Lietuvių literatūrinės kalbos priebalsinių fonemų sudėtis

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI,I LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA SLOŽENÍ SOUHLÁSKOVÝCH FONÉMŮ LITEVSKÉHO SPISOVNÉHO JAZYKA V. VAITKEVIČIŪTĖ 1. Pojetí fonému Když pojednáváme o souhláskových fonémech litevského spisovného jazyka, musíme vymezit samotný pojem fonému, uvést počet fonémů litevského jazyka a každý z nich samostatně charakterizovat. Sovětská jazykověda při zkoumání fonému vychází z výsledků L. Ščerby a jeho žáků v této oblasti. Otázky fonému jsou pro tuto práci převzaty z knihy L. Zindera „Obecná fonetika“1. Foném se v současné jazykovědné literatuře považuje za nejmenší zvukovou jednotku rozlišující významy slov nebo morfémů. V každém jazyce je fonémů velmi málo, obvykle jen několik desítek; tvoří všechna slova a morfémy daného jazyka. To ukazuje, že foném není spjat s žádným jediným konkrétním slovem ani morfémem, nýbrž vyskytuje se v mnoha slovech a morfémech a je od nich abstrahován. Kdyby byl foném spojen s nějakým jediným konkrétním slovem nebo morfémem, zánik jednotlivých slov v jazyce by se nutně projevil také v počtu jazykových hlásek. Dějiny kteréhokoli jazyka ukazují, jak mimořádnou stálostí se vyznačuje počet jeho hlásek, snad ještě větší než gramatika. Je třeba říci, že stálost gramatické stavby všech jazyků zčásti závisí právě na stálosti hlásek. Ačkoli je foném abstrahován od konkrétních slov a morfémů, přesto se podílí na zvukové podobě těch slov a morfémů, jejichž součástí je. Foném je tedy na jedné straně abstrahován od konkrétního slova či morfému, na druhé straně však existuje pouze ve slově a morfému. Bez slova a morfému foném není a nemůže být; existuje pouze prostý zvuk, který ztratil svůj fonémový charakter. Fonémy někdy rozlišují významy slov, například ve slovech [žl’°ʊg°:o]2 žlugo a [žl’°ʊg°:o] žlugo, [sėn°:o] seno a [sėn’°:o] senio, [žm°:o:n°ų] žmonų a [žm°:o:n’°ų] žmonių atd. 1 Л. Р. Зиндер, Общая фонетика, докт. дисс., 1, 2, Библиотека ЛГУ, 1954. 2 V článku se postupuje podle transkripce L. Ščerby, uvedené v jeho tabulkách „Základní typy souhlásek a některé značky k jejich označování“ a „Základní typy samohlásek a některé značky k jejich označování“, a podle jím vytvořených doplňkových značek. 5 Někdy rozlišuje slovní tvary, například: [rašãu] píšu a [ras’ãu] psal jsem, [sakãu] říkám a [sak’ãu] řekl jsem atd. Dříve jsme uvedli, že foném existuje pouze ve slovech a morfémech, a navíc v různých zvukových realizacích, které závisí na fonetické pozici obsazené zvukem. Všechny tyto rozdíly mezi zvuky, které nemění podstatu daného fonému, se nazývají jeho odstíny. Odstín je forma existence kteréhokoli fonému. „Tak tedy — jak řekl L. Ščerba — vidíme, že se v živé řeči vyslovuje mnohem větší množství různých zvuků, než si obvykle myslíme; v každém jazyce se přitom spojují do poměrně malého počtu zvukových typů schopných rozlišovat slova a jejich tvary, tj. sloužit účelům lidské komunikace. Právě tyto zvukové typy máme na mysli, když mluvíme o jednotlivých hláskách jazyka. Budeme je nazývat fonémy. Různé skutečně vyslovované zvuky, které tvoří část, v níž se realizuje společný celek (foném), budeme nazývat odstíny fonémů“³. Odstíny, které jsou fonému nezbytně vlastní, se nazývají nezbytné odstíny. V této práci se budeme zabývat pouze těmito odstíny. Nezbytné odstíny jsou trojího druhu. 1. poziční odstíny fonémů. Závisí na přízvuku a intonaci. Tyto odstíny jsou nejcharakterističtější pro samohlásky. Protože se tato práce zabývá souhláskami, zmíníme tyto odstíny pouze při pojednání o sonantech [l, m, n, r], které v litevštině jako druhá část smíšené dvojhlásky mohou nést intonaci a v závislosti na ní měnit svou délku. Změna délky sonantů však nemění jejich základní kvalitu. Například ve slovech [k’ũrk’t’] kurkti, [p’ilnas] pilnas, [p’ílvas] pilvas, [ãːntis] antis, [añtis] antis, [k’l’ũmpe] klumpė, [k’l’ũmpa] klumpa tvoří [r] a [ṝ], [l] a [l̄], [m] a [m̃], [n] a [ñ] jeden a tentýž foném. 2. kombinační odstíny. V řeči neexistují izolované zvuky: jeden zvuk je vždy spojen s jiným. Rekurze jednoho zvuku splývá s exkurzí druhého, a proto odstíny jednoho fonému závisejí na jeho vztahu k ostatním fonémům. Takové odstíny, závislé na sousedních fonémech, se nazývají kombinační odstíny; například [n] před [k] a [g] se v litevštině liší od [n] před jinými explozivami atd. 3. odstíny závislé na způsobu výslovnosti. Totéž slovo se v hovorovém a plném stylu vyslovuje různě. To se odráží také v odstínech jednotlivých fonémů. V této práci byly charakteristiky fonémů zaznamenány na kymogramech při plném způsobu výslovnosti. Pozornost se tedy bude v zásadě věnovat pouze plnému způsobu výslovnosti, při němž se zřetelně projevují všechny fonémy slova. Foném může mít několik odstínů. Odstín, v němž se nejvýrazněji odrážejí obecné akustické a fyziologické vlastnosti daného fonému, se nazývá základní neboli typický. Ščerba označuje za typické odstíny ty, „které nejméně závisejí na podmínkách, jež je obklopují“⁴, a takovými odstíny 3 Л. В. Щерба, Фонетика французского языка, 19, Москва, 1953. 4 Л. В. Щерба, Русские гласные в качественном и количественном отношении, 12, С.-Петербург, 1912. 6 Nejčastěji to bývají ty, které lze vyslovit izolovaně, bez sousedních hlásek. Takto však lze vyslovit pouze hlásky tvořící slabiku, a proto bývá určení základního odstínu neslabičné hlásky obvykle mnohem obtížnější. V této práci, věnované právě takovým hláskám, popíšeme několik stejně významných odstínů každého fonému. Pokud dva zvuky nerozlišují významy, jsou odstíny téhož fonému; pokud však tyto zvuky rozlišují slova a jejich tvary nebo morfémy, tvoří samostatné fonémy. Například v těchto litevských slovech [saũsˈoː:] sauso a [saũsˈoː:] sauso jsou [s] a [sˈ] samostatné fonémy, protože rozlišují význam slov; ve slovech [saũsˈoː:] sauso a [sausˈoː] sausų je však jediný a tentýž foném [s], stejně jako ve slovech [saũsˈoː:] sausio a [sausˈoː] sausiu je tentýž foném [sˈ]. Nelze však tvrdit, že foném je jediným rozlišovatelem významů slov. V litevštině významy často rozlišuje přízvuk, a zejména intonace, například ve slovech [kʲieˈtʲis] kietis a [kʲeˈtʲis] kietis, [sˈūːrʲis] sūris a [sˈũːrʲis] sūris. V litevštině se kromě toho vyskytuje mnoho případů metatonie, například ve slovech [kʲùrpʲe] kurpė a [kʲùrpʲˈus] kurpius, [vaːlgˈoː:] valgo a [vaːlg̃ˈoː:] valgio aj., kde se významy morfémů [kʲùr] a [kʲùr], [vaːl] a [vaːl̃] liší pouze místem přízvuku a intonací; [r] a [r̃], [l] a [l̃] zde představují různé odstíny téhož fonému. To však neznamená, že zvuky, které nerozlišují významy slov, nemohou tvořit samostatné fonémy. Například [k] a [g], [č] a [dž] ve slovech jako [kʲlʲeˈbʲiːs] klėbys, [gʲlʲeˈbʲiːs] glėbys, [čʲiːrʲˈuoːtʲi] čiuruoti, [džʲiːrʲˈuoːtʲi] džyruoti aj. jsou samostatné fonémy, které se fakultativně střídají. Je tedy zřejmé, že při určování počtu fonémů v kterémkoli jazyce se nemůžeme omezit pouze na nalezení odpovídajících dvojic slov, neboť takové dvojice jsou v jazyce nahodilé a velmi zřídka užívané fonémy je nemusejí mít vůbec. V takových případech je třeba zjistit, zda rozdíl mezi zvuky závisí na artikulačním mechanismu, nebo na pozici, kterou zvuk zaujímá. Zřídka užívaný zvuk tvoří samostatný foném tehdy, když je nezbytnou součástí těch několika slov, v nichž se vyskytuje. Například litevské [č] a [dž], [dž] a [dzˈ] jsou samostatné fonémy, přestože nemají protikladné dvojice slov s odlišným významem. Při pojednání o fonémech a jejich odstínech je třeba uvést, na základě čeho se určité odstíny přiřazují k některému fonému. Zde se pozornost zaměřuje na dva momenty⁵: 1) tyto odstíny nerozlišují a nemohou rozlišovat významy a 2) všechny odstíny jednoho fonému se stavějí do protikladu ke všem ostatním fonémům, z nichž každý se projevuje ve svých odstínech. L. Ščerba k této otázce říká: „... každý foném je určen především tím, co jej odlišuje od ostatních fonémů téhož jazyka“⁶. ⁵ Viz Л. Р. Зиндер, min. d., 1, 94. ⁶ Л. В. Щерба, Фонетика французского языка, 21. 7 2. Stanovení počtu souhláskových foném v litevském spisovném jazyce Souhláskové fonémy litevského spisovného jazyka nelze zkoumat izolovaně od samohlásek a dvojhlásek, s nimiž úzce souvisí otázka palatalizace souhlásek, která hraje velmi důležitou roli při určování souhláskových foném litevského spisovného jazyka a jejich odstínů. Z fonemického hlediska však dosud nebyla zkoumána ani hlásková soustava litevského spisovného jazyka, ani otázka palatalizace souhlásek. K těmto otázkám lze najít několik čistě fonetických poznámek. Například J. Jablonskis v „Gramatice litevského jazyka“ uvedl pouze toto: „Souhlásky našeho jazyka mohou být tvrdé nebo měkké:“ a) Před e, ę, ė, i, į, y se souhlásky vyslovují měkce: geras, keras, retas, gręžti, skęsti, tękšti, sėti, visas, kitas, kibiras, grįžti, lišti, grynas, šykštus, vyras, žymus. b) Souhlásky před a, ą, o, u, ų, ū se někdy vyslovují tvrdě, jindy měkce. Ve slovech garsas, laimė, laikas, vaikas, kąsti, ropė, šonas, suktas, tų grūdų rūkiti, pušti se souhlásky d, g, k, l, n, p, r, s, š, t, v před a, ą, o, u, ų, ū vyslovují tvrdě. Vyslovují-li se souhlásky před a, ą, o, u, ų, ū měkce, píše se za nimi před samotnou samohláskou ještě i: kiautas, šiaudas, šią, šio, šių, siūti, siuvo, siųsti, peiliai, žodžiai...⁷ P. Jonikas v díle „Nářečí Pagramantisu“, opřeném o experimenty, uvádí nepatrný rozdíl mezi měkkými a změkčenými souhláskami: „§ 51. Souhlásky se (přestože poměrně slabě) změkčují před samohláskami přední řady méně, před samohláskami, které se posunuly dopředu, poněkud více... Tuto dvojí měkkost však nerozlišuji a spokojím se s touto všeobecnou poznámkou“⁸. J. Gerulis v dialektologické práci „Studie litevských nářečí“ uvádí různý stupeň měkkosti [s] před [e] a [s] před [u] ve slovech jako [sʲẽnʲẽlis] senelis a [sʲ⁰ũvimas] siuvimas aj.⁹ Jak říká J. Gerulis, v mnoha nářečích (některá z nich jsou blízká litevskému spisovnému jazyku) se od sebe liší: druhá souhláska je měkčí než první. J. Endzelīns se v díle „Hlásky a tvary baltských jazyků“ přidržuje názoru J. Gerulise¹⁰. P. Skardžius jasně vyjádřil svůj názor na tuto otázku v recenzi knihy B. Sereiskise „Systematické vedení pro studující litevský jazyk“: „Autor nevhodně hovoří také o změkčující samohlásce i: stojí-li i mezi souhláskou a samohláskami a, ą, o, u, ų, ū, předcházející souhlásku nezměkčuje, nýbrž ukazuje, že před těmito samohláskami stojí měkká souhláska. Ve slově sąjūvinis je tedy si rovno s’ [měkkému s]. Jiná situace je ve slabikách tohoto slova -vi-, -nis: zde souhlásky v a n stojící před i skutečně změkly; nemůžeme zde říci, že vi, ni je rovno v’, n’ [tj. měkkému v, n]; spíše“ 7 R y g i š k i ų J o n o, Lietuvių kalbos gramatika, 8, Kaunas — Vilnius, 1922. 8 P. J o n i k a s, Pagramančio tarmė, 22—23, Kaunas, 1939. 9 Žr. J. G e r u l l i s, Litauische Dialektstudien, 31, 40, 60, 70, Leipzig, 1930. 10 Žr. J. E n d z e l ī n s, Baltu valodu skaņas un formas, 44—45, Rīgā, 1948. 