Svarbus įnašas į baltų kalbotyrą

BALTŲ IR SLAVŲ KALBŲ KALBARYŠIAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA RECENZE VÝZNAMNÝ PŘÍNOS BALTISTICKÉ LINGVISTICE Chr. S. Stang, Srovnávací gramatika baltských jazyků, Oslo—Bergen—Tromsø, 1966, 485 s. Jméno významného norského lingvisty, profesora Chr. Stanga, vstoupilo do bibliografie litevské lingvistiky téměř před čtyřiceti lety. Je zajímavé, že svou první významnou lituanistickou práci zahájil tento lingvista zkoumáním první litevské knihy – ve věku 29 let vydal monografii o knize „Catechismsa prasty szadei“, která vyšla roku 1547, a o jejím sestaviteli M. Mažvydasovi¹. O několik let později Chr. Stang společně s J. Gerullisem popsal jedno východopruské litevské nářečí² a ještě později vydal studii o slovanském a baltském slovese³, zkoumal běloruský jazyk užívaný v kancelářích Litevského velkoknížectví a zabýval se problémem nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky. Nejvýznamnějším a bezpochyby nejzásadnějším dílem Chr. Stanga je jeho nedávná práce „Srovnávací gramatika baltských jazyků“. Obrovský význam tohoto díla pro baltistiku i indoevropeistiku obecně se stává zvláště zřejmým a pochopitelným, připomeneme-li si, že až dosud byla jedinou srovnávací gramatikou baltských jazyků poměrně stručná kniha „Hlásky a tvary baltských jazyků“⁴, vydaná na základě přednášek, které lotyšský lingvista J. Endzelīns přednášel na univerzitě v Rize. Vydání Chr. Stangovy gramatiky je tedy významnou událostí v lingvistice jak z teoretického, tak z praktického hlediska – pro mnoho filologů, kteří se zajímají o baltské jazyky a jejich dějiny, bude tato gramatika nepostradatelnou učebnicí. V úvodu „Srovnávací gramatiky baltských jazyků“ (s. 1–21) Chr. Stang stručně charakterizuje baltské jazyky a uvádí jejich vztah ke slovanským jazykům. Velmi podrobně je pojednáno o fonetice baltských jazyků – litevštiny, lotyštiny a staré pruštiny (s. 22–174) a z morfologie o změnách slov (s. 175–482). Otázkami tvoření slov a syntaxe se práce zvlášť nezabývá. Při výkladu dějin a vývoje fonetických a morfologických jevů baltských jazyků je autor srovnává s odpovídajícími jevy v jiných indoevropských jazycích, zejména slovanských. V kapitole o fonetice často pracuje s baltskými výpůjčkami ve finských jazycích Pobaltí. V knize jsou však pochopitelně uvedena především fakta z baltských jazyků 1 Chr. S. Stang, Die Sprache des litauischen Katechismus von Mažvydas, Oslo, 1929. 2 J. Gerullis ir Chr. Stang’as, Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose, Kaunas, 1933. 3 Chr. S. Stang, Das slavische und baltische Verbum, Oslo, 1942. 4 J. Endzelīns, Hlásky a tvary baltských jazyků, Riga, 1948 (litevský překlad: J. Endzel-ynas, Hlásky a tvary baltských jazyků, Vilnius, 1957). 