Šiaurės rytų žemaičių dūnininkų kai kurie morfofoneminiai dialektizmai

LIETUVIŲ AREALINĖS LINGVISTIKOS KLAUSIMAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA V. VITKAUSKAS NĚKTERÉ MORFOFONEMICKÉ DIALEKTISMY SEVEROVÝCHODNÍCH ŽEMAITSKÝCH DŮNININKŮ Jak známo, v nářečích a mluvách se vyskytují slova a tvary, u nichž není historie některých hlásek jasná. Při sestavování „Slovníku severovýchodních žemaitských důnininků“¹ se takových případů nahromadilo poměrně mnoho a bylo třeba je nějakým způsobem řešit. Tato nářeční slova a tvary, které je obtížné spojit s litevskými ekvivalenty kvůli rozdílům ve fonetických zákonitostech a nemožnosti prokázat, že jde o pravidelný nářeční jev, je třeba nazývat morfofonemickými dialektismy. Obvykle obsahují nějaký formant, který v důsledku nepravidelné změny některé samohlásky, souhlásky či dvojhlásky získal funkce slovotvorného a lexikálního rozlišení. Předpokládáme-li, že fonetický zákon musí působit v určité hláskové pozici, považujeme za odchylky od fonetického systému jednotlivých mluv ty případy, kdy nelze některé hlásky jednoznačně a spolehlivě zdůvodnit zákonitostí či pravidelností. Nejčastěji to souvisí s jiným kořenem slova, odlišným slovotvorným prvkem, vznikem neetymologických hlásek, a dokonce i s rozpadem někdejšího fonetického zákona v mluvě vlivem různých vlivů, analogií apod. I. NĚKTERÉ MORFOFONEMICKÉ DIALEKTISMY SE SAMOHLÁSKOU e V těchto mluvách se vyskytují slova i tvary, v nichž se místo litevského i nebo i(e) v jiných žemaitských mluvách vyslovuje samohláska e. Tento nepravidelný vznik samohlásky e a její střídání s i (e) i v témže slově stojí za podrobnější prozkoumání. Takové e se může vyskytovat v kořenech slov, v příponách i v komponentách složených slov. Kromě toho je doloženo jak v domácích slovech, tak v přejímkách. Podrobněji probereme významnější případy tohoto jevu. Kořen slova. 1. V kořeni některých slov se v těchto mluvách místo litevského smíšeného dvojhláskového spojení il vyskytuje el: smḗltį Drv, Krš, Vrp / smḗltę Vds „písek“ (ale smḗltės Pvn, Vkšn), smeltį·nc Drv, Krš, Vrp / smeltį·nc Vds, Užv „písčina“, kelniúoti / kelniúotę „přemisťovat“, švel·ptį Drv, Krš, Vrp / švel·ptę Vds. K tomuto případu patrně patří i slovesné adjektivum vel·kinę / vėlkę·nc „táhně“, srov. západoaukštaitské šiaulišké vil·kins, avšak v okolí Šakyny a Gruzdžiai vėlkins || vėl·kens (někdy také vilkins). 1 O tomto slovníku a mluvách, které zahrnuje, viz Aut., Principy sestavování slovníku skupin mluv, LKK XIII 79–98. Nejdůležitějšími obydlenými místy jsou: Dovėnai, Kuršėnai, Pakšteliai, Vārputėnai – okres Šiauliai, Užventis, Vidsodis – okres Kelmė, Pāvandenė, Viekšniai – okres Telšiai. 7. Užs. Nr. 1026 97 Takové střídání ẽ a į (e) ve smíšené dvojhlásce s l může někdy ukazovat, že į (e) má v této pozici větší sklon k otevření a může se dokonce zcela změnit v otevřené e (tento jev by zde bylo možné spojit také se starším střídáním i: e, viz dále). Slovo smėlti | smėlte v popisovaných nářečích je, stejně jako smē.lte u východních Aukštaitů z dusetišské oblasti, zjevně společné s odpovídajícím lotyšským výrazem smelte (LV III 959). Stejně lze pravděpodobně vysvětlit také výskyt e v některých podobách slova švel.pį Drv, Krš | švel.pę Vds (srov. lotyšské svelpt), tím spíše, že tato nářečí mají také slovo šve.lpti Drv, Krš | šve.lptę Užv, Vds, Vkšn ‚šišlat‘ (srov. také švelpti DŽ¹ 829). Na druhé straně lze kromě této domněnky, že slovo švelpti je společné s lotyštinou, uvažovat i o vlivu lotyštiny, neboť tomu nasvědčuje zeměpisné rozšíření tohoto slovesa (Žg, Škn, Vgr, Klk, Akm, Pp, Šiaudinė, Rdn, Vds, ale šve.lptę Pvn, Vkšn), tj. místa, kde jsou nebo byly lotyšské usedlosti, anebo místa, která měla užší styky s Lotyšskem. Důležité je také to, že vedle švelpti se zde užívají slova švilpiniuot Škn, Grz | švilpiniu.tį Drv, Vrp | švelpeņu.te Vds ‚pískat‘, švilpis Škn, Grz | švi.l.pis Krš, Drv | švi.l.pis Rdn, Trš, Akm ‚píšťalka; pískání‘, švilpūks Grz | šve.lpōks Rdn, Trš, Pp ‚píšťalka‘ aj. O slovese kelnuoti | kelnuotę lze soudit, že je utvořeno jinak než spisovné lit. kilnoti, totiž bez střídání kořenových samohlásek. 2. Sloveso krečiuote | krečūote ‚nechat košili či halenku přesahovat přes kalhoty nebo sukni‘ v severožemaitských (dounininkských) nářečích vyslovuje část popisovaných nářečí — kuršėnišské, dirvonėnišské a varputėnišské — pouze s e: krečiuoti (ale krę-čiuote Pvn, Užv, Vkšn). Je třeba předpokládat, že zde, stejně jako v západoaukštaitských nářečích (Jurbarkas, Vadžgirys, srov. LKŽ VI 488)², jde o jinou kořenovou samohlásku. 3. Samohlásku e místo i, která je obvyklá ve většině ostatních nářečí i ve spisovném jazyce, má v těchto nářečích také přejaté slovo klėję- ‚lepidlo‘. Podoba se samohláskou e pochází ze slovanských jazyků. Kromě popisovaných nářečí vyslovují toto slovo s e v kořeni také dounininkové v okolí Papilė, Akmenė, Raudėnai, Tryškiai, Telšiai, Salantai aj. Že tato podoba není zcela nová, dokládají spisy S. Stanevičiuse, S. Daukantase a A. Jušky, viz LKŽ VI 37–38. Slovní přípona. 