R. Eckert. „Baltistische Studien“

Využití materiálu z litevských nářečí, starých písemných památek, lotyštiny, pruštiny i dalších indoevropských, zejména slovanských jazyků a opírání se o statistické údaje umožnily autorovi vyslovit nový, velmi dobře podložený názor na vznik současného litevského přízvukového systému a původ a vývoj mnoha gramatických tvarů. Kniha J. Kazlauskase má značný význam nejen pro litevskou jazykovědu, ale také pro baltistiku, indoevropeistiku a obecnou jazykovědu. K. Morkūnas R. Eckert, Baltistische Studien, Berlin, 1971, 102 p. Profesor lipské univerzity Rainer Eckert je pro jazykovědce naší republiky „svůj člověk“: často se s ním setkáváme na různých konferencích a poradách, často čteme jeho zajímavé články uveřejňované jak v Německé demokratické republice, tak v Sovětském svazu (především ovšem v naší republice) i v publikacích dalších zemí; jeho jméno tu a tam nacházíme v informacích o činnosti baltistů NDR, o překladech krásné litevské literatury do němčiny atd. Nedávno vydala Saská akademie věd v Lipsku ve své řadě zpráv jako samostatnou knihu sbírku článků tohoto jazykovědce nazvanou „Baltistische Studien“. Vydání takové knihy je radostnou událostí už proto, že jde o první knihu vydanou v NDR, která se věnuje výhradně problémům baltistiky. Je jakousi vzdálenou ozvěnou krásných tradic lipské univerzity a německé baltistiky vůbec, které proslulí němečtí vědci vytvořili již v předminulém století. Průkopník těchto tradic August Schleicher je uctěn v předmluvě napsané zvlášť pro tuto knihu významným slavistou NDR Rudolfem Fischerem; mimo jiné se v ní připomíná, že zájem o baltské jazyky v poslední době znovu roste. Připomeneme-li A. Schleichera, můžeme konstatovat potěšující skutečnost, že v posledních několika letech vyšlo o tomto německém jazykovědci — „hrdinovi jazykovědy“, jak ho kdysi nazval Friedrich Kurschat — obzvlášť mnoho zajímavých prací (J. Dietzeho, R. Fischera aj.)1. Kniha R. Eckerta také začíná článkem o A. Schleicherovi „Zu August Schleicher's ‘Litauischer Grammatik’“ (s. 9–20). Autor článku výstižně charakterizuje slavnou Schleicherovu gramatiku, podává zajímavou historii vzniku této knihy a připomíná její význam pro dějiny výzkumu litevštiny, vývoj našeho spisovného jazyka atd. Samozřejmě poukazuje i na slabá místa díla A. Schleichera, za něž nesl hlavní vinu nikoli autor, nýbrž tehdejší úroveň lingvistiky. Snad jen jedna výtka R. Eckerta vůči A. Schleicherovi je trochu příliš „přísná“. Autor článku připomíná výrok A. Schleichera, který se už patrně stal pro mnohé baltisty „okřídleným“: lotyština je „eine in Laut und Grammatik jüngere Sprache (ist), die sich zum Litauischen etwa verhält wie das Italienische zum Latein“ (srov. s. 13). R. Eckert má pravdu, když tvrdí, že lotyština tehdy ještě nebyla dostatečně prozkoumána a že tuto mezeru vyplnily až práce J. Endzelīna. Avšak i po J. Endze- 1Američané znovu vydali snad jeden z nejzajímavějších článků o A. Schleicherovi jako člověku a vědci, který před více než stoletím napsal jeho slavný žák Johan Schmidt; srov. Portraits of Linguists, A Biographical Source Book for the History of Western Linguistics, 1746–1963, edited by Thomas A. Sebeok, I, Bloomington and London, 1967, s. 374–395. 