K předložené definici bylo třeba připojit poznámku: „Pouze koncovky třetí osoby jednotného a množného čísla jsou stejné“ (Gailiūnas, Žiugžda 1969: 7–8). Definice rekce nepřináší nic nového, je však přizpůsobena dříve definovaným pojmům řídícího a závislého slova ve spojení: „Rekce je takový vztah mezi slovy ve spojení, kdy řídící slovo vyžaduje určitý pádový tvar“ (Gailiūnas, Žiugžda 1969: 8). Dále se ukazuje, že řídit mohou nejen slovesa a jejich neurčité tvary, ale také „některá přídavná jména, někdy podstatná jména a číslovky“. Zcela novým prvkem této gramatiky je vyčlenění třetího druhu vztahu mezi slovy – přimykání: „Přimykání je takový vztah mezi slovy ve spojení, kdy se závislé slovo pojí s řídícím slovem pouze významově a jeho koncovka (tvar) se nemění.“ Jako typický příklad přimykání se uvádí vztah slovesa a příslovce. Oddíl Shoda hlavních větných členů 142 BENDRINĖ KALBA | 95 téměř se neliší od popisu ve vydání z roku 1945, pouze bylo doplněno, že „[T]vary přísudku vyjádřené infinitivem nebo neutrem se s podměty neshodují (infinitiv a neutrum se neskloňují)“ (Gailiūnas, Žiugžda 1969: 21). Školní gramatika tedy přešla k systému tří druhů vztahů mezi slovy až v roce 1964. To pravděpodobně souvisí s teoretickými postoji P. Gailiūnase, spoluautora J. Žiugždy, který tehdy působil na ministerstvu školství. Pojem syntaktických vztahů v zásadě zůstal nezměněn (jde o způsoby vyjadřování významových vztahů mezi slovy), syntaktické vztahy však byly spojeny se slovními spojeními. Výzkum syntaktických vztahů podřazovacích typů v pojednávaném období lze podmíněně rozdělit do dvou směrů: v některých pracích jsou charakterizovány jako vlastnost větných členů, v jiných jsou popisovány jako základ stavby slovních spojení. Ke konci období jsou patrné snahy o sloučení obou výzkumných směrů. 2. SYNTaktické vztahy jako vlastnost větných členů Po celou dobu okupace byl zřetelný výzkumný směr, který spojoval syntaktické vztahy s pojetím větných členů. Navazoval na výzkum větných členů zděděný z nezávislé Litvy a dále jej zpřesňoval. K tomuto směru patří již pojednané školní gramatiky J. Žiugždy. Nejvíce v této oblasti vykonal Vytautas Sirtautas. V disertaci Vytautase Sirtautase Veiksmažodinis tarinys dabartinėje lietuvių kalboje, obhájené v roce 1969 (vydané v roce 2019), se probírá pouze jedna varianta syntaktických vztahů – shoda. Stejným termínem se označuje jak spojování přídavných jmen s podstatnými jmény, tak syntaktický vztah mezi podmětem a slovy ve funkci přísudku. Shoda podmětu a přísudku (oba se považují za hlavní větné členy) není v disertaci V. Sirtauta podrobně rozebírána; teprve v závěru je uvedeno několik úvah, které odhalují „typické tendence shody hlavních větných členů v litevštině“ (Sirtautas 1969 [2019]: 325). V páté kapitole disertace o shodě slovesného přísudku autor poukazuje na jednostrannou povahu shody přídavných jmen s podstatnými jmény a staví ji do protikladu k oboustranné shodě podmětu a přísudku. Místo toho, aby definoval, co je shoda, V. Sirtautas nejprve odmítá to, čím shoda není. Za shodu se nepovažují takové případy, „kdy není a nemůže být ani pomyšlení na shodu, neboť člen shody nemá tvary (Já prásk)“ (Sirtautas 1969 [2019]: 316). Kromě toho „[N]emá smysl hledat u většiny podstatných jmen shodu v rodě, neboť tato podstatná jména se podle rodu neskloňují, srov. Vlk je šelma“ (Sirtautas 1969 [2019]: 316). Na druhou stranu se za shodu nepovažují ani ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 143 takové případy, „kdy se slovo, přestože má odpovídající tvary, z nějakého důvodu nepřizpůsobuje tvarům jiného slova, např.: Uogos sveika. Žirgeliai sukinkyta“ (Sirtautas 1969 [2019]: 317). Několikrát je zdůrazněna nutná povaha vztahu mezi těmito větnými členy: „<...> shoda je při vyjadřování vztahů podmětu a přísudku sice důležitým, avšak nikoli nezbytným (fakultativním) projevem těchto vztahů“ (Sirtautas 1969 [2019]: 318, 325, 327). Jsou vyzdviženy faktory určující shodu základních větných členů: „složení podmětu (jednoduchý, složený, několik několikanásobných podmětů), druh přísudku (slovesný, jmenný, adjektivní), dále jejich valence a jejich ‚formálnost‘ (existence tvarů), v menší míře slovosled a vzdálenost (distance)“ (Sirtautas 1969 [2019]: 320). Z uvedených faktorů právě druh přísudku „v zásadě určuje rozdíly ve shodě“ (Sirtautas 1969 [2019]: 322). Při rozhodování o tom, čí role je z hlediska shody důležitější – podmětu, nebo přísudku –, V. Sirtautas dochází k závěru, že „právě podmět nejčastěji určuje tvary přísudku“ (Sirtautas 1969 [2019]: 325). Je uvedena úloha shody v jazyce: „<...> jde o zřetelný projev korelativnosti základních větných členů a jejich vzájemné závislosti“ (Sirtautas 1969 [2019]: 327). V článku Vytautase Sirtautase Dėl derinimo sąvokos, vydaném v roce 1972, definice shody rovněž není podána; upozorňuje se pouze na některé nesrovnalosti v jejím pojetí. Autor navrhuje odlišovat oboustranné přizpůsobování základních větných členů od shody přívlastek–rozvíjený výraz. Vychází nejen z volnější povahy či odlišnosti tohoto přizpůsobování (osoby, která je přizpůsobuje), ale také z vyjadřovaného syntaktického vztahu: „<...> shoda jako forma p o d ř a ď o v a c í h o v z t a h u mezi slovy se vůbec nehodí k charakterizaci syntaktických vztahů mezi základními větnými členy, protože podmět a přísudek jsou spojeny p ř í s u d k o v ý m v z t a h e m“ (Sirtautas 1972: 109). V. Sirtautas na základě prací ruských lingvistů navrhuje nazývat vzájemné přizpůsobování základních větných členů také jinak: paralelismem, korespondencí nebo koordinací (Sirtautas 1972: 109). V článku Vytautase Sirtautase Dėl veiksnio ir tarinio santykių, vydaném v roce 1976, se na základě odlišných tendencí a projevů shody přísudku (nebo přísudků) a přívlastku s několika několikanásobnými podměty znovu navrhuje považovat oboustrannou závislost podmětu a přísudku za „syntaktické vztahy vyšší úrovně (přísudkový vztah, ‚interdependenci‘) a nezaměňovat ji s jednostrannou závislostí determinantů (determinací)“ (Sirtautas 1976a: 80). V témže učebním materiálu pro vysoké školy Vytautase Sirtautase, vydaném v roce 1976, Větné členy jsou syntaktické vztahy ap- 144 BENDRINĖ KALBA | 95 jsou probírány jen v míře potřebné k rozvedení tématu. V oddíle Problematika syntaxe a její výzkum je uveden obrázek nazvaný „Aranžmá“ věty (Sirtautas 