Dėl M. Rudnickio „Galindos“, „Priegliaus“ ir „Sūduvos“ etimologinių aiškinimų

Druhá část monografie věnuje značný prostor také lokativu v baltských jazycích. Materiál baltských jazyků se využívá jak při řešení obecných otázek dějin indoevropského lokativu, tak jako pomocný prostředek k osvětlení jednotlivých procesů vývoje lokativu ve slovanských jazycích. V. Toporov zdůrazňuje, že baltská data jsou zvláště významná nejen pro svou blízkost faktům slovanských jazyků, ale také pro svůj archaický charakter. Velkou část materiálu autor shromáždil z písemných památek a nářečních textů. Kniha uvádí údaje z baltských jazyků od pruského katechismu, spisů Mažvydase a Adolfiho gramatiky až po sbírky lotyšského a litevského folkloru a práce J. Endzelyna a J. Jablonského. Bohatou baltistickou literaturu citovanou v díle bychom mohli doplnit snad jen o jednu či dvě studie litevské nebo lotyšské dialektologie vydané v posledních letech. Závěry těchto studií však nebudou v rozporu s obecnými závěry díla. Na závěr uvedeme jen několik drobných nepřesností, které v žádném případě nemohou snížit celkovou hodnotu díla. Na s. 295 není věta Mažvydase „ateidamji angelai gieda...“ přeložena zcela správně. Na s. 322 jsou nesprávně přeloženy lotyšské příklady s předložkou ap. Nelze tvrdit, že příklady uvedené na s. 319, v nichž je místo vyjádřeno akuzativem s předložkou apie, jsou cizí spisovné litevštině. V. Toporov správně uvádí, že pruský jazyk lokativ v zásadě nemá, a v poznámce vysvětluje: „Nepočítáme-li jediný pronominální příklad z Enchiridijonu: bhe stallēti pērdin en schisman ackewijstin Krixćianiśkan astin, s. 77, 15, který však nic nedokazuje, protože nemá odpovídající tvary (z hlediska formy) v jiných jazycích“ (srov. s. 283). Z naší strany dodáme, že i tvar schisman měl J. Endzelynas sklon opravovat na dativ *schismau < *šismū2. Kromě toho J. Endzelynas pochyboval, že by lokativ singuláru o-kmenů představovalo nejen adverbium bitai, které uvádí V. Toporov, ale také první část složených slov sallūbai busennis, salaubaigannan, sallūbaiwirins3. Vilnius A. Sabaliauskas K ETYMOLOGICKÝM VÝKLADŮM M. RUDNICKÉHO GALINDY, PRŮGLIA A SÚDUVY Mikołaj Rudnicki, Prasłowiańszczyzna Lechia-Polska, II, Wspólnota słowiańska. Wspólnota lechicka-polska, Poznań, 1961. V tomto díle polského lingvisty jsou na základě jazykových a archeologických údajů obšírně probírány otázky etnogeneze slovanských kmenů, mezi nimi i polského národa, jejich pravěkých území a migrace. Pojednává se také o dialektologii slovanského pravěku, hmotné kultuře a 2 Srov. J. E n d z e l ī n s, Senprūšu valoda, Rīgā, 1943, s. 80—81. 3 Srov. tamtéž, s. 58—59. 320 otázkách náboženství, přičemž větší pozornost je věnována západoslovanským kmenům. Probírají se také vztahy Slovanů se sousedy (Balty, Germány aj.). V mnoha otázkách má M. Rudnicki vlastní originální názory, které se značně odchylují od tradičních koncepcí indoevropeistiky a slavistiky. Aniž bychom se zabývali ryze slovanskými záležitostmi, zastavíme se zde u několika baltistických otázek, jichž se M. Rudnicki dotýká. Otázek baltské prehistorie se M. Rudnicki dotýká v několika případech: když hovoří o slovanských sousedech, o starých slavismech v baltských jazycích a také na mnoha dalších místech při probírání území jednotlivých slovanských kmenů. M. Rudnicki se stejně jako ostatní polští lingvisté T. Lehr-Splawiński, J. Safarewicz a J. Kuryłowicz, a v poslední době i J. Otrębski, hlásí k hypotéze balto-slovanského prajazyka. Tato autorova koncepce se v díle odráží ve velmi kategorických formulacích: „od praczasów