Veiksmažodžių valentingumo klausimu

GRAMATINĖS KATEGORIJOS IR JŲ RAIDA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XVIII (1978) N. SLIŽIENĖ K OTÁZCE VALENCE SLOVES Sloveso se ze všech slovních druhů zvláště vyznačuje svými konstrukčními vlastnostmi. Proto je v poslední době mnozí lingvisté považují za centrum věty, které organizuje ostatní větná slova. B. Abramov, který rozdělil všechny potenciály spojování slov na centripetální, jež ukazují závislost jednoho slova na druhém, a centrifugální, jež ukazují dominanci jednoho slova nad druhým, poznamenal, že sloveso je jediným slovním druhem, který má ve větě pouze centrifugální potenciály (Абрамов 1966). Tato vlastnost slovesa vázat na sebe další slova se v poslední době stále častěji nazývá valence slovesa, ačkoli lingvisté dosud nemají jednotný názor na podstatu a rozsah tohoto jevu. V tomto článku se pokusíme v obecných rysech charakterizovat hlavní koncepce badatelů valence a uvést svůj pohled na tuto otázku. Největší pozornost bude věnována výzkumu slovesné valence. 1. Z HISTORIE VÝZKUMU VALENCE Termín valence byl převzat z chemie a přizpůsoben k označení určitých potenciálů spojování slov. V jazykovědě jej jako první začal užívat L. Tesnière, jeden z nejvýznamnějších tvůrců teorie valence (1934; 1953; 1959). L. Tesnière hovořil pouze o valenci slovesa jako centra věty. Skupinu slovesa přirovnal k malé dramatické hře, v níž lze rozlišit děj, aktéry a určité okolnosti. V rámci strukturální syntaxe jde o sloveso, účastníky děje (actants) a okolnosti (circonstants) (Tesnière 1959: 102—29). Aktanty se účastní děje nezávisle na své aktivitě; například ve větě Alfredas duoda knygą Šarliui jsou účastníky děje kromě Alfreda také Šarlis a kniha. Počet aktantů je omezený. Schopnost slovesa vázat určitý počet aktantů L. Tesnière přirovnal k valenci atomu a rovněž ji nazval valencí. Podle počtu aktantů rozdělil všechna slovesa na avalentní (bez aktantů), jednovalentní (s jedním aktantem), dvojvalentní (se dvěma aktanty) a trojvalentní (se třemi aktanty) (Tesnière 1959: 238—82). Za aktanty považoval L. Tesnière pouze podstatná jména nebo jejich ekvivalenty, a navíc jen tři jejich pády: nominativ subjektu a akuzativ a dativ objektu. Všechno ostatní pro něj představovaly okolnosti (circonstants), jejichž počet je údajně neomezený a které se vyjadřují příslovci nebo jejich ekvivalenty. L. Tesnière nebral v úvahu, že i jím takto označované okolnosti jsou někdy pro sloveso nezbytné, a při klasifikaci sloves k nim nepřihlížel. Dnes se valence chápe mnohem šířeji. Hovoří se nejen o valenci slovesa, ale také podstatného jména, přídavného jména a příslovce (Sommerfeldt 1971; Sommerfeldt — Schreiber 1974; 1975; Bondzio 1971: 90—1). V sovětské jazykovědě se rozlišuje vnější a vnitřní valence; ta druhá se určuje na úrovni částí slova (Степанова 1973: 31—61). Nicméně jak sovětští, 107 tak zahraniční lingvisté věnují největší pozornost valenci slovesa, protože má rozhodující význam pro strukturu věty. Zvláště mnoho práce bylo v této oblasti vykonáno německými lingvisty1. V poslední době se začalo věnovat pozornost také valenci litevských sloves (Енюшене 1970; Geniušienė 1971). Ačkoli se o valenci sloves napsalo mnoho, dosud nepanuje jednotný názor na to, co je třeba valencí rozumět, jaké jsou její hranice a k jaké jazykové rovině náleží; za těchto okolností nelze hovořit ani o jediné všeobecně přijímané definici. 1.1. K chápání rozsahu valence 1.1.1. Někteří lingvisté chápou valenci jako gramatické vztahy slovesa se všemi slovy, která na něm závisí, tj. jako to, co se nazývá také schopností slovesa spojovat se („сочетательная способность“, „Fügungspotenz“). Například S. Kacnelson, který jako první použil termín valence v sovětské lingvistice, tento jev obecně definoval jako „vlastnost slov realizovat se určitým způsobem ve větě a vstupovat do určitých kombinací s jinými slovy“ (Кацнельсон 1948: 132)2. Takto chápaná valence zahrnuje nejen vztahy subjektové a objektové, ale také všechny adverbiální vztahy slovesa k jiným slovům. Takové množství vazeb nemůže být relevantní pro syntaktickou klasifikaci sloves. Například mnoho adverbiálních určení se může vyskytovat téměř u každého slovesa (včera šel, jedl, přemýšlel, pršelo, bodalo, pracoval atd.)3. Při takto širokém chápání valence se slovesa obvykle klasifikují pouze podle takzvané obligatorní neboli povinné valence. Za povinnou valenci se považují pouze ty vztahy slovesa k jiným slovům, jejichž realizace postačuje k tomu, aby věta byla gramatická. Všechny ostatní potenciální vztahy slovesa se považují za fakultativní valenci. Hranice mezi povinnou a fakultativní valencí však bývají většinou ne zcela jasné, protože se při jejich rozlišování ztotožňují dvě kritéria, která se úplně nepřekrývají. Říká se, že povinné okolí sloveso samo determinuje, že je vyžadováno sémantikou slovesa, zatímco fakultativní okolí je pouze potenciální (Почепцов 1969: 66–9; Pocheptsov 1970: 867; Geniušienė 1971: 8). Na druhé straně se tvrdí, že povinná valence se ve větě vždy realizuje, že povinné okolí slovesa tvoří nezbytné minimum slovesné věty a že při vynechání některé požadované formy je celá syntaktická konstrukce neúplná; fakultativní prvky jsou naproti tomu nepravidelné, mohou se připojovat téměř ke každému slovesu a bez nich syntaktická konstrukce neztrácí ani sémantickou, ani strukturální úplnost (Адмони 1958: 113; Почепцов 1969: 69; Geniušienė 1971: 9; Лейкина 1961: 11; Болдырева 1970: 20; Иванчикова 1965: 85–6). Ve skutečnosti se syntaktické okolí determinované významem slovesa ne vždy plně realizuje; některé jeho prvky mohou zůstat nerealizované, aniž tím utrpí význam či struktura konstrukce. Například v syntaktické konstrukci velmi často chybí instrumentální instrumentál, a proto se dokonce považuje za fakultativní (Geniušienė 1971: 12). Vždyť jej však determinuje tak 1 Lingvisté z NDR jako první sestavili a vydali slovník valence německých sloves (Helbig–Schenkel 1969). V roce 1973 vyšlo druhé, rozšířené a zdokonalené vydání tohoto slovníku, které bylo znovu vydáno v roce 1975 (Helbig–Schenkel 1973; 1975). Kromě toho připravili publikaci věnovanou speciálně otázkám valence, viz: Beiträge zur Valenztheorie. Halle (Saale), 1971. 2 E. Geniušienė definovala valenci podobně: „Valence slovesa je jeho schopnost spojovat se s podstatným jménem, přídavným jménem a dalšími slovními druhy“ (Geniušienė 1971: 8). 3 „Diagnostická síla adverbiálních pozic je malá a v mnoha případech se prakticky rovná nule. Tyto pozice mohou vstupovat do distribučního vzorce sloves z nejrůznějších tříd,“ píše J. Fomenka (Фоменко 1975: 6). Na druhé straně: „Z celého okolí slovesa jsou relevantní pouze ty členy, které tvoří povinnou distribuci slovesa, zejména ty, jejichž přítomnost ve větě vyžaduje sémantika slovesa“ (Pocheptsov 1970: 867). 108 význam určitých sloves (orala traktorem, pracovala s nožem, uhodila holí apod.). Kromě toho má instrumentál někdy význam pro syntaktickou klasifikaci sloves. Například ve větě (1) sice může být vynechán, ale ukazuje na jiný význam slovesa plašit a jiné syntaktické užití než ve větě (2), kde není zapotřebí. (1) Jelen ocasem odhání mouchy. (2) Děvečka práší pytle od mouky. Také předložkové konstrukce ve větách (3) a (4) by bylo možné vynechat, a věty by bez nich nepřestaly být gramatické, avšak jsou determinovány významem slovesa; dokonce signalizují různé významy slovesa džiauti: (3) Matka sušila prádlo na šňůře. (4) Ona z lidí vymámila peníze, oblečení a další věci. Veiksmažodžio susiginčyti būtinaisiais determinantais E. Geniušenė (1971: 13) laiko tik vardininką ir konstrukciją dėl + kilmininkas, bet juk šio veiksmažodžio reikšmė suponuoja ir kontrაგენტo reikšmės realizaciją, pavyzdžiui, su + įnagininkas (susiginčijo — kas? su kuo? dėl ko?). Taip pat ir veiksmažodis pasakoti determinuoja ne tik agento vardininką ir turinio reikšmės prielinksninę konstrukciją (apie + galininkas), bet ir adresato naudininką (pasakoja — kas? kam? apie ką?). Vidíme tedy, že povinné okolí slovesa určené s ohledem na jeho determinační schopnost a povinné okolí vymezené na základě jeho nezbytné syntaktické realizace se neshodují. Jak tedy mohou být hranice mezi povinnou a fakultativní valencí jasné? 