Parūpinamųjų veiksmažodžių semantika

MOKSLO KALBOS KULTŪROS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIV(1985) GERTRŪDA SAVICIOTĖ SÉMANTIKA ZAJIŠŤOVACÍCH SLOVES 1. Praktické problémy při tvorbě „Slovníku litevského jazyka“ (dále — LKŽ) nás nutí znovu upozornit na vymírající skupinu litevských sloves — zajišťovací slovesa (verba curativa, neboli causativa passiva), jejichž rozlišování od kauzativních sloves (verba causativa activa) působí značné obtíže. Základní kritéria jejich rozlišování — sémantické, formální a kritérium vztahu k výchozímu slovu¹ — nejsou považována za zcela dostačující. Při hledání nových kritérií jsme přešli od samotného slova ke zkoumání jeho užití ve větě. Za takové kritérium můžeme považovat syntaktické kritérium vztahu děje k objektu (založené na transformační metodě), které navrhla A. Jakulienė². V dalším kroku jsme se pokusili nahlížet na zajišťovací slovesa jako na slovesa plnící ve větě funkci predikátu, organizující větu, tj. schopná připojovat jmenné termíny — term subjektu a term objektu — a omezovat jejich sémantiku. Pro analýzu bylo použito více než tisíc vět vybraných z 12 svazků LKŽ a z druhého vydání „Slovníku současného litevského jazyka“ (dále — DŽ), které ilustrují slovesa označená zkratkami cur. (LKŽ) a prp. (DŽ). Ilustrační slovní spojení jsou zde využita pouze zčásti. Výsledky této analýzy byly porovnány s výsledky dříve provedené obdobné analýzy kauzativních sloves³. Rozčlenění vět obou typů na povrchovou a hlubinnou úroveň ukázalo určité rozdíly ve „valenci“ zajišťovacích a kauzativních sloves. Analýza sémantiky hlavních větných členů — predikátu, subjektu a objektu — umožnila postřehnout několik rysů společných oběma skupinám sloves a zároveň odlišujících jednu skupinu od druhé. 2. Častá shoda ve stavbě vět obou typů (kterou lze považovat za jednu z podmínek záměny těchto sloves) je pouze vlastností povrchové úrovně. Ačkoli ve větách obou typů nacházíme kromě predikátu subjekt a objekt (pokud nejsou vynechány vzhledem ke kontextu), např.: Ona dává najíst4 dítěti — 1 Išsamią kritinę šių kriterijų analizę žr. Jakulienė A. Priežastinių ir parūpinamųjų veiksmažodžių skyrimo kriterijai.— Kalbotyra, 1975, t. 26(1), p. 78—81. 2 Tamtéž. Uvedená kritéria budou v tomto článku probrána později. 3 Savičjute G. S. Predikáty cíle a predikáty kauzace (na materiálu flektivních indoevropských jazyků): autoreferát disertace... kandidáta filologických věd.— Moskva, 1980; táž. Predikáty cíle a predikáty kauzace.— Izv. AN SSSR. Ser. lit-ry i jaz., 1980, roč. 39, č. 6, s. 539—548. 4 Zkratky jako ve „Slovníku litevského jazyka“. 236 Ona nechává šít (cur.) prostěradlo, hluboká struktura vět s kurativními slovesy je složitější než u vět s kauzativními slovesy. V prvních je ještě jeden subjekt a děj, který vykonává. Této vlastnosti si zřejmě všiml F. Kuršaitis, když napsal, že slovesa s příponou -dinu znamenají nepřímý děj, který vykonává někdo jiný (indirekt, durch einen Andern)5. Přítomnost dalšího subjektu se uvádí také v definici kurativních sloves, kterou podal J. Jablonskis: kurativními slovesy „říkáme, že činitel se pouze postará, všechno tak zařídí, udělá nebo dovolí, aby děj vykonávali jiní, aby samotnou práci vykonal někdo jiný či jiný člověk“6 (zvýraznění naše.— G. S.). Naproti tomu subjekt kauzativních sloves je pouze jeden: kauzativními slovesy „označujeme, že činitel sám vykoná celý děj, že zde sám udělá celou určitou práci“7. Druhý subjekt kurativních sloves zmiňují i další autoři8. Takové pojetí hluboké struktury vět tohoto typu potvrzují nejen věty explikačního charakteru, např.: Lodindini (cur.) šunis, t. y. liepi ki tiems, kad lodintų (caus.) J, ale také věty neobvyklé pro uživatele spisovného jazyka, v nichž je druhý subjekt vyjádřen explicitně. Např.: Plaučiūns daug... ragašių per tarnus atnešdino kūmams K. Donel; Vagė šunimis sudraskydino S. Dauk; Liep bandos siaurame take pamesti į gyuoliais sumyniundinti S. Dauk atd. V některých složených větách nacházíme vyjádřený také děj jiného subjektu, např.: Raukinių nagines jau pusę metų, o meistras neprisibaud suraukti Sts. Každou složku hluboké struktury vyjádříme-li symboly (S — subjekt, P — predikát, O — objekt, → — vztah kauzace nebo kurace), mohli bychom hlubokou strukturu obou typů vět znázornit vzorci. Kauzativní věta: (S+P)→(O+P). Kurativní věta: (S₁+P₁)→(S₂+P₂)→(O+P), přesněji (O/= S₃/+P₃). Rozdíly mezi hlubokou a povrchovou strukturou vidíme ještě zřetelněji, popíšeme-li skutečné věty obou typů kauzativní parafrází „udělat tak, aby“. Např.: Slunce rozpustilo (caus.) sníh DZ: (1) „Slunce způsobilo, že“ + (2) „Sníh roztál“; [Ty] lodindini (cur.) šunis J: (1) „Ty zařizuješ, aby“ + (2) „[Někdo] zařizuje, aby“ + (3) „Psi štěkají“. V kauzativních větách tedy nacházíme 4 složky vyjadřující 2 situace: 1) kauzující situaci (subjekt kauzátor a jeho kauzující děj) a 2) kauzovanou situaci (objekt a děj subjektu kauzátoru 5 Kurschat F. Grammatik der littauischen Sprache.— Halle. 1876, S. 122. 6 Jablonskis J. Rinktiniai raštai.— V., 1957, t. 1, p. 289. 7 Ten pat. 8 Якайтене Э. Суффиксальные глаголы современного литовского языка. Автореф. дис.... канд. филол. наук.— Вильнюс, 1968, с. 11; Jakaitienė E., Laigonaitė A., Paulauskienė A. Lietuvių kalbos morfologija.