Lazūnų tarmės tekstai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, II LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA LAZŪNSKÉ1 NÁŘEČNÍ TEXTY J. SENKUS O hlavních rysech nářečí viz článek „Některé rysy lazūnského nářečí“ (Práce Akademie věd Litevské SSR, řada A, 1, 183–194, 1958). Další a podrobnější poznatky či jednotlivá vysvětlení budou podle předpokladu podána později. Kromě toho se později počítá s přípravou dalších textů k vydání, zaznamenaných v roce 1958. Zde uvedené texty byly zaznamenány v letech 1952–1955 od těchto představitelů nářečí (okres Jūrotiškės, Běloruská SSR): Viktorije Audzevičiūtė, nar. 1892, z vesnice Dervagiai (Dievergiai, Gervagiai), Juzepa Buika, nar. 1872, z vesnice Lazūnai, Antanina Jarmalavičienė, nar. 1856, z vesnice Lazūnai, Jonas Kemeišis, nar. 1912, z vesnice Ūosiagiriai, Marija Maceikienė, nar. 1870, z vesnice Joskūnai (Jaskūnai, Jaskevičiai), Juzikas Labočius, nar. 1884, z vesnice Vāld(z)ikai, Marija Varnelienė, nar. 1889, z vesnice Pasaliai (Pāsalis), Jonas Varnelis (Varnelė, Varaniukas), nar. 1902, z vesnice Pasaliai. Texty zaznamenali A. Laigonaitė, J. Paulauskas a autor těchto řádků. Posledně jmenovaný je připravil také k vydání, odstranil některé nesrovnalosti a nejasnosti... Část nesrovnalostí, zejména těch, které jsou vlastní samotnému nářečí, však bylo nutno ponechat. Připojen je také slovníček méně častých slov a slovanských výpůjček. V textech uvedených zde se ve fonetickém přepisu používá jen několik nejnutnějších znaků odlišných od znaků spisovného jazyka, např.: b̥, t̥, l̥, ȧ; ė (nezkrácené dlouhé). Texty jsou určeny především k znázornění morfologie, syntaxe a lexika nářečí. V jistém ohledu jsou důležité také pro fonetiku nářečí. Kromě toho mají tyto texty význam i z několika dalších hledisek, například folkloristického, historického a etnografického. Jak je patrné z těchto textů a z uvedeného článku, nářečí Lazūnů a sousedních vesnic patří k puninskému dzūkijskému nářečí. Jeho fonetické rysy jsou poměrně výrazné, třebaže se samozřejmě vyskytují pravidelné i nepravidelné výjimky. Fonetika řeči některých představitelů nářečí je více deformovaná a porušená, u jiných méně, avšak v řeči všech se již velmi výrazně projevuje vliv běloruštiny a polštiny. Tento vliv 1 Místní lidé vyslovují Lazūnai, Lazūnus (Lazūnān, Lazūnus). Někteří se domnívají, že litevsky by se mělo psát Lazūnai (srov. výslovnost laza namísto litevského lazda), avšak dokud nebude definitivně objasněna etymologie tohoto místního názvu, píše se zde Lazūnai. Srov. výše uvedený článek a P. Arumaa, Litauische mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend, Dorpat, 1930. 215 je zřetelně patrný také ve slovní zásobě. Pro dějiny litevštiny a dialektologii přináší nejcennější materiál morfologie nářečí — zvláště je třeba zdůraznit dochované tvary čtyř lokálů a rozkazovacího způsobu. Některé z nich mají význam také pro srovnávací jazykovědu. Z textů uvedených zde patří snad k nejcennějším ty, které byly zaznamenány u představitelů nářečí z vesnic Pasaliai a Dervagiai: tyto vesnice jsou totiž ze všech výše zmíněných patrně nejvíce litevské, ačkoli i zde umějí nebo mluví lépe litevsky jen staří lidé. Označení „lazūnské nářečí“ a „texty lazūnského nářečí“ zde používáme z tradice. V uvedených vesnicích, jejichž obyvatelé poskytli zde otištěné texty, je každodenním a úředním jazykem lidí běloruština. Mnozí obyvatelé těchto vesnic kromě toho ovládají také polštinu nebo ruštinu, značná část z nich se však považuje za Litevce a někteří za Poláky. Téměř všichni jsou místní. Je třeba poznamenat, že někteří místní obyvatelé, kteří litevsky neumějí, nazývají tento jazyk „žagūnų“ či „žagūnska“, jako by se mu tím vysmívali a snižovali jej. Jak již bylo zmíněno, v textech uvedených zde se vyskytuje mnoho nesrovnalostí, zejména fonetických. Vznikly především proto, že: 1) řeč samotných představitelů nářečí i informátorů se těmito rysy vyznačuje (často i tentýž člověk vysloví tutéž věc různě), 2) texty nezaznamenal jeden člověk (zapisovatel), a je známo, že v takovém případě se vždy objevují rozdíly. Částečně totéž platí i o textech zaznamenaných na magnetofon. Při přípravě textů k vydání jsme se snažili odstranit jen největší a nejzřetelnější nesrovnalosti, například změkčování některých souhlásek, avšak i to jsme činili opatrně, většinou až po konzultaci s představiteli nářečí pocházejícími z těchto končin, kteří nyní žijí ve Vilniusu, například s J. Maceikou z vesnice Lazūnai a J. Petrauskasem z vesnice Daunoriai (Dauroniai). * * * Byli tři bratři: dva rozumní, třetí hlupák. Ten hlupák vzal rýč a vydal se na cestu; kopal po polích, kopal dál — a našel celý vůz grošů. Vrátil se domů a pochlubil se rozumným bratrům. „Hele, našel jsem celý vůz grošů.“ Bratři řekli: „Až se setmí, pojedeme.“ Osedlali koně a jeli k bači, postavili ho do vrat a nechali ho tam stát, sami pak odjeli na pole. A řekli mu: „Až půjde bača, tak mu hvízdneš.