1. Některá slova, která mají ve spisovném jazyce i v nářečích příponu -ilas, se v pojednávaných nářečích vyslovují s -elas. Jsou to: duobels Vrp | duobels Pvn, Užv ‚jetel‘, ẽrz̃e.ls Pvn, Vkšn ‚hřebec‘, kre.tels Drv, Vds | kre.tė.ls Pvn, Vkšn ‚mlátička‘, sprā.gels Pkš | sprā.ge.ls Pvn, Vkšn ‚cep‘ a spragẽlgā.lve Pvn, Vkšn ‚hlava cepu‘, spragẽlkuotis Pvn, Vkšn ‚topůrko cepu‘, brẽ.gelā Pvn ‚otýpky lnu‘. (Ať už vlivem spisovného jazyka, nebo západoaukštaitských nářečí se na celém území těchto nářečí říká pouze rā-tils, většinou brizgilā / brẽgelā, na mnoha místech, zejména v okolí Kuršėnai, sprā.gils, kre.-tils, ačkoli je třeba připomenout, že v okolí Šakyna někdo říká eržels. Vzájemné působení nářečí je zde zřejmé). Jak ukazuje materiál žemaitských nářečí³, přípona -elas pravděpodobně existovala a existuje dodnes⁴; vznikla snad i z fonetických důvodů — splynutím e (i) s e. ² A. Juškův slovník a podoba krečiuoti z Rietava patrně nesprávně převádějí e z nářečního e. ³ Literatura a podrobnější výklad viz B. Vanagienė a V. Vitkauskas. Dar dėl kubelo, LKK XIII 222. Srov. také A. Girdenis (rec.), „Baltistica“, IV(1), s. 143; Vl. Grinaveckis, Šiaurės vakarų dūnininkų tarmių fonetinės ypatybės ir jų raida, „Vilniaus Valstybinio pedagoginio instituto Mokslo darbai“, 11, 1960, s. 44; V. Grinaveckis, Pluoštas žemaičių žodžių, „Kalbos kultūra“, 22, 1972, s. 71, 72, 74. ⁴ Viz P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius, 1943, s. 175. 98 K těmto litevským odvozeninám se, jak se zdá, přizpůsobilo také několik přejatých slov: kā·tels / kā·tē·ls ‚kotel‘, kūbels / kōbė·ls ‚káď‘⁵, ē·sē·ls Pvn, Vkšn ‚osel‘. Podobně vznikla samohláska e ve slovech kūneks kō·neks ‚kněz‘, gūzeks Dry, Krš, Vrp ‚knoflík‘, mūzeka Vrp ‚housle‘, mūzekuñ.c Vrp ‚hudebník‘. V těchto případech byla patrně otevřená aukštaitská i, žemaitská dounininkská ė (srov. telšiské gō.zeks, mō.zeka) nahrazena otevřeným e. (Slova kunegas, kunegaikštis používali S. Daukantas a M. Valančius, viz LKŽ VI 891⁶, takže zde snad působí také vliv jazyka písemností 19. století, neboť i dnes Žemaitové z těchto míst při bděních a vzpomínkových obřadech zpívají slova kunegas, kunegystė z tehdejších zpěvníků). Takové střídání e a į (ę) podpořilo nejen větší otevření samohlásky į (ę) v těchto slovech a zvláštní ustálení severožemaitské (dounininkské) samohlásky ė u severovýchodních dūnininků (východních varniškých), ale také střídání į: e v případech tohoto typu, jako například šō·bėnė: drū·k̇opė·nis Jdr, Vvr, Šv ‚člověk s tlustým zadkem‘, stuoršobė·nė Pvn. Ze stejného důvodu mohly vzniknout také podoby *kūniks | kō·neks: kūnė·gbūvis | kōne·gbūvis ‚bývalý kněz‘, kūnė·kpalaiķis | kōne·kpalaiķis ‚špatný, mizerný kněz‘ a podle analogie posledních dokonce kūnė·gišk s | kōne·gešk s ‚kněžský‘. Nakonec mohla zobecněním toho všeho vzniknout i podoba kūneks | kō·neks. Srov. také slovo kūbil s, častější v bezprostředním okolí Kuršėnai, ale pouze pūskubėlis⁷ ‚půlkáď‘, gen. sg. pūs-kubė·lė ‚půlkádě‘, dū·nkubėlis ‚káď na těsto‘, gen. sg. dū·nkubė·lė ‚kádě na těsto‘. Říká se tam také gūziks, ale například táž mluvčí, která vyslovila tuto podobu, může vzápětí použít okazionalismus guzė·ksegį ‚ženu, která zapíná knoflíky‘. Podobných příkladů je více, například název vesnice lį·kšelis Krš, Vrp / lį·kėlis Vds, Užv. spisovné Lyǵšilis (šils / šė·ls ‚vřes‘), nářeční šilımdaržis Krš ‚skleník‘ a šilema Krš, Pkš ‚teplo‘ (ale šėlėma Pvn, Vds, Užv, Vkšn), čibirs / če·bė·rs ‚Sibiř‘ a čibė·riškęs (šal.tis) / če·bė·reškęs ‚sibiřský‘. Tento celý zmatek ve střídání samohlásek e a į (ę), zejména v okolí Kuršėnai, snad ještě zesílila jedna další okolnost: v důsledku aukštaitizace těchto nářečí (týká se to hlavně Kuršėnai, Dirvėnonai a Vārputėnai, ale lze to pozorovat i jinde, dokonce v okolí Pāvandėnė) se zde samohláskový systém velmi změnil. Jak ukazují dokonce i současná fakta, samohláska i (a u) je nová⁹ a nahradila samohlásku e (a ǝ), která zde byla dříve¹⁰. Při výrazných změnách hláskového systému nářečí vždy vznikají různé hyperkorektní podoby a různé dvojtvary. Protože artikulace samohlásek e a ę je velmi blízká, při změně ę v i mohlo někdy z e vzniknout také į a naopak z ę — e. Zdá se, že tomu nasvědčuje mnoho dvojic tohoto typu, například: skīlā·uda | skēlà·uda a skelā·uda | skelā·uda ‚střep; tenká vrstva něčeho‘, skijdė·rva | skedē·rva a skedē·rva | skedē·rva ‚totéž‘, tikšūoti a tekšūoti Drv, Krš ‚ležet; čvachtat‘, sukļė·pa a sukļipa Dnv ‚zchátralo‘, stiñbirī·s a stiñbė- 5 Pochybnosti o slovanském původu tohoto slova viz S. Karaliūnas, Dėl keleto lietuvių kalbos skolinių, LKK XII 181–183, srov. také V. Urbutis (rec.), „Baltistica“, VII (2), s. 205. 6 Viz také Z. Zinkevičius, Reikšmingas žemaitiškas rankraštinis tekstas, LKK XV 181–182, 187. 7 Regresivní asimilace samohlásek? 8 Viz J. Kazlauskas, Dėl baltų *ei ir *o raidos lietuvių žemaičių tarmėse, „Baltistica“, V (1), s. 32–33; Z. Zinkevičius, Dėl lietuvių kalbos tautosilabinių an tipo junginių pirmojo dėmens siaurėjimo, „Baltistica“, I priedas, 1972, s. 230–231. 9 Viz Aut., Nauji regresyvinės balsių asimiliacijos faktai Kuršėnų šnektoje, „Kalbotyra“, XXVI (1), s. 81–82, poznámka pod čarou 4. 