Социолингвистическое исследование литовской речи коренных вильнюсцев

КАЛБŲ KONTAKTAI LIETUVOS TSR LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXIII (1983) LAIMA GRUMADIENĖ SOCIOLINGVISTICKÝ VÝZKUM LITEVSKÉ ŘEČI RODILÝCH VILNIUSANŮ Úvod. Městská řeč je variabilní, což její analýzu komplikuje. Je třeba poznamenat, že variabilita jazyka jako celku je stálou vlastností a projevuje se schopností variovat jazykové prostředky (srov.: Skvorcov L. I., 1978, s. 22), čímž vyjadřuje životaschopnost jazyka. Při studiu jazykové variability slouží jako výchozí objekt idiolekt (Stepanov G. V., 1979, s. 13–14). Teprve po vymezení hranic variování v řeči jednotlivce lze přistoupit ke specifickému vymezení takového lingvistického úkolu, jako je studium jazyka kolektivu jako celku (Grosse R., Neubert A., 1976, s. 316). Řeč jednotlivce se může pohybovat v mezích normy určitého skupinového či kolektivního invariantu, v mezích určité sociálně-komunikativní subsystémové vrstvy /termín A. D. Švejcer (1976, s. 76–77)/, neboť se musí podřizovat zákonům komunikace. Neexistují však sociálně-komunikativní systémy, pro něž by nebylo charakteristické určité variování, protože „existence variant a heterogenních struktur v již studovaných řečových kolektivech je samozřejmě pevně ustaveným faktem“ (Weinreich U., Labov W., Herzog M., 1968, p. 101). Toto tvrzení lze vysvětlit působením objektivních a subjektivních faktorů, jak sociální, tak čistě lingvistické povahy, které se za různých okolností aktivizují (Dešerijev Ju. D., 1977, s. 127–187; Labov W., 1975a, s. 96–181; Postovalova V. I., 1978, s. 148–156; Serebrennikov B. A., 1974, s. 7–63). Pojem sociolingvistické proměnné, jehož zdůvodnění je obsaženo v pracích W. Labova, shrnuje lingvistickou a sociální stránku zkoumaného materiálu: sociolingvistické proměnné „jsou určovány výchozím bodem a stupnicí hodnot, které se mění určitým směrem. Hodnoty v rámci těchto stupnic jsou determinovány sociálními faktory podobně jako fonologická prostředí podmiňují fonetickou realizaci alofonů“ (Švejcer A. D., 1976, s. 35). Pojem sociolingvistické proměnné se uplatňuje a úspěšně rozpracovává v mnoha pracích se sociolingvistickou tematikou. Studium variování řeči určitého řečového kolektivu pomocí sociolingvistické metodiky předpokládá sociolingvistické 62 pojetí jazykového variování, které se projevuje relativním rozlišením jeho stratifikační a situační variability (Švejcer A. D., Nikolskij L. B., 1978, s. 76—85). Je třeba zdůraznit relativnost rozlišení těchto druhů variování, neboť mezi nimi existuje úzká souvislost. Právě zohlednění zprostředkující role zmíněné situační variability umožňuje vyhnout se vulgarizující interpretaci vlivu sociálních faktorů na jazyk. Rozlišení uvedených druhů jazykového variování zohledňuje také poměr individuálních a sociálních faktorů v něm (podrobněji viz: Makovskij M. M., 1976). Těmto dvěma druhům jazykového variování odpovídá variování dvou druhů sociolingvistických proměnných: stratifikačních a situačních (neboli stratifikačně-situačních). Stratifikační proměnné se vymezují ve vztahu k sociálně-třídní struktuře společnosti, zatímco stratifikačně-situační proměnné se mění jak ve vztahu k sociální struktuře společnosti, tak v závislosti na sociální situaci. Studium sociální situace předpokládá zkoumání dvou druhů empirického materiálu: tzv. údajů o objektivní a subjektivní stránce jazyka. Zohlednění subjektivní stránky (tj. názorů, hodnocení, úsudků a orientací nositelů jazyka ohledně vlastní řeči či řeči druhých, jakož i vymezení hodnotové orientace v oblasti jazyka a jazykové normy) připravuje půdu pro plodné uplatnění sociolingvistických pravidel, a tím i pro odhalení hlavních faktorů (lingvistické i sociální povahy), které ovlivňují vývoj jazyka. Teprve pečlivé zkoumání subjektivní stránky jazyka a korelace údajů této oblasti s údaji o objektivní stránce jazyka umožňují interpretovat přechod stratifikačních proměnných ve stratifikačně-situační. Projevy těchto posledně jmenovaných souvisejí s vědomou jazykovou činností člověka, tj. s hodnotovou orientací a sociálními postoji. Vědomá jazyková činnost vždy souvisí s pojmem jazykové normy. Představa, že změny těchto norem probíhají velmi pomalu, se stala běžnou. Již v roce 1931 však E. Polivanov napsal, že tuto představu lze upřesnit, budeme-li „zblízka“ sledovat průběh jazykového vývoje v jednotlivých článcích gramatického systému, a to pomocí pravděpodobnostně-statistické metody, samozřejmě v případech, kdy fakta takové pozorování umožňují (Polivanov E., 1931, s. 75—76). O nutnosti osvojit si mechanismus jazykového vývoje při kodifikaci normy píší i další lingvisté (Kostomarov V. G., Švarckopf B. S., 1965, s. 126). Teprve za podmínky všestranného studia mechanismu jazykových změn je možné včasnější a objektivnější řešení problému normování, tj. kodifikace jazyka, které by předpokládalo určitou závislost vnitrosystémových změn na rozvoji jednotlivých komunikačních funkcí jazyků (Dešerijev Ju. D., 1966, s. 235—239). 63 Именно выявление социолингвистических норм (Никольский Л. Б., 1976, с. 129—130) предполагает учет взаимодействия в языковом развитии т.н. „внешних“ и „внутренних“ факторов, рассмотрение лингвистических фактов не только объективного, но и субъективного характера, установление их взаимосвязи. Поэтому социолингвистическое изучение разговорной речи важно не только для определения системы литовского языка жителей города Вильнюса, но и в определенной мере для дальнейшего процесса нормирования и кодификации литовского литературного языка. Aktuálním problémem lingvistiky, stejně jako vědy jako celku, je rozpracování a promýšlení postupů zdůvodňování vědeckého poznání, zejména problém dostatečnosti zdůvodnění při potvrzování hypotéz (Постовалова В. И., 1980, с. 89), výběr, volba a selekce empirických faktů a základy jejich protikladného stavění či srovnávání (Bell R., 1978, p. 123—156). Při studiu jazyka jako funkčního systému signalizuje blížící se změny existence „slabých míst“ jazyka (termín E. Coseria, 1963, с. 238—239), tj. nesoulad mezi potřebami vyjadřování a dostupnými vyjadřovacími prostředky. Při hledání „slabých míst“ jazyka lze použít také statisticko-pravděpodobnostní metodu. Dokonce se předpokládá, že pomocí statistické analýzy lze formulovat a řešit zejména tyto úkoly: 1) problém absolutního datování změn, 2) výpočet tempa změn, 3) problém prognózování (Граудина Л. К., 1980, с. 132). Úloha statistické metody ve vědě o jazyce byla zaznamenána již v minulém století, např. v pracích I. Baudouina de Courtenay. Používání matematických metod v sociálních vědách (což se týká i studia jazyka ze sociolingvistického hlediska) však naráží na řadu obtíží, které vyplývají ze složitosti sociálních jevů a také ze skutečnosti, že se studuje nejen objektivní, ale i subjektivní stránka jevu, jejíž vyjádření faktů v kvantitativní podobě vyžaduje vytvoření zvláštního matematického aparátu. Hlavní obtíž spočívá v tom, že někdy je třeba pracovat s krátkými statistickými řadami a neexistuje jistota, že značnou část pozorovaného nevytvořila představivost samotných pozorovatelů (srov. Андреев Э. П., Осипов Г. В., 1973, с. 339). Používání matematických metod v lingvistickém výzkumu se hodnotí různě. Je to přirozené, neboť se také používají různými způsoby. Velmi negativně se k používání matematických metod v lingvistice vyjadřuje poměrně málo lingvistů, např. Н. С. Трубецкой (1960, с. 18), Р. А. Булагов (1978, с. 40—42) aj. Mnohem více odborníků zastává opačný názor, podle něhož lingvistika „se nemůže jednou provždy zavázat k předem stanoveným výzkumným metodám“ (Звегинцев В. А., 1977, с. 46). 1. Sociolingvistická charakteristika objektu. Objektem této studie je sociálně-komunikativní systém (СКС) litevské řeči kolektivu původních litevských obyvatel Vilniusu (ЛРКЛВ) (Швей- 64 цер А. Д., Никольский Л. Б., 1978, с. 67—76). Конкретным предметом исследования послужил один из компонентов данной СКС — литовская речь исследуемого коллектива. Так как между компонентами СКС существуют отношения функциональной дополнительности, которые задаются социальными связями между членами коллектива, сферами использования, социальными функциями и социальными ситуациями, в целом, в том или другом аспекте изучалась вся СКС речевого коллектива коренных литовцев вильнюсцев. С целью определения некоторых закономерностей и тенденций стратификационной и ситуативной вариативности ЛРКЛВ речевой коллектив был разбит на речевые общности на основе социальных и социально-демографических признаков (там же, с. 67—68). V této studii byla vymezena řečová společenství na základě dvou znaků: věku a úrovně vzdělání. Podle vypracovaného výzkumného plánu se měl zohledňovat znak povahy práce, neboť právě tento znak je základním kritériem vnitřní diferenciace sociálně-třídních skupin v podmínkách rozvinuté socialistické společnosti (srov. v knize: Шкаратан О. И., Рукавишников В. О., 1974, с. 38). Rozdíly podle druhu práce (fyzická práce, duševní práce poměrně nízké kvalifikace a vysoce kvalifikovaná duševní práce), založené na rozdílech v povaze práce (Руткевич М. Н., 1972, с. 13), se zpočátku zohledňovaly i v této studii, nakonec však vznikla alternativa: buď upustit od zohlednění znaku povahy práce, nebo výrazně zvětšit rozsah výběru. Byla zvolena první možnost (srov.: Здравомыслов А. Г., 1969, с. 186—187). V této studii se vymezují tři věkové skupiny: 1) narození před rokem 1932; 2) narození v letech 1932—1952; 3) narození v roce 1953 a později (srov.: mezi věkovými škálami doporučovanými ИСИ АН СССР je třístupňová škála: 1) do 19 let, 2) 20—39 let, 3) 40—79 let („Эксперт-2“, 1974, с. 3)). V této studii se za relevantní považují dvě úrovně vzdělání: 1) neukončené střední, střední a střední odborné; 2) neukončené vysokoškolské a vysokoškolské (podrobnější klasifikace by rovněž vyžadovala zvětšení rozsahu výběru). Problém rozsahu výběru závisí na problému jednotky analýzy a jednotky počítání (Ядов В. А., 1968, с. 174—177). Jako jednotky analýzy v této studii vystupují: 1) jednotlivé sociolingvistické proměnné, např. soubor variant nepřízvučných ĕ, ē, ā, ū ve finální pozici nebo soubor variant nepřízvučných ie, uo v intervokalické pozici apod.; 2) názory a úsudky příslušníků zkoumaného řečového kolektivu o vlastní řeči. Jednotkami počítání byly škálované hodnoty sociolingvistických proměnných či úsudků, volba alternativ nebo přítomnost/nepřítomnost zkoumané jednotky jako celku. Výběr byl oboustranný — vybíraly se jazykové jednotky a zkoumaly se skupiny lidí, proto byl zvýšen počet kritérií pro rozsah výběru: především se zohledňovala kritéria pro počet příslušníků ЛРКЛВ, tj. kritéria 5. 949 65 sociologického výběru a poté se přihlíželo ke kritériím lingvistického výběru. Tento postup byl podmíněn dříve provedenými sociolingvistickými výzkumy. Za nejzdařilejší výzkum městské mluvy je podle našeho názoru třeba považovat práci W. Labova (Labov W., 1966). Velká pozornost je v ní věnována výběru informantů, což bylo hlavní zárukou jejího úspěchu. Základní soubor zkoumaný v této práci splňuje následující požadavky: informanti se narodili a bez významnějšího přerušení žili ve Vilniusu, oba jejich rodiče jsou Litevci (srov. obdobné požadavky např. v knize: Русский язык по данным массового обследования, 1974, s. 20). Vývoj a střídání jazykových situací ve Vilniusu během posledních 100 let způsobily, že počet příslušníků starší generace splňujících výše uvedené požadavky je velmi omezený. U příslušníků mladší generace je patrný výrazný nárůst jejich počtu. Nakonec bylo nutné od požadavků na výběr do určité míry ustoupit: příslušníci starší generace se nemuseli narodit ve Vilniusu, mohli se tam však přestěhovat již v dětství. Získávané sociolingvistické informace musí splňovat požadavky validity, stability a reprezentativnosti (srov. v knize: Шляпентох В. Э., 1973, s. 17). Aby byla zajištěna validita informací, musel výběr zahrnovat všechny generace zkoumaného řečového kolektivu (za účelem popisu řečových změn v reálném čase), neboť byly zapotřebí údaje k ilustraci jazykových posunů a změn v čase zdánlivém, tj. podle věkových skupin obyvatelstva (Лабов, 1975 б, s. 203). Validitu, stejně jako stabilitu, zajišťuje materiální fixace primárních sociolingvistických údajů (nahrávky rozhovorů na magnetický pásek, dotazníky, spektrogramy). Reprezentativnost je dána oblastí, na niž lze získané výsledky výzkumu vztáhnout. Požadavky validity, stability a reprezentativnosti jsou jako celek splněny vytvořením nestranného, dostatečně velkého výběru a řádným provedením terénního výzkumu za podmínky, že jsou údaje získávány za použití řady metod sběru materiálu. Aby se předešlo zkreslení při výběru informantů, byl proveden náhodný výběr na základě úplného seznamu potenciálních informantů, jehož základem byly dotazníky ze