1.1.2. Jiní lingvisté považují za valenci slovesa pouze ty spojovací potenciály, které jsou předpokládány významem slovesa a jsou relevantní pro klasifikaci syntaxe sloves. Například G. Helbig, který o valenci sloves napsal patrně nejvíce, charakterizoval tento jev jako schopnost (Fähigkeit) slovesa otevírat si určitá „volná místa“, která musí obsadit obligatorní nebo fakultativní partneři (Mitspieler) (Helbig – Schenkel 1975: 49). Ty větné konstituenty, které se pojí se slovesem, ale nezaujímají jeho „volná místa“, nazývá G. Helbig volnými údaji (freie Angaben). Například sloveso wohnen „bydlet“ vyžaduje určení místa, kdežto sterben „zemřít“ je nevyžaduje, srov.: Er wohnte in Dresden; Er starb in Dresden (Helbig—Schenkel 1975: 38). G. Helbig určuje valenční partnery slovesa na základě hlubinné struktury věty: ta obsahuje obligatorní a fakultativní partnery, nikoli však volné údaje. Při analýze věty vyčleňuje konstituenty, které odpovídají argumentům logického predikátu — ty jsou partnery slovesa. Konstituenty, které lze chápat jako potenciální samostatné predikáty, považuje za volné údaje. Například větu Die Kinder badeten an der Spree G. Helbig rozděluje na Die Kinder badeten a Das Baden war (geschah) an der Spree, z toho plyne, že určení místa nevstupuje do predikátové struktury slovesa baden jako argument. Větu Berlin liegt an der Spree však takto rozdělit nelze, protože odpovídá jednomu dvoumístnému predikátu R (a, b) (Helbig 1971 b: 274). K rozlišení obligatorních a fakultativních partnerů používá G. Helbig transformační postup eliminace větných členů (konstituentů) vnější struktury věty: fakultativní partnery lze vypustit, aniž věta přestane být gramatická, kdežto obligatorní partnery vypustit nelze. Tato kritéria navržená G. Helbigem jsou zajímavá a zaslouží pozornost, problém však spočívá v tom, že první z nich, které vyžaduje jasné pochopení hlubinné struktury, lze jen obtížně využít. Pojem hlubinné struktury není v jazykovědě dosud obecně příliš jasný a G. Helbig jej navíc chápe po svém: považuje ji za jakousi „pomocnou syntaktickou rovinu“, která se blíží logické struktuře (1971b: 274) a která se od hlubinné struktury generativní gramatiky liší ještě větší abstraktností a univerzálností (1969: 162). 109 1.2. Tři roviny valence a tři koncepce badatelů valence V současnosti je aktuální a široce diskutovanou otázkou, ke které rovině valenční vztahy náležejí. Nejasnosti vznikly vinou zakladatele valenční teorie L. Tesnièra, který tuto věc ponechal nevyjasněnou a navíc, jak uvedl W. Bandžys (1971: 88), smísil různé roviny, když identifikoval aktanty náležející k sémanticko-logické rovině s pády-konstituenty, které patří ke gramatické rovině. Dnes se tato otázka obvykle klade takto: je valence formální, nebo abstraktní kategorií, náleží k rovině výrazu, nebo obsahu (Helbig 1971b: 279; Helbig – Schenkel 1975: 63)? Je-li formální kategorií, lze ji zkoumat v každém jednotlivém jazyce jako specifický jev; je-li abstraktní, pak je univerzální a lze ji popsat prostředky relační logiky. 1.2.1. G. Helbig hovoří samostatně o logické, sémantické a syntaktické valenci, které se určují na odpovídajících rovinách a odrážejí vztah mezi skutečností, vědomím a jazykem (Helbig 1971b: 280; Helbig – Schenkel 1975: 65–6). Logická valence jsou okolnosti skutečnosti formulované jako výrokové struktury, tj. jako predikáty s několika volnými místy; za operátory výroků se obvykle považují slovesa a za argumenty logického predikátu jména, nejdůležitější však není tato jazyková realizace, nýbrž to, že jde o logický predikát s určitým počtem argumentů. Logická valence je mimojazyková, a tedy univerzální záležitost. Sémantická valence je požadavek sloves na určité kontextové partnery s určitými rozlišovacími sémantickými rysy a nemožnost mít partnery s jinými sémantickými rysy. G. Helbig tedy chápe sémantickou valencí selekční omezení, která jsou řízena sémantickým vzájemným sladěním slovesa a jeho partnerů. G. Helbig chápe sémantickou valenci šířeji než valenci logickou a, jak uvidíme dále, syntaktickou. Logická a syntaktická valence zahrnují pouze vztahy mezi slovesem a jeho partnery, zatímco sémantická zahrnuje i vztahy slovesa k volným údajům; ty lze podle G. Helbiga „syntakticky libovolně přidávat a odnímat, omezovány jsou pouze sémantickou valencí“ (Helbig 1971b: 280). Jiní autoři definují sémantickou valenci úžeji. Například W. Flämig (1971: 109) ji charakterizuje takto: „Sémantická valence slovesa řídí obsazování volných míst sémanticky motivovanými třídami partnerů, tj. slovesa vyžadují partnery – slova s určitými rozlišovacími sémantickými rysy podle příslušné role v okolnostech skutečnosti: agenta, pacienta, produktu, výchozího nebo koncového bodu, místa... Vhodný partner – slovo se vybírá na základě sémantického vzájemného sladění slovesa a jeho doplnění, které je zase motivováno strukturou okolností skutečnosti.“ Takto chápaná sémantická valence se svým rozsahem neliší od valence logické a syntaktické. Syntaktickou valenci G. Helbig charakterizuje jako obsazování obligatorních nebo fakultativních volných míst; počet a povaha těchto míst odpovídají tomu, co sloveso vyžaduje v každém jednotlivém jazyce. G. Helbig zdůrazňuje, že tyto roviny, třebaže spolu úzce souvisejí, nejsou totožné a nelze je izomorfně zobrazit jako po sobě následující, protože ne všechny abstraktní vztahy se v jazyce realizují stejným způsobem, natož pak v různých jazycích. Například slovesa helfen „pomáhat“ a unterstützen „tamtéž“ předpokládají tentýž abstraktní logický vztah, který lze zapsat jako R (a, b), avšak argument b se syntakticky realizuje odlišně (helfen vyžaduje dativ, kdežto unterstützen akuzativ). Jsou zapotřebí zvláštní pravidla převodu z jedné roviny do druhé, ta by však byla velmi složitá, a proto je dosud nikdo nevytvořil (Helbig 1969: 167; 1971a: 43; Helbig – Schenkel 1975: 68–9). G. Helbig proto zkoumá valenci jako formální jev roviny výrazu, specifický pro každý jednotlivý jazyk. Jeho východiskem jsou vztahy slovesa k 110 jinými slovy ve vnější struktuře věty, kritéria pro určení valence však přesto hledá v hlubinné struktuře (Helbig 1971b: 273—4). 1.2.2. K této problematice přistupují zcela odlišně W. Bondzio a W. Flämig. Za východisko považují aktuální význam slova a základ valence spatřují v logické rovině (Bondzio 1969; 1971: 88—95; Flämig 1971: 107—11). Konstrukční role slovesa ve větě odpovídá roli logického predikátu ve výrokové funkci, kterou tvoří logický predikát a jeho volná místa, např.: x spí, x poráží y. Výrokové funkce zachycují okolnosti skutečnosti, které se odrazily ve vědomí jako struktury myšlení. Okolnosti skutečnosti v logickém smyslu jsou individua a jejich vlastnosti (rysy nebo vztahy). Z výrokové funkce je patrné, zda se odráží vlastnost individua, např. P(x), tj. x má vlastnost P (Zlato se leskne), nebo vztah mezi individui, např. R (x, y), tj. x má vztah R k y (Petr hledá Pavla). V prvním případě je predikát jednomístný, ve druhém dvoumístný. Logický vztah ve struktuře výroku odpovídá sémantickému vztahu ve struktuře věty. Struktury výroků jsou tedy jistými pomocnými mezikonstrukcemi, které napomáhají propojit větu a okolnosti skutečnosti odražené ve vědomí, ačkoli oba systémy nejsou zcela jednoznačné a nelze jeden odvodit z druhého. W. Flämigas (1971: 110) savo valentingumo koncepciją atvaizdavo trijų lygmenų schema. Sąmonėje atsispindėjusių tikrovės aplinkybių pagrindu susidaro loginės (minties) struktūros, kurias reprezentuoja predikatas ir jo argumentai. Toliau