10 Viz A. Girdenis, Kada gi žemaičių tarmė atsiskyrė nuo aukštaičių? „Kalbotyra“, XXII (1), s. 82, poznámka pod čarou 9. 7* 99 ṙ's Drv, Krš „stimburys“, vė·piza | vė·peza „rozevřená ústa“, paukštelėlis | paukšti-lėlis a paukštelėlis Drv, Krš, Pkš „ptáčátko“, takelėlis | takilelis a takeėlėlis Krš „cestička“ a další. Morfofonemické dialektismy se samohláskou e v těchto žemaitských dūnininských nářečích tedy vznikly z různých příčin: a) vlivem jiné samohlásky v kořeni nebo příponě; b) vlivem, jak se zdá, někdejší alternace samohlásek, která zanechala jen relikty ve slovech odvozených (a mohla zapříčinit i vznik e v základním slově); c) následkem dalšího rozšiřování i, nebo dokonce nahrazení někdejší samohlásky e východních zde zkoumaných nářečí otevřeným e (vznikly tak dokonce paralelní slovní kořeny a tvary s e a i (ė), možná i hyperkorektní podoby). II. MORFOFONEMICKÉ DIALEKTISMY SE SAMOHLÁSKOU u: Samohláska u má v těchto nářečích tyto původy: a) stejný jako litevské ū: lū·pa | lū·pa, plū·pti | plū·pte „bít“; b) vznikla z *ō (>v litevštině a v aukštaitských nářečích uo): dū·k | dū·k ~ duok, jū·ks ~ juokas; c) v jednotlivých slovech odpovídá litevskému uo, ale neliší se od u v ostatních žemaitských podnářečích: sū·des | sū·des „saze“; d) odpovídá litevskému ą: kū· ~ ką Drv, Krš, Vrp, někdy Užv, Vds, sū·malinis | sū·malinis „ze sazí“. Právě v posledních dvou případech umožňují určité slovní odlišnosti nejčastěji považovat tyto jevy za morfofonemické dialektismy. Slovní kořen. 1. Srovnáme-li některá slova těchto nářečí s odpovídajícími slovy jiných žemaitských nářečí, vidíme, že u místo litevského uo vyslovují také severní Žemaité — dounininkové¹¹. Např.: sū·des | sū·des | sū·dęs „saze“, sū·dinc | sū·denc „začazený“, nušisū·dinis | nu·sesū·denes „začazený (o někom)“ (srov. sū·dęs Trk, Vkš, Jdr, Žr, Tl, Ms, Lk, sū·des Pp, Rdn, Trš, sū·dė·nc Mžk, Klk, Trš, Rdn, Lk, Jdr, nusesū·denes Trš, Rdn, Žr, Jdr, Ms); sū·sti·s | sū·stis „být podrážděný; pohybovat se; špatně hořet“: kuo tas vaı·ks tā·p sū·sā·s Krš (srov. sū·stėis, sū·sā·s Akm, Pp, Vkš, Sd, Gd — v LKŽ je uvedeno, že v sousedních západních aukštaitských nářečích se také vyskytuje sū·stis || sū·sties „pohybovat se, třít se: sū·ses i sū·ses | sė·dė·k kai žmō·gus Škn)¹². To znamená, že možná jde o jiné kořeny, neboť „fonémy ū, ų, ō v žemaitských nářečích nemusely nutně vzniknout přes stupeň uo, mohly vzniknout i přímo z ō“¹³. 2. Původ samohlásky u v těchto nářečích není u některých výpůjček jasný¹⁴. Např.: pū·ks „peří“ (a pū·kinc | pū·kė·nc „peřím pokrytý“, pū·kinti | pū·kė·nte „pokrývat peřím“), spū·lė | spū·lė „cívka“, ū·sta· | ū·stā· „kníry“ (a u·stuofus | u·stuōros „kníratý člověk“, u·stū·c „kníratý“) a také ve slově ã·ū· | ã·ęū· „děkuji, díky“¹⁵. Z výslovnosti dūnininků (jižních Žemaitů) je obtížné cokoli vyvozovat o samohlásce u v kořeni a jejím původu. Dounininkové (severní Žemaité) zde obvykle vyslovují dvojhlásku ųu: 11 Žr. Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija (toliau — LD), Vilnius, 1966, p. 85. 12 Jak ukazují nářeční údaje, i litevské sloveso suosti je slovem charakteristickým pro žemaitské nářečí. Údaje S. Karaliūnase, že se suosti užívá v Gegu žinėje, Vadokliuose, Vajasiškyje, Žilinuose a Biržuose, jsou zcela nedůvěryhodné. Viz S. Karaliūnas, Iš lietuvių kalbos jo-kamieninių veiksmažodžių istorijos, LKK XIV 96—97. 13 Viz S. Karaliūnas, cit. čl., s. 60. Srov. také J. Kazlauskas, cit. čl., „Baltistica“, V(1), s. 29 a násl. 14 Viz Vl. Grinaveckis, Šiaurės vakarų dūnininkų tarmių fonetinės ypatybės ir jų raida, „Vilniaus Valstybinio pedagoginio instituto Mokslo darbai“, XI, 1960, s. 73; V. Grinaveckis, Žemaičių tarmių istorija, Vilnius, 1973, s. 190—191. 15 O původu tohoto slova viz V. Urbutis, Dabartinės baltarusių kalbos lituanizmai, „Baltistica“, V(1), s. 48—49. 100 põuks Jdr, Vvr, Lk, Trš, Pp, Mžk, Sd, Ms atd. (tam také põukė·nc, nusė-pūkī·nte), špūlė Lk, Jdr, Vvr, Krtn atd. (špōlė || špūlė Trš), õustā· Rdn, Trš, Akm, Pp, Nv, Tl, Jdr, Vvr atd. Podobně se vyslovuje i slovo ãčū Rdn, Trš, Nv, Tl, Jdr, Vvr atd. (ã·čū Pp, jako vā·ku̇). Dounininská nářečí tedy mají formy, které lze převést do spisovného jazyka jako pu̇ōkas, špūolė, u̇ōstai a ãčiuo. V donininských (západožemaitských) nářečích bylo zaznamenáno õ·znā· ~ u̇ōznai Sg, Prk, „ūsai“¹⁶ põ·ks ~ pu̇ōkas Sg, põ·kens ~ pu̇ōkinas Sg, srov. pokens TDr VII 104 (u Klaipėdy). Zde jsou rovněž zřetelné kořeny a koncovky těchto slov se samohláskou o·, odpovídající spisovnému uo. Kolísá pouze název cívky: špõ·lė Plik, Krg, Dov, Kin (ves Sakūčiai), ale špū·lė Prk, Sg, Rmč, Rsn, špū·le Klp, Rsn.