sčítání lidu v celém SSSR v roce 1970 uložené v archivu Ústředního statistického úřadu Litevské SSR. Tento seznam nelze považovat za zcela úplný, protože nepřímé údaje o délce pobytu ve Vilniusu bylo možné nalézt pouze v 25% dostupných dotazníků. Aby byl při výběru informantů zajištěn náhodný výběr, vybíraly se očíslované složky s dotazníky podle tabulky náhodných čísel. Největší problémy souvisejí s velikostí výběru. Ta závisí na variabilitě charakteristik objektů základního souboru a může být malá, je-li základní soubor téměř homogenní (Рабочая книга социолога, 1976, s. 259). V našem případě je k získání výběru s vyso- 66 kou reprezentativností zapotřebí výběr velmi velkého rozsahu, neboť zkoumaný řečový kolektiv se vyznačuje značnou různorodostí. Na velikosti výběru závisí také míra přesnosti výsledků výběru. Vycházejíce z tvrzení, že „počet prvků ve výběru je téměř vždy dostatečně velký, obsahuje-li alespoň 30 prvků“ (Вайнберг Дж., Шумекер Дж., 1979, s. 126), že „základní počet 25—30 jednotek je minimem u malých výběrů“ (Человек и его работа, 1967, s. 61), že „vysoce pravidelné typy stylistické a sociální stratifikace lze zjistit i tehdy, když naše individuální buňka obsahuje pouhých pět mluvčích a na každého připadá nanejvýš 5—10 příkladů dané proměnné“ (Лабов У., 1975 а, s. 115), že je možný výběr v rozmezí 1 ≤ n ≤ 50 (Чесноков С. В., 1977, s. 89), že „výběr je třeba považovat za малой pouze tehdy, nelze-li při zpracování metodami založenými na seskupování pozorování dosáhnout stanovené přesnosti a validity“ (Гаскаров Д. В., Шаповалов В. И., 1977, s. 19), stanovili jsme nakonec rozsah výběru pro výzkum LRKLV — 25 informantů z každé ze tří věkových skupin (N=75). Po zpracování primárních sociolingvistických informací z hlediska reprezentativnosti informantů tvořilo hlavní soubor 15 příslušníků starší, 19 příslušníků střední a 26 příslušníků mladší věkové skupiny a dále 9 informantů — дикторов rozhlasu a divadelních herců. Protože předmětem výzkumu byly především lingvistické jednotky — výslovnostní varianty, bylo třeba určit také minimální rozsah textů, na jejichž základě měly být formulovány závěry. Účinnost a správnost používání metod matematické statistiky v sociolingvistickém výzkumu totiž závisí na stabilitě frekvencí a homogenitě porovnávaných souborů. „Výrazné změny frekvencí nebo matematických očekávání umožňují předpokládat přechod k textům jiného typu“ (Якубайтис Т. А., Скляревич А. Н., 1978, s. 60). V souvislosti s tímto tvrzením se odmítá postulát o nezávislosti výskytu jazykových jednotek (tamtéž, s. 55; srov. v knize: Сегал Д. М., 1972, s. 7). Statistické soubory se považují za homogenní, shodují-li se základní parametry dvou libovolných výběrů ze základního souboru. Jako účelné se ukázalo rozdělit soubor shromážděných sociolingvistických údajů, posuzovaných z lingvistického hlediska, na tři soubory sdružené podle stylu (srov. pojednání v knihách: Структурно-вероятностный анализ языка по данным речи, 1979; Исследования фонетических особенностей речевых стилей, 1979). V tomto výzkumu se rozlišují tři kontextové styly, chápané jako posun některých sociolingvistických proměnných v řeči informantů při změně sociálního kontextu a tématu (srov.: Лабов У., 1975 б, s. 199—220). V návaznosti na W. Labova považuje autor této práce za hlavní kritérium rozlišování kontextových stylů míru pozornosti, kterou mluvčí věnuje své řeči. Míra pozornosti věnované vlastní řeči 5* 67 závisí nejen na vědomé sebekontrole mluvčího, ale také na celé řadě sociologických, psychologických a dalších extralingvistických faktorů. Bylo zjištěno, že např. „Ve stavu emocionálního napětí dochází k podstatným posunům při provádění těch řečových operací, které vyžadují vědomou kontrolu kvality jejich realizace“ (Nosenko E. L., 1979, s. 16), přičemž samotný emocionální stav závisí také na sociální situaci. Za parametry sociální situace se v sociolingvistice považují vztahy mezi komunikanty, situace řečového aktu, komunikační záměr aj. (srov. v knize: Švejcer A. D., Nikolskij L. B., 1978, s. 66). V poslední době se v sociolingvistice pro systém výběru jazykových prostředků v závislosti na sociální situaci běžně používá termín „registr“ (tamtéž, s. 75). Obvykle se rozlišují tři registry: neformální, neutrální a formální; někdy jsou označovány jako dva krajní body na škále situačních rysů — neformální a formální (viz v knize: Russkaja razgovornaja reč, 1973, s. 9—11). Při zkoumání kontextuálních stylů se za relevantní považují rolové vztahy mezi komunikanty, jejich status a situace komunikačního aktu. Při studiu LRKLV lze v hlavní etapě sběru empirických údajů považovat rolové vztahy mezi tazatelem a dotazovaným za polofomální vztahy mezi neznámými lidmi, kteří hovoří o nenáročných každodenních tématech. Vztahy „tazatel — dotazovaný“ se pokládají za standardní (stejné u všech dotazovaných), ačkoli ve skutečnosti byly přirozeně do jisté míry odlišné. Situace komunikačního aktu byla u všech rozhovorů rovněž standardizována: všechny rozhovory se konaly v domácnostech dotazovaných (s výjimkou herců a rozhlasových hlasatelů, s nimiž se rozhovory vedly na jejich pracovištích). Standardizací nebo, přesněji řečeno, eliminací rysů situace, statusu a rolí komunikantů se rozdíly mezi kontextuálními styly zajišťovaly pomocí relativně lingvistických kritérií — změny tématu a charakteru textu. Ve výzkumu LRKLV se rozlišovaly tři kontextuální styly: 1) neformální nepřímý (realizoval se formou vyprávění o sobě a rozhovoru s tazatelem); 2) formální nepřímý (realizoval se při čtení standardního souvislého textu, v němž dospívající vypráví o svých dobrodružstvích a zážitcích); 3) formální přímý (realizoval se při čtení seznamu 20 minimálních slovních párů) (viz příl. 1). 2. Metody sběru sociolingvistických informací o LRKLV. Ve výzkumu LRKLV byly sociolingvistické informace shromažďovány několika metodami. To umožnilo ověřit jejich kvalitu, adekvátnost a reprezentativnost již v první fázi zpracování. Jako hlavní metoda sběru sociolingvistických informací o LRKLV byla zvolena metoda polostandardizovaného dotazování (srov. pojem standardizovaného rozhovoru u Moniny M. L., 1974, s. 40—83). 68 Bylo stanoveno několik úkolů: 1) zjistit jazykové projevy zkoumané skupiny za určitých sociolingvistických podmínek; veškerý materiál z rozhovorů se tak stal podkladem pro další analýzu; 2) zjistit, jaký mají dotazovaní vztah k normativnosti vlastní řeči a k řeči představitelů normativní mluvy (rozhlasových a televizních hlasatelů, herců dramatických divadel); 3) zjistit názory na existenci či neexistenci vilsniuského řečového kolektivu s vlastními řečovými normami (patřily sem otázky typu „Poznáte Vilňana pouze podle zvláštností jeho řeči?“, „Poznal někdo, že jste obyvatelem Vilniusu, podle vaší řeči?“ aj.); 4) objasnit některé otázky fungování sociálně-komunikačních systémů, zejména otázky bilingvismu (polilingvismu) a diglosie, určit oblasti užívání ruštiny (v některých případech i polštiny) a litevských dialektů, upřesnit míru znalosti dalších jazyků a dialektů a zjistit, jakými způsoby a kdy si je dotazovaní osvojili (viz příl. 2). Tento článek uvádí některé výsledky řešení prvního a zčásti druhého úkolu, proto popisuje pouze některé metody sběru materiálu. Rozhovor byl označen jako polostandardizovaný proto, že v zásadě byly každému dotazovanému kladeny tytéž otázky (viz příl. 2), avšak otázky se u jednotlivých dotazovaných poněkud upravovaly s ohledem na jejich možnosti a schopnost odpovědět. Rozhovor trval 20—30 minut. Jeho průběh byl s drobnými obměnami následující. Poté, co dotazovaný souhlasil, tazatel upřesnil rok jeho narození a vyptával se na nářeční původ jeho rodičů. Odpovědi na tyto otázky bývaly obvykle stručné. Aby dotazovaní začali vyprávět a bylo možné vyslechnout jejich spontánní souvislou řeč, kladly se otázky o jejich cestách, výjezdech do rodných vesnic otců a matek a o dovolené /srov. otázku o „smrtelném nebezpečí“, jemuž byl dotazovaný vystaven, kterou použil W. Labov (1975a, s. 121—122)/. V tomto bodě docházelo k přirozenému posunu kontextuálního stylu směrem k neformálnosti a spontánnosti. Po 5—10 minutách vyprávění následovala mimochodem položená otázka, zda dotazovaného někdo během popisované cesty poznal jako obyvatele Vilniusu. Dále se zjišťoval jeho vlastní názor na specifika vilniuské řeči; kladly se otázky o jeho vztahu ke správnosti vlastní řeči, k řeči hlasatelů a herců a k výuce litevštiny na všeobecně vzdělávacích školách. Poté byl dotazovaný vyzván, aby nahlas přečetl souvislý text o rozsahu 1800 tiskových znaků — vyprávění dospívajícího o jeho dobrodružstvích na dvoře (viz příl. 1, text č. 1) (srov.: Labov W., 1975a, s. 124), a nakonec seznam 20 minimálních slovních párů (viz příl. 1, text č. 2) (srov. tamtéž), z nichž většina se již vyskytovala v souvislém textu, ale dotazovaný si toho nemohl všimnout. Poté se zjišťovaly některé otázky bilingvismu (polilingvismu) a diglosie. Na základě rozhovorů byly rozlišeny tři výše uvedené kontextuální styly. 69 Rozhovory byly doplněny dotazníkovou metodou. Každý respondent měl vyplnit dotazník (viz příl. 3), který obsahoval 55 otázek týkajících se výslovnosti a přízvuku, sestavených na principu alternativní volby. Třetí metodou použitou v naší práci je audio-testování. Jeho pomocí se zkoumal pouze jeden rys LRKLV – problém realizace opozice dlouhých a krátkých samohlásek v různých fonetických pozicích. Zkoumaný materiál – 58 minimálních slovních párů (viz příl. 4.1) – byl rozdělen do 6 typů homonym podle těchto kritérií: 1) původ samohlásek, které tvoří opozici; 2) přítomnost (nepřítomnost) přízvuku na zkoumaných samohláskách. Protože praxe audio-testování (viz přehled literatury v disertaci Garšvy K., 1977) ukázala, že během jednoho audio-testovacího sezení je nejvhodnější zkoumat realizaci 4–5 minimálních párů, byl celý soubor zkoumaných párů rozdělen ještě do 13 skupin, v nichž byla slova sdružena nejen podle dvou výše uvedených kritérií, ale také podle morfologických znaků. Průběh a metodika audio-testování byly obvyklé (viz Girdenis A., 1981, p. 33 – 35). Tentýž lingvistický materiál, tj. 58 minimálních slovních párů, byl zkoumán metodou spektrální analýzy zvuků. V této fázi bylo třeba stanovit trvání (t) a frekvenci základních formantů (F1 a F2) zkoumaných zvuků, aby bylo možné zjistit fyzikální ukazatele změn ve výslovnosti. 116 zkoumaných zvuků se nacházelo ve 116 větách uspořádaných podle tabulky náhodných čísel. Bylo získáno 464 realizací zkoumaných zvuků, protože text přečetli 4 mluvčí. Mluvčími byli muži (S. Ž., D. K., R. P. a A. I.) ve věku 22–25 let, kteří splňovali obecné požadavky kladené na informanty v tomto výzkumu. Cíl výzkumu jim nebyl znám. Pokud jde o hlasový rejstřík a barvu hlasu, tři z nich byli barytonisté a jeden tenorista. Žádné vady řeči nebyly zjištěny. Nahrávání probíhalo v dubnu 1974 v kabině audiovizuální laboratoře Vilniuské státní univerzity na magnetofon „Tembr“ rychlostí 19,5 m/min pomocí kondenzátorového mikrofonu 19A-3 na feromagnetickou pásku typu 6 (podrobněji o této metodice viz: Statkevičienė J., 1972). Úroveň záznamu byla pro každého mluvčího nastavena zvlášť a během provozu zařízení se neměnila. Z pořízeného materiálu byla vystřižena a sestříhána slova s realizacemi zkoumaných zvuků (technické práce provedla starší laborantka Laboratoře experimentální fonetiky VSU V. Lakene). Poté byly zvukové záznamy zpracovány na spektrografu typu KPI-69 (v téže laboratoři) při rychlosti posuvu pásky 63,6 mm/s; časové značky byly pořizovány každých 20 ms (50 Hz) (technické práce provedli inženýři téže laboratoře P. Mateikis, A. Lipeika a S. Kučas). 