Mituvos upyno tarmės veiksmažodis

Ž O D Ž I Ų F O R M O S I R J Ų V A R T O S E N A L I E T U V O S T S R M O K S L Ų A K A D E M I J A E. GRINAVECKIENĖ SLOVESO V NÁŘEČÍ POVODÍ MITUVY1 Slovesný vid Stejně jako ve spisovném jazyce jsou slovesa bez předpony nejčastěji nedokonavá (ėiti2, grėbt, imt, valgyt), slovesa s předponou dokonavá (atiduot, užvalgyt, sunešt, išgrėbt). Výjimky jsou stejné jako ve spisovném jazyce. Okamžitá slovesa, užívaná vždy bez předpony, jsou dokonavá, např.: ciptelėt, riktelėt, lūžtelėt, stäbtelėt. Slovesa, jejichž předpony srostly s kořenem v jeden lexikální významový celek, jsou však v nářečí nedokonavá (supràsti: Ne viska supràtam; nusigàsti: Bàisei grėit nusigàstu; pažįt: Jì gerai pažįstu). Vid sloves s předponami a bez nich se nejlépe projeví ve větě. Například ve větách: Visai baigių pirštinę užraėkt; Skubinù pamilt karve į vėsu į tvartą; Užaugi besidabidams, pasėsti besimokydams; Baigių išvirt pietūs; Skùbinu nulipt no stogą; Baigių pavàlgvt į gūlsiuos mají tvary sloves jasný význam nedokonavého vidu, zatímco ve větách: Vargė užaugau, be laika pasenau; Būdava, baigsi kūlt, prieš gimų pristàta; Jų motina jaunà mire mají tatáž slovesa význam dokonavého vidu. Tranzitivní a intranzitivní slovesa V nářečí, stejně jako ve spisovném jazyce, jsou tranzitivní a intranzitivní slovesa. Bylo však zjištěno, že některá intranzitivní slovesa mohou být někdy tranzitivní, např.: nuvažiavau arklius; Nòrmas ėit sūnku; Jau làngus šàl; Mą tìščio piršta, dùre šòna; Bòbas turšuò „kasa“ bùlves; Prasipìrka pinigus; Višta prìlese gūži; Jis išjòje arklius. 1V článku se snažíme podat co nejúplnější přehled tvoření a zčásti i užívání osobních a neosobních slovesných tvarů „nářečí povodí Mituvy“. Tato kapitola je součástí II. dílu rozsáhlejší rukopisné práce „Nářečí povodí Mituvy“, napsané v letech 1952—1955, avšak byla podstatně doplněna o nový nářeční materiál, který autorka shromažďovala až do roku 1973. 2Nářeční příklady použité v článku jsou zapisovány pravopisem spisovného jazyka (=literární jazyk). Nářeční vyslovované j se v článku zapisuje ve všech případech. Nářeční znělostní asimilace souhlásek, která se ve výslovnosti nijak neliší od spisovného jazyka, se nevyznačuje. Zároveň se zde snažíme co nejpřesněji zachytit fonetiku nářečí. Pro označení měkkosti souhlásek na konci koncovek se navíc zavádí znak akutního přízvuku, zapisovaný vpravo nahoře od značky hlásky. Vedle sebe stojící formy s rozdílným tvořením se uvádějí za znakem rovnosti, např. mėgam || mėgtam, foneticky odlišné formy nebo formy s různými koncovkami se uvádějí v závorkách: bėg(a), nėštum(ei). Pokud se v závorkách vyskytuje varianta s e i varianta bez e, je koncová souhláska vždy měkká. Pro označení cirkumflexového přízvuku, vyslovovaného u dvojhlásek přes oba členy, se jeho značka zapisuje samostatně nad každým členem. K popisu fonetiky zkoumaného nářečí viz E. Grinaveckienė, Mituvos upyno tarmės fonetika „Lietuvių kalbotyros klausimai“, I, Vilnius, 1957, s. 119—180. 19. 520 289 Zvratná slovesa Zvratná částice má v nářečí tři podoby: -si, -s, -se. Na konci slova se vyskytují všechny tři. Částice -s je zde obvyklá a nejčastěji ji užívá střední generace a mládež (sūkas, pūčes, rīčes). -si je mnohem vzácnější, novější, zpravidla přejatá z Ik a vyskytuje se vedle -s v řeči mládeže a místní inteligence (sākosi, sėkasi, sūkasi). Bylo však zaznamenáno, že v tomto případě může být o něco častější v tvarech první a druhé osoby jednotného čísla (prausiuosi, prausesi). Mezi příslušníky starší a střední generace je široce rozšířena zvratná částice -se (< *sėn, enklitický tvar akuzativu), např.: sūkase, rīitose, pūkstase, pėšase. Užívá se však pouze v první a třetí osobě jednotného čísla sloves, zatímco tvary množného a dvojného čísla mají -s. Mezi předponou a kořenem se zpravidla užívá úplná zvratná částice -si- (parsineše, nusišėre, pasikabina), kromě případů, kdy při setkání zvratné částice se samohláskou i-, e- či ė- kořene vlivem elize nebo kontrakce jedna z nich vypadne nebo se stáhne (apšėinam ~ apsieiname, atšėin ~ atsieina, pasiļgau ~ pasiilgau, susėjęi ~ susiejai, susėmei ~ susiėmei)3. Většina nářečních sloves (s výjimkou téměř všech sloves spontánních, úsilových, pozvolných a zdrobnělých opakovaných sloves a některých dalších) může mít zvratné i nezvratné tvary, např.: nupirkau⁴ ir nusipirkau, mūšam ir mūšamės, pūkštam ir pūkštamės. V nářečí jsou však i zvratná slovesa, která nemají odpovídající nezvratné tvary, např.: tyčiotis || tyčiotise, gėrėtis || gėrėtise, juōktis || juōktise (srov. paūžokt), džiaugtis || džiaugtise, šaipytis || šaipytise, šypsotis || šypsōtise (srov. pašiepė), vaipytis || vaipytise (srov. viept), niūktis || niūktise, ėlġtis || ėlġtise. Zvratné tvary některých sloves se užívají jen s předponami (įsišlįt: lįt, susigulėt: gulėt, įsilipt: lipt, įsivažiuot: važiuot, pasižindyti: žindyti, nusižėngt: žėngt). Zvratná částice v některých případech pouze modifikuje lexikální význam slovesa (sūktis || sūktise: sūkt, šnekėtis || šnekėtise: šnekėt, statytis || statytise: statyt), v jiných jej podstatně mění (bėgtis || bėgtise „pářit se“: bėgt, ėjtis || ėjtise „dařit se“: ėjt). Lexikální význam slovesa podstatně mění také sémantické spojení předpony a zvratné částice (prisikāukt „nashromáždit“: kāukt, pasigėst: gėst, apsimėst: mėst). Beosobní slovesa V nářečí se vyskytují slovesa, u nichž se užívá pouze 3. osoba všech časů (nejčastější jsou jednoduché a složené tvary přítomného a minulého prostého času). Některá z těchto sloves, která plní funkci bezosobné věty, se zpravidla nevztahují k žádnému činiteli, např.: ly, snieg „sněží“, šal, pūsta, dienō, temst, aušt, švint, šalnō, šalvėn, niāukes || niāukese, niāuktos || niāuktose, šviesuōjes || šviesuōjese. S předponami, předponovými pomocnými slovesy nebo zápory se obvykle užívají k vyjádření děje v minulém (i budoucím) čase, např.: sutėma, įsiliję, įsisniga, prašvīta, išāša, apsiniūke; palōve pūste, atleīda tīnę, pārstōje šalę, nestōs līje. Některá z těchto sloves mohou být ve vzácných případech 3 Další příklady viz E. Grinaveckienė, Op. cit., s. 162–163. 4 Srov. E. Grinaveckienė, Mituvos upyno tarmės įvardis, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai“, A Serija, 2(13), 1962, s. 198 a poznámku 11. 290 jsou spojovány s nominativem podstatného jména téhož kořene, např.: aũšt (aušrà), lý (lytùs). V tomto případě se poněkud blíží osobním slovesům. Jiná taková slovesa se obvykle pojí s dativem a vyžadují přímý akuzativní, někdy také genitivní doplněk, např.: mą (jám, táu...) gėlę dánti (gálva), diége šóna (širdì, áusi), mãuždė dánti, niẽšt galva (nagus, padus), skãud galva (kóje, áki, širdì, rą́ńka...), tvinkčio pirštą (nãga), trūkst pinigų (kantrybės, sveikātas), pagálst „pagailsta“ jō (tėvų). Další se pojí s dativem, ale nevyžadují přímý doplněk, např.: mą (jám, táu...) palengvėja, šėkas || šėkase, pasiróde, rüpe. Sloveso reikėti je obvykle bezosobní, avšak v minulém jednorázovém čase může mít na rozdíl od lk ve vzácných případech všechny osoby jednotného i množného čísla, např.: vedle Mã reikėję neválgyt’ apod. se říká také Aš reikėjau neválgyt’; Tu reikėjai nèit’. Reikėjom duot’; Reikėjot nìmt’. Slovesné kmeny V nářečí se zachovaly pouze vokalické slovesné kmeny. Na rozdíl od lk jsou zde v přítomném čase jen tři: a, ia, o, např. ēin(a), pùd(e), rãša, zatímco kmen i- přešel v kmen ia, např. gál ~ gália „může“. Slovesa, která mají před koncem kmene souhlásku d, mají v přítomném čase častěji tvar bez afrikáty, např. sēd(e) ~ sēdia „sedí“, ačkoli se vedle něj vzácněji vyskytuje i tvar s afrikátou (sēdž(e)). Je však třeba říci, že přechod kmene i v kmen ia ještě není zcela dokončen. V ustupujících nebo méně užívaných tvarech duálu se zakončení kmene i stále široce užívá vedle nového zakončení kmene ia a nadále je častější než ono, např.: gīrdiva || gīrdeva || gīrdževa; sēdiva || sēdeva || sēdževa. Souhláskový kmen se dochoval jen ve velmi nepatrných zbytcích. Vedle tvarů s vokalickým kmenem v přítomném čase se u sloves miegóti, raudóti, skaudėti paralelně (avšak méně často a v řeči starších představitelů nářečí) užívají také kontaminované tvary, vytvořené ze 3. osoby souhláskového kmene a osobních koncovek vokalického kmene, např.: miegù || miegù, miegi || miegtì, miẽg || miẽgt, miẽgam || miẽgtam, miẽgat || miẽgtat, miẽgava || miẽgtava, miẽgata || miẽgtata; raũdu || raũstu, raũdi || raũsti, raũd || raũst, raũdam || raũstam, raũdat || raũstat, raũdava || raũstava, raũdata || raũstata; skãud || skãust. Také slovesa peršėti a niežėti mají dvojí tvary ve všech časech: vokalické a kontaminované souhláskové, v přítomném čase pouze kontaminované: peršć(e), niežt. Kontaminované tvary těchto sloves se zakončením kmene -t- jsou častější než vokalické tvary, např.: peršėti || perštėti, niežėti || niežtėti, peršėję || perštėję, niežėję || niežtėję, peršęs || perštęs, niežęs || niežtęs, peršėtų || perštėtų, niežėtų || niežtėtų. Ačkoli slovesa s kmenem o mají ve 3. osobě přítomného času vždy zachováno celé koncové a (sãka ~ sãko), u slovesa žinóti se paralelně vyskytuje také odpovídající tvar bez koncového a, např. žina || žin. Všechna původní slovesa nářečí s kvalitativním stupňováním kořenových samohlásek au — au — ov mají v tvarech přítomného času na rozdíl od lk⁵ mezi kořenem a koncovkou souhlásku j, např. kráuju, pjájjam. Ve 3. osobě na rozdíl od lk toto j odpadlo spolu s koncovou samohláskou⁶, např.: bliáu ~ bliáuja, džiáu, griáu, kráu, 5 Plg. Lietuvių kalbos gramatika, II, Vilnius, 1971, p. 230. 