— V., 1976, p. 110. 237 kauzovaná změna jeho stavu nebo děj). Ve větách s kurativními slovesy nacházíme 6 komponentů vyjadřujících 3 situace: 1) iniciující situaci (subjekt iniciátor a jeho iniciující děj), 2) zprostředkující kurativní situaci (subjekt prostředník a jím vykonávaný děj, řízený subjektem iniciátorem) a 3) výslednou kurativní situaci (objekt a změna jeho stavu nebo děj vyvolaný (kauzovaný) subjektem prostředníkem a řízený subjektem iniciátorem). To, že je hluboká (někdy i povrchová) struktura vět s kurativními slovesy složitější než u vět s kauzativy, ukazuje, že kurativní slovesa ve větě určují složitější subjektově-objektové vztahy. Věty s kurativními slovesy vyjadřují složitější situaci skutečnosti než věty s kauzativy. Dále se pokusíme rozebrat sémantické vlastnosti každé komponenty. 3. Výsledky sémantické analýzy každé komponenty vět s kurativními slovesy znázorníme v tabulce. Při jejím vertikálním přehledu a srovnání s analogickými výsledky analýzy vět s kauzativy 9 se pokusíme ukázat nejen body „průniku“, které vytvářejí předpoklady pro směšování sloves obou skupin, ale také určitou specializaci komponent vět s kurativními slovesy a odlišnost sémantiky odpovídajících komponent vět s kauzativy. To by podle našeho názoru mělo pomoci při praktickém rozlišování kurativních sloves od kauzativních. 3.1.1. Analýza sémantických vlastností subjektu (S1) vyjádřeného ve větách obou typů ukázala, že kurativní slovesa jeho sémantiku omezují mnohem více než kauzativní slovesa. Ta se ve větě pojí s jakýmkoli subjektem schopným vykonat aktivní děj nebo působit aktivním vlivem. Může jít o osobu (Daktaras gydo ligonius K), zvíře (Margiukas išlandino kiaulę per skylę rš), přírodní sílu (Lietus ištežino žemę D2), věc (Vežimas gruodą laužia D2) nebo abstrakci (Mokėjau daug dainų — laikas užmaršino D2). Naproti tomu ve větách s kurativními slovesy může být subjektem zpravidla pouze osoba. Tyto věty se zároveň pojí s větami s kauzativy, jejichž subjektem může být osoba. Značná část vět s kurativními slovesy vykazuje určitou specifičnost subjektu. 1) Subjektem je osoba s pravomocí přikazovat. Např.: Karalius tą atsitikimą ing kningas įrašydino J; Vyresnysis vyrų pulką botagais plukdino Jrk; Amtsrots... taip sumušdino Prčkų, kad, vos tris dienas sulaukęs, numirė bedžius K. Donel; Liuob nupliekins vaikai žmogų ir paleis Šts. 2) Další poměrně zřetelnou skupinu tvoří věty, jejichž subjektem je jakákoli osoba, která sama nemůže vykonat řízený děj. Např.: Tėvas paragintas ketino savo sūnų į šuilės mokytojus išmokindinti Ns 1849, 2; Kaldink, mergyte, aukso žiedelį, mušdink mano vardelį N 94. 3) Subjekt značné části vět není tak přísně 9 Viz poznámku 3. 238 Sémantické sladění vět s kurativními slovesy na hluboké úrovni Skupina vět s kurativy S₁ (iniciátor— osoba) P₁ (nepřímý vliv) S₂ (prostředník—živý) P₂ (přímý vliv) O (= S₃) (zpravidla— pasivní) P₃ (stav, jeho změna, děj) 1 osoba s pravomocí přikazovat přikazovat podřízená osoba „trestající“ činnosti osoba, součást osudu prožívat stav, kdy je člověk ničen 2 osoba neschopná vykonávat řízenou činnost objednat, dát pokyn k provedení osoba, která umí a dokáže vykonávat určitou činnost (obvykle řemeslo; příslušník určité profese) činnosti spojené s určitými znalostmi a dovednostmi (obvykle řemeslnými), s profesí či řemeslem věc být učiněn, setrvat ve stavu 3 jakákoli osoba prosit, přikazovat, nutit jakákoli osoba, která je zručnější různé fyzické i nefyzické činnosti věc, abstrakce, osoba, zvíře prožívat stav, kdy je člověk ničen, a vykonávat činnost omezený stejně jako u prvních dvou typů. Zde může jít o jakoukoli osobu, např.: Juzė tau žuvies atnešdino Slnt; Meškeres išmete kandin­ti, žvejai grįžta į krantą rš. O sémantice subjektu nemůžeme bez kontextu nic říci na základě vět, v nichž je vyjádřen zájmenem nebo není vyjádřen vůbec. Např.: Aš jau antrus ratus apkal­dinau, o už tai man kad bent gerą žodį primestų Brs; Nekaldinau irk­lelio JV 642. Sémantika subjektu ve vět prvních dvou typů dovoluje usuzovat, že subjekt věty sám děj nevykonává, ale pouze se stará o to, aby jej vykonali jiní. Věty třetího typu, které jsou vůči této vlastnosti indiferentní, podle našeho názoru mohou vytvářet předpoklady pro směšování parūpinamųjų sloves a jejich základových sloves. Pouze touto okolností, požadavky rytmu lidových písní nebo prostým omylem můžeme vysvětlit, proč se v několika větách místo iniciátora subjektu objevil prostředník subjektu (člověk, který umí řemeslo). Např.: Kalvis nukaldė naujas pasagas Jrb; Pats ėmęs nukaldydino gelžies šakę trimis nagais S. Dauk; Tilžės miestely jauns aukškalėlis, tas perkaldys žiedelį LB 49; Da aš turiu gobtūrą..., mezgėjelių megzdintą JV 416. V těchto větách slovesa s příponou -dinti (-dyti) nejspíše označují nikoli parūpinamąjį, ale přímo fyzický děj, např.: kaldinti „kovat“, siūdinti „šít“. Sloveso megzdinti je v uvedené větě autory LKŽ vykládáno slovesem megzti a nepovažuje se za parūpinamąjį. Bylo nalezeno několik vět, v nichž pozici subjektu zaujímají podstatná jména označující instituci nebo kolektiv s pravomocí vydávat příkazy. Zjevně se řadí k větám, jejichž subjektem je osoba s pravomocí