“ Bača chodí občas k vratům. Když bača přišel k vratům, ten ho hned bacil holí přes hlavu. Bača usnul. Ten přišel za svými rozumnými bratry na pole a povídá: „Bačovi jsem hvízdl.“ A ti se ho zeptali: „Cos to udělal?“ S groši přijeli domů. Vykopali díru ve chlévě a baču zakopali. Matka baču hledá jeden den, druhý den. Bača nikde. Matka tedy svolala své sousedy a rozdala jim za baču pivo a něco k zakousnutí. Ti rozumní sedí u stolu, pijí a jedí. A hlupák, sedě na peci, říká: „Když je co pít a jíst, jsou lidi; ale když je třeba hvízdnout, není koho.“ Matka poslouchá, co hlupák naznačuje. Hlupák se ptá: „A kde je bača?“ Hlupák říká: „Ve chlévě je zakopaný.“ Ti rozumní hned vstali od stolu, rychle vykopali baču, zabili kozu a právě tehdy vykopali. Pak hlupáka vzali a odvádějí ho do toho chléva— 216 tam, kde je zakopaná bačiūška. Durnius vzal síto a začal bačiūšku zasypávat hlínou. Kasa — zakasa. Zasypal ji až po rohy. Ptá se: „Máte, bačiūško, rohy?“ Oni říkají: „Kasa, zakasa.“ Zasypal ji až po lopatky. Ptá se: „Máte, bačiūško, lopatky?“ Oni říkají: „Máme!“ Zasypal ji až po vousy. „To je náš bačiūška s vousy?“ On vytáhl kozla z jámy za rohy a hodil mu ho pod nohy. Tehdy oni řekli: „Jak jsi byl hlupák, tak jím i zůstaneš.“ * * * Byl jeden starý muž a zemřela mu žena. Vzal si mladou ženu. Ale ta mladá nešla za dědou, nýbrž za jeho bohatstvím. Nu, a tak se jí udělalo všelijak zle. Děda se jí ptá: „Co ti je, proč ležíš?“ Ona mu říká: „Vůbec mi není dobře. Ale sousedka tu byla a poradila mi, že bys měl ujít dvanáct kilometrů a koupit džbánek medu. Jenže musíš se obléct do kožichu, zakrýt si ústa a obléct si válečné šaty, vzít hůl a ujít dvanáct kilometrů.“ A venku bylo horko. Děda se tedy vypravil a odešel. Přinesl koláče s medem. Ptá se: „Co děláš?“ Ochutnal je. Ona říká: „Tak lék nebude — byliny se nesmějí ochutnávat.“ Ona ty koláče s medem snědla. A pořád jí bylo všelijak zle. Děda jí říká: „Tak tobě je pořád zle.“ Ona mu říká: „Sousedka tu byla a radila, abys oblékl válečné šaty, oblékl si kožich a zakryl si ústa a šel k sousedovi popohnat psa, aby se vzchopil.“ Děda toho psa honil po polích, až se pes unavil a běžel domů. Děda ho pořádně nakopl, hodil ho do vozu, a jak pes začal kňučet, vzchopil se. Děda ho přinesl a ptal se jí, co mu má dát. Ona říká: „Cikánům je také třeba dát na cestu.“ Děda to připravil a začal to dávat na cestu. Připravuje se — už je připravena. Tehdy jí řekl: „Ochutnej!“ Ona řekla: „Říkal jsi, že se lék nesmí ochutnávat.“ Děda tehdy nasypal mnoho rýže, rozdrobil hrách a nakrájel řemen, a tak je dodnes zdráv. Zapsal J. Senkus podle vyprávění J. Labočiause v roce 1952. Byla bába a měla tři vnoučata. Dědek nechtěl, aby ty děti vyrostly. Vzal sáňky a posadil na ně ty děti. Venku byl veliký mráz, hodně sněhu. Vítr. A sáňky s dětmi se rozjely. Už je zavede domů a zmrznou. Přichází vlk. „Stůj, dědo! Kam vezeš děti?“ — „Moje bába je nechce, aby je snědla.“ Vlk dal dědkovi takovou ránu tlapou, že dědek upadl. A vlk dědka zabil. Děti vytrhl zpod tlapy a říká: „Pojedeme. Kde máte doma?“ Děti řekly, že jejich dům je tam a tam. Vlk táhne sáňky a děti na nich sedí. Dovezl je domů. Ptá se báby: „Čí jsou ty děti?“ — „Naše.“ — „A kde máte maminku?“ — „Maminka zemřela: jsme sirotci — nemáme ani maminku, ani babičku.“ Vlk řekl bábě: „Když děti vychováš, přijdu i tebe sežrat.“ Ona řekla: „Budu je vychovávat.“ Tehdy si vlk sedl. Bába přinesla sádlo a pálenku. Vlkovi je naservírovala a dala mu napít. Vypil pálenku, snědl sádlo a pak bábě řekl: „Tak, vychovávej je, jinak tě sežeru.“ Nu, a vlk od báby odešel. Děti zůstaly. Uplynuly dva dny a vlk přišel na obhlídku. Bába děvčata vychovala a provdala za mladíka. A já jsem byla na svatbě, pila jsem víno a medovinu, ale žádné dobroty tam nebyly. 15. Kalbotyros klausimai II. 217 Byl jeden bohatý člověk, měl jednoho syna. Syn se dopustil nějakého prohřešku. Otec nechtěl, aby byl na světě. Přišel Žid pod okno a zeptal se: „Co mi prodáš?“ Syn řekl: „Mám vši.“ Žid přišel koupit a zeptal se: „Kde máš ty vši?“ Syn řekl: „U kamen.“ Žid řekl: „Co ti za ně mám dát?“ A syn řekl: „Co dáš, bude mi dobře; dáš-li stovku, dám ti je.“ Žid vytáhl dvě stě a zaplatil, zatímco otec ležel u kamen. Žid si oblékl svůj svrchník a řekl dědovi: „Pojď dolů od kamen!“ Dědek slezl. Žid ho přepadl, svázal a odvedl k vozu, posadil ho a odvezl domů. Dědek řekl Židovi: „Pojedeme do Jujů.“ Přijeli do Ivjů, on zašel a Židovi zapsal všechna svá pole a usedlosti — všechno, co měl. Žid přijel domů a jel za synem, aby ho vyhodil z domu. Syn se rozhlíží — hle, vyhánějí ho z domu! Začal vyčítat: „Cos to udělal?“ — „Udělal jsem to, ale tys mě prodal.“ Začal otci líbat ruce, aby mu aspoň něco málo nechal. Žid řekl, že není třeba — a otce si nepřál. Byli kocour a zajíc. Oba šli na veselku. Muzikanti řekli zajíci, aby tančil, a kocour jen stál a vrněl: „Vrr-vrr-vrr.“ A předl. Zajíc přiběhl ke kocourovi: „Co budeme tančit?