8 Více to nemůžeme říci o i ve slově sniegas: zde ie je dvojhláska vzniklá z ei; i je tedy neoddělitelně spjato s e, a proto není pravda, že by toto i mohlo být nesamostatným, pouze změkčujícím zvukem“ 11. Tyto čistě fonetické poznámky ukazují, že souhlásky litevského jazyka se dělí na tři typy; jeden z nich lze nazvat tvrdými, druhý měkkými a třetí změkčenými souhláskami, jako ve slovech: [sᵒuo, šᵒuo, šį]. Nabízí se otázka, zda rozdíl mezi jednotlivými typy souhlásek závisí na povaze samotných souhlásek (v tom případě by tvrdé, měkké a změkčené souhlásky bylo třeba považovat za samostatné fonémy a samohlásky pouze za odstíny jediného fonému), nebo na samohláskách a dvojhláskách, které po souhláskách následují (v tom případě by všechny rozdíly mezi souhláskami bylo třeba považovat za odstíny jediného fonému a samohlásky a dvojhlásky, které po nich následují, za samostatné fonémy). Zde je třeba uvést, že tvrdé souhlásky se vyskytují před samohláskami zadní řady [a, aː; ɔ, oː; u, uː], před dvojhláskami [au, ai, uo, ui] a na absolutním konci slova. Měkké souhlásky se vyskytují před [a, aː; ɔ, oː; u, uː] a před dvojhláskami [au, uo]. Změkčené souhlásky se vyskytují před samohláskami a dvojhláskami přední řady [i, iː; e, ɛ, e, ɪe, ei, æi]12. Nejprve se podíváme, zda jsou tvrdé a měkké souhlásky ve slovech jako [sᵒuo] a [šᵒuo], [sakaũ] a [sakᵒaũ] atd. odstíny jediného fonému, nebo samostatné fonémy. „V ruštině máme v takových spojeních jako pa, p’a dvě různé souhláskové fonémy, ale jeden a tentýž samohláskový foném (se dvěma různými odstíny), protože tvrdé a měkké souhlásky se vyskytují i v nezávislé fonetické pozici, zatímco různé odstíny samohlásek vždy závisejí na předcházející souhlásce. Palatalizované souhlásky v ruštině tvoří samostatné fonémy proto, že se vyskytují v nezávislé fonetické pozici stejně jako nepalatalizované — na konci slova“13. V litevském spisovném jazyce se, jak již bylo uvedeno, měkké souhlásky na konci slova nevyskytují. Příčinu vysvětluje jejich historický původ: měkké souhlásky vznikly z tvrdých +j, po němž následovala samohláska nebo dvojhláska zadní řady. Proto nelze na konci slova klást do protikladu tvrdé a měkké souhlásky litevského spisovného jazyka. Ve všech ostatních pozicích však — před samohláskami a dvojhláskami zadní řady — rozlišují slova a morfémy, například: [saũsᵒo:] a [saũsᵒo:], [kᵒũmpᵒo:] a [kᵒũmpᵒo:]. Nabízí se otázka, zda lze tyto souhlásky považovat za samostatné fonémy. Samohláska [o:] si po tvrdé i měkké souhlásce zachovává svou základní kvalitu, ačkoli se po měkké souhlásce výrazně posouvá dopředu a vytváří tak jiný odstín samohlásky [o:]. Rozdíl ve výslovnosti tvrdých a měkkých souhlásek závisí na nich samotných, nikoli na samohláskách či dvojhláskách, které po nich následují. Rozdě- 11 P. Skardžius, Kalba, 1 sąs., 46 (1930). 12 Není možné zaměňovat pravopis a výslovnost: například poslední dvojhláska ve slovech lakiai a lakei se vyslovuje [ɛi], ačkoli se v pravopisu v prvním případě zapisuje ai a ve druhém ei. 13 Jl. P. Зиндер, Советское востоковедение, 3, 94, Москва (1956). 9 …rátor—přístroj, který umožňuje poslouchat jednotlivé izolované hlásky libovolného slova, rovněž potvrzuje, že rozdíl mezi spojeními [m°o:] a [m°o:], [r°o:] a [r°o:], [k°o:] a [k’o:], [gau] a [g’au] závisí pouze na souhláskách. Tyto okolnosti opravňují považovat tvrdé a měkké souhlásky za samostatné fonémy. Protože protiklad tvrdých a měkkých fonémů (samozřejmě včetně přejatých hlásek) lze uplatnit v celém systému souhlásek, s výjimkou [j], který nemůže mít odpovídající tvrdý protějšek, je tento protiklad distinktivním fonémovým rysem. Proto jsou ve slovech [k°ump’o:] a [k°ump’o:], [p’ô:b’o:] a [lô:b’o:], [k°jŕ°o:] a [k°’ŕ°o:], [sag°ū:] a [sag°ū:], [meit°’s] a [meit’°s], [maūk’t1] a [m’āūk’t1], [pašā:l’in°o:] a [pašālin°o:], [gēr°] a [gēr°], [saūs°o:] a [saūs’o:], [š°uo] a [š°uo], [gra:ž°ō:s] a [grā:ž°os], [zaunā] a [zirz’āu], [jav°ū:] a [av°ū:] souhlásky [p ir p’, b ir b’, k ir k’, g ir g’, l ir l’, m ir m’, n ir n’, r ir r’, s ir s’, š ir š’, ž ir ž’, z ir z’, v ir v’] samostatnými fonémy, které rozlišují právě uvedená slova a morfémy. Některé souhlásky se však užívají velmi zřídka. K těmto souhláskám patří [c, c’, č, č’, dz, dz’ ir dž, dž’]. Jejich samostatnost není tak zřejmá jako u souhlásek uvedených výše. Například sporadický výskyt souhlásek [c] a [c’] v litevském spisovném jazyce poskytuje pouze jednu fonetickou pozici před zadním samohláskovým vokálem ve slovech [c°’ukr°us] a [c’°’uč’e] (pes v dětské řeči), kde [c] a [c’] nezávisí na obsazované pozici. Tvrdé [č] se v litevském spisovném jazyce užívá jen ve velmi malém počtu slov: [čaiž°ūs, gīnčas, B°’čas] atd. Existuje však několik morfémů, například [gīnč°] a [anč°ū], [sn°’uč’o:] a [jaun°uč°o:], v nichž [č] a [č’] stojí před samohláskami [u] a [o:], které nemohou vyvolat onen zásadní rozdíl, totiž v jednom případě tvrdost a v druhém měkkost, jimiž se [č] liší od [č’]. [dz] a [dz’] ve slovech jako [dz°ū:kas] a [dz°’kin’t1] stojí před zadními samohláskami [u:] a [u], jejichž výslovnost nevyvolává rozdíl, který pozorujeme mezi [dz] a [dz’]. [dz] a [dz’] je třeba považovat za samostatné fonémy také proto, že tvoří nezbytné prvky těch několika slov, v nichž se vyskytují. Tvrdý foném [dž] se vyskytuje pouze v mezinárodních slovech, tedy přejímkách, například [džáu:l1s] atd.; lze jej postavit do protikladu k litevskému slovu [dž’áukšmas], čímž lze prokázat samostatnost fonémů [dž] a [dž’]. Výše uvedené ukazuje, že [c] a [c’], [č] a [č’], [dz] a [dz’], [dž] a [dž’] jsou rovněž samostatné fonémy, ačkoli se užívají velmi zřídka. Fonémy [f, x, γ] se v litevštině dříve neužívaly, a proto se o jejich užívání dlouho vedly spory, neboť se vyskytují pouze v mezinárodních slovech a přejímkách. V nářečích se [f] i nyní často nahrazuje hláskou [p], [x] hláskou [k] a [γ] hláskou [g]. Dokonce i přejímky, většinou vlastní jména, které se do spisovného jazyka dostávaly nepřímou cestou a přitom se již dlouho užívaly v litevské lidové mluvě, například [Pranc°ū:žija] Prancūzija, [Pranc’iš°k°us] Pranciškus, [parā:piја] parapija, [ist°’°r’ija] istorija, [Prā:nas] Pranas, [Pr’ić°k°us] Pričkus, [arm°’ōnika] armonika, [Č°’ekija] Čekija atd., podléhaly obecné jazykové tendenci a hlásky [f, x, γ] se v nich nahrazovaly výše uvedenými hláskami nebo se vůbec nevyslovovaly. 10 To je přijatelné u slov, která si litevský lid osvojil již dávno, nebylo je však možné měnit v nových výpůjčkách, které se do litevského spisovného jazyka dostaly nikoli z litevských nářečí, ale přímo z cizích jazyků. Rozhodující slovo v této otázce pronesl J. Jablonskis, který již v roce 1893 začal požadovat, aby se v textech litevského spisovného jazyka v mezinárodních slovech užívaly [f, x, γ]14. V roce 1920 ve svém článku „Několik pravopisných otázek“ říká, že se ve spisovném jazyce nelze obejít bez hlásek [f, x, γ], když je výpůjček a mezinárodních slov tak mnoho: „…fonas, fonografas, fonetika, telefonistas, telefonuoti, gramofonas, grafika, grafuoti, telegrafistas, telegrafuoti; fauna, flora, fizika, fiziologija, faršas, farsas, forsuoti, reforma, chalta, chloroformas, profesija, profesorius, filologas, filosofija, sfera, diferencinis, profanas; figūra, farmacija, firma, filtras, flirtas, flirtuoti, furoras, Charbinas (název města), Faustas, filosofas Fichtė.…15 Nahrazovat je vlastními hláskami by znamenalo bezplatně napodobovat své dědečky. V tomto článku zdůrazňuje, že Litevci již v mezinárodních slovech vyslovují [f, x, γ]. Jablonskis kárá ty, kteří se tímto způsobem výslovnosti neřídí a v mezinárodních slovech nahrazují [f, x, γ] vlastními hláskami [p, k, g]: „…b) když tato slova píšeme bez ch, f, h, vůbec tím Litevcům neusnadňujeme porozumění jejich významu; c) naši lidé nyní při vyslovování svých slov začínají sami vyslovovat ch, f (cha-cha-cha! fe! falšius, falšyvas, festungė, firankos, feleris, futeris…),; d) sami lidé, když přejímají cizí slova do svého jazyka, zvláště nová a vzdělanější generace, je nyní vyslovují poněkud jinak (i s f, ch…)“16 K této otázce se J. Jablonskis vrací ještě několikrát v různých článcích a recenzích, například v roce 1922 napsal: „Je podivné, že tato slova tak nedůsledně píší i někteří lidé, kteří je ještě nedávno vyslovovali nejkrásněji s ch, f, h. Protože tomu nerozumím, radím spisovatelům, aby byli důslednější — psali tak, jak se psalo i dříve: c h a l v a (určité pochoutky…), c h l o r o f o r m a s, p s i c h o l o g i j a, f a r š a s (s ch, f, h)… Tato slova přejímáme do svých textů a svého jazyka nikoli z prvotního zdroje těchto slov, ale od svých kulturních sousedů, pišme je tedy tak, jak jsme zvyklí je vyslovovat podle těchto sousedů“17. Jestliže tyto hlásky byly dříve sporné, nyní se v litevském spisovném jazyce bezpochyby užívají ve všech mezinárodních slovech a výpůjčkách. Proto je také zařazujeme do počtu fonémů litevského spisovného jazyka, neboť při tak velkém množství mezinárodních slov, jejichž součástí jsou [f, x, γ], se bez nich nelze obejít. Samostatnost fonémů [f′, x′, γ′] a jejich nezávislost na fonémech [f, x, γ], stejně jako [t′, d′] na [t, d], ilustruje několik příkladů — mezinárodních slov, v nichž zaujímají stejné fonetické pozice, ale vyslovují se odlišně- 14 J a b l o n s k i o r a š t a i, 3, 7—8, Kaunas, 1934. 15 Tamtéž, 104—105. 16 Tamtéž, 105. 17 J a b l o n s k i o r a š t a i, 4, 278, Kaunas, 1935. 11 například: [t°] tu a [t’°ʊ̯is] tiulis, [d°] du a [d’°ubarā] Diubari, [x°urmā] churma a [brax’°ūra] brachiura, [f’°ūrija] furija a [k°urf’°urstas] kurfiurstas, [γ°uɡen’°tai] hugenotai a [γr’°uɡ°] Hiugo. Celkem je tedy v litevském spisovném jazyce 45 souhláskových foném, které tvoří páry tvrdých a měkkých: [p, p’, b, b’, t, t’, d, d’, k, k’, g, g’, c, c’, č, č’, dz, dz’, dž, dž’, m, m’, n, n’, s, s’, š, š’, ž, ž’, z, z’, l, l’, r, r’, v, v’, j, f, f’, x, x’, γ, γ’]. O třetí kategorii souhlásek, tj. o změkčených souhláskách, které se vyskytují před předními samohláskami a dvojhláskami, lze říci toto. Stupněm i charakterem měkkosti se litevské souhlásky před předními samohláskami a dvojhláskami zásadně liší od souhlásek ruského jazyka. L. Ščerba ve svém článku „Teorie ruského pravopisu“ napsal: „Protože v ruštině normálně před samohláskami „и, э“ (tj. „и, е“) stojí pouze měkké souhlásky, mohlo by se zdát, že měkké souhlásky jsou před těmito samohláskami foneticky podmíněny, tím spíše, že mezi nimi skutečně existuje artikulační a akustická blízkost: při výslovnosti obou se střední část jazyka zvedá k tvrdému patru. To je však bezpochyby nepřesné, pokud jde o měkkost souhlásek před samohláskou „э“ (tj. „е“): jde o to, že při výslovnosti ruských měkkých souhlásek se jazyk zvedá k patru stejně vysoko jako při výslovnosti „и“, totiž mnohem výše než při výslovnosti „э“ (tj. „е“); z toho vyplývá, že měkkost souhlásek před touto samohláskou vůbec není výsledkem živé asimilace“18. V litevštině má naproti tomu změkčování souhlásek před předními samohláskami a dvojhláskami asimilační povahu, neboť stupeň změkčení souhlásky závisí na míře zvednutí jazyka, kterou se vyznačuje přední samohláska nebo dvojhláska následující po souhlásce. Jestliže se při výslovnosti přední samohlásky nebo dvojhlásky jazyk zvedá výše k patru, bude i souhláska stojící před ní měkčí, a naopak. Lze dokonce pozorovat několik stupňů změkčení souhlásek stojících před předními samohláskami a dvojhláskami. Je možné, že se souhlásky před předními samohláskami liší od měkkých souhlásek před zadními samohláskami i z hlediska historického. P. Skardžius uvádí, že „slovotvorná přípona -ē může mít různý původ. Především mohly její deriváty ztratit j před -ē stejně jako např. ve. šm. mede z *medje aj.; zdá se, že to potvrzuje i finské purje =būrė, vypůjčené z baltštiny, ds. km. (nář.) žemju = lat. zemju, lot. faciēs ‚tvář‘ aj. Na druhé straně však, jak ukazuje lot. faciēs ‚svíčka, lucerna‘ aj., mohl ve starověku vedle -jē- existovat také starý kmen na ē-. Dnes to z baltských jazyků nedokážeme rozlišit“19. Prostudujeme-li palatogramy všech souhlásek stojících před samohláskami a dvojhláskami přední i zadní řady, zjistíme, že souhlásky před [i, e, ę, ė, æ] jsou vždy méně měkké než odpovídající měkké sou- 18 L. V. Ščerba, Vybrané práce o ruském jazyce, 170, Moskva, 1957. 19 P. Skardžius, Tvoření slov v litevštině, 70, Vilnius, 1941. 12 Souhlásky před samohláskami zadní řady. Výjimku tvoří pouze afrikáty a souhlásky [ʃ, x, γ], u nichž se rozlišují jen tvrdé a měkké varianty. Zde zřejmě hraje roli okolnost, že apikální afrikáty se samy vyznačují velmi vysokým zdvihem jazyka. Proto se při vyslovování tvrdých afrikát jazyk dotýká patra téměř stejně jako při vyslovování [ɪ, ɛ, æ] (viz obr. 1, 2). Přejaté souhlásky [ʃ, x, γ] se zřejmě nepodřizují obecnému zákonu litevské fonetiky. Obr. 1. 1 — e [štᶜ], 2 — dž° [dž°ū:kas] Obr. 2. 1 — e [m̃æs], 2 — c [čaktʲ] Obr. 3. 1 — k° [k°o:], 2 — ǩ [ǩitas], 3 — ǩ [ǩi:la], 4 — k° [k°ū:ra] Obr. 4. 