eina semantinės struktūros. Jas reprezentuoja žodžių žymima tarpusavio derinimo santykiai, atsižvelgiant į tam tikrus vaidmenis tikrovės aplinkybėse. Trečiasis lygmuo — sintaksinės struktūros, kurias reprezentuoja hierarchiniai santykiai tarp sakinio konstituentų. Loginės struktūros priklauso abstrakčiam nekalbiniam lygmeniui, o semantinės ir sintaksinės struktūros — konkretiems kalbos lygmenims. Abstraktní struktury vztahů v logické rovině tvoří základ valence slov. Počet volných míst závisí na abstraktním obsahu predikátu, a hovoříme-li o slovesné valenci, na obsahu slovesa. Slovy W. Bondzia „mít valenci“ především znamená, že jazykový výraz má na základě svého abstraktního obsahu volná místa ve smyslu logiky vztahů (1969: 234—5). Východiskem tedy musí být aktuální význam slova a valence je vlastností významu, a jako taková je příznačná nejen pro slovesa, ale i pro jiné slovní druhy (srov. také Bondzio 1971: 89). Podobně K. E. Sommerfeldt a H. Schreiber (1974: 15) charakterizují valenci jako schopnost slova spojovat se s jinými slovy, vyplývající z jeho významu. Považujeme-li za základ valence logické struktury, přirozeně vyvstává otázka, jak přejít od abstraktní logické roviny ke konkrétní jazykové rovině. Sám W. Flämig (1971: 111) poznamenal, že hypotetické modely valence se ne vždy shodují s konkrétními větnými strukturami. Ukazuje se, že některé modely lze redukovat. Tento jev W. Flämig na základě Ch. F. Hocketta vysvětluje takto. Valence morfému může zůstat neuspokojena; v takovém případě zahrnuje i kontext situace („… daß dann das Morphem seine Valenz in den Situationskontext erstrecke“). Neobsazená volná místa se v konkrétních větách chápou jako úspornost kontextu a konstituenty se považují za známé a předpokládané v celém kontextu. Počet volných míst jako jev logické roviny nezávisí na tom, zda jsou na vnější rovině obsazena konkrétními slovy, či nikoli, neboť abstraktní modely valence jsou v každém případě reprezentovány úplnými strukturami. Neodpovídají-li jazykové realizaci, lze podle Flämiga hovořit o jejich fakultativní redukci, nikoli však o fakultativních výplních volných míst nebo o fakultativní valenci. Takový přístup vyplývá z čistě logického chápání valence. Kalbėdamas apie abstrakčių valentingumo modelių realizavimą, W. Bondzio (1969: 236—9; 1971: 95—100) siūlo lyg ir tam tikras perėjimo iš vieno lygmens į kitą taisykles, tačiau reikia sutikti su G. Helbigu, kad jos šiam reikalui toli gražu nėra pakankamos. Užpildant laisvas vietas, neužtenka žinoti žodžio — valentingumo 111 — nositele — a gramatickou podobu. W. Bondzio rovněž zdůrazňuje, že je třeba přihlížet k možnosti variant výplně, když téže abstraktní struktuře vztahů odpovídá nikoli jedna, nýbrž například dvě jazykové realizace; není však jasné, jak to předvídat na základě logické roviny. Je pravda, že W. Bondzio na jednom místě poznamenal, že výsledky analýzy významu lze porovnat s jazykovou praxí nebo že analýzu volných míst lze zahájit od jazykového úzu, aby bylo možné určit, které konstituenty volná místa obsazují (Bondzio 1969: 238), tyto myšlenky však dále nerozvíjel ani nekonkretizoval. 1.2.3. Názorům W. Bondzia a W. Flämiga je blízká také valenční koncepce J. Apresjana, jeho přístup je však více sémantický4. V centru jeho pozornosti je význam slova a z něj vyplývající sémantické valence, díky nimž může slovo připojovat syntakticky závislá slova (Апресян 1974: 119 a násl.). Počet sémantických valencí slova se shoduje s počtem účastníků situace, kterou označuje. Při analýze situace J. Apresjan využívá prostředků logiky a znázorňuje ji jako složený predikát. Složené predikáty rozkládá na jednodušší a poté určuje celkový počet valencí těchto predikátů. Například situaci označovanou slovesem сообщать autor popisuje takto: osoba A zapříčiňuje, že osoba B ví skutečnost C. Predikát сообщать se rozkládá na dva jednodušší dvoumístné predikáty zapříčinit a vědět, jimž je valence B společná. Valence jsou tedy tři a сообщать je trojmístné sloveso (1974: 122)5. Takové stanovení počtu valencí je sémanticky dobře odůvodněné, je však třeba říci, že sémanticky popsat situaci označovanou každým slovem (například každým slovesem) a rozložit složený predikát, který jí odpovídá, je zdaleka ne snadný úkol. Možná to bude možné, až sémantický výzkum dosáhne odpovídající úrovně. Při analýze situace označované slovem J. Apresjan stanovuje nejen počet jeho sémantických valencí, ale také jejich povahu (významy subjektu, objektu, adresáta, kontragenta, nástroje aj.). Na základě těchto údajů sestavuje model řízení, který odráží možnosti morfologické realizace valencí. V modelu řízení musí být zaznamenány všechny možné způsoby morfologického vyjádření každé sémantické valence; například valence slovesa надеяться ve významu „obsahu“ (tj. explikačním) může být realizována vedlejší větou (надеюсь, что успешно окончу университет) nebo předložkovou konstrukcí (надеюсь на успешное окончание университета) (1974: 143). U různých slov se tytéž sémantické valence realizují ještě rozmanitěji, srov. realizace nástroje: резать ножом, прыгать с парашютом, стрелять из ружья, курить трубку, проехать через марлю, тереть на терке (1974: 146). A konečně u některých slov se jedna či více sémantických valencí vůbec nerealizují; například počet valencí slovesa разбинтовать je stejný jako u забинтовать, jedna z nich však zůstává nerealizována, srov. забинтовать руку марлей, ale разбинтовать руку (1974: 147). Takovou rozmanitost morfologických realizací lze stěží předvídat celou v modelu řízení, vycházíme-li z významu slov a z něj vyplývajících sémantických valenc a opíráme-li se pouze o znalost jazyka. Podobně jako G. Helbig hovoří o obligatorní a fakultativní syntaktické valenci, J. Apresjan (1974: 149 a násl.) hovoří o syntaktické obligatornosti a fakultativnosti valencí, která se určuje ve větě eliminací. Tyto významové vlastnosti spojuje s obsahem valencí a jejich morfologickým vyjádřením a uvádí například, že subjek- 4 J. Apresjan zkoumá valenci pouze v rozsahu potřebném pro své sémantické studie. Valence ho zajímá jako určitý pomocný prostředek, který napomáhá sémanticky popsat významy slov. 5 Panašiai skaidyti žodžių reikšmes siūlo ir W. Bondzio (1971: 92–4). Pavyzdžiui, veiksmažodžio duoti reikšmę jis suskaido šitaip: A daro, kad B turėtų C. Šią išraišką jis užrašo kaip funkcinės struktūrą A daro: B turi C. Tais atvejais, kai objektas atsiranda kaip veiksmo rezultatas funkcinė struktūra yra A daro: B yra (egzistuoja), kai objektas dėl veiksmo poveikio kinta —, A daro: B turi ypatybę e arba A daro: B yra e. 112 Valence cíle a objektu jsou syntakticky nezbytné častěji než valence instrumentu a místa, a tyto dvě zase častěji než valence příčiny a času; čisté pády se navíc častěji ukazují jako nezbytné než předložkové konstrukce. Nejdůležitější však je, že kterákoli valence může být pro některá slova syntakticky nezbytná a pro jiná fakultativní. Na rozdíl od jiných badatelů J. Apresjan hovoří také o sémantické nezbytnosti a fakultativnosti valencí (1974: 124–5). Některé valence se zdají velmi pravděpodobné, ačkoli ne všechny jsou sémanticky nezbytné, například valence cíle u sloves orientovaného pohybu (jít se najíst, běžet pro nákup). Při určování valenční struktury slova se doporučuje k takovým valencím přihlížet, zároveň však zvlášť pojednat o jejich sémantické fakultativnosti. 