1976b: 13), v němž jsou syntaktické vztahy rozděleny na souřadnost, predikaci, podřadnost a „dvojí vztahy“ (k posledním jsou řazeny „vyčleňované větné členy“, zpřesnění a apozice). Vztahy podřadnosti se dále dělí na tři druhy: shodu, řízenost a přimykání. U řízenosti se rozlišují tři typy: přímá (vidím ho), nepřímá (zlobí se na něj) a vedlejší (píšu mu) řízenost. Rozdělení syntaktických vztahů znázorněné na tomto obrázku však bohužel není v brožuře pojednáno ani vysvětleno. Poněkud pozměněný obrázek je uveden také v novém vydání brožury (Sirtautas 1981: 20); pouze místo predikace je v něm slučování a místo zpřesnění – zpřesňující větné členy. V kapitole Kritéria a metody diferenciace a identifikace větných členů jsou jako jedno z kritérií rozlišování větných členů uvedeny také gramatické vztahy. Podrobněji se však neprobírají; pouze se poznamenává, že „predikativní, souřadné nebo podřadné vztahy jsou příznačné pro některé větné členy, např. příslovečná určení se většinou přimykají, přívlastky se shodují“ (Sirtautas 1976b: 20). Dále se upozorňuje: „Zde jsou však rovněž pouze naznačeny typičtější tendence, žádná přísná zákonitost neexistuje“ (Sirtautas 1976b: 20). Podobně je kritérium gramatických vztahů popsáno i v pozdějším vydání brožury (Sirtautas 1981: 27). V této kapitole jsou při uvádění hlavních ukazatelů pozice větných členů zmíněny také pochybné skutečnosti: že podmět a přísudek se vyznačují nezávislostí (syntaktickou?), že „podmět (fakultativně) vyžaduje přívlastek“, že přísudek řídí příslovečná určení a že předmět a příslovečné určení mohou vyžadovat přívlastek (Sirtautas 1981: 33). Při uvádění doplňkových ukazatelů pozice podmětu a přísudku zmiňuje V. Sirtautas vzájemnou shodu – koordinaci (Sirtautas 1976b: 24). V novém vydání brožury je tento oddíl doplněn: „Tvary podmětu určují tvary přísudku <...>. Tím dokazujeme, že pozice podmětu má ve větě význam. Není pouze ‚levým aktantem‘ přísudku“ (Sirtautas 1981: 33). V učební pomůcce, kterou připravil Vytautas Sirtautas, Shoda základních větných členů (1978) se podřadný vztah dělí na shodu, řízenost a přimykání. Myšlenka, že shoda není druhem syntaktických vztahů, nýbrž pouze jejich ukazatelem, se mihne v oddíle Shoda podmětu a přísudku jako ukazatel jejich vztahu: „Důležitým ukazatelem vztahu podmětu a přísudku je shoda jejich tvarů (koordinace)“ (Sirtautas 1978: 57). Totéž je patrné i ze závěrečných poznámek: „Ačkoli shoda základních větných členů není nezbytným vyjádřením syntaktických vztahů mezi podmětem a přísudkem, přesto, když ARTŪRAS JUDŽĖNTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 145 ji egzistuoja, yra akivaizdi jų santykių manifestacija“ (Sirtautas 1978: 86). Vis dėlto ši mintis toliau nebuvo plėtojama. V. Sirtautas nabádal k rozlišování shody od vztahu podmětu a přísudku: „Větší zmatek vzniká, když se shoda jakožto forma podřadného vztahu ztotožňuje s predikativním vztahem. Označovat jako shodu (‚způsob spojování slov‘) jak tomuto žákovi, tak slunce svítí <...> by bylo zcela nevhodné. V druhém případě nejde o stejný způsob spojování slov, nýbrž o spojení“ (Sirtautas 1978: 53–54). Rozdíly mezi shodou a spojením, nyní již nazývanými podřadná shoda a koordinace, shrnul V. Sirtautas v tabulce na straně 78. Byl rozpoznán také problém vymezení takzvané slabé řízenosti vůči přimykání: „Řízenost se od přimykání obtížně rozlišuje, mezi nimi ‚není ostrá hranice‘ <...>. Tyto otázky jako celek ‚ještě čekají na podrobnější výzkum‘“ (Sirtautas 1978: 16). Problém se stal obzvlášť zřejmým po přečtení zahraniční literatury: „Jestliže se termín přimykání vůbec nepoužívá (a používá se pouze řízenost) [odkaz na české a německé práce], potom tento problém diferenciace samozřejmě nevzniká. Snad by bylo lepší nazývat přechodné případy přimykavou řízeností nebo hledat jiné způsoby řešení“ (Sirtautas 1978: 17). Autor se však neodvážil navrhnout, aby se rozlišování přimykání zrušilo. Nerozlišování syntaktických vztahů a způsobů jejich vyjadřování, jejich směšování, vedlo také k učiněným závěrům. „Podmět a přísudek jsou, dá se říci, rovnocenné. Ačkoli ve větě obvykle připadá větší úloha přísudku <...>, někdy však může gramatické jádro věty tvořit i samotný podmět a podmět navíc často určuje tvary přísudku. Považovat podmět za závislý na přísudku a degradovat jej na úroveň ostatních aktantů nejenže nemá opodstatnění, ale ani se to nemá dělat, nechceme-li zkreslit objektivní analýzu struktury věty“ (Sirtautas 1978: 84). Jak je vidět, dlouholetý předmět výzkumu – syntaktický vztah podmětu a přísudku – nasměroval autorovo uvažování k jeho výjimečnosti a k přehnanému zdůrazňování úlohy podmětu ve větě. Lze to stěží považovat za „objektivní analýzu“, tím spíše, že se hovoří o jevu, jako je struktura věty, který závisí na předem přijatých teoretických stanoviscích. V učebnici syntaxe pro vysoké školy, kterou připravili Vytautas Sirtautas a Česys Grenda, Syntax litevského jazyka (1988) se rovněž rozlišují tři způsoby spojování slov, přičemž základ jejich rozlišení je uveden předem: „Podle toho, jakými prostředky se jedno slovo připojuje k druhému“ (Sirtautas, Grenda 1988: 37). Tato zásada se však bohužel při definování shody, řízenosti a přimykání důsledně nedodržuje, srov.: „Shoda je takový podřadný vztah, při němž se při změně tvaru řídícího slova odpovídajícím způsobem mění i tvar závislého slova“ (Sirtautas, Grenda 1988: 38); „Řízenost je takový typ podřadného vztahu, při němž jedno slovo ří- 146 BENDRINĖ KALBA | 95 kalauja kito žodžio atitinkamos formos“ (Sirtautas, Grenda 1988: 39); „Šliejimu laikomas toks prijungimo būdas, kur prie pagrindinio žodžio prijungiamas kita žodis be jokių gramatinių priemonių, tik pagal prasmę“ (Sirtautas, Grenda 1988: 41). Šiuose apibrėžimuose gramatikos lygmuo (žodžių formos) sumišęs su semantikos lygmeniu (reikalauja; pagal prasmę). Valdymas apibrėžtas per plačiai (reikalauja formos, o ne linksnio formos). Dále se probírá dvojice složitějších případů, kdy jsou slova ve větě spojena dvojími syntaktickými vztahy. V prvním případě se mezi několika slovy řízenými některými slovesy (považovat, jmenovat, zvolit aj.) (např.: zvolit ho předsedou, jmenovat ji starostkou, považovat ho za špatného, považovat ji za špatnou) rozpoznává „formální zprostředkující vztah“ – shodují se v rodě a čísle, které jsou určeny „rysy v sémantické struktuře podstatného