1 — p [pʲiktas], 2 — p° [pāup°o] Kromě toho se i ostatní souhlásky před samohláskou [i:] většinou jen málo liší, nebo se vůbec neliší od odpovídajících měkkých souhlásek. Pokud nějaký rozdíl existuje, je spíše kvalitativní než kvantitativní: palatalizace souhlásek před [i:] je někdy výraznější než před samohláskami zadní řady. Příčinu toho, že mezi změkčenou a měkkou souhláskou není zřetelný rozdíl, je třeba hledat nikoli v povaze změkčené souhlásky, jejíž měkkost závisí výhradně na její pozici, nýbrž v samohlásce [i:], která se v litevštině vyznačuje nejvyšším zdvihem jazyka. Zřejmě proto [i:] přitahuje souhlásky blíže k měkkým. Některé měkké souhlásky, například [k’, g’, n’], jsou však natolik měkké, že se blíží středojazyčným souhláskám, zatímco před [i:] jsou méně měkké (viz palatogramy na obr. 3–6 a jinde). Tedy i 13 před [i:], stejně jako před ostatními samohláskami přední řady, jsou změkčené [b', g', n'] bezpochyby variantami tvrdých souhlásek. Zde jsou uvedeny srovnávací palatogramy tvrdých, měkkých a změkčených souhlásek. Na palatogramech na obr. 3–4 jsou zobrazeny měkké a změkčené závěrové souhlásky [k] a [p], na palatogramech na obr. 5–6 pak souhlásky třené. Obr. 5. 1—š [šaka], 2—š [ši], 3—š [ši:ta], 4—š° [š°o:] Obr. 6. 1—ž [žā:’as], 2—ž [žēŋ̃gē], 3—ž [ž’i:d’l], 4—ž° [ž°dun°o:s] Již uvedené palatogramy ukazují, že souhlásky před [i:] zaujímají přechodné postavení mezi změkčenými souhláskami, které se vyskytují před ostatními samohláskami a dvojhláskami přední řady, na jedné straně, a měkkými souhláskami před samohláskami a dvojhláskami zadní řady, na straně druhé. Měkkost všech souhlásek před ostatními samohláskami a dvojhláskami přední řady (s výjimkou výše uvedených případů) vznikla asimilací, kdežto měkkost měkkých souhlásek je jejich přirozenou vlastností. Z tohoto důvodu je třeba souhlásky před samohláskami a dvojhláskami přední řady řadit k tvrdým fonémům a považovat je za jejich varianty. Souhlásky stojící před samohláskami přední řady nelze řadit k měkkým fonémům a považovat je za změkčené varianty měkkých fonémů, protože změkčené varianty by v tomto případě musely být více palatalizované než měkké fonémy. Ve skutečnosti tomu tak není. Proč se při vyslovování souhlásek před samohláskami zadní řady jazyk zvedá výše než při jejich vyslovování před samohláskami přední řady a jaká síla nutí jazyk zvednout se před samohláskami zadní řady výše než před samohláskami přední řady, budeme moci vysvětlit pouze tehdy, uznáme-li, že měkké souhlásky před samohláskami zadní řady jsou z fonetického hlediska nezávislé, tj. samostatné fonémy. 3. Klasifikace souhláskových foném spisovného litevského jazyka Některé souhláskové fonémy spisovné litevštiny mají společné rysy, a proto je lze klasifikovat (viz tab. 1). Například souhlásky vyslovované za účasti hlasu se řadí mezi znělé, zatímco souhlásky vyslovované nezněle patří do skupiny neznělých. Znělé a neznělé souhlásky tvoří protikladné páry: [p—b, p'—b', t—d, t'—d', k—g, k'—g', c—dz, c'—dz', č—dž, č'—dž'] atd. 14 Některé souhlásky nemají odpovídající neznělé protějšky. K nim patří [m, m’, n, n’, r, r’, l, l’]. [l, l’, m, m’, n, n’, r, r’] se od všech ostatních souhlásek liší také tím, že při jejich vyslovování není šelest tak zřetelně slyšitelný jako při vyslovování ostatních souhlásek. Proto se nazývají sonanty. Takové zůstávají i před neznělými souhláskami, pouze [r] na konci slova někdy ztrácí znělost (viz kymogram na obr. 211). [j] a [v, v’] nelze v litevštině řadit mezi sonanty, protože [j] a [v, v’] na začátku slova a navíc [j] i na jeho konci, zatímco [v] uprostřed slova po souhlásce nevykazují sonornost (viz kymogramy na obr. 179 a 188). Velmi sonorní jsou pouze v intervokalické pozici. Litevské sonanty [l, l’, m, m’, n, n’, r, r’] mají navíc v různých pozicích různou délku v závislosti na přízvuku a intonaci, zatímco [j] a [v, v’] tuto vlastnost nemají. [j] a [v, v’] jsou tedy souhlásky se sklonem k sonornosti, nikoli sonanty. Podle způsobu artikulace se litevské souhlásky dělí do těchto skupin: 1. závěrové, 2. třené a 3. kmitavé. 1. Mezi litevské závěrové souhlásky se řadí [p, p’, b, b’, t, t’, d, d’, k, k’, g, g’, c, c’, dz, dz’, č, č’, dž, dž’, m, m’, n, n’]. Charakteristickým rysem všech závěrových souhlásek, který je spojuje do jedné skupiny, je vytvoření závěru přitisknutím špičky jazyka k alveolám nebo horním zubům, případně přitisknutím horního rtu ke spodnímu. Závěrové souhlásky s výrazným šelestem se nazývají šelestové závěry, zatímco ty, u nichž převažuje tón, nosními sonanty. K prvním patří [p, p’, b, b’, t, t’, d, d’, k, k’, g, g’, č, č’, dž, dž’, c, c’, dz, dz’], ke druhým pak [m, m’, n, n’]. Šelestové závěry se podle svého artikulačního charakteru dělí na vlastní závěrové souhlásky [p, p’, b, b’, t, t’, d, d’, k, k’, g, g’] a afrikáty [c, c’, dz, dz’, č, č’, dž, dž’]. Všechny závěrové souhlásky se tedy dělí do tří skupin: a) vlastní závěrové souhlásky, b) afrikáty a c) nosní sonanty. a) Vlastní závěrové souhlásky. Při jejich charakteristice budeme věnovat pozornost těmto třem aspektům: znělosti a neznělosti, závěru a explozi, aspiraci. Mezi znělé vlastní závěrové souhlásky se řadí [b, b’, d, d’, g, g’] a mezi neznělé [p, p’, t, t’, k, k’]. Všechny neznělé vlastní závěrové souhlásky se artikulují silněji a energičtěji, zatímco všechny znělé slaběji. Znělé souhlásky [b, b’, d, d’, g, g’] jsou hlasové: hlasivky se aktivují již před začátkem exploze. Začátek znělých souhlásek [b, b’, d, d’, g, g’] lze na začátku slova určit na kymogramu podle laryngeální křivky. Naproti tomu uprostřed slova po samohláskách a po znělých souhláskách lze začátek znělé závěrové souhlásky určit pouze podle orální křivky. Čisté závěrové neznělé souhlásky jsou zcela neznělé. Jejich závěr na začátku slova není z ústní křivky patrný, hlasivky se nechvějí, proto nelze určit začátek všech čistých závěrových neznělých souhlásek na začátku slova; uprostřed a na konci slova se určuje pomocí předcházejících hlásek. 15 Ne všechny závěrové souhlásky se vyznačují stejně prudkým výbuchem. Tytéž závěrové souhlásky se v různých fonetických pozicích liší prudkostí výbuchu. Rozdíly v charakteru výbuchu, které závisí na fonetické pozici jednotlivých fonémů, bude lépe uvést při popisu jejich odstínů. Zde pouze řekneme, že znělé [b, d, g] se obecně vyznačují méně prudkým výbuchem, zatímco neznělé [p, t, k] prudším, třebaže v jednotlivých případech tento rozdíl kolísá. V litevštině jsou aspirovány pouze čisté závěrové tvrdé neznělé souhlásky, a to pouze na konci slova. b) Afrikáty. K afrikátám v litevštině, jak známo, patří [c, c’, dz, dz’, č, č’, dž, dž’]. Od skupiny závěrových souhlásek se odlišují zvláštností artikulace: všechny afrikáty mají začátek závěrových souhlásek a konec třených souhlásek. Přechod od závěrového prvku k třenému se však nevyznačuje prudkostí; naopak probíhá tak plynule, že hranici mezi těmito dvěma prvky nelze ani určit. Důležitou roli při přechodu hraje okolnost, že u afrikát se obě složky obvykle „vyslovují jedním a týmž aktivním mluvním orgánem, tj. jestliže je například závěr (začátek afrikáty) přední jazykový, pak se i úžina (konec afrikáty) vyslovuje přední částí jazyka“20. Při charakteristice afrikát je třeba věnovat pozornost jejich znělosti a neznělosti a poměru mezi závěrovým a třeným prvkem. Začátek znělých afrikát lze na kymogramu určit pouze z hrtanové křivky, protože závěr není z ústní křivky patrný; začátek neznělých afrikát na začátku slova není znám — hlasivky nepracují. Znělé afrikáty litevštiny se nevyznačují velkou sonoritou a jejich závěrové a třené prvky se délkou liší: závěrový je vždy delší, třený kratší. Je pravda, že začátek neznělých afrikát na začátku slova nelze pomocí kymogramu určit; délka závěrového prvku na začátku slova není známa a třený prvek je zde, stejně jako uprostřed slova, poměrně krátký. Délku závěrového prvku neznělých afrikát uprostřed slova lze snadno určit pomocí hlásek, které mu předcházejí a následují. Neznělé afrikáty se vyznačují větším třením než znělé. c) Nosové sonanty. Třetí skupinu závěrových souhlásek tvoří nosové sonanty [m, m’, n, n’]; při jejich vyslovování klesá měkké patro dolů, vzduch prochází do nosu a vzniká nosní rezonance. Všechny ostatní souhlásky se naopak vyslovují se zdviženým měkkým patrem a bez nosní rezonance. [m, n] tvoří odpovídající páry s nenosovými [b] a [d]. Při charakteristice nosových sonant je třeba věnovat pozornost těmto hlavním momentům: sonoritě, výbuchu, síle artikulace a délce sonanty. 20 М. И. Матусевич, Введение в общую фонетику, 35, Ленинград, 1941. 16 Nosové sonory, jak již bylo řečeno, jsou vždy znělé a nemají neznělé páry. V záznamech kymografu jsou začátek a konec zvuků [m] a [n] všude dobře patrné, s výjimkou případů, kdy stojí před znělou explozivou, při níž hlasivky kmitají nepřetržitě a linie úst je jak při artikulaci [m, n], tak při uzávěru znělé explozivy rovna nule. Nosové sonory litevštiny náležejí k explozivním souhláskám, které se vyznačují uzávěrem a mimořádně slabou explozí. Patrně značná část vzduchu přechází do nosní dutiny a zbytek proudu vzduchu nedokáže dostatečně silně explodovat. Artikulace nosových sonor litevštiny je poměrně silná: na kymogramu se na linii úst nejčastěji neobjevují žádné kmity, což ukazuje, že rty jsou pevně stisknuté a nepropouštějí zvukovou vlnu (viz kymogramy na obr. 43, 67, 107). Délkou sonor, která závisí na přízvuku a zaujímané fonetické pozici, se budeme zabývat při charakteristice nosových souhláskových fonémů a jejich variant. 2. Třené souhlásky litevštiny jsou tyto: [s, s’, š, š’, z, z’, ž, ž’, t, t’, v, v’, f, f’, x, x’, γ, γ’, j]. Charakteristickým rysem všech třených souhlásek je vytvoření štěrbiny mezi jazykem a tvrdým patrem nebo mezi horními zuby a dolním rtem. Třené souhlásky, v nichž převažuje šum, se nazývají šumovými třenými souhláskami, zatímco ty, v nichž převažuje tón, sonorantními třenými souhláskami. K prvním se řadí [s, s’, z, z’, š, š’, ž, ž’, j, f, f’, x, x’, γ, γ’], k druhým pak [l, l’]. a) Šumové třené souhlásky. Při charakteristice šumových třených souhlásek věnujeme pozornost dvěma hlediskům: znělosti a neznělosti a tření. Neznělé šumové třené souhlásky litevštiny jsou [s, s’, š, š’, f, f’, x, x’], znělé pak [z, z’, ž, ž’, j, v, v’, γ, γ’]. Na kymogramech lze snadno odlišit neznělé třené souhlásky od znělých nebo od sousedních neznělých zvuků. Obtížnější je to u znělých třených souhlásek v intervokalické pozici. Kmity znělých třených souhlásek na linii úst na kymogramu někdy klesají pod úroveň kmitů samohlásek, někdy se drží na stejné úrovni jako ony, liší se však obrazcem, a někdy s nimi zcela splývají. b) Sonorantní třené souhlásky [l, l’]. Ve skupině třených souhlásek se odlišují jako souhlásky, v nichž převažuje tón, nikoli šum. Jsou vždy znělé. Na kymogramu je velmi obtížné odlišit je od sousedních samohlásek nebo znělé třené souhlásky. 3. K vibrujícím souhláskám litevštiny se řadí pouze [r] a [r’]. Charakteristickým rysem jejich tvoření je kmitání špičky jazyka, vyvolané slabým proudem vzduchu vycházejícím z plic. Při analýze fonému [r] je třeba věnovat pozornost třem hlediskům: znělosti, délce [r] a počtu kmitů. Protože délka fonému [r] a počet jeho kmitů souvisejí s fonetickou pozicí, přízvukem a přízvukovou intonací, budou tyto jevy probírány u jednotlivých variant fonémů [r] a [r’]. 2. Kalbotyros klausimai 17 Podle činnosti řečových orgánů se souhlásky litevštiny, stejně jako souhlásky jiných jazyků, dělí do těchto skupin: 1. retné, 2. přední jazykové, 3. střední jazykové a 4. zadní jazykové. 1. Retné: a) obouretné [p, p′, b, b′, m, m′], které se vyslovují přitisknutím horního rtu k dolnímu, a b) retozubné: [v, v′] a [f, f′], které se vyslovují přitisknutím dolního rtu k horním zubům. 