3. Metody analýzy sociolingvistických informací o LRKLV. V této práci se při zkoumání materiálu získaného 70 každou z uvedených metod sběru sociolingvistických informací používala řada různých analytických metod, jejichž cílem bylo ověřit objektivitu výsledků. Za typický jev v sociolingvistice se považují korelace, v nichž jako nezávislé proměnné vystupují sociální ukazatele a jako závislé proměnné jazykové jevy. Korelační analýzu, metodu matematické statistiky, lze při studiu jazykových jevů použít pouze s velkou opatrností, protože přinejmenším v současném stavu poznání sociolingvistických problémů nelze zohlednit působení ani všech hlavních faktorů a každý „skrytý“ faktor může výsledky podstatně ovlivnit. Materiál shromážděný metodou rozhovorů byl analyzován převážně podle metodiky navržené W. Labovem v jeho výzkumu newyorské řeči (Labov W., 1966, p. 41—64). Každá zkoumaná sociolingvistická proměnná na fonetické úrovni byla kódována takto. V přepsaném textu rozhovoru byl každé výslovnostní variantě proměnné přidělen kód, např.: (ie—1) – realizace [ie], (ie—2) – [ie], (ie—3) – [ei]. Poté se vypočítala relativní četnost výskytu (v%). Výpočty se prováděly samostatně pro každého informanta v každém ze tří kontextových stylů. Následně byly sečteny a zprůměrovány výsledky odpovědí informantů v každé ze tří věkových skupin s ohledem na dvě podmíněné úrovně vzdělání. Tyto údaje byly zobrazeny v diagramech (viz příl. 5), na jejichž svislé ose jsou uvedeny příslušné hodnoty průměrných četností výskytu variant zkoumané sociolingvistické proměnné a na vodorovné ose věkové skupiny s ohledem na úroveň vzdělání. V témže diagramu byly uvedeny číselné hodnoty všech kontextových stylů. Podle vzorce m₁/m ± 1,96 · √((m₁/m) · (1 − m₁/m) / m) (Bitinas B., 1974, p. 54), kde m označuje celkový počet výskytů zkoumané sociolingvistické proměnné a m₁ počet výskytů určité varianty proměnné; pro hladinu spolehlivosti 0,95 se určí interval spolehlivosti rozdělení četností. Pokud se hodnoty těchto intervalů nepřekrývají, usuzuje se, že porovnávané relativní četnosti se významně liší. Možný vliv dialektálního původu řeči rodičů informantů na jejich řeč byl zkoumán metodou analýzy rozptylu s jednofaktorovou klasifikací (Zaks L., 1976, с. 455—461). Zkoumal se možný vliv řeči každého z rodičů samostatně. Místa původu rodičů informantů byla shrnuta do sedmi podmíněných skupin: 1 — západní aukštaitští obyvatelé (jižní okrajová oblast), 2 — jižní aukštaitští obyvatelé, 3 — rodáci z měst Vilniusu a Kaunasu, 4 — Žemaité, 5 — východní aukštaitští obyvatelé z 71 okolí Uteny, 6 — severní okraj východních a západních Aukštaitů, 7 — východní Aukštaité z okolí Vilniusu. Protože analýza rozptylu vyžaduje skupiny o nejméně pěti informátorech, bylo třeba zástupce blízkých dialektů sloučit do větších skupin, charakterizovaných přítomností/nepřítomností tendence prodlužovat krátké přízvučné hlásky a systému samohlásek se třemi stupni délky. Metoda analýzy rozptylu (viz Zaks L., 1976, s. 448—514; Statistické metody..., 1979, s. 178—194) je ve srovnání s výše popsanou metodou velmi pracná, byla však použita nejen ke zpracování získaného terénního materiálu, ale také k ověření možnosti využití již vypracovaných programů pro strojové zpracování podobného sociolingvistického materiálu. V této studii prováděl veškeré výpočty ručně jeden člověk za použití stolního počítače, výsledky však ukázaly, že i tento materiál lze naprogramovat a zpracovat na výkonnějších počítačích. Konzultantkou pro použití analýzy rozptylu v této studii byla vedoucí vědecká pracovnice Matematického ústavu Akademie věd Litevské SSR, kandidátka fyzikálně-matematických věd B. Kaminskene. Analýza rozptylu byla založena na porovnání průměrných četností jednotlivých zkoumaných variant realizace sociolingvistické proměnné za předpokladu splnění požadavku rovnosti rozptylů několika výběrů a normálního rozdělení. Normálního rozdělení se dosahuje náhodným výběrem. Rozptyly byly ověřovány Bartlettovou metodou (Zaks L., 1976, s. 453—455). Jako míra hodnocení sloužil χ2-test. Výpočty, které zde kvůli nedostatku místa neuvádíme, umožnily tvrdit, že analýzu rozptylu lze provést i na dostupném materiálu o LRKV. Jednofaktorová analýza rozptylu, jejíž výsledky jsou uvedeny níže, potvrdila existenci některých významných rozdílů mezi průměrnými hodnotami četností užití variant proměnné realizovaných v řeči informátorů, rozdělených do skupin podle dialektového původu řeči matky a otce. Proto byla použita Scheffého metoda závěrů o lineárních kontrastech (Zaks L., 1976, s. 461—464). Tato metoda umožňuje odhalit atypické skupiny. Zpracování výsledků sociolingvistického dotazníku se omezilo na spočítání uvedených variant a určení jejich relativní četnosti (v%) s ohledem na věk a úroveň vzdělání informátorů. Výsledky jsou uvedeny v příloze 6. Metodika zpracování výsledků komutačních testů (audiotestů) byla následující: podle vzorce n1/n 100%, kde n1 je počet odpovědí svědčících o existenci opozice zkoumaných hlásek a n je počet potenciálních odpovědí, se určovala četnost odpovědí indikujících opozici pro každou skupinu zkoumaných slov. Významnost výsledků P byla hodnocena podle zvlášt- 72 ной таблице (Girdenis A., 1981, p. 212), причем за критическую черту значимости принималась отметка — 67% (см. табл. 4.2). Při spektrální analýze hlásek byly sledovány dva cíle: změřit trvání (t) a frekvenci hlavních formantů (F₁ a F₂) zkoumaných hlásek. Trvání zkoumaných hlásek bylo měřeno s přesností na 0,01 s. Měřilo se absolutní trvání dlouhých (x₁) a původně krátkých (yᵢ) samohlásek a pro každou realizaci zkoumaných opozičních dvojic samohlásek se počítal jejich rozdíl: Δᵢ = xᵢ − yᵢ. Byly vypočítány také průměrné hodnoty trvání „dlouhých“ (x̄) a „krátkých“ hlásek (ȳ): x̄ = 1/n ∑xᵢ; ȳ = 1/n ∑yᵢ, kde n je počet realizací každé zkoumané hlásky. Pro ověření existence opozice dlouhých a krátkých samohlásek v LRKV byly formulovány dvě alternativní hypotézy: H₀ — opozice neexistuje, H₁ — opozice existuje. Tyto hypotézy byly testovány Studentovým t-testem (t). Za tímto účelem byly určeny průměrné rozdíly Δ̄ᵢ mezi průměrnými hodnotami trvání každé zkoumané hlásky (Δ̄ᵢ = x̄ᵢ − ȳᵢ) a vypočítány rozptyly s² podle vzorce: s²ₓ = ∑ (xᵢ − x̄)² / (n − 1), s²ᵧ = ∑ (yᵢ − ȳ)² / (n − 1). Určovala se střední (kvadratická) odchylka: s = √s². Významnost rozdílu průměrných hodnot trvání byla hodnocena t-testem podle vzorce: t = |x̄ − ȳ| / √[(∑(xᵢ − x̄)² + (yᵢ − ȳ)²)/(nₓ + nᵧ − 2) · (nₓ + nᵧ)/(nₓ · nᵧ)] ≥ tα. kde t̂ je argument Studentova rozdělení, přičemž nₓ + nᵧ − 2 = f, kde f je počet stupňů volnosti, tα je kvantil vyhledaný v tabulkách kvantilů Studentova rozdělení t podle vypočteného f (viz Tikimybių teorija ir matematinės statistikos taikymas, 1971, s. 274), nₓ a nᵧ jsou počty zkoumaných realizací každé strany opozice (viz tab. 4.3). Ve druhé fázi zpracování spektrogramů byla měřena frekvence formantů F₁ a F₂ zkoumaných hlásek v těchto bodech: na začátku hlásky (F₁н a F₂н), uprostřed (F₁с a F₂с) a na konci (F₁к a F₂к). Podle rastru filtrů se určovaly čísla filtrů, a tím i frekvence hlásek v hertzech, které se převáděly na jednotky výšky tónu — mels (používala se tabulka a pravítka sestavené v Laboratoři experimentální fonetiky VSU); podle aproximace H. Fanta 1 mel = 1000 · logₑ (1 + F₀/1000), kde mel je výška tónu, F₀ je frekvence hlásky v Hz. Při měření se používal přístroj pro čtení mikrofilmů „Mikrofot“, který zvětšoval desetkrát. Poté se určily aritmetické průměry výšky tónu ve třech kontrolních bodech pro každého mluvčího a každou skupinu zkoumaných slov: F̄₁н = 1/n ∑ F₁н, F̄₁с = 1/n ∑ F₁с, F̄₁к = 1/n ∑ F₁к atd., kde n je počet realizací 73 zvuků každého mluvčího, F₁н, F₁с, F₁к, F₂н, F₂с, F₂к – absolutní výška formantů v realizacích každého mluvčího. Grafické znázornění výsledků měření a výpočtů se kvůli nedostatku místa v článku neuvádí. Některé výsledky jsou uvedeny přímo v textu. Pro názornost při srovnávání napjatosti a nenapjatosti samohlásek se pracovalo s modelem tzv. neutrální samohlásky [æ] (F₁ = 585 mel, F₂ = 1320 mel, viz: Фант Г. М., Якобсон Р., Халле М., 1962, с. 176). Vypočítávala se největší odchylka Δᵢ první formanty každé zkoumané samohlásky od první formanty neutrální samohlásky: Δf₁ = F₁н – F₁; odpovídající údaje pro druhou formantu: Δf₂ = F₂н – F₂. Celková odchylka ΣΔf se určovala podle vzorce: ΣΔf = =Σ |Δf₁| +Σ |Δf₂|. Čím větší byla absolutní hodnota celkové odchylky, tím napjatější se zvuk považoval. Vědeckým konzultantem pro otázky aplikace metod experimentální fonetiky byl docent VSU A. Girdenis. 4. Některé výsledky výzkumu vokalismu LRKLW. Podstatou problému vokalismu LRKLW je otázka dlouhých a krátkých samohlásek. Pozorují se procesy změn realizace samohlásek, které vedou k neutralizaci (úplné i částečné) opozice dlouhých a krátkých samohlásek, redukci, monoftongizaci difonémových spojení ie, uo nebo diftongizaci dlouhých samohlásek o, ē. 4.1. Dlouhé a krátké samohlásky i, e, a, u. Problém zmíněných dlouhých a krátkých samohlásek v LRKLW spočívá v tomto: tyto skupiny samohlásek zahrnují 8 samostatných fonémů, které jsou v litevštině vždy v opozici, zatímco v LRKLW se ne vždy jeví jako protikladné. Realizace opozice dlouhých a krátkých samohlásek (dále V̄/V̆) v LRKLW do značné míry závisí na přítomnosti přízvuku: v nepřízvučné pozici je patrná tendence vyslovovat dlouhé samohlásky krátce nebo polodlouze, avšak dlouhá či polodlouhá výslovnost krátkých samohlásek se téměř nevyskytuje; v přízvučné pozici jsou zaznamenány případy výslovnosti dlouhých a polodlouhých zvuků namísto krátkých samohlásek, zatímco případy výslovnosti dlouhých samohlásek jsou poměrně vzácné. V litevštině existují dva slabičné přízvuky dlouhých samohlásek – cirkumflex a akut; krátká samohláska může být přízvučná, ale zůstává vždy krátká. V LRKLW je patrné relativní vyrovnávání všech přízvučných zvuků: krátká samohláska může získat slabičný přízvuk dlouhé samohlásky (nebo jednu z jejích přechodných podob, které se vyskytují i v nářečích), zatímco dlouhá samohláska se může ocitnout pod přízvukem podobným přízvuku krátké samohlásky. Výsledky výzkumu LRKLW ukazují, že při realizaci V̄/V̆ je velmi relevantním činitelem pozice samohlásek ve slově: koncové samohlásky podléhají změnám častěji a výraznějším změnám podléhají také samohlásky v předpřízvučných a bezprostředně popřízvučných 74 Ve slabikách se dlouhá samohláska v pozici po dlouhé přízvučné slabice mění častěji než po krátké přízvučné. 4.1.1. V̄/V̆ v koncové nepřízvučné pozici. V LRKV se zaznamenávají tři varianty výslovnosti sociolingvistické proměnné ī, ē, ā, ū v nepřízvučné koncové pozici před pauzou nebo -s, dále (nepřízvučné V̄ #): Varianta I — výslovnost krátkého nenapjatého zvuku, resp. [i], [e], [a], [u], např.: [i] – [vāl’t’is]¹ „vāltys“ (nom. pl.), [aū.s’i] „aūsi“ (akuz. sg.), [skaī.tan’t’is] „skaitantys“ (nom. pl.), [l’ēk’en’t’i] „lēkianti“ (akuz. sg.); [e] – [ei.l’ē] „eilė“ (akuz. sg.), [būv’es] „būves“ (nom. sg.), [pasūk’æ] „pasūke“ (akuz. pl.); [a] – [l’ova] „l’ova“ (akuz. sg.), [grā ž’æ] „grāžią“ (akuz. sg.); [u] – [daī.gu] „daīgu“ (akuz. sg.), [v’īru] „vīru“ (gen. pl.), [sū-r’ū] „sūriu“ (gen. pl.), [ēi.tu] „eitu“ (kond. 3. os.); varianta II — výslovnost polodlouhého, poněkud napjatého zvuku, resp. [i.], [e.], [a.], [u.], např.: [i.] – [ā k’i:s] „ākys“ (nom. sg.), [nó s’i.] „noši“ (akuz. sg.), [n’æšan’t’i:s] „nēšantys“ (nom. pl.), [tūr’in’t’i:] „tūrinti“ (akuz. sg.); [e.] – [l’ēl’æ.] „lėlė“ (akuz. sg.), [skaī.t’æ.s] „skaitęs“ (nom. sg.), [iš’ē jæ.] „išėję“ (nom. pl.); [a.] – [raī.ka.] „raīka“ (akuz. sg.), [baī.k’s’c’æ.] „baī-kščia“ (akuz. sg.); [u.] – [karā’ū.] „karalių“ (akuz. sg. nebo gen. pl.), [mālku.] „mālkų“ (gen. pl.), [kāī’ū.] „kāilių“ (gen. pl.), [s’kr’is.tu.] „skris-tų“ (kond. 3. os.); varianta III — výslovnost dlouhého napjatého zvuku, resp. [īˑ], [ēˑ], [āˑ], [ūˑ], např.: [īˑ] – [žūv’is] „žūvys“ (nom. pl.), [m’ē-d’ī.] „mēdi“ (akuz. sg.), [rāšan’t’is] „rāšantys“ (nom. pl.), [b’es’ikāi.t’inan’t’i] „besikaitinanti“ (akuz. sg.); [ēˑ] – [k’ē d’æ] „kėdė“ (akuz. sg.), [mā t’æ.s] „mātes“ (nom. sg.), [nun’ē š’æ] „nunėše“ (nom. sg.); [āˑ] – [gālva] „gālva“ (akuz. pl.), [kōjæ] „kōją“ (akuz. sg.); [ūˑ] – [smār.ku] „smārkų“ (akuz. sg.), [šāūkštu.] „šāūkštų“ (gen. pl.), [vaī.’g’ū.] „vaīgių“ (gen. pl.), [p’ir-.ktu.] „pirktų“ (kond. 3. os.). Výsledky studia materiálu metodou jednofaktorové analýzy rozptylu ukázaly, že se projevuje určitý vliv nářečního faktoru, to se však zdaleka nepotvrzuje ve všech nářečních výběrech. Statistika překročila kritickou hodnotu F-rozdělení pouze ve dvou výběrech: v nářečních skupinách podle otcovy linie ve vztahu k užívání krátké varianty (nepřízvučné V̄ #) ve II. kontextuálním stylu (F̂ otc., 1, II)= =2,14 > 1,93=F₆; ₅₄; ₀,₁) a ve vztahu k užívání dlouhé varianty (nepřízvučné V̄ #) ve III. kontextuálním stylu (F̂ otc., 3, III=2,1 > 1,93=F₆; ₅₄; ₀,₁). Metodou testování lineárních kontrastů podle Scheffého bylo zjištěno, že v užívání krátké varianty (nepřízvučné V̄ #) ve II. kontextuálním stylu se statisticky významně od celkového průměru liší průměrná frekvence ve 2. nářeční skupině (F̂=3,43 > Fкр. =3,40), tedy v řeči informantů, jejichž otcové pocházejí z území jižních aukštaitských nářečí. V této nářeční skupině je průměrná frekvence užívání krátké varianty 1 Variování ostatních proměnných se v transkripci neuvádí. 