Dėl regresyvinės balsių asimiliacijos kai kuriose šiaurės rytų žemaičių dūnininkų tarmėse

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, VI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA O REGRESIVNÍ ASIMILACI SAMOHLÁSEK V NĚKTERÝCH SEVEROVÝCHODNÍCH ŽEMAITSKÝCH NÁŘEČÍCH DŪNININKŮ V. VITKAUSKAS Regresivní asimilace samohlásek, tak široce rozšířená v žemaitských nářečích dounininků, není za určitých okolností cizí ani některým nářečím dūnininků2, a zvláště pak kuršėnskému nářečí, které je zde podrobněji popsáno3. O důsledné regresivní asimilaci v popisovaných nářečích dūnininků samozřejmě nelze mluvit, neboť tato asimilace zde zasahuje pouze samohlásku e. Před koncovými i < i < *in a předními u < ū < *un a u̇ (někdy také před ie < ė) se e s původním starým přízvukem za určitých okolností neprodlužuje, nýbrž se vyslovuje krátce. K tomu dochází ve všech případech, kdy mají sousední nářečí dounininků (Raudėnai, Tryškiai, Papilė, Tirkšliai aj.) místo e ę a ie, nebo dokonce ė. Regresivní asimilaci lze v kuršėnském nářečí pozorovat: 1. Když e stojí bezprostředně před koncovou slabikou, jejíž samohláskové složky jsou i, přední u a u̇ nebo dvojhláska ie: a) u některých podstatných jmen ja-kmenů v jednotném čísle v nominativu, dativu, akuzativu, lokálu a vokativu a v množném čísle v genitivu a lokálu: Jednotné číslo V. šėnis ~ šėnis vi'nmėtis ~ vienmėtis K. šė'ne vi'nmė'če N. šėnu̇ vi'nmėčiu̇ 1 Viz K. Būga, Rinktiniai raštai, sv. 2, Vilnius, 1959, s. 492; V. Grinaveckis, Šiaurės vakarų dūnininkų tarmių fonetinės ypatybės ir jų raida, „VVPI Mokslo darbai“, sv. 11, Vilnius, 1960, s. 90; B. Rokaitė, Kai kurie nauji žemaičių tarmių fonetikos dalykai, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, sv. 4, Vilnius, 1961, s. 149—153; A. Girdenis, Balsių asimiliacijos reiškiniai Tirkšlių tarmėje, „Kalbotyra“, sv. 4, Vilnius, 1962, s. 141—150. Viz tamtéž geografické rozšíření a nářeční příklady. 2 O regresivní asimilaci samohlásek v okolí Pavandenė viz V. Grinaveckis, citované dílo, tamtéž. Důsledná regresivní asimilace samohlásek byla letos během dialektologické expedice zaznamenána také v nářečích dūnininků v okolí Užventisu, Vidsodisu a Kolainiaie. 3 O rozloze kuršėnského nářečí a některých jeho fonetických rysech viz V. Vitkauskas, Kuršėnų tarmės kirtis ir priegaidė, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. 3, Vilnius, 1960, p. 61—76. 269 G. šeñi vi'nmėti In. šeñù vi'nmėču Vt. mėdie — Š. šeñi|šeñau — Množné číslo V. šeñe⁴ vi'nmė·te· K. šeñu vi'nmė·ču N. šeñe·ms vi'nmė·te·ms G. šeñūs vi'nmėčūs In. še'ne's|šeñe's (často) vi'nmė·te·s Vt. mėdžu·si — Podobně je tomu u slov medis ~ medìs, medžiu, medį, medie, medžiu; kelis ~ kėlis (nohy)⁵, keliu, keli, kelie, keliu (pū'li un keļu | duomeniok ~ padal na kolena: „Dovenok“); lėpšis ~ lėpšis, lėpšu, lėpši, lėpšu (prisirínka pilna krėpša lėpšu ~ naplnila se plná nůše lėpšů), srov. ženské lė·pši ~ lėpšė, kde i < e, jednotné číslo akuzativu lė·pši ~ lėpšę, kde i < *en; plėpis ~ plėpis, plėpu, plėpi, plėpu; ru'pėstis ~ rūpėstis (srov. raudėnské ru'piesnis ~ rūpėsnis); šimtametis ~ šimtametis, šimtamečiu, šimtamečiu, srov. ženský rod, jednotné číslo nominativu šimtame'ti; u slov šėri's ~ šer'js a treč ~ trečias v jednotném čísle akuzativu: šėri (pastā·ti