2. Přední jazykové [t, t′, d, d′, c, c′, dz, dz′, č, č′, dž, dž′, s, s′, š, š′, z, z′, ž, ž′, l, l′, n, n′, r, r′], které se vyslovují přitisknutím nebo přiblížením přední části jazyka k předním horním zubům, alveolám nebo dásním. Například při výslovnosti [t, t′, d, d′, n, n′, c, c′, dz, dz′, č, č′, dž, dž′] se špička jazyka přitiskne k dásním, a na tomto místě tak vznikne závěr. Při výslovnosti třených souhlásek [s, s′, š, š′, z, z′, ž, ž′] se špička jazyka přiblíží k alveolám a v této oblasti uprostřed vznikne úžina. Při výslovnosti [l, l′] se špička jazyka pevně přitiskne k dásním nebo alveolám, zatímco vzduch proudí otvory vytvořenými po stranách. 3. Střední jazykové souhlásky. Takovou souhláskou litevštiny je [j]. 4. Zadní jazykové souhlásky. Jsou to [k, k′, g, g′] a převzaté [x, x′, γ, γ′]. [k, g] se vyslovují přitisknutím zadní části jazyka k okraji tvrdého patra. 1. Závěrové souhlásky a) Čisté závěrové souhlásky. Tvrdé čisté závěrové souhlásky jsou v litevštině velmi časté hlásky. Vyskytují se ve všech pozicích: na začátku a uprostřed slova, a neznělé také na jeho konci. Lze rovněž říci, že na začátku slova se v litevštině vyskytují před samohláskami všech předních a zadních řad i před všemi dvojhláskami, zatímco před souhláskami se užívají méně. [p] a [b] se na začátku slova vyskytují pouze před [l, r]; [t, d] před [r, v] a [k, g] před [r, l, n, v]. Uprostřed slova se vyskytují před samohláskami všech předních a zadních řad a navíc tvoří některá spojení s jinými souhláskami: [p] stojí uprostřed slova často před [r, l, s, š, t, č], zatímco [b] před [r, l, ž, d]. Foném [t] se v litevštině vyskytuje uprostřed slova po souhláskách [p, k, s, š, l, m, n, r], a [d] po [b, g, z, ž, l, n, r]. Závěrová [g] se uprostřed slova vyskytuje před [d, z, ž, l], zatímco [k] před [t, č, s, š, r, l, n, v]. Na konci slova se vyskytují pouze tvrdé neznělé [p, t, k]. Užívání měkkých závěrových fonémů je podmíněno jejich původem: všechny se užívají pouze před samohláskami zadní řady [a, aː; oː, u, uː] a před [au, ui, uo]. [p′] a [b′] se jako výjimka na začátku slova v litevštině vyskytují pouze před [j], po němž následuje samohláska zadní řady, zatímco uprostřed slova před všemi výše uvedenými samohláskami a dvojhláskami. [p′] a [b′] se na začátku mezinárodních slov užívají bezprostředně před samohláskou zadní řady, nejčastěji před [u], například ve slovech [p′uˈrė] piurė, [b′uˈras] biuras aj. 18 Souhláskové fonémy litevštiny 1 lentelė Podle činnosti mluvidel; podle způsobu artikulace; retozubé: obouretné, retně-zubní; přední jazykové; střední jazykové; zadní jazykové; tvrdé, měkké; závěrové: čisté závěrové – neznělé, znělé; afrikáty – neznělé jednoživotné, dvojživotné; znělé jednoživotné, dvojživotné; nosové sonory; třené: šumové třené – neznělé, znělé; sykavé třené – neznělé, znělé; třené sonory; kmitavé sonory; p, p’, b, b’, m, m’; f, f’, v, v’; t, t’, d, d’, c, c’, č, č’, dz, dz’, dž, dž’, n, n’, s, s’, š, š’, z, z’, ž, ž’, l, l’, r, r’; j; k, k’, g, g’. 19 [k’] se na začátku slova vyskytuje před [o:, u, u:, au], zatímco [g’]— před [au, o:, ɔ] atd. Uprostřed slova se [k’] a [g’] vyskytují před všemi výše uvedenými samohláskami a dvojhláskami. [k] a [g] na začátku a uprostřed slova, stojí-li před jinými souhláskami, nikdy nezměknou a nejsou měkké, a to ani tehdy, když za nimi následuje samohláska přední řady nebo diftong. Foném [p]. Obouretný čistý závěrový neznělý foném, vyslovovaný sevřením obou rtů. Závěr vytvořený rty se náhle otevře a uzavřený vzduch uniká se šumem. Při jeho vyslovování nejsou hlasivky napjaté ani se nerozkmitávají, proto je foném [p] neznělý. Fonému [p] jsou vlastní tyto kombinační odstíny. Obr. 7. 1. [p] před samohláskami [a, a:], před dvojhláskami [ai, au] atd. Tento odstín fonému [p] se vyznačuje prudkým výbuchem, od 100 do 105° (viz kymogram na obr. 7). Je nepalatalizovaný a nelabializovaný (viz fotografii rtů na obr. 8). 2. [p] před samohláskami [o:, ɔ, ʊ, u:] a dvojhláskami [uɪ, uo] se vyznačuje stejným úhlem výbuchu jako před [a, a:] atd. (viz obr. 7). Kromě toho je labializovaný (viz fotografii rtů na obr. 9 a srov. s obr. 8). Obr. 8. p [pås] Obr. 9. p° [p°:] Obr. 10. p [pʲiktas] Obr. 11. p̂ [pʲi:łe] 3. Změkčené [p] před samohláskami přední řady [ɪ, i:, ɛ, œ, e] a před dvojhláskami [ɪə, ɛɪ, æɪ]. Před [ɪ, ɛ, œ] atd. se [p] mírně změkčuje, zatímco před samohláskou [i:] se palatalizuje velmi výrazně (viz palatogramy na obr. 10 a 11). Při vyslovování [p] před neznělým— 20 Při zadních samohláskách a diftonzích se jazyk patra vůbec nedotýká. Úhel exploze kolísá od 105 do 110° (viz obr. 12). 4. Tvrdé aspirované [pᶜ] na konci slova. Úhel exploze je zde přibližně stejný jako před samohláskami zadní řady (100—105°). Explozi doprovází zřetelná aspirace (viz obr. 13). Obr. 12. Obr. 13. Foném [p’]. Foném [p’] se vyslovuje stejně jako [p], pouze s dodatečným zdvihem střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru, proto je [p’] měkké. (Měkkost je dobře patrná na palatogramech na obr. 14 a 15.) Úhel exploze ve všech výše uvedených fonetických pozicích kolísá mezi 100 a 105° (viz kimogram na obr. 16). Obr. 14. p° [p̄aupʰo:] Obr. 15. p’ [p’jau t’i] Obr. 16. 21 Fonémy [p’] mají dva kombinační odstíny: 1. Nelabializované [p’] před [j] na začátku slova a před [a, a:, au] uprostřed slova (viz fotografii rtů, obr. 17). Obr. 17. p’ [p’ aŭp’a] Obr. 18. p° [păup°o] 2. Labializované [p’] před [ō:, ɔ, u, u:, uo, u]. Při vyslovování tohoto odstínu se obě rty stlačí (viz fotografii rtů na obr. 18). Úhel exploze a stupeň měkkosti jsou stejné jako u výše uvedeného odstínu. Zde je třeba říci, že F. Fortunatov se mýlil, když tvrdil, že „před [j] je samotná retná souhláska neúplně měkká“21. Obr. 14 a 15 ukazují, že [p’] před samohláskami zadní řady a [p’] před [j] se vyznačují stejným stupněm měkkosti. Fonéma [b]. Je to čistá bilabiální znělá okluzivní fonéma. Způsob artikulace je stejný jako u [p] (viz rentgenogram na obr. 19), pouze při vyslovování [b] se hlasivky přiblíží a napnou. Obr. 19. b [bã:ltas] Rozlišují se tyto kombinační odstíny fonémy [b]. 1. [b] před samohláskami [a, a:], před dvojhláskami [ai, au] a před některými dalšími souhláskami. Tento odstín se vyznačuje strmým úhlem exploze, který se pohybuje mezi 100—110° (viz obr. 20), tvrdostí a nelabializovaností (viz fotografii rtů na obr. 21). Obr. 20. 21 Ф. Ф. Фортунатов, Об ударении и долготе в балтийских языках, 4, Варшава, 1895. 22 Obr. 21. b [bál:tas] Obr. 22. b° [b°o:ba] Obr. 23. b [bæʔʃtʲ] 2. [b] před samohláskami [ɔ, oː, u, uː] a diftongy [uɪ, uo]. Tento odstín se vyznačuje stejně prudkým výbuchem jako předchozí a labializací (viz fotografii rtů na obr. 22 a porovnejte ji s obr. 21). 3. Palatalizované [b] před předními samohláskami [ɪ, iː, ɛ, æ, e] a před diftongy [ɪe, ei, æi]. [b] se před [ɪ, ɛ, æ, e] palatalizuje jen mírně (viz obr. 23, 24), Obr. 24. b [bæˈʃtʲ] Obr. 25. b [bi:ra] před [i:] je však palatalizace značná (viz palatogram na obr. 25 a porovnejte jej s obr. 23, rentgenogram na obr. 26 a porovnejte jej s obr. 19). Na obr. 26 je patrné zvednutí jazyka směrem k tvrdému patru, zatímco na obr. 19 chybí. Úhel výbuchu [b] bývá většinou pozvolný (od 110 do 115°, viz obr. 27). Obr. 26. b [bi:ra] Foném [b’]. Vyslovuje se stejně jako foném [b], pouze se střední část hřbetu jazyka navíc zvedá směrem k tvrdému patru. Při vyslovování [b] před zadními samohláskami a diftongy se jazyk- Obr. 27. 23 Jazyk se patra vůbec nedotýká, zatímco při vyslovování [b’] je dotyk jazyka s patrem dobře patrný na obr. 28 a 29. [b’] má stejný úhel exploze jako [b] před samohláskami zadní řady (od 100° do 110°, viz obr. 30). Obr. 28. b’ [b’jatur°us] Obr. 29. bʷ [baubʷ°u] Obr. 30. Rozlišují se dva kombinační odstíny fonému [b’]: 1. Nelabializovaný [b’] na začátku slova před [j] a uprostřed slova před [a, ɑ; ai, au] (viz fotografii rtů na obr. 31). Obr. 31. b’ [baib’a] Obr. 32. bʷ [baubʷ°u] 2. Labializovaný odstín fonému [b’] před [ɔ, o; ʊ, u] a [ui, uo] (viz obr. 32 a srov. s obr. 31). Oba odstíny jsou stejně měkké (srov. obr. 28 a 29). 24 Foném [t]. Je to čistý explozivní neznělý přední apikální jazykový foném (viz obr. 33). Vyznačuje se větší energií a napětím než ruské [t]. Při jeho vyslovování vytváří špička jazyka uzávěr s alveolami a horními zuby, zatímco hřbet jazyka leží naplocho, stejně jako při vyslovování ostatních apikálních hlásek. Obr. 33. t [tãs] Obr. 34. t [tã] Proudění vzduchu prudce uvolní uzávěr a vyvolá silný šum. Fonému [t] jsou vlastní tyto kombinační odstíny. Obr. 35. t [tã] Obr. 36. t [tãs] 1. [t] před [a, aː; ai, au] a dalšími souhláskami, po nichž následuje samohláska zadní řady. Toto [t] je nejtvrdší ze všech odstínů (obr. 34, 35) a nelabializované (viz fotografii rtů na obr. 36). Úhel exploze je 95 až 110° (viz obr. 37). 2. Labializované [t] před samohláskami [ɔ, oː; u, uː] a diftongy [uɪ, uo] (viz obr. 40 a srov. s obr. 36). Oba odstíny jsou stejně měkké (viz obr. 34, 35 a 38) a mají stejný úhel exploze (viz obr. 39). Obr. 38. t° [t°ö:] Obr. 37. 25 3. Palatalizované [t̆] před předními samohláskami [ɪ, iː, ɛ, æ, e], dvojhláskami [ie, ei, æi] a před jinými souhláskami, po nichž následuje přední samohláska nebo dvojhláska, [t] v takové pozici mírně změkne (srov. obr. 41, 42 s obr. 34, 35). [t̆] Úhel exploze před předními samohláskami kolísá mezi 100 a 120° (viz obr. 43, 44). 4. Aspirát [tʰ] na konci slova. Vyznačuje se všemi vlastnostmi charakteristickými pro tvrdé nepalatalizované [t] a navíc je aspirované (obr. 117). Obr. 39 Obr. 40 t° [t°:ɔ:] Obr. 41 t̆ [t̆ikʲ] Obr. 42 t̆ [t̆i:la] Obr. 43 Obr. 44 26 Foném [t’]. Foném [t’] se vyslovuje stejným způsobem jako [t], pouze s dodatečným zdvižením střední části hřbetu jazyka k tvrdému patru. Vyskytuje se zřídka (pouze v mezinárodních slovech), a proto můžeme rozlišit pouze jeden labializovaný odstín [t’], který je, jak ukazuje obr. 45, měkčí než [t] před předními samohláskami (viz obr. 45 a srov. jej s obr. 42). [t] úhel exploze je přibližně stejný jako u [t] před zadními samohláskami — mezi 95 a 110° (viz obr. 46). Obr. 45. [t°] [t’°] [tʲs] Foném [d]. Šumová explozivní přední apikální fonéma (obr. 47) je energičtější než ruské [d]. Od [t] se liší znělostí. Foném [d] má tři kombinační odstíny. 1. [d] před [a, aː, a₁, au] a před souhláskami, po nichž následuje zadní samohláska, jako ve slovech [dár] dar, [draik°o:] draiko atd. Tento odstín je nelabializovaný a tvrdý (viz obr. 48, 49 a 50). Úhel exploze kolísá mezi 100 a 110° (viz obr. 51). Obr. 46. Obr. 47. d [dár] Obr. 48. d [dãːr°o:] Obr. 49. d [dãːr°o:] Obr. 50. d [dár] 27 2. Labializované [d] před [ɔ, o̜, u, u̜] a dvojhláskami [uɪ, uo]. Úhel exploze a stupeň palatalizace jsou stejné jako u právě uvedeného odstínu, přidává se pouze výrazná labializace (obr. 52, 53, 54; poslední srov. s obr. 50). obr. 51 obr. 52 3. Palatalizované [d] před [i, ż; e, æ, ɛ, e, iɛ, ɛl, æl] a před jinými souhláskami, po nichž následuje přední samohláska nebo dvojhláska. [d] se v takové pozici mírně palatalizuje (viz obr. 55 a srov. jej s obr. 53), před [i:] je palatalizace silnější (viz obr. 56). Úhel exploze není tak ostrý jako u dříve uvedených odstínů [d]: od 110 do 115° (viz obr. 57). obr. 53 d° [d°:ra] obr. 54 d° [d°uo t₁] obr. 55 d̄ [d̄i d̄e i₁] obr. 56 d̄ [d̄i:la] 28 Foném [d’]. Je to měkký foném, užívaný pouze v mezinárodních slovech. Vyslovuje se jako [d], avšak s dodatečným zvednutím středu hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru. obr. 57 Foném [d’] má pouze jeden kombinační odstín před samohláskou [u]. Vyznačuje se silnou labializací a měkkostí. Jak ukazuje obr. 58, [d’] je měkčí než [d] před samohláskami přední řady, dokonce měkčí než [d] před [i:]. Úhel exploze se pohybuje mezi 110 a 135°. obr. 58 d° [d°ubaˉr’i] obr. 59 k [kãs] Foném [k]. Čistě explozivní zadopatrový neznělý šumový foném (viz obr. 59). Závěr se vytváří mezi zadní částí hřbetu jazyka a zadním okrajem měkkého patra. Závěr se prudce otevře a vzduch vychází vzniklým otvorem se šumem. Hlasivky se nechvějí. [k] má tyto odstíny. 