75 (nepřízvučné V̄ #) nejnižší (x̄₂ = 38,2; rozpětí průměrných hodnot 38,2—70). Analýza užívání dlouhé varianty (nepřízvučné V̄ #) ve III. kontextuálním stylu ukázala, že průměrná frekvence ve 4. nářeční skupině (žemaité) je výrazně nižší než celková průměrná frekvence (F̂=4,93 > Fкр. = 3,4; x̄₄ = 30, rozpětí průměrných hodnot 30—82). Vysvětlení uvedených údajů je složité. O 2. nářeční skupině lze říci následující: relikty nářečí jižních aukštaitů, která zachovávají délku samohlásky ve zkoumané pozici, se projevují v tom, že informanti této skupiny poměrně často vyslovovali dlouhou variantu ve všech stylech: ukazatel x̄₂ v I. stylu (podle otcovy linie) je 34, tedy druhý nejvyšší po ukazateli x̄₁ = 36, který náleží nářeční skupině západních aukštaitů, rovněž zachovávajících délku samohlásky v této pozici: ukazatel x̄₂ ve II. stylu (podle otcovy linie) je nejvyšší (48,6) a pouze ve III. stylu nijak nevyniká, ačkoli je poměrně vysoký (58). Obdobný obraz se ukazuje při srovnání nářečních skupin podle matčiny linie, přestože matematické zpracování údajů výsledků neodhalilo výrazné kontrasty: ukazatele užívání dlouhé varianty informanty 2. skupiny ve všech stylech jsou postupně: x̄₂, I = 53 (nejvyšší ze všech skupin), x̄₂, II = 63,8 (rovněž nejvyšší), x̄₂, III = 70 (rozmezí ukazatelů ostatních skupin je 47—78). Užívání krátké varianty v řeči této skupiny, i při započtení polodlouhé varianty, ukazuje opačný obraz: podle otcovy linie x̄₂, I = 54 (rozmezí 53—80), x̄₂, II = 38,2 (nejnižší ukazatel), x̄₂, III = 30 (rozmezí 16—61); podle matčiny linie x̄₂, I = 40 (nejnižší), x̄₂, II = 36 (nejnižší), x̄₂, III = 24 (rozmezí 18—37). Výsledky 1. nářeční skupiny jsou velmi podobné výsledkům 2. skupiny, což potvrzuje předpoklad, že nářečí rodičů ovlivňuje řeč jejich dětí: právě tato územní nářečí nejlépe zachovávají délku samohlásek v koncové pozici ve slově. Je třeba poznamenat, že rodiče již mohou být představiteli „polonářečí“, protože často pocházejí pouze z místa ležícího na území nářečí, ale již mnoho let žijí ve Vilniusu a nářečím nemluví. Méně zřetelná, avšak citelná shoda v užívání dlouhých a krátkých variant (nepřízvučné V̄ #) je patrná při analýze výsledků 4. nářeční skupiny, která se nejvíce přiklání ke krácení (nepřízvučné V̄ #). Ukazatele x̄₄ při užívání krátkých variant se ve všech stylech blíží nejvyšším hodnotám: podle otcovy linie x̄₄, I = 71 (rozmezí 53—80), x̄₄, II = 70 (rozmezí 38,2—70), x̄₄, III = 61 (rozmezí 16—61); podle matčiny linie x̄₄, I = 55 (rozmezí 40—77), x̄₄, II = 56 (rozmezí 36—64), pouze x̄₄, III = 20 (rozmezí 18—37). A naopak, ukazatel x̄₄ při užívání dlouhých variant (nepřízvučné V̄ #) se ve všech stylech blíží nejnižším hodnotám: podle otcovy linie x̄₄, I = 23 (rozmezí 11—36), x̄₄, II = 16 (rozmezí 10—48,6), x̄₄, III = 30 76 (rozmezí 30–82); v mateřské linii x̄₁, I = 24 (rozmezí 11–53), x̄₄, II = 22,6 (rozmezí 20,57–63,8), x̄₄, III = 75 (rozmezí 47–78). Tyto ukazatele lze vysvětlit přítomností reliktů žemaitské redukce koncových dlouhých samohlásek v nepřízvučné pozici, která má však určitou specifiku (viz Zinkevičius Z., 1966, s. 115–118). V 6. nářeční skupině, jejíž výsledky se neukázaly jako statisticky relevantní, lze rovněž vysledovat některé relikty zkracování koncovek, charakteristické pro panevėžské nářečí (Zinkevičius Z., 1966, s. 119–120). Výsledky 3., 5. a 7. skupiny se nejčastěji pohybují uprostřed intervalu středních frekvencí, ačkoli ukazatele 3. a 7. nářeční skupiny se blíží ukazatelům skupin, pro něž jsou příznačné krátké varianty sledované proměnné (3. skupina — děti Vilňanů a Kaunaňanů, 7. skupina — děti osob narozených na území vilniuského nářečí). Je zajímavé poznamenat, že ačkoli jsou tři stupně kvantity vlastní některým nářečím, v této studii se nepodařilo zjistit žádné výrazné relikty. Shrneme-li analýzu možného vlivu nářečního původu rodičů, lze konstatovat, že určitý vliv byl zjištěn: konkrétně 1) nejzřetelněji se odlišuje řeč informantů, jejichž rodiče pocházejí z území nářečí jižních a západních Aukštaitů — pro ni je v menší míře příznačné zkracování dlouhých koncových nepřízvučných samohlásek; 2) přítomnost některých pravidel zkracování nepřízvučných koncovek v rodičovských nářečích (např. žemaitských, panevėžském aj.) přispívá k posílení tendence zkracovat dlouhé samohlásky v nepřízvučné pozici na konci slova, která se vyskytuje v LRKV. Dosud jsme v našem výzkumu studovali variabilitu sociolingvistické proměnné (nepř. V̄#), zabývali se jejími zdroji a poněkud méně pozornosti věnovali místu této variace v lingvistickém systému LRKV jako celku. Níže proto uvádíme materiály z poslechového testování a spektrální analýzy zvuků, provedených metodami tradiční experimentální fonetiky. Protože jedinou experimentální metodou fonologie je poslechové testování (Girdenis A., 1981, s. 14), jsou zde výsledky získané metodou spektrální analýzy zvuků považovány za pomocné při vysvětlování výsledků poslechového testování. Metodou poslechového testování byl zkoumán materiál uvedený v tzv. plném stylu, tj. bez zohlednění kontextových stylů. Bylo provedeno 8 experimentů, v nichž se zkoumalo V̄/V v nepřízvučné pozici na absolutním konci slova. Materiál experimentů poslechového testování č. 5–9, 11, 12 a částečně 13 tvořily kvaziminimální dvojice lišící se přítomností výše uvedené opozice. V experimentech č. 5–8 byly zkoumány kvaziminimální dvojice s opozicí i/ī: 5) mìrti – mìrti, vỹti – výti, skìlti – skílti, kárti – kárti, skỹsti – skýsti; 6) kártys – kártis, ántys – ántis, méntys – méntis, páItys – páltis, kándys – kándis; 7) pasibaigusi – pasibaigusi, pỹlusi – pýlusi, dainãvusi – dainãvusi, 77 svarščiusį – svarščusi, sukaitusį – sukaitusi, ąsōty – ąsōti, šalty – šalti, medy – medi, ūosy – ūosi?). Při zpracování údajů z poslechového testování byla zjištěna pravděpodobnost 0,95–0,999, že opozice V/V̄ existuje. Spektrální analýza zvuků ukázala, že se v realizaci této opozice neprojevují kvantitativní rozdíly; absolutní délka sledovaných zvuků se liší jen nepatrně: x̄ᵢ=40 ms; ȳᵢ=38 ms; sₓ=13; sᵧ=21, neboť t=0,67>1,98 (P=95%). Provedená analýza kvalitativních rozdílů této opozice potvrdila přítomnost určitých rozdílů v napětí zvuků. Výpočet celkové odchylky Δf formantů F₁ a F₂ od formantů neutrální samohlásky [æ] přinesl následující výsledky: (ΣΔf̄ᵢ=|260|)−(ΣΔf̄ᵢ=|210|)=|50|. V experimentu č. 9 byla zkoumána opozice ē/ĕ realizovaná ve tvarech substantiv s kmenem na ē v jednotném čísle instrumentálu a akuzativu (ver̄te – ver̄t(ē), silk̄e – silk̄(ē), lēle – lēl(ē), āukle – āukle, bjaur̄ybe – bjaur̄ybe). Výpočty aritmetických průměrů absolutní délky realizace této opozice ukázaly, že tzv. krátká samohláska má větší délku než tzv. dlouhá: x̄ē=59 ms, zatímco ȳē=64 ms, sₓ=27; sᵧ=24; t=0,59 < 2,04 (P=95%). Analýza kvalitativní stránky sledovaných zvuků (měření formantů F₁ a F₂) odhalila, že mezi napětím ē a ĕ nejsou žádné rozdíly: Σ Δf̄ē=|280| = Σ Δf̄ē=|280|. V experimentu č. 11 byla zkoumána opozice ā/ă ve tvarech adjektiv s kmenem na a a substantiv s kmenem na o v nominativu, akuzativu a instrumentálu jednotného čísla (kōra – kōra, līpra – līpra, dūona – dūona, kiāura – kiāura, lóva – lóva). Při poslechovém testování byla zjištěna pravděpodobnost existence opozice 0,99. Spektrální analýza ukázala minimální rozdíl v absolutní délce ā a ă (statisticky nerelevantní): x̄ā=60 ms; ȳā=58 ms; sₓ=35; sᵧ=25; neboť t=0,29 < 1,99 (P=95%). Kvalitativní rozdíly existují, jsou však poměrně malé: (ΣΔf̄ā=|290|)−(ΣΔf̄ă=|270|)=|20|. V experimentu č. 13 byly zkoumány 2 páry podmíněných kvaziminimálních dvojic (slov se dvěma opozicemi). Realizovaly se v nich opozice ā/ă a ū/ŭ: tvary sloves v indikativu prézentu 3. osoby a substantiv s kmenem na o v akuzativu jednotného čísla (sāla – sāl̄a, bāla – bāl̄a, rāštu – rāšt̄u, prakāštu – prakāšt̄u). Byly získány výsledky obdobné výsledkům experimentu č. 11. V experimentu č. 12 byla zkoumána opozice ū/ŭ realizovaná ve tvarech substantiv s kmenem na a a ia v genitivu plurálu a instrumentálu singuláru. Posluchači rozlišovali samohlásky ū a ŭ s pravděpodobností 0,999. Spektrální analýza zvuků odhalila, že statisticky významný rozdíl v absolutní délce těchto samohlásek chybí: x̄ū=70 ms; ȳū=56 ms; sₓ=38; sᵧ=28; neboť t=1,48 < 2,01 (P=95%). Analýza kvalitativní stránky opozice ū/ŭ ukázala, že tzv. ŭ se vyslovuje s větším napětím: (Σ Δf̄ū=|240|)−(Σ Δf̄ŭ=|290|)=|50|. 78 Metodami experimentální fonetiky se podařilo zjistit následující: existují pouze minimální kvalitativní a kvantitativní rozdíly mezi třemi variantami (neud. V̄#), avšak posluchači je dobře rozlišují. Zdá se, že velkou roli hraje kontext, tedy lingvistická očekávání: v souvislém textu je realizace V̄/V̄ méně relevantní než při výslovnosti jednotlivých slov. Skutečnost, že posluchači slova nerozlišovali se 100% pravděpodobností, může sloužit jako důkaz existence obecného procesu nivelizace V̄/V̄. Sociolingvistické zkoumání LRKLV mělo dvě stránky — objektivní a subjektivní. Dosud byla zkoumána objektivní stránka variování (neud. V̄#). V oddílu VII sociolingvistického dotazníku (viz příl. 3) měli informanti uvést vlastní výslovnost proměnné (neud. V̄#): 1) dvi valtis nebo dvi valtys, 2) dvi antis nebo dvi antys, 3) dvi ausis nebo dvi ausys (bylo uvedeno, že jde o tvary nom. pl.). Tyto údaje charakterizují hodnotovou orientaci, kterou se členové vilniuského řečového společenství řídí při výběru (neud. V̄#), jinými slovy subjektivní stránku jazyka. Materiály z dotazníkového šetření (viz obr. 6.1) ukazují, že 13 respondentů, tj. 18,57%, uvedlo výslovnost krátkých variant (tří, dvou nebo jedné), 8 (11,43%) uvedlo krátkou výslovnost všech tří příkladů. Mezi informanty, kteří uvedli krátkou variantu, není nikdo, jehož rodiče pocházejí z území západoaukštaitského nářečí; pouze jeden informant měl otce z území jihoaukštaitského nářečí. Rodiče těchto 13 respondentů pocházeli převážně z území východoaukštaitského nářečí a z měst Vilniusu a Kaunasu. Jak ukázala analýza rozptylu, řeč informantů, jejichž rodiče pocházejí z území těchto nářečí, se neodlišuje od řeči celého souboru informantů LRKLV, na druhou stranu je však tato řeč zřejmě také charakterizována vlastností LRKLV — tendencí ke zkracování dlouhých nepřízvučných koncových samohlásek. Srovnávací analýza magnetických nahrávek řeči uvedených 13 informantů a jejich subjektivních úsudků obsažených v odpovědích na otázky dotazníku ukázala, že řeč všech těchto osob se celkově vyznačuje zkracováním dlouhých nepřízvučných samohlásek v koncové pozici, avšak v menší míře, než sami uvádějí: člověk užívá krátké varianty (neud. V̄#), ale sám se domnívá, že je užívá častěji, než tomu ve skutečnosti je. Sociolingvistická norma (neud. V̄#), ačkoli je teprve ve fázi utváření, si již začínají uvědomovat příslušníci vilniuského řečového společenství. Potvrzují to odpovědi v sociolingvistickém dotazníku i skutečnost, že příslušníci LRKLV uznávají, že mají obecně sklon zkracovat dlouhé samohlásky. 4.1.2. Nepřízvučné ī, ē, ā, ū v nekoncové pozici ve slově. V litevském spisovném jazyce se dlouhé samohlásky vyslovují dlouze a napjatě bez ohledu na pozici ve slově a přítomnost přízvuku. 79 V litevských nářečích se vyskytují případy výslovnosti ĭ, ē, ā, ū v nepřízvučné koncové pozici ve slově namísto ī, ē, ā, ū (přibližně na čtvrtině území, viz: Zinkevicius Z., 1966, s. 109—110). V některých aukštaitských nářečích existuje jasný systém tří stupňů délky samohlásek, takže se tam dlouhé nepřízvučné samohlásky mění na polodlouhé. Část Žemaitů také zkracuje dlouhé samohlásky v této pozici, avšak kvůli složitostem přízvukování nabývá tato zákonitost určité specifičnosti (viz tamtéž, s. 111). Celkově se přibližně na polovině území Litvy uplatňuje zákon zkracování dlouhých nepřízvučných samohlásek, který se v jednotlivých nářečích vyznačuje řadou výjimek a zvláštností. Sociolingvistická proměnná nepřízvučných ī, ē, ā, ū v koncové pozici ve slově (neud. V̄C) je jednou z nejvýraznějších v LRKLV: pozorujeme téměř všeobecné užívání její krátké varianty. Stupnice (neud. V̄C) je oproti stupnici (neud. V̄ #) zjednodušená, protože rozlišování polodlouhé varianty se ukázalo jako obtížné: v zásadě se užívají krátké a polodlouhé varianty, avšak v emfázi mohou být polodlouhé samohlásky vyslovovány jako dlouhé. Existuje celá řada pozic, v nichž se vyskytuje (neud. V̄C): 1) na absolutním začátku slova, např.: [i] nebo [i.] ([iˑ]) — [ipat’ingas] nebo [i.paˑt’ingas] „ypatingas“, [is’in’ēš’ēˑ] nebo [i.s’in’ēš’ē.] „išėšė“ (hovor. préteritum, 3. os.); [a] nebo [a.] ([aˑ]) — [ažuol’inas] nebo [a.žuol’inas] „ąžuolynas“; [u] nebo [u.] ([uˑ]) — [ukv’ēd’īs] nebo [u.kv’ēd’īs] „ūkvedys“; 2) ve II a dalších předpřízvučných slabikách, např.: [i] nebo [i.] ([iˑ]) — [r’iš’t’ingumas] nebo [r’i.š’t’ingumas] „ryžtingumas“, [n’eis’ibraus’i] nebo [n’e.is’ibraus’i] „neįsibrausi“ (budoucí čas, sg., 2. os.); [e] nebo [e.] ([eˑ]) — [t’es’in’is] nebo [t’e.sin’is] „tesinys“; [a] nebo [a.] ([aˑ]) — [saž’in’ingas] nebo [sa.ž’in’ingas] „sąžiningas“; [u] nebo [u.] ([uˑ]) — [kud’ik’ēˑl’is] nebo [ku.d’ik’ēˑl’is] „kūdikėlis“; 3) v I předpřízvučné slabice: a) pokud je samohláska v přízvučné slabice dlouhá, např.: [i] nebo [i.] ([iˑ]) — [g’iv’ēna] nebo [g’i.v’ēna] „gyvena“ (préz., 3. os.); [a] nebo [a.] ([aˑ]) — [raž’it’is] nebo [ra.ž’it’is] „ražytis“; [u] nebo [u.] ([uˑ]) — [ruk’īt’i] nebo [ru.k’īt’i] „rūkyti“; a b) pokud je samohláska v přízvučné slabice krátká, např.: [i] nebo [i.] ([iˑ]) — [sugr’iz’imas] nebo [sugr’i.z’imas] „sugrįžimas“; [e] nebo [e.] ([eˑ]) — [prat’es’imas] nebo [prat’e.s’imas] „pratęsimas“; [a] nebo [a.] ([aˑ]) — [gražā] nebo [gra.