¹⁷ Některá slova vyslovují s dvojhláskou uo také sousední západní a nedaleká východní aukštaitská nářečí: pu̇ōks Šl, špūola Šl (ves Žuvininkai, 1 km východně od města), Mšk, Jnš, Lnkv, špūolė Grz, Kž aj. Převedení těchto slov a tvarů z dūnininských nářečí do spisovného jazyka je velmi nejasné a složité, protože původ samohlásky u· lze vykládat různě. Ačkoli se na první pohled zdá, že má společný původ s jiným žemaitským nářečním ou, o·, samohláska u· v těchto výpůjčkách vytváří společnou oblast s podobami pu·kai, špū·le (ū·stai, užívané v okolí Šakyny a Gruzdžiai, jsou zjevnou výpůjčkou z kuršėniského ū·sta·, „ūsai“) jihovýchodních severozápadních aukštaitských nářečí. To, že koncovka dūnininských ã·čū / ā·čū -u· souvisí s příslovečnou koncovkou -uo, dokládá ã·čū v nářečích okolí Raseiniai: Rs, Vdk, Nmk (stejně jako pavìežui, pavãndeniui, apsukūi atd.). Slovo ū·sta· / ū·stā·, které má odpovídající podoby pouze v dounininském õustā· (částečně také v donininském õ·znā·), lze převést pouze jako u̇ōstai (a uostōrius, uostōtas). Složitější je to se slovem špū·lė / špū·lē, které se v dūnininských nářečích užívá severně od linie Kūrtuvenai – Vaiguva – Girdiškė – Tauragė – Vainutas¹⁸. Tato oblast sousedí pouze na několikakilometrovém úseku (západní okolí města Šiauliai) se západoaukštaitským špū·le ~ špūlē, což mnohé vede k podezření, že samohláska kořene má společný původ s aukštaitskou variantou této výpůjčky. Rozdílný přízvuk oproti aukštaitskému slovu, jeho shoda s dounininským špōulie a společný původ vokalismu všech žemaitských nářečí svědčí ve prospěch převodu dūnininské podoby špū·lē / špū·lē do spisovného jazyka jako špuolė. Donininský špū·lē / špū·lē může mít samohlásku u· v důsledku toho, že se v těchto nářečích uo (ie) realizuje jako samohlásky u· / i·¹⁹. Společný původ slova pū·kā· s dounininským pūukā· a donininským pō·kā· (a západoaukštaitským pu̇ōkai Kž) by rovněž umožňoval převést i dūnininské podoby puokai (puōkinas, nusipūokinti), ačkoli celý přechodový pás aukštaitských nářečí jižně od Žemaitije by bylo třeba ještě důkladněji prozkoumat. 3. Nejasný je také vokalismus kořene pomocného slovesa liuobėti, liuoba, -ėjo²⁰ (DŽ¹ 347), užívaného k tvorbě opisných prostředků pro vyjádření minulého iterativa. ¹⁶ Vl. Grinaveckis, Šiaurės vakarų dūnininkų tarmių fonetinės ypatybės ir jų raida, s. 73. ¹⁷ Údaje o rozšíření slova špūlē a jeho variant byly převzaty z mapy sestavené A. Jonait y tė pro lexikální svazek „Lietuvių kalbos atlasas“ (v tisku). ¹⁸ Jižně od této linie se užívá podoba špulē, společná se západoaukštaitskými nářečími, nebo špū·lį Skdv. ¹⁹ Žr. V. Grinaveckis, Žemaičių tarmių istorija, Vilnius, 1973, p. 195—196. ²⁰ Viz podrobněji J. Aleksandravičius, Kretingos tarmės veiksmažodis, „Vilniaus Valstybinio pedagoginio instituto Mokslo darbai“, VIII, 1958, s. 113—115; Aut., Būtasis dažninis laikas šiaurės rytų žemaičių tarmėse, LKK IV 157—164. 101 Tento slavismus (FrnW 378, 381) se v žemaitských nářečích vyslovuje21: a) V donininských nářečích: lo·bėi / lo·b‘ėi / lo·bėti (zde má kromě funkcí pomocného slovesa význam „mít rád, navyknout si“). b) V dounininských nářečích: lôub ~ liūoba Krtn, Kal, Kl, Pp, Akm, někdy Rdn; lū·b ~ liūba Mžk, Sd, Tl, Lk, Eig (zda tato forma nebyla ovlivněna jiným, sémanticky blízkým slavismem liūbyti); lô·b ~ liūoba Krt, Vvr, Jdr, Ms, Skd. Vokál o· ve formě lô·b vznikl patrně proklizí a také proto, že nemá příbuzná slova a ve větách fakticky funguje jako vsuvka; ty mají sklon ke zkracování a k nepravidelným hláskovým změnám, srov. rúoc / rūoc < ródos, murúoc / mərúoc < mùn ródos. Tak se místo lôub časem začalo vyslovovat lô·b; to znamená, že zde je třeba v litevském spisovném jazyce rekonstruovat diftong uo. Ze stejného důvodu vznikla i forma lôb ~ liūoba ve Viekšniai. c) V nářečích severních dūnininků (varnišků)22 se u kořenného vokalismu lú·b / lū·b vyskytuje tentýž problém jako u slavismů špuolė, puõkas, uõstai, ãčiūo; navíc není známo, zda lú·b / lū·b zde nepodlehla stejnému vlivu jako forma lô·b. Máme-li však na zřeteli formu liūob v sousedních západoaukštaitských nářečích a rozsáhlejší oblast žemaitských dounininků s formou lôub (spolu s formami, které se z ní vyvinuly, lô·b, lôb), lze se domnívat, že také v kořeni lú·b / lū·b dūnininků došlo k u < uo. Kořen liuob- vznikl v žemaitštině v důsledku tamního (u slovanských výpůjček) hláskového zákona *ō > ou / u· / o· (srov. põuks / pū·ks / pǝ·ks, õustā· / ū·stā· / ū·sta / ū·stai Rs, Vdk, Trg, Gr / ō·znā). Výpůjčka lū·bi·ti / lū·bi·te „mít rád“ zřejmě přišla později, zatímco liuobėti dříve. 4. V popisovaných dūnininských nářečích se v některých přejatých slovech místo krátkého u litevského spisovného jazyka vyslovuje dlouhá, napjatá samohláska u·. Např.: gū·mā Pvn, Užv. Vds, Vkšn „guma“ (srov. také gū·ma Grz), rū·sas „Rus“ (srov. rū·sas Grz, Škn), rū·šišk‘s / rū·šešks „ruský“, jū·riņc (gagā·riņc) / jū·rē·nc „Jiří“ (takto patrně ze slovanských jazyků vznikla i forma brū·c „špína; špatný člověk, hnusák“, bru·dã·cije „velký ničema“). Zde nebyla poněkud napjatá samohláska u litevského spisovného jazyka a slovanských jazyků (alespoň pro ucho Žemaitů a západních Aukštaitů z oblasti při Žemaitsku) přizpůsobena vlastním poměrně otevřeným samohláskám u / ǝ, nýbrž se začala vyslovovat dlouze. (Dounininkové, kteří mají ve svém fonetickém systému napjatou krátkou samohlásku u vzniklou regresivní samohláskovou asimilací, někdy v těchto slovech dlouhou samohlásku nevyslovují, ale přizpůsobili je své krátké