6 Žr. E. Grinaveckienė, Mituvos upyno tarmės fonetika, p. 151. 19* 291 liáu, máu, pjáu, pláu, ráu, spjáu, šáu. Ve velmi vzácných případech (v řeči mládeže a místní inteligence) se místo j vyskytuje také n, např. pláun. Kmeny minulého jednorázového času jsou stejně jako u 1k e ~ ė, a ~ o, např. láužė ~ láužė, kibo ~ kibo. V nářečí se užívá ustálený, podle našeho názoru starý tvar 3. osoby minulého jednorázového času s kmenem o, který má v koncovce přízvuk a souhlásku -t, např. pasikót. Význam tohoto tvaru značně vybledl. Může znamenat „ani si nemysli, nesmysl, nic z toho nebude“. Slyšeli jsme i jeho příbuzné stejné slovotvorby a významu šėkúot ~ šikót, pašėkúot ~ pasikót v žemaitském nářečí dünininků v okolí Laukuvy. Koncové -t tvarů pasikót, pasikót, šikót je nejspíše pozůstatkem enklitického zájmena *ti⁷. Tyto tvary jsou však snad nejzajímavější tím, že si až do dnešních dnů zachovaly starý koncový přízvuk. V kořeni či příponě slovesného tvaru se in v nářečí pravidelně foneticky změnilo v į, např.: pìt ~ pìnti, vadìt ~ vadìnti, pìs ~ pìniš⁸. Po změně in v į se v nářečí formálně srovnaly infinitivy sloves s příponami -yt a -int, např.: gaivìt ~ gaivìnti, prašýt, rùdýt. Která přípona se u daného útvaru uplatnila, obvykle pomáhají rozlišit tvary přítomného času, např.: vaišin(a), prašo, nelý(je). V nářečí se však vyskytují i slovesa s těmito příponami, jejichž slovotvorba se smísila. V některých případech mají útvary s příponou -it v tvarech přítomného i minulého jednorázového času a v odvozeninách vedlejší podoby a také podoby s příponou -yt (ty jsou vzácnější), např.: baugštìtis: baugštìnas || bãugštos, maigýtis „usínat“: maigìnas || mãigos, sárgìt: sárgin(a) || sárga, spìrgìt: spìrgin(a) || spìrga, táikìt „zlepšovat“: táikin(a) || táika, tarpìt „rozpouštět“: tarpìn(a) || tãrpa. V jiných případech mají útvary s příponou -yt paralelní podoby s příponou -it, např.: baniùtyt: baniùty(je) || baniùtin(a), gėdýtis: gėdyjes || gėdinas, gĩnčyt: gĩnčy(je) || gĩnčin(a), jó-dytis: jódos || jódinas, klupdýt: klùpda || klùpdin(a), lýdyt: lýda || lýdin(a), viėly t: viėly(je) || viėlin(a). Tvary slovesa být Sloveso být má tvary přítomného času se třemi kořeny. Pro vyjádření trvalého bytí, existence se užívá kořen bū- s formanty -n- nebo -v-; pro všechny osoby má paralelní tvary, užívané bez významového rozdílu, např.: būnù || būvù, būni || būvi, būn(a) || būv(a), būnam || būvam, būnat || būvat, būnava || būvava, būnata || būvata. S kořenem ės- (jeho samohláska ė vznikla nejspíše z kontrahovaného nės- < ne + es- podle tvaru nẽra < ne + yra⁹) se tvoří tvary 1. a 2. osoby jednotného, množného a dvojného čísla, např.: ėšù, ėši, ėšam, ėšat, ėšava, ėšata. S kořenem yr- se tvoří pouze tvar 3. osoby. Časování sloves Stejně jako u 1k je v nářečí pět způsobů: oznamovací, nepřímý, podmiňovací, rozkazovací a žádací. Užívají se v něm všechny tři slovesné počty – jedno- 7 Na druhou stranu by tyto tvary svou slovotvorbou mohly být blízké i útvarům typu *paši̇̀k(a), které J. Endzelīns pokládá za staré tvary ā-kmene ide. minulého jednorázového času (srov. J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951, p. 709). 8 Viz E. Grinaveckienė, Op. cit., p. 143. 9 Žr. J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius, 1957, p. 163; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, p. 126. 292 jednotné číslo, množné číslo a dvojné číslo. Osobní tvary sloves s jednotlivými kmeny jsou obecně jako ve spisovné litevštině, avšak některé z nich se poněkud liší. Koncový prvek kmene přítomného času víceslabičných sloves s příponou -yt je y; na rozdíl od spisovné litevštiny je v nářečí (nejspíše z fonetických důvodů¹⁰), stejně jako v sousedních žemaitských nářečích¹¹, vždy dlouhý, např.: kirmyja „spím“, kirmyji, kirmyj(ie), kirmyjiem, kirmyjet, kirmyjeva, kirmyjėta; rožyjes „červená (o ráně)“. Někdy se tato délka zachovává i v tvarech prostého minulého času, např.: kãūlyjau, kãūlyjei, kãūlyjom, kãūlyjot, kãūlyjova, kãūlyjota, ale: kãūlije, kirmije, pelije „plesnivěl“, pajudojie, nuspuogije, širdijaus „hněval jsem se“, širdijeis, širdijos || širdijose, širdijomes, širdijotės, širdijovos, širdijotos. V koncovkách tvarů 1. osoby množného čísla přítomného a minulého času -om se první složka v nářečí obvykle vyslovuje krátce, je poněkud otevřenější a má nepatrný nádech samohlásky a, např.: sãkom, augom, kėldavom. První složka ė v koncovkách -ėm tvarů této osoby v prostém minulém čase a v kondicionálu je rovněž otevřenější (není však zkrácená) a vyslovuje se s nepatrným nádechem samohlásky e, např.: sãkėm, kėlėm, ėitumėm. Na západních okrajích oblasti (v Palėkiai, Pašventys, Žirniškiai a sousedních vesnicích) se o, ė v koncovkách těchto tvarů -om, -ėm souběžně někdy mění na a, e (šukãvam ~ šukãvome, skỹnem ~ skỹnėme, ėitumėm ~ ėitumėme), zatímco v severní části nářeční oblasti (Šimkaičiai, Medininkai, Pavidaujys) se vedle obvyklých otevřenějších o, ė vyskytují také u, i (dãrum ~ dãrome, sãkim ~ sãkėme, ėitumim ~ ėitumim)¹². První složka koncovek -ot, -ėt ve tvarech 2. osoby množného čísla těchto časů a kondicionálu je dlouhá a úzká, stejně jako ve spisovné litevštině (sãkot, būvot, būdavot, sãkėt, ėitumėt). Kondicionál 1. osoby jednotného čísla má zde tři podoby: stejně jako ve spisovné litevštině s koncovkou -iau (zvratné -iaus || -iause) a s -e, kterému ve spisovné litevštině odpovídá ia (může také odpadnout a zanechat změkčenou souhlásku¹³), např.: rašyčiau || rašyč(e), sakyčiaus || sakyčiause. Nesvratné tvary s různými koncovkami se v nářečí užívají souběžně, ačkoli pro starší lidi jsou typičtější tvary s koncovkou -e nebo bez ní. Tvar 2. osoby jednotného čísla má dvě podoby: stejně jako ve spisovné litevštině s koncovkou -um a vedle ní delší -umei (ta je mezi staršími lidmi častější), zvratné — umeis, např.: pėštum || pėštumei, pėštumeis. 1. osoba množného čísla má na rozdíl od spisovné litevštiny koncovku -umėme a zkrácenou -umėm, zvratné -umėmės. Jsou stejně časté: ėitumėme || ėitumėm, imtumėmės. Mezi mladými lidmi v nářečí se vlivem spisovné litevštiny zřídka užívají i tvary s koncovkou -ume (ėitume). 2. osoba množného čísla má koncovku -umėte, zkrácenou -umėt, zvratné -umėtės: ėitumėte || ėitumėt, pėštumėtės. 1. osoba dvojného čísla má koncovku -umėva (zvratné -umėvos): ėitumėva, praūstumėvos; 2. osoba -umėta (zvratné -umėtos): ėitumėta, praūstumėtos. Koncovky 1. a 2. osoby množného a dvojného čísla jsou nejspíše mladší, vzniklé kontaminací. Tvar 3. osoby kondicionálu má příponu -tų (stejně jako ve spisovné litevštině), případně souběžně (méně často) jen tvrdé -t: ėitų || ėit, bėktų || bėkt. Tvar s -t má nejspíše morfologický, nikoli fonetický původ. Zvratná koncovka má tři podoby: -us || use, -uos || uose, -os || ose: pėštus || pėštuse, pėštuos || pėštuose, pėštos || pėštose. Poslední čtyři tvary jsou typičtější pro starší generaci v nářečí. Jejich 10 Srov. E. Grinaveckienė, Op. cit., s. 164. 11 Plg. V. Grinaveckis, Žemaičių tarmių istorinė gramatika, Vilnius, 1973, p. 233. 12 Srov. tamtéž, s. 186, E. Grinaveckienė, Op. cit., s. 154. 13 Na základě zákonitostí zkracování na konci nářečních slov se přikláníme k názoru, že tvar se změkčenou koncovou souhláskou mohl foneticky vzniknout pouze z tvaru s koncovkou -ia, nikoli -iau. Srov. také J. Kazlauskas, Iš optatyvo istorijos „Lietuvių kalbotyros klausimai“, IV, Vilnius, 1961, s. 83–84. 293 Jejich původ lze jen těžko vysvětlit. Tvar s koncovkou -uos je typický také pro Žemaity (Akmeniškiai například říkají neštūs), obyvatele Veliuony a severní střední aukštaitské nářečí¹⁴. Tvary pėštos || pėštose by pak, pokud nejde o hypernormalismus nářečí, mohly snad souviset s nářečním sakýčė ~ sakýčia (~ sakýčio? srov. žemaitské sakýčio¹⁵). Tvar 1. osoby dvojného čísla má vedle koncovky -umėva (zvratné -umėvos) méně často také koncovku -uvėva (zvratné -uvėvos), např.: ėitūmėva || ėitūvėva, neštūmėvos || neštūvėvos. Tvar 2. osoby jednotného čísla rozkazovacího způsobu je stejný jako ve spisovné litevštině (ėik, dúok), avšak ve vzácných případech (obvykle v lidových písních) se vedle něj užívají i tvary s příponou -kie (ėikie, imkie). Přípona někdy také odpadá. Dochází k tomu nejčastěji při rychlé řeči a tehdy, když před k stojí ještě jedna souhláska, např.: sėm sėm, pil pil, gėr gėr, ale sėdek. Ve ztuhlém tvaru palà, který nepochybně vznikl z palauk, k odpadlo poměrně dávno. Dokládá to nepravidelná změna kořenového au na a, k níž došlo na absolutním konci slova. V nářečí se někdy ve významu 1. osoby množného a dvojného čísla rozkazovacího způsobu užívají také tvary 1. osoby množného a dvojného čísla přítomného času některých sloves, např.: ėinam, válgom, važiuojam, dėdam, imam, imava, dėdava, ačkoli jejich obvyklé tvary jsou častější. Sloveso eiti má zde vedle ėikim, ėinam, ėikiva také eimė (méně často kontaminované eimėkim), eivà. Tvary eimė, eivà se užívají nejčastěji. Jde snad o pozůstatky konsonantického časování. Při vyjádření směru přibližování se k něčemu lze ke každému tvaru rozkazovacího způsobu připojit příslovce šė (< sem), které na sebe přebírá přízvuk. Ve 2. osobě jednotného čísla se příslovce šė připojuje na konec tvaru (bėkšė, eikšė, dúokšė || dakšė, šokšė). V tvarech množného a dvojného čísla se šė nachází uprostřed slova před příponou (bėkšėkim, dúokšėkim, eikšėkim, bėkšėkit, šokšėkit, bėkšėkita, bėkšėkiva). Takové tvary rozkazovacího způsobu jsou v nářečí živé a hojně se užívají. Jsou známy také Žemaitům¹⁶. Příslovce šė se k tvarům rozkazovacího