žā] „grąža“; [u] nebo [u.] ([uˑ]) — [n’esurus] nebo [n’ēsu.rus] „nesūrus“; 4) v po přízvučných slabikách, např.: [i] nebo [i.] ([iˑ]) — [pùs’r’ić’ē] nebo [pùs’r’i.ć’ē] „pūsyčiai“; [e] nebo [e.] ([eˑ]) — [iž’gr’ēž’ēˑ] nebo [iž’gr’e.ž’ēˑ] „išgrėžė“ (hovor. préteritum, 3. os.); [a] nebo [a.] ([aˑ]) — [māžaja] nebo [mā-ža.ja] „mažaja“ (ak. sg.); [u] nebo [u.] ([uˑ]) — [pósuk’is] nebo [pōsu.k’is] „posūkis“. Analýza materiálu pro výzkum (neud. V̄C), získaného prostřednictvím rozhovorů, probíhala bez zohlednění pozic, v nichž se tato proměnná ve slově vyskytuje, protože materiálu pro takový účel nebylo dostatek. Zohledněny byly věkové (A₁, A₂, A₃) a vzdělanostní (C₁, C₂) skupiny, jakož i dva kontextové styly (B₁ a B₂) (ve stylu B₃, tj. při čtení kvazihomonym, se tato proměnná vyskytovala příliš zřídka). Byla vypočtena hodin- 80 … dlouhé a krátké varianty (nezdůrazněné V̄C) (v%) a byl sestaven graf zohledňující faktory věku (A), úrovně vzdělání (C) a stylu (B). Zohledněna byla také řeč skupiny herců a rozhlasových hlasatelů (C₃) (viz obr. 5.1). Variabilita (nezdůrazněného V̄C) je celkově, bez započtení řeči skupiny herců a hlasatelů, malá. K výraznému posunu nedochází; v oficiálním nesměrovaném stylu (B₂) se pouze nepatrně častěji užívají dlouhé varianty, intervaly spolehlivosti se překrývají. Statisticky významně se užívání dlouhých variant liší pouze v řeči mladší skupiny s nižší a vyšší úrovní vzdělání: intervaly spolehlivosti se nepřekrývají – 11 ÷ 17% a 0 ÷ 8%. Ve skupině herců a hlasatelů je ukazatel četnosti dlouhé varianty sice výrazně vyšší než v ostatních skupinách (v nich kolísá v rozmezí 4–24%), přesto je poměrně nízký: 66% v B₁ a 70 v B₂. Výsledky analýzy rozložení (nezdůrazněného V̄C) v LRKLV umožňují vyvodit, že tato proměnná získala lingvistický status: téměř nepodléhá ani stratifikační, ani situační variabilitě, přesto (nezdůrazněné V̄C) zůstává sociolingvistickou proměnnou, protože k variabilitě dochází: ne vždy se i, ē, ā, ū v nepřízvučné nefinální pozici vyslovují jako i, ē, ā, ū – pouze přibližně ve 4/5 případů. Analýza řeči informantů, pro něž není uvedené užívání (nezdůrazněného V̄C) charakteristické, ukázala, že hlavním faktorem vysvětlujícím „netypičnost“ jejich řeči pro LRKLV je dialektový původ jejich rodičů. Oba rodiče (nebo jeden z nich) informantů ze skupiny, která je v tomto ohledu „netypická“, pocházeli z území těch litevských dialektů, pro něž není krácení dlouhých samohlásek v nefinální pozici příznačné. Výzkum subjektivní stránky této otázky, tj. analýza odpovědí v dotazníku, umožnil upřesnit sociolingvistickou normu krátké výslovnosti (nezdůrazněného V̄C) (dotazník obsahoval příklady (nezdůrazněného V̄C) ve všech výše uvedených pozicích ve slově). Užívání (nezdůrazněného V̄C), realizovaného na absolutním začátku slova, se určovalo podle odpovědí týkajících se výslovnosti slov ąsotelis, ąsėlė, ąžuolynas, išuotas. Celkově je četnost údajů o užívání dlouhé varianty v prvních třech slovech poměrně nízká (rozmezí 0–40%) (viz obr. 6.2), což do jisté míry téměř odpovídá skutečnému užívání (nezdůrazněného V̄C) znázorněnému v grafu analyzovaném výše. Ve všech třech slovech se neuvádí stejná výslovnost ā: ve slově ąžuolynas se dlouhá varianta užívá častěji (22–40%), ve slově ąsėlė méně často (0–40%). Je zajímavé poznamenat, že se objevují určité rozdíly v údajích respondentů podle úrovně vzdělání, zejména u prvních dvou slov: respondenti s vyšší úrovní vzdělání, především ve starší a střední věkové skupině, méně často uvádějí, že v těchto slovech užívají dlouhou variantu (nezdůrazněného V̄C), než respondenti s nižší úrovní vzdělání. 6. 949 81 Je třeba zdůraznit, že ukazatel četnosti dlouhé varianty v řeči skupiny herců a hlasatelů je velmi nízký – 33%. Slova ąsotėlis a ąžuolynas byla zařazena do souvislého textu, který při rozhovoru přečetli všichni informanti. Srovnání skutečného užívání dlouhé varianty v těchto slovech se subjektivními úsudky respondentů ukázalo, že své hodnoty v dotaznících nadhodnotili právě ti respondenti, v jejichž řeči se dlouhá varianta nikdy nebo téměř nikdy nevyskytuje, např.: v řeči starší skupiny s nižší úrovní vzdělání (А₁С₁) činí podle údajů z rozhovorů četnost dlouhé varianty ve slovech ąsotėlis a ąžuolynas pouze 4%, zatímco v dotaznících bylo uvedeno 40. Takový stav byl zjištěn ve všech skupinách, zejména u skupin s nižší úrovní vzdělání, s výjimkou skupiny herců a hlasatelů: ti ve svých dotaznících svůj ukazatel podhodnotili (33%) ve srovnání se skutečností (90% užití dlouhé varianty v textu). Analýza užívání dlouhé varianty ve slově išiuotas (ačkoli patří do této skupiny slov) je uvedena níže, kde se zkoumá skupina slov s (nezdůrazněným V̄C) v pozici před dlouhou přízvučnou slabikou, neboť se řídí zákonitostmi této skupiny. Srovnání realizace dlouhé varianty (nezdůrazněného V̄C) v oficiálním nesměrovaném stylu se subjektivními úsudky mluvčích umožňuje vyvodit, že ukazatele užívání dlouhé varianty v řeči jsou nadhodnocené: zřejmě se uplatnil vliv grafické podoby slova. Dlouhá varianta (nezdůrazněného V̄C) se na absolutním začátku slova v LRKLV vyskytuje velmi zřídka; příčinou je zřejmě skutečnost, že délka samohlásek v této pozici bývá historickým reliktem a neplní žádnou distinktivní funkci. Rozložení četností dlouhé varianty (nezdůrazněného V̄C), realizované ve II. a dalších předpřízvučných slabikách (v dotazníku je ilustrují slova tęsinys, gręžinys), má poněkud odlišný charakter než v pozici na absolutním začátku slova (viz obr. 6.3). U obou slov se uvádí poměrně rovnoměrná a nepříliš vysoká četnost užívání dlouhé varianty ē, v průměru 30–40%. Ukazatel u slova gręžinys ve střední věkové skupině s nižší úrovní vzdělání sice prudce stoupá – až na 56%, v mladší skupině s vyšší úrovní vzdělání však klesá na 14%. I zde, stejně jako při analýze odpovědí v dotazníku o rozložení variant (nezdůrazněného V̄C) na absolutním začátku slova, je patrný pokles ukazatelů četnosti dlouhé varianty ve skupině s vyšší úrovní vzdělání. Ve skupině herců a hlasatelů je ukazatel četnosti vysoký: 68% u slova gręžinys a 78% u slova tęsinys. Srovnání četnosti užívání dlouhé varianty (nezdůrazněného V̄C) v reálné řeči informantů s jejich subjektivními úsudky vykresluje obdobný obraz jako rozbor (nezdůrazněného V̄C) v pozici na absolutním začátku slova: v dotaznících jsou ukazatele poněkud nadhodnocené, zejména ve skupinách s nižší úrovní vzdělání, a podhodnocené ve skupině herců a hlasatelů. 82 V užívání dlouhé varianty (nepřízvučné V̄C), realizované v II. a dalších předpřízvučných slabikách, se projevuje tendence přecházet k užívání krátké varianty, zejména ve slovech s historicky dlouhými samohláskami — nosovými a a e. Tento závěr potvrzuje analýza odpovědí v dotazníku zaměřeném na studium distribuce dlouhé varianty (nepřízvučné V̄C), realizované v I. předpřízvučné slabice před dlouhou přízvučnou slabikou. Tato pozice (nepřízvučné V̄C) je v dotazníku ilustrována následujícími příklady: plytėlė, gyvėnti, vyriausias, drašuolis, žąselė, rūkýti, grūdai. V grafu (viz obr. 6.4) se zřetelně oddělují dvě skupiny slov: frekvenční křivky drašuolis a rūkýti vykreslují obdobný obraz jako u příkladů pro pozici na absolutním začátku slova (ąsotėlis, ąšelė, ąžuolynas, viz obr. 6.2), zatímco křivky slov plytėlė, gyvėnti, vyriausias, rūkýti, grūdai odpovídají křivce slova ūsiuotas, tj. pozici na absolutním začátku slova. U těchto 6 slov respondenti uvádějí užívání dlouhé varianty (nepřízvučné V̄C) mnohem častěji (v rozmezí 33–100%, přičemž hlavní frekvence spadají do rozmezí 60–90%). Zde je obraz opačný než u výše uvedených příkladů: zatímco na užívání dlouhé varianty na absolutním začátku slova častěji poukazovali příslušníci skupin s nižším vzděláním, v pozici v I. předpřízvučné slabice před dlouhou přízvučnou slabikou na užívání dlouhé varianty častěji poukazovali příslušníci skupin s vyšším vzděláním. Slova plytėlė a gyvėnti byla zařazena do souvislého textu, který přečetli všichni dotazovaní. Skutečné užívání dlouhé varianty (nepřízvučné V̄C) v těchto slovech neodpovídá subjektivním úsudkům respondentů o jejich vlastní řeči: s výjimkou řeči hlasatelů a herců se dlouhá varianta ve všech skupinách neužívala častěji než ve 20% případů. Údaje o frekvenci dlouhé varianty ve zkoumané pozici se u věkových skupin poněkud odlišují pouze u starší věkové skupiny s nižším vzděláním — jejich hodnoty jsou nižší, v rozmezí 20–60%. Při čtení textu užil dlouhou variantu pouze jeden příslušník této skupiny, jehož rodiče pocházeli z oblasti na území jižních Aukštaitů — ti, jak známo, v této pozici zachovávají délku samohlásky. Distribuce dlouhé varianty (nepřízvučné V̄C), realizované v I. předpřízvučné slabice před krátkou přízvučnou slabikou, byla zkoumána na příkladech sugrįžimas, Kęstutis, trešimas, sugrąžino, siųstuvas zařazených do dotazníku. V těchto slovech představují zkoumanou proměnnou i, e, a, u. Křivky distribuce frekvence dlouhé varianty ve slovech Kęstutis, trešimas, sugrąžino (viz obr. 6.5) se podobají křivkám dalších analyzovaných příkladů s nosovými samohláskami: na častější užívání dlouhé varianty zde rovněž poukazovaly skupiny s nižším vzděláním, celková frekvence uváděného užívání dlouhé varianty je poměrně nízká (25–57%). Křivky slov sugrįžimas a siųstuvas jako by patřily k jinému typu: jsou umístěny výrazně 6* 83 výše (dosahují hodnoty 90%) a nejsou symetrické z hlediska úrovně vzdělání, např.: nejvyšší vrcholy náležejí starší věkové skupině s vyšším vzděláním a mladší skupině s nižším vzděláním. Zdá se, že zde hraje roli skutečnost, že se v řeči často užívají příbuzná slova s přízvukem na zkoumaných dlouhých samohláskách: sugrįžo, siųsti apod. Slova sugrįžimas, Kęstūtis, sugrąžino byla zařazena do souvislého textu, který dotazovaní přečetli. Dlouhé samohlásky ve všech slovech vyslovili pouze rozhlasoví hlasatelé a dva příslušníci střední generace viliňanů, jejichž rodiče pocházeli z oblastí na území západních a jižních Aukštaitů. Ačkoli je v nářečích dlouhá výslovnost nosových samohlásek široce rozšířena, v LRKLV se relikty tohoto jevu téměř nevyskytují. Dokonce i v řeči herců se dlouhá výslovnost těchto samohlásek v textu objevila pouze ve 40% všech zaznamenaných případů. Jednotlivé případy vyslovení dlouhé samohlásky v jednom či dvou uvedených slovech byly zaznamenány v 9% všech případů (bez započítání skupiny hlasatelů a herců), nejčastěji ve slově sugrįžimas. V řeči příslušníků starší generace nebyl zaznamenán ani jeden případ užití dlouhé varianty (nepřízvučné V̄C) ve zkoumané pozici. Distribuce dlouhé varianty (nepřízvučné V̄C), realizované v po přízvukové slabice, byla zkoumána na příkladech šlūostyti, kráustyti, džiáustyti zařazených do dotazníku (viz obr. 6.6). Respondenti uvedli relativně časté užívání dlouhé varianty ve své řeči (většina frekvencí spadá do rozmezí 60–80%). Zřetelná stratifikace se neprojevuje ani podle věkového, ani podle vzdělanostního faktoru. Poněkud se odlišuje střední věková skupina s vyšším vzděláním: vlastní řeč hodnotí skeptičtěji, avšak uváděná frekvence je přesto nadhodnocená — 33–56% užití dlouhé varianty, ačkoli ve skutečnosti by toto číslo mělo být přibližně poloviční. Slovo kráustytis bylo zařazeno do souvislého textu určeného k rozhovoru. Užívání dlouhé varianty bylo zaznamenáno ve 23% případů (bez započítání skupiny herců a hlasatelů), především v řeči informantů střední generace, jejichž rodiče pocházeli z oblastí jižních nebo západních aukštaitských nářečí. Studium subjektivní stránky užívání té či oné výslovnostní varianty umožňuje vyvodit závěr o existenci dvou sociolingvistických norem. První se vztahuje na slova s nosovými samohláskami, např.: Kęstūtis, ažuolynas, sugrąžino aj., a lze ji formulovat následovně: výslovnost dlouhých nosových samohlásek v nepřízvučné pozici uvnitř slova, která není na konci slova, není povinná, je však možná. Volba varianty (nepřízvučné V̄C) často závisí na formálnosti situace (při čtení textu se dlouhá varianta užívá častěji než v spontánní řeči), na subjektivním postoji k vlastní řeči (v oficiálních situacích se někteří snaží vyslovovat správněji (nepřízvučné V̄C)) a konečně na nářečním původu rodičů (pokud člověk odjakživa neslýchal dlouhou variantu této proměn- 84 …, v jeho vlastní řeči budou i při průměrné snaze mluvit správně dlouhé varianty velmi vzácné). Tento typ variace sociolingvistické proměnné lze považovat za typ variace uvnitř jedince (viz Bell R., 1980, s. 58): variování není podmíněno lingvistickými ani statistickými demografickými kategoriemi, nýbrž dynamickými aspekty situačního užívání jazyka. Přesto proměnnou nelze považovat za situační, protože nepodléhá stylistické stratifikaci. Variaci této proměnné lze charakterizovat jako nahodilou (tamtéž, s. 61): nikdy ji nelze předpovědět. Druhá sociolingvistická norma užívání (nepřízvučné V̄C) se vztahuje na slova s dlouhými, nikoli však nosovými samohláskami, např.: gyvẽna, šypsōtis, plytēle aj.: existuje norma volby dlouhé varianty proměnné, která však bez určitého stratifikačního či situačního omezení umožňuje užívat krátkou variantu. Nasvědčuje tomu skutečnost, že vrstvy obyvatelstva s nižším vzděláním při subjektivním hodnocení své řeči volí krátkou variantu proměnné častěji než vrstvy s vyšším vzděláním, což svědčí o absenci stylistického variování a o tom, že dlouhé variantě (nepřízvučné V̄C) není přisuzován status prestižní řeči. Přijetí přísnější normy, kterou představuje první norma, by znamenalo zřetelný obrat k celkové ztrátě opozice dlouhých a krátkých samohlásek a k jejímu nahrazení opozicí přízvučných a nepřízvučných samohlásek. Subjektivní hodnocení respondentů se od skutečného stavu tolik liší proto, že v LRKLV nelze v současné fázi jejího vývoje první opozici zcela nahradit druhou: vědomé uznání skutečnosti, že v 4/5 případů se dlouhá nepřízvučná samohláska vyslovuje krátce, by znamenalo, že normou výslovnosti je krátká varianta, tj. zánik V̄/V. Krátká výslovnostní varianta (nepřízvučné V̄C) tedy existuje jako norma, která je na rozdíl od výslovnostní normy historických nosových samohlásek v nefinální nepřízvučné pozici neuvědomovaná. 