vydávat příkazy, a proto můžeme slovesa užitá v těchto větách považovat za parūpinamuosius. Např.: Valdžia paieškodino LC1886,11; Dvaras, darbams pasibengus, liuob jautį pamušdins LMD (Sd). Subjektem parūpinamųjų sloves (S₁) tedy může být pouze osoba (instituce, kolektiv), která řídí provedení děje vyjádřeného základovým slovem parūpinamého slovesa, sama jej však nevykonává. Srov.: Karalius rašydina (cur.) raštą — Raštininkas rašo (tr.) raštą; Mergytė kaldina (cur.) žiedelį — Aukškalys kala (tr.) žiedelį; Vyresnybė nuimdino (cur.) stogą — Darbininkai (tr.) nuėmė stogą. Na základě uvedené vlastnosti můžeme tento subjekt nazývat iniciátorem a odlišovat jej od prostředníka subjektu (S₂), který vykonává řízený děj. 3.1.2. Řídicí děj iniciátora subjektu, obsažený ve slovesné příponě, byl již mnohokrát zkoumán jak z hlediska formy vyjádření, tak z hlediska významu. Přípona -dinti(-dyti), jak uznává mnoho badatelů, není dostatečným kritériem pro rozlišení parūpinamųjų sloves od kauzativních — tvoří se jí také kauzativní slovesa, např.: sprogdinti, želdinti, valgydinti a další.10 Význam parūpinamųjų mohou mít také 10 Srov.: Jablonskis J. Min. veik., s. 290; Lietuvių kalbos gramatika.— V., 1971, t. 2, s. 265; Якайтене Э. Min. veik., s. 11; Jakulienė A. Min. veik., s. 79. 240 slovesa s kauzační příponou -inti, např.: malinti (Malūne malini grūdus J), nešinti (Susizgribęs karalius iš svetimų šalių žvirblius nešino, pakolės dėl įveisė M. Valanč.) atd. Sémantiku řídicího děje iniciátora subjektu lze podrobněji popsat jen obtížně, právě kvůli jeho morfologickému vyjádření. Význam přípony zde vyvozujeme z kontextu nebo ze znalosti mimojazykové situace (tj. z toho, jak lze daný děj skutečně vykonat). Většina badatelů považuje děj iniciátora subjektu za synonymní se slovesem rūpintis, podle čehož byl vytvořen i samotný název této skupiny sloves. Podle sémantiky tohoto děje se parūpinamuosios slovesa nejčastěji odlišují od kauzativních¹¹. Pokud však použijeme pouze toto kritérium, nevěděli bychom, do které skupiny zařadit slovesa šokdinti, grąžinti, girdyti a další.¹² J. Jablonskis zcela oprávněně považuje za kauzativní slovesa kepinti, deginti, jodinti, gulinti, lesinti, lakinti, sausinti, přestože jejich význam popisuje slovesem rūpintis: „starám se, aby se chléb pekl, aby svíčka hořela, aby dítě jezdilo na koni — leželo, aby slepice sezobávala, aby pes pil, aby louka byla suchᓹ³. Jednou z hlavních příčin směšování parūpinamųjų a kauzativních sloves je zřejmě i to, že kauzující děj subjektu kauzativních sloves může být nejen fyzický, např. Audra medžius verčia Dž, ale může také představovat určitý nepřímý vliv vůlí či slovem (příkazem, prosbou atd.) na živý rozumný objekt (osobu, zvíře), např.: Jis buvo išlaipinęs keleivius iš priekinės lėktuvo dalies RŠ; Šunį landinti į lapės urvą DŽ. S tímto typem kauzujícího děje úzce souvisí řídicí děj. To, že vyjadřuje nepřímý vliv subjektu na objekt, který se ne vždy shoduje s významem „starat se“, ukazují zvlášť zřetelně některá vysvětlující a složená souvětí. Sémantice řídicího děje často odpovídají slovesa liepti, prikalbėti, samdyti, siųsti, vadinti „zvat“, duoti a další. Např.: Grauždinu sėtinį, rope, t. y. liepiu grauži tį antram J; Reikdinu aš jamui tą daiktą, t. y. prikalbu, kad jis storotus reikalauti tą daiktą J; Pasamd yčiau meistružį, pakirtinčiau uoselį (d.) Vž; Darbininkai, iš savo tarpo kelis išmintingus vyrus pas poną nusiusdami, jam sakydino, kad tat permenk algos LC1878,17; Aš pavadinsiu tris jaunus bernelius, aš ir iškirtinsiu tą viešnynėlį (d.) Plt; Jis žiemos šalty la ižydinęs (davęs laužyti) kišį, o liežuvis prilipęs Jrk19. S (1) cíleným nebo (2) nezáměrným kauzujícím dějem „dovolit, vytvořit podmínky, nebránit“, např.: (1) Motyna lepino dukrelę..., migino kuo ilgiausiai Žem; (2) Kam išbėginai putrą? J; řídicí děj 11 Srov.: Jablonskis J. Min. veik., s. 289; Paulauskienė A. Leksinės gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio reikšmės.— V., 1967, s. 13; Lietuvių kalbos gramatika, t. 2, s. 25. 12 Srov. Jakulienė A. Min. veik., s. 78. 13 Jablonskis J. Min. veik., s. 137. 16 Užsak. Nr. 1007 241 souvisí o něco méně, protože poslední z nich obvykle znamená aktivnější působení subjektu, přesněji zaměřené na objekt. Jen několika příklady můžeme ilustrovat nepřesnost opatřujícího děje (tj. když subjekt iniciátor vědomě neusiluje o výsledek), např.: Šunis laiko palaidus, bene sudraškydins ką Slnt; Numindinau tris pašėrėlius, kad ir kaip saugojau, kad kiaulė nenurimtų Sts. Za atypické je třeba považovat několik vět nalezených v LKŽ, v nichž jsou opatřovací slovesa užita s lexikálními synonymy opatřujícího děje (liepti, duoti). Např.: Ka[d] nors duonai galėtų įduoti sumaldinti vieną pūrą KlvrŽ; Plaudinti drabužius kitam indaviau J; Nevertas daiktas buvo duot plakdint Rymo miestčionį DP169; Liepė daiktus iš tenai atimdinti brš. Tyto věty vyjadřují ještě složitější situaci než prosté kurativní věty, nebo ukazují směšování opatřovacích sloves a jejich základových sloves, např. įduoti sumaldinti může znamenat „předat k semletí“. 