bałto-słowiańskich“ (s. 36), „jako całość jeszcze bałto-słowiańska, ale się już rozpadająca na Bałtów i Słowian“ (s. 82) a podobně. Takové apriorní přesvědčení o jazykové jednotě Baltů a Slovanů vede autora místy k dosti umělé interpretaci údajů baltských jazyků. Nebudeme s autorem polemizovat o existenci balto-slovanského prajazyka; zaměříme se pouze na jednotlivá tvrzení M. Rudnického o Baltech, opřená o tuto baltoslovanskou tezi, zejména na ta, která podle našeho názoru baltský materiál vyvrací. Obecně lze autorovi vytknout chudost baltského materiálu a skoupé údaje o Baltech. Vzniká dojem, že autor vycházel z značně zastaralých baltistických poznatků. Nejméně přesvědčivé jsou v tomto díle etymologické úvahy o Galindech, Priegliu a Súduvech. Galindové. Autor ignoruje známé historické údaje o Galindech1 a má sklon považovat je za slovanský kmen pouze proto, že slovanský výklad etymologie názvu Galindů je podle něj přesvědčivější než baltský. Baltská místní jména Galinda uváděná historickými prameny2 jsou zamlčena, zatímco galindas je etymologizováno bez ohledu na baltský onomastický systém. Přitom lze galindas přesvědčivě vysvětlit pouze ve spojení s útvary baltskými, které mají obdobnou sémantiku a strukturu. Sémanticky přesvědčivou etymologii slova galindo podal K. Būga3, když toto etnonymum spojil s litevským gãlas a jeho význam vyložil jako synonymní s украинеи „гале гвенас“. Ve skutečnosti bylo území Galindy mezi řekami Bebrem (pol. Biebrza), Lukem (pol. Ełk), Alnou a Geldapou nejjižnější částí území západních Baltů. Sémantiku tohoto etnonyma dále potvrzuje i stejné jméno baltského kmene na východním okraji, poblíž Možajska (rus. Голядь=baltské Galind —). Názor M. Rudnického, že „primitivní“ národ Prusové nemohl mít představu o své geografické poloze4, je nepodložený, neboť takové relativní pojetí geografické polohy su- 1 Žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, p. 124 ir tt. 2 Tamtéž, s. 126. 3 Tamtéž, s. 117. 4 Výklad s významem „koncoví“ je i tak velmi pochybný, neboť tento výraz předpokládá znalost geografického rozsahu Starých Prusů, což by u primitivního národa bylo podivné (s. 18). 21. Kalbotyros klausimai VI. 321 Tento postup není natolik složitý, aby byl nemožný i pro „primitivní“ národ. Naopak, označování sousedů podle orientace vůči sobě samým je nejjednodušším způsobem pojmenování. K. Būgos galindo etimologija daugiausia priekaištų susilaukė todėl, kad nebuvo įtikinamai paaiškinta šio etnonimo daryba. Prūsų galindas ir semantika, ir iš dalies daryba atitinka lie. galinis. Ši leksema plačiai atstovaujama lietuvių toponimijoje (Galinis up.⁵ 1. Biržai, 2. Dieveniškės, 3. Joniškis, 4. Kapsukas, 5. Seredžius; Galin-upė Biržai; Galiniai k. ir vs. — apie 15 įvairiose Lietuvos vietose), ir antroponimijoje (pavardė Galinis — 140 šeimų). Pavardė Galinis yra kilusi iš pravardės (Galinis „gale, krašte gyvenęs“). Ši pravardė Lietuvoje labai populiari ir dabar: daug kur kaimuose Galiniais vadinami pakraščio gyventojai. Vienos šaknies ir darybos su galindu yra prūsų vietovardžiai: Galýnde „miškas Semboje ties Kampainiu“, Galinden „vietovė Mohrungeno aps.“. Galindien „vietovė Eilavos aps.