4.2.1. Přízvučné i, ė, ã, ū v koncové pozici ve slově. V litevském spisovném jazyce se stejně jako v dialektech přízvučné i, ė, ã, ū na absolutním konci slova nebo před -s vždy vyslovují krátce. V některých nářečích na hranici se slovanským územím a v řeči některých bilingvních mluvčích se vyskytuje polodlouhá či dlouhá výslovnost těchto samohlásek (viz Zinkevičius Z., 1966, p. 104, 107). V řeči obyvatel Vilniusu se vyskytují krátká, polodlouhá i dlouhá (v emfázi) výslovnostní realizace zkoumaných samohlásek v následujících pozicích: 1) po slabice s dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou, např.: [i] nebo [i.] ([iˑ]) — [suˑrˈi] nebo [surˈi.], „sūri“, [e] nebo [e.] ([eˑ]) — [kˈaelˈu̯osǣ] nebo [kˈaelˈu̯osˈae.], „keliuose“ (lok. pl.), [a] nebo [a.] ([aˑ]) — [ruoša] nebo [ruoša.], „ruoša“, [u] nebo [u.] ([uˑ]) — [ruˈsˈū] nebo [rusˈū.], „rūsiū“ (instr. sg.); 2) po slabice s krátkou samohláskou, např.: [i] nebo [i.] ([iˑ]) — [nˈešˈi] nebo [nˈešˈi.], „neši“ (2. os. sg. préz.), [e] nebo [e.] ([eˑ]) — [katˈǣ] nebo [katˈǣ.], „katė“ (instr. sg.), [a] nebo [a.] ([aˑ]) — 85 [balà] nebo [balā.] „balā“ (nom. nebo instr. sg.), [u] nebo [u.] ([uˑ]) — [gʹarū] nebo [gʹarū.] „gerū“ (instr. sg.). Škála sociolingvistické proměnné krátkých přízvučných samohlásek v koncové pozici (dále přízvukové V̌#) má dvě hodnoty: krátkou a dlouhou variantu. Polodlouhá samohláska může v emfázi dosáhnout délky skutečně dlouhé samohlásky. Tato proměnná není pro LRKLV charakteristická, ale protože systém litevského jazyka odporuje výskytu dlouhé varianty (přízvukové V̌#), jsou její realizace v řeči velmi nápadné a jsou hodnoceny jako žargonové nebo interferenční. V této studii byla daná proměnná zkoumána pouze na materiálu sociolingvistického rozhovoru ve stylech B₁ a B₂. Vzhledem ke kolísání akcentuace, které zde není předmětem rozboru, se výskyt slov s (přízvukovým V̌#) u jednotlivých informantů liší. Jestliže slova, např. balti (nom. pl.), namè (ines. sg.), kalbà (nom. nebo instr. sg.), kitùs (ak. pl.), vyslovují všichni informanti s (přízvukovým V̌#), pak slova jako např. aštuoni, musè (instr. sg.), dienàs (ak. pl.), maloniùs (ak. pl.) v LRKLV často přízvukové V̌# ztrácejí: přízvuk se přesouvá na předposlední slabiku. Vzácně se objevuje přízvukové V̌# v důsledku hyperkorekce, tj. přesunu přízvuku na poslední slabiku, např. širdìs (ak. pl., = širdis), nendrės (ak. pl., = nénadres), galvàs (ak. pl., = gálvas), rūščius (ak. pl., = rūščius). Např. při čtení souvislého textu během interview se vyskytují následující případy hyperkorekce vedoucí k výskytu přízvukového V̌#: devynìs (ak., = devýnīs), vienù (instr., = viēnu), guklè (instr. sg., = áukle), mergaitès (ak. pl., = mergáites), bjaurybè (instr. sg., = bjaurýbe). Zkoumání interviewových textů ukázalo, že dlouhá varianta (přízvukové V̌#) se v LRKLV vyskytuje zřídka (viz obr. 5.2): frekvenční rozmezí krátké varianty proměnné je vysoké — 76—100%. O něco více dlouhých variant bylo zaznamenáno v řeči mladých, statisticky významně se však liší pouze dvě frekvence ve stylu B₂: u starší skupiny s vyšším vzděláním a u mladší skupiny s nižším vzděláním (86÷96% a 70÷82%). Zde je třeba provést určité korekce: v řeči příslušníků starší generace se dlouhá varianta vyskytuje dokonce častěji než v řeči mladých. Celkově se však přízvukové V̌# v jejich řeči objevuje velmi zřídka — příslušníci starší generace častěji přesouvají přízvuk na předchozí slabiku. V řeči mladých se častěji vyskytují hyperkorektní formy, což celkově přispívá ke snížení frekvenčního ukazatele krátké varianty. V souvislém textu interview bylo 36 příkladů přízvukového V̌# ve víceslabičných slovech a 21 v jednoslabičných. Všechna jednoslabičná slova v proudu řeči se s výjimkou slova dvi stávala proklitikami nebo enklitikami; pouze v některých případech se u slov nèt, bèt, nès, čìa objevilo užití dlouhé varianty (přízvukové V̌#). Pouze 1/3 z 36 víceslabičných slov s přízvukovým V̌# vždy zachovávala přízvuk na poslední slabice: manè (ak. sg.), tadà, kuris, tikrù (instr. sg.), niekadà, namè (ines. sg.), aplinkà 86 lietus, pilte („budinis“, slovesné příslovce). Některá slova (z 36 údajů) se vyskytovala s délkou (přízvuk V#) pouze v řeči několika informantů, např.: sklypū (instrumentál singuláru), ievà (instrumentál singuláru), vertė (instrumentál singuláru), Džèkū (instrumentál singuláru), Džīmīū (instrumentál singuláru). Sociolingvistická proměnná (přízvuk V#) se nachází ve fázi utváření; jde o charakteristický příklad inherentní variace (Bell R., 1980, s. 58—59): je zcela nepředvídatelná dokonce i v řeči téže osoby v téže situaci. Otázka sociolingvistické normy (přízvuk V#) v LRKLV je složitá: žádný příslušník tohoto řečového kolektivu vědomě neuzná, že dlouhá varianta (přízvuk V#) je normativní dokonce i ve vilniuské řeči; takové užívání proměnné je ve všech případech považováno za nežádoucí. Ve skutečnosti je však dlouhá varianta (přízvuk V#) v LRKLV systémová. A systémovost závisí na tom, nakolik se v řeči informanta zakořenila tendence dlouze vyslovovat všechny přízvučné samohlásky, jak původně dlouhé, tak krátké. 4.2.2. Přízvučné i, ē, ā, ū v nefinální pozici ve slově. V litevském spisovném jazyce se přízvučné i, ē, ā, ū vyslovují krátce. Slov s přízvučnými i a ū je v litevském spisovném jazyce mnoho, zatímco slov s přízvučnými ē a ā je omezený počet, neboť tyto samohlásky prošly sekundárním prodloužením (Zinkevičius Z., 1981, d. 1, p. 57). Přízvučné ē a ā se ve všech případech neprodlužují pouze v dialektu západních Žemaitů; v ostatních dialektech se výskyt krátkých samohlásek v různých gramatických tvarech liší: někteří tyto samohlásky prodlužují v některých tvarech, jiní v jiných (Zinkevičius Z., 1966, p. 103—107). Přízvučné samohlásky i a ū se v dialektech prodlužují méně často než ē a ā: většina Žemaitů, západní a jižní Aukštaitové, tedy obyvatelstvo téměř poloviny území Litvy, přízvučné i a ū neprodlužují, pouze je v některých případech rozšiřují (tamtéž, p. 107—108). Samohlásky i, ē, ā, ū + r, l, m, n tvoří součást tautosylabických spojení i, ē, ā, ū + r, l, m, n, avšak pouze ve spojeních s i a ū se za podmínky přízvuku na 1. složce vyslovují i a ū. Samohláska ū je součástí dvojhlásky ui, v níž se za podmínky přízvuku na 1. složce rovněž vyslovuje krátce. V dialektech vyslovuje 1. složku spojení ū, i + r, l, m, n a ui krátce nebo ji mírně prodlužuje pouze část západních Aukštaitů, někteří Žemaité z pohraničí a mluvčí nářečí Zhetel, tedy tento rys se vyskytuje jen v malé části dialektů (viz Zinkevičius Z., 1966, p. 108—109). Stupnice sociolingvistické proměnné krátkých přízvučných samohlásek v nefinální pozici (dále (přízvuk VС)) se skládá ze tří stupňů: krátké, polodlouhé a dlouhé varianty. Nakonec se polodlouhé a dlouhé varianty posuzují společně jako ukazatele prodlužování samohlásky. Zkoumaná proměnná je pro LRKLV velmi charakteristická. Významnou roli zřejmě hraje skutečnost, že užívání dlouhých (polodlouhých) variant má v nářečích mnoho paralel. 87 V řeči Vilňanů (přízvuk ŬC) se vyskytuje v následujících pozicích: 1) na absolutním začátku slova, např.: [i], [i.], [iˑ] — [lma], [l.ma], [lma] „lma“ (přít. čas, 3. os.), [ɪrˑtʲi], [ɪ.rˑtʲi], [ɪrˑtʲi] „irti“, [e], [e.], [eˑ] — (pouze ve slovech cizího původu) [estas], [e.stas], [estas] „estas“, [ɛmka], [e.mka], [ɛmka] „ɛmka“, motocykl značky MK, [a], [a.], [aˑ] — [atʲnʲaesa], [a.tʲnʲaesa], [atʲnʲaesa] — „atnеса“ (přít. čas, 3. os.), [amtʲelʲeˑtʲi], [a.mtʲelʲeˑtʲi], [amtʲelʲeˑtʲi] „amtelėti“, [u], [u.], [uˑ] — [uškʲisa], [u.škʲisa], [uškʲisa] „užkiša“ (přít. čas, 3. os.), [uˑtʲi], [u.tʲi], [utʲi] „ūti“, [ūrmu], [ū.rmu], [ūrmu] „ūrmu“; 2) před slabikou s dlouhou samohláskou (nebo dvojhláskou), např. [i], [i.], [iˑ] — [kʲitaˑ], [kʲi.taˑ], [kʲitaˑ] „kitą“ (ak. j. č.), [pʲilnaˑ], [pʲi.lnaˑ], [pʲilnaˑ] „pilną“ (ak. j. č.), [e], [e.], [eˑ] — [balʲtʲesʲnʲiˑ], [balʲtʲe.sʲnʲiˑ], [balʲtʲesʲnʲiˑ] „baltėsni“ (ak. j. č.), [a], [a.], [aˑ] — [mānɔˑ], [mā.nɔˑ], [mānɔˑ], „māno“ (přivlastňovací zájmeno), [u], [u.], [uˑ] — [būvɔˑ], [bū.vɔˑ], [būvɔˑ] „būvo“ (prostý minulý čas, 3. os.), [žūikʲiˑ], [žū.ikʲiˑ], [žūikʲiˑ] „žūikį“ (ak. j. č.), [mūrʲgdʲitʲi], [mū.rʲgdʲitʲi], [mūrʲgdʲitʲi] „mūrkdyti“; 3) před slabikou s krátkou samohláskou, např.: [i], [i.], [iˑ] — [vʲisas], [vʲi.sas], [vʲisas] „visas“, [pʲilʲtʲi], [pʲi.lʲtʲi], [pʲilʲtʲi] „pilti“, [e], [e.], [eˑ] — [žalʲesʲnʲis], [žalʲe.sʲnʲis], [žalʲesʲnʲis] „žalėsnis“, [a], [a.], [aˑ] — [jæunāsʲis], [jæunā.sʲis], [jæunāsʲis] „jaunasis“, [u], [u.], [uˑ] — [sūka], [sū.ka], [sūka] „sūka“ (přít. čas, 3. os.), [žūikʲis], [žū.ikʲis], [žūikʲis] „žūikis“, [pūlʲtʲi], [pū.lʲtʲi], [pūlʲtʲi] „pulti“, 4) po slabice s dlouhou samohláskou (nebo dvojhláskou), např.: [i], [i.], [iˑ] — [rʲitʲinʲis], [rʲitʲi.nʲis], [rʲitʲinʲis] „rytinis“, [iˑpʲilʲtʲi], [iˑpʲi.lʲtʲi], [iˑpʲilʲtʲi] „ipilti“, [e], [e.], [eˑ] — [apkʊnʲesʲnʲis], [apkʊnʲe.sʲnʲis], [apkʊnʲesʲnʲis] „apkūnėsnis“, [a], [a.], [aˑ] — [gʲivāsʲis], [gʲivā.sʲis], [gʲivāsʲis] „gyvasis“, [u], [u.], [uˑ] — [nʲūrūsʲis], [nʲū.rū.sʲis], [nʲūrūsʲis] „niūrusis“, [iˑpūlʲtʲi], [ipū.lʲtʲi], [ipūlʲtʲi] „ipulti“, 5) po slabice s krátkou samohláskou, např.: [i], [i.], [iˑ] — [užʲmʲikʲtʲi], [užʲmʲi.kʲtʲi], [užʲmʲikʲtʲi] „užmigti“, [nutʲilʲtʲi], [nutʲi.lʲtʲi], [nutʲilʲtʲi] „nutilti“, [e], [e.], [eˑ] — [suvʲešʲtʲi], [suvʲe.sʲtʲi], [suvʲešʲtʲi] „suvėsti“, [a], [a.], [aˑ] — [nʲekāsʲū], [nʲekā.sʲū], [nʲekāsʲū] „nekąsiu“, [u], [u.], [uˑ] — [ušʲčʲūptʲi], [ušʲčʲū.ptʲi], [ušʲčʲū.ptʲi] „užčiūpti“, [ižgūitʲi], [ižgū.itʲi], [ižgūitʲi] „išgūti“, [prʲikūlʲtʲi], [prʲikū.lʲtʲi], [prʲikūlʲtʲi] „prikulti“. V této studii (přízvuk ŬC) byl zkoumán materiál interviewových textů ve stylech B₁, B₂ a B₃ a odpovědi na dotazník; kromě toho byly provedeny poslechové testy a spektrální analýza zvuků. Analýza interviewových textů, která nezohledňovala pozici (přízvuk ŬC) ve slově, ale zohledňovala faktory věku (A), kontextuálního stylu (B) a úrovně vzdělání (C), ukázala, že užívání variant (přízvuk ŬC) se mezi věkovými skupinami výrazně liší (viz obr. 5.3). Stanovení intervalů spolehlivosti ukázalo, že s výjimkou starší a mladší skupiny informantů s vysokou úrovní vzdělání má proměnná situační charakter, protože v různých kontextuálních stylech dochází k výraznému kolísání. V řeči skupiny herců a hlasatelů se dlouhá varianta (přízvuk ŬC) vyskytuje pouze tehdy, když i, y jsou součástí tautosylabických spojení nebo dvojhlásky ui, a i tehdy poměr- 88 ně zřídka: podíl krátké varianty (přízvuk УС) se pohybuje v rozmezí 91—100%. V interviewových textech se vyskytují převážně krátké a polodlouhé varianty; nízké procento (1—17) výskytu dlouhých variant je dáno tím, že dlouhé varianty se obvykle mohou objevit ve dvou případech: 1) pokud jsou zkoumané samohlásky součástí tautosylabických spojení nebo dvojhlásky i; a 2) pokud výslovnost slov s touto proměnnou podléhá značnému dialektovému kolísání a zároveň představuje jakési výjimky z obecných pravidel přízvuku ve spisovném jazyce. Z tohoto důvodu byl sestaven graf pouze pro užívání krátké (a tedy i dlouhé) varianty (přízvuk УС). Analýza kvalitativních a kvantitativních charakteristik, jakož i přítomnosti opozice mezi krátkými a dlouhými přízvučnými samohláskami v homonymních slovech, byla provedena na základě materiálu z poslechových testů a spektrální analýzy zvuků. Zkoumání této opozice bylo věnováno 5 poslechových experimentů. Materiál prvních tří experimentů tvořily minimální páry lišící se přítomností dlouhého ā nebo krátkého ă v přízvučné pozici v kořeni slova. Pro experiment č. 1 byly vybrány kvazihomony, které představovaly různé pády a-kmenového podstatného jména rāstas a příčestí trpného rodu mužského rodu rāstas²; pro experimenty č. 2 a 3 řada slovesných tvarů slov kāšti a kàsti (viz tab. 4.1). Byla zjištěna pravděpodobnost ≥0,95, že se tvary liší. Posluchači navíc uvedli, že se liší kvalita (nikoli však kvantita) samohlásek. Spektrální analýza zvuků ukázala, že mezi absolutní délkou zkoumaných samohlásek není významný rozdíl: x̄ā = 146 ms, ȳā = 139 ms, sₓ = 33, sᵧ = 36, neboť t = 1,18 < 1,98 (P = 95%). Dále byly ve spektrogramech zkoumaných samohlásek změřeny formanty F₁ a F₂ a vypočteny celkové odchylky Δf od odpovídajících formantů neutrální samohlásky [æ], aby se určilo, zda se dlouhé a krátké samohlásky liší napětím. Bylo zjištěno, že ā se vyslovuje s větším napětím: (Σ Δ f̄ₐ = |270|) − (Σ Δ f̄ₐ = |240|) = |30|. V experimentu č. 4 byly při poslechovém testování předloženy minimální páry lišící se dlouhým ū a krátkým ŭ v kořeni slova v přízvučné pozici: zkoumaný materiál zahrnoval různé slovesné tvary slov skūsti, skùsti a sū̇šti, sùšti. Pravděpodobnost, že opozice ū/ŭ existuje, činí 0,999. Spektrální analýza zvuků ukázala, že neexistuje kvantitativní rozdíl, tj. rozdíl v absolutní délce zvuků: x̄ᵤ = 111 ms, ȳᵤ = 96 ms, sₓ = 45, sᵧ = 36, neboť t = 1,02 < 2,04 2 Příčestí rāstas, stejně jako tvary příčestí kāstas předložené v experimentu č. 2, má v kodifikované litevštině v uvedených tvarech stoupavou intonaci (Laigonaitė A., 1978, p. 91), ale v LRKPV se působení tohoto pravidla neprojevuje: samohláska a je interpretována jako krátká a přízvučná. 