191 materiálu shromážděného ze starých písemných a různých současných pramenů. Autor se opírá zvláště často o údaje z litevštiny a práce litevských jazykovědců. Dobře zná nejen práce A. Baranauska, K. Jauniuse, K. Būgy, J. Jablonského a dalších jazykovědců, ale také litevskou lingvistiku posledních let – ve svém díle Chr. Stang cituje práce více než dvaceti sovětských litevských jazykovědců. V oddílech věnovaných fonetice i morfologii nacházíme mnoho nových tvrzení. Je pravda, že ne se všemi lze hned souhlasit, mnohá z nich však svou originalitou bezpochyby upoutají pozornost i dalších jazykovědců a přimějí je, aby se na jednotlivé otázky dějin baltských jazyků podívali nově. Řekněme, že dosud nepanuje jednotný názor na vznik litevského š z s po samohláskách š, ū. Po kritickém zhodnocení dosavadních názorů na tuto otázku (J. Endzelyna, J. Otrembského) Chr. Stang tvrdí, že výskyt souhlásky š ve slovech maišas, rieš(ut)as, aušra, rišti a s ve slovech mūšė, lysė, klāusiu představuje nejen fonetický, ale i dialektálně-geografický problém (s. 96 a násl.). Domnívá se také, že s(ss), které se ve starých litevských písemných památkách (zejména u autorů pocházejících ze západní části Litvy: Mažvyda, Vilenta, Bretkūna, Daukši a dalších) často vyskytuje před souhláskami namísto š (např.: schestas „šeštas“, auktas „aukštas“, ischreske „išreiškė“, penukslas „penukšlas“), není čistě pravopisnou záležitostí, nýbrž odráží také odlišnou výslovnost š v uvedených případech (s. 99–100). Mnohé badatele litevštiny zajímala a stále zajímá koncovka jednotného dativu podstatných jmen s kmenem a(ō) v nářečí východních aukštaitů z Debeikių -ai (např. vaikai „dítěti“). O jejím původu existují různé názory. Chr. Stang předkládá novou myšlenku: protože se v uvedeném nářečí nepřízvučná dvojhláska uo mění v a, považuje koncovku jednotného dativu -ai za vzniklou ze staré společné litevsko-lotyšské trojhláskové koncovky tohoto pádu *-uoi (s. 70). Koncovka -ai, jejíž první složka je ve skutečnosti poněkud redukovaná (= α), však podle fonetických zákonitostí nářečí může pocházet i z -ui; srov. nominativ plurálu tohoto nářečí vīrai „muži“ a dativ singuláru vīrai „muži“, lokál singuláru turgāi < turgūj(e)5. Chr. Stang rovněž nesouhlasí s rozšířeným názorem, že litevské tvary lokálu plurálu na -uose vznikly z tvarů akuzativu plurálu a postpozice *en. Tento názor je prý nesprávný proto, že již dříve existovaly tvary na -uosu. Podle autora gramatiky vznikl z těchto tvarů lokál plurálu na -uose analogicky podle lokálu singuláru. Prvek uo ve starších tvarech lokálu plurálu na -uosu byl převzat z tvarů plurálového ilativu na -uosna (s. 186–187). K autenticitě, interpretaci a lokalizaci jednotlivých litevských jazykových údajů uvedených v práci lze vznést i několik kritických připomínek. Tak například vedle koncovky genitivu singuláru u-kmenů -aus (sūnaūs) je uvedena (s. 214) také koncovka -ūs (sūnūs), doložená v popisu nářečí z Buivydžių, který vydal francouzský jazykovědec R. Gauthiot⁶. Dialektologické výzkumy posledních let však koncovku -ūs nepotvrdily ani v Buivydžių, ani v jiných litevských nářečích. R. Gauthiot ji pravděpodobně také zaznamenal nepřesně místo koncovky -aus, která se v nářečí z Buivydžių vyslovuje nejasně⁷. 5 Žr. Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, p. 95–96. 6 R. Gauthiot, Le parler de Buividze, Paris, 1903, § 44. 7 Viz Z. Zinkevičius, op. cit., s. 92. 