3.1.3. Sémantika zprostředkujícího subjektu (vykonavatele děje) nejjednodušeji určit z těch vět, v nichž je vyjádřen samostatným slovem. Tím, že tento subjekt nazýváme zprostředkovatelem, zdůrazňujeme, že je ve vztahu k vykonávanému ději „vnější“ a vykonává děj nikoli pro sebe. Tato vlastnost pomáhá odlišit opatřovací slovesa od kauzativních v případech, kdy je v kauzačních větách nepřímým objektem osoba vykonávající kauzovaný děj. Např.: Obuolius vaikams suvalgydino (caus.) DZ — Vaikai suvalgė obuolius ir Mergė samdo darbininkus, pjaudina varstą Vrd — Darbininkai pjauna varstą. Zprostředkující subjekt, přestože vykonává opatřovaný děj, je ve srovnání se subjektem iniciátorem nesamostatný. Jeho nesamostatnost zvlášť zdůrazňuje a přibližuje k sémantice „nástroje“ skutečnost, že zprostředkující subjekt se obvykle vyjadřuje instrumentálem nebo konstrukcemi s předložkami su, per, prie. Např.: Kas liuosą žmogų vergė, tą šunimis suplėšydino S. Dauk; Ded į dobilus druskos įsuarkliais mindin, kad dirb slėgtus dobilus žiemai Sts; Pats neskelbk ir par (per) kitą neskelbinb tos kalbos niekam I; Prie skardininko cinavodinau tą skardinę Grg. Kromě toho není ve většině kurativních vět zprostředkující subjekt vůbec vyjádřen. Např.: Iš oro sienas apmušdino lentomis rš; Iš aukselio žiedužėlių pakausdinom žirguželį JD 810; Aš rašydinau laišką, al’ ans ne-nuejo Kl; Nusikirpink plaukus — jau par ilgi Als. Nutnost nevyjadřovat zprostředkující subjekt bychom zřejmě mohli vysvětlit stejnou příčinou, jakou se vysvětluje ústup opatřovacích sloves: „Ten činitel, který se postará, aby byl děj vykonán, je zde důležitější než ten, kdo děj skutečně vykonává“ 14. Na druhou stranu je sémantika zprostředkujícího subjektu blízká sémantice kauzátoru jako subjektu kauzativních sloves. Oba mohou 14 J a k a i t i e n ė E., L a i g o n a i t ė A., P a u l a u s k i e n ė A. Min. veik., p. 110. 242 být (1) osoba, (2) zvíře, (3) přírodní (nebo jiná) síla. Např.: Veikiai kelias našas dobilo... per slūgines namo nešdyt gal K. Donel; Peliodink kate visas peles J; Aukselių [laiškelį] parašysiu, vėjeliu parpūsdinsiu JD637. Příkladů prvního typu bylo nalezeno nejvíce, druhého mnohem méně a třetího jen několik. Slovo označující věc nebo abstrakci obvykle nezaujímá pozici zprostředkujícího subjektu. Ojedinělé příklady tohoto typu, které se vyskytují, představují přechod mezi kurací a kauzací: ėsdinti je v DZ považováno za opatřovací sloveso, zatímco v LKŽ za kauzativní, např. Sieros rūgštis vartojama metalams ėsdinti DZ. Ukázala se určitá specifika sémantiky zprostředkujícího subjektu – osoby. Nejčastěji jde o (1) p o d ř í z e n o u osobu nebo (2) o s o b u, k t e r á u m í a m ů ž e v y k o n á v a t u r č i t o u p r á c i. Např.: (1) Pyvo tris bačkas į svetlyčią per tarnus įnešdino greitai K. Donel; (2) Yra gale miesto du sliesorėliu — žiedužį parkaldinsiu JV1008. Existují kurativní věty se zprostředkujícím subjektem označujícím k d o k o l i v, kdo uposlechne příkaz, pokyn nebo prosbu. Např.: Savo skundus per Algį paduodino rš. První dva sémantické typy zprostředkujícího subjektu – osoby – jsou pro kurativní věty nejcharakterističtější. 3.1.4. Zkoumání opatřovaného děje (vykonávaného zprostředkujícím subjektem), který lze poznat z kořene slovesa a který odpovídá základovému slovu, byla shrnuta podle kritéria vztahu k základovému slovu. Bylo zjištěno, že opatřovací slovesa se tvoří z tranzitivních sloves aktivního děje, např. statydinti (: statyti), zatímco kauzativní slovesa se tvoří z intranzitivních sloves samovolného děje, např. auginti (: augti)15. Ukázalo se však, že i některá kauzativní slovesa se mohou tvořit z tranzitivních sloves aktivního děje16, např.: girdyti (: gerti), žindyti (: žįsti), lesinti (: lesti) atd. Zřejmě právě kvůli této společné vlastnosti, vedle jiných důvodů, považují autoři LKŽ slovesa ėdinti, ėsdinti za kauzativní, zatímco autoři DZ za opatřovací. Byla vyzdvižena ještě jedna velmi důležitá sémantická vlastnost základových sloves. Tvrdí se, že zpravidla jde o slovesa tvořená od jiných slov, která označují děj, jímž se objekt vytváří nebo ničí17, např. statyti (statydinti) — griauti (griaudinti). Jak však ukázala analýza sémantiky základových sloves, základová slova opatřovacích sloves mohou označovat i jiné děje, kterými se s objektem něco dělá. Obecně lze říci, že základové slovo opatřovacích sloves nejčastěji označuje f y z i c k ý d ě j a jen výjimečně n e f y z i c k ý d ě j nebo p ů s o b e n í. Dějem prvního typu se (a) o b j e k t v y t v á ř í / n i č í nebo (b) s o b j e k t e m 15 Plg.: Jablonskis J. Min. veik., p. 289—290; Paulauskienė A. Dabartinės lietuvių kalbos veiksmažodis.— V., 1971, p. 8—9. 16 Plg. Lietuvių kalbos gramatika, t. 2. p. 25. 17 Žr. Paulauskienė A. Leksinės-gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio reikšmės, p. 13. 