1. [k] před [a, aː; aɪ, au] a před souhláskami, bez ohledu na to, jaká samohláska po nich následuje—přední nebo zadní řady. [k] je ve všech těchto pozicích tvrdé. obr. 60 k [kėː] obr. 61 k [kãː] 29 (obr. 60) a nelabializovaný (viz obr. 61). Úhel exploze tohoto [k] kolísá mezi 100 a 115° (viz obr. 62). 2. Labializovaný [k] před [ɔ, oː, ʊ, uː, uɪ, uo]. Tento odstín se vyznačuje labializací (viz obr. 63 a srov. jej s obr. 61) a neostrým úhlem exploze (125—140° a více). [k] exploduje neostře, protože [k] i právě uvedené samohlásky a diftongy se vyslovují na témže místě a jazyk téměř nemění polohu (viz obr. 72). Obr. 62 3. Palatalizovaný [k], vyskytující se bezprostředně před samohláskami přední řady [i, iː, ɛ, æ, e] a před dvojhláskami [ie, ɛɪ, æɪ]. Tento odstín [k] je mírně změkčený (viz obr. 64) a vyznačuje se strmějším úhlem exploze než tvrdé, nelabializované a labializované odstíny [k]. Úhel exploze dosahuje 95 až 110° (viz obr. 65). Obr. 63 k° [kʔoː] Obr. 64 k̂ [kʔæːtʔɪ] [k] před [iː] je značně změkčený, avšak [k] před žádnou samohláskou přední řady nedosahuje takového stupně měkkosti jako [kʲ] (obr. 66 srov. s obr. 69). Obr. 65 30 4. Aspirované [kᶜ] na konci slova. Jeho exploze je nevýrazná a křivka úst pomalu klesá, což potvrzuje kimogram (obr. 67). Tvrdost je stejná jako u dříve uvedených odstínů. Foném [k’]. Výslovnost fonému [k’] se od [k] liší pouze dodatečným zdvižením střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru a výrazným posunutím celého jazyka dopředu. To je dobře vidět obr. 68 (srov. s obr. 59) a obr. 69. Rozlišují se dva kombinační odstíny fonému [k’]: 1. Nelabializované [k’] před [a, aː; au] (obr. 70). 2. Labializované [k’] před samohláskami [ɔ, oː; u, uː] a dvojhláskami [uɪ, uo] (viz obr. 71). obr. 66 k̄ [k̄ːi:a] obr. 67 obr. 68 k° [k°uːra] obr. 69 k° [k°uːra] obr. 70 k’ [k’aũTė] obr. 71 k° [k’ɔːk’ɔː] 31 Úhel exploze obou odstínů kolísá mezi 100 a 120° (viz obr. 72).22 Foném [g]. Jde o čistý explozivní tvrdý znělý zadopatrový foném (viz obr. 73). Vyslovuje se stejně jako neznělý foném [k], rozdíl je pouze v tom, že při výslovnosti [g] se hlasivky chvějí. [g] se vyznačuje pozvolným úhlem exploze. Obr. 72. Obr. 73. g [garai] Obr. 74. g [garai] Obr. 75. g [garai] [g] se užívá v různých pozicích. Rozlišují se tyto kombinační odstíny [g]. 1. [g] před samohláskami [a, aː, aɪ, au] a před jinými souhláskami. Toto [g] je nejtvrdší (viz palatogram na obr. 74) a nelabializované (viz obr. 75). Úhel exploze značně kolísá, ale nevyznačuje se prudkostí (obr. 76). 22Strmější úhel exploze [k’] závisí na pozici [k’] v přízvučné slabice. 32 2. Labializované [g] před samohláskami [ɔ, oː, u, uː] a dvojhláskami [ui, uo]. Vyznačuje se silnou labializací (obr. 77) a pozvolným explozivním uvolněním (viz obr. 78), protože místo artikulace těchto samohlásek a [g] se téměř shoduje. Jazyk se dotýká patra stejně jako při výslovnosti [g] před [a, aː] aj. (viz obr. 79). obr. 76 obr. 77 g° [g°: d°u̯s] obr. 78 obr. 79 g° [g°: d°u̯s] 3. Palatalizované [g], užívané v litevštině bezprostředně před předními samohláskami a dvojhláskami. Od ostatních odstínů se toto [g] liší palatalizací; zejména se [g] výrazně změkčuje před [i̯], avšak [g′] je měkčí než [g] před [iː]. (Srov. obr. 80 s obr. 81 a obr. 84.) 3. Kalbotyros klausimai 33 Úhel uvolnění závěru je pozvolný — 110—130° (viz obr. 82). Foném [g’]. Měkký foném [g’] tvoří pár s tvrdým [g]. Při výslovnosti [g’] se střední část hřbetu jazyka zvedá k tvrdému patru. Toto dodatečné obr. 80 ˜ [g̑irdž°] obr. 81 g [g̑: ȓe] obr. 82 obr. 83 g° [vãlg°o:] obr. 84 g° [vãlg°o:] obr. 85 g° [vãlg°o:] zdvižení se velmi dobře projevuje při srovnání rentgenogramů hlásek [g] a [g’] (obr. 73 a 83). Při výslovnosti [g’] se jazyk výrazně dotýká patra (obr. 84 a 85), proto se [g’] v litevštině přibližuje středojazyčným souhláskám. 34 Fonéma [g’] má dva odstíny: 1. Nelabializované [g’] uprostřed slova před [a, aː, au] (viz obr. 86). 2. Labializované [g’] před [ɔ, oː, u, uː, ul, uo] (viz obr. 87 a srov. jej s obr. 86). Oba odstíny se vyznačují stejným stupněm měkkosti a nezprudkým úhlem výbuchu, který kolísá mezi 110 a 140° (viz obr. 88). b) Afrikáty. Afrikáty, zejména tvrdé, se v litevštině užívají velmi zřídka: [c] na začátku slova — pouze před [a, aː, ɔ, oː, u] a před souhláskou [v], po níž následuje [a]. [č] — před [ai] a [v], po němž následuje [a], a [dž] — pouze v mezinárodních slovech, nejčastěji před [au, ɔ]. Uprostřed slova se [c], s výjimkou mezinárodních slov, vyskytuje jen v několika slovech, jako [kʲn’oːtʲi] kicnoti aj. Z ostatních afrikát se uprostřed slova vyskytuje ještě [č] před [a, aː, ɔ, oː, u, uː, al, uo, ul]. Na konci slova se vyskytují pouze afrikáty [c] a [č], například: [šñac] šnac a [č°uč] čiūč. Častěji se užívají měkké afrikáty: [c’] na začátku slova před [i, iː, u, uː, ɪ] a uprostřed slova před [e, æ, ɛ]. Užívání [dž’] je v litevštině velmi omezené: na začátku slova se vyskytuje pouze před [e, æ, i]. [č’] a [dž’] se ze všech afrikát užívají nejčastěji, jak na začátku slova, tak uprostřed. [č’] se na začátku slova vyskytuje před [i, iː, e, æ, ɛ, a, aː, oː, u, uː, au, uo]; [dž’] — před [i, iː, e, æ, oː, u, uː, au]. Uprostřed slova se [č’] a [dž’] užívají před [a, aː, oː, u, uː, au, uo, ul], zatímco [č’] také před [e]. Ve skupinách s jinými souhláskami se uprostřed slova ze všech afrikát vyskytují pouze [č’] a [dž’], které zaujímají koncovou pozici ve skupině. Ostatní měkké afrikáty se uprostřed slova s jinými souhláskami nespojují. Obr. 86. g’ [váɪg’au] Obr. 87. g’° [vaɪg’°oː] Obr. 88. Fonéma [c]. Je to přední jazyková explozivní apikální afrikáta s okrouhlým uzávěrem. Při její artikulaci se špička jazyka opírá o alveoly a hřbet je plochý (viz rentgenogram na obr. 89). Okraje jazyka se opírají o okraje patra (obr. 90). 35 Špička jazyka se opírá o zuby a vytváří uzávěr, který přechází v úžinu tvořenou týmiž orgány na témže místě. Přechod od uzávěru k úžině je velmi plynulý. Fonéma [c] má v litevštině tyto odstíny. Obr. 89. c [caktc] 1. [c] před [a, a:] a [v, n], po nichž následuje samohláska zadní řady. Tento odstín je nejtvrdší a zcela nelabializovaný (obr. 91). Třecí prvek je v něm, stejně jako v ostatních odstínech, velmi krátký (viz obr. 92). Obr. 90. c [čā:ras] Obr. 91. c [cåbʲe] 2. Labializované [c] před samohláskami [ɔ, o:, u]: Jeho třecí prvek je přibližně stejný jako u předchozího odstínu. Oba jsou také stejně tvrdé (srov. obr. 93 a 90). Tento odstín je labializovaný (viz obr. 94). Obr. 92. Fonéma [c’]. Měkké [c’] se vyslovuje jako tvrdé [c], pouze s dodatečným zdvižením střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru. Toto dodatečné zdvižení je dobře patrné při srovnání obr. 89 a 95. 36 Fonéma [cʹ] má dva odstíny: 1. nelabializovaný před samohláskami přední řady [i, iː; ɛ, æ, e]; 2. labializovaný [cʹ] před samohláskami zadní řady [ɒ, u:] (viz obr. 96). Oba odstíny se vyznačují stejným stupněm měkkosti (viz obr. 97, 98) a stejně dlouhým frikativním elementem (viz obr. 99). obr. 93 c° [c°:lis] obr. 94 c° [c°ukr°us] obr. 95 cʹ [cʹibe] obr. 96 c° [c°ʊc°e] obr. 97 cʹ [cʹiktʹ] obr. 98 c° [c°u: – c°ū:] obr. 99 37 Foném [č]. Neznělá závěrová přední apikální afrikáta jazyka se zaokrouhlenou štěrbinou a druhým zadním ohniskem (viz obr. 100). Uzávěr [č] se tvoří mezi špičkou jazyka a alveolami. Uzávěr plynule přechází ve štěrbinu. Třecí složka vzniká na stejném místě jako uzávěr, což usnadňuje přechod od uzávěru ke štěrbině. Obr. 100. č [čãiž:č̇1] Rozlišují se dva odstíny fonému [č]: 1. tvrdý odstín před [a, aː; a̟] a [ə] (viz obr. 101). Je nelabializovaný; 2. tvrdé labializované [č] před samohláskami [ɔ, oː; u, uː] a diftongy [uɪ, uo]. Hlavními znaky tohoto odstínu jsou tvrdost a labializace (viz obr. 102). Oba odstíny se vyznačují krátkou třecí složkou (viz obr. 103). Obr. 101. č [čãiž:č̇1] Obr. 102. č° [g m̥č°o:] Obr. 103. Foném [č’]. Výslovnost je podobná výslovnosti [č]. Rozdíl spočívá v dodatečném zdvižení střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru (obr. 104). Při výslovnosti [č’] se jazyk dotýká patra více než při výslovnosti [č] (viz obr. 105, 106). Třecí složka [č’] je přibližně stejná jako u [č] (viz obr. 107). 38 Máme dva kombinační alofony fonému [č’]: 1. nelabializovaný [č’] před [a, aː, i, į, e, æ, e, ei] (viz obr. 108); 2. labializovaný [č’] před [ɔ, oː, u, uː, uo, u] (viz obr. 109). Obr. 104. č’ [č’á] Obr. 105. č’ [č’ iːˈuo t i] Obr. 106. č’° [č’°ūːžīs] Obr. 107. Obr. 108. č’ [č’á] Obr. 109. č’° [č’°ūːžīs] 39 Foném [dz]. Přední apikální znělá afrikáta. Při její výslovnosti se špička jazyka dotýká alveol. Závěr plynule přechází v úžinu. Explozivní a frikativní prvek vznikají na stejném místě (viz obr. 110). Obr. 110. dz° [dz°ũ:kas] Foném [dz] má tyto alofony: 1. Tvrdé [dz] před souhláskou [v], po níž následuje [a]. Tento alofon se vyznačuje tvrdostí a je nelabializovaný. 2. Labializované [dz] před [u: u], vyznačující se tvrdostí (viz obr. 111) a labializací. Frikativní prvky obou alofonů [dz] jsou velmi krátké, dokonce kratší než u odpovídajících neznělých afrikát. Jejich frikativnost je ve srovnání s odpovídajícími neznělými afrikátami také výrazně menší. Foném [dz’]. Foném [dz’] se vyslovuje stejně jako [dz], pouze s dodatečným zdvižením střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru (viz obr. 112, 113, 114). Obr. 111. dz° [dz°ũ:kas] Obr. 112. dz’ [dz’iːr’uoTi] 113 obr. dz° [dz°upšėtī] 114 obr. dz’ [dz’iːr’uoTi] 40 Rozlišují se dva odstíny fonémy [dž]: 1. nelabializovaný [dz’] před samohláskami [i, iː, e, æ] (viz obr. 115); 2. labializovaný — před [u, uo] (viz obr. 116). Oba odstíny se vyznačují krátkou frikativní a dlouhou explozivní složkou (viz obr. 117). 115 obr. dz’ [dzːinkʲ] 116 obr. dz’o [dz’oʊpʃɛtʲ] 117 obr. Foném [dž]. Je to přední apikální znělá afrikáta jazyka s druhým zadním ohniskem. Špička jazyka vytváří uzávěr u alveol. Uzávěr plynule přechází v úžinu. [dž] se v litevštině vyskytuje pouze v mezinárodních slovech a má zpravidla dva odstíny: 1) odstín se sklonem k labializaci před [a, au] aj. (viz obr. 118), 2) labializovaný před [ɔ, oː, ʊ, uː] aj. 118 obr. dž [džauːlis] 119 obr. dž [džauːlis] Oba odstíny se vyznačují tvrdostí (viz obr. 119), slabou frikativností a krátkou frikativní složkou (viz obr. 120). Foném [dž’]. Foném [dž’] se vyslovuje stejně jako [dž], pouze s dodatečným zdvižením střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru (viz rentgenogram na obr. 121 a palatogramy na obr. 122, 123, 124). 41 Délka frikativní a explozivní složky je stejná jako u [dž] (viz obr. 173). Existují dva kombinační odstíny fonému [dž′]: 1) odstín, který má sklon k labializaci před samohláskami [i, į; e, ė, a, ą] a před dvojhláskami [ei, au] (viz obr. 124, 125), 2) labializovaný odstín [dž′] před samohláskami [ɔ, o; u, ū] a před diftongy [uo, ui] (viz obr. 126). obr. 120 obr. 121 dž′ [dž′ aužmas] obr. 122 dž′ [dž′ iːrʲoːu̯] obr. 123 dž′° [dž′°oːvǎ] obr. 124 dž′ [dž′ iːrʲmʲi] obr. 125 dž′ [dž′ auːri] obr. 126 dž′° [dž′°oːvǎ] 42 c) Nosové sonanty. Nosové sonanty litevštiny a [r, l], pokud nesou přízvuk a intonaci, mají různou délku, a proto zaujímají mezi hláskami zvláštní místo. Fonémy [m] a [n] se v litevštině používají velmi často a mají mnoho pozičních odstínů. Vyskytují se na začátku slova před samohláskami [a, aː; ɔ, oː; ʊ, uː; ɛ, æ, e, ɪ, iː], před dvojhláskou [ui], a [n] také před [uo]. [m] a [n] se nikdy nevyskytují na začátku slova před souhláskami. Někdy se na začátku slova vyskytují po souhláskách [k, s, š], a [n] také po [g]. Uprostřed slova se [m] a [n] vyskytují před samohláskami [a, aː; ɔ, oː; ʊ, uː; ɛ, æ, e, ɪ, iː] a před diftongy [ai, au, ui, uo, ɛi, æi, ɪe]. Kromě toho se [n] vyskytuje před souhláskami [k, g, t, d] aj., zatímco [m] před [p, b, t, d]. Na absolutním konci slova se [m] a [n] používají velmi často. [m′] a [n′], stejně jako ostatní měkké fonémy, se používají méně často. Z povahy věci se vyskytují pouze bezprostředně před samohláskami zadní řady a po [m′, n′] nikdy nenásleduje souhláska, takže nikdy netvoří smíšené dvojhlásky. [m′] se na začátku slova vyskytuje jen v několika zvukomalebných slovech, např.: [m′aukʒ′oːtɪ] miaukčioti, [m′aukʧɪ] miaukti aj. [n′] se na začátku slova vyskytuje před samohláskami [ɔ, oː; ʊ, uː], před dvojhláskou [au] a na konci souhláskových skupin, například ve slovech [žn′aukʧɪ] žniaugti, [šn′aukšʧɪ] šniaukšti, [gn′aušʧɪ] gniaužti, [kn′aukʧɪ] kniaukti. Uprostřed slova se [m′] a [n′] vyskytují pouze před [ɔ, oː; ʊ, uː] a před diftongy [au, uo, ui]. Kromě toho se [n′] vyskytuje také před [a, aː]. Měkké fonémy [m′] a [n′] se používají také na konci souhláskových skupin, například: [pr′iēvɛiksm′oː] prieveiksmio, [n′uožm′au] nuožmiau, [v′ɛrkšn′oː] verksnio, [v′ɛikšn′oː] veiksnio, [dažn′au] dažniau, [g′urkšn′oː] gurkšnio aj. Foném [m]. Bilabiální nosová znělá explozivní fonéma. Vyslovuje se stejně jako [b]. Výslovnost se liší pouze činností měkkého patra: při vyslovování [b] je měkké patro zvednuté a uzavírá vzduchu cestu do nosní dutiny, zatímco při vyslovování [m] je spuštěné: vzduch volně proudí do nosní dutiny a dodává sonantě [m] nosovou rezonanci. Fonéma [m] má následující kombinační odstíny. 