“⁶. Priesagą -ind- dar randame vietovardžiuose: pr. Karw-inden, Stab-ynden⁷; lie. Gel-ind-ėnai k. (Plungė), Ner-ind-aičiai k. (Telšiai). Priesaga -ind- turi lie. pvd. Dal-inda, Dubr-indys, Til-indis ir Gal-indžius. J. Otrębskio teigimas, kad Galindžius<Galínčius⁸ yra nepagrįstas. Šitokio afrikatų kaitaliojimosi baltų kalbose nėra, ir jo negalima paaiškinti baltiškąja kaita media ↔ tenuis (dėmpti ↔ tem̃pti, griaúnos ↔ kriaúnos). Šią priesagą randame ir apeliatyvuose: klib-indą „išklėręs daiktas, išklypęs žmogus“, lask-indą „driskus, nuogalis“. Lietuvių kalboje šalia priesagos -inja- sutinkama ir -inta-: paskut-inis ir paskut-intas (Giedraičiai); -inta- laikytina išplėstiniu determinatyviniu -inja- variantu. Galima manyti, kad ir priesaga -ind- yra išplėstinis determinatyvinis -inja- variantas. Kad tokia kamiengalio priesaga gali eiti ir -d-, ir -t-, rodo šie pavyzdžiai: Kurõnas ež. (Smalvos) <*Kurãnas ir Kūrantas || Kūrãndas up. (Betygala); Kūrandas<*Kurān-as+ -d-; Samándis ež. (Smalvos) ir Samãnis ež. (1. Rimšė, 2. Smalvos, 3. Švenčionys); balánda „Chenopodium“<*balãnas (bal-as+ -ān-, plg. raũdas || raud-ónas) + -d; skil-án-d-is ir kt. Lietuvių pvd. Galindžius yra vedinys (derivatas) iš Galindis ar Galindas, o pastarasis — vedinys su priesaga -d- iš Galinis. Vadinasi, ir etnonimas galindas, turbūt, yra vedinys su priesaga -d- iš galinis. Ir semantiškai galindas yra, gal būt, ne kas kita, kaip galinis „kraštinis, gale gyvenantis“. Kraštovardis Galinda santykiuoja su etnonimu galindas, taip kaip Lietuva su lietuviu, Kuršas su kuršiu. Prieglūs. M. Rudnickis ve své práci tvrdí, že povodí Priegliusu v jednom prehistorickém období náleželo ke slovanskému areálu a že samotný název řeky ⁵ Zkratky jsou užívány stejně jako v toponymických studiích otištěných v ostatních svazcích „Lietuvių kalbotyros klausimai“. ⁶ Georg Gerullis, Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig, 1922, p. 35. ⁷ Tamtéž, s. 223. ⁸ Viz J. Otrębski, Zagadnienie Galindów. Studia historica w 35-lecie pracy naukowej Henryka Łowmiańskiego, s. 77. 322 také prý pochází ze slovanského prostředí⁹. Baltista nepřesvědčuje ani jedno, ani druhé tvrzení. Ani archeologické, ani toponymické údaje nenaznačují, že by zde někdy žili Slované. Ptolemaiova mapa, která umísťuje Venedy (Οὐενέδαι) severně od Visly, je příliš slabým argumentem pro takové tvrzení. Také název řeky lze přesvědčivěji vysvětlit pouze v rámci baltského hydronymického systému. Nejstarší podoba tohoto hydronyma, doložená roku 1273, je Pregora. V polštině má toto hydronymum podobu Pregola, v němčině Pregel. Polská i německá podoba jsou pouze foneticky pozměněné varianty Pregoros, přizpůsobené fonetice těchto jazyků (záměna r za l je v tomto případě v důsledku disimilace zcela možná). Litevské Prieglius je adaptací německého Pregel. Pregora je podle své struktury považována za prefixální útvar z baltského kořene gār-|gar- a předpony prei- (lit. prie-), která se ve středověkých německých přepisech vyskytuje v několika variantách: prei-, prey-, pre-, pri-. Tímto způsobem Pregora náleží k prefixálnímu typu baltských hydronym, který má hojné paralely ve všech baltských jazycích: pr. Prei-tekynne (srov. lit. tekėti), Pre-slūge (srov. lit. žliūgas „bažina, bahno, zetlelý strom ve vodě“)¹⁰; lit. Prie-būdis ř. (Rumšiškės). Prie-godas jezero; s pra-: Pra-mūšis ř. (Deltuva), Pra-galvys ř. (Akmenė); lot. Ie-sala ř.¹¹. Druhou složku Pre-goros, gār-|gar-, nacházíme v mnoha baltských hydronymech: litev. Ipa-ropa¹² potok (Kražiai), Gor-ija potok (Kazlų Rūda), Gor-inė potok (Laukuva), Gor-upỹs (Subačius), Gar-iava potok (Panevėžys); pr. Gor-in jezero, Gor-ow-yten¹³. Kořen gār-|gar- nacházíme v litevských apelativech pra-gorė „propast, bezedná jáma“, prā-garas „cesta bez dna, propast“, pra-garmė „propast, hloubka, otvor“, gar-m-ėti „klesat, tonout, bublat, propadat se“, gor-uoti „jít pomalu, sotva se hýbat“. Další dvě jména Priegliusu, Lipz¹⁴ a Skara¹⁵, rovněž zapadají do systému baltských hydronym, srov.: 1) litev. Lyp-artė potok (Ragainė), Lip-kà potok (Jonava), Lip-kus potok (Rietavas), Lip-šys jezero (Debeikiai); lotyš. Lipsa potok, Lipst--upe potok¹⁶; pr. Lyps-aden¹⁷; 2) litev. Skar-yčia potok (Varniai), Skar-ókla jezero (Pušalotas), Skar-upė (Geldapė). Sūduva. Nejvýraznějším příkladem nepodložené, tendenční a vulgární etymologizace je „etymologie“ Sūduvy (: litev. šūdas „excrementum“), v níž se sémantika názvu kraje a etnonyma odvozuje od náhodného ⁹ Pokud má Pregola slovanské jméno, nelze vyloučit, že tato země byla po určitou dobu obsazena Slovany, které právě Gótové vytlačili především ze Sambie a sousedních oblastí... s. 87. ¹⁰ Georg Gerullis, Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig, 1922, p. 134–5. ¹¹ J. Endzelīns, Latvijas PSR vietvārdi, I daļa, 1. sējums, Rīgā, 1956, s. 374. ¹² И. Я. Спрогис, Географический словарь древней жомойтской земли XVI столетия, Вильна, 1888, s. 261. ¹³ Georg Gerullis, Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig, 1922, p. 44. ¹⁴ Georg Gerullis, Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig, 1922, p. 90. ¹⁵ W. Kalwaitis, Lietuwiszkų Wardų Klėtele, Tilžėje, 1910, p. 70. ¹⁶ J. Endzelīns, Latvijas PSR vietvārdi, I daļa, 2. sējums, Rīgā, 1961, s. 311. ¹⁷ Georg Gerullis, Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig, 1922, p. 89. 323 fonetické podobnosti s apelativem, aniž by se přihlíželo k baltským toponymům téhož kořene. Nepřesvědčivé je také sémantické zdůvodnění této etymologie: při prověření veškerého dostupného baltského lexikálního materiálu (kartotéky akademického Lietuvių kalbos žodynas, všech starších litevských a lotyšských slovníků atd.) nebyl význam „bota“ u etymonu M. Rudnického nalezen. Pochybná je také etymologie K. Būgy Sūduvos,18 která odvozuje tento název kraje z indoevropského *sūdhos „vlastní“, protože není doložena toponymickým materiálem a je otázkou, zda je vůbec sémanticky možná. Narážka R. Schmittleina na podobnost 19 Sūduvos s Sudeta Silva (v předhistorickém keltském areálu) může stěží být východiskem pro etymologii. Sūduva, pr. Sūdavō (v pramenech: ř. Σουδ-ινοι — etnonymum; lat. Suduvia, Sudovia, terra Sudorum; něm. Zudua, Sudowin, Sudowen, Sudouwin, Suderland, Sudland) nelze oddělit od baltských místních názvů s kořenem Saud-/Sud-/Sūd-. Plný stupeň tohoto kořene nacházíme v těchto místních názvech: litev. Saudō-gala ř. (Saločiai), Saud-ininkai ves. (Šiluva); prus. Saud-en a Saud-iten20. Nulový a prodloužený nulový stupeň tohoto kořene mají tyto místní názvy: litev. Sud-eikiai městys (Utena), Sud-ēnai ves. (Kretinga), Sūda-laukis (Linkmenys), Sud-ōkiai ves. (Šašuoliai), Sud-uikiai ves. (Molėtai), Sud-vājai ves. (Alytus), Sud-otā jezero (Švenčionėliai), Sūd-uonā ř. (Kalvarija), Sūd-upis ř. (1. Kelmė; 2. Papilė), Sūd-piaunis louka (Tverai, ves. Kaupų), Sūd-ēlis les (Adutiškis, ves. Močiškės), Sūda-raistis (Viešintos, ves. Maldeikių), Sūd-iškē louka (Ž. Naumiestis, ves. Brokurių), Sūd-laukis louka (Akmenė, ves. Munčelių), Sūd-alės louka (Kartena, ves. Dauginčių), Līk-sūde ves. (Mosėdis), Kap-sūdžiai ves. (Plungė); u Spruogise: Cyga louka (okres Beržėnai), Cyg-aūme louka (okres Pavandenė), křoviny (okres Kražiai), Cygy Сугость упись louka (okres Kražiai); lotyš. Sude ř., Sud-al-iņa ř., Sud-urga ř. (urga „potok“)21; prus. Sud-owe/Sud-au (osada v bývalém Královeckém okrese), Sud-el-ow (lokalita ze 14. století v Sambii), Zud-aynen (místní název z 15. století), Sud-en-iten (osada v bývalém Královeckém okrese); Sud-in/Sud-ere/Sod-ere (les v Sambii v 19. století)22. Sūduvu nelze spojovat s etymonem, který uvádí M. Rudnickis, ani kvůli výskytu toponym se sūd- na autochtonním litevském území, kde baltština š ≠ s. Místní názvy s Saud-/Sud-/Sūd- souvisejí s apelativem téhož kořene: sūduvā „bahnitá mokřina, oko, bažina“: ale kaip par sūduvas praeisi, da nekelia, lauksmā pašąlant (Tauragnai, ves. Paakmenio; kartotéka Lietuvių kalbos žodyno, LKLI). K sūduva lze dále vztáhnout lotyš. sud-eksis 18 K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, p. 127. 