způsobu často připojuje dokonce dvakrát. V takových případech přízvuk nese druhé šė. Opakování šė obvykle nastává tehdy, když je nutné provést rozkazovaný úkon velmi rychle, např.: bėkšėšė, dakšėšė, bėkšėšėkit, dakšėšėkit, dakšėšėkita. V poslední době se první šė v tvarech bėkšėšėkim… vyslovuje krátce: dakšėšė, dakšėšėkit, dakšėšėkita. Ke zkrácení dochází nejspíše v důsledku nepřízvučné pozice¹⁷. Tvary optativu se v nářečí tvoří dvojím způsobem pomocí částic te, tegu (bez rozdílu ve významu). Tyto částice mohou stát se slovesným tvarem 3. osoby přítomného času (tegu būn, tegu stó, teeín, tesisprádą, tenesikrápšta). Častější jsou tvary s te-. Ty jsou snad typičtější pro řeč starších lidí. Částice te, tegu (běžnější je te) se často (zejména v řeči starších lidí) užívají také se starými tvary optativu s koncovkou -ie (kmen na a, ia) a -ai (kmen na o), ¹⁴ Viz odpovědi na otázku 293 e v kartotéce „Lietuvių kalbos atlaso“, uložené v rukopisném oddělení Oddělení dějin jazyka a dialektologie Ústavu litevského jazyka a literatury. ¹⁵ Viz také J. Kazlauskas, Op. cit., s. 84; V. Grinaveckis, Op cit., s. 269. V této práci se na základě příkladů būčio a dalších z Daukšovy Postily s přízvukem na koncovce poměrně přesvědčivě zastává názor, že přízvuk tvarů neščio, veščio… byl nejspíše rovněž přetažen z koncovky na kmen. ¹⁶ P. Jonikas, Pagramančio tarmė, Kaunas, 1939, p. 70–71. ¹⁷ Srov. nářeční výslovnost šašlavýnas ~ šašlavýnas „sašlavynas“, ąžuolýng ~ ąžuolýnas; viz také E. Grinaveckienė, Op. cit., s. 142. 294 např.: ať vezme || ať vezme, ať dýchá || ať dýchá, ať leží || ať leží, ať jí || ať jí, ať spí || ať spí, ať odjede || ať odjede, ať je || ať je, ať roztrousí || ať roztrousí, ať sníš || ať sníš, ať běží || ať běží, ať mlčí, ať si vezme, ať si položí, ať pošle, ať se bije, ať se ptá, ať mluví, ať se škrábe, ať kope, ať ví, ať pojedou, ať víš. Ve vzácných případech získaly význam forem žádacího způsobu konstrukce s částicí tegu a tvarem budoucího času, např. tegu būs, tegu ẽis, tegu atvažiuõs. Časování Oznamovací způsob Přítomný čas já běžím, honím, křičím, tkám, slyším, bourám, žiji, vyhazuji, povídám si || povídám si ty běžíš, honíš, křičíš, tkáš, slyšíš, bouráš, žiješ, vyhazuješ, povídáš si on, ona (oni, ony, ti dva, ty dvě) běží, honí, křičí, tká, slyší || slyší, bourá, žije || žije, vyhazuje, povídá si || povídá si my běžíme, honíme, křičíme, tkáme, slyšíme || slyšíme, bouráme, žijeme, vyhazujeme, povídáme si vy běžíte, honíte, křičíte, tkáte, slyšíte || slyšíte, bouráte, žijete, vyhazujete, povídáte si my dva, my dvě běžíme, honíme, křičíme, tkáme, slyšíme || slyšíme || slyšíme, bouráme, žijeme, vyhazujeme, povídáme si vy dva, vy dvě běžíte, honíte, křičíte, tkáte, slyšíte || slyšíte || slyšíte, bouráte, žijete, vyhazujete, povídáte si Jednoduchý minulý čas já běžel/a, honil/a, vystřelil/a, tkal/a, slyšel/a, trhal/a, žil/a, vyhodil/a, povídal/a si || povídal/a jsem si ty běžel/a, honil/a, vystřelil/a, tkal/a, slyšel/a, trhal/a, žil/a, vyhodil/a, povídal/a sis on, ona (oni, ony, ti dva, ty dvě) běžel/a, honil/a, vystřelil/a, slyšel/a, trhal/a, žil/a, vyhodil/a, povídal/a si || povídal/a se my běželi, honili, vystřelili, tkali, slyšeli, trhali, žili, vyhodili, povídali jsme si vy běželi, honili, vystřelili, tkali, slyšeli, trhali, žili, vyhodili, povídali jste si my dva, my dvě běželi, honili, vystřelili, tkali, slyšeli, trhali, žili, vyhodili, povídali jsme si vy dva, vy dvě běželi, honili, vystřelili, tkali, slyšeli, trhali, žili, vyhodili, povídali jste si Minulý opakovaný čas aš bėgdavau, vydavau, šaudavau, audsdavau, girdėdavau, ardydavau, gyvėdavau, išmesdavau, šnekėdavau || šnekėdavause tù bėgdavai, vydavai, šaudavai, audsdavai, girdėdavai, ardydavai, gyvėdavai, išmesdavai, šnekėdavais jis, ji (jìe, jós, juõdu, juõdvi) bėgdava, vydava, šaudydava, audsdava, girdėdava, ardydava, gyvėdava, išmesdava, šnekėdavos || šnekėdavose 295 mẽs bėgdavom, vydavom, šaudydavom, áusd avom, girdėdavom, ardydavom, gyvėdavom, išmėsdavom, šnekėdavomės jūs bėgdavot, vydavot, šaudydavot, áusd avot, girdėdavot, ardydavot, gyvėdavot, išmėsdavot, šnekėdavotės mūdu, mūdvi bėgdavova, vydavova, šaudavova, áusd avova, girdėdavova, ardydavova, gyvėdavova, išmėsdavova, šnekėdavovos jūdu, jūdvi bėgdavota, vydavota, šaudavota, áusd avota, girdėdavota, ardydavota, gyvėdavota, išmėsdavota, šnekėdavotos Budoucí čas já poběžím, budu hnát, vystřelím, budu tkát, uslyším, budu rozebírat, budu žít, vyhodím, budeme si povídat || budeme si povídat ty poběžíš, budeš hnát, vystřelíš, budeš tkát, uslyšíš, budeš rozebírat, budeš žít, vyhodíš, budeš si povídat on, ona (oni, ony, ti dva, ty dvě) poběží, budou hnát, vystřelí, budou tkát, uslyší, budou rozebírat, budou žít, vyhodí, budou si povídat || budou si povídat my poběžíme, budeme hnát, vystřelíme, budeme tkát, uslyšíme, budeme rozebírat, budeme žít, vyhodíme, budeme si povídat vy poběžíte, budete hnát, vystřelíte, budete tkát, uslyšíte, budete rozebírat, budete žít, vyhodíte, budete si povídat my dva, my dvě poběžíme, budeme hnát, vystřelíme, budeme tkát, uslyšíme, budeme rozebírat, budeme žít, vyhodíme, budeme si povídat vy dva, vy dvě poběžíte, budete hnát, vystřelíte, budete tkát, uslyšíte, budete rozebírat, budete žít, vyhodíte, budete si povídat Podmiňovací způsob Souvislý čas já bych běžel || běž(e), hnal bych || hnal(e), volal bych || volal(e), tkál bych || tkal(e), slyšel bych || slyšel(e), oral bych || oral(e), žil bych || žil(e), přemluvil bych || přemluvil(e), mluvil bych ty bys běžel, hnal bys, volal bys, slyšel bys, oral bys, žil bys, přemluvil bys, mluvil bys on, ona (oni, ony, oba, obě) by běžel, hnal, volal, tkal, slyšel, žil, přemluvil, mluvil by my bychom běželi, hnali, volali, tkali, slyšeli, žili, přemluvili, mluvili vy byste běželi, hnali, volali, tkali, slyšeli, žili, přemluvili, mluvili my dva, my dvě bychom běželi, hnali, volali, tkali, slyšeli, oral(i), žili, přemluvili, mluvili vy dva, vy dvě byste běželi, hnali, volali, tkali, slyšeli, oral(i), žili, přemluvili, mluvili Rozkazovací způsob utíkej, utíkej, křič, obouvej se, slyš, rozbíjej, oživuj, vyházej, povídej si || povídej si || povídej si 296 my utíkejme, utíkejme, křičme, obouvejme se, slyšme, rozbíjejme, oživujme, vyházejme, povídejme si vy utíkejte, utíkejte, křičte, obouvejte se, slyšte, rozbíjejte, oživujte, vyházejte, povídejte si my dva, my dvě utíkejme ve dvou, utíkejme ve dvou, křičme ve dvou, obouvejme se ve dvou, slyšme ve dvou, rozbíjejme ve dvou, oživujme ve dvou, vyházejme ve dvou, povídejme si ve dvou jùdu, jùdvi utíkejte, vyrazte, zavolejte, orbejte, slyšte, rozorávejte, žijte, rozházejte, mluvte Přací způsob jis, ji (jìe, jós, juõdu, juõdvi) tegu bẽg(a || -ie) || tebẽg(a || -ie), tegu vẽje || tegu ve- jie || tēvẽje || tēvẽjė, tegu šáuje || tegu šáujie || tešáuje || tešáujie, tegu áudž(e) || tegu áudie || teáudž(e) || teáudie, tegu gĩrd(e) || tegu gĩrdž(e) || tegiẽd(e) || tegirdž(e) || tegirdie, tegu ārda || tegu ārda || teārda || teārdai, tegu gyvẽn(a || ie), tegyvẽn || tegyvẽna || tegyvẽnie; tegu išmet(a) || tegu išmetie || teišmet(a) || teišmetie, tegu šnẽkas || tegu šnẽkase || tešišnẽk(a) || tešišnẽkie Nepřímý způsob Obvykle se jím vyjadřuje nedostatečně jasný, předpokládaný, od jiných zaslechnutý nebo pochybný děj. Tento způsob se tvoří nominativními tvary jednotného a množného čísla mužského a ženského rodu příčestí všech časů (nejčastěji se vyskytuje příčestí minulého prostého), např.: Ji pamãčius į pradėjus klýkt’; Tėvs ẽsąs mãtęs gyvą vilką; Ji būvus mãčius gyvãtę. Přízvukování sloves Umístění přízvuku u sloves se obvykle mění pouze ve tvarech 1. a 2. osoby jednotného čísla přítomného času a minulého prostého času. Přízvuk na počáteční slabice kořene (nebo přípony) s přízvukem akutovým se v tomto případě zachovává, např.: aug(a): augu, augi; balnó(ja): balnõju, balnõji; gẽre: gẽriau, gẽrei; sėdẽje: sėdėjau, sėdėjai, zatímco u kořene s cirkumflexovým nebo krátkým přízvukem se přízvuk přesouvá na koncovku, např.: praũs(e): prausiu, praũsi; kirmý(je) „spí“: kirmýju, kirmýji; praũse: prausiau, prausei; kirmìje: kirmijau, kirmijėi. Ve všech ostatních případech se zpravidla zachovává umístění přízvuku a intonace základních tvarů. Umístění přízvuku ve zmíněných osobních tvarech obvykle pomáhá snadněji a přesněji určit intonaci kořene primárních sloves s dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou, která se celkově sluchem rozlišuje jen dosti nezřetelně18. Když se v těchto osobních tvarech přízvuk klade na koncovku, intonace jejich kořene se podle sluchu jeví jako akutová. V případech, kdy nepřízvučné nebo krátké kořenové (příponové) samohlásky a (a), e, i, u v důsledku krácení koncovek19 tvoří se l, m, n, r, v sekundární dvojhlásky20, jejich intonace se mění na akutovou21, např.: gẽl ~ gẽlia, pìl ~ pìla, šàl ~ šàla, gùl „leží“, gyvẽn ~ gyvẽna. Podle sluchu se zdá, že akutový kořen tvarů 3. osoby budoucího času primárních sloves se podobně jako u 1. osoby kvůli metatonii mění v cirkumflexový22, např. ãugs, šõks, 18 Srov. také Z. Zinkevičius, Op. cit., s. 33. 19 Viz E. Grinaveckienė, Op. cit., s. 151. 20 tamtéž, s. 146. 21 tamtéž, s. 139, 140. 22 tamtéž, s. 139. 