1.2.4. Z probíraných koncepcí vyplývají tři přístupy k valenci sloves: syntaktický, logický a sémantický. Pro G. Helbiga jsou nejdůležitější vztahy slovesa k jiným slovům na syntaktické, vnější rovině. K valenci přistupuje jako praktik, který potřebuje vymezit okolí užití každého slovesa, tj. určit, se slovy kterých tříd a v jakých tvarech se dané sloveso ve větě užívá, a také uvést, kteří jeho partneři jsou nezbytní a kteří fakultativní. Všechny tyto údaje jsou velmi užitečné pro vytváření správných větných modelů a zvláště se hodí při učení cizích jazyků. G. Helbig se nesnaží odpovědět na otázku, proč sloveso vyžaduje určité slovní tvary a jiné ne, co určuje počet jeho volných míst, zkrátka co tvoří základ valence. Tuto otázku ponechává stranou, ačkoli uznává, že v mnoha případech existuje přímý vztah mezi valencí a významem a že valenční a distribuční vztahy jsou obecně odrazem sémantických jevů. Není tedy náhodou, že například většina sloves vyjadřujících dávání a sdělování v indoevropských jazycích je trojvalenční, protože svým obsahem předpokládají dárce (sdělovatele), něco, co je dáváno (sdělováno), a příjemce a sémanticky vyžadují agens, objekt a cíl. Sémantické vztahy lze konečně právě prostřednictvím valenčních a distribučních vztahů strukturálně uchopit a formálně popsat (Helbig – Schenkel 1975: 60). Na druhé straně se hlubinná struktura G. Helbiga přece jen zdá velmi blízká logické rovině (ne-li s ní zcela totožná). Lze tedy s jistými výhradami říci, že i on spatřuje základ valence na abstraktní logické rovině, zatímco její realizaci spojuje s konkrétními jazykovými rovinami. J. Apresjan přistupuje k valenci rovněž jako praktik, jeho cíl je však jiný – nikoli syntax, nýbrž sémantika. Protože valenční vlastnosti slova vyplývají z jeho lexikálního významu, lze tedy na základě znalosti valenčního modelu slova sémanticky popsat jeho význam. W. Bondzia a W. Flämiga více zajímá, co tvoří základ valence; snaží se odpovědět na otázku, proč má sloveso (nebo kterékoli jiné slovo, neboť valence není vlastností pouze slovesa) určitý počet volných míst, která je třeba zaplnit příslušnými slovními tvary. Protože však věnují největší pozornost vytváření hypotetických valenčních modelů na základě významu slova, otázky syntaktické realizace u W. Bondzia a W. Flämiga zůstávají jakoby stranou. Podle všech tří zmíněných koncepcí (logické, sémantické a syntaktické) je tedy valence chápána přibližně stejně: má stejný rozsah i tytéž předpoklady existence, liší se však přístupy k ní, a proto se samozřejmě liší také její definice. 2. CO JE VALENCE SLOVES, JAKÉ JSOU JEJÍ CHARAKTERISTICKÉ RYSY 2.1. Při zkoumání valence sloves vyvstává především otázka, jaký má být její rozsah: zahrnuje všechny možné vztahy slovesa k jiným slovům, nebo pouze ty, které vyplývají z významu slovesa. Již dříve bylo 8. Gramatinės kategorijos ir jų raida 113 Bylo uvedeno, že široce pojaté chápání valence přináší jen malý praktický užitek (viz 1.1.1.), navíc nemá obecný teoretický základ. Směšují se zde potenciály spojování podmíněné významem slovesa, které mají subklasifikační význam, a čistě gramatická schopnost slovesa připojovat další slova a jejich tvary, která je vlastní slovesům obecně (srov. Apresian 1974: 120). Realizace všech slovesných potenciálů vytváří prostředí jeho syntaktického užití neboli distribuci, která se obvykle popisuje jako souhrn okolí (kontextů), v nichž se může vyskytovat ten či onen jazykový prvek, v protikladu k okolím, v nichž se vyskytovat nemůže (Axmanova 1966: 137)6. Zdá se tedy, že při pojednání o slovesné valenci by bylo vhodnější omezit se pouze na ty potenciály spojování, které vyplývají z významu slovesa. 2.2. Každá ze tří zmíněných koncepcí valence zdůrazňuje jednu její stránku – logickou, sémantickou nebo syntaktickou. Absolutizuje-li se však některá z nich, ostatním se nevěnuje dostatečná pozornost. Samo se proto nabízí, že by se valence měla zkoumat jako vícevrstevný jev, jehož základ je na abstraktní úrovni a realizace na konkrétních jazykových úrovních7. O logické, sémantické a syntaktické valenci nelze hovořit izolovaně, protože jde o různé stránky téhož jevu, které tvoří dialektickou jednotu. Budeme-li valenci zkoumat pouze jako syntaktický jev, nebudeme moci určit volná místa slovesa, a tím ani počet jeho partnerů; budeme-li ji zkoumat pouze jako jev logický či sémantický, nezískáme jasnou představu o její jazykové realizaci. Valenci je tedy třeba zkoumat na všech třech úrovních8. Protože je pro valenci důležitý nejen počet argumentů predikátu, ale i jejich sémantické významy (agenta, pacienta, adresáta, nástroje atd.), zdá se vhodné hovořit o abstraktní logicko-sémantické úrovni, na níž se určuje počet volných míst slovesa jako predikátu a jejich sémantický obsah. Na konkrétní sémantické jazykové úrovni se určují sémanticky motivované slovní třídy, případně i jednotlivá slova, která mohou jako partneři obsazovat volná místa slovesa. Na syntaktické jazykové úrovni se určuje morfologická forma slovesných partnerů; pouze na této úrovni se navíc rozlišují obligatorní a fakultativní partneři. 3. URČOVÁNÍ SLOVESNÉ VALENCE 3.1. Protože slovesná valence zahrnuje pouze potenciály spojování, které vyplývají z významu, musí být výchozím bodem badatele význam sloves. Každé sloveso označuje určitou situaci, jíž se účastní určitý počet členů s vymezeným významem – účastníků situace neboli aktantů. Například sloveso pjauti „oddělit část řezáním ostrým předmětem“ označuje situaci, které se nutně musí účastnit tři aktanty: kdo řeže (agent), co řeže (pacient) a čím řeže (nástroj). Tuto situaci tedy lze zachytit jako predikát se třemi volnými místy: R (x, y, z). Tato místa musí obsadit argumenty, z nichž jeden má význam agenta, druhý pacienta a třetí nástroje. 6 G. Helbigas ir W. Schenkels (1975: 50) distribuciją laiko tik veiksmažodžio partnerių morfologine ir semantine charakteristika, t. y. kokybine valentingumo puse, nors čia pat, remdamiesi Z. S. Harrisu, kalbinio elemento distribuciją jie apibūdina kaip sumą visų apsupčių, kuriose jis pasitaiko. Šį prieštaravimą jau yra pastebėjusi M. Stepanova (1973: 19). 7 Plg. Sommerfeldt—Schreiber 1971: 227, kur teigiama, kad loginiu valentingumu grindžiamas sintaksinis ir semantinis valentingumas. Vėliau (1974: 21) autoriai šią mintį kiek modifikavo, sakydami, kad sintaksinis valentingumas yra sukurtas loginio-semantinio valentingumo pagrindu. 8 Panašiai valentingumą interpretuoja W. A. Buchbinderis (1971: 284), kuris sako, kad valentingumas savo esme apima tiek loginį, tiek ir visus tris kalbinius lygmenis. Trys jo skiriami kalbiniai lygmenys – tai gramatinis, leksinis-semantinis ir uzualinis, kuriuo autorius laiko žodžių specifines jungimo taisykles, naudojamas „kalbos jausmo“ pagrindu. 114 Na konkrétní jazykové úrovni je predikátem sloveso a argumenty jsou slova či konstrukce v určitých tvarech, jejichž význam odpovídá uvedeným významům agenta, pacienta a nástroje a sémanticky se shoduje s významem slovesa. Protože se situace účastní nástroj, roli agenta zastává osoba; pacientem jsou předměty, které lze řezat, a roli nástroje obvykle zastává nůž, pila, kosa, různé stroje apod. Sloveso pjauti má tedy tři partnery – podstatná jména (nebo jejich ekvivalenty), která při užití v odpovídajících tvarech označují: jedno jednající osobu a má význam agenta, druhé označuje zasažený předmět a má význam pacienta, třetí označuje předmět, jímž se činnost provádí, a má význam nástroje. Na základě znalosti svého jazyka můžeme vytvořit odpovídající syntaktické realizace: (5) Otec seká louku kosou. (6) Kolchozníci sklízejí obilí kombajny. Ověřujeme, zda jsou všichni slovesní partneři nutní: (5a) Otec seká louku. (5b) *Otec seká kosou. (5c) *Otec seká. (5d) *Seká louku kosou. (6a) Kolchozníci sklízejí obilí. (6b) *Kolchozníci sklízejí kombajny. (6c) *Kolchozníci sklízejí. (6d) *Sklízejí obilí kombajny. Vidíme, že instrumentál podstatného jména označující nástroj, samostatně nebo s předložkou su, lze vypustit, aniž by věty přestaly být gramatické; tento partner slovesa pjauti je tedy fakultativní. Vypustíme-li nominativ označující jednající osobu nebo akuzativ označující zasažený předmět, věty se stanou neúplnými (takové věty jsou možné pouze v širším kontextu, když byly vynechané skutečnosti zmíněny dříve nebo jsou účastníkům rozhovoru dobře známy). V některých případech, kdy ve