jména (nebo substantivního zájmena) zastávajícího pozici objektu v akuzativu“, ovšem v případech, kdy je instrumentálem podstatné jméno (nebo substantivní zájmeno) s rodovým rozlišením (Sirtautas, Grenda 1988: 42). Ve druhém případě se upozorňuje na shodu přívlastků přísudku s podmětem a jejich přimykání k přísudku. Kromě toho „[R]od příčestí a polopříčestí je zde určován nejen gramatickými vlastnostmi (rod, číslo, pád) podstatného jména (nebo substantivního zájmena) zastávajícího funkci podmětu, ale také jeho sémantickou strukturou; například ve větě Ta prase ani nepoděkovalo a odešlo má podstatné jméno prase význam ‚osoba mužského pohlaví‘, a proto určuje také rod příčestí (nepoděkoval)“ (Sirtautas, Grenda 1988: 42–43). Syntaktický vztah podmětu a přísudku se probírá samostatně a v učebnici se označuje jiným termínem – predikativní vztahy. Dokonce se varuje: „Někdy se bezdůvodně ztotožňuje vztah podmětu a přísudku se shodou, která je samozřejmě také jedním z ukazatelů tohoto vztahu. Kromě toho se často zaměňuje shoda základních větných členů (korelace, vzájemný vztah) se shodou přívlastku (jednostranný vztah)“ (Sirtautas, Grenda 1988: 86). Uvádí se, že „[S]yntaktické vztahy nejsou explicitní (zjevné), často je lze odhalit pouze nepřímými metodami“ (Sirtautas, Grenda 1988: 85–86). Další vlastnost vztahů podmětu a přísudku je zaznamenána při srovnávání vět s několikanásobnými podměty, např.: Bobule byly koupeny. Houby a bobule byly koupeny. Houby, bobule a všechno ostatní bylo koupeno. Takové věty podle autorů „zjevně ukazují, že složky podmětu určují tvary přísudku (a také to, který rodový tvar převládá). Přísudek tedy přímo závisí na podmětu“ (Sirtautas, Grenda 1988: 85–86). Po připomenutí korelace tvarů podmětu a přísudku ve větách jako Mnoho továren bylo údajně rentabilních, Mnoho továren bylo údajně rentabilních, „z čehož je nepochybně vidět ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 147 „oboustranný vztah základních větných členů“; dochází se k závěru, že „[P]odmět není přesné považovat pouze za závislý (nebo ‚nezávislý‘) aktant přísudku“ (Sirtautas, Grenda 1988: 85–86). 3. SYNTAGMATICKÉ VZTAHY JAKO ZÁKLAD TVOŘENÍ SLOVNÍCH SPOJENÍ Zájem o téma slovních spojení pronikl do litevské lingvistiky za okupace především prostřednictvím ruské lingvistiky. Právě z prací ruské gramatiky se do litevské lingvistiky přenesla řada pojmů, termínů a klasifikací, a to prostřednictvím článků B. Kalinauska (1954, 1961 a 1963), které byly v tomto článku již přehledově představeny. Syntaktické vztahy jsou v nich pojednány jako základ tvoření slovních spojení. Slovní spojení stručně charakterizoval a rozdělil na jednoduchá a složená také J. Balkevičius v Dabartinės lietuvių kalbos sintaksėje (1963). V učební pomůcce připravené Broniem Kalinauskem Lietuvių kalbos žodžių junginių sintaksė (1972) byla klasifikace syntaktických vztahů dále upřesněna. K popisu syntaktických vztahů publikovanému v dřívějších pracích autor připojil další dělení řízenosti „podle sémantiky, tj. podle sémantických vztahů řízeného slova k řídícímu slovu“ (Kalinauskas 1972: 3). Podle tohoto kritéria se řízenost dělí na „silnou, kdy jsou pády některých jmen samostatně nebo s předložkami pro řídící slova významově nezbytné, nejběžnější a nejčastěji užívané; vyslovení řídícího slova nejprve vyvolá asociaci s daným pádem nebo předložkovou konstrukcí“ (Kalinauskas 1972: 3), a „slabou, kdy vyslovení řídícího slova nemusí v našem vědomí nutně vyvolat asociaci s některým pádem nebo předložkovou konstrukcí, tj. kdy tyto pády nebo předložkové konstrukce nejsou pro daná řídící slova významově nezbytné, nýbrž jsou pouze druhořadé“ (Kalinauskas 1972: 4). Dělení na silnou a slabou řízenost vychází ze sémantických vztahů mezi slovy a z jejich psychologického vnímání. Slabá řízenost už z hlediska sémantických vztahů řízeností není, protože závislé slovo není vyžadováno. Toto rozlišení patrně podnítil vnější podobný způsob vyjádření, srov.: jaučiu vasarą a gražų vasarą (akuzativ je v prvním případě gramatický pád, ve druhém sémantický pád). Autor si zřejmě uvědomuje, že zavádí novinku, a proto dodává poznámku: „Někteří lingvisté považují to, čemu říkáme slabá řízenost, za přimykání pádových nebo předložkových konstrukcí, protože řízená slova“ 148 BENDRINĖ KALBA | 95 „zde už neodpovídají na otázky pádů, nýbrž na otázky příznačné pro příslovečné určení nebo přívlastek“ (Kalinauskas 1972: 4). To ukazuje, že sémantická (syntaktická) a formální kritéria klasifikace jsou neslučitelná. Protože bylo zvoleno dělení podle sémantiky, jsou „sémantické vztahy řízeného slova k řídícímu slovu“ ve všech případech podobné (řízené slovo je řízeno), a na tomto základě tedy dělení není možné. Z toho vyplývá, že pravdu mají „někteří lingvisté“, kteří případy „slabé řízenosti“ považovali za přimykání. Pojetí přimykání a jeho klasifikace se v učebnici téměř neliší od podoby uvedené v dříve publikovaném článku (Kalinauskas 1972: 4). V dřívějších pracích tedy nacházíme jak trojčlenné dělení syntaktických vztahů, tak většinu jejich jemnějších rozlišení (silná a slabá, přímá a nepřímá řízenost, úplná a neúplná shoda, úplné a částečné přimykání), která byla nejspíš převzata z ruské lingvistiky a v pozdějších sovětských syntaktických pracích vyvolala značné spory. B. Kalinauskas při klasifikaci syntaktických vztahů vychází z několika kritérií: významu, morfologického vyjádření a příslušnosti ke slovnímu druhu. Vzniká zde neřešitelný problém rozlišování slabé řízenosti (a vlastně řízenosti obecně) a přimykání, který souvisí s opíráním se o sémantickou rovinu. Vito Labučio mokomosios priemonės Žodžių junginių problemos (1976) skiriuje Žodžių ryšių reiškimo būdai skiriamos jau keturios žodžių ryšių rūšys: derinimas, valdymas, šliejimas ir formų koordinavimas. Jak je patrné, V. Labutis považuje shodu a koordinaci tvarů za různé druhy syntaktických vztahů. Liší se především samostatností kategorií u spojovaných slov (má se na mysli, že kategorie adjektivních slov, která se shodují, jsou nesamostatné, zatímco odpovídající kategorie sloves jsou samostatné): „Shoda slov je přizpůsobení tvarů slov s nesamostatnými kategoriemi tvarům jiných slov“ (Labutis 1976: 29), zatímco „[K]oordinace tvarů slov je možné (nikoli však nutné) vzájemné přizpůsobení tvarů slov se samostatnými kategoriemi“ (Labutis 1976: 31). Z