297 Ačkoli někdy vzniká dojem, že k metatonii vůbec nedochází. Například rozdíl mezi áust: áus, dýgt: dýgs a aũt: aũs, dỹkt: dỹks zřejmě nezaniká. Kořen primárních sloves s přízvukem na první slabice, tvořený dlouhými y, ū, se ve tvarech 3. osoby budoucího času nezkracuje (pabūgs, dýgs, gỹs, ignỹbs, sugrįs, pasklỹs, „paslys“, sulỹgs, atlỹs, suplỹs, suplinkš, suplỹs, išrỹgs, paklỹs, nuslūgs, užsnūs, ištrỹks, nutrūks, nuvỹs, sužys), ačkoli se ve všech případech pravidelně vyslovuje būs a souběžně se užívají tvary griūs || griùs, kliū́s || kliùs, pū̃s || pùs, džiū̃s || džiùs, pagỹs || pagis, lū̃s || lùs, lỹs || lis (tvary s krátkým kořenovým i, u jsou snad poněkud typičtější pro mládež v nářečí a zčásti pro místní inteligenci; navíc se v ojedinělých případech užívají i u střední generace). Formy žádacího způsobu sloves s kořenem (příponou) s přízvukem na první slabice nebo s akutovým či krátkým kořenem se starobylým kořenovým přízvukem si s koncovkou -ie vždy zachovávají přízvuk na původním místě, zatímco odpovídající tvary sloves s akutovým nebo krátkým kořenem se starobylým koncovým přízvukem mají vždy přízvuk na koncovce a cirkumflexovou intonaci, např.: tejòjie, temė́gie, tevažiúojie, tebū́nie, tekìšie, tepasùmie, tesimùšie. Odvozené tvary tohoto způsobu s koncovkou -ai jsme zaznamenali pouze s přízvukem na kořeni, např. tesispárdai, tenesikrãpštai.23 Většina sloves s předponou nepřesouvá přízvuk na předponu. Patří sem všechny tvary sloves s kořenem (i příponou) s přízvukem na první slabice, tvary kmene o v přítomném a minulém jednorázovém čase, všechny tvary sloves s akutovým kořenem kmene a, ia se starobylým kořenovým přízvukem a infinitiv. Podstatně menší část sloves po připojení předpony přesouvá přízvuk na předponu. Patří sem především tvary sloves kmene ė s akutovým nebo krátkým kořenem v minulém jednorázovém čase (atnešė, atvertė), všechny tvary sloves kmenů a, ia s akutovým nebo krátkým kořenem a starobylým koncovým přízvukem v přítomném čase (àpkemš, įkerp, nèdeg) a všechny slovesné tvary s předponou par- ve významu „přes“ (párvežti „převézt“, párbėgt „přeběhnout“). Existují slovesa s předponou, která mají dvojí přízvuk. Tvary sloves galėti, skaudėti, turėti v přítomném čase s předponami mají přízvuk na předponě; se záporkou se užívá souběžně přízvuk na předponě nebo na kořeni, např.: išgãle, pãgale, nùgale, nègale || negalė; iš̀ture, nùture, pãture, prìture, sùture, už̀ture, nèture || netùre; pãskaud, sùskaud, prìskaud, nèškaud || neskaud. Jestliže sloveso, které přesouvá přízvuk na předponu, má záporku a předponu nebo zvratnou částici, anebo jestliže je předpona dvojslabičná, přízvuk má vždy slabika nejbližší kořeni (apipùrškė, nesipėš, nenùneš, tepársinės). Primární slovesa s předponou, akutovým kořenem a kmenem ia, která nemají alternaci kořenových samohlásek, mají v přítomném čase dvojí přízvuk: na kořeni (tento přízvuk je častější; je typický pro starší a střední generaci mluvčích nářečí) a na předponě (méně častý; tento přízvuk je patrnější v řeči mládeže a místní inteligence), např.: pabaig(e) || pãbaig(e), pabaũdž(e) || pãbaudž(e), sulenk(e) || sùlenk(e). Infinitiv Infinitiv, jedna ze tří základních slovesných forem, označuje pouze název děje a je neohebný. V nářečí má dvojí podobu. Ve větší části oblasti je souhláska přípony -t měkká (ėit’ ~ ėiti, sakýt ~ sakýti). Tato měkkost je zvlášť výrazná na severozápadním okraji oblasti u žemaitských dūnininků (Verti- 23 Žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, p. 48—55. 298 mai, Žindaičiai, Pavidaujys, Pãskynai). Ve východní části oblasti, na hranici velijunského nářečí, je zakončení infinitivu -t tvrdé, aspirované (rišti ~ rišti, lūpti ~ lūpti). Tvrdnutí v nářečí postupuje, měkká varianta je vytlačována. V řeči starších představitelů nářečí se zřídka užívá infinitiv s příponou -tie (imtie „imti“, duotie „duoti“). Vyskytuje se také v lidových písních. Zvratná koncovka infinitivu je obvykle -is (ąūtis ~ ąūtis, kėltis); u starších se vyskytuje také -ies (pėsties „pėstis“, muš ties „muštis“), avšak vedle této podoby je v jejich řeči zvlášť časté -ise (raitytise „raitytis“, valdytise „valdy tis“). Není vzácná ani v řeči střední generace. Infinitiv se v nářečí užívá zvláště široce samostatně: není závislý na jiných slovech, ale stejně jako ve spisovném jazyce bývá často také k nim připojen a v jednotlivých případech (s tvary sloves; mění je na pomocná slovesa) je řídí. Ve větě plní různé funkce. Může zde být přísudkem, podmětem i samostatným příslovečným určením. Infinitiv často tvoří přísudek v oznamovacích a tázacích větách (Jau girė matyt; Gála krašta nematyt; Neużmatýti nieka — toli; Kas girdėt? Ką daryt? Prie ko čė šauktis?). V jednotlivých případech takové tázací věty nevyjadřují otázku, ale pouze zdůrazňují nesmyslnost děje označeného infinitivem a jeho zbytečnost (Ką čė šnekėt; Ko tau tę daisuot; Ką čė dá dėkavot. Kam čė dá prasidėt). Infinitiv je poměrně běžný také ve zvolacích větách. V takovém případě může mít zřetelnější či méně zřetelný odstín rozkazovacího způsobu, např.: Gūlti! (o psovi)! Medžiot! Peliot! (o kočce)! Nesipėšt! Kojes neprilėist prie žėmės! Gnybt no lešos i lėist į puodą! Ji prė pelų pristatyt! Někdy infinitiv v takových zvolacích větách nevyjadřuje rozkaz, ale pouze určité (nejčastěji záporné) podivení (Tóke širdi turėt; Tiek nusivalkiot; Šiteip pasakyt; Tiek prisikentėt; Tiek pasiekt). Ve funkci přísudku se infinitiv vyskytuje také v souřadných bezespoječných větách (Vienc traukt, kiek — nepalėist; Jis imt, aš — neduot; Aš duot, jis nepasiduot; Tėvs laikyt, vaikinc mušt; Su tavim šnekėt, pupų rėti pasidėt; Kadai vaikščiojau pakrancėj, i nematyt; Ką čė šnekėt — atsidusk i muryk). V doplňovacích větách tvoří ustrnulé konstrukce s infinitivem rovněž nejčastěji přísudek, např.: Antys kvarkčio — ką tik girdėt; Užragóžinai — nė praīt, nė pravažiúot; Kvailas — tik vilkui suėst. Tai žmogus — nė mušt, nė bėgt; Tai viščiuks — nė lėst, nė gėrt; Vyrs — nė pridėt, nė atimt! S částicí tik se infinitiv v nářečí užívá ke zdůraznění dojmu z děje (nejčastěji záporného nebo nežádoucího) (Tu tik rėkt, dejúot, skųstise; Aš tik dirbt i dirbt; Tau tik plėperuot). V konstrukci se spojkou kad a částicí tai se infinitiv obvykle opakuje, aby se zdůraznila intenzita podmíněného děje (Kad duot, tai duot, — kad kaulai treškėtų; Ka sakyt, tai sakyt, — nelaikyt žodže už dantų). K úplnému popření děje se někdy vedle sebe užívají záporná částice nė a dva infinitivy téhož kořene, z nichž druhý je záporný, např.: Prapuolė toks mūilas, — jo nė maty! nematyt. Jo i po šei dienai nė girdėt negirdėt. V řeči starých lidí se místo infinitivu zřídka užívá supinová forma, např. Nė girdere negirdėt, kur jis24. 24 Plg. Fr. Kurschat, Grammatik der littauischen Sprache, Halle, 1876, p. 285. 299 V konstrukci s negativními částicemi nė…nė se infinitiv užívá k vyjádření bezpodmínečnosti děje (Tiek visi krūkšč, šauk, — nė paklaust, nė pasakyt; Prilije, — nė išeit, nė išbrist; Ką čė daryt, nė imt, nė pamest). V nářečí může infinitiv plnit funkci podmětu, např.: Võkį gėda, ne sirkt; Bjaūru gėrt, sūnku pagiriōtise; Niēkai ilgai mergáut; Amžių nugyvēt, tai ne skilandį pãrkąst; Gėda žiūrėt; Bãngu pasakyt; Geriausiai, viską pasakýti i prapūlt. Infinitivem může být vyjádřena i celá infinitivní věta, např.: Laimingai nuvažiuot i parvažiuot; Jám tik iš tavęs išgrēpt i susprōkt. Infinitivem se vyjadřuje také příslovečné určení účelu (Tõkie grybai gerai mūrėt; Ravēt yra nagūčei dveji; Jau stāgaruotis laiks). Ve většině případů se infinitiv v nářečí, stejně jako v litevském spisovném jazyce, široce užívá s jinými slovesnými tvary (jednoduchými i složenými) a obvykle tvoří část složeného přísudku. V tomto případě může mít předponu i být bez ní; předponu může mít nebo postrádat také sloveso, k němuž se infinitiv připojuje. V kořeni může infinitiv bez významového rozdílu stát před osobním slovesným tvarem i po něm. Nejčastěji se připojuje k těmto slovesům: baigti (Antys pabaigė dėt; Baigiu nulipt no stōga; Spirgaĩ šūbaige spirkt), duoti (Dūosiu nupjaut žolę), eiti (būvo atėję ančių maišyt; Būvo užėję galva gēlt; Ėjau prašyt nakvynės; Užėję mą žiōvaut; Ėik acigūlt; Ėje visų klāusinėt; Ėjom imtis; Jō paláidot nemãje; Nēin pragyvēt), galėti (Galėsiva kvešinėt; Negali išmatyt’ — tāmṣu; Jis negãle jei pamokėt; Negali arty prēit; Galėsi skalbt; Gali gaišiot’ visa diena; Gali tampyt’ mustivėres — kietą; Galėje nait’ i parēit’; Pastipdyt’ galėje tą ãvi; Priauklēt’ gale tą vaiką prē knygų; Žiūrēt’ negalėjau), gauti (Gausiu nēštis), griebti (Kárve grieb’ dūrt’; Jijē griebe vēm’t), imti (Jurginei ēmė kȳpt’; Ji ēmė kėbalaut’ su svetimais vyrais; Kāmine ēmė dudēt’; Jisai pãėme šōferiaut’; Ką ūsimu šnekēt’, nemaišyk; Greit ėmus aukėt), keršyti (Keršyju ēt’ ir aš; Keršyju mūšt, ale nēmušu), malonėti (Malonēčiau laikyt’ karvę), norėti (Nenorēje isilēist’; Nōriu nugramzīt’), nespėti (Nespēju varytise — visi mūš; Nespēju pjaut’ — ančių pilno kiēms), nustoti (Nustōje lyt’; Tuo nustōs skaudēt’), pasidėti (Pasidēsiu kirst’), pajudinti (Pajudina krāustyt’), pakilti (Pakilo ēt’), pradėti (Kāmine pradēje giūsiuot’; Tuo pradēje vaidytise; Mōrkai pradēje dyk’t’; Pradēd tvoruōt’, negali piktumū trīvōt), reikėti (Rēik’ i pātala igūlt’; Reikēje senēi numēkst’; Reiks sujūst), sliūkti (Vēršis slēnk žīst), sujusti (Visi sujūdo žēnytis), susigauti (Susigāusim tavi pasidžiaūkt’), taisytis (Kārve tāisos dūrt’), turėti (Turēsi duot’; Didžturēt’ turēje), užlaipinti (Užlaipina šēna pamyniot’), žinoti (Nurāut’ težinai) atd. K vyjádření pokračování nežádoucího děje se k takovým konstrukcím v mnoha případech připojují také participia (Gali valgyt’ įsivalgęs; Gali ēt’ isėjēs; Gali šnekēt’ išsinekējēs). Některá taková spojení infinitivu a osobního slovesného tvaru se ve větě někdy pojí s nominativem (Pradēje skausmai imt’; Jāunc gale, šēnc tūre mirt’; Dīržas nesutēnik užrišt’; Antys pabaige dēt’), jiná s akuzativem (Isitaise piena gērt’; Skēlbe parduōt’ vīetą), další s předložkou a akuzativem (Sustōje ēt’ į mokyklą; Īms augt’ i lāšinius), a ještě jiná s genitivem (Reik užbirēt’ žēmių) apod. Objevují se případy, kdy se ke stejnému slovesnému tvaru připojují dva infinitivy; druhý obvykle upřesňuje první, např. Reik’ ēt’ varyt namō; Reik’ ēt’ žiūrēt juodvienių; Reik’ ēt’ milžt’; Turiu ēt žiūrēt’, Turiu ēt tikritise, Reiks sujūst’ liūobtis. 