napjaté u: gùmā Trk23, Mžk, rùsā Klk). V těchto zkoumaných nářečích byla dlouhou samohláskou u vyjádřena a chápána přízvučná samohláska u litevského spisovného jazyka a slovanských jazyků. Tak vznikl soubor fonetických dialektismů, avšak zcela důsledný není (srov. grūpi / grǝ·pę, rūškė / rǝškė „Rusové“). Rozlišení přípon. Stejně jako v celé Žemaitii (někdy také v některých západních Aukštaitských lokalitách) se i v popisovaných nářečích v příponách místo diftongu uo litevského spisovného jazyka vyslovují -ūklis, -ūlas, -ūlis, -ė (ūlis, -ė), -ūlys, -ūmenė, -ūnė, -ūnis. Přípony, např.: girtū·klis || girtū·klis „opilec“ (srov. girtū·klis Plt, Tl, Rdn, Pp, Rsn, Sg, Prk, girtū·klis StnŽ 82, girtukle Mž 30; viz slova girtūklė, girtuklis atd. uvedená v LKŽ III 351), svirū·klis „kolébka“ Krš (srov. svi.rū·klis Rdn, Trš); ūobu·ls „jabloň“ Pvn, Vkšn (srov. ūobu·ls End, Jdr, Pln; viz LKŽ VIII 990 ōbulas || ōbūlas); ācpiṇdu·lis || ā·cpi.ndū·lis „odraz“ (srov. ācpi.ndū·lis Slnt, āc- 21 Viz Z. Zinkevičius, LD 357. 22 Jižní dūnininská nářečí (část raseinišků) – Gr, Trg, Erž, Vdk, Stl, Žlp, Nmk, Rs, Kln, Paupys — užívají pouze společné formy minulého častého času s litevským spisovným jazykem. 23 Informace doc. A. Girdenise, srov. však gū·mā, rū·sos Ms, Skd (informace B. Vanagienė) 102 nindu·lis Žg; viz LKŽ I² 433 ātspindūlis, ā·tli·ku·lis | ā·tli·kū·lis „nějaký zbývající předmět“, (srov. ā·tli·kū·les Skd; viz LKŽ I² 398 ātlykūlės, ātlykūliai, ātlykūlis; jen otázkou je, zda bylo třeba atli·kū·lis Up, Šv uvádět pod atlykūlis, když v jiných dunininských nářečích vzniklo -ūlis), ā·dži·ndu·lis „dítě, které po odstavení začalo být znovu kojeno“ Pvn, Vkšn, Vds, Užv (srov. ādži·ndu·lis Slnt, Brs, viz ātžindūlis | atžindulīs LKŽ I² 454), prā·gi·dru·lē Vkšn, Pvn „místo na obloze, kde se vyjasnilo“; kūndu·līs Pkš, Drv | kóndu·līs Pvn, Vkšn, Vds „jádro“ (srov. kóndu·lē Trš, Rdn), uóbu·līs „jablko“ Drv, Krš, Vds (srov. uóobu·līs Rdn, Trš, Pp; viz též LKŽ VIII 990 obu·līs | obūlīs), ži·du·līs Krš, Pvn, Vkšn „věneček“ (srov. ži·du·līs Rdn, židu·līs Pp, Akm; LKT 492 žydūlė); didū·menī | dedū·menę „vyšší společenská vrstva, velmoži“ (srov. dedū·menę Trš, Rdn, Ub, Jdr, srov. též LKŽ II² 486 didūmenė), jaunū·menī | jaunū·menę „mládež“ (srov. jaunū·menę Jdr, jaunū·menę Trš, Rdn, Pp, Klk; viz též LKŽ IV 313 jaunumėnė | jaunūmenė), karū·menī (starší karū·minį | karū·menę „vojsko“ (srov. karū·menę Kin, Jdr, End, karū·menę Lk, Trš, Tl, Pp, Klk, karū·mė·nę Sg; viz LKŽ V 288 karūmenė, kariūmeniškas, LKŽ V 349 karūmenė), kitū·menī „jiní lidé“ Drv (srov. LKŽ V 909 kitūmenė | kitūmenė, jenže tam je k heslu kitūmenė připojena forma z Karklėnů kitūmenė, rekonstruovaná z podoby ketū·menę, která byla považována za pravidelný dunininský vývoj); muómu·nī | muómu·nę „babička“ (srov. muómu·nę Als, Tl, Brs, Pln; viz LKŽ VIII 344 mómūnė, mómūnis; od ostatních žemaitských podob se liší jen podoba z Užventisu mómūone „totéž“, třebaže se, stejně jako u všech Žemaitů, vyslovuje muómu·nę), šėršu·nc | šė·ršū·nc „sršeň“ (srov. šė·ršū·nis Rsn, Kin, šė·ršū·ns Ms, Slnt, Lkž, Tl, Pkl, Pln aj.). Přízvučná samohláska u· v těchto příponách je podle všeobecného názoru jinou samohláskou přípon, která vznikla střídáním samohlásek, apofonií; nepřízvučná samohláska však vyvolává různé pochybnosti. Předpokládá se, že v nepřízvučné pozici vzniklo toto u· z *ō pravidelně, a to jak v dunininských, tak v dounininských nářečích24. Podrobnějším zkoumáním různých odvozenin byly zaznamenány také „nepravidelné“ případy. Např. rūžūlīs Ms, Lnk, Šts, Skd „ražulys“, vōmboulė Šts, Ms, Dr, Pln, Lpl | vāmbolē Krg (donininská podoba!) | vōmboulīs Trš (Dauginių k.) „chrobák“, ā·cpi·ndūlis | ācpi·ndūlis Jdr, End „odraz“, ā·tži·ndūlis | atži·ndūlis Vvr, Jdr, Grg, žī·doulēs ~ žydūolės LKT 69 (Dr)25, šė·ršūnę Vkš | šė·ršūns Trk „sršeň“, kó·ndūls (kóndoulā) Ms „jádro“, pi.nkoulē·lę Plt, Vrd „kostička z jatečného odpadu“, pāki.šou·lis Grg „úplatek“, ūo·pōpūnę Plt „kdo je velmi citlivý, bojí se bolesti“, kārūnęs Ms, Skd, Jdr „kdo všude leze“, lōndūnęs Ms, Jdr, Vvr, Rt „kachna“, lēžōunēs Ms, Skd, Tv „nemoc, při níž se rozmáčí kůže mezi prsty na nohou“ aj. Tyto skutečnosti by naznačovaly, že zde žádná pravidelnost zřejmě není. Došlo tu ke složitým jevům, v jejichž důsledku východní dounininská nářečí a někteří donininci zobecnili v příponách u· < *ō. Významně k tomu přispěla regresivní asimilace samohlásek, v jejímž důsledku se *žīdōlijas (*žīdōlīs) > žīdūlis > ži·du·līs | židulīs. (Západní žemaitská dounininská nářečí, která tato asimilace nezasáhla, často mají příponu -ōulis). Diftong (diftongoid?) uu uprostřed slova se obtížně vyslovuje, a proto se ve všech pádech změnil v u· | u a zasáhl celou slovní paradigmatu. Jde tedy o jev související s regresivní asimilací samohlásek a pozdějším vyrovnáním tvarů paradigmatu (zvláště když se v dounininském dialektu začal proces krácení dlouhých předpřízvučných samohlásek). Proces vzniku samohlásky u· byl v tomto případě složitý a zapojila se do něj analogie). 24 Viz Z. Zinkevičius, LD, 86; A. Girdenis, V. Žulys (rec.), „Baltistica“, VIII (2), s. 200. 