“ Kocour řekl: „Co chceš.“ — „Zatančíme anglický tanec.“ Zajíc šel s kocourem tančit. Zajíc byl čilý, kocour ne tak. Kocour dal zajíci takovou ránu tlapou. Zajíc upadl a natáhl se na zem. Nu, zajíc už je na odchodu. Kocour mu domlouval. Zajíc vstal a utekl. „Když mě biješ,“ řekl, „tak tancuj sám.“ Byla jedna dívka a měla dítě. A byli neposední. Začal jí říkat: „Vezmu si tě.“ Potom vzal nějaké byliny a tu dívku nabalzamoval. Začala se naléhavě dovolávat svého otce: „Tatínku, vykopej mě, vždyť mě pohřbili zaživa.“ Vykopal ji, a ona byla živá. A začala říkat, že svět bude velmi veliký, ale hlupáků bude ještě víc. „V tom světě nebude dobře, protože tento svět je hloupý, a ten, kam mě uložili, sám se uloží.“ Přišel domů a ulehl ke spánku. A už se nikdy neprobudil. Ona řekla svému otci: „Hle, on nevstane, protože byl nepočestný, zatímco já jsem počestná a spravedlivá dívka.“ Ležel tři roky a ve čtvrtém se probudil jako blázen. Ten blázen se vydal do světa. A od té doby se blázni probouzeli špatně a mnozí lidé byli pohřbeni. Byla jedna stará bába. Vyseděla kuřata z vajec. Posadila se na kámen a říká: „Co si počneme, jak vás budu vychovávat: nemám ani zrní, ani plevy, ani chleba, jen vodu.“ A kuřátka jí odpověděla: „Tak, maminko, nedělej si starosti: všechny vás uživím a všechny vychovám, mám všeho dost — chleba i zrní, jen vody nemám.“ A jiná kuřátka odpověděla: „Tak, my vodu pít nebudeme, budeme pít mléko, máme kravičku, budeme ji pouštět na pastvu a všechny vás vychovám.“ Kuřátka rostla a rostla, a když začala snášet vejce, snášela jich mnoho, přidávala je, líhla je a sypala. Taková bohatá bába se stala… 218 kuřátek — nevěděla, kam dát své bohatství. Nahrne si plné kapsy grošů, a když přijde noc, všechny ty groše zmizí. Když si bába začala stěžovat, začala o tom přemýšlet a pomátla se. Byla pomatená dva roky, a ve třetím roce bába zemřela. Tato kuřátka se vydala do světa na zkušenou. Co pochytala, to bylo moje, a co nepochytala, to neměla. Kdybys jen věděl, jaká bys měl výhru. Sousedky se mezi sebou bavily. Jedna povídá: „Ať ti Bůh nadělí dvojčata.“ A Bůh jí je nadělil. Tu řekla: „Dokud budu živá, nikdy ti neodpustím“. Byla svatba a za stolem seděli mladí. A tam byl jakýsi čaroděj. Nedali mu vodku. Začal: „Když tu sedíte, tak se proměníte v živé ptáky.“ Odešel ke dveřím a postavil se. A proměnil všechny — děvčata i chlapce. Všichni odletěli do lesa, a nevěsta se schovala pod pecí, s kvítkem, s věnem. Otec a matka začali bědovat — co teď bude? Posadili toho čaroděje a začali ho léčit. Ostatní děvčata a chlapci se nevrátili a on řekl: „Vylez zpod pece!“ Vylezla, ale svatba se rozprchla. Jeden člověk byl devět let vlkem. V devátém roce přišel domů a protáhl se přes plot. A takový řemen se mu přetrhl, a stal se člověkem. Všechna srst mu opadala, jen jeden ocas zůstal. Byl ještě několik let malý a zemřel s ocasem. Drť, drť ječmen; maminka vaří kaši — v maličkém hrnečku dobrou kaši. Tomu dala, tomu dala, tomu nedala. Tady kopeček, tady poklad, dobrá vodička. Iš A. Jarmalavičienės 1952 m. užrašė A. Laigonaitė ir J. Senkus. Kukačko, ptáčku, nesedej na dubu — slétne na tebe2 jestřábek, vytrhá ti peří, rozplaší maličké děti. Půjdu se projít, půjdu si zatančit: teď je můj čas, teď je moje vůle — ke své mamince, ke svému tatínkovi. Sestřenky, sousedky, nekoukejte z okénka — podívejte se přes zahrádku: jak je moje kamarádka krásná, jako mák v zahradě, jako růžička v sadu. 2 tvůj < tvůj < tvůj 219 * * * — Cvrčku, cvrčku, jak měsíc vychází. Proč ty, děvenko, tak vysoko skáčeš? — Dokud můžu skákat, dokud můžu zpívat, slíbila jsem starci, že mu dám ženicha. Zapsaly A. Laigonaitė a J. Senkus podle M. Maceikienė v roce 1952. A jde a jde z jedné vesnice do druhé, a když prochází kolem, Asilkas všem říká: „Lidé jsou sami sobě pány. Pohleď, Bůh dal život všem lidem a opatřil jim vše potřebné.“ Takové měl přísloví: „Jez chleba a dávej lidem; jez chleba, ale lidi nepomlouvej.“ Asilkas začal lidi učit, aby žili v souladu a všem se dobře dařilo. A jeho pověst se roznesla po celém světě. Páni se ho zalekli a přikázali chytit Asilka. Dlouho ho hledali, ale vůbec ho nemohli najít. Tu se sedm bratrů zatoužilo stát pány. Domluvili se, jak ho vydat, a páni tyto lupiče obdarovali a nazývali je bratry. Klaněli se jim, dávali jim statky, mnoho peněz a všelijaké dobroty. Ti lupiči přesvědčovali lidi, aby jim Asilka vydali. Páni shromáždili Rusy a zaútočili na Asilka. Asilkas o ničem nevěděl a pokojně spal. Tu na něj Rusové zaútočili. Svázali mu ruce provazem a drátem a vedli ho k pánům. Shromáždilo se mnoho lidí, bylo jim Asilka líto, ale nemohli mu nijak pomoci. Rusové vedli Asilka do statku a lidé šli za nimi. Muži svěsili hlavy, ženy plakaly, naříkaly a házely po nich kameny a klacky. Tu se sešli páni a chodili kolem něj, pokyvovali hlavami jako vlci. Hle, chytili Asilka, smějí se, výskají, mnou si ruce a vymýšlejí, jaký mu dát trest. Jeden říká: „Zaživa mu stáhnout kůži,“ a druhý povídá: „Pověsit ho za jazyk, aby se o tom dozvěděl celý svět.