243 něco se dělá. Slovesa tohoto typu můžeme rozdělit do 3 sémantických skupin. (1) Slovesa označující určité pracovní či řemeslné činnosti nebo obecně činnosti související s dovednostmi a schopnostmi, např. (a) objekt se zhotovuje: plést (nechat plést) rukavice, péct (nechat péct) chléb, odlévat (nechat odlít) písmena atd., (b) s objektem se něco dělá: stříhat (nechat ostříhat) vlasy, přešít (nechat přešít) šaty, překovat (nechat překovat) prsten atd. (2) Slovesa označující „trestající“ činnosti, např. (a) objekt je ničen: oběsit (nechat oběsit), rozdrásat (nechat rozdrásat) bobuli, vypíchnout (nechat vypíchnout) oči atd. (b) s objektem se něco dělá: bít (nechat bít), mrskat (nechat mrskat), ztlouci (nechat ztlouci) zločince atd. (3) Slovesa označující různé jiné fyzické činnosti, které se nevyznačují větší mírou specifičnosti, např. (a) objekt je ničen: oběsit (nechat oběsit) psa, porazit (nechat porazit) zvíře, rozdrásat (nechat rozdrásat) knihy atd., (b) s objektem se něco dělá: zapřáhnout (nechat zapřáhnout) koně, zatopit (nechat zatopit) v peci, prostřít (nechat prostřít) stůl (ubrus) atd. Na sémantice objektu a subjektu jsou nejméně závislá slovesa první skupiny, i když někdy mohou patřit nejen do první, ale i do některé jiné skupiny, např.: (1) nasadit (nechat nasadit) půlzuby, zuby a (2) dát (nechat dát) bosého (na hořící poleno). V tomto ohledu jsou mnohem méně samostatná slovesa druhé a třetí skupiny. Slovesa druhé skupiny lze ve větě kombinovat pouze se subjektem, který má pravomoc přikazovat, a s objektem označujícím osobu nebo část těla. Slovesa třetí skupiny neomezují sémantiku subjektu, jejich objektem je však obvykle pouze zvíře nebo věc (méně často také část těla). Totéž sloveso může patřit do jedné či druhé skupiny v závislosti na sémantice subjektu nebo objektu, např.: (2) oběsit (nechat oběsit), rozdrásat (nechat rozdrásat) bobuli a (3) oběsit (nechat oběsit) psa, rozdrásat (nechat rozdrásat) knihu. Kauzativní slovesa utvořená na základě sloves třetí skupiny se nejčastěji zaměňují s kauzativními slovesy, protože tyto činnosti nevyžadující žádnou zvláštní dovednost může vykonávat jak zprostředkující subjekt, tak subjekt iniciátor. Zvláště obtížné je rozlišit je tehdy, když je sémantika subjektu věty bez kontextu nejasná. Např.: Nech sklidit obilí, dokud je celé sklidíš J; Nech posbírat šaty z plotu J. Podle sémantiky objektu se od sebe poněkud liší také slovesa označující nefyzickou činnost nebo působení. Slovesa označující nefyzickou činnost lze kombinovat s objekty různé sémantiky, např.: Nech hlásat jejich slávu S. Stan (: hlásej slávu); Knížata pronajala ty solivary S. Dauk (: pronajala solivary). Slovesa označující nefyzické působení na objekt, často slovní, se obvykle kombinují s objekty označujícími osoby, např.: Už jsem proto na zítřek pozval lidi Vd (: pozval jsem lidi). Základová slova kauzativních sloves označující fyzickou činnost jsou blízká kauzativním slovesům vyjadřujícím přímou fyzickou kauzaci 244 slovesům, např.: bourat, lámat; základová slova označující nefyzickou činnost nebo působení na objekt jsou blízká kauzativním slovesům vyjadřujícím nepřímou nefyzickou kauzaci, např.: hněvat, lákat. Zdá se, že v důsledku této podobnosti se v jazyce vytvořila kauzativní slovesa vstupující do trojčlenných opozic: kauzativní—kauzativní—reflexivní nebo sloveso aktivní činnosti, např.: nechat zlomit—lámat—lámat se, nechat štěkat—štěkat—štěkat. Příklady tohoto typu zvlášť zřetelně ukazují rozdíl mezi kauzativními a kauzativními slovesy. 3.1.5. Výzkum objektu kauzativních sloves byl shrnut do kritéria vztahu děje k objektu, podle něhož objekt kauzativních sloves při transformaci objektového spojení nemůže být subjektem děje základového slova 18. Např.: naučit (caus.) dítě — dítě se naučilo (lekci); nechat ušít (cur.) šaty — šít šaty. Domníváme se, že to právě potvrzuje, že kauzativní slovesa na rozdíl od kauzativních podmiňují přítomnost druhého subjektu (vyjádřeného či nevyjádřeného). To je zvláště zřejmé, když se transformuje nikoli objektové spojení, ale věta. Např.: Matka krmí (caus.) dítě — Dítě jí; Matka nechává šít (cur.) šaty — [Švadlena] šije šaty. Jak ukázala naše pozorování, sémantika přímého objektu kauzativních a kauzativních sloves se neliší. Objekt obou typů může označovat osobu, zvíře, věc, část těla, méně často abstraktní pojem. Např.: Vládce dal popravit (cur.) mudrce své země DZ — Neštěstí ho zkřivilo (caus.) DZ; nechat okovat koně (cur.) DZ — dát vynadat (caus.) psům DZ; nechat odnést (cur.) dopis DZ — Táhl jsem za provaz, ale nemohl jsem ho přetrhnout (caus.) DZ; nechat setnout hlavu (cur.) DZ — vykloubit ruku (caus.) DZ; nechat svolat shromáždění (cur.) DZ — vyléčit (caus.) nemoc DZ. Tato shoda v sémantice objektu je jedním z předpokladů zaměňování uvedených sloves. Další podmínkou zaměňování kauzativních a kauzativních sloves je zřejmě přítomnost (nebo možnost přítomnosti) nepřímého objektu v některých kurativních a kauzativních větách. Předponová slovesa nechat sníst, napojit jsou v DZ považována za kauzativní, zatímco jiní autoři navrhují považovat je za kauzativní: nechat dítě sníst vejce — sníst vejce19. Při transformaci kurativních vět s nepřímým objektem se ukazuje, že nepřímý objekt nabývá významu (a) osoby, které je něco určeno nebo jíž něco náleží, která něco dostává, nebo (b) osoby, která v důsledku působení či děje něco ztrácí nebo je zničena. Např.: (a) Otec nechal dítěti ušít šaty DZ — [Švadlena] ušila dítěti šaty — Dítě dostalo šaty; (b) Nikanorovi dal setnout hlavu... Bb1Mak7,47 — [Kat] setnul Nikanorovi hlavu—Nikanor byl zničen (zabit); Král...mu nechal uříznout jazyk M. Valanč— [Kat]...mu uřízl jazyk! —...Ten přišel o jazyk. 