definic je navíc patrné, že shoda je jednosměrný závislostní vztah, kdežto koordinace tvarů je obousměrná. V závorkách je uvedeno, že koordinace tvarů je možným, nikoli však nutným syntaktickým vztahem. U shody tato poznámka chybí; pouze se uvádí, že „[S]hoda není úplným přizpůsobením tvarů, nýbrž jen volbou podle tvarů substantivního slova“ (Labutis 1976: 29). V. Labutis dobře vystihl podmíněnou povahu shody, byť pouze z hlediska funkce ve větě: „Shoda ukazuje, se kterým slovem je adjektivní slovo spojeno, nic však nevypovídá o obsahu vztahu: shodující se ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 149 sis žodis gali būti pažyminys, vardinė tarinio dalis ir net aplinkybė“ (Labutis 1976: 29). Žodžių formų koordinavimo skiriamos dvi atmainos: ne tik veiksniu ir tariniu einančių žodžių, bet ir apoziciniu ryšiu susijusių daiktavardžių formų koordinavimas (Labutis 1976: 31). Valdymo apibrėžimas nedaug skiriasi nuo apibrėžimų, pateiktų kitų autorių: „Žodžių valdymas – tai daiktavardiškojo žodžio linksnio parinkimas tam tikrai sintaksinei ir semantinei funkcijai pagal kito žodžio reikšmę ar kokį kitokį semantinį elementą“ (Labutis 1976: 33). Tik sintaksinis ir semantinis žodžių ryšys gerai skiriamas nuo jo reiškimo linksnio forma. Nedaug skiriasi ir šliejimo apibrėžimas: „Žodžių šliejimas – tai žodžių ryšių reiškimo būdas, kur ryšį rodo tik siejamųjų žodžių reikšmės, nepadedamos jokios formos“ (Labutis 1976: 37). Ve třetím svazku Gramatiky litevského jazyka, vydaném téhož roku a věnovaném syntaxi (1976), který redigovali Kazys Ulvydas, Vytautas Ambrazas a Adelė Valeckienė, se syntaktické vztahy rovněž probírají v kapitole o slovních spojeních jako jejich zásadní konstitutivní rys. Jejich podrobnější typy jsou pojednány při výkladu podřadných slovních spojení. Úvodní část kapitoly o slovních spojeních s názvem Syntaktická slovní spojení napsala A. Valeckienė. Rozlišují se (jak se uvádí, nejčastěji) tři druhy syntaktických vztahů v podřadných slovních spojeních: shoda, řízenost a přimykání. Jejich rozlišení „v zásadě závisí na lexikálních a gramatických vlastnostech hlavního členu [slovního spojení]“ (LKG 1976: 11). Shoda se vymezuje na základě gramatické shody tvaru závislého slova s tvarem hlavního slova: „Shodou se nazývá přizpůsobení tvaru závislého členu tvaru hlavního členu. Shodou se spojují slova, která mají stejné gramatické kategorie: rod, číslo a pád“ (LKG 1976: 11). Hovoří se také o shodě dvou podstatných jmen: „Shodou se tvoří spojení dvou podstatných jmen, např.: spisovatelka Žemaitė, syn Petras. Shodují se v pádě, čísle a často i v rodě.“ Přesto se uznává zvláštnost shody podstatných jmen: „Shoda dvou podstatných jmen je však poněkud jiná než shoda přídavného jména s podstatným jménem. Dvě shodující se podstatná jména jsou jedno druhému podřazena pouze významově, zatímco syntakticky lze říci, že na sobě nezávisí, nýbrž spolu korelují: mohou se vyskytovat ve stejné pozici i každé samostatně, srov.: Syn Petras přišel a Syn přišel, Petras přišel. Proto se vztah mezi dvěma shodujícími se podstatnými jmény někdy nazývá korelace a je bližší souřadnosti než podřadnosti“ (LKG 1976: 11). Zde vyvolává pochybnosti sémantická podřazenost podstatných jmen, tím spíše, že i jejich reference (označovaná skutečnost) je táž 150 BENDRINĖ KALBA | 95 skutečnost. Na významové rovině je táž skutečnost pojmenována různými podstatnými jmény z různých hledisek (označení příbuzenského vztahu a vlastní jméno, které je k němu přiřazeno). Lze předpokládat, že množina referentů označených podle příbuzenského vztahu (synů) je z hlediska mluvčího menší než množina těch, kteří jsou označeni příslušným vlastním jménem (ačkoli častěji tomu nejspíš bývá naopak). V tomto případě se však zdá, že vlastní jméno neoznačuje všechny možné referenty, kteří jsou jím pojmenováni, nýbrž pouze ty, kteří jsou ve vztahu k mluvčímu, a zpřesňuje tedy označení prvního podstatného jména. Podobná korelace se spatřuje mezi neurčitými zájmeny kažkas, kas nors aj. (kažkas svetimas) a tvary přídavných jmen mužského rodu, jakož i neurčitými zájmeny kas, kažkas, kažin kas, kas nors, viskas, šis tas aj. (kažkas nauja, kažką nauja) v nominativu a akuzativu a přídavných jmen středního rodu: „Přídavné jméno je podřazeno neurčitému zájmenu pouze sémanticky. Význam, který zájmeno vyjadřuje, více konkretizuje. Syntakticky je přídavné jméno v takových spojeních téměř stejně samostatné jako podstatné jméno. Připomíná zde zpodstatnělé přídavné jméno“ (LKG 1976: 11–12). Zdá se, že se zde v otázce sémantické podřazenosti mýlí. Z hlediska významu spojení kažkas svetimas a kažkas nauja je „významově těžší“, a tedy hlavním členem je zřejmě přídavné jméno s konkrétním významem, nikoli zájmeno s neurčitým významem (a referencí). Zdá se, že vztahy shody jsou postaveny do protikladu k syntaktickým vztahům řízenosti a přimykání (chápaným společně). Tyto poslední dva mají společné to, že je „ve většině případů pomáhá rozlišit tvar závislého členu“. Neboť „řízeností se často rozumí takový vztah, kdy se k hlavnímu členu připojuje nepřímý pád podstatného jména nebo předložková konstrukce, zatímco přimykáním takový vztah, kdy se k hlavnímu členu připojuje nesklonný tvar“ (LKG 1976: 12). Zdůrazňuje se však, že „morfologický tvar závislého členu ne vždy pomáhá přesně rozlišit syntaktické vztahy mezi slovy. Například šį rytą lijo a šįryt lijo vyjadřují tytéž syntaktické vztahy, ačkoli morfologický tvar závislého členu je odlišný. Totéž platí pro noriu miego a noriu miegoti“ (LKG 1976: 12). Vidíme zde sklon rozlišovat řízenost od přimykání pouze podle tvaru závislého slova, avšak autorka takové kritérium rozlišení odmítá. Z uvedených příkladů vyplývá, že za důležitější jsou zřejmě považovány významové vztahy mezi slovy ve spojení. Řízenost se vymezuje jako vztah, „kdy hlavní člen vyžaduje určitý tvar závislého členu (závislý člen je formálně určen hlavním členem)“ (LKG 1976: 12). Je patrné, že základem definice je formální závislost neboli závislost tvaru slova, tedy taková závislost, která je vyznačena tvarem slova – pádem ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 151 nebo předložkovou frází. Zdá se, že závislost se zde chápe syntakticky, nikoli sémanticky (vztah je probírán v kapitole o slovních spojeních). Podle míry řízenosti nebo nutnosti závislé na významu se rozlišuje nezbytná (neboli silná) a nezbytná (neboli slabá) řízenost (LKG 1976: 12). Hned se však uvádí, že hranice mezi nimi jsou neostré a vždy existují přechodné případy. K doplnění lexikálního významu sloves nejsou nezbytné konkrétní pády, které jsou slabě řízeny, ani předložkové fráze vyjadřující množství, vyloučení, srovnání aj. (LKG 1976: 13). V tomto případě se gramatika, stejně jako práce B. Kalinauskase, vydala chybnou cestou a podlehla vlivu formálního vyjádření (pádů). Hovoří se také o komplexní neboli postupné řízenosti, kdy „přítomnost jednoho pádu u slovesa jako by podmiňovala přítomnost jiného pádu u téhož slovesa“, např. drožia lazdą vaikui (LKG 1976: 13–14). Jde o chybné vysvětlení syntaktických vztahů a jejich vyjádření: obě podstatná jména jsou sémanticky i syntakticky závislá na slovese a jejich vyjádření na sobě nezávisí. Přimykáním se nazývá vztah, kdy se „závislý člen připojuje k hlavnímu, aniž by si to hlavní člen vyžadoval; formálně není určen, pouze je s hlavním členem spojen logicky“ (LKG 1976: 12). Definice se opírá nejen o formální vyjádření syntaktického vztahu, ale i o sémantické (logické) propojení členů spojení. To je v definici tohoto vztahu nové. 4. PROJEVY SPLÝVÁNÍ OBOU SMĚRŮ Jednosvazková gramatika litevského jazyka v ruštině, kterou napsali převážně vědci z Institutu litevského jazyka a literatury a redigoval V. Ambrazas, lietuvių kalbos gramatikoje rusų kalba Grammatika litovskogo jazyka (1985), věnuje značný prostor popisu slovních spojení, více pozornosti však věnuje také větným členům, zejména při popisu stavby jednoduché věty. Tato gramatika rozlišuje tři druhy syntaktických vztahů: podřazování, vzájemnou závislost a slučování (GLJ 1985: 417). Podle typu syntaktického vztahu jsou rozděleny také slovní spojení. Druhy podřazování se probírají v oddílu o podřadných spojeních. Shoda se nazývá přizpůsobení tvaru závislého členu spojení (upodoblenie) su pagrindinio nario forma (GLJ 1985: 422). Prie delio koordinacija su pagrindiniu žodžiu laikoma ypatinga derinimo atmaina, taip pat ir nežymimųjų įvardžių santykis su vyriškosios arba niekatrosios giminės būdvardžiais ir dalyviais (GLJ 1985: 422). Valdymu laikomas kitokios nei pagrindinio žodžio priklausomojo žodžio kaitomosios formos parinkimas, atsižvelgiant į pagrindinio žodžio leksines ir gramatines savybes (GLJ 1985: 422). 152 BENDRINĖ KALBA | 95 Rozlišuje se předložkové a bezpředložkové, silné a slabé řízení. Řízení se považuje za silné, vyjadřuje-li nezbytný (vzájemný) vztah slov, a za slabé, vyjadřuje-li vztah nepovinný, zpravidla adverbiální (GLJ 1985: 422–423). Za řízený se považuje také atributivní genitiv, např.: darbo žmogus, miško paukštis (GLJ 1985: 423). Přimykání se nazývá druh podřadného syntaktického vztahu, který není vyjádřen ohebnými tvary závislého slova (GLJ 1985: 423). Přimykáním se nejčastěji vyjadřují adverbiální sémantické vztahy. Pro některá slovesa je charakteristické silné přimykání, např.: pradėjo dirbti, noriu skaityti, buvo čia, atrodė gražiai, elkis vyriškai. Taková slovní spojení vyjadřují objektové a kompletní sémantické vztahy (GLJ 1985: 424). V programovém článku V. Ambrazo straipsnyje Lietuvių kalbos sakinio sintaksinės ir semantinės struktūros vienetai (1986), připraveném na základě shrnutí zkušeností s tvorbou ruské gramatiky litevského jazyka, jsou přehledně popsány nejdůležitější otázky syntaktické a sémantické stavby věty. V úvodu autor zcela správně zdůrazňuje, že ve studiích badatelů litevské syntaxe „by se mělo usilovat o co nejjasnější vymezení a jednotné rozlišení alespoň nejdůležitějších kategorií roviny formy a sémantiky“ (Ambrazas 1986: 4). Již v této citaci je však patrný hlavní nedostatek článku – ve snaze upřesnit některé zásadní pojmy syntaxe a sémantiky užívané litevskými lingvisty se samotná syntaktická stavba jazyka neustále směšuje s morfologickou rovinou vyjádření. V citovaném tvrzení měl autor místo „formální“ (tj. morfologické) roviny nejspíše na mysli rovinu syntaxe, případně chápal syntaxi (stejně jako morfologii) jako rovinu jazykového vyjádření. V. Ambrazas rozděluje syntaktické vztahy především na podřadné, souřadné a vzájemně závislé, neboli propojené (Ambrazas 1986: 7). Poslední se od prvních dvou liší tím, že jsou obousměrné. V typických případech se vyjadřují koordinací tvarů (Ambrazas 1986: 7). Nejvýraznějším příkladem takové vzájemné závislosti je podle něj vztah slovesa k nominativu podstatného jména či zájmena (právě tak!): tento nominativní tvar závisí na slovese, avšak „sám zase určuje číselný tvar slovesa“ (Ambrazas 1986: 7). Tento i další doložené příklady vztahu vzájemné závislosti (osobní tvary slovesa a jmenný člen ve funkci podmětu, osobní tvary slovesa būti ve funkci spony a tvary jmen, které se s nimi spojují, ba dokonce neohebné slovesné tvary v pozici nominativu a slovesa ve funkci přísudku) zjevně směšují syntaktický vztah závislosti s jeho morfologickým vyjádřením. V. Ambrazas věděl, že „otázku vzájemné závislosti“ lze řešit i jinak, a probírá různé způsoby takového řešení (některé z nich naléhavě ukazují, že takzvaný „oboustranný“ vztah náleží k různým rovinám), přesto však zvolil „litevský“ způsob řešení, neboť „syntaktická povaha vzájemného vztahu členů je poměrně jasná“ (Ambrazas 1986: 10). ARTŪRAS JUDŽĖNTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 153 — tohoto „oboustranného“ vztahu jsou různorodé), zvolil však „litevský“ způsob řešení, protože „syntaktická povaha vzájemného vztahu členů je poměrně jasná“ (Ambrazas 1986: 10). Nerozlišování rovin syntaxe a morfologie je jasně patrné také při dělení podřadného vztahu. Jeho (tj. syntaktického jevu) druhy se rozlišují podle formální (tj. morfologické) realizace. V závěrech je to řečeno ještě jasněji: „Syntaktické vztahy se formálně realizují shodou a koordinací, řízením a přimykáním“ (Ambrazas 1986: 35). Z toho by vyplývalo, že vyjmenované druhy syntaktických vztahů jsou morfologickými jevy... Na základě způsobu vyjádření se rozlišují tři tradiční druhy podřazování: shoda, řízení a přimykání (Ambrazas 1986: 7). Shoda se nazývá „přizpůsobení připojeného tvaru slova přitažení k řídícímu podle morfologické kategorie“ (Ambrazas 1986: 8). Už samotné slovo přitažení v definici nevyjadřuje povahu syntaktického jevu. Definice zjevně ukazuje na morfosyntaktickou povahu jevu (tj. jevu syntaktické povahy vyjadřovaného morfologickými tvary), který nelze v žádném případě označit za čistě syntaktický. Podle V. Ambrazase by shoda podstatných jmen se samostatnými gramatickými kategoriemi, nazývaná koordinací, neměla být překážkou v tom, aby byla považována za určitý podtyp shody (Ambrazas 1986: 8). Řízení se nazývá „volba ohebného tvaru <...