větě není nominativ označující jednající osobu, vyjadřují ji slovesné koncovky (srov. K. Kolпачский 1965: 173 a násl.), např.: Kdy budete sekat žito?; Sekej, co stojíš; Včera jsme sekali louku až do setmění; Dříve se žito sekalo srpy (jednající osoba je zobecněna). Syntaktický model valence slovesa pjauti lze tedy v tomto případě znázornit formulí SₙVSₐ (Sᵢ / suSᵢ)⁹, kde je fakultativní partner uveden v závorkách. Fakultativním členem může být buď podstatné jméno v instrumentálu, nebo instrumentál s předložkou su. Znaménko / označuje alternaci těchto tvarů. Možné jsou však i jiné realizace slovesa pjauti, např.: (7) Kombajn nejen sklízí obilí, ale také mlátí. Zde má nominativ podstatného jména význam nikoli agenta (tj. jednajícího, který provádí činnost z vlastní iniciativy), nýbrž nástroje; v takovém případě již agent nemůže být ve větě realizován (srov. Fillmore 1969a) a valence slovesa pjauti se syntakticky realizuje podle modelu SₙVSₐ. Zde se obzvlášť zřetelně ukazuje vzájemný vztah a podmíněnost sémantické a syntaktické valence. Syntaktická realizace slovesa závisí na tom, jaký sémantický význam má jím požadovaný nominativ. Když sloveso pjauti znamená, že předmět je schopen řezat, tedy že je ostrý, užívá se nejčastěji pouze s jedním partnerem – nominativem; zcela možný je však i akuzativ, protože si nelze představit situaci řezání bez řezaného předmětu (srov. Апресян 1974: 149). (8) Seká tvá kosa ještě? (9) Tahle pila řeže i dub. 9 Ve formulích se používají tyto symboly: S — podstatné jméno (nebo jeho ekvivalent), n — nominativ, g — genitiv, d — dativ, a — akuzativ, i — instrumentál, loc — lokál, il — ilativ, pSᵣₑc — předložková konstrukce s významem směru, pSₗₒc — předložková konstrukce s významem místa apod. 8* 115 Akuzativ je zde fakultativním partnerem slovesa, takže syntaktický model valence slovesa pjauti je v tomto případě SₙV (Sₐ). Podobně se valence slovesa papjauti „moci, být schopen řezat“ syntakticky realizuje podle modelu SₙV (Sₐ) (Sᵢ / s Sᵢ), kde je fakultativní nejen akuzativ, ale také instrumentál nebo alternativní předložková konstrukce. (10) Naše děti už dokážou posekat seno. (11) Dědeček už nedokáže kosou sekat. Při popisu realizace slovesné valence nestačí stanovit pouze její syntaktický model. Tentýž model může odpovídat například dvěma významům slovesa. Srov. (5) a (6) s (12) a (13), kde sloveso pjauti znamená „zabít ostrým nástrojem“: (12) Zítra matka porazí husu. (13) Raugys poráží prasata jen svým vlastním nožem. V obou případech se valence slovesa pjauti realizuje podle modelu SₙVSₐ (Sᵢ / s Sᵢ), liší se však lexikální obsazení pozice Sₐ: v (5) a (6) jsou v této pozici slova označující neživé věci, zatímco v (12) a (13) živé bytosti. (14) se od (12) a (13) liší nejen tím, že v pozici Sₙ je slovo označující nikoli osobu, nýbrž pouze živého tvora, ale také tím, že v důsledku toho chybí partner s instrumentálním významem: SₙVSₐ. (14) Vlci porážejí ovce. Některá slovesa označují tutéž situaci, liší se však signifikačními významy. Liší se také jejich syntaktické užití. Taková slovesa tvoří určité dvojice, protože děje, které označují, se vzájemně podmiňují, např.: dát – vzít, dát – dostat, prodat – koupit, vyděsit – polekat se, rozhněvat – zlobit se a podobně. (15) Otec dává synovi jablko. (16) Syn bere jablko od otce. (17) Zajíček vyděsil ovce. (18) Ovce se polekaly zajíčka. Věty (15) i (16) denotují tutéž situaci, na níž se podílejí otec, syn a jablko; v obou případech otec jablko dává a syn je bere. Vyjádřena však slovesy duoti a imti je tato situace z hlediska signifikace interpretována různě (srov. Аппресян 1967: 5 – 6, kde se porovnávají takové věty jako Petras — Ivano tėvas a Ivanas — Petro sūnus). Při užití slovesa duoti se do nominativu klade aktant, který dává, zatímco při užití slovesa imti aktant, který bere. Právě v tom spočívá jejich signifikační rozdíl, jenž určuje odlišné syntaktické modely valence těchto sloves: SₙVSₐSᵢ a SₙVSₐ (z Sₙ)¹⁰. Fakultativnost třetí pozice ve druhém modelu ukazují například tyto věty: (16a) Syn bere jablko, které je větší. (16b) Tady, synu, vezmi si jablko. Mezi slovesy ve větách (17) a (18) je rovněž pouze signifikační rozdíl, který určuje odlišné syntaktické valenční modely těchto sloves: SₙVSₐ a SₙV(Sg). Ve větě (17) je nominativem vyzdvižena role zajíce, zatímco ve větě (18) stav ovcí. Realizace pozice Sg je v modelu slovesa leknout se fakultativní, protože gramatická je i věta (18a): (18a) Ovce se velmi lekly. 10 Sloveso brát se užívá také podle jiného syntaktického modelu, totiž SₙVSₐ (pSₗₒₒ), např.: Syn bere jablko z košíku / z police / zpod stolu / zpoza desky. V tomto případě třetí aktant situace, kterou sloveso označuje, plní roli výchozího bodu; užité v tomto významu sloveso brát netvoří dvojici se slovesem dát. Je třeba také říci, že zde jsou z praktických důvodů uvedeny neúplné valenční modely. Jak sloveso dát, tak brát vyžaduje buď akuzativ s významem pacienta, nebo genitiv, takže jsou možné jejich alternace; srov. věty (32), (33), (34) a (35) se slovesem položit a dále uvedený jeho syntaktický valenční model. 116 Někdy může jedno a totéž sloveso plnit různé signifikační funkce. (19) Matka přikryla stůl (se) ubrusem. (20) Matka přikryla ubrus na stole. V obou větách je denotována táž situace, na níž se podílejí matka, stůl a ubrus, a v obou případech matka pokládá ubrus na stůl. Tato situace je však v jednom případě interpretována signifikačně jedním způsobem a v druhém případě jiným způsobem, což určuje odlišné syntaktické užití slovesa přikrýt. V jednom případě je akuzativem vyzdvižen stůl a uvádí se, co se s ním dělá, v druhém případě ubrus a říká se, co se s ním dělá. Různým signifikačním funkcím odpovídají různé syntaktické valenční modely tohoto slovesa: SₙVSₐ (Sᵢ / se Sᵢ) a SₙVSₐ na Sg. Ve větě (19) lze instrumentál, samostatně nebo s předložkou se, vypustit, aniž se naruší gramatická správnost věty; tato pozice se proto považuje za fakultativní. 3.2. Tento způsob určování valence, při němž se postupuje od abstraktní logicko-sémantické roviny ke konkrétním jazykovým rovinám – sémantické a syntaktické –, jak nejednou poznamenal G. Helbigas (viz 1.2.1.), není v praxi vhodný a sotva může poskytnout úplný obraz sémantické a zejména syntaktické realizace. Lze ho využít v případech, kdy máme sloveso se známým významem a chceme s ním vytvořit jednu či druhou správnou větu. Když jsme se podívali jen na několik relativně jednoduchých příkladů, už jsme viděli, že mezi argumenty predikátu na abstraktní rovině a partnery slovesa na konkrétní jazykové rovině nemusí existovat úplná shoda (1: 1), že argumentů predikátu může být více než partnerů slovesa (viz např. 7). Kromě toho by bylo obtížné předem předvídat všechny možné formy syntaktické realizace, i kdybychom jazyk ovládali co nejlépe. (21) Otec bil koně bičem. (22) Ona tloukla kobereček o zeď. (23) Žáci dupali nohama do podlahy. Srovnáme-li tyto věty, vidíme, že ve všech třech případech se na situaci označované slovesem mušti podílejí tři aktanti: agens, pacient a nástroj, avšak někteří z nich jsou gramaticky realizováni různými způsoby. Význam agenta je ve všech třech větách vyjádřen podstatným jménem v nominativu, pacienta však ve větách (21) a (22) realizuje podstatné jméno v akuzativu, zatímco ve větě (23) předložková konstrukce; nástroj ve větách (21) a (23) realizuje podstatné jméno v instrumentálu, zatímco ve větě (22) předložková konstrukce. Je pravda, že různými formami se označují poněkud odlišné nástroje: nástroj ve větách (21) a (23) je nestabilní a pohyblivý, zatímco ve větě (22) je stabilní. Srov. také (24), (25), (26) a (27), kde jsou různými způsoby gramaticky realizováni někteří účastníci situace označované slovesem draugauti, a (28), (29), (30) a (31) s různými způsoby realizace obsahového doplnění: (24) Sauliukas se přátelí s dětmi ze sousedství. (25) Děti ze