16* 243 …lynova díla; zdá se nám, že výstižný výrok A. Schleichera, vztažený k fonetice a morfologii litevštiny a lotyštiny, neztratil nic ze své aktuálnosti. Je pravda, že R. Eckert, který již několik let velmi intenzivně zkoumá problémy heteroklize v indoevropských jazycích, zejména baltských a slovanských, má sklon nacházet v lotyštině více stop heteroklize než v litevštině. Některé příklady R. Eckerta však působí dosti pochybně. Například vedle litev. šaulė, lotyš. saūle, stprus. saule uvádí lotyš. sāuls (tato forma je podle jeho názoru pozůstatkem kmene /). Zde se patrně příliš důvěřovalo údajům ve slovnících. Lotyš. sāuls je totiž doloženo pouze jednou, v dodatcích ke slovníku K. Mühlenbacha od J. Endzelīnse a E. Hauzenbergy. Odtud se do nich dostalo z popisu nářečí Skaista od L. Latkovského². Jedním z nejcharakterističtějších morfologických rysů tohoto nářečí je tendence podstatných jmen s kmenem na -ē přecházet ke kmeni na -i-. V tomto nářečí místo apse, upe najdeme apss, ups atd.³ Podobným způsobem zřejmě vedle lotyš. zeme, litev. žemė, stprus. semmē („na zemi“) vzniklo i lotyš. zems. Je samozřejmé, že takové skutečnosti nemohou svědčit o žádných rysech archaičnosti v morfologii lotyštiny. Něco zcela jiného je slovní zásoba lotyštiny, která si skutečně uchovala značné množství dávných prvků, jež v litevštině zanikly. Autor článku možná ne zcela šťastně zvolil příklad hláskové alternace i: e: a: o uvedený A. Schleicherem (s. 15), neboť litev. mórai není původní slovo, nýbrž výpůjčka ze slovanských jazyků. Při výčtu tradice německy psaných učebnic litevštiny, kterou zahájil A. Schleicher, bylo patrně třeba uvést také „Kleine litauische Sprachlehre“ A. Sena, vydanou roku 1929 v Heidelbergu. V rozsáhlém článku „Slawismen mit i- Stamm im Litauischen“ (s. 21–55) je podána mimořádně pečlivá morfologická a derivační analýza slavismů s i-kmenem v litevštině. Pochybnosti vyvolávají snad jen na několika místech poznámky u litevských slov: Lit. (= litevština), Lit. dial. (= nářeční), Alit. (= starobylé, ze starých písemných památek). V tomto případě by asi bylo vhodnější uvést slavismy označené Lit. i slavismy označené Lit. dial. jako jednu skupinu. A dále: jsou litev. kūtis a lotyš. kūts skutečně germanismy? Není pravděpodobnější, že se toto slovo dostalo do litevštiny z lotyštiny, zatímco lotyš. kūts by jako původní baltské slovo bylo možné zkusit spojit s odpovídajícími slovy ve slovanských jazycích? Samozřejmě ani to nelze tvrdit kategoricky. V článku „Altpreussisch brendekermnen und seine Teilentsprechungen im Slawischen“ (s. 56–59) jsou pro druhou složku tohoto staropruského slova uvedeny sémantické paralely ve slovanských jazycích (srov. stsl. črěvo „střeva“, slovin. črevata „těhotná“ aj.). Zajímavé je, že jak autor článku poznamenává v příslušném dodatku, podobně se již pokoušel vysvětlit původ pruského slova F. Neselmann. V pozdějších prusistických pracích se však tomuto výkladu nevěnovala dostatečná pozornost. Zvláště zajímavý je poslední článek knihy „Zur Heteroklisie im Baltischen und Slawischen“ (s. 60–74), v němž autor, jak se zdá, velmi přesvědčivě polemizuje se skeptiky vůči teorii heteroklize a nachází nové zajímavé doklady heteroklize v baltských a slovanských jazycích. 2 L. Latkovskis, Skaistas izloksne, „Filologu biedrības raksti“, XV, Rīgā, 1935, p. 37. 3 L. Latkovskis, tamtéž, s. 38; srov. též M. Rudzīte, Latviešu dialektoloģija, Rīgā, 1964, s. 337–339. 