19 Raymond Schmittlein, Études sur la nationalité der Aestii, I, Toponymie lituanienne, Bade, MCMXLVIII, p. 60. 20 Georg Gerullis, Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig, 1922, p. 153. 21 J. Endzelin, Die lettländischen Gewässernamen, „Zeitschrift für slavische Philologie“, B. XI, Lipsko, 1934, s. 135 a 149. 22 Georg Gerullis, Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig, 1922, p. 175—9. 324 „sádra“ (srov. lit. sūd-ōklis „sádrová kropenka“), lit. saud-alis „slaměnka písečná — Helichrysum arenarium“ (Varėna) a snad také sūdė „taková houba, podobná hřibu“ (Šimkaičiai). Fyziografický termín sūd-uva „bažina“ má stejnou slovotvornou stavbu jako další litevské termíny tohoto druhu: siet-uvà „hluboké místo v řece“, rag-uvà „vodou vymletý příkop nebo hluboce vyježděné místo na cestě“, kūl-iavà „říční práh“, kriok-uvà „proud, vodopád“. Jak baltská toponyma, tak obecná slovní zásoba ukazují na prabaltské *sūd-d-, které nejspíše znamenalo „rozmáčený vodou, mokrý, bažinatý“ a patrně je neoddělitelné od ide. *sūro-s23; srov. lit. sūrus, ssl. syrъ „naB, feucht“, st. skand. súrr „kyselý, ostrý, štiplavý“. Baltské sū-d- a sū-r- jsou příbuzné kořenem, mají však různé kořenové determinativy. Dokládá to také litevské sū-d-yti, které je odvozeninou od kořene sū- s iterativním determinativem -d-. Z toho plyne, že Sūduva je krajem b a ž i n, m o č á l ů a r a š e l i n i š ť. Takový význam názvu plně odpovídá fyziografickým charakteristikám oblasti mezi mazurskými jezery a Němenem, kde se nacházelo centrum etnického území Súdovců. V díle M. Rudnického je ještě řada dalších výkladů, které jsou v rozporu s údaji baltistiky, například otázky starých baltských slavismů, chronologie některých migrací či pravěkého území Baltů; jejich pojednání by však vyžadovalo mnohem obsáhlejší článek. Zde nám šlo pouze o upřesnění záležitostí týkajících se baltské onomastiky a o ukázání, jak nerozvážné je vyvozovat obecné závěry na základě nahodilých jazykových údajů. Vilnius B. Savukynas DVA RUMUNSKÉ LINGVISTICKÉ PŘÍSPĚVKY K OTÁZKÁM BALTOSLAVISTIKY 1. A. V r a c i u, Problema comunității lingvistice balto-slave, „Romanoslavica“, IV, București, 1960, s. 87—106. 2. A. V r a c i u, Studiul actual al cercetărilor în domeniul raporturilor lingvistice dintre balto-slavă și germanică, „Romanoslavica“, VI, București, 1962, s. 41—47. Ve filologickém časopise „Romanoslavica“ Rumunské lidové republiky upoutávají pozornost dva články rumunského lingvisty Ariona Vraciu o otázkách geneze baltských jazyků. Problémy zkoumané v těchto článcích jsou mimořádně aktuální. Od samého vzniku srovnávací historické jazykovědy vyvstaly otázky původu baltských jazyků, jejich místa mezi ostatními indoevropskými jazyky a jejich vztahů k jiným indoevropským jazykům. Lingvisty zvláště zajímala a stále zajímá velká podobnost baltských a slovanských jazyků. Tyto problémy přetrvávají dodnes. V současnosti se vynakládá rozhodné úsilí o vyřešení těchto problémů, zejména vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky, v souvislosti s organizovanými 23 Alois Walde, Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen, B. II, Berlin und Leipzig, 1927, s. 513. 325