89 (P=95%). Při zkoumání kvalitativních rozdílů ā a ă byl zjištěn minimální rozdíl souhrnných odchylek Δf formant F₁ a F₂ od odpovídajících formant neutrální hlásky [æ]: (Σ Δf̄ā = |250|) − (Σ Δf̄ŭ = |240|) = |10|. Při výslovnosti samohlásek typu u se v LRKLV projevuje jejich relativní delabializace, což má přirozeně důsledky i pro akustické vlastnosti samohlásek tohoto typu. V experimentu č. 13 se zkoumaly „dvojité“ minimální páry, které lze takto nazývat pouze podmíněně: jde o slova s opozicí dlouhých a krátkých samohlásek, která se vyskytuje jak v kořeni, tak v koncovce slov. Kořenové ā a ă se pod přízvukem vyskytovaly ve slovesných tvarech slov sálti, bálti, prakāsti a dalších a v podstatném jménu α-kmene rãstas (viz tab. 4.1). Posluchači tato slova rozlišili s pravděpodobností 0,95. Spektrální analýza hlásek zopakovala výsledky experimentů č. 1, 2 a 3 (viz tab. 4.3). Zkoumání subjektivní stránky užívání (přízv. VC) na základě dotazníku ukázalo, že existují určité uvědomované sociolingvistické normy týkající se (přízv. VC). Tato proměnná není homogenní, o čemž jasně svědčí subjektivní soudy respondentů. Zaprvé respondenti poukazují na rozdílné užívání proměnné v případech, kdy roli krátké přízvučné samohlásky plní i, ǐ, a kdy ā, ě (srov. obr. 6.8 a 6.9 s obr. 6.7 a 6.10, příl. 6). Na obr. 6.7 a 6.10 leží četnosti uváděného užívání krátké varianty ve slovech s ā, ě (s výjimkou četností slov būvo a snīgo (obr. 6.7), která obsahují i, ū) o něco níže než četnosti ve slovech s i, ǐ na obr. 6.8 a 6.9, což svědčí o nižší míře závaznosti krátké výslovnosti ā, ě. Zadruhé je krátká výslovnost tautosylabických spojení přízvučných samohlásek se sonantami hodnocena relativně níže než krátká výslovnost samohlásek i, ǐ; například křivky četností krátké varianty ve slovech snīgo, būvo (obr. 6.7), kìtas, vìsas (obr. 6.8), ilgūmas, pabūsti (obr. 6.9) leží velmi vysoko, v pásmu 80–100% (s určitými odchylkami, o nichž bude řeč níže), což ukazuje, že se představitelé LRKLV téměř všeobecně orientují na krátkou výslovnost (přízv. VC), jsou-li přítomny uvedené lingvistické okolnosti. Orientace na rozdílné užívání proměnné za různých lingvistických okolností se zvlášť výrazně projevuje při analýze odpovědí představitelů starší skupiny: zde byly zaznamenány četnosti 67–100% u i, ǐ a 20–50% u i, ǐ+R. V odpovědích představitelů zbývajících dvou věkových skupin není tento rozdíl tak zřetelný; četnosti některých slov (např. pìlti, pùmpuras) se dokonce nedají takto interpretovat. Analýza odpovědí však odhaluje jinou pravidelnost, kterou lze obecně vztáhnout na všechny odpovědi o užívání (přízv. VC): četnosti krátkých variant v odpovědích střední věkové skupiny a zejména mladší skupiny s nižším vzděláním prudce stoupají a dosahují nejvyšších hodnot na ose úseček, v pásmu 70–100%. Ve všech případech 90 se ukazatele mladší věkové skupiny s vyšší úrovní vzdělání chovají jinak: zřetelně klesají, ačkoli v některých případech se projevuje rozdílné užívání (přízv. V̆C) v tautosylabických spojeních. Analýza obr. 6.7, 6.8, 6.9 a 6.10 a srovnání skutečných jazykových projevů LRKLV (viz obr. 5.3) umožňují vyvodit závěr o existenci uvědomované sociolingvistické normy užívání (přízv. V̆C), která se liší podle věkových skupin: ve starší věkové skupině převažuje užívání dlouhých variant (přízv. V̆C), což si uvědomují i sami informanti, s výjimkou případů, kdy proměnnou zastupují krátké samohlásky ĭ, ŭ. V řeči střední věkové skupiny se vyskytuje téměř stejný počet dlouhých a krátkých variant, jak dokládají i subjektivní soudy informantů, ačkoli četnosti krátkých variant jsou nadhodnoceny; to je však přirozené, neboť subjektivní hodnocení bývá téměř vždy příznivější než skutečnost. U mladší generace Vilňanů zřejmě existují dvě normy. Představitelé této generace s nižší úrovní vzdělání, většinou žáci středních škol, užívají nejvíce krátkých variant (přízv. V̆C) a jejich orientace zřetelně směřuje ke krátkým variantám. Ti, kdo mají vyšší úroveň vzdělání, užívají o něco více než polovinu krátkých variant, na rozdíl od informantů střední věkové skupiny však při subjektivním hodnocení vlastní řeči své údaje vůbec nenadhodnocují: dobře si uvědomují, že užívají dlouhé varianty (přízv. V̆C) v případech, kdy se v řeči vyskytují tautosylabická spojení, což se zřejmě považuje za jejich sociolingvistickou normu. Herci a hlasatelé obvykle realizují krátkou variantu proměnné (až na několik výjimek). Nestatistická analýza textů rozhovorů ukázala, že při výběru variant (přízv. V̆C) hraje určitou roli také pozice proměnné ve slově: pokud se před ní nebo za ní nacházejí dlouhé samohlásky či dvojhlásky a realizují se ve svých dlouhých variantách, realizuje se (přízv. V̆C) obvykle krátkou variantou; pokud se však sousední hlásky realizují ve svých krátkých variantách, bývá (přízv. V̆C) mnohem častěji zastoupena dlouhou variantou. Zkoumání užívání (přízv. V̆C) z hlediska nářečního původu rodičů umožnilo potvrdit existenci obecné pravidelnosti, zjištěné při studiu jiných proměnných: krátkou variantu užívají ti dotazovaní, jejichž rodiče pocházejí z míst ležících na území nářečí, v nichž se krátké samohlásky pod přízvukem neprodlužují. Tato pravidelnost se projevuje zvláště zřetelně při posuzování krátkých samohlásek ve spojeních se sonantami. Výzkum výslovnosti krátkých přízvučných samohlásek ukázal, že nastávají případy, kdy se ve snaze vyhnout se výslovnosti dlouhé samohlásky ve spojeních V̄+R přesouvá přízvuk ze samohlásky na sonantu; z hlediska systému litevského jazyka se to považuje za větší chybu než užití dlouhé samohlásky. 91 Závěry. 1. Sociolingvistické studium LRKV ukázalo, že ačkoli jde o heterogenní strukturu, je přesto systémovým fenoménem. Neodmyslitelnou vlastností LRKV je variování, které závisí na působení celé řady faktorů lingvistického i sociologického řádu; jejich zkoumání je nemyslitelné bez použití komplexních výzkumných metod. 2. Jednou z příčin variování LRKV je různá míra a rozsah vlivu nářečních rysů řeči rodičů jejích mluvčích na jejich řeč. 3. Rozdílné užívání variant některých proměnných podmiňuje užívání jiných proměnných; varianty jsou však v závislosti na sociální situaci vzájemně zaměnitelné, což vytváří podnět k novému variování. 4. Výzkum LRKV ukázal, že všechny její fonetické rysy mají své protějšky v litevských nářečích nebo se vyskytují v řeči představitelů hraničních nářečí, aktivních kontaktních bilingvů. 5. Za nejcharakterističtější rysy vokalismu LRKV je třeba považovat tendenci ke zkracování dlouhých napjatých samohlásek v nepřízvučné pozici a k prodlužování krátkých nenapjatých samohlásek pod přízvukem. СПИСОК ЛИТЕРАТУРЫ Андреев Э. П., Осипов Г. В. Послесловие. – В кн.: Математические методы в социальных науках / Пер. с англ. М., 1973. Анкета „Эксперт-2“ / ИСИ АН СССР. Экспертная служба. – М., 1974. Белл Р. Социолингвистика. Цели, методы, проблемы. – М., 1980. Буданов Р. А. Борьба идей и направлений в языкознании нашего времени. – М., 1978. Вайнберг Дж., Шумекер Дж. Статистика / Пер. с англ. – М., 1979. Гаршия К. Слоговые акценты в фонологической системе (на материале литовского языка): Канд. дис. – М., 1977. Таскаров Д. В., Шаповалов В. И. Малая выборка. – М., 1977. Траудина Л. К. Вопросы нормализации русского языка. Грамматика и варианты. – М., 1980. Троссе Р., Нойберт А. Тезисы к марксистской социолингвистике. – В кн.: Теория и история языкознания. Проблемы зарубежной социолингвистики: Реф. сб. / Отв. ред. А. Д. Швейцер. – М., 1976. Дешериев Ю. Д. Закономерности развития и взаимодействия языков в советском обществе. – М., 1966. Дешериев Ю. Д. Социальная лингвистика. – М., 1977. Закс Л. Статистическое оценивание / Пер. с нем. – М., 1976. Звегинцев В. А. Лингвистика в системе наук и исследовательских методов. – В кн.: Научно-техническая революция и функционирование языков мира / Отв. ред. И. К. Белодед, Ю. Д. Дешериев. М., 1977. Здравомыслов А. Г. Методология и процедуры социологических исследований. – М., 1969. Исследования фонетических особенностей речевых стилей / Под ред. В. Д. Аракина. – М., 1979. Косериу Э. Синхрония, диахрония и история. – Новое в лингвистике. М., 1963, вып. 3. Костомаров В. Г., Шварцкопф Б. С. Работы по вопросам культуры речи (1962–1965 гг.). – ВЯ, 1965, № 4. 92 Лабов У. Исследование языка в его социальном контексте. – Новое в лингвистике. М., 1975 (в ссылке: а), вып. 7. Лабов У. О механизме языковых изменений. – Новое в лингвистике. М., 1975 (в ссылке: б), вып. 7. Маковский М. М. Соотношение индивидуальных и социальных факторов в языке. – ВЯ, 1976, № 1. Монина М. Л. Критический очерк методов и техники социологических исследований за рубежом. – Инф. бюл. Сер. Материалы и сообщения / Отв. ред. В. В. Колбановский. М., 1974, № 1. Никольский Л. Б. Синхронная социолингвистика (теория и проблемы). – М., 1976. Носенко Э. Л. Специфика проявления в речи состояния эмоциональной напряженности: Автореф. докт. дис. – М., 1979. Поливанов Е. Русский язык как предмет грамматического описания. – В кн.: За марксистское языкознание. М., 1931. Постовалова В. И. Историческая фонология и ее основания. Опыт логико-методологического анализа. – М., 1978. Постовалова В. И. Специфические черты гипотезы в лингвистике. – В кн.: Гипотеза в современной лингвистике / Отв. ред. Ю. С. Степанов. М., 1980. Рабочая книга социолога / Отв. ред. Г. В. Осипов. – М., 1976. Русская разговорная речь / Под ред. Е. А. Земской. – М., 1973. Русский язык по данным массового обследования. Опыт социально-лингвистического изучения / Под ред. Л. П. Крысина. – М., 1974. Руткевич М. Н. Методологические проблемы изучения социальной структуры социалистического общества. – Свердловск, 1972. Сегал Д. М. Основы фонологической статистики (на материале польского языка). – М., 1972. Серебренников Б. А. Вероятностные обоснования в компаративистике. – М., 1974. Скворцов Л. И. Теоретические основы культуры речи: Автореф. докт. дис. – М., 1978. Статистические методы анализа информации в социологических исследованиях / Отв. ред. Г. В. Осипов. – М., 1979. Степанов Г. В. К проблеме языкового варьирования. – М., 1979. Структурно-вероятностный анализ языка по данным речи: Всесоюз. сб. Тез. докл. конф. – Харьков, 1979. Трубецкой Н. С. Основы фонологии. – М., 1960. Фант Г. М., Якобсон Р., Халле М. Введение в анализ речи. – Новое в лингвистике. М., 1962, вып. 2. Человек и его работа. – М., 1967. Чесноков С. В. О представительности результатов социологических исследований, проведенных по малым неслучайным выборкам. – В кн.: Проектирование и организация выборочного социологического исследования. М., 1977. Швейцер А. Д. Современная социолингвистика. Теория, проблемы, методы. – М., 1976. Швейцер А. Д., Никольский Л. Б. Введение в социолингвистику. – М., 1978. Шкаратан О. И., Рукавишников В. О. Социальная структура населения советского города и тенденции ее развития. – Социологические исследования, 1974, № 2. Шляпентох В. Э. Проблемы достоверности статистической информации в социологических исследованиях. – М., 1973. Ядов В. А. Методология и процедуры социологических исследований. – Тарту, 1968. Якубайтис Т. А., Скляревич А. Н. Вероятностные характеристики связных текстов. – Рига, 1978. Bell R. Language samples.