244 Na konci knihy je uvedena rozsáhlá bibliografie baltistiky vydané v letech 1948–1968 v Německé demokratické republice, jakož i prací jejích vědců publikovaných v zahraničním tisku. Zaznamenává 249 položek věnovaných různým otázkám baltské jazykovědy, litevské a lotyšské literatury, folkloru a dějin baltistiky. Dalších 52 bibliografických položek se týká kulturních vztahů Lužických Srbů (Sorbů) a Litevců. Tuto rozsáhlou bibliografii připravil spolu s profesorem R. Eckertem další náš upřímný přítel, aktivní propagátor litevské kultury, doktor Frido Metskas z NDR. Jak sami autoři bibliografie uvádějí, bylo by nesmírně obtížné sestavit hned napoprvé bibliografii zcela dokonalou, a proto žádají čtenáře o pomoc při jejím doplnění. Vyslyšíme-li tuto žádost, uvedeme několik věcí, které by podle našeho názoru měly být do bibliografie zařazeny, totiž: Ambr. Jonynas, Der Kampf der Fronbauern gegen die Gutsherrschaft im Spiegel der litauischen Märchen, Schwänke und Schwankmärchen, „Deutsches Jahrbuch für Volkskunde“, Bd. VII, Berlin, 1961, p. 205–214. K. Korsakas, Bericht über die Folklorerforschung in Litauen, „Deutsches Jahrbuch für Volkskunde“, Bd. VI, T. 2, Berlin, 1960, p. 451–453. Několik drobných oprav: slovník K. Mühlenbacha a J. Endzelīna vyšel v letech 1923–1932 a třetí díl gramatiky litevského jazyka J. Otrębského vyšel v roce 1956 (tento díl vyšel dříve než ostatní svazky). Bylo by žádoucí, aby tato práce profesora R. Eckerta nebyla jen krásnou ozvěnou tradic německé baltistiky, ale také začátkem nových významných baltistických výzkumů v Německé demokratické republice. R. Eckert věnuje svou práci svému někdejšímu příteli z vědeckých studií, ruskému lingvistovi V. M. Ilič-Svityčovi, a tím jakoby znovu připomíná, že tragická smrt tohoto vědce bolestně zasáhla i baltistiku. A. Sabaliauskas Лінгвістычная геаграфія і групоўка беларускіх гаворак, Мінск, 1968 [Izoglosų interpretacija], 318 p.; Лінгвістычная геаграфія і групоўка беларускіх гаворак, Мінск, 1969 [80 lingvistinių žemėlapių]* Běloruská lingvistická geografie značně pokročila a svými ambicemi i hodnotnými výsledky výrazně předstihla ostatní svazové republiky, které se zabývají obdobným výzkumem nářečí. Významným vědeckým úspěchem v této oblasti byl první monumentální „Dialektologický atlas běloruského jazyka“ (Дыялекталагічны атлас беларускай мовы), připravený kolektivem autorů a vydaný v roce 1963. Jeho 338 map (většina z nich je barevná) a komentáře zachycují nejcharakterističtější rysy fonetiky a morfologie běloruských nářečí, syntaktické konstrukce, rozmanitost a rozšíření jednotlivých frazeologismů a nářeční slovní zásoby. Na základě tohoto atlasu běloruští dialektolo- * Sestavil kolektiv autorů: člen-korespondent AV SSSR R. Avanesov, kandidát filologických věd A. Arašonkava, doktor filologických věd M. Birila, doktor filologických věd N. Vaitovič, doktor filologických věd A. Grucas, mladší vědecký pracovník I. Kavaličiuk, kandidát filologických věd A. Krivickis, člen-korespondent AV BSSR, doktor filologických věd J. Mackevič, kandidát filologických věd J. Ramanovič, mladší vědecký pracovník A. Čaberuk. Redigovali člen-korespondent AV SSSR R. Avanesov, akademik AV BSSR K. Astrachovičius (Krapiva) a doktor filologických věd J. Mackevič. 245