“ Zatímco se radili a vymýšleli trest, Asilkas se vzchopil, popadl uzdu a řekl lidem, ať popadnou pánovy čerty, aby lidé neměli trápení. Tak to Asilkas řekl a odskočil — z té věci vyrazil ke střeše malou kuličku. Páni se lekli a prchali, zatímco Asilkas, jak se říká, slavil se světem. Zapsal J. Senkus podle J. Buiky3 v roce 1952. Do lesa jde pěšky, domů ho nese, do kouta strká (hádanka: jde do lesa pěšky, nese se domů, strká se do kouta). Zametá, mete, u rohu stojí (koště). Uprostřed dvora střevní křeč (stříkačka). Plný dvůr oveček, jeden beran mečí (v kostele je hodně lidí, ale jen jeden kněz káže). V koutě šaty, jako by se styděly, neříkej to (u slepičího zadku). Uprostřed dvora hvězdy krouží (vločky se točí, když mrzne). 3Text je důležitý pro srovnání: stejný, avšak úplnější text z jejího vyprávění zapsal P. Arumaa, viz P. Arumaa, Litauische mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend, 38-40, Dorpat, 1930. 220 V komoře visí, ale cop má (mrkev). Slečna kudrnatá, krásná, červená, když se na ni podíváš, slzy se sypou, chce se plakat (cibule). Pán dvacet kapitánů obíhá (zelí). Mohu přísahat, že je tu tisíc (mák). Čtyři štíty, dva patíky, samovárský samohod (kráva). Za plotem — tralalala (jazyk). Jeden říká: „Rozsviť, Bože“, druhý říká: „Nerozsvěcuj, Bože“, třetí říká: „Když den a noc — vyklovává oči“. „Kudrnatá, maskovaná — všechny světy zakrývá (jehlička). Všichni u jámy s bramborami (se lžícemi u mísy). V zimě i v létě jedna květina (smrk). Kus je maličký (pec). Zapsali M. Varnelienė v roce 1952 A. Laigonaite a J. Paulauskas. Ach, můj živote, ach, má drahá, ach, těžké je být, ach, těžké je žít na světě; dál už se asi nedožijeme, lépe už asi nebude. Nemám bratra, nemám ani sestřičku: není komu si postěžovat, není komu si poplakat kromě vlastních příbuzných. Kdybych měla příbuzné, povídala bych si s nimi, rozmlouvala bych s nimi: vyprávěla bych své strasti. Mé dny přešly, mé mladé roky přešly. Neměla jsem zdraví, nikdy jsem nebyla zdravá a asi už se nevzpamatuji. Tak nechci mladé dny, ale až přijde má maminka a vezme mě k sobě, bude mi smutno. A ty, můj synku, ach, můj maličký, ach, chtěla jsem tě vychovat, abys mi pásl krávy, až vyrosteš, ach, abys mi vydělával na chléb, živil mé staříčky, ach, abys mě poslouchal a já měla z tebe radost. Dceruško moje, až vyrosteš, budeš příst, stát u tkalcovského stavu, skládat osnovní nitě a já tě vystrojím pro ženicha. Nasázíme brambory, pak je budeme okopávat, pak kopat, pojedeme na trh, a pak budeme jíst. Budeme máčet len, pak ho rozprostírat, pak příst, pak tkát, pak bělit, potom budeme šít košile, chlapcům kalhoty a děvčatům šaty a košilky a vystrojíme je na svatbu. Budou pást krávy, aby dávaly mléko, a bude se jíst a pít, i my. Takový je náš život, takové je naše bytí. Já sama jsem maličká, můj syn je drobeček. A v komůrce jsem seděla, pestré peřiny jsem skládala. Já tu peřinku tetičce, tetička mně koláček. Já ten koláček do potůčku, 221 mi dala potůček rybiček. Já ty rybičky chytám, chytání mi zachutnalo a rozesmálo mě, a spatřila jsem tři krále, kteří se počůrali a pokáleli. * * * Už si beru mladíka, svou matku nechávám. Cizí matku nebudu chtít zvát, ale tchána zvát budu. Na nové nohy se postavím a do nových šatů se obléknu. Cizí lidé mě zavedli, a já, mladá, musím poslouchat. * * * Ach, chlapci jsou pěkně mazaní: děvčata nejprve okouzlí, a pak je vezmou a zapomenou na ně. Mladá paní vesele tráví dny, nikde jsem se tehdy nezahanbila, nikde se nepřilepím: nepřijímejte ani chlapce, ani děvčata, a není tu družička. Ruce rozhodí, rukama mávne, životní síly ubývají. * * * — Jdu, jdu, jdu — kam půjdeš? — Kosit jetel, sekat seno. — A co budeš tím senem krmit? — Kravičky budu krmit, děti živit a vychovávat, aby rostly a aby na mě ve stáří dohlédly. * * * Žitko roste, pak se pleje, potom se vytrhává plevel a nakonec se dočistí. Pak sklízíme, potom vozíme snopy, pak mlátíme, pytlíky naplníme, pak meleme a pečeme chléb. Zapsaly V. Audzevičiūtė, A. Laigonaitė a J. Paulauskas v roce 1952. Na jaře bylo třeba pluhů a bran, opravoval vozy, vozil je do kovárny a podobně. Pak pracoval — prohnal stádo, zahnal je, a tak dál. Potom vyjel na pole, zorál záhony, pokřižoval se (pokřižoval) poprvé, sebral koně a požádal Boha o život, aby mu Bůh dopřál dobře pracovat, aby mu Bůh dopřál dobrou úrodu. Pak už přišel čas, kdy se vozí hnůj, zapřáhl do vozu a vezl ho na pole. Potom sázel brambory, ječmen, pšenici. Pak nastalo senosečení, bylo třeba kos. Kosy nebyly, a tak jel do Ju(v)jōn a kosu koupil. Vzal kámen, nasadil na něj tu kosu, připravil brousek a kosu naklepal, vzal babičku za ruku a šel na louku sekat seno. Když tak stál den nebo dva či tři, bylo třeba hrábí; zapřáhl koně do vozu a jel na louku, tam je rozebral, rozložil, hrabal, házel kupky, kupky shrnul. Potom už přišla svatá