šėri | nepsusišnėkėsi ~ postavil šėri, nebsusišnėkėsi), trėti (nepá·reje vaikā· i trėti ski·ru | palika tū·trus mėttus ~ děti nepřišly do třetí třídy, zůstaly druhý rok) atd. b) v genitivu množného čísla podstatných jmen s kmenem na ē: žėmu (prinėši vaikā· žėmu ~ děti přinesly země), mielėnu ~ mělenių. V tomto případě k asimilaci nedochází před ie < ē: visi sutilpsma tuo jū·duo žė·mie ~ všichni se vejdeme do té černé země; buvā·u ilksilie mielė·niesi ~ byl jsem v dlouhých modrých; nusidirbi· su mielė·niems kā·p velniūka ~ pracovali jsme s modrými jako čertíci atd. c) v podstatných a přídavných jménech mužského rodu s deminutivní příponou -elis: daržėlis, daržėlu, daržėli, daržėlie, daržėlu; šaukìmelis (jėtau | kāž duo šaukìmelis būva ~ jejej, co to bylo za lžičku); duobėlėlis, duobėlėlu, duobėlėli, duobėlėlu (ale genitiv jednotného čísla duobėlė·le); klumpėlis, klumpėli, klumpėlie, klumpėlu (ale klumpė·le); iš gergždėlu ~ z Gergždėlių (název vesnice) atd. atd. U slov ženského rodu k asimilaci dochází pouze před předopatrověným u v genitivu množného čísla: ašarėlu (kī·g bū·s ašarėlu žmonomims mótinums ~ kolik bude slziček pro ženy a matky, ale: ne vī·nā ašarė·li neišri·tėje | tā· būvāu užki·tiejusi ~ ani jedna slzička neukápla, tak jsem byla zatvrzelá); dainėlu, žuolėlu; runkėlu (šešius vaik·kus išnešiojō·u un runkėlu ~ šest dětí jsem odnosila na rukou), muotriškėlu „ženských“ atd. d) v podstatných jménech mužského rodu s příponou -eklis: bambėklis ~ bambėklis, bambėklu, bambėkli, bambėklu; jaunėklis (mladý člověk), jaunėklu, jaunėkli, jaunėklu (ale genitiv jednotného čísla jaunė·kle); žanėklis (ženatý muž, budoucí manžel), ža-nėklu, žanėkli, žanėklu; mušėklis (nástroj k mlácení), mušėklu, mušėkli, mušėklu atd. U slov ženského rodu se asimilaci nepodařilo zaznamenat 4 Zde nepůsobila ani analogie ostatních pádů (viz dále), srov. paradigma slova medis. 5 Ale kė·lis, akuzativ jednotného čísla kė·li (išlė·idā·u i kė·li ~ vyšel jsem na cestu). 270 (buď vlivem analogie, nebo proto, aby nedošlo k záměně se slovy mužského rodu): perė˙klu (mūn reik.tų bent dviju˙ perė˙klu | žadu vištu usivei.sti ~ mūn reikėtų bent dvijų perėklių, žadi viščių užsiveisti) aj. e) V substantivní příponě -enis: šaltėnis „pramen“, šaltėni, šaltėnie, šaltėniu (ale gen. sg. šaltė˙ne: šaltė˙ne ūndu˙ šalc~šaltėnio (v)anduo šaltas); v příjmeních: dru˙ktenis, dru˙ktenu˙, dru˙kteni; gluo˙denis, gluo˙denu˙, gluo˙deni; mielenis, mielėnu˙, mielėni (ale mielė˙ne ~ Mėlėnio), pelėnis, pelėnu˙, pelėni (ale pelė˙ne ~ Pelėnio), v názvech vesnic: gintėnu: iš gintėnu dunauskikė pare˙jusi ~ iš Gintėnių Dunauskikė parėjusi atd. f) V příponě komparativu adjektiv mužského rodu -esnis (pouze v nominativu a akuzativu sg.): mažėšnis (ale mažė˙sni: nuotriška visumė turi mažė˙sni būti ~ motriška visumėt turi mažėsnė būti), mažėšni; strugėšnis „kratší“, strugėšni; šaltėšnis, šaltėšni (ale gen. sg. šaltė˙sne: nuor šaltė˙sne ūndenc | par˙šil.c a˙sus ~ nūra šaltėsnio (v)andens, par šiltas ėščs); vi˙rešni˙sis ~ vyrešny˙sis (ale vi˙rešnioje ~ vyrešniojo), vi˙rešniu˙ju˙ (tūoki pašutima turieje | ka vi˙rešniu˙ju˙ spi˙ri ~ tokį pasiutimą turėjo, kad vyrešniojujo spyrė) atd. U ženského rodu není ani jediný případ, kdy by k této asimilaci docházelo (adjektiva s určitým členem mají v nářečí nejčastěji přízvukový typ IV). 