1. [m] na začátku a uprostřed slova před samohláskami [a, aː] a dvojhláskami [ai, au], [m] na absolutním konci slova a [m] ve všech smíšených dvojhláskách, po nichž následuje tvrdá souhláska, stejně jako [m] před tvrdými souhláskami [p, b, t, d] a někdy také před změkčenými. Toto [m] se vyznačuje tvrdostí a není labializované. Při jeho vyslovování se jazyk nedotýká patra. 2. Labializovaný odstín [m] před samohláskami [ɔ, oː; ʊ, uː] a dvojhláskou [u] na začátku a na konci slova, a také před [uo] pouze uprostřed slova. Oba odstíny se vyznačují stejnou tvrdostí, druhý se však od prvního liší labializací. 3. Změkčený odstín [m] na začátku a uprostřed slova před samohláskami přední řady [ɛ, æ, ɪ, iː] a diftongy [ɪe, ɛi, æi]. Tento odstín je výrazně 43 palatalizovaný (viz obr. 127), před samohláskou [i:] je palatalizace ještě silnější a takové [m] se od [m’] liší jen velmi málo (viz obr. 128 a srov. s obr. 129). Kromě právě uvedených kombinačních odstínů má litevský foném [m] několik pozičních odstínů spojených s místem přízvuku a intonací. Obr. 127. ṁ [mīn] 1. [m] v neměkkých dvojhláskách v přízvučné slabice na začátku, uprostřed a na konci slova. Takové [m] má průměrnou délku 11,03 σ. 2. [m] v neměkkých dvojhláskách na začátku, uprostřed a na konci slova v nepřízvučné slabice. Tento poziční odstín [m] je ve srovnání s prvním kratší: průměrně 9 σ. Obr. 128. ṁ [miːl] 3. [m] ve smíšených dvojhláskách [aːm, eːm, im, um], v nichž intonace s přízvukem na první části nebo krátká intonace připadá na první část smíšené dvojhlásky. [m] je zde kratší než při intonaci s přízvukem na druhé části. Délka tohoto odstínu činí v průměru ve spojení [aːm] — 10 σ, [eːm] — 11 σ, [im] — 14 σ, [um] — 12,65 σ. 4. Nejdelší [m] se vyskytuje ve smíšených dvojhláskách, v nichž na [m] připadá intonace s přízvukem na druhé části. Takové [m] má ve spojení [aːm] průměrnou délku 16,92 σ, [eːm] — 18,2 σ, [um] — 14,62 σ, [im] — 19,65 σ. 5. [m] v nepřízvučných smíšených dvojhláskách, v nichž přízvuk připadá na následující slabiku po [m]. Takové [m] je v průměru o něco delší než [m] ve smíšené dvojhlásce s intonací s přízvukem na její první části. Délka tohoto odstínu ve spojení [am] činí 12,8 σ, [em] — 13,56 σ, [im] — 14,03 σ, [um] — 14,44 σ. Obr. 129. m’ [m’aik’al] 6. [m] v diftongických spojeních, která se nacházejí ve třetí nebo další slabice od přízvučné slabiky. Takové [m] se vyznačuje redukcí a je velmi krátké. Ve spojení [am] trvá jen 7,78 σ. Foném [m’]. Jde o měkký foném odpovídající tvrdému [m]. Vyslovuje se jako [m], avšak s dodatečným zdvižením střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru (viz obr. 129). Rozlišují se tyto kombinační odstíny fonému [m’]: 1) nelabializované [m’] před dvojhláskou [au] na začátku a uprostřed slova, 2) labializovaný odstín [m’] před samohláskami [ɔ, oː, u, uː] a před [uo, ui] uprostřed slova. Kromě toho existují dva poziční odstíny fonému [m’]: 1) [m’] v přízvučné slabice. Jeho délka činí 14 σ, 2) [m’] v nepřízvučné slabice. Délka takového [m’] činí v průměru 11,42 σ. Foném [n]. Jde o přední jazykový znělý nosový apikální sonant, vyslovovaný stejně jako přední jazyková závěrová souhláska [d]; rozdíl spočívá pouze 44 to, že při vyslovování [n] se měkké patro sníží a pro proud vzduchu se vytvoří průchod do nosní dutiny, vzniká nosní rezonance (viz obr. 130). Foném [n] má tyto kombinační odstíny. 1. [n] před samohláskou [a] a před dvojhláskami [ai, au] na začátku a uprostřed slova, [n] v absolutním konci, [n] před tvrdými [t, d] a [n] ve smíšených dvojhláskách, po nichž následuje tvrdá souhláska. Tento odstín se vyznačuje tvrdostí (viz obr. 131) a je zcela nelabializovaný. Obr. 130. n [nā:mas] Obr. 131. n [namō:ž] 2. Labializované [n] před samohláskami [ɔ, o:, u, u:] a před diftongem [uo] na začátku a uprostřed slova a před [u] pouze uprostřed slova. Tento odstín se vyznačuje stejnou tvrdostí jako předchozí (viz obr. 132). 3. Palatalizované [n] na začátku a uprostřed slova před [l, i:, e, æ, ɪ̯, ɛ̯, æl] a před změkčenými souhláskami [t, d]. Tento odstín se vyznačuje nízkým stupněm palatalizace (viz obr. 133). Obr. 132. n° [n°] Obr. 133. n [ňɛ] Obr. 134. n [aŋka] 4. Zadopatrové tvrdé [n] před tvrdým [k] a [g]. Způsob a síla výslovnosti jsou stejné jako u [k] a [g] (viz obr. 134, 135). 5. Zadopatrové explozivní [n] před měkkými a změkčenými [k] a [g]. Jak je patrné z obr. 136 a 137, je více posunutý dopředu než dříve uvedený odstín. Foném [n] má tyto poziční odstíny. 1. [n] v nemíšených dvojhláskách na začátku, uprostřed a na konci slova v přízvučné slabice. Délka takového [n] je v průměru 13 σ. 45 2. [n] v nehomogenních dvojhláskách na začátku, uprostřed a na konci slova v nepřízvučné slabice. Délka takového [n] činí v průměru 9,83 σ. 3. [n] v nehomogenních dvojhláskách, v nichž má první komponent důraz stoupavý nebo krátký. Takové [n] je kratší než [n] s důrazem klesavým. Toto [n] dosahuje ve spojení [á:n] v průměru 8,19 σ, [ãn]—13,8 σ, [in]—12,98 σ. Obr. 135. n [angã] Obr. 136. ñ [a ñ k̃ i] Obr. 137. ñ [p̃riengʹo:] 4. [n] v nehomogenních dvojhláskách se stoupavou intonací. Tento odstín [n] se od ostatních liší tím, že je nejdelší. Jeho délka ve spojení [aãn] činí v průměru 14,03 σ, [ẽn]—14,78 σ, [in]—19,49 σ a [un]—16,11 σ. 5. [n] v nepřízvučných nehomogenních dvojhláskách. Je delší než první poziční odstín. Jeho délka ve spojení [an] dosahuje v průměru 10,55 σ, [en]—12,47 σ, [in]—12,28 σ, [un]—13,5 σ. 6. [n] v nepřízvučných nehomogenních dvojhláskách, které se nacházejí ve třetí nebo další slabice od konce. Vyznačuje se redukcí a je velmi krátké. Jeho délka činí v průměru 10,19 σ. Obr. 138. nʹ [nʹaukʹaʒi] Obr. 139. nʹ [nʹaukʹaʒi] Foném [nʹ]. Jde o měkký foném s velmi výrazným dodatečným zdvihem střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru. Z tohoto důvodu se [nʹ] přibližuje středním souhláskám (viz obr. 138 a palatogram na obr. 139). Existuje několik pozičních odstínů fonému [nʹ]: 1) nelabializované [nʹ] — uprostřed slova před samohláskami [a, ɑ:] a před dvojhláskou [au], jakož i před [au] na konci slova 46 na začátku; 2) labializované [n′] na začátku slova před retnými samohláskami [ɔ, oː; ų, uː] a diftongy a uprostřed slova před [ɔ, oː; ų, uː; uo, ui]. Fonéma [n′] má dva poziční odstíny. 1. [n′] v přízvučné slabice. Tento odstín je delší než [n′] v nepřízvučné slabice. Délka prvního odstínu činí přibližně 11,5 σ. 2. [n′] v nepřízvučné slabice. Je kratší než první — pouze 8,65 σ. 2. Třecí souhlásky. a) Šumové třecí souhlásky. Patří k nim [s, s′, š, š′, z, z′, ž, ž′, v, v′, j, f, f′, x, x′, γ, γ′]. Nejčastěji se z nich užívá [s]. [s] a [š] se vyskytují před všemi samohláskami přední i zadní řady a před všemi diftongy, s výjimkou [ui], před nímž se [s] a [š] vyskytují pouze v mezinárodních slovech a nejčastěji jen ve vlastních jménech. Kromě toho se [s] na začátku slova vyskytuje před souhláskami [k, l, m, n, p, r, t, v]; [š] před [l, m, n, v], zatímco před [k, t, r] jen v malém počtu slov, jako [škac] škac, [štai] štai, [šrā:tas] šratas. [š] se před [p] vyskytuje pouze v přejatých slovech. Uprostřed slova mohou [s] a [š] stát před všemi samohláskami přední i zadní řady, před všemi diftongy a před souhláskami [t, k, l, m, n, r, v]. Kromě toho se [s] uprostřed slova vyskytuje před [č] a v předponách sloves také před souhláskami [p, j] aj. [s] a [š] se v litevštině velmi často vyskytují v různých gramatických tvarech na konci slova. [ž] se na začátku slova vyskytuje před samohláskami přední i zadní řady a před dvojhláskami [ai, uo, ei, ie], [ž] před [i, iː, e, ɔ, o, uː, a, aː] a před dvojhláskami [au, ui]. Na začátku slova se před souhláskami [l, m, v] užívají jak [ž], tak [z], kromě toho se [z] užívá také před [n]. Uprostřed slova se [ž] a [z] užívají před všemi samohláskami přední i zadní řady, před dvojhláskami [au, ai, ei, ie, ui, uo] a před souhláskami [d, n, l], [z] před [ai, d, g, l]. Na konci slova se znělé souhlásky neužívají. Fonéma [v] se v litevštině na začátku slova vyskytuje před [a, aː, ɔ, oː; ų, uː; e, æ, ɛ, i, iː] a před [u] v mezinárodních slovech, jakož i před [ai, au, ie, ei, æi]. Uprostřed slova se [v] užívá před [a, aː, ɔ, oː; ų, uː; e, æ, ɛ, i, iː; ai, uo, ui, ie, ei, æi, au]. S jinými souhláskami se spojuje ve složených slovech na místě jejich spojení, například ve slovech: [v̌ištvanaːgis] vištvanagis; vyskytuje se také na konci skupin [dv-, čv-, zv-] atd. Na konci slova se [v] nevyskytuje. [j] se v litevštině vyskytuje ve všech pozicích. [j] netvoří na začátku slova spojení s jinými souhláskami, s výjimkou retných [p, b], po nichž se užívá. Na začátku a uprostřed slova se [j] užívá před samohláskami [a, aː, ɔ, oː; ų, uː, i, iː, e, ɛ] a před dvojhláskami [au, uo, ie, ai], navíc na začátku slova před [æi] a uprostřed slova před [ui]. 47 Na konci slova se [j] vyskytuje v neúplných tvarech některých slov, například: [jō:j] joj, [v͜i̯sō:j] visoj aj. Fonémy [f, x, γ] se v litevštině užívají pouze v přejatých slovech. Na konci slova se [f, x] v litevštině vyskytují pouze v citoslovcích [ʃf] uf, [aχ] ach. K přejatým slovům a příjmením končícím na [f, x] se připojují odpovídající litevské koncovky, např.: [bʹubikʹɔpfas] bubikopfas, [Mʹɛtɛrnʹixas] Meternichas aj. Měkké frikativní fonémy se v litevštině užívají mnohem méně často než tvrdé. V absolutní koncové pozici se neužívají vůbec. [sʹ] se na začátku slova vyskytuje před samohláskami [u, u:] a před dvojhláskou [au]. [šʹ] — před [a, a:, u, u:] a před dvojhláskami [ai, au, uo, ui]. Uprostřed slova se [sʹ] a [šʹ] užívají před samohláskami [a, a:, o:, u, u:] a před dvojhláskami [au, uo, ui]. Na začátku slova se [žʹ] vyskytuje před samohláskami zadní řady [o:, u, u:] a před dvojhláskou [au]. Na začátku slova se [zʹ] vůbec nevyskytuje, s výjimkou slova [zʹōj] — ziu-ziu. Uprostřed slova se [žʹ] užívá před všemi samohláskami zadní řady a před dvojhláskami [au, uo, ui]. Ve spojeních s jinými souhláskami stojí fonéma [žʹ] vždy pouze na konci spojení, nejčastěji po [r], například [vʹi̯rʹžʹo:] viržio. Uprostřed slova se [zʹ] vyskytuje pouze před [a, a:, u, au] a po [r]. Na začátku slova se [vʹ] užívá pouze před dvojhláskou [au] a v takových zvukomalebných slovech, jako jsou [vʹaukʹtʹɛlʹɛtʹi] viauktelėti, [vʹaukʹɔ:tʹi] viaukčioti aj. Uprostřed slova se vyskytuje před samohláskami [a, o:, u, u:] a před dvojhláskami [au, uo, ui]. Fonéma [s]. Je to neznělá frikativní přední apikální tvrdá fonéma jazyka. Při její artikulaci se špička jazyka opírá o alveoly a hřbet jazyka leží téměř naplocho, jeho okraje se opírají o postranní zuby a o okraje tvrdého patra, takže mezi přední částí jazyka a tvrdým patrem vzniká úzká kruhová štěrbina (obr. 140). Proudění vzduchu touto štěrbinou vyvolává tření. Při artikulaci [s], stejně jako při artikulaci všech ostatních frikativních souhlásek, měkké patro uzavírá průchod do nosní dutiny, a frikativní [s] je bez nosní rezonance. Fonému [s] jsou vlastní tyto kombinační odstíny. 