Anna. Bylo třeba srpů; odvezl je do kovárny, odklepal je, anebo si nechal udělat nové srpy. Pak ty srpy dobře připravil, aby nebylo žádné přerušení práce. Když se vyjel sekat, bývalo zvykem, že za den posekal asi tři a půl mandelu, různě. Pak je postavil do mandelů, a když klasy uschly, odvezl je do stodoly. Když už přišel podzim, bylo třeba cepů; připevnil jejich spojovací řemínky, kterými jsou cepy spojeny, usušil 222 a mlátili cepem. Nebo, bývalo, kam se odváželo do mlýnice, Juõn odvezl, mlel obilí v mlýnici a v mlýnici. Ale většina v mlýnici nemlela, ale cepy. Lidé byli velmi, jak se říká, už u nás žili chudě, půdy bylo málo, proto většina mlátila rukama. To už je mnoho let, co tu byli Švédové, a já si to dobře nepamatuji, jak a kde byli. Slyšel jsem to od starých lidí. Byli nějací Švédové. Chodili po vesnicích a odváděli lidi. Neodváděli jen muže, ale odřezávali také ženám prsa. Potom se na ně otec rozhněval a zle se jim pomstil. Dal jim nějaký blud, a tak z toho bludu začali blouznit. Potom si je začal najímat na denní práci i s koňmi. Koně se nevraceli s hlavami, ale oni se vraceli s ocasy, někdy po dvou, po třech, a s jedním koněm. Začali mizet a všichni zmizeli. A pak někde za Slabadou byly jejich hroby, tam byli pohřbeni a u nich bylo uloženo bohatství. Takoví lidé tam přišli a začali kopat. A řekli: „Nedotýkejte se těch hrobů — nesmí se: kam jsi nepoložil, tam se nedotýkej.“ A nikdo se ničeho nedotkl. Uplynulo už mnoho let, jak to kdysi vyprávěli staří lidé. Když už přijdou Vánoce, o Vánocích se sejde celá rodina, už na Štědrý večer. Přinesou ze stodoly trochu sena, položí je na stůl a seno rozprostřou po stole, přikryjí ho ubrusem a potom položí na stůl oplatky a maminka nebo babička bere ty oplatky a rozdává je všem, celé své rodině, kolik jich je v domě, a oni říkají, aby jim Bůh dopřál dožít se dalších Vánoc, aby byli všichni zdraví a živí a aby se jim vše dobře dařilo. Potom přinesou a položí na stůl chléb, také pšeničný, přidají houby, sleďe. Někdy sleď není, a tak se obejdou i bez sledě. Pokrm z ječných krup se nazývá pãncuòkas. Potom to všechno dají na stůl, prostřou a jedí. Všechno snědí. Teď už dávají mák stranou. Všichni se pomodlí a poprosí Boha, aby jim dal zdraví a všelijakou dobročinnost, jim i dobytku. Potom vezmou seno. Ne všichni, ale většina to seno bere. Jeden udělá kratší stéblo, všechna udělá stejně dlouhá, a pak komu připadne krátké, ten řekne, že ten člověk, muž nebo žena, zemře. Právě tak se to stalo v mém vyprávění. V Lazūnech byl kněz Petkevičius, zřejmě — přesně to nedokážu říct — zřejmě Petkevičius. Bylo mu třicet šest let a zemřel. Když si každý vytáhl seno, vytáhl si on to nejkratší. Řekl všem: „Já brzy zemřu — vzpomenete si na má slova.“ Pobyl asi týden a zemřel. Odvezli ho do Valdziků — do nemocnice. Pobyl tam a přijel domů, uložil se ke spánku. A vyprávěl, jak ho ošetřovali v nemocnici (nemocnice byla moc zlá, nebo nevím), a z postele mu vylezla veš, která seděla na někom vedle něj, a štípla ho, takže se velmi polekal. A potom mu z toho leknutí přitížilo a zemřel. Tak. 223 Děvčata, když už se začne stmívat, jedno jde a druhé stojí, dívá se stranou a drží hůl, kolik se toho nepřečte. Když vezme tuhle (?), půjde za mládencem, a když vezme hůl z lísky, půjde za ovčákem. Tak. A potom si sedne přímo na ten pohrabáč a jede s ním — táhne ho mezi nohama. A jede tam, kde je opékán vepřík, a tu věc tam položí na zem a poslouchá, na které straně psi štěkají; tam, říká, půjdeme za ženichem. Jednou byla u maminky jedna dívka. Šla tedy večer na zábavu a mládenci s ní začali tančit. Jenže jí tanec moc nešel. Mládenci se jí ptali: „Proč tak špatně tančíš?“ Řekla: „Nejsem zdravá — cítím se moc špatně.“ „A co ti je?“ zeptal se Pakauskas. „Sama nevím. Nějak se necítím dobře,“ řekla. „Tak proč nejdeš k doktorovi?“ „Ne, měla bych jít k doktorovi.“ Šla k doktorovi a řekla mu: „Jsem nemocná.“ „A co ti je?“ zeptal se. „Sama nevím.“ Řekla: „Byla jsem večer na zábavě a mládenci mě tam při tanci pořádně zmáčkali, a teď se cítím špatně, nejsem zdravá.“ Moje babička jednou byla na svatbě a přijeli svatebčané. Když se svatebčané chystali k odjezdu, přivedli nevěstu z jiné usedlosti, nasadili jí závoj a na hlavu jí dali věneček. Věneček měla připevněný na hlavě a vedli ji dovnitř. Dva mládenci ji vedli, jeden ji vzal pod paží z jedné strany a druhý z druhé, vedli ji do světnice. Muzikanti šli za nimi a hráli, a ona se uklonila. Provedli ji kolem stolu a začala plakat. Ženich stál ve světnici a díval se z boku. Babička mu řekla: „Proč se neukloníš? Také poklekni na jedno koleno a začni plakat.“ Nic netuše poklekl na koleno. A ona řekla: „Ty vůbec nechápeš, proč pláče. Pláče proto, že je jí z toho všeho smutno.