2. K asimilaci někdy dochází i v případech, kdy e nestojí bezprostředně před slabikou se zadním i<i<*in nebo s přední variantou u<ū<*un: a) když mezi nimi stojí slabika s kmenovou samohláskou e: sėseri (tikra sėsėri pei.k | uo tū neustūoji ~ tikrą seserį peika, o tū neužstūoji), šėpeti (kur nukisā˙ tū˙ šėpeti ~ kur nukisai tą šėpetį)⁶, šėpeti (kur nukisā˙ tū˙ šėpeti ~ kur nukisai tą šėpetį). K této skupině patrně patří také slova kėbelis „obtížná práce, trápení“, srov. lotyš. kėbelis⁷ (kėbelis su ti˙k vaikū˙ ~ kėbelis su tiek vaikų), vėpelis⁸ „pootevřený, hlupák“ (kuoks vėpelis čė nepadarī˙s | čė gė˙ra vi˙ra rei˙k ~ koks vėpelis čia nepadarys, čia gero vyro reikia), žėbelis „plácá nesmysly“ aj. b) Když mezi nimi stojí slabika s kmenovou samohláskou i: nėrini, nėrini˙s ~ nerinys „pletený předmět“ (pābuobė˙s lā˙ksta i nėrini užmeti ~ pabobiais laksto ir nėrinį užmetė, ale: tūri nė˙rine dā˙r nemā˙žā | tūoki šeimi˙na apnė˙rti nėju˙kā ~ turi nėrinio dar nemažai, tokią šeimyną apnerti ne juokai), tēšmini (susibra˙ži kārvi tēšmini | nelė˙id ne už pā˙pa pajimti ~ susibraižė karvė tešmenį, neleido ne už papo paimti) aj. Působení analogie. Střídání přízvučného dlouhého a krátkého e v paradigmatu téhož slova vytváří (v mysli mluvčího) jakýsi zmatek. Dnes, kdy asimilační zákony již v nářečí nemají pevný základ (výslovnost i<i<*in a i<ė, i<*en se sjednotila: ve všech případech se vyslovují otevřené, rozšířené i, u, přechodné hlásky mezi i a e, u a o; nářečí, řekl bych, je silně ovlivňováno spisovným jazykem a sousedními aukštaitskými nářečími), se e v paradigmatech často sjednocuje: ve všech tvarech se vyslovuje buď krátké, nebo dlouhé. a) Jak již bylo uvedeno, asimilaci se nepodařilo zaznamenat u substantiv ženského rodu s příponou -eklė: perė˙klu, jaunė˙klu aj. Dlouhé e se velmi často vyslovuje také 6 U samé hranice s duonininkským nářečím, ve vesnici Kentraičiai, jsem zaslechl větu: sėseri˙ pavi-dieti grie˙ks ~ sėsere pavyvėdėti griekas, jde však o zřejmý vliv duonininků (Raudėnų seserė). 7 Lietuvių kalbos žodynas, t. 5 (ats. redaktorius K. Ulvydas), Vilnius, 1959, p. 470. 8 Plg. K. Būgos vėpelis (žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, t. 1, Vilnius, 1958, p. 291). 271 v podobách žē·mu (tradiční podobou nářečí žēmu), mielē·nu (trad. mielēnu), buobē·lu, sē·seri (trad. sēseri), stejně jako ve všech ostatních podobách, v nichž má e hlavní, starobylý přízvuk. b) U podstatných jmen mužského rodu je tomu právě naopak: krátké e se vyslovuje tam, kde o regresivní asimilaci nemůže být ani řeči, např.: Jednotné číslo V. medìs luopšelis gražesnis K. mė·dže‖mėdže luopš·le‖luopšele gražē·sne‖gražesne N. medžù· luopšelu· gražesnė·m G. mèdi luopšeli gražesni Įn. medžù luopšeliù gražesniù Vt. mède luopšele gražesnėmi Š. sēni‖sėnau vaikē·l Množné číslo V. mè·de· (l. r., sen.)‖mède· (často). luopšele· gèresnì‖gerèsne· K. medžù luopšelu gèresniù N. mè·de·ms luopšele·ms gèresnims‖geresni·ms G. medžùs luopšeluš gèresniùs Įn. mè·de·s (l. r.)