– In: Universals of Human Language: Method and Theory / Ed. by J. H. Greenberg. Stanford, 1978, vol. 1. 93 Bitinas B. Statistiniai metodai pedagogikoje ir psichologijoje. – V., 1974. Girdenis A. Fonologija. – V., 1981. Labov W. The Social Stratification of English in New York City. – Columbia University Press, 1966. Laigonaitė A. Lietuvių akcentologija. – V., 1978. Statkevičienė J. Vienarūšių ir nevienarūšių pažyminių trukmė. – Garsai, priegaidė, intonacija (Eksperimentinės fonetikos ir kalbos psichologijos kolokviumo medžiaga). V., 1972, t. 5. Tikimybių teorija ir matematinės statistikos taikymas. – V., 1971. Weinreich U., Labov W., Herzog M. Empirical foundations for a theory of language change. — In: Direction for Historical Linguistics / Ed. by W. P. Lohman and Y. Malkiel. Austin, 1968. Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. – V., 1966. Zinkevičius Z. Istorinė lietuvių kalbos gramatika. – V., 1981, d. 1. Приложение 1 Текст № 1 Dabar daug žmonių Vilniuje gyvena naujuose namuose. Aš irgi. Mūsų name net septyni įėjimai po devynis butus. Centras tolokai, bet važinėja troleibusai – nėra ko skųstis. Tiesa, buvo tokių, kurie nenorėjo čia kraustytis, bet dabar apie sugrįžimą net nebekalba. Čia daug geresnė aplinka negu kitur: arti ąžuolynas ir tvenkinys. Ten yra net dvi valtys. Aplink yra nemaža privatininkų sklypų. Sausomis dienomis jie baigia išsemti tvenkinį. Reikalai pagerėja, kai lietus ima pilte pilti. Viena valtis priklauso mūsų klubui. Pernai buvo ją pavogę, bet milicija greit sugrąžino. Kartą, kasdamas ties vienu sklypu, po ieva radau ąsotėlį. Parašiau skelbimą: „Rastas ąsotėlis. Kreiptis į trisdešimto namo pirmą butą“. „Netrukus net sukaitusi atlėkė tokia Violeta ir ėmė mane pulti dėl to savo ąsotėlio, kad aš jį pagavojau. Tada aš tą biaurybę išvariau. O ji atsiuntė savo šaukiančią auklę. Su aukle išsiaiškinti buvo sunku, nes teko nuo jos skusti kuo greičiau. Tiek triukšmo dėl to ąsotėlio, kurio verte aš labai abejoju. Išbėgęs į kiemą, sutikau sukaitusį Zenį, kuris paklausė, kam erzinu mergaites. Mat Violeta, patempusi apatinę lūpą, atsisėdusi ant rąsto, verkė. Aš norėjau būti tikru vyru ir parodyti jai savo vertę. Priėjau prie jos ir pasakiau: „Negražiai išėjo. Supranti, aš tikrai radau tavo ąsotėlį prie ievos, kai ieškojau sliekų“. Ji nusisypsojo ir davė man obuolį, todėl nebepasirodė biaurybė. Aš pakviečiau ją žaisti tenisą. Viskas būtų buvę gerai, jeigu aš, kasdamas obuolį, nebūčiau prasikandęs lūpos, nes užkliuvau už nusikulusios šaligatvio plytelės. Nesiseka tai nesiseka: tenisą jau žaidė Kęstutis su Džeku, ten eilėje dar laukė Ryžikovas su Džimiu, kuris niekada nesiskiria su savo gitara. Tada nutarėme eiti į filmą „Vyrų vasara“. Namuose dar laukė algebra. Lūpa ištino. Bet man kažkodėl norėjosi šypsotis!.. Текст № 2 vyru – vyrų, duona – duoną, sukaitusį – sukaitusį, gėlė – gėlę, antis – antį, biaurybė – biaurybę, lova – lovą, skysti – skysti, lūpa – lūpą, siūsdamas – siūsdamas, vertė – vertę, lėlė – lėlę, sklypų – sklypų, auklė – auklę, mirti – mirtį, valtis – valtį, spjoviu – spjoviu, kasdamas – kasdamas, skusti – skusti, rastas – rąštas. Приложение 2 Вопросник полустандартизованного интервью 1. Откуда родом Ваш отец? 2. Откуда родом Ваша мать? 3. Навещали ли Вы те края? 4. Как Вы провели свой последний отпуск? Пришлось ли путешествовать? 5. Случалось ли так, что кто-нибудь узнавал в Вас вильнюсца на основании Вашей речи, произношения? 6. Как Вы считаете, отличается ли речь вильнюсцев от литературной? (Если да, то чем именно). 7. Кто вообще разговаривает на литературном языке? 94 8. Следите ли Вы за правильностью своей речи? 9. Прочитайте, пожалуйста, этот текст (№ 1). Представьте себе, что читаете его в кругу семьи или друзей. 10. Как часто и где Вам приходится пользоваться русским языком находясь в г. Вильнюсе? 11. Владеете ли Вы польским языком? 12. (Если ответ № 11 положительный.) Где и когда Вы научились говорить по-польски? 13. Прочитайте, пожалуйста, еще один текст (№ 2). 14. Будьте добры заполнить анкету (см. прил. 3). Приложение 3 Часть социолингвистической анкеты (Вопросы о реализации долгих и кратких гласных) VII. snigo — snygo; pilti — pylti; plitelė — plytelė; šluostiti — šluostyti; dvi valtis — dvi valtys; dvi antis — dvi antys; dvi ausis — dvi ausys; krausiti — kraustyti; gyventi — gyventi; kitas — kytas; viriausias — vyr iausias; visas — vysas; džiaustiti — džiaustyti; skirti — skyrti; Vilnius — Vyln ius. IX. tavo — tavo; savo — savo; geresnė — gerešnė; baltasis — baltašis; žalesnis — žalešnis; mesti — mešti; vesti — vešti; lešti — lešti; paima — paima; atneša — atneša. nekasa — nėkasa; nebekalba — nebeḳalba. X. drasuolis — drąsuolis; žaselė — žąselė; Kęstutis — Kęstutis; asotelis — ašelėlis; aselė — ašelė; ažuolynas — ąžuolynas; siustuvas — siųstuvas; tesinys — tęsinys; trešimas — tręšimas; sugrįžimas — sugrįžimas; sugrąžino — sugrąžino; grėžinys — gręžinys. XI. ūsuotas — usuotas; rūkyti — rukyti; ilgūmas — ilgumas; pūlti — pulti; pabūsti — pabusti; kūrmis — kurmis; grūdai — grudai; būvo — buvo; pūmpuras — pumpuras. Приложение 4 I. Список квазимонимов для аудиотестов Эксперимент № 1: rąstas — rastas, rąsto — rasto, rąsta — rasta, rastu — rastu. Эксперимент № 2: kąstas — kastas, kąsto — kasto, nekąsiu — nekasiu, kąstą — kastą, kąsti — kasti. Эксперимент № 3: kąsdamas — kasdamas, kąsdami — kasdami, kąsdama — kasdama, kąsdamos — kasdamos. Эксперимент № 4: skųsdamas — skusdamas, siųsdamas — siusdamas, skųsti — skusti, siųsti — siusti. Эксперимент № 5: mirti — mirti, Vyti — vyti, skilti — skilti, karti — karti, skysti — skysti. Эксперимент № 6: kartys — kartis, antys — antis, mentys — mentis, paltys — paltis, kandys — kandis. Эксперимент № 7: pasibaigusių — pasibaigusi, pylusi — pylusi, dainavusi — dainavusi, sv ar sčius i — svaršč iusi, sukaitusi — sukaitusi. 95 Эксперимент № 8: ąsoty – ąsoti!, šalty – Šalti!, medy – medi!, uosy – Uosi! Эксперимент № 9: verte – verte, silke – silke, lėlė – lėlė, auklė – auklė, biaurybė – biaurybė. Эксперимент № 10: iškaštų – iškaštų, iškaštam – iškaštam, pakaštais – pakaštais, užkaštuos – užkaštuos. Эксперимент № 11: kopą – kopą, lūpą – lūpą, duoną – duoną, kiaurą – kiaurą, lovą – lovą. Эксперимент № 12: vyrų – vyrų, sūrių – sūriu, mūrų – mūru, spīvių – spīviu, sklypų – sklypu. Эксперимент № 13: salą – salą, balą – balą, rastu – rastų, prakastu – prakastų. Таблица 4.2 Результаты аудиотестирования Слог | Гласный | Тип, № | Эксперимент, № | n |% | P Ударный | a | I | 1. | 180 | 85 | 0,999 Ударный | a | I | 2. | 200 | 74,5 | 0,95 Ударный | a | I | 3. | 180 | 77,8 | 0,99 Ударный | u | II | 4. | 200 | 81 | 0,999 Безударный | i | III | 5. | 200 | 80 | 0,999 Безударный | i | III | 6. | 180 | 74,4 | 0,95 Безударный | i | III | 7. | 200 | 75 | 0,95 Безударный | i | III | 8. | 200 | 89 | 0,999 Безударный | e | IV | 9. | 180 | 88,8 | 0,999 Безударный | a | V | 10. | 160 | 78,8 | 0,99 Безударный | a | V | 11. | 200 | 76 | 0,99 Безударный | u | VI | 12. | 180 | 91,7 | 0,999 Безударный | a/u | I/VI, V | 13. | 200 | 75 | 0,95 n – суммарное число ответов;% – процент опознанных оппозиций, P – вероятность различения оппозиций. Таблица 4.3 Статистическая оценка различий абсолютной продолжительности обоих членов оппозиции V̄/V̄ Эксперименты, № | x̄V̄, мс | ȳV̄, мс | s̄x | s̄y | t | tα (P=95%) 1, 2, 3, 13 | 146 | 139 | 33 | 36 | 1,18 | 1,98 4 | 111 | 96 | 45 | 36 | 1,02 | 2,04 5, 6, 7, 8 | 40 | 38 | 13 | 21 | 0,67 | 1,98 9 | 59 | 64 | 27 | 24 | 0,59 | 2,04 10, 11, 13 | 60 | 58 | 35 | 25 | 0,29 | 1,99 12, 13 | 70 | 56 | 38 | 28 | 1,48 | 2,01 x̄V̄ = 81 ȳV̄ = 75 96 Приложение 5 Результаты социолингвистического интервью Рис. 5.1. Распределение долгого варианта (неуд. V̄C) с учетом факторов возраста (A), контекстуального стиля (B) и уровня образования (C),% Рис. 5.2. Распределение краткого варианта (уд. V̄#) с учетом факторов возраста (A), контекстуального стиля (B) и уровня образования (C),% Рис. 5.3. Распределение краткого варианта (уд. V̄C) с учетом факторов возраста (A), контекстуального стиля (B) и уровня образования (C),% 7. 949 97 Приложение 6 Результаты социолингвистической анкеты Рис. 6.1. Распределение долгого варианта (неуд. V#) по отношению к возрастным (A₁, A₂, A₃) и образовательным (C₁, C₂, C₃) группам в словах valtys (1), antys (2) и ausys (3),% Рис. 6.2. Распределение долгого варианта (неуд. УС), реализуемого в абсолютном начале слова, по отношению к возрастным (A₁, A₂, A₃) и образовательным (C₁, C₂, C₃) группам в словах ąsotelis (1), ąselė (2), ąžuolynas (3) и išiuotas (4),% Рис. 6.3. Распределение долгого варианта (неуд. VC), реализуемой во II и далее предударных слогах, по отношению к возрастным (A₁, A₂, A₃) и образовательным (C₁, C₂, C₃) группам в словах tęsiny s (1) и greižynės (2),% 98 Рис. 6.4. Распределение долгого варианта (неуд. УС), реализуемой в I предударном слоге перед долгим ударным слогом, по отношению к возрастным (А₁, А₂, А₃) и образовательным (С₁, С₂, С₃) группам в словах phytele (1), gyventi (2), vyriausias (3), drąsulis (4), žąselė (5), rūkyti (6) и grūdai (7),% Рис. 6.5. Распределение долгого варианта (неуд. УС), реализуемой в I предударном слоге перед кратким ударным слогом, по отношению к возрастным (А₁, А₂, А₃) и образовательным (С₁, С₂, С₃) группам в словах sugrįžimas (1), Kęstutis (2), trešimas (3), sugrąžino (4) и siūtuvas (5),% Рис. 6.6. Распределение долгого варианта (неуд. УС), реализуемой в последуарном слоге, по отношению к возрастным (А₁, А₂, А₃) и образовательным (С₁, С₂, С₃) группам в словах šluostyti (1), kraustyti (2) и džiaustyti (3),% 7* 99 Рис. 6.7. Распределение краевого варианта (уд. VC), реализуемой в абсолютном начале слова atneša (1) и перед слогом с долгим гласным в словах geresnė (2), nebekalba (3), tavo (4), savo (5), smigo (6), buvo (7), по отношению к возрастным (A₁, A₂, A₃) и образовательным (C₁, C₂, C₃) группам,%. Рис. 6.8. Распределение краткого варианта (уд. VC), где V̄ — i, реализуемой перед слогом с кратким гласным, по отношению к возрастным (A₁, A₂, A₃) и образовательным (C₁, C₂, C₃) группам в словах kitas (1), visas (2), pilti (3), skirti (4) Vilnius (5),% Рис. 6.9. Распределение краткого варианта (уд. VC), где V̄ — u, реализуемой перед слогом с кратким гласным, по отношению к возрастным (A₁, A₂, A₃) и образовательным (C₁, C₂, C₃) группам в словах ilgumas (1), pabusti (2), pulti (3), kurtis (4), purpuras (5),% 100 Рис. 6.10. Распределение краткого варианта (уд. VČ), где V̇ — а, е, реализуемой перед слогом с кратким гласным, по отношению к возрастным (A₁, A₂, A₃) и образовательным (C₁, C₂, C₃) группам в словах žalesnis (1), mesti, vesti, leisti (2), nekasa (3), baltais (4) и paima (5),% L. GRUMADIENĖ SOCIOLINGVISTINIS VILNIEČIŲ LIETUVIŲ KALBOS TYRIMAS Reziumė Straipsnyje analizuojamos kelios sociolingvistiniais metodais tirtos vilniečių lietuvių kalbos vokalizmo ypatybės, ieškoma jų įvairavimo priežasčių. Nustatyta, kad vilniečių kalbai yra būdinga tendencija trumpinti nekirčiuotus ilguosius balsius ir ilginti kirčiuotus trumpuosius balsius. Beveik visi vilniečių lietuvių kalboje vartojami balsių variantai turi atitikmenis ir tarmėse. Tik viena ypatybė (kirčiuotų galūninių trumpųjų ilginimas) tėra būdinga kai kurių dvikalbių paribio tarmių lietuvių kalbai. Statistiniais metodais įrodyta, kad vilniečių kalbos nevienalytiškumui turi įtakos tiek lingvistiniai, tiek socialiniai faktoriai. Pvz., vieni balsių variantai žodyje sąlygoja kitų balsių variantų vartojimą, bet kitoje sociolingvistinėje situacijoje ištartas tas pats žodis jau gali iš esmės skirtis. Ieškant vilniečių lietuvių kalbos dėsningumų, buvo pasinaudota statistiniais metodais ir įrodyta, kad kalbos įvairavimui didelę įtaką turi tėvų tarmės ir sąmoninga vertybinė kalbos orientacija, taip pat amžius ir išsilavinimas. L. GRUMADIENĖ A SOCIOLINGUISTIC STUDY OF LITHUANIAN SPOKEN IN VILNIUS Summary The sociolinguistic variances of Lithuanian spoken in Vilnius were studied. Special attention was paid to the vocalism. Over 70 informants were examined and their speech was thoroughly investigated using a complex of methods and technique. The average value of sound frequencies was calculated and estimated in order to evaluate the role of some social and linguistic factors. 13 graphs and 2 tables are introduced to simplify the discussion. The existence of some systematically appearing sociolinguistic variances and their close connection with sociolinguistic norms have been established. It might be concluded from the data obtained that the great variance of the urban language is due to the influence of the social factors, and that the main linguistic characteristics of Lithuanian spoken in Vilnius are similar to those known in the Lithuanian dialects.