25 Zápis J. Laučiūtė z Darbėnai 103 měly by se v slovnících důsledně uvádět tvary s příponami -ūklis, -ūlas, -ilis, -ė, -ulys, -ūmenė, -ūnė, -ūnis. Rozdíly v předponách. 1. Předložka nu-; předpona nu- (zejména u jmenných slov) má samohlásku u stejně jako u všech Žemaitů. Ať už tento případ vznikl proklizí²⁶, nebo střídáním samohlásek, jde o nepravidelný jev, který se rozšířil po celém žemaitském dialektu. S předponou nu- se utvořil celý soubor dialektismů, např.: nùˑbraukas | nùˑbraukas „odřeniny“, nùˑlaida | nùˑlaida „spuštění střechy“, nùˑsaika | nùˑsaika „míra; důslednost“, nùˑluŋka | nùˑloŋka | nùˑlòŋka „úklona; osoba, která vyžaduje úklonu“, nùˑluŋkãˑuti | nùˑloŋkãˑute „neustále ustupovat“, nùˑšìrdùs | nùˑšẽˑrdòs „upřímný“, nùˑsaĩˑkùs | nùˑsaĩˑkós „uměřený“, nùˑvaĩˑzùs | nùˑvaĩˑzòs „názorný, krásný“, nùˑdalẽˑ „postupně; každé zvlášť“, nuˑkal̃nùˑ „z kopce dolů“. U jmenných slov se nářeční nu- — (v západních nářečích důsledně jak u jmenných, tak u slovesných slov) vyslovuje místo nu- spisovné litevštiny a západního aukštaitského dialektu, např.: nuˑbãˑlėlis „kdo zbělel“ Pvn, Vkšn, nuˑsìˑgìˑvėˑnėlis | nuˑsìˑgìˑvėˑnėlis „kdo zchudl“, muˑskòˑridėlis „chudák“ Užv, Vds, nùˑmanùs | nùˑmanõs „moudrý“. Jde o svébytný způsob tvoření slov v těchto nářečích²⁷, který je třeba zdůraznit zejména v nářečních slovnících. Proti výkladu předpony nu- — (a předložky nu) jako takového nepravidelného případu stojí pouze jeden fakt: dounininské nõùšokas „odřeniny“ (a přídavné jméno nõùšokėnė): LKT 25 (Dr), Krt, Pln (vesnice Babrungėnai), Rt aj.²⁸ Tyto nõùšokas stejně jako prẽic (dounininské) | prẽc (donininské) netvoří ani izoglosy (jde jakoby o rozptýlené případy), ale vybízejí k následujícím úvahám. Žemaité mohli mít z *nā-, *prei- podoby nuo-, prie- (> nõu- | nù- | noˑ; *prẽi- | pri- | prẽ-), teprve později však v důsledku proklize a regresivní asimilace samohlásek zobecnili samohlásky u, i (mohla se zde zapojit také tzv. polarizace, při níž se zobecňuje silnější, zřetelnější a snadněji vyslovitelná hláska). Navzdory těmto úvahám se zde přesto uplatnily analogie, proklize a další jevy nevysvětlitelné pravidelným vývojem, a proto lze odvozeniny s nu- — (a pri-) považovat za fonetické dialektismy (nõùšokas, prẽic | prẽc by byly pouze výjimkami, reliktem staršího vývoje vokalismu). 2. V těchto nářečích se někdy místo spisovné předpony sa- vyslovuje su-. Protože tato nářečí patří ke skupině nářečí, která zachovala „nosové“ samohlásky, je třeba se tím zabývat zvlášť. Je známo, že dlouhé u se v těchto nářečích v určitých případech vyslovuje místo spisovného litevského ą. Např.: a) V akuzativu jednotného čísla zájmen (v okolí Kuršėnai, Dirvėnėnai a Vārputėnai důsledně, jinde jen občas): kūˑ ~ kã, tūˑ, ānū, kātrū aj. b) V nominativu množného čísla maskulin rodu příčestí činného rodu východních nářečí (vždy): skẽnū „loupají“, šnẽkū, dẽdū, dūˑdūˑ ~ duodą, žìnū, māˑtū, sāˑkūˑ (v západních nářečích: dūˑdūˑn, žẽnūn), v přízvučné koncovce nominativu jednotného čísla: šnẽkūˑs, dirbūˑs, augūˑs, nẽšūˑs (v západních nářečích: šnẽkūˑnc, dẽrbūˑnc, augūˑnc) atd. ²⁶ Žr. J. Endzelīns, Darbu izlase, I, Rīgā, 1971, p. 429; Z. Zinkevičius, LD 85. ²⁷ Vl. Grinaveckis, Fonetické rysy severozápadních dounininských nářečí a jejich vývoj, s. 73. ²⁸ Informace doc. A. Girdenise. 104 Tyto případy by při převodu lexikálních forem do litevského spisovného jazyka neměly téměř žádný význam, avšak značnou podobnost zde vykazuje kolísavá výslovnost odvozenin s předponou litevského spisovného jazyka są-: některé formy se ve všech nářečích užívají pouze s sú-; jiné ve východních s sú- a v západních s sô·n-, konečně ve třetím případě užívají všechna zkoumaná nářečí sú·n- / sô·n-. Např.: a) sú·malinis / sû·malinis „sąmalinis“, sú·muoni / sû·muone „porozumění, chápání“ / sôlęg anū: sô·muones kėta·p ėše·n Užv /, sû·miež·inc Vds, Užv / sû·miež·inc Pvn, Vkšn „smetí“, sû·narì·s „spojení řemínků uzdy“, sû·mals / sû·mals „hrubé mletí“, sû·plavas / sû·plavas „splaveniny“, sû·plavi·nis / sû·plavi·nis „splaveninový“, sû·sūta „nepořádník“; b) sû·sprundis / sô·nçprandis „sąsprandis“, sû·maišis / sô·nmaištis „směs“; c) sûncu·ka / sô·nçū·ka „zákruta, křivá čára“, ale sû·suka / sû·soka „uschlík“; ta sû·suka a neįjedusį Drv, sūncmauga / sô·ncmauga „co je staženo dohromady“. Čím je tato nestejnost způsobena? Nářečí, která zachovávají n před s, š, z, ž (tzv. oblast zachování nosových samohlásek), v tomto případě, jak jsme viděli, značně kolísají. Ve východních nářečích může být sû·sprundis, sû·maištis, snad u· novější, stejně jako ve formách tū·, katrū (srov. též žū·sis, žū·sū v obci Pakšteliai). Nevysvětlena však zůstává první skupina, v níž všechna popisovaná nářečí užívají pouze sû-. Nemohla se tu snad utvořit předpona sû- jako varianta předpony są- (san-, sam-) v důsledku samohláskového střídání? Tento názor jako by potvrzovaly určité údaje. 