> připojeného slova, závislá na valenci a gramatických vlastnostech řídícího slova“ (Ambrazas 1986: 8). Opět je otázkou, zda slovo volba vystihuje syntaktickou povahu jevu, definice se však ani nesnaží zůstat na úrovni syntaxe – bez zábran přechází k morfologii (ohebný tvar slova), jako by syntaxe a morfologie tvořily jednu rovinu jazykové stavby a jejího zkoumání. Přimykání se nazývá „podřazení nevyjádřené flektivními koncovkami slov“ (Ambrazas 1986: 8). V této definici jsou roviny morfologie a syntaxe jasně rozlišeny. Neříká však nic o syntaktické povaze tohoto druhu vztahu. Čím se přimykání liší od vzájemné závislosti neohebných slovesných tvarů a slovesa ve funkci přísudku (gyventi pakyrėjo)? Ještě více pochybností vyvolává vyčleňování podtypu „silného přimykání“. Řadí se k němu vztahy „plnovýznamových“ sloves a infinitivu: liovėsi dirbti, bandžiau grįžti, galiu valgyti (Ambrazas 1986: 9). V čem se syntaktická povaha vztahu těchto slov liší od řízení (srov.: noriu vakarienės a noriu valgyti)? Přesto se v tomto článku podařilo odlišit (morfo)syntaktickou rovinu rozboru věty od roviny sémantické. Při vymezování a třídění samotných syntaktických pojmů se však ve většině případů nepodařilo vyjasnit jejich syntaktickou povahu a rovina syntaxe byla směšována s rovinou morfologie. 154 BENDRINĖ KALBA | 95 SHRNUTÍ Zpočátku školská gramatika i za okupace pokračovala v syntaktické tradici nezávislé Litvy a rozlišovala pouze dva typy podřazovacího vztahu – shodu a řízení. Je paradoxní, že v této tradici pokračovala díla J. Žiugždy, ideologa sovětského okupačního režimu. Od roku 1964, kdy J. Žiugždovi přišel na pomoc P. Gailiūnas, který pracoval na ministerstvu školství, byl pro školy zaveden model členění podřazovacího vztahu na tři typy – shodu, řízení a přimykání –, převzatý z ruské lingvistiky již do vědecké gramatiky. J. Žiugždovi náleží také rozlišení tří druhů řízení – přímého, nepřímého a zprostředkovaného –, které bylo rovněž nejspíše převzato z ruské lingvistiky. Model členění podřazovacího vztahu v ruštině na tři typy přenesl do litevské lingvistiky v 50. letech a na počátku 60. let a terminologii vybral především B. Kalinauskas. Tento model převzal od něj nebo přímo z ruštiny také P. Gailiūnas a přizpůsobil jej středním školám; pro vysoké školy tak učinil J. Balkevičius (ten možná také prostřednictvím lotyšské lingvistiky). Takové členění podřazovacího vztahu se stalo součástí litevské lingvistiky a pevně se v ní usadilo, takže přetrvalo po celé období okupace. Tento model dodnes převažuje ve školách i ve vědeckých pracích... V pracích B. Kalinauska poprvé nacházíme také řadu rozlišení mezi typy syntaktických vztahů (úplná a neúplná shoda, silné a slabé řízení, úplné a částečné přimykání), rovněž nejspíše převzatých z ruských gramatických prací; jejich rozbor v pozdějších litevských syntaktických pracích do značné míry vymezil tematický rámec diskusí v této oblasti gramatiky. Podřazovací syntaktické vztahy byly v sledovaném období popsány ve dvou směrech syntaktických prací: při charakteristice větných členů jako jedné z jejich vlastností (v pracích J. Žiugždy a V. Sirtautase) a při rozboru slovních spojení jako základu jejich struktury (v pracích B. Kalinauska, J. Balkevičiuse, V. Labutise a A. Valeckienė). Teprve v litevské gramatice V. Ambraze, vydané roku 1985, se zřetelněji vykročilo směrem ke sjednocení obou přístupů. Po celé sledované období se syntaktické vztahy nerozlišovaly od sémantických vztahů, což je zvlášť zřejmé v definicích vztahu řízení. Teprve na samém konci tohoto období (v programovém článku V. Ambraze) se začaly rozpoznávat nedostatky těchto popisů syntaktických vztahů a objevily se pokusy jasně rozlišovat syntaktické a sémantické jednotky. Syntaktická rovina zkoumání však byla i nadále úzce spjata s rovinou morfologickou (formální) (shoda v rodě, osobě a čísle; řízení pádů); obě byly považovány za „povrchové“ jazykové roviny náležející k formální stránce. ARTŪRAS JUDŽĖNTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 155 Shoda byla již na počátku 20. století chápána jako uplatňování morfologických tvarů, tj. jako jev na rovině formy, nikoli sémantiky či syntaxe. Později se tímto termínem začal označovat také typ syntaktického podřazovacího vztahu, aniž se zkoumaly sémantické vztahy, které tento vztah vyjadřuje. V zásadě se toto mnohovrstevné pojetí – kdy se nejprve směšovala sémantika s morfologií a později k nim přibyla i syntax – zachovalo po celé 20. století a zčásti se ho držíme dodnes. Řízení bylo již v nezávislé Litvě a ve školních gramatikách J. Žiugždy, které po válce navazovaly na tradice její syntaktické vědy, definováno jako sémantický vztah mezi slovy. Kromě toho se sémantická povaha tohoto vztahu směšovala s jeho morfologickým vyjádřením. Později byl tento přístup doplněn syntaktickou interpretací tohoto typu vztahu. V raném období okupace (až do vydání třetího svazku akademické Lietuvių kalbos gramatikos v roce 1976) se řízení a shoda spojovaly se zájmem o slovní spojení jako základ jejich struktury, který přišel z Ruska. Přimykání bylo v litevské lingvistice vyčleněno (poprvé B. Kalinauskasem) jako sémantický, patrně i syntaktický vztah mezi slovy, který se nevyjadřuje morfologickými prostředky. Opíralo se tedy pouze o formu, respektive o její absenci, a nemělo jasný syntaktický obsah. Ze syntaktického hlediska je nebylo možné striktně odlišit ani od řízení (když je závislé slovo vyjádřeno nesklonným tvarem ve funkci předmětu), ani od případů shody (když nesklonný tvar zastává funkci podmětu). LITERATŪRA Ambrazas Vytautas 1986: Lietuvių kalbos sakinio sintaksinės ir semantinės struktūros vienetai. – Lietuvių kalbotyros klausimai 25: Lietuvių kalbos sintaksės tyrinėjimai, 4–44. Balkevičius Jonas 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Dumašiūtė Zelma 1963: Dėl sakinio dalių ir jų tarpusavio santykių. – Lietuvos TSR MA darbai. A serija 2(15), 237–248. Gailiūnas Pranas, Žiugžda Juozas 1969: Lietuvių kalbos gramatika. II dalis: Sintaksė, 2-asis patais. leidimas, Kaunas: Šviesa. GLJ 1985: Grammatika litovskogo jazyka, vyr. red. V. Ambrazas, 1985: Vilnius: Mokslas. Judžentis Artūras 2020: Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita. – Bendrinė kalba 93, 1–25. Prieiga internete: http://journals.lki.lt/bendrinekalba/index. Judžentis Artūras 2021: Prijungiamasis ryšys lietuvių sintaksės darbuose (XX a pirmoji pusė). – Bendrinė kalba 94, 1–15. Prieiga internete: http://journals.lki.lt/bendrinekalba/index. 