Studija apie slavų kalbų lokatyvą

STUDIE O LOKÁLU VE SLOVANSKÝCH JAZYCÍCH В. Н. Топоров, Локатив в славянских языках, Издательство Академии наук СССР, Москва, 1961. 380 р. Nepomýlíme se, řekneme-li, že od konce XIX. století, kdy F. Fortunatov začal roku 1886 na Moskevské univerzitě přednášet litevštinu, se Moskva stala jedním z nejvýznamnějších center výzkumu litevského jazyka. S Moskvou je spojena vědecká činnost dobře známých žáků F. Fortunatova G. Uljanova a V. Poržežinského. Žákem F. Fortunatova byl také J. Jablonskis. Dlouhou dobu působil na Moskevské univerzitě znalec litevského jazyka, autor knihy „Очерк литовского языка“ (Moskva, 1955), sovětský jazykovědec prof. M. Petersonas. V Moskvě však nikdy nebylo tolik jazykovědců ovládajících litevštinu a zabývajících se otázkami litevských a baltských studií jako dnes. Zvláště početná skupina takových jazykovědců působí v Ústavu slavistiky Akademie věd SSSR. Některé svazky prací tohoto ústavu jsou téměř celé věnovány problémům baltských jazyků. V samých prvních řadách badatelů těchto problémů stojí samozřejmě Vladimir Toporov. Za posledních několik let publikoval několik desítek vynikajících prací o baltské toponymii, jazykových vztazích mezi baltskými a slovanskými jazyky, historickosrovnávací gramatice baltských jazyků a etymologii. Některé práce V. Toporova byly otištěny také v litevských jazykovědných publikacích.1. Nedávno tento jazykovědec vydal rozsáhlou monografii o lokálu ve slovanských jazycích. První část tohoto díla je věnována výhradně otázkám slavistiky, ve druhé části se však na základě velmi rozsáhlého materiálu řeší také otázky baltistiky a indoevropeistiky obecně a vyvozují se závěry zajímavé pro badatele v dějinách slovanských i baltských jazyků. V první části jsou postupně přehledně popsány typy lokálu v ruštině, běloruštině, ukrajinštině, polštině, kašubštině, polabštině, lužické srbštině, češtině a slovenštině, staroslověnštině, bulharštině, srbochorvatštině a slovinštině; největší pozornost je věnována lokálům užívaným ve starých památkách těchto jazyků a jsou ukázány procesy zániku jednotlivých typů lokálu a vzniku nových. Shrnutím výsledků výzkumu v této části lze konstatovat, že určité stopy lokálu bez předložky se nacházejí v písemných památkách značné části slovanských jazyků. Lokál bez předložky se obzvlášť dobře zachoval v ruských písemných památkách XI—XIII. století. Již v tomto období však lokál s předložkou v ruských památkách vyjadřoval všechny významy vyjadřované lokálem a na konci XIII. století a počátkem XIV. století lokál s předložkou zcela vytlačuje lokál bez předložky. V běloruštině a ukrajinštině se vzniklé formy lokálu bez předložky zachovaly 1 Viz В. Н. Топоров, О балтийских следах в топонимике русских территорий, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. 2, Vilnius, 1959, s. 55—63; В. Н. Топоров, О. Н. Трубачев, Балтийская гидронимия Верхнего Поднепровья, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. 4, Vilnius, 1961, s. 195—217; В. Н. Топоров, Из опыта балто-славянских фольклорных связей, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. 6, Vilnius, 1963, s. 149—175. 318 pouze v příslovcích. Je pravda, že v některých ukrajinských karpatských nářečích se především v písních vyskytují také nepříslovečné formy tohoto lokálu, avšak podle názoru V. Toporova nejde nejspíše o pozůstatky starého lokálu bez předložky. Ve staropolských památkách nebyly nalezeny spolehlivé doklady lokálu bez předložky. Stopy tohoto lokálu se nenacházejí v kašubštině ani polabštině. V památkách lužické srbštiny se vyskytuje mnoho dokladů lokálu bez předložky. Tyto lokály jsou však nejspíše výsledkem pozdější doby a nejsou geneticky spjaty se starým slovanským lokálem bez předložky. Pro zkoumání dějin slovanského lokálu mají velmi cennou hodnotu údaje ze starých českých památek. Ve starých českých textech se nacházejí archaické rysy lokálu, které se v jiných slovanských jazycích vůbec nezachovaly. Lokál bez předložky je v českých památkách hojně doložen. Mnoho příkladů tohoto lokálu s různými významy se vyskytuje také ve staroslověnštině. V jihoslovanských jazycích prakticky vůbec nejsou spolehlivé doklady lokálu bez předložky. Jak již bylo uvedeno, pro litevská studia je nejdůležitější druhá část díla. V této části autor řeší otázku, která by ještě na počátku XX. století působila zcela absurdně. Pokouší se zde objasnit, kdy vznikl pád