sousedství se přátelí se Sauliukem. (26) Sauliukas a děti ze sousedství se přátelí. (27) Děti se přátelí. (28) Matka se dozvěděla dobrou zprávu. (29) Matka se dozvěděla o synově příjezdu. (30) Matka se dozvěděla, že syn přijíždí. (31) Matka se dozvěděla o synově příjezdu. Valenci sloves lze mnohem spolehlivěji určovat na základě dostatečného množství shromážděného materiálu, který ilustruje syntaktické užití jednotlivých sloves. Tímto postupem lze sestavit slovník valence sloves, v němž by byly zaznamenány všechny možné valenční modely každého slovesa a zároveň by se odrážely jeho různé významy. Sloveso se posuzuje v různých syntaktických kontextech. Už na první pohled je zřejmé, že v mnoha případech se v různých kontextech realizují různé 117 významu slovesa nebo odstíny významu. Srov. význam slovesa dėti v těchto větách: (32) Pokládám kartáče na polici. (33) K ráně přikládá jitrocel. (34) Dal jsi do boršče sůl? (35) Matka dala do hrnce vejce. (36) Pavouci kladou kulatá vajíčka bělavé nebo nažloutlé barvy. (37) Petr dává hrábím zuby. Vidíme tři jasně odlišené významy a odpovídající různou valenci slovesa. V prvních čtyřech větách sloveso dėti označuje situaci, v níž se předměty díky úsilí činitele pohybují na určité místo. Této situaci odpovídá logicko-sémantická struktura sestávající z predikátu a tří argumentů, z nichž jeden má význam agenta, druhý pacienta a třetí cílového bodu. Porovnáme-li logicko-sémantickou strukturu se syntaktickou, vidíme, které větné konstituenty odpovídají argumentům uvedených významů¹¹. Ve větách (32), (33) a (34) je agent vyjádřen koncovkou slovesa dėti, zatímco ve větě (35) nominativem podstatného jména. Význam pacienta má ve větách (32) a (33) akuzativ podstatného jména, ve větách (34) a (35) genitiv. Význam genitivu je poněkud modifikovaný — označuje neurčitý předmět nebo množství předmětů, a tím se liší od akuzativu. Syntaktický vztah slovesa k akuzativu i genitivu je však stejný a význam slovesa je v obou případech totožný, takže akuzativ a genitiv jsou ze syntaktického hlediska alternujícími formami. To znamená, že sloveso vyžaduje buď jednu, nebo druhou formu, přičemž jejich výběr závisí na komunikačních cílech (např. zda se mluví o určitém, nebo neurčitém množství předmětů, o celém předmětu, nebo o jeho neurčité části). Není vůbec nutné, aby v každém případě mohl být akuzativ nahrazen genitivem a naopak. Existují podstatná jména, jejichž genitiv v pozici pacienta není možný, například ve větě Vaikas deda galvą ant pagalvės je možný pouze akuzativ. Podobně má ve větě (35) význam cílového bodu ilativ, zatímco v ostatních třech větách jej mají předložkové konstrukce s předložkami různých směrových významů. I tyto formy jsou alternativní. Sloveso dėti použité v dříve uvedeném významu tedy vyžaduje tři partnery: 1) nominativ podstatného jména, 2) akuzativ nebo genitiv a 3) ilativ nebo předložkovou konstrukci s významem směru. Všichni partneři jsou nezbytní. Syntaktický model valence slovesa je tedy SₙVSₐ / SₙSₐSᵢ / SₙSᵣₑc. Všechny ostatní větné konstituenty závislé na slovese mohou být pouze volnými určeními, neboť neodpovídají žádnému argumentu v predikátové struktuře slovesa. Srov.: (32a) Kartáče vždy úhledně pokládám na polici. (33a) K ráně hned přikládá jitrocel, aby vytáhl horkost. Ve větě (36) sloveso dėti znamená „vylučovat ze sebe“ a v jím označené situaci se účastní agent a výsledek. Ve větě jsou realizovány nominativem a akuzativem podstatného jména. Sloveso dėti tedy v tomto případě vyžaduje dva partnery: nominativ a akuzativ podstatného jména, přičemž oba partneři jsou nezbytní. Jeho syntaktický model valence je SₙVSₐ. Protože sémantická realizace pozice Sₐ je velmi omezená (možné je jediné lexéma), při hovoru o domácí drůbeži, pro kterou je snášení vajec téměř trvalou vlastností, se akuzativ často vůbec neuvádí, neboť výsledek děje je velmi jasný a samozřejmý, např.: (36a) Tato slepice snáší každý den. (36b) Slepice snáší, nešťourej do ní. 11 Významy agenta, pacienta, adresáta apod. se považují za sémantické významy pádů (a pádů s předložkami), náležející k hlubinné struktuře; naproti tomu pádové formy náležejí k povrchové struktuře (srov. Fillmore 1968; 1969a). Právě na tomto základě lze porovnat logicko-sémantickou strukturu se syntaktickou. 118 Význam těchto vět je jasný i bez podpory kontextu či situace, protože při vyslovení slovesa deda se má na mysli i jediná možná realizace pozice Sₐ. Protože jsou věty plnovýznamové, nepociťujeme ani neúplnost jejich struktury. Pozici Sₐ však nemůžeme považovat za fakultativní, protože při hovoru o jiných zvířatech, která kladou, nelze bez širšího kontextu akuzativ vypustit; například by nebylo možné říci: Na podzim pavouci kladou; Vrabci kladou; Mouchy kladou. Ve větě (37) sloveso dėti znamená „doplnit předmětu chybějící součást“ a v jím označované situaci se účastní agent, výsledek a adresát. V syntaktické struktuře je realizují nominativ, akuzativ a dativ podstatného jména; ti jsou nezbytnými partnery slovesa dėti užitého v tomto významu. Syntaktický valenční model je SₙVₛAₛ. Dativ někdy lze vynechat i bez širšího kontextu, ale pouze tehdy, když je adresát dobře známým a samozřejmým předmětem, např.: (37a) On dobře nasazuje půlpodešve. (37b) Tato zubařka dobře nasazuje zuby. Ve většině ostatních případů dativ vynechat nelze; kdybychom ho například vynechali ve větě (37), byla by chápána zcela jinak, zatímco věta jako Petr si nasazuje novou nohu by byla zcela nejasná, kdybychom nevěděli, komu se ta noha nasazuje. Dativ proto v tomto valenčním modelu nelze považovat za fakultativní. Jestliže se jeden či druhý slovesný partner v některých větách vyskytuje, a v jiných nikoli, znamená to, že může být fakultativní. Z (36a), (36b) a (37a), (37b) jsme však viděli, že za určitých okolností může zůstat nevyjádřen i nezbytný slovesný partner. V živých dialogických větách, kdy účastníci rozhovoru mluví o známých věcech, lze navíc vypustit téměř každého nezbytného partnera, dokonce i samotné sloveso. Nezbytné partnery může postrádat věta vyňatá z širšího kontextu, pokud byly příslušné věci zmíněny již dříve a jsou nyní známé (srov. Адмони 1966: 167). Takové věty by bez kontextu byly nejasné. Například věta Už končí je zcela srozumitelná, pokud se předtím mluvilo o práci, kterou někdo vykonává; vyňata z kontextu má však zjevně neúplnou strukturu a není plnovýznamová. Proto se pro účely valence berou jednoduché úplné věty, vyslovované klidným hlasem, bez zvláštních emocí, řečeno slovy V. Admonise, kdy nedochází k žádnému dodatečnému působení ze strany situace a kontextu (Адмони 1966: 167). Nepřítomnost fakultativních partnerů nečiní větu neúplnou ani z hlediska struktury, ani z hlediska významu (viz např. 5a, 6a, 8, 10, 11, 12, 16a, 16b, 18a). Vyjádřené fakultativní slovesné partnery lze navíc vypouštět nejen v některé další, ale v každé větě, v níž je sloveso užito ve stejném významu, s výjimkou případů, kdy jsou nezbytní z komunikačního hlediska, neboť strukturální nezbytnost a fakultativnost se zdaleka ne vždy shodují s nezbytností a fakultativností komunikační (podrobněji viz Учехонова 1973). Například ve větě (38) je instrumentální výraz označující nástroj strukturálně fakultativní a mohl by být vypuštěn (srov. např. 39), kdyby následující část věty nenaznačovala, že je z komunikačního hlediska nezbytný (po jeho vypuštění se věta stává nesmyslnou). (38) Vyčisti tu skvrnu vlhkým kartáčem, jinak ji nevyčistíš. (39) Vyčisti tu skvrnu. Někdy se některý argument predikátu na vnější jazykové rovině nerealizuje a nemůže být realizován, protože vstupuje do významu predikátu jako jeho součást. Například v situaci označované slovesy uogauti, grybauti, riešutauti, obuoliauti, vartliauti, kidusiniaduti, pietauti, pusryčiauti, vakarieniauti se účastní agent a pacient, avšak na vnější rovině tato slovesa vyžadují pouze jednoho partnera — nominativní