300 K vyjádření intenzity děje se po osobním slovesném tvaru infinitiv opakuje: Pradėję piršt piršt’, i išpirša; Usikėpe nėit’ nėit’, i atlika; Įsityža gėrt’ gėrt’, i priprȧta. Při vyjadřování trvání děje se dva infinitivy spojují spojkou ir, např.: Galės žiūrėt’ i žiūrėt’; Galės eit ir eit’; Jai tik dainuot’ i dainuot. V nářečí je mnoho případů, kdy se dva různé infinitivy spojují spojkou o s osobním tvarem slovesa, aby zesílily dojem vyvolaný dějem (obvykle záporným) (Gulėt’ o miegot’ težina; Gėrt’ o nasriót „šūkauti“ temokėję). K vyjádření trvale probíhajícího, ustáleného děje se infinitiv v nářečí připojuje také k osobnímu slovesnému tvaru téhož kořene. Děj vyjadřovaný touto konstrukcí bývá zpravidla oslabený, ztrácí na intenzitě a je nedostatečný, např.: Šnekėt’ šnek, tik suprast’ negali; Ėst’ ėd, tik netūnk; Gėrt’ gėrė, tik nerūka; Kramtyt’ krāmta, tik nerūje. K vyjádření nemožnosti děje se infinitiv s předponou užívá s osobními tvary sloves negalėti, nemokėti (Negalė nugulėt: vartose i vär-tose; Negalė nusėdėt’ — lūksta kai pašėles; Nemók nutylėt’ i viską pasigadin). K vyjádření prostředku se v nářečí infinitiv souběžně užívá s dativem i akuzativem, a to bez významového rozdílu (Bliūdpalai̇kis jōvalui kabīt’; Kabaraški̇uks rinkėms uždėt’; Regulātorius nusistatyt’ vagōs gilūma i platūma). Příčestí a) Druhy Činná příčestí mají v nářečí stejně jako v litevském spisovném jazyce čtyři časy (přítomný, minulý jednorázový, minulý častý a budoucí), např.: gyvēngs || gyvēnantis, gyvēnanti; āugęs, āugus; värgdaves, värgdavus, važiuosiąs || važiuosianti, zatímco trpná příčestí pouze dva (přítomný a minulý jednorázový), např.: līmpams ~ līmpamas, limpamà; vīrc ~ virtas, vīrta. Příčestí obou rodů se v nářečí nejčastěji užívají k tvoření složených časových tvarů sloves a k vyjádření přímé či reprodukované řeči, např.: esū (byl jsem, býval jsem, budu, byl bych, buď...) nežinantis (nežinanti, nežinojęs, nežinojus, nežinomas, nežinoma...). V nářečí se nejčastěji užívají činná příčestí minulého jednorázového času a trpná příčestí obou časů, např.: (Atlėida, tine; Ar mestōs snige; Ėik nevapėjęs; Nustōk zuimavęs; Vālglyk nepliūrnijęs; Kārve ismīlždīnus; Ėje kai sudegęs; Stōve pasisklēidęs; Vilks āvi pasiplēšęs; Stōve akis ispragīnes; Ėin apsitūčiojęs; Kārve žēme sutrāmpaliavus; Ji pavilōjus būva; Žarnà susivijus; Utelių papjāuč; Ėin kai išnarstye; Mēsū i suktū, i riestūj būva; Suknele visai sužībita. Příčestí nutnosti, která se řadí k trpným příčestím, jsou v nářečí poměrně hojně známá, zpravidla se však užívají pouze jejich tvary množného čísla a nominativu jednotného čísla, např.: pjautini rugėi (kviečēi, mižēi, žirnei, dobilai); pjautinas āvizas, pjautinė vasarōjus), kāstinas ropites, kāstini morkai, rautini linī, kāūptinas ropūtes, kāūptini kopūstai, rīktinas gīles, skitini obuolēi, vēstinė šienc, žavētina žmōna — tōke tamsike. Vzácně se vyskytuje také některý tvar příčestí nutnosti středního rodu, např. Jā būs gyvēntina, gyvēsim. 301 b) Zájmenná příčestí Ačkoli jsou zájmenná příčestí v nářečí poměrně vzácná, zájmenné mohou být všechny časové tvary obou rodů (zájmenné tvary minulého častého času se v praxi, dá se říci, nevyskytují). Zájmenné tvary činných příčestí všech časů se tvoří z prostých delších tvarů zakončených na -ys, např.: bėgantysis || bėgantysis; bėgančioje || bėgančioje, gulentysis, gulėnčioje, kėkštentysis, mirštantysis, lekentysis spiric „amoniak“, žydančioje „rychlá“ džiovė, tikentysis, tikėnčioje, atėjusysis, atėjusioje, nusižengusysis, nusižengusioje, prisikėlęsysis, prisikėlusioje, prisikėlsentysis, prisikėlsenčioje, būsentysis, būsenčioje, žindamoje, kuliamoje „mlátička“, siuvamoje, pirktoje, pririštasis, nuimtašis, įmerktasis. Zájmenná jsou v nářečí také některá předponová zvratná příčestí, např.: nusikalnysis, įsigytasis, besiprausentysis. c) Zvratná příčestí Zvratné tvary mají příčestí obou rodů ve všech časech. Bezpředponová zvratná příčestí jsou v nářečí velmi vzácná. Zpravidla se užívají pouze nominativní tvary jednotného čísla mužského a ženského rodu některých sloves v činném rodě ve všech časech; ve zcela vzácných případech také nominativní tvary množného čísla mužského rodu. Nominativní tvar jednotného čísla mužského rodu má v koncovce obvykle zvratnou částici si, za níž následuje ještě koncovka -s, např.: ilgšis, juokiasis, kėlęsias, klausęsias, praūsiąsis, priklijęsias, kėlėsis, kėldavėsis, kėlsėsis. Z nominativních tvarů množného čísla mužského rodu byly zaznamenány pouze tvary minulého jednorázového času s koncovkou -ęslys (např.: jie būt pėsęsys) a se zvratnou částicí -se (např.: jie sau dirbese). Vedle již zmíněných zvratných tvarů příčestí přítomného času mužského rodu se někdy vyskytují také tvary s koncovkou -iąsys, která je nejspíše kontaminační, vzniklá analogicky podle koncovky nominativu množného čísla mužského rodu prostých příčestí, např.: kėliąsys, juokiąsys, džiaugiąsys, praūsiąsys. Nominativní tvary jednotného čísla ženského rodu zvratných příčestí přítomného času mají zvratnou částici -s, např. kėlentis, juokentis, džiaugentis, praūsentis; příčestí ostatních tří časů mají zvratnou částici si-, po níž následuje ještě jedno s v koncovce, např.: kėlūsis, kėldavusis, kėlsentis. Vedle tvarů se zvratnou částicí -s se bezpředponová zvratná příčestí ženského rodu v nominativu jednotného čísla zřídka vyskytují se zvratnou částicí -se, např. ji būva laukentiese „těhotná“. Předponová zvratná příčestí se v nářečí užívají hojně. Jejich zvratná částice si stojí mezi předponou a kořenem, např.: besiprausias, besiprausęs || besiprausenti, nusiprausęs, nusiprausus, atsikėlęs, atsikėlėma, acikėlė, acikėlta. Předponová zvratná příčestí se skloňují jako odpovídající nezvratná příčestí. d) Participiální kmeny Činná příčestí přítomného času tvořená z tvarů 3. osoby jednotného čísla přítomného času sloves kmenů a a o mají tři různé koncovky nominativu jednotného čísla mužského rodu. Starší tvary s koncovkou -as jsou časté a běžné (ėinąs, rašąs). Vedle nich se rozšířily novější delší tvary (ėinantis, rašantis). O něco méně častý je 302 tvar lišící se od druhého dlouhým -ys (obvykle přízvučným) (sergantys, augantys, žibantys). Koncovka nominativu jednotného čísla ženského rodu je stejně jako ve spisovné litevštině (laukianti, šokanti), avšak jak ukazují zvratné tvary (laukiančiose), její původ je patrně jiný (srov. marti < *marti, laukianti < *laukiantie). V případech, kdy tato příčestí mají přízvuk na koncovce, staří lidé v nářečí hojně užívají foneticky zkrácené tvary bez koncového i, např.: bėgānt ~ bėganti, gulēnt „ležící“, einānt ~ einanti, nenorēnt „nechtějící“, nešānt ~ nešanti, tikēnt „věřící“, turēnt „mající“, uždirbānt ~ uždirbanti. Obdobné tvary příčestí ženského rodu se vyskytují také v žemaitských nářečích25. Střední generace a mladí lidé ve všech případech užívají tuto koncovku v úplné podobě a starým lidem se za výslovnost zkrácených tvarů často i posmívají. Tyto zkrácené tvary jsou pravidelným fonetickým jevem nářečí. U příčestí s přízvukem na kořeni se však tento jev neprosadil, zřejmě proto, že se jejich tvary lišily od přítomných polopříčestí. Ačkoli všechna slovesa kmene i v nářečí přešla ke kmeni ia (mylė, košė), příčestí tohoto kmene se většinou v nominativu jednotného i množného čísla zachovala v úplné podobě (čiūdūs, čiūaudinti, nóris, nórinti, stóvis; dėvi, liñki, týli), třebaže celá jejich paradigma, ovlivněná analogií kmene ia, vedle vlastních kmenových koncovek méně často mívá také tvary příznačné pro kmen ia (stóvincė || stóvenčė, stóvincem || stóvenčem…). Této analogii se jen obtížně poddávají příčestí, která mají před kmenovou koncovkou souhlásku d. V celém paradigmatu se nejčastěji skloňují jako kmen i, ačkoli se vedle nich méně často vyskytují také tvary kmene ia. Delší tvary nominativu jednotného čísla mužského rodu i celé paradigma ženského rodu jsou více ovlivněny analogií kmene ia a mají jeho kmenovou koncovku (stóventis || stóventys, stóventi, pavýdėntis || pavýdėntis || pavydentýs || pavydėntys, pavydenti || pavydėnti). Vedlejší tvary pavydė- (častější) || pavydė- ukazují, že analogický vliv kmene ia na tento kmen příčestí je poměrně nedávným jevem a že pavydė- je bezpochyby pozdějším výsledkem tohoto vlivu. Kmenová koncovka nominativu jednotného a množného čísla mužských příčestí přítomného času tvořených ze sloves kmene ia je obvykle dvojí. Úplný kmen ia si zde zachovala pouze příčestí utvořená ze sloves, která mají před kmenovou koncovkou afrikáty č, dž nebo souhlásky š, ž, ž, méně často l, m, r (krečiās, gūdžiās, klāusiās, ziržās, čiūžās, dūmās, skiriās, keliās). Ostatní příčestí utvořená ze sloves tohoto kmene se vedle svých kmenových tvarů užívají souběžně také v podobách příznačných pro kmen i, např.: šūkaujas || šūkaujis, dainuojas || dainuojis, lójas || lóji̇s, lėjas || lėji̇s, veli̇s || veli̇s, geri̇s || geri̇s, laukias || laukis, šūkauja || šūkauji, dainuoja || dainuoji, lója || lóji, lėja || lėji, veli̇a || veli̇, geri̇a || geri. Ostatní pády mužského rodu a celé paradigma ženského rodu si svou kmenovou koncovku zachovávají (šūkaujencė, šūkaujencēm… šūkaujenti, velenti, gerenti, lāukenti…). Trpná příčestí přítomného času tvořená ze sloves kmene i, která v poslední době v nářečí přešla ke kmeni ia, si zpravidla zachovala kmen i (dēvims, dēvimā, mylims, mylimā), ačkoli bylo zaznamenáno, že některá příčestí se vlivem analogie kmene ia začínají souběžně užívat také s koncovkou kmene ia (gālēms || gālīms, gālēmā || gālīmā). Kmen i si zachovala i příčestí, která mají před kmenovou koncovkou d, t (někdy také p) (gīrdims, sēdīms tūpims). 