18 Viz Jakulienė A. Min. veik., s. 80—81. 19 Srov. tamtéž, s. 81. 245 Této vlastnosti si zřejmě povšiml už J. Jablonskis, když parafrázoval větu se zvratným kurativním slovesem pasistaty­dinti, znamenajícím „nechat si postavit“: Ponas pasistatydino tiltą — „pán se postaral, zařídil to tak, aby mu byl most p o s t a v e n (a tak z í s k a l m o s t)“²⁰ (podtrženo námi. — G. S.). Naproti tomu ve větách s uvedenými slovesy suvalgy­dinti, sugirdyti, analogiškais suvesti, sulakinti aj. je nepřímý objekt č i n i t e l e m d ě j e. Např.: Obuolius vaikams suvalgydino DŽ — Vaikai suvalgė obuolius; Tuos trupinius vištom sulesink Er — Vištos sules trupinius. Sloves tohoto typu je tedy třeba pokládat za kauzativní. 3.1.6. Pokračujeme-li v transformaci — převádíme-li přímý objekt kurativních (stejně jako kauzativních) sloves na subjekt — vyčleňujeme „predikát objektu“. Např.: Tokie speigai iššaldys (caus.) vaismedžius DŽ — Vaismedžiai iššals nuo tokių speigų; Mama... batelius pasiūdė (cur.) Skr — Bateliai (1) pasiūti [batsiuvo] ir (2) pasisiūdinti mamos. Na rozdíl od predikátu objektu u kauzativních sloves, který se shoduje se základovým slovesem a vyjadřuje se jeho osobním tvarem, lze predikát objektu u kurativních sloves obvykle zjistit až pasivní transformací a nabývá tvaru příčestí trpného. Predikát objektu může být vyjádřen osobním tvarem slovesa pouze u několika sloves vstupujících do trojčlenných opozic, např. lesindinti (cur.) — lesinti (caus.) žąsį — žąsis lesa. Z této transformace navíc vidíme, že na objekt kurativních sloves působí dvojí vliv: přímo — prostřednictvím subjektu-zprostředkovatele (bateliai pasiūti [batsiuvo]) a nepřímo — prostřednictvím subjektu-iniciátora (bateliai pasisiūdinti mamos). Shrneme-li pozorování týkající se sémantiky predikátu objektu, můžeme říci, že tato složka vět obou typů označuje určitý stav (nebo jeho změnu) a děj. Nacházíme však jen několik kurativních sloves, jejichž přímý objekt může vykonávat kauzovaný (a kurizovaný) děj; obvykle patří do trojčlenných opozic, např.: lodindinti (cur.) — lodinti (caus.) šunį — šuo loja, lakindinti (cur.) — lakinti (caus.) šunį — šuo laka. Kauzovaný děj objektu u kauzativních sloves je mnohem častější. Je příznačný nejen pro uvedená slovesa tvořící trojčlenné opozice, ale i pro další slovesa, např. girdyti ark­lį — arklys geria, valgydinti vaiką — vaikas valgo, sodinti svečią — svečias sėda atd. Stav, jehož (a) existence (vznik) a (b) změna jsou kauzovány (kurizovány), je příznačný jak pro kurativní, tak pro kauzativní slovesa. Např.: (a) pykindinti (cur.) — pykinti (caus.) tėvą — tėvas p y k s t a, miginti (caus.) vaiką — vaikas m i e g a, pl akdinti (cur.) žmogų — žmogus p l a k a m a s; (b) griaudinti (cur.) — griauti (caus.) namą — namas g r i ū v a, akinti (caus.) žmogų — žmogus a n k a, megzdinti (cur.) — megzti pirštines — pirštinės m e g z a m o s. 20 Jablonskis J. Min. veik., s. 289. 246 To, že predikát objektu kurativních vět téměř vždy označuje stav, nikoli děj, a že jej nejčastěji můžeme vyjádřit pouze tvarem příčestí trpného, ukazuje, že tato složka je mnohem pasivnější než odpovídající složka kauzativních vět. 3.2. Při horizontálním prohlížení tabulky nacházíme některé zákonitosti sémantické kombinovatelnosti, které ukazují specifika sémantiky kurativních sloves, a vyčleňujeme určité momenty důležité pro historii vzniku kurativních sloves. 3.2.1. Vyčlenili jsme tři skupiny kurativních vět, jejichž složky obsažené ve slovese (v jeho kořeni či příponě) poměrně jasně omezují sémantiku ostatních větných složek. (1) Kurizující děj „nařídit“ se pojí se subjektem-iniciátorem označujícím osobu s pravomocí vydávat příkazy (karalius, ponas ir t. t.). Sémantika kurizujícího děje a subjektu-iniciátora implikuje nejen přítomnost subjektu-zprostředkovatele a jeho děje, ale také jejich sémantiku. Pouze ve větách tohoto typu je subjekt-zprostředkovatel podřízenou osobou (tarnas, budelis atd.), jeho děj je vyjádřen slovesy označujícími trestání (mušti, plakti atd.) nebo slovesy, která tento význam získávají z kontextu (įmetindinti į duobę); objektem je osoba (nebo část těla), která děj podstupuje nebo je ničena (nukirsdinti ranką, pakardinti vagį). (2) Kurizovaný děj vyžadující zvláštní znalost či dovednosti (siūti, austi atd.) podmiňuje přítomnost subjektu-zprostředkovatele označujícího osobu, která danou práci ovládá (siuvėjas, audėjas atd.). Pouze ve větách tohoto typu je subjekt-iniciátor často osobou, která nemůže nebo neumí kurizovaný děj vykonávat (mergelė — kalti žiedeli, mama — siūti batus atd.); jeho kurizující děj znamená „objednat, dát, aby to někdo udělal“, objektem je věc, která se zhotovuje nebo na níž se něco dělá dějem vyžadujícím zvláštní znalost či dovednost. (3) Kurizující děj „požádat“ omezuje sémantiku ostatních složek nejméně. Subjekt-iniciátor zde může být jakákoli osoba (nemusí mít pravomoc vydávat příkazy ani neumět vykonávat kurizovaný děj), subjekt-zprostředkovatel může být jakákoli osoba (nemusí být podřízená ani umět vykonávat kurizovaný děj), a dokonce i zvíře (šuo, arklys atd.); kurizovaným dějem jsou různé fyzické i nefyzické činnosti nevyžadující znalosti ani dovednosti (atnešinti kopūstų, kviesdinti žmones atd.); objektem je