1. Žemaitská nářečí, nejen zde popisovaná, vyslovují v těchto slovech u· bez ohledu na to, jak v nich realizují litevské spisovné ą: sû·soka „sąsūka“ Pkl, Lc, Mžk, Žeml, Trk, Lž — „Kalbotyra“ IX 71, sû·sū·ka „sąsūka“ Kal, Šts, Gršl, sû·và·rgis „námaha“, sû·và·rta „dva navršené řádky“ Slnt, sû·tiemis „soumrak“ Sd, sû·kala „co je stlučeno“, sû·gruva Skdv, sû·malenis „sąmalinis“ Lkv (zde častěji sô·nmalenes), Šv, Jdr, mn. č. nom. sû·našas „nánosy“, sû·nešà·ls „co se přináší“ Grg, Šts, sû·grõ·n-das „co je oškrábáno“ Brs, Vgr, sû·mūone „porozumění, chápání“ Ms, přísl. sû·groužà·s „vraceje se“ Šts, sû·sokekle· „výztuhy (na pluhu)“ Pp atd. (srov. též sûvaržà „lano pluhu“ Ldv). 2. Mnohé takové útvary užívají některá západoaukštaitská a středoaukštaitská nářečí (podle nové klasifikace kaunaská a šiauliajská): sû·trauko·s „ti, kdo se stáhli“ LKT 200 (Plv), sû·nari·s Kps (obec Tursučiai), Plv, sû·naris Gs „kloub“, sû·varža „část bran“ Ldvn, Gž, Šn, Gs, Žvr, Nm (LKT 194), Prn, Brb, Brt. (srov. sû·varža „tamtéž“ Plv), sû·varà „železo zpevňující vůz“ Ldvn, sû·vara Brb: ji kap sû·vara „velmi vyrostlá, hubená“, (srov. sûvara Arm), sû·vė·la „zacuchanec“ Plv, Dkš, Brb, Klvr, Alk, sû·našo·s „nánosy“ Dkš, sû·linkis „zákruta“ Žg, Škn, sû·tema Kt, Pun, (-ū·-) Ldvn, (-à) Kps (obec Tursučiai), srov. též sû·tema z Knv, Eiš, Prl, Rod, sûotema Pšš, Lnkv, Rm, Trs²⁹, sû·tė·mini·s „soumrak“ Dkš, sû·malini·s „mletý produkt“ Dkš (A. Juška zaznamenal ve Veliuoně sūspanda „scisk“) atd. Srov. též větu z díla J. Bretkūna: „…dassiliteia ghis Sussilenkimo (viršuje sunari) ia Strenu“ BB 1 Moz32, 25. Vzhledem k tomu, že u západoaukštaitských (kaunaských) nářečí nelze předpokládat pravidelnost „nosového“ ą~u·, je třeba se domnívat, že existovala předpona sû-, jejíž relikty se zachovaly v některých nářečích, zpravidla však netvoří ani souvislejší areál. Ty aukštaitské předpony 29 Údaje o rozšíření slova sūtemà a jeho variant byly převzaty z mapy sestavené B. Vanagienė pro lexikální svazek „Litevského jazykového atlasu“ (v tisku). 105 poměr su- a sū- (sumalti a sūmalinys, sutemti a sūteminys, sumęsti a sūmetinys Dks) ukazuje, že podobně mohly být v poměru také výrazy sutemti — sū-tema, suvėrti — sū-vara, sulinkti — sū-linkis a další. (Některá nářečí vytvořila také předponu suo-, např. šuomaistis Bsg, šuopratis „porozumění, tušení“ Škn, Grz, žemaitsky só-: šuo-malin is „sąmalinis“ Ms, Skd, šuomizinis Ms („sąmežynas“.) Proto vyvstává myšlenka, že i Žemajté mohli mít předponu su-, zvláště v případech, kdy téměř žádné nářečí, které si obecně zachovalo tzv. nosové samohlásky ve slovech typu žąsis, lįsti, v této předponě vůbec nemá n. Zdá se, že Žemajté v tomto případě měli varianty předpony są- sū-, so-, které se zachovaly v jednotlivých slovech, protože se již nově netvoří jejich odvozeniny. V nářečích východních aukštaitských a západních dzūkijských (jižních aukštaitských), kde splynuly litevské ą a ū, je obtížné rozpoznat, která odvozenina má jakou předponu. Západní aukštaitština však má zřetelné odvozeniny s předponou sū-, která se zachovala jen na jednotlivých místech. To možná ještě lépe dokládá starší stav, neboť „podle principů areální lingvistiky je jazykový jev či fakt existující v okrajových nebo navzájem vzdálených areálech starší než jazykový jev či fakt rozšířený v centrálním nebo souvislém areálu“30. Ačkoli tuto myšlenku V. Pisaniho31 nelze absolutizovat, v tomto případě je však starší existence variant předpony są- sū-, suo-, so- zřejmá. V důsledku malého počtu odvozenin, vzájemného působení nářečí a vlivu litevského spisovného jazyka se zde mnohé smísilo a změnilo, ale dialektismy sū-, suo-, so- je třeba zaznamenávat v nářečních slovnících. Slova první skupiny (a) popisovaných žemaitských nářečí tedy pravděpodobně mají variantu předpony su-. Možná ne všechna tato slova ji měla odedávna; snad zde došlo ke zobecnění (že k němu docházelo, ukazuje i sū·sprundis z východních nářečí, o nichž je zde pojednáno, vedle západního sô·nçprondis), avšak i když se odchylují od systému, je třeba je pokládat za odvozeniny varianty předpony sū-. Varianta předpony sū- je pravděpodobně také součástí podstatných jmen typu nesūtaika Prn (LKŽ VIII 700, zápis K. Būgy), Gs. Formy nesūdera „člověk, s nímž se nelze dohodnout“ Dglš, Vdš (LKŽ VIII 698), nesūdrau da „nedostatek kázně; kdo se nedá ukáznit“ Dglš (LKŽ VIII 698); nesūklausa „neshoda“ Dv (LKŽ VIII 698), nesūprata „kdo je nechápavý“ Dglš (LKŽ VIII 699), nesūtaika „nesvornost“ V. Pietaris, nesūteika „nesvornost“ Dglš, Smn (LKŽ VIII 700) snad nevznikly chybným převedením do litevského spisovného jazyka. Jak ukazují formy nesūtaika z Prienů a Geistarů, lístky kartotéky LKŽ nesūteika ze Simna a nesūklausa z Dieveniškių (jde o nářečí, která neprodlužují krátké přízvučné samohlásky), o předponě su- v těchto formách nemůže být řeč. Dlouhé u· se vyslovuje ve všech uvedených nářečích východních dzūků (vilniškých aukštaitů), jejichž mluvčí snadno rozlišují formu nesū·teika ~ nesūteika Dglš, Vdš od tū·ri ~ tūri. Formy LKŽ nesūdrau da, nesūteika vznikly proto, že lexikografové se domnívali, že jde o prosté prodlužování krátkých samohlásek; tomuto názoru však odporuje zeměpisné rozšíření slov, izoglosa prodlužování samohlásek i samotná výslovnost dlouhého u·. A konečně fakta z kartotéky LKŽ ukazují, že jde o odvozeniny varianty předpony sū- (forma nesūtaika V. Pietarise je pouze pravopisnou záležitostí). Morfofonemické dialektismy v pojednávaných žemaitských nářečích tedy vznikly: a) v důsledku odlišné samohlásky v kořeni a příponě; b) vznikem varianty předpony nu- (a předložky nu’) a předpony są- su-. 