25 Srov. žemaitské tvary dunininků parēnōntē ~ pareinanti, bēsēdūntē ~ besēdinti (V. Grinaveckis, Op. cit., p. 40, 53). 303 Kmeny příčestí činných i trpných ve všech ostatních časech se nijak neliší od Ik. Tvoření příčestních tvarů ukazuje, že jejich kmeny jsou starší než současné kmeny sloves v nářečí a že analogie tvarů s kmenem ia- podle slovesných tvarů, zejména pak podle příčestních tvarů s kmenem į-, je nová. e) Skloňování příčestí Pádové koncovky příčestí jsou stejně jako v Ik adjektivní a podřídily se fonetickým zákonitostem nářečí na konci slova26. Pouze u příčestí činných v mužském rodě všech časů se v jednotném čísle vedle adjektivních tvarů dativu užívají také substantivní tvary (augančiam || augančmi, ėjusiaм || ėjusiai, šnekėdavusiam || šnekėdavusiai, čiaudėsiančiam || čiaudėsiančiui). Ve výjimečných případech mají i příčestí trpná obou časů v tomto pádě vedle adjektivní koncovky také koncovku substantivní (migdomam || migdomui, mokytam || mokytui, matytam || matytui). Obdobný případ byl zaznamenán také v žemaitských nářečích27. Paradigma Příčestí činná Přítomný čas Jednotné číslo V. augęs || augęs || augantis || augantys, klausias || klausiantis, čiaudis || čiaudin-tis || čiaudentis; auganti || auganti, klausianti, čiaudinti || čiaudenti K. auganče, klausanče; čiaudinče || čiaudenče; augančes || augančios, klausian-čes N. rostoucím || rostoucím || rostoucímu, kašlajícím || kašlajícímu, kýchajícím || kýchajícímu; rostoucí, kašlající, kýchající G. auganti, klausenti, čiaudinti; auganče, klausenče, čiaudinče Įn. augančiu, klausenčiu, čiaudinčiu; auganče, klausenče, čiaudinče Vt. běžícím || běžícími, hlučícími, kvetoucími; běžícího || běžícího, hlučícího, kvetoucího Množné číslo V. augą || augą || augantys, klausą || klausentýs, čiaudi || čiaudin-tys || čiaudentys; augančes, klausančes, čiaudinčes K. rostoucích || rostoucích, ptajících se, kýchajících || kýchajících D. augantiems, klausen­tiems, čiaudintiems; augančioms, klausantčioms, čiaudinčioms A. augančius, klausенčius, čiaudinčius; augančes, klausenčes, čiaudinčes Instr. augančeis || augančėis, klausenčėis, čiaudinčėis; augančioms || augančiōms; klausenčioms, čiaudinčioms Lok. bėgančiuos || bėgančiuos, šniokščenciuos, žydincuos || žydenciuos; bėgančios(e) || bėgančios(ė), šniokščencios(e), žydincios(e) || žydencios(e). 26 Srov. E. Grinaveckienė, Op. cit., s. 151–158. 27 Srov. žemaitské tvary příčestí raši.tų.ujou, raši.tų.ju „psanému“ (Viz V. Drotvinas, V. Grinaveckis, Kalbininkas Kazimieras Jaunius, Vilnius, 1970, s. 148. 304 Minulý jednorázový, minulý častý, budoucí čas Jednotné číslo V. zestárlý, býval zestárlý, bude cestovat; zestárl, býval zestárl, bude cestovat K. zestárlý, býval zestárlý, bude cestovat; zestárlý, býval zestárlý, bude cestovat N. zestárlému ‖ zestárlému, bývalému zestárlému ‖ bývalému zestárlému, budoucímu cestujícímu; zestárlé, bývalé zestárlé, budoucí cestující G. zestárlá, bývala zestárlá, bude cestovat; zestárlá, bývala zestárlá, bude cestovat Instr. zestárlým, bývalým zestárlým, budoucím cestujícím; zestárlou, bývalou zestárlou, budoucí cestující Lok. zestárlém, bývalém šumícím, budoucím houpajícím se; zestárlého, bývalého šumícího, budoucího houpajícího se Množné číslo V. rūgė, värgdavė, važiuosią ‖ važiuosentys; rūguses, värgdavuses, važiuosenčės K. rūgusių, värgdavusių, važiuosenčių N. rūgusiems, värgdavusiems, važiuosentiems; rūgusioms, värgdavusioms, važiuo-senčioms G. rūgusius, värgdavusius, važiuosenčius; rūguses, värgdavuses, važiuosenčės Įn. rūguseis, värgdavuseis, važiuosenčėis; rūgusioms, värgdavusioms, važiuosen-čioms Vt. bėgančiuos, šniokšdavusiuos, siūbuosenčiuos; bėgančios(e), värgdavusios(e), siūbuosenčios(e) Trpná příčestí Jednotné číslo V. gūldoms, guldyt; gūldoma, guldýta K. gūldoma, guldýta; gūldomos, guldýtos N. gūldomam ‖ gūldomui, guldytam ‖ guldytui; gūldomai, guldytai G. gūldoma, guldýta Įn. gūldomu, guldytu; gūldoma, guldýta Vt. gūldomam, guldytam; gūldomo, guldýto Množné číslo V. gūldomi, guldýti; gūldomas, guldýtas K. gūldomų, guldytų N. gūldomiems, guldýtiems; gūldomoms, guldýtoms G. gūldomus, guldýtus; gūldomas, guldýtas Įn. gūldomais, guldýtais; gūldomoms, guldýtoms Vt. gūldomuos, guldýtuos; gūldomos(e), guldýtos(e) Zájmenná příčestí Jednotné číslo V. mirštantysis ‖ mirštantysis, siunčemasis, nusikaltusysis; mirštančioje ‖ mirš-tančioje, siunčemoje, nusikaltusioje K. umírající, posílající, provinivší se; umírajících ‖ umírajících, posí-lajících se, provinivších se 20. 520 305 N. umírajícímu || umírajícímu, posílanému, provinilému; umírající, posílané, provinilé G. umírajícího, posílaného, provinilého; umírající, posílanou, provinilou Įn. umírajícím, posílaným, provinilým; umírající, posílanou, provinilou Vt. umírajícím || umírajícím, posílaném, provinilém; umírajícího, posílaného, provinilého Množné číslo V. umírající, posílaní, provinivší se; umírající, posílané, provinivší se G. umírajících || umírajících, posílaných, provinivších se D. umírajícím || umírajícím || umírajícím || umírajícím, posílaným || posílaným, provinivším se || provinivším se; umírajícím || umírajícím || umírajícím || umírajícím, posílaným || posílaným, provinivším se || provinivším se A. umírající || umírající, posílané, provinivší se; umírající || umírající, posílané, provinivší se I. umírajícími || umírajícími, posílanými, provinivšími se; umírajícími || umírajícími || umírajícími, posílanými || posílanými, provinivšími se || provinivšími se L. umírajícími || umírajícími, posílanými, provinivšími se; umírajícími(e) || umírajícími(e), posílanými(e), provinivšími se(e) f) Stupňování příčestí V nářečí se vyskytují tvary obou druhů stupňovaných příčestí. Mají příponu a koncovky druhého stupně typické pro přídavná jména, např.: Šic morks nubalėsnis; Iš veida ji nubalėsne; Tievs augėsnis; Ji už jį augėsne; Jo drabužis nuplýšesnis; Ta tėva skepetą nuplýšesne; Jis daug nuvargėsnis; Jijė sušnekamėsne pasidarė. g) Přízvukování participií Participia činného rodu přítomného času (s předponami i bez nich), utvořená z primárních sloves se starobylým přízvukem na kmeni²⁸, mají přízvuk v celém paradigmatu na kmeni (dãras, dãranti, ẽ̇̃ngs, ẽ̇̃nanti, mieg̃as, mieg̃anti); participia utvořená ze sloves se starobylým přízvukem na koncovce mají v nominativu singuláru přízvuk na koncovce, při skloňování se však jejich přízvuk mění podle pravidel přízvukové třídy III (muš̃s, mušanti, prisimenąs, prisimenanti, šnekąs, šnekanti). Je však třeba říci, že takový systém přízvukování tvarů přítomného času u participií utvořených ze sloves se starobylým přízvukem na koncovce není stabilní. Vedle tvarů s přízvukem na koncovce se v poslední době stále více prosazují tvary s přízvukem na kmeni (mùšas, mùšanti, šnẽkas, šnẽkanti…). Kromě toho se v nářečí vyskytuje několik participií přítomného času s cirkumflexovým kmenem, která se přízvukují dvěma způsoby: na kmeni i na koncovce (ãugas || augãs, ãuganti || augantì, bė̃gąs || bėgãs || bėganti || bėganti, dir̃bas || dirbãs, dirbanti || dirbanti, dúodas || duodãs, dúo- 28Viz K. Būga, Op. cit., s. 48–55. 306 danti || duodanti). Analogické případy přízvukování jsou typické také pro žemaitská nářečí²⁹. Je třeba poznamenat, že případy přízvuku na koncovce u těchto participií jsou o něco častější v řeči nejstarších mluvčích nářečí a z úzu ustupují. Dříve měla patrně většina participií přítomného času v nářečí přízvuk na koncovce. Dokládají to především zkostnatělé tvary participií ženského rodu s přízvukem na koncovce, které se vyskytují v řeči starších mluvčích a dnes se pravidelně přízvukují už jen na kmeni (laukias, laukianti, vedle laukiãnt ~ laukiañti, ė̃ngs, einanti, vedle einant̃ ~ einañti, noris, nórinti || noreñti, vedle norė̃nt „toužící“). Potvrzuje to i přízvukování participií v nářečí Fr. Kuršaita, které s tímto nářečím sousedí³⁰. Že má přízvuk přítomného času v nářečí skutečně tendenci přesouvat se z koncovky na kmen, ukazují také pravidelně na kmeni přízvukované současné tvary participií tohoto času: dė̃das, dėdanti, gū̃lis, gūlinti || gūleñti, tū̃ris, tū́rinti || tū́renti, ačkoli slovesa, z nichž jsou utvořeny, mají v nářečí přízvuk na koncovce. Participia činného rodu préterita, imperfekta a budoucího času, s předponami i bez nich, mají stejně jako 1k přízvuk a intonaci těch slovesných tvarů, z nichž jsou utvořena, např.: bėgęs, bėgus, bėgdavęs, bėgdavus, bėgsias, bėgsenti, išbėgęs, išbėgus. Participia trpného rodu přítomného času (s předponami i bez nich), utvořená ze všech víceslabičných a dvouslabičných sloves o-kmenových, mají stálý přízvuk. Místo přízvuku a intonace jsou v celém paradigmatu stejné jako u sloves 3. osoby, z nichž jsou utvořena, např.: árdoms, ár doma, bauginams, bauginama, skáiniojams, skái- niojama, važiuojams, važiuojama. U participií utvořených z ostatních dvouslabičných sloves se přízvuk v paradigmatu mění podle pravidel přízvukové třídy III, např.: dirbams, dirbamà, dirbamái, dirbamõ. Přízvuk a intonace participií tohoto času středního rodu jsou stejné jako u tvarů mužského rodu (apdirbama, pasakoma). Participia trpného rodu minulého času se přízvukují trojím způsobem: ta, která jsou utvořena z víceslabičných sloves, zachovávají v celém paradigmatu přízvuk a intonaci infinitivu (apseliõc, apseliõta, išakéc, išakéta, pavažiš, pavažišta, užgyvéc, užgyvéta); ta, která jsou utvořena z dvouslabičných sloves s akutovým kmenem, se na rozdíl od 1k pravidelně přízvukují stálým přízvukem (ikálc, ikálta, įpjáuc, įpjáuta, málc, málta, pakélc, pakélta, pagírc, pagírta, nusáuc, nusáuta, vírc, vírta); ta, která jsou utvořena z dvouslabičných sloves s cirkumflexovým nebo krátkým kmenem, se přízvukují stejně jako 1k podle přízvukové třídy IV (káupc, káupta, káuptõs, kė́pc, keptà, kìrpc, kirptà, vė́rpc, verpà). Participia těchto kmenů s předponou (kromě participií s předponou par- „pře-“, u nichž se přízvukuje předpona) se přízvukují podle přízvukové třídy IIIᵇ (išgrįstas, išgrįsta, pàlikc, paliktà, paliktám...). Participia nutnosti se přízvukují stejně jako 1k podle přízvukové třídy III; rozdíl spočívá pouze v tom, že přízvučná kmenová a, e se zde pravidelně prodlužují na dlouhé samohlásky (sė́ktins, vė́štins, kàštins, tḗptins, mḗkstins)³¹. Pusdalyvis V nářečí, stejně jako v 1k, existují jednoduchá i zvratná příčestí přechodníková obou rodů a čísel, např.: ė́dams, ė́damà, ė́dami, ė́damas, pasišokinėdams. Obojí se obvykle tvoří a přízvukuje jako v 1k, pouze přechodník ė́dams po připojení předpony, stejně jako v žemaitských nářečích³², častěji (zejména v řeči starších mluvčích nářečí) klade přízvuk na předponu, např.: išei- 29 Žr. V. Grinaveckis, Op. cit., p. 219, 292. 30 Žr. Fr. Kurschat, Op. cit., p. 290–291. 31 Srov. Lietuvių kalbos gramatika, II, s. 374. 32 Srov. V. Grinaveckis, Op. cit., s. 226. 20* 307 dams, nėeidams, pāreidams, prieidams. Toto přízvukování je bezpochyby starší33. Zvratná příčestí přechodníková bez předpony, která jsou méně častá (zejména tvary množného čísla), mají pro oba rody a čísla zobecněný tvar nominativu množného čísla ženského rodu se zvratnou částicí -s, stejně jako v žemaitských nářečích, např.: jis (ji, jiẽ, jõs, juõdu, juõdvi) šnēk vaipydamos, ēin juokdāmōs, bardāmōs, džiaugdamōs. To ukazuje, že přechodníky v nářečí ustrnují. Ojediněle se vyskytují zvratné přechodníky v množném čísle mužského rodu se zvratnou částicí -se, např. ēin šnekēdamiese, išējē raukydamiese, mužāžava vāidydamiese. Někdy se užívají tvary přechodníků, které nemají zvratnou částici, ale zachovávají si zvratný význam, např.: Tėvs šnēk vaipydams; Parēin par kiēma juōkdams. Děj přechodníku, který vyjadřuje druhý děj téhož původce vedle děje přísudku, probíhá v nářečí nejčastěji současně s dějem přísudku (Šāu parējē ēsdams; Āntys vīrsdams parēm; Įskurdau kārve bēganydama; Ka tik aš dainuodama nesumišē.). Přechodníky vyjadřují čas děje přísudku (Jis nūna keldams — nór miēga; Atsiplēšau nagūs beravēdama; Aš tavi prisokdama priēmišiu „padēsiu“; Turēdami lāika pasidarykit), způsob (Duod su kultūve apsivarty dāms; Jis apsisūkīdams „iš kelių kartų“ pas mus būva; Pasišlapīk spēmi užsiimīzdama; Ēje pasišokīnēdams; Pāršai žolēs prisispirdami vāra „ēda“; Parējē svāigaliuodams; Pasišluoždama pasišluoždama į nāje; Ēin kai gīrc lōvas jiēškōdams; Nutila kaip vālgydams; Nusipirkau lyg žinōdams), příčinu (Besitęsy dama kārve gāl mutrūkti brizgila; Ji nūmirē po tą pėlke bevēikščiodama). Polopříčestí Polopříčestí v nářečí jsou stejně jako ve spisovném litevském jazyce jednoduchá a zvratná. Časují se podle časů, mají však pouze tvary přítomného a minulého jednorázového času, např.: bėgēkėnt, bēgyvėnant, numirus, susigūgus, juōkēntis, susipyškus. Tvoření časů a přízvuk se zpravidla neliší od spisovného litevského jazyka, pouze polopříčestí přítomného času ēinant se při předponách at-, iš-, nu-, par- přízvukuje dvojím způsobem — na kořeni i na předponě, např.: ātēinant || atēinant, išēinant || išēinant, nuēinant || nuēinant, parēinant || parēinant. V řeči starších příslušníků nářečí se v tomto případě častěji přízvukuje předpona, takové přízvukování však z užívání rychle ustupuje. Přízvukování polopříčestí ēinant s předponami na předponě znovu potvrzuje názor, že příčestí ēinęs mělo v nářečí dříve přízvuk na koncovce. Polopříčestí v nářečí nejčastěji vyjadřuje čas hlavního děje (Jie parūš bētēms-tant; Mēzgrant juk nešalt; Prieblinda parējē — dā visai nesutēmūs; Kiek tų skysčīn išgarūo bēkepant; Bēgyvėnant visāip būn; Aš tavi ēinant numešiu; Betraukēnt į nutrāukiau; Kad būt kur nemuvīrte bevaziuojent; Jis mā bēvalgant atšala; Tu ant tūrgaus bešovent pāršalai; Jis mā bēinant nukrita). Méně často vyjadřuje okolnost podmínky, např.: Iš šalies žiūrēnt piktums im; Bēgulēnt juk nuvarksti. V nářečí se polopříčestí hojně užívá místo činných příčestí přítomného času (Bevālgant paliksi, besipēšant rasi; Nematyt’ parēinant — tur būt nevažiūōs; Lāuku atēinant; Šīmet macīau gārni lēkent; Nematāu parvažiuojent). V neosobních větách polopříčestí obvykle — 33 Plg. P. Skardžius, Daukšos akcentologija, Kaunas, 1935, p. 227. 308 — vyjadřuje způsobovou okolnost, např.: Reik' nusipaveiksluot' besiūokent i berėkent; Ką darai, reik' daryt' nesiskūbinant; Reik' šnekėt' kaip nieka nežinant; Turi prrāit pro šalį kaip nieka nematant. Způsobové příčestí Způsobová příčestí se v nářečí tvoří od infinitivních kmenů všech nepředponových nezvratných sloves pouze příponou -te. Užívají se spolu s tvary všech časů, osob a způsobů sloves téhož kořene; ty mohou být jednoduché, zvratné, s předponami i bez nich, např.: daužyte dauža, kąste nukanda, rekte rėkčia, vestė parsivežė, keptė kepk, vestė tevedie. Způsobová příčestí jsou v nářečí velmi živá a užívají se k vyjádření způsobu děje, např.: Nė kėlte, nė eitė par Nėmuną neīdovom. Na rozdíl od spisovného litevského jazyka si způsobová příčestí tvořená z dvouslabičných infinitivů s pevnou přízvučností kořene a víceslabičných infinitivů s pevnou přízvučností přípony vždy zachovávají původní intonaci kořene, např.: šokte, bėkte, laužte, traukte, sakyte34. Přijato 1973. III. 20 Э. ГРИНАВЯЦКЕНЕ Sloveso v nářečí povodí řeky Mituvy Shrnutí Článek je částí rozsáhlejší autorovy práce „Nářečí povodí řeky Mituvy“. Na základě dosavadních dialektologických údajů a doplňujícího materiálu, který autor shromáždil do roku 1973, článek podává obraz tvarosloví a částečně také užívání určitých a neurčitých slovesných tvarů tohoto nářečí. Na rozdíl od spisovného jazyka má nářečí pouze tři slovesné kmeny zakončené samohláskou: na a (šokam „tančíme“), na ia (aūdžem „tkáme“) a na o (žinom „víme“). Slovesa s kmenem na i přešla mezi slovesa s kmenem na ia (žiūrem „díváme se“). Tento proces ještě není zcela dokončen. Zbytky slovesného kmene na i se stále vyskytují ve tvarech dvojného čísla, zejména u sloves, která mají před koncem kmene souhlásku d (girdva || girdeva || girdževa „my dva, dvě slyšíme“). V nářečí se zachovaly také některé stopy kmene zakončeného souhláskou. V přítomném čase mají vedle tvarů se samohláskovým kmenem slovesa miegóti „spát“, raudóti „plakat“, skaudėti „bolet“ paralelně také kontaminované tvary se zbytky souhláskového kmene (miegam || mieg tam „spíme“, raudam || raūstam „pláčeme“, skaūd || skaūst „bolí“), zatímco slovesa peršėti a niežėti „svědit“ se v témže čase užívají v kontaminovaných tvarech, které zachovaly zbytky souhláskového kmene (perš(č)e, niežt(a) „svědí“). Kontaminované tvary těchto sloves se zbytky souhláskového kmene převažují v celém jejich paradigmatu (peršė́t || peršė́, niežtė́ || niežė́ „svědit“, peršė́je, niežtė́je || niežė́je „svědilo“ …). 34 Srov. Lietuvių kalbos gramatika, II, s. 424. 309 V důsledku pravidelného hláskového přechodu diftongického spojení in v ī- se v nářečí formálně shodly infinitivy sloves s příponami -yt a -inf (rūdūt „rezivět“, gaivīt ~ gaivinti „oživit“). V důsledku toho mají slovesa s příponou -yt v přítomném čase a v minulém jednorázovém čase vedle obvyklých tvarů také paralelní tvary typické pro slovesa s příponami -it, a naopak (spirgīt ~ spirginti „smažit“: spirgin(a) || spirga „smaží“, spīrgina || spīrgē „smažil, -la, -li“, gīnčyt „hádat se“: gīnčy(je) || gīnčin(a) „hádá se“, gīnčije || gīnčina „hádal, -la, -li“). Všechna primární slovesa s kvalitativním střídáním samohlásek v kořeni au- ou mají v tvarech přítomného času a v odvozených tvarech mezi kořenem a koncovkou souhlásku j, na rozdíl od spisovného jazyka (krāuj-jem „skládáme“). Stejně jako v sousedních žemaitských nářečích se zde zachoval archaický tvar 3. osoby minulého jednorázového času s přízvučnou koncovkou -ot: pašikōt „a ani nemysli“. Nejspíše jej lze považovat za pozůstatek starobylého tvaru s enklitickou částicí *ti. Může také dobře souviset se starobylým tvarem ide tohoto času typu *pasīkat(i). Vidové rozdělení sloves je stejné jako ve spisovném jazyce, příslušnost některých sloves s předponou k jednomu či druhému vidu se však nejlépe pozná z kontextu, např.: Baigīi nulipt no stōga „Končím sestupovat ze střechy“; sloveso nulipti je navzdory předponě nedokonavé. Často je i přechodnost a nepřechodnost sloves nejzřetelnější až ve větě, např.: Nōrmas ēit sūnku „Normy dodržovat je těžké“; obvykle nepřechodné sloveso ēiti je zde přechodné. V nářečí se vyskytují tři varianty zvratné částice: -s, -si, -se. Částice si se vždy užívá uprostřed slova (susipešē „poprali se“) a vzácně (v řeči mladých lidí) na jeho konci (pēstiosi „peru se“); -s se obvykle vyskytuje pouze na konci (mūšas „perou se“); v infinitivu, v 1. a 3. osobě a vzácně i ve 2. osobě jednotného čísla se v řeči starší generace užívá postpozitivní částice -se (pēšise „prát se“, prausīose „myji se“, prāusese „myje se“). Částice -se je s největší pravděpodobností zkrácená enklitická částice akuzativu *sēn. Impersonální sloveso reikēti „být třeba“ se v minulém jednorázovém čase někdy může užívat také osobně (Aš reikėjau neval-gyt „neměl jsem jíst“). V přítomném čase má sloveso būti „být“ tvary se třemi kořeny. Kořen ēs- (úzké ē vzniklo nejspíše kontrakcí podoby ne + es, analogicky k nēra < ne + yra) se užívá v 1. a 2. osobě jednotného, množného i dvojného čísla (ēsi „jsem“, ēsi „jsi“, ēsam „jsme“, ēsat „jste“, ēsava „my dva, dvě jsme“, ēsata „vy dva, dvě jste“). Tvar kořene bū- se souběžně užívanými sufixálními formanty -n, -v, -y má celé paradigma přítomného času (būni || būvi „jsem“, būni || būvi „jsi“, būnam || būvam „jsme“, būnat || būvat „jste“, būnava || būvava „my dva, dvě jsme“, būnata || būvata „vy dva, dvě jste“, būn(a) || būv(a) „je“). Tvar kořene yг- se užívá pouze ve 3. osobě. 