osoba, zvíře či věc, na níž se něco děje. Na druhé straně složky věty vyjádřené slovesem nepůsobí na sémantiku ostatních složek se stejnou intenzitou. Ve větách prvního typu je nejvíce omezena sémantika subjektu-iniciátora, zatímco významy ostatních složek se mohou shodovat s významy odpovídajících složek vět druhého a třetího typu (v tabulce vyznačeno tečkovaně). Např.: Herodas neilgą trukęs, nukirtino tą savo moterį M. Valanč; Karalius avis savo buvo nukirpdinęs BBAm7,1; Karalius po geležine asla buvo ugnį pakurdinęs Jrk33. Ve větách druhého typu je přísně omezen 247 sémantika zprostředkujícího subjektu a objektu. Naproti tomu subjekt iniciátor a jeho zprostředkovávající činnost mohou být sémanticky stejné jako ve větách dalších dvou typů: osoba s pravomocí přikazovat může přikázat, zatímco kterákoli jiná osoba může požádat o vytvoření objektu nebo o provedení úkonu vyžadujícího určitou zvláštní platbu (v tabulce vyznačeno tečkovanou čarou). Věty prvních dvou typů, které mají ve srovnání s kauzačními větami největší sémantická omezení, nejlépe ukazují rozdíly mezi kurací a kauzací. Třetí typ vět je podle našeho názoru vůči ostatním dvěma okrajový. Kurativní věty s nejmenšími sémantickými omezeními se nejsnáze zaměňují s kauzačními větami (respektive kurativní slovesa s kauzativními). 3.2.2. Pokud jde o jednotlivé větné složky, snažili jsme se ukázat, že každá z nich má určité sémantické společné rysy s odpovídajícími složkami kauzačních vět. První tři složky kurativních vět na hluboké úrovni sémanticky odpovídají složkám vět nepřímé nefyzické kauzace: subjekt iniciátor, osoba, působí nepřímým nefyzickým jednáním na zprostředkující subjekt — osobu nebo zvíře. Zprostředkující subjekt, jeho činnost a objekt jsou sémanticky velmi blízké složkám vět přímé fyzické kauzace: zprostředkující subjekt, osoba, působí fyzickým (zřídka nefyzickým) jednáním na jakýkoli objekt. Jak již bylo zmíněno, na přímý objekt kurativní věty se působí dvojím způsobem — přímo ze strany zprostředkujícího subjektu a nepřímo ze strany iniciujícího subjektu. To podle našeho názoru umožňuje podmíněně označit kuraci jako „dvojí kauzaci“. Zvláště důležité je, že se sémantikou složek vět nepřímé nefyzické kauzace souvisejí také složky povrchové úrovně kurativních vět. Jejich charakteristika „nepřímé nefyzické jednání (působení) osoby, iniciujícího subjektu, zaměřené na jakýkoli objekt“ se shoduje s charakteristikou složek vět nepřímé nefyzické kauzace. Např.: Jis sukūtiesdino (cur.) žmones — Jis išlaipino (caus.) keleivius. To ukazuje nejen synchronní blízkost kurace a kauzace, která vede k záměně kurativních a kauzativních sloves, ale také jejich vzájemné diachronní vztahy. Oddělování kurace od kauzace (a kurativních sloves od kauzativních) podle našeho názoru podporovala specifika lexikální sémantiky některých složek vět nepřímé nefyzické kauzace (v tabulce jsou vyznačeny rámečkem). Subjekt iniciátor — osoba s pravomocí přikazovat — v jednom typu vět a zprostředkovávaná činnost spojená s určitou platbou či dovednostmi v jiném typu vět předpokládaly možnost přítomnosti druhého, vyjádřeného nebo nevyjádřeného subjektu. Kurativní slovesa se tedy formovala (1) při sémantických změnách složek vět nepřímé nefyzické kauzace, tj. při zužování jejich sémantiky, a (2) při výskytu dalšího subjektu na hluboké či povrchové úrovni těchto vět (při změně valence slovesa), tj. při přizpůsobování vět nepřímé nefyzické kauzace k vyjádření složitější situace skutečnosti. 248 vět nepřímé nefyzické kauzace k vyjádření složitější situace skutečnosti. 3.2.3. Praktické uplatnění zde předložených výsledků analýzy by mělo pomoci lexikograficky odlišovat kurativní slovesa od kauzativních, zejména v případech, kdy jsou ostatní kritéria méně účinná. Uvedeme několik příkladů. Navzdory příponě -dyti a tranzitivitě základového slova nelze sloveso nusemdyti ve větách považovat za kurativní: Itai pavoras (samtis), kur nusemdo puodus, kap bėga Grv; Pastačiau per didelį sagona, vandeniu daug — nusemdžiau kiek Rod. Zprostředkovávaná činnost je zde jednoduchá, nevyžaduje zvláštní dovednost a sémantika celé věty nenaznačuje přítomnost iniciujícího subjektu (osoby s pravomocí přikazovat). Sloveso nusemdyti tedy nejspíše označuje jednoduchou přímou fyzickou činnost vykonávanou bezprostředně podmětem věty. To, že zprostředkovávaná činnost nevyžaduje zvláštní dovednost a že podmětem věty je obyčejná osoba, nikoli někdo s pravomocí přikazovat, ukazuje, že ve větách se slovesem (pa)sėdinti nemůžeme rozpoznat zprostředkující subjekt ani jeho činnost, např. Atvažiavo tas senas našlelis, anas pasėdino ažu balto stalelio (d.) Svnč. Toto sloveso je třeba považovat za kauzativní, nikoli kurativní, přestože činnost podmětu může být nepřímá a nefyzická (tj. může se shodovat se zprostředkovávanou činností kurativních sloves). Předpokládaný objekt věty zde sám vykonává kauzovanou činnost — (pa)sėda ažu balto stalelio. Za kauzativní, nikoli kurativní bychom měli považovat také slovesa keldinti „postavit na nohy“, lakdinti (: lėkti). Např.: Dabar piršlys, paėmęs jaunajai už rankos, keldin eitų pas jaunikį LMD(S. Dauk); Vaikai lakdyne (aitvara) lakdina NdZ. Tyto věty se vyznačují vlastností kauzace, nikoli