“ Staří lidé vyprávějí, že kdysi nebyly pluhy, ale byly rádlice a oralo se jimi. Šli do lesa, porazili břízu nebo osiku, vybrali nějaký křivý kus. Pak ho otesali a usušili — tomu se říkalo ragočius. Potom na něj přibili dva hroty a upravili ho jako jařmo pro tele, nasadili mu ho na krk. Když se oralo s koněm, ten se řídil opratěmi, ale tele je nemělo. Zapřáhli ho jen tak. Když z konce pole došli až na konec, otočili se sami. Na konci pole došli až na konec. Jedno tele bylo ryšavé a druhé strakaté. Říkali: „Zavernis!“ tomu vlevo nebo vpravo. Tele už vědělo. Někdo říkal „vpravo“ a druhý „vlevo“ a ony se otočily a šly, nebylo třeba ničeho dalšího. Takto byly zapřaženy. A když na den vyjely na pole, zoraly pořádný kus. Staří lidé vyprávějí, že se dříve oralo více voly než koňmi. Tak. 224 Len vytrhají, oberou z něj semena, vymlátí je, vezmou hlávky, nasypou je do sudu a usuší, a pazdeří — byly na to přichystané takové velké stojany vysoké asi tři metry — na ty stojany je rozloží a usuší. Když prší, někdy je to připravené i pod stodolou. Pak len oberou a namočí, aby bylo vlákno jemnější a lépe se z něj dalo dělat plátno, a méně se muselo bělit. Len se lámal v pazderně. Nejdřív se zatopilo v pazderně a sešlo se tam pět, někdy čtyři, a ve větší pazderně i šest lidí. Za den nalámali asi patnáct kávuků; někdy až dvacet, když byla pazderna větší. Len se předl kolem Vánoc. Od Vánoc do Nového roku se nedělaly žádné práce. Tak se kdysi vyprávělo. Tkali přízi. Postavili v domě stavy; pak se postarali o to, aby se příze protkala a utkala, aby byla jako na Velikonoce, aby ty stavy zůstaly postavené, dokud se nevyjde ven. Plátno dělají na jaře, v máji, když už je teplo a dny jsou dlouhé a padá rosa. Vezmou ty tkaniny, složí je a namočí, potom celé plátno a plátěné kusy polijí louhem, pokropí je louhem a nechají stát dva nebo tři dny. Pak plátno znovu vezmou a rozloží, když je na jaře rosa a teplo, dny jsou dlouhé a slunečné, a potom ho v rose vybělí. Leží tam dva nebo tři dny, odnesou ho k řece, namočí a znovu. Tak ho běžně bělí dva týdny. Když se bělí dva a půl týdne, vybělí se dobře jako papír; když je plátno hrubé, musí se tři týdny namáčet nebo ještě déle. Bývaly jarmarky a ty největší byly o všech svátcích. Pak býval svátek Marčynas, potom Nový rok, potom rabnūčos a po rabnūčom šāščines, devincines a Petr. Koně byli levnější o svátku Marčynas a o těchto svátcích. Staří lidé vyprávěli, že když někdo jel do Jujōnu, říkal: „Koupil jsem kobylku a za džbán hrušek jsem ji přivedl.“ Když přežila zimu, říkalo se jí perežimkas. Můj otec jel do Jujōnu. V noci vezl len na prodej. Byla velmi silná tma a začalo hrozivě hřmít. Hrom bil a blesky šlehaly. Lidé přijížděli k známým. Přijel i on a zaklepal na okno. „Ale, Ale, otevři dveře, pusť mě dovnitř!“ „Kdo je to — ty, Stāško?“ „Já.“ „Tak ty víš, Stāško,“ řekla, „já už teď tu věc nemůžu najít.“ „Proč ses tak polekal? Co jsi — malý kluk, nebo co?“ Řekl: „Nejsem žádný malý kluk, ale hrozně jsem se bál. Žena není doma, jsem tu úplně sám, třesu se celý jako osika a nikde nemůžu najít tu věc. Měl bych zapálit oheň, ale bojím se a nemůžu nikde najít sirky.“ Řekl: „Kdo jsi vlastně takový za 225 „Člověk je dobrý.“ Nu, tak říká: „Stávají, — říká, — se koně po pastvinách a povozy, ale to, — říká, — to jsem se velmi podivil.“ Byli kdysi dva staříci, Antōsius a Džidorius. Ti oba velmi dobře znali takové příběhy. Když se sejdou, začnou vyprávět ty příběhy, tak sedí celé noci a nechtějí nic jiného. Oba je velmi dobře znali. Byl dědeček. Tak se tam mluvilo litevsky. Mezi sebou jsme všichni mluvili jen litevsky. Ať už se někam posílal, nebo se šlo za nějakou prací, nebo někam odejít, do kovárny, do mlýna či do stodoly, vždycky, když se všichni sešli, mluvili jsme jen litevsky. V Lazūnech býval mlýn. Všecko se tam mlelo na kamenném mlýně. Myslím, že už od té doby uplynulo tolik let, už dobrých patnáct, co zemřel dědeček. Nu, tehdy bych řekl, že se o tom nepřemýšlelo, protože dnešní člověk na všechno ani nemyslí, ale tehdy jsme uměli všelijaké písně, uměli jsme vyprávět příběhy. Nu a teď už uběhlo kolik času. Dnes se dobře mluví, můj bratr a ti jeho mluví dobře, ona mluví litevsky velmi dobře, ale tihle mladí nemluví vůbec. Staří ještě mluví dobře. Když dnes přijedeme do Valdziků, všichni staří tam mluví litevsky. V Titkūnech, v Lazūnech a v Udgudionysech jsou dnes, v Itrēnech — po všech těch vesnicích. Ale v Bōkštu už litevština není, u nás všichni mluví rusky. Všichni staří se sejdou, popovídají si a starší mluví i litevsky. Když nastává podzim, připravují dříví. Když po Vánocích napadne sníh, už se tak připraví koně, postroje, sedla, všechno. Nu, dříví si předem připraví v lese, dřevo pokácejí, naštípou a nachystají na celý rok. Pole máme špatná. Kamenité — takové země u nás není vůbec vidět, není tu voda. Říká se, že když země není úrodná, lépe rostou pšenice a oves, ale žito se nedaří. Žito sice vyroste a má velmi dlouhá stébla, ale klasů nemá, a když se začne mlátit, vymlátí se toho docela málo. Když jsou roky vlhčí, není vůbec nic. Lidé jezdí do Vilniusu na devátý i na šestý den, zřejmě, jezdí do Vilniusu. Ti, kteří