310 Osobní tvary jednotlivých kmenů v nářečí jsou téměř stejné jako ve spisovném jazyce, některé z nich jsou však svébytné. V nářečí se užívají tři tvary 1. osoby jednotného čísla kondicionálu: s koncovkou -iau, stejně jako ve spisovném jazyce (ēičiau „šel, šla bych“), s koncovkou -ia (ēičia) a s foneticky zkrácenou koncovkou na měkkou souhlásku -č (ēič). Článek vyslovuje předpoklad, že poslední tvar je s největší pravděpodobností foneticky zkráceným tvarem s koncovkou -ia. Ve 2. osobě jednotného čísla se vedle tvaru spisovného jazyka (ēitum „šel, šla bys“) hojně užívá také archaičtější tvar s plnou koncovkou -итmei (ēitumei). 1. a 2. osoba množného čísla si na rozdíl od spisovného jazyka zachovaly starobylé tvary s plnějšími koncovkami -итēm(e), -итēt(e) (ēitитēm(e) „šli bychom“). Ve 3. osobě kondicionálu se užívají dva tvary: s koncovkou -u, stejně jako ve spisovném jazyce (ēitų „šel by, šla by, šli by“), a pouze s infinitivní příponou -t (ēit; poslední tvar je poměrně vzácný). Zvratná slovesa se ve 3. osobě užívají v těchto tvarech: s koncovkami -us || -use || -uос || uose || -os || -ose (pěštys || pěš-tųse || pěštųse, pěštos || pěštose „pral by se, prala by se, prali by se“). Domníváme se, že koncovky -os || -ose jsou s největší pravděpodobností morfologicky příbuzné s tvarem zkoumaného nářečí ēičia (<?ēičio, srov. žemaitské ēičio, nēščio), který snad pochází ze staršího tvaru ēičio užívaného v Daúksových spisech. Osobní tvary rozkazovacího způsobu jsou v nářečí stejné jako ve spisovném jazyce, jeho funkci však plní také některé tvary přítomného času (eime || eimekim „pojďme“, eiva „pojďme my dva, my dvě“). Ve 2. osobě jednotného čísla se zřídka (v rychlé řeči, zejména když kmen končí souhláskou) vyskytuje také tvar bez k (sēm „nabírej“). Zachoval se také ustálený rozkazovací tvar bez k s nepravidelně zkráceným kmenem palā < palāuk „počkej“. K vyjádření směrování ke každému tvaru rozkazovacího způsobu se připojuje příslovce še~šēn „sem“, které ve všech případech přitahuje přízvuk na sebe. Ve 2. osobě jednotného čísla stojí příslovce postpozitivně (eikšē „pojď sem“), zatímco v tvarech množného a dvojného čísla se nachází mezi kmenem a příponou (eikšēkit „pojďte sem“, eikšēkiva „pojďme my dva, my dvě sem“, eikšēkita „pojďte vy dva, vy dvě sem“). Někdy se příslovce še opakuje dvakrát; tehdy připadá přízvuk na druhé še (eikšēšē, eikšēšēkit, eikšēšēkita). V přacím způsobu se kromě tvarů užívaných ve spisovném jazyce (tegu ein(a) || teēin(a) „ať jde, jdou“) užívají také tvary s částicemi tegu, te, tvořené od kmene přítomného času a zakončené na -ie (u vokalických kmenů na a, ia: teēinie, tegulie „ať leží, leží“), -ai (u vokalického kmene na o: tesiztinai „ať jedná, jednají, jak chce, chtějí“). Tvary 1. a 2. osoby jednotného čísla přítomného a minulého času, které mají přízvuk na koncovce, se na rozdíl od spisovného jazyka vyslovují s klesavou intonací, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích (sakāu „říkám“, sakiau „řekl, řekla jsem“; ejdū „šel, šla jsem“, ejēi „šel, šla jsi“). V nářečí se užívají čtyři časy činných příčestí (přítomný, minulý jednorázový, minulý opakovaný a budoucí) a dvě trpná— 311 (přítomné a minulé jednorázové), např.: dirbąs „pracující“, dirbęs „pracující (v minulosti)“, dirbdavęs „často pracující“, dirbsias „ten, který bude pracovat“; dirbams „opracovávaný“, dirbę „zpracovaný“. Všechna tato příčestí se mění podle rodu a skloňují se. Nejčastěji se užívají trpná příčestí obou časů a činná příčestí minulého jednorázového času. Vedle nich jsou široce známy také tvary nominativu jednotného a množného čísla příčestí nutnosti (pjautini rugiai „zralé žito, které je třeba posekat“). Příčestí obou rodů mohou mít také zájmennou podobu (bėgantysis „běžící“, bėgančioje „běžící“). Některá z nich zpodstatněla (kuliamoja „mlátička“). Většina zvratných příčestí se v nářečí užívá s předponami. Jejich zvratná částice -si- stojí mezi předponou a kořenem (besiprausiąs || besipraūsiantis „myjící se“, besipraūsianti „myjící se“). Zřídka se vyskytují také tvary bez předpony, v nichž se zvratná částice -si- nachází v koncovce (džiaūgiąsis „radující se“, džiaūgentis „radující se“). Vyskytují se také zvratná příčestí s částicí -se v koncovce (ji būva laukiantiese „ona bývala čekající, těhotná“; jie sau dirbęse „oni pracovali sami pro sebe“). Činná příčestí mužského rodu v nominativu přítomného času se nejčastěji užívají ve starobylých tvarech (einąs „jdoucí“, einą „jdoucí“). Známé jsou také tvary s vokalickým kmenem (einantis einantys). Méně často se vyskytuje tvar nominativu jednotného čísla s koncovkou -ys (žibantys „zářící“). Ženský rod má vždy tvar s vokalickým kmenem (laukianti „čekající“); jeho koncové přízvučné -i pravidelně foneticky odpadá (laukiant < laukianti, ale šokanti „tančící“). Ačkoli všechna slovesa s kmenem na i, jak bylo uvedeno výše, v nářečí přešla mezi slovesa s kmenem na ia, v příčestích se přesto kmen na i zachovává (girdis || gūrdintis „slyšící“, girdinti „slyšící“). Vedle tvarů s kmenem na i se však v paradigmatu těchto příčestí působením analogie s příčestími a slovesy s kmenem na ia paralelně (ale méně často) objevují také tvary s kmenem na ia (stovince || stovence „stojícího“). Článek předpokládá, že jak příčestí, tak slovesa s kmenem na i podlehly vlivu sloves a příčestí s kmenem na ia poměrně nedávno, v příčestích však tento proces proběhl ještě později. Na rozdíl od spisovného jazyka mají všechna mužská příčestí vytvořená od sloves s kmenem na ia, která mají před koncovkou souhlásku j, v nominativu jednotného a množného čísla vedle koncovek -igs, -ig také koncovky -is, -i (šūkaujs „křičící“ šūkauji „křičící“). Občas jsou koncovky -is, -i vedle koncovek -igs, -ig vlastní také tvarům uvedených pádů příčestí, která mají před koncovkou souhlásku l, r, k (veliąs || velįs „válející“; velią || velį „válející“; geriąs || gerįs „pijící“; gerią || gerį „pijící“; laukias || laukis „čekající“; laukia || laukė „čekající“). Všechna příčestí se skloňují jako přídavná jména, v dativu jednotného čísla mužského rodu se však zřídka užívá také koncovka typická pro podstatná jména (mokytam || mokytui „naučenému“, augančiam || augančiui „dorůstajícímu“). 312 Některá příčestí obou rodů mají tvar druhého stupně, utvořený podle vzoru přídavných jmen (nubālēšnis „bledší“, nuvargēšne „unavenější“, sušnekamēšne „přístupnější k dohodě“). Všechna příčestí utvořená od dvojslabičných sloves s původním přízvukem na kořeni si v tvarech přítomného času zachovala přízvuk na kořeni (dā̃ras „dělající“), zatímco příčestí utvořená od sloves s původním přízvukem na koncovce mají přízvuk na konci (mūšās „bijící“); v paradigmatu se však i u nich přízvuk přesouvá na kořen (mūšancē „bijícího“). V této souvislosti lze pozorovat tendenci ke směšování dvojího přízvuku a mnohá příčestí s přízvukem na konci mají i v nominativních tvarech přízvuk na kořeni (mūšas, mūša). Trpná příčestí utvořená od dvojslabičných sloves s přízvukem na kořeni a klesavou intonací si v tvarech minulého času na rozdíl od spisovného jazyka plně zachovávají místo přízvuku i intonaci (īkáltas „zatlučený“, īkálta „zatlučená“, īkálti „zatlučení“). Na rozdíl od spisovného jazyka se přízvučné kořenové a, e v příčestích nutnosti, utvořených od primárních sloves s krátkým kořenovým a, e, vždy vyslovují dlouze (kāstinas „zralé (o bramborách), které je třeba vykopat“, vēžtins „suché (o seně), které je třeba odvézt“). Tvaroslovím i umístěním přízvuku se polopříčestí a přechodníky neliší od spisovného jazyka; polopříčestí ēidams „jdouc“ a přechodník ēinant „jdouce“ s předponou však mají nejčastěji (zejména v řeči starší generace) přízvuk na předponě (išeidams, pāreidams, nūeidams, āteidams; išeinant, āteinant, pāreinant, nūeinant). Bez předpony mají zvratná polopříčestí pro oba rody a čísla zobecněný tvar s koncovkou -os (šnēk(a) vaipýdamos „mluví, -íce se ušklíbají“). V nářečí se vyskytují přechodníky pouze v přítomném a minulém čase (sēdint ‖ sēdent „sedě“, „onemocněv“). Infinitiv II (būdinys) se v nářečí tvoří od nepředponových nezvratných sloves pouze s jedinou příponou -te (šōkte „skákaje“, bēgte „během“). Vždy se užívá s jinými tvary téhož slovesa; na rozdíl od spisovného jazyka mají přízvuk na koncovce pouze tvary utvořené od sloves s přízvukem na kořeni a stoupavou intonací (klyktē klīkt „řvaním řvát“, avšak láužte, sēdēte). Přijato 20. III. 1973 21. 520