kurace — přímou fyzickou činností podmětu věty. Naproti tomu sloveso žogdinti (: vogti) bychom měli označit za kurativní kvůli zprostředkovávané činnosti, která předpokládá přítomnost zprostředkujícího subjektu (zloděje). Vzhledem k nepřítomnosti zprostředkujícího subjektu a pasivitě činnosti podmětu věty („nebránit, dovolit“) je třeba za kauzativní, nikoli kurativní považovat slovesa aižydinti, kirmydyti, pendėdinti, (su)pelėdinti. Např.: Aižydink tu žirnius nevalęs į pastogį, t. y. laikydamas ant dirvos J; Kam dabar tą vaiką ligi pusryčių kirmydote — kas gero iš jo išeis? Jnšk; Ana pendėdin duoną, kad mažai suvalgo, t. y. sendin J; Supelėdinti duoną DZ. Podle sémantiky podmětu věty bychom měli sloveso išlupdinti označit za kurativní. LKŽ je označeno zkratkou caus., např.: Karalius akes anam išlupdino I (tj. oči někomu vydloubal někdo na králův rozkaz). Naproti tomu za kurativní nemůžeme považovat slovesa, jejichž podmětem není osoba, nýbrž přírodní síly, věci nebo abstrakce. Tyto podměty nemůžeme označit za iniciátory, a proto ve větě nemůžeme rozpoznat přítomnost zprostředkujícího subjektu. Např.: Vėjas nuo stogo lašą skina ir in šalį palakdina 249 rš; I když je chladno, slunce už přesto nechává sníh sedat Trgn; Moře zaplavovala obrovské plochy pevniny rš; Usazený kal z čisticích zařízení a další odpady obsahují mnoho organických a minerálních látek potřebných pro rostliny tsp; Výsledky jazykovědných studií nám nemohou zavřít oči (musíme se o ně zajímat) rš. Věty, v nichž subjekt vykonává činnost sám, nemají zprostředkující subjekt ani jeho činnost, např.: Toho druhého také operují ti doktoři Šts. Lexikografické rozlišení mezi kurativními a kauzativními slovesy by se výrazně usnadnilo, kdyby sběratelé slov (a) uváděli subjekt známý z kontextu, který však není ve větě vyjádřen nebo je vyjádřen pouze zájmenem, (b) upřesňovali situaci vyjádřenou větou, tj. označili, zda činnost vykonává sám subjekt věty, či nikoli. 4. Závěry. 4.1. Blízkost kurativních a kauzativních sloves dokládá nejen nedostatečné rozlišení jejich přípon a tvoření od tranzitivních sloves, ale také často shodná povrchová struktura vět, v nichž vystupují jako predikáty, a sémantická společnost komponentů těchto vět na povrchové úrovni. Sémantická charakteristika vět s kurativy „nepřímá nefyzická činnost či působení subjektu iniciátora zaměřené na jakýkoli objekt“ se shoduje se sémantickou charakteristikou vět s nepřímou nefyzickou kauzací. 4.2. Sémantická blízkost vět s kurativy na povrchové úrovni pouze jednomu typu vět s kauzací umožňuje považovat kuraci za sémanticky užší než kauzaci. Na druhé straně kurativní slovesa podmiňují složitější subjektově-objektové vztahy na hlubinné (vzácně i povrchové) úrovni věty (tj. přítomnost zprostředkujícího subjektu), a proto věty s kurativy vyjadřují složitější situaci skutečnosti. 4.3. Na hlubinné úrovni vět s kurativy jsou vyjádřeny dvě situace: a) subjekt iniciátor (osoba) působí nepřímým nefyzickým dějem na subjekt zprostředkovatele (obvykle osobu) a b) subjekt zprostředkovatel působí fyzickým (vzácně nefyzickým) dějem na jakýkoli objekt. Komponenty vyjadřující první situaci jsou sémanticky blízké typu nepřímé nefyzické kauzace, komponenty vyjadřující druhou — typu přímé fyzické kauzace. Kuraci lze proto podmíněně nazvat „dvojitou kauzací“. 4.4. Uvedené podobnosti vět s kurací a kauzací svědčí nejen o synchronních, ale i diachronních vztazích mezi kurací a kauzací, resp. mezi kurativními a kauzativními slovesy. 4.5. Oddělení kurace od kauzace, resp. kurativních sloves od kauzativních, zřejmě souviselo s přizpůsobením vět s nepřímou nefyzickou kauzací vyjadřování složitější situace skutečnosti. Vznik druhého subjektu podle našeho názoru umožnily sémantické vlastnosti subjektu iniciátora v jednom typu vět a sémantické vlastnosti kurativního děje v jiném typu vět. 250 4.6. Rozlišovat kurativní slovesa od kauzativních bychom doporučovali nejen podle dříve používaných kritérií, ale také a) podle rozdílů na hlubinné úrovni věty a b) podle sémantických zvláštností větných komponentů. Za kurativní by měla být považována pouze ta slovesa, která se od kauzativních maximálně odlišují, tj. ta, která na hlubinné nebo povrchové úrovni věty podmiňují složitější subjektově-objektové vztahy a nejvíce omezují sémantiku větných komponentů. SÉMANTIKA KURATIVNÍCH SLOVES S h r n u t í Článek zkoumá kurativní slovesa litevského jazyka z hlediska sémantických zvláštností vět, jejichž predikáty tato slovesa tvoří. Byly zjištěny dva podstatné rozdíly mezi kurativními a kauzativními slovesy: 1) kurativní slovesa kladou větší sémantická omezení na komponenty povrchové úrovně věty a odpovídají predikátům vět vyjadřujících pouze jeden typ kauzace — nepřímou nefyzickou kauzaci; 2) podmiňují složitější subjektově-objektové vztahy na hlubinné (vzácně také na povrchové) úrovni věty, tj. vystupuje v nich zprostředkující subjekt, který vykonává činnost kurátovanou subjektem-iniciátorem. Vyslovuje se předpoklad, že kurativní slovesa vznikla z kauzativních přizpůsobením vět typu nepřímé nefyzické kauzace k vyjadřování složitějších vztahů skutečnosti, k čemuž přispěla změna sémantických zvláštností některých větných komponentů.