jezdí do Kalvárie pro něco, když je bolí nohy, tak jim něco připlatí — ať už za povoz, nebo je odvezou, naloží zavazadla, jedou a vezou je. Odjíždějí na tři dny a vracejí se za tři, čtyři, někdy pět dní. 226 *** Otec byl velmi nemocný a půdy bylo málo. A nás dětí bylo šest, takže s chlebem, řekněme, jsme na tom byli špatně a bídně, ale ani to nebylo nijak dobré. Táta byl nemocný a dali mu na vyučení ševcovinu ve Vilniusu. Zapsáno v roce 1954 na magnetofon od J. Kemešise. Z magnetofonu, s mírným krácením a vynecháním nejasných míst, přepsali v roce 1958 J. Senkus a A. Vidugiris. Bohatý kupec přijel na noc k chudému člověku. U něj přenocoval. V noci se mu narodilo dítě. Ležel na lavici u okna. Poslouchal. Pod oknem se dvě ženy dohadovaly, jaký osud tomu dítěti dát. Jedna říká: „Štěstí toho pána.“ Pán poslouchá: „Tak chudý člověk — a takové štěstí.“ Ráno vstal. „Ukažte mi to dítě.“ Otevřel dítě. „Prodejte mi ho, dítě koupím.“ Byli tak chudí. Pán jim dal hodně grošů a oni mu dítě prodali. Vzal dítě a odvezl si je s sebou. Odvezl je do lesa a pověsil pod břízu v kolébce; v zimě, když byl velký mráz, chtělo se mu tam umřít. Jde kolem kněz od krčmy. Slyší — dítě se hýbe. Říká kočímu: „Zastav, podívej se, co se tam děje.“ Kočí se podíval: dítě se houpe v kolébce a větve břízy se nad ním sklánějí, je mu teplo, houpá se. Kněz řekl: „Vezmeme ho do vozu.“ Vzali dítě s sebou. Kněz ho vyučil na varhaníka. Bylo mu dvanáct nebo sedmnáct let. Ten pán přijel k tomu knězi, který dítě přijal, a ten varhaník krásně zpíval. Pán se ptá: „Kde jsi vzal takového varhaníka?“ Kněz říká: „Našel jsem ho v lese.“ Pána už z toho bolelo srdce — tohle bude jeho osud. Šel ke knězi a domluvili se. „Prodej mi, daruj mi toho varhaníka; mám dceru, ožením je, vezmou se.“ Potom kněz tomu varhaníkovi řekl: „Jdi k tomu pánovi.“ Pán mu napsal takový dopis, aby ho cestou nikomu neukazoval, co napsal. Napsal tam, že až vejde do domu, má mu useknout hlavu a rozsekat ho. Šel, šel po cestě a potkal starého člověka. „Kam jdeš?“ „Jdu k pánovi.“ „Ukaž mi dopis.“ „Dědečku, to nejde.“ „Já si ho na chvíli podržím v ruce.“ Ten stařec si dopis prohlédl a vrátil mu ho. A když se na něj podíval, změnil ho: napsal, že až přijde do domu, mají je hned oddat. Když odešel, dal dopis pánově ženě. Žena dopis také podala dál a provdala ho za svou dceru, pánovu dceru. Když pán přijížděl, řekl: „Ukaž mi ten dopis.“ Přinesli mu ho. Vzal ho do rukou a přečetl. Tak se boháč stal pánem. Ten pán měl dvě jabloně. Kvetly v zimě i v létě. Jedna kvetla bíle, druhá červeně. Pán si pomyslel: „Vydej se na cestu, jdi k nějakému černokněžníkovi, aby řekl, co s těmi jabloněmi dělat a proč kvetou.“ Jeho sluha se vypravil na cestu a odešel. Jde a jde. Na mostě stojí člověk. Ptá se: „Kam jdeš?“ „Jdu k černokněžníkovi.“ Ten, který stojí na mostě, říká: „Zeptej se za mě, jestli tu budu stát dlouho.“ Jde dál. Přijde na dvůr. „Kam jdeš?“ ptají se ho. „Jdu k černokněžníkovi.“ „Zeptej se za naše děvče.“ 227 Dívka zmizela — vyšla na pavlač a z pavlače zmizela. Ptal se na ně. Šel a šel. Znovu došel na dvůr. Na tom dvoře není voda. „Kam jdeš?“ On odpovídá: „Jdu ke černokněžníkovi.“ „Zeptám se za nás, té vody v našem dvoře není.“ On jde zase dál. Mezi stromy stojí člověk na pařezu na jedné noze a křičí. „Kam jdeš, bratříčku?“ „Jdu k čarodějům.“ „Zeptej se za mě, jak dlouho budu křičet na tom pařezu.“ Došel tam, kam potřeboval. Přišel do domu: nikdo tam není, jen jedna dívka, a ostatní tam nejsou — rozutekli se. A ta dívka, která zmizela na pavlači, mu říká: „Kam ses dostal, tady tě zabiju.“ Začal jí vyprávět, co se mu cestou přihodilo. Všechno jí čistě vyprávěl, jak se mu na cestě vedlo. Ona ho vzala, obrátila pod postelí pod prostěradla a čeká, až přijde čaroděj. Čaroděj přišel v noci a ta dívka si lehla. „To se mi zdálo mnoho snů.“ „A co se ti,“ povídá, „zdálo?“ A ten poslouchá pod prostěradly. Vypráví sen: „Jdu a jdu. Na mostě stojí člověk ve dne v noci, protože je hloupý. Svléká si svůj oděv a přehazuje jej na druhého, a ten druhý by si měl vzít jeho místo. Dívka zmizela, aby posbírala všechny klíče od dvora, třikrát oběhla dvůr dokola, a potom by se ta dívka objevila na pavlači.“ Potom se dívka ptá toho muže: „Na dvoře není voda.“ „Hloupá — na tom dvoře je bílá klisna: nasednout na ni, šestkrát ji objet a pak by byla voda. A člověk na pařezu křičí na jedné noze. Měla by říct ‚buď mým přítelem‘, a bylo by po všem.“ A poslouchá, co ještě říká. „Jedna jabloň kvete bíle a druhá červeně.“ A čaroděj řekl: „Pod tou jednou je stříbro a pod tou červenou zlato. Je třeba to vykopat a vzít.“ Vstali brzy a vydali se domů. Ta dívka se s ním rozloučila a prosila ho, aby na ně nezapomněl. Došel k tomu člověku, který stál na pařezu. „Buď mým přítelem!“ Odešli oba. Došli na ten dvůr, kde není voda. „Objeďte dvůr třikrát dokola a voda se objeví.