lokálu, doložený v památkách mnoha indoevropských jazyků, zejména východních. Dříve se tvrdilo, že se lokál utvořil v indoevropském prajazyce. Na základě údajů z avestštiny, baltských a slovanských jazyků a částečně arménštiny, a zejména pod vlivem hypnotického působení sanskrtských faktů, byla indoevropskému prajazyku přisouzena soustava osmi pádů, do níž jako samostatný pád náležel i lokál. Když však byly rozluštěny nejstarší texty indoevropských jazyků — chetitské klínopisné tabulky z druhého tisíciletí př. n. l. — ukázalo se, že pádová forma, která odpovídá lokálu východních indoevropských jazyků, v nich vyjadřuje stejnou měrou vztahy dativní i lokativní. Je těžké si představit, tvrdí autor díla, že by se někdy existující samostatné pády dativu a lokálu s různými koncovkami slily v jeden. Spíše je třeba uvažovat o původním nerozlišování dativu a lokálu (srov. s. 277). Ani doklady z některých dalších indoevropských jazyků (např. germánských a italických) nesvědčí o tom, že by se v nejstarších dobách dativ a lokál jasně rozlišovaly. Jasná diferenciace těchto forem začíná v části indoevropských jazyků poměrně pozdě. Po přehledu lokálu v jednotlivých indoevropských jazycích dochází V. Toporov k těmto závěrům: 1) za lokály v různých indoevropských jazycích se často pokládají útvary odlišných forem, které spolu souvisejí pouze podobností významu; 2) ve všech indoevropských jazycích lze nalézt jasné stopy ještě neutvořeného lokálu (zvláště typické je, že se tyto stopy objevují u slov se souhláskovým kmenem a někdy u kmenů i, u; v produktivních kmenech na ā, o jsou takové případy velmi vzácné); 3) hypotézu o příslovečném původu lokálu potvrzuje větší počet faktů než opačný předpoklad (při aplikaci na západní indoevropské jazyky); 4) sotva lze pokládat lokál za společný indoevropský pád; 5) řada okolností svědčí o původním splynutí lokálu a dativu (srov. s. 285). 319 Ve druhé části monografie je značný prostor věnován také lokálu baltských jazyků. Materiál baltských jazyků se využívá jak při řešení obecných otázek dějin indoevropského lokálu, tak jako pomůcka k objasnění jednotlivých procesů vývoje lokálu ve slovanských jazycích. V. Toporov zdůrazňuje, že baltské údaje jsou zvlášť významné nejen kvůli své blízkosti k faktům slovanských jazyků, ale také pro svou archaičnost. Velkou část materiálu autor shromáždil z písemných památek a nářečních textů. Kniha uvádí údaje baltských jazyků od pruských katechismů, Mažvydových spisů a gramatiky Adolfiho až po sbírky lotyšského a litevského folkloru a práce J. Endzelīnse a J. Jablonského. Bohatou baltistickou literaturu zmiňovanou v díle bychom mohli doplnit nanejvýš jednou či druhou studií z litevské či lotyšské dialektologie vydanou v posledních letech. Tvrzení těchto studií však nebudou v rozporu s obecnými závěry díla. Na závěr uvedeme jen několik drobných nepřesností, které v žádném případě nemohou snížit celkovou hodnotu díla. Na s. 295 není zcela správně přeložena Mažvydova věta: „přicházející andělé zpívají...“. Na s. 322 jsou nesprávně přeloženy příklady z lotyštiny s předložkou ap. Nelze tvrdit, že příklady uvedené na s. 319, v nichž je místo vyjádřeno akuzativem s předložkou apie, jsou cizí spisovné litevštině. V. Toporov správně uvádí, že pruský jazyk lokál vůbec nemá, a v poznámce vysvětluje: „Nebudeme-li počítat jediný pronominální příklad z Enchiridijona: bhe stallėti pērdin en schisman ackewijstin Krixtianiskan astin, s. 77, 15, který však nic nedokazuje, protože nemá (z formálního hlediska) protějšky v jiných jazycích“ (srov. s. 283). Z naší strany dodáme, že i tvar schisman byl J. Endzelīnsem pokládán za dativ *schismau < *šismū2. J. Endzelīns navíc pochyboval nejen o adverbiu bitai, které zmiňuje V. Toporov, jakožto o lokálu singuláru o-kmenů, ale i o první části složených slov sallubai busennis, salaubalgannan, sallūbaiwirins3. Vilnius A. Sabaliauskas K ETYMOLOGICKÝM VÝKLADŮM GALINDY, PRIEGLIAUS A SŪDUVY M. RUDNICKÉHO Mikołaj Rudnicki, Prałowiańszczyzna Lechia-Polska, II, Wspólnota słowiańska. Wspólnota lechicka-polska, Poznań, 1961. V díle polského lingvisty se na základě jazykových a archeologických údajů podrobně zkoumají otázky etnogeneze slovanských kmenů, mezi nimi i polského národa, jejich pravěkých území a migrace. Zabývá se také dialektologií slovanského pravěku, hmotnou kulturou a 2 Plg. J. Endzelīns, Senprūšu valoda, Rīgā, 1943, p. 80—81. 3 Srov. tamtéž, s. 58—59. 320