‖mède·s luopšele·s gèresnė·s Vt. medžù·si luopšelu·si gèresniù·si Š. sēne· vaikēle· Z paradigmatu je zřejmé, že krátké e se analogicky vyslovuje v genitivu jednotného čísla, nominativu, vokativu, dativu a instrumentálu množného čísla (před širokým e k asimilaci nemohlo dojít). Je třeba ještě dodat, že toto sjednocení je obzvlášť výrazné a časté v řeči mladší generace. Podobně jako v kuršėnském nářečí působí regresivní asimilace také v těchto severovýchodních dūnininkských nářečích: v Kurtuvėnai (jē·m kùr geresnis gā·bals ~ jēma „bere“, kur geresnis gābalas; tuòli mù·su tievi·nė·li biednù· siratėlu (d.) ~ toli mūsu tėvynėlė biednų siratėlių), v Šaukėnai (atė·je tuóks vaikėlis ~ atėjo tóks vaikėlis; kù· tu čė sēni sėjė ~ ką tu čia, seni, sėjì; šiù·t pašlius pas tū· seni pažu·rieti | ar tikrā· jis miri (p.) ~ siųnta pašlūs „posly“, aby se podívali na toho starce, zda opravdu zemřel). Ve Vėjaguvė (ši·nā·usma šaltēnù·se ~ šienaūsma šaltēniūse; ai·k bā·l­tinti medžù ~ eik bāltinti medžių; sēnis būva su ū·sta·s | su baržā ~ sėnis būvo su uostais „vousy“, su barža; mùms gerā· jīr kulkuozēlie ~ mùms gerai ir kulkozėlė(je); stāsi· | a nebēg prakaitėlis ~ Stasys, ar nebėga prakaitėlis) a jinde.⁹ K otázce původu. Vzhledem k výkladu K. Būgy¹⁰, k vztahu krátkého dūnininkského e k dounininkskému ę, ę nebo ie a k rozsáhlému území, kde se tato asimilace vyskytuje, je třeba předpokládat, že jde o poněkud starší jev žemaitských nářečí. K asimilaci nepochybně došlo před u > o a i > e a nejspíše před prodloužením starých přízvučných a, e. Krátké e se v kuršėnském a dalších dūnininkských nářečích mohlo zachovat tímto způsobem: v důsledku ⁹ Materiál byl čerpán z kartotéky oddělení dějin jazyka a dialektologie LKLI. ¹⁰ Viz K. Būga, Rinktiniai raštai, t. 2, Vilnius, 1959, s. 492. 272 Při regresivní asimilaci se e začalo vyslovovat napjatě, úžeji (nejspíše ve všech žemaitských nářečích, v nichž k této asimilaci dochází), nepřizpůsobilo se širokému e a nebylo prodlouženo. Později se v některých dunininských nářečích změnilo v ė, v jiných v ie nebo ę, zatímco v dunininských nářečích zůstalo krátké, pozbylo napjatosti a splynulo se širokým e, které asimilace nezasáhla, když v těchto nářečích začaly asimilační zákony slábnout. O existenci jakési napjaté samohlásky svědčí také samohláska e v tirkšliském nářečí11 (pokud nejde o novodobý jev). Vilnius O REGRESIVNÍ ASIMILACI SAMOHLÁSEK V NĚKTERÝCH ŽEMAITSKÝCH NÁŘEČÍCH SEVEROVÝCHODNÍCH DUNININKŮ V. VITKAUSKAS Resumé Regresivní asimilaci v žemaitských nářečích severovýchodních dunininků (Kuršėnai, Šaukėnai, Kurtuvėnai) podléhá pouze samohláska e stojící před koncovými slabikami, jejichž slabičnými samohláskami jsou i<i<*in a u<u<*un, ū<uo, pokud stojí po měkkých souhláskách (někdy před ie<ė). Samohláska e pod hlavním, starobylým přízvukem se pak vyslovuje krátce namísto očekávaného dlouhého e (jako ve spisovném jazyce): mėdis (spis. jaz. mėdis) „strom“, gen. pl. mielēnų (nom. sg. mielēni „borůvka“), duobilēlis (gen. sg. duobilē-le) „jetelíček“, butbēlis (spis. jaz. bambēlis) „bručoun“ atd. K asimilaci někdy dochází i tehdy, když mezi slabikou se samohláskou e a koncovou slabikou se samohláskami i<i<*in, u<u<*un, ū<uo stojí mezilehlá slabika se samohláskami e, i: šēpeti „kartáč“ (gen. sg. šēpeče), nē:rini „pletení“ (gen. sg. nē:rine) atd. Podle autora začalo působení této asimilace ještě předtím, než se v litevštině prodloužily přízvučné samohlásky a, e. 11 Viz A. Girdenis, citovaný článek, tamtéž. 18. Kalbotyros klausimai VI.