30 S. Karaliūnas, Kai kurie baltų ir slavų kalbų seniausiųjų santykių klausimai, LKK X 56. 31 B. Pisani, Obecná a indoevropská jazykověda, — Obecná a indoevropská jazykověda (Obraz literatury), Moskva, 1956, s. 112—114. 106 В. ВИТКАУСКАС NĚKTERÉ MORFOFONEMATICKÉ DIALEKTISMY V NÁŘEČÍCH SEVEROVÝCHODNÍCH ŽEMAJTŮ DŪNININKŮ Resumé V dialektech a nářečích existují slova a tvary, jejichž historie jednotlivých hlásek není jasná. Taková nářeční slova, která lze jen obtížně ztotožnit s odpovídajícími slovy a tvary spisovného jazyka kvůli rozdílům ve fonetických zákonech a nemožnosti prokázat jejich příslušnost k pravidelným nářečním tvarům, je třeba nazývat morfofonematickými dialektismy, čímž se zdůrazňuje jejich určitá souvislost s morfofonematickým systémem nářečí. I. MORFOFONEMATICKÉ DIALEKTISMY S SAMOHLÁSKOU e Určitá slova a gramatické tvary, pro něž je v západoaukštaitském dialektu, ve většině žemaitských nářečí i ve spisovném jazyce charakteristická samohláska i, se v nářečích severovýchodních dūnininků vyslovují se samohláskou e. V původních litevských slovech se takové e vyskytuje: 1) v kořeni slova, např.: smė́lṭi | smė́lte „písek“, srov. západoaukštaitské smiltis; švél.pṭi „pískat“, srov. švilpti ve spisovném jazyce; krė́čuóti „nosit halenku nebo košili nezastrčenou“, srov. dūnininské krė́čuóte; 2) v příponě, např.: diobels / diobels „jetel“, srov. dóbilas ve spisovném jazyce; krė́tels / krė́t’els „rachot“, srov. krėtilas ve spisovném jazyce. Někdy se vyskytuje také v přejatých slovech, např.: kātels / kāˈtēˈls „kotel“, srov. kātilas ve spisovném jazyce; ėˈsēˈls „osel“, srov. asilas ve spisovném jazyce; kǫneks / kǫˈneks „kněz“, srov. kunigas ve spisovném jazyce; muzyka (Varputenai) „hudba“, srov. mūzika ve spisovném jazyce. Tento jev se vysvětluje: 1) předpokládaným výrazným posunem samohlásky i směrem k otevřenější, nenapjaté samohlásce e; v jednotlivých případech dokonce úplným přechodem v otevřenou, nenapjatou samohlásku e; 2) patrně někdejší alternací samohlásek e: i (e) v odvozených slovech, která se dochovala až do dnešní doby pouze jako relikty; 3) vznikem hyperkorektních podob při změně samohlásky e v nářečích kuršėnském, dirvėnském a varputėnském na i (pod vlivem západoaukštaitského dialektu). II. MORFOFONEMATICKÉ DIALEKTISMY S HLÁSKOU u Tato samohláska se v zkoumaných nářečích objevila nepravidelně v několika případech. Jde o vokalismus jiného kořene ve slovech sūˈdes | sūˈdes „saze“; sūˈstiˈs | sūˈstiˈs „být podrážděný“ aj. V příponách -āklis, -āklē, -īlas, -ūlis, -ūlys, -ūmene, -ūnē, -ūnis mají tato nářečí u místo spisovného uo. O tom, že jde o nepravidelný vznik samohlásky, svědčí veškerý materiál žemaitských (někdy i západoaukštaitských) nářečí, neboť všechny tyto přípony se ve všech podnářečích vyskytují v širším či užším rozsahu s hláskou u. Přípony s přízvukem (girtūˈklis „opilec“; didūˈmenį | dedūˈmenę „vědět“) bezpochyby mají jinou tvořící samohlásku. Samohláska v nepřízvučné pozici vyvolává různé pochybnosti, neboť se předpokládá, že v nepřízvučné pozici vznikla ve všech žemaitských nářečích pravidelně z *o. V nářečích dūnininků (zejména západních) se však v těchto případech vyskytuje mnoho jakoby výjimek, neboť se vyslovuje dvojhláska ou: rǫu̯ǫulis „protahování“ (Mosėdis, Šatės); žīˈdūles „jalové květy“ (Darbenai); pàkiˈšūlis „úplatek“ (Gargždai, ale tamtéž rātazgūˈle „něco uzlovitého“) aj. Pravidelnost zde tedy možná ani neexistuje. Příčinou je patrně regresivní asimilace samohlásek: *žīdǫlis (*žīdōlis) > *žīdul̄is > žīˈduˈlis | žīˈdul̄is. Dvojhláska ǫu uprostřed slova se vyslovuje velmi obtížně, změnila se v u/u a později se začala vyslovovat v pádech, jichž se tato asimilace nedotkla. Nesetkáváme se tedy s jasným pravidelným jevem, nýbrž s působením analogie. 107 Stejně jako ve všech žemaitských nářečích i zde zní předložka spisovného jazyka пио a předpona пио- jako пи / пи, пи́- / пи́-. Existuje pouze jediná výjimka — пюйокаѕ „odpadky“, která nemá ani souvislý areál. Vznik tohoto пи- (пи-) / пи z *по je nepravidelné v důsledku proklize, možná také působením regresivní asimilace a snad i polarizace. Předpona sę- se ve zkoumaných nářečích vyslovuje sūn- / sōn-, sū- / sī-, přičemž poslední varianta neodpovídá zákonitostem těchto nářečí, protože takzvané „nosové“ samohlásky se zde vyslovují s n. Ukazuje se, že sę- spisovného jazyka se v některých slovech vyslovuje jako sū- téměř ve všech žemaitských a v mnoha západoaukštaitských nářečích (vyskytuje se dokonce i v Bretkūnasových dílech). V tomto případě je sū- variantou předpony sę- (stejně jako suo-, so-). Nelze zde psát ani krátké u, neboť např. nesūteika „nesvár“ (Simnas); nesūklausa „neposlušnost“ (Dėjan iškės) nikterak nesvědčí o prodloužení krátké samohlásky.