výraz s významem agenta, protože pacienta označuje jejich význam (srov. Fillmore 1969b: 118–20). Syntaktický valenční model těchto sloves je SₙV. 3.3. Je důležité určit nejen syntaktickou, ale i sémantickou realizaci valence na vnější jazykové rovině; i to je snazší, máme-li před sebou konkrétní materiál. Sémantickou realizaci valence podmiňují především argumenty 119 sémantických významů (agenta, pacienta atd.). Například roli agenta mohou zastávat pouze živé bytosti, protože pouze ony jednají z vlastní iniciativy, zatímco roli obsahu mohou zastávat jen abstraktní věci (to, co se myslí, říká, dozvídá apod.). Valence se navíc realizuje na základě vzájemného sémantického souladu slovesa a jeho partnerů. Například partnerem s významem agenta u některých sloves může být pojmenování kterékoli živé bytosti (např. živí se lidé, domácí zvířata, divoká zvířata, ptáci, ryby, paraziti atd.), u jiných pouze pojmenování zvířat, a často ne libovolných, ale jen určitých zvířat (např.: řehtá kůň; vyje vlk; přežvykují krávy, kozy, ovce; bzučí včely, sršni, komáři; zobou ptáci), u dalších pouze pojmenování lidí (např. pláčou, jedí, sní a mluví pouze lidé). Samozřejmě lze metaforicky říci také mladík řehtá, krávy bzučí, borovice se smějí, sovy pláčou, při určování valence sloves by však jejich metaforické užití mělo zůstat stranou, protože poskytuje zkreslený obraz sémantického okolí slovesa. Také realizace pacienta závisí na významu slovesa; například bít, dotýkat se lze všech konkrétních předmětů, jíst, žrát, pít lze jen některé, zatímco loupat lze pouze kůru nebo kůži. Odlišná realizace pacienta může ukazovat na různé významy téhož slovesa, srov. (5) a (12). Omezení vzájemného sémantického souladu jsou zvláště důležitá tehdy, když se slovesa s velmi podobným významem liší pouze sémantickou realizací některého ze svých partnerů. Například prát, mýt lze ruce, nádobí, oděvy, podlahy a mnoho dalších věcí, omývat lze obličej a ruce, mýt si vlasy lze pouze hlavu, prát lze pouze oděvy (srov. Lyberis 1975: 156). Při popisu sémantické realizace valence sloves se obvykle uvádí, slova kterých sémantických tříd mohou zaujímat pozice partnerů slovesa. Například sémantickou realizaci syntaktického valenčního modelu SₙVSₐ (S₁ / se S₁) slovesa řezat (viz obr. 5 a 6) lze popsat takto: Sₙ — Hum, Sₐ — Anim, Sᵢ — Anim¹². V určitých případech, například když je realizace některého partnera velmi omezená (je možné jedno nebo několik málo lexémů) nebo když se synonyma sloves liší pouze sémantickou realizací některého partnera, bylo by možné uvádět i konkrétnější významy slov. 4. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY Bylo zde zmíněno několik nejobecnějších otázek souvisejících s problémem valence sloves. Cílem bylo několika rysy ukázat, o jak složitý jev jde a jak rozdílně je interpretován ve vědě o jazyce. Aniž bychom se snažili objasnit všechny problematické otázky, zaměřili jsme se pouze na některé základní: co se považuje za valenci sloves, v čem spočívá její podstata, jaké jsou předpoklady její existence a podmínky její realizace a jaké jsou možné způsoby určování valence sloves. Realizace valence sloves na konkrétních jazykových rovinách, zejména syntaktické, je velmi složitá, proto jsme se jí zde dotkli jen letmo. Autorka článku chtěla po probrání různých názorů badatelů na zde uvedené otázky vyzdvihnout ty momenty, které se zdají nejdůležitější pro výzkum valence sloves v litevštině. Navrhovaný pohled na valenci sloves lze stručně shrnout v těchto tezích: 1. Valencí slovesa se rozumí vlastnost podmíněná jeho významem, která mu umožňuje otevřít určitý počet volných míst; tato místa na konkrétní jazykové rovině obsazují obligatorní nebo fakultativní partneři. Volná místa jsou možnosti spojování slovesa vyplývající z jeho významu, zatímco partneři slovesa jsou — 12 K tomuto účelu se používají symboly, což jsou zkrácené podoby příslušných latinských názvů: Hum — člověk, Anim — živá bytost, Abstr — abstraktní věc apod. Tyto symboly používá mnoho badatelů, srov. Helbig—Schenkel 1975, kde jimi autoři na třetím stupni valenčního modelu charakterizují sémantickou stránku valence. 120 tedy určité tvary slov s definovanou sémantikou nebo konstrukce s odpovídajícím významem. 2. Základem slovesné valence je abstraktní logicko-sémantická rovina, zatímco její realizace probíhá na konkrétních jazykových rovinách, sémantické a syntaktické. Na abstraktní rovině se určuje počet volných pozic slovesa a sémantické významy jejich potenciálních obsazovatelů, odpovídající určitým rolím v situaci označované slovesem (agenta, pacienta atd.). Na konkrétních jazykových rovinách se vybírají odpovídající obsazovatelé volných pozic slovesa – partneři. Na syntaktické rovině se určuje gramatická forma partnerů a jejich obligatornost nebo fakultativnost, na sémantické rovině pak jejich sémantika. Valence se tedy zkoumá na všech třech rovinách, z nichž se na každé zvýrazňuje některá její stránka. 3. Při praktickém určování slovesné valence je výchozím bodem význam slovesa. Odráží určitou dějovou situaci s definovaným počtem účastníků, kteří plní určité role. Analýzou situace označované slovesem se určí logicko-sémantická struktura jeho valence, která se porovnává s konkrétními syntaktickými konstrukcemi; tak se zjistí, kolik a jakých partnerů sloveso potřebuje. U syntaktických realizací valence se použitím eliminační transformace určuje, kteří partneři slovesa jsou obligatorní a kteří fakultativní, a poté se sestavuje syntaktický model slovesné valence. Ten udává počet partnerů slovesa, jejich gramatickou formu a obligatornost nebo fakultativnost. Nakonec se uvádí sémantická charakteristika valence, tj. jaká slova určité sémantiky mohou obsazovat pozice stanovené ve valenčním modelu. 4. Slovesná valence je pro jazykovědu velmi aktuální, neboť na ní závisí struktura slovesných vět. Na základě modelů slovesné valence se tvoří gramaticky správné věty. LITERATŪRA Bondzio W. Das Wesen der Valenz und ihre Stellung im Rahmen der Satzstruktur. – „Wissenschaftliche Zeitschrift der Humboldt-Universität zu Berlin. Gesellschafts- und sprachwissenschaftliche Reihe“, 1969, Hf. 2, S. 233–240. Bondzio W. Valenz, Bedeutung und Satzmodelle. – In: Beiträge zur Valenztheorie. Halle (Saale), 1971, S. 85–103. Buchbinder W. A. Die Valenz und ihre Berücksichtigung bei der Auswahl lexikalischen Materials. – „Deutsch als Fremdsprache“, 1971, Hf. 5, S. 282–286. Fillmore Ch. J. The Case for Case. – In: Universals in Linguistic Theory. New York, 1968, p. 1–88. Fillmore Ch. J. Toward a Modern Theory of Case. – In: Modern Studies in English. Readings in Transformational Grammar. New Jersey, 1969a, p. 361–376. Fillmore Ch. J. Types of Lexical Information. – In: Studies in Syntax and Semantics. Dordrecht-Holland, 1969b, p. 109–37. Flämig W. Valenztheorie und Schulgrammatik. – In: Beiträge zur Valenztheorie. Halle (Saale), 1971, p. 105–21. Geniušienė E. Lietuvių kalbos veiksmažodžių sintaksinė klasifikacija. – „Kalbotyra“, 1971, t. XXIII (1), p. 7–16. Helbig G. Valenz und Tiefenstruktur. – „Deutsch als Fremdsprache“, 1969, Hf. 3, S. 159–169. Helbig G. Theoretische und praktische Aspekte eines Valenzmodells. – In: Beiträge zur Valenztheorie. Halle (Saale), 1971a, S. 31–49. Helbig G. Zu einigen Specialproblemen der Valenztheorie. – „Deutsch als Fremdsprache“, 1971b, Hf. 5, S. 269–82. Helbig G., Schenkel W. Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Verben. Leipzig, 1969. Helbig G., Schenkel W. Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Verben. Leipzig, 1973. Helbig G., Schenkel W. Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Verben. Leipzig, 1975. Lyberis A. Lietuvių kalbos sinonimų žodyno sudarymo klausimai. – „LTSR Mokslų akademijos darbai. A serija“, 1975, t. 4(53), p. 153–165. 