1. [s] na začátku a uprostřed slova před samohláskami [a, a:] a před dvojhláskami [ai, au], v absolutním konci slova a před všemi výše uvedenými tvrdými souhláskami, někdy také před změkčenými. Toto [s] je tvrdé a nelabializované, viz obr. 141. Vyznačuje se nepříliš slabou třecí složkou (viz obr. 20, 30, 37, 39, 67 aj.). Obr. 140. s [salė] 48 2. Labializované [s] na začátku a uprostřed slova bezprostředně před [ɔ, oː; u, uː]. Měkkost labializovaného odstínu se nijak neliší od nelabializovaného (viz obr. 142 a srov. s obr. 141). Jeho třecí složka je stejná jako u výše uvedeného odstínu. 3. Palatalizované [s] před samohláskami přední řady [i, iː; ɛ, æ, e], před dvojhláskami [ie, ei, ai] a před některými právě uvedenými měkkými a změkčenými souhláskami. Na obr. 143 a 144 je při srovnání s předchozími obrázky vidět, že [s] je mírně změkčené. Obr. 141. s [sävɔː] Obr. 142. sː [sːoːpa] Obr. 143. š [šɛkːtʲ] Obr. 144. š [šɛtʲ] Obr. 145. š [šiːkis] Obr. 146. Před [iː] se souhláska [s] palatalizuje velmi výrazně, téměř tolik jako [sʲ] (viz obr. 145). Třecí složka je stejná jako u výše uvedených odstínů (viz obr. 146). Foném [sʲ]. Měkký foném [sʲ] se vyslovuje jako [s], pouze s dodatečným zdvihem střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru (viz obr. 147). Otisky jazyka na patře jsou dobře vidět na obr. 148. [sʲ] šumí více než [s]. 4. Kalbotyros klausimai 49 Foném [sʲ] se vyznačuje těmito kombinačními odstíny: 1) labializovaný [sʲ] před [u, uː] na začátku slova a před [uɔ, uɪ] uprostřed slova, 2) nelabializovaný [sʲ] na začátku slova před dvojhláskou [au] a uprostřed slova před [aɪ, au]. Oba odstíny mají stejnou míru třecího šumu jako tvrdé [s] (viz obr. 149). Obr. 147. s′ [s′aũštʲi] Obr. 148. s⁰ [s⁰uːlʲe] Obr. 149. Foném [š]. Je to neznělý třený foném se dvěma ohnisky. [š] se od [s] liší tím, že při artikulaci [š] vznikají dva otvory (ohniska), nikoli jeden. Při artikulaci fonému [š] se špička jazyka přiblíží k alveolám, kde se vytvoří první otvor, zatímco druhý vzniká u předního okraje měkkého patra, k němuž se zvedá zadní část hřbetu jazyka (viz obr. 150). Vzduchový proud prochází těmito otvory a dodává zvuku [š] charakteristický šum. Měkké patro se zvedá a uzavírá nosní dutinu. Třecí šum [š] je silnější než u [s] (viz obr. 151). Obr. 150. š [šakà] Foném [š] se vyznačuje těmito kombinačními odstíny: 1) [š] se sklonem k labializaci před samohláskami [a, aː] a diftongy [aɪ, au], před tvrdými souhláskami a [š] v absolutním konci slova (viz obr. 152). Tento odstín se vyznačuje tvrdostí (viz palatogram 153). Třecí šum je stejný jako u výše uvedených odstínů (viz obr. 151); 2) silně labializovaný [š] na začátku slova a 50 uprostřed slova před samohláskami [ɔ, oː; u, uː] bezprostředně následujícími (viz obr. 154). Při artikulaci tohoto odstínu se jazyk dotýká patra ve stejné míře jako při artikulaci výše uvedeného odstínu. Třecí šum se od výše uvedeného nijak neliší; 3) palatalizovaný [ś] před samohláskami a dvojhláskami přední řady a před měkkými i ztvrdlými sou- hláskami S.V. š aũ k′ g Obr. 151. měkčené souhlásky. Tento odstín se stejně jako první skloní k labializaci; před samohláskami [ɪ, ɪ̯, æ, e], dvojhláskami [ie, æɪ, ɛɪ] a před ostatními souhláskami je mírně změkčen (viz obr. 155). [ś] se výrazněji změkčuje před [ʒː] (viz obr. 156 a srovnejte jej s obr. 155). Třecí šum je stejný jako u výše uvedených odstínů. Foném [ś]. [ś] se z hlediska neznělosti shoduje s [š]. [ś] se od [š] liší výrazným zvednutím střední části hřbetu jazyka ke tvrdému patru, čímž vzniká druhé, střední, nikoli zadní ohnisko [ś]. (Viz rentgenogram 157, srov. s obr. 150.) Měkkost [ś] je dobře patrná také na palatogramu na obr. 158. 51 Fonéma [š’] se vyznačuje těmito kombinačními odstíny: 1) na začátku a uprostřed slova před samohláskami [a, aː] a dvojhláskou [au] má sklon k labializaci (viz obr. 159); 2) silně labializovaná [š’], jejíž podoba závisí na zaujímané fonetické pozici před samohláskami [oː, u, uː] a dvojhláskami [uo, ui] na začátku a uprostřed slova (viz obr. 160). Obr. 157. š’ [š’ aː] Obr. 158. š’ᵒ [š’ᵒ ǫː] Obr. 159. š’ [š’ aː] Obr. 160. š’ᵒ [š’ᵒ ǫː] Tření u obou odstínů je silné a nijak se neliší od [š] (viz obr. 161). Fonéma [z]. Je to šumová třená přední apikální tvrdá znělá jazyková fonéma odpovídající neznělé [s] (viz obr. 162). Vyznačuje se slabým třením. Rozlišují se tyto odstíny fonémy [z]. 1. Tvrdá nelabializovaná [z] na začátku slova před samohláskami [a, aː], dvojhláskou [au] a před některými tvrdými, měkkými a změkčenými souhláskami, jakož i uprostřed slova před [a, aɪ] a některými souhláskami. Obr. 161. 52 Před sonorantami je jeho tření silnější než obvykle (viz obr. 163 a 164). 2. Labializované [ʒ] se na začátku slova vyskytuje bezprostředně před samohláskami [o, ɔ, u:] a dvojhláskou [uɪ] a před [ɔ, oː; ɔ, u:] uprostřed slova. Tento odstín se vyznačuje stejnou tvrdostí jako dříve uvedený a velmi slabým třením (viz obr. 165). Obr. 162. ʒ [ʒauni:t:i] Obr. 163. ʒ° [ʒ°ʒna] Obr. 164. Obr. 165. 3. Palatalizované [ʒ] na začátku slova před [l, s], uprostřed slova před [l, i:, e, e] a na začátku i uprostřed slova před některými souhláskami, po nichž následuje přední samohláska. Ve srovnání se dvěma výše uvedenými odstíny se tento vyznačuje jistým stupněm palatalizace (viz obr. 166). Před samohláskou [i:] výrazně změkne (viz obr. 167). Tření je velmi slabé (viz obr. 168). Fonéma [ʒ′]. Je to měkká přední fonéma odpovídající tvrdé [ʒ]. Vyslovuje se s dodatečným zdvihem středu hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru, proto je [ʒ′] měkká (obr. 169). 53 166 obr. ž [ž’ɪžɪ] 167 obr. ž [ž’:ɪ̯e] 168 obr. 169 obr. ž’ [ž’ɪrʒ’o] 170 obr. ž [žarnà] Máme dva odstíny fonému [ž’]: 1) nelabializovaný [ž’] uprostřed slova před samohláskami [a, o:] a dvojhláskou [au], 2) labializovaný [ž’] uprostřed slova před [u]. Třecí složka obou odstínů je velmi slabá a oba jsou stejně měkké. Foném [ž]. Znělý třený přední tvrdý apikální foném jazyka se šumovým zabarvením a s druhým zadním ohniskem (viz obr. 170). [ž] se vyslovuje jako odpovídající neznělá [š] (viz s. 51). Rozlišují se tři odstíny fonému [ž]. 1. Tvrdé [ž], které má sklon k labializaci, na začátku slova před samohláskami [a, a:], dvojhláskou [ai] a před tvrdými souhláskami [l, m, v], uprostřed slova před [a, a:, au, ai] a před tvrdými [d, n, l]. Třecí složka je silná pouze před sonorami (viz obr. 171). 54 2. Silně labializované [ž] na začátku slova před [ɔ, oː, u, uː] a uprostřed slova před [uo, u, ɔ, oː, u, uː]. Tento odstín je také tvrdý (viz obr. 172). Tření je slabé (viz obr. 173). 171 pav. obr. 172 ž° [ž°oːžė] obr. 173 obr. 174 ž [žæ me] obr. 175 ž [žʲ:al] 3. Palatalizované [ž] na začátku a uprostřed slova před [i, iː, æ, e, ɪe, ɛɪ, æɪ], na začátku slova před [n, l, v] a uprostřed slova před [n, l, d] aj. Palatogram na obr. 174 ukazuje, že [ž] před [i, e, æ] aj. se změkčuje jen málo a výrazně více před [iː] (viz obr. 175). Tření je silné pouze před sonorami. 55 Foném [ž’]. Odpovídající měkký foném. Od [ž] se liší tím, že se při jeho vyslovování střední část hřbetu jazyka zvedá směrem k tvrdému patru (viz obr. 176) a vytváří druhé — střední ohnisko. [ž’] je více šumivé než [ž]. Foném [ž’] má dva kombinační odstíny: 1) [ž’] na začátku slova před dvojhláskou [au] a uprostřed slova před [a, a:, au], 2) labializované [ž’] před [ɔ, o:, u, u:, uo, ui]. obr. 176 ž’ [ž’o:vaun t1] obr. 177 ž’o [ž’o ü:rı] obr. 178 Oba odstíny se vyznačují měkkostí (obr. 177) a slabým třením (obr. 178). Foném [v]. Je to šumivá explozivní, retní, zubní, tvrdá, znělá souhláska. Při její výslovnosti se dolní ret přiblíží k horním zubům a vytvoří se štěrbina, kterou prochází proud vzduchu, jenž vyvolává tření a šum charakteristický pro zvuk [v]. Rozlišují se tyto odstíny fonému [v]. 1. Tvrdé nelabializované [v] na začátku a uprostřed slova před samohláskami [a, a:] a dvojhláskami [ai, au]. Tento odstín je svou povahou zcela nepalatalizovaný a při jeho vyslovování nezanechává jazyk na patře žádné stopy. Frikativita tohoto [v] je velmi slabá (obr. 179), pouze po souhláskách je silnější. Obr. 179 56 2. Labializované [ʋ] na začátku slova před zaokrouhlenými samohláskami [oː, u, ɔ] a uprostřed slova před [oː, u, uː, uo, ui]. Tento odstín se vyznačuje stejnou tvrdostí a slabou frikativitou jako první a také labializací. Mezi dvěma zaokrouhlenými samohláskami se vyslovuje oběma rty, jako ve slovech: [b°ʋ°oː] buvo, [dź°iːʋ°oː] džiūvo atd. 3. Palatalizované [ʋ] se vyskytuje na začátku a uprostřed slova před samohláskami [i, iː, e, æ, ɛ, ɪə, ɛɪ, æɪ]. Tento odstín je jen mírně palatalizovaný (obr. 180), pouze před [iː] je palatalizace velmi silná (viz obr. 181). Frikativita [ʋ] je velmi slabá (viz obr. 182). Obr. 180 ʋ [ʋæɪ̯tʲ] Obr. 181 ʋ [ʋʲfras] Obr. 182 Foném [ʋ′]. Vyslovuje se jako tvrdé [ʋ], avšak s dodatečným zdvižením střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru (viz obr. 183). Foném [ʋ′] má dva odstíny: 1) nelabializované [ʋ] uprostřed slova před samohláskami [a, aː] a dvojhláskou [au] a na začátku slova před [au], 2) labializované [ʋ′] uprostřed slova před [oː, u, uː] a [uo, ui]. Mezi dvěma zaokrouhlenými samohláskami se tento odstín vyslovuje jako bilabiální. Frikativita [ʋ′] je slabá. Foném [f]. Je to neznělý labiodentální foném, který tvoří pár se znělým [ʋ]. V litevštině má [f] tyto odstíny. 1. Tvrdý nelabializovaný před samohláskami [a, aː] a dvojhláskami [ai, au]. Při vyslovování tvrdého [f] se jazyk patra vůbec nedotýká. 2. Tvrdý labializovaný před samohláskami [oː, ɔ, u, uː] a dvojhláskami [ui, uo]. Mezi dvěma zaokrouhlenými samohláskami je bilabiální. Oba odstíny se vyznačují frikativitou (obr. 184). Obr. 183 ʋ′ [ʋ′áu] 57 Foném [f’]. Je to měkký foném odpovídající tvrdému fonému [f]. Vyslovuje se jako ten poslední, pouze s tím rozdílem, že při výslovnosti [f’] se střední část hřbetu jazyka zvedá k tvrdému patru; to je velmi dobře vidět na obr. 185 a 186. Vyskytuje se pouze v mezinárodních slovech, nejčastěji před [ʊ, ɪ]. Máme dva její odstíny: 1) labializovaný před [ʊ] aj., 2) nelabializovaný před [ɪ] aj., před samohláskami přední řady. tabula V.V. obr. 184 obr. 185 f° [f’irma’re] obr. 186 f’ [f’ir­ma] Oba odstíny se vyznačují stejným stupněm měkkosti a poměrně silnou frikací. Foném [j]. Je to znělá frikativní střední souhláska jazyka. Špička jazyka se opírá o dolní zuby a jeho boky o postranní zuby; střední část hřbetu jazyka se zvedá k tvrdému patru, přičemž uprostřed ponechává úzkou štěrbinu (viz obr. 187). Vzduch při průchodu touto štěrbinou slabě šumí. Měkké patro je zdviženo, hlasivky kmitají. Máme dva odstíny [j]. 1. Před samohláskami [a, a:, ɛ, e, ɪ, i:] a před [au, ɪe, æɪ] na začátku a uprostřed slova, kromě toho na konci slova po každé samohlásce nebo dvojhlásce. Je nelabializovaný. obr. 187 j [javai] 2. Labializovaný [j] na začátku a uprostřed slova před samohláskami [ɔ, o:, ʊ, u:] a před [uo] a uprostřed slova před [u]. Oba odstíny se mezi samohláskami vyznačují slabou frikací a vysokou sonoritou, zatímco na začátku a na konci slova jsou méně sonorní (viz obr. 188). 58 Oběma odstínům je vlastní stejný stupeň měkkosti (viz obr. 189, 190). Foném [x]. Je to neznělý tvrdý zadopatrový frikativní foném, vyslovovaný přiblížením zadní části hřbetu jazyka k zadnímu okraji tvrdého patra. Hlasivky nevibrují. Měkké patro je zvednuté a uzavírá průchod do nosní dutiny. Obr. 188 Obr. 189 j [j̥] Obr. 190 j° [j°õ] Foném [x] má tyto kombinační odstíny. 1. Tvrdé nelabializované [x] na začátku a uprostřed mezinárodních slov před [a, a:, ai, au] a po jakékoli samohlásce v absolutním konci slova. Při vyslovování [x] se jazyk patra vůbec nedotýká, nebo se ho dotýká jen nepatrně. 