156 BENDRINĖ KALBA | 95 Kalinauskas Bronius 1954: Žodis ir žodžių grupės sakinyje. – Tarybinė mokykla 2, 17–25. Kalinauskas Bronius 1961: Žodžių junginys kaip sintaksės objektas. – Tarybinė mokykla 5, 31–39. Kalinauskas Bronius 1963: Žodžiai ir žodžių junginiai sakinyje. – Kai kurie gramatikos ir stilistikos klausimai, Kaunas: Valstybinė pedagoginės literatūros leidykla, 3–23. Kalinauskas Bronius 1972: Lietuvių kalbos žodžių junginių sintaksė: mokymo priemonė, Vilnius. Labutis Vitas 1976: Žodžių junginių problemos, Vilnius: Vilniaus valstybinis universitetas. LKG 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3: Sintaksė, vyr. red. K. Ulvydas, Vilnius: Mokslas. Sirtautas Vytautas 1969 [2019]: Veiksmažodinis tarinys dabartinėje lietuvių kalboje, Šiauliai: Litera [Bibliotheca actorum humanitaricorum universitatis Saulensis 18]. Sirtautas Vytautas 1972: Dėl derinimo sąvokos. – Kalbotyra 24(1), 108–110. Sirtautas Vytautas 1976a: Dėl veiksnio ir tarinio santykių. – Kalbotyra 27(1), 78–80. Sirtautas Vytautas 1976b: Sakinio dalys. Problematika, pagrindinės sąvokos, Šiauliai: Šiaulių K. Preikšo pedagoginis institutas. Sirtautas Vytautas 1978: Pagrindinių sakinio dalių derinimas (Vientisinio sakinio gramatinės struktūros analizė), Vilnius: Lietuvos TSR aukštojo ir specialiojo vidurinio mokslo ministerijos Leid ybinė redakcinė taryba. Sirtautas Vytautas 1981: Sakinio dalys. Problematika, pagrindinės sąvokos, Kaunas: Šviesa. Sirtautas Vytautas, Grenda Česys 1988: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mokslas. Vaskelaitė Ramunė 2009: Sintaksinių ryšių modeliai lietuvių kalbos sintaksėje: humanitarinių mokslų daktaro disertacija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, Vytauto Didžiojo universitetas. Žiugžda Juozas 1945: Lietuvių kalbos gramatika. II dalis: Sintaksė. Progimnazijoms ir gimnazijoms, Kaunas: Valstybinė pedagoginės literatūros leidykla. Žiugžda Juozas 1954: Lietuvių kalbos gramatika. II dalis: Sintaksė. Vidurinėms mokykloms, 8-asis leidimas, Kaunas: Valstybinė pedagoginės literatūros leidykla. Žiugžda Juozas 1960: Lietuvių kalbos gramatika. II dalis: Sintaksė, 14-as leidimas, Kaunas: Valstybinė pedagoginės literatūros leidykla. Gauta 2022 03 20 Priimta 2022 10 17 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 157 ARTŪRAS JUDŽENTIS SUBORDINATION IN THE WORKS ON LITHUANIAN SYNTAX IN THE YEARS OF SOVIET OCCUPATION S u m m a r y The article analyses, how the types of subordination are described in the works on Lithuanian syntax, during the Soviet occupation, during the years between the middle of the 20th century ant the end of eighties. The investigation opens with the Grammar of the Lithuanian language (1945) by Juozas Žiugžda and ends with the manual for higher schools Syntax of the Lithuanian language (1988) by Vytautas Sirtautas and Česys Grenda. Initially, under conditions of occupation school grammar continued the traditions of syntax of independent Lithuania and distinguished only two variants of subordination – agreement and government. This tradition was continued in the works of the ideologue of the occupation regime Juozas Žiugžda. It was only when Pranas Gailiūnas came to Žiugžda’s help that the three-variant model of subordination, which had already been adopted in scientific works from Russian linguistics, was applied to the school. Bronius Kalinauskas, a lecturer at the Pedagogical Institute, transferred the three-variant Russian syntax model to Lithuanian in the 1960s and early 1970s. Pranas Gailiūnas took over this model from him (or directly from the Russian linguistics) and applied it to secondary, and Jonas Balkevičius – to high school. In Kalinauskas’ works we also find many differences in the types of subordination (full and partial agreement, strong and weak government, full and partial adjunction), that are most likely taken over from Russian linguistics. Their analysis in later works of Lithuanian syntax has largely defined the field of consideration in this area of grammar. Subordinate syntactic relations were described in works on syntax of two directions during the considered period: as one of the characteristics of the parts of sentence (Žiugžda, Sirtautas), and as the structural basis of word groups (Kalinauskas, Balkevičius, Labutis and Valeckienė). Only in the Grammar of the Lithuanian language, edited by Vytautas Ambrazas (1985), was more clearly turned in the direction of merging both directions. Throughout the considered period, syntactic relations were not distinguished from semantic relations (this is especially obvious when defining the relation of government). And only at the very end of the period (in the article of Vytautas Ambrazas) did these shortcomings of the description of syntactic relations begin to be realized, and an attempt was made to clearly distinguish between syntactic and semantic units. However, the syntactic level of analysis continues to be confused with the morphological (expression) level (agreeing in gender, 158 BENDRINĖ KALBA | 95 person, number; governed inflections), both of which are considered as surface levels of language. Already at the beginning of the twentieth century agreement was perceived as the alignment of morphological forms, rather than semantics or syntax. Later, it became known as a variant of a syntactic subordination, without delving into the semantic relationships that this connection conveys. In essence, this multifaceted concept, first merging semantics and morphology, later on – and syntax, has survived throughout the twentieth century and in part continues to this day. Government in independent Lithuania was defined as a semantic relationship, and in the first decades after the war it was generally perceived in a similar way. Nevertheless the semantic (later on and syntactic) nature of the relationship was fused to its morphological expression. At