121 Pocheptsov G. G. Constructional Analysis of Sentence Structure. — In: Actes Du Xe Congrès International des Linguistes. T. II. Bucarest, 1970, p. 865—9. Sommerfeldt K. E. Zur Valenz des Adjektivs. — „Deutsch als Fremdsprache“, 1971, Hf. 2, S. 113—17. Sommerfeldt K. E., Schreiber H. Untersuchungen zur syntaktischen und semantischen Valenz deutscher Adjektive (1). — „Deutsch als Fremdsprache“, 1971, Hf. 4, S. 227—231. Sommerfeldt K. E., Schreiber H. Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Adjektive. Leipzig, 1974. Sommerfeldt K. E., Schreiber H. Zu einem Wörterbuch der Valenz und Distribution der Substantive. — „Deutsch als Fremdsprache“, 1975, Hf. 2, S. 112—119. Tesnière L. Comment construire une syntaxe. — In: Bulletin de la Faculté des lettres à Strasbourg, 1934. Tesnière L. Esquisse d’une syntaxe structurale. Paris, 1953. Tesnière L. Éléments de syntaxe structurale. Paris, 1959. Абрамов Б. А. Синтаксические потенции глагола (в сопоставлении с потенциями других частей речи). — „Научные доклады высшей школы. Филологические науки“, 1966, т. 3, с. 35—44. Адмони В. Г. Завершенность конструкции как явление синтаксической формы. — „Вопросы языкознания“, 1958, № 1, с. 111—117. Адмони В. Г. Структурный каркас элементарного предложения в современных германских языках. — В кн.: Структурно-типологическое описание современных германских языков. М., 1966, с. 167—197. Апресян Ю. Д. Экспериментальное исследование семантики русского глагола. М., 1967. Апресян Ю. Д. Лексическая семантика. М., 1974. Ахманова О. С. Словарь лингвистических терминов. М., 1966. Бондарко М. М. О сочетаемости, дистрибуции, валентности в синтаксисе. — „Ученые записки МГПИЯ. Вопросы романо-германской филологии“, 1970, т. 55, с. 12—23. Генюшене Е. Ш. Валентностные классы литовского глагола и система синтаксических структур. — В кн.: Синтагматика, парадигматика и их взаимодействие на уровне синтаксиса. Материалы конференции. Рига, 1970, с. 58—60. Иванчикова Е. А. О структурной факультативности и структурной обязательности в синтаксисе. — „Вопросы языкознания“, 1965, № 5, с. 84—94. Кацнельсон С. Д. О грамматической категории. — „Вестник ЛГУ“, 1948, № 2, с. 114—134. Колшанский Г. В. Логика и структура языка. М., 1965. Лейкина Б. М. Некоторые аспекты характеристики валентностей. — „Доклады на конференции по обработке информации, машинному переводу и автоматическому чтению текста“, 1961, вып. 5. Почепцов Г. Г. О принципах синтагматической классификации глаголов. — „Научные доклады высшей школы. Филологические науки“, 1969, № 3, с. 65—76. Степанова М. Д. Теория валентности и валентный анализ. М., 1973. Фоменко Ю. В. Глаголы психического воздействия в русском языке. — В кн.: Вопросы теории русского языка. Новосибирск, 1975, с. 3—22. Чеснокова Л. Д. О факультативности и обязательности компонентов синтаксической структуры. — В кн.: Вопросы синтаксиса русского языка. Ростов-на-Дону, 1973, с. 3—10. Н. СЛИЖЕНЕ К ВОПРОСУ О ГЛАГОЛЬНОЙ ВАЛЕНТНОСТИ Резюме На основе анализа трех существующих концепций валентности, а именно: логической, семантической и синтаксической, представителями которых являются соответственно В. Бонди, С. В. Фэлмэн, Ю. Д. Апресян и Г. Хельбиг, в статье делается вывод, что различия между ними состоят только в интерпретации валентности, а сущность этого явления ими понимается одинаково. Каждая концепция выдвигает вперед одну сторону валентности — логическую, семантическую или синтаксическую — и недооценивает другие. Поэтому автору показалось возможным и целесообразным эти концепции объединить, и глагольную валентность рассматривать на всех трех уровнях — абстрактном логико-семантическом и конкретных языковых семантическом и синтаксическом, так как все эти стороны валентности образуют диалектическое единство. Основа глагольной валентности находится на абстрактном, а ее реализация — на конкретных уровнях. На абстрактном логико-семантическом уровне с помощью предикатных структур устанавливается число свободных мест при глаголе и определяются семантические значения их потенциальных заполнителей соответственно определенным ролям (агента, пациента и т.д.) участников обозначаемой глаголом ситуации. На конкретном синтаксическом уровне определяется грамматическая 122 форма заполнителей свободных мест – партнеров глагола и устанавливается их обязательность или факультативность, а на семантическом – дается их семантическая характеристика. Таким образом, под валентностью глагола автором понимается его способность на основании своего значения открыть определенное число свободных мест, которые на конкретном языковом уровне заполняются облигаторными или факультативными партнерами. Свободные места – это сочетательные потенции глагола, обусловленные его семантикой, а партнеры – словоформы или конструкции с определенным семантическим значением. При практическом определении валентности глагола исходной точкой является глагольное значение. Глаголом обозначается ситуация действия, в которой участвует определенное число актантов, выполняющих определенные роли. Анализом ситуации устанавливается логико-семантическая структура валентности глагола, которая показывает число свободных мест при глаголе и их семантическое содержание. На основании того, что у грамматических падежей и предложных конструкций тоже имеется определенное семантическое содержание (см. Fillmore 1968), абстрактная логико-семантическая структура сравнивается с конкретными синтаксическими конструкциями, и таким образом определяется число и грамматическая форма требуемых глаголом партнеров. Применением к синтаксической конструкции трансформации элиминирования устанавливается их обязательность или факультативность. Тогда записывается синтаксическая модель валентности глагола. Так как у большинства глаголов имеется несколько значений, притом некоторые глаголы способны выполнять различные синдикационные функции, а синдикативные различия связаны с различиями синтаксического употребления, у глаголов бывает по нескольку моделей валентности. Выявить все модели валентности глагола возможно только при наличии достаточного материала, иллюстрирующего синтаксическое употребление этого глагола. Наконец, дается семантическая характеристика валентности, т.е. определяется, какие семантические классы слов (или отдельные слова) могут заполнить позиции в синтаксической модели. N. SLIŽIENĖ ZUR FRAGE DER VALENZ DES VERBS Zusammenfassung Auf Grund der Analyse der drei bestehenden Auffassungen der Valenz, nämlich der logischen, der semantischen und der syntaktischen, ist die Schlußfolgerung gezogen, daß sie sich nur in der Interpretierung der Valenz unterscheiden, während sie in ihrem Wesen gleich sind. Jede Auffassung hebt nur eine Seite der Valenz hervor, während die anderen nicht vollständig berücksichtigt werden. Die Autorin erachtet es für möglich und zweckmäßig alle drei Auffassungen zu vereinigen und die verbale Valenz auf drei Ebenen zu betrachten, nämlich auf der abstrakten logisch-semantischen Ebene und auf den konkreten sprachlichen Ebenen, der semantischen und der syntaktischen, weil alle erwähnten Aspekte der Valenz eine dialektische Einheit bilden. Die Grundlage der verbalen Valenz besteht auf abstrakten, ihre Realisation aber auf den konkreten Ebenen. Auf der abstrakten logisch-semantischen Ebene wird mit Hilfe der prädikativen Strukturen die Zahl der Leerstellen beim Verb festgestellt und die semantische Bedeutung der potentiellen Ergänzungen bestimmt in Abhängigkeit von der Rolle der Komponenten der verbalen Situation. Auf der konkreten syntaktischen Ebene wird die grammatische Form der Mitspieler des Verbs und ihr obligatorischer bzw. fakultativer Charakter bestimmt, auf der semantischen Ebene wird ihre Bedeutung charakterisiert. Auf diese Weise versteht man unter der Valenz des Verbs seine Fähigkeit auf Grund seiner Bedeutung eine bestimmte Zahl von Leerstellen um sich herum zu eröffnen, die auf einer konkreten Sprachebene durch obligatorische oder fakultative Mitspieler zu besetzen sind.