192 Na základě mapy litevských nářečí sestavené A. Salisem8 autor gramatiky uvádí rozšíření některých nářečních jevů nepřesně. Například mezi dalšími obydlenými místy, kde se místo přízvučných nekoncových samohlásek a, e vyslovuje o (ɔ), ė(ę), jsou uvedeny také Alanta a Giedraičiai (s. 25). Ve skutečnosti zůstávají v těchto místech uvedené a, e nezměněny. Také v okolí Smilgiai zůstávají neporušeny akutové dvojhlásky am, an, em, en (v gramatice se uvádí, že se zde mění na ąm, ęm, s. 85—86). U tvaru dativu jednotného čísla žmuōgun (tisková chyba namísto žmuōgun), citovaného z K. Būgových spisů, je uvedena Kvėdarna (s. 85). K. Būga ve skutečnosti uvádí, že dativu jednotného čísla žmuōgun u žemaitských Varni odpovídá podoba z Kvėdarny žmuōgū a podoba z Alsėdžiai, Rietavas a Salantai žmuōgō9. Protože se v práci po znaku tildy (~) obvykle uvádí nářeční podoba převedená do spisovného jazyka podle zvukové podoby, měly by se žemaitské dativní tvary jednotného čísla gālōu 140, lōngōu 169, ārk·l’ōu, vā·kōu 170 v takovém případě převádět nikoli jako gālui, lāngui, ārkliui, vaikui, nýbrž jako gāluo, lānguo, ārkluo, vaikou. V jednotlivých případech jsou v práci bez závažnějšího důvodu či příslušné poznámky uvedeny podoby nářeční, nikoli litevské spisovné, například: opšrýs 9 (= opšrūs); gimti 7 (= gimti), gulbė 8 (= gulbė), ińkstas 109, 112 (= inkstas), laiškas 8, 63 (= laiškas), mušė 97 (= mušė). Čtenáře může někdy poněkud mást také nejednotný přepis příkladů převzatých z různých dialektologických prací (příklady jsou zpravidla uváděny v transkripci pramene). Vyskytují se také zjevné tiskové chyby, které by snad ani nestálo za to zmiňovat. Některé z nich však mohou mást ty, kdo méně ovládají jednotlivé baltské jazyky, proto uvedeme ty nejvýznamnější: ąžuole 298 (= ąžuolė), dievūtis 3 (= dievulis), gálva 141 (= gálva), kraštėlin 192 (= kraštėlin), kriáušė 204 (= kriáušė), meslti 61 (= melsti), plūoštas 110, 360 (= plūoštas), sājka 169 (= šājka), švenčiausis 193 (= švenčiausis), žvėris 91 (= žvėris). Je třeba opravit také podoby některých vlastních jmen, například místních jmen: Alantų 25 (= Alanta), Anykščiai 181 (= Anykščiai), Dieveniškis 478, Dieveniškis 479 (= Dieveniškės), Dubiniai 104 (= Dubingiai), Gervėčiai 70 (= Gervėčiai), Mosėdis 207 (= Mosėdis), Musininkai 86 (= Musninkai), Oniškis 99 (= Onuškis), Pagirai 86 (= Pagiriai), Pagramančių 160 (= Pagramančio), Panevėžys 85, 86, 125 (= Panevėžys), Pašilė 227 (= Pašilė), Svedasai 207, 302 (= Svėdasai), Švėkšna 471 (= Švėkšna), Švenčionėliai 188 (= Švenčionėliai), Švenčionys 433 (= Švenčionys), Širvintai 4, Širvintas 170 (= Širvintos), Veiviržėnai 194 (= Veiviržėnai), Vendžiogala 170 (= Vandžiogala); osobních jmen: Algimant 4 (= Algimantas), Daukža 231 (= Daukša), Grynaveckis 139 (= Grinaveckis), Mikol auskaitė 168, 169, 478 (= Mikalauskaitė), Otrebski 207, 212 (= Otrębski), Шобтнивль 5 (= Товтивиль). Kromě toho by litevským protějškem ruské podoby ze 14. století Минигаило mělo být Minigaila, nikoli Minigailas 6, srov. Švirigaila (Швиртигаило) 5. Také přesnějším litevským protějškem pruského osobního jména Minnegayle je Min(i)gaila, nikoli Mangaila 4. Drobné nepřesnosti, které se z různých důvodů dostaly do gramatiky a zůstaly v ní, nikterak nesnižují vědecký význam této mimořádně pečlivé a metodicky provedené práce, výsledku autorovy dlouholeté badatelské činnosti. 8 Archívum Philologicum, 4, Kaunas, 1933. 9 Žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, p. 376. 