“ Vzali klisnu, třikrát na ní objeli dvůr a voda se objevila. Potom mu dali vůz a koně z onoho dvora. Oba usedli a jedou. Přijeli na ten dvůr, kde dívka zmizela. „Posbírejte všechny klíče od dvora a třikrát oběhněte dvůr, a dívka se objeví.“ Posbírali klíče, oběhli dvůr a dívka se objevila na pavlači, kde byla. Zapsal J. Paulauskas podle J. Varnelia v roce 1955. VYSVĚTLENÍ MÉNĚ ČASTÝCH SLOV A SLOVANSKÝCH VÝPŮJČEK angliežas — takový tanec apkånčioti — dokončit, ukončit apsisėgti — obléci si astanovka — porucha; zastavení; nedostatek bačiuška — pravoslavný duchovní (otec) bášlikas — pokrývka hlavy, obvykle přišitá k burnosu be parõs — předčasně, dříve blūdas — pomatenost bostva⟨bagov⟩a — majetek būlava — sukovice bufklėti (vufklėti) — bručet, vrčet, funět burnõsas — vatovaný dlouhý kabát z hrubé vlněné látky būtuvė — stav, život cvietas — barva cickà — prs, prso cata — pár čeraunykas — čaroděj, kouzelník čėrtas — čert čītoti — číst černoknežnikas — čaroděj, kouzelník dábaros — nyní dasdairýti — dívat se, dohlížet daspėdinėti — dospívat, zrát 228 degù — je horko drabežà — maličkost dūkas — duch, mlha džà, da — ach gyventuvė — život gòðnas, -à — dobrý, nevinný išlazduoti puselės — zmlátit, dát výprask išdantýti — udělat zuby išliečyti — vyléčit ištaisyti — vypustit iš žà (<žà) stalo — od stolu išživyti — uživit, vyživit (srov. pol. wyżywić) Iujà, Jujà, Juvjà, Ivjà — název městečka kapitas — kopyto kaptōnas — hrubý vlněný kabát, plášť karuliuoti — viset kavàkas <kavalkas — kus (chodidla) kāzlas — kozel kleñčyti — klečet; přísahat kmorà — mrak korà — pokuta, trest krosuoti — začít kvést; plavit se (o obilí); barvit krūlickas,-à (krūlickas,-à) — zaoblený (kulatý) krūgū — kolem, dokola kuliẽšė — polévka z ječných krup (s bramborami) kvãras, -à — nemocný, churavý laidýti — dojit lañ (země) — les laš ka — postel liš, lyš — jen, pouze liška, lyška — nepárný lobas — jamka lòðnas, -à — úrodný, dobrý lopà — tlapa, noha mačiula — jáma (z běloruštiny) maladìežius — mládež malankà — blesk malatornìa — mlátička mandliùs — boule mātiuška — manželka pravoslavného duchovního (baťušky), maminka maskeláitis, -ė — maličký màškickas, -à — maličký mėdžias — les mėsàedys — období od Vánoc do postu moterýnė — manželka nàta, nàtai — velmi nenàto — ne příliš, ne úplně padvildinėti — podvádět pakuōpti — zahrabat, zakopat, pohřbít pancōkas — viz kuliẽšė pastrañkai — provazy místo oje u pluhu nebo bran; vřes pàtikas — ne dlouhá tyč patrãba — záležitost, potřeba pėrezimkas — ten, kdo přežil zimu piẽ — u, při pilnyti — hlídat, bdít pōdlas — věc, kterou nikdo nepotřebuje, špatný člověk pražnōčyti — určit preslōvija — přísloví prikležėtyti — nahromadit; přísahat, zavázat se priskilyti — přitulit se; přisednout; přisunout se prisileidinėti — začít se tvořit zrno v klasu, klasu se naplňovat pristūlyti (-inti) — přitulit se radnàšis, -ōji — vlastní, příbuzný rabnỳčios — Hromnice rasivítóti — rozloučit se raspūsnas, -à — rozpustilý, lehkomyslný, prostopášný, zkažený rėda(s) — pořadí rìezvas, -à — rychlý ridlius — lopata rōdyti — poradit rodzi — uspokojit (srov. sl. radzi) rukavėtis — násada kosy sčėstis — štěstí sėdnāvytis — sít sekšmė — pověst, vyprávění sėničkas, -à — stařenka serčikas — zápalka sialà — vesnice skariai — rychle skatyña — domácí zvířata skāže — říká skōra — rychle skōterė — ubrus na stůl, ubrus šl ančius — tkanina utkaná z lněného vlákna, které nebylo máčeno, ale leželo na slunci smōrina — část stonku u lněné tobolky smuškà — kožíšek, kožešina stonāvytis — stát, postavit se 229 strielītis — lovec sumarnavóti — zničit sumiklyti — vtlačit (ponořit) do vody ščėlėlis — dírka (srov. bělor. щылина „díra“) šėtōtis — zmítat se što — cože, co vlastně šusponis — kabátek, župan švirkšnis — páka švýrkštelti (-erti) — udeřit, praštit, sekat tūsti — rozprostřít utkané plátno k bělení tūnas — hůl, kůl ūdaučas (ūdaučis) — vdovec ūkrapu apmukinti — polít horkou (vařící) vodou ūkoti — křičet ūokolo (ōkolo) — kolem uražėjus — úroda ūtarýti (ūtarýti, vutarýti) — mluvit važiuóti — vézt vandravóti — toulat se, cestovat večerinka — večírek s tancem vėlias — závoj z řídké (průsvitné) látky vėstis — dařit se vėžas<vėždas — hůl, klacek žāras — rychle, hned zbitkavótis — vysmívat se zbridytis — nemít rád, nenávidět, šidit se, hnusit se zgadā — mír znōkorius — věštec, čaroděj žāisti — hrát že — hleďme, aby žyvai — rychle TEXTY LAZŪNAJSKÉHO NÁŘEČÍ Ю. Ю. СЕНКУС Resumé Ve sborníku jsou předloženy dialektologické texty (vyprávění, pohádky aj.), shromážděné v litevských vesnicích ležících v okolí obce Lazūnai v Jurotišském okrese Běloruské SSR. Texty byly sbírány v letech 1952–1955. V předmluvě jsou podány stručné informace o místních obyvatelích, z jejichž úst byly texty zaznamenány, a o místním nářečí, které náleží k východním dzūkům. Podrobnější charakteristika nářečí je uvedena v článku „Některé zvláštnosti lazūnajského nářečí“ (Práce Akademie věd Litevské SSR, řada A, I, 1958). Závěrem jsou vysvětleny méně časté výrazy a slovanské výpůjčky (slovník).