the early period of occupation, agreement and government were associated with the study of word groups, as they made the basis for their structure. Adjunction (šliejimas) in Lithuanian linguistics was singled out as a semantic (later on and as a syntactic) relationship of words that is not expressed by means of morphology. So it was based on surface expression (or not-expression, exactly) only and didn’t have any distinct syntactic content. The article analyses, how the types of subordination are described in the works on Lithuanian syntax during the years of Soviet occupation – approximately between the middle of the 20th century ant the end of eighties. The investigation opens with the Grammar of the Lithuanian language (1945) by Juozas Žiugžda and ends with teaching aid for higher schools Syntax of the Lithuanian language (1988) by Vytautas Sirtautas and Česys Grenda. Initially, under conditions of occupation school grammar continued the traditions of syntax of independent Lithuania and distinguished only two variants of subordination – agreement and government. This tradition was continued in the works of the ideologue of the occupation regime Juozas Žiugžda. It was only when Pranas Gailiūnas came to help for Žiugžda that the three-variant model of subordination, which had already been adopted in scientific works from Russian linguistics, was applied. KEYWORDS: subordination, agreement, government, adjunction (šliejimas), Vytautas Ambrazas, Jonas Balkevičius, Pranas Gailiūnas, Zelma Dumašiūtė, Česys Grenda, Bronius Kalinauskas, Vitas Labutis, Vytautas Sirtautas, Juozas Žiugžda. ARTŪRAS JUDŽENTIS Lietuvos mokslų akademijos Vrublevskių biblioteka Žygimantų g. 1, LT-01102 Vilnius [email protected] ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 159 ARTŪRAS JUDŽENTIS PRIJUNGIAMASIS RYŠYS SOVIETŲ OKUPACIJOS LAIKŲ LIETUVIŲ SINTAKSĖS DARBUOSE S a n t r a u k a Straipsnyje apžvelgiama, kaip sovietų okupacijos laikais, maždaug nuo XX a. vidurio iki 9-ojo dešimtmečio galo, lietuvių sintaksės darbuose aprašomos prijungimo rūšys. Pradedama nuo Juozo Žiugždos Lietuvių kalbos gramatikos (1945), o baigiama Vytauto Sirtauto ir Česio Grendos parengta mokomąja priemone aukštosioms mokykloms Lietuvių kalbos sintaksė (1988). Iš pradžių mokyklinė gramatika ir okupacijos sąlygomis tęsė Nepriklausomos Lietuvos sintaksės tradiciją ir skyrė tik dvi prijungiamojo ryšio atmainas – derinimą ir valdymą. Ši tradicija buvo tęsiama okupacinio režimo ideologo Juozo Žiugždos darbais. Tik kai J. Žiugždai į pagalbą atėjo Švietimo ministerijoje dirbęs Pranas Gailiūnas, mokyklai 1964 m. buvo pritaikytas mokslinės gramatikos iš rusų kalbotyros jau perimtas trinaris prijungiamojo ryšio skaidymo modelis. Trinarį rusų kalbos sintaksės modelį 6-ojo dešimtmečio ir 7-ojo dešimtmečio pradžioje į lietuvių kalbą perkėlė ir terminiją parinko daugiausia Pedagoginio universiteto dėstytojas Bronius Kalinauskas. Iš jo (arba tiesiogiai iš rusų kalbos) šį modelį perėmė ir vidurinėms mokykloms pritaikė P. Gailiūnas, o aukštosioms – Jonas Balkevičius. B. Kalinausko darbuose randame ir daugelį sintaksinių ryšių atmainų skirtybių (pilnasis ir nepilnasis derinimas, stiprusis ir silpnasis valdymas, pilnasis ir dalinis prišliejimas), greičiausiai perimtų iš rusų kalbotyros, kurių nagrinėjimas vėlesniuose lietuvių sintaksės darbuose nemažai apibrėžė šios gramatikos srities svarstymų lauką. Prijungiamieji sintaksiniai ryšiai nagrinėjamuoju laikotarpiu aprašyti dviejų krypčių sintaksės darbuose: apibūdinant sakinio dalis, kaip vieną iš jų ypatybių (J. Žiugždos, V. Sirtauto darbuose), ir nagrinėjant žodžių junginius, kaip jų sandaros pamatas (B. Kalinausko, J. Balkevičius, V. Labučio, A. Valeckienės darbuose). Tik 1985 m. išėjusioje lietuvių kalbos gramatikoje Vytauto Ambrazo buvo aiškiau pasukta abiejų krypčių suliejimo kryptimi. Visą nagrinėjamąjį laikotarpį sintaksiniai ryšiai neskirti nuo semantinių santykių, ypač tai akivaizdu. apibrėžiant valdymo prijungiamąjį ryšį. Ir tik pačioje laikotarpio pabaigoje (programiniame V. Ambrazo straipsnyje) imta suvokti šiuos sintaksinių ryšių aprašo trūkumus, mėginta aiškiai skirti sintaksinius ir semantinius vienetus. Vis dėlto sintaksinis nagrinėjimo lygmuo ir toliau painiotas su morfologiniu (raiškos) lygmeniu (derinama gimine, asmeniu, skaičiumi; valdomi linksniai), abu jie laikyti „paviršiniais“, raiškai priskirtinais kalbos lygmenimis. Derinimas jau XX a. pradžioje buvo suvokiamas kaip morfologinių formų sutaikymas, t. y. kaip raiškos, o ne semantikos ar sintaksės lygmens reiškinys. 160 BENDRINĖ KALBA | 95 Vėliau juo imta vadinti ir sintaksinio prijungimo ryšio atmainą, nesigilinant į semantinius santykius, kuriuos šis ryšys perteikia. Iš esmės tokia daugialypė – iš pradžių į vieną suplakant semantiką ir morfologiją, o vėliau dar ir sintaksę – jo samprata išliko visą XX amžių ir iš dalies tebesitęsia ir šiandien. Valdymas dar Nepriklausomoje Lietuvoje ir jos sintaksės mokslo tradicijas po karo tęsusiose mokyklinėse Į. Žiugždos gramatikose apibrėžtas kaip žodžių semantinis santykis. Be to, semantinis šio ryšio pobūdis buvo suplaktas su jo morfologine raiška. Toks požiūris vėliau buvo papildytas sintaksine šios ryšio atmainos interpretacija. Ankstyvuoju okupacijos laikotarpiu (iki pat akademinės Lietuvių kalbos gramatikos trečiojo tomo pasirodymo 1976 m.) valdymas ir derinimas sieti su iš Rusijos atėjusiu susidomėjimu žodžių junginiais kaip jų sandaros pamatu. Šliejimas lietuvių kalbotyroje buvo išskirtas (pirmą kartą B. Kalinausko) kaip morfologijos priemonėmis nereiškiamas semantinis, vėliau – ir sintaksinis, žodžių ryšys. Tad jis rėmėsi tik raiška (jos nebuvimu), o aiškaus sintaksinio turinio neturėjo. Sintaksiškai jo nebuvo galima griežtai atskirti nei nuo valdymo (kai priklausomasis žodis reiškiamas papildiniu einančia nekaitomąja lytimi), nei nuo derinimo (kai nekaitomoji lytis eina veiksniu) atvejų. ESMINIAI ŽODŽIAI: prijungimas, derinimas, valdymas, šliejimas, Vytautas Ambrazas, Jonas Balkevičius, Pranas Gailiūnas, Zelma Dumašiūtė, Česys Grenda, Bronius Kalinauskas, Vitas Labutis, Vytautas Sirt autas, Juozas Žiugžda. ARTŪRAS JUDŽENTIS Lietuvos mokslų akademijos Vrublevskių biblioteka Žygimantų g. 1, LT-01102 Vilnius [email protected] ARTŪRAS JUDŽENTIS. Prijungiamasis ryšys sovietų okupacijos laikų lietuvių sintaksės darbuose 161