13. Baltų ir slavų kalbų ryšiai 193 V předmluvě ke gramatice se čtenář oslovuje skromnými slovy M. Mažvydase, průkopníka litevského písemnictví: „mana darba usz gier prymkiet“. Není pochyb o tom, že přání tohoto významného norského baltisty se vrchovatě naplní. Na každé stránce knihy čtenář s velkou vděčností vůči autorovi cítí, že „Srovnávací gramatika baltských jazyků“ je významným a zásadním příspěvkem k současné baltistice a indoevropeistice. K. Morkūnas NOVÁ LITEVSKÁ GRAMATIKA A. Senn, Handbuch der litauischen Sprache, Bd. I: Grammatik, Heidelberg, 1966. Po dlouhou dobu se celé generace zahraničních jazykovědců učily litevsky z příručky, kterou připravil A. Leskyn a která se skládala z čítanky, stručné gramatiky a slovníku. Od jejího vydání (1919) uplynulo již téměř padesát let. Za tu dobu se značně změnil nejen pravopis litevštiny, ale i užívání některých tvarů, nesrovnatelně vzrostla krásná i odborná literatura a mnoho otázek fonetiky, morfologie a syntaxe bylo důkladně prozkoumáno. Příprava nové, podrobné příručky litevského jazyka se stala nezbytnou. Této práce se ujal jazykovědec švýcarského původu A. Zenas (Senn). V roce 1957 vydal II. díl „Příručky litevského jazyka“, který obsahuje texty vybrané z děl různých litevských spisovatelů, opatřené přízvuky a komentáři, a litevsko-německo-anglický slovník1. V roce 1966 vyšel také první, nejdůležitější díl této příručky — gramatika litevského jazyka. Jde o rozsáhlé dílo o 495 stranách, v němž je podrobně popsána fonetika a morfologie současné litevštiny i užívání mnoha gramatických tvarů. Autor této gramatiky, profesor Pensylvánské univerzity A. Zenas, je svými pracemi litevským jazykovědcům dobře znám. Je jedním ze sestavovatelů pětidílného „Slovníku litevského spisovného jazyka“2, který nedávno dokončili vydávat v Heidelbergu, a zároveň jediným, kdo na tomto slovníku pracuje od samého počátku jeho vydávání. Litevštinou se zabývá již dlouho, žil v Litvě a na Kaunaské univerzitě přednášel fonetiku a další jazykovědné předměty. V roce 1929 napsal „Stručnou učebnici litevského jazyka“3 určenou cizincům, kteří se chtějí naučit litevsky. A. Zenas nepřerušil styky s litevskými studiemi ani později. Napsal mnoho článků a dalších prací o otázkách litevských studií, baltistiky a srovnávací lingvistiky obecně a v poslední době se aktivně podílí na řešení problému nejstarších vztahů mezi Balty, Slovany a Germány. Jeho nové dílo jako by shrnovalo výsledky dlouholetého litevskovědného bádání. Gramatika se skládá z deseti částí. Již první, úvodní část je obsáhlá a bohatá na obsah; po stručném přehledu dějin litevského národa se v ní pojednává o postavení litevského jazyka mezi baltskými jazyky a jeho vztazích k jiným příbuzným jazykům. Autor zde stručně vykládá svou koncepci nejstarších vztahů mezi baltskými, slovanskými a germánskými jazyky. Podle jeho názoru vznikly již na konci období indoevropského společenství, když spolu předchůdci Baltů, Slovanů a Germánů úzce komunikovali, 1 A. Senn, Handbuch der litauischen Sprache, II, Heidelberg, 1957. 2 M. Niedermann, A. Senn, F. Brender, A. Salys, Wörterbuch der litauischen Schriftsprache, Litauisch-Deutsch, I–V, Heidelberg, 1934–1967. 3 A. Senn, Kleine litauische Sprachlehre, Heidelberg, 1929. 194