2. Tvrdé labializované [x] na začátku a uprostřed slova před [ɔ, o:, u, u:] a [uo, ui]. Měkkost tohoto odstínu je stejná jako u dříve uvedeného (obr. 191). Foném [x’]. Je to měkký foném odpovídající tvrdému [x]. Vyslovuje se jako předchozí, avšak se silným dodatečným zdvihem střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru (obr. 192, 193). Obr. 191 x° [x°ras] Obr. 192 x’ [x’ərs°mēsas] Obr. 193 x° [brax°ūra] 59 Fonéma [x’] se vyskytuje pouze v mezinárodních slovech, nejčastěji před [ʊ] a před předními samohláskami. Fonéma [x’] má dva odstíny: 1) nelabializovaný před [ɪ, ɛ] a dalšími předními samohláskami; 2) labializovaný před samohláskou [ʊ]. Oba odstíny se vyznačují silným třením (194. obr.). chaos S.V. 194. obr. Fonéma [ɣ]. Fonéma [ɣ] se v litevštině vyznačuje artikulací podobnou artikulaci [x], jenže [x] se vyslovuje nezněle, zatímco při vyslovování [ɣ] naopak hlasivky kmitají. Je třeba rozlišovat dva odstíny fonémy [ɣ]: 1) tvrdý nelabializovaný [ɣ] před samohláskami [a, aː] a dvojhláskami [ai, au], 2) tvrdý labializovaný před samohláskami [ɔ, oː, u, uː] a dvojhláskou [ui]. Oba odstíny jsou stejně tvrdé (195. obr.). 195. obr. γ° [γ°umai izmas] 196. obr. γ° [γ°uɡ°ɔ] 197. obr. γ’ [γ’idra] Fonéma [ɣ’]. Vyslovuje se stejným způsobem jako [ɣ], od nějž se však liší velmi výrazným zvednutím střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru (viz obr. 196, 197). Vyskytuje se před předními samohláskami a před [ʊ]. Fonéma [ɣ] má dva odstíny: 1) nelabializovaný před předními samohláskami, 2) labializovaný před [ʊ]. Oba odstíny jsou velmi měkké. Tření je poměrně silné (viz obr. 198). Hugo V.V. 198. obr. 60 b) Frikativní likvidy. K frikativním likvidám v litevštině patří [l] a [l’]. Jak bylo uvedeno výše, [l] a [l’] se někdy při přízvuku a intonaci vyznačují nestejnou délkou. [l] se v litevštině vyskytuje na začátku slova před [a, aː; ɔ, oː; u, uː; ɪ, iː; ɛ, æ, e] a před [ai, au, ui, uo, ie, ei, ɛi], jakož i po souhláskách [k, g, p, b, s, š, z, ž] aj. [l] se uprostřed slova užívá před všemi samohláskami přední i zadní řady, před všemi dvojhláskami a před souhláskami [k, g, t, d, n, v, š, ž] aj. Na konci slova se [l] vyskytuje pouze v malém počtu slov, například: [t°õ:l] tol a [k°õ:l] kol, [pak°õ:l] pakol aj. 199. obr. l [lä:pas] [l’] se užívá méně — na začátku a uprostřed slova před samohláskami [a, aː; ɔ, oː; u, uː] a před dvojhláskami [au, uo, ui]. Na začátku a uprostřed slova se vyskytuje pouze po některých souhláskách, například po [k, g, š, ž, p, b] aj. Měkké [l’] se ve spisovném jazyce na konci slova nevyskytuje. Foném [l]. Je to přední apikální laterální frikativní velarizovaný sonant. Vyslovuje se přitisknutím špičky jazyka k předním horním zubům a k alveolám. Zadní část jazyka se mírně zvedá, okraje jazyka nejsou přitisknuty k bočním zubům a proudu vzduchu tak zůstává volný průchod. Proud vzduchu vycházející po stranách jazyka vytváří velmi slabý třecí šum. [l] a [l’] se nazývají laterálními sonantami. Při vyslovování [l] se střední část hřbetu jazyka nedotýká tvrdého patra (199. obr.). 200. obr. l [lä:b°o:] 201. obr. l° [l’ū:pa] Máme tyto kombinační odstíny fonému [l]: 1. Tvrdé dentální velarizované nelabializované [l] se v litevštině vyskytuje na začátku a uprostřed slova před samohláskami [a, aː] a před dvojhláskami [ai, au], dále [l] na konci slova a [l] v kombinovaných dvojzvucích, po němž následuje tvrdá souhláska. Tento odstín se vyznačuje tvrdostí — jazyk se tvrdého patra téměř nedotýká (viz 200. obr.). 2. Labializované [l] před samohláskami [ɔ, oː; u, uː] a před [ui, uo]. Tento odstín se vyznačuje stejnou tvrdostí jako výše uvedený odstín a velarizovaností (201. obr.). 61 3. Palatalizované [ɪ̯] před předními samohláskami a dvojhláskami. Toto [ɪ̯] je výrazně změkčené (obr. 202, 203). Fonéma [ɪ] má také tyto poziční odstíny. 1. [ɪ] ve smíšených dvojhláskách v přízvučné i nepřízvučné slabice. Délka tohoto [ɪ] je v průměru 9,32 σ. 2. [ɪ] ve smíšených dvojhláskách, na které připadá přízvuk tvirtapradė. Průměrná délka tohoto [ɪ] je 10,08 σ. 3. [ɪ] v takových smíšených dvojhláskách, v nichž přízvuk tvirtagalė připadá na druhou složku. Tento odstín [ɪ] je ze všech nejdelší. Jeho délka je v průměru 15,9 σ. 4. [ɪ] v nepřízvučné smíšené dvojhlásce. Čím dále je od přízvučné slabiky, tím je kratší. Jeho průměrná délka je 9,68 σ. Fonéma [ɪ̯]. Jde o měkkou fonému odpovídající tvrdé [ɪ]. Její výslovnost se od [ɪ] liší zdvižením střední části hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru (obr. 204), proto je [ɪ̯] měkká (obr. 205, 206). [ɪ̯] více šumí než [ɪ]. Obr. 202. ɪ [ɪ̯pa] Obr. 203. ɪ [ɪ̯ɪːdɪ] Fonéma [ɪ̯] má dva kombinační odstíny: 1) nelabializovaný před samohláskami [a, aː] a dvojhláskou [au], 2) labializovaný před [ɔ, oː, u, uː, uo, ui]. Oba odstíny se vyznačují stejným stupněm měkkosti. Protože [ɪ̯] má v přízvučné i nepřízvučné slabice přibližně stejnou délku, není třeba poziční odstíny rozlišovat; je však nutné uvést, že délka takového [ɪ̯] je v průměru 10,72 σ. 3. Kmitavé sonanty. [r] s krátkými samohláskami [a, ɛ, ɪ, ʊ] před souhláskou nebo v absolutním koncovém postavení tvoří obr. 204 ɪ̯ [ɪ̯áu̯tɪs] obr. 205 ɪː [ɪːóːvɛsɪ] obr. 206 ɪː [ɪːūːrɪs] 62 smíšený dvojzvuk, v němž se mění délka [r] v závislosti na přízvuku a intonaci. Délka [r] se však mění nikoli podle počtu kmitů, nýbrž podle délky nepravého hlasu. [r] s cirkumflexovou intonací je delší, v ostatních případech kratší. Protože nepravý hlas nemůže být příliš dlouhý, neboť jeho délku podmiňuje jeho přirozenost, je rozdíl mezi jednotlivými pozičními odstíny fonému [r], jak uvidíme později, malý. Litevské [r] a [r′] jsou na začátku a uprostřed slova stejné, s výjimkou [r] na konci slova, kde má dva kmity. Foném [r] se v litevštině užívá poměrně často. Na začátku a uprostřed slova může stát před všemi samohláskami přední i zadní řady a před všemi dvojzvuky. Kromě toho se na začátku slova vyskytuje po souhláskách [k, g, t, d, p, b, s] aj., zatímco uprostřed slova na začátku takových skupin, jako například ve slovech: [ɡarpsˈtʲiːtʲi] garbstyti, [bʲeržas] beržas, [pʲirkˈtʲi] pirkti, [pʲikˈčʲūrna] pikčiurna, [k°urkˈtʲi] kurkti, [vʲirkšˈčʲoːs] virkščios, [vʲiršˈtʲi] virsti, [k°urmis] kurmis aj. obr. 207 r [rāːtas] Na konci slova se [r] užívá pouze v příslovcích [vʲis°ur] visur, [kʲit°ur] kitur, [dabar] dabar, v tázacích částicích: [k°ur] kur, [ai] ar a ve spojkách, například [ir] ir. Na začátku slova se [r] vyskytuje před samohláskami [oː, u, ū] a před dvojhláskou [au], stejně jako po souhláskách [k, g, t, d, s] aj. Uprostřed slova před všemi samohláskami zadní řady a před [aɪ, au, uɪ, uo]. [r′] se na konci slova nikdy nevyskytuje. Foném [r]. Kmitavý, přední, znělý jazykový sonant. Při jeho výslovnosti rozkmitává vystupující proud vzduchu z plic napjatou a vzhůru zahnutou špičku jazyka. Hřbet jazyka leží naplocho (obr. 207). obr. 208 r [ram°u] Počet kmitů je omezený: nejčastěji jeden, na konci slova dva. [r] je v litevštině nekmitající vícekrát. Fonémě [r] jsou vlastní následující kombinační odstíny. 1. [r] před samohláskami [a, aː], dvojhláskami [aɪ, au], [r] ve smíšených dvojhláskách na začátku a uprostřed slova, před výše uvedenými souhláskami. Hlavními znaky tohoto odstínu jsou tvrdost (obr. 208) a jeden kmit; kromě toho je nelabializovaný. Labializovaný odstín fonému [r] před samohláskami [ɔ, oː, u, ū] a před [uɪ, uo]. Tento odstín se vyznačuje stejnou tvrdostí jako výše uvedený a jedním kmitem. Od ostatních odstínů se liší labializací. 63 3. Palatalizované [r], jehož palatalizace závisí na předním samohláskovém nebo dvojhláskovém zvuku, který po něm následuje [i, iː; e, æ, e, ɪe, ɛl, æɪ]. Tento odstín se od výše uvedených liší tím, že je změkčený a nelabializovaný. Obr. 209. ṙ [ṙita] Obr. 210. ṙ [ṙiːas] [r] se před [ɪ, ɛ, æ, e] změkčuje jen málo (viz obr. 209), před [iː] více (obr. 210). 4. [r] na konci slova a ve smíšených dvojhláskách. Tento odstín se vyznačuje tvrdostí, je nelabializovaný a nejčastěji má více než jeden kmit. Konec takového [r] se často, ale ne vždy, zněle odústružňuje (viz obr. 211). Fonémě [r] jsou vlastní následující poziční odstíny. 1. [r] v nesmíšených dvojhláskách v přízvučné slabice nebo vedle ní. Průměrná délka tohoto [r] je 8,89 σ. 2. [r] v nesmíšených dvojhláskách ve třetí nebo další slabice od přízvučné. Průměrná délka takového [r] je 6 σ. 3. [r] v nesmíšených dvojhláskách, jejichž první část má krátkou nebo tvirtapradė přízvukovou intonaci. Délka takového [r] ve spojení [ir] činí 7,68 σ, v [ar] 7,65 σ, v [er] 6,94 σ, v [ur] 7,74 σ. 4. [r] ve smíšených dvojhláskách s tvirtagalė přízvukovou intonací. Tento poziční odstín fonému [r] se vyznačuje delší nepravou samohláskou než v ostatních případech. Průměrná délka takového [r] činí ve spojení [ar] 10,7 σ; v [ir] 10,36 σ, v [er] 8,00 σ, v [ur] 8,98 σ. 5. [r] v nepřízvučné smíšené dvojhlásce. Jeho délka ve spojení [ir] činí 8,15 σ. Obr. 211. Foném [r’]. Je to měkký foném, který tvoří pár s tvrdým [r]. Vyslovuje se jako první, avšak s dodatečným zdvižením střední části hřbetu jazyka k tvrdému patru. Tím vzniká měkkost, která je dobře patrná na obr. 212 a 213. Obr. 212. r’° [r’°õːks°oː] Obr. 213. r’ [r’áuʃes] 64 Existují dva kombinační odstíny fonému [r′]: 1) nelabializované [r′] před samohláskami [a, aː] a před dvojhláskou [au], 2) labializované [r′] před samohláskami [oː, u, uː] a před [uɪ, uo]. Oba odstíny se vyznačují stejnou měkkostí (viz obr. 212, 213). Fonému [r′] jsou vlastní tyto poziční odstíny: 1) [r′] v přízvučné slabice nebo stojící vedle přízvučné slabiky. Průměrná délka takového [r′] je 9,53 σ, 2) [r′] ve třetí a další slabice od přízvučné. Délka takového [r′] je přibližně 5,95 σ. SOUPIS SOUHLÁSKOVÝCH FONÉM LITEVŠTINY В. А. ВАЙТКЯВИЧЮТЕ Shrnutí Článek stručně podává základní ustanovení obecné fonetiky úzce související s otázkami fonému. Na základě těchto ustanovení bylo zjištěno, že v litevském spisovném jazyce existuje 45 souhláskových fonémů: 24 závěrových, 19 třecích a 2 kmitavé. 6 třecích fonémů [f, f′, x, x′, γ, γ′] a 2 závěrové [t′, d′] byly do litevského spisovného jazyka převzaty z cizích jazyků a užívají se pouze v cizích slovech. Článek podává klasifikaci souhláskových fonémů podle činného orgánu a způsobu výslovnosti. Všechny souhlásky s výjimkou [j] se dělí na dvě velké skupiny — tvrdé a měkké fonémy. Jak ukazují experimenty, souhlásky před předními samohláskami [i, e, æ, ε] a diftongy [ie, ei, æi] jsou vždy méně měkké než jim odpovídající měkké souhlásky před zadními samohláskami, což svědčí o asimilační povaze změkčení prvních. Výjimku tvoří pouze afrikáty a souhlásky [f, x, γ], u nichž se zřetelně rozlišují pouze tvrdé a měkké varianty. Avšak ani ostatní souhlásky se před samohláskou [iː] obvykle téměř, nebo vůbec neliší od odpovídající měkké souhlásky. Příčinu absence takového zřetelného rozdílu mezi změkčenou a měkkou souhláskou je v tomto případě třeba spatřovat nikoli v povaze změkčené souhlásky, jejíž měkkost závisí pouze na její pozici, nýbrž v samohlásce [iː], která se v litevštině vyznačuje nejvyšším stupněm zdvihu. Zřejmě proto [iː] přibližuje souhlásky k měkkým. Některé měkké souhlásky, například [k′, g′, n′], jsou však měkké natolik, že se blíží středojazyčným souhláskám, zatímco před [iː] je jejich měkkost poměrně menší. Z toho tedy plyne, že i v pozici před [iː], stejně jako před ostatními předními samohláskami, jsou změkčené [k, g] a [n] nepochybně odstíny tvrdých souhláskových fonémů. 5. Kalbotyros klausimai 65 Souhlásky před samohláskami přední řady nelze zařadit mezi měkké fonémy a považovat je za změkčené odstíny měkkých fonémů, neboť v takovém případě by změkčené odstíny musely být více palatalizované než měkké fonémy. Ve skutečnosti tomu tak není. Vysvětlit, proč mají souhlásky před samohláskami zadní řady vyšší zdvih než před samohláskami přední řady a jaká síla nutí jazyk zvedat se před samohláskami zadní řady výše než před samohláskami přední řady, lze pouze tehdy, uznáme-li, že měkké souhlásky před samohláskami zadní řady jsou foneticky nezávislé — samostatné fonémy. Dále jsou v článku uvedeny charakteristiky všech souhláskových fonémů a jejich odstíny. Z charakteristik vyplývá, že specifickým rysem litevštiny je výhradně apikální výslovnost souhláskových fonémů a úplná absence dorzální a kakuminální výslovnosti.